Hlavní postavy: Wolfsbane, Sunspot, Wolverine, Storm^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Sázky, sázky, sázky. Dnešní svět se víceméně tak trochu točí kolem nich. Je jedno, jestli jste někde v kasínu a jde vám o miliony, nebo jestli jste někde na zahradě a jde vám ‘jen‘ o čest…

„… a takhle se šli projít. A Logan šel celou dobu hrozně moc blízko ní. A ona se usmívala a on taky. A pak ji chytil za ruku a..,“ vyprávěla Jubilee začátek svého dne, kdy potkala Wolverina se Storm.

Sunspot se hnípal lžící v míchaných vajíčkách a ještě před chvílí se marně snažil předstírat účast. Teď už se o to ani nepokoušel. Jubilee zase blouzní a on to teď musí poslouchat. A vůbec, jak ji mohla napadnout taková kravina. Logan a Ororo spolu. Blbost.

Skoro tou lžící rozlomil talíř vejpůl, jak ho vyděsila nově příchozí - Rahne.

„Hele, ale to není nemožná věc,“ prohlásila a vytáhla si z lednice máslo.

„Taky si to myslíš?“ rozzářila se Jubilee.

„No, proč by to nebylo možný, Wolverine a Storm spolu určitě něco maj,“ konstatovala Wolfsbane.

„Tak prr!“ vyskočil Roberto.

„Co je?“ zeptaly se obě naráz.

„Vám vůbec nedochází, jak abnormální ze sebe děláte drbny,“ obvinil dívky Sunspot.

„Nejsme drbny, jen komentujeme děj tady v okolí,“ bránila sebe i Jubilee vlkodlačice.

„Jasně, to vám tak někdo sežere,“ založil si ruce na prsa Brazilec.

„Hele, chodí všude spolu. Řekni mi den, kdy bys je neviděl u sebe,“ začala Rahne.

„Možná viděl, ale nikdy ne blíž než na deset centimetrů.“

„Sedí vedle sebe u stolu,“ plácla dívka.

„Já vedle tebe taky sedím… A z druhý strany mi sedí Sam..,“ zamumlal Roberto.

Rahne se na něho podívala s nadzdviženým obočím. „Co vy tam na pokoji asi děláte.“

„Jsi blbá…,“ prohlásil dotčeně.

Wolfsbane s Jubilee se obě rozesmály. „Ale k věci,“ chytala dech starší z obou dívek. „Podívej se na ně…“

„Nejsou tu.“

„Kristepane, Berto! Představ si, že tu jsou. No a koukni na ně. Vždyť se k sobě hoděj. Prostě ‘úplně moc‘.“

„To nic neznamená,“ hádal se dál mladík.

„Tak fajn,“ naštvala se dívka. „Zeptej se X-Menů, souhlasí se mnou.“

„Jo jasně, Remy a Kurt. Ti tvrdí, že Summers dal Jean pusu jen proto, že ho k tomu telepaticky donutila.“

„Koneckonců je to pravda,“ vyhrkla Jubilee.

Sunspot si povzdychl. „Dámy, uvědomujete si, jaký je mezi nimi věkový rozdíl?“

„Wolverine je pedofil s každou, i kdyby chrápal s Mystique,“ odpověděla nevzrušeně Rahne.

Sunspot se chytil za hlavu. „To nemyslíš vážně. A navíc. Víš, že o Wolverinovi je obecně známo, že se mu líbí jen a jen Jean.“

„Ale ‘Ro víc,“ vedla si svou Wolfsbane.

„Blbost,“ odpověděl prostě.

„Chceš se vsadit?“ hodila po něm ďábelský úsměv.

„Klidně!“

„Fajn,“ zasmála se Rahne.

Na to si podali ruce a v klidu, jako by se nechumelilo, pokračovali ve snídani.

„A ehm… jak chceš do těch tří dnů dokázat, že spolu chodí?“ zeptal se Roberto, když šli do pokojů.

„No…,“ chtěla něco říct na odpověď, ale v protisměru se objevil Remy v uniformě.

„Co se děje?“ zeptala se ho.

Gambit se ušklíbnul a zavrčel: „Trénink. Ten chlap si nemůže dát na chvilku pokoj.“

S tím pokračoval v cestě. Dva mladí mutanti ho chvíli sledovali a pak se po sobě šibalsky podívali. „V Danger Room budou stopro oba.“

Tak se rozeběhli za Gambitem.

„Scotte? Můžeme mít dotaz? Teda vlastně žádost..?“

Cyclops si je přeměřil. „A co je to za žádost?“

„Nooo,“ protáhl Sunspot. „Mohli bychom se odsud dívat na trénink?“

V tu chvíli oběma mladým mutantům zazářily oči jako hvězdičky a oba na Scotta zkusili ten nejhezčí nevinný úsměv, kterého byli schopní.

Scott vykulil oči (i když přes vizor to ani jeden z tazatelů neviděl). Měl radost, že jeho studenti se chtějí učit, ale že by zas tak obětavě… Na tom mu něco nesedělo. I když, jestli o to stojí… „Myslím, že to vadit nebude. Pokud nebudete na nic sahat.“

„Díky moc. A Scotte, můžem ještě něco?“

„Co po mně budeš ještě chtít? Vynýst koš?"

„Sednout si můžem?“ zeptala se Rahne nevinně.

„Samozřejmě, proč by ne?“

„Když nemáme na nic sahat…“ zadívala se do země, aby neviděl, jak se usmívá.

Roberto radši odvrátil pohled a potichu se pohihňával.

Scott zavrtěl hlavou a dál si jich nevšímal. Místo toho se věnoval svým týmovým kolegům. „X-Meni, jste rozděleni na dva týmy. Jeden tým hlídá budovu. Druhý se snaží dostat do střežené místnosti a sebrat odsud ze stojanu uprostřed objekt, který později poznáte. Čidla v podlaze reagují na každý dotyk, ať je sebemenší, pokud se dotknete země, spustí se alarm.“ S těmito pokyny druhému týmu přehrál hologram s mapou budovy. „V týmu jedna je Rogue, Nightcrawler, Storm a Iceman. Do týmu dva půjde Gambit, Colossus, Shadowcat, Wolverine a Jean.“

Po shlédnutí budovy a vyslechnutí plánu si Wolverine odfrkl: „Scooter zas moc koukal na filmy.“

Storm se po něm podívala a v očích se jí odráželo pobavení. Chtěla mu vlepit pohlavek, ale když se blížila k hlavě zadržela ruku a stáhla ji. Na to se v řídící místnosti spustil řev smíchu. Wolverine a Storm se podívali nahoru. Sunspot a Wolfsbane měli co dělat, aby obnovili a hlavně zachovali kamennou tvář.

