Hlavní postavy: Wolverine, Storm, Cyclops, Nightcrawler, Colossus, Tiger (V),...^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Norsko je taková pěkná země. Nádherné hory, příjemná teplota, komáři, klid, co víc by si mohli X-Meni na prázdniny přát? Snad jen nějakou zajímavou hrobku s uvězněným potomkem prastarého boha toužícím po pomstě a nepříliš vděčným zvykem obsazovat tělo, které oficiálně patří někomu jinému? A pak si s ním bojujte, když mu vlastně nechcete ublížit.

Byla polovina léta a ve Westchesteru vedro k padnutí. V Xavierově škole pro příliš nadanou mládež bylo vymutantěno, všichni X–Meni vegetovali u bazénu a ve stínu stromů.

Jekot a pištění se rozléhalo po celém pozemku. Bobby vytvořil dlouhý ledový tobogán s nesčetnými zatáčkami, na kterém ostatní řádili jako malé děti. Voda stříkala na všechny strany a v bazénu to vířilo jako by se tam neproháněla smečka rozjívené mládeže, nýbrž hejno piraní. Sem tam se ozvaly protesty ze strany opalujících se dívek, když některá vlna doletěla až na ně. Professor X seděl ve svém vytuněném invalidním vozíku ve stínu platanu a usmíval se marné Scottově snaze to hemžení trochu umravnit. Zatím dosáhl jen toho, že ho Jubilee stáhla do bazénu.

„Tohle je nad moje síly,“ postěžoval si promočený velitel týmu, profesorovi, když se vyhrabal ven.

„Jen je nech,“ řekl klidně Xavier. „Ať si užívají, dokud se nezačnou pobíjet. Koneckonců, posledních pár dnů jsi jim dával pořádně zabrat.“

„Ale to polní cvičení přece nebylo tak těžké,“ namítl Scott.

„Většina nikdy předtím nic podobného nezažila, takže je pochopitelné, že jim to dělalo potíže.“

„Tak můžu takovéhle akce organizovat častěji,“ napadlo Scotta. „Určitě budou nadšení.“

„O tom nepochybuji,“ zasmál se profesor.

V tu chvíli je spláchla přílivová vlna doprovázená bouří nadšeného a pochvalného řevu.

„Co to mělo znamenat?“ rozkřikl se Scott na obsah bazénu.

„Excelentně provedený placák by Beast,“ chechtal se Bobby. „Já bych mu dal devět bodů.“

„Omlouvám se, profesore,“ řekl Hank s úsměvem přes celou hlavu.

„Proboha, Hanku,“ zavyl Scott. „Vždyť jsi seriózní vědec.“

„No a? Neměj mi to za zlé, příteli. Jsem také jenom člověk a ten kožich je nesnesitelný. Kromě toho musím udržet svůj titul nejlepšího skokana z můstku.“

Od bazénu se ozvaly obdivné výkřiky a Petr zvolal: „Právě jste o něj přišel, doktore McCoyi. Tohle nepřekonáte. Jedenáct bodů z deseti!“

„Cože? Co? On už skočil? Vždyť to ani nešplouchlo,“ rozčiloval se Hank.

„Taky tě porazil umělec,“ zašklebil se Kurt, vylezl z bazénu a otřepal se. Rogue, kterou pocákal, po něm hodila opalovacím krémem. Mutant ho odpálil ocasem a začal se uklánět bouřlivě tleskajícímu publiku.

„Příště chci odvetu, kašpárku,“ řekl Hank a potřásl mu rukou.

„To beru. A nezoufej, jsi stále držitelem titulu za největší množství vytlačené vody a nejdelší došplouch.“

„Ta povodeň stála za to,“ souhlasil nečekaně zcela promočený profesor Xavier. „Ale Petr tě začíná dotahovat.“

„Už jen pracuji na technice. Brzy ho porazím,“ řekl s úsměvem Petr.

„To se ještě uvidí,“ prohlásil Hank a mrkl na nového krále můstku. „O delší skok?“

„Jasně,“ souhlasil Kurt.

Oba mutanti se rozběhli tryskem, odrazili se od kraje bazénu a vrhli se do vody. Tentokrát zvítězil Hank, skoro o metr. Vystříkl další mohutný gejzír vody, Jean se rozzlobeně zvedla a pomocí psychických sil přesunula své lehátko na bezpečnější místo.

Jubilee dováděla v bazénu s Viky. Cákaly po sobě, honily se a potápěly.

„Kdyby jsme tak sem mohly dostat Wolvieho,“ napadlo Jubilee.

Viktorie na ni mrkla, změnila se v tygra a s hustou srstí důkladně nacucanou vodou vyskočila z bazénu. Opatrně, aby vytřásla co nejméně tekutiny, se vydala do hustě zalesněného zákoutí parku, kde byl v klidu a míru, daleko od vřavy takřka válečné, zalezlý Logan. Spal stočený do klubíčka, nic zlého netuše. Něco pěkného se mu zdálo, sen už však neměl mít dlouhého trvání.

Viktorie se k němu připlížila proti větru, a pak se prudce otřepala.

Byla to sprcha za všechny peníze. Logan vyletěl metr dvacet a se strašlivým řevem se vyřítil za prchající šelmou.

Viky schválně neběžela naplno, jen ať se soustředí na kořist, kterou už už doháněl, a nekoukal se, kam vlastně běží.

Těsně u bazénu udělala tygřice bleskovou kličku, na kterou lovec nestačil zareagovat a sletěl po hlavě do vody.

Přihlížející se bouřlivě rozchechtali. Logan se vynořil a vztekle prskal vodu. Natáhl se po Viky, která se svíjela smíchem po zemi, už zase jako člověk, stáhl ji do bazénu a přidržel pod vodou. Kousla ho do ruky a zmizela na druhý konec bazénu.

„Nádherná šipka,“ ocenil krátkým potleskem výkon svého žáka Xavier.

„To je od tebe hezké, že ses zaskočil podívat,“ zasmál se Bobby.

„Mon Dieu, to kvůli tomu musíte dělat takový kravál?“ ozval se podrážděně Gambit. Vzápětí ho zalila tsunami vytvořená Petrem. Mutant vstal a s pohrdavým výrazem se i s Rogue přesunul za Jean.

„Suchare!“ houkl za ním Logan a nadšeně se přidal k účastníkům vodních hrátek.

„Ještě máš co dohánět,“ řekl Hank Petrovi.

Náhle se z neklidné vodní hladiny vynořila stříbřitě bílá dračí hlava. hrozivě se vztyčila nad překvapenými X–Meny a postupně se začalo vynořovat celé dlouhé okřídlené tělo. Brzy byli mutanti uvězněni v malém kroužku, který ovíjela hradba ledově šupinatého ocasu.

„Co je to za vtip?“ protestovala Jubilee. „Bobby, pusť nás ven.“

„Vám se tam nelíbí?“ užasl Bobby.

„Nelíbí, představ si to. Je tu trochu zima,“ řekl Hank.

Voda začínala být díky tajícímu ledu pořádně studená a i vzduch, cirkulující mezi ledovými stěnami, byl mrazivý. Teplomilnějším mutantům ztuhl úsměv.

„Nepatřím k rodu sibiřských tygrů,“ prohlásila Viktorie. „Odcházím.“

Zasekla drápy do masy zmrzlé vody a hbitě vyšplhala ven. Jubilee využila otvorů po drápech jako žebříku a vylezla také. Brzy se objevil i zbytek.

„Obávám se, že pro dnešek je koupání konec,“ posteskl si Petr.

„Stejně už je čas na večeři,“ řekl Scott.

„Bezva, umírám hlady,“ zaradoval se Kurt.

„Moc nejásej, Gambo říkal něco o šnekách,“ řekl Logan a jeho přítel se zatvářil, jako by právě zrušili Vánoce.

„Jenže on hrozně kecá,“ uklidnil ho Petr. „Storm přece prohlásila, že už nechce Gambita v kuchyni nikdy v životě vidět.

„Tak fajn. Pánové, poslední ve škole je opelichaný ksukol.“

„Co to je?“ zarazil se Petr.

„Pěkně hnusný zvíře. Pohni, přece ho necháme vyhrát,“ křikl na něj Logan už v běhu.

Jako smršť se přehnali kolem Scotta a profesora.

„Kde na to ještě berou energii?“ užasl Scott.

„Proč se k nim někdy nepřidáš?“ zeptal se Xavier. „Určitě by to ocenili a ty by ses uvolnil.“

„Budu o tom uvažovat.“

S titulem opelichaného ksukola se do školy vrátil sám autor výroku. Kamarádi ho totiž u dveří lapili za ocas a rychle se kolem něj protáhli dovnitř. Teď s nimi nemluvil.

Je až neuvěřitelné, jaké množství jídla dokáže zkonzumovat sedm řádně a šest průměrně vyhládlých mutantů. Po obrovské míse bramborové kaše a hejnu pečených kuřat se jen zaprášilo a někteří ještě šmejdili, čím by se dorazili.

Po večeři si Professor X změřil svoje žáky a zeptal se jich: „Chce jet někdo z vás na pár dní do Norska?“

„Samozřejmě,“ ozval se okamžitě Kurt. „Co se tam bude dít?“

„Hank má na universitě v Oslu sérii přednášek a říkal, že uvítá společnost, i když prý počítá s tím, že vás stejně většinu času neuvidí.“

„Senzace. Péťo, jedeš taky?“ zapomněl čertík okamžitě, že je na přítele naštvaný.

„Určitě,“ přikývl Petr. „Oslo je nádherné město.“

„A co teprve ty hory,“ řekl Logan. „To si nemůžu nechat ujít.“

„Jedeš za příbuznýma?“ zeptal se Hank.

„Třeba i tam.“

„Já jedu taky,“ řekl Scott. „Někdo tu sběř musí hlídat,“ dodal a rozhodl se přeslechnout Loganovu otázku, kdo ho (jako Scotta) teda bude hlídat.

„Tak si to tam užij,“ popřála mu Jean. „Já nepojedu, mám s profesorem rozdělaný dost náročný trénink a nerada bych ho přerušovala.“

„Velmi správně, Jean,“ pochválil ji profesor. „Neboj se, o nic nepřijdeš. Až skončíme, pošlu tě se Scottem na prázdniny do místa vlastního výběru. Sami dva si určitě užijete víc, než kdybyste museli pořád dohlížet na tyhle tři.“

„Jen čtyři?“ podivil se Hank. „Myslel jsem, že bude větší zájem.“

„Pět,“ řekla Storm. Petr se na ni široce usmál.

