Popis: Tohle už tu jednou bylo... a je třeba to aktérům otlouct o čenich. Jako třeba rozvázané tkaničky u bot. Nikterak hlubokomyslný počin, pouze pro zábavu a provokaci obdivovatelů jistého mutanta. Aneb tisíc a jeden způsob, jak z Gambita udělat pitomce.

Poznámka autora: Většina z toho vznikla jen proto, abych mohla Gambita nechat přerazit se o vlastní tkaničky. Ale i z bohapusté zábavy, jak se ti dva nesutále scházejí a rozcházejí. Nečekejte hlubokomyslný děj, vážně tam není.

Začínal den jako každý jiný. Ráno bylo stejně okouzlující, jako každé ráno na začátku příběhu. Slunce pozvolna vstávalo z mlžného oparu odcházejícího jara, větve stromů se pomalu ohýbaly pod mírným větrem a vzduch voněl nočním deštěm. Prostě krása, která se jen tak, samozřejmě, nevidí.

Ale X-Meni si tuhle nádheru neužívali. Mučili se již několik hodin na treninku, na který je vyhnal jejich nejmilovanější, nejúžasnější a nejdokonalejší velitel, kterému momentálně hrozila strašlivá smrt z rukou svých podřízených. Ještě štěstí, že opravdu vraždící pohled tu měla pouze zamýšlená oběť. A ta ho proti sobě použít nehodlala a místo toho si na ostatní připravovala jednu nástrahu za druhou.

Ještě u snídaně se na Scottovu hlavu snášelo spoustu nadávek, polovina týmu brblala něco o týrání mutantů, druhá se jen vyčerpaně svezla na židli a byla ráda, že se snídaně vůbec dožila. Dokonce i Jean se na svého přítele občas podívala tak rozkošně, že o jejím vztahu k veliteli se dalo celkem snadno pochybovat.

„Bolí tě ještě ta ruka?“ pokusil se Bobby navázat rozhovor s Rogue, která zatvrzele zírala do talíře vloček a tiše bublala.

„Ne, dobrý,“ odsekla jen a dál se vrtala lžičkou v misce.

„Podívám se ti na to,“ navrhl a pokusil se ji vzít za ruku.

Vytrhla mu ji a začala mu nadávat. „Sakra, Bobby, nech mě. Nešahej na mě, vidíš, že jsem si prodřela rukavice.“

„Tys mi ještě neodpustila ten včerejší úlet?!“ došlo mladému mutantovi náhle.

„A měla bych snad? Jí jsem to taky ještě neodpustila!“ štěkla Rogue směrem ke Kitty, která se jen zatvářila „já nic, já mutant“ a spokojeně si dál pojídala svá míchaná vajíčka.

„Nechte se,“ navrhla otrávená Jean.

Iceman a Rogue se ještě chvíli hašteřili, prali se o dívčinu ruku, ale po chvíli zmlkli a připojili se k aktivitě ostatních – unavenému snídání.

Jak den plynul, pomalu se všem vracely síly a podezřelých útoků na Cyclopse ubývalo. Už mohl přejít chodbu, aniž by se o něco přerazil. „Na tohle vás užije, vynakládat sílu na blbosti, ale do boje – to né,“ prskal tiše.

Tohle dopolední ovzduší rozptýlil až profesor, když si svolal všechny svoje studenty k sobě do pracovny. Doploužili se tam jeden za druhým, po jednom, po dvou...

„Drazí studenti,“ začal, s bradou nejdříve podloženou propletenými prsty, které pak položil na stůl a zpříma se na ně podíval.

„Máme tu další naléhavý úkol...“ zabručel Wolverine tiše již příliš známá slova jejich mentora. Profesor dělal jako by nic neslyšel a sám větu zopakoval.

„Máme tu další naléhavý úkol-“ zbytek studentů, kteří do teď veřili, že nastane změna, zaúpěl a Logan nasadil výraz já to věděl. „Bratrstvo se snaží překazit přepravu nejnovějších výzkumných vakcín na potlačení mutantního genu.“

„Počkat, počkat,“ zaprotestoval najednou Kurt. „Tohle už tu bylo.“

„Jo, taky by mohli přijít s něčím originálním,“ zatvářila se znuděně Rogue a posadila se do jednoho volného křesla u okna.