„X-Meni, úkol máte. Splňte ho,“ ozval se znovu Scottův hlas.

Zatímco druhý tým diskutoval, kudy vstoupit (a stejně došli k závěru, že prostě půjdou dveřmi), tým jedna se nachystal na svá místa do budovy.

Kitty ‘profázovala‘ skrz hlavní dveře. Před ní se objevila bíle osvětlená chodba. Nikde nikdo. Dívka položila dlaň na dveře. Do několika okamžiků prošel Colossus, Wolverine a potom i Gambit s Jean.

Potichu šli podél dlouhé bílé chodby. Pak Colossus v čele skupinky zahnul doleva a vystoupal po schodech do prvního patra. Uvítala je další prázdná chodba na rozdíl od první obohacená o pár dveří ve stěnách. „Co teď?“ zeptala se Kitty.

„Zkusíme jedny po druhejch?“ navrhl Gambit.

Wolverine zavětřil. K jeho nosu se dostal známý pach. „Já bych řek, že tudy,“ ukázal na dveře na konci chodby.

Jean stojící nejblíže vstoupila do určených dveří. Za ní se hbitě naskládal i zbytek týmu. Místnost před nimi byla prostorná a víc než jednu její stěnu pokrývaly obrazovky. A kde se neroztahovaly monitory, tam stály nejrůznější ovládací panely (s výjimkou protější zdi, v níž se krčily nízké dveře s nápisem ‘Údržba‘), přičemž u většiny z nich neměl nikdo ponětí k čemu vlastně slouží. Z toho X-Meni usoudili, že jsou v operačním centru bezpečnostních systémů. Odtud bylo možno skrz čočky kamer shlédnout celou budovu.

„Skvěle, odsud se dá celý bezpečnostní systém snadno vypnout,“ zajásala Kitty jako jediná.

„A umíš s tím?“ otázal se Gambit.

Dívka kývla a chtěla to udělat, ale když se pokusila přiblížit k panelům, přímo před ní do podlahy praštil malý blesk. Dveře, kterými vstoupili, se s prásknutím přibouchly. Stála tam Storm. „Ne tak rychle,“ usmála se zlomyslně.

„Merde! Máme takovou tu drobnost – něco jako plán B?“ zeptal se Remy.

„Jo, já ji zdržím a vy běžte,“ zavrčel Wolverine.

Mutanti dali na Loganovu radu, rozhlédli se po místnosti (přece jenom, procházet kolem Storm se jim opravdu nechtělo). Pak Jean ukázala na malé dveře napravo od nich. Rozeběhla se do komory za nimi. Potom, co se tam dostali další tři, dveře znovu zavřela, i když pochybovala, že by to bohyni mohlo zadržet – to musel obstarat Wolverine.

Zjistili, že se dostali do maličké místnosti. Stěny byly plné nářadí. Petr se rozhlédl. Zhruba ve výši svého hrudníku spatřil obdélníkový otvor. On sám by tím neprolezl, ale ostatní by to zvládli. Ukázal tedy na ústí šachty. Kitty se šibalsky usmála. „Tudy se dostaneme k té záhadné místnosti s alarmem a oním důležitým předmětem.“

Tým se na ní nedůvěřivě podíval.

„Kruci, to se nikdo nedíváte na televizi?“ zaúpěla dívka. „Vždyť tohle je jako ‘Mission: Impossible.‘“

„Fajn, tak já s Jean tam půjdem,“ nabídl se Gambit.

Když Phoenix s Remym zmizeli v šachtě, ozval se zbylým pro změnu Wolverine. „Kitty!“

Shadowcat prostrčila hlavu skrz dveře. „Áno?“

„Venku… Iceman u ventilátoru!“ dostával ze sebe a zároveň se snažil uhnout rychlým výpadům stříbrovlasé ženy.

Kitty se zase vrátila ke Colossusovi. Zhruba mu pověděla, co půjde udělat a pak ho jen protáhla skrz zeď na chodbu. Petr šel chvilku dál a znovu vystoupal schody. Tam na něho už čekala Rogue.

Jean se vznesla vzhůru. Nohama napřed se položila do boční šachty.

Dole čekal Gambit jen na to, až ho mutantka dostane nahoru. Koneckonců to bude on, kdo poleze, popřípadě se bude vznášet ve vzduchu a pokusí se dostat onen záhadný předmět, který jim tam Summers nachystal. Copak to asi bude? Nějaký klenot? Nové karty? Ne… Zas tak rád ho Scott nemá. Ale něco drahého by to být mohlo.

Najednou ho zvedla neviditelná síla. Táhlo ho to nahoru. Akorát, když zalezl do boční šachty, ho síla pustila. „Jean, příště ještě chvilku. Tohle bylo o chlup.“

Phoenix se na něho usmála. „Hold, jsi trochu těžký.“

„Tss. O tom mi ještě chvíli něco povidej! Buď ráda, že netaháš Colossuse nebo Wolverina!“ ohradil se dotčeně Remy.

Iceman, čekající znuděně na jakoukoli akci, se opřel o zeď. „To je otrava,“ zamumlal.

Najednou se mu k uším dostaly hlasy. A přitom tu byl úplně sám. Ozvaly se znovu a to už mladík dokázal určit, odkud přicházejí. Ze šachty. Škodolibě se usmál a pustil do ventilátoru studený vzduch. Ze zdi kousek od něho se vynořila Shadowcat. Dívka si hned všimla, co Bobby dělá. Rozeběhla se k němu. Mladík se otočil a zkusil po ní hodit ledovou kouli, doufaje, že Kitty nebude dávat pozor. Ale vedle. Ona pozor dávala. Koule proletěla skrz její hlavu. Shadowcat po Icemanovi skočila a stáhla ho po stehna do země. Pak se pustila, nechala ho tam a zase zmizela.

„Héééj!“ zaječel Bobby.

Oba poznali, že se tu výrazně ochladilo. Tušili, že byli prozrazeni Icemanovi. Ale ať udělá cokoli, někdo ho určitě zastaví a jim tak nic nebrání dostat se k objektu.

