Hlavní postavy: Wolverine, Vampire (V),...^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Chtěl začít nový život, sám, bez X-Menů. Zkoušel to. Snažil se. A skoro mu to vyšlo. Měl práci, ženu, děti...a klid. Ale minulost nelze jen tak pohřbít. Ne tu jeho. A tak musí zase po letech vytáhnout drápy a ukázat světu, že Wolverine není mrtvý a že je Xavierova škola pro nadanou mládež stále jeho domov. K velké smůle některých jedinců.

Rozlehlou pláň zaléval teplý sluneční svit. Tráva na prérii se vlnila v mírném větru. V pozadí se zdvíhal rozeklaný majestátní hřeben Kordiller. Na pastvině svítily roztroušené skvrny dobytka z ranče Dvojitého K. Mezi nimi projížděli kovbojové a odchytávali telata, která bylo třeba označkovat. Vzduchem se nesl pach spálené kůže a bolestné bučení cejchovaných dobytčat.

Jeden z honáků se ušklíbl: „A o tomhle se říká, že je to absolutně bezbolestnej způsob.“

„Trochu outlocitnej, prcku, ne?“ zeptal se předák.

„Hele, kámo,“ zavrčel malý kovboj, „já už toho zkusil tolik, že jsem se naučil dívat se na spoustu věcí úplně jinak. A krom toho jsem nikdy neměl rád ubližování zvířatům.“

„Tak vymysli něco lepšího,“ řekl předák.

„Kdybych věděl co, tak klidně,“ odsekl mu na to druhý muž.

Jiný z kovbojů se zvědavě zeptal: „Tys byl ve Vietnamu, Jime?“

„Ne, proč?“

„Když tady vykládáš, že sis užil svoje?“

„Taky že jo, ale ne ve Vietnamu,“ řekl Jim.

„Tak kde?“ vyzvídali muži.

„Nechci se o tom bavit, jasný? A už vůbec ne s váma,“ řekl malý kovboj. Obrátil koně a odcválal na opačný konec stáda.

Předák za ním hleděl. „Ten chlap je divnej,“ prohlásil. Ostatní přikyvovali. „Je jak starej nerudnej rosomák.“

Honáci skončili s několikadenní prací brzy k večeru. Unavení po dlouhé dřině se vrátili na ranč, aby si vychutnali zasloužený odpočinek.

Odsedlali koně a vpustili je do ohrady. Zvířata se začala usilovně válet v prachu, aby se zbavila svrbění po sedlech na hřbetech.

Většina kovbojů se chystala jet si do města trochu užít a lákali s sebou i Jima. Ten odmítl.

„No tak, co ti to udělá,“ přesvědčovali ho. „Dáš si s náma pár skleniček a bude z tebe snesitelnější člověk.“

„Za prvý už nechlastám, za druhý řídím a za třetí jedu domů,“ ohradil se Jim a tím dal najevo, že je to pro něj skončené. Kovbojové pokrčili rameny.

„No tak jo. Jak chceš. Nutit tě nebudem. Užij si to.“

„Nápodobně,“ zavrčel Jim a zpod stříšky vytáhl motorku – dobře deset let starý Harley–Davidson s vymalovanou vlčí smečkou na nádrži. Místy už se lak odloupával a dalo se tušit, že původní barva byla žlutá s modrým pruhem (nebo naopak). Motorka byla zablácená a otlučená a vhledem k desítkám provedených úprav, oprav a vylepšení už z původního stroje moc neměla. Ostatní vždycky hrozně zajímal původ podivných rýh na blatnících i jinde, které podezřele připomínaly stopy po střelách, ale nikdy nesebrali odvahu se zeptat.

Kovboj nakopl stroj a dobře udržovaný stroj se rozbručel. S ledabylým mávnutím na pozdrav zmizel v oblaku prachu.

„A koukej bejt zejtra v práci včas. Musíme dát do kupy stádo,“ houkl za ním předák, i když věděl, že je to zbytečné. Za necelých šest let, co na tomhle ranči Jim pracoval se ani jednou nezpozdil ani neulil. O nějakých nemocech nebo úrazech u něho nemohlo být řeči a na to jak byl mrňavý dokázal pořádně vzít za práci. Ovšem o nějaké vstřícnosti se také nedalo mluvit. Byl uzavřený a nemluva, i když s ostatními vycházel docela dobře. Různých srandiček obvyklých mezi honáky se nikdy moc neúčastnil, což zpočátku vedlo muže k tomu, aby mu často něco provedli. Přešlo je to poté, co zjistili, že se Jim umí nesmírně vynalézavě a nečekaně mstít. A pak se smál on, zatímco postižení na něj svolávali mor a choleru a další roztomilosti. Občas se u něj ale objevovali zdánlivě bezdůvodné záchvaty špatné nálady. To s ním pak nebyla řeč. A dnes to na něj přišlo zas.

Zbytek honáků hleděl za ujíždějící motorkou. Jeden se zeptal: „Myslíte, že se takhle chová i doma?“

„Jestli jo, tak chudák jeho žena a děti.“

„Má vlastně nějaký?“

„Co já vím. Formu by na to měl. Zeptej se ho.“

„Díky, radši ne. O další korálovku v botě nestojím.“

„Neměl jsi mu povolovat ten podbřišník.“

„No jo, no. Ale co, kašlem na něj, jde se do hospody.“ Tím byla debata uzavřena.

Jim už dávno věděl, co si o něm myslí, ale, upřímně řečeno, zvysoka na ně kašlal. Kdyby prošli tím, co on...

Silný stroj se hnal po nerovné stezce jako o život. Jezdec si vychutnával ten pocit absolutní svobody, rychlosti a síly. Řev motoru vyplašil nádherného orla bělohlavého, který se s křikem vznesl k nebi. Jim ho pozdravil smeknutím klobouku a zvedl svého ocelového oře na zadní.

Kořen na stezce vymrštil motorku do vzduchu, ale jezdci se ji podařilo srovnat a harley dopadl zpět na kola. Týrané tlumiče zoufale zaprotestovaly. Asi je bude muset zase vyměnit.

Motorka pádila klikatou cestou k Jimovu skrytému hnízdu. Žádný z jeho spolupracovníků na ranči neměl tušení, kde vlastně bydlí. Nebylo lehké najít dobře zamaskovanou odbočku z hlavní cesty, kdo ji však objevil a vydal se po úzké stezce rozryté kopyty koní a pneumatikami harleye a džípu, dostal se skrz hustý les plný zvěře až k horám, kde se cesta vlnila ve strmých serpentinách po skalnatých úbočích a končila v kouzelném údolí, kde stál na břehu potůčku dřevěný srub, stodola, která plnila funkci garáže, a stáj. Byly tam mladé ovocné stromy a úpravná zahrádka plná květin. Pět koní se popásalo v okolních stráních. Vlastně takový malý ráj.

Když se hory rozburácely ozvěnou jekotu motoru, vyběhli ze srubu dva malí chlapci, pětiletý a tříletý.

„Táta je tady! Táta přijel!“ volali radostně a dychtivě vyhlíželi motorku. Jim se přihnal rychlostí 100 mil v hodině a jak bylo jeho zvykem, popadl za jízdy oba kluky, posadil je před sebe a objel s nimi celé údolí. Chlapci výskali nadšením.

To už vyšla ze srubu i Jimova mladá žena Lilian.

„Kolikrát jsem ti říkala, abys to nedělal,“ zlobila se na manžela, když zastavil smykem před prahem a sešoupl rozjívenou drobotinu ze sedla.

„Milionkrát. Ahoj lásko,“ usmál se na ni a políbil ji.

„Něco se jim může stát,“nenechala se jen tak uchlácholit Lily.

„Ále, co by se jim mělo dít? Ty něco vydržej, že jo, kluci?“ zašklebil se na syny, kteří horlivě přikyvovali. „Taky jsou po mně,“ dodal trošku nesmyslně a zavezl motorku do stodoly.

Tam za ním přiběhl jeho další mazlíček: velký šedý pes, aby přivítal svého pána. Byl to vlastně vlk, kterého našel Jim jako mládě před čtyřmi lety v lese. Vlče bylo osiřelé, zraněné a vyhladovělé, tak se ho ujal. Vyrostl z něj statný hlídač, který si nicméně zachoval většinu původní divokosti. Běhal volně všude kolem a dotek si nechal líbit jen od Jima, s nímž byl největší kamarád. K ženě se přiblížil jen když ho krmila a dětí se bál. Ty toto prazvláštní přátelství pokládaly za nepochopitelné.

Vlk přivítal kovboje svým typickým způsobem. Skočil na něj s rozběhem, takže se v tu ránu oba váleli po zemi. Trochu se přátelsky poprali a nakonec se zvíře převalilo na záda a nechalo si se slastným funěním drbat břicho. Když se toho nasytilo, vyskočilo, otřepalo se a vyrazilo ven vstříc požitkům, které sliboval teplý podvečer. Podle zběsilého kdákání a křiku, který se vzápětí zvenčí ozval, se vrhl na slepice.

Jim se mohl nikým nerušen pustit do výměny tlumičů. Díky jeho stylu jízdy potřebovaly tohoto zásahu nejméně jednou do měsíce. Všechny opravy na své oblíbené mašině si dělal sám, stejně tak na opodál zaparkovaném džípu, proto měl ve stodole dobře vybavenou dílnu.

Při rvačce s vlkem mu spadl až dosud pevně naražený klobouk z hlavy a odhalil tak dost zvláštní účes, kterým se mohl tenhle záhadný muž pochlubit. Černé vlasy se mu po stranách stáčely dozadu a vzhůru a tvořily tak jakési rohy. Spolu se zarostlými lícemi a divokým pohledem v hnědých očích mu to dávalo vzezření vlkodlaka. Tu potrhlost na hlavě si nijak nepěstoval, rostlo to tak úplně samo a pokud si Jim vzpomínal vypadal tak vždycky. Ani manželka ho nedokázala přinutit, aby se nechal ostříhat do nějaké přijatelné podoby, o oholení ani nemluvě. Zato děti ho takhle milovaly, a když je občas Lily vzala s sebou do města, s gustem vyprávěly, že jejich táta je vlkodlak.

Poté, co svůj stroj znovu uvedl do provozuschopného stavu, si šel umýt ruce a to už za ním mladší Paul přiběhl, že večeře je na stole.

