Hlavní postavy: Wolverine, Storm, Phoenix, Gambit, Vladislas Dargolja (V), Rogue, Cyclops,...^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Krev je úžasná tekutina. Životodárná. Pro některé to platí víc, než pro jiné. A když se takoví "někteří" objeví v řadách X-menů, připraví svým parťákům pěkný příděl bezesných nocí a ostražitých dní.

Kapitola III.
Poznámka autora: Já vím, já vím, to to trvalo! A ještě potrvá, věřte mi. Asi jako jistá nejmenovaná žvýkačka - taky trvá a trvá a trvá...a ne a ne ji z těch kalhot dostat, že?

Světlo. I když nebylo denní, bodalo jako miliarda jehel. Každý nádech zanechával v ústech nepříjemnou, železitou pachuť, jako by se nadechl v místnosti plné popela. Pak si uvědomil, že to není světlo, co mu působí bolest – to samotná kůže byla v jednom ohni.

Zápěstí a žebra mu pevně obepínaly silné popruhy, ale i bez nich byl dravec sotva schopen se pohnout. Byl prostě příliš slabý, příliš vyčerpaný.

Příliš hladový.

„Tady, napij se, ale pomalu,“ pokusil se Hank o upřímný úsměv a vtiskl kolegyni šálek s kouřícím obsahem.

Rogue strnule přikývla a s hrnkem v ruce se schoulila ještě hloubš do deky, kterou měla kolem ramen. Považovala téměř za zázrak, když se jí podařilo polknout alespoň trochu silné kávy bez udávení se.

Scott celou dobu netrpělivě přešlapoval na místě a jakmile Rogue odtáhla hrnek od úst, byl téměř k nezastavení. „Anno, tak řekni, co se přesně stalo? Byli s ním ti ostatní? Co Jean?“

„No tak, Scotte, uber trochu, prosím tě,“ snažil se velitele klidnit Hank a položil třesoucí se mutantce tlapu na rameno. Ona přitom jen dál zarytě zírala do koberce a nepřítomně žmoulala ucho od hrnku. Po chvíli ticha, která se vynervovanému X-manovi zdála jako půl dne, nakonec řekla: „Byl sám. Myslím.“ Na stole usazený Lockheed to potvrdil přikývnutím a souhlasným zavrněním.

Scott jen o zuby rozdrtil zaklení a přidal další exemplář do početné sbírky bezmocných koleček napříč Xavierovou pracovnou. V duchu jen doufal, že alespoň Profesor X byl úspěšnější.

Slova jeho mentora k němu dolehla ve stejnou chvíli jako zvuk otevírajících se dveří. „Je mi líto, Scotte.“

Charles Xavier se zastavil u skupinky a bezmocně pokrčil rameny. „Nepodařilo se mi ani proniknout do jeho mysli. Nevnímám ho o mnoho více než zvířecí vědomí.“

„Myslíš podobný problém, který máš s Wolverinem?“ zeptal se Hank věcně.

Profesor se v křesle lehce ošil – na tohle téma nerad začínal jakýkoli druh konverzace. „Nu...v podstatě ano...“

Všichni přítomní sebou škubli, když jim Rogue náhle skočila do řeči. „Ne. Tak to není.“ Prohlásila to tak pevně, až to ostatními otřáslo. „Logan je šelma. Řídí se instinktama, ale pořád je to tam někde on.“ Zvedla k nim oči, nyní vybarvené zvláštní kombinací rudé agresivně protínající smaragdově zelenou. „Z něj jsem cítila nespoutanost a divokost.“ Pak se jí tvář zkřivila znechucením. „Z tý...stvůry sálá jenom hlad. Hlad a zuřivost. Ať je to co chce, Remyho...toho skutečnýho Remyho to zadupalo do země.“

Mlčky vstala a přešla k oknu, kde se tupě zahleděla do prázdna. „Oni vědí, že je tady.“ Nebylo těžké domyslet, koho tím má na mysli.

