Hlavní postavy: Wolverine, Storm, Phoenix, Gambit, Vladislas Dargolja (V), Rogue, Cyclops,...^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Krev je úžasná tekutina. Životodárná. Pro některé to platí víc, než pro jiné. A když se takoví "někteří" objeví v řadách X-menů, připraví svým parťákům pěkný příděl bezesných nocí a ostražitých dní.

Kapitola II.
Poznámka autora: Tahle kapitola mi dala extra zabrat. Nejdřív jsem ztratil koncepty. Pak se mi povedlo omylem si vymazat celou povídku, takže jsem musel začít část II. znovu od začátku (takže se nedivte poněkud divnému triu výslýchajících, původně do toho VOIDu měl jít úplně někdo jiný, jenom nevím, koho jsem tam nacpal jako třetího), a nakonec jsem poslední papír vykoupal, takže jsem musel pracně dešifrovat, co jsem na něj napsal. Ale povedlo se, takže po cca čtyřech měsících konečně přináším pokračování. A ano, toho Gambita jsem si zatraceně užil xD

Tým seděl shromážděný kolem kulatého stolu s mapou. Holoprojektory však byly vypnuté a tak to vypadalo spíš jako dýchánek rytířů krále Artuše, než jako taktická porada X-menů. Ovšem jediné na čem se zatím zcela netakticky poradili bylo, že nemají tušení o tom, co se děje.

Cyclops zavrtěl hlavou. „Ne. Můžu se postavit na hlavu, ale neumím si to nijak vysvětlit.“

Beast si přestal v zamyšlení kroutit vousy a pokrčil širokými rameny. „No, dáme-li si dohromady, co víme, postrádá to jistou efektivnost, jelikož několik mezičlánků chybí.“

„A nechtěl bys to přeložit tak, aby tomu rozuměli i pitomci?“ ozval se Iceman.

„Dobře, řeknu to tak, abys tomu taky rozuměl,“ rýpl si modrý lev. „Když nám celá skládanka nic neříká, měli bychom se podívat na jednotlivé dílky a možná uvidíme více.“

„No dobře, a co víme?“ položil zřejmou otázku Kurt.

„Myslíš krom toho, že se Logan a spol zbláznili a z ničeho nic vypadaj jak kdyby vypadli z těžce béčkovýho hororu? Nic,“ rozhodila bezmocně rukama Kitty.

„Au contraire, každá reakce je vyvolána nějakou akcí,“ zavrtěl Hank rezolutně hlavou.

Většina ostatních se na něj hloupě podívala. „Coto?“

„Beast chce říct, že z ničeho nic se to stát nemohlo, jelikož všechno má někde svou příčinu, mám pravdu, Henry?“

„Tak jest, Scotte.“

„No je sice fajn tohle vědět, ale…CO je ta příčina?!“ Rogue nervozitou až přeskočil hlas. Měla o svého druha i přátele strach, obzvlášť když neměla tušení, co je to co je ohrožuje. I ostatní na tom byli zhruba stejně.

Všechny oči se v očekávání obrátily jedním směrem.

„To bohužel nemám tušení,“ zavrtěl vědec hlavou rezignovaně.

Rozlehlými školními pozemky se v měsíčním světle míhaly čtyři stíny. Pohybovaly si s elegancí lovících šelem a sehranost, s jakou si počínaly, vytvářela iluzi jakéhosi kolektivního vědomí, které je vedlo. Vzdálené, naléhavé volání fungující lépe než kterýkoli radar. Hlas krve volající po jiné krvi.

Čas od času se jeden z nich zastavil a smysly prozkoumával okolí. Tma teď pro jejich oči neznamenala překážku a jejich spojenec vítr jim ochotně vyzradil všechna tajemství, která choval.

Zastavili se na nejvýchodnější výspě školních pozemků – na útesech. Hluboko pod nimi se vzdouval příboj. Vlny agresivně, vytrvale dorážely a tříštily se o letitou skálu, jako by ji chtěly donutit ustoupit. Vzduch byl prosáklý vodní tříští. Ale chlad z navlhlého oblečení neznamenal pro čtveřici vůbec nic. Říkat jim něco o tom, že sůl v látce ztuhne a ztíží pohyb, bylo naprosto zbytečné, i kdyby se kolem náhodou vyskytovala nějaká dostatečně dobrá (a šílená) duše, která by jim tak praktický fakt sdělila. Byli teď dravci a v dravčím uvažování výrazy pro budoucnost chybí. Veškerá existence je právě teď a budoucnost se vztahuje maximálně k příštímu jídlu.

