X-men: Reign of Apocalypse

X-Men: Reign of Apocalypse je další z her určených výlučně pro konzole. To znamená čtverečkované postavy, v zásadě velmi jednoduché ovládání a krátkou herní dobu. A taky spoustu zábavy, pokud shledáváte atraktivní hru, kde nejde o nic jiného, než hordě zlejch hochů ukázat, zač je ve Westchesteru perník. Pěstí. A to my přece rádi, ne?

Jak praví známý Murphyho zákon, může-li se něco podělat, podělá se to. V případě X-Menů toto pravidlo platí bez výjimky, bez pardonu a se zvláštními bonusy.

A jak to vypadá v praxi? Jednoduše: to se takhle jednou naši milí mutanti vraceli z malého výletu do Mojoversu, když jejich milované letadlo Blackbird (nebo Blackbirda?) vcucnul zákeřný vesmírný portál. Když se z něj vynořili, skutečně se před nimi objevila X-Mansion a oni bláhově doufali, že jsou konečně doma. Ale... znáte to. Vždycky je tam ještě nějaké to ALE.

V tomto případě je jím paprsek, který je... no... paprskne? do reality, kde z Xavierovy školy zůstala pouze ruina, Apocalypse si roztahuje svůj šeredný plechový zadek na světovém trůně a ti, kterým X-Meni jinde říkají parde, budou zde nazýváni Okamžitě do mě přestaň mlátit, nebo ti upravím fasádu!

Leč jak se tak říká, není čas slov, alebrž činů. Tož dopněte si uniformy a připravte se na řež.

Do děje budete vrženi (nečekaně) v rozbořené X-Mansion, kde máte jedinečnou příležitost pokochat se nádhernou pixelovou zdechlinou alternativního Scotta Summerse. Ten živý, který sem zabloudil omylem, si to vezme velmi osobně.

Aj... no dobře, tak už je to venku, no... jednou z hratelných postav, které zde máte na výběr, je... (prosím potlesk) neohrožený vůdce Cyclops. Zbytek úderného komanda pak tvoří nezbytný Wolverine, Storm a Rogue. Ale pozor! Zvolit si můžete jen jednoho a střídat partnery v průběhu hry není povoleno! Ti ostatní vám do toho budou jen kecat v pozadí. Postavu si můžete po každém úspěšně absolvovaném kole vylepšit dvěma bonusovými body, které můžete rozdělit mezi tři kategorie, a to mutantské schopnosti, síla a zdraví.

Navzdory vynucené jednoduchosti pixelové grafiky jsou postavy zpracované vcelku povedeně a nejspíš se výborně pobavíte jejich způsobem pohybu. Rogue kroutící zadkem jako na přehlídkovém molu je pohled k popukání, stejně jako Wolverine se žvejkačkou. Ale s tím bavením se pozor, nebo se vám stane, že budete smíchy umírat na klávesnici a ani si nevšimnete, že vám zatím postavu soupeři zašlapávají do parket.

Jak jim tak nečestné a nesportovní jednání vrátit? K dispozici máte ve hře hned několik více či méně účinných útoků a mnoho druhů cílů, do kterých můžete tlouct, pokud překousnete, že vám to vrátí, počínaje vojáky v několika barevných mutacích přes Acolyty, drtiče Hellfire Clubu a sentinely konče, nemluvě o záverečném bossovi až dvou každého kola.

A pak už to začne. Co? To, o čem celá tahle hra vlastně je. V duchu hesla "Nepřítele mlátíme s láskou a dokud dýchá" se musíte probít dvanácti lokacemi a hordami hnusáků , kteří nebudou mít nic lepšího na práci než pokoušet se spáchat na vás násilný trestný čin postižitelný deseti a více roky ve vězení se zvýšenou ostrahou. Útočnost nepřátel se zvyšuje přímo úměrně levelu, takže chlápci, kteří vám zpočátku jen vyráželi zuby, po vás budou o tři kola dál střílet pěkně hnusné věci. Spolu s tím roste i odolnost nových druhů nepřátel, takže například takového genoshkého vojáka z před-předposlední lokace určitě nevyřídíte jenou dobře mířenou ranou do ciferníku jako jeho vzdáleného bratránka v X-Mansion. Bohužel.

Základní linie příběhu není nikterak složitá: alfou a omegou vašeho destruktivního snažení je cíl najít warpovou bránu, která by mutanty navrátila do jejich dimenze, odkud přišli. Problém je pouze ten, že na bráně sedí Apocalypse jako žába na prameni.

Hra vás protáhne téměř veškerými možnými místy, které znáte z komiksů i z učebnic zeměpisu. No dobře, veškerými ne, Austrálie na cestovním plánu není... V každém případě okružní výlet zahrnuje takové skvosty jako Savage Land, Genoshu, základnu sentinelů nebo třeba hřbetní stranu trupu Blackbirda, kde je vaším úkolem skopnout dolů Phoenix and Her Boys, kteří chtějí tomu nebohému letadlu pro začátek utrhat křidýlka.

A když už tak padlo jméno jednoho z větších záporáků, možná by nebylo marné věnovat pár slov i bossům. Ve většině levelů je po jednom hlavním ničemovi, ale občas máte příležitost narazit i na dva. Tedy, ničemové... přestože se potkáte s mnoha zavedenými padouchy, hlavní sílu tvoří právě ti na začátku zmínění bývalí parťáci, kteří tady stojí proti vám. Dobrá příležitost vyřídit si účty, ne? Je pochopitelné, že dochází k bitkám postav jinak vázaných velmi silným poutem, což vede nezřídka k náramně vtipným situacím. Mám například bezpečně vyzkoušeno, že pokud hrajete za Rogue, Gambit se zbaběle schovává v rohu a je téměř nadmutantským úkolem ho vykopat na volné prostranství, abyste mu mohli rozbít škleb.

Jak už jsem řekl, levelů je celkem dvanáct. Když se vám načte poslední, zjistíte, že jste v pr... ofláknutém Apocově sídle v Modré oblasti Měsíce, kde se nachází hlavní brána. Musíte svést závěrečný souboj s Apocalypsem, během něhož na vás ten sesílá útočné cirkulárky a Jezdce, kterých se mi nějak nedařilo dopočítat, ale prý jsou opravdu čtyři. Ale potom už opravdu směr vlastní dimenze.

Hra končí vyflusnutím ztracených X-Menů na balkóně školy, kde si hoví profesor Xavier, který správně usoudí, že za tímhle bude nějaký příběh. Kdybys jen věděl, Chucku... Načež se Cyclops psychopaticky rozchechtá a už běží závěrečné titulky. X-Meni zase jednou vyhráli.

Vypadá to celkem jednoduše, že? Ono to také víceméně je... pokud se přenesete přes takové problémy, jako je křeč v prstě na tlačítku, které nejčastěji používáte k útokům, dohrabete se za taťkou Xavierem dříve, než uplynou tři hodiny. Ale i taková doba stačí na to, abyste se výborně sadisticky pobavili na účet všech padouchů. A to se vyplatí.