Hlavní postavy: Wolverine, Storm, Phoenix, Gambit, Vladislas Dargolja (V), Rogue, Cyclops,...^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Krev je úžasná tekutina. Životodárná. Pro některé to platí víc, než pro jiné. A když se takoví "někteří" objeví v řadách X-menů, připraví svým parťákům pěkný příděl bezesných nocí a ostražitých dní.

Kapitola V.
Poznámka autora: Mno, tak tohle už je doopravdy poslední střípek. Ani krev nevydrží věčně, víte? Taky jednou zaschne. I když…no fuj. To je tahle kapitola fakt tak dlouhá?! o.O
A jak pravil klasik…pokračování zase příště.

Byli obklíčeni. Nejen, že ztratili dva své druhy, ale stáli proti přesile, se kterou se ani v nejmenším nemohli měřit. Během zlomku vteřiny mezi nimi padlo rozhodnutí. Řady X-menů rozdělil kulový blesk a oba mutanti uvolněnou mezerou vyrazili pryč.

„Icemane, zastav je!“

Bobby, stále ještě nastartovaný adrenalinem z předchozí potyčky, uposlechl okamžitě a kolem místnosti vyrostla nepropustná ledová stěna.

Oba upíři se otočili čelem ke svým oponentům. Když Cyclops viděl výraz v jejich očích, srdce mu pokleslo. Znal ho – vraždu v té nejkrutější možné podobě. Zahnal je do kouta jako krysy. Přinutil jejich pud sebezáchovy převzít vládu nad racionální strategií. Věděl, že půjdou přes mrtvoly.

„Jak je možné, že ještě nejsou v pořádku?“ položil technickou otázku Hank.

„My se nenapili krve, na rozdíl od nich, Hanku,“ odpověděla mu Jean slabě.

„Logan se Stormy teď nemaj páru, kde jim hlava stojí, skoro si nepamatujou, co byli zač,“ pokrčil Gambit rameny.

Upírka po něm šlehla pohledem. „Neříkej mi Stormy!!“ zavrčela na něj zuřivě.

Remy na ni chvíli nevěřícně zíral a pak pohoršeně odpověděl: „Jo todle si pamatuješ!“

„Buď jak buď, máme tu práci navíc. Rogue, zůstaň vzadu a dej pozor na ty dva,“ řekl a svěřil děvčeti do péče Gambita a Jean. „Týme?“

Nedočkal se odpovědi, alespoň ne slovní. Všichni jeho kolegové se semkli kolem svého velitele. Na rozdíl od upírů, oni měli zábrany. A v hloubi svých duší se modlili, aby je nemuseli porušit.

I dvojice před nimi se držela pospolu – stáli rameno k rameni, aniž jeden odkryl záda. Vyčkávali. X-meni mohli téměř vidět, jak vzájemné krevní pouto mezi nimi pracuje na plné obrátky, slaďuje jejich rozdílné strategie a talenty v jeden dokonale vybroušený celek. Jedna duše ve dvou tělech.

Na zlomek vteřiny se na sebe podívali a pak vyrazili každý na jinou stranu. X-meni v tutéž chvíli pocítili ochlazení. Jakmile okolní vzduch dosáhl rosného bodu, pára uvolněná ledovou stěnou zkondenzovala a během chvíle neviděli X-meni na krok.

„Držte se u sebe,“ vydal Scott jasný rozkaz a pohledem propátrával hustou mlhu. Jeho vizor mu pro jednou skýtal před kolegy výhodu. I tak ovšem neviděl dál než na vzdálenost natažené paže. Přibližnou polohu jejich protivníků prozrazovaly jen stíny. Z mrazivé vlhkosti ve vzduchu už mu stihlo nasáknout i oblečení, které ho teď nepříjemně studilo na holé kůži.

Byli na tom hůř než slepci za jasného dne – mlha výkonně tlumila a zkreslovala i zvuk a tak se ani na sluchové vjemy nemohli spolehnout. Z mlhy se ozvalo zuřivé vrčení. Hlas rezonoval mezi vzdušnou vlhkostí, kroutil se a všelijak obracel.

Jean horečně přemýšlela, jak z pasti ven, a to i navzdory tomu, že ji každá myšlenka geometricky stupňovala úpornou bolest hlavy. Pokusila se telekinezí rozptýlit mlhu, ale nedokázala víc než slabé zavíření vzdušných proudů.

„Zlato, neblbni, to nikam nevede,“ sykla na ni Rogue, zatímco se snažila propátrat očima okolní bílou tmu. Neměla valný úspěch.

Oba lovci zatím číhali na sebemenší chybu své kořisti. Zvažovali sílu jednotlivců, kalkulovali s jejich slabostmi a vytvářeli tak nekonečnou rovnici příležitostí.

Přímo mezi X-meny křísl o podlahu blesk, odrazil se a skončil ve stěně. Na Besta se v tutéž chvíli vrhl tmavý stín a jakmile se modrý lev zmohl k obraně, opětovně zmizel v mlze. Kruhovitou arénu o průměru nějakých osmi metrů zaplnil zmatek.

Ale byl to klamný útok. Splnil přesně to, co měl – zaskočit kořist a uvést ji ve zmatek. Zmatek pramení z nejistoty a ústí v ukvapená rozhodnutí. A ukvapená rozhodnutí jsou v zápase o život často rozsudkem smrti.

Cyclops to věděl. „Icemane, drž se zpátky a zkus vykompenzovat Storm; Jubilee, Beaste, držte se u něj.“

„Ale…to…“

„Já vím, co to znamená, prostě to udělej!“ uťal velitel mladíka nemilosrdně uprostřed věty.

Iceman tedy klesl na kolena a položil obě dlaně na podlahu. Soustředil se na své schopnosti tak, jak ho to učili Jean a Profesor. Postupně zpomaloval pohyb molekul, jednu po druhé, snižoval teplotu až do takové míry, že se dřevo parket začalo kroutit a praskat. Stačila chvíle a X-meni cítili mráz i přes silné podrážky bot.

I vodní pára ve vzduchu se začala usměrňovat, usazovala se a desublimovala. Mlha začala řídnout. Prudký pokles teplot ale zasáhl i X-meny. Záblo je prakticky všechno, více či méně podle toho, jak byli oblečeni.

Ale nápad přinesl své. Viditelnost výrazně stoupla a jejich protivníci ztratili možnost nenadálého útoku. Iceman jen vysíleně padl na lopatky a zhluboka dýchal.

Jenže dvojici to nezastavilo ani v nejmenším. Během vteřiny rapidně přehodnotili všechny své strategie a vrhli se do střemhlavého útoku bok po boku. A souboj na blízko opravdu nebylo něco, co by X-meni chtěli.

Cyclops okamžitě zareagoval optickou střelou (pomohla i Jubilee, která však mířila na zem ve snaze vytvořit oslnivou světelnou clonu, a chtěl se zapojit Gambit, snažil se zuřivě kolem sebe nahmatat něco použitelného) ale rána byla příliš slabá. Rudý paprsek Wolverineovu setrvačnou sílu sotva něco víc než jen zpomalil. Scott zaklel a hbitě uskočil, zatímco se do místa, kde před okamžikem stál, zaryly adamantiové spáry. Upíři útočili jako jeden. A momentálně se rozhodli vyrovnat si účty s velitelem týmu.

Cyclopsovi sice okamžitě přiskočil na pomoc Beast, ale ani tak si nemohli dovolit moc pomýšlet na vítězství.

Rogue se nervózně kousala do rtu. Věděla, že přímý rozkaz zněl sedět a hlídat, ale mohla pomoct, nebo spíš zoufale chtěla. „Remy, zlato, buď hodnej, dokud se nevrátim, jo?“ A než stihli Gambit či Jean cokoli namítnout, vyskočila prudce na nohy a vrhla se do boje.

