Hlavní postavy: Wolverine, Colossus, Ra-Gat (později Tiger) (V), Saka-a-bena (V),...^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Že se dokáže zdánlivě rutinní akce změnit v opravdu ošklivý malér, by mohl Wolverine vyprávět. Vydrápané oči mu jeho regenerační faktor nevrátí. Tak co teď? Zdá se, že jediná naděje se skrývá v neprostupné amazonské džungli. Ale nic není zadarmo. A prales skrývá nejedno nečekané překvapení. Mít po boku živý tank někdy není od věci.

Kapitola I.
Poznámka autora: Někomu se možná bude zdát, že část tohohle příběhu odněkud zná. Nebude daleko od pravdy, úvodní zápletka a její následky jsou inspirované jihoamerickou indiánskou bájí. Jinak je to můj první pokus o začlenění celého týmu, byť jen na začátku. A taky příležitost k premiéře mojí vlastní postavy.

Kovová zeď temně zaduněla pod tvrdým nárazem těla, které do tlusté desky vytvořilo hlubokou promáčklinu. Danger room se otřásl v základech.

„Colossusi, ty pitomče!“ zavyl Wolverine a vyskočil na nohy. „Měl jsi mě vyhodit na ten můstek, ne rozmáznout o stěnu!“

„Promiň, příteli. Kurt mi podrazil nohy a já ztratil rovnováhu,“ omlouval se Colossus a ukázal na prchajícího Nightcrawlera, který se snažil rychle zmizet. Wolverinův řev „A teď tě rozšlapu, ty štětinatej zmetku!“ mu jen dodal.

Vběhl přímo do dráhy chapadla bojového robota. Ten po něm vystřelil drápatou pazourou. Mutant se přes něj saltem přenesl, chapadlo chytil a uvázal na uzel kolem sloupu. Zbytek robota roztříštil blesk.

Storm se po útoku elegantně vyhnula palbě laserů a dělo zničila dalším přesně mířeným elektrickým výbojem. Druhým práskla po Wolverinovi, kterému se právě podařilo přeprogramovat jednoho robota, aby po ní vystřelil několik desítek zubatých kotoučů. Mocným závanem vichřice mu je vrátila, takže Wolverine měl chvíli plné drápy práce.

Mohutné ocelové rameno jednoho robota chňaplo po Colossusovi a chytilo ho za zápěstí. Kovový muž se trochu zapřel o podlahu a škubl. S hlasitým rachotem a gejzírem jisker se stroj roztrhl v půli. Colossus se zasmál, bez viditelné námahy zvedl největší kus šrotu a hodil ho po Nightcrawlerovi, který se jen tak tak stihl teleportovat na druhý konec nebezpečné zóny. Tam po něm spustily další lasery soustředěnou palbu. Páteční odpoledne a trénink v plném proudu. X-Meni se výborně bavili.

Najednou všechny stroje a roboti znehybněly a tiše zajely do svých míst v dutinách stěn a podlahy. Jen hromádky kouřících trosek svědčily o předchozím boji.

„Co se děje?“ zeptala se Storm a snesla se na zem.

„Končíme, vážení, jde se do akce,“ odpověděl velitel týmu, který nakoukl do dveří po té, co se ujistil, že mu nic (ani nikdo) nespadne na hlavu.

„Škoda,“ řekl Wolverine, lapl Nightcrawlera, jenž se mu neprozřetelně přiblížil na dosah, a trochu ho přiškrtil. Mladý mutant došel k názoru, že strop má také své nepopiratelné půvaby, a rychle se tam přemístil. „Zrovna mě to začalo bavit.“

„Až se vrátíme, zařídím ti trénink prvního řádu,“ řekl Cyclops.

Celý tým se shromáždil v pracovně profesora Xaviera. Ten je seznámil se situací.

„Z námořní základny na Floridě se ztratila raketa s atomovou hlavicí,“ řekl stručně.

„Jak?“ zajímali se mutanti.

„Odletěla.“

„Magneto,“ řekl Petr a profesor přikývl.

„Chce ji odpálit na Washington při oslavách Dne díkůvzdání.“

„Páni. Tak takovej ohňostroj mu bude každej ve Státech závidět,“ zasmál se Logan.

„A tomu ohňostroji právě musíte zabránit,“ sjel ho profesor káravým pohledem. „Je nezbytné to zvládnout dřív, než se o tom dozví média a vypukne další vlna protimutantské hysterie.“

„Jasná zpráva, šéfe. Kde má starej Magneto tu hračku schovanou?“ zeptal se Logan. Ororo za jeho zády tiše pozvedla oči v sloup.

Profesor kývl hlavou a na velké obrazovce se objevila mapa oblasti kolem Washingtonu, D.C.

„Někde tady,“ řekl a na mapě se rozzářil malý červený bod v nejjižnějším výběžku Appalačského pohoří. „Magnetova podzemní základna.“

„Asi nás dovnitř jen tak nepustí, že?“ hádal Scott.

„Pochybuji o tom. Má tam většinu svých lidí.“

„Škoda, že je polovina týmu pryč,“ zalitoval Petr.

Kurt pokrčil rameny. „Jejich škoda. Přijdou o všechnu srandu. Alespoň zbude víc na nás.“

„Chtěla bych mít tvůj optimismus,“ prohlásila Ororo.

„Dobře, X-Meni, jdeme na to!“ provolal vesele Scott a první vyběhl z místnosti.

„Hodně štěstí,“ popřál jim ještě Professor X.

Strop hangáru se rozevřel jako kalich květu v ranním slunci a upravený letoun SR-71 Blackbird se kolmo vznesl k modrému nebi. Ve vzduchu se otočil a nabral kurz směr Magnetova tajná základna.

Po necelé hodině letu přiškrtil Scott plyn a minimální rychlostí klouzal těsně nad zemí.

Posadil letoun v jednom liduprázdném údolí necelé dvě míle od předpokládané polohy základny. Zbytek museli mutanti dojít po svých.

„Jsme na místě,“ řekl Scott, když přelezli poslední kopec. Před nimi se zdvíhala skalní stěna. „Ale naprosto netuším, kde přesně to je.“

„Můžeme zaklepat a zeptat se, jestli jsme tu správně,“ zkusil to Kurt.

Návrh zůstal oslyšen, neboť v tu chvíli se v masivu otevřel průchod a vyřítil se z něj Magnetův útočný tým: Juggernaut, Toad, Mystique, Sabretooth a Pyro.

„Ale do prčic,“ řekl Logan. „Samý lepší.“

„Fajn, lidi, tak do nich!“ vykřikl velitel X-Menů. „Kurte...“

„Jako by se stalo, Cyclopsi,“ odpověděl oslovený a zmizel v oblaku kouře. Ostatní se vrhli na nepřátele.

Počty byly výrazně v nerovnováze, zejména když Juggernaut vydal za dva až tři, o Sabretoothovi nemluvě. Ten ovšem pro většinu X-Menů nebyl hrozbou, jen zmerčil Wolverina, zapomněl na zbytek světa.

Obě skupiny se do sebe pustily vším arzenálem. Skály se otřásaly ozvěnami výkřiků, dunění a výbuchů. Mutanti se řezali hlava nehlava v jednom vířícím chumlu, každou chvíli někdo odletěl stranou a kolem toho všeho kroužila Storm a mlátila do protivníků blesky.

Wolverine a Sabretooth měli o kus dál ring sami pro sebe. Drápy rvaly maso, kusy kostýmů létaly na všechny strany a krev tekla proudem. Zuřivé vrčení se mísilo se vzteklým řevem.

Pevně zaklíněni se skutáleli na okraj strmého srázu, přičemž se jeden druhému snažili narvat drápy do obličeje a zároveň dělali vše pro to, aby k tomu ten druhý nedostal příležitost.

Wolverine vrazil drápy Sabretoothovi drápy mezi žebra.