Domem prostupovala nádherná vůně pečeného kuřete. Paní Lilian Howlettová byla fantastická kuchařka.

Jim potěšeně začenichal. „Dneska to vypadá na úžasnou baštu. Ostatně jako vždycky.“

Synáčkové se zahihňali.

„Co je?“ nechápal Jim. Lily se na něj otočila s přívětivým úsměvem.

„Jestlipak víš, kdo nám to kuřátko opatřil, drahoušku?“

„Hups,“ řekl Jim. „To má přece zakázaný. Počkej, pacholku, jen se těš.“

Vyšel ze srubu najít zločince. Vlk moc dobře věděl, čím se provinil.

Byl zalezlý pod autem a na přísné zavolání vylezl jen velmi nerad. S kňučením se ploužil k Jimovi, který klečel u džípu. Teď měli oba oči ve stejné výšce, ale když muž strašlivě zavrčel a vycenil na vlka zuby, zvíře se okamžitě převalilo na hřbet, aby dalo najevo svou podřízenost vůči vůdci smečky.

Jim na něj zavrčel ještě jednou, ale tentokrát to znělo spíš káravě. Vlk na něj upíral oči v tichém slibu, že už se nikdy na žádnou slepici ani nepodívá (alespoň do té doby, než na tuhle lekci trochu pozapomene).

Jim věděl, že už ho vytrestal dost, tak se zvedl a bez jediného dalšího pohledu na nešťastného vlka se vrátil do srubu.

„Slepice budou mít na dlouho klid,“ řekl, když si sedal ke stolu.

„To doufám,“ usmála se Lily a naložila mu pořádnou porci. Po jídle se jen zaprášilo.

Kovbojové z KK, kteří znali Jima spíš jako protivného samotáře, by se divili, s jakou láskou a pozorností se věnuje ten bručoun manželce a dětem. Dokonce pomáhal s nádobím.

Pro Toma a Paula byl táta hrdinou ze starých románů, jenž se nebojí ničeho a nikoho a umí vymýšlet báječná dobrodružství. Když měl volno, brával je s sebou na dlouhé výpravy do divočiny, kde pozorovali zvířata. Málokterému klukovi se poštěstí pohladit si malého grizzlyho (za to Lily Jimovi strašně vynadala a on pak zakázal klukům vyprávět o některých věcech mámě. Občas stejně něco prasklo a pak musel spát ve stodole.). Kolikrát z vyvýšenin pozorovali vlčí smečku štvoucí losa, jeleny popásající se na mýtinách a orly kroužící v nedosažitelných výšinách. Nejednou se drápali po strmých skalních stěnách, aby na prchavý okamžik zahlédli nádhernou majestátní pumu. Kolikrát se řítili tryskem s větrem o závod po nekonečných pastvinách se stádem divokých koní. A v takových chvílích byl Jim ve svém živlu. Jako i on měl duši divokého zvířete, svobodnou a nespoutanou civilizací, kterou bral jen jako nutné zlo. A nikdy klukům nedovolil vystřelit třeba jen na sýkorku jen tak pro zábavu, jen když lovili.

Zato Lily jejich nadšení často nesdílela. Podle jejího názoru manžel děti neustále vystavoval nebezpečí, ač se jim nikdy nic nestalo. Když ale viděla, jak jsou kluci šťastní, nebránila jim v tom. Dokonce se zúčastnila i pár výprav s nimi a byla překvapená, jak svědomitě Jim dbá, aby nikdo nepřišel k úrazu.

Nicméně nezkrotná povah jejího muže Lilian občas nutila k zamyšlení. Co je vlastně zač? Jako by ho obyčejný život začínal nudit. Když spolu začali chodit, řekl jí, že byl v armádě a po nějaké blíže nespecifikované strašné události se rozhodl, že má násilí dost a chce se usadit. Už nějakou dobu se však zdálo, že touží po akci. Těmihle toulkami v divočině si tedy vybíjel přebytečnou energii.

Náhle si uvědomila, že svého muže vlastně vůbec nezná. Nikdy moc nemluvil o minulosti, zdálo se, že před něčím utíká. Nevadilo jí, že jejich rodina žije zakopaná v pustině, jí se tu líbilo a dětem taky, zajímalo ji však, kdo je doopravdy její milovaný muž.

Právě přemýšlela, jestli to z něj nemá nekompromisně vypáčit, když ji od šití vylekal příšerný řev. Vyšla na verandu, kde k ní okamžitě přiletěli oba vřískající synové a schovali se za ni. Za nimi se hnalo něco malého, ale strašlivého a chlupatého.

Lilian si povzdechla. Její muž je kašpar. Tohle byla Tomova a Paulova nejoblíbenější hra. Tatínek na sebe hodil lebku a kůži velkého grizzlyho, kterého kdysi zabil, a honil je s řevem po okolí, dokud si na něj někde nepočíhali a ze stromu nebo z balvanu mu skočili na záda. Obyčejně následovala rvačka a nezřídka se při tom zamotali do kožešiny tak, že je Lily musela zachraňovat.

Proto teď ani nebyla překvapená, jen se zasmála: „Jime, kdy ty konečně dospěješ?“

„Medvěd“ to ponechal bez odpovědi, ale když k ní doběhl, popadl ji a zabalil k sobě do kožichu.

„Nikdy, budeš si muset zvyknout,“ zašeptal.

„Medvěd sežral mámu! Medvěd sežral mámu!“ ječeli kluci jako zjednaní.

„A teď sežeru vás!“ zaburácel Jim strašlivým hlasem, pustil Lily a rozběhl se za prchajícími syny.

Trochu mu to naboural vlk, který přiváben zmatkem mu vběhl přímo pod nohy. „Medvěd“ se přes něj natáhl jak široký tak dlouhý a muž, vlk i kožešina se skutáleli do potoka.

Lily i děti se velice smály, když z potoka vyrazil nejdříve vlk, jako vystřelený z praku, a zuřivě klející Jim po něm metal drny a koule bláta. Pak se vyhrabal i on, otřepal se a začal z vody tahat nasáklý kožich.

„Medvěd spadnul do potoka, medvěd se zmáchal!“ chechtali se kluci.

„Kdyby jste mi radši pomohli, holomci,“ zlobil se naoko Jim. I přes svou obrovskou sílu se prohýbal pod vahou nacucané kožešiny. Nakonec se jim ji ve třech podařilo vyvléct na trávník před srubem.

„To bude schnout pěkně dlouho,“ řekl nenadšeně pán domu a prohrábl si mokré vlasy. Ty ani po koupeli neztratily pozoruhodný tvar.

Lily se k němu přivinula. „To nevadí. Hlavně že se ti nic nestalo. A teď si padej převléknout ty mokré šaty.“

„Jistě, madam,“ kývl Jim a zakřenil se na syny. „Pro pár dalších dnů budete muset vystačit se vzteklým vlkodlakem. Medvěd se utopil.“

Místo nějakého truchlení ho potomci popadli za ruce a odtáhli do domu.

„Ale budeš nám dneska vyprávět, že jo, tati?“ žadonili, když otec sešel ze schodů v suchém oděvu.

„To víte že jo,“ usmál se na ně a přivinul je k sobě. „A o čem?“

„Jak ti vlez rosomák do postele,“ dožadovali se chlapci oblíbeného příběhu.

„Tohle? Vždyť už jste to slyšeli aspoň tisíckrát.“

„To nevadí. Prosíím.“

„Ale no tak jo.“

Večery milovaly Jimovy děti nejvíc. Když se nebe setmělo a zatřpytily se hvězdy, Jim venku zapálil oheň, pokud bylo hezky.V chladnějších večerech se sesedli kolem petrolejky nebo svíčky a on vyprávěl úchvatné příběhy o zvířatech. Věděl o nich tolik, jako by s nimi žil.

Tom a Paul se zachumlali do jiné medvědí kožešiny a vykulili oči v očekávání historky. A táta je nezklamal.

Ten příběh se odehrál krátce poté, co se šťastní novomanželé zabydleli ve srubu, který Jim postavil. Jednou ráno se Jim tak nějak napůl probral a chtěl obejmout svou ženu. Místo hebkých vlasů však nahmátl něco kulatého a chlupatého, co na něj výhružně zavrčelo. Jim se v mžiku úplně probudil a díval se do malých zlostných očí dožraného rosomáka, rozvaleného vedle něj v posteli. Bůh ví, co tam hledal, v každém případě však nebyl v nejlepší náladě a dal to právoplatnému obyvateli najevo pořádným kousnutím.

V této fázi příběhu přebírala slovo Lilian, která tehdy prala u potoka. Jelikož byl hezký den, nechala dveře do srubu otevřené, čehož všetečná šelma využila a vydala se prozkoumat dům. Lily z práce vyrušil strašný řev z ložnice v patře, pak se roztříštilo okno a vyletěla tmavá chlupatá koule, rozplácla se do trávy, ale ve chvilce bylo zvíře opět na nohou a pelášilo do nejbližšího úkrytu. O pár vteřin později ho následoval (po schodech) Jim a chtěl ho dorazit. Jenže když viděl, jak potlučený rosomák upaluje, jen se mu práší od tlap, začal se smát a od krvavé pomsty upustil.

To už se chlapci váleli smíchy a i rodiče se bavili. Jen se trochu uklidnili, Lily nekompromisně vyhlásila:

„A teď umýt a do postele. Všichni tři!“A když na ni Jim vyčítavě pohlédl, zdrtila ho: „No moc nekoukej. Zítra brzy vstáváš a za dnešek ses vyblbnul až až.“

„No jo, madam, ano, madam, provedu, madam, ach jo,“ remcal manžel k nesmírnému pobavení dětí. Nezbylo mu však nic jiného než poslechnout.

Lily se mu to rozhodla později vynahradit, jen co trochu poklidí. Ale když se k němu přišla o půl hodiny později přitulit, byl už tuhý.

„Néééééé!“

Jim se zprudka posadil na posteli, vzbuzen vlastním výkřikem. Přerývaně dýchal a po zádech mu stékal pot. Chvíli mu trvalo, než pochopil, že se mu to jen zdálo. Třásl se.

Lily se vybudila taky. Pohladila ho po paži. „Zase ten sen?“ zeptala se soucitně, protože věděla, že její muž se takhle budí často. Nikdy jí ale neřekl, co ho tak trápí.