„Počkej, ty...“

„Cítím je,“ odpověděla na nevyřčenou otázku a znovu zmenšila obsah šálku.

Muži se na sebe zmateně podívali. „Ty víš, kde se nacházejí?“ zeptal se Hank. Krátce přikývla. Ostatní chvíli napjatě čekali, jestli hodlá informaci nějak upřesnit. Když se tak nestalo, ozval se znovu Scott. „No...a? Kde jsou?“

Anna dopila a hrnek odložila ho na Xavierův stůl. „Přímo tady.“

Než si přítomní stihli její slova vyložit nějak rozumně, jedno z oken roztříštil kulový blesk. Jasná, surová energie vrazila do místnosti a beze stopy se rozplynula. Za ní vklouzly dvě postavy, jedna rusovlasá, jedna stříbrovlasá, třetí jen těsně za nimi zůstal dřepět ve vyskleném rámu. Ve stejnou chvíli zajiskřily obě rozsvícené lampy, krátce problikly, až docela zhasly. Ve mdlém měsíčním světle se tak leskly jen dva páry krvavě rudých očí.

X-meni se k sobě instinktivně semkli blíž a Lockheed zuřivě zasyčel. Jen Rogue zůstala netečně u okna.

„Jean...“ uniklo Cyclopsovi a mimoděk se ke své snoubence natáhl.

„Už ani krok, Scotte!“ zaznělo mu v hlavě tak ostře, že se div nezapotácel.

„Ale Profesore...“

„Dělej co říkám!“

Jeho žák sice těžce nesouhlasil, ale nezbývalo mu, než se stáhnout. Na tvářích jejich bývalých kolegů se na okamžik mihl téměř frustrovaný výraz.

„Vydejte nám ho,“ zavrčela vyšší z obou žen ostře. Bylo jasné, že nemluví o nikom z přítomných.

„A odejdeme v klidu,“ doplnil ji její kolega usazený v okně.

Beast se lehce naježil a kousek ustoupil, aby mu Scott nestál v případě potřeby v cestě. Pranic se mu nelíbil způsob, jakým se na jejich velitele dívala rudovlasá žena – jako šelma ve vteřině připravená vyrazit kořisti po krku.

„A když to neuděláme?“ zeptal se klidně ředitel a složil prsty do stříšky. Všichni tři sebou škubli jeho směrem.

„Nebuďte blázni.“

„Jsme vám vděční, že jste ho nechali žít.“

„Nenuťte nás jít za svým přes vaše těla.“

„Protože když budeme muset, uděláme to.“

Přítomné zamrazilo ze způsobu dokonalé koordinace mezi těmi třemi. Mluvili a jednali nejen jako jedna duše, ale i jako jedno tělo. Hrozbu vyřkli se zvláštní netečností, jako by to neznamenalo víc než smést stranou otravný hmyz.

„Věřte tomu, Profesore. Nebudou se o tom hádat,“ poznamenala Rogue věcně a opětovala trojici, která v reakci na její přítomnost zuřivě zavrčela, nevraždivý pohled, v jejím případě ještě s jedovatým ostřím zoufalství a nevyřčeného hněvu.

Mutant usazený v okně z rámu hbitě seskočil a postavil se po bok svých společnic. Čekali na odpověď s trpělivostí číhajících šelem.

Xavier však jen rezolutně potřásl hlavou. „Nemůžu vám vyhovět.“

Trojice se ošila a napůl pokrčila rameny. „Pak vás musíme zabít,“ oznámil muž lhostejně.

„Snad si nemyslíš, že se vám nikdo z nás nepostaví!“ vyhrkl modrý lev a přerušil tak své mlčení. Sléval se v něm šok se hněvem a tvořil tak nebezpečnou a v jeho případě i nestálou kombinaci. Nemohl uvěřit, jak se z jeho přátel mohlo stát něco takového. Byli jeho kolegové, vídal se s nimi každé ráno u snídaně, věděl o jejich přednostech i slabostech. A přesto měl náhle pocit, že jsou mu naprosto cizí. Podíval se z jednoho na druhého.

