Hlavní postavy: Rogue, Gambit, Spyke, Havran (V)^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Však to znáte. Fantasy s čaroději - mutanty v tomto případě, bandou zlodějů a nájemnými lovci... Krásný to den, vypadá to, že se nemůže nic stát. Ale vše se může zvrtnout…

V malé zemi, roku 17 druhého věku, se jedna mladá dívka probudila ze zlého snu. Zdálo se jí, že je někým jiným. Že není sama sebou; nevěděla KÝM, nebo ČÍM vlastně je. Teď seděla na posteli a zírala na zeď před sebou. Visela na ní stará mapa. Mapa území jménem Lilanaín. Dívka svraštila čelo a zadumaně si mapu prohlédla. Přejela rukou po kresbách hor.

Pomalu jí začalo svítat. Nachází se přímo tam - v těch skalnatých horách.

‘Jsem Anna a jsem čarodějka.‘

Prohrábla si vlasy, vstala, došla ke dveřím, otevřela je a vyhlédla ven.

Bylo nádherné jarní ráno. Sluneční paprsky hladily Annu po tvářích. Foukal svěží vítr. Ptáci zpívali, borovice ve skalách šuměly, rosa okapávala z listí. Kdesi v dálce se ozvalo zavytí vlka volajícího svou rodinu. Celý les se opět probouzel do nového dne.

Až na Anninu chatrč nebyla nikde ani stopa po lidské činnosti. Anna se nemusela obávat, že ji někdo spatří. Těmto horám a obzvláště takzvaným čarodějům se lidé vyhýbali. Báli se jejich schopností.

Od doby, co se u Anny projevily čarodějnické schopnosti, žila sama, mimo dohled lidských očí. A protože byly hory Katikala opuštěné, byly pro život čarodějky ideální.

Dívka se zhluboka nadechla.

‘Lepší už to nebude,‘ pomyslela si šťastně.

Odrazila se od země a vzlétla. Neměla křídla. Kdybyste nevěděli, že je čarodějka, spletli byste si ji s člověkem. Prostě dokázala létat a měla nadlidskou sílu. O zbytku svých sil nevěděla nic, zatím.

Letěla nad skalnatými horami bez cíle. Byla naprosto svobodná. Tady ji nemohlo nic zastavit. Zavřela oči a nechala vítr, aby si hrál s její hustou hřívou.

Najednou zatoužila po cizí společnosti. Necítila to již do dlouho. Žila v horách už mnoho let.

Překonala se, odstrčila svou nechuť k tomu, co lidé dělají čarodějům a čarodějkám a vydala se směrem pryč z hor.

Po několika hodinách cesty vzduchem (v dočasné společnosti malého, vrabci podobného ptáčka) v dálce spatřila malou, ale nápadnou skvrnu - osadu.

Trochu přidala. ‘Čím dřív tam budu, tím lépe. Od rána jsem nic nejedla.‘

Celý život nosila u pasu malý, nenápadný a nezajímavý váček. Obsahem onoho „nenápadného váčku“ bylo pár mincí. Anna prosazovala heslo „Náhoda je blbec“; na druhé straně opasku nosila naopak nápadný měšec nacpaný plochými kamínky - past na zloděje.

Když se přiblížila pomalu na dohled osady, slétla k zemi a přistála na pevnou půdu. Dál musí jít pěšky. Už je to jen kousek, ten ji nezabije. Šípy strážných by ale mohly, kdyby bývala letěla dál.

Došla k bráně. Poťukala prstem na levé křídlo. Kdyby zabušila, dveře by se rozpadly (v tom lepším případě). Těsně před jejím obličejem se prudce otevřela špehýrka, a v ní odporná hlava s ještě odpornějším majitelem.

„Co tu chceš?!“ utrhl se na dívku. Pak si teprve všiml, kdo před ním stojí. Prohlédl si Anninu štíhlou postavu a oči se mu chtivě zableskly.

„Pardón, se vomlouvám, krásná ženštino.“

‘Hnusná obluda…,‘ pomyslela si Anna, ale nenechala se vyvést z míry. „Jsem Tamara a cestuji po světě.“

„Ženská na cestě a sama? Pche! Blbost,“ nedůvěřoval jí strážný. Pak si ji ale znovu prohlédl. ‘Třeba z toho ještě něco kápne,‘ pomyslel si a vpustil ji dovnitř. Anna nakráčela hrdě dál. ‘Hnusná obluda‘ si to nenechala ujít a plácla dívku přes zadek. Anna zabrblala něco o skřetech a dračích chřtánech, a bez povšimnutí šla dál. Kdyby se neudržela, moc by na sebe upoutala pozornost, a to opravdu nechtěla.

Anna se toulala osadou a prohlížela si všechny možné obchody. Sháněla něco k snědku. Nechtěla nic dokonalého. Stačilo by jí pár jablek, a kousek chleba.

Na jedné straně ulice uviděla jakýsi stánek. K jejímu štěstí to bylo prvotřídní „Ovoce a zelenina“. Vybrala si pár jablek, pokud možno nejzelenějších - nebylo potřeba, aby se cestou zkazila.

„A odkud pocházíte, dámo?“ zeptala se zdvořile prodavačka.

„Já vlastně domov ani nemám,“ usmála se Anna. „Jsem pořád na cestách.“

„Aha, a to se nebojíte?“ zapochybovala starší žena.

„Měla bych se snad něčeho bát?“ vyzvídala nenápadně čarodějka. Došlo jí, že žena před ní je sice milá, ale výkonná vesnická drbna. Tady se dozví nejvíce.

Obchodnice se bázlivě rozhlédla. „Potuluje se tu banda zlodějů.“ Pak si Annu změřila. Co kdyby byla od té tlupy ničemných krys? Ano, ten jeden byl pěkný, a dívka před ní jí taky připadala sympatická, ale co když?

„Banda?“

„Někteří jsou hezcí. Chlapi jedni blázniví! Takhle riskovat krk místo počestný práce,“ zalomila žena rukama.

