Hlavní postavy: Storm, Wolverine, Hannah (V), Angel, Beast, Profesor Xavier, Shadowcat, Colossus,...^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: X-meni už se setkali s ledasčím divným. Ani tento jejich příběh se nikterak neodlišuje.

Malý jednomotorový letoun se vyloupl zpoza hřebenu, malinko zavrávoral jak se ho vzdušné proudy pokusily stáhnout s sebou dolů do údolí pod ním, zkušený pilot tuto lehkou turbulenci vyrovnal a stroj se zase sunul konstantní rychlostí po obloze zatažené těžkými sněhovými mraky.

Dva páry očí uvnitř letadla sledovaly nádhernou scenérii přírody pod nimi, kterou osvětlovalo pár úzkých slunečních paprsků proniknuvších skrz mraky. Zasněžené vrcholky hor, zalesněné stráně, obnažené skály čnějící k nebi ostré jako zuby, dravé říčky a řeky vymílající si cestu skrz skalní rozsedliny a valící se ve vodopádech dolů ještě hlouběji do neprostupné, panenské přírody všude kolem. Dokonale kýčovitá pohlednice.

„Za chvíli tam budem,“ usmála se žena s ebenovou pletí na svého společníka, který s dobře skrývanou nervozitou vyhlížel z kokpitu letadla a chvíli co chvíli si posunul velká sluchátka na uších, aby ho nepříjemně netlačily.

„Měli jsme si vzít psy a sáně,“ zavrčel mutant s bujnou černou kšticí vlasů a vousů vedle ní a snad už po stopadesáté od chvíle, co se letoun odlepil od země, si poposednul a srovnal popruhy, jímž byl připoután k sedadlu.

„To bysme tam jeli tři dny, Logane,“ zasmála se Storm.

„Aspoň bysme měli víc času pro sebe,“ věnoval jí milý skoro až chlapecký úsměv, který si schovával jenom pro ní. Vzápětí se jeho tvář opět zachmuřila. „Stejně se mi ten chlap nelíbil. Krom toho, že jí měl jak vidle, jsem z něj cítil strach. Zvlášť když jsi mu ukázala místo na mapě, kam letíme. A vůbec, nechápu, proč nám Charlie nedal Blackbird,“ založil si otráveně ruce na prsou.

Ororo si odfoukla z tváře neposedný pramen vlasů a s chápavým úsměvem potřásla hlavou. „Sám moc dobře víš, že Blackbird je potřeba jinde a led na jezeře by ho neunesl.“

Logan se ušklíbnul a opět odvrátil hlavu k bočnímu okýnku. Pod nimi právě přeběhlo stádo vysoké a vzápětí se mu ztratilo z dohledu, jak stroj pokračoval ve svém letu k dalšímu horskému reliéfu před nimi.

„Támhle za tím hřebenem už je to údolí,“ natáhla Storm ruku a ukázala na rozeklané skály před nimi. „Proletíme tou průrvou a za pár minut už budem na zemi.“

Logan se nadechnul pro nějakou odpověď, když tu motor zakašlal a ztichnul. Oba mutanti fascinovaně hleděli na vrtuli, která se přestala točit.

„Ups, takhle rychle jsem to ale nemyslela,“ vyhrkla Storm a sáhla na tlačítko startéru. Motor se dvakrát otočil, ale zůstal němý. Natáhla ruku a poklepala na budík ukazující stav paliva.

„Neříkej to,“ zarazil jí Logan a podvědomě sevřel hranu sedadla až mu zbělely klouby na rukou.

„Palivo není příčina. Koukala jsem, když ho tankovali,“ soustředěně svírala knipl a vrtěla hlavou. Stroj mající ještě celkem slušnou rychlost volně plachtil kupředu směrem k průrvě a zvolna se nakláněl vpravo. „Lásko, mohl by ses posunout víc na střed? Jsme na tvý straně moc těžký. Ale pomalu, zvolna, žádný prudký pohyby.“

Logan si rozepnul sponu na břiše a pomalu se přesunul víc na střed ke Storm. Zapřel se rukou o její sedadlo a skrčený v malém prostoru letadla zůstal klečet na jedné noze. „Jaký máme možnosti?“

„Jsme lehký, doplachtíme,“ mrkla na něj Storm a políbila ho na čelo. „A krom toho tak jako tak tomu musím malinko pomoct. Chytni ten druhý knipl a pomoz mi to udržet, kdyby to začalo házet.“

Musel obdivovat ten její ledový klid. Každý jiný by už panikařil, volal mayday, ale ona ne. Ona tu klidně řeší nouzovou situaci a ještě se na něj usmívá. Natáhl ruku a pevně sevřel rameno kniplu v dlani.

Storm natáhla ruku k čelnímu sklu letadla a její oči zbělely. Letadlo se začalo lehce otřásat ovšem citelně stoupalo. Skalní průrva se přiblížila na vzdálenost pouhých desítek metrů. Teď teprve Loganovi došlo, co mínila tou pomocí. Průrva se směrem k zemi zužovala jako každá jiná správná skalní průrva a letadlo i přes svou malou velikost mělo momentálně vetší rozpětí křídel než prostor mezi skalami. Sevřel napětím čelisti. Neměl strach o sebe. Vědom si toho, že rozchodí i horší letecká neštěstí, mu havárie nedělala nejmenší starosti. Strach měl o bílovlasou pilotku vedle něj, která právě svými schopnostmi ovládat počasí zvedala letadlo, aby se mohla se strojem protáhnout. Dokonce měl takový strach, až se mu svíralo srdce.

Storm malinko uklonila hlavu a ještě víc zvýšila své úsilí o lehce stoupavý protivítr. Zároveň se stoupáním zjišťovala, že stroj zpomaluje. Sice zvolna, přesto zpomaluje. Sebe na větru unese, ale celé letadlo? Sevřela napětím čelisti a na čele jí naběhla malá žíla.

Oba mutanti drželi mlčky knipl a vteřiny teď mizely tempem závodních automobilových speciálů.

„Protáhnem se?“ vydechl Logan napjatě.

„Když to trochu nakloním, tak ano,“ vydechla i mutantka a soustředila se na správné načasování. Napětí by se dalo krájet a sama se přistihla, že téměř nedýchá. Zhluboka se nadechla a zadržela dech. Přišel ten správný čas. Lehce posunula knipl doleva. Letoun se natočil na její stranu a prolétl mezi skalami jako horký nůž máslem.

„Jsi zatraceně dobrá,“ impulzivně jí Logan políbil na tvář.

„Ještě z toho nejsme…“ další slova jí sebral prudký klesavý proud vzduchu, který se na ně doslova svalil z vrchu hřebene.

Logan ztratil rovnováhu a rozbil si hlavu o palubní desku.

Storm se přestala snažit usměrnit proud vzduchu vlastními schopnostmi, popadla knipl oběma rukama, zvedla klapky pro stoupání a ze všech sil se snažila využít nabrané klesavé rychlosti pro opětovné zvednutí stroje.

„Logane, pomoz mi!“ snažila se překřičet hukot a pískot větru, který vyplňoval kabinu. „Musíme to zkusit zvednout jinak nás to strhne k zemi!“

Mutant neváhal. Jakmile jeho zadní část těla dosedla do sedadla, zapřel se nohama o podlahu a oba se všemi svými silami snažili přitáhnout knipl k sobě a vymanit tak stroj z klesavého proudu vzduchu táhnoucího je nemilosrdně do náruče smrti.

Oběma se vydral z hrdel sten a mručení, kterým jakoby se snažili podpořit své usilovné snažení. Hranice lesa se k nim pomalu začínala přibližovat nejprve malými kosodřevinami, později už statečněji se pnoucími borovicemi strhanými nepřízní místního po většinu roku mrazivého počasí a když už se zdálo, že se letoun i s pasažéry rozmázne o první velikány, přeci jenom se stroj obloukem zvednul nad koruny jehličnanů, cestou lehce zavadil o špičku kanadské jedle a nabral aspoň nějakou výšku.

„Tak to bylo o chlup,“ vydechla Storm, které se na čele perlily kapičky potu. Srdce jí bušilo o závod a svaly na rukou se jí třásly námahou. „Musíme zkusit někde přistát.“

Logan soustředěně přikývnul a oba se rychle rozhlíželi, kde by to aspoň bylo trochu možné.

Náhle se vlevo od nich vylouplo ono jezero, ke kterému původně směřovali. Štěstí se na ně alespoň trochu usmálo.

„Zkusíme to?“ obrátila se Storm na svého partnera.

„A máme jinou možnost?“ pokusil se Logan o povzbudivý úsměv. „Klid, lásko, dobře to dopadne.“

Usmála se a přikývla, i když jistá si tím nebyla. Sáhla nad sebe a přepnula dvě páčky nad hlavou. Nepotřebné palivo začalo unikat z nádrží a zkrápělo krajinu pod sebou. Zbývalo se jenom těšit, že stroj přistane natolik hladce, že nezačne hořet.

„Kdyby to náhodou nedopadlo…,“ pronesla se sevřeným hlasem a srovnala rychle klesající stroj se zamrzlou hladinou jezera.

„Nemysli na to,“ vydechnul sevřeně a natáhnul k ní ruku. „Dobře to dopadne, uvidíš,“ snažil se působit klidně, aby jí dodal odvahu i přesto, že sám umíral strachy o její život. „Přežili jsme už horší věci.“

V návalu emocí i ona vykouzlila povzbudivý výraz, aby ho uklidnila. Věděla, že létání není jeho oblíbená disciplína a taky věděla, že cítí její vlastní strach. Musí být statečná a hlavně klidná. Tak jako vždycky.

Bílá lehce nasněžená nouzová přistávací plocha se rychle přiblížila. Věděla, že mají příliš velkou rychlost na to, aby je udržel podvozek. Ve skrytu svého srdce se začala modlit k bohům, aby alespoň led náraz vydržel.

Bílé letadlo s úzkým modrým pruhem na boku tvrdě dosedlo na led. Vzápětí se vzpěry kol zlomily a letadlo dopadlo tvrdě na břicho.

Náraz ho vymrštil ze sedadla a on hlavou prudce narazil do stropu nad sebou. Rozbité čelo z předchozího nárazu na palubní desku už dávno zacelené zalila krev z nové rány ve vlasech a Loganovi před očima vytrysknul gejzír barevných hvězdiček.

Zmrzačený stroj klouzal hnán setrvačností a zvolna se nakláněl na stranu. Jakmile se křídlo zarylo do ledu, stroj prudce změnil směr. Křídlo z lehkých pevných materiálů náhlý nával tíhy nevydrželo prasklo a o chvíli později už se stroj převrátil na záda. Druhé křídlo další otáčení zabrzdilo do okamžiku než taky prasklo. Kinetická energie, kterou letadlo až doposud mělo se záhy vytratila a zmuchlaný vrak letadla zůstal ležet na ledu.

Ještě když se letadlo převracelo, uvědomila si Storm, že jí Logan chrání vlastním tělem. O nekonečnou vteřinu později, kdy si ze všech sil přála, aby se letadlo konečně zastavilo a všechno to příšerné skřípění kovu ustalo, jí bolest sebrala vědomí.

Na břehu onoho jezera stál velký dřevěný srub. Byl nalepený zadní stranou na vysokou skalní stěnu, která záhy končila aby uvolnila cestu lesu a hlavně taky příjezdové cestě, která se jako had vinula mezi stromy a stoupala kamsi do ztracena. Na verandě toho srubu seděla v  proutěném houpacím křesle mladá štíhlá žena s nohama položenýma na zábradlí a její zelené oči celou leteckou havárii nevzrušeně sledovaly. Když se zlomilo první křídlo, v klidu se zvedla a volným krokem se vydala k místu leteckého neštěstí.

„Angele!“ její jasný hlas se donesl až k uším statného blonďatého muže s modrýma očima a párem velkých bílých křídel, který právě uvnitř chaty připravoval oběd.

„Jo, zlato?“ vykouknul ze dveří a v tu chvíli mu vypadla utěrka z rukou. „A do pr…“

„Tam to přesně skončí, jestli tou svou nepohneš!“ přidala sto osmdesát centimetrů vysoká žena do kroku.

Warren Worthington III, známý též jako Angel, rozepnul svá křídla. Nato je zase pečlivě složil za svá záda, protože to levé bylo téměř celé bez peří a holý pahýl kryl dlouhý černý návlek. Majitel křídel cosi zavrčel a vyrazil za ženou po svých.

V půli cesty k letadlu ženu předběhl.

„Nechtěla bys pohnout? To jsou ti mí přátelé, jak jsem ti říkal!“ v hlase se mu zrcadlily obavy. Zmuchlané trosky ze kterých se kouřilo nevěstily nic dobrého.

„Klid, nejhorší smrt je z vyděšení,“ konstatovala kráčející žena aniž by nějak změnila své tempo.

„Hernajs Hannah!“ probodnul jí muž zlým pohledem.

Žena jako by náhle roztála a její doposud netečný pohled se změnil v provinilý. „Omlouvám se,“ zašeptala a ihned spěchala mutantovi na pomoc.

Společnými silami se dostali do letadla. Žena zkušeným zrakem zhodnotila situaci.

„Bože,“ vydechl Angel, když uviděl spoušť v letadle. „Storm!“

Tiché duté prasknutí jim zaznělo pod nohama. Zelenooká Hannah se protáhla do kokpitu a uchopila velké mužské rameno. Pod velmi těžkým tělem se nalézalo mnohem menší a křehčí. Mužovi chyběla pravá strana boku a břicha a měl nohy uvězněné pod zborcenou palubní deskou. Žena silně krvácela z hluboké rány na krku.

Další tiché lupnutí. Led narušený dopadem odmítal dál držet váhu havarovaného stroje.

„Proboří se to!“ uvědomil si náhle Angel odkud ten zvuk přichází.

„No, zachráníme aspoň jí. On už to má za sebou,“ odstrčila Hannah bezvládné napůl přetržené tělo stranou, aby se mohla dostat k ženě.

„Musíme je dostat oba! Tohleto je, má milá, Wolverine!“

Zelenooká Hannah s hlavou, kterou pokrývaly asi tak dva milimetry dlouhé kaštanově hnědé vlasy jenom přikývla. Angel jí o nich dvou vyprávěl už včera, když jí sděloval, že pro něj přiletí.

„Tak nejdřív jí!“

Společnými silami dostali bezvládnou Storm z letadla. Angel jí začal jemně pokládat na led, zatímco Hannah dolovala z letadla malého muže.

„Zatraceně Angele, padej! Chceš se vykoupat?!“ křikla na něj žena když zjistila, že jen tak postává kousek od vraku.

„A to ho jako potáhneš sama?! Víš jak je ten chlap těžkej?“ řval Angel kamsi do letadla, protože jí nikde neviděl.

Boční dveře letadla náhle vylétly a v nich se objevila krátkovlasá hlava. O pár vteřin později už za límec bundy táhla za sebou Loganovo tělo. Angel vzal bezvládnou mutantku do náručí a rychle jí následoval.

„Vím na půl kila přesně jak je těžkej! A rozhodně ho nebudu tahat z vody!“

Spěchali jak nejrychleji to šlo. V okamžiku, kdy se za nimi zavřely dveře srubu, letadlo zmizelo pod hladinou.

