Hlavní postavy: Wolverine, Storm ^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Představte si, že vám někdo opravdu silně leze na nervy. Máte chuť ho praštit bleskem, protáhnout krupobitím, cokoli jen aby jste mu dali za vyučenou. Jenže mutant míní, Sentinely mění a najednou na něm závisí vaše přežití.

Kapitola I.
Poznámka autora: Tohle jsem sepsal někdy na podzim 2004 a už ani nevím, při jaké příležitosti jsem si vzpomněl, že to leží v šupleti (ale vím, že v tom hanebný polobratr drak má své všetečné pracky). Každopádně jsem po dvou letech povídku (zaprášenou a porostlou houbičkami) vytáhl a pustil se do přepisu.
Píseň podle zneužita v úvodu kapitoly není nic jiného než It's My Life!

Obvykle neztrácela nervy. Byla známá svojí až nepřirozeně ledovou logikou a zachováním rozumu i ve chvílích, kdy ostatní panikařili. Proto se na ni tým obracel v krizových situacích. Ovšem co je moc, je příliš. A i bohyně má pohár trpělivosti, který čas od času přeteče.

Nic nepomáhalo. Ani když nacpala hlavu pod polštář. Ani když se to snažila ignorovat.

'Tak a dost!' Vstala. Ten hlas ji doháněl k šílenství. A jeho vlastník ještě víc. Takže ho momentálně hodlala stáhnout z kůže a vykastrovat zaživa. A možná ještě semlít bleskem cestou. Věděla dobře, že Profesor mu tu oslavu povolil. Ale to jí pořád ještě nebralo právo dobře se vyspat. A v tomhle randálu se spát nedalo.

Mutantka popadla župan a vysoptila z pokoje. Ještě o patro níž si zamotávala uzel na pásku, protože zjistila, že zlostí si nevzpomene, jak se zaváže. Zaklepala na dveře, což v jejím křehkém podání znělo jako rachot bouře, ale naprosto s přehledem to bylo pohlceno hudbou linoucí se zpoza dřevěné desky. Ovšem, jen chvíli, protože jen dvě vteřiny na to hlas umlkl, stejně jako kytara. Ostatní nástroje ho následovaly s jistým spožděním.

„Pojď dál, 'Ro!" ozvalo se. Věděl o ní, dost pravděpodobně celou dobu. Ty jeho zatracené zvířecí smysly! Pevně stiskla zuby a prudce otevřela. Stál těsně vedle rámu a rukou zarazil pohybující se dveře, než mohly rozbít ciferník komukoli za nimi. Přes ramena mu nakukovali zvědaví účastníci oslavy.

„Přejete si něco, madam?" ušklíbl se Wolverine svým patentovaným vlčím způsobem.

„Jo. Abyste to ztišili. Už jsou dvě ráno, zítra je normální pracovní den, pokud jsi zapomněl."

„Jo, a zejtra mi na bůhvíjak dlouho odjíždí mladá, takže pokud se nechceš přidat k večírku, zkus ho aspoň nezdržovat," zavrčel nespokojeně a zavřel dveře. A vázaná zábava mohla pokračovat.

Ororo si v duchu udělala poznámku o nepěkné pomstě, kterou bude muset vykonat na veliteli X-menské zásahové čety.

V kuchyni byla sama, přesně jak předpokládala. Účastníci oslavy byli buď nevyspalí, nebo příliš opilí, aby vstali z postele. Ve většině případů oboji. Výjimku sice tvořily čtyři osoby, ale ty byly momentálně stejně zaměstnané jinak, takže se nepočítaly.

Ona sama přitom nevstávala nijak dramaticky brzy. Naopak, vzhledem k její obvyklé hodině snídaně by se dalo říci, že dramaticky zaspala. I přesto nikde nikdo.

Samota po ránu měla své výhody, mohla si například v klidu vypít svůj ranní čaj. To by ovšem jednoho konkrétního mutanta šeredně podcenila.

Chtěla se napit, když jí někdo zezadu vzal šálek z rukou. Nejdřív zamýšlela dotyčného semlít bleskem, ale když viděla, jak se polomrtvý sesunul na židli vedle ní, měla co dělat, aby udržela vážnou tvář. Vypadal, jako by ho přejel Blob.