Anna si kousla do jablka. „Jak si můžete být tak jistá, že jsou hezcí? Vy jste je někdy viděla?“

„Nedej bože! Kdybych je viděla, už bych tu asi nebyla.“ Pak se naklonila k Anně blíž. Rozhlédla se a zašeptala: „Potulují se prý kolem města Arogo.“

Anně se to začínalo líbit. Možná z ženy vycucá i něco víc. „Opravdu? To není daleko.“

„Želbůh! Není. A co jsem slyšela, jeden z nich je čaroděj!“

V Anně zatrnulo. Není tu tedy sama. Musí ty zloděje najít. Dostane se k nim. Hlavně k tomu jednomu. K tomu čaroději.

„…krásné jméno, stejně tak on. Škoda ho. Pokud ho chytí, zaplatí životem.“

‘Do háje!‘ Zanadávala v duchu Anna, právě ztratila možnost zjistit jméno toho, koho hledá. Musí se vypravit do Aroga. Tam je snad najde.

„Proutník to je hrozný, co já vím. Ale ten šarm! Žádná, která ho potkala, neodolala a ráno se probudila o moc chudší, ať byla princezna, nebo chuděrka služebnická.“

„Proutník říkáte?“

„Ano, a pěknej chlap. Ale dámo, doufám, že je nebudete hledat! To by byla sebevražda! Taková krásná a mladá!“ zakňučela žena. „Víte, co by z vás mohl udělat? Krvavou kaši!“

‘Tu udělám já z něj, pokud se o něco pokusí,‘ pomyslela si Anna zlomyslně.

Už se nezdržovala, rozloučila se s prodavačkou a rozhodla se pokračovat. ‘Musím tu kanální krysu najít,‘ říkala si pro sebe.

Jakmile byla dost daleko od osady (k její velké nechuti se musela znovu setkat se strážným u brány, opět absorbovat podlézavé kecy a samozřejmě plácnutí přes zadek), chystala se vzlétnout. To už se jí ale nepodařilo. Něco ji zezadu praštilo přes hlavu, před očima se jí zatmělo a pak klesla k zemi…

Když se probrala, byla už tma. Ruce i nohy měla svázané nějakými pevnými kořeny, které by se jí nebýt dlouhých rukavic a vysokých bot zařezávaly do kůže.

Spatřila nazlátlé míhavé světlo vycházející z ohně, ke kterému byla otočená zády. Pak si uvědomila, že slyší hlasy. Mužské hlasy.

„Ještě toho rudovokýho a už žádný čarodějové v okolí nebudou!“

„Ten bude větší vořech, než ta holka,“ odpověděl prvnímu chraplavému hlasu druhý. „Ta byla kořist pro malý děcko, když víš jak na ni.“

„Toho kluka teď nech plavat,“ zachrčel první, „teď tu máme tu holku. Co si trochu užít než ji dáme tomu lordovi?“

Anně přišel hlas mluvčího povědomý, kde ho ale slyšela? Nemohlo to být dávno…

„Dej pokoj, Digisi! Máme ji odevzdat živou. Mrtvá má menší cenu. Už to, že budem muset zabít toho kluka, stačí!“ okřikl muže jménem Digis další hlas.

Anna by si nejraději oddychla, ale nemohla si to dovolit. Měla strach. Byla příliš zesláblá na to, aby provazy zpřetrhala. Mohla jen doufat v zázrak, a to byla jedna z mála věcí, které jí moc nešly.

„Řek bych, že chrápe už dost dlouho,“ ozval se po chvíli jeden z hlasů. „Buď rád. Když nic jinýho, tak aspoň čerstvá pro toho chlápka bejt musí,“ zahuhlal trucovitě Digis.

Pak si Anna uvědomila, kde už ho slyšela. Odporný strážný z té osady.

‘Život není fér,‘ pomyslela si zoufale. Proč vše nemohlo být jako ráno? Proč nezůstala v horách mimo dohled žádostivých lidských očí? Na výčitky už bylo teď pozdě. Bude ráda, pokud se k tomu lordovi dostane alespoň živá.

Ze zamyšlení jí probudil až pořádný kopanec do zad. Věděla, že teď už je jedno co udělá. Prostě se bude muset ohlédnout. Tak se podívala.

„Brý ráno, Šípková Růženko,“ ozval se na ní majitel prvního hlasu, který uvážil, že opravdu spí moc dlouho. Byl vysoký, tmavovlasý, se zlým úsměvem. „Spalo se vám dobře, dámo?“ vytáhl ji hrubě za ruce. Kořeny jako by na chvíli povolily. Než si to ale Anna stihla uvědomit, byla spoutaná znovu, s několika dalšími lany rostlinného původu navíc.

„Do růžova,“ usmála se sladce, přesto ironicky.

Zalapala po dechu. Dlouhánovi se nejspíš nelíbil tón a nějakým Anně neznámým způsobem se jí kolem krku stáhla lianovitá smyčka, stejně jako v pase.

„Ty si na Billyho dovolovat nebudeš!“ přitáhl si ji k sobě a pohrozil jí před očima pěstí. Anna měla chuť mu ubalit takovou, že by mu hlava přistála v Arogu na věži kostela.

„Hnusná čarodějko! Tfujtajksl!" S tím s Annou sekl na zem.

‘Jako by ty provazy nestačily,‘ pomyslela si. Dlouhán s ní mrsknul o zem dost prudce. Pořád ještě ale nezahazovala přemýšlení, jak utéct. Mohla by vzlétnout. Vzápětí však tu myšlenku zapudila. Kytky ji držely moc pevně.

„Billy, ty jsi taky čaroděj,“ povzdechl si poslední hlas, zatím beze jména.

„Jo, ale já pracuju pro lorda, kerýmu tady všechno patří!“ utrhl se na nejmenovaného Billy.

Nešťastně si prohlížela společníky vysokého a hrubého muže (ne-li monstra).

Digis byl odporný s dlouhými slepenými vlasy. Choulil se do pláště zimou. Byl to člověk.

Pak se podívala na nejtiššího z oněch tří mužů. Mladíka atletické postavy. Velmi tmavá pleť ostře kontrastovala s blonďatými vlasy. Nepochybně to byl taky čaroděj. Seděl tam a nepřítomně zíral do ohně.

V tom se ozvalo zakrákání, jež postupně přešlo v rozzuřený skřek. Všichni včetně spoutané dívky se ohlédli za zvukem.