„A co ty, Jubilee,“ zeptal se Logan. „Netoužíš objevovat krásy seveřanů, tedy severu?“

„Díky, ne,“ zavrtěla Jubilee hlavou. „Je tam zima.“

„Není tam o moc větší zima něž tady.“

„To je jedno. Prostě se mi zrovna nechce.“

„Jak chceš. Dámy, přihlaste se aspoň ještě jedna, nebo bude chudák Ororo sama nechaná na pospas smečce nevyzpytatelnejch chlapů,“ zasmál se Logan a Storm se ušklíbla. „Rogue?“

„Já ne,“ odmítla Rogue.

„Se mnou taky nepočítejte,“ prohlásil Gambit.

„Noo, já se sice ptal holek, ale jestli se počítáš mezi ně, nebudu ti bránit,“ usmál se na něj Logan.

„Ne!“ řekl důrazně profesor, když zahlédl, jak Francouzi sjela ruka k balíčku karet. Gambit tedy poslechl, ale zavraždil druhého mutanta alespoň pohledem.

„Ach jo. Kotě?“ otočil se Logan k Viktorii. „Chceš jet s náma?“

„Pokud mě budete chtít...“

„O tom vůbec nepochybuj,“ usmál se Kurt. „Bobby, ty nepojedeš?“

„Ne. Mám...v nejbližších dnech něco na práci,“ řekl jeden z původních X–Menů.

„Má rande,“ přeložil to pohotově Logan. V tu ránu mu od nosu visely rampouchy. „Sem zas tolik neřek,“ zahuhňal.

„Takže vás šest?“ ujistil se Hank. „Proboha, ať se norské království třese.“

„Jeho mínus,“ ujistil ho Logan.

„Dobrá, tak se běžte sbalit. Hanku, Kurte, jak jste na tom s bateriemi?“ zeptal se profesor na stav jejich holografických projektorů.

„Včera jsem oba dobíjel,“ řekl větší z obou chlupatých modrých mutantů.

„V pořádku. Odlétáte zítra ráno v půl desáté z Kennedyho letiště.“

„Oni nás tam ještě pustí?“ zasmál se Petr.

„To jsi byl ty, kým zrušili tu DC–10, že?“ zeptal se Scott.

„Jo, ale mohl za to Erik,“ zastal se přítele Kurt. „Dobře jsi mu potom rozmáznul úsměv tím podvozkovým kolem.“

„To jo. Hele, nepomůžeme holkám s nádobím?“ napadlo Petra.

„Ehmm, užijte si to, já se jdu balit,“ zmizel okamžitě Scott.

„Já si musím vypucovat boty,“ vzpomněl si náhodou Kurt a teleportoval se pryč.

„Ale on přece boty nenosí,“ namítl Petr.

Logan ho poplácal po zádech. „Hochu, ty se budeš muset ještě moc učit. No, já jdu najít spacák, měj se.“

„Co to má být?“ nechápal Rus.

„Chlapcům se prostě hodí každá výmluva, která by jim umožnila vyhnout se domácím pracím,“ vysvětil mu s úsměvem Hank. „A když jsme u toho, musím si ještě projít nějaké materiály. Dobrou noc.“

Petr se tedy jako jediný připojil k dívkám, které ho však téměř ihned vyhodily, protože jim překážel.

Druhý den chvilku po deváté se X–Meni rozloučili v letištní hale. Professor X použil své mocné mentální schopnosti, aby si nikdo nevšiml, že Logan proklouzl mimo detektor kovů.

„Ne, že budete dávat Scottovi moc zabrat,“ domlouval ještě Xavier svým žákům.

„My? Nikdy,“ řekl Petr.

„To chci vidět,“ řekl Scott.

„Nemusíš si dělat starosti,“ uklidňovala ho Jean. „Oni se zabaví.“

„Ano. Mně jde právě o to, jak se zabaví.“

„Proč nám nikdy nevěří?“ zeptal se Kurt.

„Zkušenosti,“ vysvětlil mu Logan.

„Myslím, že se budou všichni chovat, jak mají,“ řekl profesor. „Určitě si to užijete.“

„Rozhodně se o to pokusíme,“ řekla Viky.

„Dobrá. Tak už běžte, ať vám to neuletí.“

„Tak je ale od sebe někdo roztrhněte,“ řekl Logan a kývl na Scotta a Jean, kteří se loučili, jako by velitel týmu objížděl na tři roky, a vší silou se snažil zvládnout návaly zuřivé žárlivosti.

„Vždyť už jdu,“ zamumlal Scott, dal Jean poslední polibek a vykročil k letadlu.

„Hanku, spoléhám na tebe,“ řekl ještě profesor vědci. „Máš z nich přece jen nejvíc rozumu.“

Ze skupinky X–Menů se ozvalo uchechtnutí.

„Pokusím se je přivézt všechny,“ usmál se mutant. Podal Xavierovi ruku a houkl na své svěřence:

„Ať už jste na palubě, bando!“

Brzy se boeing 747 skandinávských aerolinií vznesl k jasnému nebi. Storm chvíli po startu usnula s hlavou na Petrově rameni, Viky zvědavě listovala Hankovými materiály pro přednášky o moderním lékařství, Hank sám debatoval s Loganem o severské zvířeně, Kurt zkoušel sbalit jednu z letušek a Scott spal.

Chvíli před přistáním v Oslu se probudil a se zívnutím se rozhlédl po ostatních mutantech. Většinou spali, ale někdo¨ tu chyběl. Ve vteřině mu to došlo.

„Kurte?“

„Chráp – eh, was?“

Scott zjistil, odkud to šlo, a když se opět ozvalo tiché pochrupování, přešel k otevřenému regálu na zavazadla, ze kterého čouhal modrý ocas. Prudce za něj škubl.

„Jau!“

Ocas v mžiku zmizel a místo něj se objevil rozespalý, ublížený a naštvaný Kurtův obličej. „Co to mělo znamenat?“

„Dolů! Okamžitě!“

„Když ti to udělá radost...“

Mutant vyskočil, zívl a protáhl se.

„Ty máš takovou kliku, že jsme v celé první třídě sami,“ začínal Scott ostré kázání.

„Neboj, před lidmi bych to neudělal. Ne vždy mám potřebu se předvádět. Kromě toho mi ještě zbyl nějaký pud sebezáchovy. A příště z toho laskavě můj ocas vynech.“

„Co jsi tam vůbec dělal?“

„Spal, co asi. A na sedačku jsem se nějak nemohl srovnat,“ pokrčil Kurt rameny.

„Bože! A jak to děláš ve škole?“

„Věším se na lustr.“

„Kecá,“ poznamenala Viky na Scottův nevěřícný výraz, jak přemýšlel, jestli si z něj ten chlap dělá legraci nebo ne. „Ten by ho neunesl. Na věšení tam má tu rouru napříč celým pokojem. A asi by jsme měli probudit zbytek,“ vrátila skripta Hankovi.

Ten ostře hvízdl: „Budíček!“

Logan se příšerně lekl a probodl drápy sedačku.

„Jak chceš tohle vysvětlit?“ zeptal se Scott.

„Blbě,“ odpověděl Logan a rozpačitě si prohlížel tři díry v opěradle. Naštěstí před ním nikdo neseděl. „Ale je to dobrý. Když se to zakryje, skoro to ani nejni vidět.“

„To snad není pravda,“ povzdechla si Ororo.

„Já o tu šokovou terapii nestál,“ zavrčel Logan a šikovně naaranžoval potah, aby vpichy nebyly vidět. Zároveň se ozvalo hlášení kapitána o blížícím se přistání.

V Oslu nejdříve nasedli do autobusu, který je odvezl do hotelu. Cestou mutanti absolvovali Hankovu povinnou přednášku o historii města a význačných památkách. Někteří už ale raději pošilhávali po horách, zvedajících se na obzoru.

„To nás čeká zítra,“ řekl Scott.

„Už zítra? Já se chtěl podívat do města,“ vyvalil oči Petr.

„Neboj, za tři dny jsme zpátky.“

„Slyším dobře? Několikadenní pochoďák?“ zeptal se Logan. „My máme s sebou věci na takovouhle akci?“

„Chceš říct, že sis nic nesbalil?“ zeptal se šokovaně Scott. „Byl snad ještě někdo takový naivka?“ otočil se na zbylé X–Meny.

„Ty mu to žereš? Vždyť se tě jen snaží naštvat. V životě by nás to nenapadlo,“ řekla Ororo. Logan se na ni zazubil.

„Dobře sis je vycvičil, náčelníku,“ zasmál se Hank.

Po ubytování vyrazili všichni na špacír městem. Hank je provedl po univerzitě, ukázal jim historické jádro Osla, a pak jim dal rozchod s tím, že do jedenácti budou v hotelu. Mutanti se vesele rozprchli po metropoli.

Když se Logan vracel v půl dvanácté do hotelu, zaslechl ze sousedního pokoje poměrně pozoruhodný spor. Zajímavý byl už proto, že byl veden dvojjazyčně. Mutant se zvědavě zaposlouchal do té směsi ruštiny a němčiny, aby zjistil, proč se ti dva štěkají.

Petr zrovna obsáhle vysvětloval Kurtovi, že rozhodčí nebyl vůl, nýbrž že Německo jednoduše nemělo proti Slovensku šanci. Jeho přítel mu oponoval, že rozhodčí byl zaujatý hajzl, jinak by jim ty dva góly uznal.

Zrovna se totiž hrálo mistrovství Evropy v ledním hokeji a kluci při toulání městem objevili v jedné hospůdce televizi, u které zkysli nejméně hodinu a půl. To hrozně dožralo Ororo, která se nechala Petrem ukecat, aby šla s nimi. Nakonec je tam nechala a přidala se k Viky a Loganovi.

Kurt se vrátil strašlivě nakrknutý, protože Slovensko naprosto zoufalým způsobem rozstřílelo německý tým a nechtěl si nechat vysvětlit, že Slováci jsou prostě lepší. Hlavně ho žralo, že rozhodčí neuznal Německu dva góly za faulování, i když sám uznal, že občas vážně hráli jako prasata. Petr z toho měl naopak škodolibou radost a dělal si z něj legraci. Podle toho, jak se hádka vyvíjela, se dalo soudit, že ještě chvíli, a pokoušou se.

Logan zaklepal.

„Kommen Sie dál,“ vyzval ho Petr a podle zadunění Logan tipoval, že po něm Kurt za to prznění jeho mateřštiny hodil vázu.