Nemluvila, jenom opravovala poškozené tělesné schránky tak jako vždycky. Roztrhnout oblečení, zjistit rozsah a druhy zranění, začít od nejvážnějšího, postupovat rychle, přesně a cíleně opravovat poškození. Oba krváceli, ona víc, on míň, takže žili. Spravovala je oba najednou přesně tak, jak byla naprogramována. Angel jenom občas pomohl něco přidržet. Nikdy v životě nic podobného neviděl. Hannah pracovala jako stroj. S přesností na milimetry vkládala svorky do Loganova těla, aby zabránila dalším ztrátám krve, stejně tak jako druhou rukou dělala totéž na Stormině krku. Zatímco Logana ponechala jeho vlastnímu regeneračnímu faktoru, zavedla mutantce jehlu na transfuzi krve a vyspravila zranění na krku. O neuvěřitelných deset minut později už stabilizovaná, perfektně ošetřená ležela pod termopřikrývkou a žena strojového chování pracovala na muži, kterému mezitím dorostla nová játra.

Hannah se zájmem sledovala jak dorůstají tkáně a tam, kde to šlo, vypomohla drobným chirurgickým zákrokem jako odstranění cizorodých těles a zvládnutí pneumotoraxu pravé plíce. Muž, kterého považovala za mrtvého, se hojil jako mávnutím kouzelného proutku.

„Víš, že když na tebe takhle koukám, mám z tebe strach?“ pozorně jí sledoval okřídlený mutant.

„To nejsi sám, Angele. A je to taky přesně ten důvod, proč jsem tady,“ natáhla ruku na poličku nad sebou a sundala malý kousek zahnutého silného kovového drátu. Chvíli ho otáčela v ruce a pak vytáhla z Loganova boku další svorku, aby uvolnila k obnově další velkou cévu. „Komorní A,“ šeptla zvláštně fascinovaně a udeřila s ním do stříbřitého žebra. Ozval se jasný zvonivý zvuk při kterém Angelovi přejel mráz po zádech. „Komorní A jako adamantium. On je taky experiment?“ hlesla.

Angel sledoval jak k němu Hannah obrátila hlavu a z oka se jí svezla slza.

„Jiný než ty,“ natáhl Warren svou ruku a položil jí Hannah na rameno.

„Takže on se narodil?“

„Tím adamantiem ho vylepšili až mnohem později,“ kývl hlavou.

„Aha,“ vytáhla poslední dvě svorky, odstranila jehlu z hrudníku a zakryla zahojené tělo termopřikrývkou.

„Cítíš něco?“ zeptal se Angel.

„Nejsem si jistá,“ zavrtěla hlavou. „Něco asi ano, ale nedokážu to definovat.“

„To nevadí,“ usmál se Angel a vzápětí se jeho tvář zachmuřila. Hleděl na nezvykle bledou Storm a Hannah sledujíc jeho pohled se lehce pousmála. „Dostane se z toho.“

Angelovo obočí se zvedlo v údivu. Něco podobného nečekal. Její zcela spontánní reakce ho velmi překvapila.

„Řekla jsem něco špatně?“ zatvářila se rozpačitě.

„Vůbec ne,“ usmál se. „Naopak. Lepšíš se.“

„Kdepak, Angele,“ zavrtěla Hannah hlavou. „To je jenom slza uprostřed moře prázdnoty. Pojď, podívám se na to křídlo.“

Angel se povzbudivě usmál a přikývl. Po třech týdnech tady se mu konečně podařilo udělat z toho prapodivného kusu ledu aspoň trochu živou bytost.

Probudil ho tichý hovor a šustot pírek snášejících se na zem. Otevřel oči a zjistil, že zírá do dřevěného stropu, se kterého na konstrukci visí dva ploché monitory životních funkcí. Zkusil se nadzvednout, ale jeho tělo po masívní regeneraci vůbec nebylo ochotné se pohnout. Přesto měl v  hlavě jedinou myšlenku. Storm. Téměř ve stejném okamžiku, v jakém mu její tvář prolétla před očima, padnul jeho zrak na přikryté nohy na lůžku vedle něj. S vypětím všech sil zvednul hlavu k jejímu obličeji.

Ebenový obličej rámovaný vlasy jež se svou bělobou mohly vyrovnat čerstvě napadanému sněhu, byl klidný a její hruď se pod modrou dekou pravidelně zdvíhala a klesala. Mutant pocítil obrovský nával úlevy a než složil svou hlavu do polštáře, natáhl ruku a schoval její dlaň ve své. Očima pročesával své okolí a příčinu šustotu pírek objevil záhy. Zpoza zárubně dveří zahlédl natažené křídlo a ruku s poměrně dlouhými prsty, která nemilosrdně vyškubávala zmuchlané peří v monotónním rytmu pěkně jedno za druhým.

„Bavíš se dobře?“ zaslechl známý hlas. Angel. Zatímco oni hledali jeho, on vlastně našel je.

„Nevím,“ zazněl tichý klidný ženský hlas. „Opravuju zlomené křídlo a tohle je součást toho procesu.“

„Nemohla bys zkusit mluvit víc jako člověk?“

„To bych jím nejdřív musela být.“

„Aha,“ odtušil mutant sarkasticky.

„No tak, Angele,“ ruka přestala vytrhávat peříčka a namísto toho skoro až něžně hladila oškubaný pahýl. „Už jsem ti to přeci vysvětlovala. Člověk nebo mutant, to je jedno, se narodí, roste, učí se, najde si nějakou práci, založí rodinu, raduje se, zapomíná, stárne až nakonec umře.“

„Ale to je přesně to, co tu už tak dlouho probíráme. Znám někoho, kdo ti s tím může pomoct.“

„Nech to být, Angele. Prostě si sbalíš to peří včetně svejch kamarádů a vypadnete odtud dřív než se vám něco ošklivého stane,“ její hlas zněl víc než otráveně.

Do uší ho udeřil Angelův jasný smích. „Vidíš to? Už zase mluvíš jako normální lidská bytost. Je to v tobě někde schované a profesor ti může pomoct přestat myslet jako nějakej blbej počítač!“

„Mluvím jako normální lidská bytost, protože můj software má schopnost se učit. Přejímám zvyky a jazyk okolí stejně jako ty miliardu baktérií, která tady všude kolem poletuje. Jenom splývám s okolím, mám to v programu.“

„Tak teď lžeš sama sobě a moc dobře to víš!“

Angelův vzteklý hlas poznal dobře, stejně tak jako šustot peří, který obvyklé vzteklé rozmachování rukama doprovázel. Následovalo beznadějné vydechnutí a zvuk přibouchnutých dveří. O chvíli později už stanula vysoká blonďatá postava ve dveřích.

„Ani nevíš, jak rád vidím, že jsi vzhůru,“ zašklebil se Angel na Logana.

„Tak znáš mě,“ pokrčil mutant na lůžku rameny. „Já se spíš bojím o ´Ro.“

„Tak to nemusíš. Co se týče lékařské péče, nemohli jste si vybrat lepší místo na své letecké extempore,“ neodpustil si drobné rýpnutí.

Logan si jenom odfrknul. „Slyšel jsem nějakou ženu?“ vrátil mu poťouchlý výraz.

„Jo. Hannah. Teda říkám jí Hannah. Pořídil jsem si dost ošklivou otevřenou zlomeninu a ona mi to dala dohromady.“

„Áha,“ protáhl významně Logan.

„Nech toho,“ mávnul okřídlený mutant rukou. „Není to tak jak to vypadá.“

Logan ucítil, jak se prsty jeho družky sevřely okolo těch jeho a mladá bohyně bouří zhluboka vydechla otevírajíc oči. Otočila obličej na stranu a věnovala mu milý unavený úsměv. „Ahoj.“

Hlas měla trochu nakřáplý, ale pro něj zněl jako rajská hudba. „Ahoj,“ sevřel ruku pevněji snad proto, aby se ujistil, že to bledé stvoření v polštářích se mu před očima náhle nerozplyne.

„Hned jsem zpátky,“ otočil se Angel na podpatku a diskrétně se vypařil.

„Děkuju,“ obrátila Storm oči k Loganovi.

„Za co, ´Ro?“ nasadil nevinný výraz.

„No tak, netrap mě,“ zašeptaly sinalé rty v drobném úsměvu. „Jak ti je?“

„Pohoda, zase jsem ti dorostl do krásy,“ přetočil se na bok s šibalským výrazem ve tváři.

Kdyby mohla, smála by se štěstím na celé kolo. „To je dobře. Zkoušel jsi kontaktovat profesora?“

„Šššš,“ přiložil jí prst na rty. „Šetři se. Profesor chvíli počká.“

Storm unaveně zavřela oči a přikývla.

Do pokoje vstoupil Angel v doprovodu Hannah.

„To je Hannah,“ představil jí mutant ledabyle.

Žena jenom přikývla a přejela očima monitory. Stojíce mezi oběma postelemi začala z poliček za hlavami obou postelí vyndavat celou řadu různých předmětů. Oba mutanti vzápětí dostali samolepící žlutý proužek pod klíční kost.

„Máte bolesti?“ položila otázku oběma najednou.

„Ne,“ odpověděl Logan a Storm jenom zavrtěla hlavou.

„Tohle říká, že ano,“ odlepila oba proužky teď už vybarvené různou škálou barev a dřív než stačil Logan zaprotestovat, dostal na rameno velkou čtvercovou náplast. Storm dostala svou.

„Co je to?“ zeptala se.

„Náplast proti bolesti.“

„Náplast proti bolesti?“ zvedla mutantka obočí a téměř okamžitě cítila, že veškeré bolesti rázem jako zázrakem ustupují.

„Horká novinka na poli medicíny,“ mrknul na ně Angel s výrazem, který jako by patřil samotnému autorovi tohoto vynálezu.

„Dvacet let stará horká novinka,“ potřásla hlavou Hannah a odlepila náplast na mutantčině krku. Logan se téměř okamžitě nadzvedl, aby mohl sám posoudit zranění.

„Jak to vypadá?“ opřely se modré oči do zelených.

Dlouhé prsty sáhly na proužek a přelétly ho rychlým pohledem. O další zlomek okamžiku dostala Storm na paži pod náplast na bolesti ještě jednu, ovšem tentokrát v jiném barevném provedení. „Máte zvýšenou teplotu. Tohle obsahuje antipyretikum na horečku a širokospektrální antibiotikum na infekci v preventivní dávce.“

Hannah natáhla ruku a z další poličky vytáhla nádobu, která připomínala lak na vlasy. Krátce protřepala, jemně odvrátila mutantce hlavu a přestříkala čerstvé stehy.

„A tohleto je, sakra, co?“ zavrčel Logan.

„Lepidlo na tkáně, dokáže to hotový zázraky. Rána se zhojí bez jizev,“ ozval se Angel a demonstrativně natáhnul křídlo. Sice oškubané, ale bez nejmenšího škrábnutí.

Storm si nechala přelepit ránu a věnovala Hannah vděčný úsměv. „Děkuju.“

„Za co? Je to moje práce,“ pokrčila žena nevzrušeně rameny a obrátila se k mutantce zády. V tom samém okamžiku si Storm všimla tetování, které jí vykukovalo zpod trička bez rukávů. Četla nápis a udiveně zamrkala.

„Hej! Lady!“ zaprotestoval Logan, když mu žena stáhla pokrývku až na kolena. Vylétl jako střela a jal se opět zahalovat nahé tělo.

„Snad by ses nestyděl!“ vyprsknul Angel smíchy.

Ani tentokrát však krátkovlasá žena nikterak nezareagovala. Jako by se jí to vůbec netýkalo. Namísto toho, prohmatala mutantovo tělo v místě, kde měl ještě před pár hodinami díru. Logan jenom nechápavě vrtěl hlavou. Tohle celé se mu snad jenom zdá. Ta ženská s hlavou skoro jako profesor Xavier a kostěnými až nepřirozeně dlouhými prsty je prvotřídní studený čumák. Navíc neměla téměř žádné reakce, které by dokázal zachytit svými smysly. Žádný strach, stres, rozpaky, prostě nic. Tohle už párkrát zažil a nikdy to nevěstilo nic dobrého.

Storm studovala nápis, který až nepřirozeně jasně vystupoval z textury kůže na pravé lopatce:

„To přeci není normální,“ vydechla mutantka. Viděla už spoustu divných až velmi divných tetování, ale tohle vypadalo jako výrobní štítek.

„Taky bych řek,“ zavrčel Logan nevrle, protože tahle Hannah se mu ani za mák nelíbila.

Angel už hodnou dobu sledoval Stormin užaslý a zároveň znechucený pohled. „Vypadá to jako z koncentráku, co?“

„Spíš jako výrobní štítek,“ hlesla mutantka.

„Je to výrobní štítek,“ kývla hlavou Hannah a sloupla Loganovi z hrudníku snímač životních funkcí. Monitor nad jeho lůžkem zhasl, vyjel nahoru ke stropu, aby se v něm vzápětí beze stopy ztratil. „Můžete vstát, jestli chcete. Angele, podej prosím náhradní oblečení.“

„Výrobní štítek? O čem to sakra mluvíte?“ zvednul se Logan prudce a vzápětí mu projela hlavou vlaková souprava naložená prudkou bolestí. O zlomek vteřiny později se však vlak jako kouzlem vypařil. Bolest zmizela stejně rychle jako se objevila.

Angel mu podal hromádku několika kusů oblečení a obrátil se k Hannah. „Můžeš jim to ukázat?“

Bez mrknutí oka se Hannah svlékla a otočila se k oběma mutantům na postelích zády. Teď bylo tetování vidět v celé své zrůdné kráse. Uprostřed zad pod krkem byl zvláštní složitý geometrický obrazec, který vypadal jako logo nějaké společnosti zabývající se biologickým výzkumem a potom onen výrobní štítek hned vedle.

„Tohle by měl vidět profesor,“ svraštila čelo Storm.

„Taky si myslim,“ přikývl Angel.

„Za to já bych, velmi rád věděl, z čeho je tahle dáma ušitá,“ Loganovo vrčení vyplnilo místnost a vzápětí už mutant zkracoval vzdálenost mezi sebou a právě se oblékající ženou. „Ze všeho nejvíc totiž nesnášim roboty a podobný kraviny.“

Dřív než však popadnul ženu za rameno, aby jí otočil obličejem k sobě, ucítil její ruku na svém zápěstí. Rychlostí, kterou od někoho takového vůbec nečekal se mu protáhla pod paží a bolestivě mu zkroutila ruku za zády. O další okamžik později se jeho obličej blíže seznámil se zdí vedle dveří. Když ucítil dva prsty vražené vedle čelisti pod uchem, jenom udiveně zamrkal. Jednu ruku měl zkroucenou tak, že kdyby použil drápy, zřejmě by si probodnul vlastní srdce, nadlidská síla ho držela přimáčknutého na zdi a přesto se ani v nejmenším necítil ohrožený. Všechny tyto pohyby totiž byly varovného charakteru. Držela ho v šachu, přesto mu nezpůsobovala téměř žádnou bolest.

Místností se ozvalo varovné hřmění.

„Storm, ne!“ křiknul Logan, aby zabránil zpražení útočníka bleskem. „Nic mi neudělala!“

„Nejsem robot ani jiná podobná kravina!“ zasyčela mu žena do ucha a pustila ho. „A tohleto je přesně ten důvod, proč se nejpozději zítra seberete a vypadnete! Nevíte s čím si zahráváte!“

„Stůj!“ jasný hlas prořízl místnost a zarazil ženu mezi dveřmi.

Světle zelené oči se doslova vpily do modrých. Storm jí hleděla pevně do očí beze stopy strachu a dlouhou dobu se vůbec nic nedělo. Kdyby teď někdo upustil špendlík znělo by to jako pád výškové budovy stržené demolicí.

„Omlouvám se,“ usmála se mile Storm.

K úžasu obou mužů v místnosti ledový obličej roztál jako sněhulák na sluníčku. „Omlouváte se? Za co?“

„Urazili jsme vás. Zachránila jste nám život.“

„Nesmysl. Opravila jsem poškození. Na záchranu života jste nebyli dost mrtví,“ upřela na ně netečný pohled.

„Opravila poškození?“ tak teď už Logan vůbec nevěděl o čem je řeč.