„Co to, k sakru bylo?!“ zaburácel Billy.

„Ty čéče, to fakt netuším, ale běhá mi z toho mráz po zádech,“ odpověděl vylekaný Digis a zahrabal se ještě hloub do pláště.

„Znělo to jak krkavec, ale co bylo, do pekla, to další?!“ nespouštěl Billy oči z oblohy. Stejně tak Digis zíral ke světlům v dáli. Anna nevydala ani hlásku. Jen tak po očku jukla na tmavého mladíka a nemohla uvěřit vlastním očím. On nehnul ani brvou! Seděl pořád stejně jako předtím. Ten řev ho vůbec nevyvedl z míry. ‘Počkat,‘ prohlížela si dál jeho tvář a pak si toho všimla. ‘Ten kluk se usmívá!‘ A vůbec se už nedívá do ohně, ale na ni. Šibalsky.

‘No to snad ne, co má za lubem?‘ Všimla si, že na loktech se mu začínají objevovat malé hroty postupně přerůstající v růžky. Kluk se na ni usmál a dál nehybně seděl, jako by vyčkával.

Oba druzí se začínali klepat hrůzou. Obzvlášť Digis. V hlavě měl draky, démony a všemožné potvory snad ze všech věků. Billy zase neklidně přešlapoval a pořád zíral na oblohu.

Pak se zakrákání ozvalo znovu. Což samozřejmě oba muže vyděsilo ještě víc.

Anna stále sledovala mladíka, který dál nehybně seděl. Jen se usmíval a na loktech se mu postupně dál zvětšovaly ostré výrůstky.

A potom se zakrákání ozvalo naposled. Kolem dívky prolétl malý ptáček velikosti vrabce. Jak ráda by letěla s ním. Ptáček vyletěl nahoru, kde zmizel mezi větvemi. Pak se zase vracel. A čím byl blíž, tím se zdál být větší. Vlastně nejen zdál. Z malého ptáčka bylo něco úžasného. K zemi se s ohlušujícím skřehotem snášel ohromný orel s rozpětím křídel snad šest metrů.

Oba muži - jak malý, tak velký - zpanikařili. Hned začali pobíhat sem a tam. Ale pták si jich nevšímal. Snesl se k Anně, vzal ji opatrně do pařátů, mávl křídly a obrovskou silou vyrval ze země kořeny, které Annu držely spoutanou. Dívka nedokázala pochopit co se děje. Věděla jen, že v tom má prsty ten blonďatý kluk, který už teď stál a usmíval se. Pak se rozhlédl, co dělají ti dva, a jen tak mimochodem po nich hodil pár hrotů. Každý zasáhl svůj cíl a oba sadisté se zhroutili k zemi.

Anna s orlem už byli tak vysoko, že viděla jen malou blonďatou tečku velikosti myši, jak uhasila oheň.

Orel přistál na mýtině kousek od místa, kde dívka naposled viděla mladého čaroděje. Teď už měla strach jenom z toho, že by mohla uniknout z deště pod okap.

K jejímu údivu ji orel opatrně položil na zem a pak ohromným zobákem rozerval pouta na kusy. Anna byla opět volná. Chtěla uletět, ale byla tak zesláblá, že by se moc daleko nedostala. Nechtěla riskovat, ale řekla si, že počká a uvidí, co se bude dít. Orel zatím opět změnil svou velikost i tvar. Byl z něj člověk. Měl ostře řezané rysy, přízračné oči černé jako noc. Stejně černé byly i vlasy, které za ušima splývaly v drobné černé chmýří. Čaroděj.

„Doufám, že nejsi příliš vyděšená,“ usmál se.

„Jde to, zažila jsem horší věci,“ odpověděla Anna a dál si muže – orla prohlížela.

„Jsi čarodějka, že?“

Přikývla. „A vidím, že ty jsi čaroděj. Měníš se v orla?“

„Nejen v to. Dokážu změnit podoby v kteréhokoli letu schopného ptáka.“

„To je úžasná schopnost,“ vydechla Anna.

„Nestěžuji si. Jinak, říkají mi Havran,“ usmál se na ni a natáhl jí ruku s drápy.

„Já jsem… Anna,“ řekla pravdivě a podala mu ruku v dlouhé rukavici.

„Pověz mi, Anno. Co máš za schopnosti?“

„Jednoho dnes jsem se začala prostě vznášet. Nevím čím to bylo. A pak jsem jednou ve vzteku (už nevím proč vlastně) udeřila do stolu. Rozpadl se.

„Obdivuhodné schopnosti,“ uslyšela za sebou. Když se otočila, stál tam ten dikobrazí kluk, který jí společně s Havranem zachránil kůži. Vesele se na ni usmíval.

„Anno, tohle je Evan,“ představil Havran svého mladšího společníka.

„Říkej mi, jak chceš. Klidně i Ježku nebo Dikobraze,“ zasmál se Evan.

Anna se poťouchle zazubila: „Dobře, Ježku.“

„Výborná práce, kamaráde. Další svobodná čarodějka,“ poplácal Havran kluka. „Jsou mrtví?“

Evan přikývl.

Anna už to nevydržela. Vstala ze země a objala oba muže. „Ani vás neznám. Ani nevím, proč jste mi vlastně pomohli, ale děkuju vám.“

„Teď, pokud se můžu zeptat, kam míříš?“ zeptal s Evan, když společně s Havranem rozdělali oheň a opekli na něm zajíce, kterého Havran mezitím ulovil.

„Chtěla jsem do Aroga. Prý se tam potulují zloději a jeden z nich je čaroděj,“ řekla, když spolkla sousto. Ježek s dravcem se neklidně zavrtěli na místě.

„Ano, tam jdeme taky,“ řekl nakonec dikobraz. „Ten čaroděj je náš přítel.“

„Opravdu?“ rozzářila se Anna. „Víte, od dob objevení mých schopností jsem žila sama v horách. Ale už jsem to tam nemohla vydržet, proto jsem se vrátila k lidem.“

„Proto jsem tě tam ve vzduchu viděl poprvé,“ zapřemýšlel nahlas muž-pták.

„Ty jsi mě viděl?“

Přikývnul.

„Počkat… Ten malý vrabec? Ten co se mnou kousek letěl… To jsi byl ty?“

Opět přikývnutí.

