Hlavní postavy: Wolverine, Storm^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Některé tréninky lze pojmout všelijak. Vlajkovaná, sněžné bitvy…proč ne, že? Ale každý velitel vám potvrdí, že nejvíc se žáci zocelí, když jsou nuceni čelit něčemu, co je dobře zná. A co je v tomhle případě vražednější, než vlastní parťák? (Odpovědi jako Galactus, Bastion nebo Sinister neberu)

Poznámka autora: Tohle je kousek poněkud osobnějšího charakteru. Ze splínu jsem prostě vzal své oblíbené dynamické duo a hrál si. Takhle je vidím já. A tečka.
Ano, přiznávám se. Prvotním účelem zveřejnění tohohle kraťasu je dožrat pár lidí. Muhahah. Vy, kdož se obsazením uraženi necítíte, si ho užijte…a vězte, že je to naprosto nevinná záležitost xD

Z příjemného snu ji vytrhlo cosi, co do něho nepatřilo. Něco studeného ji udeřilo do tváře. Chvíli nic…a pak znovu. Studená kapka jí po krku stekla na záda.

Ospale zamžourala. Místo střešního okna a nočního nebe nad sebou uviděla číhavý úsměv a tvář svého týmového kolegy. V očích mu svítily pobavené ohníčky a skláněl se nad ní jako hladový vlk nad kořistí. Z vlasů, vousů a oblečení mu kapala voda, jak byl promáčený na kůži. „Nazdárek.“

„Co tady strašíš?“ zabručela s předstíranou nelibostí a zvedla se do sedu. Něco takového už ji dávno nemohlo vyvést z klidu.

„Přebral jsem Nightcrawlerovi fleka,“ pokrčil Wolverine rameny a oklepal se. Ororo se neúspěšně pokusila uhnout před sprchou inkasovanou od mokrého mutanta, načež ho přetáhla polštářem.

„Jen tě chci vytáhnout na trénink,“ bránil se Logan, chytil útočný předmět a raději ho zkonfiskoval, aby s ním nemohl dostat po tlamě.

Sjela ho pochybovačným pohledem, přičemž zaznamenala, že je opravdu převlečený do tréninkové uniformy. „Teď? Máš představu, kolik je?“

„Dvě třicet sedum ráno, východního času. Proč?“ zatvářil se její kolega nevinně.

„To ne...ty, jak to děláš?“ neubránila se otázce, když se podívala na hodiny a zjistila, že se Logan ani tentokrát nemýlí. Odpovědí jí bylo neurčité pokrčení rameny a ještě neurčitější mávnutí rukou.

„To máš fuk. Hoď na sebe cvičebák, počkám venku.“

Storm by bývala něco namítla, ale když viděla Wolverineův výraz, musela se jen usmát a přikývnout. Byl jako malý kluk, kterému byl slíben výlet do lunaparku. A jako takový odmítal prodlevu i změny plánu.

Wolverine vyskočil z nízké postele a hbitým krokem vyrazil zpět na terasu. Na zemi se od silného přívalového deště udržovala stálá vrstva vody, silná dobrého půl palce. Déšť mu nevadil, beztak už zmokl předtím.

Usadil se na balustrádě a poslouchal ticho pohlcené šumem padající vody. Nejvyšší patro školy mělo své krásy – pohodlně přehlédl obrovskou plochu školních pozemků; od zadní zahrady, bazénu i hřišť, přes park až k temné hradbě lesa. Ponuré panorama co chvíli osvítil blesk, těsně následovaný burácením hromu.

Xavierův institut se té noci nacházel uprostřed bouře.

„Tak co bude dnešní úkol? Neuhnat si chřipku?“ ponoukla parťáka Ororo, zatímco si upravovala čelenku. Stačilo pár vteřin na dešti a byli zmáčení oba úplně stejně.

Logan seskočil z kluzkého kamene a lehce se oklepal. „Tu si ani jeden uhnat nemůžem‘,“ namítl.