„Ani si nesedej, Rogue,“ vyzval ji profesor a mutantka vyskočila zase na nohy. „Vydáte se na cestu hned, nemůžeme ztrácet čas.“

Jeho posluchači se otočili a zamířili se převléct, tradiční sraz v garáži. „Hele, děcka, a žádný rvačky o místa!“ zařval nad hlavami shluku Wolverine, vyrval Kurtovi klíčky a sám se nasoukal na místo řidiče. Rvačka nenásledovala, všichni vyděšeně pozorovali rozhodného rosomáka, zamrzli na místě a pak teprve začal jekot o ostatní auta, v panické hrůze nejet s Loganem.

„Hlavně, že sem říkal ´žádný rvačky´,“ zakoulel očima a zatím trpělivě čekal, až se nějak poskládaj.

„Tak jedééém!“ zavřeštěl mu do ucha Bobby, který se na zadním sedadle tísnil se svou přítelkyní, která s ním ještě stále nemluvila.

„Ještě jednou...“zavrčel podrážděně Logan. „A hodim tě do nejbližší sopky, sněhuláku. A nezapomeň,“ dodal ještě, „že mám zpětný zrcádko, tak si ty ksichty odpusť.“

Inu, vyrazili vstříc boji a prskajícímu Bratrstvu, které je pravděpodobně neuvítá s otevřenou náručí. Ale práce je práce a hlavně povinnost, takže ať se budou tvářit jakkoliv, čeká je lítý boj. Cestou na místo plánovaného útoku byl každý zahloubán do vlastních myšlenek a mnoho slov si nevyměnili, ne že by se po příjezdu strhl diskuzní kroužek. Vysoukali se z aut rychlostí závodních šneků a jali se zkoumat nejbližší okolí. Narazili na pár krys a potkanů, sem tam šváb, jinak nikde žádná jiná havěť.

„Proč vždycky přijdeme brzo nebo pozdě?“ podotkl Kurt záludnou otázku, když po půl hodině panoval všude nábožný klid nedělního odpoledne. Tým se snažil držet pohromadě a i snaha se cenní, ale moc jim to nevyšlo. Posedávali a postávali všude kolem, občas se někdo rozhodl jít se podívat tam či onam, jestli se něco neděje ve vedlejší uličce. A jak praví klasik, může-li se něco pokazit, pokazí se to a jste-li mutant, pokazí se to na všech frontách. Takže v momentě, kdy se konečně začalo něco dít s Bratrstvem, které se přiřítilo, kupodivu nic netušící, přímo do budoucího epicentra dění, Rogue sebou překvapeně trhla, ovšem zdrojem překvapení nebyl chystaný boj, ale něco zcela jiného. Iceman marně nasazoval výraz, že on nic neprovedl, ale nebyl čas se tím zabývat.

Vrhli se do boje, se snahou chránit majetek lidí kolem, ale Bratrstvo tak ušlechtilé úmysly nemělo, takže to ve finále dopadlo všelijak a naštvaných majitelů asi bylo hodně. Je zbytečné se rozepisovat o boji samotném, protože všem je stejně jasný, jak to asi vypadalo – spousta zajímavých efektů, nad kterými by filmový trikaři bledli závistí, polovina šarvátek se odehrávala ve vzduchu, ale i ta pozemní polovina stála za pohled. O vítězi spekulovat taky není nutné, protože se o něm ani nedá pochybovat, jelikož se držíme v linii nejčastějších situací, pak samozřejmě finální skore bylo 1:0 pro X-Meny.

Ale co se nečekaně vyvíjelo, byl stav Rogue. Boj přestála s veškerou ctí, ale jen mohla na chvíli ustat v tlučení nepřátel, stáhla se stranou a snažila se stabilizovat svoje bouřířící se schopnosti.

„Co s ní je?“ zeptala se Jubilee, když viděla, jak se mutantka motá. „Kdo jste ji včera pustil do hospody?“

„Nikdo,“ odsekl Iceman a projevil o svou přítelkyni (možná už ex-) starost.

„Nesahej na mě!“ zavřeštěla na něj místo vděku Rogue a odplížila se pryč.

