Hlavní postavy: Wolverine, Storm, Nightcrawler, Tiger (V), Flora (V), Colossus, Phoenix, Cyclops, Gambit, Rogue, Iceman, Professor X,...^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: S každým čerstvým rekrutem přichází do týmu X-Menů něco nového. Nový pohled na svět, nové ukázky schopností, nové problémy... A jak se zdá, těch s sebou přináší dívka jménem Flora celou náruč, zvláště pak některým. I nejkrásnější květina v sobě může nést prudký jed, přátelství se může snadno změnit v nejhlubší zášť a láska může místo radosti přinést neštěstí a snadno i smrt. A vedle záludných nástrah vzájemných vztahů musí X-Meni čelit nepřátelům z nejhorších: sentinelové jsou už zase tu.

Kapitola VI.
Poznámka autora: Ták, můžete se radovat, tohle je zaručeně poslední kapitola strašlivé Plevelságy, aneb x-menské telenovely. Buďte klidni; končí to špatně. XD
Co víc k tomu říct? Vy si oddechnete, že pro několik dalších měsíců máte pokoj od mé strašlivé psané tvorby, já si oddechnu, že mám pokoj od hodin a hodin strávených nad korekturami a kódem. Urá! No, nezbývá mi než doufat, že těm z vás, co to přežili až sem, se to aspoň trochu líbilo. :)

Možná by nebylo úplně marné vysvětlit, jak se vlastně Viky dostala až k sentinelské základně, kterou od Xavierova institutu dělilo pěkných pár desítek mil, že?

Když utekla od jezírka, bylo to hlavně z obavy, aby Kurta nerozškubla, až ho uvidí, nemluvě o Nice. Logan nevylučoval možnost, že by jeho přítel mohl být do královny květin opravdu zamilovaný, nemohl to však tvrdit s určitostí a naléhal, aby si to vyříkali skutečně na rovinu. Sice ji zviklal natolik, že byla ochotná milostivě s modrým mutantem ještě jednou promluvit, ale napřed si potřebovala utřídit myšlenky a pročistit hlavu. Byla z toho všeho zmatená. Život v této zemi znamenal tolik nových podivných věcí a neustále zjišťovala, že ještě ani zdaleka nezná všechny. Mezilidské vztahy patřily k jedné z nich.

Všechno je tak divně složité. Proč se prostě nemůžou i tady chovat jako my v džungli? Ušetřili by si tolik potíží a nedorozumění... pomyslela si při startování svého stříbrného hyundaie.

Nepřála si nic jiného, než zmizet na místo, kde by měla klid na přemýšlení a meditaci. Potřebovala to jako sůl, jasně to cítila. Jediný způsob, jak se dokonale oprostit od záludností tohoto světa, bylo utéci z něj. A ona to uměla dokonale. Tělo nechat zemi a ducha poslat bloudit vesmírem. Taková věc však vyžadovala klidné tiché místo, kam pokud možno už léta nikdo nepřišel.

Jedno takové před časem našla. Cesta k němu trvala necelou půlhodinku autem a ještě kousek pěšky. Leželo v předhůří hluboko v lese v krajině poseté skalami. Na míle daleko okolo nebyla známka civilizace a jediné zvuky obstarávali ptáci a vítr v korunách stromů. Ráda tam chodila, na malý palouček na kraji propasti, odkud z hloubi moře korun stromů vystupovaly vysoké kamenné stěny a za údolím už čněly nižší horské vrcholy. Místo tak podobné ráji. Její srdce i duše ji tam táhly pokaždé, kdy už měla pocit, že je u konce sil a všechno na ni padá, nebo jen toužila být chvíli sama sebou. Třeba jako dnes.

Auto nechala u kraje silnice a začala hbitě šplhat po strmém svahu vzhůru, dokud udýchaná, ale už s úsměvem, nestanula na vrcholku kopce. Spustila se na všechny čtyři a mohutné pruhované tygří tělo dlouhými skoky vyrazilo poněkud kulhavě mezi stromy dál k cíli.