„Čau. Nechci se vám do toho míchat, ale...musíte dělat takovej kravál? Mně je to srdečně jedno, třeba se pozabíjejte, jenže šéf tam má nějaký frky a prej na vás naběhne, jestli se nenecháte.“

„To řekni jemu,“ usmál se mile Petr.

„On začal!“ odsekl nasupeně Kurt.

„Mimochodem, vy si rozumíte?“

„Někdy až příliš,“ odpověděl Petr. „Nejlepší způsob, jak pilovat konverzaci v cizím jazyce.“

„Tak si ji pilujte potichu,“ řekl Logan a ještě než vycouval, nasadil soustrastně účastný výraz a zeptal se:

„Kurte, fakt to bylo čtyři nula?“

Petr musel přítele chytit, aby po Loganovi neskočil. Ten se potměšilým hihňáním zavřel dveře a šel spát.

Druhý den poměrně brzy ráno odešel Hank na univerzitu, ostatní si sbalili věci, které potřebovali na několikadenní výpravu, a pod Scottovým velením se přesunuli autobusem do jednoho malého městečka v horách. Odtamtud vyrazili na pochod horami.

Celý den šplhali po horských velikánech pod hluboce modrou jasnou oblohou. Slunce pálilo a mouchy štípaly. S tím se vypořádal každý po svém: Petr se proměnil do své kovové podoby, Ororo využila větrného víru k odhánění odporného hmyzu, Kurtovi se přes srst na kůži mouchy nedostaly a Logan s Viky se bůhvíkde vyváleli v bahně, které je spolehlivě ochránilo.

„Panebože, řeklo se, že se budeme chovat jako normální lidi,“ zoufal si Scott při pohledu na Colossuse a Storm.

„Vysvětli to těm komárům,“ postěžovala si Storm. V tu chvíli Scotta bodla do ucha extra velká moucha a on ve vzteku napálil laser do roje hmyzu.

„Budiž,“ zamumlal rezignovaně a začal pro změnu nadávat ďáblíkovi, který se vesele proháněl po nejpříkřejších skalních stěnách se suverenitou, kterou mu poskytovaly jeho schopnosti. K polednímu to vzdal a neměl už ani sílu, ani náladu kárat Logana a Viky, kteří k obědu ulovili tři sviště. Naštěstí nikoho nepotkali.

Odpoledne si Scott řekl, ať si ti tři třeba zlomí vaz, když nechtějí poslouchat, nechal je blbnout po srázech a plašit kamzíky a sviště a v klidu si povídal s Petrem, který jako jediný s ním šel po cestě. Storm letěla nad nimi na křídlech větru a šťastně se proháněla nepřístupnými údolími.

Navečer se utábořili v borovém hájku, kde během několika minut vztyčili stany, pro Scotta a Petra. Ostatní se rozhodli spát pod širákem.

K večeři si dali zbytek svišťů. Téměř hnedka po jídle odpadli Kurt a Viky, kteří se za celý den nalítali nejvíc.) Ostatní si ještě chvilku povídali, ale postupně se taky rozcházeli spát.

Nakonec zůstal u ohně jen Logan. Seděl na zkřížených nohou, ruce opřené o kolena a zamyšleně hleděl do plamenů. Po chvíli zaklonil hlavu a zadíval se na nebe poseté myriádami hvězd. Z dálky zaznělo lákavé vlčí volání.

Náhle zaslechl lehký šramot. Prudce se otočil a spatřil dvě žhnoucí rudé oči. Logan byl rád, že pověsil ten batoh s jídlem na lano napnuté mezi dva stromy.

Muž slabě nosově zakňučel. Velký rosomák ve stínu mu odpověděl podobně a přištrachal se ke svému jmenovci. Pozorně ho očichal a nechal si pocuchat kožich. Pak obě šelmy tiše zmizely ve tmě.

Viktorie je bezhlučně pozorovala, dokud se neztratili v temnotě. Pak se přitulila blíž k Ororo a znovu usnula.

Mutant se vrátil až ráno, kdy už byl zbytek vzhůru, ve vlasech listí, kalhoty promočené rosou a na rukou zbytky krve mladého srnce, kterého ulovil spolu s vlčí smečkou.

„Užíval sis?“ zeptal se Scott.

Logan, v očích ještě lesk opojení volností a lovecké vášně, mlčky kývl a šel se sbalit.

Druhý den pochoďáku se dostali do naprosto divoké krajiny. Jen horští velikáni, na jejichž úbočích se ježily trsy trav, mechu a květin a sem tam ještě nějaká ta kleč, na ně shlížely ve své majestátnosti. Mutanti stoupali úzkou stezkou k vrcholu a z děr jim nadávali svišti a ptáci.

Viky stopovala mezi kamením myši, když si všimla zpola zavaleného otvoru, který vedl pod zem.

„Páni, tady je nějaká jeskyně.“

„Průzkumná jednotko, vpřed!“ zavelel Kurt, který se objevil s patřičným efektem po jejím boku. Za těch pár měsíců u týmu si na to už tak zvykla, že po něm přestala v leknutí sekat drápy.

„Nelezte tam, může to být nebezpeč...“ pokusil se jim vstup zatrhnout Scott, ale ti dva už byli uvnitř. „...né. Proboha, Logane, běž prosím tě pro ně.“

„Dle rozkazu, šéfe.“

Logan hbitě vyšplhal po stráni a skočil do černého jícnu.

Ostatní čekali asi dvě minuty. Když už si Scott myslel, že si pro ně bude muset dojít osobně, vylezli ti tři ven na světlo boží.

„Co vám tak dlouho trvalo?“ zlobil se velitel týmu.

„Nemohli jsme se najít. Není to jeskyně. Určitě to udělali lidé. Je tam bludiště chodeb a tak málo světla, že jsme skoro nic neviděli ani my. Pojďte se tam podívat a vezměte baterky, je tam plno maleb a rytin,“ řekl Kurt.

„Vážně?“ nadchl se okamžitě Petr.

„Jen běžte, já počkám tady,“ řekla Ororo.

„No... pokud slíbíte, že nic nevyvedete a neztratíte se,“ řekl Scott.

„Co se může stát?“ zeptala se Viktorie.

„Spousta věcí. Tak jdeme.“

X–Meni se neohroženě vnořili do stygijské tmy. Byl to skutečně uměle vytvořený komplex chodeb, které se rozbíhaly z té hlavní na všechny strany. Zatím se drželi té nejširší. V bílém světle baterky rozeznávali na stěnách podivuhodné reliéfy a runy.

Po několikaminutovém pochodu se dostali až do samotného srdce hory, kde bohatě vyřezávané, ale už ztrouchnivělé dveře z masivního dubu uzavíraly vchod do nějakého sálu.

Petr bez námahy otevřel jejich křídla, přičemž mu jedna polovina zůstala v ruce. Opatrně nahlédli dovnitř. Kužely svitu z baterek rozřízly tmu jako nůž.

„A vlezli jsme do hrobky. No pane jo,“ řekl překvapeně Logan. „Ten týpek si teda musel žít na hodně vysoký noze.“

Paprsky ozařovaly velkou čtvercovou místnost s bohatou nástěnnou výzdobou. Uprostřed v polorozpadlé lodi spočívaly bok po boku na dřevěném lůžku kostry muže a ženy pokryté cáry kdysi drahého oděvu a ozdobeny šperky. Ženě ještě k lebce lnuly pletence světlých vlasů. Mrtvý muž měl po boku meč a v nohách štít. Okolo lůžka ležely kosti čtyř psů a tří koní, dřevěné truhly s honosným kováním, zbytky látek, zbraně, šperky, keramické nádoby, bronzové a dřevěné sošky bohů a další pohřební výbava jak pro krále. Spoustu předmětů už čas obrátil v prach a na ostatních čile pracoval.

„To je úžasný archeologický objev,“ užasl Scott. „Kdo mohl být ten mrtvý? Nějaký vládce?“

„Erik Udatný, který zabil Jendredala, syna Lokiho, a jeho žena Thorgunar,“ řekl Kurt.

„Kdes to vzal?“

„Je to tu napsané,“ ukázal čertík na runový nápis na lůžku.

„Ty umíš číst runy?“ zeptal se překvapeně Petr.

„Hm. Trochu.“

„Kdo je Jendredal?“ chtěla vědět Viky.

„Nikdy jsem o něm neslyšel, ale Loki byl nejneoblíbenější bůh v celém severském panteonu,“ odpověděl Kurt.

„Proč to?“

„Nooo...byl to parchant. Navíc to byl z půlky obr, se kterými se bohové nesnášeli. Oficiálně to byl bůh lsti a podvodů a kdoví čeho ještě. Pořád dělal problémy, i když byl dost chytrý na to, aby z nich zase vybruslil. Polovinu času trávil tím, že žehlil svoje průšvihy a ostatní bohové na to kolikrát dopláceli. Kradl, podváděl, lhal a šidil.

Bohové mu to tolerovali, dokud nezabil Baldera, kterého všichni milovali, a díky Lokimu se ani nesměl vrátit z podsvětí. To už přepískl, takže mu šli po krku. Loki se jim dlouho schovával proměněný v lososa, ale nakonec ho bohové chytili do jeho vlastní sítě. Přivázali ho střevy jeho syna k balvanům a nad hlavu mu pověsili hada, který mu kape do tváře jed. Jeho žena sedí u něj a chytá jed do misky. Když ji musí vylít, kape jed na Lokiho a jak se zmítá, vzniká zemětřesení.

Při Ragnaröku, to je něco jako konec světa po vikingsku, se osvobodí a povede armádu mrtvých proti Asgardu, sídlu bohů. Tam svede souboj s se strážcem duhy, která funguje jako příjezdová silnice, Heimdallem a navzájem se zabijí.

Jinak má spoustu sympatických potomků: vlka Fenrira, který nakonec sežere Odina, velkého šéfa, hada Midgarda obepínajícího Zemi, vládkyni podsvětí Hel a Odinova osminohého oře Sleipnira. A podle všeho i Jendredala.“

„Sympaťák,“ řekl Logan. „Kde jsi studoval severský mýty?“

„Ještě když jsem byl v cirkusu, měli jsme turné po Dánsku a chtěli jsme oslnit představením inspirovaným něčím z místní mytologie. Někdo vybral hon na Lokiho. Mě ty legendy zaujaly, tak jsem si našel něco víc.“

„Uhm, nemám se ptát, co jsi v tom měl ty za roli, že?“ zasmál se potutelně Logan.