„Hajzle!“ zavrčel Sabretooth a rozdrásal mu hrudník. Jeho soupeř mu na oplátku zabodl celou sadu adamantiových čepelí do prsou a prudkým vykopnutím si ho přehodil přes hlavu. Mutant spadl ze srázu, ale ještě po tom druhém stihl chňapnout a strhnout ho s sebou.

S malou lavinou kamení a hlíny sklouzla obě těla do prudkého potoka, aniž by mutanti ustali ve vzájemném vraždění.

Najednou Sabretooth vytušil šanci. Srazil Wolverina drtivou ranou k zemi a než se stihl vzpamatovat, zkroutil mu ruce za záda a strčil mu hlavu pod vodu.

Zpod hladiny vyrazil zuřivý sloup bublin a Wolverine se zoufale pokoušel vyprostit se z pevného sevření. Proti Sabretoothově obrovské síle byl však bezmocný a dotyčný ho ještě svíral tak, aby se na něj nedostal drápy.

Wolverinův odpor stále slábl, jak se dusil nedostatkem kyslíku. Za zavřenými víčky mu tančily černé a žluté skvrny. Ke smrti mu zbýval jen krůček.

Pokusil se o poslední vzdor. Málem si vyhodil kyčelní kloub, ale podařilo se mu podkopnout Sabretoothovi nohy. Ten zavrávoral a spadl, přičemž bezmála utopeného mutanta pustil.

Wolverine se z posledních sil vytáhl na břeh a s rozkoší do sebe vtahoval vzduch. Klid mu byl ale dopřán jen chviličku. Pak se Sabretooth vyškrábal z potoka a skočil po něm.

Mozek ještě omámený předchozím útlumem přísunu kyslíku nedokázal reagovat na útok dostatečně rychle. Wolverine zvedl ruce na obranu, jenže Sabretooth mu je srazil a vrazil mu drápy do tváře. Síla úderu Wolverina smetla znovu do vody a tam ho polapil proud. Po pár desítkách metrů se zřítil z vodopádu.

Sabretooth se rychle vrhl k okraji srázu. Při pohledu na zkroucené tělo bezvládně ležící mezi kameny a na kaluž krve, která se poraženému rozlévala kolem hlavy, se mutant vítězně rozchechtal.

Mezitím dole pod horou sváděli další dva nepřátelští mutanti urputný souboj o ukradenou atomovku.

Když se Nightcrawler teleportoval do komplexu chodeb v Magnetově základně, vydal se po stropě pátrat po jaderné zbrani.

Po několika dlouhých minutách bezvýsledného šmejdění skalním bludištěm odhalil téměř zcela skrytou chodbu, jejíž stěny byly tu a tam odřené, jako by se o ně drhlo něco kovového.

„Že by konečně?“ zaradoval se mutant a vklouzl do temného jícnu uličky.

Nepříliš široká chodba se po dvaceti metrech rozšiřovala do velkého jezerního dómu. Širokým skalním komínem, kterým by dokázalo proletět menší letadlo, sem z venku pronikal sluneční svit a zvuky bitvy. Jiskřičky světla tancovaly na klidné hladině hluboce modrého jezera, ale Nightcrawlera teď více než přírodní krásy zajímala raketa trůnící na opačném konci vodní plochy.

Netroufal si teleportovat se, protože hluk tím způsobený mohl snadno upoutat Magneta, na kterého zatím nenarazil, což ho zneklidňovalo. A taky si potřeboval uchovat co nejvíc síly pro transport rakety. Vyhoupl se na stěnu a rychle tlapkal kolem jezera.

„Tak tady tě máme, krasavice,“ zabroukal tiše a sklonil se k raketě. „Teď půjdeš pěkně k taťkovi Kurtovi a ten tě vrátí tam, kam pa - aaaaarrrgh!“ Do zad ho zasáhl magnetický úder a praštil s ním o skálu.

X- Man se svezl na zem a přes mlhu, která mu částečně zakalovala zrak, spatřil vysokou bělovlasou postavu v rudém plášti, která k němu kráčela z druhé části jeskyně, jež byla oddělená úzkým skalním jazykem od zbytku dómu, takže tam Nightcrawler předtím neviděl.

„To jsem mohl čekat,“ ucedil Magneto. „Zrovna tebe. Copak sis opravdu myslel, že mi tu raketu dokážeš sebrat?“

„Popravdě řečeno, docela jsem na to sázel,“ řekl mladý mutant a pomalu se zvedal na nohy. V hlavě mu ještě zvonilo a celý se třásl.

„Tak to jsi prohrál.“

„Opravdu? A co s tím chcete dělat?“

„Co jiného, než tě zlikvidovat jako potenciální hrozbu, můj mladý modrý příteli?“ ušklíbl se Magneto a vystřelil po něm.

Nightcrawler ovšem ještě zdaleka nebyl odepsaný, vydržel víc, než by se dalo podle jeho štíhlé postavy hádat. Před úderem rychlostí blesku uskočil na stěnu a vrhl se na Magneta.

„Na likvidaci si musíte vybrat jiného mutanta, mein Herr,“ zavrčel a jednu mu natáhl. „Nightcrawler se nedá jen tak lehce zlikvidovat.“ A natáhl mu druhou.

Magneto vztekle zařval a ohnal se po něm, ale kde už byl jeho soupeř? Před magnetickými střelami uskakoval jako kobylka a nenechal se podruhé zasáhnout. Naopak zasypával Magneta ranami a snažil se ho vyřadit, aby mohl dostat ven raketu.

„Dnes vám to nevyšlo,“ křikl na Magneta Nightcrawler a vyhnul se další střele. Zároveň ho do boku zasáhl kovový kontejner, který si padouch přitáhl ze svého letounu.

Prudký úder srazil mutanta ze zdi. Magneto svůj příští úder nenasměroval na něj, ale na skalní římsu u stropu jeskyně. Ta povolila a s rachotem se řítila na ležícího X-Mana.

Nightcrawler se vrhl stranou, aby ho to nepohřbilo. Jeden balvan mu však přimáčkl nohu a mutant byl uvězněn.

„Už ti došly triky, že?“ ušklíbl se Magneto a chystal se ho dorazit.

„Nikoliv, mein Herr,“ odsekl Nightcrawler a zmizel. Balvan, který mu ještě před vteřinou drtil nohu, rozprášila magnetická střela v hromádku štěrku.

„Přestaň se schovávat, ty legrační skřítku,“ vztekal se Magneto a hledal svého soupeře.

„Hledáte mě?“ ozvalo se od stropu a padouchovi na zádech přistál modrý mutant, teď už poněkud naštvaný.

Magneta náraz uzemnil a okamžitě ho začal zasypávat déšť ran, které téměř nestíhal vykrývat. Rozhodl se, že toho otrapu vyřítí jediným pořádným útokem.

Zkoncentroval svoje magnetické síly a vypálil. Nightcrawler naštěstí včas postřehl, co má jeho soupeř v úmyslu, a přemístil se o pár metrů dál. Silná vlna energie čistého magnetismu zasáhla strop a uvolnila část klenby. S hromovým duněním se kameny zřítily na Magneta, který už nestihl uniknout. Lavina ho pohřbila pod několika desítkami metráků balvanů.

„To by bylo. Doufám, že jste si polámal všechny kosti v těle, takže nám dáte alespoň na pár dní pokoj,“ řekl přejícně mutant. Magneto někde pod lavinou tiše sténal a Nightcrawler nectil „miluj bližního svého“ natolik, aby ho zachraňoval. Popravdě řečeno, byl spíš ve stavu, že by mu s gustem ještě pár šutrů přidal, kdyby mohl.

Odkulhal k raketě a teleportoval ji ven.

