X-Men Origins: Wolverine

Výrobce: Activision

Poznámka: přístupné od 18-ti let (cenzurovaná verze od 16-ti)

Verze: Uncaged Edition / PC

Celkové hodnocení:

"Logan, známý též jako Wolverine, byl členem elitní vojenské jednotky zvané Team X. Spolu s ostatními mutantskými vojáky, mezi které patřil i jeho nevlastní bratr Victor Creed, následoval rozkazy plukovníka Williama Strykera - až do dne, kdy zašly příliš daleko. Logan se chopil příležitosti vést normální život a stáhl se do ústraní kanadské divočiny, kde se usadil s Kaylou, láskou svého života. Následující tři roky byly nejšťastnější, jaké ho kdy potkaly... dokud Kaylu nezabil jeho vlastní příbuzný. S očima upřenýma k pomstě přijal Logan Strykerovu nabídku 'nástrojů' k přemožení Victora. Aniž by znal Strykerovy skutečné nekalé úmysly, dovolil, aby mu nechali potáhnout nezničitelnou kovovou slitinou zvanou adamantium celou kostru - včetně smrtících drápů v jeho předloktích. Přišel čas, kdy se má Logan dočkat své pomsty. Máš na to, mladej?"

---

Kdysi jsem se poněkud zbrkle vyjádřil, že od čehokoli, co má poslední dobou něco společného s Wolverinem, se nedá očekávat nic lepšího než tupá řezničina. Nejen, že mé tvrzení pravidelně dokládají komiksy, potvrdila ho i herní verze X3 před třemi lety. A svým způsobem se stejná predikce naplnila i v případě herní verze Origins. Nic jiného jsem v podstatě ani nečekal.

Ale ať na to nahlížíte jak chcete, nedá se upřít jedna věc. Ano, je to řezničina. Ale zatraceně chytlavá a dobře provedená.

Scénář

Když jsem se poprvé dozvěděl, kdo má být autorem scénáře, víc než lehce jsem se vyděsil. Jméno Marka Guggenheima rozhodně neplatí za žádnou scénáristickou kapacitu a jeho Young X-Men v nás svého času hromadně vyvolávaly ledasco, ale nadšení rozhodně ne (a soudě dle toho, že byla série celkem záhy zrušena, nejen v nás). O to víc mě výsledek mile překvapil.

Možná je to jen tím, že ve mě v době hraní pořád ještě převládala hořká pachuť z filmu, ale zděšení hrou se nekonalo. A kupodivu se nekoná ani s odstupem času. Jsou sice věci, které jsem se skousnout nenaučil (typické "guggenheimovské" přechody mezi jednotlivými dějstvími mi pořád přijdou zajímavé napoprvé, napodruhé, napotřetí, ale podesáté už lezou na nervy, zvlášť v místech, kam se vyloženě nehodí), ale stejně tak jsem nenašel nic, co bych přežít nedokázal. Spíš naopak.

Jestli se ale těšíte na to, že si budete moct projít pasáže z filmu a zahrát si je po svém, celkem ostrouháte. Hra se totiž, podobně jako spousta dalších od filmu jen lehce odpichuje a razí si vlastní směr, přičemž díky bohu víceméně kašle na to, že má někdo Kaylinu sestru.

Z důvodů, které pochopíte až tak ve druhé třetině hry, vás úvodní cinematic vezme do apokalyptické budoucnosti á la Days of Future Past (pokud jste neviděli, můžete si ho prohlédnout i u nás, máme ho tu ke stažení, včetně českých titulků). Příběh samotný pak sestává ze dvou paralelních linií dělených od sebe šesti lety, jejižch společným jmenovatelem je adamantium, a které jsou v závěru spojené do jedné.

První, tedy Operation: Firestorm prochází výpravu Strykerovy úderné jednotky do Afriky, kam se mimochodem připletla i Mystique a která nešla zdaleka tak snadno, jak by se mohlo zdát podle filmu.

