Hlavní postavy: Bishop, Rachel, Sabretooth (E #295), Psylocke (E #616), Mystiq (E #797), Morph (E #1081), Rogue (E #1009), Sage (E #616), Gambit (E #6706),...^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Nám dobře známou realitu #1950 navštíví tým interdimenzionálních vyhnanců a zachránců v jedné osobě, aby zabránil její zkáze. Jenže ani předběžné skeny Panoptichronu nemůžou Exiles připravit na zbídačený svět, který je uvítá. Co se tu stalo? A hlavně, jak to lze napravit?

Kapitola I.
Poznámka autora: Takhle nějak to vypadá, když vás postihne nápad v půl jedné ráno X_x A ano, jsem si vědom poněkud… do očí bijící podobnosti s jedenáctým dílem New Exiles. Ale ať chcete nebo ne, povídka vznikla podstatně dřív, než zmíněné číslo vyšlo. Věřte mi to, nebo ne, to je mi jedno.
A ne, opravdu netuším, jestli u Phillipsburgu stojí nějaké větrné elektrárny.

„…v zájmu všech těch, kteří jsou nám svěřeni do rukou. Protože-“

Nožička písmene e se protáhla do závratných délek, když byl autor násilně vyrušen. „Hej, Rafe! Sabes si nás chce prohlídnout, tak sebou mrskni!“

Raphael na jednu dlouhou vteřinu ztuhl, zaskřípal zuby a do mysli se mu vkradla podlá myšlenka blíže nespecifikovaného násilí na svém kolegovi. Byla však pryč rychleji, než ji stačil zaznamenat, takže se jen zhluboka nadechl, sklapl deník a i s perem ho odložil mezi své ostatní věci do jakési křišťálové parafráze na noční stolek. Pak se ohlédl na mladého mutanta, jehož hlava se na něj přiblble šklebila mezi dveřmi. Zbytek těla byl v nedohlednu, pravděpodobně už na cestě na poradu.

„Zajisté. Děkuji ti, Morphe,“ přikývl a přátelsky se pousmál.

Kevin se zazubil a zmizel. Mystiq ho následoval jen s několikavteřinovým odstupem.

Do sálu dorazil jako poslední. Všichni ostatní už seděli na lavicích kolem stolu, zatímco jejich velitel se tyčil nad nimi s rukama založenýma na hrudi. Střelil po nově příchozím pohledem, ve kterém však nebylo nic nepřátelského – jen vzal na vědomí jeho přítomnost a vrátil se ke svým záležitostem.

„Naše další štreka je Země 591. Tamní realita je uprostřed bleskový války,“ navázal Sabretooth na svá slova a kývl na nejmladší členku týmu, předávaje jí slovo.

„Jop,“ přikývla Cat. „Systém vykalkuloval pravděpodobnostní křivky podle doteď vytyčených tras tý reality a došel k závěru, že jestli tohle nezastavíme-“

„…Tak další svět udělá pápá,“ dokončil Morph předvídatelný závěr. Cat ho rýpla do žeber, Tessa se na něj hnusně podívala a Victor nelibě zabručel. Mladý megamorf se v tu ránu doslova vsákl za stůl tak, že zpoza hladké desky vyčnívaly jen štěněčí oči.

„Podle propočtů systému potřebujete k řešení situace kontaktovat některého z tamní verze X-menů. Asi to nebude to nejjednodušší, protože přesné místo výskytu je poněkud těžký zjistit. Ale-“

Větu nedokončila, protože se přímo před nimi objevilo jakési okno do paralelní dimenze, přesněji řečeno její mapa. Na východním pobřeží toho, co bývalo ve většině sfér Spojenými státy, se nacházel shluk blíže nespecifikovaných teček.

Cat ze sebe vydala jakýsi podivný zvuk, nejlépe přeložitelný jako ’Chm‘. Tyhle nálady Panoptichronu ji i po té době, co jim byla vystavena, naháněly husí kůži. „Dík,“ zamumlala rozpačitě, ačkoli nikdy nezjistili, jestli je vůbec komu děkovat. Dalo se jen sotva říct, jestli jim sám Palác pomáhá, nebo jestli je to přímo vlastností tohohle mezivěta, zhmotňovat potřebné z ničeho nic. Pokud ano, měl Omnivers v tom případě velmi zvrácený smysl pro humor.

Nakonec pokračovala. „Ale snad vás dokážu nasměrovat někam poblíž.“ Několik teček na mapě se náhle rozzářilo pronikavou červení a těsně nato zmizelo. „Hopla. Asi byste sebou měli hodit. Když jsem tu mapu viděla prvně, bylo tam těch signálů o dost víc.“

Sabretooth se opřel rukama o stůl. „Fajn. Takže tentokrát tam jdem všichni, krom Cat samosebou. Tohle bude muset bejt rychlovka, takže oči i uši nastražený, jasný? A žádný frajeřinky,“ sjel významným pohledem především oba mladé muže. „Takže připravený?“

Každý člen týmu po svém stvrdil souhlas.

„Tak zlomte vaz,“ popřálo jim děvče.

Vzpomínal si, jak ten kalný večer začal. Bylo to něco, co mu na duši i paměti zanechá černou skvrnu po celou dobu jeho žití. Tušil to ve chvíli, kdy začalo pršet.

Nebyl to obyčejný déšť. Jasná podvečerní obloha během několika málo minut propadla šedi nasáklých mraků. První kapky, které z nich spadly, byly těžké, jako by padalo kamení. Kamení, které za sebou během pár okamžiků strhlo lavinu.

Ale nebyl to sám déšť, který znepokojoval. Zvedl se vítr.

Wolverine stál při vrcholu jednoho z početných kopců Pohatcong Mountain. Jen okrajově si uvědomoval, že se roztřásl. Přehlížel město pod sebou a veškerý čas se mu zastavil. Byla to ta chvíle, kdy vše kolem stojí paralyzované, zatímco se otřesený mozek snaží přijmout jedinou neuchopitelnou myšlenku.

Storm v jeho náručí se téměř snažila zmizet. Těsně schoulená se odmítala dívat na svět kolem sebe. Jako by jí připadal děsivý…odporný…

Vražedný.