Před základnou už boj skončil. Bratrstvo mutantů se válelo po zemi v bezvědomí, ať už skutečném nebo předstíraném. Juggernauta Cyclops a Storm zasypali kamením a doufali, že ho to vyřadí přinejmenším na tak dlouho, aby stihli odletět. Colossus se pomalu vzpamatovával ze šlupky, kterou od Xavierova draze nenáviděného nevlastního bratra dostal, Storm zhnuseně setřepávala z kostýmu sliz, jenž po ní plivl Toad a Cyclops měl od Pyrova útoku pěkně sežehnuté vlasy. Nepochyboval, že až ho Wolverine uvidí, bude se mu dost smát.

„Výborně,“ řekl velitel týmu, když se vedle něj s patřičnými efekty objevil Kurt s nukleární střelou. „Přenes se k letadlu a doleť s ním sem, musíme tu věc naložit.“ Modrásek jen kývl a znovu zmizel.

Během minuty se upravený blackbird vyhoupl nad kopcem.

„Můžeme letět,“ řekla Storm. „Počkat, kde je zase Wolverine?“

„Neviděl jsem ho od chvíle, co začala bitva,“ odpověděl Colossus. „Nerve se ještě někde se Sabretoothem?“

„Ne, toho jsem vyřadil,“ namítl Scott. „Asi z Logana vytřískal duši, jinak by tu už byl. Nejdřív naložíme tu raketu, a pak se po něm podíváme. Ale rychle!“ ukázal na hromadu šutrů, která se začala povážlivě pohybovat.

Usadili střelu v nákladovém prostoru a nízkým letem se vydali pátrat po chybějícím členovi týmu.

Netrvalo ani deset vteřin a všimli si žlutomodré skvrnky na balvanu pod vodopádem. Kurt se teleportoval dolů.

Logan seděl na kamenu zacákaném krví jako hromádka neštěstí s obličejem zakrytým dlaněmi. Nereagoval na okolí. Druhý mutant s ním zatřásl.

„Hej, parťáku, jde se domů.“

„Nechte mě být,“ zasténal Logan a ani na něj nepohlédl.

„Co blázníš? Jsi v pořádku? Co je to s tebou?“ žasl Kurt a stáhl mu ruce z tváře. Leknutím oskočil. Hleděly na něj jen dva prázdné oční důlky. Sabretooth svého nepřítele oslepil.

„Dělejte!“ křikl seshora Petr.

„Nechte mě na pokoji,“ důrazně opakoval Logan.

„Na to zapomeň,“ odsekl mu přítel a oba je přenesl do letounu. V tu chvíli posunul Scott plynové páky na doraz a tryskáč vyrazil rychlostí MACH 4 zpět do školy. Ještě se zastavili na Floridě vrátit ukradenou střelu, a pak domů.

Logan byl zralý na nervové zhroucení. Bez zraku pro něj život ztratil smysl, stal se rázem snadnou kořistí pro někoho ze svých četných nepřátel. A i kdyby přežil, děsilo ho žít bůh ví kolik dalších desítek let ve tmě. Marně se ho ostatní snažili nějak povzbudit. Kdyby věděl, že by to mělo nějaký efekt a hlavně kdyby to dokázal, vyskočil by z letadla. Nakonec to vzdal a přijal nelítostný osud s takovou odevzdaností a rezignací, že se zděsil i profesor Xavier, když ho v tomhle stavu uviděl.

„Jak se ti to stalo?“ ptal se zničeného žáka.

„Sabretooth,“ odpověděl krátce Logan. Víc říkat nemusel.

Profesor si ho chvilku zamyšleně prohlížel. Pak řekl: „Víš co, Logane? Teď se jdi dát trochu do pořádku, odpočiň si, a pak si promluvíme.“

Mutant mlčky kývl a nechal se přáteli odvést do pokoje. Tam se trochu opláchl, převlékl se do čistých šatů a praštil sebou na postel. Kupodivu usnul ještě dřív, než za ním profesor přijel.

Do mysli ztrápené bolestí a zoufalstvím se Loganovi vplížil prazvláštní sen. Seděl v nějaké chýši z rákosu. Dveřním otvorem bylo vidět temnou džungli. Obydlí zaplňovalo množství zvířecích koží, malovaných štítů a vyřezávaných masek, po zemi se povalovaly sošky zvířat a pralesních bohů. Překvapený mutant pohlédl přes praskající oheň na muže, který seděl na křížených nohou proti němu.

Stařec měl výrazné indiánské rysy a tvář rozbrázděnou hlubokými vráskami. Přes vyhublost a jistou sešlost věkem se ještě dalo poznat, že to byl v mládí urostlý a udatný bojovník, jak dosvědčovaly i hojné jizvy. Obličej i tělo měl pomalované bílými, žlutými a rudými pruhy a v nose a uších mu visely kostěné ozdoby. Na dlouhých stříbrných vlasech mu seděla nádherná čelenka z barevného peří. Bystrýma jiskřivýma černýma očima si pozorně prohlížel hosta. Tomu byl indián nesmírně povědomý. Ty oči. Ta tvář. Ta vůně. Nedokázal si však vybavit, kdy a za jakých okolností se s ním setkal.

„Kde – kde to jsem?“ zeptal se Logan trochu vyplašeně. „A kdo jste?“

„Vítej v mém domě, Logane,“ uslyšel uvnitř lebky starcův melodický hlas. „Jmenuji se Saka–a–bena, Zub jaguára, a jsem šamanem kmene Rudého ptáka.“

„Odkud mě znáte?“

„Kdysi jsme spolu bojovali proti hadím duchům. Vím, tvé vzpomínky spí, ale je to pravda. Vůbec ses od té doby nezměnil.“

Logan zavřel oči a usilovně namáhal svou paměť. Po chvíli zašeptal: „Vzpomínám si na... na zlaté žezlo a... a výbuch. Všude je krev. A láva, spousta lávy. Strach. A tvoje oči. Tys mě z ní vytáhl. Zachránil jsi mi tenkrát život. Příteli.“ Nestávalo se mu často, že by se mu takhle snadno vybavily některé z hluboko zasunutých vzpomínek.

„Ale i tak jsem zůstal tvým dlužníkem,“ řekl starý šaman. „Vím, co se ti stalo. Můžu ti pomoci.“

„Jak?“ vyhrklo dychtivě z druhého muže.

„Existuje prastaré kouzlo, které ti dokáže vrátit zrak. Je však nesmírně složité a nebezpečné a musím tě požádat o malou službu na oplátku.“

„Co musím udělat?“

„Pro začátek přijeď za mnou. Ostatní se dozvíš, pokud se mé dílo zdaří.“

„A pokud ne?“

„Zemřeme oba. Jsem však připraven to riziko podstoupit. Jaké je tvé rozhodnutí?“ zeptal se Saka-a–bena.

„Nebojím se. Ale má to háček: nevím, jestli mě profesor pustí,“ řekl s obavami Logan.

„Nemusíš se obávat, můj příteli. Váš učitel je velmi moudrý muž. Promluvím s ním. Těším se naše brzké setkání, Logane. Zatím sbohem.“

Šaman natáhl ruku přes plameny a lehce se dotkl prstem mutantova čela. Pak se z ohně vyvalil hustý černý dým, který zahalil všechno. Logan se s prudkým škubnutím probudil.

Byl absolutně zmatený. Sen byl tak živý. Byl to jen krutý žert jeho podvědomí, nebo to bylo skutečné? Nevěděl. Ale byl si jistý, že toho indiána kdysi znal, a to dost dobře. Smutně si povzdechl.

Sáhl si na čelo a nahmatal ještě vlhkou skvrnku. Skupenstvím připomínala velmi jemné bahno a byla...žlutá. Netušil, jak k tomu došel, vsadil by však na to svůj život. Bylo to, jako by tu barvu viděl skrz kůži.

Po paměti došel k oknu, otevřel ho a zhluboka se nadechl svěžího ranního vzduchu. Cítil lehký vánek a teplé sluneční paprsky, někde v parku si pták snažil vyzpívat hrdélko. Začínal krásný den.