„Proto mě vyrobili. Abych opravovala ostatní poškozené jednotky.“

Všichni tři mutanti rázem zaznamenali nevyřčené „a?“ mezi řádky.

„A?“ vydechla Storm.

„A abych likvidovala nepřátele systému. Nepohodlné lidi, mutanty, mimozemšťany, prostě všechny přesně tak jak se mi řekne. Bez ohledu na to co jsou, kdo jsou nebo co udělali.“

Hannah jim sdělovala informace se stejným vzrušením jako obyčejně prožívá hospodyňka, když už podesáté diktuje recept na svou vynikající vánočku skupině svých přítelkyň, které nebyly schopné zapsat si ho hned napoprvé.

„To nedává smysl. Jestli je to tak jak říkáš, jakto, že nám to vůbec říkáš? Neměla bys bejt někde schovaná a čekat až tě pošlou do akce?“

„Vy to znáte?“ obrátila se Hannah k Loganovi.

„Tak nějak,“ ušklíbnul se. „Vymknul jsem se kontrole.“

„Vymknul kontrole?“ Hannah náhle vypadala jako že nevěří vlastním uším. Nakročila až k němu a vztáhla ruku. Když promluvila, třásl se jí hlas. „Jak?“

„No stejně jako ty. Proč myslíš holka, že jsi tady a ne tam u těch, co tě, jak říkáš, vyrobili?“ založil si Logan ruce na hrudník.

Žena se zarazila a její ruka se volně svezla podél těla. „Jestli je tohleto co dělám teď vymknutí z kontroly, potom zbývá jediné. Zabijte mě, protože já nechci zpátky.“

„Klid, děvče,“ usmál se Logan. „Na to je ještě času dost. Nejdřív zavoláme profesora a ostatní a zjistíme, co za tím vším je.“

„Pomůžem ti,“ přikývla Storm.

„Na to můžeš vzít jed,“ dodal ještě Angel.

Logan hleděl na hebkou kůži Stormina krku a znovu prsty jemně přejel vybledlá místa svědčící o vážném zranění. Kdyby mu někdo řekl že je možné, aby se běžnou medicínou takhle rychle hojily rány, nikdy by tomu nevěřil.

„Myslela jsem si, že tam budu mít ošklivou jizvu,“ obrátila k němu Storm obličej.

„Na jizvách nesejde, lásko,“ pohladil jí mutant po vlasech a rozprostřel sněhobílé prameny, které mu uvízly mezi prsty, po polštáři. „Důležitý je, že jsi naživu.“

„A tady s tebou,“ převrátila se na bok a něžně ho políbila na nos.

„Víc než bych si mohl přát,“ namotal si zamyšleně pramen vlasů na prst.

„Něco tě trápí?“ zadívala se mu do očí.

„Víš, jak nesnášim tyhle vědecký experimenty a jestli je jenom z poloviny pravda to, co nám říkala, sahá to zřejmě dál, než si dovedem představit,“ převalil se na záda a založil si ruku za hlavou.

Storm mu položila ruku na svalnatou hruď. „Myslíš, že nám lže?“

„Těžko říct. Nemá normální reakce, který bych moh zachytit, ale profesor to z ní už dostane. Na druhou stranu si myslim, že nelže v ničem. Má vymytej dokonale naprogramovanej mozek, kterej když se dozvěděl že to co právě dělá je jeho vlastní vůle a ne nějakej pitomej software, málem zkolaboval.“

„Jo i mě to děsí,“ kývla Storm hlavou. „Jak někdo může něco takovýho udělat živé bytosti? Vždyť ona sama sebe považuje za věc.“

„Když se k tobě jako k věci chovaj hned od začátku, myslíš si, že je to normální,“ zavrčel Logan nevrle.

Ororo si položila tvář na Loganův hrudník a on jí objal rukou kolem ramen. „Myslíš si, že má šanci na normální život?“

„Myslím si, že ne,“ vydechl mutant. „Zřejmě ho nikdy neměla, takže nemá na co navázat, na co si vzpomenout. Musela by se to naučit všechno od začátku jako malý dítě a to chce čas. Spoustu času.“

Žena zvedla hlavu a pozorně studovala obavami stažený obličej svého druha. Logan nadzvedl hlavu aby zjistil, proč si ho tak prohlíží. „Vidíš něco zajímavýho?“

„Tebe,“ usmála se bílovlasá bohyně bouří.

Jeho obličej vystřídalo překvapení a vzápětí radostný úsměv. „Pojď ke mně,“ zašeptal a ještě víc si jí přitáhl k sobě. Dlouhou chvíli se těšili z přítomnosti toho druhého.

„´Ro?“ prolomil ticho.

„Ano?“

„Chtěl bych ti něco..“

„Omlouvám se za vyrušení z odpočinku X-Meni, ale musím vás nutně svolat na poradu. Získali jsme informace, které bych vám rád sdělil.“ Profesor Xavier se jim objevil v hlavách stejně nečekaně jako už tisíckrát před tím a sebral tak Loganovi slova z úst.

„Tak volno právě skončilo,“ zaúpěl Logan a pomalu se začal sbírat z postele.

„Vždycky když tohle profesor udělá, tuším problémy,“ následovala Storm svého partnera. „Co jsi mi to chtěl říct?“ vzpomněla si na nedokončenou větu.

Logan chvíli váhal a pak jí objal a něžně políbil. „Miluju tě.“

„Miluju tě,“ oplatila mu polibek.

O pár minut později, které vyplňovalo něžné objímání už svorně bok po boku kráčeli chodbou ke schodům nahoru do patra. Ona vysoká štíhlá nádherná žena a on o hlavu menší svalnatý muž vzezření vlkodlaka.

V jídelně bylo až na pár drobných zvuků ticho jako v kostele. Remy si v zamyšlení jednou rukou snímal karty, Kurt nervózně mával ocasem ačkoliv zbytek jeho osoby se zdál být klidný, Petr naopak působil klidně jako vždycky, Anna si krátila nervózní čas četbou nějakého časopisu, Angel přecházel sem a tam s neodmyslitelným doprovodem tichého šustotu peří, které od včera na holém křídle viditelně povyrostlo, Bobby si vyráběl kostky z ledu a stavěl z nich na stole věž a Scott sedíce v křesle maskujíc napětí vyčkával příchodu své Jean a ostatních mutantů jimiž byli profesor Xavier, Kitty a Hank McCoy.

Jakmile do jídelny vstoupili Ororo a Logan, oči všech přítomných se zdvihly v nadějném očekávání, že se už konečně dozví, proč sem byli svolání tak narychlo a hlavně zcela mimo běžné časové rozvržení dne. Od včerejšího návratu domů se profesor, Hank a Jean věnovali podivné neznámé ženě, zatímco Kitty se snažila ve vládních databázích dopátrat nějakých informacích o projektu, jehož číslo bylo vytetované na kůži. Všichni ostatní dostali volno, což bylo pro nervozitu přímo živnou půdou. Dlouhé čekání vyvolávalo obavy v každém z nich.

„Klid, děcka,“ ušklíbnul se Wolverine. „Jste nervózní jako sáňky v létě.“

„Zmlkni dědku,“ zamručel Iceman.

„Sklapni, ledáku,“ vrátil mu to malý mutant pohotově a přesunul se na okenní parapet.

Další dlouhé minuty se nic nedělo. Teprve až když Logan škubnul hlavou směrem ke dveřím, dalo to ostatním jasně najevo, že toužebně očekávaná výprava se blíží. Ovšem zamračené obličeje příchozích stažené chmurami byly předzvěstí něčeho velkého a velmi ošklivého. Mutanti tázavě zvedli obočí a čekali, kdo z příchozích začne jako první. Slova se přes všechna očekávání ujal Hank McCoy.

„Abychom se posunuli z místa, jest mou povinností odpovědět na jednu z vašeho nepřeberného množství otázek,“ začal Beast klidně, promnul si bradu a sejmul z očí brýle. „Takže naše bezesporu zvláštní neznámá není ani mutant ani člověk.“

„Není!?“ ozvalo se hned několik hlasů najednou. „A co teda je?“

„Pokusím se vás nezahrnout příliš vědeckými pojmy,“ potřásl hlavou Hank a zamyšleně si leštil skla. „Podle rozboru DNA je to uměle vytvořený hybrid.“

Jídelnou se rozeznělo zašumění.

„Hybrid?“ zvedl hlavu Angel.

„Hybrid čeho?“ následoval za ním Iceman.

„Počkejte, Hanku, označení hybrid se používá ve šlechtitelství rostlin, kupříkladu se zkříží dva druhy okurek, aby byly odolné proti plísni a mrazu,“ Storm vypadala, že nevěří vlastním uším a Logan zaujatě sledoval její nastupující rozhořčení.

„Bohužel tohle označení je víc než vhodné,“ vložil se do hovoru profesor. „Tito lidé byli uměle vytvořeni spojením geneticky vhodného materiálu a mimozemské DNA. A to zřejmě už před mnoha lety. Dalo by se skutečně říct, že je vypěstovali v laboratoři.“

Profesorova slova byla jenom těžko uvěřitelná. Jenže X-meni věděli, že profesor nelže.

„Toho se měl dožít Mulder,“ konstatovala Anna.

„Qui?“ Remy otočil hlavu ke své partnerce.

„Ále agent FBI z jednoho takovýho sci-fi seriálu. Honil se za mimozemšťany a byl přesvědčený o tom, že vláda dělá pokusy na lidech s mimozemskou DNA,“ mávla Rogue rukou, když se na ní upřelo několik nechápavých a tázavých pohledů.

„Tak hádám, že by byl fakt vodvázanej,“ zavrčel Logan. „Co dál?“ kývnul na skupinku vědeckých pracovníků.

„Našla jsem ten projekt,“ ozvala se tentokrát Kitty. „Dokonce to bylo až směšně jednoduchý. Nikdo nikdy zřejmě nečekal, že jim někdo z nich uteče a na základě toho tetování si vyhledá onen projekt ve vládních databázích. Prolomit heslo bylo potom až primitivní,“ ušklíbla se Kitty.

„Pro někoho jako jsi ty,“ usmála se Jean, která si mezitím sedla na opěradlo křesla ve kterém seděl Cyclops.

„Prvopočátek týhletý šílenosti se datuje do roku 1947,“ pokračovala Kitty se sebevědomým výrazem, který se však s dalšími slovy měnil ve víc než starostlivý. „V tom roce v červenci údajně havarovalo v Roswellu v Novém Mexiku UFO. Vláda tehdy všechno popřela a vydala po pár dnech prohlášení, že se jednalo o meteorologický balon slepený větším množstvím lepící pásky potištěné drobnými květinkami.“

Kolem dokola se i přes vážnost situace ozval pobavený smích. Vláda občas skutečně vydávala prohlášení podobného charakteru, aby tutlala projekty, o nichž se veřejnost neměla nikdy dozvědět a když přesto něco prosáklo napovrch, vydalo se dementi podobného znění, které celou záležitost záměrně bagatelizovalo a lidé na to dřív zapomněli.

„Takže tam skutečně spadnul létající talíř, který se odvezl na základnu Wright Field v Daytonu?“ mužský hlas doprovázený charakteristickým vrčením na sebe strhnul pozornost celé jídelny.

„Co ty o tom víš?“ přesunul se rubínový vizor k malému muži sedícímu na parapetu se zády opřenými o boční zeď okna.

„Tak má věk, aby to věděl, mein Freund,“ vložil se Kurt.

„Jasně,“ zazubil se Iceman. „Teď zase vytáhneš tu glosu o tom, že se to stalo ještě v dobách, kdy my všichni tady jsme ještě chodili po houbách a táhli za sebou na provázku gumovýho kačera.“

Ne, že by to Wolverine neměl na jazyku, ale tentokrát jenom zavrtěl hlavou. „Nevím o tom nic víc, než to co se psalo v tý době v novinách. Farmář, na jehož pozemku se to stalo, tvrdil, že našel nějaký divný vrak, nahlásil to policii, přijela armáda a všechno sbalila a odvezla. Byl okolo toho hrozný humbuk, média se předháněla kdo z nich vymyslí fantastičtější teorii a pak to prostě vyšumělo jako všechno,“ připálil si doutník a pootevřel okno ve kterém seděl.

„Odpověď na tvou otázku, Logane, zní ano,“ přikývla Kitty, která využila chvilku ticha, aby se opět ujala slova. „Podle toho, co se píše v tom projektu vláda tehdy skutečně získala mimozemskou DNA a zahájila výzkum, který se po pár letech změnil v tuhle naší šílenost. Několikrát to zastavili, znovu obnovili, stěhovali, až to nakonec zakotvilo v Nevadě. Před pěti lety to definitivně zastavili a podle záznamů uvedených v databázích veškeré výsledky pokusů zlikvidovali a projekt byl zrušen.“

„Evidentně ne tak docela,“ konstatoval stroze Colossus.

„Tady už zbývá se jenom dohadovat, co bylo dál,“ přikývl profesor Xavier. „Celý ten projekt zřejmě převzala nějaká soukromá organizace, vzhledem k tomu, k čemu byly celé tyhle pokusy směřovány a určeny.“

„A teď začíná jít do tuhýho,“ konstatoval rozmrzele Logan.

„Bohužel ti musím dát za pravdu,“ převzal slovo Hank. „Původním účelem výroby těchto lidí, protože se skutečně podle záznamů, které našla Kitty, jedná o výrobu, bylo vytvořit armádu jedinců, schopnou ochránit planetu Zemi před potenciálním útokem mimozemských ras. Proto se vzala lidská a mimozemská DNA a v laboratorních podmínkách v nádržích byli vypěstovaní lidé s hybridní DNA. Což se tedy nakonec po větších či menších neúspěších skutečně podařilo. V okamžiku, kdy se podařil prototyp fungující bez problémů, byla zahájena masová výroba různých modifikací, z nichž jedna je ona lékařská jednotka, kterou máme my tady u nás.“

„To je příšerný,“ vydechla Rogue.

„To je víc než příšerný. To je přímo děsivý, mes amis. Armáda Frankensteinů,“ zavrtěl hlavou Gambit, který strnule sledoval strukturu podlahy.

„Já ovšem odmítám mluvit o ní jako o výrobku. Vždyť nám přeci pomohla!“ Storm vrtěla hlavou.

„Vyrostla v laboratoři do dospělosti v čase kratším než půl roku. Všechno, co zná z lékařství má implantované v mozku včetně jakého si příkazu aktualizace, takže sama o sobě hledá a čte materiály týkající se nových trendů v lékařství, ať už jde o operační postupy, nové preparáty a tak. Jedná se a chová tak, jak jí bylo řečeno, přičemž teď se nachází ve stavu středně těžkého zmatení, protože se vymkla kontrole a neumí s tím tak docela naložit,“ promnula si Jean obličej. Posledních pár hodin strávila intenzivním výzkumem a stejně tak jako ona i ostatní už byli víc než vyčerpaní.

„Jenže to není náš největší problém. Náš největší problém spočívá v tom, že lékařských jednotek určených k ošetření ostatních je jen hrstka. Zbytek téhle armády jsou jednotky přesně naprogramované k jedinému účelu. Zabíjet.“

„To zhruba znamená, že někde tam venku je dobře vycvičená, odolná armáda zabijáků, kteří bez mrknutí oka splní úkol,“ hořce konstatoval Wolverine, seskočil z parapetu a přešel ke krbu.

„A my nevíme kde jsou, kdo jim rozkazuje a co,“ doplnila Storm a sledovala svého druha jak stojí s rukou zapřenou o římsu krbu a hledí kamsi do vyhaslého ohniště.