Aby o okamžik později vystartovala v podobě Juggernauta a prorazila si cestu skrze své týmové kolegy.

„To tu dlouho nebylo,“ zatvářil se znuděně Angel, než dostal rozkaz sledovat ji ze vzduchu. Rozložil sněhově bílá křídla (ne, ne New Yorksky „bílý“ sníh!) a vznesl se ze země, aby uviděl měnícího se Juggernauta. Za chvíli už sledoval rozzuřeného rosomáka a po něm těžkou váhu Collosuse. A pak najednou zmizla úplně.

„Kdy měla pletky s Invisible Woman?“ zařval zvědavě na tým pod sebou. Odpovědi se mu nedostalo, ale to už neměl vůbec koho sledovat. Hlučné BAMF a Rogue se vypařila doslova jak pára nad hrncem. „A je v tahu.“

„Kitty, ty si profázuj levé sklady, my se pokusíme ji najít na druhé straně,“ rozdal povely Scott. Reakce na to byla přinejmenším superotrávená. „A bez remcání!“

Hledali a pátrali, mezi dřevěnými bednami plnými čehosi, mezi regály, ze skladiště do skladiště, až konečně uslyšeli řev Kitty.

„Tady je!“ zavřeštěla mladá X-Woman, aby přivolala ostatní. Tým se slezl jako šváby na pivo a naskytl se jim pohled na Rogue, které konečně došly síly a zůstala ležet u jedné zdi, do které nejspíš předtím narazila, v mylné doměnce, že je stále a opět Jaggernaut.

„Co ji to zase popadlo?“ zakroutil hlavou Scott, teď už poměrně klidnej, když viděl, že je jednak bezpečně nepohyblivá a druhak evidentně celkem v pořádku. Pravděpodobně jen vyčerpáním a silnou ránou ztratila vědomí.

„Kdo ví,“odpověděla mu Kitty na otázku a posadila se na jakousi bednu, bradu si podepřela jednou rukou, na druhé si se zaujetím prohlížela nehty a tak trochu unuděně čekala, co se bude dít.

„Budete tu na ní koukat jako sudičky, mes amis?“ ozvalo se odkudsi polohlasně, jak když zapřede kočka.

Všichni se překvapeně otočili a někdo prohodil něco jako „Zase tenhle kašpar?“ podle vrčení se dalo celkem jasně usoudit, kdo byl ten někdo. Stál proti nim vysoký muž, v jedné ruce držel adamantiovou hůl a ve druhé vějíř karet.

„Přišel sis zahrát kanastu, Cajune?“ promluvil znovu Wolverine.

Gambit se jen samolibě usmál a přistoupil o něco blíž k ležící dívce. „Ani bych neřekl, Wolverine,“ odvětil o hlavu menšímu muži.

„Hele, moc se k ní nepřibližuj!“ varoval ho Iceman s výhružně vztyčeným ukazováčkem, který se konečně vyloupl zpoza velkých beden.

„Nebo co?“

„Nehodlám tu přihlížet, jak mi tu už zase balíš holku!“ štěkl Bobby a jedna ruka mu začala ledovatět.

„Tak nepřihlížej,“ pokrčil rameny Gambit a střelil do země nabitými kartami, čímž si vytvořil dokonalou clonu mezi sebou a ostatními. Dokud měl čas, popadl dívku do náručí a zmizel s ní stejně rychle jako se předtím sám objevil.

Rogue, s pocitem, že takhle rozlámaná nebyla od doby, co ji přežvejkal jeden extra vydařený sentinel, se pomalu probrala k plnému vědomí. Chvilku nepřítomně zírala na jakýsi potah sedačky a zjišťovala, jak na tom vlastně je. Měla svázané ruce, nohy pravděpodobně taky, strašně ji bolelo za krkem a nejradši by si zalezla do vany po okraj plný horké vody se spoustou voňavých bublinek, ale byla smířená se skutečností, že se k takové vaně asi nějaký čas nedostane. Pro začátek se zkusila přetočit, aby viděla, kde to vůbec je. Naposledy si pamatovala nějaký sklad, ale tam teď rozhodně nebyla.