Logan náhle zaslechl lehounký šelest, asi jako když pírko dopadne do prachu. Prudce nasál pach a zavrčel: „Co tady sakra děláš?“

„Hlídám. Poslyš, ty si po ránu ale pěkně protivný,“ řekl Kurt.

„Ty se mi divíš? A vůbec, buď užitečnej a sežeň mi profesora. Prosím,“ dodal mírněji.

Kousek nad ním to prásklo a mutant se rozkašlal z dusivého sirného dýmu. Zavřel okno a šel si sednout na postel.

Professor X se dostavil ani ne za minutu.

„Dobré ráno, Logane. Je ti lépe?“

Logan se ne zcela úspěšně pokusil vytěsnit z hlasu znechucení nad celým světem a podařilo se mu více méně zdvořilým tónem odpovědět v tom smyslu, že zlepšení se projevilo v tom, že už nepomýšlí na okamžitou sebevraždu.

„Proti tvému včerejšímu stavu je to pokrok,“ řekl profesor a pozorně si ho prohlédl.

„Co to máš na čele?“ zeptal se udiveně.

„To je důvod, proč jsem s váma chtěl mluvit.,“ odpověděl Logan a podrobně mu odvyprávěl své podivné noční vidění.

Charles Xavier si to poslechl a nedokázal potlačit úžas.

„Už blbnu, že jo?“ zasmál se trpce jeho žák.

„O tvém zdravém rozumu vůbec nepochybuji,“ řekl zamyšleně profesor. Popojel blíž k němu a položil mu ruku na hlavu. „Teď se uvolni,“ požádal studenta a soustředil se.

Po chvíli řekl: „Nebyl to jen sen, Logane. Tvůj přítel musí mít velice silné mentální schopnosti, když dokázal uskutečnit takovéhle spojení.“

„Takže mám naději?“

„Ano. Pokusím se s tím šamanem navázat kontakt a dohodnout se s ním. Neboj se, všechno dobře dopadne,“ stiskl mu rameno. „A teď pojď dolů a najez se, nebo tím svým soužením úplně vyslábneš.“

„No jo,“ zabručel Logan. „A profesore?“

„Ano, Logane?“

„Odkdy se na týhle škole držej hlídky na fasádě? Přece bych z okna neskákal.“

Xavier vážně odpověděl: „Nenařídil jsem to z tohoto důvodu. Cerebro zachytilo v okolí přítomnost nežádoucích jedinců.“

„Chápu. Sabre mě chce dorazit.“

„Vypadá to tak. Už jednou naše obranné systémy obešel. Nemůžu připustit, aby se to stalo znovu. Nejsi zrovna ve stavu, kdy by jsi byl schopen se účinně bránit.“

„Aha. Díky,“ pochopil Logan.

Profesor mu pomohl dolů. Jen s obtížemi ho donutili něco málo sníst, nabízenou společnost však odmítl a vrátil se do svého pokoje. Tam strávil krásnou půlhodinkou vymýšlením pomsty, kterou spáchá na Sabretoothovi, až se zase uzdraví. Neobyčejně ho ty ušlechtilé myšlenky zahřály u srdce a na rtech se mu usadil škodolibý úsměv.

Z příjemného snění ho vytrhly hlasy z chodby.

„Kurte, ty jsi zraněný?“

V Kurtově „Já? Ne. Proč?“ se skrýval celý údiv světa.

„Kulháš.“

„To se ti jen zdá.“

Do toho se přidal Scott: „Ne, Petr má pravdu, Nightcrawlere. Mazej na ošetřovnu.“

„Ale to nic není,“ odmlouval Kurt.

„Řekl jsem běž na ošetřovnu!“

„Ale...“

„HNED!“

Následovalo ještě nějaké chabé protesty,a pak hlasité *BAMF*, jak se mutant teleportoval pryč. Logan se tiše zasmál a vrátil se k plánování pomsty.

Podruhé ho vyrušilo zaklepání o pár minut později. „Jo,“ zavrčel.

Skřípnutí kliky, vrznutí pantů a klapnutí dveří. Pak šustot kol po hustém koberci. Pach kovu, gumy a slabý závan vůně kávy.

„Copak se stalo našemu čertíkovi?“ zajímal se slepý.

„Má nějak pohmožděnou nohu. Spadl mu na ni balvan při souboji s Magnetem,“ odpověděl Xavier. „Mimochodem, tvůj přítel Saka–a–bena je velmi inteligentní a příjemný muž. Krásně jsem si s ním popovídal. Ale co je důležitější, opravdu ti chce pomoci. Máš se za ním vypravit co nejdříve.“

„To jest?“

„Můžete vyrazit po obědě. Petr poletí s tebou.“

„Ale. Chudák šaman musí mít velkej problém,“ řekl Logan.

„Proč?“

„Přece byste mi jako doprovod nedával pro nic za nic největšího drtiče.“

„Je pravda, že by vám mohlo něco hrozit,“ přikývl Xavier. „Ale jak vidím, nemůžeš se dočkat.“

„To nepopírám. A divíte se?“

„Ani ne. Budeš něco potřebovat?“

„Ne. Nejdůležitější věci mám pořád po ruce,“ ušklíbl se mutant a vysunul drápy.

„Dobře,“ řekl profesor a nechal ho o samotě. Logan se chvíli převaloval a přemýšlel, co má dělat. Jindy by touhle dobou měl za sebou už nejmíň hodinu tvrdého tréninku. V Danger Room by bez zraku nepřežil ani dvě vteřiny, rozhodl se tedy, že by si mohl projet své oblíbené formy. Pokoj byl dost velký i pro nejnáročnější sestavy a nemusel se bát, že by do něčeho vrazil.

Po třech hodinách se příjemně rozhýbaný svalil na postel. Přitom kopl do nočního stolku a ve spodní zásuvce něco zazvonilo. To mu připomnělo jeho vrhací hvězdice. Jestlipak by dokázal zasáhnout cíl jen podle zvukového zaměření? To si říká o vyzkoušení.

Zpod postele vyštrachal rozbitý radiobudík. Přestože v něm zely tři otvory, ještě trochu hrál. Logan ho zprovoznil a poslal nazdařbůh po podlaze. Pak vytáhl sadu hvězdic a snažil se sluchem určit přesnou polohu cíle. Za chvíli se vzduchem hvězdy jen míhaly.

Mutant zjistil, že je to skvělá zábava. Zlepšoval se. Brzy dokázal umlčet budík již na první hod. Přístroj už jen chrčel, zatím však pořád ještě trochu statečně fungoval. Jedinou vadou na kráse bylo následné hledání hvězdic. Poslepu to bylo dost o hubu a taky si párkrát na některou šlápl. Nicméně mu to nekazilo radost ze hry.

„Ježíšikriste, Logane!“ zvolala vyděšeně Ororo, když vešla k němu do pokoje a těsně vedle hlavy se jí do futer zasekla hvězdice.

„Promiň, kotě,“ zašklebil se Logan. „Potřebuješ něco? Třeba vydrbat záda?“

„Je oběd,“ řekla dívka.

„A ty moje eskorta? Ach, jak hluboce jsem poctěn. Vydrž moment, převlíknu se do kvádra a hned jsem u tebe.“

Ororo mu chtěla pomoci, ale on ji jemně, nicméně důrazně odstrčil. „Hele, dámo, vím, že chcete využít situace a osahávat mě, ale obléknout se ještě dokážu.“

„To vidím, máš to tričko naruby,“ zasmála se Ororo.

„Cože? To nejni pravda! To ti nejni trochu hanba, dělat si legraci z chudáka slepejše?“ rozčiloval se Logan, když se přesvědčil, že se oblékl správně.

„Ty a chudák? To sotva. Jsi hotový? Tak jdeme,“ vzala ho za loket.

