Hlavní postavy: Rogue, Gambit, Lockheed,...^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Rogue a Gambit se pohádali. Na tom by nebylo nic divného, každý pár se občas hádá. Jenže sen, který té noci oba prožili už divný byl. Dalo by se dokonce říct, že byl tak trochu pohádkový.

„Ne, Gambite!“ hlas mladé mutantky jejíž obličej rámoval pramen bílých vlasů zněl víc než rozhodně. „Tohle teda ne!“

„Ale no tak, mon amour. O nic nešlo. Ta blondýna byla strašně vlezlá a…“

„A ty ses náramně dobře bavil!“ pokračovala Rogue v rázném kroku.

„Tak to vůbec není,“ rozmrzele oponoval Gambit, protože to tak opravdu nebylo. Snažil se té protivné ženské v baru zbavit seč mohl, ale ona byla jak žvýkačka na sedadle ve vlaku. Věšela se mu na krk a celá situace nemohla dopadnou jinak než jak dopadla. Rogue přišla na domluvenou schůzku a když uviděla situaci na baru, mohl Gambit mluvit o štěstí, že ho jeho milovaná nepřetrhla vejpůl. Zkrátka a dobře celá ta záležitost nebyla tak jak na první pohled vypadala. Po celou cestu zpět do školy se snažil si rozhněvanou Annu udobřit, ale Rogue všechny pokusy zatvrzele odmítala. Nechtěla slyšet ani slovo o tom jak to doopravdy bylo.

„No tak, chérie…“ zkusil to naposledy, když mutantka vzala za kliku dveří svého pokoje. Jediné odpovědi, které se mu však ten večer dostalo, bylo přiražení dveří těsně před nosem.

„Problémy v ráji?“ škodolibě se ozvalo kousek od něj.

„Dej si zmrzlinu, ledáku, a starej se o sebe,“ zavrčel Gambit a zamířil ke svému pokoji.

Rogue se chystala do postele a zamyšleně si kartáčovala vlasy. Třeba to opravdu bylo tak jak jí Gambit pořád dokola vysvětloval a ona mu svým chováním křivdí. Otočila hlavu ke dveřím a pak si útrpně vzdychla. Ráno moudřejší večera.

Probudil jí svěží vánek na líčkách a zpěv ptáků. To by bylo v pořádku, jenže to by nesměl být leden a milá slečna rosnička by jí odpoledne nesměla říct, že bude dvacet stupňů mrazu. Otevřela oči a úlekem se posadila. To co spatřila kolem sebe jí vzalo dech.

Seděla v neuvěřitelném množství peřin a polštářů různých velikostí a tvarů ve vínovém povlečení zdobeném jemnou zlatou výšivkou, nad hlavou se jí táhla postelová nebesa s ručně vyřezávanými lístky a květy a kolem dokola byl tenký průsvitný závoj.

„Sakra, kde to jsem?“ zašeptala a zvědavě rozhrnula bílou jemnou látku.

Do místnosti s vysokým stropem a okny s oblouky do špičky s vitrážovými skly pronikalo ranní slunce, vzduch byl provoněný létem a ptáci se doslova prali o to, které z hrdélek zazpívá hezčí píseň probouzejícímu se dni.

Jako omámená se rozhlížela po místnosti a vůbec nechápala kde je. Ručně vyřezávaný nábytek z tmavého dřeva, ve výklenku pod okny lavice polstrované vínovým sametem a uprostřed malý stolek s deskou ve tvaru šestiúhelníku ve které byla poskládaná šachovnice z čtverců tmavého a světlého dřeva tak, že dokonale splývala s povrchem desky v jeden kus. Dotkla se lakovaného dřeva a chvíli obdivovala zručnost tesaře, který toto umělecké dílo vytvořil. Její pohled padl na vlastní odraz v zrcadle na zdi. Byla oblečená do dlouhé noční košile s krajkovým lemováním a marně přemýšlela, kdy se mohla převléknout. Nebo jí snad někdo převlékl když spala? Dřív než začala zuřit nad tou představou, z venku se ozval dusot koní na kamenné dlažbě a rachot brnění. Vyšla otevřeným francouzským oknem na balkon.

„A dvakrát sakra,“ vyhrkla šokovaně.