„Víš, Remy, neměl by ses takhle opíjet před studenty. Co by řekli, kdyby tě teď viděli?" zeptala se místo toho a pobaveně ho sledovala.

„Asi něco jako 'Tak taklenc vypadá ožralá kremrole'," zamumlal polohlasně Gambit a na jeden zátah vypil půl hrnku hořkého bylinného čaje.

'Dobře, Blob v parním válci.'

„Vidíš, mladej, já ti řikal, že to nemáš míchat po mým, že ti bude šoufl. Měl‘s mi věřit," poznamenal nově přibyvší mutant, ochudil lednici o sodovku a posadil se vedle Remyho. Oplatil Ororo jeden exkluzivní jedovatý pohled a odzátkoval láhev.

„Tobě se to píská, homme, ty máš svůj regenerační faktor. Ale co má dělat chudák Gambit?“ zeptal se muž s těžkou kocovinou dotčeně.

„Gambit by nebyl chudák, kdyby nepil ty kyseliny, co si Logan míchá,“ odpověděla Storm neúprosně.

„Gumbo, velmi nerad to přiznávám, ale dáma má pravdu. Fakt’s to neměl pít.“

Stříbrovláska se naježila. „Tak jsi na něj měl dávat pozor.“

„Tak sakra, snad je plnoletej, ne?“ bránil se Wolverine rozhořčeně.

„To neznamená, že ho můžeš napájet jako houbu!“

„Emm…kdybych se moh‘ ozvat-“ zkusil se mezi ně postavit Remy.

„NE!“ štěkli po něm oba zúčastnění zároveň.

Gambit si pomyslel cosi o tom, že aspoň jednou se shodli, a raději se tedy zvedl a nenápadně vytratil, aby se mohli oba X-meni dál nerušeně hádat.

Když před Barneyho barem slyšel jeho majitel zastavit motorku, usmál se nenápadně pod svým hustým knírem. Jede brzy, pomyslel si. Je teprve pondělí…

Řidič těžkého stroje vpadl do prázdného baru a prudce za sebou zabouchl. Barney ho chtěl pozdravit, když si všiml, že je promáčený na kůži. Na parketách zůstávaly mokré ťápoty. Barman pro jistotu vyhlédl z okna, protože měl za to, že je slunné dopoledne. A také že bylo.

Návštěvník se usadil za barem a vypadal, že by si rád dal něco k pití. Místo objednávky ze sebe však vyrazil jen zoufalé zaskučení, když si všiml, co se děje u dveří. Pod těžkým dřevem se úzkou mezerou na prahu plížil dovnitř tmavošedý objekt. Když se podplazil celý, zformoval se v malý černý mrak a se zlomyslným hřměním se usadil muži nad hlavou. A spustil se déšť.

Barney si dal dvě a dvě dohromady a ušklíbl se. Bylo mu jasné, od koho mrak asi pochází. Vodní smršť na podlaze ho sice netěšila, ale pohled na zmáčeného mutanta mu to bohatě vynahrazoval. Usadil do poličky čerstvě naleštěnou sklenici.

„Víš, Logane,“ začal opatrně, „dneska udělám výjimku. Ale víckrát mi sem povětrnostní podmínky netahej.“

„Sory, Barne. Jenom mi nalej něco pořádnýho. Ale prosimtě, ať do toho neprší.“

„S váma si užiju věci,“ zasmál se barman, zatímco odzátkoval láhev piva. „Pivo s deštníčkem si tady ještě nikdo neobjednával.“ Postavil láhev před promáčeného hosta, který její hrdlo okamžitě zakryl palcem, aby uchránil obsah před otravnou padající vodou.

„Chceš k tomu brčko?“ zeptal se Barney zákeřně.

„Dobrý, zvládnu,“ odpověděl kysele rosomák a napil se.

Barney chvíli váhal s další otázkou. Provozoval svůj podnik už dva roky a osazenstvo Xavierovy školy mu tvořilo stálé zákazníky. Za tu dobu už poznal, co komu smí a nesmí nalévat a rovněž měl možnost seznámit se s jejich „nelidským“ původem, když mu bar párkrát zdemolovali. Věděl proto, že Loganův trest není jen tak.