„To tys mě napráskal?!“

Zuřivé zavrtění hlavou.

„Ale jak na mě ti zmetci přišli? Vždyť jsem byla nenápadná nebo ne?“

Tentokrát odpověděl Evan. „Moc ses vyptávala u té prodavačky. Vážně jsi neměla svůj den. Ta ženská je největší drbna v kraji. Samozřejmě jí to přišlo divný. Trochu jsi to přehnala s vyzvídáním. Pak Digis. Tomu se zas nezdálo, že jsi na cestách sama a bez vaku nebo něčeho.“

„Aha, takže pokud jsem to pochopila správně, jste na ně vlastně ušili boudu. A chytrou boudu.“

Dvojí přikývnutí. Anna znovu objala své zachránce a děkovala jim, jak jen mohla.

Přestože byli všichni unavení, trval rozhovor ještě dlouho. Nakonec se krom Evana, který držel hlídku, uložili ke spánku.

Ráno se sbalili, uklidili tábor, zahladili stopy a vyrazili na cestu. Lépe řečeno vzlétli na cestu. Evan letěl na Havranovi a Anna už nabrala dost sil, aby zvládla létat sama. Do Aroga už to nebylo daleko, dostali se tam k poledni.

Orel přistál kousek od města ze stejných důvodů jako včera (zbytečně) Anna před osadou.

Dlouhé kolony vozů stály před městskými branami a čekaly, až se dostanou dovnitř. „To ne!“ zanaříkal Evan, „Úplně jsem na to zapomněl. Dneska jsou v Arogu trhy. S takovou se tam dostaneme až ráno.“

„Zapomínáte, že s sebou máte Annu,“ zazářila dívka a ukázala na sebe palcem.

Rychle a stručně jim vysvětlila svůj prostý plán. Za chvíli už stáli u hradeb. Havran se svým ostřížím zrakem hlídal, jestli se kolem nepotulují stráže. Pak se změnil ve svého jmenovce a přelétl hradby. Anna s Evanem chvíli počkali. Pak se ozvalo zakrákání. Přesně tak, jak si domluvili. Vzduch byl čistý.

Dívka chytla Ježka za ruce a tak jak nenápadně to jen šlo (a jako že moc nešlo) s ním také přeletěla hradby. Na druhé straně hladce přistáli ve stínu starých, téměř neobývaných domech. Po chvilce se objevil i Havran.

„Teď se rozdělíme. Anno, pokud máš nějaké peníze, bylo by fajn, kdyby sis zašla na oběd. Za rohem je hostinec. Já s Evanem se pokusíme co nejrychleji najít Remyho. Sejdeme se na trzích na náměstí. Doufám, že to najdeš.“

„Nedělejte si starosti. Já to nějak zvládnu,“ ukázala na znamení pěst. „Jen aby se něco nestalo vám, zvířátka.“

Havran s Evanem se rozesmáli.

Pak se každý rozešli jinou cestou.

Anna šla do určeného hostince. Hlady se sotva držela na nohou. Nesnídala, a nebyla na to zvyklá. Vstoupila do dveří, nad nimiž se houpala cedule „U srdcového esa“.

‘No jasně, karty,‘ pomyslela si Anna. Vevnitř to zapáchalo kouřem. Anně se z toho dělalo zle, znechuceně vyplázla jazyk.

Malá místnost s ještě menšími stoly a židlemi byla přímo narvaná. Uprostřed stál největší stůl, kde se hrály karty (a kde se vesele válely nohy hráčů).

„Já už nehraju, zmetku jeden švíndlířská!“ zaječel chlap, který evidentně právě prohrál majlant.

„Ale no tak, přece bychom se nehádali?“ zeptal se s pobavením v hlase vysoký svalnatý muž s narudlými vlasy staženými do ohonu. Díky vítězstvím ale také díky jeho vzhledu se kolem něj motaly všechny možné slečinky, které se zdály vypracovat zajetý pořadník, kdože se karetnímu mistrovi v jakou dobu pověsí kolem jaké části těla. Kdykoli dal jednu lepší kartu nebo kompletně vyhrál, spustily óchání a áchání první třídy.

‘Pipinky,‘ pomyslela si Anna chladně. ‘A ten chlap je idiot. Na sto procent, že podvádí.‘

Sedla si ke stolu, najedla se, zaplatila a zase vypadla, jak nejrychleji mohla. Měla hodně času, a tak se jen tak procházela a prohlížela si stánky. Takové srocení lidu už dlouho nezažila. Najednou se dav začal rozestupovat. Náměstím projíždělo několik mužů na koních. Za každým z nich šel za provaz připoutaný jeden odsouzenec. Celé to procesí došlo k jakémusi improvizovanému podiu.

Anna se protlačovala dopředu. Zajímalo jí, co jsou ti lidé zač. Když se dostala dost blízko, aby viděla a slyšela, nastoupil před nešťastníky muž oděný v novém slavnostním rouchu.

Jakmile se trochu upravil a prohlédl si dav, začal řvát: „Moji drazí spoluobčané, dovolte, abych vám představil polovinu bandy zlodějů, kteří dlouho utiskovali náš kraj. Tomu je ale konec! Před vámi stojí více než polovina z tlupy. Zbytek je v cele a čeká na popravu.“ Anna se dívala na řečnícího muže tak fascinovaně, že si ani nevšimla co dělají s lidmi za ním. Všichni už měli kolem krku smyčku. ‘Proboha, tohle vidět nemusím.‘ Chtěla odejít, ale narazila do mladíka stojícího za ní.

„Pardon, omlouvám se, já nechtěla,“ vyhrkla rychle.

„To je v pořádku,“ odpověděl jí muž. „Nic se nestalo.“ Sehnul se a zvedl měšec, na první pohled nacpaný k prasknutí. Anna si uvědomila, že to je její falešný váček.

„Je to vaše?“ zeptal se mladík a podal měšec Anně.

„A-ano,“ vykoktala Anna, vůbec si nevšimla, že jí vypadnul. Vzala si ho a pak, když chtěla muži poděkovat, se na něho podívala.

