Scénář: Chris Claremont
Kresba: Tom Grummet
Vyšlo: Únor 2008

Exiles sotva dorazili do nové dimenze a už je stihlo neštěstí! Sabretooth, Psylocke a Mystiq uvíznou uprostřed dlouhotrvajícího konfliktu mezi dvěma nejmocnějšími vládci Afriky - mezi sebou válčí Black Panther a Ororo. A Rogue se octne v náručí mladého muže, který si říká Gambit - ale jestli si myslíte, že dál už to znáte, tak chyba lávky! Potřebuje Rogue, aby mu pomohla zachránit jeho rodiče...a zmínili jsme se, že umí dýchat pod vodou?

Děj:

Země 6707. Kolem malého kousku pevniny se rozprostírá oceán kam až oko dohlédne. A na břehu toho oceánu leží bezvládná mutantka. Nelze poznat, jestli je naživu či ne. Proč jí nepomůžou její parťáci?

Protože ti mají plné ruce práce. Zdánlivě onikud se na ně vyřítilo cvoklé trio - rozježená rudovláska, bratránek Plecháče ze země Oz, co někde ukradl Summersovy brýle a potom něco, co by mohlo být Sabreho bratránek s černým přelivem a potetovaným ksichtem.

Je to tři na tři, karty jsou rozdány a Victor dává jasný rozkaz: oni si začali, takže tvrdě do nich! Jenže podle jednoho z nich, dotyčného bratránka (který se identifikoval jako Blackdog) Panther's Bloodforce (tedy cvoklé trio) ještě nikdy nikdo neporazil, což podtrhne tím, že Mystiqa nepěkně zarazí do země.

Psylocke sice poznamená, že všechno je jednou poprvé, ale od jejího prvotního úmyslu pomoci parťákovi ji vytrhne fakt, že má sama plné ruce práce. Nejen totiž, že jí Rough Justice musí svým naleštěným brněním nutně házet prasátka do očí (za což by se v méně slušných státech vylučovalo a ve slušnějších střílelo), ale zároveň má po kapsách...vlastně po rukou vlastní schopnosti, které nejsou zrovna k zahození. Jaké? No, znáte Havoka? Tak takové. Psylocké uskočí doslova na poslední chvíli.

Mohlo by se zdát, že nejsnazší práci má Creed, na kterého se vrhla ona ženština v černém s rudýma očima a velmi ostrými zuby...a říká si Bloodwitch. Ano, to čtenáři, který prolezl buď staré Uncanny nebo naši povídkovou sekci přijde přinejmenším podezřelé, ale Sabretooth bohužel nic z toho za sebou nemá a tak neví, s čím si to hraje. Dáma mu jeho útok bez potíží vrátí. A ani charakter, ani duše hrdiny ho nezachrání před ostrými zuby zabořenými v krku.

Upírská svačinka ale nezůstane nepomstěna - Psylocke má evidentně oči všude a rozhoduje se zasáhnout, jelikož se jí konečně podařilo získat nad svým protivníkem navrch. Na jemnůstky není čas, tak si prostě Rough Justice přehodí přes rameno a třískne s ním o kolegu a hladovou upírku. Zdálo by se, že vyhrála, ale zásah přišel příliš pozdě. Creed sice tvrdí, že se cítí dobře...ale věřte to někomu, kdo si najednou přebarvil oči na krvavě rudou a tváří se jako Hannibal nad večeří.

To, že se jí její pokus o pomoc šeredně vymstí, pozná Betsy až ve chvíli, kdy jí kolegova obrovská pracka vzápětí málem vyrazí díru do žaludku. Creed jí jde po krku...ehm...víc než doslovně. Obloha se zatahuje, jako by chtěla zakrýt, co by se tu mělo odehrát za chvíli. Ale Psylocke si dovolí do zápasu o vlastní život ještě jednou promluvit. Vyrazí proti Sabremu, ale ten její atak zastaví prakticky jednou rukou a ještě jí předhodí Bloodwitch jako zákusek.

I když se mutantka snaží seč může, zdá se, že nakonec podlehne stejnému osudu, jako její parťák. Když tu najednou z čistého...tedy, náhle zataženého nebe: PRÁSK! Udeří obrovský blesk, spustí se hustý déšť a aktéry tohohle malého bojového varieté úspěšně oslepí. Členové Panther's Bloodforce zůstávají na útesu sami. Po třech, se kterými bojovali, ani památky, zmizelo i tělo Rogue dole pod nimi.

Bloodwitch se jen ušklíbne. Creeda má plně ve své moci, ať uteče kamkoli, nemůže uniknout. A co se toho děvčete týče, utopila se, tak co by se měli starat.