Něco na tom, jak si ji prohlížel, ji přimělo zpozornět. „Takže?“

Ušklíbl se. „Lov.“

„A hodláš být konkrétnější, nebo to necháš na mojí představivosti?“

Obešel ji jako lev na číhané. „Prostý. Utíkej. A nenech se chytit.“

Nedopřála mu tu satisfakci, aby si jako vystrašená kořist hlídala záda a postavila se k němu čelem. Mimo to, stál tak blízko, že by mu otočkou vyrazila zuby. „Takže další část série ‘Škola hrou‘? Myslela jsem, že to je Hankova doména.“ Neviděla mu do tváře, ale cítila, jak se usmál.

„Dám ti náskok.“

„Zní to lákavě. Cena pro vítěze?“

„To se uvidí. A neslibuj výhru, mohla bys litovat.“

„To se uvidí,“ oplatila mu. „A jak poznám, že jsi vyrazil?“

„Poznáš,“ odvětil jen a znovu vyskočil na balustrádu.

„Platí,“ přikývla mutantka a nechala proud vzduchu, aby ji vynesl výš. Přeletěla okraj terasy a zamířila k lesu. V zádech cítila Wolverineův hladový pohled. Ušklíbla se. Ani v nejmenším nemínila být snadnou kořistí – chtěla víc. Chtěla ulovit lovce.

Přistála v kluzké trávě a rozhodla se pokračovat dál po svých. Na obloze by byla příliš snadným cílem. Ne přímo, ale oklikou vyrazila ke školnímu lesu. Jakmile vročila mezi první stromy, rozběhla se. Hodlala mezi sebe a svého pronásledovatele položit co největší vzdálenost. Držela se pod otevřeným nebem a nechávala déšť, aby smyl stopy.

V hlavě už se jí pomalu formoval plán.

Wolverine se oklepal. Nemělo to valný smysl, ale alespoň tím vyhnal dotěrnou vodu z vlasů a vousů. Na chvíli. Zatím si nevšiml, že by se jeho parťačka pokusila nějak zmanipulovat počasí ve svůj prospěch. ‘Máš bod,‘ usmál se v duchu. Jen by se mu zbytečně prozradila.

Opět uhodil blesk. Logan vyhodnotil situaci. Jak velký jí dá náskok? Čekal už relativně dlouho, mělo smysl ještě dál otálet a poskytovat jí tak zbytečnou výhodu? Zase na druhou stranu, moc dobře si uvědomoval jeden podstatný detail: on je Wolverine, proti němu žádná výhoda nikdy nebyla zbytečná.

Rozhodl se. Nebude dál nečinně moknout. Zvedl hlavu a zavyl. Pak už na nic nečekal a přelezl z terasy na střechu. Po údržbářských stupních se dostal až k okraji, kde stačil jediný dobře odhadnutý skok, aby se octl ve větvích vysokého buku. Sešplhal dolů hbitě jako veverka, seskočil na zem a pár vteřin chtě nechtě musel strávit tím, že zahrabával malý kráter, který po něm v pískové cestičce zůstal.

Pomalu, s rozvahou vyrazil vpřed. Hodlal si tuhle noc užít, ve víc než jednom rozměru. Nenechal se nějak vyvést z míry hustým deštěm. Přesně podle předpokladu narazil na Storminu stopu jen kousek od školního lesa.

Ušklíbl se. „Tak uvidíme, jak dlouho vydržíš.“ Pln elánu vyběhl po stopě. Vnořil se mezi stromy, jako by to byla jeho druhá kůže. Jako ryba ve vodě se pohyboval v souladu se vším okolím. Nevyplašil ani sovy vyhlížející z větve svou noční svačinku. Miloval tyhle chvíle, kdy se zdálo, že informace jako „kdy“ a „kde“ ztratily veškerý význam. Dokázal hodit za hlavu únavu a prostě si jen užívat života. A možnost se s někým o ten zážitek podělit byla k nezaplacení.

Co chvíli se musel zastavit, aby neztratil ze zřetele křehké a pomíjivé stopy. Čich ho zavedl až k palouku, kde se už od deště tvořila souvislá jezírka. Bylo prakticky nemyslitelné, že by na takovém místě vydržel nějaký pach déle než pár okamžiků.

Vžil se do role své kořisti. Znal Storm lépe, než kdy znával sám sebe, nedělalo mu to nejmenší problém.