Využila okamžiku, který musel Wolverine strávit obranou před Beastem, a vyrazila mu po odkrytém boku v úmyslu zasadit mu ránu pod žebra. Logan si jí všiml ještě ve chvíli, kdy o svém tahu přemýšlela, ale nemohl udělat nic, pokud se zároveň nechtěl odkrýt útokům, které na něj modrý mutant vystupňoval z druhé strany.

Storm dravě zavrčela, uhnula Cyclopsovi a uštědřila mu pořádný zásah loktem do zátylku, až se velitel omámeně zapotácel. Místo aby využila situace a dorazila ho, obrátila se čelem vzad přesně ve chvíli, kdy se útočící Rogue octla vedle ní, popadla ji za zápěstí a využívajíc základní pravidla fyziky s ní praštila o stěnu s takovou silou, že se mutantka bez hlesu svezla na dřevěnou podlahu přímo vedle svého druha.

Po Storm se sice okamžitě znovu vrhl Scott, takže byli upíři účinně rozděleni, ale X-meni tak přišli o další bojovou sílu. Gambit jen tiše zaskučel a vzal bezvládnou Annu do náruče. Z malé rány na čele slabě krvácela, ale jinak se zdála být v pořádku. Muž zaskřípal zuby. „Excuzes-moi, Stormy, ale tohle ti nedaruju,“ pronesl tiše a zlověstně. Rozhlédl se.

V omezeném prostoru potyčky nenacházel nic, co by se dalo použít – buď byl předmět příliš neforemný, aby někam doletěl, nebo příliš velký - a komodou se mu opravdu házet nechtělo. Zato na komodě...ano, na komodě ležela krom klíčů od motocyklu ještě objemná malá knížka ve staré látkové vazbě, se zlatým křížem umně vylisovaným uprostřed předních desek.

Mutant na okamžik zaváhal. Koneckonců, Písmo svaté je Písmo svaté, jako munice asi nikdy stavěné nebylo.

‘Tak dejme tomu, že už mam horší pekelný účty…‘ zabručel v duchu a sáhl po ohmataném svazku. Ucítil v prstech povědomé teplo, jak jeho schopnosti začaly pracovat. Bible zapulzovala vnitřní energií a lehce zazářila.

Remy se pomalu, opatrně zvedl na jedno koleno. Čekal. Příležitost se vyskytla jako obvykle úplně sama.

Hbitě se zvedl a z otočky nabitou knihu vrhl. Vzápětí se sice zapotácel a šlehl sebou zpět k zemi, ale uspěl. Podvědomě sevřel Rogue v náručí pevněji.

Objemný svazek vyletěl k cíli s razancí cihly vystřelené z děla. Ale Storm si jí všimla. Hodila s Cyclopsem o komodu a otočila se tak, aby mohla útok odrazit. Remy jen v duchu škemral libovolnou vyšší moc (včetně té, které právě zničil artefakt) o přesné načasování a koňskou dávku štěstí.

A tenhle šílený gambit mu vyšel.

Stísněným prostorem třeskla exploze, která ve zlomku okamžiku změnila Bibli v popel. Tlaková vlna se rozletěla do všech stran a nemilosrdně srazila vše, co stálo v cestě dostatečně nešikovně na to, aby to sraženo být mohlo.

Výbuch se Storm škubl vzad a prudce ji mrštil proti ledové stěně. Síla nárazu dokonce otevřela v jinak vyhlazené hradbě zmrzlé vody puklinu, ze které se okamžitě do všech stran rozběhly krátké i dlouhé pavouky.

Ve stejnou chvíli, kdy se mutantka bezvládně sesunula k zemi, se Wolverine zapotácel, jako by inkasoval kopanec do hlavy. Zmateně se rozhlédl. A Scott vycítil šanci.

Jeho soupeř ztratil pevnou půdu pod nohama. Vypálil po něm; mířil přesně na hrudník. Jenže Logan jeho útok vycítil a hbitě uskočil. Rána mu namísto tvrdého úderu jen lehce olízla rameno.

Wolverine zavrčel. Regenerační faktor se nemusel ani snažit, aby škody napravil – síla paprsku nestačila ani na vážnější popálení. Oplatil Scottovi pohledem stejně vražedným, jaký po něm před chvílí vrhl on sám.

„K čertu!“ zasykl velitel, jak mu zatrnulo. Poznal ten přísvit krvavého šílenství, té právě rozjitřené berserkrovské zuřivosti. Setkal se s ním u svého kolegy už nesčetněkrát, ale ani tak se necítil na tom špatném konci drápů o nic příjemněji.

„Jean, zvládneš zavolat pomoc?“ zeptal se své snoubenky tiše, nespouštěje oči z Wolverinea.

„Myslím, že ano…“

„Tak jo, snažte se mu znemožnit přesun, lidi,“ řekl Scott a sám zaujal místo dohledu nad bezvládnou Storm. Nemohl si dovolit riskovat, že by se vzpamatovala a vpadla jim do týla.

„Ty jo, a nechceš nám taky říct jak asi?!“ štěkl po něm Iceman, zatímco se neúspěšně pokoušel postavit mezi sebe a zuřícího mutanta ledovec alespoň kapesních rozměrů. Sice se z přetlačované se Storm alespoň trochu vzpamatoval, ale i tak měl pocit, že udělat byť rampouch je nesnesitelně těžké.

„To nemá smysl, Roberte, na to je až příliš otužilý,“ kvitoval mladíkovo snažení s povzdechem Beast. Vzápětí měl co dělat, aby sám neskončil jako kebab na špejli.

Scott se rozhlédl. Nemusel být zrovna laureát Nobelovky, aby viděl, že mají nemalý malér. Byli doslova a do písmene uprostřed jámy lvové. Mohli se spolehnout jen na svou hrubou sílu a schopnost v boji zblízka. A v tomhle oboru byl bývalý Weapon X špičkou ve všech směrech.

Veškerý kalkul zabral veliteli jen vteřinu či dvě. Analyzoval a vypočítával Loganovu strategii pokaždé, když šli do boje – ať už skutečného, či jen toho virtuálního – byl to jeho zvyk. Za roky spolupráce byl schopen předvídat téměř každý tah prakticky jakéhokoli člena svého týmu.

Teď doufal, že se nezmýlí; přeci jen, uvažování upíra se zdálo od toho obyčejného naprosto diametrálně odlišovat.

Přehlédl svůj tým. Gambit a Rogue byli mimo, Jean se rozhodl raději nezapojovat. Netušil jak dalece mohl počítat s Icemanem, ale modlil se, aby se zapojil. Bylo jich málo, tak zoufale málo! Doufal, že dorazí alespoň Kurt a Kitty.

„Držte se každý z jiné strany, musíme jeho pozornost rozptýlit!“ X-meni se na rozkaz okamžitě přeskupili. Jubilee se držela blízko u Icemana a snažila se mu krýt záda.

Wolverine ze sebe vydal další zuřivé zavrčení a sám taktéž během zlomku okamžiku změnil svou strategii. Vyrazil po tom, co se zdálo být nejslabším článkem hradby kolem něj. Ramenem odrazil děvče, které mu stálo v cestě, a vrhl se na Roberta. Ten nedokázal zareagovat patřičně rychle a jeden z drápů mu roztrhl kůži kus pod ramenem.

Iceman vykřikl bolestí a instinktivně nabyl ledovou formu. Dravcův útok jako by to vystupňovalo. Chtěl krev a té se z ledu nedořeže.

„Nechej ho být!“ křikla Jubilee, když Wolverine odštípl další kus ledu z Icemanova předloktí.