Kurt se na něj zářivě usmál: „Klidně můžeš. Krásného populárního zlatého boha Baldera, kterého zabila pitomá snítka jmelí.“

„Počkej, to jako fakt?“

„Kecám. Někdy jsem si připadal jako blbec, když jsem lítal na visuté hrazdě v kostýmu ze šupin s rybím ocasem.“

Jeho přátelé si to pokusili představit a vybuchli smíchy.

„Mělo to obrovský úspěch, to je fakt. Lidi se bavili,“ řekl spokojeně modrý mutant a mávl ocasem. Nechtěně přitom zavadil o kamennou schránku, která spočívala na prsou mrtvého. Skříňka spadla na zem a rozbila se.

„Ale sakra. To jsem – panebože, co to je?“

Mezi střepy se vyvinul úzký pramínek stříbrného světla a začal kroužit kolem vyděšeného Kurta. Párkrát ho obletěl, a pak se mu zavrtal do čela. Mutant vykřikl a padl na kolena, tělo ochromené křečí. Jako by uvnitř hlavy zaslechl cizí hlas:

„Ucházející tělo. Ne dokonalé, ale po pár vylepšeních...“

Pak jako by se jeho vědomí odpoutalo od těla a plulo do dáli...

Logan s obavami poklekl u přítele. „Kurte, jsi v pořádku?“ dotkl se jeho ramene. „Slyšíš? Kurte, co se ti stalo?“

Vyděšeně uskočil, když klečícímu muži prořízly zevnitř kostým na zádech drápy a začala mu narůstat velká kožnatá dračí křídla. Z ramenou, předloktí a podél celé páteře mu vyjely dlouhé kostěné hroty a všech deset prstů bylo rázem opatřeno ostrými drápy.

„Ježíši Kriste! Kurte, co... co...“

Okřídlená postava se pomalu napřímila. Z dlaní jí vylétl oheň a pochodně na stěnách vzplály. Po šokovaných X–Menech přejely řeřavě rudé oči. Hluboký chraplavý hlas určitě nepatřil mladému mutantovi. Řekl:

„Kurt je mrtvý. Mé jméno je Jendredal.“

„Co jsi mu udělal, ty parchante?“ začal pěnit Logan a výhružně vysunul drápy.

„Vzal jsem si jeho tělo. Možná to bylo nevděčné, osvobodil mě. Ale mutantů jsou miliony. Teď půjdu pomstít svého otce. Odstupte mi z cesty!“ poručila bytost pánovitě.

„Ty si táhni třeba do pekla, ale toho kluka nám tu necháš,“ zavrčel Wolverine a postavil se před něj.

Rudé oči se zlostně zúžily a z Jendredalovy dlaně vyšlehl plamen, který mutanta odhodil stranou.

„Hlupáku!“ zasyčel. „Nestrpím odpor!“

Vzápětí ho smetl Cyclopsův laserový paprsek. Nadávka, kterou Wolverine na velitele týmu použil, se nedá opakovat.

„Chceš mu ublížit, ty kreténe?“ zařval na něj ještě.

Cyclops mu nestačil odpovědět, protože ho v tu chvíli zasáhl další fireball. Jendredal se pomalu zvedal, tvář sešklebenou hněvem.

„Chtěl jsem vás ušetřit. Proti vám nemám spor. Ale pokud mě nenecháte volně odejít, budete zničeni.“

„Vy dva máte v tom vypouštění démonů nějakou zvrácenou zálibu?“ zařval Cyclops na Wolverina.

„Mám ti připomenout Kieroka?“ štěkl druhý mutant.

„Proboha, nechte si hádky na později!“ křikl na ně Colossus. Od jeho kovové hrudi se odrážela jedna plamenná koule za druhou, protože blokoval dveře. Nic to s ním nedělalo, z čehož byl Jendredal vzteky bez sebe.

„Nechte mě projít!“ zasyčel.

„Ne!“ řekl důrazně Colossus. Jendredal po něm střelil nasupeným pohledem a chtěl zmizet v jedné z chodeb, které se pavučinovitě rozbíhaly z pohřební komory.

Tygřice ho srazila k zemi a stoupla si mu předními na hrudník. Padouch po ní vystartoval drápy, ránu však ztlumila hustá srst. Tak přišel se slovu fireball.

Vyšlehl ohnivý záblesk, začpěl spálený kožich a šelma se s bolestným vytím začala válet po zemi. Tlapou si otírala hlavu.

„Tiger! Jsi v pořádku?“ vykřikl Cyclops.

„Snad – snad ano,“ zasténala Tiger, když se proměnila znovu v člověka. Čelo a líc jí protínaly dva mělké škrábance a na levé tváři měla černorudou stopu po plameni, o spálených vlasech nemluvě. „Kam zmizel?“

„Někam do toho bludiště,“ odpověděl velitel a pomohl jí vstát. „Wolverine běžel za ním.“

„Myslíš, že je ještě nějaká šance Kurtovi pomoct?“ zeptala se ho málem se slzami v očích.

„Neboj se,“ utěšoval ji Colossus. „Dobře to dopadne.“ Sám ovšem nevěděl, jestli tomu věří stejně pevně, jako to říkal.

A když už je řeč o Kurtovi...

Jendredal tvrdil, že je mrtvý, to jest že jeho duše navždy opustila tělo, ze kterého tím pádem zbyla jen prázdná schránka bez vlastní vůle, což dokazuje, že i syn pradávného boha se může ošklivě seknout. Neměl tolik síly, aby dokázal mutantovo vědomí vyštípat úplně, pouze ho pohřbil do nejzazších hlubin jeho mozku..

Ďáblík se pomalu probral. Připadal si podivně otupělý, lehký a hlavně zmatený. Zamžoural kolem sebe.

Ucítil lehký dotek na noze a právě včas odkopl velkou krysu, která se mu chystala ohlodat ocas.

Kde vlastně jsem? přemýšlel. Tohle místo mu bylo vzdáleně povědomé, ač si byl jistý, že se tam nikdy dřív neocitl.

Škubl rukama v okovech, které ho poutaly ke stěně. Držely pevně a na rozdíl od všech ostatních vypadaly zbrusu nové a udržované.

Hmmm. Zkusil se teleportovat. Nic? Sakra!

„Huš, hajzle!“ obořil se na další krysu a opět ji nakopl. Zvíře vztekle zakvičelo.

Vší mocí se snažil svůj děs zvládnout. Vždyť je to jen medvěd, pitomče! řval na sebe v duchu. Už ses vypořádal s desítkami horších příšer! Tak se seber, zatraceně, seber se!

Opatrně vyhlédl z úkrytu. Medvěd ho uviděl a zařval. Pomalu se zvedl a kolébavým krokem se vydal k němu. Kurt couval, dokud nenarazil zády na dveře, o kterých si myslel, že je vykopl. Byl uvězněný mezi nebezpečným zvířetem a pevnou kovovou deskou.

V tu chvíli medvěd zmizel jako oblak jisker. Když Kurt překonal svůj strach, zapudil i jeho původce. Mutant chvíli zíral, ale pak se rozběhl chodbou k malé tečce světla na jejím konci.

Wolverine smykem zastavil v zatáčce a rozhlédl se. Kam ten parchant zmizel? Zavětřil a pustil se po stopě. Vběhl do další komory. Než se stihl rozkoukat, zasáhla ho do zad ohnivá koule.

„Proč mě pořád pronásleduješ?“ zavrčel na něj Jendredal.

„Hádej, můžeš třikrát!“ odsekl mu Wolverine a sbíral se ze země.

„Tvůj přítel je mrtvý! Jeho duše odešla do Helu. Nemůžeš mu nijak pomoci. Tak mě nech jít mou cestou!“

V tu chvíli sebou škubl a zatvářil se přinejmenším nepříjemně překvapeně. Wolverine s údivem spatřil, jak mu oči párkrát žlutě problikly. Nicméně Jendredal se začal téměř ihned opět plně ovládat.

„Á – há!“ zavrčel mutant. „Já ti dám mrtvej, já ti dám Hel, teď si z něj dáš odchod a potáhneš někam do kšá! To je asi tak jediný, v čem ti bránit nebudu. Co ty na to?“

Fireball mu byl odpovědí. Wolverine uhnul a skočil po něm. Oba bojovníci se svalili na zem. Pro Jendredala se ukázala být křídla v tomto způsobu boje silně omezující, takže měl Wolverine velmi brzo navrch.

Jednou rukou sevřel Jendredalovi obě zápěstí – o další ohnivou kouli nestál – a na druhé vysunul drápy. Napřáhl se k úderu.

Náhle si uvědomil, že to nedokáže udělat. Ruka se mu zachvěla. Spustil ji. „Já nemůžu,“ zašeptal.

Jendredal se zachechtal: „Jsi hlupák. Stejně bys mě nemohl zastavit. Zabij tohle tělo a zničíš jen svého přítele. Já si jednoduše najdu někoho jiného. Třeba zrovna tebe.“

„Ty zatracenej zkur...!“ zavrčel Wolverine.

Jeho protivník se mu vyškubl a napálil mu fireball do obličeje. „Moje matka byla dračí královna, ty tupé zvíře! Nebudeš ji takhle urážet!“

Na mutantovi bylo vidět, jak by si praštil, jak ho touží rozřezat na malinké kousíčky a to, co zbude, zadupat do země. Ale radši by sám zemřel, než by ublížil svému nejlepšímu příteli.

Jendredal využil chvilkové uzemněnosti svého nepřítele a proběhl kolem něj, nebo se o to alespoň pokusil. Wolverine mu podkopl nohy a zalehl ho.

Polodraka to nakrklo. Pokusil se ho shodit, ale Wolverine byl díky několika desítkám liber adamantia na kostře pěkně těžký. A kromě toho ho nemínil nechat jen tak odejít. Ovšem když ho začal škrtit ocas, který se mu ovinul kolem krku, sevření povolil a Jendredal se osvobodil.

„Vidím, že tě budu muset zabít,“ řekl. Jeho nepřítel lapal po dechu a snažil se znova zbojeschopnit.

Jendredal stvořil silný plamenný provaz a připoutal jím mutanta k podpůrnému sloupu místnosti.

Wolverine zavyl bolestí, jak se mu žhavá hmota zakousla do paží a do prsou a začala mu škvařit kůži. Čím více se snažil vyprostit, tím hlouběji do masa se provaz propaloval. Za chvíli bude upečený na škvarek. Jendredal se dost dobře bavil a udělal kolem něj ještě plamennou hradbu, aby ten proces urychlil.