Vydal se tam, kam mu radily jeho instinkty. Hledal chyby. Drobná klopýtnutí v promyšlených tazích. Zohýbanou trávu, šlépěje otištěné do mokré hlíny…

A náhle ho na nose polechtal známý pach. Prudce se zastavil a zavětřil. Stopa vedla zpět mezi stromy. Nevěřícně potřásl hlavou. ’Ale no tak, ‘Ro, snad mi to nechceš udělat tak snadný…‘

Vběhl mezi stromy a pustil se po jasné stopě. Musela být zatraceně blízko, ale krom stálého šumu dopadajících kapek neslyšel absolutně nic. Běžel tak jen po čichu, pohybujíc se stejně elegantně jako vlk na lovu. Stopa zatáčela prudce doleva. Věděl, že tím směrem leží soustava jezírek, ve kterých se v teplejších měsících zabydlovala vodomilná verbež. Následoval ji.

Stále ještě ji nikde neslyšel. Nenašel dokonce ani stopy nebo pošramocené větvičky. Zastavil se nad vývratem a zaposlouchal se. Slyšel jen déšť, nic víc. Jeho vlezlý instinkt mu napovídal, že něco přehlíží; něco podstatného. Seskočil do pískovitého podloží vývratu a prohledal půdu mezi kořeny. Nic nenašel. A přesto by mohl podle pachu přísahat, že stojí hned za ním.

Dřív měl nemalý problém rozpoznat Stormin pach mezi okolní přírodou – zvláštní směsici deště, kvetoucí zahrady a něčeho, co dokázal pojmenovat jen jako život – ale čím déle ji znal, tím víc si uvědomoval, že by byl schopen vycítit ji kdekoli. Všemi smysly.

Vývratem se prohnal vítr, objal ho jako starý přítel a vmetl mu do vlasů listí a drobné větvičky. A tehdy si uvědomil, co se mu nezdá.

„Ty bestie!“ křikl k obloze z plných plic. Odpověděl mu zvonivý smích a mezi korunami stromů se mihl stín. Celou dobu si s ním hrála jako kočka s myší. Nenápadně ho nechala sledovat falešnou stopu. Celou dobu se mu v ústraní tiše smála.

Vyrazil ostrým tempem z vývratu a nespouštěl oči ze siluety jasně se rýsující proti bouřící obloze. Hon začal.

Storm se držela blízko nad zemí, těsně nad úrovní, na kterou mohl dosáhnout a občas, když se naskytla příležitost, hodila po vrčícím lovci pod sebou šišku.

Les kolem nich povážlivě řídl, jak se stále víc blížili k vodní ploše. Wolverine už začínal být i navzdory regeneraci díky dlouhému běhu unavený. Nemělo smysl pokoušet se Storm uštvat. To věděl. Potřeboval jiný plán. A jeden se mu v hlavě právě rýsoval.

Prudce uhnul z trasy a zmizel mezi stromy.

Ororo třímala v ruce zrovna solidní úlovek – velkou smrkovou šištici, kterou mínila svému kolegovi patřičně otlouct o čenich, když si všimla, že Logan se někam vypařil. Ušklíbla se. ‘Na co si to hraješ, mistře lovčí? Na nerudného Rosomáka?‘ Přistála ve vlhkém jehličí. Bude bezpečnější pustit se za ním po zemi, odkud ji bude méně čekat. Zamířila mezi stromy, opatrně jako lvice stopující plachou laň. Naslouchala pečlivě zvukům okolí, hledala cokoli, co by ji upozornilo na náhlý zákeřný útok. Šišku stále třímala pevně v ruce s úmyslem ji svému soupeři při první příležitosti nasypat za mikinu. Narazila na stopu boty se silnou podrážkou. Bylo jasné, že jde správným směrem.

Došla až na konec cesty, kde zem pod jejíma nohama tvořila přírodní vyvýšeninu o deset metrů níž pokračující dalším stupněm – až se téměř zdálo, jako by si zemní bohové rozhodli tuhle stranu kopce uprostřed ničeho přetvořit v soukromé schody.

Náhle se nalevo za ní ozvalo zuřivé zafunění a dupot. Prudce se otočila, ruku s šiškou připravenou k vrhu. A pak se rozesmála. Zíral na ni nesmírně ublížený jezevec, mokrý jako utopená myš. Vypadal, že hledá suché místo ke spaní, než se bouře přežene.