„Nevěšte hlavu, X-meni,“ usmál se přes všechna očekávání profesor Xavier. „Díky tomu tetování známe jméno organizace, dřív nebo později se nám podaří je vypátrat.“

„A jak to, že jim Hannah utekla? Podle toho co tu všichni říkáte, to přeci není možný,“ přeskakoval Angel pohledem z profesora na McCoye.

„Její tvůrci udělali chybu, kterou zřejmě mají všechny lékařské jednotky. Sice jí do mozku implantovali bezcitného zabijáka, ale zároveň po ní chtěli, aby zachraňovala životy ostatních. Vzniknul rozpor, který si shodou složitých a neovlivnitelných procesů mozku uvědomila a to jí dostalo ven,“ odpověděl profesor Xavier.

„Takže je jich mimo kontrolu víc?“ zvednul Kurt obočí.

„Jak to, že jsme dosud o nikom z nich neslyšeli? Vždyť tohle by přeci dost rychle prosáklo ven. Kdyby tu pobíhala armáda zabijáků, těžko by to někdo utajil,“ potřásl hlavou Scott.

„Zdá se, že Hannah je jediná a nebo ti ostatní vedou podobný poustevnický život jako ona, Kurte,“ přesunul se profesorův pohled k modrému mutantovi se žlutýma očima. „A na tvou otázku Scotte existuje hned několik odpovědí. Ti co je mají teď je rozdělili na menší skupiny a posílají je na likvidaci vybraných cílů, takže to celé může vypadat jenom jako obyčejný zločin. Další možností je, že tvůrci projektu opravdu větší část těchto bojovníků zlikvidovali a v současné době existuje jenom malá skupina pro soukromé účely oné organizace. A nebo jsou někde všichni dobře uskladnění a čekají až je někdo pošle do akce a my se jenom můžeme dohadovat co je to asi za lidi. Upřímně X-meni, říkám to velmi nerad, ale po zastavení projektu Sentinel mám z toho všeho velmi nepříjemný pocit.“

Víc profesor říkat nemusel. Každému v jídelně rázem došlo, co má přesně na mysli. Existuje-li skupina která bez mrknutí oka poslechne jakýkoliv příkaz, existuje taky reálné nebezpečí, že cílem budou zase mutanti. Ostatně jak jinak, když vlastníkem hybridů je soukromá organizace jejíž jméno nikdy nikdo neslyšel a neexistují o ní sebemenší záznamy.

„Tedy zbejvá zjistit kolik jich je, kde jsou a jak se jich zbavit.“

„S tím souhlasím, Gumbo,“ zvednul Logan hlavu.

„Tak to je poněkud radikální řešení,“ zavrtěl hlavou Hank. „Měli bychom ještě získat pár informací a teprve potom učinit tak vážné rozhodnutí.“

„Souhlasím,“ přikývl profesor. „A myslím, že dost informací ukrývá sama Hannah.“

„Houstone, máme problém.“

Ta věta zazněla překvapivě z úst Colossuse a bez výjimky všechny přitáhla k oknům jídelny. Na příjezdové cestě před školou zakončenou do kruhu uprostřed kterého trůnil velký květinový záhon stála dlouhá černá limuzína. Zadní dveře se otevřely a vystoupil šest stop vysoký statný Afričan, kterého tu všichni dobře znali. T'Challa známý též jako Black Panther.

„No ten nám tu chyběl,“ zavrčel Logan.

„Host do domu, hůl do ruky,“ utrousil Kurt a Logan ho počastoval velmi vděčným pohledem.

Ani profesor nebyl touto neočekávanou návštěvou nadšen, přesto se rozhodl ujmout se role správného hostitele a vyjel návštěvě v ústrety.

„Vážně si nemohl vybrat lepší chvíli. Mám hádat co tu chce?“ zadívala se Rogue na zamračenou Storm.

„To ani nemusíš. Bude to probíhat stejně jako loni na jaře. Přijde a vytáhne prsten s diamantem velikosti třešně o němž si myslí, že mě uchvátí. Požádá mě o ruku a bude se mě snažit ohromit všemi těmi řečičkami o společném vládnutí Africe. Já ho odmítnu, on bude dál naléhat a nakonec to skončí přívalovým deštěm s kroupami,“ uzavřela Storm svůj nástin příštích hodin.

V jídelně se objevila Hannah. Tedy spíš tak nejistě až skoro nesměle přešlapovala hned vedle dveří.

„A hele, kdo je tu!“ zmerčila jí Rogue a zatáhla ženu do chumlu mutantů. „Pojď mezi nás.“

„Měli jste mě zavřít a ne mě nechat volně se tu producírovat,“ hlesla Hannah.

„Nesmysl, má drahá,“ rezolutně odmítla Storm. „Nejsi zvíře, abychom tě zavírali. Jsi náš host.“

„Což se ovšem o tomhle říct nedá,“ Loganova tvář se zachmuřila a kývnutím hlavy upozornil zelenookou ženu na právě příchozí.

„Tomhle?“ Hannah nechápavě hleděla na příchozího. „Vždyť je to člověk.“

„To ti vysvětlim později,“ mávnul rukou mutant o hlavu menší než byla Hannah. „A možná, že poznáš sama, jak to myslim.“

Charakterizovat následující situaci jako vřelé přivítání milého hosta bylo víc než nadnesené. T'Challa se choval autoritativně, což někteří přítomní byli jen těžko schopní rozchodit a pokud šlo o Logana, ten se nesnažil vůbec. Hannah celou situaci pozorně sledovala a když T'Challa došel v uvítacím ceremoniálu až ke Storm, bylo jí hned jasné odkud vítr vane. Zvlášť, když se jí za zády ozývalo velmi výmluvné vrčení. A protože malý mutant a vysoký hybrid stáli opodál, Black Panther je sjel oba velmi opovržlivým pohledem a aniž by se s nimi jakkoliv přivítal přesunul se zpět ke Storm. Dřív však než se nadechl, spražila ho bohyně bouří velmi zlým pohledem.

„Nemáš ten pocit, že jsi někoho vynechal?“ o nějakém milém hlasu nemohla být vůbec řeč.

„Já o jeho pozornosti nestojim,“ hrdě přešel Logan až k T'Challovi a ač byl o notný kus menší než obrovitý Black Panther, rozdíl ve velikosti jako by se setřel nevraživostí, která teď z Wolverinea přímo sálala. „Měl by ses sbalit a vypadnout, kocoure.“

T'Challa se otočil ke Storm. „Mohl bych s tebou mluvit?“

Storm královským gestem rukou objala jídelnu. „Tak mluv,“ vyzvala ho.

„Mezi čtyřma očima,“ zabodly se černé oči shora do modrých vyčuhujících z pod zamračeného obočí.

„Dobrá, ale nedozvíš se nic jinýho než to, co posledně.“

T'Challa pocítil náhlý záchvěv vítězství. Ovšem vzápětí přišla studená sprcha. Storm přešla k oběma mužům, kteří se momentálně nacházeli ve stavu hraničícím s chutí toho druhého roztrhat na docela malinkaté kousíčky a rozdělila je vlastní osobou.

„Za chvíli jsem zpátky,“ věnovala Loganovi něžný pohled a měkce ho políbila na rty.

„Budu tě čekat,“ mrknul na ní Logan a nemohouc udělat nic jiného, zamordoval odcházejícího T'Challu alespoň pohledem.

Den se nachýlil k večeru a mutanti se nahoře v jídelně, která byla i společenskou místností bavili po svém. Jen Logan stál opřený o zábradlí balkonu, pokuřoval doutník a kochal se okolím.

„Hmmm, vysokej, tmavej… to musí být štramák,“ složila prostovlasá zelenooká žena předloktí vedle Loganových.

„Jestli mě chceš nasrat, tak pokračuj,“ vyzval jí mutant a pátravě se zadíval Hannah do obličeje.

„To ještě jde?“ odtušila bez hnutí brvou a věnovala mu stejný pohled jako on jí.

„Podívej, děvče, ty mě vůbec neznáš a nevíš, co jsem zač…“

„Tak to jsme na tom stejně ne?“ klidně otočila obličej směrem do zahrady. „A pokud mě zrak neklame, Storm není dvakrát nadšená z toho kocoura, jak jsi ho před chvíli tak trefně nazval. A já nemám ráda lidi, co na mě pohlížejí z vrchu jako na kus dobytka,“ pokynula hlavou směrem k dvojici procházející se po trávníku před školou.

Wolverine hleděl na profil hranatého obličeje a Hannah nevzrušeně pokračovala. „Vidíš? On se jí za každou cenu snaží narušit intimní zónu...“

„Cože?!“ nadskočil mutant a rychle pohledem zkontroloval situaci dole. To už měl jednu nohu na zábradlí.

„Zatracený lidi!“ donutila ho zatlačením ruky na rameno zase slézt. „Neříkám, že jí svlíká, ale že se jí snaží psychicky rozhodit. Sedíš si na uších, chlape?“

„Sakra!“ ulevil si Logan. Celá tahle situace ho zcela vyvedla z rovnováhy tak pečlivě udržované. Nemohl Black Panthera ani cítit a už vůbec nemohl překousnout fakt, že je s ním Storm sama.

„Klid. Vztek ti nepomůže, tedy pokud ho nechceš…“

„Naplátkovat,“ zavrčel Logan vhodné slovo.

„Jo, to je přesně ono.. naplátkovat.“ Hannah se uchichtla. „Velmi zajímavá představa. No nic,“ pokrčila rameny a znovu svou pozornost přesunula ke dvojici stojící dole. „Dívej se. Vidíš? Snaží se k ní dostat co nejblíž. Má lehká volná gesta, stále se jí snaží dívat do očí, to vypadá na vyznání lásky.“

Tentokrát už měl Logan na zábradlí i druhou nohu.

„Teda viděla jsem už leccos, ale ty jsi dokonalá horká hlava. Slez dolů a nech mě domluvit.“

„Ale Storm..“ protestoval.

„Dívej se!“ popadla ho za hlavu a otočila jeho pohled znovu dolů na trávník. „Storm ho odmítá. Od chvíle co se tam zastavili, má založené ruce na hrudníku. Jasné odmítavé gesto. A teď. Všim sis, jak proti němu rázně odmítavě zvedla ruku? Jako by mu chtěla setnout hlavu. A teď vystrčila bradu. Drží hlavu hrdě vzhůru stejně tak jako zbytek těla. Kdepak, můj malý adamantiový příteli, tahle žena toho vysokýho tmavýho štramáka tam dole nechce. A to dokonce tak, že se zdá, že mu při nejbližší příležitosti tak říkajíc přižehne zadek bleskem. Nemusíš mu hned způsobovat zranění neslučitelná se životem. Stačí se jen dívat,“ zakončila téměř šeptem.

„To byla dokonalá analýza, Hannah“ ozval se hluboký melodický hlas za nimi.

„Doktor McCoy,“ narovnala se žena.

„Hanku,“ zvedlo se zamračené obočí.

„A koukám, stoprocentně přesná,“ vykoukl Beast zpoza zábradlí, aby zhodnotil situaci dole.

Mladá žena pokrčila rameny. „Chceš-li odhalit slabiny protivníka v boji muže proti muži, musíš analyzovat vzorec chování.“

Hank McCoy si posunul brýle na širokém lvím nose a usmál se. „Byl bych rád, kdybys mě doprovodila do laboratoře. Rád bych ti něco ukázal.“

„Samozřejmě,“ usmála se zcela spontánně a pokynula mu hlavou. Vzápětí se opět otočila k T'Challovi a skoro by se zdálo, že na něm zálibně spočinula pohledem.

„Snad ses nezamilovala?“ rýpnul si teď už o dost klidnější Logan. Tenhle uměle vypěstovaný hybrid měl pravdu ve všem, co říkal. Storm Black Panthera přímo zasypávala odmítavými gesty, avšak kdykoliv se přiblížil, ani o krok necouvla naopak ho silou své vůle zase zatlačila zpátky.

„Zamilovala?“ vydechla Hannah napjatě. „Nemám tušení, co to je.“

„Jednou ti to vysvětlim,“ teď pro změnu Logan něžným pohledem spočinul na své bílovlasé bohyni.

„Ale kocour má moc krásnou lebku. Kdybys ho přeci jenom chtěl rozčtvrtit, mysli na mě. Ta lebka se mi fakt líbí,“ obrátila se k oběma mužům, kterým obočí v údivu vylétlo nahoru. „To byl vtip, pánové, snad jste si nemysleli, že…“

„No musím se přiznat, že chvilku jsem si to opravdu myslel,“ vydechl Hank zatímco Logan se mezi smíchem snažil popadnout dech.

„Myslím, že humor tedy není má silná stránka,“ povzdechla si Hannah a Logan se ještě hodnou dobu po jejich odchodu pochechtával.

Po odpoledním hovoru s T'Challou se Storm cítila jako ponožka, která právě prošla intenzivním pracím cyklem zakončeným desetiminutovým odstřeďováním. Jenom síla její vůle způsobila, že Black Panther jejich společný rozhovor přežil ve zdraví. Musí se ho zbavit za každou cenu a to co nejdřív. Už jenom proto, že jediným mužem, kterého miluje, je Logan.

Z úporného přemýšlení jí vyrušil pravidelný zvuk. Jakési bušení se tiše neslo chodbou. Šla za zvukem až dorazila k pootevřeným dveřím pokoje, který dali Hannah z nichž zvuk vycházel. Zaklepala a přiložila dlaň na dveře.

„Můžu dál?“ strčila obličej do dveří.

Hannah seděla na posteli a házela si míčkem. Míček se odrazil od země, od zdi a skončil v dlani téměř omotán dlouhými kostnatými prsty.

„Samozřejmě,“ vyskočila Hannah na nohy tak rychle až se Storm lekla. „Zranění se nehojí dobře? Máš bolesti?“

„Ne, ne, je to v pořádku,“ usmála se mutantka a mladou ženu zase posadila na postel. „Jsi opravdu vynikající doktor.“

„Je to moje práce,“ pokrčila Hannah rameny. „A pak hádám, že v tvém případě by byl ten malý rtuťovitý muž velmi smutný.“

Storm se pousmála a ukázala na židli za sebou. „Můžu ti chvíli dělat společnost?“

„Ty jsi tu doma,“ pokynula Hannah mutantce hlavou.

„Jak se ti vlastně podařilo udržet ho na balkoně?“

„Řekla jsem mu, aby se díval.“

„Díval?“

„Na tvé obranné postoje. Potřeboval snížit hladinu adrenalinu.“

„Jaké obranné postoje?“

„Když se k tobě kocour přiblížil, založila sis ruce na hrudník, hrdě si zvedla hlavu a vystrčila jsi bradu bojovně kupředu.“

„Já vystrkuju bradu bojovně kupředu?!“ vyskočila Storm na nohy.

Hannah jenom lehce zvedla hlavu a usmála se. „Jo. Přesně jako teď.“

Mutantka se zarazila. Sjela pohledem na své ruce vzdorovitě zkřížené na prsou a přistihla se, že skutečně drží hlavu vzhůru s bradou jakoby vystrčenou k potenciálnímu útočníkovi.

„Máš pravdu,“ zasmála se. „Nikdy jsem si toho nevšimla,“ usadila se zpátky do židle. „A to ho vážně uklidnilo?“ pochybovačně se zadívala do zelených očí.

„Je do tebe zamilovaný, jak vy říkáte. Považuje T'Challu za konkurenci. Jenom jsem mu ukázala, že konkurenci T'Challa nepředstavuje a že tedy může být klidný. Což se podařilo tak zpoloviny. Dokud tu kocour bude, nebude Logan klidný nikdy.“

„Kocour!“ vyprskla Storm vztekle. „To perfektně sedí. Je jako mlsnej kocour, úlisnej a vtíravej jak mazání na nohy. Kdybych mu tak uměla přičarovat pořádný parohy a oslí uši!“

„Myslíš jako v tý pohádce o jablíčku parohátku a hruškách ušatkách?“

„Mě by docela stačilo jenom to jablíčko parohátko,“ vydechla Storm. „Blesk doprostřed čela mu posledně zřejmě nestačil.“

Hannah se zvedla z postele a odložila míček na noční stolek. Když vykročila z pokoje, udivená Storm spěchala za ní.