„Poslyš, neviň se ke mně tak, nebo bude Péťa žárlit,“ bránil se naoko Logan. „A to bych nerad.“

„V tom případě dej pryč tu ruku z mého zadku.“

Při obědě se ukázalo, že oba zranění mají nápadný přebytek energie. Ryli do sebe, což přešlo v pošťuchování, které vyvrcholilo tím, že Kurt nechtěně shodil Logana ze židle. Moc se mu omlouval, ale ten na to neřekl ani popel, zato však o chvilku později zužitkoval svůj předchozí trénink a trefil přítele masovou kuličkou do nosu.

„A ty budeš tvrdit, že nic nevidíš, jo?“ prskal Kurt a otíral si ten sajrajt z obličeje.

„Ne že by ti to nepatřilo,“ smál se mu Petr.

„I ty, Brute?“

„Nechte se oba,“ rozčílil se profesor Xavier. „Neumíte se najíst slušně?“

Další kulička se mu rozmázla o pleš.

„Hups. Promiň, Charlie. Ten hajzlík uhnul,“ řekl kajícně Logan a zatvářil se upřímně provinile, protože mu došlo, že teď to přehnal. Taky pod stolem pořádně nakopl Kurta do zdravé nohy, jelikož mu ťukal ocasem na rameno.

„Nic se nestalo,“ řekl nepříjemně vlídně profesor a mrkl na Scotta.

„Na střeše je znova kolonie holubů,“ prohodil velitel týmu jako by nic. Hned byl u jídelní tabule klid jako v kostele.

Po jídle se Petr s Loganem dostavili k profesorovi, který jim důrazně nařídil, aby na sebe dávali pozor a vrátili se v celku. Načež jim popřál mnoho úspěchů a propustil je.

O pár minut později se z podzemního hangáru vynořil černý tryskáč podobný x–menskému blackbirdu, pouze menší. Cíl byla Brazílie, místo přistání mýtina v amazonské džungli uprostřed ničeho. Slunce pálilo a modré nebe slibovalo krásný let. Oba mutanti v dobré náladě žvanili o všem možném.

Logan s úžasem zjišťoval, jak se jeho vnímání změnilo, když přišel o zrak. Všímal si harmonického bzučení motorů, lehkých otřesů kabiny při silnějším poryvu větru, pachu ocele a zpocené kůže, nárazy vosy do okenního skla. Cvakly drápy a vosa byla vejpůl.

Nad Mexikem to Logan nevydržel a umluvil Petra, aby mu na chvíli půjčil řízení a navigoval ho. Brzy toho pilot trpce litoval.

Logan s tímhle strojem létal velmi často a měl ho proto dokonale v ruce. A přes absenci zraku, nejdůležitějšího to smyslu každého letce, rozehrál takovou vzdušnou akrobacii, že jeho příteli vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Však mu taky hned zase sebral.

„Připrav mě i o tohle potěšení!“ utrhl se na něj Logan a chvíli dělal uraženého. To, co on dokázal poslepu, by si netrouflo nejedno eso. Vidící (a myslící) pilot by se totiž neodvážil tak blízko elektrického vedení.

„Promiň, ale rád bych se tam dostal živý,“ řekl Petr a jeho trucování si nevšímal.

Slunce se už sklánělo k západu a barvilo nadýchané mraky do růžova. Letoun sklesal pod vrstvu oblaků a pod ním se objevila souvislá zelená plocha, ze které vystupovala pára. Jako úzká lesklá hnědá stužka se džunglí vinul veletok Amazonky. Z horních pater houfně vzlétali papoušci, vyplašení burácením motorů.

„Jak dlouho ještě poletíme?“ zeptal se Logan.

„Nevím přesně. Asi čtvrt hodiny. Doufám, že na těch souřadnicích, které jsme dostali, půjde přistát.“

„O tom nepochybuj. Hádám, že tam dokonce bude docela slušná přistávací dráha.“

Jeho slova se o třináct minut později potvrdila, když Petr spatřil v husté džungli vymýcený prostor. Podél primitivní ranveje hořely ohně, které v postupujícím šeru usnadnily dosednutí.

„Jsme na místě,“ řekl pilot a vypnul motory. „Ale nikde nikdo. Jak se máme dostat k tomu šamanovi?“

„Já to vím,“ řekl zamyšleně Logan. „Už jsem tu kdysi byl, vybavuje se mi ta cesta. Jdem.“

A bez jediného zaváhání se klidně naprosto jistou chůzí pustil po uzounké stezce, sotva znatelné mezi divokým podrostem. Petr ho následoval v bezmezném úžasu.

„Jak to děláš?“ nechápal.

„Nevím. Já tu cestu jakoby vidím...uvnitř, v mysli. On nás vede.“

Stezka byla skoro zarostlá, ale drápy se o zákeřné šlahouny hravě postaraly. A zbytek dokonala Petrova široká ramena. Za mutanty zůstávala bezmála pohodlná silnice. Zvěř v hrůze prchala na všechny strany.

Po bezmála dvouhodinovém pochodu stanuli oba muži na volném prostoru, kde stála šamanova chýše. Starý muž už je očekával.

„Vítej, příteli,“ oslovil Logana, který se mu mlčky poklonil. Druhý X–Man ho napodobil. „A i ty jsi tu vítán, Petře Rasputine. Nu ano, profesor mi o tobě řekl,“ usmál se Saka–a–bena, když viděl jeho překvapený pohled. „A teď pojďte do mého obydlí,“ pokynul jim.

Vnitřek chýše vypadal přesně tak, jak to Logan viděl ve snu, i když to teď samozřejmě nemohl posoudit. Zato Petr byl výzdobou uchvácen.

„To je...úžasné,“ pokusil se vyjádřit slovy svůj obdiv, což Saka–a–bena přijal s hrdým úsměvem pána domu.

Muži se posadili na přikrývky a kožešiny. Po úvodních zdvořilostních formalitách se starý šaman obrátil ke slepému.

„Až vyjde měsíc, budou duchové džungle nejpříznivěji naladěni obřadu. Pak začnu.“ Mutant kývl, že rozumí.

Saka–a–bena jim nabídl v dřevěných miskách kaši z obilí a ovoce a placky opečené nad ohněm. Jeho hosté byli po dlouhé cestě vyhládlí a pohoštění přijali s vděčností.

Nad ztemnělou džunglí rozprostřela královna noci svůj háv posetý diamanty hvězd a čelo jí korunoval půlměsíc. Jeho bledá zář postříbřila vrcholky stromů a řeka se podobala proudu tekoucího stříbra, čeřená temnými těly aligátorů. Denní živočichové ulehli ke spánku a vládu převzaly bytosti tmy. Šaman se usnesl, že přišel čas.

Nejdříve vyhnal Petra z chýše, aby nepřekážel, což vzhledem k jeho rozměrům bylo skutečně oprávněné. Rus se usadil na okraji loučky na padlý kmen tak, aby alespoň trochu viděl do šamanova obydlí. Brzy ho však plně zaujali lovící netopýři, poletující v hojném počtu nad jeho hlavou, a rovněž hvězdnaté nebe uchvátilo jeho duši umělce. Neznámé zvuky pralesa kupodivu uklidňovaly. Ponořil se do snění.

V chýši zatím šaman poručil Loganovi, aby si lehl na lůžko z kožešin a sundal si tmavé brýle, které zakrývaly prázdné oční důlky. Muž se nervózně uvelebil na měkké srsti velkého jaguára a zapojil všechny zbylé smysly.

Slabé zašustění, blafnutí a hlasitější praskání spolu s prudkým závanem těžké omamné vůně prozrazovalo, že stařec vhodil do ohně nějaké byliny. Následné skřípnutí a tlumené šplouchnutí vzniklo, když do plamenů přisunul hliněnou nádobu s nějakou tekutinou, jejíž složení se Loganovi kvůli závoji vonného dýmu nepodařilo určit.