„Bon matin, ma cherie,“ ozvalo se kdesi za ní spolu s až příliš charakteristickýcm šustěním míchaných karet.

„Pane bože už zase,“ povzdechla si polohlasně a útrpně zavřela oči, než se odvážila zkroutit krk na tolik, aby na něj viděla.

Usmál se na ni, vstal a pomohl jí se posadit. „Jak jsi se vyspala?“

Sjela ho otráveným pohledem a rozhlédla se kolem. „Tady si to právě vykradl, nebo někdo právě vykradl tebe? Takovej bordel jsem neviděla ani u Kitty,“ prohlásila radši na adresu nepříliš naklizeného bytu.

„Včera jsem uklízel!“ začal se dětinsky bránit.

„Tak to tu mezitim musel bejt pořádnej mejdan, není to vidět,“ zhodnotila podruhé, ale pak zaměřila svou pozornost přímo na něj. „Co tu vůbec dělám?“

„Konečně nějaká zajímavá otázka. Samozřejmě potřebuju tvoji pomoc,“ odpověděl.

„Jak překvapivé. Tak co to bude tentokrát? Otce už jsme zachraňovali, jako parťák u podezřelých dvojčat-nebo-co-to-bylo jsem se taky moc nechytla... Proč vůbec myslíš, že ti pomůžu?“

„Nakonec vždycky pomůžeš,“ pokrčil rameny, jako by do teď ani nepochyboval o jejím nadšení pro celou věc. „A potřebuju tvou pomoc na vyloupení banky.“

„Ne! Ne, ne, ne a ne! To se mnou ani v nejmenším nepočítej, ty poťapanej Cajune!“ vykřikla zděšeně, vyskočila na nohy, zapomněla ovšem, že je má stále svázané a rychlostí Quicksilvera se odporoučela k zemi. Zachtil ji na poslední chvíli a vytáhl ji nahoru. Posadil si ji na kolena, jednou rukou ji pevně objal v pase a celou dobu se ji snažil udržet klidnou.

„Ale ano...“

„Ty jsi se už nadobro zbláznil! A já myslela, že ten šílenej mop-top je to nejhorší, co tě mohlo napadnout!“

„Jak mě? Já si ho nevymyslel, kreslíře si nevybírám!“ odporoval jí v tomhle. „A vůbec, vraťme se k tématu...“

„Tak mě, prosim tě, prvně rozvaž,“ navrhla mu a natáhla před sebe výmluvně ruce.

„To známe. A šmákneš na mě těma odpornejma pařátkama, co?“

„No ták, Remy...“ zaškemrala s pohledem, který má obvykle v repertoáru spíš on, než ona.

Zakroutil hlavou, ale nakonec přiložil prsty k provazu a trochou energie ho přepálil. Pak ale jednu její ruku vzal a začal z ní stahovat rukavici, prst po prstě.

„Co to děláš?!“ vykřikla překvapením a ruku mu vytrhla. Narvala si rukavici zpátky a čekala na vysvětlení.

„Součást plánu, ma belle dame. Proto jsem si vybral tebe – dokážu tě rychle naučit všechna svá esa, co mám v rukávu, která budeš potřebovat, abys nic nezpackala.“

„Ale já ti vůbec pomáhat nechci,“ reagovala, jako by pochybovala, že vůbec pochopil, co mu říká a znovu mu vytrhla svou ruku.

Bylo časté, že mu musela dokazovat, že pro využití svých schopností nepotřebuje jen ruce, ale libovolnou část těla. Běžně se na něj vrhala, aby získala jeho schopnosti nebo vzpomníky, ale aby se za účelem podobného obdarování vrhl on na ní, to se zas tak často nestávalo. Proto nestačila zareagovat, když ji náhle políbil. Facka, kterou za to schytal byla až nehezky přesná a silná, ale stála za to.

O pár hodin později vstoupil mladý pár do jedné z poboček mezinárodní banky. Působili oba zcela přirozeně a nikdo jim nevěnoval přílišnou pozornost, což koneckonců bylo naprosto správně. Takže zatímco Rogue začala tropit hysterické scény v hlavní hale – to už si pozornost samozřejmě vyžádalo -, Remy si spokojeně odpochodoval dozadu a poměrně rychle se pustil do samotné práce.