Šelma, která ještě před pár hodinami nosila jméno Jean Greyová, divoce zavětřila. Úsvit se blížil, bylo načase vyhledat si úkryt. Někdo z  nich si vzpomněl na ruinu staré hvězdárny, a aniž padlo slovo domluvy, věděli o návrhu všichni. Krevní pouto, které je teď k sobě vázalo, bylo za hranicemi slova i myšlenky. Bylo to prosté vědomí.

Vyrazili jako jeden po hraně útesu jižním směrem. Před nimi se rýsovala majestátní silueta lesa, v okolní tmě pro běžného smrtelníka temná a hrozivá. Je však volala jako starý přítel. V něm na ně čekal úkryt před spalujícím žárem slunce.

Někde uvnitř zahoukal sýček, jako by ohlašoval čas zbývající do svítání. Svítání, které nakonec našlo Xavierovu školu pro nadanou mládež v nejistém očekávání.

„Co tu vůbec děláme?“ prskal Iceman a navzdory jeho schopnostem mu po zádech přeběhl mráz. Zdálo se mu, že ho za každým neproniknutelně temným hledím pozorují hadí oči.

„Pomáháme Wolviemu a ostatním, génie,“ spražila ho Jubilee pohledem a srovnala krok s Beastem v čele trojice.

Procházeli dvojstupem po zuby ozbrojených mužů a ani jednomu z nich se to dvakrát nelíbilo. Hank představoval pro oba mladší X-meny alespoň částečnou oporu, za kterou byli neskonale vděční. Jemu samotnému už bylo o poznání hůř. VOID takhle prostě působil – jako místo absolutní beznaděje. Beast si s tíživým pocitem vzpomněl na dobu, kdy tu byl zavřený on sám, a srst na hřbetě se mu pod šaty zježila.

„To je sice fajn a já to schvaluju, ale v čem nám má pomoct zrovna tenhle chlap?!“ pokračoval Bobby ve své litanii.

„Je to jediné vodítko, které máme, Roberte,“ zamumlal modrý lev a snažil se nezkoumat kohokoli z mužů...nebo kdoví co byli zač...kolem.

„No jasně, když myslíš,“ ušklíbl se Iceman křivě a v rámci vlastního bezpečí se rozhodl zmlknout (což se u něj dalo považovat za výjimečný jev hodný zaznamenání).

„Doktor McCoy?“ ozval se jeden z ozbrojenců na konci řady, až mutanti leknutím málem skočili metr dvacet. Muž předstoupil. Hledí měl stejně neprostupné jako ostatní, jen se mu na čele přilbice, ramenou a levé straně hrudního pancíře blýskaly jasně žluté insignie.

Beastovi se nějak podařilo zachovat výraz hráče pokeru. „Ano, to jsem já.“

„Pojďte za mnou.“ Hlas měl zkreslený do uniformního tvaru společného všem vojákům komplexu. Nedalo se z něj vyčíst nic. Muž zamířil do koridoru mezi dvěma věžemi.

Modrý lev jen stiskl zuby a odhodlaně ho následoval. Kroky čtveřice se v kovem obložených prostorách tupě rozléhaly, jen občas je přehlušil jeden z přistávajících či vzlétajících dvojhelixů. Voják je zavedl k jednomu z výtahů umístěnému v severovýchodním bloku. Vstoupili dovnitř a nechali vtáhnout do chřtánu spící bestie.

VOID byl zevnitř ještě temnější než navenek. Sluneční světlo nemělo proti třem metrům železobetonu a ohnivzdorné ocele nejmenší šanci a vzduch měl nahořklou pachuť kovu, která lepila jazyk na patro. Tři mutanti se ve stísněném prostoru snažili tvářit jakoby nic, ale příliš se jim nedařilo. Zdálo se to věčnost, než výtah konečně zastavil a pustil je do útrob pavilonu B5.

Voják je vedl chodbou mezi bezpočtem cel. Iceman se rozhodl ten bezpočet spočítat, jen aby se nemusel soustředit na nic jiného. Došel ke dvaasedmdesátce, když konečně zastavili.

„Vězeň B571,“ oznámil jim strážce a Bobby si v duchu poupravil počty, „Vladislas Dargolja.“ Na Hankovo přikývnutí přistoupil muž ke dveřím a špehýrkou nahlédl dovnitř. Evidentně zcela spokojen s tím, co vidí, znovu poodstoupil, přiložil hřbet ruky v rukavici na panel vedle a nechal dveře s tichým sykotem odsunout. Mutanti vstoupili do cely a voják zastoupil dveře, robustní omračovací pušku připravenou pro případ, že by vězeň dělal potíže.