Jim jen přikývl. „Jo, promiň.“Pomalu se uklidňoval.

„Měl bys jít k doktorovi.“

„Nejsem blázen, sakra! A tohohle mě žádnej doktor nezbaví. Spi dál,“ políbil ji.

Vstal a šel se do kuchyně napít. Zpod uvolněného prkna v podlaze vylovil ulitou láhev skotské, o které doufal, že mu na ni žena nepřijde. Nalil si štědrou dávku a sesul se na lavici pokrytou losí kůží.

Ne. K doktorovi nemůže, i kdyby mu snad dokázal pomoci. Tím by byla jeho skutečná totožnost prozrazena a Jim moc pochyboval, že se lékařské tajemství vztahuje i na mutanty. Přišel by o práci a možná i o rodinu, neboť naprostá většina „normálních“ lidí mutanty nenáviděla.

Rančer z KK by nebyl právě nadšený z toho, že má jednoho mezi svými kovboji. A ještě k tomu toho, který v minulosti nechvalně proslul poněkud divokou povahou a nepěkným zvykem pokoušet se rozpárat svými kovovými drápy každého, kdo se mu nelíbí. Jeho zaměstnavatel by těžko bral jako polehčující okolnost, že ty smrtonosné drápy už téměř sedm let neopustily svá pouzdra v Jimových předloktích.

Lidstvo mělo vždycky sklony nenávidět všechno, co se nějak výrazně vymykalo zavedeným pravidlům. A tahle nenávist padla i na novou rasu mutantů. Lidem bylo celkem jedno, že někteří jsou „ti hodní“a tak to mutantský tým X-Men nikdy neměl jednoduché. A stejné nenávisti by se dočkal jejich bývalý člen.

Jim hodil za hlavu kariéru superhrdiny toho dne, kdy při jejich zásahu zemřelo jedno z dětí, které byly drženy jako rukojmí. Už více než šest let ho pronásledovaly trýznivé vzpomínky na těch pár nejhorších minut v jeho životě.

Měla to být úplně pohodová akce. Kdo tušil, že ty rukojmí nebudou hlídat normální teroristi, ale mutanti? Dva zneškodnili, třetího si vzali na starost on a Kurt, zatímco ostatní osvobozovali zajatce. A takhle to dopadlo.

Děvčátko si sice zalezlo za bednu, ale když uzemnil Plazmoida, nevydrželo tam a běželo k napůl omráčenému Nightcrawlerovi. Ten se ji snažil přimět k návratu, protože byl moc slabý, než aby ji dokázal dostat pryč, ale zločinec si dítěte všiml a zřejmě došel k názoru, že se z toho stejně nedostane a rozhodl se takhle pomstít. On a jeho oběť byli jedinými mrtvými v celé operaci.

Kladl si smrt té holčičky za vinu, i když ho přátelé utěšovali, že to nebyla jeho chyba. Když potom odevzdával tělíčko jejím rodičům, kteří byli už osvobozeni předtím, trpěl jako nikdy. „Nedokázal jsem ji ochránit,“ bylo jediné, co zdrcenému páru řekl. Pak utekl před jejich slzami a vyčítavými pohledy. Rozhodl se, že už nechce mít nikdy nic společného se zabíjením. Odešel z týmu a zmizel. Zpátky do Kanady, odkud před lety přišel. Tam si našel práci a ženu a doufal, že se konečně usadí.

Lily měla pravdu. Utíkal před minulostí. Byly v ní tisíce mrtvých i zmrzačených, krev, bolest a boj. Chtěl to nechat za sebou, ale nedokázal to. Bylo to v jeho genech. Byl bojovník od narození a touha po rvačkách ho nikdy neopustila. Cítil, jak mu to schází. Tak si přebytečnou energii vybíjel divokými jízdami na potlučeném harleyi a osamělými výpravami do divočiny. Přál si žít normálně. Žádost nebyla vyslyšena. Ale zkoušel to dál.

Nakonec usnul na lavici stočený do klubíčka.

Probudil se ještě před svítáním. Potichu se oblékl, políbil na rozloučenou spící ženu a děti a odjel na ranč.

Museli poshánět dohromady stádo než ho poženou na trh. Pár stádeček se potulovalo až v horách.

Kovbojové se rychle rozdělili do pracovních čet. Jako náhodou Jim zůstal sám. Jen se pohrdavě ušklíbl. Když o něj nikdo nestál, dobře. Dokázal si poradit sám. Vlastně tak úplně sám nebyl – tentokrát si přivezl s sebou svého ochočeného vlka. Na toho někteří kovbojové koukali dost nedůvěřivě a on jim jejich sympatie oplácel vrčením. Ještě byl rozklepaný po jízdě na motorce, i když Jim z ohledu na něj jel o něco pomaleji.

„Hodně štěstí, vy dva,“ smál se předák, když se rozjížděli. „A ne že to tvoje vlčisko některou krávu sežere.“

„No, ráno zhltnul celou hovězí kýtu a ještě na mě hladově koukal. Nevím, jestli ho dokážu udržet až uvidí tolik žrádla pohromadě,“ řekl Jim s milým úsměvem a předák litoval že nedržel hubu.

Po půlhodině jízdy se těm dvěma podařilo v jednom kaňonu objevit malou skupinku asi třiceti kusů. Jim poslal vlka dozadu a sám se rozjel ke třem kravám opodál, aby je začlenil.

Najednou zavětřil. Blížilo se nebezpečí. I kůň jevil neklid. Někde poblíž se potuloval medvěd. Také dobytek už zpozorněl. Bohužel se vítr točil tak nešťastně, že nemohl určit, ve kterém směru se šelma nachází.

Náhle stěny kaňonu naplnil hlasitý řev a přímo proti koni se vyřítil velký medvěd. Zvíře hrůzou zařičelo, vzepjalo se, shodilo jezdce a tryskem vyrazilo pryč.

Jim dopadl docela tvrdě. Jeho hlavní starost byla, kde je medvěd. Vzhlédl a zjistil, že se dívá přímo na něj. Grizzly zamžikal malýma očkama a s hněvivým mručením vyrazil do útoku.

To byl malér. Kovboj rychle vytrhl z pouzdra revolver a vystřelil. Vzápětí dostal ránu od druhého medvěda, o kterém nevěděl, a to ho smetla do křoví.

Každého člověka by tak silný úder zabil, ale Jim měl do normálního člověka hodně daleko. Napůl omráčený se zvedl a zatřepal hlavou, aby si ji trochu pročistil. Ještě trochu rozmazaně viděl poraněného medvěda, jak se na něj vrhá vyrovnat účty.

Rozhlédl se po své zbrani. Odlétla neznámo kam. Co teď? Nerozmýšlel se ani vteřinu.

„Ták jo,kámo,“ oslovil grizzlyho. V hlase mu zazněl zvláštní odstín. „Řek sis o to. Ale následky si přičti sám.“

Vzduch prořízl ostrý kovový zvuk, ze kterého vás přeje mráz, pokud ho zaslechnete za zády. Sluneční paprsky se zatřpytily v oslnivých odlescích na adamantiových drápech, jež mutantovi vyjely z rukou. Vyzývavě se zašklebil a přikrčil se k útoku.

Grizzly neměl potuchy, na co to vlastně narazil. Jinak by si svůj útok asi pořádně rozmyslel. Takhle se dál řítil rozcupovat červa, který se ho opovážil zranit.

Máchl po něm tlapou. Jim uskočil a vrhl se na medvěda. Ohavný zvuk párané kůže přehlušil strašný řev. Smrtelně raněné zvíře se vrávoravě postavilo a pokusilo o se chabý výpad. Muž se lehce vyhnul a vrazil drápy medvědovi do srdce. O krok ustoupil, aby ho padající tělo nezamáčklo. Kde je ten druhý?

Aha. Tady. Se zařváním vyrazil pomstít padlého druha. Jim ho na jednu stranu chápal, i tak však nemínil skončit v medvědích čelistech.

Tlapa ho nezasáhla plnou silou, přesto mu krev zalila oči. Než se stačil rozkoukat, chňapl ho grizzly do smrtonosného objetí. Kosti vydržely, ale začínal se dusit. Před tím ho nezachrání ani jeho léčivý faktor, pokud rychle něco nevymyslí.

Medvěd mu tiskl paže k tělu. Přesto se mu podařilo ohnout zápěstí a vrazit medvědovi šestkrát stopu kosti a kovu do těla.

Překvapen bolestí grizzly sevření uvolnil. Jim se mu vyrval a odkulil se z dosahu mávajících tlap. Potřeboval nabrat dech. Přitom nespouštěl z medvěda oči.

Grizzly nebyl nějak vážně poraněn, o to větší měl vztek a hodlal mu to oplatit i s úroky. Rozháněl se po Jimovi tak rychle, že ten jen stěží stačil uhýbat a na vlastní útok mu nezbýval čas.

Pak ho něco napadlo. Couvl před další ranou a rychle se vyškrábal na borovici. Když se medvěd začal sápat za ním, skočil mu za krk a prořízl mu hrdlo. Potom se uklidil zpět na strom.

Medvěd nejdřív řval, pak už jen chroptěl a sípal. Chvíli se potácel a padl. Byl mrtvý.

Jim slezl ze stromu. Trochu se chvěl. Ne strachem, spíš vzrušením z boje. Poklekl k mrtvému soku a zhluboka se napil teplé medvědí krve. Trochu smrti obou zvířat litoval, nešlo to jinak. Buď grizzlyové nebo on.

V malém pramínku se umyl. Oblečení měl slušně potrhané a přemýšlel, jak se z toho na ranči vykecá, protože ostatní budou pěkně zvědaví.

Zvedl klobouk, oprášil a nasadil si ho na hlavu. Pak se rozhlédl. Krávy se pochopitelně rozprchly. Bude trvat bůhvíjak dlouho, než se mu je pokusí sehnat dohromady, pokud ovšem chytí koně.

Ale to už se k němu hnal vlk a za uzdu vlekl vzpouzejícího se strakáče. Jim mu vděčně pocuchal kožich.

Ještě chvíli se zabýval mrtvolami.

„To budou kluci koukat,“ pochechtával se tiše, když schovával do kapsy uřezané uši, drápy a zuby obou šelem. „A Lily mě asi zakousne.“

Vyskočil do sedla a vydal se pátrat po dobytku. Bojiště zůstalo opuštěné.