Ne už tak dobře se bavil Kurt, který po té, co úzkým otvorem opustil podzemní chodbu, se ocitl v prazvláštní snové krajině plné barev a změti různých obrazů. Číhaly tam nejošklivější vzpomínky, zhmotnělá nenávist lidí, kteří ho kdy pronásledovali pro jeho nelidský vzhled a která vyvrcholila ve chvíli, kdy se obklíčenému a na dlažbu sraženému mutantovi přitiskl na hruď hrot kůlu.

Došel k Jendradalovi, za rameno si ho otočil a napálil mu jednu extra tvrdou bombu čenichovku.

Wolverine se už pomalu loučil s životem. Jeho léčivý faktor nestíhal dost rychle hojit spáleniny. Žhavé provazy se mu propálily až na kost a adamantium se začne tím žárem co nevidět roztékat. Málem omdléval bolestí a horký vzduch ho dusil. Už vzdal marné pokusy o vyproštění, mlčky trpěl, nechtěl tomu hajzlovi alespoň dopřát to potěšení kochat se tím, jaké mu připravil peklo.

Oheň byl všude kolem něj. Plíce mu hořely. Po ostatních X–Menech nebylo nikde ani vidu. Blbej konec, pomyslel si. V posledních záblescích vědomí zabodl oči do těch Jendredalových.

„Kurte, pomoz mi. Prosím,“ zašeptal popraskanými rty.

„Dost!“ zaslechl v mrákotách přítelův hlas. Plameny rázem uhasly. Polomrtvý Wolverine se zhroutil na podlahu.

„Jsi v pořádku, mein Freund?“ zachytil ho Kurt. Byl to zase sám sebou, i když křídla a ostny mu zatím zůstaly.

„Dej mi...pár minut,“ zasípěl Wolverine. „Jak...jsi to...dokázal?“

„Rozbil jsem mu hubu. Ale nevím, jak dlouho se udržím. Ten parchant je mnohem silnější.“

„Můžeme ti... nějak pomoct?“

„Nevím. Bojím se, že je to jen můj boj. A – ne! Už ne! Dej mi pokoj, ty hajzle!“ zavyl zoufale Kurt a chytil se za hlavu.

„Uteč! Uteč nebo mě zabij! Ale rychle!“ zařval na Wolverina.

Ten se pokusil postavit. Moc se mu nevedlo.

„Dělej! Pro lásku boží, uteč! On tě zabije! A já už ho neudržím!“ prosil ho Kurt a snažil se vybojovat těžkou bitvu o udržení těla. Marně.

Jako by dostal ránu. Padl k zemi.

„To ne! Nevzdávej to,“ lekl se Wolverine a položil mu ruku na paži. Fireball mu ožehl obličej.

„Pořád žiješ,“ konstatoval Jendredal. Běsnil vzteky. „Tvůj pitomý kamarádíček ti poskytl dalších pár minut života.“

„Na to bych nesázel, démone!“ zahřměl v tu chvíli Cyclops. „Padej od něj!“

Laserový paprsek z jeho očí praštil s nepřítelem o zeď. Velitel X–Menů ho chtěl druhým útokem dorazit, ale dostal od Wolverina takovou ránu pěstí, že kdyby ho Colossus nezachytil, svalil by se.

„Co to mělo znamenat?“ zuřil Cyclops.

„To mělo znamenat, ať ho necháš být! Vždyť ho zabiješ!“ běsnil na oplátku Wolverine.

„A to snad chceme, ne? Proboha, podívej se na sebe, vždyť tě málem upekl.“

„Jo, a kde jste byli vy, aby jste mu v tom zabránili? Kdyby se Kurt nevzpamatoval, byl by ze mě v tuhle chvíli škvarek! On není mrtvej, může ho porazit a on to dokáže, pokud ho nezabiješ,“ nadával Wolverine. „Kapišto?“

Díky, příteli, pomyslel si Kurt. Protože jestli to udělá ještě jednou, bude po mně. Právě totiž zjistil, že pokud bude zraněno jeho tělo, oslabí se tak jeho duše, zatímco jeho soupeř zůstával stále stejně silný. A momentálně si dal za ušlechtilý cíl, že právoplatného majitele téhle fyzické schránky zruší.

Co dokáže ten zmetek, dokážu taky!

„Budete mít možnost se o tom přesvědčit na vlastní kůži, mein Herr,“ odpověděl mu zlověstně Nightcrawler a zaútočil.

Zatímco se Wolverine a Cyclops hašteřili a ostatní hlídali, aby se do sebe nepustili ručně, Jendredal se nenápadně probral. Zjistil, že si ho nikdo nevšímá, a rozhodl se zmizet.

Tiger sice pozorně sledovala hádku, přesto však koutkem oka zahlédla pohyb.

„Ale, někam jdeš, šmejde?“ zavrčela a vrhla se na něj.

Jendredal uskočil a pokusil se jí přismahnout. Dívka se skrčila a fireball prolétl nad ní. A už tu byl Colossus, který agresora pevně sevřel a vztekle prskajícího ho zvedl do vzduchu.

„Ty zůstaneš tady,“ řekl důrazně.

„Děkuji, ale tato společnost mě neuspokojuje. A teď mě pusť, mutante! Nech odejít syna boha za pomstou!“

„Přestaň se rozčilovat, kámo,“ ucedil Wolverine. Už byl zase úplně v pořádku, jenom hrozně smrděl spáleninou. „Co Péťa jednou drapne, to pouští nerad.“

V tu chvíli Colossus zařval leknutím i bolestí a Jendredala pustil. Na hrudi měl do tavící se oceli vypálené dva otisky tříprstých tlapek. Polodrak se dal na útěk.

„Skoro to vypadá, že nás nemá rád, že?“ zeptala se Tiger.

„Kdo by to byl řekl?“ prohlásili unisono Wolverine a Cyclops a věnovali si výhružný pohled. Pak se rozběhli za Jendredalem.

Uvnitř jednoho těla zatím probíhal nelítostný souboj dvou duší. Čepele blýskaly a zvonily, jedna těžká rána stíhala druhou, jiskry odletovaly v zářivých gejzírech, když šla ostří proti sobě. Oba soupeři byli skvělí bojovníci, oba své zbraně výtečně ovládali a žádný dosud nevítězil. Oč byl Jendredal větší a silnější, o to byl Nightcrawler rychlejší a mrštnější. Brzy začal svého nepřítele citelně tísnit.

Pomalu vstával, v hlavě mu zvonilo, před očima mu skákaly žluté skvrny. V poslední chvíli zahlédl svištící čepel sekery. Rychle ji zablokoval mečem, po kterém se energie úderu svezla. Praštil Jendredala loktem do hlavy a pokusil se ho probodnout. Jendredal ránu vykryl hroty na předloktí a mutanta odkopl. Rozchechtal se, když viděl, jak se jeho nepřítel svíjí bolestí. Zvedl sekeru k poslednímu úderu.

Ororo se zatím nahoře slunila. Netušila, co se děje dole a i kdyby, nic na světě by ji asi nedokázalo donutit, aby vlezla do úzké temné chodby, ještě k tomu beze světla. Stejně žádný z výkřiků bojujících nemohl zalétnout až k ní.

Najednou se z ústí jeskyně vysoukalo cosi temného a okřídleného a vzneslo se to do vzduchu.

„Storm! Sundej ho! Leť za ním!“ vykřikla Tiger, která vyskočila hned na to.

„Co se děje?“ nechápala Ororo. „Co se vám stalo?“ zeptala se poděšeně, když se objevil zbytek, potrhaný, popálený a zakrvácený. Cyclopsovi musela Tiger zahojit ošklivou tržnou ránu na hrudi, když se po něm Jendredal ohnal ostrými hroty, vyrůstající mu z předloktí.

„Potom ti to vysvětlíme,“ zaúpěl Colossus. „Rychle, musíš ho dostat dolů.“

„A snaž se mu moc neublížit,“ prosil ji Wolverine.

Dívka se už na nic neptala. Vznesla se do oblak na křídlech větru. Netrvalo dlouho a začala prchajícího rychle dohánět.

Když Jendredalovi kolem ucha prolétl blesk, dost se divil. Když mu další spálil srst na křídle, naštval se. Otočil se a vypálil po Storm dva firebally. Ta jim elegantně uhnula a vyvolala větrný vír, který s dračím potomkem pěkně zamával. Pokusil se vrhnout po Storm ohnivou síť, ta ji však prohnala dešťovým mrakem a poslala mu várku co nejslabších blesků. Poznala, co se asi stalo a nechtěla příteli způsobit větší újmu na zdraví, než bylo nezbytně nutné.

Mutanti sledovali ze země vzdušný souboj téměř bez dechu. Bojující kolem sebe kroužili a pálili vším, co jim jejich schopnosti poskytovaly. Diváci se jen modlili, ať to neskončí katastrofou.

Jendredal využil toho, že se mu podařilo uvnitř na chvilku vyknokautovat Nightcrawlera a vložil do dalšího útoku všechny síly.

Nebe vybuchlo ohnivými střelami a Storm nestačila uhnout jedné z nich. Schytala plný zásah a padala k zemi.

„Proboha, Storm!“ zaúpěl Nightcrawler, když to viděl. Vstal a podařilo se mu bodnout Jendredala do ramene. Ten zařval a po ráně do hlavy se složil. Tělo na nějaký čas opět patřilo původnímu vlastníkovi a ten toho hodlal náležitě využít.

Přitiskl křídla k tělu a zamířil střemhlav dolů a snažil se Storm chytit. Jenže zezdola to vypadalo, že na ni opět útočí, a Cyclopsovi povolily nervy.

Vystřelil. Wolverine ho sice srazil, takže paprsek místo Kurtova těla zasáhl křídlo, i tak byli oba mutanti dost vysoko na to, aby si ošklivě ublížili.

„Ty jsi naprostej idiot! Co jsi to za velitele?“ řičel vztekle Wolverine. „Nemůžeš si takhle ničit vlastní lidi.“

„Pokud ohrožují ostatní, pak musím! Nemůžu vystavit zbytek týmu nebezpečí,“ odsekl mu Cyclops.

„Ano? A co kdybys zasáhl Storm? To by ti bylo jedno?“ přidal se Colossus.

„Hádám, že kdyby se něco podobnýho stalo Jean, vyváděl bys jako divej,“ řekl zlostně Wolverine a držel příteli palce.