Obyvatel skrovné prostory byl zamlklý tmavovlasý muž s tmavýma pichlavýma očima, ve kterých jakoby co chvíli blýsklo rudé světlo. Na bledé kůži tváří rašil několikadenní vous. Interferenční obojek byl téměř zcela ukrytý za úhledně upraveným límečkem. Široká ramena a postava hromotluka přitom ostře kontrastovaly se stohem knih úhledně zarovnaným v rohu. V rukou držel ohmataný a zjevně hojně používaný, kdysi dávno možná i černý svazek s krvavě stylizovaným nápisem 'Drákula – skutečnost na pozadí legendy'.

Dargolja nevzrušeně obrátil stránku, dočetl odstavec a připíchl k listu záložku. Pak knihu zaklapl a vzhlédl ke svým návštěvníkům. Usmál se, ale v tom úsměvu, ač upřímném, bylo cosi dravého a nevypočitatelného. „Vida. Dlouho jsme se neviděli. Vítejte v mé útulné komůrce.“

Jubilee měla sto chutí poznamenat něco ne zrovna lichotivého, ale pamatovala na Hankovy pokyny, a tak se radši kousla do jazyka a zůstala zticha. Iceman na tom byl podobně.

Slova se tak ujal Beast. „Ano, vskutku dlouho. Přišli jsme se vás zeptat na pár věcí.“

„Ale, ale...“ Z hlasu čišela ironie „Nejdřív stříleli a teď se chtějí ptát. Chytré, chytré...Tak se posaďte a ptejte se. A nebo co kdybych se ptal já vás? Třeba...jak se daří vaší kolegyni? Víte, kterou myslím, ne? Takovou tu sympatickou stříbrovlásku...nezměnila poslední dobou jídelníček?“

Oba mladší mutanti zalapali po dechu a Hank jen stiskl čelisti, až mu tesáky zaskřípaly o sebe. Ocas mu lehce zaškubal jako nervózní kočce, které prchla vyhlédnutá kořist. „Co jste jí udělal?“ zeptal se tiše.

„Á, tak přece.“ Vězňův škleb se ještě rozšířil a poodhalil dlouhé tesáky. „A nebo si už dokonce přibrala někoho do party?“

„Co jste jí udělal?!“ opakoval Beast svou otázku, pečlivě odděluje každé slovo.

Dargolja se předklonil a zkoumavě si mutanta prohlédl. „Vy jste vědec, že? Sice na to na první pohled nevypadáte, ale kdo ví, nač se dívat, má vyhráno.“

Jubilee stiskla pěst až kožená rukavice měkce zavrzala, a byla by mu jednu vrazila, kdyby ji Iceman včas nezarazil.

„Nepřišli jsme kvůli mně,“ odsekl modrý lev sarkasticky.

„Jistě, jistě, jste tady kvůli mně.“ Vězeň si konverzaci užíval se zjevným potěšením někoho, kdo má jasně navrch.

„V čem spočívají vaše schopnosti?“

Vladislas se znovu opřel a jeho oči získaly pohled dravce fascinovaného úskoky kořisti. „Ty jsi vědátor. Ty mi to pověz.“ Nato znovu sáhl po ohmataném svazku a znovu otevřel založenou stránku. „Návštěva je na odchodu, můj milý kapitáne.“

K ohromnému údivu přítomných pak voják odstoupil a pokynul X-menům, aby ho následovali.

„Budiž,“ odpověděl Hank. „Ale víte sám stejně dobře jako já, že se nevidíme naposledy.“

„To by mě opravdu velmi mrzelo.“ Kdovíproč se zdálo, že to nebylo míněno ironicky.

Tryskové motory se se zaduněním probudily k životu. Pilot obratně vyzvedl letoun z nešikovně malého prostoru a Blackbird zamířila přes vlny Atlantiku zpět ke svému domovskému stanovišti.

Jakmile Beast nařídil kurz, opřel se v sedadle, sundal si brýle a promnul unavené oči ve snaze utřídit těkající myšlenky.

Iceman s Jubilee se na sebe nejistě podívali. „To asi nešlo moc dobře, co?“ kuňkl chlapec, jelikož si svůj první zácvik v oboru získávání informací představoval o kapku odlišněji.

Modrý lev se ušklíbl. „Z čeho tak usuzuješ, Roberte?“

„No...já nevím...prostě...“ vyrazil ze sebe tázaný a horečně přemýšlel, jak formulovat definici tak, aby mu bylo rozumět.