Nightcrawler dvojici chvíli pozoroval. Stáli tam takhle už hodnou dobu, strnulí jako dvě sochy. Stejná strnulost však panovala již několik dní. Něco viselo ve vzduchu – jakási suma všech strachů, obav a zoufalství posledních let.

Jako se tažní ptáci uchylují do skrýší v předvečer tropické bouře, všichni čtyři zbývající obyvatelé předsunutého tábora se choulili do sebe, zamlklí a skleslí. Dnes už však tíživá atmosféra dosáhla svého vrcholu. Dusila a svírala tak, že se dalo sotva dýchat.

„Logane?“ oslovil kolegu váhavě. Ale nedostal odpověď. Rozuměl jen zlomku z tichého, zmateného mumlání.

„…špatně…“

Kurt se ohlédl zpět k tábořišti. Jubilee mu zpoza neochotně hořícího ohně věnovala zkroušený pohled. Jen rozpačitě pokrčil rameny. Musel se pokusit zjistit, co se děje. Slíbil to.

„Tzo je to s vámi?“ zkusil to znovu.

„Ty to nevidíš?“ zeptal se ho starší muž tichým, přiškrceným hlasem.

„Warum, tzo bych měl…“ Kurt se zarazil, když si uvědomil, že odpověď stejně nedostane. Stejně jako Logan se tedy zadíval nad město. Nic. Rozvaliny Phillipsburgu byly stále stejné, neměnné posledních několik dní, měsíců i let. Jen ten podivný pocit, který z toho pohledu měl…

„Nebesa…pláčou…“ hlesla Storm.

„Ororo…já myslel, že…,“ nechápal modrý démon. Domníval se, že počasí je dílem zoufalé nálady jeho týmové kolegyně. Wolverine se na něj podíval a jen tiše zavrtěl hlavou. Tohle rozhodně nebyla ona. Kurtovi při pohledu staršího muže zatrnulo. Viděl v šedomodrých očích něco, co ještě nikdy předtím, a nějakou jeho část to vyděsilo k smrti. Strach. Naprostou a bezbřehou hrůzu z jakéhosi neznámého stínu.

Mimoděk nasucho polkl. Podíval se do mraků. Několik těžkých kapek se mu vsáklo do jemné srsti. Mraky se valily nebem jako obrovský příboj. Větrné poryvy s nimi nemilosrdně smýkaly ze strany na stranu, natahovaly je a pak je zase muchlaly jako starý papír.

Něco na tom pohledu se zdálo špatně. To věděl už od začátku. Ale co? Co znamenal ten nepřirozený chlad, který mu drásal páteř a který v něm vyvolával hrůzu, jež by si sám snad ani nepřiznal – odvěký strach vzniklý z pouta mezi člověkem a přírodou.

„Rozhlídni se kolem, kámo…“ vytrhl ho jeho přítel z rozjímání. Pak jako by chtěl pokračovat, ale nedostávalo se mu slov, a tak jen zavrtěl hlavou a sevřel ženu ve své náruči pevněji. Stejně jako ona, věděl.

Věděl, co jeho kolegovi těsně unikalo. Cítil to, čeho zůstal Kurt milosrdně ušetřen. Ačkoli se nacházel v srdci zeleně, připadalo mu, že stojí na okraji pustin pekelných. Stromy kolem něj jako by byly mrtvé. Vítr už jim koruny přátelsky nevískal - smýkal větvemi, které se v něm jen bez života kymácely, a ani lísteček přitom nezašustil. V každém stínu či zákrutě se zdálo číhat něco zlého. Drobná zvěř strnula, paralyzovaná hrůzou ve svých norách vyhlížela oblohu stejně jako dvě děti přírody mezi X-meny. Ve větru bylo cosi nepřirozeně mrazivého. Nebyl to fyzický chlad, co způsobovalo, že se každý živoucí tvor roztřásl po celém těle. Byla to Zima, kterou v sobě nesou pověsti o hrůzách věků; ta, před kterou se lidé od pravěkých dob zavírali ve svých domech a dovolávali se ochrany svých bohů. Často marně.

„Země je zraněná,“ dopověděla za svého druha Storm. Byla až téměř mrtvolně bledá, oči plné slz. Měla pocit, že jí někdo rve srdce na kusy. Matka příroda, ta, jejíž přítomnost v sobě vždy cítila jako proud čiré síly, se jí uzavřela. Otočila se k ní zády. Vřelé zemské proudy byly nyní netečné a studené. Brzy se setmí. Bohové, kéž by se slunce na své cestě zastavilo!

Kurtovi vše začínalo docházet. Neměl takový vztah k přírodě, jako dva jeho kolegové. Ale i tak cítil tu náhlou nevraživost, která se zdála sálat snad z každého lístku trávy kolem. Uvnitř pochopil ten strach, který ho pronásledoval. Chvíli, kdy si každý člověk uvědomil, že je dítětem Země…a že je s jeho matkou něco špatně. „Mein Gott…hilf uns,“ zašeptal bezmyšlenkovitě.

Stáli u sebe, semknutí, zoufalí. Nightcrawler obrátil pohled tam, kam celou tu dobu zíral Logan. Nad údolím se stejně jako tady snášel déšť. Mraky klesaly níž, jako by chtěly celý svět zahalit a odcizit sobě navzájem. A těsně nad zemí se vznášel ještě jiný příkrov. Temný a ponurý. Ano, mohla to být jen hra světel - a všichni tři se v tu chvíli modlili, aby byla, zatímco cítili, že jejich nejčernější obavy mají pravdu.

Byl to příkrov, který se hladově plazil po všech zákoutích. Zdálo se jako by se po zemi lačně natahovala sama smrt.

Když potom Wolverine tiše vyřkl ta tři slova, která cítili hluboko uvnitř sebe, trochu se jim ulevilo. Ale vzápětí na ně dolehla strašlivá tíha onoho výroku; byla z těch, které ač ukryty za holou větu, skrývají větší břemeno, než jaké je schopna obsáhnout mysl člověka.

„Něco je špatně.“ Strašlivě špatně.

Nikdo z nich, dokonce ani Logan, přitom nevěděl, že jsou pozorováni. Šavlozubý dravec se ve svém úkrytu neklidně zavrtěl. Vybral první oběť.

A skočil.