Dravec v Loganově těle temně zavrčel a obrátil se k němu. Chvíli si jen tak vyměňovali pohled, krvavě rudá proti divoké žluti. Pak se s charakteristickým SNIKT objevil jeden jediný adamantiový spár a nebezpečně se přiblížil k osrstěnému krku.

„A kdo si myslíš, že uspěje, co?“ zeptal se upír sebevědomě. Z tónu jeho hlasu jako by na moment znovu zazněl ten starý Wolverine, kterého Hank znal. Ale během okamžiku byl pryč stejně rychle, jako se objevil.

„Já. Jakýmikoli nezbytnými prostředky.“ Bylo to oznámení, jasné a prosté.

Muži na chvíli přeběhl tváří těžko identifikovatelný výraz. Pak se ušklíbl a zatáhl dráp. „Jo, ty zrovna.“

„Oni ho potřebujou,“ prohlásila náhle Anna hlasem tak tichým, že ji sotva slyšeli. Trojice konvertovaných X-menů ji v tu chvíli div nezavraždila pohledem.

„Kolik toho víš, ty malá pijavice?!“ zasykla rudovláska tak jedovatě, že by to bylo vypálilo díru i do zdi. Rogue však nehnula ani brvou, jen výraz očí poněkud ztvrdl.

Ušklíbla se, ale rozhodně to nebyl pěkný pohled. „Tak zrovna od vás ta pijavice sedí. A vím toho dost, abyste propadli neovladatelný touze zakroutit mi krkem.“

„Rogue-“

„Ať chcete cokoli, nechte si to na pak, Profesore. Já slyšim je stejně snadno, jako oni mě.“

Xavier se tedy beze slova stáhl, ale ne dřív, než lehce prozkoumal psychické bariéry, které jejich kolektivní vědomí ohrazovaly.

„Proč?“ zeptal se prostě Hank. Hlas měl klidný, ale ocasem pod stolkem vymetal prach.

Otočili se k němu a z jejich lačných výrazů se modrému lvu zježily i ty chlupy, které dosud v pozoru nestály.

„To on.“

„Je volný.“

„A hledá nás.“

„Myslí si, že mu patříme.“ Vydali sborové znechucené zasyčení.

„A kdo?“ vpadl jim do monologu Profesor X, ačkoli odpověď už stejně znali, nebo přinejmenším tušili, předem.

Tři hlasy v tutéž chvíli vyslovily jediné jméno.

„Vlad.“

Beast se zachmuřil až šelmí tesáky zaskřípaly o sebe. „Ten je zavřený ve VOIDu,“ namítl ponuře.

„Už ne.“

X-meni si náhle připadali jako v nějakém mizerném béčkovém hororu, když v tomtéž momentě zazvonil telefon. Jean si bezdrátový aparát ledabylým pohybem přitáhla k sobě a podala ho Xavierovi tak, aby si mohl pohodlně přečíst, kdo volá. Skryté číslo.

Profesor telefon vzal, ale ještě než se stihl ohlásit jak měl ve zvyku, muž na druhém konci drátu mu skočil do myšlenky. „Xaviere, tady Fury.“

„Ano, plukovníku?“ V hlase se nedal vyčíst ani náznak toho, co se v pracovně skutečně dělo. Fury si musel myslet, že ho vytrhl nanejvýš od šálku čaje a dobré knihy.

„Před chvílí jsem dostal hlášení z VOIDu, Charlesi. Váš novej známej, Dargolja, vzal roha a ostrahu si přibalil do batůžku jako svačinu na cestu. Chci tě jen varovat, je dost možný, že tvým lidem půjde po krku.“

Scott pod vizorem obrátil oči v sloup a pomyslel si cosi nelichotivého o nadměrném množství pitomých slovních obratů.