Beast dýchl na skla a začal je žmoulat kapesníkem ve snaze je dokonale vyleštit. „Přiznávám, že věci se nevyvíjely zcela dle mých představ,“ vydechl a otočil se v křesle čelem k juniorským členům týmu, „leč dozvěděli jsme se to hlavní, zbytek bude otázkou času.“

Oba mladí mutanti si jen vyměnili další z už nepočítané série zmatených pohledů a nasadili výraz, který jako by říkal: 'zaspali jsme něco, nebo máme jenom temno na cimbuří?'

Hank si nasadil obroučky na široký čenich a šelmovsky se usmál. „Víme, že za vším stojí on. Teď už potřebujeme jen Kitty a její...řekněme...kreativní počítačové umění.“ Jinými slovy tak vyjádřil vcelku lichotivé synonymum pro týmového hackera.

Jakmile pochopili, i jim se na tvářích usadil optimistický úsměv. Situace jejich kolegů už náhle nevypadala tak beznadějně.

Rogue úlevně vydechla. Hodiny ukazovaly 17:37. Konečně. Sama nevěděla, proč si vybrala takhle šílený čas, možná proto, že v tuhle hodinu už byl bazén prázdný, možná proto, že potřebovala získat ujištění. Ujištění, že alespoň něčemu ve svém životě za posledních 43 hodin velí ona sama a ne...jak to říká Hank? Souhra náhodných nešťastných okolností?

Ale hlavně, potřebovala chvíli vypnout. Prostě si hodila ručník kolem ramen a zaklapla za sebou dveře. Škola byla navzdory výjimečnému zákazu večerního vycházení, který platil pro všechny mimo nejstarších – tedy plnoletých členů týmu, nezvykle tichá. Rozhodně to nebylo nedostatkem potenciálních křiklounů, mnohem spíš jejich nechutí k pokřikování. Budova tak byla naplněna atmosférou ne nepodobnou tichu před bouří. Rogue byla proto docela ráda, když konečně vyrazila do dubnového podvečera.

Vzduch byl prosycený teplem z vyhřáté země, ale profukoval jím chladnější vítr v předzvěsti blížící se noci. Šeřilo se, jak slunce na své cestě k západu zápasilo se stále silnější vrstvou atmosféry.

Mutantka zamířila přes zadní zahradu upravenou do podoby anglického parku směrem ke školnímu bazénu, nad kterým se nyní stejně jako po zbytek té chladnější části roku tyčil provizorní přístřešek. Odsunula dveře a vstoupila do uzavřené prostory prosycené šploucháním a vůní chlorované vody. Ujistila se, že u bazénu už opravdu nikdo není, a převlékla se.

Jenže sotva chtěla skočit do vody, všimla si pohybující se tmavé skvrny. Na okamžik zalitovala, že nerozsvítila. Zatímco se snažila proniknout očima temnou hladinu, skvrna se zarazila a začala se zvětšovat. Dívka mimoděk ucouvla, když si uvědomila, že neznámý objekt se k ní blíží.

Pak vodu rozrazila obrovská síla a Rogue leknutím vykřikla, divže nespadla ze skokánku předčasně (a nedobrovolně). Zírala na nic neforemná fialová věc se dvěma rohy a párem žlutých očí. „Krííí?“

„Lockheede!“ popadala Rogue dech, „Ty's my dal!“

Dráček to komentoval rozpačitým „oops“ a raději zamířil na břeh.

Anna se nakonec přemohla k úsměvu. Pohled na zmáčeného, kajícně se tvářícího plaza byl k nezaplacení. „Co tady děláš?!“

Lockheed zaskřehotal a zamával ocasem, ve kterém svíral gumovou pískací činku s lehce ošoupaným nápisem '20 tun', kterou dostal od Kurta k Vánocům. Ač to modrý mutant původně zamýšlel jako záškodnickou provokaci, hračka se okamžitě stala nejcennější perlou toho, co mohl dráček nazývat osobním vlastnictvím.

„Ve škole si tě nikdo nevšímal, co?“

„Yep,“ přikývl Lockheed, vzal činku do tlamy a stiskl. Hračka zoufale zavřískla na protest proti takovému násilí a vyprskla něco z vody, kterou do sebe v bazénu nabrala. Lockheed ji složil Rogue vedle ruky.

Ta se na něj podívala a prostě nedokázala říct ne. Zkuste to, když na vás fialové cosi, co nenajdete v žádné příručce biologie, zírá s razancí třiceti ublížených štěňátek. Tak prostě vzala činku, rozmáchla se a hodila někam nad hladinu. Černá pryž se chvíli vznášela jako korek, pak pozvolna klesla ke dnu.