Jean zastavila vrtuli a Remy opatrně vyhodil do vzduchu všechny čtyři matice. Odsunul ventilátor k mutantce před ním. Pak na ni kývl. Spustil se dolů. Už se bál, že ho Jean nezastaví, ale ta ho včas zachytila a spustila ke stojanu uprostřed.

Mutant nadzvedl skleněný poklop. „Držíš?“

„Ano,“ zněla prostá odpověď.

Muž pustil poklop, který zůstal vlivem Phoenixiny vůle levitovat ve vzduchu. Pak dutou černou kouli usazenou do plastového stojanu vzal opatrně jako poklad do ruky.

„Držím,“ informovala ho Jean telepaticky.

Remy kouli pustil. Vzal poklop a postavil ho zpět, odkud ho vzal. Chytil kouli a nechal se vynést zpátky nahoru do šachty. Opatrně přiklopili ventilátorem otvor a dali se na cestu zpět. Jean ho opět snesla a sebe hned po něm. Záhadný předmět měl Gambit v kapse u opasku, kterou mu Scott speciálně na věc dal.

Dostali se zpátky do místnosti s monitory. Wolverine a Storm se podle vylámaných dveří, toho sprasku všude kolem a ticha nejspíš přesunuli někam jinam. Phoenix s Gambitem vyběhli ven z budovy. Prošli kolem Colossuse se Shadowcat, vedle kterých seděli Rogue s Nightcrawlerem. Kousek od nich stál v zemi po stehna zapadlý Iceman. Gambit se zastavil. Samozřejmě se k němu zbytek týmu až na Wolverina se Storm přihrnul, zvědavě okukujíc černou kouli, kterou Remy držel v rukou. Opatrně plný očekávání otočil s oběma polovinami do stran. Očima si ještě prohlédl nedočkavé mutanty stejně tak, jako když prováděl nějaké nové kouzlo.

„Tak už to otevři!“ vyhrkl Iceman natahující se ze své polohy, aby viděl aspoň něco.

Remy od sebe opatrně oddělil půlky černého objektu. Na mužově obličeji se v jednom okamžiku vystřídalo hned několik výrazů. Řetězec zakončil konečným šokem. „Summersi! Co to sakra je?!“ Z koule vytáhl a ukázal nad hlavou malý bílý kysaný jogurt.

„Snídaně,“ řekl Scott pobaveně.

„Jogurt! A není ani s malinama!“ zaječel Iceman.

„Aha, Scooter udělal vtip,“ ucedil Wolverine přicházející z bitky se Storm značně ohořelý.

Když se dostali ven, Ororo ho chtěla zasáhnout bleskem, ale muž ji uskočil a ona zapálila strom. Wolverine si později neuvědomil, že tam ten strom je a praštil sebou do ohně. Ororo ho sice rychle uhasila, ale i tak doznala uniforma značných škod.

Zbytek týmu otráveně zavrčel a dal se na odchod. Tedy až na Bobbyho, který zůstal zaseklý v podlaze. Špačkoval a ječel, až se dovolal pomoci. Shadowcat ho za ruku vytáhla ven a pak se rozeběhla za Colossusem.

Po tréninku se všichni mutanti vyhrnuli ven. Měli všeho dost a chtěli jen odpočinek. Scott všechno rychle uklidil. Teď měl zas na chvilku klid. Po cestě ven potkal Rahne a Roberta loudající se po chodbě pryč. Oběhl je a pokračoval v cestě.

Jakmile si Sunspot a Wolfsbane mohli být jisti, že je pryč, rozeběhli se zase zpátky. Rahne se transformovala ve vlka, aby byla rychlejší a po chvíli Sunspotovi utekla. Prudce zastavila u šaten. Slyšela ještě rozhovor Storm s Jean o předešlém tréninku. Wolfsbane opatrně proběhla a pak si uvědomila, že uvnitř je Ororo. Zastavila se, vztyčila slechy a ještě chvilku poslouchala. Nic zajímavého. Jen ten trénink. Škoda. Sebrala se a doběhla do zbrojovny. Transformovala se zpět do lidské podoby a rozhlédla se.

Do místnosti po chvilce vstoupil i Sunspot. „Teda pěkně děkuju, takhle mi zdrhnout.“

„Neřvi tolik. Vedle je Jean se Storm,“ zavrčela potichu Rahne, zatímco se rozhlížela po vysílačkách.

„Copak? Vadí ti, jak se tam ti dva mydlili?“ usmál se pro jednou taky Roberto.

Neodpověděla a Sunspot z toho dobře pochopil, že jí to opravdu vadí.

Dívka si řekla, že prozkoumá všechny bedny. Možná něco najde. Začala z kraje. Roberto stál zatím ve dveřích a hlídal, jestli někdo nejde. Za chvilku se dveře do šaten otevřely a vyšla z nich Jean s Ororo. Sunspot zacouval víc do zbrojovny. Naštěstí ho nejspíš ani jedna nezahlédla. Rahne se na něho podívala s výrazem ‘co se děje‘. Sunspot si položil prst na pusu a naznačil tak až dost jasně, že má být zticha.

Chvíli postávali jen tak a pak bylo po hlasech. Roberto se odvážil vykouknout ven. Starší mutantky byly pryč. Kývl na Rahne. Dívka pokračovala ve šramocení. Od rukavic, přes opasky se dostala až k bedně s vysílačkami. Slavnostně je ukázala Sunspotovi, pak se zvedla, jednu mu podala a dala se na útěk ven širokou chodbou se Sunspotem v závěsu.

Odpoledne pálilo slunce. Scott evidentně také odbouraný vedrem svolil na naléhání všech a dal volno. To znamenalo jedinou věc. Všichni se nacpali k bazénu nebo do bazénu. A to bylo něco pro šmíráky.

Rahne ležela zalezlá pod křovím, dělala, že spí. Občas pootevřela oči – přesně tak jak, to vlci dělají – a zapátrala pohledem po Wolverinovi a Storm. Zatímco žena ležela na lehátku a slunila se, Logan vedle ní byl usazený pod slunečníkem, zpod kterého odmítal vystrčit byť malíček, a míchal karty na další partičku Prší. Wolfsbane čekala, že se na veřejnosti nebudou zrovna předvádět.

Vlčice zvedla hlavu a rozhlédla se. Sunspot nikde. ‘Kde se zase fláká?‘ pomyslela si Rahne. Najednou koutkem oka zachytila pohyb. Podívala se tím směrem. Roberto seděl na střeše, aby toho nebylo málo, v rukou měl dalekohled a sledoval mutanty u bazénu.