Tomu se podařilo přece jen zachytit Storm za ruku a i přes poraněné křídlo trochu zpomalit sestup. Dlouho však nevydržel. Zase začali padat.

Colossus a Wolverine vyrazili jeden přes druhého a chtěli je chytit. Neuspěli by, naštěstí se Storm probrala a vzdušný proud ji hladce snesl na zem. Kurt sice s nejvyšším úsilím křídly poněkud zabrzdil, ale i tak se pěkně rozplácl.

„A sakra,“ řekla Tiger a rozběhla se k němu.

„Ublížil sis hodně?“ zeptala se přítele starostlivě.

„Ani – au, do háje! – moc ne,“ zasténal Kurt. „Jenom to křídlo mám asi na maděru. To nedělej,“ zarazil Tiger, která zvedla ruku, aby mu to zahojila. „Tohle totiž bude bolet jeho, takže mám pro změnu výhodu já. Ať si užije.“

S bolestným šklebením se postavil a opatrně se protáhl. Najednou se zapotácel, oči mu zrudly.

Jendredal chňapl po dívce a chytil ji za krk.

„Jemu možná nevadí, že mám zlomené křídlo, ale mě ano. Teď mě uzdravíš, nebo zemřeš!“ zesílil stisk.

„Trhni si!“ odsekla mu Tiger a vrazila mu palec do citlivého bodu na rameni. Jendredal zaječel bolestí a pustil ji.

Vztekle se rozhlédl po kruhu X–Menů, kteří ho obklíčili, a hledal cestu k útěku. Pak Cyclopse srazil fireballem a pokusil se prchnout.

„Že to ještě nevzdal,“ řekl Colossus a pustil se za ním. Zbytek ho následoval, jen Wolverine se trochu zdržel, aby pomohl veliteli týmu na nohy.

Jendredal skákal přes kameny. Najednou do země před ním udeřil blesk. Lokiho potomek uhnul a s výrazem nelíčené hrůzy vzhlédl k nebi. Pak se tryskem pustil zpět do bezpečí jeskyně a cestou kličkoval mezi dalšími blesky.

„To nedělám já,“ bránila se Storm, když po ní Wolverine střelil pohledem.

„No nazdar, co je zas tohle?“ zalapala po dechu Tiger, když jim nad hlavami zasvištělo velké kovové kladivo a s ohlušujícím rachotem se zabořilo do země v místě, kde ještě před momentem stál Jendredal.

„Vy jste někdo zval Avengers?“ zeptal se Wolverine.

„Myslím, že tohle nebudou oni,“ řekl s obavami Cyclops a pozoroval vozík tažený dvěma kozly, který se přehnal nebem.

Kladivo se obloukem vrátilo do ruky rudovlasého a rudovousého obra držícího otěže, tolik nepodobného blonďatému hezounovi z národního superhrdinského týmu, nosícímu rovněž jméno Thor.

Vozík zakroužil nad jeskyní, hromovládný bůh pozvedl svoji strašlivou zbraň X-Menům na pozdrav a zmizel v mracích.

„Chápete to?“ otočil se Colossus na ostatní.

„Ne,“ odpověděl Wolverine. „Ale pomoh nám. Pojďte, najdem toho zmetka.“

Jendredal se zastavil až v pohřební komoře. V zuřivém vzteku zapálil trosky lodi a rozmetal kosti svého prvního pokořitele a jeho ženy po celé místnosti. Válel se po zemi a vší silou se snažil udržet pozici. Mutanti ho se zájmem pozorovali.

„Dává mu na frak, co?“ zeptal se Colossus.

„Vydrž, příteli,“ řekl tiše Wolverine.

Astrální souboj zatím nabíral na obrátkách. Jendredala skutečně trápilo zlomené křídlo a spousta ran, kterém mu Nightcrawler způsobil mečem, i když ho tvrdé šupiny ochránily před vážnějším zraněním. Jeho nepřítel byl ovšem taky pěkně zřízený, dílem díky Jendredalovi a dílem vlastními přáteli. Ale měl vztek. A když měl vztek, byl nebezpečný. Hodně nebezpečný.

V tom dostal strašnou ránu do čelisti, která ho poslala k zemi. Jendredal omráčení jen předstíral a teď mu začal všechno vracet i s úroky.

„To nevypadá dobře,“ řekl Cyclops, když svíjejícímu muži bez zjevné příčiny začala z nosu a úst téct krev, stejně jako z mnoha škrábanců, které se mu objevily na těle, na pažích i na nohou. Po chvíli se Jendredal narovnal, už zase v dokonalé pohodě. Přejel pohledem X–Meny, jež se okamžitě postavili do bojových pozic. Vybíral si příští kořist.

„Wolverine, co to děláš?“ zeptal se Colossus, když vzteklý mrňous vyrazil do útoku.

„Něco, co mu zaručeně ublíží,“ zavrčel Wolverine a skočil.

Jendredal uskočil a sekl po něm ostny na předloktí. Mutanta úder vyvedl z rovnováhy a on sebou praštil o podlahu. Z krku se mu lila krev.

Ostatní vyrazili Wolverinovi na pomoc. Polodrak proti nim vyslal plamennou stěnu. Colossus bez úhony prošel, zbylí dva se vrhli do úkrytů.

„Mně nemůžeš ublížit, obludo,“ řekl klidně Rus a natáhl po něm ruku.

„Opravdu?“ zavrčel Jendredal a zformoval malinkou, ale neobyčejně žhavou kuličku, kterou trefil nepřítele doprostřed čela.

Colossusovi se zatmělo před očima bolestí a vrávoravě udělal krok dozadu. Rychle se však vzpamatoval a zaútočil.

Chytil padoucha za krk a chystal se mu rozemlít hlavu na kaši, než mu došlo, že nemůže. Zažil s Kurtem už mnoho a drželi spolu v dobrém i ve zlém. Jak by ho mohl zabít?

„Vy lidé a vaše věrnost!“ odplivl si pohrdavě Jendredal, kopl ho do hlavy a z ocelového sevření se vyprostil.

Tiger po něm skočila a zaryla mu tesáky do poraněného křídla. Polodrak zavyl a pokusil se jí seškvařit obličej. Reagovala tím, že mu rozdrápala i druhé křídlo. Jendredal po ní sekl drápy a roztrhl Tiger bok. Ještě že ránu částečně ztlumil kostým.

„Nein! Nedovolím ti ubližovat mým přátelům!“ zařval vztekle Nightcrawler, otřepal se po nakládačce a vrhl se mu po krku.

A znovu se pustili do sebe. Nicméně Jendredal stále zůstával pánem těla.

Ale...

„V téhle schránce nemůžu zůstat,“ prohlásil. „Příliš se brání. Je čas stvořit si vlastní.“

„No to tě napadlo brzy,“ zavrčel Wolverine.

Jendredal už na něj byl přinejmenším alergický. Vystartoval po něm, popadl mutanta za kostým a třískl s ním o stěnu. Nemít adamantiovou lebku, měl by Wolverine hlavu na kaši.

Tiger se změnila ve zvíře a skočila nepříteli na záda. Kost druhého křídla hlasitě rupla v silných čelistech. Jendredal jí sevřel jednu tlapu a začal ji smažit. Kousla ho a odskočila, zraněnou končetinu přitisknutou k tělu.

Syn dračí královny zavřel oči a sklonil hlavu. Drápy, kostěné hroty a křídla začaly mizet a zarůstat zpět pod kůži. Nad zkrouceným tělem se začala formovat impozantní dvoumetrová postava, která stále více hmotněla. Nakonec před X–Meny stál Jendredal v celé své ošklivosti. Kurt se bezvládně zhroutil na podlahu.

Postava z dávné minulosti byla ještě částečně průsvitná.

„Potřebuji víc síly,“ zamumlala a namířila si to k omráčenému Wolverinovi. Na chvíli obě těla splynula.

Tady Jendredal pěkně narazil. Wolverine byl na něco takového připravený a přivítal ho s drápy vysunutými a očima planoucíma touhou po pomstě. Děsivý výraz napovídal, že v tomhle těle se vetřelci vůbec nebude líbit. Jeho útok v sobě měl tolik koncentrované síly a hněvu, že polodrak raději vyklidil pole ve chvíli, kdy využil schopnosti své oběti k zahojení svých zranění.

Teď stál proti mutantům plný energie a bez jediného škrábnutí.

Wolverine se držel na nohou jen s obtížemi, i když narozdíl od jeho přítele ho Jendredal nevysál úplně, nicméně tvářil se jako zosobnění smrti.

„Ty ani nevíš, jak moc jsem se na tuhle chvíli těšil, hajzle,“ řekl, nechal vyskočit drápy a zaútočil na nenáviděné stvoření. Colossus mu byl v patách.

Cyclops a Tiger se sklonili nad nehybným čertíkem. Dívka ho otočila na záda a přejela mu rukou nad tělem, aby zjistila rozsah a druh případných zranění.

„Co je s ním?“ staral se velitel, protože Kurt nejevil známky života.

„Fyzicky na tom není nejhůř, je teda hodně potlučený a podrápaný, ale na to se neumírá. Jenže nemá vůbec žádnou energii, auru už skoro nevidím. Musí mít obrovskou vůli k životu, jinak by mu dávno vysadily životní funkce. Je to ovšem jen otázka času.“

Mezi řečí položila umírajícímu jednu ruku na čelo a druhou na hrudník. Její dlaně se rozzářily zlatým světlem a začaly vyvádět vyčerpané tělo z cesty do zkázy.

„Co to děláš?“ zajímal se Cyclops.

„Předávám mu část své síly.“

„Neoslabí tě to moc?“

„Asi ano. Ale lepší, než kdyby měl Night umřít.“

S přílivem nové životní energie se začal Kurt docela rychle vzpamatovávat. Dýchání se prohloubilo a pulz se stabilizoval. Brzy se pohnul a otevřel oči.

„Vítej zpět,“ objala ho Tiger.

„Chvála bohu,“ oddechl si Cyclops. „Vy dva tu zůstaňte a snažte se nám neplést do cesty. Já jim jdu pomoct.“

Kolem vzduchem proletěl lehce připečený Wolverine a rozmázl se o stěnu. Okamžitě se zase vyhrabal na nohy a s výhružným řevem prokládaným těmi nejšťavnatějšími nadávkami se znovu vrhl do urputné rvačky.