‘Bože! Kolikrát ho ještě potkám?!‘ pomyslela si, jakmile muže stojícího před sebou poznala. Byl to ten z hostince. Usmíval se na ni. Přese všechno, co jí na něm vadilo, musela uznat, že hezký rozhodně je.

„Děkuji vám,“ řekla sotva slyšitelně.

„Nemáte za co děkovat, krásná slečno,“ pohladil ji rukou v černé kožené rukavici po tmavých vlasech a po tváři a pak jí políbil ruku.

Za sebou uslyšela cvaknutí. Mladík se přes ni podíval na popravu a jeho tvář posmutněla. Sklopil hlavu a podíval se na Anninu malou ruku stále spočívající v jeho dlani.

„Stalo se něco?“ zeptala se.

„Ne, nic. Nic se nestalo,“ odpověděl váhavě muž a pak se na ni podíval. Jeho tvář zase nabyla úsměvu. Smutného úsměvu.

„Tak já budu muset jít,“ řekla a chystala se na odchod. Pak zahlédla na zdi před sebou plakát. Byl na něm mladík, jenž jí pořád držel za ruku. Byla na něho vypsána tučná odměna. A… měl rudé oči.

Rudooký, zvědavý co tam dívka vidí, se otočil. Jakmile spatřil plakát, v rudých očích se mu zablesklo.

‘Jaktože jsem si těch očí nevšimla?‘ vyčítala si Anna.

„Sakra,“ zasyčel muž potichu.

„Vy jste ten vůdce, kterého ještě nechytli?“ zašeptala dívka. „Já vás neprozradím. Mohu vám pomoci utéct.“

Mladík se na ní podíval. „Já si poradím sám a krom toho vás do ničeho nechci tahat.“

„Ale já právě vás hledám. Potřebovala jsem –“

„Podívejte! To je on!“ zakřičel někdo za nimi. V tom okamžiku se do davu nahrnul kordon vojáků.

Zloději se z ničeho nic objevila v ruce karta. Hodil ji do davu. Za chvíli se ozvala ohlušující rána – karta explodovala.

‘On je opravdu čaroděj! Teď už mu pomoci musím.‘

Muž hodil mezi vojáky ještě další dvě karty, aby odlákal pozornost a chtěl utéct, ale něco ho zadrželo. A drželo ho to pevně.

„Držte se mě,“ sykla Anna. Mladík zaváhal. Pak ale udělal, co chtěla a chytil se dívky kolem pasu (a ne, že by se mu to nelíbilo). Anna vzlétla, jak nejrychleji dokázala. Ani si nevšimla drobného ptáčka, který jako střela vyrazil za nimi. Rudooký se jí stále pevně držel, dalo mu to dost práce. Takhle nebezpečně vysoko ještě nebyl.

Na rozdíl od Anny si všiml jejich pernatého společníka a cosi k němu prohodil. Vrabec zacvrlikal a odletěl. Muž zaječel: „Prosím tě, mohla bys sletět do lesa?“

„To je to co dělám.“ Byli vysoko, naštěstí. Stráže je nemohly vidět.

Po několika minutách letu přistála v lese na zem. Mladík z ní spadl. Nejdřív ležel na zemi a rozdýchával, co právě zažil. Pak se rozesmál.

„Teď zas děkuju já tobě,“ vypáčil ze sebe. Jakž takž se zvedl, aby se představil. „Jsem Remy.“

„Tak to jsi ty!“ neudržela Anna svůj údiv a přestala si dělat starosti s vykáním. „Ježek s Havranem o tobě mluvili.“ Teď věděla, že mu může důvěřovat. „Jmenuji se Anna a nemáš za co děkovat. To nic nebylo.“

„Anna,“ zopakoval zloděj a opět políbil dívce ruku. „Těší mne.“

„Koukám, že jsi ho našla dřív než my,“ ozvalo se za nimi vesele.

Evan i Havran se usmívali.

„Měl jste namále, pane LeBeau,“ přidal se Havran. „Nebýt této skvělé čarodějky, tak tu teď už nestojíš.“

„Já vím,“ řekl Remy a objal Annu rukou kolem ramen. Dívka se na něj s jedním pozvednutým obočím usmála a šťouchla ho loktem do žeber. Mladík si ji přitiskl ještě blíž.

Dny ubíhaly. Život šel dál a malá společnost se potulovala podél okraje lesa. Společně se cvičili v boji na dálku i zblízka - v Annině případě spíš z blízka, i když občas vyrvala ze země náhodně se nachomýtnuvší skalku a po někom ji mrskla. Mohli mluvit o velkém štěstí, že nepotkali ani vojáka. To ale netušili, co je čeká.

„To je k vzteku! Jak to že jste ho ještě nenašli?!“ vztekal se malý (ne-li zakrslý) lord. „Hledejte dál vy nemožní ničemové! Pitomci!“ Lord Meridarvel chodil po místnosti v kruzích. Ano, měl sice celou tlupu zlodějů v cele, ale jeden pořád chyběl. Rudooký.

Tenhle chlap mu dělal problémy už dost dlouho. Bohatě stačilo, že to byl čaroděj. Ale byl to i zloděj. A každý zlodějský čarodějník, to byla teprve hrozba.

Úspěšně se vyhýbali lidské společnosti. Přestože to někdy nedával najevo, dovedl být občas život velmi milosrdný. Postupně se všichni začali jen tak flákat.

Anna se procházela po lese, zatímco ostatní seděli u ohniště a pojídali snídani.

Cítila život. Život, který cítívala sama v horách. Ale přece jen bylo něco jinak. Byla šťastnější. Obzvlášť v přítomnosti jednoho ze svých společníků, Remyho. Ze začátku v sobě ten cit potlačovala, teď už to ale nešlo.

Objala hladký kmen buku a opět se ponořila zpátky do svých myšlenek. Přemýšlela o návratu do hor. Do své malé chaty. Bude ale dostatečně velká aby v ní strávila zbytek života i s Remym?

‘Proboha, už přemýšlím jak kdyby mě včera požádal o ruku,‘ okřikla se v duchu. I když… Nebyla to špatná představa. Opřela se čelem o kmen.

„Přál bych si být na místě toho stromu,“ ozvalo se za ní. Otočila se. Stál tam opřený bokem o jiný listnáč, ruce založené na prsou. Usmíval se na ni.