Rahne vytřeštila oči. Zalezla ještě hlouběji do křoví, změnila trochu stavbu těla, zašátrala po pohozené vysílačce a seřvala Roberta, jak jen to bylo možné, aby ji nikdo neslyšel. „Mánička volá Berušku, Mánička volá Berušku! Beruško! Co blbneš?! Vždyť seš nápadnej jak stěrače u ponorky! Slez z tý střechy a okamžitě… Jo a ten dalekohled někam schovej!“

Sunspot na druhém konci se sotva mohl bránit. I když on byl starší, Rahne měla tlamu daleko proříznutější a on jí hold moc nestačil. Pomalu se začal sbírat a pak opatrně opustil střechu.

Rahne mezitím dál sledovala pro ni slibně se vyvíjející stav sázky. Ororo s Loganem se vesele bavili nad partií karet. Muž nejspíš řekl nějaký vtip a stříbrovlasá mutantka se zvonivě rozesmála. Pak oba utichli. Dlouze se na sebe zadívali. Nebýt kráválu, který nadělal Drake s Guthriem, Jubilee a Kitty, ke kterým se po chvíli přidal i Kurt, Rahne by si připadala skoro jako v telenovele. Škoda, že tohle Roberto neviděl. Bývala by vyhrála sázku během šesti hodin, což by nebylo zrovna špatný, ale na druhou stranu se jí líbil nápad veřejně Logana s Ororo prozradit.

Wolverine najednou chytil Storm za ruku. ‘Kruci, proč tu teďka není!‘ zaječela v duchu Rahne. Prošvihla příležitost bavit se na Robertův účet. Pak se ovšem ukázalo, že důvodem mužova počínání byl pokus zjistit, jakýmže tajemným magnetem jí to chodí do ruky takřka všechny sedmičky a esa. ‘Chjo, a je to fuč…‘

Roberto se objevil krátce potom, co se pustili.

„Kdybys nešaškařil s tím dalekohledem, teď už bys věděl, že jsem měla pravdu! Ty dva spolu něco maj! Viděla jsem to,“ zasyčela Wolfsbane na Sunspota.

„Cos viděla? To co spolu maj? A co to maj? Kotě?“ bavil se Sunspot.

„Vole!“ zavrčela Rahne.

Ještě něco zamumlala a pak se uklidila do domu. Následně přišla k bazénu užít si taky trochu to vedro a pomáhala Icemanovi, Cannonballovi, Nightcrawlerovi, Shadowcat a Jubilee dělat bordel. Později se k nim přidal i Roberto.

Zdál se mu krásný sen (na jeho obsah se radši ani neptejte…). Když v tom ho vzbudila telepatická zpráva. „X-Meni, okamžitě se oblékněte a běžte do hangáru. Poblíž New Yorku vypukly nepokoje.“

‘To neni fér,‘ pomyslel si Bobby znechuceně. ‘Já se snad nikdy nevyspim…‘

Pracně se vysoukal z postele, vydatně zazíval a pak teprve se zvedl, aby se oblékl. Že by měl být potichu, nijak neřešil, avšak úmyslně zas velký kravál nedělal. Ale něco se zvrtlo. Nechápal, jak se ten odpadkový koš dostal doprostřed místnosti. Přerazil se o něj a vysypal většinu obsahu. A aby toho nebylo málo, přistála mu mezi lopatkami bačkora – pantofle lépe řečeno.

„Víc kraválu už dělat nemůžeš, že ne?“ zamumlal Sam nevrle.

Roberto se jen přetočil na posteli a zamžoural na Icemana válejícího se v odpadcích. „Co je?“

„Koš…“ odpověděl Bobby nevrle, koneckonců kdo by byl rád, že vstal z postele do smetí.

„Ale prdlačky, myslím proč vstáváš? Na to, abys zdolal záchod, se snad do uniformy převlíkat nebudeš nebo jo?“

Iceman protočil oči v sloup i když to Sunspot neviděl. „Vyrážíme k New Yorku, mutantní nepokoje.“

Sunspot se zašklebil. „Díky Bohu, že ještě nejsem X-Man.“

„To je nefér. Jste se Samem starší, ale vstávat musím jen já. Počkej. Do roka, do dvou z vás Cyke X-Meny nadělá. To si užijete!“ zasnil se Iceman.

„To je ještě daleko,“ řekl s blaženým úsměvem na tváři Roberto.

Pak si lehl na druhý bok a znovu usnul. Ne na dlouho.

Pneumatiky auta protestně zakvičely a pak se vůz s kraválem ztratil z dohledu. Rahne ho z okna sledovala, dokud úplně nezmizí a pak se rozeběhla na zahradu za Sunspotem (nebo spíš za jeho pokojem). Wolfsbane jako vlk doběhla k oknu s vypnutou vysílačkou v zubech. Transformovala se a začala po zemi šátrat po nějakém kamínku, který by mohla do okna mrsknout. Nahmatala maličký placáček a hodila ho přesně na terč. Za chvíli další.

Sam se zavrtěl. „Co ten magor zas zapomněl..?“ položil řečnickou otázku.

Kupodivu se Sunspot vzbudil. Zanadával. Najednou se mu z nočního stolku ozvaly zvuky. „Co to?“ zamumlal Cannonball. „To tu nechal vysílačku?“

Roberto věc vytáhl ze stolečku. Evidentně ji zapomněl odpoledne vypnout. Rychle to proto udělal teď. Pak další něco uhodilo do okna. Donutil se vstát a vyhlédnout ven.

Stála tam Rahne a zuřivě na něho mávala. „No konečně!“

Sunspot si sebral vysílačku a odešel ven. Sam už snad zase spal.

Sedli si na zem, nacpali si do ucha vysílačku a zapnuli ji. V tu ránu se ozval kravál – změť výkřiků jim velmi známých hlasů.

„Plecháči! Hoď mě!“ rozeřval se ve všech vysílačkách Wolverinův nezaměnitelný, ale díky stroji zvláštně znějící hlas.

„Da, továryšč,“ odpověděl Petr.

Na to Wolverine šíleně zařval, jak nejspíš letěl vzduchem, pak byl slyšet jen břinkot a skřípaní kovu o kov. Mezitím se jim dostalo do uší mnoho dalších výkřiků, povzbuzovacích prohlášení a nadávek. Najednou všechno přehlušil ještě větší jekot. A jak oba mladí pochopili, byl bolestný. „Storm to schytala!“ zaječela Rogue.