Druhá nádoba zavadila o džbán a vydala duté cinknutí. K pachu bylin se přidala ostrá svěží vůně pryskyřice. Prolínání pachů mutantovi natolik dráždilo velejemný čich, že se radši pokusil moc nedýchat a soustředil se jen na sluchové vjemy.

Ozval se bubínek, chrastítko a šamanův zpěv, kterým svolával příznivé síly a žádal pralesní duchy o ochranu a pomoc při nadcházejícím kouzlu. V rituálním tanci se rozcinkaly náramky a další ozdoby na jeho pažích, krku a kotnících, látka oděvu a péřová čelenka slabě šustily. Ležící muž intenzivně vnímal vibrace magické hudby a dusotu nohou tanečníka. Cítil se lehký jako pírko a plný naděje.

Náhle Loganův zvířecí šestý smysl zachytil přítomnost něčeho zvláštního a naplnil ho strach. Ne úzkostná hrůza ze smrti a bolesti, nýbrž posvátný děs, jaký mohl snad pociťovat pračlověk pozorující zuřící bouři a bleskem zapálený strom, kdy běsnění živlů považoval za dílo bohů a oheň za jejich dar, kdy si naplno uvědomil, jak je nicotný a malý proti všemohoucí vyšší bytosti.

Chýši zaplnilo ševelení nadpozemských hlasů, které odpovídaly na šamanovy motlitby a dotazy. Mutant zřetelně cítil, jak kolem jeho těla krouží neviditelné postavy, jak se probírají jeho myslí a zkoumají ho, zdali je hoden jejich daru. Kvílivé hlasy polemizovaly se Saka–a–benou o smyslu a motivu jeho úmyslu.

Loganovi už to připadalo jako věčnost. Byl celý vystrašený a z neustálých dotyků návštěvníků ho mrazilo, ač se z něj pot jen lil. Ale konečně ucítil, že podivné bytosti opouštějí šamanův příbytek. Starý indián ještě krátkou motlitbou poděkoval duchům za poskytnutou podporu a souhlas a dal se do práce.

„Nejhorší máme za sebou,“ řekl svému příteli. „Teď se uvolni. Bude to bolet.“

„Na bolest jsem si už dávno zvykl,“ zamumlal Logan, ale jeho tělo se instinktivně napjalo, připraveno k boji nebo útěku.

Šaman zdvihl džbán z ohniště. Vylinula se z něj vůně horkého mléka s příměsí nějakých bylin. „Snaž se udržet víčka otevřená,“ požádal Logana a nalil mu vroucí tekutinu do očních důlků.

Slepý bojovník jen sykl a zaťal zuby. S vypětím všech sil potlačil reflex pevně semknout víčka.

„Jsi pašák,“ zaslechl starcův uklidňující hlas. S překvapením si uvědomil, že palčivá bolest ustala a nahradil ji příjemný chladivý pocit.

„Ještě chvilku vydrž, už to bude.“

Saka–a–bena uhnětl z polotuhé pryskyřice dvě kuličky a do každé vmáčkl malý černý zářivý kamínek. Začal pronášet zaříkání a vložil kuličky Loganovi do důlků naplněných bílou tekutinou.

Ten se v tu chvíli pokoušel zavrtat hlavou co nejhlouběji do lůžka, protože mu připadala, jako by mu tam šaman zatlačil žhavé uhlíky. Z hrdla mu uklouzlo slabé zasténání a prsty křečovitě zaťal do kožešiny.

„Už je to dobré, příteli,“ položil mu ruku na čelo stařec. „Je konec. Teď zavři oči.“

Logan poslechl. Tiše trpěl. Pod víčky mu hořelo a měl pocit, že se mu pryskyřicové kuličky snaží propálit do mozku. Ale až na občasné škubnutí ve tváři se mu dařilo zachovávat kamenný výraz hráče pokeru.

Saka–a–bena mu oči zavázal pruhem plátna potřeným zklidňující mastí. „Tohle vypij,“ podal mutantovi misku naplněnou nasládlou tekutinou.

Poslechl. Bolest začala téměř ihned ustupovat a do pěti minut usnul hlubokým spánkem zapomnění.

Po silné rostlinné droze spal celý den. Probral se znovu až za soumraku. Zívl a protáhl se. Zaslechl, jak šaman vešel dovnitř.

„Jak se ti spalo?“ zeptal se.

„Chrněl jsem jak mimino,“ zašklebil se Logan.

„Zkus si sundat ten obvaz,“ vybídl ho indián.

Když si Logan odmotával z hlavy plátno, srdce mu zběsile tlouklo. Žaludek mu svírala úzkost, zároveň ho však naplňovala toužebná naděje.

Sňal poslední kus a otevřel oči.

Po dvou dnech temnoty mu paprsky zapadajícího slunce připadaly jako oslnivé blesky. Do mozku se mu valily vjemy plné barev a tvarů a světla. Viděl stromy a trávu, kamení a liány. Barevné motýly a květiny. Pestré pokrývky, zdobené sošky a peří na maskách a čelenkách. A usmívajícího se šamana.

„Tak co?“ zeptal se Saka–a–bena, který si už výsledek vyčetl z výrazu jeho tváře.

Logan šťastně zavýskl a vrhl se mu kolem krku. Se slzami v nových očích mu děkoval.

Odněkud z džungle se přihnal Petr, zneklidněn tím povykem. Když viděl uzdraveného kamaráda, rozesmál se.

„Co je?“ nechápal Logan.

„Už ses viděl?“ chechtal se Petr.

Logan tázavě pohlédl na starce. Ten na chvíli zmizel v chýši a vrátil se s malým prasklým zrcátkem. Mutant se do něho podíval...a rozchechtal se taky.

Jeho oči už nebyly jasně modré jako kdysi. Teď měly duhovky zářivě zlatohnědou barvu, zlatá rozhodně převažovala. V posledních paprscích slunce se jemně třpytily.

„To nemá chybu. A svítí ti i ve tmě?“

„Čert ví. Za pokus to stojí.“

Rozběhli se do pralesa, kde už hlouběji pod hustě rostoucími stromy panovala temnota. Logan si našel dutinu v kmeni a podařilo se mu dokonale splynout se stínem.

„Svítěj?“ zeptal se.

„Trochu jiskří. Počkej, něco zkusím.“

Petr vytáhl z kapsy baterku, kterou si donesl ráno z letadla, protože strávil den prozkoumáváním nějakých jeskyní, a posvítil do dutiny.

Světelné paprsky se odrazily na sítnici a druhému mutantovi jako správné lasicovité šelmě rudě zažhnuly oči. Logan hrůzostrašně zavrčel a s vysunutými drápy se vrhl na kamaráda.

Ten něco podobného očekával a ve zlomku vteřiny se přeměnil do své kovové podoby. Přikrčil se a Wolverine prolétl nad ním. Překulil se přes rameno a chtěl útok zopakovat, když v tom jeho citlivý sluch zachytil zvuk, který se do panenské přírody rozhodně nehodil: výstřel.

„Sakra,“ zaklel tiše a vyrazil zpět k šamanově chýši. S potěšením zjistil, že jeho zrakové schopnosti nijak neutrpěly, stále jasně viděl, i když už kolem byla tma tmoucí.

„Co se děje?“ zeptal se Petr, když se mu ho podařilo dohnat.

„Střílí se tam.“

Mutanti se vyřítili na měsíčním svitem zalitou loučku. Míhalo se tam asi deset tmavých postav se zbraněmi v rukou. Wolverine jedné z nich poklepal na rameno.

„Co tady chcete?“ zavrčel.

Muž se nejdřív zatvářil překvapeně, a pak mu prohnal břichem krátkou dávku ze samopalu. Wolverine zachroptěl a složil se, ale útočník se ze snadného vítězství dlouho neradoval. Krk mu sevřela ocelová tlapa a jedna roztočená do zubů ho poslala ke hvězdám.

Objevení nového nepřítele podnítilo muže ke zběsilé střelbě. Jenže když viděli, že se střely od Colossuse jen neškodně odrážejí, z větší části se dali na útěk.