Jenže ta není mrtvá ani omylem. Ano, je pod vodou. Ano, podle vší logiky by měla být utopená. Ale není. V držení ji totiž má blonďatý Atlanťan a cvičí si na ní dýchání z úst do úst, čímž jí de facto zachraňuje život. Což je sice pěkná věc, ale Rogue se i tak nestačí divit, sotva se probere. Facku mu sice nedá (zkoušeli jste někdy někoho praštit pod vodou? Jde to hodně špatně), ale upozorní ho, že ať je kdo je, rozhodně by si na to neměl zvykat.

Když se oba konečně vyšplhají zpět na útes, ze kterého v minulém díle spadla, naskytne se Rogue pohled na město, které viděli prvně - leží v troskách. Není v něm snad jediná celistvá stavba, o nějaké živé duši nemluvě. Atlanťan ji zavede právě tam.

Mutantka se v duchu podiví, že tam krom žádných živých nejsou ani žádní mrtví. Všichni utekli dřív, než se stihlo něco pořádně semlít. Genoshané vždycky věděli, kdy vzít nohy na ramena...

Neznámý si při té příležitosti uvědomí, že se ještě nepředstavil. Jmenuje se Remy, ale většina lidí mu říká Gambit.

Rogue si ho změří podezřívavým pohledem, ale sdělí mu alespoň svou přezdívku, což je vždycky lepší než nechat na sebe pokřikovat "hej ty". Ale zdvořilosti stranou, nejvíc ji zajímá, kde zůstali její společníci.

Remy sice přizná, že je možné, aby byli zajati Bloodforce, ale nemyslí si to. Ta bouře na konci podle něho příliš připomínala práci Ororo, a tak zní daleko pravděpodobněji, že je vzala pod křídla právě ta...

Pak mu dojde ještě jedna věc. Rogue evidentně neví, o kom to kruci plácá. O tomhle světě totiž neví prakticky nic, krom nějaké meteorické bouře. Atlanťan ji opraví. Nebyla to bouře, jako spíš příval, co před třiceti lety zasáhlo Zemi.

Západní polokoule to odnesla nejhůř. Východní pobřeží Ameriky prakticky přestalo existovat a celý kontinent se rozštípl vedví od Karibiku na jihu po Hudsonův záliv na severu. Ze Střední Ameriky nezůstalo víc než pár ostrůvků roztroušených v oceánu. Z Brazílie nezbylo nic, co by stálo za zmínku, stejně tak z Kuby, ale i třeba z Anglie nebo Japonska. Zemřelo tehdy na dvě miliardy lidí.

Zdálo se, že lidstvu odzvonilo. Jenže to nedokázalo jen přežít, ale dokonce i těžit z nastalé situace co nejvíc. Bohužel to znamenalo znovu zabíjet ty, kteří jim stáli v cestě.

Muž se vzápětí omluví, že mluví tak temně, a přejde k věci. Pokud jsou její přátelé opravdu u Ororo, budou v Alexandrii. Sice není problém dostat se na pevninu, ale v cestě jim leží spousta pantherského území, takže bude muset být obzvlášť opatrná.

Rogue ovšem hodlá dřív než se vydá na cestu také vymazat svůj dluh vůči tomu, kdo jí zachránil život. Ten řekne, že musí najít své rodiče, kteří jsou až po krk v průšvihu, ale pokud neumí létat, bude mu k ničemu. Šok, který se mu objeví na tváři ve chvíli, kdy se mutantka jakoby mimochodem vznese nějaký metr do vzduchu, je k nezaplacení.

Alexandrie, Egypt - jedno z mála míst, které katastrofě zjevně dokázalo uniknout. Právě tady se kdosi probudil a ke svému velkému překvapení zjistil, že není po smrti. A není ani ničí vězeň. Ten někdo je Psylocke a zdá se, že je spíš něčím váženým hostem. Někdo jí dal čisté oblečení, které stejně jako celý palác jako by právě vypadlo z Aladdina.

A jelikož v posteli toho ještě nikdo nikdy moc neobjevil (krom štěnic, jež tady evidentně nehrozí), rozhodne se vstát a vyrazit na menší průzkum. Hned ve vedlejší místnosti narazí na Sabreho usazeného v hlubokém zamyšlení a haldě polštářů. Chvíli váhá, jestli ho vůbec oslovit, jelikož si nemůže být jistá, zda si ji nepodá k svačině, ale sám ji předejde. Zrovna taktéž přemýšlel o Bloodwitch. Jednou ho překvapila, ale to už se víckrát opakovat nebude.