„Počkej, Hannah, kam jdeš?“

„Dojdi pro Logana a Warrena a přijďte za mnou do Hankovy laboratoře,“ spiklenecky mrkla Hannah na mutantku a zmizela ve výtahu.

Tři mutanti napětím ani nedýchali. Dlouhé prsty v chirurgických rukavicích právě za sklem hermeticky uzavřené malé laboratoře nabíraly do injekční stříkačky nazelenalou tekutinu z malé zkumavky ve stojánku.

„Proč to musí bejt vždycky takhle jedovatě zelený?“ Angel měl nos nalepený na skle a sledoval ženu, která krom rukavic neměla žádné ochranné pomůcky.

„To vzniká sloučením chemických a biologických materiálů,“ ozvalo se z reproduktoru nad nimi. „A hlavně vláda vydala nařízení podle kterého se určité typy chemických látek barví už u výrobce.“

„Jako benzin,“ ušklíbnul se Logan. „Ten se barví podle oktanovýho čísla.“

„A nebude to mít nějakou příchuť nebo zápach? T'Challa má taky zvířecí smysly a instinkty, Hannah.“

Zelené oči se oddělily od sledování nasazování jehly na stříkačku a zahleděly se do modrých za sklem. Chvíli to vypadalo, že se Hannah tváří uraženě, že snad si někdo dovolil pochybovat o jejích znalostech, ale byl to jenom stín, který z její tváře zmizel v okamžiku, kdy zavrtěla hlavou. „Bez příchuti a bez zápachu.“

„A účinek?“ vyhrknul Wolverine dychtivě.

Angel i Storm se udiveně otočili na Logana.

„No co je?!“ rozhodil Logan rukama. „Zajímá mě jestli ho uvidíme se vší parádou nebo mu to vyraší tři dny potom, co odtud odjede.“

„Nástup účinku je okamžitý. Nejdéle do pěti minut bude mít na hlavě jelení parohy.“

„Nemohla bys prostě normálně jako člověk říct, že z něj bude za pár minut parádní šestnácterák?“ svraštil čelo Angel.

Hannah stiskla otevírání dveří přechodové komory a když byla očištěna atmosférou dusíku, otevřela další dveře ven. Mutanti chvilku udiveně sledovali, jak bez mrknutí oka vystavuje tělo dusíkové atmosféře o ne zrovna pokojové teplotě a tváří se, že jí to ani v nejmenším nevadí.

„Takže Angele,“ potřásla hlavou Hannah když se objevila vedle nich. „Za pár minut co si kousne do otráveného jablka, bude z něj parádní šestnácterák,“ náhle Hannah přeběhl po tváři téměř dokonalý škodolibý výraz. „Dalo by se dokonce říct, že mu tady Storm nasadí parohy.“

„Ty jsi anděl,“ rozesmála se Storm.

„On je anděl,“ zapíchla Hannah prst do Warrenova hrudníku. „Já jsem tvá dobrá víla.“

„Spíš čarodějnice, co otrávila Sněhurku,“ konstatoval Logan.

„Logane!“ okřikla ho Storm.

„Nebo tak,“ pokrčila Hannah netečně rameny.

„Pěkná Sněhurka!“ vyprsknul Angel smíchy. „Zbývá už jenom vymyslet způsob jak přinutíme kocoura sníst jablko.“

Teď to byla Storm, kdo měl pro změnu velmi škodolibý výraz. „Tak to nechte na mě.“

Storm stoupala po schodech, v náručí nesla mísu plnou zelených jablek a pod paží přidržovala ranní noviny. I přesto, že si myslela že v noci ani oka nezamhouří, spala překvapivě dobře. Ovšem vidina blízkých událostí v ní přeci jenom vyvolala určitou nervozitu. Včera večer nastínila ostatním zasvěceným svůj plán. Překvapivě jednoduchý a prostý. Ostatně příliš složité plány měly jednu nepříjemnou vlastnost. Hroutily se v  tom nejnevhodnějším okamžiku.

Venku začalo svítat a institut byl ještě v náručí spánku. Čas jako stvořený pro nějaký kanadský žertík.

V kuchyni odložila noviny, posadila se na židli ke stolu a malým nožem začala zbavovat jablka slupek.

„Dobré ráno.“

T'Challa se objevil přesně podle očekávání. Bodejť by ne, když ona sama dělala při procházení kolem jeho pokoje patřičný hluk. Jak čekala, T'Challa neváhal ani minutu, aby rychle nevyužil příležitost být s ní sám. Když se naklonil pro polibek, odtáhla se. Kdyby byla najednou příliš milá, bylo by mu to podezřelé.

„Kde je ten…“ posadil se na volnou židli a sledoval ebenové ruce zbavující jablka slupek. Krátké a dlouhé spirály padaly na stůl a mutantka okrájená jablka krájela na malé dílky.

„Myslíš Logana?“ utnula rychle případnou urážku na Loganovu adresu aniž by zvedla oči od nože.

Neochotné přikývnutí jí dalo jasně najevo, že právě on je tím na koho se ptá.

„Je někde venku,“ sebrala z mísy další jablko a pokračovala ve svém snažení.

„Budeš péct svůj vynikající jablečný koláč?“

„Ano. Je to tu docela oblíbený pečivo k snídani.“

„Tak to se ani nedivim,“ lišácky na ní mrknul a natáhl ruku pro jablko.

„Nejsou umytý,“ upozornila ho Ororo klidným hlasem ačkoliv tep jejího srdce teď spíš vypadal, že běží maratón.

„Mě to nevadí,“ usmál se na ní, vytáhl z mísy jablko a začal ho leštit o hruď.

„Tak co vidíš?“

Hannah stála pod oknem kuchyně, ruce natažené nad sebe a v dlaních Loganova chodidla.

„Zlomim ti pazoury,“ zavrčel Logan, nakoukl do okna a zase se stáhl.

„Tvoje váha se rozloží do dlaní. A krom jiného si to dokážu spravit sama,“ zaklonila hlavu a zadívala se na muže nad sebou.

„To ti to vážně nevadí?“ svraštil čelo Logan a nechápal jak se k tomuhle vůbec dal přemluvit.

„Těch tvých 136,5 kg mrtvý váhy jsem tahala z letadla. Tohle je mnohem lepší,“ usmála se a dál stála jako skála.

„Kolik?!“

„Bože ochraňuj mě před ješitnými mutanty,“ zvrátila oči vsloup. „A to, že jsem tě viděla nahýho nebo že jsem ti cinkala kusem železa zvaným komorní A o žebra to ti nevadí?“

„Co že jsi dělala?!“ nadskočil malý muž tak, že se celá tahle věž složená z mutanta a hybrida málem odporoučela k zemi.

„Tak už se dozvím, co vidíš?“ svraštila Hannah čelo když po pár vteřinách získala zpět stabilitu.

Logan se rychle vzpamatoval a nakoukl do okna. „Sakra, už žere to jabko!“

Hannah trhla rukama a Logan ztratil rovnováhu. Nevěděl jak, ale najednou ho držela v náručí. Dřív než začal protestovat, postavila ho na nohy. Natáhl k ní ukazováček a nadechnul se. Ona se však otočila a kráčela podél zdi k bočnímu vchodu.

„Hej! Tohleto už mi nikdy nedělej!“

„Snad si nečekal, že tě nechám slejzat stejně dlouho jako si se sápal nahoru!“ houkla přes rameno a pokračovala v chůzi.

„Zatracenej hybride paličatej!“ ulevil si Logan a spěchal za ní. „Myslíš si, že běžně lezu ženskejm po zádech?!“

„No asi ne, když ti to trvalo tak dlouho,“ otevřela dveře a přidržela je do chvíle než onen malý mutant vešel dovnitř.

„Sakra!“

„Klid. Já to nikomu neřeknu,“ zasmála se Hannah.

„No to bych ti taky vřele doporučoval,“ probodnul jí pohledem.

„Nekrafej a jdi napřed,“ odbyla ho Hannah a zůstala stát u schodů.

Dlouhými kroky nakráčel Logan do kuchyně a tázavě se zadíval na Storm. Lehce přikývla.

„Dobré ráno, lásko,“ přitočil se k ní a přes hromadu zlých pohledů, kterými je T'Challa zasypával, se políbili na uvítanou tak jako každé ráno. „Jak ses vyspala?“

„Dobře,“ věnovala mu Storm milý úsměv. „Počkáš na koláč?“

„Moc rád,“ přikývnul, natáhl se pro jablko a posadil se na další volnou židli. On se však s nějakým leštěním nenamáhal.

„Ty taky jíš koláče?“ sarkasticky se zeptal T'Challa. „Já myslel, že jsi na syrový maso.“

„Lepší maso než kytky,“ Logan mu pohotově odpověděl dobře mířenou jízlivostí. „A Storminy koláče jsou nepřekonatelný,“ mrknul na mutantku krájející jablka.

T'Challa se ušklíbnul a dál konzumoval jablko.

Do kuchyně vstoupil další aktér tohoto komorního divadla a popřál všem dobrého rána.

„A jak ty ses vyspala, Hannah?“

„Dostatečně,“ přikývla krátkovlasá hlava. „Jenom to pořád nemůžu najít.“

T'Challa tomu nevěnoval pozornost. Ukousnul poslední sousto a rozhlížel se po koši. Když ho konečně našel, vyhodil ohryzek a otřel si ruce do utěrky.

„I když teď to vypadá, že jsem to konečně našla!“

K velkému T'Challově překvapení se vedle koše na odpadky vyloupla Hannah, vylovila ohryzek a držíce ho za stopku velmi důkladně zbytek jablka zkoumala. Vzápětí ho s vítězoslavným výrazem přesunula do krychlového boxu s výmluvným znakem na boku. Box spěšně uzavřela a zajistila otočným mechanickým zámkem.

„Myslíš ten ztracený Hankův experiment?“ zeptala se Storm s přímo andělsky nevinným výrazem.

„Právě ten,“ kývla Hannah hlavou a poklepala dlaní na box. „Ale teď už můžete být klidní, je zavřený tady,“ uculila se a na malé klávesnici naťukala autorizační kód zámku. Ozvalo se krátké pípnutí, v boxu to zarachotilo a jasný zvuk západky ostatním sdělil, že obsah boxu na biologicky nebezpečný odpad je bezpečně uzavřen.

„Co to je?“ T'Challa užasle sledoval box označený symbolem biohazard a začal mít divný pocit.

„Hopla! Asi se to zatoulalo až sem,“ pokrčil Logan rameny a s velmi poťouchlým výrazem kousal svůj zcela biologicky nezávadný plod. „Jsem rád, že jsi to našla.“

Hannah pokrčila rameny a všichni tři už jenom sledovali, jak se vlasy na T'Challově hlavě rozestupují a překvapivou rychlostí mu rostou jelení parohy.

„Ale zdá se, že jsem ten experiment se zvířecí DNA našla pozdě.“

T'Challa měl najednou pocit, že má divně nevyváženou hlavu. Opatrně zvedl ruce a když nahmatal parohy, popadl ho vztek. „Co to má sakra bejt?“

„Klid,“ mávla rukou Hannah. „Nejdýl za týden to odezní, i když možná je budete muset shodit. Je mi to opravdu moc líto.“

Z jejího netečného výrazu však nemohl Black Panther vyčíst nic.

„Storm!“ zoufale se T'Challa obrátil na svou kýženou budoucí nevěstu.

„Měl jsi mě poslechnout a odejít,“ pokrčila rameny bílovlasá bohyně beze stopy soucitu.

„Asi budeš muset chodit do dveří bokem, kocoure,“ přisadil si ještě Logan.

„Mezi námi je konec!“

T'Challa hrdě hodil hlavou a málem ztratil rovnováhu. O další chvíli později se zaklesl mezi zárubněmi dveří a ostatní už měli slzy smíchu na krajíčku.

„Panebože! Co se vám to stalo!“ objevil se na chodbě Angel. Poslední člen tohoto divadelního kvarteta málem celé představení zaspal.

„Neprovokuj mě, kuře!“ zaprskal T'Challa jako správný kocour a po chvilce trhání hlavou se mu podařilo nenadálou ozdobu vymanit ze sevření dveří. Doprovázen smíchem prchal k autu jako spráskaný pes.

Logan zálibně hleděl za vzdalujícími se parohy vykukujícími ze střešního okýnka naleštěné černé limuzíny a jeho pohled se svezl na stejně spokojeně se tvářící Storm, aby se zastavil na Hannah.

„Tak co, ještě chceš jeho lebku?“

„Hmmm,“ protáhla Hannah a mlaskla jazykem. „Ne. Teď už se mi ta lebka nelíbí ani trochu. Když budu chtít paroháče, střelim si jelena.“

Okolo stojící dav mutantů se rozesmál.

„Může si za to sám. Kdyby poslouchal, co mu Storm říkala, moh si to ušetřit,“ mudroval okřídlený mutant a vzal zelenookou ženu kolem ramen.

Hannah jenom chvilku zaváhala a pak pokrčila rameny. „Co bys taky chtěl od chlapa, co žere kytky ve tvaru srdce.“

Smích, který následoval, byl slyšet na míle daleko.

„Teda děvče, ty jsi jinak magor, ale když něco řekneš, stojí to fakt za to!“ mrknul na ní Logan, natáhl ruku a za pas si přitáhnul Ororo těsně k sobě.

„T'Challa už odjel?“ ozval se za nimi profesorův hlas.

„Neodkladná záležitost,“ pokrčila Storm rameny.

„Aha,“ usmál se profesor. „Pojďte. Máme pro vás novinky ohledně projektu číslo 82517 – A51 – H18.“

X-meni hleděli na satelitní snímky objektu kdesi v Nevadské poušti zachycující na první pohled opuštěný komplex budov. Všechno by vypadalo normálně až na tři nákladní auta, která se objevila na snímcích pořízených při nočním přeletu satelitu. Jak fotografie rychle následovaly po sobě, z aut vystupovaly nějaké osoby a jako mravenci vykládaly nějaké krabice a nosily je dovnitř. Na dalších několikrát zvětšených snímcích byly patrné zbraně na zádech oněch mužů. Kitty právě všem vysvětlovala jak se ke snímkům dostala a co bylo vlastně příčinou jejího zájmu o právě tento opuštěný vojenský objekt. Na posledním maximálně zvětšeném snímku, i přesto že byl značně rozostřený, byl jasně patrný nápis na velkých vratech budovy. H18.

„….zkrátka a dobře mi to nedalo spát,“ uzavřela mutantka svůj proslov a vychutnávala si uznalé pokyvování zbytku týmu.

„Teď když jsi nám to vysvětlila, je to vlastně až přízračně jednoduché. Celou dobu jsme to měli takříkajíc před očima,“ pokýval hlavou Beast.

„A51 je označení pro část Nevadské pouště, kterou všichni milovníci UFO znali jako Area 51. Tam se údajně měly odehrávat všechny ty pokusy s  těly z havarovaného létajícího talíře. A H18 je přímo označení budovy. Navíc podle ostatních záznamů pilně odebírají elektřinu, takže i když se navenek tváří, že budova je opuštěná a mimo provoz, panuje tam čilý ruch,“ dokončila Kitty vyprávění celé své pátrací akce.

„Hangar 18,“ vydechla Hannah. Všechno to najednou začalo zapadat do sebe. Všechny kousky skládačky, které vypadaly, že k sobě vůbec nepatří najednou splynuly v jeden dokonale čistý a jasný obraz.