Světlo portálu pomalu pohasínalo a uhlazené kontury Křišťálového paláce vystřídaly temné, sešlé stromy a hřbitovní atmosféra. Kolem se rýsovaly zlověstně potemnělé štíty Apalačských hor. K uším členů týmu se doneslo hřmění, nejdřív jakoby přes tlustou deku, ale postupně sílící, jak se podoba světa kolem ustalovala. Vysoko nad stromy se honily těžké černé mraky. Nedalo se poznat, jestli je poledne, či sotva svítá. Z oblohy nebylo vidět ani kousek.

Mystiq se zamračil a rozhlédl se kolem. Všude, kam jen dohlédl, se rozpínal mrtvý les. Jediným zvukem byl šum z protivného mrholivého deště. Země už nestíhala vodu vsakovat a tak se tráva kolem změnila v jedno velké bahniště. Ale nebylo to jen nevlídné počasí, co způsobilo, že muži přeběhl po zádech mráz. Takový obraz zkázy se většině týmu ještě nikdy nenaskytl. ‘Tak takhle tedy umírá Země?‘

„Páni,“ vydechl Remy, když se po nebi prohnal jasný blesk jedovatě zelené barvy. „Takhle divnou bouři jsem ještě neviděl.“

„A doufej, že neuvidíš. Tendle svět se hroutí rychlejš, než jsme čekali,“ zavrčel Sabretooth, aniž se ohlédl. „Přišli jsme tak za pět minut dvanáct.“

„Fakt? Kruci, to abych si přeřídil hodinky,“ prohlásil Morph otráveně a pustil se do štelování slunečních hodin velikosti fotbalového míče, které si pro dotyčnou příležitost vytvaroval na zápěstí.

„Morphe…“ obrátila Sage oči v sloup, zatímco velitel to raději nechal bez komentáře. Místo toho při pohledu na Tallus nevybíravě zaklel. „Fajn, někde by tu měl bejt nějakej místní X-man, ale Palác ho neumí zaměřit. Budem se muset rozdělit, abychom ho našli.“ Rozhlédl se po okolí. Nemělo cenu se byť jen pokoušet o určení světových stran. „Orientační bod bude támhle ten kopec se shlukem pilotů navrchu.“

Morph se ihned vytáhl do výšky nějakých deseti metrů a přiložil si k oku dalekohled. „Kapitáne, hlásim, že to nejsou žádný piloti, ale takové ty divné velké větráky, pane!“ nahlásil dolů a loupl po nich okem s ukázkovým černým flekem jako vystřiženým z galerie kanadských žertíků.

„Dobře, tak ten kopec se shlukem větrnejch elektráren,“ povzdechl si Victor. Jmenoval skupiny. Morpha přidělil na starost Gambitovi, přičemž doufal, že se jim podaří vrátit se v jednom kuse a pokud možno bez čehokoli zuřivého za svými zády. Sage a Rogue věřil, že si poradí celkem bez problémů. A nakonec s jistou dávkou sebezapření rozhodl, aby Mystiq a Psylocke pátrali spolu. Jistá žárlivá složka jeho osobnosti při tom na protest zafuněla, ale poté, co jí její majitel uštědřil řádný duševní kopanec, zmlkla. Dobře věděl, že metamorfovi může bezvýhradně věřit.

„A ty?“ zeptala se Elizabeth, když si uvědomila, kdo je lichý.

„Já si poradim. Když nic nenajdem, sejdem se tu za hodinu.“

„Takže za pět minut jedna?“ skočil mu do řeči Kevin, takže velitel chvíli vážně uvažoval o tom, z jaké planety to jeho podřízeného vlastně vykopli.

„Jestli někoho najdete, zavolejte ostatní. Teď jděte,“ řekl nakonec, a i když měl hlas celou dobu klidný, poslední dvě slova byla podbarvena řízným tónem rozkazu. Nemělo smysl se přít, a tak každý vyrazil svou cestou.

Sabretooth je chvíli sledoval, pak sám vykročil s kopcem s větrníky v zádech. Chvíli se pokoušel spoléhat na pomoc Tallu, ale nebyla mu nic platná. Široko daleko nebylo vůbec nic. A hlavně, vůbec nikdo krom jich sedmi. To nebyla ta nejrůžovější vyhlídka. Nakonec se rozhodl pro změnu spoléhat výhradně na své smysly. Ve vzduchu cítil vlhkost a ozon, což nebylo při stávajícím počasí nic neobvyklého. Pak také zemitou vůni mokré hlíny a tlejících travin. Nic, co by tady nečekal.

Ale po pár desítkách metrů se k oněm pachům přidalo ještě něco. Něco z čeho se mu chlupy na zátylku instinktivně naježily a srdce zrychlilo tep.

Krev. A smrt.

Musely být čerstvé, protože v těchhle podmínkách nic nemohlo vydržet dlouho. Přidal do kroku, ale zároveň setrval ostražitý. Jak postupoval, pach sílil, ale ani jeden z jeho smyslů mu nebezpečí ani nenaznačil.

A pak je uviděl. Na malé mýtině mezi olšemi ležela tři bezvládná těla – muž a dvě ženy. To jejich stopu sledoval. Jejich a…ještě jednu. Do nosu ho okamžitě plnou silou praštil železitý pach krve.

Opatrně se rozhlédl. Nikde nikdo. Ani sluch a čich tento poznatek nevyvrátily. Vítr se však neustále točil, takže nebylo radno usínat na vavřínech. Přiblížil se k mrtvolám zhruba stejně důvěřivě, jako se liška plíží k nastražené zdechlině. Dřepl si vedle nich, aby je mohl prozkoumat blíž.

Těla byla na první pohled čerstvá – dokonce si stále ještě držela teplotu. Poznal je, i když je nikdy předtím neviděl. Jejich alternativní protějšky však ano. A nejen ve svém světě.

Nightcrawler byl zjevně ten, kdo padl jako první. Musel být napaden ze zálohy, dokonce nestihl ani tasit zbraně. Krk měl nepřirozeně zakřivený do strany a rozhodně nebylo potřeba forenzního vzdělání, aby si jeden domyslel příčinu smrti.