Všechno šlo podle plánu. Zbývalo jen posledních pár vteřin, aby dokončil práci, popadl Rogue, opusitili pěněžní ústav, zamilovali se do sebe a povídky by byl konec... Ovšem měla by se dodržovat určitá pravidla.

Pravidlo číslo jedna: Nekrást.

Pravidlo číslo dvě: Když už musíš krást, tak si aspoň ověř, že banku, kterou sis za tím účelem vybral, si nevyhlídl ještě někdo další.

Pravidlo číslo jedna je zbytečné řešit. Promlouvat Gambitovi do duše, že zlodějna je špatná věc a že hodní mutanti tohle nedělaj, to je jako hučet do zdi, házet perly sviním, nebo hrách na stěnu, prostě je to na nic. A Rogue, nakažená jeho nadšením pro věc, je úplně stejný případ v danou chvíli. Tedy selhalo pravidlo číslo dvě. Trochu neobvyklé, přesto v tuhle chvíli více než aktuální.

Inu, ve chvíli, kdy se Remy vrátil do hlavní haly a začal utěšovat svou „sestru“ (víc mu Rogue nedovolila), rozletěly se skleněné dveře a dovnitř s křikem vběhli dva pitomci se zbraněmi namířenými před sebe bez přímého cíle. Remy s Rogue na to zírali tak fascinovaně, že je k zemi poslal až varovný výstřel.

„Co to je?!“ štekla po něm, jako by za to mohl.

„Jak to mám asi vědět?!“ obořil se, ale v další rozmluvě jim zabránil jeden ze zlodějů.

„Držte hubu! Voba!“ kopnul do Rogue, na což se ozvalo nehezké zavrčení ze strany Gambita.

„Tos trochu přestřelil, holoubku!“ štěkl a mrskl po něm nabitou kartou. Nebyla ovšem tak výbušná, jak by se skoro dalo čekat, ale účel to splnilo. Pokud účel měl vypadat jako zběsilý úprk. Oba zlodějíčkové se během pikosekundy proměnili na uječené hysterky.

„Mutant! Je to mutant! Honem všichni pryč!“ vřeštěl jeden z mužů a sám se jako první, udávajíc příklad ostatním, vyřítil z banky. Zbytek ho následoval, na čež se rozřičel poplašný alarm, banka se ze všech stran neprodyšně uzavřela a dvojice mutantů zůstala němě zírat.

„A tohle bylo jako co?“ povytáhla Rogue obočí údivem. Přešla ke dveřím a zkusila je otevřít, samozřejmě zcela marně. „Co budeme dělat?“ otočila se bezradně na Remyho.

„Uč se od mistra, chere,“ odpověděl nenuceně, zalovil v kapse, vytáhl balíček cigaret a klepnutím z něj jednu vytáhl, zapálil ji a zaujal pozici velkého myslitele.

„To snad nemyslíš vážně?!“ promluvila po chvíli znovu Rogue, původně doufala, že si dělá jen legraci.

Překvapeně zvedl hlavu, usmál se a prohlásil: „Máš pravdu, kouřit tyhle cigarety ve stoje je hřích. Je to špičkové – sakra – zboží,“ mlel, zatímco odpochodoval ke zdi, odpálil řetěz kolem jednoho z křesel a následně si ho táhl na místo, které se mu evidentně zalíbilo. „Které mi – ale no tak! - přivezl jeden – už to bude - kámoš z Anglie.“ Zastavil se, rozhlédl se a sednul si. Potom ale téměř okamžitě znovu vstal. „Víc na sluníčko,“ poposunul křeslo o milimetr stranou – do pruhu slunečního světla. „Jo, pánové z Anglie umí,“ zakončil a znovu se na ní zářivě usmál. „Co se děje?“ sklouzl mu ihned úsměv z tváře, když viděl, jak se Anna tváří.

„Uvažuju, kam tohle všechno vede,“ přiznala nahlas, že ho stále ani v nejmenším nechápe.