Bez starostí, bez trápení příslušejících lidem, radující se z volnosti, svěžího větru probírajícího se hustou srstí, vůně hlíny, trávy a čistého vzduchu, nesčetného množství drobných i větších živočichů. Tlapy se s neuvěřitelnou lehkostí a zároveň pružnou silou odrážely od země, svaly klouzaly v nekonečné sérii stahů pod kůží s ocelovou výdrží.

Tygřice se hnala chvíli s větrem o závod bez ohledu na poraněnou nohu, chvíli se s rozkoší koulela v jehličí a lesní trávě a lapala pazoury po poletujících včelách a motýlech. Slupla pár divokých malin visících u cesty, potom spokojeně zívla a olízla se. Otřepala smetí z kožichu a zavětřila ve voňavém vzduchu. Vědomí, že má někam dorazit, ji popohnalo k další cestě.

Netrvalo dlouho a šelma zabrzdila u letitého rozložitého dubu, jenž se pyšně vypínal na Vikyině zamilovaném plácku a shlížel majestátně do údolí kynoucí mohutnými pokroucenými větvemi vzdáleným horám. Haluze už před časem ozdobila ptačím peřím, drobnými kůstkami a lebkami i sušenými plody jako posvěcení tohoto místa vyvoleného mladou šamankou za svou svatyni. V mírném větru šepotaly a slabě chrastily, umocňovaly neskutečný dojem prostoupený celým okolím. Křižovaly se tam proudy zemské a kosmické energie a to mu propůjčovalo obrovský mystický náboj.

„Zdravím tě,“ usmála se šťastně dívka už opět v lidské kůži na nádherný strom. Pak se svezla do trávy, opřela se o jeho kmen pulsující životní silou a energií a pomalu zklidňovala dech. Zavřela oči a nechala se hladit slunečními paprsky po obličeji a víčkách. Zhluboka vdechovala vzduch prosycený mírem a do každého póru kůže jí vstupoval nebeský pokoj. Vnímala život bující všude okolo. Sála do sebe lehce vibrující zvonivé pramínky vesmírné moci, jež naplňovala její duši, regenerovala ji, odplavovala všechny negativní vlivy.

Její tělo začalo vydávat zlatou záři, nejprve jen slabou, avšak s každým úderem srdce jasnící. Vlasy zavlály rozčísnuté zásvětním větrem. Tep i dechová frekvence mladé mutantky se zpomalovaly, až nakonec ustaly docela a její fyzická část se ocitla ve stavu klinické smrti.

V tu chvíli povstala zářící postava, napůl dívka, napůl tygr, oděná do lehkého péřového slavnostního oděvu šamana – strážce fénixe.

Roztáhla ruce utkané ze světla a energie a pár vteřin tak stála bez hnutí. Potom udělala dva kroky k okraji propasti a s lehkým odrazem se vznesla do vzduchu.

Jako letící hvězda astrální bytost zamířila k horským vrcholkům, připojila se po bok kroužícího orla, ale už je neviděla jen jako hory a ptáka, vnímala je smysly, jakými nedisponuje žádný živoucí tvor, viděla je v nekonečném barevném spektru „té druhé strany“ bytí, v jeden okamžik se rodící, rostoucí i umírající, ve všech podobách a věcích. Pro zářící oči okolí ožilo úžasnou duhou a plejádou duchů a aur jednotlivých míst. Barevné gejzíry se slévaly v magickém víru věčné existence a věčných změn. Přízraky v podobách nejrůznějších zvířat a děsivých oblud i ty, které žádný tvar neměly, dívčina ducha zaregistrovaly. Dobré ho zdravily, méně přátelské hleděly zmizet. Vítala se se všemi jako s postrádanými druhy.

Jedině v této chvíli se skutečně ocitla mezi svými. Nekonečně svobodná a volná, schopná projít téměř i do těch nejvyšších sfér bytí a nejskrytějších rozměrů. Užívala si letu a radovala se ze života všude okolo.