Stála na balkoně nejvyšší věže ohromného hradu, na cimbuřích se procházely stráže ozbrojené luky a meči, na vrcholcích věží vlály prapory s nějakým neznámým emblémem a dole na nádvoří právě probíhalo střídání stráží. Jedni rytíři v brnění nasedali na koně, kteří už nedočkavě stříhali ušima a druzí sesedali, zívali a protahovali se. Až sem nahoru k ní doléhaly zvuky hovorů mladých mužů ve plné zbroji.

„Jak jste se vyspala, princezno?“

Čísi milý příjemný hlas jí přinutil se otočit. Hleděla do dobrosrdečné tváře nějaké ženy s čepcem na hlavě, která v rukou držela džbán s vodou.

„Princezno!?“

Tak tohle celé začínalo vypadat jako dost ujetý sen. Štípla se do předloktí a bolestivě sykla. Takže se jí to nezdá.

„Ale samozřejmě, má holčičko,“ zasmála se žena. „Netrap svou starou chůvu žertovnými nápady a pojď se umýt a převléknout. Musím tě připravit na cestu.“

„Cestu?“ zúpěla Rogue zoufale. „Nechci nikam jet! Nechci se umýt a převléknout! Tohle celé se mi zdá a já se chci probudit!“ složila ruce do dlaní a sedla si do jednoho z křesílek rozmístěných po místnosti.

„Ale no tak,“ chlácholivě jí chůva vzala za ramena a sevřela v náručí. „Vím, že to nemáš lehké a bůh ví, že prožívat to co ty, dávno jsem se už vzdala všech nadějí, ale ty jsi statečné děvče a nějaký rytíř, který tě zachrání před tím strašlivým drakem chrlícím oheň a pojídajícím udatné rytíře a spanilé princezny se určitě najde.“

„Spanilé princezny? Udatní rytíři? Drak chrlící oheň? Co to u všech čertů je? Království za sedmero horami?“

Chůva chvíli hleděla jako když přemýšlí o nějaké vzácné chorobě či snad uhranutí nějakou zlou čarodějnicí, ale pak si zlostně založila ruce v bok.

„Tak už dost žertů, mladá dámo! Oblékat a na snídání. Váš pan otec už vás netrpělivě očekává!“

„Otec?! Já mám otce?“

„Tak bude to!“ zahřímala chůva.

Co mohla Rogue dělat? Podvolila se péči této ženy vydávající se za její chůvu, protože ke své nemalé hrůze zjistila, že zde nemá své schopnosti. Musela celé věci přijít na kloub. Co se to tu děje? Jsem snad v nějaké pohádkové alternativní realitě?

Něco ho lechtalo na krku a funělo mu do obličeje. Zvednul ruku aby odehnal příčinu svého probuzení, když tu jeho prsty nahmataly řemínky. Přidal i druhou ruku a zjistil, že kolem řemínku je něco chlupatého, z divných otvorů vychází v pravidelných intervalech čísi horký dech a do ucha mu cosi chroupe. Krátce poté, co otevřel oči a zjistil tak, že hledí do nozder a tlamy velkého koně, leknutím vykřikl, škubl s sebou a převalil se přes kameny do naštěstí už dávno vyhaslého ohniště.

Kůň nechápavě stříhnul ušima, odfrknul si nad divných chováním svého pána a odšoural se k několika trsům trávy opodál.

Remy vyskočil na nohy jako když ho píchne a začal si oprašovat oděv od popelu. Hleděl na tábořiště a plášť na zemi, na kterém ještě před chvílí ležel, sedlo složené v místech kde měl ještě před okamžikem hlavu a na statného ryzáka opodál a nechápal co tu dělá a kde vlastně je.

„Jestli je to sen, nezačíná špatně. Mám koně, plášť a meč, to abych si šel najít nějakou pannu v nesnázích,“ usmál se potutelně a natáhl si rukavice, které našel na zemi.

Náhle se zvedl prudký poryv větru a jakýsi kus žlutého papíru se mu přilepil na obličej. Po chvilce intenzivních francouzských nadávek na to, že si nasadil ty prokleté kožené rukavice, ve kterých přišel o veškerý cit v rukou a nemohl si tak hned sundat onu nezvanou návštěvu v obličeji, se mu konečně podařilo papír sejmout. Jeho zrak padnul na zdobné písmo.