„Nepovídej?“ pohladila strom jemně po kůře.

Zloděj zamručel. Došel k ní, opřel se rukama o strom a uvěznil tak dívku mezi sebou a rostlinou. Uvolnil jednu stěnu obklíčení a přejel dívce rukou po vlasech. Anna jí chytila do obou rukou nepřestávajíc se mladíkovi dívat do ohnivě planoucích rudých očí. Remy se zase topil v jejích zářivě zelených. Pomalu, opatrně se k ní přibližoval. Nemohl se na ní vynadívat. Vše kolem nich bylo vedlejší. Byli tu jen on a ona. Už je od sebe dělily jen milimetry.

V tom se ozval skřek, zoufalé prosebné volání plné bolesti a utrpení. Anna i Remy sebou škubli a prudce otočili hlavu směrem, odkud se řev ozýval. Znělo to jako zraněný pták.

„Havran,“ zašeptali oba naráz. Neváhali. Rozběhli se k tábořišti.

V tábořišti se zatím Ježek s dravcem usilovně bránili nájezdu jednotek vojáků lorda Meridarvela. Takovou masu nepředpokládali. Začali ochabovat. Dravcovy údery mocným zobákem a ohromnými pařáty byly čím dál tím slabší a pomalejší. I Ježek házel hroty pomaleji než předtím.

A pak ptáka zasáhl do křídla šíp s otráveným hrotem. Vyrazil bolestný skřek. Ta nesnesitelná bolest pulzovala z paže do celého těla. Donutila ho změnit podobu. Byl opět člověkem. Nadloktí měl skrz naskrz probodnuté. Chytil se za něj a pokoušel si vytáhnout ten prokletý hrot.

Ježek jen zahlédl, jak pták zazářil, zmizel a místo něho tu stál a pak se zhroutil bezmocný muž. Než stačil Evan cokoli udělat, odvlekli vojáci bezvědomého Havrana pryč.

Z posledních sil kolem sebe Dikobraz naházel hroty výšky několika metrů a utvořil tak jakousi bariéru, díky níž se na něho vojáci nedostali. Mladík se vysíleně skácel k zemi. Poslední na co jeho unavená mysl vzpomněla, byli zbylí dva čarodějové. ‘Anno, Remy, kde sakra jste?‘

Pak ztratil vědomí.

Když Anna s Remym dorazili na bojiště, uviděli vojáky pokoušející se dobýt jakousi provizorní palisádu z kostěných ostnů. Nezaváhali ani na chvilku a oba se pustili do mordování. Remy vypotřeboval všechny karty z balíčku, pak nabíjel a házel všechno, co mu přišlo do ruky. Co chvíli se ozvala exploze a křik spálených vojáků umírajících v krutých bolestech.

Jakmile Anna získala sekundu času na svou stranu, vyrvala ze země kámen a hodila ho mezi vojáky. Postupně začala vojenská jednotka citelně slábnout.

To ale platilo i o jejím rudookém příteli. Chtěla mu pomoci, ale nemohla. Sama měla kolem sebe stále dost nepřátel. Každá rána ji stála množství sil. Nechybělo mnoho a upadla by na zem…

Jakmile se všestranný nápor vojáků alespoň trochu uvolnil, neváhala. Nečekala, až zahřmí a vzlétla s cílem odtáhnout Remyho někam pryč.

Potom se však stalo něco, co nečekala. Když byla nad Evanovou „pevností“, vybuchl jí před očima kamínek. Zřítila se do opalisádovaného území. Vyrazila si dech. Skácela se na zem vedle bezvědomého mladíka a zoufale si snažila vytřít saze z očí.

Remy věděl, že důvodem pro útok je jen on sám. Havran je pryč, Evan a Anna v bezpečí. On sám už neměl sílu vzdorovat. Ještě se chvíli bránil, pak se však vzdal ve snaze dát šanci na útěk svým přátelům. Než stačil dolehnout, zbloudilý šíp mu probodl stehenní sval. Pak se mu před očima zatmělo.

Když se probral, uviděl Havrana připoutaného železy ke zdi. Levé nadloktí měl ošklivě zanícené. Díval se na něj smutnýma černýma očima. Pak sklopil hlavu a tiše naříkal ptačím jazykem.

Remy měl zápěstí svázaná několika provazy a navíc sevřené v okovech. Šance, že se odsud dostanou pryč, byla nulová.

Rozhlédl se. Cela nebyla nic jiného než kámen a malá kupička sena, která byla vlastně k ničemu, jelikož ležela hodný kus od nich obou. Světlo šlo dovnitř malinkým oknem s mříží, v níž byla natažena síť. I mřížoví cel bylo upraveno tímhle způsobem.

„Žalářníci nejsou zas tak blbí jak jsem si myslel.“

Kdyby byl Havran v pořádku, snadno by se stal vrabcem a mezi mřížemi by uletěl. Teď ale neměl sebemenší naději.

Remy uvažoval, jestli jsou Anna i s Evanem v pořádku. Přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby se tohle nestalo. Chtěl Annu ještě aspoň jednou vidět. Pohladit ji po vlasech, obejmout ji, políbit…

To už ale neudělá. Nejdéle zítra ho popraví. A pak? Už nic nebude…

Vzbudil se a téměř okamžitě se chytil za hlavu. Blonďaté vlasy měl slepené zaschlou krví.

Anna seděla opřená o zeď vedle něho. Hlavu otočenou k nebi, dívala se na paprsky vycházejícího slunce. Podívala se na něho. Oči měla zarudlé.

„Evane?“

„Kde je Havran a Remy?“

„Vojáci je odtáhli. Já… nemohla jsem nic dělat. Když jsme s Remym přišli, Havran tu už nebyl. Pustili jsme se do vojáků. A pak… Evane, chtěla jsem mu pomoci. Letěla jsem k němu, ale hodil po mně kámen, který mi explodoval před očima. Téměř mě oslepil. Spadla jsem dolů a vyrazila si dech.

Pak jsem seděla a čekala až se vzbudíš. Postupně ruch utichal… Odvlekli ho, Ježečku. Je pryč a je to moje vina.“

Evan vyvalil oči. „Ale to ho ještě dneska popraví! Za soumraku!“

To Anně dodalo sil. „To nemůžeme dopustit. Když jsi teď se mnou, můžeme jim pomoci.“

Evanovy oči v podobě ping-pongových míčků se zvětšily na úroveň tenisáků. Vstal. Rozhlédl se. Byli stále uvězněni mezi palisádami.