„Děkuji za upozornění. Pokud ho tu najdeme, pošleme vám ho zpátky.“

„Doporučeně a v hodně malejch balíčkách...“ zasmál se momentálně jediný muž mezi upíry vrčivě. X-meni v reakci na ta slova překvapeně vzhlédli.

„Beru na vědomí. Fury – konec.“

Trojice se nehezky ušklíbla a odhalila tak tesáky. „Říkali jsme to.“

Ozvalo se tiché zaklepání. Pak se těžké dubové dveře otevřely a do pracovny plaše vstoupila Jubilee. „Profesore? Um...Remy...probudil se.“

„Výborně!“ vydechli upíři a oči jim lačně zasvítily.

Jubilee sebou poplašeně škubla; až teď si uvědomila, že v místnosti je i někdo, koho tam v nejmenším nečekala. Ztuhla na místě jako jelen oslněný reflektory.

X-meni se napřímili, připraveni zasáhnout, protože i Wolverine nezůstal jejímu příchodu tak docela chladný.

Jubilee jako by zamrzla uprostřed pohybu. Trojice upírů stanula před ní, Logan v jejich čele. Byla v ní docela malinká dušička, která se ještě zmenšila ve chvíli, kdy na ní vycenili zuby. „Z cesty!“

Jenže mutantka nebyla schopná se pohnout. Nevěřícně zírala na to, co se stalo z jejího 'velkýho bráchy' a ostatních. Probrala se až příliš pozdě.

Wolverine se ohnal jako by odháněl drzého komára a hřbetem ruky ji udeřil do tváře a smetl ji tak stranou. On i jeho dva společníci pak bez dalších okolků vyrazili na ošetřovnu.

Lockheed zaryčel a hodlal Wolverinea zakousnout, kamarád nekamarád. Beast i Cyclops chtěli okamžitě za nimi, ale Xavier je zarazil jen co se ujistil, že je Jubilee stále v jednom kuse. Hank podrážděně zavrčel, evidentně nespokojen s Charlesovým rozkazem, a obdobně naladěný Scott zatím pomohl roztřesenému děvčeti na nohy.

„Rogue, ohlídej je, prosím.“ Poté kontaktoval i několik dalších členů týmu s přesnými pokyny. Dal si velmi záležet, aby při cestě z ošetřovny nenarazili na skupinu krvomilných kolegů.

Anna jen přikývla a tiše trojici následovala.

Jakmile se dveře zavřely, Scott naprosto zapomněl na své místo a obořil se na Xaviera. „Profesore, při vší úctě, to nemůžete myslet vážně! Necháte je jít?!“

„Nerad to říkám, Charlesi, ale má pravdu,“ prohlásil Beast zatímco oba pomohli otřesené Jubilee do křesla. Lockheed popuzeně přitakal a omotal ocas kolem nohou.

„To samozřejmě nemíním,“ zavrtěl hlavou ředitel.

„Docela to tak i vypadá,“ zavrčel Cyclops dřív, než se stihl zarazit. „Jsi celá, Jubilee?“ Mutantka se otřepala.

„Vidím hvězdičky...ale...myslim, že jo...“ přikývla pomalu a mnula si postiženou tvář.

Modrý lev potřásl hřívou. „Můžeš mluvit o zázraku, když nemáš čelist na tři a více exemplárů, má milá. Takovou ránu od Wolverinea jsem viděl ustát jen Juggernauta.“

„To proto, že to nebyla 'taková rána', Henry,“ přerušil ho Xavier a zamyšleně si prohlížel vysklený rám. „Logan se mě snažil celou dobu kontaktovat, ale bylo mu v tom zabráněno. I tak jsem se díky němu dozvěděl, co jsem potřeboval. Jeho to nepohltilo. Alespoň ne docela.“

Scott nasadil ukázkově zmatený výraz. „Takže je na naší straně?“

„Ne. Ale bojuje za to, aby znovu byl.“

Dřív než stihl kdokoli odpovědět.e dveřích cvaklo a dovnitř vešli Shadowcat s laptopem v rukou, hned za ní Iceman a Nightcrawler.