Upír zuřivě zavyl a snažil se vytřepat z očí jiskření vyvolené dívčiným útokem. Temně zavrčel.

„Jubilation, uteč!“ vyrazil ze sebe Hank, když viděl, jak se po ní bývalý kolega podíval. Ale mladá mutantka zůstala stát jako opařená. Veškeré instinkty, všechen x-menský výcvik i zdravý rozum s ní zuřivě cloumaly, aby nestála jako tupá ovce před svým katem, aby ho odrazila.

Jenže nemohla. Opustila ji síla. Když šlo o Bobbyho život, zasáhla. Ale sama od sebe to nedokázala. Byl to její nejlepší přítel, ochránce…nemohla by mu ublížit.

Viděla i vtělenou zuřivost a lesk adamantiových drápů i krvavě rudé oči.

A pak to vše náhle zmizelo za hotovou hradbou svalů a naježené modré srsti.

Beast schoval děvče ve svém náručí a jen čekal na to, co nevyhnutelně muselo přijít. Podvědomě se napjal.

Pak, po necelé vteřině úmorného ticha, se ozvala dutá rána, jak něco velkého a těžkého vrazilo do nábytku. Překvapeně zamrkal, když jako objekt identifikoval lehce otřeseného Wolverinea.

„Ale jak…“ chtěl ze zvyku položit vědeckou otázku.

„Rádo se stalo,“ ozvalo se odněkud zespoda. Ohlédl se právě ve chvíli, kdy mu Kitty sundala ruku z boty a znovu zmizela pod podlahou. Beast neprodléval a okamžitě odskočil i s Jubilee dál od postupně se sbírajícího upíra. Složil dívku na zem vedle potlučeného Icemana a sám chtěl podstoupit další pokus v zadržení upíra, ale Scott ho zarazil.

„Zůstaň tady u nich, budeš poslední obranná linie,“ řekl tiše.

Beast váhavě přikývl. V ranách ho začínalo pálit a tak jen uvítal možnost oddechu.

Wolverine se zatím oklepal a rozhlédl se. Zvažoval situaci a kalkuloval se šancemi. Nehodlal podniknout žádný unáhlený výpad – smysly mu napovídaly zůstat kde je.

A Cyclops to viděl. Viděl i důvod jeho počínání. Postavil se do cesty přímého útoku, ale zarazil se uprostřed kroku, protože se ze země takřka přesně pod ním vynořila víc jak dvoumetrová hora bez nadsázky ocelových svalů. Výborně, to mu jen pomůže.

V tutéž chvíli se vedle velitele objevil Kurt, připravený pro jakýkoli rozkaz.

„Dostaň sem nejdřív Rogue a Gambita. Pak se vrať pro Storm. Ale musíš být rychlý.“ Cyclops rozpoznal upírovu Achillovu patu. Slábl. Jakmile dostanou Ororo, bude jen otázkou času, než díky poutu krve odrovnají jeho. Viděl, jak se instinktivně snaží svoji slabost střežit. Budou muset odvést jeho pozornost.

„Petře, potřebujeme ho zaměstnat.“

Jakmile překonali pevné překážky, Colossus automaticky zaštítil Kitty vlastním tělem. Teď popadl upíra před sebou za paži, a když se mu dostalo protiútoku v podobě seknutí drápy (což vykřesalo pořádnou dávku jisker a zaskřípalo tak, že si ti citlivější museli zakrýt uši), přehmátl, chytil svého protivníka za obě zápěstí a silou mu roztáhl ruce každou na jinou stranu, takže Wolverine visel v jeho stisku jako na milost a nemilost vydaná ukřižovaná onuce a nezmohl se na nic než bezmocné mrskání.

„No, to šlo snadno…“ poznamenala Kitty překvapeně.

„Nyet, Katyo. Ieštie nyemáme vygráno,“ zavrtěl hlavou rozhodně Rus. „Vidiem mu to na očšiech.“

„Vidíš mi na očích co?“ zeptal se ho Wolverine nasupeně, náhle zcela střízlivý.

„Logane?“

„Bystrej. Hele, u chiropraktika sem letos už byl, tak bys mě moh‘ laskavě dát zas dolů.“

„Ale…“

„Ale si nech na koledu a pusť mě.“

Colossus byl víc než jen trochu zmatený. Ale jisté části jeho já se to nezdálo tak nereálné. Zaváhal. Má, nebo nemá? Postavil muže zpět na zem, ale váhal, jestli ho má pustit. Čím víc o tom přemýšlel, tím víc to vypadalo jako rozumný nápad…koneckonců, kdyby se zmýlil, zase ho chytí a bude to…

„Petře, co blbneš?“ zeptala se zmateně Kitty. Jenže ji neslyšel.

„To ne…“ zamumlala Jean a vratce vstala.

„Co, co se děje?“ chtěl vědět velitel týmu okamžitě a automaticky jí nabídl oporu.

Jen zavrtěla hlavou a dál sledovala ocelového mutanta. „Nesmí se mu dívat do očí.“

„Ale pro…a kruci,“ opravil se Cyclops ve svém prohlášení, když pochopil. „Kurte, rychle, dostaň sem Storm,“ vydal kvapně rozkaz kolegovi, který se právě objevil vedle něj s Rogue v náručí.

Nightcrawler jen přikývl a znovu zmizel v oblaku pekelného dýmu. Scott v duchu počítal vteřiny.

První.

Kurt se objevil na druhé straně ledové arény a odhodil trosky stolu, pod kterými zůstala mutantka pohřbená.

Druhá.

Pevně ji vzal kolem ramen a oba zmizeli. Cyclops otočil regulátorem na nižší stupeň.

Třetí.

Vypálil. Úzký paprsek zasáhl ocelového mutanta přesně do skráně a škubl s ním do strany. Optický laser se od organické oceli odrazil a v ledové stěně vyhloubil kráter.

Colossus na okamžik ztuhl, pak se otřepal odporem jako vykoupané kotě a upíra pustil. „Ty zmieja!“ vyštěkl po něm, aniž o tom přemýšlel a opřel se o stěnu.

Wolverine se oklepal a zuřivě zavrčel. Jeho schopnosti mu ze všech stran přinášely zprávu, kterou jeho nové já nesnášelo – byl sám. Rychle přehlédl okolí a padl očima na jediného, kdo mu neuhnul pohledem.

Cyclops zaťal ruce v pěst. Vzpomněl si, co mu kdysi Wolverine vyprávěl o dravcích a lovu – že ta nejhorší chvíle, kterou kořist před svou smrtí prožije, není ta, kdy se jí tesáky zaryjí do hrdla. Je to ten okamžik těsně před tím, než se bestie odhodlá ke skoku; moment, ve kterém ztuhne, jako by z ní vyprchal život, a podívá se oběti přímo do očí. Na zlomek vteřiny v nich zaplane jediné – nepřirozené šílenství, které je katalyzátorem každého dravcova pohybu.

Scott tohle viděl jako ve zpomaleném filmu. Ale strach neměl. ‘No tak pojď…‘ pobídl mutanta před sebou v duchu.

A Wolverine jako by ho slyšel, vyrazil jen o půl úderu srdce později. Scott se okamžitě vrhl k zemi, ještě za letu se přetočil na záda a nakopl protivníka špičkou do žaludku. Upír zalapal po dechu a odkutálel se stranou. Vzápětí se znovu (i když trochu rozhozeně) zvedl a vyrazil do dalšího útoku.

Tentokrát si však počínal opatrněji. Cyclopsův úder zleva vykryl, až velitelovy klouby suše chruply proti adamantiové kosti, a sám se pěstí rozmáchl v ušlechtilém úmyslu X-manovi přinejmenším vyrazit zuby.