„Když chvilku počkáš, uvidíš,“ odpověděl a spokojeně vyfoukl oblak kouře. Tenká stuha se protáčela, vytvářela smyčky a pomalu bledla, jak stoupala ke stropu. Než konec jedné doběhl, už se blížil začátek další. Anniny oči se jedné z nich chytly a pozorovaly, jak se dým protáčí, ke stropu dospěly přesně ve chvíli, kdy celou bankovní místnost zaplnilo šumění padající vody. Rogue překvapením vykřikla, Gambit se jen spokojeně pousmál, vstal, u dveří jen lehce trhl klikou a těžké skleněné křídlo se otevřelo.

„Mademoiselle,“ umožnil jí průchod s lehkou úklonou. „Nechť je pochválen ten, co vymyslel detektor kouře.“

Sjela ho otráveným pohledem skrze schlíplé mokré vlasy, které jí padaly přes oči, vyšla ven a aniž by se zajímala o to, jestli jde za ní, vydala se prostě po chodníku kamsi. Za chvíli za sebou uslyšela chvatné kroky. Nemusela se ani otáčet, aby věděla, že je to on.

„Ani malé poděkování, že jsem nás dostal ven?“ křikl za ní, aby jí přinutil zastavit.

„Víš,“ přestala pochodovat, otočila se a s rukama založenýma se na něj podívala. „Možná sis toho nevšiml, ale nebejt tebe, tak tam ani nejsme!“

Pokrčil rameny s výrazem světce.

„Pro co jsi tam vlastně šel?“ napadlo ji najednou, zatímco si z obličeje odstraňovala mokré vlasy.

Gambit se najednou spokojeně zazubil, začal lovit po kapsách a nakonec vytáhl svůj úlovek. „Pravé, dvě stě let staré, dědictví rodiny LeBeauů, s původní kresbou, celá sbírka,“ protahoval moment, kdy se ho Rogue evidentně chystala zabít, „pravých pokerových karet,“ dokončil nakonec ale slavnostně s vějířem rozevřených karet v ruce.

„Já tě.... já tě...“ nadechovala se a uvažovala o nejlepší smrti. „Normálně zabiju!“ vřískla nakonec hystericky.

„Ne! Nemůžeš!“ bránil se, ruce, již pro jistotu prázdné, připravené před obličejem, aby případně neschytal přímý zásah.

„A to jako proč bych nemohla?!“ vřeštěla a blížila se k němu s výrazem královny pomsty.

„Nemáš rukavice?“ zkusil to.

„To-mi-ale-vůbec-v ničem-nebrání!“ začala tlouct do každé částečky jeho těla, kam v danou chvíli dosáhla, aniž by se ho pokud možno musela dotknout na rukou a v obličeji. Což se blbě provádělo, když se mohl hýbat, takže samozřejmě i bránit.

Jak však uhýbal a pomalu ustupoval, náhle o něco škobrtl a skácel se k zemi. Rogue jen na poslední chvíli sama našla rovnováhu, aby nesletěla za ním. Což se málem napravilo o vteřinu později, kdy se začala šíleně smát a bezhlese sípat cosi o tkaničkách. Rozvázané boty se příliš výmluvně culily do okolí, než aby nebylo hned jasné, o co to vlastně zakopl.

„Nemáš do mě tlouct!“ začal prostestovat hned po kupě francouzských nadávek, které ze sebe po pádu vychrlil, a začal se sbírat na nohy.

Vůbec ho neposlouchala, smála se dokud k ní nepřistoupil a po marné snaze donutit ji ke klidu ji nepolíbil.

„Neměla bych tu mít náhodou čestnou stráž?“ zeptala se nejistě, když ji konečně pustil.

„Koho tím myslíš?“

Než odpověděla, vyrušilo je zatroubení. Otočili se a hleděli přímo na skupinku X-Menů sedící v džípu. Málo kdo se tvářil překvapeně, jen Bobby se zdál vybuchnout.

„Tak si tak myslim, že je to opět jasný... Opět tě opustila, kamaráde, kvůli tý cajunský kryse,“ řekl zcela klidný Logan v obavě, že si toho lednáček třeba nevšiml.

„Přesně tyhle myslim,“ pohodila Rogue hlavou ke své eskortě. Poslala svému ex-příteli provokativně vzdušný polibek, prohodila něco o tom, že zase někdy příjde a ruku v ruce dvojce zamířila ulicí přímo do zapadajícího slunce.

Konec