Hank si sundal z čenichu brýle, otřel je kapesníkem a uložil do náprsní kapsy. „Charlesi, myslíš, že je rozumné nechávat ty čtyři o samotě s Annou?“

Scott jen zavrtěl hlavou. „Pouštět k nim kohokoli jiného je hazard, Hanku. Vím, co dokážou – zamotají ti hlavu dřív, než řekneš 'heuréka'.“

Lev jen nespokojeně potřásl hřívou a založil pracky na hrudi. „Jen aby právě opak nebyl riskantnější.“

Škola byla naprosto tichá a setmělá. I tak všichni čtyři mohli vnímat každý detail, který budova ukrývala. Cítili energii studentů, kteří nevědomí spali ve svých pokojích, i tlukot srdce statného Rusa, který jako mlčenlivý bdící strážil schodiště k ložnicím. Ze zkušeností toho, co chápali jako minulou existenci, věděli velmi dobře, že pokud by přes něj chtěli projít, museli by se připravit na pěkně tuhý boj.

A tak jen bez ohlédnutí prošli kolem. Jejich momentálně hlavní cíl beztak ležel jinde. Jako tři duchové a dozor rychle dorazili k výtahům a jejich pomocí do podzemí. Chladné, kovově se lesknoucí stěny je uvítaly s obvyklou strohostí. Ale pouze Rogue a Jean v nich viděly svůj odraz.

Jakmile vstoupili na ošetřovnu, Wolverine temně zavrčel. Stačilo mu necelých pět vteřin a několik hbitých pohybů, aby přetrhl řemeny a kolegu osvobodil. Společně se Storm poté využili nově nabytých schopností a předali mu notnou část své vlastní energie.

Remy se zvedl, lehce se oklepal a se zájmem si prohlížel, jak jeho popálená paže dokončuje obnovu tkáně. Pak zvedl hlavu a když zaznamenal Rogue, vrhl na ni pohled, který se dal srovnat s ublíženým Lockheedem.

Anna si založila ruce na hrudi. „Ani to na mě nezkoušej, zlato, sám sis začal.“

Čtveřice se na sebe podívala, jako by beze slov zvažovala situaci. Rogue zachytila jejich rozhodnutí, ale pouze jeho obsah, nikoli hovor. Netušila, jestli je to tím, že se na jejich poutu podílí pouze nepřímo, nebo tím, že prostě mluvit nepotřebovali. Vyrozuměla však, že ona je nezajímá. Hodlali jít a zastavit svého stvořitele.

Rogue jim však rázně zastoupila cestu. „Ne tak rychle.“

Stříbrovlasá mutantka před ní na ni vrhla zlostný pohled, což mladší ženu téměř přinutilo couvnout. Storm si vždycky dokázala bez potíží sjednat respekt u všech, se kterými se střetla, a s krvavě rudýma očima a dvoucentimetrovými tesáky jí to nešlo o nic hůř.

Stálo ji to hodně sil zůstat stát tam, kde byla, ale když se podívala na Remyho, uvědomila si, proč to všechno podstupuje. A taky uměla být pěkně paličatá, když jí na něčem záleželo.

Jejich schopnosti, které od Remyho získala, se sice pozvolna vytrácely, ale stále ještě byly natolik silné, aby je dokázala alespoň na chvíli zdržet. Musela jen doufat, že ta chvíle bude dostatečně dlouhá.

„Z cesty,“ zavrčel Gambit.

„Jdi stranou,“ přidal se k němu Wolverine, ač o trochu smířlivějším tónem.

„Ani mě nehne,“ prohlásila Rogue vzdorovitě a zapřela se do země v očekávání útoku, který musel nevyhnutelně přijít.

Gambit se proti ní prudce rozmáchl, ale díky tomu, že s nimi stále byla částečně propojená, jeho výpad vycítila předem. Chytila ho za zápěstí a ruku mu zkroutila za záda. Něco suše chruplo a upír zaskučel.