Scott nestačil uhnout docela a rána ho lehce zasáhla do sanice, až mu zuby cvakly o sebe. I tak si však nedovolil rozptýlit pozornost; popadl Wolverinea za předloktí a zkroutil mu ruku za zády.

Logan však něco podobného čekal a hbitou půlpiruetou se vysmekl. Pokusil se přitom podrazit Cyclopsovi nohy.

Velitel X-menů však nadskočil a uštědřil mu další pořádný kopanec, tentokrát do hrudníku. Upír se lehce zapotácel vzad a vrazil do komody. Ostatní X-meni takřka do jednoho vyjádřili týranému nábytku v duchu upřímnou soustrast.

Cyclops nemilosrdně využil okno v protivníkově obraně a zaútočil s novým elánem. Wolverine slábl. Ale ani tak se nedalo počítat s tím, že by jeho poražení bylo o něco snazší; už jen proto, že Scott musel pečlivě kalkulovat každou ránu, kterou mu uštědřil – zlomit si ruku o adamantiová žebra totiž nepatřilo k věcem, po kterých by zrovna toužil.

Wolverine se většině jeho úderů mrštně vyhnul a sám o to tvrdší rány uštědřoval. Věděl však, že zásoby jeho energie už jedou z posledního. Byl vyčerpaný a hladový a protahování boje ho jen ještě výrazněji oslabovalo. Musel být rychlý. Jeho útoky byly o to unáhlenější a Cyclopsovi se o to snáze hledala slabá místa.

Ale veliteli X-menů to ani tak nebylo nic platné. V momentě, kdy se jeho solar plexus takříkajíc čelně střetl s Loganovým kolenem, se tak octl na štěpném bodě. Stačilo by málo a býval by dosáhl vítězství. A teď hrozilo, že ho jeho protivník rozdrtí.

Logan vycítil příležitost a zasadil další úder. Tentokrát se s levou pěstí musela vyrovnávat X-manova klíční kost. Scott zalapal po dechu. Wolverine se rozmáchl a z otočky mu zarazil poslední úder hranou dlaně do spánku.

Cyclops klesl na kolena. Omámeně vzhlédl k muži tyčícímu se nad ním a veškeré instinkty na něj řvaly, aby se vzpamatoval, ale tvrdými nárazy otřesený mozek nebyl schopen vydat tělu jediný pokyn k pohybu. Místo toho jen tupě sledoval, jak se na jedné z rukou opět zaleskly adamantiové drápy a jak se Wolverine napřahuje k poslední smrtící ráně.

„NE!“ Autoritativní hlas proťalo táhlé volání dravého ptáka, které jako by přicházelo z jiného světa. Ruku s drápy uprostřed pohybu zarazila jiná ruka – v porovnání s ní směšně útlá, ale přesto silnější.

Jean ovšem místo aby útočníka odrazila, popadla ho pevně za zápěstí a držela ho na místě.

Logan zuřivě zavyl a pokusil se vytrhnout; hrůza v jeho očích mluvila za vše. Byl to onen posvátný strach vlastní všem živým tvorům, kteří stanuli tváří v tvář něčemu, co několikanásobně přesahuje jejich existenci.

Děsil se toho, co viděl v očích Phoenix. Krev a oheň; život i smrt. Podřízeně sklonil hlavu a svěsil ruce podél těla. Podvolil se silnějšímu a čekal to, co přijít muselo.

Scott se kolegovi mimoděk v duchu upřímně omluvil a sejmul si vizor. Optický paprsek – proud surové karmínové energie puštěný ze svého řetězu – smýkl upírem přes celou předsíň a tvrdě ho vrhl proti ledové stěně. Síla nárazu rozdrtila tlustou vrstvu ledu, zatímco ten v nejbližším okolí se prostě vypařil. Se zasyčením prošel paprsek skrz vitrážové okno ven, kde se rozptýlil těsně předtím, než mohl něco podpálit. Sklo už takové štěstí nemělo, zkroutilo se a popraskalo.

Cyclops si nasadil ochranný vizor zpět a zhluboka se nadechl. „Je vyřízený,“ slyšel říkat Hanka, který se skláněl nad padlým mutantem, ale jako informace to pro něj mělo nevalnou hodnotu. Věděl to. Znal své schopnosti a ještě lépe jejich následky. Wolverine se pravděpodobně bude chvíli zotavovat ze silného otřesu mozku, několika vnitřních zranění a těžkých popálenin v horní polovině těla.

Cítil, jak ho Jean objala, ale doopravdy to nevnímal. Byl ztracený ve své vlastní vnitřní prázdnotě. To vědomí ho tížilo jako balvan.

Vyhráli. Ale nebyli vítězové.

„Pane jo,“ komentoval duchaplně Spyke. Neměl přitom na mysli nic jiného, než trojici přistávajících dvojhelixů, které mezi sebou ochranitelsky svíraly elegantní letoun – Furyho přestavěný křižník střední třídy s romantickým názvem Titan Tiger. Po celé přední zahradě i okolí se to hemžilo agenty SHIELDu, kteří se svědomitostí sobě a mravencům vlastní zabezpečili celý perimetr pro přistání svého velícího. A rozhodně ne proto, že by si ten bez toho neporadil sám.

Rahne si pohrdlivě odfrkla. „Dělaj ‘ak by tu těch kousavejch šašků trdlovalo dvacet.

‘Vůbec, nejni fér, že nás ‘em zas zavřeli. Pomohli ‘sme jim snad, ne?“

Sunspot jí přátelsky stiskl rameno. „Neber si to tak, Wolfie. Znáš to, ‘jsme na to moc malí‘,“ ocitoval své učitele s kyselým výrazem.

„Zajímalo by mě, co tam můžou proboha řešit tak tajnýho, že u toho nesmíme bejt,“ poznamenal Evan.

Blindfold usazená v lenošce v rohu se na zlomek vteřiny sotva znatelně usmála. Na rozdíl od svých spolužáků a kolegů, ona věděla…nebo přesněji řečeno, viděla.

S Profesorem X přišli jen Scott, Hank a Petr, který držel pod kontrolou netečného voidského kapitána (čerstvě vytaženého z kumbálu na košťata).

Z nitra Tigera rázným armádním krokem vyrazil sám velící důstojník SHIELDu. Po boku mu kráčeli dva uniformovaní agenti; zdánlivě neozbrojení, ale ti, co měli s nadstátní organizací kdy co do činění, už věděli, že tihle jsou ti nejnebezpečnější z nebezpečných.

„Xaviere,“ oslovil Fury starého profesora.

„Plukovníku Fury,“ odpověděli mu oslovený a jeho nejstarší žák mdle. Druzí dva X-meni na pozdrav jen lehce přikývli, ale zachovali mlčení. Upír v Colossusově sevření jen přidušeně zaúpěl.

Fury si ho změřil hodnotícím pohledem, pak se obrátil zpět k X-menům.

„Budeme potřebovat i toho druhého. Nebo aspoň to, co z něj Wolverine nechal,“ oznámil mutantům, jako by to považoval za předem splněný rozkaz.

Skupina ozbrojenců zatím od Petra převzala zajatce.

Profesor si po svém obvyklém způsobu založil v klíně ruce do stříšky a po rozvážné prodlevě odpověděl. „Dobrá. Hanku…Ukaž jim, kam jít, prosím.“

Lev přikývl a zamířil za agenty na přední verandu.

„A smím vědět, plukovníku, co zamýšlíte udělat s kapitánem Swoborskim?“ zeptal se ještě Xavier.