„‘Ro?!“ uslyšeli znovu Wolverina.

„HA! Já ti to říkala!“ vykřikla Rahne vítězoslavně. Pak si uvědomila, co se stalo, a připlácla si ruku na pusu – pozdě.

Na druhé straně všichni ztichli. „Mon dieu! Co to bylo?“ řekl do ticha Gambit.

„Taky jsi to slyšel?“ zeptala se Kitty.

Sunspot se nemohl nepohihňávat, ale to už měl vysílačku vypnutou. Rahne si tu svoji taky sundala a pak se bezhlasně rozesmála. Docílila tím jen toho, že spadla z lavičky, kde vesele pokračovala se smíchem. Když se jakž takž uklidnila, po slovech ze sebe tahala: „Já… jsem… ti… to… říkala..!“

Roberto se sice smál, ale uvědomoval si zaprvé nebezpečí vývoje své části sázky a zadruhé to, že Storm je opravdu zraněná a nejspíš tím pádem pojedou X-Meni brzy domů. Nebo aspoň tak rychle, jak jen to půjde. Pro zatím se rozhodl věnovat té první záležitosti, protože s tou druhou zatím stejně nic neudělá, i kdyby chtěl.

„No, že jsi něco říkala. Vždyť to je normální, že se o ni strachuje,“ argumentoval.

„Hele, pochybuju, že kdyby se něco stalo třeba Gambitovi, tak by takhle vyváděl,“ usmála se šibalsky vlkodlačice.

Roberto se zasmál. „Hele, já bych z toho byl taky v šoku.“

„Z čeho?“ obracela Wolfsbane téma.

„No, kdyby se ti něco stalo,“ řekl Sunspot prostě.

„Jo tak kdyby se mi něco stalo,“ protáhla Rahne.

„No, vždyť jo, jsi moje kamarádka,“ tvrdil si svou Roberto.

Wolfsbane se na něho vyčítavě podívala. A s výrazem typu ‘vždyť jsi to sám slyšel‘ řekla: „Jenže oni nejsou jen kamarádi! Ti dva to spolu táhnou!“

„Mluvíš jak Remy…“ zazíval Sunspot.

Rahne protočila oči v sloup. Znovu si nasadila a zapnula vysílačku.

„… to jsem?“ uslyšela Stormin hlas. Zněl poněkud dutě a zkresleněji, než je obvyklé – bylo jasné, že ona sama už komlink nemá.

Rogue jí odpověděla s tichým: „V X-Vanu. Jedeme domů. Už jsme ty cápky uklidnili. Čekáme až nastoupí Kurt a Petr.“

„Díky bohům,“ zašeptala Storm. „Logane?“

Muž, který u ní nejspíš seděl z druhé strany, řekl: „Budeš si muset odpočinout. Ten chlap ti dal pořádnou šlupku. Nechápu, kde vzal tolik energie, aby ti vrazil takovou.“

„Hele, už si vlastně můžu vypnout vysílačku, co?“ řekla Kitty po chvíli ticha.

Všechno umlklo. Oba mladí mutanti si sundali strojky z uší. „Zřejmě bychom se měli sebrat a jít spát. Dřív nebo později tu budou,“ zazíval znovu Roberto.

„Proč si furt myslíš, že spolu nic nemaj?“ řekla nepřítomně Rahne. Dívala se do země a nohama kreslila čáranice.

„Protože to je můj cíl. Vsadila ses se mnou. To ti nestačí?“ usmál se Roberto.

Rahne se na něho podívala s určitým pohoršením. Koukala se na něj malé děcko, kterému právě sebrali jeho nejoblíbenější hračku. „A to se podle tebe k sobě ani trochu nehodí?“

„Ne-e,“ stál si za svým Sunspot.

„Ty seš strašněj,“ obvinila ho Rahne a pak se slovem ‘brou‘ odešla.

„Dobrou,“ řekl Sunspot, a ještě chvíli jen tak seděl.

Po asi pěti minutách se zvedl a šel si lehnout.

X-Van zastavil. Wolverine otevřel dveře od auta a opatrně pomohl Storm ven. Doprovodil ji na ošetřovnu. Ororo se tu posadila na operační stůl.

Logan jí chtěl pomoci sundat vrchní část uniformy, ale Storm ho zarazila. „Svléknout se ještě umím.“

Wolverine se zatvářil, jakoby mu ulétly včely. Když se na něho ale Storm podívala, už se zase zajímal o její zranění.

Uviděl útlou řeznou ránu vedoucí od ramene po horní hranu lopatky. „Budu ti to muset zašít.“

„Fajn, ale doufám, že to nebude takové, jako kdyby to zašíval Robert. “ Storm se zatvářila poněkud zoufale. Ačkoli musel každý člen týmu zvládat základní pravidla první pomoci, šití lehkých zranění nevyjímaje, na tom jak přesné a čisté by to „zvládat“ mělo být už se nikdo pořádně neshodl.

„No, tak Beasta ti přes půl světa asi sotva zavolám a Jean má doteď oči plný prachu, jak s ní ten pitomec třísknul do pískoviště. Budeš se muset spokojit se mnou. A klid, nehodlám tě štupovat jak ponožku,“ zabručel Wolverine.

Storm se jen usmála: „Tak se snažte, doktore.“

Wolverine vytáhl jehlu s nití. Opatrně zašíval ránu. „Teď nějakou dobu žádný namáhání, jasný?“

„Mám předstírat vážně nemocnou?“ pousmála se Storm, ale úsměv se na půli cesty změnil v bolestné zasyknutí.

„Promiň,“ omluvil se Wolverine. Znovu se soustředil na ránu. Na chvilku místnost naplnilo ticho.

„A co kdybys mě zítra léčil?“ navrhla Ororo.

Logan ani nezvedl hlavu. „Jo tak léčil,“ protáhl s nadzvednutým obočím.

„No, mohl bys.“

Wolverine ustřihl nit. Pak se dlouze podíval na Storm. Žena se k němu naklonila, ale sotva se tvářemi dotkli, mutant ucukl. Sebral ji ze stolu a odnesl pryč – k ní do pokoje.

Ani jeden si nevšiml, že z okna je sledovaly dvě svítivé zelené oči.

„Mánička volá Berušku!“ řekla dívka potichu do vysílačky.