Stalo se jak se obával. Zvířata se rozprchla do širokého okolí a ve dvou to byla dost těžká práce opět je shoufovat. Když se dostali na ranč, ostatní tam už byli a svůj díl práce měli dávno splněný.

Když se objevil poslední ze skupiny, utahaný a roztrhaný, ale se spokojeným výrazem, jaký u něj vídali jen když se mu podařila nějaká opravdu dobrá pomsta za žertík kamarádů, chtěli všichni vědět, co se mu stalo.

„Co ti u všech svatejch trvalo tak dlouho? A jak to vypadáš?“ divil se předák.

„Ále, kůň se lek medvěda a shodil mě do křoví. Pak mi ty mrchy splašily krávy. Teprv teď jsem je posbíral,“ řekl Jim s odzbrojující upřímností.

„A co ten chudák medvěd?“ ptali se. Jim místo odpovědi vytáhl z kapsy huňaté ucho a nechal ho kolovat. Neměl obavy, že by mu neuvěřili.

„Jak jsi ho dostal?“

„Střelil jsem ho mezi světla,“ odpověděl kovboj a vzal si ucho zpátky.

„Tak tos měl kliku, že tě nestačil zrychtovat.“

„Zkoušel to. Nebyl první. Ale nevyšlo mu to.“

Jim zavedl koně do ohrady a odsedlal ho. Nerad si to připouštěl, ale docela ho bolela žebra. Ten druhý grizzly mu dal zabrat.

Nastartoval motorku a hvízdl na vlka. Ten s očividnou nechutí vyskočil do sedla a přitiskl se k němu.

„Adiós, džentlmeni,“ zakřenil se Jim na kolegy, dřív než harley zmizel v dáli.

„Div že jim nevypadli oči z důlků,“ chechtal se jezdec a snažil se přeřvat motor a vítr. Vlk jeho nadšení nesdílel. Choulil se a strachy kňučel. Jízda se mu zamlouvala o to míň, že Jim, ještě rozpálený z boje s medvědy, se každou chvíli nechal unést nadšením a přidával plyn.

Mimo jiných věcí patřil do Jimovy sbírky mutantských schopností jakýsi zvířecí šestý smysl. Dokázal vycítit hrozbu a nebezpečí s jistým předstihem. Tak i nyní se mu do mozku vplížil nejasný stísněný pocit nějakého neštěstí a sílil jak se blížil k domovu.

Možná že vlk reagoval na změnu pánovy nálady, nebo také něco cítil, v jeho kňučení se objevil nový přízvuk. Krátce zavyl. O několik vteřin později poznal Jim proč. Zachytil lehký zápach spáleniny. Také mezi stromy postřehl slabý proužek dýmu. Co se děje? Hoří snad les?

Prudce odfrkl a znova zavětřil. To není obyčejné pálící se dřevo – takhle páchne škvařené maso. Zamrazilo ho a mimoděk vyhnal motor do vyšších otáček. Vlk zavyl.

„Dobře, kamaráde,tady tě vysadím. Tuhle jízdu bys asi nepřežil.“

Na kratičko zastavil. Vděčné třesoucí se zvíře seskočilo a vyrazilo nejkratší cestou k domovu.

Jim hnal motorku naprosto neuvěřitelnou rychlostí. Stroj skákal přes kořeny a výmoly, pětkrát se málem položil, ale Jim ho vždycky zase srovnal.

Čím více se blížil ke svému skrytému ráji, tím byl zápach silnější. Co se proboha mohlo stát? uvažoval. Chytla stáj a uhořel nějakej kůň? Hoří srub se všema těma kůžema a vycpaninama?

Takhle ovšem balamutil jen sám sebe. Už toho zažil příliš mnoho a věděl, jak páchne spálené lidské maso. Rozžírala ho úzkost. Dávno už nejel po pěšině. Řítil se šílenou rychlostí přes les. Proletěl přímo skrz trnité houští, které z něj málem servalo košili a rozdrápalo mu ruce a tvář. Ani si toho nevšiml, jen z vlasů vytřepal listí a větvičky. Zápach už byl téměř nesnesitelný.

Těžká motorka přeskočila padlý kmen a prodrala se pásem křoví kolem údolí. Jim vytřeštil oči a z hrdla se mu vydralo zmučené zasténání.

Dříve zelené a kvetoucí údolí bylo sežehnuté plamenem. Z budov zbyly jen doutnající rozvaliny. Kolem ležela mrtvá těla.

Jako omámený nechal Jim padnout motorku a udělal krok vpřed. A druhý. Pak se rozběhl.

„Lily! Tome! Paule! Hej! Lily! Kluci!“ řval jako šílenec.

Potom je uviděl. Na třech zkroucených škvarcích bylo jen těžko poznat, že to dříve bývaly lidské bytosti. Obličeje znetvořil oheň, bolest a děs.

S nelidským výkřikem se Jim svezl na kolena, zabořil obličej do dlaní a roztřásl se vzlyky.

„Kdo?“ zasténal. „Proč?“

„Copak, Wolverine,“ ozvalo se mu za zády. „Nejsi rád, že jsi doma?“

Jim se prudce vymrštil na nohy a závojem slz pohlédl na neznámého. Proti němu stál vysoký a statný muž s dlouhými světlými vlasy, rudýma očima a krutou výsměšnou tváří, která byla Jimovi nepříjemně povědomá. Evidentně se dobře bavil.

„Co jsi zač?“ zachrčel Jim.

„Ty mě neznáš, Wolverine?“ protahoval výsměšně muž. „Vlastně ani nemůžeš, tys tam tenkrát nebyl, to tví kámoši. Ale určitě si pamatuješ mýho bráchu.“ Úsměv mu zmizel a vystřídala ho zuřivost. „Protože jsi ho, ty hnusnej malej hajzle, zabil!“

Z dlaně mu vylétl zášleh ohně a Jim jen o vlas uhnul.

„Jo. Zabil. Protože to byl zatracenej parchant a vrah. Jako ty,“ zasyčel a uskočil před dalším plamenem.

„A to je důvod? Kdo si sakra myslíš, že jseš?“ ječel cizinec a znovu pálil.

„Já?“ řekl Jim tak tiše, jako by se ptal sám sebe. „JÁ JSEM WOLVERINE!“ zařval rozzuřeně, vytasil drápy a skočil po něm.

Oheň ho však srazil k zemi. „Snad se mi nechceš postavit, trpaslíku?“ smál se mu nepřítel a vypálil další plamennou kouli.

„Jak se jmenuješ, ty hajzle? Abych věděl, co ti mám napsat na náhrobek?“ vrčel Wolverine. Zvedal se sice trochu těžce, ale v jeho nitru se zdvíhala vlna hněvu. Zvíře se probouzelo. Oči mu rudě zaplály.

„Mé jméno je Dragon,“ představil se pyšně mutant. „Opravdu si myslíš, že by se mnou mohl měřit nějaký skunk?“

„Rosomák, blbečku,“ ucedil jeho nepřítel, provedl klamný výpad a pak zaútočil doopravdy. Dragon zaječel bolestí, jak mu drápy roztrhly paži. Jen rychlé reflexy ho zachránily před jistou smrtí. Mocným zášlehem Wolverina odhodil o pár metrů dál.

„Tohle jsi podělal!“ houkl. Trefil ho dalším ohnivým míčem a se zadostiučiněním sledoval, jak se jeho protivník svíjí bolestí. Kopl do něj a rychle uskočil před drápy. Uzemnil ho novou střelou.

„Sedm let. Sedm let jsem na tohle čekal. Schoval ses dobře. Ale já tě našel. A zabiju tě.“

„O tom si nech zdát, kámo,“ zasténal Wolverine a vymrštil se. Hbitě uhnul jednomu útoku, druhý ohnivý jazyk mu olízl rameno a třetí schytal naplno, podařilo se mu však na oplátku probodnout Dragonův bok. Rychle se odkulil z dráhy další střely. Potřeboval nabrat dech. Plíce i oči ho pálily a tělo měl pokryté zuhelnatělou kůží a puchýři. Ty se naštěstí rychle hojily.

Dragon na tom byl o něco hůře. Jeho zranění zůstávala a krvácela. Vypadal dost rozzlobeně.

„Připrav se na smrt,“ zachrčel.

„Jsem podělanej strachy,“ zachechtal se druhý mutant a přesouval se na výhodnější pozici.

A pak poznal, že udělal chybu, možná poslední ve svém životě. Neměl čekat. Tím totiž umožnil Dragonovi zkoncentrovat síly k obzvláště drtivému úderu.

Poslal mu rovnou čtyři firebally za sebou. Ve vteřině byla z Wolverina ohnivá koule a jeho naděje na přežití se snížily na minimum.

„Teď umřeš stejně jako ty tvoji synáčkové,“ řekl Dragon a svědomitě zvětšoval žár. „Byla s nima práce, podědili po tobě ty zatracený regenerační schopnosti. Chtěli se prát, věřil bys tomu? Chvíli trvalo, než konečně zdechli.“

K adresátovi slova pronikala jen těžko přes hukot plamenů, ale slyšel je. To už bylo na něj moc. Dostal opravdu vztek. A byl to Vztek s velkým V. Čirá nenávist deroucí se z nitra jeho zvířecí části duše. Oslepené oči zrudly. Mozek šel na střídačku. Bestie přetrhala okovy a ovládla tělo. Svaly se napjaly a šelma skočila, ovládaná jedinou myšlenkou: zabít!

Bez ohledu na palčivou bolest a děsná zranění se vrhl přímo na Dragona. Ten už to nečekal. Zaskočilo ho to. Něco křičel, ale protivník nevnímal. Teď nemyslel. Jen sekal a bodal, rval drápy měkkou tkáň a drtil kosti. Dragonův smrtelný výkřik zdvihl ze stromů ptáky, kteří vyděšeni odlétali. Netroufali si pohlédnout do zničeného údolí, kde těžce dýchající, zle poraněný a už pomalu se uklidňující se mutant stál nad krvavými zbytky vraha své rodiny.