„Jistě. Kapitána zamýšlíme zbavit jeho nových stravovacích zlozvyků a po patřičných procedurách uvést zpět do aktivní služby. Jakmile se to podaří, dáme vám vědět.“ Lehce se ušklíbl. „Jistě pro ty informace také naleznete patřičné využití.“

Scott zaskřípal zuby. Neměl ponětí, jestli Furymu jeho sbor informátorů dovoluje takhle přesně dedukovat, nebo přímo vědět, a netušil, která z možností představovala menší zlo.

„Budeme se těšit, až od vás znovu uslyšíme,“ odvětil jen Xavier diplomaticky.

Fury na srozuměnou spokojeně přikývl. „SHIELD vašemu Institutu jako obvykle děkuje za spolupráci,“ řekl s lehce jízlivým podtónem v hlase a zamířil zpět do své lodi. Na nástupní rampě se ještě přes rameno otočil. „Budu Magnetovi vyřizovat upřímné pozdravy.“

„Čiem to, žie jich tu každo vidiem ménie a ménie radšie?“ nadhodil Colossus, zatímco sledovali odlétající miniflotilu.

„To zdaleka nejsi sám, Petře, to mi věř,“ opáčil jen Beast.

Ale nebyl čas zaobírat se praktikami Strategické Divize. V první řadě teď museli přijít na to, jak pomůžou svým přátelům.

„Au!“

Hank zabručel. „Roberte, při vší úctě, jež k tobě chovám, tohle tě nemůže bolet.“

„Ale bolí,“ zatvářil se Iceman uraženě a sjel hnusným pohledem chirurgickou jehlu, která mu zašívala natržené nadloktí.

„Buď aspoň trochu chlap,“ popíchla ho Jubilee a usadila se na protějším operačním stole.

Hank se zubatě ušklíbl. „Myslím, děvče, že tím on právě je.“

Iceman jen obrátil oči v sloup a Jubilee se tiše zahihňala. Ona na rozdíl od kolegy patřila k t šťastnější části týmu, která si z potyčky odnesla jen pár modřin a bouli.

Zatímco Hank pohyby na někoho své konstituce nevídaně obratnými zašíval ránu, ona poletovala pohledem, kde se dalo. Krev nepatřila mezi věci, které by bezpodmínečně musela vidět. Z úvah o stropním osvětlení ji vytrhlo zasyčení hydrauliky. Na ošetřovnu vešla Jean.

„Měla by sis odpočinout,“ poznamenal modrý lev věcně místo pozdravu, aniž se otočil.

„Dlouhá noc je to pro nás všechny, nejen pro mě, Hanku,“ odbyla ho mutantka. „Mimo to, nejsi zrovna ten pravý, kdo by mě měl poučovat o odpočinku, nemyslíš?“ dodala jen pro něj kousavě a kritickým okem sjela jeho vlastní narychlo posešívané šrámy. V odpověď od něj zachytila směsici rozpaků, ledabylého ignorování a něčeho, co by se do fyzické konverzace mohlo převést jako jakési prapodivné neurčité gesto.

Mutantka se rozhodla nechat kolegu raději být; koneckonců, věk na opečovávání překročil několikanásobně i v přepočtu na kočičí léta. „Co ty, Jubilee?“

Studentka pokrčila rameny. „Jsem celá.“

„Určitě?“ zeptala se medička nepřesvědčeně. „Schytala’s pár dost tvrdých ran.“

„Ne, fakt mi nic není. A vůbec, co na mě koukáš jak na vraha, ty seš tu ten rozpáranej, ne já!“ zamračila se na Bobbyho, seskočila ze stolu a několika rychlými kroky opustila místnost.

Jean si jen povzdechla a v duchu zaklela. „Jdu za ní.“

Poté, co Hank se svým pacientem znovu osaměli, zavládlo na ošetřovně ticho. Iceman už ani nepípl, jen pohledem sklesle sledoval laboratorní přístroje, které si tiše vrněly a čas od času vyplivly nějaký výsledek krevních testů, s tak útrpným výrazem, že ho bylo Hankovi až líto.

„Myslela jsem si, že tě najdu tady,“ usmála se Jean, když Jubilee vypátrala. Její hlas se v prostorách hangáru slabě rozléhal. Děvče sedělo na schodech vedoucích dolů na hlavní odstavnou plochu a bezmyšlenkovitě šťouchalo do zábradlí jakýmsi bezprizorným šroubovákem. Chvíli se neozývalo nic než nárazy kovu na kov.

„Jakto?“ zeptala se mladá mutantka nakonec tiše.

Jean si přisedla vedle ní. „Divila by ses, kolik lidí ze školy sem chodí vychladnout. Třeba Petr.“

Jubilee se zatvářila překvapeně. „Péťa? Co toho tak děsně žere? Je mu hej.“

„Nás všechny někdy něco žere, Jubes. Ale nějak to musíme utáhnout, ne?“ Jean děvčeti povzbudivě položila ruku kolem ramen. „Mimochodem, měla bys ještě zaskočit za Bobbym.“

Jubilee se zarazila. „Proč?“ zeptala se nechápavě.

„No, nebýt tebe, je po něm. Asi ti chce poděkovat.“ Rudovláska se na chvíli odmlčela. „Mimo to, líbíš se mu,“ dodala nakonec s úšklebkem.

Jubilee se jen slabě pousmála a dál žmoulala šroubovák. Hodnou chvíli tak seděly bez jediného slova.

Až teprve když se šroubovák vysmekl a odkutálel se pod schody, studentka konečně promluvila. „Ale dostanou se z toho, žejo?“

Jean si povzdechla. Sama by potřebovala, aby ji o tomhle někdo ujistil. Ale pokusila se znít důvěryhodně. „Samozřejmě. Zvládnou to stejně, jako všechno ostatní. Viděla’s snad někdy, aby se vzdali?“

Jubilee na chvíli zaváhala, pak jen zavrtěla hlavou.

„Tak vidíš. Najdeme způsob, jak je dostat zpátky.“ Odpovědělo jí však jen rozpačité pokrčení rameny. Jean začínala zlehka propadat zoufalství.

„Jean?“

„Ano, Jubes?“

Děvče se nervózně ošilo. „Mohla bych…jako…za nima, viď?“

Rudovlasá mutantka chtěla vznést námitku, ale včas se zarazila. Říct teď cokoli, co nebude přímý souhlas, popře vše, co se snažila své studentce vemluvit. „Dobře,“ přisvědčila tak, i když si správností svého rozhodnutí příliš jistá nebyla. Neřekla však nic, jen vstala a podala Jubilee ruku.

Prázdnota. Každý zvuk se tupě násobil a vyvolával tak nepříjemný pocit. Čtyři stísněné stěny se zdvíhaly všude kolem jako dusivý hrob.

Neměli ponětí, jak dlouho už čekali; veškeré pojetí času jako by se pokřivilo. Oba zajatí upíři seděli v koutě své cely bez hnutí. Věděli, že sami se ven nedostanou.

Čas od času se za neprůhlednou bariérou energie, která jim byla mříží, objevil stín, který je přišel zkontrolovat, ale nic víc.

Jejich schopnosti se vyčerpaly – poslední energie byla využita k regeneraci nových zranění i starých jizev.

Měli hodiny na to, aby sami se sebou svedli tvrdý vnitřní boj. Jedinou a nejvyšší cenou byla nadvláda nad vlastním tělem. Navzájem si dodávali sílu, ale i tak nedokázali úplně zvítězit. To mámení bylo prostě silnější než ni. Byli vězni ve svém vlastním těle. Mohli jen doufat v intervenci svých přátel.

Storm se lehce otřásla a opřela se o rameno svého pokrevního druha. Instinktivně ji k sobě přivinul blíž. Skrze myšlenkové pouto (což byla jediná věc, kterou Wolverineovo pravé já považovalo na celé věci za tak nějak pozitivní) cítil strach, který ji užíral. Skoro měl pocit, že klaustrofobií trpí sám.