„Uhm..co zas šílí… Co je?“ ozval se Sunspotův hlas unaveně.

„Právě jsem je viděla na ošetřovně. Skoro se líbali!“ vykládala Rahne, nadšena svou ‘výhrou‘.

„‘Sím tě, to máš vlčí mlhu, ‘bo co? Nesni a spi,“ setřel dívku Roberto a vypnul vysílačku.

„No to snad…“ zasyčela Rahne dopáleně.

Ráno u snídaně chyběli dva mutanti. Wolverine zůstal u Storm a staral se o ni. Rahne se na své jídlo škodolibě usmívala. Zázrak, že marmeláda nezařvala a s hysterickým skřekem nezdrhla. Za to Roberto seděl jak hromádka neštěstí. I když se stále přesvědčoval ‘faktem‘, že Storm s Wolverinem spolu nic nemají, začínal si uvědomovat, že mu hoří koudel pod zadkem. Rahne byla v předstihu o jeden den. Aspoň podle toho, jak se to vyvíjelo, se zdálo, že mu dokáže, že má pravdu už dnes. To znamená v den druhý.

„Copak Berto? Nechutná? Nemám ti namazat chleba jiný?“ hrála starostlivou Wolfsbane, když si patlala džem už na pátou půlku chleba.

Byli tam se Sunspotem a Jubilee zase poslední. Ona se abnormálně cpala, ale bylo jí to úplně ukradené. Jubilee dojídala poslední půlku chlebu a Sunspot se v tom hnípal ještě hůř než minulý den.

„Ne, díky,“ zavrčel.

„Co je?“ zeptala se nezasvěcená Jubilee nechápavě a zatěkala očima mezi Robertem a Rahne. „Vy dva jste si něco udělali?“

„Ne, jen si Roberto začíná uvědomovat, že prohrává,“ usmála se Rahne škodolibě.

„Neprohrávám!“ vyjel na ni.

Jubilee sebou až škubla, jak se lekla. Takhle náhlé výpady u Sunspota nebyly zrovna časté.

„Ti dva spolu nechodí!“ zaprskal.

„To nechodí, to je pravda,“ rýpla si Rahne ironicky, po očku mrkla co tomu Sunspot říká.

Jak vidno, snažil se uklidnit. Sepnul ruce, jakoby se modlil a zhluboka dýchal.

Rahne mu na talíř s chlebem položila provokativně další celý krajíc. A pak vykráčela z kuchyně.

Byla spokojená sama se sebou. I když dneska má asi s dokazováním nějakého vztahu mezi těma dvěma utrum, přesto měla důvod oslavovat. Pomalu se jí dařilo odbourávat Sunspotovu jistotu. Už stačí jen málo a určitě vyhraje. Je to jen otázka času.

Teď měla celý den volno. Nejspíš půjde do bazénu. Byla si jistá, že Wolverine se Storm se od sebe prakticky nehnou a nevylezou z pokoje, a tak neměla co špehovat.

Prošla do svého pokoje. Jubilee ještě jedla a určitě u toho pozorovala funícího Sunspota. Rahne se svalila na postel. V noci moc nespala. Za chvilku usnula.

Wolverine sešel ze schodů. Měl tak trochu hlad a něco na zub by se hodilo i Storm. Škola byla celkem klidná. Po nočním zásahu většina X-Menů znovu usnula. Nedivil se. Zdolat mutanta, kterému ruplo v bedně, a ještě ke všemu ovládal slabou schopnost pohybu se vším ze železa, bylo obtížné i pro ně.

Když uhýbal za roh, málem to napálil do zadumaného Sunspota. Oba uskočili. „Prosím, promiň,“ omlouval se honem Roberto.

Wolverine si ho nevěřícně přeměřil. Věděl, že tenhle student je trochu plašší a zamlklejší, ale že až tak? „V pohodě,“ odpověděl.

Sunspot se trošku osmělil. „Logane? Můžu se na něco zeptat?“

Muž se zarazil. Čím ho tenhle kluk ještě překvapí? „Co?“

Sunspot trochu znejistěl. Mutant nad ním byl po většinu času naštvaný nebo nabručený. „Ehm, měl jsi někdy někoho rád?“

Teď to s Wolverinem málem seklo. Mladší mutant ho překvapil po třetí v jediné chvilce. „Proč se ptáš? Jakože ty a Rahne?“

Brazilec vyvalil oči. „Cože?!“ vyjekl.

„No, máte se k sobě v poslední době…“ podíval se Logan stropu.

„Ne! Takhle jsem to nemyslel ani zdaleka,“ bránil se honem Roberto.

Wolverine se rozesmál. „Jen se nedělej. Je to dost vidět.“

Položil mu ruku na rameno a odešel. Sunspot ještě chvilku stál a díval se omráčeně na místo, kde se předtím smál Logan. Nevěděl, jestli se má víc divit smějícímu se mutantovi nebo tomu co si to o něm myslí.

Rozeběhl se za Rahne.

Vpadl k ní do pokoje. „Vyhrál jsem! Beruška vyhrála sázku!“ zvolal vítězoslavně.

„Roberto! Ty… co blbneš?“ vyskočila Wolfsbane.

Zamžourala. Usnula sotva na deset minut. „Co tady sakra děláš?! Jen tak, bez zaklepání nebo čekoholiv.“

„Sory, ale Wolverine se Storm nechodí!“

„Jo, o tom se mě snažíš přesvědčit druhým dnem. To je dneska výročí nějaké významné události, že jsi musel doběhnout až sem a vyřvat to tak, že mi téměř praskly bubínky?“ zavrčela dívka.

„Hele, Wolverine se Storm nic nemá. Vždyť on si myslí, že já mám něco s tebou!“ vychrlil na ni.

Rahne na něj chvilku z ticha zírala. Pak chytla záchvat smíchu. Téměř spadla z postele. Sunspot ale vůbec nechápal, čemu se směje. Čekal, že bude nadávat nebo tak něco.

„To… je… vtip!“ tahala ze sebe. „Wolverine… si dělal… jen… srandu… vždyť to… musel… nějak zamaskovat.“

„Ne! Kdybys ho viděla! Oni spolu vážně nic nemají,“ snažil se ji Sunspot přesvědčit.

Ovšem Rahne se dál jen smála a nějak moc ho neposlouchala. Pro ni to byl jen Loganův chabý pokus, jak odvést řeč jiným směrem.