„Máte rozum, hoši,“ zachechtal se temně druhý X–Man a sekl drápy po jednom ze zbylých pistolníků. Jeho zbraň se rozpadla na kusy a muž raději zahodil pažbu a tryskem vyrazil za svými méně statečnými kamarády.

Wolverine vrazil jednu chlápkovi, který hlídal vchod do chýše a málem si strachem z toho, co se kolem něj děje, pustil do kalhot, a vběhl dovnitř.

Do hrudníku se mu zabořily dvě střely z pistole. Nic si z nich nedělal a vrhl se na chlapa, který teď stál nad ležícím šamanem s pistolí v jedné a s nožem v druhé ruce. Jeho obličej získal podivuhodně nazelenalou barvu. Drápy ho za paže přibily ke zdi a jeden dobře mířený úder hlavou ho poslal do limbu. Mutant nechal omráčeného muže padnout na zem a sklonil se k příteli.

Stařec byl těžce postřelen a v bezvědomí. Loganovi bylo jasné, že dlouho už žít nebude.

Zvenčí se stále ozývala střelba, zvonění kovu o kov, údery a výkřiky. Najednou tu vřavu rozťal hlasitý řev velké kočkovité šelmy a vyděšené zaječení. Logan tomu nevěnoval příliš pozornosti, snažil se Saka–a–benovi zastavit krvácení.

V tom mu na ramenou přistála váha, která ho srazila k zemi. Zahlédl dlouhé rezavé vlasy, vztekem planoucí černé oči a dlouhé tesáky. Kolem obličeje mu kmitl spár a do krku se mu zaryly ostré drápy.

Logan od sebe to agresivní stvoření odhodil, to se však jen otřepalo a znovu po něm skočilo.

„Ne!“ vykřikl slabě šaman. „Neubližuj mu, je to přítel.“

Dívka se zarazila v polovině skoku, dopadla na nohy, střelila po cizinci nevraživým pohledem a poklekla k umírajícímu indiánovi.

Rychle mu prohlédla zranění. „To bude dobré, tatínku,“ řekla tiše. „Za chvíli budeš v pořádku.“

„Slečno...“ dovolil se ozvat Logan, ale výhružné zaskučení ho utnulo. Tak jen bez hlesu pozoroval, jak se její ruka rozzářila zlatou září. Položila ji šamanovi na ránu a když ji po několika vteřinách odtáhla, po smrtelném vstřelu nezůstala ani stopa.

„Při duchu Leninově,“ vydechl v údivu Petr, který před chvilkou vešel.

„To je neuvěřitelný,“ přikývl jeho přítel.

Dívka svému otci pomohla vstát a s úsměvem mu podala zkrvavenou střelu.

„Je venku.“

„Lepšíš se,“ pochválil ji Saka–a–bena a otočil se k užaslým hostům. „Pánové, dovolte, abych vám představil svoji dceru, Ra-Gat. Ra–Gat, to je Petr Rasputin a můj přítel Logan, o kterém jsem ti vyprávěl. Jsou jako my, nemusíš se jich bát.“

„Velmi mě těší, že vás poznávám, krásná dámo,“ řekl Petr a políbil jí ruku. Logan ani nemusel přemýšlet, od koho to asi tak mohl okoukat.

„Mě rovněž,“ zasmála se Ra–Gat, která se po ujištění, že jsou to také mutanti, viditelně uvolnila.

Pohlédla na druhého. „Pan Logan? Malý, zlý a nebezpečný?“

To jsem já,“ zazubil se Logan a stiskl jí ruku. „Ale prosil bych bez toho pána.“

„Já... omlouvám se.“

„Za co?“

„Zranila jsem vás. Ukažte, vyléčím vám to.“

„Na to zapomeň, holka,“ zasmál se mutant. „Mně zranění dlouho nevydržej.“

Ohrnul límec ukázal krk. Až na trochu krve nebylo po škrábancích ani památky. Teď si také dívku bedlivěji prohlédl.

Byla o něco větší než on (ostatně jako většina lidí), ale ne o moc. Nemohlo jí být víc než osmnáct. Oranžové vlasy jí protkávaly černé prameny. Jemné rysy obličeje i přes pruhy barevné hlinky prozrazovaly jednoznačně evropský, možná trochu orientální původ, rozhodně ne indiánský. Když se jí zorničky ve světle ohně stáhly, bylo poznat, že má jantarově žluté oči s nádechem do zelena kolem zřítelnic. Při úsměvu odhalila dokonale ostrý chrup dravce, dlouhé tesáky jí trochu přečnívaly přes horní ret. Logan si s mírným zchvěním vzpomněl na Sabretootha. Zvláštní byly její prsty: neměly nehty, zato se v posledních článcích skrývaly ostré vysouvací drápy. Na pažích a na nohách se daly rozeznat odřeniny a podlitiny, jaké většinou způsobují pevně utažené provazy.

„Mé srdce zpívá radostí jako kolibřík,“ řekl šaman. „Báli jsme se, že jsi mrtvá.“

„Drželi mě v zajetí,“ odpověděla jeho dcera. „Teprve dnes se mi podařilo utéct.“

„V zajetí? Ale proč?“

„Říkali, že jsem dobré sousto pro Arénu.“ Logan vyrazil zvuk krajního odporu.

„Co je to?“ zeptal se Saka–a–bena.

„Já nevím,“ řekla Ra–Gat.

„Já jo,“ ozval se Logan. „Aréna je oblíbená zábava bohatejch vrstev a hlavně mafie. Loví mutanty se zabijáckými schopnostmi, někteří se dokonce hlásí dobrovolně. Cvičí je v nenávisti proti ostatním mutantům, zpravidla tak, že mutanti, kteří se o ně starají a trénují, je všemožně mučí a ponižují je. Majitel se předvádí jako anděl, kterej s nima má soucit a zastává se jich. Jsou mu za to tak oddaný, že se klidně na jeho rozkaz nechají zabít. Některý pak třeba můžou fungovat i jako ochranka, ale nejčastějc se z nich stávaj rváči pro Arénu. Vycvičený mutanti z jednotlivejch stájí pouštěj proti sobě. Ty boje jsou strašný a točí se v tom spousta prachů. Nejlepší bojovníci se prodávaj za neuvěřitelný sumy. Jsou to vlastně takový novodobý gladiátoři, rozdíl je jen v tom, že mutant si svou svobodu vybojovat nemůže. Dřív nebo pozdějc tam umře každej.“

„Odkud o tom víš?“ podivil se Petr. „O nějaké Aréně jsem nikdy neslyšel.“

„Ani jsi nemohl. Mimo branži o tom nikdo neví. Já jsem si tím prošel.“

„Kdy?“

„V šedesátým pátým. Lapli mě krátce po tom, co jsem vzal roha z Projectu X. Samozřejmě že já se svejma schopnostma, adamantiovou kostrou a momentálním psychickým rozpoložením jsem byl děsně cenný zboží. Mělo to ale háček: po tom, co se mnou provedli, jsem nenáviděl lidi. Takže jsem odmít zabíjet jiný mutanty, naopak jsem tam pokoušel vyvolat vzpouru. Užil jsem si za to svoje a dlouho si mysleli, že mě dokážou převychovat. Nakonec jsem ostatní přesvědčil, že náš pán nejni ten hodnej. Zdrhli jsme. Osobně jsem zabil jak trenéra, tak majitele stáje. Nikdy jsem je nelitoval. Byly to strašný svině.“

„To je hrozné,“ zašeptala dívka.