Vlk bázlivě vyběhl z lesa. U mrtvol usedl a začal naříkavě výt. Po chvíli se bázlivě přesunul k Wolverinovi, který seděl na balvanu a strhával ze sebe seškvařené zbytky oblečení. Vlk mu začal olizovat tvář. Jeho přítel ho objal a zašeptal mu do kožichu:

„Je konec, kamaráde. Všechno je pryč.“ A měl pravdu. Seděl v troskách všeho, co šest let budoval. Jeho nová identita, rodina, domov, vše zničené a spálené. Jim Howlett byl mrtvý. Zemřel spolu se vším, co miloval. Zbyl jen Wolverine s otevřenou ranou v srdci, kterou jeho schopnosti nevyléčí a jen čas ho té bolesti zbaví.

Co bude dál? Kam jít? Věděl jen, že pryč odsud, tady by se snad zbláznil. A co jeho práce? Ale na přemýšlení má celou noc. Nejdřív se musí postarat o mrtvé.

Jen tak rukama vyhrabal hrob, do kterého uložil rodinu. Dlouho nad ním proseděl, ztracen ve vzpomínkách. Když se chtěl zvednout, něco ho bodlo do boku. Z kapsy vytáhl medvědí trofeje. Chvíli na ně zarmouceně hleděl, pak odhrábl trochu země a přidal je do hrobu.

Těžce vzdych. Proč? Copak nemá nárok na klidný život a trochu štěstí? Proč se za ním táhne smrt jako věrný pes? Ať dělá co dělá, nedokáže minulost pohřbít. Musí zůstat tím, čím je. Osamělým zabijákem bez domova, věčně ve střehu a věčně v boji. Bude se s tím muset smířit. Čert to vem, stejně mu to v hloubi duše scházelo!

Zbytky Dragona přešel bez povšimnutí. Ať se o něj porvou mrchožrouti.

Chtěl utéct ještě v noci, ale byl úplně vyčerpaný a k smrti vyhladovělý. Proto se nejdřív vydal na lov.

Srna lehkým krokem vyběhla z lesa se napít k potoku. Zavětřila bystrým nosíkem, vítr ji však nevaroval. Sklonila tedy půvabnou hlavu k vodě. V tu chvíli se z nočního stínu oddělila plíživá silueta a šelma se vrhla na svou kořist. Srna neměla šanci. Drápy jí přeťaly krční tepnu.

Wolverine se podělil o maso s vlkem. Snědli je syrové a ani jednomu to nevadilo. Pak usnuli na jehličí v jednom klubku, jeden zahřívající druhého.

Vzbudila ho rosa studící na holé kůži. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, co se vlastně včera stalo. Smutně svěsil hlavu. Byl opět sám. A na práci dnes kašle.

Prohrabal trosky srubu a potěšilo ho, že našel nějaké šaty, které unikly zkáze. V roztrhaných spálených cárech kalhot, které na něm už visely jen na dobré slovo, se v civilizaci ukázat nemohl.

Oblékl se a rozhodl pro jediné rozumné řešení. Pojede do hospody. Byl rád, že alespoň jeho motorka unikla Dragonovu řádění. Do nejbližšího města to byl flák cesty.

Hospoda byla zaplivaná putyka, ale muži to nevadilo. Byl zvyklý na ledacos. Zabral si stůl pokud možno co nejvíc v koutě a brzy přestal počítat sklenice. Díky své konstituci se nedokázal úplně opít (zkoušel to už nesčetněkrát), ale i tak v něm alkohol vyvolával aspoň částečné otupění. A zapálil si. S tímhle zlozvykem přestal, když potkal Lily, teď mu však bylo všechno jedno.

V místnosti hrála televize. Zrovna běžely zprávy. Mutant hlasatele nevnímal, když tu ho něco přimělo našpicovat uši.

„Nedávno se v poměrně krátkých časových intervalech odehrálo několik incidentů, při kterých došlo k obrovským materiálním škodám a jen zázrakem se obešly bez ztrát na životech. Ve všech případech se prokázalo, že tyto události mají na svědomí mutanti. Občané Spojených států amerických volají po konečném řešení, neboť tito...tato stvoření, tyto zrůdy–“ Wolverine vztekle odfrkl „-jsou hrozbou pro celé lidstvo,“ řečnil hlasatel.

„Svatá pravda,“ prohlásil kdosi v lokále. „Já bych to všechno postřílel jako škodnou.“

Ozvalo se zavrčení: „A co ti udělali?“

„Existujou, to snad stačí,“ plácl chlap. „Je to proti přírodě.“

„Omyl, kámo. Tohle je příroda.“

„Co se jich tak zastáváš, trpaslíku?“ zeptal se muž podezíravě. „Snad nejseš taky jeden z těch šmejdů?“

„A kdybych byl?“ zeptal se mutant a sundal nohy ze stolu.

„Tak tě odsud vynesou v pytli,“ zachechtal se ošklivý hromotluk.

„Jo tak. Aha. Tak to mám kliku, že jsem člověk,“ ušklíbl se Wolverine. Nechtěl vyvolat konflikt, alespoň ne hned, neboť na obrazovce se objevilo něco, co ho velmi zaujalo.

Byla to velká žlutá budova ve viktoriánském stylu obklopená pěstěným parkem, hřištěm a bazénem. Text v rohu obrazovky hlásal, že je to Westchester, New York. Hlasatel mluvil dál.

„Množí se případy napadávání mutantů lidmi a došlo i k několika zabitím. Úřady nejeví ochotu tuto situaci nějak řešit, zejména když se brzy uskuteční ozbrojený zásah na skutečnou líheň nebezpečných mutantů, kterou je tato Škola pro nadanou mládež. Zde její ředitel Charles Xavier pod záštitou výběrového gymnázia vychovává a cvičí mutanty v používání jejich ničivých schopností. Ohání se důvody, že jeho bojový tým, známý jako X-Men, chrání lidstvo. Ovšem chrání nás před těmi samými zrůdami, jako jsou oni sami. Copak se s touto hrozbou nedokážeme vypořádat sami? Když budou všichni mutanti mrtví nebo bezpečně zajištění, žádné nebezpečí nezbude. Zničení této instituce požehnal sám prezident Spojených států.“

„Ten hajzl nevděčnej!“ neudržel se Wolverine. „Když ho chtěl Magneto zaživa pohřbít, pokud nepodepíše rovnoprávnost lidí a mutantů, to jsme mu byli dobrý!“

Někteří muži to zaslechli a začali si mezi sebou šuškat.

„Snad je ještě nehájíš?“ zavrčel někdo.

Mutant ho probodl pohledem. „Xavier nikdy neudělal nic špatnýho. Vždycky se snažil, aby jsme vedle sebe mohli žít v míru.“

„Kdo by chtěl žít vedle takovejch zrůd?“ vyštěkl jeden dělník.

„Ty zrůdy by dokázaly bez potíží ovládat lidstvo!“ zahřměl Wolverine. „Pokud by ovšem nějaký lidi vůbec naživu. Nebejt X-Menů, můžete si zabalit.“

Stáhl se kolem něj výhružný kruh.

„A to je důvod, proč se musej vyhladit,“ prohlásil špinavý chlap se zlomeným nosem.

„A to je zas důvod, proč jich tolik bojuje proti vám. Oni chtěj taky existovat. Kdybyste nás nechali bejt, žije si většina v klidu po svým.“

„Všichni mutanti jsou pakáž a zasloužej chcípnout!“

„Jen se nepleť, kámo. Znám jich hezkejch pár, který by vydali za deset takovejch jako ty. A to včetně těch, se kterejma se zrovna nemusím.“

Tohle muže rozzlobilo. Stáhli se ještě těsněji. Vystoupil obr v umaštěné kombinéze.

„Podepsal sis rozsudek smrti, muťáku,“ zahučel.

„Stojím ti za problémy?“

„Zabití takový stvůry nejni vražda, ale služba vlasti.“

„Já myslel zdravotní.“

„Tebe se tak bojím, zakrslíku,“ zasmál se hromotluk a vrhl se na něj.

Wolverine se ani nenamáhal postavit. Jen mu nastavil nohu. Rváč si na ni pěkně naběhl a vyrazil si dech. To ho dožralo. Vytáhl nůž.

„Podříznu tě jako slepici, bastarde!“

„Tak to bych se měl začít bát,“ ušklíbl se mutant, zadusil cigaretu a vstal.

Chlap zařval a vystartoval. Nožem se oháněl jako skutečný profesionál.

Ale měl smůlu. Wolverine se jeho útoku lehce vyhnul a dal ránu sám. Vlastně v ní ani nebylo moc síly, stačila však bohatě. Rváč odlétl přes celou místnost a dráhu jeho letu značily vyražené zuby.

Drsoň se těžce zvedal. Odplivl si. Další zub.

„Zabiju tě, zasípal, popadl láhev a urazil jí dno. Se střepem jako náhradou za nůž se vrhl na svého protivníka.

„Nech toho,“ varoval ho mutant. „Budeš litovat.“

Chlap férového upozornění nedbal. Ohnal se střepem. Odpovědí mu byl úder hranou ruky, jejíž každá jednotlivá kostička byla vyztužena adamantiem, nejtvrdším známým kovem. Úder, který drtí kosti.

Rváčovo předloktí se zlomilo se suchým křupnutím. Zavyl bolestí.

„Já tě varoval,“ řekl Wolverine a další ranou ho uspal. Pak se rozhlédl po kruhu výhružných tváří. Zračila se v nich nenávist a matné světlo lampy se odráželo od čepelí nožů.

„Zabijte ho!“ zařval někdo. Kruh se dal do pohybu.

„Fajn,“ ucedil mutant a nechal vyskočit své drápy. Ještě na nich ulpívala zaschlá krev. To útočníky zaskočilo. Většina kousíček couvla.

„Dejte si pohov, hoši, a to hned, dřív, než se fakt naštvu. Nechci nikomu ublížit, pokud mě k tomu nebudete nutit.“ Mluvil klidně a pomalu ustupoval ke dveřím. Drápy je přitom udržoval v patřičné vzdálenosti. „Nechte mě bejt a já vám slibuju, že odsuď vypadnu a už se nikdy neobjevím. Stejně by jste mě nedokázali zabít.“

Hodil barmanovi svazek bankovek. „To máš za škody i za chlast.“ Kývl na ostatní. „Mějte se.“

Otočil se, vyběhl z hospody, nastartoval motorku a ujel těsně než ho rozzuření muži dohnali. Nikdo si ho však netroufl pronásledovat.

No, kámo, říkal si cestou, jestli si fakt v něčem dobrej, tak ve vyvolávání konfliktů. A co teď? Xavier bude mít problém. Mám se vrátit?