Storm svého kolegu následovala nedlouho nato. Tržné rány po celém těle stále ještě slabě krvácely, i když už jen díky gravitaci. Největší z nich byla smrtelná. Zdálo se, že mutantku něco…, ne, tohle musel být někdo. Někdo ji zadávil jako králíka.

Nejblíž k Victorovi pak ležela poslední oběť – nejmladší z celé trojice. Jubilee. V hrudi měla jedinou hlubokou ránu. Oříškově hnědé oči, ve kterých ztuhl poslední obviňující pohled, mrtvě zíraly k rozvířenému nebi.

Všem třem zdobil oblečení znak X-menů. Sabretooth zanadával. Bylo jasné, že teď budou muset pátrat jinde. Zavřel dívce oči, spíš pohnutím svědomí než rutiny, a vstal.

Jedna stopa byla lichá – pravděpodobně útočníkova. Možná by ho mohli vystopovat, skřípnout ho jistě bude k něčemu dobré…i kdyby už jen k tomu zadostiučinění.

Z úvah ho ovšem vytrhl zvuk. V keřích na okraji paseky něco lehce zašustilo, tak slabě, že nemít Victor tak citlivé smysly, neměl by šanci to zachytit. Obezřetně místo prohlédl. Nikoho neviděl.

Rozhodl se propátrat záležitost zblízka, ale ani tehdy nezaznamenal úspěch. Být na jeho místě kdokoli jiný, otočil by se a odkráčel s tím, že se mu muselo něco zdát. Jenže Victor se v podobné situaci octl nesčetněkrát a rozhodně se nedal tak snadno odradit.

Všemi smysly pátral po sebemenších stopách, až nakonec vespod jednoho z velkých lopuchových listů objevil karmínovou šmouhu. Krev byla čerstvá, přízrak nebyl daleko. Znovu se rozhlédl napříč příšeřím, které vládlo pod stromy, ale nikde se nepohnulo ani stéblo trávy.

Lídr Exiles se zamračil. Ten druhý se musel skrývat někde velmi blízko, nebylo možné, aby zmizel jen tak, i kdyby uměl létat… Vzhlédnout ho napadlo ve stejnou chvíli, kdy nad ním zavrzala kůra jedné z blízkých borovic a ozvalo se nenávistné zavrčení. Z útočníka stačil zahlédnout už jen šmouhu, ale zachoval duchapřítomnost a prudce uskočil.

Prvotní impuls útok vrátit zamítl, přeci jen stále ještě netušil, jestli muž před ním je spojenec či nepřítel. Ukázalo se, že zdržet se souboje nebyl dobrý nápad – muž sotva dopadl do mokré lesní trávy, vyrazil do útoku znovu. Sabretooth ho instinktivně popadl za zápěstí a setrvačnou silou ho přehodil přes sebe na mýtinu. Útočník se však ve vzduchu otočil jako kočka a nakopl svého protivníka do žaludku.

Victor zalapal po dechu a klesl na jedno koleno, čehož muž využil a se zuřivým řevem po něm skočil. Exile se pod ním prosmýkl a skopl ho ze sebe. Konečně měl možnost podívat se svému protivníkovi do tváře. A překvapením se málem zapomněl bránit.

Muže před sebou totiž taktéž znal – i když tenhle byl podstatně vyšší, než jeho alternativní protějšky. Teorii potvrzovaly především stopu dlouhé adamantiové spáry. Tělo měl pokryté bezpočtem ran, které se odmítaly hojit, a Victor věděl proč – kvůli dvěma nejtěžším šrámům. Od mutantova čela vedly dvě stopy po drápech hluboké tak, že byl místy vidět i lesklý kov lebky. Někdo jediným obouručným úderem změnil jeho tvář v oraniště a připravil ho o zrak. A tělo vždycky nejdřív regeneruje nejhorší rány.

Na opasku se mu lesklo stříbrné X, přebarvené do ruda jeho vlastní krví.

„Počkej, kušuj! Já se nepřišel porvat,“ vyrazil ze sebe Sabretooth, když se po něm černovlasý muž znovu rozmáchl.

Místní Wolverine ze sebe vydal zvuk, který byl něčím mezi posměšným uchechtnutím a zoufalým řevem a podařilo se mu vyseknout nepříteli přes záda efektní podpis. „Zavři už hubu, Creede!“

Victor druhé ráně duchapřítomně uhnul, až ho ve šrámech na hřbetě nepříjemně zaštípalo, a vrazil svému protivníkovi pěst do žaludku. Když se Logan zapotácel, vyšší mutant ho popadl za zápěstí a zkroutil mu ruku za zády. „Tak poslouchej, ty zabedněnej berane! Já nejsem ten, za koho mě máš! Přišel jsem ti pomoct, tak sakra vnímej!“ Snažil se při tom ignorovat sílící zuřivé vrčení, které muži v jeho sevření dunělo v hrudi.

A to byla chyba. Logan byl od krve kluzký jako úhoř, a tak mu nedělalo potíže se vysmeknout. Bleskurychle se otočil a vrazil Victorovi drápy do pravé plíce. Zapraskala žebra a lídr Exiles zařval bolestí. Vzápětí se jeho nos setkal s velice tvrdým čelem, což ho porazilo na lopatky.

Wolverine se rozpřáhl i pravou rukou s cílem probodnout srdce proklínaného soka. Bylo opravdu jen dílem náhody (a notné dávky štěstí), že Victor do rány včas nastavil ruku. Trojice spárů čistě proťala předloktí skrz naskrz, ale do hrudi se dokázala zanořit jen minimálně.

Sabretooth namáhavě zalapal po dechu. Vzadu v hrdle ucítil hořkou pachuť vlastní krve z proražené plíce. Hučelo mu v uších tak, že Wolverineův nenávistný řev téměř neslyšel.

Menší mutant byl faktem, že mu smrtící úder nevyšel, rozzuřený k nepříčetnosti. Zapřel se na pravou stranu celou svou vahou, až kosti jeho oběti znovu zlověstně zapraskaly. „Tak chcípni, ty zkurvenej hajzle! Chcípni!“ Hlas se mu zoufalstvím zlomil.

Victorovi uniklo zavrčení, jak se pokoušel dostat protivníka ze sebe a, což bylo jakousi prioritou, ze svých plic. Volnou rukou nad sebou nahmatal mutantův krk a stiskl. Když se patřičný efekt nedostavil (jen nadávání a proklínání jeho matky do čtyřicátého kolene ustalo), zaváhal. Nechtěl mutanta nad sebou zabít. Koneckonců, šance zachránit svět mu doslova a do písmene ležela v náručí.