Chvíli bylo přidušené ticho. Pak se Petr ozval:

„Co to bylo za chlapy? Ti, co vás přepadli?“

Šaman těžce vzdychl. „Jsou to lovci. A velké ohrožení pro všechny.“

„Proč?“

Saka–a–bena sáhl po dřevěné truhličce zdobené řezbou zvláštních ptáků a květin. Z otvorů se linulo narudlé světlo. Otevřel víčko a světlo zesílilo. Vyndal dlouhé ptačí křídelní pero barvy řeřavých uhlíků. To ono vydávalo tu silnou záři. Olizovaly ho plamínky, které však nezpůsobovaly sebemenší poškození.

„Víte, z čeho je?“ zeptal se šaman.

Petr, odkojený starými slovanskými pohádkami, napůl žertem odpověděl: „To vypadá, jako by ho ztratil pták Ohnivák.“

Logan zíral. „Náhodou máš pravdu. Ale fénix dnes? A tady? To není možné.“

„Ale je můj příteli. Náš kmen je strážcem jednoho z posledních hejn na Zemi.“

„Hejn? Vždyť fénix je vždycky jen jeden, ne? A pak se zase zrodí sám ze sebe?“

„To je pověra, která vznikla mylným pozorováním. Ve skutečnosti fénixové snáší vejce jako všichni ostatní ptáci. Ale zárodek se začíná vyvíjet už v matčině těle. Když potom samice snese vejce, vzplane, určitě jste už slyšeli o spontánním sebeupálení.“

„E–hm,“ řekli X–Meni a nasadili přiblblé obličeje.

„Je to stav, kdy tělo samo od sebe vzplane takovým žárem, že se téměř ihned rozpadne v popel, aniž by však ublížil oheň předmětům okolo. Je to vlastně tragicky nezvládnutá mutace. U fénixe ale tento jev je vyvolaný cíleně a přispívá k závěrečnému urychlení vývoje plodu, takže se už během pár dní vylíhne ptáče, které do měsíce dospěje. Proto se rodí mnohonásobně víc samic než samců, z nichž se mnozí skutečně mohou dožít několika set let.“

„Proč jsou tak ohrožení?“ zeptal se Petr.

„Člověk zasáhl do životního prostředí tak citelně, že fénixové začali velmi rychle vymírat. Jsou totiž nesmírně citliví na jakékoliv změny. V současnosti už žijí jen na čtyřech místech na celém světě: v pralesech Afriky, v Tibetu, na jednom dosud neobjeveném tichomořském ostrově a zde. Umožňuje to alespoň zabránit degeneraci.“

„A na co je chtějí ti chlapi?“ chtěl vědět Logan.

„Peníze. Taková rarita by jim přinesla nepředstavitelné sumy. Ale jakmile by se jednou o existenci fénixe dozvěděl svět, začaly by se sem hrnout výpravy vědců i dalších chamtivců. Ti by tyto ptáky zničili. A svět by se ocitl v ohrožení.“

„Proč?“

„Rovnováha sil,“ vysvětloval šaman. „Fénixové jsou bytosti Světla. A udržují stráž přechodových bran.“

„Bran?“

„Existují dva přísně oddělené vesmíry. Vesmír Světla a vesmír Temnoty. Naše sluneční soustava patří do toho prvního. Oba dva leží ve velmi křehké rovnováze. Kdyby se bytosti z rozdílných vesmírů smísily, nastal by chaos. Ten by ovšem druhé straně vyhovoval, proto neustále podnikají pokusy o prolomení hranic světů. Skutečně existují místa, kde je tato hranice slabší. Nazýváme je brány. Mají tři mocná strážná zvířata. Fénix je jedním z nich.“

Logan se zamyslel. „Můžu hádat? Drak a jednorožec jsou ty další dvě.“

„Správně,“ řekl překvapeně Saka–a–bena.

„Číňani věděli, proč je uctívali,“ zašklebil se mutant.

„Pokud tahle skupina fénixů zmizí, rovnováha se naruší a dojde ke katastrofě. Sami se těch lovců zbavit nedokážeme. Mají lepší zbraně a už zabili spoustu členů kmene. Jsem velmi šťastný, že je moje dcera v pořádku. Právě ona vede skupinu bránící fénixe.“

„Poslyš, ty jsi na svůj věk pořád ještě slušně ve formě. Mít ve tvejch letech takovouhle dceru,“ zasmál se Logan.

„Ve skutečnosti není moje vlastní,“ řekl šaman. „Její rodiče zemřeli, tak jsem si ji vzal k sobě. Vlastně ji ani moc nevídám, cele dny létá po pralese. Je tam šťastná. Ale jestli lovci zvítězí...“

„Zbavíme vás jich,“ řekl Petr. „Vyděsíme je tak, že je jednou provždy přejde chuť sem ještě někdy páchnout.“

„Pokud to někdo z nich přežije,“ zamumlal Logan a hlasitěji dodal: „Na děšení máme sice v týmu experty, ale my dva to taky zvládneme na jedničku s hvězdičkou.“

„Tři,“ ozvalo se za ním.

„Cože?“

„Tři. Já jdu s vámi,“ prohlásila Ra–Gat.

„Ale slečno, tohle zvládneme levou zadní. Něco se vám může stát.“

„Jdu s vámi a hotovo!“ naštvala se dívka. „Jednak je to moje povinnost a jednak mám s těmi chlapy určité nevyřízené účty. A pokud se vám to nelíbí, máte smůlu.“

„Fajn, kotě,“ uklidňoval ji Logan. „Jak je ctěná libost. Jen se nečerti. Aspoň nás bude mít kdo províst po džungli.“

„Kdy vyrazíme?“ zeptal se Petr.

„Hned jak se dozvíme, kam máme jít. Pamatuješ si cestu do jejich tábora?“ zeptal se Logan dívky opatrně, aby se vyhnul dalšímu výbuchu vzteku.

„Samozřejmě. Můžeme jít hned.“

„Fajn. A co s tímhle?“ zeptal se Logan a ukázal na muže, který stále ležel v bezvědomí u stěny a nevypadal, že se v nejbližší době probere.

Mutant zaslechl tiché zavrčení a jen tak tak stihl zachytit Ra–Gat, která po zajatci skočila s vyceněnými tesáky a drápy v pohotovostním módu.

„Ne!“ vykřikl. „Přestaň, nemůžeš ho přece jen tak zabít.“

„A proč ne? Málem mi zabil otce! A to nemluvím o tom, co udělal a ještě chtěl udělat mně!“ zuřila dívka a snažila se mu vyrvat. Měla větší sílu, než Logan předpokládal a kdyby mu nepomohl Petr, asi by ji neudržel. Chvíli trval, něž se jim ji podařilo uklidnit.

„Ovládej svůj hněv, dcero,“ řekl šaman. „Máš právo na nenávist, ale nesmíš jí dát slepý průchod. Ten muž je zraněný a bezmocný. Dopustila by ses vraždy. Upokoj se, neujde trestu. Předáme ho soudu kmene, neujde trestu.“

„Dobře,“ zaskučela vztekle Ra–Gat. „Nebyla by v tom případě ale pro něj okamžitá smrt milosrdnější?“

„To přenechej radě starších. Ty máš své poslání. Měla by ses soustředit na záchranu fénixů a ne na pomstu,“ řekl přísně Saka–a–bena.

„Ano, otče,“ uklonila se mu Ra–Gat, vzala z kouta chýše foukačku a přes rameno si pověsila váček se šipkami.

„Jdeme?“ zeptala se X–Menů. Ti přisvědčili a s kývnutím na pozdrav šamanovi vyšli z obydlí.

Logan tiše hvízdl. „Pane jo. Slečno, vy jste drak.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Tygr.“

„Na tom něco bude,“ řekl Logan tiše Petrovi. „To její jméno totiž znamená Velká kočka a myslím, že tady to nemá s tělesnýma půvabama nic společnýho.“

Lovci, které ti dva zmlátili, se už někam odplazili. Tři další k tomu neměli příležitost. Příšerná zranění od drápů a tesáků skutečně vzbuzovala dojem, že je roztrhal tygr. Ra–Gat mrtvoly lhostejně minula a zamířila do džungle.