Druhá část se o filmové zpracování opírá podstatně víc - soustřeďuje se na samotnou operaci Weapon X a Wolverineův následný útěk od jezera Alkali.

Pokud byste ovšem čekali, že budete obě části hrát chronologicky, tak jste vedle - oba děje se navzájem prolínají, přeskakují z jednoho do druhého a finální skládačku dávají až v samém závěru. A funguje to. Dokonce dost dobře.

Poté, co se s oběma přízraky minulosti vypořádáte (tedy cirka ve dvou třetinách hry) je na čase konečně vyrazit za pomstou. Tehdy se děj filmu zároveň nejvíc vzdálí i přiblíží. Nejdřív se podíváte do továrny na Sentinely. Ne, vážně (s jedním se budete muset i porvat). Do opravdu kompletní továrny na Sentinely, včetně prototypů a Bolivara Traska. Dostat se tam vyžadovalo od scénáristy menší oslí můstek, ale znám horší takové.

Pak už jde vše po trase, kterou znáte. Najít Dukese, najít LeBeaua (finální bitka s Gambitem se odehrává na neonovém nápisu CORBEAU Casino; mimochodem, oním velkým Éčkem ho můžete v průběhu velmi elegantně zaplácnout), vyrazit na Strykerův Ostrov, porvat se s ochrankou, s Creedem, s Weapon XI a hurá domů.

Celkově se tedy sice nekonala žádná revoluce, ale našlo se spousta kladů, proč u hry vydržet až do konce. Celkem s přehledem podává příběh daleko lépe než film (Silver Fox si u mě trochu napravila reputaci, když se šla dobrovolně utopit) a člověk se vážně nenudí. Navíc přidává filmové x-menské realitě spoustu drobných nápadů, které stojí za to (nevím, koho napadlo udělat z Wraitha Nightcrawlerova otce, ale je to taková ptákovina, až je geniální :D ).

A jako třešnička na dortu slouží pojmenování jednotlivých misí a úkolů. U těch jsem se bavil velmi dobře.

Ovšem pokud mě něco vyloženě naštvalo, tak fakt, že zdaleka nejvíc jsem se těšil na to, až si budu moct projít alespoň kousíček temného světa budoucnosti (za což částečně může, proč to nepřiznat, jistá slabost pro původní komiksový storyline, který se k téhle věci váže), jen aby hra nakonec uťala těsně předtím.

Ergo, netuším, jestli Marka Guggenheima múza políbila, nakopla nebo znásilnila, ale fungovalo to.

Grafika

Asi jsem dlouho nehrál hry, ale... wow.

Minimálně africká část hry působí za jedno, dvě, tři i libovolný počet dalších rozhlédnutí (další část hry jsou většinou interiéry... a ty mají luxusní výhled každou stranou nějaké tři metry) - jak džungle, tak chrámy (pravda, ty bych tipoval zeměpisně tak na Indii, popřípadě Střední Ameriku...) jsou vizuálně nevtíravě přitažlivé a nebýt toho, že se vás tam v jednom kuse snaží něco sežrat nebo rozsekat, dalo by se celkem příjemně zastavit a užívat si výhled. S tím úzce souvisí i kamera, která bývá klasickým activisionovským problémem. Ale i když na něj většinou narážím u ostatních her a pravidelně remcám, tady jsem se s žádnými vážnějšími problémy nesetkal.

Rendering postav byl z velké části dělaný pomocí motion capture (a spolu s faktem, že většinu aktérů příběhu nadabovaly jejich herecké předlohy, to dotváří celkem slušný filmový efekt), což je na první pohled vidět. Prakticky cokoli, co Wolverine udělá, vypadá reálně a uvěřitelně... eh... předpokládejme na chvíli, že nechat si dorůst granátem vystřelený žaludek je normální, ano? Regenerační schopnost obecně je stejně tak vyvedená. Nejen, že zranění nejsou náhodně rozmístěné červené fleky a skutečně odpovídají jak druhu poškození, tak rozsahu a regenerují se doslova před očima.