„Ty jsi tak hrozně paličatá!“ zaprskal Roberto.

Šplhala po stromě. Větve ohromného buku jí sloužily místo žebříku. Starý listnáč vyrostl do dost velké síly, aby udržel třeba Wolverina. A právě toho tam cítila. Ne ze dneška, ale z předchozích dnů. Jeho pachu tam bylo hodně. Rahne podle něj dokonce zjišťovala, kudy má lézt, aby si neublížila nebo aby nespadla. Po tmě viděla dobře, ale čich byl další vodítko, a tak se přidržovala i jeho.

Po několika minutách se jí podařilo vylézt nahoru. Opatrně skočila na střechu. Doufala, že o ní Wolverine neví. Kdyby věděl, měla by průšvih jak blázen. Ve vlkodlačí formě přešla po taškách. Nechtěla riskovat hluk, který by nadělala botami. Už takhle to stačilo a ještě bude ráda, když jí neuslyší.

Skrčila se nad střešním oknem. Chvíli vyčkávala, pak se v duchu pomodlila a nakoukla dovnitř. Málem vyskočila štěstím, ale nesměla vydat ani hlásku. Bez zvuku se usmála. Opatrně se zase odplížila.

Vrátila se stejnou cestou, kudy přišla. Jakmile stála nohama pevně na zemi, zapnula vysílačku a zvolala do ní: „Mánička volá Berušku! Mánička volá Berušku!

Nic.

„Mánička volá Berušku, Mánička volá Berušku! Beruško, nechrápej tam!“

Zase nic.

„No tak Berto!“

Opět se nedočkala odpovědi. ‘Vochrapa,‘ pomyslela si naštvaně. Rozeběhla se tedy směrem k chlapeckým pokoje. Zdolala schody, ale pak zahnula opačným směrem než normálně. Chvíli běžela podél dveří. Nepamatovala si, kdo kde bydlí, tak šla po čichu.

Prošla kolem prvních dveří. Tady cítila Kurta. Šla dál. Remy. V dalších ucítila Evana s Jamiem. Ale naproti nim… Bingo! Sunspot, Cannonball a Iceman. Mělo to háček – další dva mutanti v pokoji. ‘Ale vždyť to je jedno. Oba budou spát jak zabitý.‘ Upravila si trochu stavbu těla. Vzala za kliku a potichu otevřela. Dveře naštěstí někdo namazal, takže nevrzaly. Opatrně prošla kolem stále ještě rozsypaného odpaďáku uprostřed pokoje a sedla si k Robertovi na postel. Pak se rozhlédla.

Bobby se Samem tvrdě spali. Vzala teda Sunspota za ramena a zatřásla s ním. Mladík se okamžitě probudil. „Co..?“ Jakmile spatřil velkou vlčí hlavu, lekl se, vykulil oči a odtáhl se ke zdi. „To jsem já,“ zavrčela tiše dívka.

„A pak, že já jsem otravnej… co tu sakra teď děláš?“ zašeptal. Podíval se na digitální budík na stolku. „Madre mia! Vždyť je za dvě tři čtvrtě na tři!“

„No jo, ale tohle musíš vidět!“ řekla fascinovaná Rahne šeptem.

„Co zas… vždyť ti říkám, že ti dva…“ pak se zarazil. „Moment…“

„Vyhrála jsem sázku!“ téměř zazpívala.

„Kecáš!“ Roberto vyskočil z postele, chtěl na sebe hodit triko, ale uprostřed místnosti se jak široký tak dlouhý natáhl přes hromádku smetí.

Rahne reagovala rychle a lehla na zem. Přes postel ji ani Bobby ani Sam neuvidí.

Stalo se přesně to, co čekala. Sam se vzbudil. Sebral, co měl zrovna po ruce (momentálně to byla druhá pantofle, neb ta první se ještě válela někde v odpadcích) a mrsknul ji za zvukem. „Ticho tam,“ zamumlal, pak se přetočil na druhou stranu a spal dál.

„Au,“ postěžoval si šeptem Sunspot. „Kde se ten Sam naučil mířit? Trefil mě do hlavy!“

Rahne se zahihňala. A pak vykoukla ven. „Co ti tak trvá?“

„No tak se snažím dostat ze sebe pryč ten hnus z koše!“ odsekl a vytáhl si z vlasů žvýkačku.

„To nech na potom a teď pojď!“ popadla ho za ruku a vytáhla ven z pokoje.

Když ho pustila, zavrávoral a téměř sebou praštil na podlahu. Pak se rozběhl za ní. Byl zvědavý, co zas objevila.

„A to jako chceš, abych vylezl nahoru? Ses zcvokla ne?“

„No jinou možnost nemáš,“ pokrčila rameny Wolfsbane a vyskočila na první větev.

„Ale já to vidět nepotřebuju,“ usmál se Roberto sladce.

„Pochybuju, že by ti zůstalo tolik solární energie, abys mě dokázal přeprat. Tak polez nebo tě nahoru vynesu v zubech,“ zavrčela Rahne a chtěla lézt dál, ale pak se otočila. „Pojď přesně za mnou. Tady to udrží i Wolverina.“

„Jak si tím můžeš být tak jistá?“ neskrýval nedůvěru Sunspot.

„Protože tu leze denně, cítím ho tu.“

„Fajn,“ zavrčel Sunspot a vydal se šplhat za ní.

Už byli u střešního okna. „Se podívej,“ popostrčila ho Wolfsbane.

Sunspot se na ní podíval. Tesáky se jí leskly ve vítězném úsměvu. Polkl. Jestli se nepodívá své prohře do očí (nebo spíš do okna), ta holka ho zakousne.

Nadechl se a nahlédl dovnitř. Wolverine se Storm leželi uprostřed postele. Muž ženu objímal a zahříval ji tak. A co Sunspota udeřilo do očí - oba byli nazí. S polknutím si uvědomil, že právě kandiduje na titul šmíráka roku.

Mladík se odtáhl od okna. Podíval se na usmívající se Wolfsbane. Ta holka si byla sama sebou jistá už od začátku. Teď se zlověstně usmívala. On ji bude muset tři dny sloužit a ona i na něho vymyslí něco pěkně hnusného. To jí bylo podobné.

Rahne se spokojeně zvedla a zašeptala: „Tak pojď… slouho.“

Sunspot vstal. Chvilku opatrně našlapoval, ale pak se mu na jedné tašce podsmekla noha. V zoufalé snaze něčeho se chytit a zabránit tak pádu s sebou téměř strhl Wolfsbane. Ta se mu ale vytrhla a uskočila. Roberto se rozplácl na taškách.

