GeNext

Scénář: Chris Claremont
Kresba: Patrick Scherberger
Vyšlo: 2008

Průměrné hodnocení:

Sešity: Where Do We Go From Here? | Datenight Runaways | Flight | Hot Pursuit | Call us GeNext!

Od roku 75 je Scottu Summersovi asi třicet let. Profesoru X by mělo táhnout na stovku, ale platí totéž. Už víc jak třicet let uplynulo od chvíle, kdy se X-Meni začali poprvé brát vážně a skutečně dělat to, v čem byli později nejlepší. Od té doby získali zkušenosti, někteří zmoudřeli (některým to nehrozí), vyspěli a už nejsou žádní zelenáči. A přesto je většina z nich alespoň navenek stále mladá tak, jako bývala na začátku cesty - a rozhodně to není tím, že by někdo po týmu rozpůjčoval regenerační faktor.

A tak už několik fanoušků i tvůrců napadla jedna věc...

"Co kdyby X-meni stárnuli?"

A kde že se tahle minisérie vůbec vzala? Vedení Marvelu kdysi dávno uspořádalo na svém webu anketu, ve které se dotazovalo fanoušků, co by měl být další projekt Chrise Claremonta. Téma (kdysi nazývané "Next"), které teď držíme v ruce, zvítězilo se zatraceně velkým náskokem a práce začaly prakticky okamžitě.

Kvůli administrativním neshodám a Claremontově srdeční příhodě se však tvorba musela na čas odložit a troufám si říct, že to je základní problém celé věci... ale o tom později.

Celá parta nabízí potenciálně silné postavy (znovu se tu ukázal Olivier Raven, jehož "tým" doplňuje Becka Munroe, Pavel Rasputin, tajemná No-Name a z fantastickočtyřkovský Rico), které vycházejí z už zavedeného světa - GeNext je totiž pokračováním třídílné minisérie X-Men: The End. Původní tým je tu jen okrajově a zastává skutečně jen roli učitelů (doslova i obrazně). Jsem rád, že Claremont pojal GeNext právě takhle - poslední, co bych potřeboval, by bylo další z abiturientských setkání po X letech. Od začátku je jasně dáno najevo, že tahle řada je věnovaná nové generaci. Což na jednu stranu trochu žere, ale nevydrží to dlouho, protože servírovaní hrdinové jsou dost sympatičtí, aby si to utáhli sami.

Po kreslířské stránce nabízí pak vyžití spíš pro milovníky těžce stylizované kresby. Kupodivu vůči Scherbergerovi necítím až takový zarytý... ehm... nechuť, jako k většině lidí s jeho přístupem ke komiksové kresbě - postavy vypadají, jak mají, jednotlivé stránky v sobě mají pohyb a čtou se hodně dobře. Sám nevím proč, ale nedovedu si představit na jeho místě třeba Silvestriho, Kuberta nebo Choie. K tomuhle to jednoduše sedne.

Co tak sérii chybí, že jsem sáhl k nižším bodům? Je to jednoduché. Soudržnost.

Není to však tím, jak se mnozí domnívají, že by Claremont senilněl, ale spíš tím, že celá věc působí jako pouhý předkrm - jako začátek série. V momentě, kdy dočtete poslední díl a zjistíte, že všechno to, co jste se o hrdinech i jejich okolí doopravdy dozvědět chtěli, vůbec nevíte, leda vás to zatraceně naštve. Bohužel na nějaký hlubší pohled do zákulisí je pět dílů zatraceně málo.

Výsledek je proto asi jako když si koupíte skvělé nové auto, ale místo abyste ho mohli pořádně projet, jen zíráte na blatník. Je to takové nesmělé oťukávání a bohužel je dost vidět, že je série psaná na etapy. Jako by měl Claremont potíže se rozvzpomenout, jak to na začátku celé zamýšlel a najednou to strhl úplně někam jinam. Troufám si dokonce tvrdit, že jsem úspěšně rozeznal, které scény vznikly v kterém roce. Některé kusy jsou naprosto perfektní (viz ukázková stránka níže nebo výborný nápad ohledně záhlaví každé stránky druhého sešitu), jiné jsou zbytečně zmatené.

Navíc (alespoň pokud nejsem úplně slepý) celá zápletka prvního dílu postrádá vysvětlení. Nedozvíte se ani kdo je No-Name, ani proč jí šli po krku rovnou dva stařičké padoušské týmy najednou (Shockwave Riders a Shadow-X), tedy krom jakéhosi náznaku na téma ne zrovna fajnové minulosti. Teoreticky vzato to není důležité, protože pro tým je zásadní, že se s tím dokázali poprat, ale já coby pouhý čtenář si nemůžu pomoct, než se cítit poněkud ochuzeně.

V rámci delší série bych to celkem snadno hodil za hlavu, protože bych se dočkal nějakého vysvětlení v některém z dalších sešitů. Tohle však musím hodnotit jako minisérii (ano, sice na ni navazuje GeNext: United, ale v době vzniku tohohle to byla jen možná polemika do budoucna) a jako o takové musím konstatovat, že by sama o sobě fungovat nemohla.

Budu tak doufat, že tohle je skutečně jen rozjezd a opravdový potenciál pětice (vlastně tehdy už šestice) mladých X-Menů se ukáže až právě v navazující sérii. Byla by totiž zatracená škoda nechat tuhle novou krev prořídnout.