Kdysi bývala škola ve Westchesteru jeho domov. Měl tam přátele, X-Meni byli vlastně jeho druhá rodina. Mnohokrát už za bezesných nocí uvažoval, jestli by se nemohl vrátit, ale jeho manželka a děti... Teď o ně přišel.

Stejně se už rozhodl. Už když se ráno vzbudil a zprávy ho v tom jen utvrdily. Schylovalo se asi k největší bitvě mutantů s lidmi a navíc to mutanti ti tentokrát nebudou nepřátelé lidstva, nýbrž jeho ochránci. Možná zvítězí. Možná ne. Tak i tak jim možná může pomoci.

Na ranči KK se stavil jen na tak dlouho, aby dal výpověď a vyzvedl si peníze tam uložené. Potom zamířil naposled ke zničenému domovu.

Vlk ležel na čerstvém rovu. Když zaslechl motorku, otočil tím směrem tázavý pohled.

Wolverine opřel stroj o borovici a poklekl k němu.

„My se musíme rozloučit, kamaráde,“ drbal ho za ušima. „Každej půjdeme tam, kam patříme. Vrať se ke svejm bratrům, najdi si družku a vyveďte hromadu malejch vlčků. Kéž se ti to povede líp než mně.“

Zvíře se na něj podívalo, jako by rozumělo. Olízlo ho na rozloučenou rozběhlo se k lesu. V půli cesty se ještě ohlédlo.

„Jen běž. Tentokrát s tebou nepůjdu.“

Vlk zmizel mezi stromy. Mutant za ním chvíli lítostivě hleděl. Poté se vydal k troskám srubu.

Láhev whisky nebyla to jediné, co schovával pod podlahou. Snad se tam oheň nedostal.

Odvalil očazenou kládu a vyrval prkno. Chvála bohu. Balíček tam ležící vypadal nepoškozený. Vytáhl ho a rozdělal.

Schovával si to, i když ani pořádně nevěděl proč. Nemínil to ještě někdy obléct na sebe. Jeho starý kostým. A dnes si ho po šesti letech znovu pod šaty navlékal s poněkud smíšenými pocity. Na jednu stranu byl rád, že zase uvidí staré přátele, ovšem na druhou stranu, budou o něho vůbec stát? To však pozná až na místě.

Potom odjel z údolí navždy. Odmávl mu kloboukem své sbohem, přidal plyn a vydal se napříč celým kontinentem k hranici mezi Kanadou a státem New York.

Chtěl to mít co nejrychleji za sebou, tak jel celý zbytek dne i celou noc pouze s několika kratičkými zastávkami. Vyhýbal se civilizaci a asi třikrát zdrhnul dálniční hlídce, které se nezamlouvala jeho rychlost. Ani se nenamáhal zpomalit, natož aby platil pokutu.

Ještě v šeru nad ránem se proplížil načerno přes státní hranici. Dobře, měl falešný pas, jimiž kdysi Xavier vybavil celý tým, ale bytostně nesnášel všechny úřední procedury. A kdo by ho mohl chytit? Je přece Wolverine.

Ranní slunce pozlacovalo svou září vrcholky stromů v parku kolem školy Charlese Xaviera pro talentovanou mládež. Majestátní budova vyzařovala klid a mír. Alespoň zdánlivě.

Když Wolverine zastavil motorku u brány, docela ho překvapilo, že je otevřená. To moc často nepamatoval, zvláště takhle po ránu. Také si uvědomil, že je škola podivně ztichlá. Moc pochyboval, že by za ty roky Cyclops nějak vyměkl. Touhle dobou jim vždycky nakládal brutální několikahodinový trénink v bojovém sále. Ten se sice nacházel pod zemí, ale ty rány bývalo slyšet po celém pozemku. A teď ticho. Neměl z toho dobrý pocit. Vlastně tušil nebezpečí.

Nechal harley opřený u obvodové zdi a vydal se na průzkum. S úžasem zaznamenal, že jeden ze stromů na nádvoří je přeražen vejpůl a ohořelý. Ze stěn byla místy vysypaná omítka i zdivo. Dvě okna byla rozbitá a – ale tohle snad není krev, že ne?

Nechápal to. Sice občas taky trochu zdemolovali venkovní fasádu, když se do sebe pustili před školou, ale veškeré škody byly ihned odstraněny. Tohle skoro vypadalo, že došlo k tvrdému boji, který navíc nedopadl pro X-Meny nijak dobře. Vládní zásah to ještě být nemohl. Ten by nenechal kámen na kameni. Tak co se sakra stalo?

Jasně. Dveře do vstupní haly byly vyvrácené.

Tiše vklouzl dovnitř. I místnost poznamenal boj. Ožehlé dubové obložení, zničené obrazy, dvě vázy z čínského porcelánu rozbité na kusy.

Náhle jeho supersluch zachytil vzdálené kroky. Radši bude předpokládat, že patří nepříteli.

Plížil se chodbou za zvukem. Ozýval se z konferenční místnosti, hned vedle Xavierovy pracovny.

Dveře byly pootevřené. Ten někdo vevnitř přecházel sem a tam, občas se na pár vteřin zastavil a pak pokračoval v chůzi.

Buď je ten chlápek hodně nervózní, nebo fest přemejšlí, pomyslel si Wolverine a strčil do dveří. Ty se bezhlučně otevřely. Opatrně vstoupil dovnitř.

„Je tu – co?“

Překvapeně se zarazil. Místnost byla prázdná. Tedy až na dlouhý stůl uprostřed pokoje a židle rozestavěné kolem něj. A kroky zněly dál. Zmateně se rozhlédl.Nikoho neviděl ani necítil. Byla to halucinace. Ale kdo ji vyvolal? A hlavně proč?

Málem vyskočil z kůže, když nějaký hlas řekl: „Vítej doma, Wolverine. Čekal jsem tě?“ Hlas přicházel ze všech stran, nedokázal určit původ.

„Co to sakra je?“ zeptal se zmatený muž.

„To jsem jen já,“ řekl mutant v elegantním černorudém kostýmu, který jako by se zhmotnil přímo ze vzduchu. Na očích měl stejný ochranný vizor, jaký nosil Cyclops, aby zkrotil svůj ničivý laserový pohled.

„Kdo jsi?“ zeptal se Wolverine.

„Říkej mi Vampire,“ přál si neznámý.

„Co se tu stalo? Kde jsou všichni?“

„Chceš vidět své přátele?“ usmál se Vampire, soustředil se a vyslal druhému mutantovi do mozku telepatickou zprávu.

Ten spatřil uvnitř hlavy ostatní X-Meny. Choulili se v nějaké tmavé místnosti a kolem se vlnilo silové pole. Vypadali zdrceně a vyčerpaně. Jedna z dívek plakala. Všiml si, že Cyclops postrádá svou ochranu zraku, tudíž přišel o své schopnosti. Ostatní prokazatelně také, neboť jinak by tam neseděli jako hromádky neštěstí. Měl to na svědomí Vampire?

Wolverine zatřepal hlavou, aby se obrazu zbavil, a probodl Vampira pohledem.

„Co to má znamenat?“

„Tohle? To znamená, že ani téměř neporazitelní X-Meni mi nedokázali vzdorovat“ řekl mutant. „Ty jsi poslední. Tvé schopnosti se mi moc hodí,“ dodal a vztáhl po něm ruku.

Wolverine sebou mrskl a jen o vlásek unikl. Drápy vyjely s hlasitým cvaknutím. „To bys mě napřed musel chytit,“ zavrčel.

Jeho útok by byl pro člověka takřka nepostřehnutelný, jenže Vampire byl mutant. Zlomek vteřiny předtím, než ho mohl nepřítel rozpárat, se jeho kůže pokryla modravým kovem, po kterém drápy se zazvoněním sklouzly. Wolverine strašně zaklel a pak byl smeten laserovým zášlehem z Vampirových očí.

„Ta přezdívka je fakt výstižná. Vysaješ ostatním schopnosti,“ odfrkl.

„Přesně tak,“ přikývl Vampire. „Jsem nejmocnější mutant na světě. A tohle ani nezkoušej,“ Napomenul Wolverina, který po něm skočil, pevně rozhodnut najít nějakou skulinku v jeho obraně.

Neměl štěstí. V polovině balistické dráhy ho sejmul blesk. Vampire si očividně zkoušel ukradené schopnosti.

„Naučíme rosomáka lítat,“ šklebil se. Mutant po něm hodil židli. K jeho nesmírné zlosti ji Vampire hravě zastavil psychickými silami a nechal ji pomalu snést na zem. Pak se rozhlédl po své hračce.

Když mu bývalý X-Men přistál za krkem s ušlechtilým úmyslem mu zlomit vaz, pouhou myšlenkou ho dokázal znehybnit a prudce mrštit proti stěně. Náraz byl tak silný, že Wolverine prorazil zeď a skončil v Xavierově pracovně. Než se stačil vzpamatovat, opět byl ve vzduchu a Vampire si ho přitáhl zpět.

„Jakýkoliv odpor je marný,“ vysmívalo se mu, nechával ho kroužit po místnosti a vrážet do zdí a stropu. „Moje schopnosti jsou mnohem mocnější než tvé, které ti brzy vezmu. Nemůžeš mě porazit. Tebe i tvoje přátele přenechám rozlícenému davu. To bude konec X-Menů.“

„Jen si tak nefandi, kámo! Ještě jsme neskončili!“ zaprskal jeho soupeř. Využil toho, že si ho Vampire neopatrně pustil příliš blízko, a kopl ho do hlavy. Vampire ztratil koncentraci a Wolverine žuchl na zem.

V mžiku byl opět na nohou a vystartoval mu po krku. Bohužel se padouch stihl znovu pokovit. Drápy jen neškodně zaskřípaly a vyskočilo několik jisker.

„Do prčic!“

„Ty jsi nepoučitelný,“ povzdechl si Vampire. „Mě se neodporuje.“

Sevřel mu zápěstí jako ve svěráku. Měl obrovskou sílu. Ať sebou Wolverine škubal jak chtěl, nedokázal se osvobodit. Vampire zavřel oči v hlubokém soustředění a začal nasávat mutantskou podstatu svého protivníka.