„Hledají se udatní rytíři!“ hlásal palcový titulek. „Kdo spanilou princeznu zachrání před strašným drakem a prokáže tak statečnost a chrabrost srdce svého, bude odměněn rukou princezny a polovinou království. Toť slovo krále a vůle jeho.“

„Nu tedy pokud bych s mohl vybrat, radši bych princeznu celou než jenom její ruku,“ ušklíbnul se Gambit. „Docela by mě zajímalo, jak vypadá.“

Popadl ze země sedlo a po chvíli trápení s řemeny se mu přeci jenom podařilo zrzavé zvíře osedlat. Vděčný za lekce jízdy na koni vyskočil do sedla a málem se uškrtil na vlastním plášti, který se mu povedlo si přisednout.

„Merde!“ zaklel od plic a vzepnul se ve třmenech, aby plášť vytáhl. „Teď už je mi jasný, proč X-menský uniformy nemají kápi,“ zasmál se, pobídl koně do klusu a rozprostřel plášť koni přes zadek.

Přesně jak očekával od správné pohádky, ve které se zjevně ocitl, v okamžiku kdy vyjel z lesa, padl jeho pohled do údolí plného roubených chaloupek a hospodářských stavení a nad tím vším se tyčil hrad pokrytý černým suknem. Velké černé kusy látek vlály z každého i sebemenšího okénka a celé to narušovaly snad jen barevné prapory na věžích s emblémem majitele hradu.

„Paráda. Takže hrad oděný do černého sukna bychom taky měli. Teď už jenom schází pocestný, který mi řekne kudy na draka, vrásčitá babka, který dám půlku skývy chleba a ona mi na oplátku řekne, že nemám jíst jabka jinak mi narostou oslí uši,“ znovu se rozesmál a vyrazil z kopečka dolů.

Kdyby jí někdo řekl, že jejího otce bude v této divné pohádce představoval profesor Xavier, patrně skočila hned po probuzení z oné věže, ve které se ráno probudila. Tím by se ovšem připravila o tento vskutku neuvěřitelný pohled. Profesor seděl na trůně s velkou drahými kameny zdobenou korunou na své holé hlavě a důležitým výrazem s hlavou vystrčenou kupředu v očekávání své dcery Rogue vypadal jako holub na báni. Mutantka málem upadla smíchy na mramorovou podlahu trůnního sálu.

„Dobré ráno, dcero. Ptáci už dávno zazpívali a ty tu necháváš svého otce hladovět!“ pokáral jí přísným hlasem.

Teď už se mutantka neudržela a vyprskla smíchy. „Bože dost! To mě zabije!“

Král však nehnul ani brvou a dál káravě shlížel na svou nezvedenou ratolest.

„V takového chvíli a ty tropíš hloupé žerty. Chůvo!“

„Ano, vaše veličenstvo?“ objevila se chůva v hlubokých poklonách.

„Doprovoď princeznu do kočáru, je čas vyrazit,“ nato pokynul rukou princezně Rogue aby přistoupila blíž.

Mutantka se vší silou snažila překonat další záchvat smíchu a poslušně složila hlavu na královo koleno.

„Má drahá,“ pronesl král pohnutým hlasem. „Musíš být velmi statečná. Když tě drakovi nepošleme, spálí celé království na prach to dobře víš. Osud celého království leží v tvých rukou.“

„Aha,“ odtušila Rogue. „A já přikovaná ke skále na vrcholu černé hory budu čekat až přijede chrabrý rytíř na bujném oři a zachrání mě před drakem,“ zvedla otráveně oči k nebi. Tohleto jí začínalo být až příliš povědomé.

„Ano!“ zajásal král. „Tak to musí být!“

„Paráda!“ zavrtěla hlavou Rogue a následovala chůvu na cestě do kočáru.

„Hej! Kluku! Jak se dostanu k tý ohnivý bestii?“

Chlapec nechápajíc jakým jazykem to na něj cizinec mluví se zvedl ze země a jeho nevinné zelené oči se střetly s podivnými červenými.

„Jsi cizinec, chrabrý rytíři?“

„Aha,“ zvedl Remy oči k nebi. „Musím mluvit jako idiot, abys mi rozuměl. Tak tedy, jinochu, kudy na draka zachránit spanilou princeznu?“

Oči chlapce zazářily pochopením a neuvěřitelnou naivitou. Mít u sebe peníze, dal by mu Gambit dolar na polévku.