„Tak ty nejsi zrovna ta lítá šelma, kterou jsem chtěla vidět,“ prohodila k němu Ororo a sledovala, jak se uraženě plouží pryč.

A v tu chvíli její schopnosti zatroubily na poplach. Něco násilně pohnulo vzdušnými proudy, něco, co tam ani omylem nepatřilo. Vzhlédla zrovna ve chvíli, kdy okolí ozářil blesk, a uviděla nad sebou šklebícího se Wolverinea.

Prudce se odrazil od kmene stromu, na němž celou dobu visel a pojal ne zrovna ušlechtilou myšlenku svou kolegyni lapit, přimáčknout k zemi a nepustit. Jenže moment překvapení – ten klíčový bod, na kterém jeho plán téměř životně závisel – vyšel vniveč.

Ororo hbitě uhnula a Logan dopadl na vlhkou zem. Z pádu obratně přešel do kotoulu a podnikl druhý výpad. Byl zatraceně rychlý, to věděli všichni členové týmu. Málokdo z nich ale věděl, že Storm se za dobu jejich společných tréninků vypracovala k obdobné dokonalosti. Podklouzla Loganovi pod rukama pružně jako kočka a místo aby využila dvou tří vteřin, které měla navíc, k útěku, podnikla vlastní tah.

Skočila muži za krk, pevně se ho chytla a zablokovala mu účinně obě ruce. „Ani hnout, nebo tě pokoušu!“ varovala ho.

Zasmál se. „To už jsi udělala. Nejednou.“

„No právě.“

„Ani ve snu!“ zavrčel a škubl sebou vzad, takže kdyby se nepustila, riskovala by, že ji přimáčkne mezi sebe a kmen stromu.

Kroužili kolem sebe jako dvě zápolící šelmy, na tváři vepsaný široký úsměv. Číhali na první chybu, kterou ten druhý udělá; takovou, kterou budou moct využít k prvnímu a poslednímu útoku. Hra vůle a ocelových nervů.

Nakonec to byla Storm, kdo klopýtl první. Noha jí podklouzla na mokrém kameni a trvalo zlomek vteřiny přešlápnout a najít jiný opěrný bod – přesně tolik času, kolik ho Logan potřeboval.

Prudce se odrazil, skočil po Ororo a smetl ji k zemi. Oba sklouzli přes okraj a kutáleli se z kopce v jednom klubku.

Jakmile se dostali na další víceméně rovný kus země, Storm využila, že je Wolverine pod ní, zapřela se nohama o kluzkou trávu a svého parťáka vlastní vahou nevybíravě přirazila k zemi.

„A mám tě!“

Téměř by přísahala, že se v Loganově tváři na okamžik mihlo upřímné překvapení.

Vzápětí to bylo stejně jedno. Provlhlý sráz pod nimi povolil a oba se po blátě sklouzli až úplně dolů k úpatí kopce. Logan instinktivně skryl Ororo pod sebou a počkal, až se přes ně překutálí větší kameny uvolněné při sesuvu.

„Dobrý?…Co je?“ dodal, když viděl, jak zkroušeně se jeho parťačka tváří.

„To není fér. Zrovna když jsem tě dostala; měla jsem tě na lopatkách. Zatracený déšť!…A vůbec, nesměj se mi!“ praštila ho lehce se špatně předstíranou vážností.

„To nejde. Koneckonců, na počasí tě neslyšim špačkovat každej den…“ ušklíbl se Logan.

„Tak si na to ani nezvykej,“ prohlásila rezolutně mutantka a prohrábla kolegovi zmáčené vlasy, které se mu pod tím nevídaným přívalem násilí div nepostavily do pozoru.

Wolverine jen zabručel, oklepal se a zvedl se do sedu. „No potěš, ty vypadáš.“

Storm kritickým okem přehlédla svoji uniformu, tedy alespoň ty části, které prosvítaly pod nánosem bláta a jehličí. „Jen si nemysli, kamaráde, ty na tom nejsi o nic líp,“ konstatovala nakonec suše. „Snad nikoho nepotkáme…to by zase bylo řečí.“

„V tuhle hodinu? Ti maj půlnoc,“ mávl Logan rukou a pomohl parťačce vstát.