Jenže stejná šance mu také zarývala koleno do sleziny. A on sám jako mrtvola téhle Zemi taky moc nepomůže.

Wolverine však náhle ztuhl, v potrhané tváři zakotvený výraz tupého překvapení. Victor posléze nasadil stejný, když si uvědomil, kdo to za menším mutantem stojí. Kavalerie dorazila právě včas, přilákána hlukem šarvátky.

Psylocke zůstala taktéž několik vteřin nehybná, takže všichni tři vypadali jako jakési bizardní sousoší. Pak se stáhla a jasně purpurová záře psychické dýky v její ruce pohasla. Rogue a Mystiq popadli útočníka pod rameny a sundali ho ze svého velitele.

Victor se vytáhl do sedu a namáhavě popadal dech. Krev ze zacelujících se ran mu zatékala za uniformu.

„Seš celej, šéfe? Nepotřebuješ zdravotní sestru?“ zeptal se Morph, když usoudil, že Sabretooth vnímá okolí. Dotyčný po něm hodil nedůvěřivý pohled, vystřídaný v rychlém sledu upřímným zděšením. Takovouhle zdravotnici si opravdu velice rád odpustí. Vstal a snažil se pokud možno nesípat moc nahlas.

„Dobře a co že to tu mělo dít? Technopárty?“ zeptala se Rogue a s pozdvihnutým obočím skepticky přehlédla svinčík kolem.

„Coby, našel jsem našeho X-mana,“ zavrčel Victor a ukázal na bezvědomého muže. Ostatní si ho jako na povel taktéž prohlédli.

„Místní Wolverine?“ položila očividnou otázku Sage, i když v jejím podání to znělo (a dost dobře možná i bylo) strohé konstatování.

„Jop,“ potvrdil velitel a obrátil se na Elizabeth. „Myslíš, že od něj zjistíš, co se dělo než ‘sme přišli?“

Psylocke lehce pokrčila rameny. Klekla si vedle Logana a okrajově si ho prohlédla. Vypadal skoro jako ten, kterého znala ze svého světa. Prsty mu lehce přejela po čele a skráni, pokud možno tam, kde už regenerační faktor stihl jakžtakž napravit škody. Musela být rychlá a proniknout za jeho přirozené psychické bariéry dřív, než si jí všimne. Soustředění bylo v tomhle případě klíčové.

Pomalu, neochotně se před ní začaly zjevovat obrazy a vjemy. Nejdřív jako přes zakalené sklo, ale postupně se vyjasňovaly. Pokusila se je utřídit.

Oproti dojmu většiny lidí telepatie není exaktní vědou a její označení jako čtení myšlenek je pak vrcholem nepřesnosti. Kdyby si mohl libovolný telepat číst v mysli jako v knize, jistě by to uvítal. Ale skutečná práce je o poznání těžší.

Betsy se na chvíli, která pro ni byla lety a vteřinou zároveň, doopravdy stala Wolverinem. Viděla, co kdysi viděl on, cítila totéž, myslela na stejné věci… a zároveň musela ve všem tom zmatku zachovat sebe sama, aby mohla najít to, co hledala. Procházela vzpomínky, důležité si zapamatovala, nepodstatné nechala jen tak proplynout.

Viděla strádající Xavierův Institut – kdysi hrdá stavba byla nyní sešlá a oprýskaná. V zahradách místo okrasných keřů stála řada hrobů. Každý z nich měl svou vlastní tvář a ještě zbyly nějaké navíc. Na její vkus mezi nimi bylo příliš mnoho mladých.

A nad tím vším udržoval patronát velký černý démonický dravec – Loganovo vědomí. Musela si počínat tak, aby si jí nevšiml. Psychický kopanec od Wolverinea opravdu nepatřil mezi věci, které by si toužila prožít s více opakováními.

Viděla nenávistný dav lidí a mutantů, kteří se rvali v ulicích jako zvířata. Jakmile se podívali jejím směrem, ustali v šarvátkách… a obrátili své zbraně proti společnému nepříteli. Ulice byly opuštěné, nikdo nevycházel. Báli se riskovat, že narazí na jednoho z těch druhých. Letka Sentinelů hlídkovala hodinu co hodinu.

Viděla sérii útoků v newyorském metru. Spáchal je X-man. Jejich vůdce. Cyclops.

Viděla muže s insigniemi FoH mrtvé ve svých politických úřadech. Titíž pak rozpoutávali vášnivé protimutantské nálady.

Viděla na jeho rukou krev. Věděla, komu patří. Byla to krev jeho krve. A jeho kolegů.

Ale nedokázala určit časový sled oněch vzpomínek. Byly příliš zmatené. S výjimkou jediné – té nejčerstvější; dravčích spárů zbrocených čerstvě prolitou krví těch, které miloval. Zubatý škleb protivníka jistého sebou samým se jí rozpil před očima v nenáviděnou tvář. Ta sice víc než muže připomínala dravou šelmu, podle které nosil své kódové jméno, ale i tak si byli s jejich velitelem víc než jen trochu podobní.

Rozmáchl se proti nim drápatou prackou a svět potemněl, stal se změtí pachů, zvuků a pocitů, ve kterých se už ona na rozdíl od Wolverinea orientovat nedokázala.

Nakonec se opatrně odtáhla. Dopřála si vteřinu či dvě na to, aby plně zformovala vlastní myšlenky a pečlivě oddělila své vědomí od jeho. Když vzhlédla, setkala se se šesti zvědavými pohledy.

„Tak nás nenapínej, mluv,“ popohnal ji netrpělivě mladý Atlanťan, za což ho jeho velitel obdařil nerudným zabručením hodným čerstvě probuzeného grizzlyho.