„Ty to nevíš, statečný hrdino?“

Gambit si přitiskl ruku na ústa a do očí mu vyhrkly slzy jak dusil smích.

„Musíš přec překonat mrazivé pláně…“

„Vyprahlou pustinu,“ nadechl se Gambit.

„Ano!“ zajásalo dítě. „Až přijedeš k velké hoře, kde sídlí ten hrozný drak chrlící oheň. S nasazením vlastního života…“

„Probodnu drakovi srdce, zachráním princeznu, dostanu její ruku a půlku království, zazvonil zvonec a pohádky je konec,“ vychrlil rychle Remy zatímco dítko v prachu cesty horlivě přikyvovalo.

„Ano, můj pane! Tak to přeci musí být!“

„Proč mě to nepřekvapuje?“ odtušil Gambit a promnul si oči. Ve svém životě měl hodně divných snů, ale tohle bylo opravdu něco. „A jakým směrem se mám vydat na cestu?“

„Přeci tímhle!“ vítězoslavně zapíchlo dítko prst nalevo od sebe.

Gambit se podíval tím směrem a uviděl vysokou černou horu nad jejímž vrcholem se do kruhu točily těžké černé mraky. Nemohl si vzpomenout, že to tam bylo, když se kochal krajinou s hradem poté, co vyjel z lesa.

„To tam už bylo?“ i on zapíchl prst k hoře a obrátil se na kluka.

„Samozřejmě, můj pane! Je to hora strašného draka co…“

„Chrlí oheň a žere udatné rytíře a spanilé princezny, já vim,“ skočil mu do řeči a opět nechápavě hleděl jak dítko přikyvuje div si nevykloubí krk. „Děkuji za pomoc, chlapče!“ zvolal jako správný hrdina a mrknul na rozradostněnou dětskou tvářičku. „Za tvé služby se ti královsky odměním!“ zamával chlapci a obrátil koně k hoře. „Zavřu tě, až zčernáš!“ neodpustil si příležitost k tiché jízlivé poznámce a znovu se rozesmál.

„Může mi někdo vysvětlit, proč s sebou vezeme tolik jídla, když mě má sežrat drak? To mě chcete cestou ještě vykrmit, aby mu to dlouho vydrželo?“ Rogue hleděla na tři koše nacpané jídlem k prasknutí trůnící na volných místech v kočáře. Už víc než hodinu byli na cestě, kočár hrkal na kamenité cestě a mutantka začínala nabývat pocitu, že takhle nějak se asi cítí ponožky v pračce.

„Vedeš divné řeči, mé dítě,“ chůva svraštila čelo a nevěřícně hleděla na princeznu s nasupeným otráveným výrazem ve tváři. „Cesta je přec dlouhá, musíme se posilnit.“

Rogue se předloktími zapřela o okénko dveří kočáru a hleděla na všechny ty utrápené lidičky pohádkového království, kteří jí jak se patří mávali na rozloučenou. Oděni v černé, jak jinak v těchto pohnutých časech, jí přáli hodně štěstí.

Odolala pokušení jim taky zamávat, protože to by asi nebylo vhodné vzhledem k situaci s drakem a tak radši přemýšlela, čím si ukrátí tu dlouhou cestu k drakovi na večeři.

„Nemohla bych si aspoň sednout ke kočímu?“ pokusila navrhnout nemožné.

„Ale to se přeci na princeznu nehodí!“ blahosklonně vyslovila chůva očekávanou odpověď.

„To mám za trest, že jsem Gambitovi nevěřila,“ zamumlala Rogue a složila hlavu na ruce.

Chrabrý rytíř Remy LeBeau mezitím překonal mrazivé planiny, vyprahlou pustinu až stanul u paty černé hory. Skály se strmě zvedaly ze země a mezi ostrými kameny se táhla úzká pěšinka.

„Už jsem si myslel, že mě nechají na koni vyjet až nahoru,“ seskočil se smíchem z koně a začal se sápat po skále nahoru. Jakmile se nohou dotkl černého kamene, z nebe se spustil liják.

„Takže dost bylo slunného počasí, chrabrý rytíři, teď si užiješ trochu té sloty,“ znovu se rozesmál. Když v půli kopce narazil na první ožehlou kostru v očouzeném brnění, smíchy už pomalu nemohl ani chodit.