Do řeči mu ale skočí někdo jiný. Někdo, kdo s ním zásadně nesouhlasí, jelikož dotyčná krvesajná dáma se tak snadno setřást nedá. A není to nikdo jiný než Wolverine z tohohle světa - až na pásku přes oko vypadá jako Aladdin sám. Alespoň co se šatstva týče, jinak ho pozná každý. Včetně Psylocke, která je ovšem ze svého univerza (E 616, tedy Uncanny, kdybyste náhodou zapomněli) zvyklá na poněkud jinou verzi. Tenhle sice na Logana slyší taky, ale pod tímhle jménem ho zná hrstka lidí a nějak si nepamatuje, že by se mezi ně počítala i tahle dáma.

Vysvětlování vědomostí ale počká, přednější je vědět, co tu tihle dva dělají, když už se tedy konečně uráčili probrat a odpovídat na otázky. Ale u daného odpovídání se oba přítomní pánové div nestihnou potrkat (zarazí je Psylocke), takže to taky nebude nejlepší téma k debatě.

V cíli jejich cesty ovšem momentálně probíhá jednání - vládkyni sídla přišli tři Atlanťané vedeni válečným lordem Kangem taktně naznačit, že si má všímat svého (někdo by jim měl vysvětlit, že to není ten nejgeniálnější nápad pod sluncem), jelikož ať skončil jejich monarcha jak chtěl, sama Atlantida to přežije. Ororo se ovšem ani trochu nelíbí, že o Namorovi mluví lord v minulém čase, což mu neopomene ne zrovna vřele připomenout a jakmile se pokusí protestovat, diplomaticky (tedy neurážlivě, leč velmi důrazně) mu ukáže dveře. Kang jí ještě na odchodu připomene, že někdo, kdo jako ona žije u oceánu, by si měl uvědomit, koho si znepřátelí a koho ne (Vyhrožovat Storm? Kangu, Kangu, ty vážně nebudeš zrovna nejchytřejší Atlanťan pod...ehm...hladinou, že?) a konečně odejde.

Ororo se tak může alespoň na chvíli věnovat příjemnějším záležitostem - například novým hostům, které Wolverine právě přivedl. Duo se na přivítanou políbí a Storm oba členy Exiles seznámí se situací: přesně jak předtím řekl Logan, po Mystiqovi jako by se zem slehla. Ale nad Saharou prý cosi letí; cosi, co tam nemá co dělat. Takže pokud Rogue umí létat (už zase? XD), mohla by to být ona.

Storm však zcela logicky poukazuje na to, že soudržnost Exiles je sice příkladná, ale samotný svět, na kterém momentálně stojí (dobře, alespoň dva z nich na něm stojí, třetí letí a čtvrtý je neznámo kde), je v ohrožení. Atlantští rebelové se spřáhli s pantherskými a pokud najdou Namora jako první, bude to pořádný malér.

Ale podívejme se za tím letícím čímsi - zcela správně, je to Rogue (s Gambitem na hřbetě, přál bych vám to vidět) zrovna přelétající nad jakýmsi omšelým táborem v Lybijské poušti. Přesně to je podle Remyho to, co hledají, tedy místo, kde se ukrývají jeho rodiče. Tady by je totiž nikdo nehledal.

Ale chyba lávky, někdo už našel. Z jednoho ze stanů právě jakýsi nesympatický (to bude mít co do činění s tou kudlou v ruce) chlap vleče vzpírající se mladičkou Atlanťanku. Když mu v cestě přistane Rogue, zachová si chladnou hlavu, ale když mu Remy poklepe na rameno a vypálí mu ránu, že dotyčný musí vidět hvězdičky ještě příštích čtrnáct dní, je jasné, že prohrál. Tolik k poučení, že na Gambitovu sestru se nesahá.

Rogue nechá znovushledané sourozence být a vyrazí po zbytku party. Hodí jim jejich bezvládného kolegu na hlavu a pustí se do nich hezky postaru ručně, takže váženým pánům začne být pořádně horko. Rogue je totiž něco daleko přesahující rámec jejich ligy. Mutantka u souboje pamatuje i na svého společníka venku a hodí mu taky jednoho záporáka na hraní. Ten ve velmi vysoké rychlosti zažije velmi blízké setkání s Gambitovou pěstí a je vyřízen stejně účině, jako zbytek bandy.

Atlanťan tak konečně může vytáhnout rodinu z maléru. A jako že to potřebuje. Jeho matka a dva malí sourozenci vězí v okovech kousek dál a je otázkou několika vteřin, než jsou osvobozeni. Nám pak stačí jediný pohled, abychom věděli, že dotyčná dáma není nikdo jiný než Susan Storm. Teď zbývá ještě najít otce, kterého drželi zvlášť.