Z ničeho nic však harmonii místa surově protrhla temná mrtvá masa, nevšímavá ke všemu, co se míhalo okolo. Jak by také mohla něco z toho vnímat? Ani sebelepší senzory nedokážou zachytit ozvěnu světa duchů, prolínajícího se s tím hmotným tak těsně, že ti, kdo vědí jak, se ho můžou svým srdcem dotknout. Sentinel měl úplně jiné zájmy. Jeho primárním úmyslem bylo dorazit na místo určení, kam ho navigovaly řídící systémy.

Ne takovou lhostejnost ale zachovalo zlatě zářící stvoření. I při kontaktu s duchovnem v něm přetrvávalo vědomí, kdo je a co je. A tato stránka právě došla k názoru, že má jedinečnou příležitost vypátrat, kam má robot namířeno.

Sentinel prohřměl nad údolím a ani nezaregistroval tělo opřené o strom. Nevykazovalo známky života, pro stroj bylo dokonale nezajímavé. Stejně jako listí na větvích, jako brouci v trávě. Jako světelná postava pohodlně sedící s nohou přes nohu na jeho rameni a pozorně sledující, kudy letí.

Při vysoké rychlosti sentinela trvala celá cesta jen pár minut. Pod nimi se objevila krabice komplexu budov patřící nejspíše nějaké dávno nepoužívané továrně. Robot začal klesat, ve střeše největší ze staveb se otevřel široký otvor a spolkl stroj. Sentinel pokračoval ještě přes jedna taková vrata do podzemí budovy, kde stálo dalších asi devět robotů. Nikde nebylo vidět nikoho živého, jen tělesa ohromných počítačů a strojů, v nichž se černý pasažér nevyznal. Usoudil, že už ví dost. Teď to jen dát vědět ostatním. Sklouzl z těla kolosu a vzlétl vzhůru k modré obloze. Výš a výše, zem pod duchem se měnila v barevnou plochu jako na leteckém snímku, aby dokázal určit, kde se budova nachází.

Když si byl jist, že zná přesně polohu, na slunečním paprsku se svezl do Westchesteru do školy pro mutanty, do pracovny profesora Xaviera, který seděl u okna, hleděl ven a přemýšlel už po několikráte, jak tohle všechno dopadne.

Z přemítání ho vyrušil silný dojem cizí přítomnosti. Popojel do pokoje a rozhlédl se. „Je tu někdo?“ zeptal se překvapeně, neboť nikdo z jeho studentů, ač jeden lepší než druhý, se nedokázal do místnosti vplížit takhle.

„Já jsem tady,“ zněla odpověď jako šepot větru. Profesor vytřeštil oči na zářící siluetu, stojící u krbu. „To jsem já, pane. Tiger.“

„Viktorie? Ale, jak jsi to...“

„Jednou vám o tom povyprávím. Ale teď mám něco, co vás asi bude zajímat víc. Vím, kde mají sentinelové základnu.“

Popošla k velké mapě sevrovýchodní oblasti Spojených států na stěně a přiložila prst na souřadnice umístění továrny. Xavier zamířil se svým kolečkovým křeslem k ní, ale vzápětí zjistil, že je v pokoji opět sám. Přízrak se rozplynul jako obláček dýmu ve větru. Zahleděl se na drobný světélkující flíček na mapě. Nechápal sice, co se právě stalo, ale věděl, co se musí udělat.

„Mrzí mě, že vás musím hnát zpět do akce tak brzo, X-Meni,“ řekl tiše. „Ale bohužel, je to nezbytné.“

Přiložil si prsty ke spánkům a zaktivoval své obrovské mentální schopnosti, aby svolal své žáky.