Kočár zastavil před velkou černou dírou ve skále, kočí seskočil a otevřel dveře. Mutantka vystoupila a protáhla se. Pokusila se srovnat si všechny sukně a spodničky a pak jenom mávla otráveně rukou nad marným dílem.

„Tak kde je ten hrozný drak?“ zasmála se.

„Přeci v jeskyni,“ usmál se kočí, jedním pohybem s ní smýknul ke skále a připoutal jí okovy ruce nad hlavou.

„Hej! Okamžitě mi to sundej!“ Rogue trhala okovy, ale bez své síly s nimi nedokázala udělat víc než jenom bezmocně chrastit. Pokud to doteď byla sranda, tak teď jí smích přešel. Zvlášť když se z nitra jeskyně ozval šílený řev, kočí jako na povel skočil na kozlík, prásknul bičem a byl ten tam i s chůvou.

„Nechápu, jak vůbec mohli rytíři zabít nějakého draka, když se museli sápat po takový cestě,“ s funěním se Gambit vydrápal až na vrchol hory a seskočil z kameny do trávy.

Mutantka nevěřícně hleděla na muže v koženém brnění posetém stříbrnými cvoky v dlouhém plášti u boku s velkým mečem.

Remy si oprašoval smítka z blůzy a kalhot a když si začal rovnat vlasy co mu padaly do obličeje, setkal se jeho pohled s Rogue.

„Rogue! Ma chérie!“

„Gambite!“

Jako správný rytíř přispěchal dámě svého srdce na pomoc a rozetnul okovy mečem. Oba si padli do náruče. Překotně se jeden druhého ptali co tam dělají, jak se tam vzali a jestli je to opravdu sen, když tu se z jeskyně znovu ozvalo temné vrčení.

„Takže ten drak asi taky bude součást představení,“ zamumlala Rogue.

Další zařvání a dupot odrážející se od stěn jeskyně je přesvědčil o tom, že i drak bude.

„Počkej! Ten řev znám!“ uvědomil si náhle Gambit. „Lockheede?“

„Krííííííí!“ ozvalo se radostně z jeskyně a na dvojici venku se vyřídil malý drak a povalil je oba na zem.

„Lockheede tys nám dal!“ mořili mutanti malého dráčka v náručí.

Když se před jeskyní objevil Gambitův kůň, nezbývalo milému chrabrému rytíři než vysadit svou spanilou princeznu na koně svého a i s malým drakem vyrazit na zpáteční cestu do hradu.

Celý kraj je vítal. Všichni mávali květinami, hrad zase zářil jásavými barvami a král s usměvavou radostnou tváří jim dal své požehnání. Ani už se nedivili, když se náhle oba ocitli ve svatebním oděvu, z nebe se snášely okvětní plátky třešňových květů a kdosi z klícek vypustil tisíce bílých holubic.

„…a z moci svěřené mé koruně vás prohlašuji za muže a ženu,“ pronesl král.

Vzali se za ruce, zamilovaně si hleděli do očí a jejich ústa se přiblížila k polibku z opravdové lásky. Z romantiky okamžiku je vyrušilo protivné pípání a zvonění jejich vlastních budíků.

„Zatracenej krám!“ ulevila si mutantka zatímco pravačkou nemilosrdně drtila předmět, který jí tak nelidsky vytrhnul ze sna.

„Merde!“ zaklel Remy, dotykem ruky rozkmital molekuly budíku kinetickou energií a pak už jen spokojeně hleděl na kolečka mechanismu budíku koulející se po podlaze pokoje.

„Ještě se na mě zlobíš, má spanilá princezno?“ Gambit několika skoky dohonil Rogue mířící do jídelny na snídani, zkušeným hmatem jí zlehka otočil tváří k sobě a sevřel v náručí.

Rogue příjemně překvapená takovým oslovením netuše, že jejich sen byl společný, mu věnovala milý úsměv.

„Ale vůbec ne, chrabrý rytíři,“ mrkla na něj spontánně.

Rázem jim oběma došlo, co se stalo.

„Kde jsme to skončili?“ zašeptal Gambit a přivinul mutantku ještě blíž.

„Myslím, že tady,“ hlesla Rogue a přiblížila své rty k Remyho ústům. Jejich rty splynuly v něžném polibku.

Konec