Cítil však i odhodlání a vytrvalost, které měli společné; věděl, že aby obstáli, budou obojího potřebovat koňskou dávku. Museli být trpěliví. Ostatní je v tom nenechají.

Ale jak dlouho ještě…?

Kalný úsvit našel Xavierovu školu v rozpačitém tichu. Nikdo už té noci nespal – nebylo moc divu. Studenti posedávali ve svých pokojích zpravidla v tichosti, a když už někde někdo navázal hovor, skoro jako by se bál, že ho někdo uslyší.

Většina členů týmu na tom byla dost podobně. Výjimku tvořili snad jen Hank a Profesor, kteří zmizeli v laboratoři a od té doby se neukázali. Čas od času o sobě dali vědět jen tím, že si k sobě zavolali Kitty nebo zaúkolovali Kurta, aby pomocí telefonu vzbudil a vytočil rodinné příslušníky Reeda Richardse.

Cyclops většinu času strávil v Xavierově pracovně, kde zamyšleně zíral z okna. Ne že by doopravdy sledoval, co se venku děje – téměř si ani nevšiml, že vyšlo slunce – spíš mu šlo jen o to nějak se navenek zaměstnat.

Nepřítomně si promnul tvář, na které už se začínalo rýsovat strniště. Podrážděně zasykl, když prsty zavadil o jasně vybarvenou podlitinu na čelisti – památku na souboj s Wolverinem.

V myšlenkách se přitom stále znovu obracel k minulé noci. Procházel chyby, kterých se dopustil a o nichž se zapřísahal, že už je nikdy nesmí zopakovat. Viděl možnosti, které nevyužil, a nyní jich litoval. Ze všeho nejvíc ho však jako balvan tížilo vědomí krve, kterou měl na rukou. Kterou měli na rukou všichni. Nikdy neměli dopustit, aby zašli tak daleko. Od počátku měli za úkol najít třetí cestu. A teď selhali.

On selhal.

„Nemohl by ses laskavě přestat užírat? Celkem rychle to začne lézt na nervy, muset to poslouchat pořád dokola…“ neodpustila si jeho snoubenka rýpavou telepatickou vsuvku.

Proti své vůli se pousmál. Otočil se a změřil si ji pohledem. „Promiň. Víš, že jinak to neumím. A tohle není nic, co bych dokázal jen tak hodit za hlavu.“

„To chápu. Ale pod tíhou okolností…“ pokrčila rameny.

„Pod tíhou jakých okolností, Jean?!“ vyrazil Cyclops prudčeji než by býval chtěl. „Neexistuje žádná omluva. Vždyť jsme dnes popřeli snad všechno, čemu věříme! Profesor se kvůli nám obětoval a my ho zklamali. Mohl by Dargolju rozprášit, ale držel se zpět, šel nám příkladem a my to zničili…“ Když mu došla slova, jen bezmocně rozhodil rukama a obrátil se zpět k oknu.

Jean si povzdychla. Objala svého druha a čelem se mu opřela o šíji. Zdálo se, že se pod jejíma rukama alespoň trochu uvolnil. „Věř mi, takhle je to lepší. Ne, neříkej nic. Tys nezažil tu touhu někoho zadávit…“ při té vzpomínce se bezděčně otřásla. „Nepocítil jsi na vlastní kůži tu nenávist, kterou ten muž mezi nás rozesel. Já ano. A ať mě klidně spere samo peklo, zatraceně se mi ulevilo, že už není mezi živými.

Ne vždycky existuje třetí cesta, můj milý.“ Lehce ho políbila na tvář. „Ale máš štěstí, že máš sílu ji i tak hledat.“

Vděčně jí stiskl ruku a dlouhou chvíli oba jen tak stáli a pozorovali cestu slunečního kotouče ranním obzorem. A zrovna když chtěl Scott ticho přerušit, vyrušil je jiný hlas.

„Máme řešení!

Měl pocit, že by byl raději mrtvý. V žilách mu pulzoval jed. Oči ho pálily jako by prošel písečnou bouří a tlak v lebce byl tak nepříjemný, až s e mu dělalo špatně. Byl jen nesmírně rád, že poslední dva dny nejedl. Otevřel oči. Celý momentálně viditelný svět byl jedna šmouha. Tohle už jednou zažil – poté, co ho Storm...

Storm...

Myšlenka na kolegyni ho vrátila zpět do tohohle světa. Zamžoural a snažil se zaostřit, ale zlepšení nebylo příliš výrazné.

„Logane?“

V odpověď ze sebe nedostal nic víc než přidušené zasípání. Otřesený mozek měl stále ještě ve statutu tak maximálně přesýpací hodiny, takže veškeré zpracované informace byly jednak kusé a navrch ještě zmatené. Chvíli mu trvalo uvědomit si, že ta jasně rudá před očima není nic jiného než něčí vlasy a to, co dotyčný někdo mumlá, opravdu patří jemu.

„J…eannie?“ Sám nevěděl, jak na to automaticky přišel, ale nepřehmátl.

Telepatka se hřejivě usmála. „Ahoj. Už nebudeš kousat?“

Ušklíbl se, nebo se spíš pokusil. „Ne.“

„Tak to jsem ráda. Vítej zpátky.“

„…jak…?“

„Krevní transfuze. Furyho lidi na to přišli,“ odpověděla mu s úsměvem. „Věděl jsi, že máte oba stejnou krevní skupinu?“ dodala pak ještě odlehčeně.

Jeho smysly se postupně vzpamatovávaly z bizardního otřesu a udávaly mu stále přesnější informace o jeho okolí, ale i tak se raději zeptal i navzdory suchu v krku. „A…‘Ro?“

„Pár modřin a boule na hlavě, Scott se snažil jednat v rukavičkách. Zvládli jsme to.“ Úleva v hlase i tváři jasně mluvila za to, že ze vzpomínky na její vlastní upírské rejdy ji v zádech ještě nějaký pátek mrazit bude.

Chtěl jí vzít za ruku a uklidnit. Byli v tom spolu, všichni čtyři. Jean měla alespoň to štěstí, že nezažila to vábení; euforii, kterou cítil on, když jí zanořil tesáky do krku. Chtěl jí to říct, obejmout a být jí přítelem, kterým slíbil být. Ale nedokázal sebou hnout. Zamračil se a zkusmo sebou lehce škubl. Zarazil se o silné pásy pevně obemknuté kolem trupu.

Mutantka ani nepotřebovala své schopnosti, aby správně identifikovala příčinu kolegovy nelibosti. „Promiň. Nemohli jsme riskovat, že nás sežerete, když se probudíte dřív,“ pokrčila rameny a zatvářila se provinile.

Logan se lehce zavrtěl, aby identifikoval, kde všude je přivázaný. Chtěl něco namítnout, ale jazyk se mu příliš lepil na patro, takže se zmohl jen na lehce skřípavé „Vodu...?“

„Á, promiň, no jistě,“ zavrtěla Jean hlavou nad vlastní nedůvtipností. Sáhla po malé sklínce, odlila do ní z barelu něco studené vody a zabodla do obsahu brčko.

„To mě ani...nepustíš?“

Rudovláska si povzdechla. „Logane, pochop, že to nemůžeme riskovat. Ne dokud vás toho nezbavíme úplně.“

„Už sem...prakticky...čistej.“

„Nejsi. Ještě před pár minutami jsi měl rudé oči a tesáky máš doteď.“

Wolverine si ji chvíli prohlížel a přemýšlel, jestli nespadla z jahody na znak. „Ty, Jean…ale já mám…tesáky…odjakživa.“

Mutantka si rozpačitě promnula čelo a raději to odbyla jen pokrčením rameny. „Proberu to s Hankem, hned jak se ukáže,“ odvětila a odpálila tak téma raději do autu.