Daleko odtamtud Viky opět pozvolna procitala k životu. Hlava se jí strašlivě motala a celým tělem otřásala křeč. Srdce jen váhavě začínalo znovu pracovat a rozhánět ztuhlou krev cévami, plíce téměř s neochotou nasály vzduch. Pronikavá bolest v hrudníku a kolotoč žlutých světel před očima, hučení v uších, závratě. Návrat nikdy nebyl příjemný. Dívka ležela zhrouceně u paty dubu, lapala po dechu a snažila se dát dohromady.

S vypětím sil se přinutila otočit a třesoucíma se rukama obejmout strom. V duchu ho prosila za odpuštění, že ho chce oslabit, ale on sám jí velkoryse nabídl svou sílu. S tváří přitisknutou k rozpukané kůře nechala proudit energii skrz dlaně do zuboženého těla, dokud nebyla schopná se postavit. Vděčně dubu poděkovala a ujistila ho, že tohle nehodlá dělat častěji.

Normálně by se vzchopila i bez pomoci tak za hodinu, dnes však neměla čas na dlouhé průtahy. Profesor určitě pošle zbytek týmu zasáhnout. Neměla by při tom chybět. Cestu znala, nebylo to daleko. Hádala, že jí potrvá déle dostat se k autu, než potom k továrně.

Ještě jednu nebo dvě minuty čekala, až se jí obnoví koordinace pohybu. Když se opět cítila jakž takž ve formě, změnila se do podoby pro rychlý přesun účelnější.

Pruhovaný ocas udeřil do země a zvířil pár spadlých listů. Tygřice se protáhla a zívla na celé kolo. Čelisti prudce scvakly a šelma vyrazila vytrvalým tygřím cvalem. Teď na přední tlapu začala napadat výrazněji a rovněž pár kapek krve slepujících srst okolo rány jí připomínalo další fyzické oslabení. Přesto tomu nevěnovala pozornost. Byla silná a takový šrám ji nemohl ohrozit. Alespoň si to myslela.

Tentokrát se nezdržovala hrou a dováděním. Cílem bylo dostat se k silnici co nejkratší cestou a nesrazit si přitom vaz. Obojí zvládla na jedničku a udýchaná vklouzla za volant. Hyundai s přátelským zablikáním světel ožil a po pohlazení plynu vyrazil vpřed.

Viky si snažila vybavit před sebou cestu, kterou sledovala shora jako černou stuhu skrz životem bouřící krajinu. Minula dvě auta, jejichž řidiči si nejspíše museli ťukat na čelo, co to je za blázna, že se žene takovou rychlostí po úzké silnici vlnící se v serpentinách mezi kopci. Ignorovala je. Oni mají svou každodenní šedou obyčejnou cestu životem, ona má svou, divokou a zrádnou jako vířící peřeje. Vždycky měla a neměnila by.

Během jízdy stačila zklidnit dech a přesvědčit se, že tělo funguje tak jak má. Občasná závrať a mírná slabost byla vzpomínkou na rozdělení těl, neznamenalo to pro ni však žádné výraznější omezení. Zatím. V boji možná bude hůř, pokud se do té doby nestačí vzpamatovat ze všech následků.

Mezi stromy se náhle rozvinula odbočka ztrácející se po několika desítkách yardů v zákrutu lesa. Byla téměř na místě. Tohle je příjezdová cesta k továrně. Dlouhá snad míli, možná ani to ne.

Viky zajela vozem mimo silnici a vypnula motor. Svlékla šaty oblečené přes uniformu a ze sedadla zvedla Stříbrný oheň. Ani nevěděla, že ho brala s sebou, nejspíš to byla podvědomá reakce vzniklá nutností na každou sólovou výpravu nosit zbraň. Teď byla ráda, že ho má. Drápy a tesáky jsou fajn, ale proti nepříteli, jenž je z tkání a krve, ne z kovu a drátů. Proti takovému je nejlepší spolehlivá čepel, která si poradí s téměř jakoukoliv látkou.

Ještě jedna přeměna. Zvíře vzalo meč opatrně do zubů a vnořilo se jako stín do lesa. Drželo se poblíž silničky, avšak ve skrytu. Na dohled továrny se přikrčilo za balvanem a změnilo formu zpět v dívku.