Množství detailů má však jednu podstatnou vadu - potřebujete dost silný stroj, abyste hru utáhli. Starší grafické karty (zvlášť pokud musejí ještě rozdýchávat Visty) při nejlepším zlobí, při nejhorším se můžete s nějakým hraním rozloučit, dokud si nenašetříte na upgrade. Hra jednoduše jede jako tank. Včetně odpovídající spotřeby.

Zato pokud se vám to skutečně podaří plynule rozběhat, výsledek za námahu rozhodně stojí.

Design lokací a postav není nijak oslnivě originální. Vojáci ve spoustě různých uniforem a se spoustou různých udělátek, pár obludek (W.E.N.D.I.G.O.vé jsou vyloženě hnusní... ale v jejich případě je to účel) a to je vše. Pro druhou kategorii rozhodně potěší, že samotné lokace jsou skutečně ucelené mapy, po kterých se budete opakovaně vracet a které jsou provázané, spíš než klasické RPG nudle vedoucí z bodu A přes pár zastávek k bodu B.

Jediné, co mě tak nějak výrazněji vyvedlo z rovnováhy, je fakt, že Wolverine v samotné hře (tedy v animaci, která je podstatně méně vypiplaná) si je mnohonásobně podobnější, než ten v detailně vypracovaných mezivideích. Nevím proč, nevím jak, ale je to tak.

Hratelnost

Původně jsem čekal, že právě vlastní hráčský zážitek bude jednou z nejslabších položek tohohle titulu. Koneckonců, her typu procházení levelů za neustálého vraždění hord nepřátel jsme tu měli spoustu a vždycky měly slabinu právě v uniformitě, se kterou se hra odvíjela.

Té se sice autoři přes zjevnou snahu docela nevyvarovali, ale dokázali ji podat tak, že samotné hraní působí neuvěřitelným "guilty pleasure" efektem. Jakkoli si člověk snaží namluvit, že je to o ničem, tisíc a jeden způsob jak zlikvidovat protivníky prostě jen tak nenudí. Až vás přestane bavit zjišťovat, jaké končetiny jdou useknout základními útoky - krom všech čtyř jde i hlava a dokonce i přetnout vejpůl... což nevím jak jde třiceticentimetrovými drápy, ale nějak zjevně ano - a jak rychle jde vyřídit nepřátelskou jednotku postupným poshazováním z nejrůznějších útesů (jen pozor, abyste nezahučeli za nimi), můžete zkoušet slušnou řádku různých kombinací, které občas na různé protivníky fungují různě (Shotgun failure u Ghost Squad vede) a pokud vás i to omrzí, kolem se vždycky povaluje spousta velmi ostrých, případně jinak nebezpečných předmětů, na které můžete nepřátele rozvěsit. Zvlášť stromy v Kanadě jsou za tímhle účelem neuvěřitelně praktické.

Pomohlo velkou měrou právě zapasovat hru na vyšší rating. Nejen že se mohli animátoři rozšoupnout, co se krvavých efektů týče, ale zároveň mě těší, že se konečně přestalo předstírat oblíbené marvelovské "vraždíme lidi po tuctech, ale je to perfektně čistá práce".

Krom adamantiových/kostěných drápů vám samozřejmě pomůžou i už wolverineovsky nezbytné zvířecí smysly (podobný systém jako v X2), jaksi záhadně získaná schopnost skočit z fleku dvanáct metrů dálku (nevím, kde ji vzal, ale rozhodně je fajn) a nepostradatelný Rage. Zvlášť první budete využívat hojně a často. Krom pozice nepřátel vám odhalí i objekty, které můžete v rámci lokace použít, skryté Dog Tagy a podobně.