„Logane, já nechci být vlezlý…“

„Řek sem, že je horší jak Summers. Jenom trochu ostřejc,“ zabručel oslovený nevrle, aniž by vyslechl, na co se chce Barney zeptat. Ne že by se netrefil.

„Jau. Zkoušel ses omluvit?“

„Blázníš?“ štěkl podrážděně. „Patří jí to!“ Mrak výhrůžně zahřměl.

„Nechci ti kazit iluze, ale jak dlouho si myslíš, že tu sprchu vydržíš?“ zapochyboval Barney a hadrem ukázal na objekt vznášející se nad mutantovou hlavou.

„Tak dlouho, jak bude potřeba,“ zavrčel Logan a obrátil do sebe zbytek lahve. Navzdory jeho úsilí byl původně dvanáctiprocentní obsah nyní sotva pětka. Zasyčel do mraku sprosté oslovení, načež docílil jen toho, že déšť ještě zhoustl. Podíval se pod nohy, kde se pomalu začínal tvořit menší rybník.

„No nic, radši se vrátim, aby’s nemusel měnit vývěsní štít na „bazén“. Měj se, Barne.“ S těmi slovy položil na pult několik mincí a vstal. Barman mu kývl na pozdrav a šel do skladu pro mop.

Venku na Logana dýchl chlad. Ač byl skoro konec března, zima se teprve neochotně vzdávala vlády. Studený vítr se lačně zakousl do mokrého oblečení a kůže. Logan si přitáhl deštěm ztěžklou bundu blíž k tělu a nasedl na „svého“ černého Harleye. Původně tenhle nablýskaný veterán patřil Scottovi, který si ho hýčkal víc než domácího mazlíčka, ale nakonec se musel dívat, jak Wolverine přišel, viděl a postupně zabavil.

Mrak se ovšem na hodnotu stroje leda zvysoka vyhřměl a bouřil si vesele dál.

„Jestli budu mít vodu v nádrží, tak si mě nepřej, stříbrovlasá,“ zavrčel rosomák, kterému z toho kapání na karbid už taky začínalo pomalu šplouchat na maják. Nastartoval těžký stroj a zamířil zpátky domů.

Ještě ráno by nevěřil, že něco takového udělá. Jenže mu nic jiného nezbylo. Musel polknout hrdost a omluvit se, jinak by se snad utopil. A vládkyně počasí mu to dávala pěkně sežrat. Fakt, že už půl hodiny ho nutila sedět v zahradě, nechat na sebe pršet a čekat, až se jí bude chtít sejít dolů, to jen potvrzoval. Ale alespoň hustota srážek poklesla.

Konečně přes šum deště zaregistroval lehké kroky. Vyskočil, jako by ho píchlo šídlo, ale vzápětí se uklidnil. Hodlal k celé záležitosti přistupovat s co největším nadhledem. Nebo se tak alespoň tvářit. Opřel se zády o rozložitý kmen starého buku a čekal.

Storm se zatvářila strašně překvapeně, že ho vidí. „Ale, Logane, co tu provádíš?“

Wolverine v duchu zuřivě zavrčel. Navenek se však snažil zachovat stále stejný neutrální výraz. „Zalejvám tu kytky.“

Mutantka se usmála, jako by se nechumelilo, ale záškodnické jiskry v očích prozrazovaly pravý stav věci. „No vidíš, taková záslužná činnost! Měl by ses tomu věnovat častěji.“ Pak se odmlčela. „Můžu ti nějak pomoct?“

Zaskřípal zuby. Ne. Neřekne to, pokud po něm nebude chtít nic přímo. „No, mohla bys mi vypnout přívod vody, začíná jí bejt moc.“

„Aha.“ Tvářila se, že přemýšlí. Po chvíli ticha rušeném jen dopadáním kapek na pomalu se naštvávajícího mutanta odpověděla. „A co za to?“

„Nevim, co chceš,“ zavrčel frustrovaně a přešel ke Storm blíž. Ta jakoby mimochodem udělala pár kroků stranou.

„Já nevím…co takhle abys odvolal pár věcí…“ protáhla jízlivě a Logan se musel opravdu hodně snažit, aby se zlostí nekousl do jazyka. Už se nadechoval, že jí něco odpoví, když se pozemky rozezvučel alarm. Ve stejnou chvíli oba pocítili zesílení přítomnosti Jean ve svých myslích. ‘Sentinely útočí,‘ sdělila jim stručně a zase zmizela jako pára nad hrncem.

Logan obrátil oči v sloup. Chtěl zavýt zoufalstvím, ale pak si uvědomil, že by mu nejspíš napršelo do krku, takže od svého záměru upustil a se zlomyslným mrakem nad hlavou se rozběhl bránit školu.

‘Ta ženská je nenapravitelná!‘ zaskučel Logan v duchu a znovu se opřel o chladné kování postele. Moc dobře viděl, jak ji těsná cela šílenství, ale i tak nadále tvrdošíjně odmítala jakoukoli pomoc. Přes masku klidu však začínala prosakovat panika. Hrůza rostla tím víc, čím déle tu byli. A k tomuhle zjištění zdaleka nebyly šelmí smysly zapotřebí.

Ani Logan nebyl z jejich nového ubytování kdovíjak nadšený, tím spíš z toho, že schytali společné apartmá. Taky to Ororo při první příležitosti ne zrovna taktně oznámil. Mohl být jen rád, že mu nemohla otlouct pár blesků o hlavu. Storm ho od té chvíle alespoň naprosto ignorovala a všechnu pozornost upřela do snahy najít v jejich cele nějaké slabé místo. Zaslechl bolestné zasyknutí, jak jeho kolegyně znovu narazila na silové pole chránící zdi jejich cely. ’Dobře ti tak, stejně jsme tu kvůli tobě,‘ pomyslel si jedovatě.

O dvě desítky hodin dříve...

Déšť ho ohlušil a přes vodu v očích viděl sotva na tři kroky. Mrak nad jeho hlavou nejen že nezmizel, ale bouřil o to víc, čím silnější byla Stormina ofenzíva. A ta byla stejně víceméně k ničemu. Stejně jako všechny ostatní pokusy o útok.

Sentinely byly přitom jen tři. Kdovíkolikátá série, to už si X-meni ani nepočítali, ačkoli se Trask opravdu hodně snažil. Skoro to občas vypadalo, že jim každý nový model vždycky posílá na předváděčku. Problém byl, že se zlepšoval. Stroje byly stále důmyslnější, aby odolaly co nejvíc mutantským schopnostem. Za téměř hodinu zápolení se týmu povedlo poškodit jen jediný kus, a i ten byl stále víceméně bojeschopný.

Logan na chvíli ohluchl úplně, když do Sentinelu nad ním křísl blesk. ’To mi musí dělat schválně!‘ Jenže Scottův hlas na vlnách Jeanina interlinku ho ujistil o opaku.

„Wolverine! Storm to schytala. Je kousek od tebe, postarej se o ni!“

Ostrý telepatický příkaz se mu zaryl do mysli. Jean už toho taky začínala mít dost a nekontrolovala tolik intenzitu svých schopností.

Wolverine si zabručel něco o dobytku a migréně a vyrazil. Padající déšť mu znemožňoval i jakoukoli orientaci čichem, takže slavný rosomáčí nos měl dovolenou. Svou kolegyni našel po chvíli tápání pár desítek metrů nalevo. V bezvědomí. Chtěl ji vzít a odnést do bezpečí, nejlépe přímo na ošetřovnu, ale strojový hlas mu jeho plán trochu rozhodil.

„IDENTIFIKOVÁN: MUTANT #172; OZNAČENÍ: WOLVERINE. ZAJIŠŤOVACÍ PROTOKOL: AKTIVOVÁN.“

„Co to u všech...?!“ Logan pomalu nevěřil vlastním uším. Otočil se a zoufale se snažil vyhnat vodu z očí. Jeho šestý smysl řval na poplach, ale to mu bylo k ničemu, když skoro nic neviděl. Vzápětí ho i přes padající vodu oslnil jasný záblesk. Ještě než se propadl do nevědomosti, cítil, jak pomalu ztrácí cit ve vlastním těle.

Třímetrový řetěz krajně omezoval rádius pohybu, také vzhledem k tomu, že jeho druhý konec trucoval. Stáhla se proto, kam až jí jeho délka dovolila, a usadila se k němu zády. Wolverine jen něco nespokojeně zabručel.

Storm se naježila. „Tak pozor, vážený, ani zdaleka na tom nenesu byť i poloviční vinu, jako ty,“ spražila ho přes rameno jedním extra ledovým pohledem.

„No jistě, ještě řekni, že za to všechno můžu já!“ štěkl po ní Logan z opačného konce řetězu.

„To víš, že řeknu! Kdo jiný by za to asi tak mohl, co?“

„Já si nad hlavu ten-“ na poslední chvíli spolkl označení, kterým hodlal objekt svého hněvu počastovat, protože Ororo se zatvářila, že po něm skočí a řetězem, který je k sobě poutal, ho uškrtí. „Já si tu zatracenou věc nad hlavu nepověsil!“ dokončil myšlenku o něco tišším hlasem.

„Sám sis za to mohl.“

„Jak já? A neměl sem pravdu?!“

Storm se vsedě vzpřímila, jako by ji udeřil. Bylo vidět, jak na okamžik zalitovala, že nemá po ruce pár tisíc ampér přírodní elektřiny. Bohužel pro ni, čipy v jejich poutech - v každém náramku jeden - fungovaly příliš spolehlivě.

Chtěla mu tedy alespoň slovně dopřát pořádnou facku, když ji Wolverine prostým gestem zarazil. Výraz ve tváři napovídal, že to rozhodně není jen tak. Vstal, nespouštěje oči z úzkého průzoru na dveřích, za kterými se pohybovaly stíny, a naznačil Ororo, aby ho rozhodně za žádných okolností nenapodobovala.

S tichým zasyčením se hydraulikou poháněné dveře otevřely a dovnitř se vrojil půltucet místních bachařů, všichni od hlavy k patě obrnění a ozbrojení, hlavně zaměřené na oba mutanty. Wolverine se mimoděk přesunul mezi ně a Storm. Jednotka se rozestoupila po stranách vchodu a mezi sebou nechala úzkou uličku. Wolverine zalapal po dechu, když viděl, kdo jí prochází. Rudobílá uniforma s dvoubarevným kanadským listem na hrudi a hranatým WX na opasku.

Logan se rychle zase ovládl. Situace byla náhle mnohem záludnější, než si zpočátku myslel. „Nazdar, kámo,“ pozdravil bývalého kolegu. Z hlasu mu čišel jed. „Mohlo mě napadnout, že ty ikska nemaj ty šašci na uniformách jenom tak. Co zas chceš?“ Poslední slova mu vrhl do tváře se stejnou razancí, jako by to byla rána pěstí.

„Ano, Wolverine, taky tě rád vidím,“ odpověděl inzultovaný muž nevzrušeně, jako by rozebírali počasí. „Omlouvám se za to nepohodlí; bohužel, generál-“

„Takže tady tomu pořád šéfuje Chasen? No to mě podrž. Ne, nic neřikej, Guardiane, znám to tvý divadýlko o plnění rozkazů. Vim, že bys nedělal, kdybys nemusel,“ ušklíbl se mutant zahořkle. Ještě než se velitel Alpha Flight zmohl na slovo, pokračoval: „Fajn, Hudsone, předpokládám, že ten starej všivák pase furt po tom samym. Ať si mě sežere, když mu to oddělá trávení, ale pusť tu holku. Nemá se mnou nic společnýho.“

Storm překvapeně zamrkala. Nečekala, že by se za ni Wolverine postavil. A tak se rozhodla, že tu ‚holku‘ mu zatím promine…zatím. Chtěla vstát, ale její kolega ji nenápadně, leč důrazně upozornil, ať ji to ani nenapadne. Sám v duchu zoufale prosil o čas. V téhle hře byli oba X-meni beznadějně přečísleni, to moc dobře věděl. Neměli své schopnosti. I proti obyčejné jednotce by měli celkem malé šance, že vyjdou z případné potyčky vítězně. A když byla zapojena Weapon X, nedalo se spolehnout vůbec na nic.