Elizabeth přemýšlela, jak začít. Mutantovy myšlenky nebyly ani zdaleka tak přehledné, jako učebnice dějepisu. „Už nějakou dobu tu mají občanskou válku a, pokud jsem ho správně pochopila, X-meni jsou v ní veřejný nepřítel číslo jedna. A to pro všechny fronty. Dobře třetina týmu na to doplatila.“ Při vzpomínce na ponurou řadu narychlo vykopaných hrobů, kterou v jeho mysli zahlédla, ji zamrazilo. „Ale ani omylem nedokážu určit, co to způsobilo. Myslím, že ani on sám to pořádně neví… anebo ho to nezajímá, to se dá říct jen těžko.“ A pokud byl místní Wolverine jen trochu podobný tomu, kterého znala ona, nedělala si o odpovědi iluze.

„No fajn, ale co teď s nim?“ zabručel velitel.

„Byl tady sám?“ zeptala se Sage a Psylocke i Sabretooth zavrtěli hlavami.

„Těla máš támhle. Ale netušim, co je tak zřídilo,“ pokrčil muž rameny.

„A nemůžeme ho prostě probudit a slušně se zeptat?“ nadhodil logickou variantu Mystiq.

„Taky možnost. Jestli se nebude snažit nás podříznout,“ přidal svůj podíl do diskuse Gambit.

Victor si vzal chvíli na rozmyšlenou. „Budiž. Vy tři,“ ukázal na Rogue, Sage a Morpha, „zkuste prohlídnout ty mrtvý, třeba něco zjistíte. A my dva,“ kývl na Raphaela, „budem tady toho v případě nouze držet u země.“

„Ne, to ne,“ zarazila velitele Elizabeth. Tázavě na ni povytáhl obočí. „Myslím, že když po někom půjde, tak po tobě.“

„Proč by měl? Jsme tu na ráně všichni a já si s nim nějak poradim,“ namítl.

„Osobní spory,“ odpověděla vyhýbavě. „Gambite, vezmeš si ho s Mystiqem na starost ty?“

Atlanťan rázně přikývl. „Jasná zpráva.“

Betsy se podívala na Victora „No a ty si prosím tě stoupni do nějaké…bezpečnější vzdálenosti.“

Sabretooth nelibě zabručel, ale pokud něčímu úsudku důvěřoval, tak jejímu. „Dobře. Tak můžem?“

Oba muži mu stvrdili svůj souhlas a Betsy si klekla do trávy vedle bezvědomého mutanta. V duchu doufala, že někdo z nich neskončí jako špíz. Lehce se dotkla jeho čela a soustředila se. Vědomí a jeho ztráta patřily k základním lekcím každého telepata. Stačilo jen zmást určitá nervová centra... a nebo je naopak znovu napravit.

Svůj úspěch poznala ve chvíli, kdy Wolverine omámeně zavrčel. Pak se k němu donesl známý pach a měl stejný účinek, jako mávnutí rudého praporu na býka. Bezpečná vzdálenost nebyla v jeho případě nikdy dostatečně bezpečná. Hbitě se vymrštil s jasným cílem – vykuchat Sabretootha. Gambit a Mystiq měli co dělat, aby stihli včas zasáhnout. Vrhli se na něj a popadli ho za ramena ve snaze udržet ho na místě.

Jenže podcenili sílu protivníka. Wolverine měl momentálně jediný cíl a kohokoli, kdo se mu postaví do cesty, z ní zase velmi rychle odstraní. Mystiq měl tu smůlu, že byl na ráně první. Rozzuřený mutant ho popadl za límec a odhodil ho stranou. Pak ze sebe setřásl Remyho, přirazil ho k zemi a rozpřáhl se k ráně, ale uprostřed pohybu se zarazil. Vystřídal několik výrazů, od překvapení po zmatení. „A kdy ty ses vykoupal?!“ štěkl na mladíka pod sebou.

Když se k trojici průzkumníků donesl křik, ihned zamířili zpět, přičemž do nich vrazil zahozený Mystiq.

„Možná jsme ho měli nechat spát,“ zabručela Rogue nevrle, zatímco se snažila z lidského klubka vymotat v jednom kuse.

Psylocke se rozhodla zasáhnout, než zajde situace dál, než je zúčastněným zdrávo. Položila muži ruku na rameno a pokusila se ho lehce odtáhnout. Pokud věděla, její já v téhle realitě znal, takže jí by snad hlavu utrhnout nemusel. Wolverine zavětřil, připravený při náznaku útoku oplácet stejnou mincí. Ale tentokrát byl naprosto zmatený. „Co tady děláte?... Rogue?! Vždyť… to… ty přece…“ Mozek neměl daleko do stavu totálního šoku, jak se zoufale snažil pochopit něco, co mu nedávalo žádný smysl.

„To máš jednoduchý, my nejsme ty, za který nás máš,“ odpověděl mu Sabretooh, zatímco sbíral Mystiqa na nohy. Wolverine zuřivě zavrčel, takže Victor pochopil, že s ním se tedy tentokrát opravdu vyjednávat nebude.

Gambit se zatím vyplazil zpod nevypočitatelného Rosomáka a mnul si pochroumaný krk. Jednotliví členové týmu se po sobě podívali v očekávání rozhodnutí, na koho že to tentokrát padne vysvětlování. Žádný z Exiles se po téhle povinnosti zrovna nehnal. Nikdy se nedalo předvídat, jak kdo zareaguje, když jim oznámí, že právě spadli ne z jiné planety, ale rovnou z jiné dimenze. Nemluvě o tom, že ať se snažíte, jak chcete, vysvětlování něčeho takového vždycky vyzní naprosto stupidně a katapultuje vás na přední místa v žebříčku adeptů na svěrací kazajku.