„Takže připravíme letoun a se setměním vyrazíme,“ obrátil se Scott na profesora, který vzápětí pokýval souhlasně hlavou.

„Chcete tam letět i přesto, že nevíte do čeho jdete? Postavíte se tisícihlavé armádě tvorů, kteří necítí bolest a na životě jim vůbec nezáleží?“ vysoká zelenooká žena na sebe strhla pozornost všech.

„Už jsme zvládli horší věci, děvče,“ nenechal se Logan ani v nejmenším zviklat. „Tím spíš, jestli je všechno tak jak říkáš a tak jak Kitty zjistila. Musíme zjistit co se tam děje a kde jsou ti ostatní.“

„Ostatní jako já? A když tam budou co s nimi uděláte? Hodláte je převychovat nebo něco podobně bláhového? Uvědomujete si vůbec, že je budete muset zabít a to do toho posledního?“ zelené oči doslova probodávaly každého na kterém spočinuly.

„Nejprve zjistíme, co se tam vůbec děje. Je dost dobře možné, že už tam nikdo z vás není. Potom tedy aspoň zkusíme najít vodítka, která nás snad posunou dál,“ profesor mluvil klidně a na Hannah to působilo jako sedativum.

„A tebe vezmem s sebou,“ mrknul na ní Angel. „Když se nám něco stane, ty nás ošetříš.“

Angel mluvil jistě, ale přeci jenom se obrátil k ostatním pro souhlasnou odpověď. Všichni bez výhrad pokývali hlavou.

„Takže připravte se na cestu,“ uzavřel velitel Summers poradu. „Víte co máte dělat.“

Hannah stála na verandě školy a na odhalené kůži cítila lehký vítr. Hlavou se jí honila spousta myšlenek a tak strnule hleděla do krajiny ve snaze je uklidnit pohledem na zeleň kolem.

„Teď bych docela rád věděl, na co myslíš.“

Otočila se a spatřila usměvavého Warrena.

„Jak dlouho už tam stojíš?“ zeptala se s drobným úsměvem ráda, že jí někdo vytrhl z černých představ.

„Chvíli,“ potřásl hlavou. „Mám se ptát, co tě trápí?“ pozorně sledoval její obličej, ale z jejího výrazu tváře se mnoho vyčíst nedalo, snad soustředění a možná starosti.

„Přemýšlím jak vás přesvědčit, aby jste do Nevady neletěli.“

„To jsem tušil. A taky je mi jasný, že by ses tam nejradši vypravila sama.“

Přikývla. „Jenže já tam pěšky dřív jak vy letounem s tryskovým pohonem nebudu.“

„To asi nebudeš,“ usmál se Angel a došel až k ní. „Myslím, že si o nás děláš zbytečný starosti. Dokážem víc než na co vypadáme.“

„Já nechci, aby se někomu z vás kvůli mně něco stalo,“ sklonila s vrtěním hlavu.

Okřídlený mutant jí vzal za bradu a zvedl si její obličej tak, aby jí mohl hledět do očí.

„Nejsme malý děti, Hannah. Postaráme se o sebe a ať už je tam cokoliv, zvládnem to. Jasný?“

„Jasný,“ přikývla po kratičké chvilce přemýšlení. „Mohla bych tě o něco požádat Angele?“

„O cokoliv,“ usmál se.

„Potřebuju počítač. A něco, kam lze uložit velké množství dat.“

„Dobrá…“ protáhl Angel protože si nebyl jistý, kam tím směřuje. Na okamžik se mu usídlila v hlavě myšlenka, že by snad Hannah chtěla zjistit potřebné informace o nich a o škole, aby je mohla předat druhé straně. „A na co to potřebuješ?“

„Doktor McCoy mě požádal o nějaké poznatky z medicíny a já se potřebuju nějak zaměstnat než vyrazíme do Nevady. Stačí mi jenom počítač, nepotřebuju žádné připojení k internetu nebo k vašim školním databázím. Všechno, co potřebuju, mám tady,“ usmála se a svým dlouhým ukazovákem si poklepala na spánek.

Angelovi spadnul ze srdce kámen. „To myslím půjde zařídit, pojď,“ popadnul jí za ruku a oba zmizeli v útrobách budovy.

V institutu panovaly horečné přípravy na noční akci. Zatímco jedni kontrolovali letoun, druzí připravovali výstroj a výzbroj.

„Připravuješ polní nemocnici?“ Profesor Xavier sledoval modrého obra, jak vybavuje dva speciální batohy lékařským materiálem.

„Nevím, co nás tam čeká, Charlesi, takže chci být připravený,“ z pod brýlí se Hank podíval na muže v elektronickém invalidním vozíku. „I když jak jistě sám dobře víš, doufám, že nebude nic z toho potřeba.“

Profesor se usmál. Někdy ani nemusel myšlenky druhých číst, aby věděl co si myslí. V roztodivné škále věcí ho upoutalo několik věcí, které doposud neviděl. Přijel blíž a natáhl ruku pro úzký stříbrný válec s rozprašovačem krytým průhledným žlutým víčkem.

Doktor McCoy sledoval jeho pohled a usmál se. „To mi tu nechala Hannah. Ta látka uvnitř okamžitě zastavuje i středně těžké krvácení. Podrobil jsem to zevrubnému výzkumu a musím se přiznat, že něco podobného jsem ještě neviděl. Léta se spousta vědců zabývala něčím podobným, ale tohle je už hotové. Nebo tohle,“ vzal do ruky skleněnou ampulku s čirou tekutinou a podal jí Charlesi Xavierovi. „Podle počítačové simulace to absolutně blokuje nástup šokových stavů. A lepidlo na kosti, které už bylo vyzkoušeno na Angelově křídle. Neskutečné. My to hledáme a oni už to dávno mají.“

Charles Xavier sledoval nadšení svého přítele a jenom se usmíval. „Myslím, že požádám Hannah, aby tu s námi nějaký čas zůstala.“

„Chtěl jsem tě zrovna požádat o totéž,“ rozlil se po lví tváři velmi šťastný výraz.

„Něco mi říkalo, že by ti to udělalo radost,“ zatvářil se profesor skoro až šibalsky a vyrazil zkontrolovat další probíhající přípravy.

Dlouhé kostěné prsty létaly nad klávesnicí rychlostí, která brala dech. Chvíli co chvíli přestala Hannah psát, aby počítač mohl zobrazit to, co se nahromadilo v paměti právě díky tomuto rychlému psaní. Angel za jejími zády přecházel sem a tam.

„Nemohl by sis sednout na zadek?“ zvedla Hannah ruce z klávesnice a otočila se k němu. „Chodíš tu jak zvíře v kleci.“

Angel se spokojeně zazubil. „To bylo docela trefný přirovnání.“

„No moc se neraduj,“ mávla rukou, protože jí bylo jasné kam tím směřuje. „Jenom tu přecházíš sem a tam, šustíš peřím a šoupeš botama o podlahu. A to všechno za mými zády.“

„Takže tě to rozčiluje,“ zpozorněl.

„Jestli ti to udělá radost, tak mě to fakt rozčiluje,“ kývla a usmála se.

„Fajn!“ zaradoval se jako malé dítě nad cukrátky. „Nikam nechoď, dojdu nám pro něco na zub,“ mrknul na ní mezi dveřmi.

„Kam bych asi tak chodila,“ zvedla oči k nebi.

„Perfektní!“ jásal mutant a Hannah si na krátký okamžik myslela, že snad začne radostí křepčit a poskakovat jako šílenec. Křídla zmizela z dohledu a Hannah zavrtěla hlavou. „Blázen,“ povzdechla si a otočila se zpět k monitoru na kterém rostly řádky s textem jako houby po dešti.

„Jo, ale do tebe.“

Zpoza dveří se vyloupnul malý mutant, který zaslechl jejich rozhovor a přišel se podívat, co se tu děje. Když viděl Angela radostně vyběhnout ze dveří, chtěl se zase otočit a jít si po svých. Jenže zaslechl její povzdechnutí a to ho zase vrátilo zpátky.

Hannah se pomalu otočila a nechápavě na něj hleděla. „To je jako s tím zamilovat se?“

„Tak nějak,“ přikývl.

„To je příliš složité pro někoho jako jsem já,“ zavrtěla Hannah rozhodně hlavou.

„Naopak, děvče. Je to až směšně jednoduchý. Když máš někoho rád nebo jsi do něj dokonce zamilovaný, což bych asi charakterizoval jako druhý stupeň od mít rád, cítíš se s tím druhým dobře. Vyhledáváš jeho společnost, líbí se ti jak se směje nebo jak se na tebe podívá, když se ráno potkáte u snídaně. A když se máte na delší čas odloučit, cítíš smutek a takovou zvláštní prázdnotu v duši.“

Logan si v zamyšlení studoval špičky bot a Hannah ho pozorně sledovala. „Tedy já nevim jak ty,“ prolomila chvíli ticha, která nastala. „Ale mě to tak jednoduchý nepřijde.“

Malý mutant zvedl hlavu, zadíval se jí do očí a při pohledu na zmatený výraz její tváře se musel usmát. „Vlastně máš pravdu. Někdy je to zatraceně složitý.“

„A když ve zdraví přežiješ všechny tyhle trable s láskou, obyčejně bývá svatba,“ teď to byl pro změnu Angel kdo zaslechl poslední větu rozhovoru uvnitř pokoje. V rukou nesl dvě misky s jídlem a když zjistil o čem je řeč, neváhal aby taky nepřispěchal se svou troškou do mlýna.

„Což je vlastně jenom další stupeň,“ rozesmál se Logan. „A pak haranti, otravná tchýně, rozvod….prostě samý lepší věci.“

Hannah na oba muže chvíli tiše koukala a pak znovu zavrtěla hlavou. „Jestli nakonec nebyl lepší ten model s včelkami a květinkami. Tam to bylo aspoň všechno jasný.“

„Klid, děvče. Ještě pár lekcí a bude ti to všechno jasný,“ mrknul na ní Logan. „Nebudu rušit, mám ještě nějakou práci,“ významně se zadíval na Angela.

„Hele, jdi si radši přeleštit drápy,“ lifroval ho okřídlený mutant rychle ven z pokoje.

„Vždyť už jdu,“ neopomněl ještě na okamžik strčit hlavu do dveří. „Mějte se.“

„Vypadni,“ zavrčel Angel a přirazil za ním dveře.

Když se den nachýlil k večeru, dokončila Hannah práci, odpojila vysokokapacitní zařízení pro ukládání dat a podala ho Angelovi. „Kdyby se se mnou něco stalo, dej to doktoru McCoyovi.“

Hleděl do zelených očí a v první chvíli se chtěl zeptat, co by se s ní mohlo stát, ale vážnost jejího výrazu tuto otázku zase rychle zaplašila. Nakonec se usmál a přikývl.

„Děkuju, Angele,“ oplatila mu milý úsměv.

„Není vůbec zač,“ mávnul mutant rukou.

Její tiché kroky slyšel už na chodbě a když ho jeho sluch vzápětí ujistil, že míří k němu, tváří mu přeběhl potěšený úsměv. Dál však se zavřenýma očima pokračoval ve cvičení.

Storm stanula ve dveřích jeho pokoje a opřená ramenem o zárubeň sledovala jak precizně provádí všechny pohyby asijského umění Tai-chi. Logan našlapoval na bříška prsů na nohou, svaly pod kůží do půli svlečeného těla jenom hrály a jí se až tajil dech z ladnosti a krásy jeho pohybů. Když se k ní otočil čelem, všimla si tváře stažené starostmi, i přesto že právě tohle cvičení mělo duši uklidnit.

„Bavíš se dobře?“ zeptal se aniž by vůbec otevřel oči nebo snad ustal v pohybu.

„Upřímně řečeno, ano,“ usmála se. „Na tohle bych se vydržela dívat celé hodiny.“

Pohyb rukou ustal a nakročená pravá noha se vrátila k levé. Mutant zůstal stát zády ke Storm a vydýchával.

„Co je s tebou?“ přikročila až k němu, protáhla mu ruce pod pažemi objala ho v pase a položila si tvář na jeho rameno. „Máš starosti?“ Bylo to spíš konstatování než otázka.

Logan zaklonil hlavu a otřel si tvář o její vlasy. „Byl bych radši, kdybys tu zůstala a počkala tu na mě.“

Hbitě se mu vyvlékla a jemným tlakem ruky na jeho rameno ho otočila tváří k sobě.

„Zatímco ty se budeš dobře bavit, já tu mám sedět jako pecka?“ pohlédla mu zpříma do očí. „To nemyslíš vážně, že ne?“

„Nechci aby se ti něco stalo,“ vrátil jí ten pevný pohled, který nepřipouštěl žádné námitky.

„Máš snad pocit, že se o sebe nedokážu postarat?“ z jejího hlasu bylo slyšet, že v žádném případě nepotřebuje někoho, kdo o ní bude pečovat jako o křehkou květinku nejlépe dobře zavřenou a chráněnou ve skleníku z neprůstřelného skla.

„Ale no tak, ´Ro. Víš moc dobře jak to myslim,“ nasadil chlácholivý hlas a utnul bouřku hned v zárodku. „Záleží mi na tobě.“

„Já vím,“ usmála se a objala ho. „Dám na sebe pozor, slibuju. A krom jiného kdo by se postaral o tebe, kdybych zůstala doma?“

„Musel bych to nějak zvládnout sám,“ zatvářil se poťouchle. „Ale byla by to strašná práce, to ti teda povim.“

Zasmála se a prsty mu vnořila do vlasů. „Pojď ke mně,“ šeptly její rty.

Jejich ústa splynula v něžném polibku. Logan natáhl ruku a přibouchl za nimi dveře. Dlouhou dobu, která jim připadala jako věčnost, tu stáli v něžném objetí a vychutnávali si přítomnost toho druhého.

Pro následující krok sbíral Logan odvahu už dlouhou dobu dopředu. Nechtěl vypadat jako roztržitý školák, který pracně sbírá slova proto, aby konečně pozval svou vyvolenou na rande. A možná právě proto se mu teď víc než kdy jindy svíralo hrdlo a srdce se rozhodlo rozběhnout se v  horečném rytmu i když mu jeho majitel tolikrát přikazoval klid.

„Chtěl bych se tě na něco zeptat,“ zašeptal, protože větší intenzitu hlasu by z něj v tu chvíli nikdo asi nedostal.

Storm se mu stejně jako tolikrát předtím zpříma zadívala do očí, což mu situaci moc neulehčovalo. Spíš naopak. Sevřen představou, jak bude reagovat na jeho otázku, váhal. Mutantka ucítila jeho napětí. Celé jeho tělo jakoby náhle ztuhlo a Logan jí svíral v náručí ještě pevněji než před chvíli. Když už ho chtěla vyzvat k položení otázky, prolomil ticho on sám.

„´Ro,“ vydechl protože se přistihl, že napětím téměř nedýchá. „Vezmeš si mě?“

V první chvíli měla pocit, že snad špatně slyší nebo se jí to celé jenom zdá. Jenže když se malý muž sesunul na zem a kleknul si na jedno koleno, uvědomila si že otázku slyšela jasně a zřetelně i přesto, že Logan jí pronesl téměř neslyšně. Hleděl na ní, v očích otazníky a v srdci mučivé očekávání její odpovědi. Vteřiny náhle jako by trvaly roky. Čas jakoby náhle získal nový rozměr. Odteď už nic nebude tak jako dřív. Řekne ano, nebo ne?

Srdce jí tlouklo o závod a podlomila se jí kolena. Klesla na zem držíce jeho ruce v dlaních. V uších jí hučelo, přesto jasně slyšela svůj hlas říkající odpověď a cítila svou hlavu jak přikyvuje.