Celkem snadný úkol, přičemž osvobození je ještě snazší. Poučení pro příště: tolik ke složitým plánům - nikdy v nich nikdo nepočítá, že ho zastaví blbá banda banditů. A podle otcovské rady dne má být pravý vůdce připravený na všechno.

Vysoký černý Atlanťan, ve kterém máme my čtenáři možnost poznat toho, který před mnoha lety zachránil Sue z vraku rakety, pak položí svému synovi zapeklitou otázku:

"Tak mi pověz, synu, když jsi teď zachránil mě...jak plánuješ zachránit svět?"

P.S. - Skryté vodítko pro komiksové fajnšmekry: Ten termín v názvu, tedy Avenging Son, je 'pravděpodobně zcela čirou náhodou' také překlad jména Namor z atlantštiny.

Hodnocení:

Changer the Elder:
Chris Claremont je znovu ve formě!

Už úvodní bitva vtáhne přesně tím způsobem, který od podobné záležitosti očekáváte. Žádné zkratkovité škubání sem a tam, provázaná a graficky bezchybně zpracovaná, čímž zároveň smekám i před Tomem Grummetem a ostatními z realizačního, jelikož svou spolupráci úspěšně brousí k dokonalosti.

Nad podvodním oživování se neznalý pobaví, a znalý se k tomu ještě usměje a nostalgicky zavzpomíná na komiks, ve kterém Claremont tenhle nápad (čistě mimochodem později recyklovaný scénáristy komiksového Star Wars či filmové Lary Croft) použil poprvé - Classic X-men #16, tehdy v podání Wolverinea a Storm.

Co se druhé zmíněné týče: skvěle! Tohle přesně mi v mainstreamu chybělo. Tohle je ta Ororo, kterou jsem i v Uncanny kdysi znal a měl tak rád. Sice jsem tušil, že si Claremont do svého stájového...hmm, hodí se ještě slovo kolegy?...rýpne, ale až takhle naplno jsem to nečekal. A rozhodně si nestěžuju.

Jediné, čeho jsem se u tohohle sešitu tiše děsil, byl atlanťanský Gambit, ale samotného mě překvapilo, že to ani zdaleka není taková hrůza, dokonce je mi celkem sympatický. Mluví s úžasným jižanským přízvukem (což je jen tak mimochodem v Uncanny hlavní znak Rogue) a zdaleka nevypadá tak prapodivně, jako na obálce.

Jo, vy chcete taky zápornou kritiku, co? Tak dobře, řekl bych to asi takhle: Cože?! To mám na další díl čekat měsíc? Bídně zdechnu vlastní zvědavostí!!

Zkrátka dobře, má to grády, má to švih a pěkných pár tučných plusů k tomu, sem s dalším pokračováním!

A kdyby to tenhle díl náhodou potřeboval (což se nestalo), případně pokud by bylo možné strhnout limit (což nejde), přidal bych ještě hvězdu navrch. A udav se, Hudline! Muhehe...

Charlie the Dragon:
Přátelé... dobrý komiks je jako dobré jídlo. Aha, jsem zase ve špatném filmu, co? Nicméně bylo by pustou lží nepřiznat, že tohle dílo je skutečně labužnickým zážitkem pro oko i... oko. Jazykem si toho moc nepřečtete.

Chris Claremont opět ukazuje, že na skládku vysloužilých scénáristů ještě ani náhodou nepatří, a ukazuje to se vší grácií a umem, který má v zásobě. S takovým potěšením a chutí jsem totiž žádný současný komiks hodně dlouho nečetl a dokud nevyjde pokračování (měsíc... Měsíc??!!! WAH!!!!), asi nepočtu.

Nechť Claremont mé mrzké dušičce odpustí, ale když jsem došel k momentu, kde se Ororo vrhla na Wolverina a nazvala ho láskou, smál jsem se. Nahlas, dlouho a nesmírně škodolibě. Pevně doufám, že z tohohle si pořídí Reggie aspoň jeden žaludeční vřed a na Claremontovu adresu můžu jen podotknout "Jen houšť a větší RoLničky!" Třeba některá práskne Hudlina do kebule, hihihi.

Můjť ničemný bratr už zbytek shrnul natolik komplexně a dokonale, že sotva můžu dodat něco, co již nebylo řečeno. V každém případě jsem byl nesmírně rád, že z odbarveného Gambita se vyklubalo něco mnohem sympatičtějšího než co strašilo na obálce.

Tak, a jestli bude mít další díl kvůli MARVELu zase zdržení, prasknou mi tak řečené kšandy, jak jsem napnutý zvědavostí. >>

Changer the Elder:	Charlie the Dragon: