Hlavní postavy: Wolverine, Karakal (V), Nighcrawler, Cyclops,... ^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Předvánoční čas je obyčejně spojován s cukrovím, adventními věnci, jmelím a všemi těmi oblíbenými činnostmi, které to doprovázejí. X-menské vánoce asi nikdy nemůžou být obyčejné, a i když všechno nedopadne zrovna dobře, zázrak nakonec taky bude.

Kapitola I.
Poznámka autora: Kdysi dávno, když bylo ještě mrtvý moře marod, jsem vypozorovala, že zamilovaní čas od času vypadají a chovají se jako idioti. A je celkem zábava to sledovat.

„…a natáhl k ní ruku. Kůže její šíje byla hebká a on cítil její horkost. Prsty se zapletly do jejích sametových dlouhých vlasů. Otočila se k němu čelem a při pohledu jejích čokoládových očí se mu podlomila kolena. Déle už svou touhu neovládali. Propadli se do víru vášně.“

Mutantka ležící na posteli prudce sklapla knihu a otočila jí hřbetem k sobě.

„No jasně. Něco takovýho mohla napsat jenom tahle autorka romantickejch braků. Byli už lepší a nechali toho, lady,“ pronesla nelichotivou poznámku na adresu autorky knihy a mrskla s ní do nohou postele. „Nehodí se to ani jako uspávadlo,“ zamručela, když si uvědomila, že venku už začíná svítat. Celou noc nezamhouřila oko. Zvedla se a nakráčela do koupelny.

Po ranní hygieně se všemi nezbytnými procedurami od sprchy přes čištění zubů až po česání, se cítila daleko lépe. Dá si kávu, přečte si noviny, když se k nim včas dostane, a svět bude zase příjemné místo k pobytu.

Dveře jejího pokoje klaply a Karakal vykročila do chodby. Po třech krocích si zcela podvědomě začala tiše prozpěvovat: „I want somebody to share, share the rest of my life, share my innermost thoughts know my intimate details. Someone who'll stand by my side and give me support and in return he'll get my support…“

'No to snad ne!' vynadala si v duchu. 'Zatraceně holka, vzpamatuj se! Chováš se jak nějaká zamilovaná puberťačka! Tohle musí skončit dřív než ti přeskočí v hlavě!'

„Bré ránko, vodoměrko,“ objevil se vedle ní z čista jasna Logan. „Jak ses vyspala? Jdeš na snídani?“

„Dobré ráno, Logane,“ vymáčkla ze sebe zaražená Karakal. Logan se na ní usmíval, jeho očí jí náhle přišly modré jako letní nebe a pramen vlasů barvy havraních křídel mu padal přes čelo na nos. Na bradě mu rašilo dvoudenní strniště a vypadal naprosto báječně a úchvatně. Jak to, že si toho dřív nevšimla? A potom aniž by si uvědomila, co říká, odpověděla na jeho otázku: „Spala jsem docela dobře.“

„Tak fajn,“ přikývnul Logan, který se náramně dobře bavil tím, že na něj hledí jako na svatý obrázek. „Tak já jdu napřed zabrat místo u stolu.“

„Jo, jasně,“ pronesla omámeně a dál jako zkoprnělá stála na místě hledíc za jeho mizící postavou. Její pohled padnul na vlastní odraz v prosklených dvířkách malé knihovny stojící u zdi. V ten okamžik málem omdlela.

'Panebože! To ne! To snad ani nemůže bejt pravda! Já se tvářim jako zamilovanej idiot! Logan si teď o mě musí myslet, že jsem malomyslná. Hernajs co je to se mnou? Celou noc nezamhouřim oko a pak tu vykládám jak dobře jsem spala? Teda děvče nechci tě strašit, ale ty v tom pěkně plaveš.' Mutantka si promnula obličej ve snaze smazat ten připitomělý výraz, zvrátila hlavu dozadu a několikrát si silně promnula krční páteř a svaly okolo. 'Tohle bude dlouhej den. Zatraceně dlouhej den.'

„Guten Morgen, Phoebe. Na co tu čekáš, Schatz, až zahřmí?“

Mutantka vrátila hlavu zpět a opětovala úsměv, kterým jí počastoval Kurt. „Dobré, Kurte. Čekam až dorazí mozek,“ odtušila sklesle.

„A kdes ho nechala?“ zasmál se mutant.

„Asi támhle,“ ukázala Karakal na dveře svého pokoje.

„Tak to není tak zlý,“ mrknul na ní vesele. „Kdo bude poslední u stolu je shnilá brambora!“

„Beru, ale po svejch!“ křikla a rozběhla se chodbou ke schodům.

Oba letěli jak s větrem o závod. Zatímco Karakal po dvou, Kurt po čtyřech, aby jí vzápětí předběhl na schodech poskakující po zábradlí jako obratná kočka. Mutantka hleděla za jeho mizící postavou a i když věděla, že prohraje, ve svém tempu nepolevila.

Jean Greyová zvolna kráčela chodbou směrem ke schodům, v jedné ruce hrnek s čerstvou kávou a ve druhé svírala stojan s kolečky, na kterém visel model lidské kostry. Byla už po snídani a tuhle učební pomůcku zrovna vezla zpátky dolů do skladu. V okamžiku, kdy se na ní z poza rohu vyřítila Karakal, zmohla se jenom na vytřeštění očí. Dřív než mohla v posledním možném zlomku vteřiny něco udělat, modrovlasá mutantka se střetla s anatomickým modelem aby svůj kolizní kurz dokončila srážkou s Jean.

Umělé kosti a porcelánový hrneček se rozlétly vymrštěny silou nárazu a obě ženy se odporoučely k zemi. Jean padala nazad a Phoebe se těsně před dopadem jejího zátylku přímo na zem podařilo nemožné. Podstrčila jí pod hlavu dlaň. To všechno doprovázel rachot padajících předmětů, který všechny, co byli nadosah, bezpečně přilákal blíž včetně samotného velitele Scotta Summerse.

„Jean,“ vydechla Phoebe. „Jsi v pořádku? Promiň mi to, je mi to moc líto.“

„Nic mi není,“ usmála se mutantka. „Jen si budu muset opatřit nový kafe.“

„Karakal!“ rázný velitelův hlas proříznul chodbu. „Kolikrát jsem říkal, že po škole se nelítá?“

„Jedenáctkrát za tu dobu co jsem tady,“ hlesla modrovláska a začala se sbírat z podlahy.

„Je to moje vina,“ zhmotnil se Kurt vedle mutantek a začal jim pomáhat na nohy. „Byl to můj nápad.“

„Mě ale vůbec nezajímá čí to byl nápad!“ zahřímal Scott, jehož nezvykle velké rozčilení způsobil fakt, že zcela nevinným účastníkem je jeho Jean, která se tak mohla ošklivě zranit. „Takže oba máte navíc úklid školy včetně hrabání sněhu venku, úklid autoparku a letounu a to po celý zbytek týdne. A ty!“ zapíchnul Scott prst směrem ke Karakal. „Dáš samozřejmě tu kostru dohromady! A do konce týdne bez auta! Je všechno jasný?!“

Oba trestanci svorně sklopili hlavy a zahuhlali sborové: „Jasný.“

Dav se pomalu začal rozcházet. Scott objal Jean kolem ramen a znovu se ujistil, že jí nic není. Červenovláska jenom zavrtěla hlavou a lehce svého druha odstrčila. Uvnitř s tak přísným trestem kvůli takové prkotině nesouhlasila.

„Teda tos nemusel, Cyku,“ zavrčel Logan když ho míjel, aby sebral ze země část kostry dlaně a prstů.

Modrovlasá mutantka sundala mikinu, Kurt svázal rukávy a oba začali sbírat rozházené kosti po chodbě.

„Tumáš, vodoměrko,“ usmál se Logan na mladou mutantku a podal jí několik dlouhých kostí a pár obratlů.

„Díky, prcku,“ věnovala mu chabý úsměv.

„Štve tě to auto?“ odhadnul přesně malý mutant příčinu jejího smutku.

„No aspoň nemusim na ten šílenej nákup,“ pokrčila rameny Karakal, posbírala volné cípy oblečení k sobě, slabým proudem vody z dlaně uklidila rozlitou kávu a nametla střepy z hrnku na lopatku, kterou Kurt přistrčil sevřenou ve smyčce ocasu.

„A co snídaně?“ trhnul malý mutant hlavou směrem ke kuchyni když viděl, že se mutantka sbírá k odchodu směrem ke schodům.

„Nějak mě přešla chuť,“ hlesla aniž by se otočila a zabočila na schody.

„Nemáš pocit, žes to kapku přehnal, Scotte?“ svraštila čelo Rogue, když se celá společnost vrátila do kuchyně, aby dokončila snídani.

„Mám stejný názor,“ ozvala se bělovlasá mutantka a odložila použité nádobí vedle dřezu. „Myslím, že ten trest byl dost přísný.“

„Je tu nováček, Storm,“ zvednul se rubínový vizor od talířku s kouskem koláče. „Čím dřív se naučí pravidla, tím líp.“

„Jo to zní vážně logicky,“ ušklíbnul se Iceman sarkasticky.

„Myslete si co chcete,“ pokrčil velitel rameny a namířil si to ke dveřím. „Na mém rozhodnutí to však nic nemění.“

Odpovědí mu bylo nějaké tiché brblání a několik ošklivých pohledů.

Zuřila. Ne, ona byla přímo vzteky bez sebe. Vztekle zapichovala lopatu do sněhu, co napadal přes noc a házela ho přes hlavu kamsi daleko za sebe. S každou lopatou, kterou odhodila, však pociťovala přímo blahodárný účinek fyzické práce. Její vztek a zuřivost zvolna polevovaly odcházely s každým hozením za hlavu a když byl sníh z cesty před školou odklizený, měla zase jasnou a čistou hlavu.

Odkudsi za ní se ozvalo křupání sněhu a známý pobavený hlas.

„Kam se chceš prokopat, vodoměrko. Do Číny?“

Mutantka nabrala další sníh a jen tak jakoby nic ho hodila jeho směrem. K jejímu nemalému zklamání však Wolverine svižně ucuknul a s ležérností tento útok přešel.

„Čistě teoreticky, Logane, když vedeš přímku odtud skrz zemské jádro na druhou stranu skončíš…“ opřela se o lopatu a přes rameno na něj mrkla. „Ale to je vlastně jedno,“ mávla rukou a znovu se vrátila k práci.

„Něco jsem ti přines.“

„Ano?“ přestala pracovat a otočila k němu hlavu s udiveným výrazem v obličeji.

Zpoza mutantových zad se vyloupla schovávaná ruka a svírala hrneček, ze kterého se kouřilo.

„A čím jsem si zasloužila takovou pozornost?“ svraštila obočí.

„Čekáš, že za to budu něco chtít?“ zazubil se rošťácky.

„Nějak by mě to ani nepřekvapilo, prcku,“ neodpustila si rýpnutí a vrátila mu ten rozpustilý úsměv.

„To mě moc dobře neznáš,“ nabídl jí hrnek.

„Jestli je to kafe, Logane, tak je to láska,“ zapíchla lopatu do sněhu a vykročila k němu.

Hrklo v něm a polilo ho horko. „Je to kafe,“ vypravil ze sebe a musel si přiznat, že ho to zaskočilo.

„A dokonce moc dobrý,“ vypletla mu hrneček z prsů a přiložila ho ke rtům. „Díky, Logane.“

Sledoval jí, jak se k němu přibližuje a když mu přitiskla rty na tvář, přejel mu mráz po zádech. Situace se prohodila. Zatímco teď tu on stál jako opařený, ona vytrhla lopatu ze sněhu, přehodila si jí přes rameno a zamířila směrem ke garážím.

„Teda já jsem vyřízenej jak žádost,“ Nightcrawler doleštil poslední kousek čelního skla Blackbird a zmizel v obláčku sirného dýmu.

„Ani nevíš jak mě mrzí, žes to odnes se mnou. Měl jsi mlčet, vzala bych to na sebe,“ houkla mutantka přes rameno zatímco malou vodní vlnou dokončovala úklid podlahy hangáru.

„Das ist alles Quatsch. Musel bych se hanbou propadnout, kdybych tě v tom nechal samotnou. Koneckonců do toho závodu jsem tě uvrtal já.“

„Říkáš čestní rytíři ještě nevymřeli?“ věnovala mu milý úsměv.

„Na ja. Já jsem takový typický rytíř,“ zazubil se v širokém úsměvu. „A dneska padla. Jdeme něco zakousnout.“

Oba mutanti vykročili vstříc pozdní večeři. Dnešní den byl pro oba mladé X-meny dost únavný. Po odklizení sněhu, umytí všeho, co jim velitel nakázal a absolvování nezbytného tréninku v Danger Room se oba cítili vyčerpaně. Přesto se celou cestu pošťuchovali a ani večeře se neobešla bez drobných srandiček. Být tu velitel, pravděpodobně by si za hod vařenou bramborou na cíl vysloužili další trest. Po večeři konečně přišel na řadu volný režim, který se modrovlasá mutantka rozhodla věnovat sestavení rozbitého modelu lidské kostry.

Kosti ležely na stole v ošetřovně poskládané tak jak patřily k sobě a až na jediný obratel byl model kompletní. Mutantka se nejprve domnívala, že chybějící článek zůstal někde v provizorním vaku z mikiny, ale když se prohledání jejího vlastního kusu oblečení nesetkalo s kýženým výsledkem, nastoupila na chodbě do výtahu a vyjela až do prvního patra.

Kráčela pomalu a pozorně se rozhlížela. Když se blížila ke dveřím kuchyně, zaslechla tiché hlasy a tak jen tak mrkla dovnitř, aby zjistila kdo tam je. Spatřila Jean utírající nádobí a Logana sedícího u stolu se skleničkou whisky. Malý mutant hleděl na červenovlasou ženu a doslova jí hltal očima. Karakal přeběhl mráz po zádech. Možná, že přesně tohleto potřebovala vidět, aby si uvědomila jednu věc. Ať se Logan tváří jak chce a k Jean se chová lhostejně, lhostejná mu tato mutantka není. Jsou věci, které zlomit může a jsou věci, které nikdy nezlomí. A dokud bude Logan milovat Jean, nemá nejmenší šanci.

Phoebe odvrátila hlavu a dlouhým krokem překonala dveře do kuchyně pokračujíc dál chodbou.

Svěží vůně oceánu ho udeřila do nosu a přinutila ho otočit hlavu ke dveřím. Mizící modrý cop potvrdil to, co naznačil jeho nos. Popadl skleničku a když zjistil, že mutantka nikam nespěchá a něco hledá, zůstal stát a ramenem se zapřel do zárubně dveří.

„Co hledáš, vodoměrko?“

Přála si, aby si jí nevšiml, jenže to se dosud nikdy nestalo. On zkrátka a dobře věděl o všem co se kde šustne a o každém kdo byl v dosahu jeho zvířecích smyslů. Nikdy mu nic neuniklo.

Tím spíš pokud šlo o objekty jeho zájmu.

„Cé čtyřku,“ zahuhlala a předklonila se, aby se podívala pod malý stolek u zdi.

„Cože?!“ Logan nepředpokládal, že by se někdo dostal až sem, aby mohl nastražit výbušninu a už vůbec nevěřil tomu, že by se to stalo tak, aniž by případného útočníka on sám dřív nebo později neodhalil.

„Krční obratel, ne plastickou trhavinu,“ zavrtěla hlavou a pokračovala v hledání.

'C-4 nebo-li čtvrtý krční obratel. Dojde-li k jeho poškození, člověk ochrne od krku dolů,' prolétlo jí hlavou. Přesně tak se teď cítila. Jako ochrnutá.

Náhle její zrak padnul na malý světlý předmět schovaný za zadní nohou stolku s vázou.

„Chceš pomoct?“ nabídnul se Logan ochotně.

Karakal se shýbla a vytáhla hledaný kousek na světlo. „Už jsem to našla,“ navlékla obratel na prst a zamávala s ním mutantovi před očima.

„Kam se tak ženeš?“ sledoval Karakal krátící si cestu k výtahu nezvykle dlouhými kroky. „Ta kostra ti nikam neuteče.“

Stiskla tlačítko výtahu a dveře se otevřely.

„Chci jí dát dohromady ještě dneska, abych to měla z krku,“ nakročila do výtahu a v duchu se modlila, aby se dveře zavřely co nejrychleji a ona už byla konečně pryč.

Logan několika skoky překonal vzdálenost k výtahu a v poslední chvíli strčil nohu mezi zavírající se dveře. Karakal málem zvrátila hlavu dozadu a teskně zaúpěla.

„Proč mám takový pocit, že přede mnou utíkáš?“ pátravě jí zahleděl do tváře.

„To se ti jenom zdá. Jsem unavená, ráda bych co nejdřív zaplula do peřin,“ promnula si obličej.

Žádné mnutí ucha, žádné rozpačité reakce. A jak dál ke své rozmrzelosti zaznamenal, taky žádná pracně skrývaná radost, že se rozhodl věnovat jí svou pozornost.

„Pusť ty dveře nebo si nastup. Mám ještě práci,“ svraštila čelo.

Logan nastoupil. Rozhodl se odhalit příčinu její špatné nálady. Vypadala unaveně a on pocítil náhlou potřebu jí aspoň trochu rozveselit.

Výtah se zastavil a dvojice mutantů vyšla ven. Kráčeli bok po boku až ke stolu na ošetřovně, na kterém ležela umělá kostra. Karakal uložila poslední chybějící článek na jeho místo a neubránila se drobnému úsměvu.

„Logane, to je Emily. Emily, to je Logan,“ představila navzájem kostru a mutanta.

Loganovo obočí vylétlo v úžasu. „Říkáš jí Emily?“

„Je to má pacientka, takže by měla mít nějaký jméno a mě se líbilo Emily,“ pokrčila Karakal rameny a ze stolku sebrala cívku drátu a malé štípací kleště.

„Podle čeho poznáš, že je to TA kostra a ne TEN kostlivec?“

„Tebe to fakt zajímá?“ mutantka uštípla kousek drátu a svázala první dva obratle.

„Kdyby mě to nezajímalo, tak se neptám, Phoebe.“

Karakal přestala kroutit drátěný spoj a zadívala se mu do očí. Když už se začala nadechovat, mutant jí předešel.

„Ani slovo,“ zavrčel. „Žádný vtipný nebo jízlivý poznámky o tom, že taky znám tvý jméno.“

„Jedna nula vedeš,“ vydechla a vrátila se ke skládání páteře.

„Takže podle čeho poznáš čí je to kostra?“ zazubil se a hleděl na ní jako horlivý žák hltající každé slovo oblíbené profesorky.

„Takže, Logane, krátkou nebo dlouhou přednášku z antropologie?“

„Radši krátkou,“ našpulil zamyšleně ústa.

Karakal odložila pracovní pomůcky a popadla stojan na kterém ještě ráno visel model kostry. Protočila ho v ruce a spodní stranu s kolečky přistrčila Loganovi k očím.

„Čti.“

„Anatomický model, kostra ženy,“ pronesl mutant rozvážně a vzápětí mu to došlo. „Tak to byla sakra krátká přednáška.“

„Řek sis o ní,“ pokrčila mutantka rameny a dál se věnovala skládání modelu.

„Dobrá, skóre je vyrovnáno. Teď tu dlouhou,“ posadil se na kraj stolu a založil si ruce na hrudi.

„Kdepak, Logane,“ zavrtěla zvolna hlavou. „Dostal jsi možnost výběru a vybral sis. Buď jedno nebo druhý. Je to jako v životě. Někdy zkrátka nemůžeš mít všechno, co chceš.“

Poslouchal její slova a nemohl se zbavit dojmu, že zatím je víc než jenom výběr délky přednášky. Díval se, jak pracuje a přistihl se, že čeká na vysvětlení. Jenže mutantka dál spojovala kosti dohromady a nejevila zájem o nějaký další dialog.

„Ukaž, dej sem ty kleště,“ prolomil ticho a natáhl k ní ruku. „Tímhle tempem tu budeš do rána.“

Jeho pomoc přijala s drobným úsměvem a kývnutím hlavy.

O hodinu později došel drát a Logan se nabídl, že dojde pro další do skladu. Když se o pár minut později vrátil, našel jí sedící u stolu s hlavou složenou mezi články prstů obou rukou modelu. Spala jako nemluvně.

„Phoebe?“ naklonil se k ní s šeptem.

„Nech mě tady,“ zamumlala mutantka.

„No to určitě. Budeš hrbatá jako paragraf a ráno se nenarovnáš. Odnesu tě do postele,“ provlékl jí ruku pod paží a zvedl do náruče.

„To ať tě ani nenapadne,“ zazívala.

„Zkus mě přesvědčit, abych to nedělal,“ usmál se.

Znovu zazívala a schoulila se v jeho náručí. „Až zítra, ano?“

„Tak to beru,“ políbil jí do vlasů a odnášel pryč.

Malý mutant nesl spící modrovlásku v náručí, nohou strčil do dveří jejího pokoje a jemně jí uložil na postel. Chvíli zápasil s tkaničkami až nakonec vytáhl dráp a vyřešil zauzlované boty po svém. Když přes ní přehodil peřinu, jenom se zavrtěla a schoulila se do klubíčka. Odhrnul jí vlasy z obličeje a políbil na nos.

„Děkuju, Logane,“ zašeptala z polospánku.

„Spi,“ usmál se a když se ještě mezi dveřmi pokoje ohlédl, byla už mutantka v náruči hlubokého spánku.

Cosi malého, drápatého a s neodmyslitelným vrčením proběhlo kolem ní a vzápětí se tvář malého mutanta roztáhla do širokého úsměvu. „Ty máš boty od uniformy, vodoměrko? Kam se poděly tvý príma apartní botasky?“

„Nějakou nevysvětlitelnou shodou okolností, jsem si ráno při česání přeřízla tkaničky hřebenem, prcku!“ oplatila mu Karakal zubatý úsměv.

Modrovlasá mutantka prudce trhla rukama nahoru, ze země vyrazily dva vodní sloupce, omotaly robotické tělo a strhly ho k zemi. Dřív než se však voda dostala skrz kloubní spoje dovnitř, proťaly adamantiové drápy hrudní plášť a provětraly elektroniku uvnitř.

„Tak cos dneska snídal, plechová hlavo!“ Wolverine vrčel a neustával ve svém snažení dokud ho tiché pípání autodestrukčního nepřesvědčilo o tom, že nejvyšší čas vyklidit bitevní pole. Odrazil se a saltem nazad zmizel do bezpečné vzdálenosti.

„No, co moh asi snídat, mein Freund!“ proběhl kolem něj Nighcrawler a odrazil se ke skoku. V půli skoku zahájil teleportaci a Sentinel, který si ho už předtím vyhlédl jako objekt vhodný k likvidaci prostřelil už jen obláček sirného kouře a dost vážným způsobem poškodil svého kolegu. Servomotory zaúpěly a robot s odtrženýma nohama se složil k zemi doražen silným přírodním elektrickým výbojem z rukou Storm.

„Tomu říkám týmová práce!“ zubil se Kurt na nedalekém stromě. „Díky, Storm!“

„Není zač, Kurte!“ dolehl k němu po větru její hlas a bohyně bouří už zase směřovala svou pozornost jinam.

„Já bych to viděl na litr hydraulickýho oleje a něco baterií!“ Iceman zmrazil nejbližšího Sentinela v půli kroku. Robot, který se snažil dostihnout Shadowcat zůstal stát jako příslovečný solný sloup a Gambit, který se ocitl nadosah, hodil v rychlém sledu za sebou tři nabité karty. Ledová socha se pod náporem explozí rozsypala do okolí.

„Tak to je na tom líp než Gambit,“ zamračil se rudooký mutant.

„Nechtěli byste si tyhlety akademický debaty o snídani nechat na později? Máme toho ještě dost na práci!“ rázný velitelův hlas překřičel bitevní ryk rozléhající se kolem a jeho optický paprsek mezitím oddělil hlavu od trupu dalšího z robotů útočících na tuto malou mutantskou vísku.

„Rozkaz, veliteli!“ prolétla mu nad hlavou Rogue se smíchem.

„Srandičky, srandičky,“ zavrčel Cyclops a když se rozhlédl, spokojeně zaznamenal, že X-meni už jsou zase v plné práci.

Jeho slova však už Rogue neslyšela. Její pozornost upoutal Sentinel ničící střechu rodinného domku.

„Ty zatracená hromado šrotu!“ křikla na něj vztekle, aby ho odvrátila od ničení rodinného obydlí.

Senzory zaznamenaly letící mutantku a obří robotická paže se natáhla, aby ukončila život tohoto nebezpečného jedince se schopností létat. Dřív než však z dlaně vyšlehl laserový paprsek, Rogue už pracku svírala ve svých dlaních. V dalším zlomku vteřiny vyrvala paži z kloubního spoje a otočkou vetkla svou kořist do robotického obličeje. Kamery místo očí přestaly předávat obrazové signály do řídícího centra a stroj se zapotácel. Rogue se na kratičký okamžik kochala svým dílem, když tu si všimla, jak se hrudní pláty stroje propadají dovnitř. Jakoby je mačkala nějaká neviditelná síla. O dalších pár vteřin později už Sentinel vypadal jako surrealistické umělecké dílo. Jean nasměrovala zbytky neužitečného Sentinela daleko od ostatních a tam nechala zmačkaného robota zapadnout do závěje.

„Díky, Jean!“ houkla na ní Rogue a zamávala červenovlasé mutantce vznášející se nad zemí stejně jako ona.

„Není zač! Moc už jich nezbývá!“ přikývla Jean.

„To je dobře! Stihneme ještě oběd!“ usmála se Rogue a obě mutantky vyrazily k dalšímu cíli.

Lokální tornádo síly F4 sebralo do svého trychtýře dva stroje a důkladně je zapletlo dohromady. Storm chvilku počkala až se vítr vyřádí a pak vír zase odstranila. Pár Sentinelů začal vyhodnocovat situaci, ale k nápravnému opatření vedoucímu k opětovnému uvedení jednotky do bojové pohotovosti už nedošlo. Sentinely zasáhlo hned několik blesků najednou a ty dokončily dílo zkázy. Oba stroje dopadly s takovou prudkostí až se zem otřásla.

O další dva roboty se postarali Nightcrawler a Shadowcat. Modrý mutant se společně s dívkou teleportoval na rameno Sentinela a mutantka vzápětí na to profázovala skrz robota až na zem. Cestou zkratovala elektroniku a když se nohama opět dotkla země, Nightcrawler je oba opět teleportoval do bezpečí. Než se duo pustilo do dalšího kousku, ještě se pohledem na závěrečný ohňostroj jisker ujistilo, že jejich snaha má patřičný efekt.

Kousek od něj dopadla obří noha. Než stačil uskočit, popadla ho obrovitá pracka a téměř okamžitě začala drtit. Nebýt jeho organické oceli, už by nebyl mezi živými. Náhle však sevření povolilo. Ruka byla čistým řezem oddělena od trupu a spadla na zem. Colossus se vydrápal z prstů a rozhlížel se po svém příteli, který ho svými adamantiovými drápy osvobodil. Wolverine však už seděl na Sentinelově rameni a prosekával se do nitra robotické hlavy. Zatímco malý mutant ničil pláty brnění drápy, dvoumetrový obr v oceli je trhal holýma rukama.

Každý z X-menů měl plné ruce práce a každý po svém dokázal napáchat nezvratné škody na robotických jednotkách určených pro bezodkladnou likvidaci mutantů. Když boj završili společným rozdrcením posledního Sentinela, nesměli se ze svého úspěchu těšit moc dlouho. Sirény a blikající červená a modrá světla donutily naše hrdiny k ústupu. Prvotní nebezpečí plynoucí z útoku Sentinelů na toto malé městečko bylo zažehnáno, teď přišel čas aby se X-meni postarali o svoje bezpečí. Pískavý řev proudových motorů přehlušil sirény a Blackbird vzápětí zmizel mezi mraky na obloze.

Uvnitř letounu panovala povznesená nálada způsobená jak úspěchem v boji tak faktem, že se vše obešlo bez vážnějších zranění. Obě lékařky výpravy se téměř hned po startu začaly věnovat zraněným kolegům.

„Můžu se na to podívat?“ Karakal ukázala na uniformu zbrocenou krví a přisunula si kufřík s lékařským vybavením.

Logan seděl shrbený v předklonu a jeho hojivý faktor zaceloval ránu v pravé části hrudníku. Už když na ní upřel zamračený pohled, věděla že jeho nálada není zrovna nejlepší.

„Nech to bejt, vodoměrko. Doroste to samo,“ utrousil nevrle.

„Máš bolesti,“ konstatovala mutantka klidně. „Můžu ti ulevit alespoň od nich.“

„Řek jsem nech to bejt!“ zavrčel hůř než měl původně v úmyslu. Chtěl jí jenom odbýt, ale vzteku způsobeném bolestmi se nedokázal ubránit. Sledoval jak jí ztuhly rysy v obličeji a když beze slova přikývla hlavou, zamrzelo ho to. Ona byla tím posledním, kdo si jeho zlost zasloužil. Na lítost už však bylo pozdě. Mutantka se přesunula k sedadlu za ním, na kterém seděl Gambit s tržnou ránou v obočí. Poslouchal její tichý konejšivý hlas, který mohl patřit jemu. Stačilo projevit trochu zájmu.

'Mohl sis užít trochu její péče, jenže ty ne. Tys musel hned kousat, ty stará zabedněná rosomáčí palice. To sis, kamaráde, pěkně polepil.'

„Jak to vypadá, Phoebe?“ Rogue natahovala krk mutantce přes rameno, aby viděla jak na tom její druh je.

„Nic to není, chérie,“ mrknul na ní Gambit a bez mrknutí oka snášel prudkou štípavou bolest z desinfekce.

„Není to ani na šití,“ přikývla modrovlasá mutantka a na oba se usmála. „Dám ti tam jenom stahovací náplast a necháme to dejchat.“

„Co to rameno?“ objevila se vedle nich Jean a prohlížela si roztrženou uniformu na mutantčině rameni.

„Jenom hadr. Měla jsem kliku,“ odměnila starost své lékařské kolegyně úsměvem. „Co ty?“

„Ani škrábanec.“

„Rád bych vás pochválil,“ ozval se z pilotního místa Cyclops. „Vedli jste si všichni dobře a proto dneska už nebude žádný trénink v Danger Room.“

Mutanti v letadle byli chvíli jako opaření. Nestávalo se často, že by je velitel chválil natož jim odpustil trénink. Když všichni propukli v jásot, velitel se jenom pousmál. „Ovšem to neznamená, že jste zproštěni svých dalších povinností,“ dodal když radostný hlahol trochu utichl. V odpověď dostal obvyklou dávku otráveného huhlání na kterou už však byl od stále stejných jedinců zvyklý a dál spokojeně vedl letadlo na cestě domů do Westchesteru.

Odpoledne rychle uteklo a navečeru se někteří mutanti vydali oslavit dnešní úspěšný den. Až na pár jedinců zůstal institut téměř opuštěný.

I Logan se chystal do města. Chtěl provětrat motorku a někde v baru nad pivem si alespoň trochu vyčistit hlavu. Už oblečený stoupal po schodech, aby v kuchyni zkontroloval stav odpoledne napečeného cukroví, které pod plátěnými ubrousky v klidu chladlo. Ještě než vkročil na odpočívadlo v půli schodiště, zaslechl tiché pískání. Namísto do kuchyně zamířil po zvuku známého hlasu, který pískání střídal.

Zahlédl jí už mezi dveřmi. Seděla v rohu gauče, bosé nohy na konferenčním stolku, brýle zastrčené do poutka na rameni. Sledoval jak ze země pod nohama zvedá láhev, šroubuje víčko a s prstem strčeným ve skleničce kontroluje hladinu nalévané whisky. Zlatavý mok se dotkl prstu, mutantka přestala nalévat a sevřela lahev mezi stehny. Vrátila víčko na své místo a lahev opět postavila na zem ke gauči. Olízla si prst smočený v alkoholu a v půli cesty k ústům se sklenka zastavila.

„Jestli tam budeš ještě chvíli stát a zírat na mě, začnu to brát jako šmírování,“ pronesla klidně aniž by k němu otočila hlavu a složila záda víc do opěradla.

Neubránil se údivu. Nakročil do společenské místnosti a nespouštěl z ní oči. Mutantka upila whisky, promnula si kořen nosu a loket zabořila do měkkého opěradla. „Jedeš vyvětrat mašinu?“ položila další otázku aniž by se nějak ujistila o tom, že je to skutečně on.

Opěradlo gauče vedle ní se prohnulo. Logan se posadil a po tváři mu přelétl milý úsměv. „Jak jsi mě poznala?“

„Dedukce. Všichni jsou pryč kromě profesora, Kurta a tebe. Profesor by sem přijel a Kurt by se sem teleportoval. Po svých si mohl přijít akorát ty,“ znovu přiložila rty ke sklence.

„To není špatný,“ uznale pokýval hlavou. „A ten zbytek?“

„Když jedeš ven, bereš si vždycky dvě věci. Tu černou koženou motorkářskou bundu se žlutými pruhy a ty vysoký kožený boty s chráničem na holeni. Při pohybu oba tyto kusy oblečení vržou a krom jiného, ta bunda má na bocích kovový spony. Jedna z nich není zapnutá, protože cinká.“

Malý mutant ani nemusel pohledem zkoumat svůj zevnějšek, aby se ujistil, že je to tak, jak říká včetně té nezapnuté spony.

„Jsi dobrá,“ pochválil mutantku.

Karakal si odfrkla a dopila skleničku. Nastala chvíle ticha, kterou narušoval akorát praskot dřeva v krbu olizovaného plameny ohně.

„Chceš jet se mnou?“ zeptal se Logan.

Tak tohle byl pro modrovlasou mutantku šok. Něco takového ani v nejmenším nečekala a to jí vzalo dech. Udiveně k němu zvedla obličej.

Sledoval, jak se jí rozradostňuje obličej a v očích začínají tančit veselé plamínky. Na to se jí obličej zase stáhnul do smutku. Mutantka sklopila hlavu a odvrátila se.

„Ráda bych, ale mám zaracha.“

Na to úplně zapomněl. „To je škoda,“ pronesl sklesle.

„Škoda je toho, co vzala voda, Logane,“ pokrčila mutantka rameny a zamyšleně otáčela skleničkou mezi prsty.

"Co je to s tebou?" natáhl ruku a prsty jí přejel po tváři. "Posledních pár dní jsi jak přejetá. Stalo se něco?"

"Nic," hlesla a kdesi uvnitř umírala touhou, aby se jeho ruka už nikdy neodtáhla. "To bude vánocema. Tohle období pro mě nikdy nebylo dvakrát šťastný."

Víc už neváhal. Svlékl si bundu a přehodil jí přes opěradlo. Jedním skokem přeskočil gauč a přistál v polštářích vedle mutantky. Karakal se usmála. Při pohledu jak se stříbrný kostlivec ladně nese přes opěradlo a pohodlně se usazuje vedle ní, jí zahřálo u srdce.

„Nebudeš nic namítat proti tomu, když ti budu dělat společnost?“ sáhnul pro láhev.

„Když nebudeš vrčet a kousat…“ nadhodila a přistrčila mu svou sklenku.

„Ještě se na mě zlobíš?“ nasadil výraz štěněte, které právě pánovi rozcupovalo ranní tisk.

„Už dávno ne. Za to vrčení si můžu sama. Došlo mi, že ti nemůžu nutit něco co sám nechceš,“ Phoebe se odmlčela a promnula si srst na uchu.

„A?“ Logan přestal nalévat a zavřel lahev.

„Potřebuješ příručku?“ obrátila k němu obličej a upřela na něj oči.

Znovu ho přepadl ten pocit, že se v té obsidiánové černi utopí. Věděl, co tím myslí. Věděl to od prvního okamžiku, kdy se na něj podívala. Bylo to tu zas. I když se všemožně snažil své city pohřbívat, neubránil se.

Sklenku vypil naráz. Svíral jí v ruce s hlavou sklopenou, když ucítil na své ruce její dlaň. Znovu pozoroval, jak strká prst do skleničky a nalévá stejné množství whisky jako předtím. Povolil sevření prstů a sklo vklouzlo do její ruky.

„Nevíš do čeho jdeš,“ zavrtěl hlavou.

„Je mi to jedno, Logane. Nejdůležitější pro mě je, že do toho půjdu s tebou. Nic víc mě nezajímá.“

Jinou odpověď snad ani nečekal. „Jenže v tom je ten největší problém. Ty zkrátka a dobře nemůžeš bejt se mnou. Něco zlýho by se ti stalo. Stejně jako těm všem před tebou. A já už to znovu prožít nechci.“

„Takže ty mě odmítáš jenom proto, že když budu s tebou, zákonitě umřu?“ přidala si jako ve snu. Na jeden hlt vyprázdnila skleničku a ostrá příchuť alkoholu v ústech jí přesvědčila o tom, že nespí. Vzala ho za bradu a otočila jeho obličej k sobě. „A co když ze mě zejtra udělá nějakej Sentinel sardinku v plechu, to bude taky proto, že jsem byla s tebou? Napadlo tě někdy, že to jestli s tebou někdo je nebo není, nemá na podobný věci vliv?“

A znovu ten pohled očí, který jako by mu viděl až na dno duše. Ztěžka vydechl. „Tím bych si nebyl tak jistej,“ sundal bradu z jejích prstů a odvrátil se. „Nevíš co jsem zač a když se to vezme kolem a kolem ani já sám pořádně nevim kdo vlastně jsem. Jediný, co o sobě můžu s jistotou říct je, že jsem zabiják. To chceš vážně bejt s někym kdo zabil víc lidí než si vůbec umíš představit?“

„Minulost mě nezajímá, Logane,“ vydechla napjatě. „Je to něco, co nemůžeš změnit. Zajímáš mě ty, teď a tady.“

„Proč zrovna já?“ pronesl sevřeným hlasem, při kterém jí přeběhl mráz po zádech. „Na světě je spousta chlapů, který by byly šťastný, kdyby tě měli vedle sebe,“ pokusil se o povzbudivý úsměv.

Podala mu skleničku a pokrčila rameny. „Tak to maj teda smůlu, protože já chci bejt s tebou,“ stála si za svým rozhodnutím.

V srdci se mu rozlilo štěstí, ale do duše se znovu usazoval smutek. „Vždyť o mě nic nevíš,“ zabořil se víc do gauče, zaklonil hlavu a položil si zátylek na opěradlo. Zavřel oči a poslouchal jak nalévá další sklenku.

„Vím o tobě víc, než si myslíš.“

Ucítil dotek na hřbetu své ruky a její kůže ho pálila jako čert. Vložila mu do dlaně dalšího panáka whisky.

„Pokračuj,“ vyzval jí šeptem.

Místnost kolem nich potemněla jak se den chýlil k večeru a z krbu se linulo příjemné teplé světlo, které svou září objímalo prostor kolem sebe.

„Původem jsi Kanaďan a mezi ukazováčkem a prostředníkem pravý ruky máš v dlani malou jizvu, která musela vzniknout ještě když jsi byl malej kluk.“

Narovnal hlavu a pátravě se jí zadíval do obličeje. „A dál?“

„Tvůj uzdravovací faktor tě postaví na nohy i po zraněních, který bys za normálních okolností nepřežil. To ale neznamená, že nemůžeš umřít. Jestli někdo ví jak vypadá smrt, jsi to právě ty. A to nemluvím o bolestech, agónii a podobných doprovodných efektech.“

„Bolí to, ale zvyk jsem si,“ upil trochu kvalitního alkoholu a nabídnul sklenku mutantce.

„Tři čtvrtě věcí, který si ve svým životě udělal, bys nejradši zapomněl.“

Phoebe sledovala jak sotva znatelně přikývnul. „Není to tak jednoduchý. Jsou věci, který jsem udělal rád a zatraceně jsem si to užil. Na druhou stranu jsou věci, který jsem dělat nechtěl, ale musel,“ sevřel ruku v pěst a zas jí rozevřel. „A neptej se proč.“

„Neptám se,“ zavrtěla mutantka hlavou a bojovala s touhou ho obejmout tak jak to dělají ti, co sdílí bolest toho druhého. „Třeba jednou přijde čas a ty mi to povíš sám.“

„Neni to nic pěknýho.“

„A neříká se náhodou v dobrým i zlým?“

„Jenže u mě je toho víc zlýho než dobrýho.“

„Ále blbost, Logane,“ mutantka do sebe hodila zbytek obsahu skleničky. „Kdyby to tak bylo, nebyl bys tady. Nevypadáš sice jako typický představitel mírových jednotek OSN, ale patříš k X-menům takže jsi na tý správný straně.“

Její rošťácký výraz a mladické nadšení, když mluvila o X-menech a správné straně, byly nakažlivější než chřipka. Nakonec podlehl a usmál se: „Ty to jen tak nevzdáš, viď?“

„To není o tom jestli to vzdám nebo nevzdám, Logane,“ sklopila hlavu a zírala si na ruce. „Jestli mě nechceš, já to nějak rozchodim. Koneckonců na odmítnutí jsem zvyklá, ale vysvětli mi to nějakym normálním standardním chlapským způsobem. Jako kupříkladu, šilháš, jsi protivná, máš křivý nohy, velkej zadek, jsi ukecaná a bla bla bla bla bla nebo klasika: miluju někoho jinýho, jsem ženatej a máme spolu tři roztomilý děti.“ Najednou se mutantka zarazila a promnula si obličej. „Tak a teď si připadám jako stíhačka co uhání chlapy. Myslim, že jsem kapku přebrala a už se ztrapnila dost, takže půjdu radši omrknout školu a projdu se na čerstvym vzduchu, to mi rozhodně udělá dobře.“

Sledoval jí, jak se zvedá, nasazuje brýle a má se k odchodu. Váhal jestli má něco říct, jenže i kdyby chtěl něco poznamenat, v tuto chvíli ho nic nenapadlo. Mutantka své poslední věty vychrlila v takovém spěchu, že ani nedostal šanci něco vymyslet.

„Phoebe, počkej!“ Logan přeskočil gauč a v půli cesty ke dveřím mutantku dohonil.

Karakal chtěla pokračovat v cestě, ale malý mutant jí zastoupil cestu. „No tak, podívej se na mě,“ šeptnul, jemně jí vzal za bradu a otočil její obličej ke svému.

„Logane,“ hlesla tak tiše, že jí skoro nebylo slyšet. „Já tě miluju.“

Říct to, bylo nesmírně těžké. Jen co to však dořekla, spadla z ní jakási nevysvětlitelná tíha, a mladé ženě se náhle ulevilo.

„Já vim,“ vypravil ze sebe poněkud zaskočený mutant.

„To je dobře, že to víš,“ usmála se mutantka plaše a nechala ho stát uprostřed místnosti jako solný sloup.

"Sakra!" zaklela mutantka u kuchyňské linky na které se právě snažila vyválet z těsta placku. "To zatracený pitomý těsto se pořád lepí!"

"Přestaň se vztekat, děvče, a posyp si to moukou," rovnala Rogue vykrájená kolečka z lineckého těsta na plech.

"Jasně!" vyprskla Kitty. "Dobrá rada nad zlato. A kde mám sakra tu mouku jako vzít?"

Jean zvedla hlavu od zdobení perníčků, natáhla ruku a zaměřila se na dózu s hladkou moukou stojící na opačném konci linky než na kterém se Kitty snažila přesvědčit těsto, aby leželo na desce a nelepilo se na váleček. Nádoba se zvedla, ladně se přenesla přes kuchyň a zůstala viset před nazlobenou mutantkou zápasící s těstem.

"Jé díky, dobrá vílo," vysvobodila Kitty mouku ze sevření telepatických sil a postavila jí před sebe, aby měla mouku při ruce.

"Za málo," odtušila červenovlasá mutantka soustředěně a pokračovala ve vykreslování motivu cukrovou polevou.

"Napadá ještě někoho, co bychom mohli napéct?" Ororo zkoumavě prohlížela už napečené druhy cukroví a přemýšlela, jestli ve svém cukrářském snažení nezapomněli na něčí oblíbený druh.

"Vosí hnízda. Ty má rád Logan. Ale musí v nich být hodně rumu," uculila se Rogue.

"Vosí hnízda se nepečou," zvedla Kitty oči k nebi.

"Detailistko!" odfrkla si Rogue.

"Na vosí hnízda je ještě tak týden čas. Měla jsem na mysli něco, co se musí upéct teď, namazat a nechat rozležet," přemýšlela bílovlasá mutantka nahlas a přitom její pohled padnul na Phoebe. "Nenapadá tě něco, Phoebe? Máš taky nějaký svůj oblíbený druh, který tu ještě není?"

Modrovlasá mutantka však nereagovala a dál hleděla skrz okno kamsi na oblohu. Ostatní ženy v místnosti ztichly a čekaly, s čím přijde. Když už se nepatřičně dlouhou dobu nic nedělo, Rogue prolomila ticho: "Tady Houston, opakuji, tady Houston. Volám orbitální stanici Phoebe. Jak mě slyšíte?"

Mutantka se probrala z letargie a po tváři jí přeběhl lehký úsměv. "Slyším vás jasně a zřetelně, Houstone," odlepila oči od skla a obrátila hlavu zpět ke zdobení perníčku ve tvaru hvězdy.

"Paráda, už jsem si začala myslet, že jsi vyrazila na výlet a zapomněla nás vzít s sebou," usmála se Storm. "Takže jaký je tvůj oblíbený druh?"

"Žádný nemám, já jsem slavila vánoce naposledy když mi bylo deset. Tedy myslím opravdové vánoce jako stromek, cukroví, rodina a takový ty věci," mutantka znovu zůstala pohledem viset na okně jako by jí tam táhla nějaká neviditelná síla. Tentokrát se však vzpamatovala sama a rozhlédla se po mutantkách v místnosti. "No a teď mám vás, je mi tu s vámi dobře a je to to nejlepší, co mě za poslední léta potkalo. A jestli na mě takhle budete ještě chvilku zírat, začnu bejt děsně sentimentální."

"Jo, tohle předvánoční období dělá divy," zasmála se Rogue.

"Mě to přijde dost smutný, že jsi neslavila vánoce," uzobávala Kitty těsto z válečku a přitom sledovala Phoebe jak odkládá nazdobený perník.

"Spíš jsem je neměla s kým slavit. Vánoce nejsou o nazdobeném stromku, cukroví, jmelí, purpuře na plotně a hromadě dárků. Když to není s kým slavit, je to o ničem. A obraťme list. Letos bych ráda strávila vánoce s vámi, když mě tu budete chtít," poslední slova pronesla mutantka s nádechem obav v hlase. Jak sama vzápětí zjistila, obavy byly zcela liché.

"No jasně, že tě tu chceme. Kdo si myslíš, že bude jíst tohle všechno?" trhla Storm hlavou směrem k cukroví.

Ve tváři modrovlasé mutantky se rozlilo zděšení. "Ne, to nemůžete myslet vážně!"

"Myslíme to vážně, to musí každý nováček," přitakala Jean.

Karakal zoufale hleděla na hromady cukroví a když si představila ještě to, co se napeklo minulé dny, začínalo se jí dělat mdlo. "O můj bože. To budu jíst ještě v červenci," vrhla zoufalý obličej na ostatní mutantky, které už jen stěží přemáhaly smích a při jejím pohledu propukly v hurónský řehot.

"Hernajs, to jsou mi ale blbý vtipy," hudrovala mutantka naoko, ale koutky úst jí cukaly zadržovaným smícem. "Málem to se mnou fláklo."

"Nu upřímně, Phoebe. Co se týče cukroví, budeš ráda, když stihneš ochutnat," mrkla na ní Jean.

"Přesně tak," přitakala Rogue a dala do trouby další plechy. "Kupříkladu loni jsme byly rády, když jsme uchránily poslední podnos s cukrovím, aby bylo co dát na stůl."

"Je zajímavý, jak ta banda najednou táhne za jeden provaz, když jde o cukroví. Žádná skrýš není dost tajná, žádná překážka nepřekonatelná. Pokud jde o nalezení, ukořistění a konzumaci cukroví, jsou naši hoši nepřekonatelní," potřásla Storm hlavou se smíchem.

"To mi připomíná, kdo vlastně dneska vaří?" Kitty úspěšně dokončila válení těsta a začala vykrajovat linecká srdíčka.

"Kurt a Remy. Zbytek party jel nakupovat. A teď se podržte, Logan jel nakupovat s nimi."

Čtyři mutantky zvedly oči od své práce a upřely je na Rogue.

"Logan jel nakupovat?" nevěřícně kroutila hlavou Kitty.

"Nespletla ses?"

"Nespletla, Jean," zavrtěla Rogue hlavou. "Viděla jsem ho na vlastní oči. Nasedal s nimi ráno do X-vanu a podotýkám, že dobrovolně. A dokonce ještě něco ve spěchu připisoval na seznam."

"Já myslela, že nakupování nesnáší," modrovláska soustředěně obtahovala kontury malého perníkového srdce.

"Taky ho nesnáší, proto mi to přišlo divný," vytáhla Rogue plechy z trouby a shrnula sladké pečivo na talíř. "No ale co já vim. Třeba konečně nasákl vánoční atmosférou."

"To se dřív Kitty naučí řídit," uculila se Jean.

"Tseh! Já řídím dobře!" hrdě se vypnula Kitty.

Rogue a Storm už se nadechly, aby reagovaly na její pověstné řidičské umění, když se z vedlejší místnosti ozvala přímo ohlušující rána následovaná záplavou německých a francouzských nadávek a spojovacími dveřmi se do místnosti navalil černý dým.

"Zatraceně! To cukroví bude smrdět jako uzený!" rozčilovala se Rogue a utěrkou zaháněla štiplavý kouř zpět do vedlejší kuchyně.

V místnosti se zvedl lehký vítr a ten vyhnal všechen dým pryč. Karakal spěšně vyskočila na nohy a zamířila ke dveřím. Proudem vody z dlaní uhasila lokální požár na plotně.

"Co jste tu vyváděli?" Storm ve společnosti dalších čtyřech ženských hlav hleděla na tu spoušť. Kuchyň vypadala jako po výbuchu a uprostřed toho stáli dva značně očouzení mutanti. Kurt už se nadechoval, že situaci osvětlí, ale Storm rázně mávla rukou. "Ani slovo a koukejte to tu uklidit, než se vrátí profesor!" doprovodem jejích slov bylo tiché výhrůžné hřmění.

"A máme po obědě," konstatovala Phoebe.

"Bude pizza," pokrčila rameny Kitty.

"Řeknu to Scottovi," přikývla Jean hlavou a začala vysílat telepatickou zprávu s instrukcemi.

Rogue se vrátila k plechům s cukrovím, když si všimla, že Karakal už je zase myšlenkami mimo. Mutantka otáčela perníkovým srdíčkem mezi prsty a znovu měla tvář otočenou k oknu.

"Je všechno v pořádku?" položila mutantce ruku na rameno.

"Jo," tiše přikývla Phoebe a obrátila hlavu zpět k perníku v ruce. "Nebe je modrý, voda mokrá, sůl slaná, kafe hořký - všechno je v nejlepším pořádku," vyloudila na tváři drobný úsměv.

"Až na tohle," vzala Rogue ozdobené pečivo z její dlaně a obrátila ho zdobením k sobě. Na perníku bylo ozdobným písmem vymalováno jméno malého drápatého mutanta.

"Na nešťastnou lásku ještě nikdo neumřel," uchopila Karakal perník a strčila ho najednou do úst.

"Tak jaký jsou?" vrátila se Storm z vedlejší místnosti a zahlédla jak perník mizí.

"Výborný," zahuhlala mutantka a věnovala jí milý úsměv.

"Pizza je objednaná, Scott vzkazuje, že tu budou tak za dvě hodiny," usadila se Jean zpět na svou židli a uchopila zdobičku s polevou na perníky.

"Tak to s tím musíme pohnout, abychom to stihly ještě někde schovat," konstatovala Kitty.

"Schovat? Kam to chceš schovat aby to Logan nevyčmuchal? A hlavně při tom kolik toho je... to už by bylo jednodušší schovat sochu svobody," mudrovala Rogue.

"To by rozhodně bylo, protože socha svobody nevoní po vanilce a rumu. Tu nikdo hledat nebude," rozesmála se Jean.

"A co takhle ten jeho pověstný čumák trochu zmást?"

Oči mutantek se otočily ke Karakal pro změnu upřeně zírající kamsi do horních poliček kuchyňské linky. Když mutantka vzápětí pokynula obočím, obrátily svůj pohled do míst kam hleděla ona. V nejhornější poličce stálo několik malých lahviček z hnědého skla v dřevěném stojanu.

"Počkej, ty myslíš že tohle ho svede ze stopy?" Rogue se lehce vznesla ze země a vzápětí už stál stojánek na posledním volném místě na stole.

"Co je to?" Kitty zvědavě vylovila jednu z lahviček a během studia nápisu otvírala lahvičku. "Vanilková esence," přečetla a přičichla. "Ale fuj, to smrdí. Na tohle nikdy neskočí."

"Moment," uculila se Phoebe, zvedla se od stolu a ze skříňky vytáhla skleničku.

Mutantky kratičkou chvíli sledovaly její záda a když už se zvědavě zvedly aby se jí naklonily přes rameno a zjistily tak co to kutí, Karakal se otočila a přistrčila Kitty pod nos skleničku s vodou.

"A teď?"

"To neni možný," vydechla Rogue, která taktéž přistrčila nos, aby si přivoněla. "To je skoro jako vanilkovej rohlíček."

Storm přes obličej přejel téměř ďábelsky škodolibý výraz. Natáhla ruku a podala si další z esencí. Kapátkem do skleničky vpravila miniaturní kapku a modrovlasá mutantka lehkým kroužením zamíchala obsah. Přivonět tentokrát dostala Jean.

"Teda normálně se vás dvou začínám bát," usmála se a kývla na obě čarodějky s esencemi. "Vanilkový rohlíček. Je to dokonalé."

"Dokonalý to neni, ale můžeme se těšit, že ho to kapku zmate," pokrčila modrovlasá mutantka rameny.

"A když ještě rozptýlíme tu sílu cukroví do několika skrýší, myslím, že máme velkou šanci nějaký uchránit,"usmála se Rogue.

"Výborně, takže ty se postaráš o to pseudocukroví a my jdeme rozptýlit to opravdový," mrkla Storm na Karakal.

"Operace zachraňte cukroví jest tímto oficiálně zahájena, "rozesmála se Kitty.

"Tady voněj vanilkový rohlíčky," nasál Bobby Drake vůni linoucí se po škole jen co vešel s nákupem do hlavních dveří.

"Da," přidal se další. "A ořechové košíčky."

"Tak co říká tvůj pověstný nos, mein Freund?" zazubil se na něj Kurt těsně poté, co se zhmotnil vedle Logana nesoucího krabici se jmelím.

"Hmmm," protáhl malý mutant významně. "Napečíno je, namazáno taky, můžem začít čenichat kam to naše milé dámy tentokrát zašily, co říkáte profesore?"

"Velmi lákavá nabídka, Logane, ale znáš mé oficiální stanovisko. Nemám s vašimi cukrovými loupežemi nic společného," sepnul profesor Xavier prsty a oči se mu smály.

"Ovšem proti dílu z kořisti nic mít nebudete, je mi to jasný," přikývnul Logan s lišáckým úsměvem a koutkem oka sledoval jak Kurt vybírá vhodný kousek jmelí.

"Myslim, že naše ženy něco chystají, mes amis," Gambit seběhl ze schodů a převzal od Petra štos krabic s pizzou. "Všechny se tváří velmi tajemně."

"Klid, Gumbo. Na tenhle nos si nepřijdou," Logan se zatvářil nadmíru sebevědomě a vzápětí prudce trhnul krabicí. "Zatraceně, Elfe! Jak dlouho budeš ještě to zatracený jmelí vybírat?!"

"Fertig," zazubil se spokojeně modrý mutant s uloveným kouskem jmelí. "Teď mi žádná neodolá," spokojeně propletl špičku ocasu větvičkou a zkusmo jí zvednul nad svou hlavu. "Perfekt!"

"Co jste nám přivezli?" objevila se na schodech první z mutantek.

"Vánoční dekorace, vodoměrko," usmál se Logan.

Kurt zmizel v oblaku sirného dýmu aby se vzápětí se svým *bamf* zhmotnil před Karakal. Modrovláska s předstíranou nechápavostí hleděla na ústa nachystaná pro polibek.

"No tak, mein Schatz, jsi pod jmelím," zapíchnul Kurt prst směrem k malé zelené větvičce houpající se nad jejich hlavami a znovu našpulil ústa. Mutanka mu však hbitě strčila mezi pootevřené rty vanilkový rohlíček.

"Ty vole!" vydechl Iceman. "Viděli jste to?"

"Hmmmmm," rozplýval se Kurt nad kouskem sladkého pečiva.

"Nějakej zelenej parazit mě neohromí," mutantka ležérně sešla ze schodů a převzala od drápatého mutanta krabici se jmelím.

"Jak můžeš říct, že je to parazit, Phoebe!" objevila se na schodech další X-woman. "Vždyť je to symbol vánoc!"

"Symbol nesymbol, používá stromy jako svý hostitele, tudíž je to malej, zelenej, keříčkovitej parazit," odfrkla si modrovlasá mutantka a s tichým hvízdáním začala stoupat do schodů.

"Ty jsi se vším taky hned hotová," mávla rukou Kitty a převzala další díl nákupu.

"A já vanilkovej rohlíček nedostanu, vodoměrko?" udělal Logan na mutantku oči.

"Vyčenichej si ho, prcku," odtušila dotázaná věcně aniž by se otočila a nechala se tak zlákat jeho štěněcím pohledem.

"Phoebe má pravdu, jmelí je skutečně parazit," profesor Xavier projel kolem skupinky přetahující se o krabice s nákupem a zamířil k výtahu.

"Děkuju, profesore!" ozval se z horní chodby Karakalin hlas.

"Ovšem jmelí je též neodmyslitelným symbolem vánočních svátků," usmál se profesor Xavier na Kitty ještě než se za ním zavřely dveře výtahu.

"Takže se koza nažrala a vlk zůstal celej," s rozmrzelostí v hlase uzavřel Logan celou debatu a zmizel ve dveřích, aby došel do auta pro další krabici.

Odpolední čas věnovaly mutantky vánoční výzdobě a většina pánského osazenstva snaze o to vypátrat kam zmizelo všechno cukroví.

"Tak jak jsou na tom?" špitla Kitty směrem k Ororo, která právě dokončovala zdobení vánočního stromu.

"Slyšíš nějaký vítězný řev?" uculila se Storm.

"Nic nenajdou, nemaj nejmenší šanci," přitočila se k nim Rogue a s vítězoslavným úsměvem začala připravovat dlouhé girlandy na ozdobení celé společenské místnosti.

"Hádám, že ti největší cukromilové to brzo vzdají a nasadí silnější kalibr, aby z nás vymámili svou dávku cukru," konstatovala Jean a pozorně sledovala lustr, kam by bylo nejlépe umístit snítku jmelí. Jmelí prozatím volně levitovalo pod osvětlením a červenovlasá mutantka s ním mávala sem a tam ve snaze najít co nejlepší místo.

"Jaký kalibr?" přestala Phoebe rosit vánoční hvězdy v květináčích rozmístěných na oknech a obrátila svou pozornost k mutantce stojící pod lustrem.

"No začnou žebrat, slibovat hory i s horákama, špehovat nás kam chodíme doplňovat podnosy a tak," zvedla se Rogue ze země a v letu začala věšet girlandy.

"A tak? Máš na mysli takový ty zamilovaný pohledy, který na tebe Remy vždycky vrhá, když něco potřebuje?" dobírala si jí Kitty.

"No tak myslím, že Remy není jedinej, kdo tu vrhá zamilovaný pohledy, že jo, Jean?" přistála Rogue spokojeným pohledem své zdobící umění.

"Scott si narozdíl od zbytku dokáže normálně říct, stejně jako profesor Xavier, je to tak profesore?"

Tichý chod elektronického vozíku zbytku přítomných mutantek oznámil, že profesor právě vjíždí do společenské místnosti. V klíně choval malý talířek se sladkým pokladem.

"Na to se hodí jedno takové staré přísloví," usmál se profesor a očima vybíral další kousek cukroví.

"Líná huba, holý neštěstí," suše konstatovala Phoebe.

Profesorova tvář se roztáhla do širokého úsměvu. Odněkud z útrob školy se ozval vzteklý řev.

"Měl byste si to sníst, profesore," jemně Storm upozornila jejich mentora, protože z chodby se ozval dusot několika párů nohou.

"Vsaďte se že vim, čí je to práce!" prskal Logan a rázoval směrem k jídelně.

"No jo. To bylo keců - na tenhle nos si nepřijdou," odfrknul si Gambit otráveně.

"Zdá se, že jsi podcenil nepřítele," přisadil si Bobby jízlivou poznámkou na adresu malého mutanta.

"Tak víte co, kamarádíčkové? Když jste tak chytrý, tak odteďka každej za sebe!" Logan cedil slova mezi zuby zatímco si rozrážel cestu skrz své kolegy zpět ke schodům. Jakmile však jim ukázal záda, po tváři mu přeběhl spokojený úsměv. Druhé fázi plánu už nic nebránilo. Samozřejmě, že odhalil umělé vanilkové rohlíčky stejně tak jako bezpečně identifikoval toho, kdo tento překvapivý nápad rozmístil po institutu. Jenže on potřeboval rychle přejít k druhé fázi hledání cukroví, kterou bylo již Rogue zmíněné osobní získávání sladkých dobrot na jednotlivých mutantkách.

Ještě v posteli se nemohla ubránit úsměvu, když si vzpomněla na ošklivé, uražené pohledy, které na na ně na všechny vrhala mužská část osazenstva zklamaná takovým fiaskem. Vonící cukroví všechny velmi nalákalo a vrchní hledač takhle selhal. Potrápit je opravdu stálo za to.

Na druhou stranu však modrovlasé mutantce česající si vlasy přišlo líto, že se Logan rozzuřil natolik, že se nevrátil s ostatními a když se neobjevil ani u večeře, začala jí tahle malá zlomyslnost mrzet. Vědoma si však rozhodnutí držet s ostatními mutantkami basu, zatlačila svou rozmrzelost do pozadí. Teď však v soukromí svého pokoje se to vrátilo. Naproti tomu byla to přeci ona, kdo mu odhalil své city a on se tvářil jako by se ho to ani netýkalo. Přála si, aby jí včera v noci vzal do náruče, řekl že jí taky miluje a že odteď už bude všechno tak jak si nad oním romantickým brakem předevčírem ráno vysnila. Jenže tohle mohlo fungovat v zoufale nereálném světě z pera autorky romantické literatury. Možná by bylo nejlepší, kdyby nic takového neříkala. Tím, že mu své city vyjevila, se jí ulevilo, ale teď se cítila zranitelná. Odteď už nic nebude jako dřív.

Mutantka se převlékla, odložila brýle, zhasla světlo a zahrabala se do peřin. Ač si myslela, že nezamhouří oko, usnula téměř vzápětí.

Čísi dost ostré zaklepání jí vytrhlo ze spaní. Zvedla hlavu, chvíli zápolila se záplavou vlasů a když konečně vysvobodila obličej, klepání se ozvalo znovu, mnohem hlasitěji a naléhavěji.

"No jo, vždyť už jdu," zahuhlala a zvedla se z postele. Vlasy zamotala do ledabylého uzlu, který zafixovala obyčejnou tužkou, která ležela na nočním stolu vedle brýlí. Než si však stačila brýle nasadit na nos, málem si ukopla malíček o nohu postele. Spolkla několik jadrných nadávek, jež se jí draly na jazyk a pohlédla na hodiny vedle dveří. Ukazovaly půl druhé. Vzala za kliku a otevřela dveře.

"Logane," vyhrkla překvapeně. "Co tu děláš?"

Stál tam s hlavou skloněnou zapřený rukou o zárubeň dveří a když k ní zvednul tvář, všimla si bolestivého výrazu. Vzápětí se však jeho obličej roztáhl do pobaveného výrazu.

"Teda viděl jsem už leccos, ale tohle je snad ze čtyř hektarů bavlny," ukázal na rolák s dlouhým rukávem, ze kterého mutantce vykukovaly akorát nohy od kolen dolů.

Karakal spolkla uraženou ješitnost a rozhodla se oplácet stejnou mincí. "Snad nečekáš, že ti přijdu oteřít v tý úžasně hladký černý saténový košilce s krajkou," neodpustila si drobnou provokaci a spokojeně sledovala jak padá na úrodnou půdu.

Logan polknul na sucho a podrbal se ve vlasech. V tom samém okamžiku jeho pozornost upoutalo něco jiného.

"A co je tohle?" natáhl ruku k jejímu krku.

Dřív než se prsty dotkly kůže, stáhla se mutantka za dveře a v zrcadle za nimi si prohlížela červenou otlačeninu.

"Vášnivej milenec," pokrčila rameny s předstíranou netečností, když se zase vrátila do dveří.

"A kde ho máš?" natahoval mutant krk do pokoje a zvláštní pocit mu sevřel hruď.

"No kde asi," promnula si mutantka oči pod brýlemi. "Ve skříni. Kam se asi schovávaj amanti."

Logan zavětřil a po tváři mu přeběhl spokojený výraz. "Nikdo jinej než ty tu není."

"Skvělý, Logane," nasadila otrávený výraz. "Takže teď když jsme si to ujasnili a pokud nemáš nic lepšího na práci než si dělat srandu z mýho spacího úboru, ráda bych ještě porazila pár hodin spánku," začala zavírat dveře, ale malý mutant se do nich vecpal.

"Ještě jsem neskončil," zašeptal a začal si rozepínat zip na bundě.

Mutantku polilo horko. "Logane co.."

"Klid, Phoebe. Nebuď hned tak vyděšená," mrknul na ní, začal si rozepínat košili a vytahovat jí z džín.

Už už se nadechovala, že tuhle hru rázně ukončí, když si všimla, že látka je na mnoha místech roztrhaná. Oděv sklouzl na předloktí a odhalil tak jeho hruď. Jak se drápatý mutant otáčel, Karakal si všimla hrbolků, kterými byl doslova posetý.

"Normálně si to vyndavám sám, ale tentokrát jsou i na místech kam si nedošáhnu," zkroutil ruku za zády a zkusil si dosáhnout na střelu vedle páteře zarostlou pod kůží.

"Co to, sakra, je?" natáhla ruku a lehka se dotkla jednoho z nesčetných hrbolů.

"Pětačtyřicítka, devítka a možná i šest pětatřicítka," bolestí svraštil čelo. "Konečně mě dostaneš na lopatky, doktorko," věnoval jí rošťácký úsměv.