Jen zabručel a nechal to být. Nebyl příliš spokojený se situací, ale nemohl proti tomu udělat v zásadě nic. Škubl pro to vodítkem svého vnitřního zvířete, které opět zuřivě lomcovalo mříží, a zůstal v klidu. Alespoň se pokusil.

Trpělivost přinesla kýžené ovoce o zhruba půl hodiny později, kdy se konečně dostavil modrý lev. Poté, co kolegu prohlédl, se v klidu usadil na stoličku vedle něho. Sundal si brýle a bezmyšlenkovitě je otřel do kapesníku.

„Takže už mě pustíš?“ zeptal se Logan s nadějí v hlase.

Beast v zamyšlení zamručel, posléze přikývl. „Domnívám se, že nebezpečí pominulo.“

„Skvěle. Už jsem se bál, že tu zcepenim.“

Hank na něj upřel soucitný pohled a zavrtěl hlavou. „Řekl jsem, že tě uvolním, příteli. Ještě tu budeš muset zůstat, dokud z vás ten jed nedostaneme úplně. Nicméně, nemělo by to trvat dlouho. Jste na tom oba velmi dobře.“

Muž jen zaúpěl.

„Ber to sportovně, budeš se moci hýbat,“ usmál se lev šelmovsky.

„Taky fakt. Ale radši bych vypadl.“

Hank uvolnil popruhy a pomohl mutantovi před ním vytáhnout se do sedu. „Mám vzkázat Jean, aby ti přinesla alespoň noviny?“ neodpustil si.

Wolverine chvíli smrtelně vážně uvažoval, že mu pohrozí zakousnutím, ale pak si uvědomil, že to vlastně není až tak příšerný nápad. „Proč ne, budu rád.“

„Tak dobrá, příteli. Přijdu vás zkontrolovat za pár hodin.“ S těmi slovy se lev zvedl a rozloučil se.

Logan si jen povzdechl a zahleděl se do stropu. Děkoval všem možným bohům, kteří mu přišli na jazyk, že úporná bolest hlavy konečně polevila, ale zároveň je stíhal i proklínat, protože teď, když se nemohl soustředit výhradně na vlezlou, tepající bolest, se jeho mozek nudil. Zoufale.

Jedinou výjimku tvořila chvíle, kdy ho přišla navštívit rozjařená Jubilee. Svítila jako vánoční žárovičky sesbírané z půlky Manhattanu a div Logana neuškrtila, ale musel přiznat, že mu výrazně zvedla náladu.

Dívčina návštěva mu připomněla jeho chráněnku, Lauru. Neubránil se přemítání, kde se teď může toulat. Ale stejně to mohl zjistit teprve až se odsud vyhrabe.

Poté, co Jubilee odešla, se znovu opřel a otráveně zabručel, když mu transfůzní jehla bolestivě dloubla do masa. Opatrně ruku znovu narovnal a pomstil se dotyčnému mučidlu alespoň tím, že na něj dobrých sedmnáct vteřin ošklivě pošilhával. Alespoň se ovšem mohl utěšit vědomím, že v tom není sám.

S hlodajícím pocitem viny se ohlédl tam, kde ležela jeho parťačka. Byl rád, že není vzhůru – čím víc toho zaspí, tím lépe pro ni. Stále byla bledá jako…no, bledší, než by měla být, ale všechny jeho ostatní smysly (kterým začínal pozvolna znovu důvěřovat, že ho nešidí na informacích) ho ubezpečovaly o tom, že už je z nejhoršího venku.

Kdesi v lebce mu znovu zabrnkal na nervy ten obtížný, vlezlý hlásek. ‘Je to i tvoje vina, že jste tu skončili, starochu. Kdybys mě býval poslechl a nenechal ji v tom, mohl jsi tomu zabránit.‘

Ve skutečnosti samozřejmě neměl ponětí, jestli by něco změnil, kdyby tehdy, když to začalo, něco podnikl. Jenže to vědomí, že možná něco změnit mohl, bylo až příliš dotěrné, než aby se ho zbavil pokrčením ramen.

Z úvah ho vyrušilo zasyčení hydrauliky. „To tě nenaučili, že ve slušné společnosti se na dámu neciví?“

Logan se ušklíbl. „Tak to asi nejseš dáma, tobě to totiž nikdy nevadilo.“

Jean jen obrátila oči v sloup a s předstíranou otráveností vrazila kolegovi do ruky ty nejaktuálnější noviny, které v Institutu našla.

Přelétl pohledem titulní stranu, spíš ze zvyku, než že by doufal v objevení něčeho konkrétního. Ale nestačil se divit.

„Drákula z Brooklynu? Upírské rejdy postihly New York City? Mám se ptát?“

Rudovláska pokrčila rameny a připíchla oběma mutantům na stojan čerstvou dávku červené. „Zdá se, že se Dargolja cestou sem stavil na svačinu. Ale Fury tvrdí, že ty dva, co to schytali, už mají pod kontrolou.“

„Kde to jsem už slyšel…“

„No právě. Profesor si to pro jistotu ještě ohlídá. Budeš potřebovat ještě něco?“ zeptala se.

„Třeba milou společnost?“ zkusil to Rosomák s nevinným úsměvem.

Jean se ušklíbla. „Máš noviny, s těma se spolčuj. Budu nahoře. Kdybys něco potřeboval, zavolej,“ řekla a na rozloučenou mu stiskla rameno.

Wolverine jen zabručel, srovnal se na tvrdé podložce do pokud možno nejpohodlnější polohy a rozložil noviny. Přečetl úplně všechno, co v nich našel, dokonce i anonce. U kulturní rubriky ho přepadla neuvěřitelná touha praštit hlavou do zdi, ekonomii byl v pokušení vytrhnout, schovat a číst kdykoli, kdy bude mít v budoucnu potíže usnout. Vyluštil tři osmisměrky, půl křížovky a pokoušel se proniknout do tajů sudoku, až mu noviny nakonec vyklouzly na zem. Natáhnout se pro ně by znamenalo vyvinout tu nadlidskou snahu a vymyslet způsob, jak si při dotyčném pokusu nevyrvat z ruky jehlu, která evidentně nebyla stavěná na takové vzdálenosti.

A tak jen civěl do stropu.

Čas opět prokázal tu nesmírně pitomou vlastnost plynout příšerně pomalu. Minuty se vlekly tak závratným tempem, že kdyby se převedly do fyzické rychlosti, průměrný hlemýžď zahradní by v porovnání s nimi byl Formulí 1.

‘Než se vodsaď vyhrabu, bude mi tak sto dvacet.‘

Náhle jeho citlivý sluch napravo od sebe zaznamenal nepatrný zvuk. Jeho týmová kolegyně se probouzela. Tiše zaúpěla a Wolverine nepochyboval o tom, že ji těžký bolehlav stihl ještě hůř, než prve jeho.

Muž se opatrně nadzvedl a sáhl po sklenici vody vedle sebe. Jakmile se mutantka probrala natolik, aby ji zaregistrovala, dychtivě se napila, a když popadla dech, vděčně se na Logana usmála.

„Díky, připadala jsem si jako suchar. To ses dal na telepatii, nebo jak jsi to věděl?“

Pokrčil rameny. „Taky jsem si tim prošel...teda, ne že bych si připadal přímo jako Summers...“

Storm se rozesmála a předstírala, že po kolegovi hodí skleničku. „Jsi hrozný.“

Logan se zazubil. „A jsem na to patřičně hrdej,“ řekl a protáhl se. „Au, sakra,“ sykl, když se jehla v jeho předloktí vlivem pohybu znovu rozhodla hnout taky a nepříjemně mu pocuchala tamní nervy. Nevraživě do ní dloubl a začal opravdu vážně uvažovat o tom, že ji vyndá, zákaz nezákaz.