„Stejně k ničemu nepovede, když ho zabijí,“ poznamenal Kurt, když viděl, jak Colossus srazil Jendredala k zemi a teď po něm dupal. „Jeho duše je nesmrtelná, budeme to mít celé nanovo.“

„Třeba je na těch runách popsané, jak ho kdysi porazili,“ navrhla mu Viky. „Jestli bys to dokázal přečíst...“

„Maximálně malou část. Ale stojí to za pokus.“

Pokusil se zvednout. Nedalo se říct, že by se mu moc vedlo. Nakonec si nechal pomoci a opřel se o Viky. Odmítl její domluvy, že by si měl spíš ještě lehnout a vysoukal se na zeď.

Ani dívka se necítila na návrat do boje, kde se právě Jendredal bavil tím, že použil ocelového mutanta místo kuželkové koule a smetl jím Wolverina a Cyclopse. Místo toho se rozhodla, že svému druhovi pomůže s hledáním.

„Kdo je ten jednooký?“ zeptala se po chvíli a oprašovala ze starých reliéfů prach a pavučiny.

„Odin,“ odpověděl Kurt a šmejdil po stěně. Jezdil prstem po znacích a hledal něco, čeho by se mohl chytit.

„Tady je, jak předává něco tomu Erikovi... vypadá to jako kostičky. A tady je náš známý. V kleci.“

„Fakt? Ukaž,“ objevil se vedle ní Kurt hlavou dolů. „Páni, tys na to kápla, holka.“

Chvíli luštil nápisy okolo.

„Sakra, polovinu z toho nepřečtu ani za zlatý prase. Tady je něco o božím zásahu,“ ukázal na jeden řádek, „pak o Odinových runách, tohle je asi magická klec, uvězněná duše... ale jak to souvisí?“

Těsně kolem nich proletěl rudý laserový paprsek a roztříštil Jendredalův reliéf.

„Trefil jsi toho špatného,“ upozornila velitele Viktorie.

Pak vzduchem cosi prosvištělo a s řinkotem se to zakutálelo do kouta.

„To byl jen vizor, nebo v něm měl i hlavu?“ zeptal se nevzrušeně ďáblík a Viky užasla nad jeho cynismem. Evidentně Cyclopsovi ještě neodpustil, jak ho sestřelil.

„Jen vizor.“

Prosmekla se pro něj a doběhla ho donést Cyclopsovi, který se tiskl ke zdi a zakrýval si oči.

„Díky,“ řekl a vrátil se do bitvy. Tam Wolverine právě nadával, že se ty zasr... šupiny nedají proseknout. Což vysvětlovalo, že proti Wolverinovi vydržel tak dlouho. Šupiny ho chránily stejně dobře proti drápům i proti laseru.

Jendredal chytil Wolverina za ruku, párkrát ho otřískal o zem a hodil ho po Colossusovi. Ten upadl přes kus lodi a oba vrazili do protější zdi. Kurt jen tak tak stihl utéct.<úp>

„Ach jo. Tak vám vážně moc děkuju,“ řekl znechuceně, když viděl, že nápisy jsou z větší části zničené.

„Neremcej a sundej ho ze mě!“ zařval přidušeně Wolverine kdesi pod Colossusem.

„Promiň, tovarišči,“ omlouval se mu ocelový muž a zvedal se. „Neublížil jsem ti?“ pomáhal mírně pomačkanému druhovi na nohy.

„To by ses musel víc snažit. Ale příště mě nekopej kolenem do koulí, buď tak laskav!“

„Můžete mi někdo pomoct?“ křikl na ně Cyclops. Uskakoval před prudkou palbou fireballů. Tiger ležela opodál a z nepěkně rozdrápané paže jí crčela krev na podlahu.

„Vždyť už jdu,“ řekl Colossus, sebral kámen vyražený ze zdi a metnul ho po Jendredalovi. Zasáhl ho přímo mezi oči. Polodrak se zapotácel a to už měl v obličeji narvanou kovovou pěst.

Wolverine usoudil, že Colossus se teď obejde bez jeho asistence, a věnoval se příteli.

„Jak jsi na tom?“

„Dost bídně,“ připustil neochotně Kurt.

„Zjistili jste něco?“

„Když s ním bojovali naposledy, Odin jim dal soustavu run, z jejichž kombinace vytvořili něco jako klec, která jeho duši uvěznila.“

„To byla ta krabička, kterou jsi rozbil, ne?“ vzpomněl si Wolverine.

„Vidíš, to mi úplně vypadlo z hlavy,“ plácl se do čela Kurt. „Kde vůbec je?“

„Hledáš tohle?“ zeptal se Cyclops a podával mu hromádku střepů, které sesbíral v pozůstatcích pohřebního plavidla.

„Jasně. Díky.“

Začal střepy zkoumat. Wolverine klečel proti němu. Koutkem oka zahlédl záblesk a bez nejmenšího zaváhání skočil stranou, takže dvě ohnivé střely, původně určené Kurtovi, zasáhly jeho.

„Zalez si s tím někam do úkrytu, pitomče,“ zachrčel a omdlel.

Modrásek poslechl a rychle se odplížil do malého výklenku, kde nebyl přímo na ráně. Vznesl tichou prosbu k nejvyššímu bohu Odinovi a pustil se do rekonstrukce skříňky.

„Jak to jde?“ svezla se vedle něj Tiger. Mezi prsty ruky, kterou si tiskla zraněnou paži, jí zurčely pramínky krve.

„Je to v háji. Nedokážu dát dohromady jediný znak. Já pitomec to rozmlátil na padrť, většina run je udrolená. Myslím, že jsme namydlení,“ řekl sklesle Kurt.

„Neztrácej naději, příteli. Z toho se dostaneme,“ pohladila po rameni ztrápeného druha.

„Přál bych si to. Ukaž mi tu ruku, zavážu ti to.“

Kostým už měl stejně na maděru, takže uškubl jeden dlouhý cár a zavázal jí tím ránu. Když už nic jiného, zastavilo to krvácení.

„Díky moc,“ usmála se na něj.

„Za málo,“ uklonil se Kurt.

Viky náhle našpicovala uši. „Storm něco křičí.“

„Co se mohlo stát?“

„Nerozumím jí. Něco pro nás má, nebo tak nějak. Doběhnu za ní.“

„Já tam budu rychleji,“ namítl Kurt a chtěl se teleportovat. Na to však byl moc slabý.

„No a nebo taky ne...“ usmál se rozpačitě. „Takže je to na tobě.“

Viktorie vyrazila tryskem, prokličkovala mezi firebally a letícími mutanty a namířila si to k východu.

Wolverine se zvedl a otřepal se. Byl trochu připálený, ale jinak v pořádku. Nechal vyskočit drápy a vydal se zpět do boje. X–Meni zrovna nevyhrávali. Cyclops se po ráně pěstí praštil o zeď a sesul se v bezvědomí na podlahu. Colossus se pokoušel probít skrz zával kamenů, který ho uvěznil v jedné z postranních komor. Wolverine a Jendredal měli volné pole působnosti.

Bojovník uhnul několika fireballům, které po něm Jendredal vystřelil, a pustil se do něj drápy. Šupiny lítaly na všechny strany. Pořád se mu nedokázal pořádně dostat na kůži. A to ještě musel neustále uskakovat a vykrývat útoky nepřítele. Už měl úplně rozdrásané paže i hrudník a ztráta krve mu nedělala dobře. Jedinou satisfakci pro něj představovaly mělké škrábance, které Jendredalovi způsobil pod orvanými šupinami.

„Jak to, že tě nemůžu zabít?“ zeptal se polodrak, když svému nepříteli drápy roztrhl hrdlo a Wolverine mu po několika vteřinách probodl nohu.

„Málo se snažíš,“ zasípěl mutant, zatáhl na pravé ruce oba krajní drápy a prostřední vrazil do sotva čtverečního centimetru nechráněné tkáně na Jendredalově hrudi.

Padouch zařval bolestí i vzteky a mocnou ranou soupeře srazil k zemi. Wolverine se překulil přes rameno a znovu po něm skočil. Jendredal se jen sehnul a Wolverine se nabodl v letu na jeden z dlouhých ostrých hrotů, které dračímu potomkovi vyrůstaly z ramenou.

„Panebože,“ zasténal muž a z úst se mu vyvalil proud krve.

Jendredal ho ze sebe sundal a hodil ho na podlahu. Začal žhavit pěsti.

„Předtím mi to ten zatracený démon překazil,“ řekl. „Teď ti nemá kdo pomoci.“

„Tak to jsi na omylu, šmejde! Nezapomínej na toho zatraceného démona!“ zařval Nightcrawler a sekl po něm těžkým obouručním mečem. Útok to byl sice sotva více než symbolický, protože mutant měl co dělat, aby zbraň vůbec udržel, ale sám meč měl dost slušnou kinetickou energii, a tak i když šupiny neprosekl, Jendredalovi rána do krku málem zlomila vaz. Jendredal mu na oplátku poslal celou ohnivou nálož, původně určenou Wolverinovi.

Nightcrawler uskočil a zaútočil podruhé. Meč zasáhl polodraka do břicha. Šupiny vydržely, ale vyrazil z něj dech. Jendredal se skácel přímo do náruče Colossusovi, který se konečně dostal přes hradbu balvanů.

„Já si ho vezmu na starost,“ usmál se Rus na přítele a začal s protivníkem třískat o zeď.

„Hej!“ ozvala se od vchodu Viky. „Nighte, pojď se na tohle podívat.“

V ruce držela kožený váček, ze kterého vysypala šest pětibokých kamenů, na jejichž vrchních stranách bylo šest složitých run.

„To mě teda podrž! Kde jsi to vzala?“

„Od Storm. Ale nestihla jsem si poslechnout, jak k nim přišla ona. Co myslíš, že to je?“

„Pokud se ošklivě nemýlím, je tohle těch šest znaků, ze kterých se utvoří klec. Někdo tam nahoře nás má rád,“ řekl Kurt a prohlížel si runové kameny.

„Co chceš dělat?“ zeptal se Wolverine, který se k nim přibelhal. Bitva se prozatím přesunula do bludiště a on ještě nebyl natolik v pořádku, aby se opět zapojil.

„Zasadit každý do jedné stěny ve směru světových stran a ty dva další do podlahy a stropu.“

„Jak to poznáš?“

Modrý mutant otočil kameny. „Tohle jsou symboly pro sever, jih, východ a západ, tohle je runa pro Asgard a tohle je Hel, podsvětní říše, kam odcházejí duše mrtvých.“

„Tak do toho,“ řekl Wolverine a vysekl ve stěně otvor, do kterého přesně pasoval východní kámen.