Co by se stalo, kdyby hrdinové, které známe z dnešních komiksů jako nestárnoucí, věčné a stoprocentně recyklovatelné, jednou pověsili spandexovou bundu na hřebík, usadili se a měli děti? Dostali by vůbec příležitost žít v klidu? Oni i jejich ratolesti, které chtě nechtě s sebou ponesou úděl tatínka/maminky superhrdiny? Nebo by je přišla minulost kousnout do zadku a museli by se jí postavit za použití veškerých dostupných prostředků?

Na všechny tyto otázky a ještě na některé další (jako jestli budou učitelé požadovat psaní domácích úkolů i po potomstvu zasloužilých X-Menů) přináší Chris Claremont otázky v pětidílné minisérii věnované právě x-menskému potěru. Potěru, který právě dosáhl věku, v němž je jakákoliv rebelie, malér a vzpoura proti autoritám ne-li rovnou povinností, tak alespoň úkolem dne. A pokud má k tomu mladý mutant partu dobrých kamarádů, schopnosti, které jdou sice občas na nervy, ale hodí se, pokud jde do tuhého, a kelímek dobře vychlazené limonády ze školní kantýny, je svět jedna velká procházka růžovou zahradou. Nebo ne?

Veškeré série "Co by, kdyby..." mají v sobě vždycky kouzlo právě onoho faktu, že je tam možné ledacos a že to málokdy dotáhnou na víc než pár dílů. A že jich není až tak tolik. Rozhodně ne tolik, které by vás přibily k židle a monitoru počítače a přinutily žrát to autorovi i s navijákem a jen s hrůzou odškrtávat měsíce v kalendáři, po které je nám ještě dopřáno si tohoto díla užívat. A to navzdory faktu, že na samotném konci zbude nejen krásný požitek z dobře napsaného příběhu, ale celý stoh nadávek na autorovu adresu (ano, myslím přesně vás, pane Claremonte), protože GeneXt je psaný nikoliv stylem "pět dílů a dost", ale přímo z něj do všech směrů vesele stříká fakt, že jde jen o ochutnávku, o předehru k něčemu většímu, a podle toho se chová. Napůl poodkryté narážky, střípky událostí, jež není možno pořádně určit, a jež scénárista nechává trestuhodně bez vysvětlení, nevysvětlené pohnutky a rodiné vztahy postav... a všechno se přitom tváří, že jednou bude objasněno, co tím chtěl básník říci... jen ne hned. Čtenář aby si občas připadal jako Alenka v kraji divů, kde je marmeláda včera a marmeláda zítra, ale žádná marmeláda dnes. Grah! Ten chlap by vážně jednoho dohnal k nepříčetnosti!

Kdybych chtěl vypočítávat zápory téhle série, asi by mi z vteřiny na vteřinu selhala paměť, jestli jsem tam na nějaké vůbec narazil. Pokud pominu výše zmíněnou Claremontovu zálibu neprozrazovat a nevysvětlovat zbytečně víc, než co bezprostředně čtenáři zabrání prasknout jako ony příslovečné kšandy. Mé problémy s GeneXtem byly čistě na osobní úrovni, protože mi nějakou chvíli trvalo skousnout jednak kresbu, jednak fakt, že z původních X-Menů se jich tam objevuje sotva zlomek. Tyto kosmetické nedostatky však pominuly po pořádném přečtení prvního dílu (v době, kdy vycházel už asi třetí).

Co je hlavním kladem celého díla, tak jednoznačně charaktery. Perfektně plní svou úlohu dětí postav, jehož povahové rysy již byly pevně definovány a něco z toho se musí zákonitě přenést na další generaci (viz naprosto typický dědičný nedostatek smyslu pro humor rodu Rasputinů), ale zároveň přicházejí s velkou mírou originality a přizpůsobení svému věku.

Další plus si GeneXt rozhodně zaslouží za provázanost s historií X-Menů a odkazy na - pro mladé mutanty - "staré dobré(?) časy" slávy původních hrdinů a jejich osudy. Šlechtí je, že si v hangáru ještě schovávají stařičký Blackbird, ačkoliv tam tak akorát chytá prach. Ne tak ti, co přetrvali ze starších dob. Hank se svou místy téměř hmatatelným soucítěním s rebelskou jednotkou a lítostí, že na tohle už prostě nemá věk, je kouzelný.

Vůbec je to proti klasickému mainstreamu poměrně idylka. Mutanti se sice ještě musejí vypořádávat s následky událostí, k nimž před lety došlo (vybombardovaná Genosha, totální zničení školy v X-Men: The End, na který celá minisérie navazuje), ale ve své podstatě si nemohou zase na tolik věcí stěžovat. Utěšeně jich přibývá, protože nikdo nikdy nesrazil počet všech žijících Homo superior na 198, lidé jsou rasističtí v mezích normy... a jediné, co si můžeme přát my, je, aby to ještě nějakou dobu vydrželo. A taky se těšit na květen, kdy bychom se měli dočkat pokračování a snad, když budeme moc hodní, i nějakých dalších odhalených skutečností. A jako že ten striptýz bude rozhodně stát za to čekání.