„Logane...“

„No co! Nelíbí se mi to a nechci to!“ prskl otráveně a znovu si lehl.

„To přežiješ,“ nadhodila Ororo.

„Mám jistý pochybnosti.“

„Hele, když jsem tě já zakousla, taky jsi to přežil.“

Wolverine se uchechlt. „Jo. Ty a víš, že to nebyl tak mizernej zážitek? Náhodou, nechat se sežrat někým jako ty, na to by některý i stáli fronty.“

Mutantka jen obrátila oči v sloup a pomyslela si něco o spojitosti jistých charakterových vlastností a chromozomu Y. „Měla jsem kousnout hloubš.“

„Jo jo, Scotty by ti pak možná i udělil metál,“ zazubil se muž.

Náhlá touha hodit sklenicí na krátký okamžik ještě zesílila. Zaplašila ji a jen si povzdechla. Snažila se vytěsnit zmatené vzpomínky, ze kterých ji mrazilo víc, než by to dokázal i nejsilnější blizard. Bohužel pro ni, byly až příliš čerstvé. I když ne všechny vyznívaly tak hrůzně. „Musím uznat, že jsi tenkrát měl pravdu.“

„Hm?“ Logan zpozorněl.

„Když chceme, jsme docela dobrý tým,“ připustila mutantka s úsměvem. „Jen škoda, že nám to nikdy dlouho nevydrží...ty, to není hezký výraz, víš o tom?“

Wolverine se přestal zlovolně zubit a zatvářil se nevinně...nebo alespoň tak nevinně, jak v tu chvíli dokázal.

„Hele, o čem přemýšlíš?“

„Mám nápad.“

„A to?“ zeptala se Storm podezřívavě.

„Až se odsud dostanem‘, uvidíš. Nech se překvapit...“

„Vy jste se snad zbláznili!!“

Oba mutanti měli co dělat, aby se nezačali potutelně smát. Nejen že Scott přesně dle předpokladů málem vyletěl z kůže, ale ještě si tu kůži (i s tričkem) stihl polít kávou a ozdobit tvarohovým koláčem.

Sám v tu chvíli nevěděl, jestli se má snažit alespoň o částečnou očistu svého oděvu, nevěřícně zírat, nebo k žádosti podat striktně zamítavé stanovisko. Už jen z té představy ho málem kleplo.

„Ne.“ Rozhodl se pro poslední možnost.

„A proč?“ zatlačil na něj Logan způsobem, že Scott chvíli přemýšlel, jestli se mu to nezdá. V tom případě šlo o velmi zvrácenou noční můru s ještě prohnilejším smyslem pro humor.

Velitel bezděčně rozhodil rukama. „To prostě nejde. Mám tu na starosti tým a jsem zodpovědný za to, že bude fungovat.“ Zavrtěl hlavou. „Nemůžu si dovolit šachy, už vůbec s takovým výsledkem. Proboha, to nejsou ani šachy, to je ruská ruleta,“ řekl a snažil se utopit se ve zbytku kávy.

„Scotte, teď přeháníš,“ ušklíbla se mutantka a založila si ruce na hrudi. „Promysli si to s chladnou hlavou.“

Summers namáhavě polkl a nevěřícně se skrz brýle podíval na svou kolegyni. Vždycky ji považoval za něco jako svou sestru – úctyhodnou, rozumnou a svým způsobem dospělejší než byl sám; a to i navzdory tomu, že věkový rozdíl plus mínus osmi let hrál v jeho prospěch. Tohle mu přišlo přinejmenším zvláštní. Hodně zvláštní.

S nedůvěrou střelil pohledem po muži vedle ní. „To je tvůj nápad, že?“ ucedil suše.

Logan jen pokrčil rameny, ale neměl čas odpovědět, Storm zasáhla. „A není to jedno?“ A než stihl Scott namítnout, že ne, to tedy rozhodně není, doplnila se. „Podívej, nezáleží na tom, kdo s tím přišel. Jenom zvaž náš návrh. Prosím.“

Znovu zavrtěl hlavou. „Nemůžete čekat, že prostě jen tak přeházím celý tým.“

Oba jeho podřízení se na sebe podívali a v očích jim poskočily spiklenecké jiskřičky – poznali, že velitel povoluje. „Můžeš bejt v klidu. Hank ani Drake nejsou proti.“

Cyclops překvapeně povytáhl obočí. „Robert že ani neprotestoval? A víte jistě, že byl při smyslech?“

Mutanti se ušklíbli. „Jistě že byl. Říkal něco o nechuti vstávat na tréninky s parťákem v půl páté ráno,“ pokrčila rameny Ororo.

„A ty na to chuť máš?“ střelil zpět první, co ho napadlo.

„Nějak to zvládnu.“

Scott se zatvářil nešťastně. Byly chvíle, kdy se zdálo, že se pro svou roli narodil. A pak byly chvíle, kdy ji nesnášel. Jako velitel týmu nesl na ramenou odpovědnost za to, že všechno bude šlapat jako na drátkách. Nemohl si dovolit nějaké čachry, navíc s dvěma podřízenými, kteří ještě nedávno hrozili, že se na ploše menší než dvacet čtverečných yardů povraždí.

Ale zase na druhou stranu, nebyl hloupý. Dobře viděl, jak dobře ti dva spolupracují, odjakživa to uměli. Postavil proti nim celý bojeschopný tým, a i tak je vyřídil spíš za pomoci štěstí, než čehokoli jiného. Kdyby ten pocit, který z toho měl, uměl vyjádřit, řekl by, že dokázali vycítit, co se tomu druhému honí hlavou, jak zareaguje i jak jeho krok přesně doplnit. Pokud by tenhle tah vyšel, byla by to pro X-meny skvělá posila.

„No tak dobrá.“ Povzdechl si. „Podívejte, to poslední, po čem bych tady nějak prahl, jsou nějaké nepříjemnosti…ale pokud nebude nikdo proti, dám vám čas na zkoušku.“

Mutanti, doteď tiše vyčkávající, se spokojeně usmáli. Vyhráli.

„Děkujeme,“ odpověděla Storm klidně a oba nově jmenovaní partneři opustili kancelář.

Venku už se začínalo schylovat k západu slunce, zatímco v jednom ze studentských pokojů doznívaly poslední tóny Endless Night.

Na opačném pobřeží Spojených států seděl uprostřed svého pustého vězení osamělý mutant. Za svůj život, který nepatřil k těm nejkratším, už si dokázal vypěstovat pozoruhodnou trpělivost a vydržel sedět bez hnutí celé hodiny.

Stejně tak nyní. I když byla jeho cela vybavena nad běžný standard, seděl na holé zemi (přesněji řečeno, holém plastu) jen tak a se zavřenýma očima přemítal. Působil jako socha, která jen tak bez života sleduje tok dní a měsíců. Kdysi krátce střižené bílé vlasy mu nyní dosahovaly na ramena a tváře, které dřív nosíval čistě oholené, mu pokrýval krátký vous.

Ignoroval strážné, kteří mu přinesli večeři a pravidelnou dávku rasistických posměšků. Patetičtí blázni, chovají se, jako by spoutali chiméru.

Jenže chiméra je ve svých řetězech neustále sledovala, ostražitá a chladnokrevná. A nepokořená. Jednou, až jejich pozornost poleví a okovy se povolí, zaútočí.

Ale ne dnes. Ještě nepřišel ten pravý čas. Prozatím musí čekat. Ale doba jeho zajetí pomalu docházela svého konce.

Cítil to v morku kostí.

Konec