Morph upřel na Betsy štěněcí oči (v jeho případě doslova). „Nechceš tak nějak… když už jsi to nakousla.“

Psylocke si povzdechla. Těžko měla nějak na vybranou. „Podívejte, Logane, my všichni jak tu stojíme nepocházíme z tohohle světa. Jsme Exiles, všichni do jednoho.“

Wolverine se zaměřil na každého z nich, jako by je mohl vidět. Celý tým se teď shromáždil v půlkruhu kolem něj a čekal. Identifikoval je po čichu. Krom jednoho je všechny do jednoho znal. Přímo po pravé ruce byla Psylocke. I když ji poslouchal a snažil se pochopit, co říká, připadalo mu, že by mohla mluvit svahilsky a rozuměl by jí úplně stejně. Pak Rogue, kterou vlastnoručně pohřbíval, a ona zvláštní žena, se kterou se setkal jen párkrát. Pokud se vzpomínal, jmenovala se Tessa. Uprostřed skupiny stál Sabretooth. Wolverinea stálo hodně sil, aby při tom vědomí netasil drápy a nešel dokonat svou pomstu. Zároveň ho však cosi zastavilo. Tenhle byl jiný, než ten, kterého znal, minimálně tím, že nebyl cítit jako pavilon kočkovitých šelem. Mystique málem nepoznal. Na jednu stranu mu mozek vytahoval na povrch duševní portrét záludné modré vražedkyně, na stranu druhou jeho zbylé smysly tentýž mozek fackovaly informací, že dotyčný před ním je muž. Ani Gambitův pach nebyl stejný, měl v sobě zvláštní příměs mořské soli a vodních rostlin – což bylo tak to poslední, co by u Remyho čekal. A nakonec tam bylo…cosi. Neznámý na mapě okolních pachů představoval velké bílé nic. Hic sunt leones. S nikým ani ničím takovým se dosud nesetkal. „Exiles?“ zopakoval nakonec, jako by se chtěl ujistit.

„Pocházíme z jiných světů,“ přisvědčil mu Mystiq.

„A napravujem dimenze,“ zazubil se Morph.

Logan se cítil zhruba stejně jako šváb, který žil svých 156 let zavřený v krabičce od sirek, a teprve teď mu řekli, že neexistuje jen spousta jiných krabiček, ale dokonce celá spousta velkých krabic plná spousty jiných krabiček. Nakonec se rozhodl, že víc snad radši vědět nechce. „No fajn, a co chcete tady?“

„Dělat donášku pizzy, co jinýho,“ obrátila Rogue oči v sloup a Sage se neubránila povzdechnutí. Místní Wolverine evidentně buď neuměl, nebo nechtěl číst mezi řádky.

„Ať se ti to líbí nebo ne, tvůj svět je po krk v maléru. Přišli sme vás z něj vysekat,“ prohlásil velitel a úspěšně tak zarazil Morpha, než ten stačil spáchat další vizuální doprovod dialogu.

„Jak? Viděl’s poslední dobou, jak to tady sakra vypadá?“ vyrazil ze sebe Logan rázně. „Chcípem tady už čtvrt století jak prašiví psi, jak nás chcete zachránit?!“

Sabretooth pokrčil rameny. „Budete muset věřit tomu, že se nám podaří najít způsob,“ odpověděl prostě.

Wolverine zlobně zavrčel. „A proč bych měl věřit zrovna tobě, co?“

„Protože vás žádáme,“ odpověděla prostě Elizabeth. „Budeme potřebovat vaši pomoc a s tím i určitou důvěru v nás. Včetně Victora.“

Logan se křivě ušklíbl. Přemýšlet o tom, že někdo jako Sabretooth se dá oslovovat i křestním jménem, se mu zdálo skoro absurdní. Uniklo mu rozmrzelé zavrčení. Nakonec váhavě přikývl. „Tobě…nebo aspoň tý, kterou jsem tady znal, jsem věřil. Nechci mít důvod to měnit.“ Z tónu jeho hlasu bylo patrné varování. Minimálně v tomhle ohledu nemělo smysl se s X-manem přít.

„Děkujeme,“ řekl Raphael upřímně.

Wolverine jen cosi zabručel a neurčitě mávl rukou. Když teď vyřídil dočasné zmatení nad tím náhlým srocením národa, zaměřil se podvědomě na jiné priority. Obešel sedmičlennou skupinu, jako by nebyli nic než křoví u cesty a zamířil tam, kde cítil smrt. Každý krok se mu zdál těžší, než tři předchozí dohromady, ale zároveň se mu lebkou rozléhala neoddiskutovatelná pravda: není návratu. Svědomí ho pod pocitem osobního selhání a viny tížilo jako balvan.

Klekl si ke třem bezvládným tělům těch, kteří ještě před pár hodinami byli troskami jediné rodiny, kterou pamatoval. Chvíli setrval v tichu. Pohřbil jich už víc než dost a každé opakování v jeho duši vyrývalo hlubší rány. A nakonec pak udělal něco, co by si nepředstavil ani v nejdivočejším snu. On, celá léta přesvědčený, že je zarytým ateistou, se v duchu tiše modlil. Nebyla to modlitba v pravém smyslu onoho slova, ale spíš zoufalá prosba jakékoli odpovědné vyšší bytosti, aby byla pastýřem ztracených duší jeho přátel a blízkých, aby na ně dohlédla, dokud je znovu nebude mít nablízku.

Nakonec zaryl prsty do mokré hlíny vedle mrtvých a vyhloubil v ní malou jamku. Pak ji rozšířil, znovu a znovu. První ze tří hrobů.

Exiles ho rozpačitě sledovali. Netroufali si Logana rušit, a tak jim nezbývalo než čekat. A nebo padlým rovněž složit svůj díl. Každý se podíval na ostatní, jako by čekal nějaké veřejné rozhodnutí. Neřekli však nic. Jako by mezi nimi padla tichá úmluva, přidali se v kalném ranním dešti k osamělému X-manovi.

Těžké šedozelené mraky se na jihozápadě lehce roztrhly a prokouklo jimi něco, co by se snad při troše optimismu dalo nazývat sluncem. Ani tak ovšem otravný déšť stále neustával. Zaléval svět pod sebou, jako by ho snad chtěl utopit. Voda stékala z kopce v rovnoměrných potůčcích a zanechávala po sobě v trávě mělká koryta.

Wolverine si vodou jednoho z nich smyl z rukou hlínu a krev. Podvědomě se otočil tam, kde cítil sluneční svit.

„Tak jdeš s náma?“

Ani nepotřeboval dravčí smysly, aby poznal, kde ostatní jsou. Povzdechl si. To, co mu řekli, znělo neuvěřitelně, ale co lepšího měl na práci? Loktem zavadil o cár látky z potrhané košile a bezmyšlenkovitě ho utrhl. Po krátké úvaze hadr namočil do vody potoka a převázal si ho přes oči. Alespoň ho bandáž ochrání před prachem a pískem, než se rány stihnou alespoň trochu zacelit. „Tak jo.“ Napřáhl k veliteli ruku. „Jsem váš.“

„Fájn, a teď, když jsme se tak suprově shodli, co takhlenc vodsaď vypadnout?“ navrhl Morph kvapně, jako by se strachoval, že si to velitel rozmyslí.