Tiger si připnula pochvu se zbraní na záda a zahleděla se na šedivý smutný komplex. Zalitovala, že nemá vysílačku. Cyclops jí nejednou nadával, ať se naučí ji nosit. Nikdy si to nevzala přiměřeně k srdci. I dnes drobný přístroj ležel na jejím nočním stolku, kde jí byl platný jak mrtvému zimník.

Pak ji napadlo, jaká by to byla sranda, kdyby profesor nedal povel k útoku na základnu. Vlastně by mu to nemohl nikdo vyčítat. Věděl, v jakém jsou mnozí jeho studenti stavu, a moc dobře si uvědomoval riziko.

No, počkám tak čtvrt hodiny a pak se zase ztratím. Údernou přesilou jedné holky vážně nemíním útočit na deset fungl nových sentinelů, rozhodla se.

V tom její ucho pohladil povědomý zvuk. Řev motoru obrněného vozu.

To je X-Van, nebo ať jsem krokodýl!

Vzápětí ale také zaslechla, jak se otevírá gigantický poklop ve střeše hlavní budovy. Polkla. Je možné, aby se zaktivoval některý z detektorů mutantů, vedle bohatého arzenálu zbraní nejzákladnější vybavení vraždících strojů? Usoudila, že ano. Teď jen, po kom půjdou?

Odpověď přišla záhy. Jeden, dva, tři sentinelové se vznesli z temných hlubin podzemního sálu a neomylně zamířili k ní.

„Tak jo. Tohle není dobrý,“ řekla Tiger a vytáhla meč. Roboty měla nad hlavou.

„Nalezen mutantský organismus,“ zazněl známý, počítačově neosobní hlas. „Pokyn: zničit!“

Jako jeden sentinel zvedly stroje ruce a na jejich dlaních vykvetly koule smrtících paprsků, směřujících na osamocenou dívku.

Les naplnilo svištění střel, exploze, skřípění lámaného dřeva a hukot plamenů. K obloze se vznesl chochol kouře.

„Vedle, kašpaři!“ výskla bojovnice, která se s nadlidskou rychlostí a mrštností dokázala proplést mezi paprsky a zesabotovat tím vlastní popravu.

„Pouze oddaluješ moment svojí eliminace, mutante,“ prohlásil jeden sentinel. „Nemůžeš uniknout.“

„V tom případě si ušetřím čas a ani to nebudu zkoušet,“ ujistila je s milým úsměvem Tiger a sledovala napjatě roboty snášející se k zemi, aby si ji mohli lépe podat, svaly lehce se chvějící pod snědou zjizvenou kůží. Odfoukla si od tváře peříčko, visící z čelenky. Z nějakého důvodu ji nesundala ani potom, co ji Kurt odvrhl.

Ale proč? Co jsem mu udělala?

Zakázala si na to myslet. Teď nebyla vhodná chvíle. První stroj už přistál. Je na čase vyrazit do útoku.

Zakličkovala jako honěný zajíc mezi staccatem zášlehů hlavní a v běhu sekla po gigantické kovové noze. Čepel pronikla přes vnější plášť, ale vážnější poškození nezpůsobila. Ani s tím nepočítala. Pro amputaci by musela sek vést mnohem větší silou, ne jen letmo máchnout. Pokud chce sentinelu pořádně zkazit den, musí zasáhnout některé z řídících center v hrudi nebo hlavě.

Výstřel zazněl za jejími zády. Laserová střela šla vedle jen velmi těsně a ožehla jí rameno. Bleskurychle uskočila z dráhy dalších, zasunula světlem mihotající meč do pochvy, odraz a už se houpala zaseknutá drápy na stehenním plášti nepřátelského kolosu.