„Ano, Logane.“

Nebyl si zcela jistý, že řekla ano, ale její přikyvující bělovlasá hlava ho utvrdila, že skutečně slyšel to co slyšel. Nadechl se, ale ona ho předešla.

„A dokonce moc ráda,“ usmála se a cítila jakési zvláštní uvolnění mísící se s pocity radosti a velkého štěstí.

Kámen na jeho srdci, který právě spadl, by patrně způsobil zemětřesení o síle desátého stupně Richterovy škály, kdyby byl skutečný.

„Víš, co jsi právě udělala?“ vydechl úlevou.

Jenom lehce zavrtěla hlavou a dál na něj hleděla tím zvláštně něžným způsobem, který si schovávala jenom pro něj.

„Právě jsi ze mě udělala nejšťastnějšího chlapa na světě,“ sevřel jí v náručí tak silně až se sám lekl, jestli jí samým štěstím nerozmačkal.

Téměř nemohla dýchat a nevěděla, jestli se má štěstím smát nebo brečet. Nevěděla, co se v takových chvílích říká jestli se vůbec něco říká a když se podívala Loganovi do očí, věděla, že jsou na tom oba stejně.

„Miluju tě, Logane.“

To byla na dlouhou dobu poslední slova, která tu zazněla. Oba mutanti setrvali ve společném objetí ještě mnoho chvil.

Štíhlý stroj vedený Cyclopsem klouzal po noční obloze a mutanti uvnitř naposledy probírali detaily akce.

„Co si ještě pamatuješ o tom místě?“ obrátila se Jean na zelenookou ženu sedící až vzadu.

„Hangár 18 má jenom jedno patro pod zemí rozdělené do několika sekcí z nichž největší je sklad,“ zatřepala Hannah hlavou, aby urychlila rozpomínání.

„Sklad?“ zvedl obočí Remy.

„Někde nás musejí mít uložené,“ pokrčila rameny.

„Myslíš, že tam všichni jsou?“ natáhla Rogue krk, aby viděla krátkovlasé ženě do očí.

„Všichni, část nebo nikdo.“

„Podle vysokých odběrů elektrické energie,“ vložil se do hovoru doktor McCoy a posunul si své brýle na nose. „Se domnívám, že tam bude uložena většina z tvé rasy. A to za použití technologie vhodné pro úschovu živých organismů. Hibernace či kryogenní technologie jsou energeticky dost náročné.“

„Jo, když chceš něco uskladnit, zmrazíš to,“ ušklíbnul se Iceman.

„Nebo to naložíš do lihu,“ odfrknul si Logan.

„Případně do formaldehydu,“ přisadil si Nightcrawler.

„Nechtěli byste toho nechat?! Jste nechutný!“ okřikla je Kitty. „Mluvíte přeci o lidech!“

„My nejsme lidé, Kitty. A nejsme ani jiná rasa, doktore McCoy. A pro vaše dobro byste o nás měli smýšlet jako o věcech.“

Letadlem se rozeznělo rozhořčené protestování.

„Podívej se, děvenko, dejcháš, tluče ti srdce a myslíš, takže mi tu nevykládej nějaký kraviny o věcech, buď tak hodná,“ Logan se otočil dozadu za sebe a slova pronášel s vrčením a rozhodností nepřipouštějící námitky. „Možná nejsi tak docela člověk, ale když se to vezme kolem a kolem to neni nikdo z nás tady. Nebo mi snad chceš říct, že jenom proto, že nejsem čistá lidská DNA jsem taky jenom věc?“

„Omlouvám se,“ hlesla Hannah. „Nechtěla jsem se nikoho z vás dotknout. Přesto nedokážu o sobě smýšlet jako o lidské bytosti nebo dokonce příslušníku nějaké nové rasy.“

„Klid holka, my to přežijem,“ usmála se na ní Rogue. „Jen se prostě příliš podceňuješ. To se za pár dní poddá.“

„Dost krafání, týme!“ rázný velitelův hlas utnul další debaty. „Jdeme na přistání!“

„Připoutejte se, nekuřte a nemluvte za letu s pilotem,“ uchechtnul se Gambit a pohledem zkontroloval svou teleskopickou hůl.

„Ono se s ním dá mluvit i jindy, mein Freund?“

„Tvoje starosti na mou hlavu, tovarišč.“

„Jestli mi ještě někdo někdy bude tvrdit, že ženský jsou ukecaný, vezmu ho s váma na výlet.“

„Zmlkni, zrzko, a věnuj se řízení. Nerad bych se někde rozmáz,“ zavrčel Logan a srovnal si sponu pětibodového pásu na břiše.

„Teď už myslím dobře chápu profesora, proč radši zůstává doma,“ Hank McCoy si prohrábnul srst na bradě a schoval brýle do náprsní kapsy uniformy.

Rogue a Shadowcat se na něj s chápavým pohledem otočily a z pilotního sedadla se ozvalo útrpné vzdechnutí.

Nos letadla se naklonil kupředu a o pár minut později už letadlo stálo na pevné zemi.

„Zřejmě děsně náročná služba,“ šeptnul Kurt.

„Jo, vypadaj sedřeně,“ kývnul Bobby.

„Tady chcíp pes.“

„Na to co hlídají, je tu pravda divný klid, Angele,“ Beast stejně jako Wolverine natáhl nosem vzduch, aby zjistil kolik lidí se tu opravdu pohybuje.

„Zřejmě nečekají návštěvu,“ vydechla Kitty.

„Našel jsi někoho dalšího, Logane?“ Storm sledovala dva chlapíky, kteří se právě dost nahlas smáli.

„Ani živou duši, lásko,“ zavrtěl Logan hlavou. „A tihle dva jsou klidní jako beránci.“

„Souhlasím,“ kývnul Hank.

„Já taky,“ ozvala se Jean, která právě telepaticky prověřila oba strážné.

„Rozdělení je jasné, sejdeme se u vrat,“ uzavřel Cyclops.

Letuschopní X-meni se vznesli k nebi, Nightcrawler zmizel v obláčku kouře a Iceman vyrazil na ledové dráze. Zbytek týmu vyrazil po svých, aby se vzápětí téměř pohodlně protáhl prosekanou dírou v plotě. Tady se stíny rozdělily aby zajistily každý svou část přibližovacího manévru.

Strážní byli vyřízení dřív než vůbec stihli zjistit, že se něco děje. Ve chvíli, kdy se opět na malém plácku sešli k družnému rozhovoru, objevil se před nimi dvoumetrový obr jehož kůže se ve světle reflektoru na rohu budovy kovově leskla. Jednomu z nich v údivu vypadla cigareta z úst a v další chvíli už v bezvědomí leželi na zemi. Colossus je sebral jako dětské hračky válící se na podlaze obývacího pokoje a uklidil je do velkého kontejneru u zdi. Když za nimi zapadlo těžké víko, symbolicky si oprášil ruce.

„Jde to až příliš hladce,“ konstatovala Hannah, když otevřeli velká vrata zajištěná pouze jediným zámkem, který se teď přepůlený válel v prachu na zemi.

Adamantiový dráp se vrátil zpět do svého úkrytu a jeho majitel vklouznul do vrat. „Možná máme štěstí, holka.“

„To bych na něj nejdřív musela věřit, Angele.“

Rozptýleni ostražitě pročesávali úplně prázdnou halu. Kolem dokola se válelo pár krabic a jiného rozličného harampádí a na všem ležela vrstva nedotčeného prachu.

„Jakto, že tu není ani šlápota, když jsme jasně viděli chlápky sem skládat nějaký bedny?“ zeptal se Iceman.

„Na ty bedny jsem se taky zrovna chtěl zeptat, mes amis.“

Dřív než se někdo z nich zmohl na nějakou odpověď, rozlehl se halou vysoký zvuk, který se jim všem bolestivě zaryl do uší a zakusoval se do mozků. Několik z nich vykřiklo a ve snaze uchránit si sluch si přitiskli dlaně na uši. O pár vteřin později leželi všichni do jednoho na zemi.

Podlaha se pod nimi náhle pohnula a za tichého chodu hydraulického zařízení sjela o patro níž. Ze stínů vystoupili muži v uniformách a každému mutantovi na zemi vstříkli injekční pistolí dávku uspávacích prostředků do kůže pod uchem. Odtáhli bezvládná těla kamsi do tmavých podzemních prostorů a podlaha se zase vrátila zpět. Všechno vypadalo jako dřív až na pár šmouh v prachu. Po X-menech se doslova slehla zem. Padli do pasti jako krysy.

Probral se jako první. Jeho organismus si s účinky uspávacích prostředků poradil nejrychleji. Zamžoural očima před stropním světlem, ale i tak všechno viděl neostře a jakoby zahalené mléčně bílým oparem. Zkusil se pohnout, ale zjistil, že je pevně spoutaný ve vzpřímené poloze. Nohama se však podlahy nedotýkal. Rozhlédl se a stále ještě rozostřeným zrakem identifikoval osobu vedle něj. Bělovlasá mutantka však visela v poutech jako hadrová panenka. Vzedmula se v něm vlna vzteku. Zkusil s sebou trhnout, ale bez většího úspěchu. Sevřel ruce v pěst.

„To bych nedělal. Tahle lehátka blokují vaše schopnosti, takže si zbytečně ublížíte.“

Ten hlas zněl nějak zvláštně jízlivě a spokojeně, nesl se místností a stěny ho v ozvěně vracely zpět. Podle toho poznal, že jsou v nějakém rozlehlém prostoru. Vzduch však nebyl cítit vlhkostí ani zatuchlinou jak by od podzemí očekával. Konečně se mu podařilo zaostřit na středně vysokého muže, který vypadal asi jako miliarda chlapů na zeměkouli. Měl hnědé vlasy, zvláštní šedomodré oči a nemít bílý plášť, vypadal by jako jeden z mnoha neznámých anonymních lidí, které potkáváte ráno v metru. Muž sjel Wolverinea zvláštně jakoby zvráceně potěšeným pohledem a odvrátil se k lehátku za ním.

Logan přeostřil na postavu spoutanou stejně jako on na lůžku, kterou se muž v plášti zabýval, aby zjistil, že je to Hannah. Na spáncích měla přilepené kulaté elektrody skrz které právě obdržela elektrický šok. Tělo se prohnulo v křeči a když výboj elektřiny skončil, složilo se na desku lehátka jako pytel brambor. Muž v plášti natáhl ruku a malou baterkou se podíval do zeleného oka. Mrknul na monitor EEG nad hlavou lůžka a spokojeně kývl. „To stačí.“

„Co s ní děláte!“ Angelův chraplavý hlas proříznul místnost.

„Reset systému,“ objevil se ve dveřích další muž v plášti. Tentokrát vysoký a hubený.

První muž strhnul elektrody ze spánků a odhalil tak kruhové popáleniny.

„Taky by se vám nic nestalo, kdybyste použil vodivý gel, doktore,“ zamračil se ten hubený a jal se ošetřovat zranění. „Zbytečně jste subjekt poškodil.“

„No a? Necítí bolest a jediný co potřebujem je, aby tahle jednotka aktivovala další,“ pronesl muž opovržlivě.

„Kdo vám dal právo, mluvit o ní jako o věci?“ potřásl hlavou Hank McCoy, který se po Angelově výkřiku společně s ostatními probral z bezvědomí.

„Kdo nám dal právo? My jsme je vyrobili. Můžem si o nich mluvit jak chceme. Proberte jednotku číslo 5626,“ přikázal muž s modrošedýma očima tomu hubenému. Ten jenom přikývl a obrátil se k lehátku.

X-meni sledovali oba muže, které odhadli na padesát až pět a padesát let jak vpichují do předloktí Hannah injekci a staví jí na nohy. Zelenooká žena se strnulým výrazem vypadala jako loutka. Kdyby občas nemrkla, mohla dost dobře sloužit jako figurína za výlohou v obchodě s konfekcí.

„Asi se ptáte, jak jsme vás mohli tak snadno dostat,“ obrátil se k nim ten hubený a z malého stolku sebral skalpel.

„Měl jsi z prdele kliku, parchante!“ zasyčel Wolverine.

„Dá se to tak říct,“ zasmál se muž, uchopil Hannah za ruku a rozříznul jí předloktí. Z dvoucentimetrové rány vyjmul tenký válcovitý předmět.

X-meni začali nahlas protestovat. Ozvaly se nevybíravé nadávky na adresu muže v plášti společně s výhrůžkami bezodkladné fyzické likvidace hned několika velmi barvitě vylíčenými způsoby.

„Ticho!“ zařval muž. „Nejste v situaci, ve které byste mohli vyhrožovat! Tahle malá věcička nám dala vědět, že se ztracený kus našeho arzenálu blíží a zbytek byl jenom otázkou načasování a organizace. Bohužel pro nás, má příliš malý dosah, takže jsme naší uprchlou lékařskou jednotku nemohli takovou dobu najít,“ rozmrzele potřásl hlavou. „No nic, chybami se člověk učí.“

„Člověk možná, jenže vy jste zrůda,“ ušklíbla se Storm.

„Kdepak má milá,“ zavrtěl hlavou muž. „Já jsem génius. Stvořil jsem tyto hybridy lidské a mimozemské DNA, poslušné, ochotné jít třeba do pekla, když jim to rozkážu. Bohužel, vzhledem k celosvětové situaci tyto jednotky poněkud zastaraly. A protože vy, X-meni jste stále tak naivní a ochotní pomáhat každému v nouzi, padli jste mi do rukou.“

„A vy si zřejmě představujete, že s pomocí naší DNA vyrobíte jiné hybridy, je to tak?“ Hank McCoy byl taky vědec a tak dobře věděl, jak tihle lidé uvažují.

„Hmm, zdá se, že mezi mutanti jsou i inteligentní jedinci,“ přivřel muž oči a obrátil se k subjektu číslo 5626. „Škoda jenom, že nebudete mít moc času svou inteligenci projevit.“

„Tím bych si nebyl až tak jistej,“ zavrčel Wolverine a stejně tak jako ostatní se všemožně snažil vysvobodit z pout. Ovšem ať se snažil jak se snažil, nedosáhl drápy nikam, kde by byly k užitku.

„Jednotko nahlas stav!“ šedomodré oči se zabodly do zelených.

„Jednotka číslo 5626 připravena k použití,“ reagovala Hannah monotónním skoro strojovým hlasem.

„Výborně!“ radostně se blýsklo v mužových chladných očích. „Aktivuj ostatní jednotky!“

Jako loutka vedená na provázcích, přešla Hannah k terminálu počítače, sedla si na židli a dlouhé štíhlé prsty se rozběhly po klávesnici. Nad hlavami přítomných se rozsvítila stropní světla a odhalila skutečnou velikost této místnosti. Ve čtyřech řadách do dálky kam až oko dohlédlo stály boxy s průhlednou přední částí. V každém z nich byl člověk v hibernačním spánku. Jen jediný box v  krajní levé řadě byl prázdný. Jednotlivé monitory boxů, které až doteď ztemnělé nevykazovaly žádnou aktivitu, se náhle rozzářily nápisem: Proces rozmrazení: Aktivován.

„Na vaší nevyřčenou otázku musím odpovědět ano,“ hýřil pro změnu hubený muž velkým sebevědomím. „Ten prázdný box skutečně patří naší ztracené jednotce.“

„Některé boxy měly poruchu a její byl aktivován automatickým zálohovým systémem. Lékařská jednotka se měla probudit a závadu odstranit. Jenže když jsme sem přijeli, byla už pryč a další rozmrazovací procesy byly uzamčeny autorizačním kódem, který jsme nebyli schopni rozluštit,“ muž s modrošedýma očima vystřídal v řečnění svého hubeného kolegu.