Ten měl pocit, jako by mu z celého těla proudily horké částečky a ž k místu, kde se jejich ruce dotýkaly. Cítil, jak slábne, jak se z něj stává obyčejný člověk. Nakonec s ním nepřítel mrštil o zem.

Vampire se slastně protáhl. „Tolik nové síly. Jsem neporazitelný. A drápy jsou velmi šikovná věc.“

Ze hřbetů rukou mu bezhlučně vyjely dlouhé kostěné drápy. Wolverine s údivem pohlédl na svou ruku, kde mu z kůže čněly adamantiové čepele. Jak to?

Pak mu secvaklo. Vampire ho připravil o vše, co z něj dělalo mutanta, ale kdysi implantovaný nerozbitný kov mu zůstal a s ním i adamantiové skořápky. Co do pevnosti si s původními drápy o mnoho nezadaly. Třeba má ještě šanci.

Nechal Vampira, aby se kochal novými výhodami, a čekal, až se mu aspoň trochu vrátí síly. Pak zaútočil. Rychle a tiše jako smrt.

Kovové čepele se zanořily hluboko do těla mutanta. Vampire zaječel bolestí a sekl na oplátku. Wolverine uskočil, ale přesto si odnesl tři hluboké šrámy na hrudi. Rána naštěstí sklouzla po žebrech. Pak ho rudý paprsek metl proti hraně stolu. Kosti vydržely, ale vyrazil si dech. Navíc jeho ruce spalovala prudká bolest, kterou mu způsobovaly drápy vězící pod kůží.

Pár sekund lapal po vzduchu, čehož Vampire využil a začal do něj kopat. To už Wolverine nevydržel. Další věc, kterou neztratil, byla jeho berserkovská zuřivost. Oči mu zaplály rudým světlem a vrhl se do předem prohraného boje.

Nevnímal bolest, nevnímal zranění, z nichž se mu proudem řinula krev, zatímco Vampirova se během několika sekund zacelovala. Už tak byl dost slabý a nebyla daleko chvíle, kdy padne únavou. Ale nevzdával se. Jen sekal a bodal, dokud ho kovová pěst nesrazila silou parního stroje drtivou ranou k zemi a neprobrala ho.

Vampire se mu vysmíval. „Ty se se mnou chceš měřit, ty arogantní trpaslíku? Jsi jen člověk, nemáš nic. Já všechno. A tebe plný zuby. Zemřeš!“

Až naprší a uschne! pomyslel si zubožený bojovník. Odkulil se pod stůl ve chvíli, kdy se ho mutant pokusil uškvařit laserovým pohledem.

„Jen se schovávej,“ broukal si Vampire. „Stejně tě dostanu.“

„Ni-kdy,“ ucedil z úkrytu Wolverine a rychle přemýšlel, co dál. Věděl, že škola je protkaná tajnými průchody a že jeden vychází z Xavierovy pracovny. Musí nějak odlákat Vampirovu pozornost, aby se tam mohl dostat.

Odepjal si opasek a odrazem ho poslal ze dveří na chodbu. Vzniklý hluk donutil Vampira vyhlédnout z místnosti. Teď, nebo nikdy!

Wolverine rychle vylezl a dvěma skoky byl ve vedlejším pokoji. Dveře chodby za ním zapadly ve chvíli, kdy se jeho nepřítel vřítil dovnitř.

Ale ještě neměl vyhráno. Vampire ho může hravě vyčenichat. Krev smíšená s potem zanechávaly výraznou pachovou stopu. Netušil, že mutant nad jeho útěkem mávl rukou a šel se povyrazit. A tak prchal.

Vydržel běžet jen pár metrů. Příliš vyčerpaný, sužovaný bolestmi a krvácející se Wolverine poprvé v životě složil. Nedokázal se ani pohnout. Bál se, aby neztratil vědomí. Prastaré instinkty mu říkaly, že se musí pohnout, utíkat dál. Kdo zůstane ležet, zemře. Ale byl slabý, tak slabý!

Do očí se mu draly slzy vzteku a bezmoci. Nechtěl tu zdechnout jako prašivé zvíře. Když umřít, tak v boji! Tělo však ukázalo vzpurné duši prostředníček. Zrádče! pomyslel si Wolverine. Jenže byl zvyklý dělat si co chce. Takže ať si tělo trhne.

S námahou natáhl paži a zapřel se prsty do podlahy. Zkusil se přitáhnout. Nic? Pomohl si nohama a posunul se o pár palců vpřed. Podařilo se! Nejhorší měl za sebou. Teď se jen nevzdat.

Pomalu se plazil chodbou. Tím si ošklivě rozjitřoval zranění na hrudi, proto se donutil zvednout se alespoň na kolena a pokračovat dál po čtyřech. Ještě že to na ošetřovnu není daleko.

Jak se opíral rukama o podlahu, drápy o ni hlasitě zvonily. Nedokázal je zasunout, protože přišel o všechny svaly, které jimi normálně pohybovaly. Vězely pod kůží jen na dobré slovo. Bude s tím muset něco udělat. V tuhle chvíli byli jeho jediná zbraň.

Trvalo hezkých pár minut, než se doploužil na školní ošetřovnu. Odsunul panel ve zdi a nahlédl do místnosti. Zaposlouchal se. Pořád měl ještě lepší sluch než normální člověk, i když se to s jeho supersmysly nedalo srovnávat. Nic podezřelého neodhalil, tak se opatrně protáhl dovnitř. Rychle prozkoumal celou místnost a zablokoval dveře. Na chvíli snad bude mít klid.

Nejdřív potřeboval zjistit, jaký je rozsah jeho zranění. Netroufal si přetáhnout rukávy přes ruce, aby si nevyrval drápy, tak oblečení rozřízl. Tiše sykal bolestí, když odtrhával látku přilepenou k ranám. Byl tak zapatlaný krví, že netušil, jak hluboké šrámy ve skutečnosti jsou.

Wolverine vztekle zmačkal potrhané a špinavé oblečení a odkopl je do kouta i s botami a sedl si pod sprchu.

S obličejem zabořeným do dlaní si nechával na kůži dopadat horkou vodu, která se mísila s jeho krví. Pálila v otevřených ranách jako čert, ale na to kašlal. Přemýšlel o dalším postupu.

Vypadalo to s ním bledě. Už bojoval se spoustou parchantů, se superschopnostmi i bez nich, ale ještě nikdy nebyl v tak beznadějné situaci. Vampire byl pořádně tvrdý oříšek. Díky ukradeným schopnostem se stal prakticky neporazitelným. Mohl by do něj sekat ostošest a on by se zase zhojil. V otevřeném boji nemá šanci. Zato kdyby se ke svému nepříteli dokázal nepozorovaně připlížit, může mu useknout hlavu dřív, než se stihne pokrýt kovem. Nebo ho vzít dobře mířenou dávkou ze samopalu. Pokud se nic nezměnilo, ve zbrojnici bylo pár em-šestnáctek. Na střelu v mozku se umírá i s takovou regenerační schopností, jakou se mohl nyní Vampire chlubit.

Vztekle zavrčel a zavřel vodu. Tak jako tak, tomu hajzlovi zatne tipec, i kdyby to měla být poslední věc, co v životě udělá. A měl takový nepříjemný pocit, že ho to opravdu bude stát krk. Ale co, dřív nebo později to čeká každého.

Prohlédl si rány, které mu způsobily hlavně jeho vlastní drápy. Dobře, drápy, které byly ještě před půl hodinou jeho. To jednoho dožere. Pár spálenin od laseru a odřeniny nestály za řeč. Hluboké šrámy však volaly po šití.

Ne že by to neuměl. Kolikrát v poli nebyl zdravotník v dosahu, tak kamaráda musel ošetřovat sám. Jenom by ho ani ve snu nenapadlo, že svoje chirurgické zkušenosti jednou uplatní sám na sobě. S povzdechem navlékl do zahnuté jehly nit a zabodl si ji do kůže.

Po půl hodině syčení, vrčení a úpění Wolverine kriticky zhodnotil svůj výtvor. Mohlo to být lepší, ale zkuste si zašívat vlastní rameno, když vám z ruky trčí tři stopu dlouhé špičaté kusy adamantia. Svůj účel stehy splnily, tak co.

S drápy taky musel něco udělat. Začal tím, že se je pokusil zatlačit hlouběji pod kůži. Bolestí zaťal zuby a chvíli se tak trápil. Nakonec si ruce pevně omotal obvazy a přes ně přetáhl rukavice.

Pak mu padl zrak na vlastní obraz v zrcadle a přes mizernou náladu se nedokázal ubránit smíchu. Ubožejší parodii na superhrdinu si těžko lze představit. Kostým potrhaný, spálený a zakrvácený, čerstvě sešité rány mu pokrývaly široký hrudník i obě paže a z rukou mu vystřelovala ostrá bolest vždy, když drápy o něco zavadil. Díval se na něj sice naštvaný, ale jinak unavený a domlácený chlap s roztrženým obočím i rtem a parádním monoklem. Vidět ho takhle ostatní X-Meni, utlučou se smíchy.

Potichu vyklouzl z ošetřovny. Po vetřelci ani vidu. Krátce zalovil v paměti, kudy se dostane tímhle labyrintem do zbrojnice a neomylně se pustil jednou úzkou chodbou.

Takže Charlie ji ještě nezrušil, pomyslel si spokojeně Wolverine, když otevřel dveře s nenápadnou cedulkou Armory. Nikdy pořádně nepochopil, proč je tu uloženo tolik zbraní a munice, vždyť měl po ruce tým o úderné síle několika atomových hlavic (za jednu vydal jen on sám), teď za to však byl vděčný. Z bohaté sbírky si vybral útočnou pušku M-16, nabil ji a hodil si ji přes rameno. Už chtěl vykročit a tu si všiml předmětu v rohu místnosti. Obličej mu zkřivil velice nepěkný úšklebek. „Jen počkej, hajzle,“ zašeptal.