Během krátké chvíle byly runy na svých místech.

„A co teď?“ chtěl vědět Wolverine.

„Teď ho budete muset zabít. Duše musí opustit tělo, aby to začalo fungovat,“ odpověděl Kurt.

Wolverine přimhouřil oči. „To si vezmu na starost já,“ řekl a rozběhl se do bludiště.

„Jendredale, miláčku, lásko moje nejdražší, vylez, ty mizerná hybridní svině, a pojď si pro smrt!“ zaslechli ti dva ke svému velkému pobavení. Ozval se vzteklý řev a svist fireballu.

„Vedle, obludo,“ poškleboval se Wolverine nepříteli a uskakoval před další střelou. „Vy dva odsuď vypadněte, tohle si chci vychutnat!“ houkl na Cyclopse a Colossuse. „Věřte mi, zvládnu to.“

„Určitě?“ ujišťoval se Colossus, když Jendredal sejmul mutanta pravým hákem.

„Jo! Je to ve vašem vlastním zájmu, pokud ovšem nechcete týhle pijavici sloužit jako příští hostitel.“

Pochopili a uvolnili jim místo.

Wolverine se postavil čelem k soupeři. Jeho drápy vyjely s hlasitým cvaknutím ze hřbetů jeho rukou.

„Poslední kolo,“ řekl mutant.

Jendredal si ho nedůvěřivě změřil. Něco mu tu nesedělo. Nebyl si však jistý, proto zaútočil.

Wolverine mu nechal těch pár prvních pár úderů zadarmo. Už cítil, jak se jeho nitro probouzí. Šelma, tak dlouho uvězněná v okovech vůle, třásla řetězy. Nebránil jí. Naopak. Povolil jí vodítko a nechal vražedné šílenství, ať ho prostoupí jako temný plamen.

Oči mu zaplály stejným rudým svitem jako jeho nepříteli. Vycenil tesáky a z hrdla mu vyšlo zvířecí zavrčení. Hlasitý řev probuzeného berserka otřásl podzemím a bojovník se vrhl na polodraka, který náhle dostal strach. Věděl, že tenhle protivník na něj má.

Srazili se za skřípění zubů, vytí a bolestného sténání. Servané šupiny se rozsypaly po zemi. Wolverine se míhal jako blesk. Útok, úskok, rychlá klička, další útok. Jendredal byl rychlý, ale mutant byl rychlejší. A momentálně i zuřivější. Bez ohledu na bolest a rány, které utržil, rval, sekal a mlátil s jediným cílem: zničit, zlikvidovat, zabít! Rval se za utrpení, které mu Jendredal způsobil, i za to, co provedl jeho příteli. Nemyslel a v mozku opilém krví mu jako zářivý neon svítilo slovo POMSTA.

Jendredal začal krupobití ran podléhat. Silně krvácel a pomalu umdléval. Když mu adamantiové drápy probodly srdce, duše se s úlevou rozloučila se zničenou hmotnou schránkou a jako stříbrná šipka vyrazila za novou obětí.

Wolverine to čekal a tryskem vyrazil do pohřební komory. Cestou se uklidnil alespoň natolik, aby ostatní X–Meny nenapadl.

Colossus ho vtáhl do chodby vedoucí k východu. V tu chvíli do komory vletěla Jendredalova duše.

Jako na povel se runové kameny ve stěnách rozzářily fialovým světlem a vystřelily do prostoru světelné paprsky. Záře byla tak oslnivá, že si mutanti museli zakrýt oči.

Když je znovu otevřeli, z každého kamene se táhla tenká fialová nitka, která v místě průniku s ostatními tvořila jemnou klícku. Uvnitř se zmítala drobounká okřídlená postavička. X–Meni začali vítězně křičet.

Kurt došel ke kleci a pobaveně si změřil lapeného Jendredala. „Tak co, jaké to je?“ zeptal se ho. Ozvalo se vzteklé pištění.

„Co to říkal?“ zajímalo Scotta.

„Je hrozně sprostý, to nemůžu tlumočit před dámou.“

„Patří mu to,“ řekl Petr.

„Akce skončila, pryč odtud,“ ozval se Logan.

„Souhlas. Jdeme,“ řekl Scott a zamával maličkému Jendredalovi. „Měj se mrňousi. A nezlob.“

„Tak tohle byla fakt ošklivá nadávka,“ zalapal po dechu Petr nad Jendredalovou odpovědí.

„Při Ragnaröku se opět setkáme!“ běsnil polodrak.

„Jo. A tam si tě podáme znova,“ řekl klidně Logan a otočil se k odchodu.

Petr zahradil vchod do pohřební komory velkým balvanem, a když ostatní vylezli, zbortil celou chodbu.

„Snad ho až do konce světa nikdo nevypustí,“ řekl Scott. „A ty si doufám budeš dávat příště pozor na to, kam ten ocas strkáš,“ otočil se na Kurta. Ten mu věnoval nesmírně ošklivý pohled.

„Vykašli se na něj,“ řekla Viktorie a pomohla mu usadit se na balvan. Logan jí potom pořádně ošetřil zranění.

„Jste všichni v pořádku?“ starala se Ororo. „Měla jsem o vás hrozný strach. Co se vlastně dělo?“

V krátkosti jí to vysvětlili.

„Bohové! Ještě že to dobře dopadlo. Moc mě mrzí, že jsem vám nemohla pomoci víc, ale...“

„My víme, Storm,“ řekl Kurt a vzal ji za ruku. „Nikdo ti nic nevyčítá. Ale mýlíš se. Pomohla jsi nám ohromně. Řekni, kde jsi vzala ty runy, které jsi nám poslala?“

Ororo se zamyslela. „Víš, seděla jsem tady a najednou ke mně přišel nějaký starý pán. Měl dlouhý plášť a klobouk se širokou střechou, dlouhé bílé vousy a jenom jedno oko. Podal mi ten váček a řekl jen ‚Pro vaše přátele.‘ Podívala jsem se, co je uvnitř, a když jsem se po něm ohlédla, už tu nebyl.“

„Odin osobně,“ zasmál se Kurt. „Díky mu za to.“

Opodál se ozvalo zakrákání. Na kamenu opodál poskakovali dva neobyčejně velcí havrani.

„Pozdravujte ho od nás!“ křikl na ně modrásek. Černí ptáci se v širokých kruzích vznesli k nebi, kde se změnili v pouhé tmavé tečky, dokud nezmizeli docela.

„Ti jsou jeho. Nosí mu zprávy,“ řekl mutant na vysvětlenou.

Byli po boji pořádně utahaní a vyhládlí, tak se rozhodli, že zbytek dne stráví v nedaleké proláklině.

„Co bude k jídlu?“ byl zvědavý Logan a rozdělával oheň.

„To se uvidí,“ řekla Ororo. „Viky, dones prosím tě konzervy.“

Odezva veskrze nulová.

„Kde zase je?“ podivila se dívka. „Viktorie!“

„Pst,“ zavolal na ně tiše Petr. „Pojďte se podívat.“

„Co je?“ zeptal se Logan a šel za ním.

Scott už dorazil a když se zadíval, kam Petr ukazoval, přidušeně se rozchechtal. „To mě podrž.“

„Tak je nechte, vydali ze sebe nejvíc, maj na to právo,“ řekl Logan a v koutcích úst mu to cukalo.

V koutku vystlaném hebkou trávou spali Kurt a Viky přitulení k sobě v jednou chundelatém klubíčku jako dva andělíčci.

„No nejsou roztomilí?“ zasmála se Ororo a opatrně je přikryla dekou. Viky slabě zapředla, aniž by se probrala. Kurt se ze spaní zavrtěl, nahmátl její ruku a stiskl ji ve své. Ostatní se rozesmáli a rozešli se po svém.

Druhý den se probouzeli hodně pozdě. Poslední vstal překvapivě Scott, až někdy kolem poledne. Samozřejmě týmu vynadal, proč ho nevzbudili dříve.

Co se týče časového rozvrhu, byli výrazně ve skluzu, ale nijak je to nedrásalo. Měli pobýt v Norsku celý týden. Scott tedy zavolal Hankovi, že se ještě den nebo dva zdrží.

„Co se stalo?“ podivil se Hank, protože se nestávalo často, aby velitel týmu jen tak pro nic za nic změnil plán.

„Ale, poněkud nás zaujala zdejší starodávná kultura,“ řekl ironicky Scott. „A některé to dost zmohlo.“

„Hádám, že se dozvím velice zajímavé věci, až se vrátíte,“ mínil Hank.

„O tom nepochybuj,“ ušklíbl se Scott. „Tak zatím ahoj.“ A zavěsil.

Ty dva dlouhý spánek poněkud posílil a i jako mutanti se dávali dohromady rychleji než běžní lidé, přesto však byli ještě dost slabí. Takže zcela výjimečně nedělali žádné vylomeniny, nýbrž unaveně a spořádaně tlapkali vzadu spolu s Loganem, který se vzdal výletů do kopců, aby mohl zůstat přátelům nablízku.

K večeru došli k velké bažině. Zrádná zelenošedá plocha se rozkládala doširoka. Cesta ji zdaleka obcházela, ale mutanti si tento nádherný ponurý úkaz nechtěli nechat ujít.

Petr spatřil na zkrouceném kořenu, vyčuhujícím z lepkavé rašeliny, pestrý kvítek. Sehnul se pro něj a utrhl ho, načež ho zapletl Ororo do vlasů.

„Díky,“ řekla potěšeně.

Scott stál opodál zády k ostatním a kochal se výhledem. Vlahý vítr mu cuchal vlasy, v dálavách pod ním se rozkládala jezera, hory a lesy. Na východě se už obloha barvila tmavou noční modří. Přemýšlel, jak by se tu asi líbilo Jean.

„Je tu nádherně,“ řekl. „Co vy na to?“ obrátil se otázkou na své mutanty.

Odpovědí mu byl zděšený řev z pěti hrdel. Prudce se otočil a spatřil X–Meny polapené ve smyčkách chapadel slizkého ohyzdného obrovského stvoření podobného chobotnici. Na hranatém čele pomrkávaly černé vypoulené oči a ostrý uslintaný zobák zlověstně klapal. Mutanti se zoufale snažili vyprostit.

Jedno chapadlo se natáhlo i po veliteli týmu. Cyclops uskočil a nasadil si vizor.

„Já chci klidnou dovolenou,“ zasténal nešťastně a rozběhl se vstříc dalšímu nebezpečnému dobrodružství s nejistým koncem.

Konec