„Nemohli byste vy dva magoři chvíli držet tlamu? Snažím se pracovat.“

Hlas, který se rozezněl místností nepatřil nikomu jinému než Hannah. Zatímco X-meni náhle radostně pochopili situaci, oba muži zbledli jako stěna. Hannah se zvedla a na monitoru za jejími zády blikal jasně červený nápis: Varování. Fatální chyba. Životní funkce subjektů mimo rozsah.

„Cos to…?!“ muž s šedomodrýma očima nechápavě přikročil k Hannah. „Jednotko..“

„Kdepak, milej zlatej. Žádná jednotka. Říkají mi Hannah,“ popadla muže za sanici. „A ty si příště zkontroluj expirační dobu, frajere!“ zasyčela mu do obličeje a prudce škubla rukou. Bezvládné tělo v bílém plášti se složilo na zem jako hromádka z karet.

„Hej! Ten parchant utíká!“ Rogue si jako první všimla bílého pláště mizícího ve dveřích. Než se však Hannah dostala ke dveřím, závory zapadly. Rychle se otočila a vysvobodila X-meny z lehátek.

„Nemáme moc času, děcka. Mazal pro posily,“ Wolverine zabořil drápy do ocelových dveří.

„Jenže to není náš jediný problém,“ zapíchl Cyclops prst směrem k boxům za nimi.

„Přesně tak,“ přikývla hlavou Hannah. „Jsou sice mrtví, ale stále ještě jsou cenným zdrojem genetického materiálu,“ otočila smutné oči k boxům.

„Nemůžou být mrtvými, když nikdy nebyli živí, Hannah,“ obrovitá modrá tlapa jí spočinula na rameni. „A život, jaký si pro ně ti dva připravili by stejně žádným životem nebyl. Jakmile by splnili co měli, byli by znovu uvedeni do hibernace či dokonce zabiti. Tohle je ten nejhumánnější způsob smrti, který se jim mohl dostat. Jejich spánek teď už bude trvat věčně.“

Těžko by to někdo dokázal vyjádřit lépe.

„Děkuju doktore McCoyi,“ vděčně na něj Hannah pohlédla. „Musíme to tu spálit.“

„Souhlasím, tohle už se nesmí opakovat,“ přikývla Jean.

„Já jsem tak rád, že tě nedostali!“ Blonďatý mutant sevřel Hannah v náručí a zatočil se s ní kolem vlastní osy. „Co to bylo s tou expirační dobou?“ postavil zase Hannah na pevnou zem.

„No jinak si nedokážu vysvětlit, proč ten preparát nefungoval,“ pokrčila rameny Hannah. „Kdyby to proběhlo tak jak má, mají mě zpátky.“

„Je libo dveře?“

Všichni se otočili k Wolverineovi, který právě dokončil otvírací práce na železných dveřích. Velký kovový plát se složil k zemi až jim pod nohama zadunělo.

„Hannah, jak je to tu starý?“ Scott zkoumavě sledoval kabely táhnoucí se po zdech kamsi dozadu za boxy.

„Hodně starý,“ ozvala se místo ní Shadowcat.

„Co je to oxygen, mes amis?“ Gambit stál u zdi a rukou právě očistil nápis na úzké trubici.

„To je kyslík, Gambite,“ objevila se Storm vedle něj.

Cyclops zaváhal jenom chvilku. „Nic víc nepotřebujeme. Kde je vedení, budou i nádrže. Dost na to, abychom to tu jednou provždy smetli z povrchu zemského. Wolverine, Beast, Iceman, Colossus, Rogue, Angel, Hannah a Gambit zajistí únikovou cestu. Shadowcat, zkus se přes počítač dostat do samočinného hasícího systému a odpoj ho. Jean a Nightcrawler dojdou pro letadlo.Až to tu chytne, nebude moc rozumné se tu dlouho zdržovat. Já a Storm to tu zapálíme. Pohyb! Nemáme moc času!“

„Bitteschön,“ nabídl Nightcrawler X-woman své ruce a o vteřinu později už oba zmizeli v oblaku sirného dýmu.

Tým určený pro zajištění únikové cesty vyrazil hned za nimi. Jakmile zahnuli za první roh, zaryla se jim do zdi nad hlavou první kulka.

„Už jsem se lek, že se ani nepobavíme,“ ušklíbnul se Wolverine.

„Jenže jsme tu jak na střelnici,“ vykouknul opatrně Iceman zpoza rohu.

„Gambit jim trochu zkalí výhled,“ mrknul na ně rudooký mutant a hodil připravené nabité karty do chodby. Tři zářivé listy přeletěly větší část chodby a v okamžiku kdy se ozvaly detonace, celá skupina mutantů vyrazila.

Vojáci ztratili čas zorientováním se v oblacích prachu. Čas, který je stál život. Wolverine s Beastem mezi ně vpadli jako první. Následovali Angel s Rogue a než se vojáci nadáli, byla jich většina mimo hru. Boj se přesunul pod podlahu hangáru.

Cyclops otevřel svůj vizor a proud jeho optických paprsků dopadl na kabelovou izolaci. Halou se zahřmělo a Stormin blesk zapálil izolaci na protější stěně. Plazivé různobarevné plamínky začaly hladově olizovat svou potravu a stravovaly co mohly. Oběma mutantům pípnul komunikátor v  uchu.

„Veliteli, máme společnost,“ ozval se hlas se silným německým přízvukem. „Míří sem kavalerie aut.“

„Rozumím, Nightcrawlere. Logane, jak vypadá situace?“

„Nic co by se nedalo zvládnout, veliteli,“ uchechtl se mutant, který právě páral jednoho z uniformovaných mužů. „Cesta je volná.“

„Shadowcat?“ přesunul další pozornost na mutantku u počítače.

„Hotovo!“ Kitty vyskočila na nohy a naťukala poslední příkaz.

Všichni tři spěšně vyrazili za ostatními.

„Teď mi ještě řekněte, jak se dostaneme nahoru,“ zapíchl Iceman prst do uzavřeného stropu nad nimi zatímco druhou rukou právě mrazil posledního z vojáků. Na kost zmrzlý muž padl nazad jako prkno.

„To nechte na mě, pánové.“

Rogue se vznesla ke stropu a rukama se zapřela o kovový plát tvořící podlahu hangáru nad nimi. Po chvilce se ozvalo skřípění kovu a Rogue jakoby nic vyhnula roh plošiny nahoru. Vznikl tak dostatečný otvor i pro největší členy týmu. Obě letuschopné mutantky vylétly nahoru následovány Beastem, který se odrazil jedním mocným skokem, zachytil se okraje nahoře a švihnutím těla stanul na podlaze hangáru. Wolverine se obrátil na Colossuse a dřív než mohl vyslovit otázku, obr v organické oceli ho popadnul za uniformu a prohodil dírou nad sebou. Podobným způsobem se nahoru dostal i zbytek týmu. Colossus poté na krátký okamžik přeměnil organickou ocel v normální kůži a Angel ho vynesl k  otvoru. Tam Colossuse uchopila Rogue a pomohla mu nahoru. Angel zůstal pod otvorem, mával křídly a rukama se snažil dosáhnout na okraj. Rozpětí jeho křídel mu bohužel nedovolovalo prolétnout skrz a na průlet s křídly přitaženými k tělu neměl dostatečnou rychlost a rozlet.

„Tak jak se ti lítá?“ vyloupla se v otvoru krátkovlasá hlava a dlouhé prsty pevně obemknuly zápěstí.

Angel se vděčně usmál, přitáhl křídla k tělu a Hannah ho vytáhla nahoru.

Třeskl výstřel. Angel s sebou škubnul a svezl se na kolena. Hannah neváhala a zakryla ho vlastním tělem. Další kulka se jí zabořila pod pravou lopatku. Třetí našla svůj cíl v bederní páteři.

Něco mohutného běžícího po čtyřech několika ohromnými skoky překonalo vzdálenost mezi vraty hangáru a hubeným střelcem v bílém plášti. Tlapa dopadla na hrdlo ochromené čistou hrůzou. Poslední, co muž v bílém plášti ve svém životě uviděl, byly lví špičáky. Muž vykřikl a jeho tělo se svalilo na zem jako panák z hadrů.

„Jaké to srdce, jaká to odvaha,“ ušklíbnul se Hank McCoy.

„Teda viděl jsem už hodně, ale chlapa umřít strachy, ještě ne.“

„Tomu lze při tvé pověsti jen těžko uvěřit, Logane,“ poťouchle se ušklíbnul Beast.

„Tak teď jste mě teda fakt ranil, Hanku.“

Angel se pomalu sebral ze země a v mdlém měsíčním světle pronikajícím zvenku si prohlédnul zranění. Kulka prošla nad levým loktem a naštěstí nezpůsobila nikterak život ohrožující zranění. Jeho pohled padnul na ženu ležící na zemi.

„Hannah!“

Hank spěšně zkoumal zranění. Náhle se on i Logan zarazili.

„Musíme pryč. Hned!“ obrátil se Beast na Angela.

Obrovitý mutant popadl bezvládné tělo do náruče a všichni rychle utíkali ven z budovy. Tady už bylo také dobojováno. Konvoj posil však už byl na dohled.

„Cyku! Jestli vodsaď rychle nevypadnem, budou z nás grilovaný kuřata!“ zařval Logan vzápětí poté, co vyběhli z vrat.

„Jean!“ křiknul Cyclops do komunikátoru hlasitěji než měl v úmyslu.

Namísto slovní odpovědi je do uší udeřil pískavý zvuk proudových motorů a přistávající stroj jim vmetl prach do tváří. Velitel pohledem zkontroloval jestli jsou všichni. „Nasedat!“ zavelel a do Blackbird vběhl jako poslední. Jakmile se zvedli, ozvala se ohlušující detonace. K nebi vylétl ohnivý sloupec a rázová vlna s nimi řádně zamávala. Jean a Storm však bezpečně vyvedly letoun na oblohu.

„Jak to vypadá?“ nakláněl se Angel nad Hannah, kterou právě Hank ošetřoval.

„Špatně, Angele,“ vydechla sípavě a otevřela své zelené oči. „Kulka mi přerazila páteř a krvácím do hrudníku,“ vypravila ze sebe. „Je to tak, doktore McCoyi?“

Hank se i přes vážnost situace usmál. „Řekni mi, co mám udělat.“

„Vezměte desinfekci, stříkněte jí do rány a potom….potom lepidlo na tkáně a převázat. Kost není poškozená, za pár dní o tom nebude ani vědět.“

Hank udiveně zamrkal. Pak mu to došlo. „Já ale nemluvil o Angelovi. Mluvil jsem o tobě.“

Hannah zavřela oči a zavrtěla hlavou. „Pro mě už je pozdě. Tohle by spravila jiná lékařská jednotka.“

„Ale to přeci nejde!“ vykřikl Angel.

Hannah natáhla ruku a položila mu jí na předloktí. „Nic necítím, nebolí mě to.“

„Já vím,“ svěsil mutant smutně hlavu a křídla. „Hanku, přeci musí něco existovat.“

„Jediné, co můžeme je dostat jí rychle k nám na ošetřovnu.“

„Proč jsi to udělala?“ obrátil se Angel zpět k Hannah a pohladil jí po vlasech. „Mohla jsi mě přeci nechat střelit, vyřídit toho parchanta a pak mě ošetřit.“

Hlava v mutantově dlani se sotva znatelně zavrtěla. „To je přeci…nesmysl. Nebyl jsi to náhodou ty, kdo mi před… před dvěma týdny řekl, že… že je lepší život chránit…než opravovat?“

Angel potřásl hlavou. Měla pravdu, jenže on to takhle nechtěl. Chtěl pro ní a možná i pro sebe víc času. Víc času, který by jí pomohl k  normálnímu životu. Víc času, který však nedostal.

„Musíš vydržet holka,“ naklonil se nad ní Logan.

Ostatní mutanti natahovali krky sedíce na svých místech, aby nepřekáželi. Už tak tu na podlaze letounu bylo těsno.

„Možná bych měla dostat další lekci z rychlokurzu na téma co to znamená zamilovat se,“ pousmála se Hannah a znovu zavřela oči.

„Ty jsi fakt magor,“ usmál se Logan a naklonil se až k jejímu uchu. „Požádal jsem jí o ruku,“ šeptl tiše, tak aby to nikdo neslyšel. Nechtěl, aby se to všichni dozvěděli teď a tady. Tohle nechal na Storm, aby si sama vybrala příležitost.

„Teda musím…uznat, že na rychlokurzy máš…talent. Na starý…kolena by ses tím mohl docela…slušně živit,“ vydechla Hannah a hlas se jí ztrácel v chrčení vycházejícím jí z hrudi. Otevřela oči a upřela pohled na Angela. Třesoucí se rukou mu setřela slzu stékající mu po tváři. „Děkuju, Angele. Za všechno...hlavně za jméno, které…které jsi mi dal.“

Mutant jí sevřel v náručí a po chvilce ucítil, jak svaly náhle povolily. Povolil ruku, kterou jí podpíral hlavu a zadíval se do zkalených zelených očí. Hannah byla mrtvá.

Dlouhé provazy chladného deště zkrápěly náhrobní kámen a čerstvou hlínu před ním. Zemitá vůně mu stoupala do nosu, voda se mu intenzivně snažila promočit oblečení až na kůži a jemu to tentokrát vůbec nevadilo. Jindy by si asi neodpustil nějakou poznámku o klišé s deštěm na pohřbu, ale dnes to bylo jinak.

'Lidi si představují svý dětství jako nádherný sobotní odpoledne a na pohřbech vždycky prší,' prolétla mu hlavou smutná myšlenka.

„Vždycky neprší, Logane,“ profesor Xavier natáhl paži a převzal od Storm velký deštník.

„Mám s tím něco udělat?“ hlesla Ororo Munroe a obrátila obličej k nebi.

„Nech to tak, lásko,“ vzal jí Logan kolem ramen a přivinul k sobě. „Dneska se to docela hodí.“

Storm se i přes slzu stékající po tváři usmála. Její pohled se svezl přes několik dalších účastníků téhle neveselé společenské události až na Angela. Teď víc než kdy jindy připomínal onu příslovečnou zmoklou slepici. Stál s hlavou skloněnou a velké kapky vody kanuly z peří na zem. Mutantka se vysvobodila z objetí.

„Jsi v pořádku, Angele?“ položila mu ruku na předloktí zkřížené na hrudníku.

„Jo, v pohodě, Storm. Jen jsem si myslel, že bude mít víc času zkusit si aspoň trochu normální život,“ potřásl mutant hlavou.

„Chtěl jsem jí požádat, aby tu zůstala,“ utřel si Hank už počtvrté brýle smáčené deštěm a nakonec je schoval do kapsy saka. „Mohl bych se od ní učit. Disponovala neuvěřitelným vědeckým potenciálem.“

Angel sáhl do náprsní kapsy a podal Hankovi malou černou krabičku. „Tohle vám nechala. Pracovala na tom než jsme odletěli a řekla mi, že kdyby se s ní něco stalo, mám vám to předat.“

Hank natáhl ruku a vysokokapacitní zařízení pro ukládání dat se mu téměř ztratilo v obrovité dlani. Na jeho tázavý výraz reagoval Charles Xavier.

„Je to všechno co znala, Hanku. Chtěla, aby tu po ní něco zůstalo.“

Jeho slova nikoho nepřekvapila. X-meni už dávno byli zvyklí, že profesor Xavier ví víc než oni.

„Myslim, že tu po ní zůstalo víc než jen tohle,“ utrousil Logan. „Bude mi chybět.“

„To nebudeš sám,“ opřela si Storm hlavu o jeho rameno.

Ještě chvíli mutanti setrvali nad hrobem a pak se svorně vypravili zpět ke škole.

Konec