Anna pochopila, o čem přemýšlí. „To nech na mně.“ Zvedla se a udeřila vší silou do zdi. Celá ohrada se kompletně rozpadla a sesula na zem. Evan se s úsměvem podíval na červenající se dívku. „Trošku jsi to přehnala ne?“

Našli si „cestičku“ (pokud to vůbec bylo možné) z hromady třísek a pak se teprve rozhlédli, co vojsko natropilo. Všude se válely mrtvoly a zem byla doruda nasáklá krví. Ježek s dívkou našli původní místo, kde ráno tábořili. Sebrali si svoje saky paky a rychle se vydali do Aroga. Opět. S podobným úmyslem jako naposled.

Ale tentokrát to nebude tak snadné.

Byl večer. Slunce se pomalu ukládalo ke spánku. Remy stál nad propadlištěm. Havran byl vedle něho a tisknul zuby bolestí ze zraněné ruky. Před nimi stál Meridarvel, promlouval k lidem na náměstí, přičemž nařkl jak Remyho, tak Havrana z dobré poloviny v okolí spáchaných zločinů (dobře v Remyho případě tam menší důvod k diskusím byl…).

Remy se rozhlédl. Na náměstí byla hlava na hlavě. Nikdo si nenechal popravu vyhlášeného zloděje a jeho „kumpána“ ujít. Anna tam naštěstí nebyla. Teď jí nic nehrozí. Ona i Ježek jsou v bezpečí.

Ucítil lehký vánek na svých tvářích, užíval si poslední okamžiky života. Otevřel rudé planoucí oči a naposledy se podíval na slunce. Z hrdých očí pomalu kanuly slzy. Pak oči zavřel a pomalu vyčkával konec.

Slyšel hlasité odpočítávání. „…dva …jedna.“

Cvak. Podlaha se propadla. Vzduchem něco prosvištělo…

… a Remyho zabolel dopad na tvrdou kamenitou zem. Nemohl tomu uvěřit. Byl naživu. A vedle něj se na zemi válel Havran a zmateně se rozhlížel.

Remy vyhlédl otvorem nad sebou a uviděl ve sloupu podpírajícím trám se smyčkami zabodnutý ostrý hrot. Provazy byly přeseknuty právě tím.

Evan.

Havran se na Remyho podíval. Už neměl na nohou provazy. Rychle ke zloději přiběhl, změnil hlavu v ptačí se silným ostrým zobákem a zpřetrhal pouta na Remyho rukou. Kvůli ráně na ruce se ale nemohl změnit úplně.

Oba rychle vstali, aby utekli. V tom dírou v podiu jako zázrakem přilétla Anna. Chytla Havrana kolem pasu, ke zloději natáhla ruku. Muž ještě vzal zpřetrhaná pouta, nabil je a vyhodil vzhůru. Pak už neváhal ani chvíli a chytil se jí. Provazy explodovaly a vyrvaly dost velkou díru, aby dívka vylétla i s oběma čaroději ven jak nejrychleji jí její oslabená moc dovolovala.

Evan pobídl koně, jehož si ve městě ještě koupil, přikrčil se v sedle a řítil se z Aroga rychlostí blesku. Jeho zranění nebyla tak vážná, takže mu nikterak nebránila v jízdě.

Jel dlouho. Hodně dlouho. Mohlo být kolem půlnoci, když dorazil do hlubokého lesa v horách. Anna už tam seděla vedle Remyho a ošetřovala mu nohu. Havran už si blaženě seděl s paží pěkně vyčištěnou a obvázanou.

Rudooký čaroděj byl ještě trochu zmatený a hodně brzy usnul.

Opět to byl Evan, kdo držel hlídku.

Seděla s Remym na skalním útesu, schoulená do jeho pláště. Cestou od tábořiště na toto místo natrhala několik lučních květin, které teď měl v rukou muž a hrál si s nimi. Nevnímala co dělá. Byla o něho opřená a dýchala jeho vůni. Doslova hltala jeho přítomnost. Milovala ho a věděla, že to samé cítí on k ní.

Najednou se k ní otočil. Usmál se na ni a posadil jí do vlasů jednoduchý věneček z květin, které natrhala. Pohladil ji po vlasech. Byli si opět tak blízko. Topili se v o očích toho druhého.

Pak se políbili. Užívali si jeden druhého.

Náhle ale zloděj pocítil ostrou bolest. Probíjela se celým jeho tělem. Všechny žíly mu naběhly. Pak se mu zatmělo před očima a on se zhroutil.

„Remy? Remy!“

Anna nejdřív seděla a šokovaně zírala na jeho nehybné tělo. Pak zpanikařila a zaječela. Vzala mladíka do náručí. Z očí se jí začaly řinout slzy.

Evan i s Havranem tam byli do několika chvil. Zaraženě se dívali na plačící Annu, pak si oba všimli, že se Remy nehýbe.

Havran se dívky opatrně dotkl.

„Nesahej na mě!“ vzlykala plačící dívka.

Muž ucukl. Jednak protože se lekl, ale také protože ucítil bolest. Jako by ho síly opouštěly.

Všiml si, že Anně mezitím vyrostly chomáčky peří za ušima, nehty se jí prodloužily v úzké ostré drápy a oči nabyly svítivě žluté dravčí barvy.

Evan odtáhl Remyho trošku stranou a tam si ho prohlížel. Netušil co se s ním mohlo stát.

Anna se pokusila vstát. Opřela se o malý kámen ve snaze najít v něm oporu, ale kámen jí v ruce zazářil a explodoval.

Havran tomu pomalu začínal rozumět. Anna přebírala cizí schopnosti.

„Jen jsem se ho dotkla,“ vzlykala. „Já dotkla jsem se ho… a on byl… najednou… nevím, co se stalo.“

Opatrně, aby se nedotkl její kůže, si ji Havran přitáhl do náruče. Hladil jí po vlasech a snažil se ji trošku ukonejšit. Remy prostě nemohl být mrtvý. Nešlo to.