„Tak pod to se klidně podepíšu. Je tu zima jako v psinci,“ oklepal se Remy.

„Tak to máš smůlu, Gumbo, tady je hnusně všude,“ ušklíbl se Wolverine zahořkle a obrátil se zpět k veliteli skupiny. „Takže co máte v plánu, abyste zachránili zadek týhle díře?“ položil dlouho odkládanou otázku.

Exiles se po sobě rozpačitě podívali. Ani jeden z nich netušil, co vlastně dělat, a stejný počet z nich byl téměř přesvědčen, že jestli to Loganovi přiznají, ve svém momentálním rozpoložení jim urve hlavu. Ale co mohli dělat jiného.

„Náš úkol bylo najít někoho z místních X-menů,“ odpověděl mu Victor nakonec.

„Neřikejte. A víte co? Našli ste. Co dál?“

„Klíč leží pravděpodobně v jednom z vás. Zatím nevíme, ve kterém. Musíme najít i ostatní a k tomu potřebujeme vaši asistenci,“ zasáhla do hovoru Sage dřív, než mohl vyeskalovat v hádku.

„Tady v Jersey jsme…tady nás bylo jenom pět,“ opravil se Wolverine. Vědomí, že čtyři z nich tu zůstanou, se v Loganovi usadilo jako balvan. Ale prozatím nad ním musí převážit x-menský výcvik. Jestli existovala šance, jak jeho svět zachránit, musel ji využít. „Ale ve Westchesteru by teď měly mít službu čtverka, sedmička… a dost možná i druhá četa. Můžu vás vzít tam.“

Členové týmu se podívali na svého velitele. Byl to koneckonců on, kdo musel vyslovit rozhodnutí, ať bylo sebejasnější. „Fajn. Tak ukazuj cestu.“

Wolverine nasadil těžko identifikovatelný výraz. Zašmátral v malé brašně u opasku a vytáhl něco, co připomínalo vzdáleného příbuzného přejeté propisky ze třetího kolene. Dárek od Nicka Furyho. Z doby, kdy byl ještě naživu. Věc na sobě měla nadepsanou velkou bílou trojku a nic víc. Když muž jeden její konec stiskl, zdánlivě se nic nestalo.

„To je všechno, žádný KA-BOOM nebude?“ zeptal se Morph s nádechem zklamání v hlase.

„Je to nízkofrekvenční zaměřovací maják, ne detonátor,“ odpověděla mu Sage ledově. Jako kyberpat cítila každé technické zařízení ve svém bezprostředním okolí. Když se maják aktivoval, bylo to pro ni totéž, jako když se vedle telepata probudí člověk.

Wolverine výrok bílého nic radši nekomentoval. Dotyčný pro něj byl zhruba stejně pochopitelný jako Beastovy chemické vzorce, ale byl součástí týmu, kterému přislíbil pomoc; víc vědět v tu chvíli nepotřeboval. Podvědomě zbystřil, když po své pravé straně vycítil zvláštní poryv větru a slyšel lehké zapraskání syrové energie čerstvě vytvořeného portálu. „Takže tudy,“ ukázal směrem k teleportu. Když zjistil, že se k průchodu nikdo nemá, nelibě zabručel a po krátké rozvaze vrazil majáček ro ruky Remymu. „Dobře, jdu já. Máš kliku, Cajune, půjdeš jako poslední,“ řekl a nevědomky tak způsobil mladému Atlanťanovi kulturní šok. Namorův syn zůstal v rozpacích, jestli se má cenu ptát na význam oslovení, ale než se stihl rozhodnout, zmizel Wolverine uvnitř prostorové brány. Gambit tedy dotaz prozatím odložil; při první příležitosti byl však rozhodnutý zjistit, co se dá.

Exiles lehce zaváhali. Ne že by nevěřili Loganovi – nevěřili téhle realitě. Její stavba byla už natolik křehká, že narušení fyzikálních zákonů, jaké představoval teleport, se mohlo změnit v nevypočitatelnou past. Brána samotná jako by to jen potvrzovala. Vířící proud energie na první pohled představoval nádherný obraz. Na pohled druhý však v kapalinu připomínajícím víru číhalo něco smrtelně nebezpečného, co se dalo vidět jen na úplném okraji zorného pole. Jako když ve stínu sakurového háje odpočívá lidožravý medvěd.

„Pro případ, že je portál nestabilní, bychom měli jít těsně za sebou a doufat, že nás to nerozhází všude možně,“ poznamenala Sage.

Victor jen přikývl. V technických záležitostech se vyznala lépe než zbytek týmu dohromady, nebylo třeba se s ní přít. „Tak jo, jděte, půjdu poslední.“

Ostatní se lehce zarazili. „Ale..“ namítl Remy.

„A vemu si tohle, dík,“ uťal mladíka velitel a vzal mu z ruky naváděcí zařízení. „Když se ztratim já, nadělá to nejmíň škody. Zas se rychle najdu,“ obhájil ostatním svůj postup stručně a poklepal drápem na rubínové oko Tallu. „Tak sebou hněte, marš!“

Exiles se rozhodli svého lídra neprovokovat a obrnili se. Prakticky při každém svém úkolu byli nuceni učinit nějaký krok naslepo. Kdo nic neriskuje, nic nezíská, a to je ve chvíli, kdy je v sázce samotná existence reality možnost, která nepřichází v úvahu. Jeden po druhém prošli, nebo spíš proskočili portálem. Jejich velitel byl jen půl úderu srdce za nimi. Energetický uzel ho objal jako vodní hladina, pohltil do sebe a na druhé straně zase vystrčil ven.

Ještě než si jeho zrak přivykl změně prostředí, ucítil náraz. „Co…“ začal zmateně poté, co zjistil, že překážka není nic jiného než Mystiqova záda. Pak si uvědomil, proč veškeré jeho instinkty vyřvávají na poplach. Vzhlédl.

Nebe bylo zbarvené ranními odstíny a černým kouřem. Zelený trávník byl rozrytý a zničený.

Xavierův Institut ležel v troskách.