Lockheed v tu chvíli vyskočil a ladnou šipkou vklouzl do vody. Mutantka zavrtěla hlavou. Lockheed dokázal překvapit tím, jak někdy prostě odhodil důstojnost i rozum a tvářil se.....skoro úplně jako psík. Fialový, šupinatý psík. Na tvora, který se inteligencí rovnal člověku (a některé vybrané jedince hravě strčil do kapsy), to byl pozoruhodný akt.

O chvíli později se drak vynořil a jako správný aportér se vrátil k Rogue. Zamával ocasem a stiskl demonstrativně činku, takže pískátko znovu zachrčelo.

Rogue se jen usmála, usadila se na kraj skokanského můstku a znovu hračku hodila. Pak se proces opakoval. A znovu. A ještě jednou......

Dívka si ani neuvědomila, kolik času takhle strávila. Lockheedův entuziasmus se zdál momentálně nevyčerpatelný. Dělal pod vodou loopingy, pronásledoval gumovou kořist, lovil ji, číhal na ni. A zjevně se neuvěřitelně bavil. Křídla mu pod vodou skýtala stejné manévrovací výhody jako ve vzduchu, až si Anna pomyslela cosi o tom, že by z něj byla perfektní akvabela.

Drak znovu předváděl jeden ze svých akrobatických kousků. Pak činku konečně „uštval“, následně i „zadávil“ a znovu se vynořil. Rozhlédl se, na kterou stranu je Rogue, a následně ztuhl.

„Co je, Lockheede, zamrznul's tam?“ zasmála se mutantka.

Žluté oči se rozšířily zděšením. „Pozzzzzzor!“ zaskřehotal dráček.

Rogue náhle pochopila. V periferním vidění zahlédla na hladině pohyb. Pokusila se na něj zaostřit, ale obraz byl nezřetelný, jako by se na vlnách odrážel duch nebo přízrak. Prudce se otočila a zalapala po dechu.

„Bon soir, chére,“ ušklíbl se Remy a odhalil tak dlouhé ostré tesáky.

„Proboha, ne...“ Rogue ani nestihla najít ztracený hlas, když jí její druh surově popadl za zápěstí. Dával si přitom zatraceně dobrý pozor, aby se nedotkli holou kůží. Ne teď, dokud to není bezpodmínečně nutné.

„Remy, pusť mě, nechci ti ublížit,“ varovala ho mutantka a snažila se, aby se jí netřásl hlas. Pravdou však bylo, že ať by udělal cokoli, nedokázala by se bránit. V rudých, hladem po krvi planoucích očích bylo něco, co ji paralyzovalo a zbavilo vůle jakkoli protestovat.

Gambit ji přitáhl k sobě a s grácií nad kořistí hodujícího dravce jí odkryl krk.....

….aniž by pomyslel na nebezpečí, které pro něj představoval Lockheed. Dráček se zuřivým pokřikem švihl ocasem a mrštil tak svou gumovou činkou přímo k protivníkovi. Pískací hračka s dalším procítěným hvízdnutím zasáhla cajuna do hlavy a těžce ho tak vyvedla z míry. Tím zlomila jeho soustředění a zároveň tak i moc, kterou měl nad svou obětí. Rogue se mu vyškubla a strčila ho z můstku dolů.

Gambit se zoufale snažil čehokoli zachytit, aby pádu zabránil. Jediné, co mu přišlo pod ruku, byla jiná ruka – Annino holé zápěstí. Oba měli v tu chvíli pocit, že jimi projel blesk a v momentě, kdy Rogue nabyla tolik sebekontroly, aby kontakt přerušila, nebylo tak úplně jasné, který z nich je bledší.

Mutantka odvrávorala o pár metrů dál, kde se složila ke stěně, zatímco péči o momentálního veřejného nepřítele číslo jedna převzal Lockheed. Aniž mu dovolil se vzpamatovat, vznesl se nad něj a zhluboka se nadechl. Pak veškerý vzduch, který v plicích dokázal nashromáždit, vyrazil ven smísený v kombinaci třikrát hořlavější než napalm.

Remy zoufale zařval, když ho obklopil plamenný vortex. Lockheed by ho možná byl i ukremoval zaživa, kdyby jeho oběť šťastnou náhodou neklopýtla o řadu skokanských můstků a nepřepadla do bazénu.

Drak polkl a poté, co se ujistil, že je agresor dočasně zneschopněn, přistál vedle Rogue. Ta se třásla jako osikový list, který semlelo El Nino. „Kraiií?“

Mutantka stiskla zuby, které v tu ránu narostly do velikosti dravčích tesáků. „Lockheede...najdi..........najdi ostatní....běž, rychle!“