Dost práce jí ušetřil druhý sentinel, protože si nějak neuvědomil, že když se jí pokusí odtamtud sestřelit, s největší pravděpodobností zasáhne svého kolegu. Sotva stihla uskočit před rozmetanými troskami stroje, jehož zbytky dorazil autodestrukční systém. Tlaková vlna s ní však pořádně tvrdě švihla o zem.

Jestli já dostanu do drápů toho hajzla, kterej ty zatracený mašiny postavil... letělo jí bolavou hlavou, zatímco se poněkud těžce zvedala na všechny čtyři a vztekle plivala hlínu a kamínky.

Kde jsou ty další dva? rozhlédla se okolo.

„Tvoje existence bude nyní ukončena, mutante,“ zaslechla nad sebou. Následoval výstřel.

Tiger nezbyl čas na dlouhé plánování, provedla ukázkové salto vzad za kámen, jenž zamýšlela použít jako kryt. Střela ji však přece jen trochu lízla a narušila její trajektorii, takže místo aby se balvan stal alespoň na chvíli bezpečným útočištěm, změnil se v nechtěnou sentinelovu zbraň. Dívka si o něj div nerozbila hlavu. Přesto se ještě dokázala odplížit do relativního skrytu a tichým syčením se snažila přimět svoje potlučené a pálící tělo, aby zase začalo fungovat.

Nešlo to tak rychle, jak by si byla přála, a jen své nemalé odolnosti plynoucí z mutace mohla vděčit za to, že se stihla vzpamatovat dříve, než se sentinel dostal na dostřel.

Ucítila otřesy půdy a dunění obřích nohou, nebezpečně se blížících. Otřepala se. Je načase převést boj do vyšších pater.

Během chvilky si vyhlédla pěknou ztepilou jedli, jediným skokem se ocitla šest stop od země na jejím kmeni a pomáhavši si drápy, začala šplhat do koruny.

Sentinel se poněkud těžkopádně otočil po svém cíli. Druhý obcházel strom, aby dívku připlácl jako komára.

„Osobo ženského pohlaví,“ zahuhňal, „veškerý odpor je marný.“

„To si nemyslím,“ opáčila mutantka. „A ještě něco, plechovko: pro tebe jsem Tiger! Paní Tiger,“ upřesnila ještě a skočila mu do úsměvu. Za zády zaslechla zapraštění rozdrceného stromu.

Vyhoupla se robotu za krk a sevřela obouruč jílec meče; chtěla mu vrazit čepel do krčního spoje a tím mašinu vyřadit z provozu. Zapomněla však na druhého. Jeho přítomnost si opět uvědomila, až když se jí kolem těla sevřely kovové prsty a zvedly ji jako smítko.

Aniž by sentinel unavoval dalším řečněním, mrštil svojí kořistí do hlíny a chystal se na ni šlápnout.

Omráčená dívka by neunikla jisté smrti, kdyby stroj nezamrzl uprostřed pohybu, nezakymácel se na jedné noze a v náhlé ztrátě rovnováhy se neporoučel na záda. Z hlavy mu trčela hluboko zaražená dvojice mečů, jejichž vzteky prskající majitel je nyní vyrval a přeskočil na dalšího nepřítele, který už po něm nazdařbůh vypálil dávku laserů. Poškozený sentinel se rozletěl v ohlušující explozi do okolního lesa.

„Objeven nový mutantský organismus. Pokyn: zničit!“

„Přehoď desku, unavuješ!“ doporučil mu Nightcrawler a sekl ho do ramene. V kovovém plátu se objevila dlouhá skulina.

Sentinel se po něm ohnal s ušlechtilým úmyslem ho shodit. Mutant se jeho pazouře lehce vyhnul a přeběhl mu po zádech k oblasti u člověka nazývané kříž. Přikrčil se a nad hlavou mu proletěla koule rozžhavené plazmy.

„Ty připálený chlupy tě budou mrzet, Herr Abfalleisen,“ ujistil ho přátelským tónem ďáblík a bodl do škvíry mezi opláštěním. Zabzučel elektrický výboj, mutant zavyl a poroučel se k zemi.