Roli sbíratelných bonusů tentokrát neplní ani odemykatelný concept art, komiksy nebo podobné věci, ale "psí známky", na rozdíl od výše zmíněného Wolverine's Revenge i s vojáky, ze kterých jdou servat (a které najdete i na místech, kde byste je nečekali). Tentokrát obsahují různě odstupňované experience pointy. Jinak se sbírat nic dalšího nedá.

Systém ukládání hry v checkpointech funguje dobře. Jedinou slabinu má v tom, že animace nejdou přeskočit, takže pokud někde zamrznete, občas je docela otrava poslouchat to samé pořád dokola. Ale možnost vyvolat si libovolný záchytný bod libovolného levelu libovolného aktu je rozhodně plus.

Jak jsem ovšem zmínil už na začátku, autoři hry se snažili, aby výsledek nepůsobil jen jako další průměrná vyvražďovačka. Uspěli. Svůj díl na tom má jednak scénář, kde Guggenheimova úchylka na neustálé střídání lokací zabírá perfektně (nestalo se mi tak, že bych některý level považoval za úmorně dlouhý, lehce nesvůj jsem byl jen na asi dvou místech), ale i spousta dalších věcí. Často se tu prokládá miniúkoly, například pro libovolného mutanta typickým zbavení schopností, kdy je třeba se spoléhat výhradně na obratnost a hledat cestičky kolem (i když je tahle část podstatně méně náročná, ale také méně frustrující než ve starším Wolverine's Revenge), ale počítá se i už zmíněná demontáž prototypu Mark I Sentinelu. Podobných ptákovin a logických vsuvek je ve hře v drobných dávkách roztroušeno tolik, že skutečně monotónní není. Minimálně na první hraní ne.

Občas navíc autoři dokázali kápnout i na neobvyklejší notu a výsledkem byly momenty, které vám zpravidla uvíznou v hlavě - rozhodně se mezi ně počítá třeba rodeo s Dukesem nebo kamera přemístěná z obvyklého 3rd person view do mířidla Nordovy pušky.

Celkově rozhodně víc než obvyklý šerý průměr.

Verdikt

Jednoduše řečeno, hra je nad očekávání dobrá. Vychází s nadprůměrným výsledkem i v ohledech, ve kterých jsem to nečekal. Zvlášť v případě žánru herních adaptací filmů to bývá dost nezvyklý jev. Přesto ovšem k dokonalosti něco chybí, byť to není tak moc.

V rámci herního žánru mě totiž pořád zatraceně víc přitahuje Star Wars: The Force Unleashed. A není to tím, že by Wolverineovi chyběla Síla. Byť jsem si hru užil, s odstupem času nějak nemám zvláštní důvod se k ní vracet (s čestnou výjimkou možnosti zaplácnout Gambita velkým neonovým E - k tomu se vracím rád, často a pravidelně). Jednou za čas je fajn mít možnost rozvěsit si po stromech pár vojáků Weapon Plus čistě pro odreagování, ale dám raději přednost jiným x-menským hrám, které sice celkovým dojmem nepůsobí vyloženě skvěle, ale zato mají v jedné nebo více kategoriích něco extra, co mě přiměje se k nim vracet zas a znovu.

Wolverineovská sólovka totiž vlastně skončila přesně tak, jak měla - byť perfektní, stále je to jen řezničina.

P.S.: Hra je věnována památce Glena Anguse, jednoho z vedoucích grafiků Activisionu, který se podílel na předchozích hrách (série X-Men: Legends, Marvel Ultimate Alliance). Jsou to právě jeho koncepty a art, který tvoří grafiku našich stránek.

P.P.S.: Easter Eggu v podobě meče Frostmournu z World of Warcraft zapíchnutého v kanadské pustině do šutru á la Excalibr jsem se vydržel chechtat půl hodiny.

P.P.P.S.: A vážně, chci hru na téma Days of Future Past :O