Rahne se zasmála a pak pokračovala v cestě. Ani mu nepomohla vstát.

Sunspot si uvědomil, že by se mohl Wolverine vzbudit, a tak se v panice rozeběhl po střeše za Wolfsbane.

Wolverine v pokoji dole uslyšel kravál ze střechy. Málem vylítnul z postele, ale Storm ho zadržela s tím, že se jí dobře leží a nemocnému by se mělo snést z nebe první poslední. Tak se zase uklidnil a pokusil se spát. Dál ale špicoval uši, jestli neuslyší nějaký další podezřelý zvuk.

Wolfsbane doskočila na strom. Málem přepadla, tak se rychle přidržela první větvičky, kterou měla po ruce. Ohlédla se po Sunspotovi. Z toho, co uviděla, málem spadla na zem. Roberto běžel po střeše, jak splašený kůň (tedy skoro - neběžel po čtyřech). ‘To není dobrý,‘ pomyslela si dívka.

„Zastav,“ zasyčela na něho.

Roberto doběhl k ní a chtěl skočit na strom, ale nohy mu znovu podklouzly a on sjel po taškách dolů. Přelétl přes okraj a jako zázrakem se stihl chytit okapu. Chvilku visel a snažil se dolů nedívat. Pak ale okap začal rupat.

Rahne rychle sešplhávala po stromu dolů. Až Sunspot spadne, ona ho musí chytit. Z výšky posledních dvou metrů seskočila na zem.

Okap znovu zapraskal. Roberto nechtěl riskovat průšvih a tak se radši pustil. Při nejhorším dopadne do kytek. Při pádu se pokusil nabrat energii, aby si neublížil, ale nic se nestalo. Hlavou mu ještě problesklo ‘Wolverine mě zabije!‘ Pak čekal, že nebude nic. Ale v tom dopadl do mohutných tlap. V prackách ho držel velký vlkodlačí kolos. Dívka na něho v úsměvu vycenila tesáky. Ale pak se podívala na zem. Sunspot udělal totéž.

Wolfsbane stála v záhonu Storminých pracně pěstovaných květin. Svýma ohromnýma zadníma nohama jich naprostou většinu rozdrtila.

Postavila Sunspota na zem vedle květin (nebo spíš toho, co z nich zbylo). Pak se transformovala v dívku, předem popřála Robertovi dobrou noc a pak se oba rozeběhli do školy s jistotou, že zítra přijde průšvih. Jeden s radostí z vítězství a druhý se smutkem z porážky.

„SINCLAIROVÁ, DACOSTA!“

Řev se rozléhal přes školní pozemky, do pokojů, kuchyně… A bylo dooost jasné, že se Wolverine nejen zlobí. Vztekal se jak rosomák. Storm stála vedle něho a snažila se zachránit to, co zbylo z jejích milovaných květin. Což bylo téměř nic.

O kousek dál Wolverine supěl a řval. Ani ne tak z polámaných kytek, jako z toho, že věděl, co se včera v noci stalo. Vyčenichal dva vetřelce na střeše, a kdy tam asi tak byli už si dal dohromady. Kdyby ho Storm předtím nezadržela, už by býval vyskočil a přetrhnul je předtím.

Kolem se začínali hromadit čumilové – tedy zbytek školy. Šeptali si, co se asi stalo, a vymýšleli teorie, proč Logan chce zabít zrovna Sunspota s Wolfsbane.

Rahne se skloněnou hlavou se pomalu loudala ke řvoucímu mutantovi. Kousek za ní se objevil Sunspot. Také se neodvážil podívat Loganovi do očí.

„Jste krucinál normální?!“ rozeřval se znova Wolverine, Rahne s Robertem sebou trošku cukli při síle toho hlasu. „Nejradši bych vás na místě přetrhnul jak dva hady! Zaprvý, co vás to napadlo prohánět se ve tři ráno po střeše, za druhý, šmírovat mě a Ororo! V NOCI! Co vás to sakra napadlo?!“

„Logane…“ zavrčela Storm rozhlížejíc se kolem. „Trochu moc mluvíš.“

Wolverine otevřel ústa v pokračování dalšího seřvání, ale pak se zarazil a z hlasivek se mu nevydalo ani hlásku. Zbytek školy (dokonce i Xavier) na ně vrhal zvědavé pohledy. „A… já… my… er…,“ zasekával se.

Ozvalo se pohihňávání, které se po chvilce znásobilo. A nebylo to Multiplem. Všichni se smáli, a dokonce i dvěma odsouzencům čekajícím přinejlepším na seřvání a nějaký velmi zlý trest cukaly koutky. Pak už se smála i Ororo. Jen Scott zíral s téměř otevřenou pusou.

Gambit si odkašlal. „A ehm, Logane? Cože jste to tam dělali tak závažně tajného?“

Zbytek mutantstva vyprskl smíchy.

Po dlouhé chvíli se všichni pomalu klidnili. Wolverine se jakž takž vzpamatoval. „Vy dva máte evidentně moc času, takže strávíte následující dva měsíce tvrdým výcvikem v Danger Room.“

Sunspot hodil pohled po Icemanovi. Bobby Robertovi strouhal mrkvičku, škodolibě se na něho usmíval a potichu si prozpěvoval: „Bude X-Man, bude X-Man!“

Postupně se všichni začali uklízet zpátky tam, odkud je zuřivý řev předtím přilákal. Logan dvěma odsouzencům jasně gestem přikázal, aby se laskavě uklidili, nejlépe někam hodně daleko.

Dva mladí mutanti se otočili a potichu odcházeli. Samozřejmě se na sebe pak ještě podívali a za rohem se rozesmáli. Sunspot pak Rahne se smíchem objal kolem ramen. „Mohlo to dopadnout hůř.“

„Měli bychom poděkovat Gambitovi,“ řehnila se vlkodlačice.

S tím se rozeběhli na trénink.

Když mladší zahnuli za roh, Wolverine se schlíple podíval na Storm. „Co teď?“

Žena pokrčila rameny a usmála se. „Jednou by se to dozvědět stejně museli.“

Muž o tom chvíli přemítal, pak přitiskl stříbrovlasou bohyni k sobě. Pohladil ji po vlasech a políbil. „Tak když už to teda všichni vědí...“

Konec