Rogue zasykla. Nechtěla mu ublížit, ale poměr sil odhadla špatně. Teď, když se nemohli spolehnout na své manipulátorské schopnosti, se jazýček vah dramaticky zhoupl v její prospěch. Otočila svého druha jako baletku na niti a strčila ho do náruče Jean.

Čtveřice jednohlasně zavrčela a Remy si narovnal pochroumané zápěstí. V očích měli otřesený výraz, který vzápětí vystřídala zuřivost. Vrhli se na ni jako jeden a vytlačili ji do chodby. Nezdržovala se oplácením ran, jen se bránila a snažila se ustoupit kam mohla. Už jen pár metrů. Načasování je klíč.

Tři, dva, jedna…

„Profesore, teď!“ Musela jen doufat, že její myšlenky zachytí co nejpozději a nestihnou zareagovat. O zlomek vteřiny později uskočila vzad, přesně ve chvíli, kdy mezi ní a čtyřmi mutanty vyrostla energetická stěna.

Charles Xavier ulehčeně vydechl. Tahle nejistá sázka mu vyšla jen tak tak.

„Charlesi, začíná se ti to vymykat z rukou,“ zavrtěl hlavou modrý lev a znovu se usadil do křesla, přičemž se snažil uhladit napětím zježenou srst.

Profesor tuto poznámku raději přešel, protože opravdu neměl ani prostor, ani náladu na hádky. „Kitty? Máš slovo.“

Mladá mutantka přikývla a zatřásla myší od notebooku, aby shodila spořič obrazovky. „Databáze S.H.I.E.L.D.u mi milostivě poskytla veškerý potřebný informace. Ten Vlad je kvítko minimálně v pěti zemích.“ Zapnula malý projektor a na stěnu pracovny se promítl obraz počítačového souboru s fotografií jejich protivníka. „Dobrá zpráva je, že tak máme, doufejme, kompletní sumarizaci toho, co umí a neumí. A že toho není málo.“

Scott pod brýlemi vykulil oči. „To je víc než my všichni dohromady. Astrální projekce, telepatie omezeného rozsahu, animální telepatie, regenerace, nekromancie neznámého rozsahu, popírání gravitace…“

„A jako perlička navrch přenos vlastní mutace na ostatní objekty,“ doplnil za něj Hank. „Zajímavý seznam.“

„Zajímavej by byl, kdybychom ho neměli proti sobě. Fíha, ten umí víc věcí než ta šílená ježibaba tenkrát!“ zavrtěla hlavou Jubilee.

„Myslíš Lišku? Myslim, že ty si fakt nemaj co vyčítat,“ ušklíbl se Iceman.

„A co je ta špatná zpráva?“ přerušil Scott počínající debatu na téma minulých svárů.

„Zdrhl z VOIDu,“ pokrčila rameny Kitty.

„A ještě?“

„To se ti nezdá dost? Dobře, jinak – jediné možné řešení, které se zatím zdá, že by ho mohlo zastavit, je ztráta schopností. A smrt.“

Stříbrovlasá mutantka zuřivě udeřila do energetické bariéry, ale dosáhla jedině toho, že ji zpětná síla málem odhodila na zeď.

„Blázni!“

„Pusťte nás!“

„Nevíte, co způsobíte!“

Rogue založila ruce na hrudi. „My si poradíme. Teď zůstaňte hezky pod zámkem, než přijdem na to jak vás z toho svince vysekat.“

„Nezastavíte ho.“

„Nestačíte na to.“

„No, na vás jsme stačili, a to jste čtyři,“ ušklíbla se Anna a opřela se o stěnu. Byla zvědavá, jaký protiargument upíři použijí.

Ti však jen zvedli hlavy ke stropu, jako by mohli vidět přes vrstvy ocele a železobetonu. Vycenili zuby.

„Pozdě.“

„Je tady.“

Školou otřásl mohutný náraz.