„V to bys měl doufat. Domů se projdeme nebo proletíme?“

„To je snad jedno. Zmoknem tak jako tak,“ pokrčil rameny muž a vysypal si zpoza límce chomáč jehličí s ne zrovna vstřícnou rotou mravenců.

„Tak to vezmeme půl na půl. Pojď.“ S těmi slovy vzala Logana kolem pasu a silným proudem stoupavého vzduchu je oba vynesla nad koruny stromů. Tehdy se jí Wolverine pustil a o pár metrů níž si pohodlně ustlal na vzduchovém polštáři.

„Zatracený osle!“ okřikla ho Storm, když se vzpamatovala.

Mutant se jen zasmál. „Věděl jsem, že mě chytíš.“

„Příště tě nechám, ať si dole natlučeš tu svojí zabedněnou adamantiovou…“ zavrčela žena nerudně a popadla kolegu za límec, aby s ním důrazně zatřepala.

„To bys mi neudělala,“ zavrtěl hlavou klidně.

„Jen abys jednou nebyl překvapený.“ Věděla, že má její kolega pravdu. Viděl jí až do žaludku. Nesnášela ho za to, ale zároveň ji to vědomí příjemně hřálo u srdce. „A plav, ty, nebo dostaneš kroupu.“

Budova Institutu byla tichá a dýchala onou zvláštní atmosférou spánku. Hodiny odbíjely třičtvrtě na pět a obloha pomaloučku začínala nabývat zvláštního odstínu, typického pro chvíli před svítáním.

Oba X-meni se zastavili na zadní verandě a snažili se alespoň trochu zkulturnit svůj oděv tak, aby nenasvinili po chodbách.

„Myslíš, že už je někdo vzhůru?“ zeptala se Ororo tiše.

„Těžko, dneska nás Scotty nežene do Dé-Erka,“ pokrčil rameny starší z mutantů, stáhl ze sebe horní díl tréninkové uniformy a důkladně ho vyždímal. Pak ho přehodil přes rameno, oklepal se a otevřel prosklené dveře. „A kruci…“ zasykl.

„Co je?“

„Tvař se nevinně a hlavně nenápadně.“

Dříve než se Storm stačila na něco zeptat, vynořil se z kuchyně jako o život zívající Gambit s plechovkou coly v ruce. Jakmile zaznamenal dvojici před sebou, na místě ztuhl a zůstal oněměle zírat.

„Máš nějakej problém?“ zeptal se Wolverine kolegy nonšalantně.

Remy věnoval dobře čtyři a půl vteřiny tomu, že si dotaz převaloval v hlavě a uvažoval, co odpovědět, aby nedostal po tlamě. „Non,“ odpověděl nakonec váhavě. Mozek mu šrotoval na plné obrátky a snažil se pojmout to, co má před sebou.

„No, tak pokračuj v chůzi,“ usmála se na něj Storm a naznačila mu směr.

Oba mutanti se pak jakoby nic vydali po schodech k pokojům, nechávaje šokovaného mutanta kdesi za sebou.

S obtížně zachovávaným dekorem došli až k Loganovu pokoji, kde se poddali tichému smíchu.

„To je prostě naše zatracená klika,“ vydechl Wolverine a otevřel dveře.

„Jak ‘naše‘? Tvoje,“ rýpla ho parťačka do žeber.

Wolverine obrátil oči v sloup „Jen to hoď na mě, to si pomůžeš.“

Storm se jen usmála a na rozloučenou stiskla svému příteli rameno. „Dobrou noc, Logane.“ A než zdolala schodiště, ještě se otočila a ušklíbla se. „A příště už tě dostanu, Rosomáku.“ Pak hbitě vyběhla schody a zmizela ve svém pokoji.

Na Loganově tváři se usadil zvláštní úsměv. Zavřel za sebou dveře a chvíli sledoval kapky deště stékající v nových a nových tvarech po okenních tabulkách.

„Už se stalo,“ řekl pak tiše temnotě pokoje. „A ty o tom ani nevíš.“

Konec