„Znáš předpisy, Wolverine,“ pokrčil rameny jeho bývalý velící. „Sám dobře víš, že nesmím. Její přítomnost tady je ¨ politováníhodná chyba, ale-“

Přerušilo je ostré zapraskání statiky a tma.

„Poručíku!“ štěkl Guardian ostře. „Zabezpečte ty mutanty. Vy ostatní, jdeme!“ Než skupina zmizela v hloubi základny, zaslechl Wolverine něco velmi nelichotivého na adresu generátoru.

Což bylo těsně před tím, než si uvědomil, že slyší zase tak, jako dřív. I tma kolem se vyjasňovala. A tak sprostě využil faktu, že jejich strážce kulové vidí a pomalu se sunul do útočné pozice.

Jenže Storm si návratu schopností všimla také. Fakt, že se ji snažili uvěznit v těsné místnosti, odstřihli ji od přírodních sil a ještě přivázali na druhý konec pout Wolverinea bohyni spolehlivě rozlítil. Ve tmě cely zasvítily bílé oči a zapraskala elektřina. Nebohý poručík se náhle octl ve vzduchu, tažen neúprosnou silou větrných proudů. Zbraň mu byla vytržena z rukou a zachrastila někde na druhém konci místnosti, zatímco jím samotným rozzuřená žena jediným letmým pohybem ruky prorazila protější zeď.

Oběma mutantům zavál do tváří studený vítr. Za zdí byl volný prostor. Vzduchem se tam poklidně honily sněhové vločky.

„Logane!?“

Jeanin hlas se rozezněl v lebce osloveného, zatímco Ororo ne zrovna hezky děkoval, že je prozradila půlce základny.

„Z masa a adamantia, Jeannie,“ odpověděl, když nahmatal telepatický link.

„Logane, víš, kde jste?“

Wolverine se podíval dírou ve zdi směrem ven. Ve tváři se mu zrcadlily obavy. Ve chřípí ho polechtal známý pach. Vůně jehličnanů podbarvená stopami zvířat; vůně divočiny. Domova.

„V Kanadě. Někde víc na sever. Weapon X si tu zřizuje novej tábor.“

„Je tam i Ororo?“

Wolverine se kysele ušklíbl. „Naneštěstí. Chybí ještě někdo?“

Telepatka přešla poznámku bez povšimnutí. „Ne.“

Nastalo ticho. Příliš dlouhé ticho. „Jean?“ zkusil to Logan. Psi-link byl hluchý. A pak náhle, jako by někdo rozšlápl žárovku, neviděl nic, než tmu. Jediný zdroj světla byla mdlá polární záře skrytá za mraky venku. Zároveň i Storm přestala jiskřit. Omezovače v náramcích se znovu zaktivovaly.

„Pojď, Stormy, vypadnem,“ řekl Wolverine a chytil kolegyni za paži, aby ji odnavigoval tam, kde ještě před chvílí viděl dveře. Jenže chodbou za nimi dolehly hlasy a dupot mnoha nohou. „Tak nic, zjevně’s jim posvítila na cestu,“ zavrčel.

Ororo se mu vysmekla. „Máš nějaký nápad, génie, nebo budeš jenom nadávat?“

Logan chvíli přemýšlel, pak se vrhl k díře ke stěně. Pod ní byl kdovíjak dlouhý sráz, který se od kolmého směru odchyloval jen něčím málo víc než deseti stupni.

„Ne. Ty ses zbláznil, tohle nemůžeš myslet vážně!“ vydechla Storm, když se podívala dolů. Bílý sníh a mlha halily dno údolí tak dobře, že konec srázu byl v nedohlednu. Jen vrcholky stromů naznačovaly, jak je to dolů asi daleko. „Srazíme si vaz.“

„Mluv za sebe. A nemáme na výběr. Buď půjdeš dobrovolně, nebo tě stáhnu za sebou.“

Po chvilce váhání, přičemž hluk nesoucí se chodbou jí rozhodování hodně usnadnil, chytila nabízenou ruku a rezignovaně přikývla. Logan ji vzal kolem pasu. „Doufej, že cestou neroste strom.“ Než stačila zaprotestovat, odrazil se a už po zmrzlé skále klouzali na nejisté dno.