Vampire se zatím válel na pohodné pohovce v přijímacím pokoji a rovnou z láhve si zavdával značkového koňaku. Samolibost z něj jen ukapávala. Kdo z mutantů se mohl chlubit, že porazil na hlavu celý tým X-Men včetně jejich velkého kápa Xaviera a nadělal z nich jen skupinku obyčejných lidí? A přitom to bylo tak jednoduché! Xavier neměl nejmenší tušení, co má jeho host v úmyslu, a pak už bylo pozdě. Nestihl ho sice vysát najednou, ale stačilo to k tomu, aby vyřadil ostatní, kteří chtěli svému učiteli pomoct. Dobrá, on už se v té chvíli honosil nejmocnějšími psychickými silami na Zemi, to je však vedlejší, ne? Někteří byli tak vystrašeni, že se ani nebránili. Stejně by jim to nebylo nic platné. Jiní naproti tomu bojovali dost udatně. Zlomená žebra ho trápila, dokud nevysál svou poslední oběť. Však si to ten parchant předtím pěkně odskákal. Vampire ho nechal poznat, jaké to je, když ho někdo srazí kovovou pěstí, navíc takovou silou.

Jen tak pro legraci nechal z prstu vyšlehnout blesk a ten změnil bytelnou dubovou skříň v koutě v hromádku třísek. Pak si jedním drápem nabodl doutník z krabice na stole. Zapálil si ho ohníčkem, jenž vykouzlil pouhým lusknutím prstů.

Zhluboka potáhl a zadíval se svou ruku. Místo, odkud kostěný dráp vyjel, bylo stále trochu zarudlé, ale kůže už se zacelila. Tahle schopnost regenerace byla úžasná. Jen si stále nějak nemohl zvyknout na bolest způsobovanou drápy, když vyjížděly ze svých pouzder a prořízly pokožku. Všechno chce čas. Teď byl king. A ten mrňavý otrapa courající po škole, ho nezneklidňoval.

I když... je dobře ho podceňovat? Když se Vampire připravoval na rozdrcení X-Menů, důkladně se informoval o všech jejich členech. A téměř každý, koho se ptal, mu vyprávěl o Wolverinovi, malém poděsovi schopném všeho. Jak se zdá, stal se svého času legendou, i když se už většinou věřilo, že je mrtvý, nicméně s nehezkou pověstí. Mimo jiné se říkalo, že nenávidí porážky a umí se ošklivě a vynalézavě mstít. A taky je nebezpečný pro každého, kdo se odváží ublížit jeho přátelům. Nedalo se předvídat, co provede, a na rozdíl od ostatních X-Menů si nedělal těžkou hlavu pro nějakou mrtvolu, zvláště když šel za pomstou. Vampire teď se zvědavostí čekal, čeho se od něj dočká... od toho malého strašného Wolverina, legendy, ze které on udělal pouhý stín a zbavil ho všech jeho schopností. Nezbylo mu nic kromě adamantiových skořápek pod kůží, které mu při každém úderu způsobovaly krutou bolest, jak sám viděl. Nemusí se ho bát. Teď už ne.

Náhle jeho supersluch zachytil slabounké cinknutí kovu o kov. Hbitě se vymrštil z pohovky. Krátce zaváhal a pak svou kůži nechal potáhnout kovem. Jistota je jistota. Jestli je ten chlápek opravdu tak nebezpečný, jak se říkalo... Potom vyšel z pokoje.

Přivítala ho dávka střel ráže 5,56 mm, které mu zabubnovaly do hlavy. Jak děkoval své předvídavosti!

Pod prudkostí úderů se zapotácel, leč nepadl. Naopak se vrhl na Wolverina, jenž poté, co zjistil, že samopal mu bude k ničemu, zvolil plán B. Jen uhnul stranou před Vampirovým útokem a nahmátl hubici plamenometu schovaného za rohem.

„Překvápko, šmejde,“ zavrčel a zmáčkl spoušť.

Vampira obalila lepkavá kapalina, která se ihned vznítila. Nejprve tomu nevěnoval pozornost, pak však začal cítit, jak se jeho kůže rozžhavuje. Brzy byla bolest nesnesitelná.Pokud brzy něco nepodnikne, tak ho ten parchant usmaží.

Mutant byl v pasti. Wolverine ho držel plamenometem v koutě. Bude se muset na chvíli vzdát neprůstřelné kůže a sejmout ho, protože většinu ukradených schopností nemohl používat najednou. Nebo...

Mozek mu tiskla bolest, přesto byl schopen zformovat psychickou střelu. Vyslal ji na soupeře.

Wolverine měl náhle pocit, jako by měl jeho mozek explodovat. Ta bolest byla k nesnesení. Oslepovala ho, ochromovala. Nedokázal myslet, nedokázal se udržet na nohou. Zkroutil se na zemi a sevřel si hlavu. Hadici plamenometu pustil z ruky.

Vampire se roztřeseně zdvihal. Pořád udržoval psychický útok. Zase měl na vrch on. Ještě chvilku a jeho nepřítel bude mrtvý. Sklonil se nad tělem otřásajícím se v křečích.

„Řekni životu sbohem, ty mizernej bastarde,“ ucedil.

Wolverine na něj upřel zarudlé oči. To nebyl pohled člověka, ale zvířete na pokraji smrti, chystajícího se k poslednímu odporu. Nahmátl vedle sebe ležící hadici a pevně ji sevřel. Prudkým výpadem ji vrazil Vampirovi do krku. Toho to samozřejmě vyvedlo z míry a přestal se soustředit. Pocit úlevy byl nádherný. Mutant se dožral.

„To by stačilo!“ zařval. „Mám tě dost! Rozpářu tě stejně, jako tys to udělal stovkám jinejch! To bude příjemná změna, vyzkoušet i to pro jednou na vlastní kůži, ne?“

Kostěné drápy vystřelily ze svých pouzder a Vampire zaútočil.

Jeho soupeř uskočil, jenže ne dost rychle. Byl unavený a ještě jako omámený. Svou pomalost odnesl hlubokou tržnou ranou na prsou. Na oplátku rozťal Vampirovi bok. Ten však své zranění rozchodil během chvilky, zatímco Wolverine kašlal krev. Skrz rukavice mu prosakovala další. Přesto se sebral a znovu sekl drápy po nepříteli.

Vampire mu jednu ruku zachytil, druhou už nestihl. Ozval se ohavný trhavý zvuk a na zem vychlístla krev. Tenhle úder byl Wolverinova hrůzná specialita: dokázal jedním pohybem rozpárat soupeře od pánve až po bradu. Vampire strašlivě zařval a probodl ho.

Že drápy nezasáhly srdce, byl nepochopitelný zázrak. I tak dokázaly muži nadělat v těle pěknou paseku. Pronikly mu ze strany pod žebra, lízly žaludek a rozervaly levou plíci. Hroty vyjely Wolverinovi ze zad.

„Ale do pr-“ stačil zachrčet, než se mu z úst vyřinula krev. Vampire zatáhl drápy a nechal ho padnout na zem.

„Jak sis vůbec představoval, že mě zabiješ?“ smál se umírajícímu. Sám si zatím musel přidržovat vnitřnosti na místě, dokud se mu děsná rána nezahojila.

„Chcípni!“ zachrčel Wolverine. Tiskl si ránu na boku a přes křečovitě zaťaté prsty mu stříkaly slabé pramínky krve a stékaly po drápech. Rudá kaluž kolem jeho těla se rychle rozšiřovala.

„Nevím, jestli to budu zrovna já, kdo chcípne,“ řekl Vampire a předvedl poraženému nepříteli opět zcelené tělo.

„Hajzle... “ řekl tiše umírající. Najednou upřel kalící se oči kamsi za Vampira a pokusil se zařvat: „Zdrhej!“

Vyšlo z něj jen zasípění, ale Vampire se ohlédl. V příští vteřině zaslechl zasvištění adamantiových drápů a svět mu ztemněl. Čistě odseknutá hlava se skutálela na zem. Tělo se složilo hned poté.

„Ještě se budeš blbě ptát?“ zašklebil se vítězně Wolverine a padl na podlahu. Ještě než ho úplně opustilo vědomí, cítil, jak mu tělo prostupuje vlna tepla. Pak se propadl to temnoty zapomnění, kde pro bolest a utrpení nebylo místo. Drápy s hlasitým cvaknutím zajely zpět do jeho předloktí.

Vzbudil ho teplý paprsek slunce na tváři. Otevřel oči, ale chvilku mu trvalo, než zaostřil na muže, který seděl u jeho postele. Překvapeně zamrkal a rychle oči zase zavřel. „A teď se přiznej: jsi to ty, nebo už jsem v pekle?“

„Tam by tě nechtěli,“ vycenil na něj tesáky v širokém úsměvu Kurt Wagner. „Vítej zpátky, Wolvie.“

„Takže žiju?“ zeptal se nevěřícně Wolverine a rozhlédl se kolem sebe. Ležel ve svém starém pokoji v Xavierově institutu pro nadanou mládež. Sáhl si na bok. Rána byla pryč, stejně jako všechny ostatní. Stehy mu někdo vytahal. Byl zase v pořádku a schopnosti se mu vrátily, jak se okamžitě ověřil zkouškou drápů. Pořád tomu ještě nějak nemohl uvěřit.

„Jo, žiješ,“ potvrdil mu přítel. „A taky jsi nás zachránil. Jinak by armáda školu srovnala se zemí.“

„Ty pitomci to fakt zkusili? Hádám, že Xavier je ukecal.“

„I tak se to dá říct. Pak se vypravil na osobní pohovor s prezidentem. Scott jel s ním a říkal, že když profesor opouštěl Oválnou pracovnu, byla většina přítomných zalezlých pod stolem,“ smál se Kurt a Wolverine při představě prezidenta nejmocnější země na světě vrhajícího se pod stůl před rozzuřeným Xavierem se k němu přidal.

„Takže konec dobrej, všechno dobrý,“ zašklebil se a chystal se vstát.

„Sakra,“ řekl, když zjistil, že na sobě nic nemá, „nemoh bych dostat nějaký šaty?“

Nightcrawler kývl hlavou k židli, kde měl Wolverine složenou novou černou uniformu.

„To znamená, že mě berete zpátky?“

„Jawohl. A pospěš si, profesor ti chce vynadat za ten svinčík tam dole.“

„Hups.“

„Dělám si srandu,“ zasmál se Kurt. „Ale i tak si pospěš, nebo začnem oslavovat bez tebe. Počkám venku.“ A zmizel v oblaku kouře a dýmu.

„Hned jsem tam,“ řekl Wolverine a potichu si výskl.

Rychle si oblékl nový kostým a s rukou na klice se tiše zasmál. Je zpět. Těšte se, vážení. Dneska platím já.

A vyšel se přivítat se starými i novými členy týmu.

Konec