„Ššš, to bude dobrý… uvidíš… všechno bude v pořádku.“

„Remy… ach bohové, Remy… co jsem ti to udělala?“ naříkala dál dívka.

Ani jeden z mužů pro ni nemohl nic udělat. Mohli se jen bezmocně dívat na nešťastnou dívku. Havran Annu znovu opatrně pohladil po vlasech.

Evan začínal být zoufalý. Remy nejevil známky života. Otevřené rudé oči nevnímaly své okolí. Ježek se posadil vedle kamaráda a sklonil hlavu.

Vzápětí se prudce vztyčil a vyvalil oči.

Tep! Byl tam.

„Žije!“ zvolal radostně, „Je naživu!“

Anna s Havranem byli v tu ránu na nohou a hnali se k Evanovi. Havran zakopl a praštil sebou na zem. Cítil se trošku slabší, měl ale pořád dostatek energie, aby se zvedl a doběhl ke zbytku čarodějů.

Anna zírala na mladíkovo tělo a snažila se vyčíst jakékoli znamení života. Pak natáhla ruku v rukavici a nahmatala muži tep. Otřela si z očí slzy.

Evan a Havran se na sebe podívali. Vzali muže pod rameny a odnesli ho do tábora. Anna už se chtěla nabídnout, že by ho odnesla, protože by tam byla dřív. Pak si ale uvědomila, co by se mohlo stát. Remyho schopnosti ještě nedokázala plně ovládat. Byl zázrak, že když se dotkla jeho krku, nic se mu nestalo.

V táboře ho položili na deku. Havran mu znovu vyčistil ránu na noze a pak ji obvázal. Nic víc pro něho udělat nemohli.

Anna seděla u ohně. Ruce založené tak, aby se ničeho nedotýkaly. Od odpoledne vyhodila do vzduchu už spoust věcí - konkrétně jeden spací vak, jednu dýku a několik kamenů. Teď sklesle seděla na kládě a nepřítomně se dívala na plameny olizující suché dřevo.

Rozhovor dravce s ježkem nevnímala. Byla myšlenkami úplně jinde.

„Anno?“

Zvedla hlavu. Oba muži na ni upírali starostlivé oči.

„Hm?“

„Napadlo nás… Napadlo nás co Remymu zkusit vrátit síly pomocí těch tvých? Peří, které ti narostlo po dotyku Havrana, už za ušima nemáš, nejspíš protože tvůj kontakt s Havranem nebyl tak dlouhý. Vsadím se, že s Remym to bylo delší.“

„Bylo,“ přikývla váhavě Anna, „ale jak to mám podle vás udělat? Jak mu mám jeho síly vrátit?“

„Tak jako létáš,“ zněla stručná odpověď.v

„Já… já nevím. Nechci mu víc ublížit…“ váhala dívka.

„Zkus to,“ řekl opatrně Havran.

Anna se podívala na zem, na Remyho, na ježka a pak na dravce.

Tak… já to zkusím,“ otočila se k Remymu ležícímu vedle ní. Sundala si jednu dlouhou rukavici. Natáhla ruku, zastavila se. Pořád si ještě nebyla jistá. Znovu se podívala na ježka. Usmál se a jeho výraz říkal: ‘Tak do toho!‘

Opět se podívala na Remyho. Musí to aspoň zkusit. Zavřela oči a opatrně se dotkla jeho čela.

Do několika vteřin do ní začala proudit nová životní síla. Dívka svraštila čelo, sevřela volnou ruku v pěst a otočila směr sil. Stavěla se proti vlastní moci a pokoušela se jí otočit. I přes její vůli do ní dál proudila energie. Dívka vypjala všechny své schopnosti a mermomocí je otočila. Po obličeji jí stékaly krůpěje potu. Anna zaječela jako by si tím chtěla pomoci. Zlodějova tvář postupně začínala získávat na barvě.

Remyho schopnosti pomalu opouštěly Annino tělo. Společně s nimi odcházela barva z pramenů vlasů odrostlé ofiny, až zůstaly vlasy docela bílé. Pak už dívka nemohla a pustila mladíkovo čelo. Klečela na svém místě a unaveně dýchala. Spolu s jeho sílou mu odevzdala i část své energie.

Oba přihlížející na to zírali s otevřenou pusou.

Pak se Remy vedle Anny prohnul v zádech a zalapal po dechu. Otevřel teď už živé, zářící rudé oči. Zamrkal. Chytil se za hlavu a posadil se. Pak se rozhlédl. Jakmile spatřil Annu, oči už mu na ní zůstaly. Usmál se na ní. „Ahoj,“ natáhl k ní ruku. Anna jí chytila do svých ukrytých v rukavicích a políbila jí. Silná ruka v kožené rukavici ji pohladila po tváři.

Anně tekly slzičky štěstí a jako malé perly dopadaly na zem. Zloděj dívce otřel zmáčené tváře. Pak si všiml Annina „melíru“ a opatrně po něm rukou přejel. Pak na dívku upřel tázavé oči.

„Památka na tebe,“ usmála se.

Muž se usmál chystaje se dívku znovu políbit. Anna ale ucukla a položila mu prsty na ústa.

„Nechci ti ublížit,“ uhnula pohledem.

„Neublížíš,“ usmál se Remy, „Mám ještě dost sil. Díky tobě.“

Anna se na něho podívala. „Já… já nevím…“

To už ji ale mladík neposlouchal a krátce ji políbil.

Dívka se na něho podívala. Usmíval se. Zřejmě mu to neublížilo. Remy se k ní naklonil. „Neboj se…“ zašeptal. „Všechno bude v pořádku.“

Pak se usmál a objal ji kolem ramen. Anna se také usmála. Přitiskla se k němu a už nikdy ho nechtěla opustit. Přála si, aby tahle chvíle trvala věčně. Pak se celá šťastná, že se jí Remy vrátil, podívala na zbytek osazenstva. Oba muži se smáli.

Měsíc zářil. Byla jasná podzimní noc. Do ohně spadl žlutý list. V dáli se ozvalo vytí vlka. V odpověď zavyla celá smečka z jiné strany. Už nikdy nebudou v těchto horách sami.

Zůstanou spolu…

Navždy.

Konec