Sentinel se kymácel a jiskřil, stále však byl nebezpečný. Otočil se k ležícímu a tiše nadávajícímu muži, z něhož se na několika místech slabě kouřilo. Pokoušel se postavit, ale nohy měl jako ze želé. Na druhou stranu mohl být rád, že alespoň zůstal při vědomí. Na třetí stranu stejně nemohl moc dělat, neboť elektrický šok ho rozhodil natolik, že se nedokázal dostatečně zkoncentrovat k teleportaci.

„Mutante,“ začal opět nenápaditě robot.

„Polib si...“ zaskučel zuřivě Nightcrawler.

Aniž by vzal urážku na vědomí, stroj hovořil dál: „Tato jednotka je určena k tvému zlikvidování, které bude provedeno neprodleně.“

„Já bych si tvym místě tak jistej nebyl, kámo!“ ozvalo se v tu chvíli někde za ním.

Sentinel klopýtl, když do jeho zad rychlostí jedoucího rychlíku narazil žlutomodrý, adamantiem vyztužený projektil s šesti ostře broušenými drápy. Čepele se ihned pohroužily do elektronických útrob nepřítele. Téměř zároveň si mezi stromy našel cestu rudý optický paprsek velitele X-Menů a s chirurgickou přesností oddělil paži sentinela od trupu. Když Wolverine seskočil na zem, ránu z milosti zasadila stroji Storm bleskem ráže .20.

„Máš víc štěstí než rozumu, elfoune,“ řekl prcek a pomáhal zřízenému příteli vstát.

„Jo, nejspíš jo,“ přikývl Nightcrawler a posadil se na kámen.

Druhý mutant usoudil, že zraněný nebude. Potřeboval se jen poněkud vzpamatovat. Proto se rozběhl k Tiger ležící o kus dál mezi keři.

Dívka se už probírala, ale úder o zem jí hodně otřásl. Wolverine ji podepřel, aby se mohla alespoň posadit.

„Co ty, žiješ?“ pohladil ji po vlasech.

„Ještě nevím...“ odpověděla. „Snad ano. Budu muset, protože ještě není konec,“ řekla. „Máme tu další várku.“ Vzduch naplnilo skřípění odsouvaných kovových plátů, které hodlaly do světa vypustit zbytek várky sentinelů z továrny.

Její slova vzápětí potvrdil Cyclops, jenž začal svolávat tým k sobě.

„Tak pojď, ať si Cyke neroztrhne hubu,“ vzal Wolverine dívku do náruče. Ona mu však po pár krocích vyklouzla, prý tak špatně na tom ještě není.

„Jsem rád, že jsi v pořádku,“ usmál se na ni velitel týmu. Poněkud ji to překvapilo; očekávala spíš vynadání za nezodpovědné hazardování se životem.

„V rámci možností,“ odpověděla. „Já jsem zas ráda, že jste se objevili právě načas.“

„Jen tak tak, jak vidím. Takže, jednotko...“ začal Cyclops, ale Wolverine od něho slovo elegantně převzal.

„... teď pudem a těm plechovkám nakopeme suspenzory,“ doplnil. „Nebo snad ne, šéfiku?“ hodil na tiše supícího vůdce škleb. Mutanti se rozchechtali.

„Nechte si řečnické spory na jindy,“ zaječela Flora. Na X-Meny se řítila sedmičlenná eskadra sentinelů.

„Váš funus, šmejdi,“ ušklíbl se Gambit.

Skupina mutantů se rozvinula do útočných pozic. Budoucí bojiště ozářily ohnivé perutě Phoenix, jež se vznesla k obloze v čele x-menské soukromé vzdušné jednotky. Nebe se zatáhlo bouřkovými mračny a jejich okraje zajiskřily nahromaděnou elektrickou energií. Přízemní mutanti s výjimkou Icemana, který se vyšvihl na svoji ledovou dráhu a zamířil za dámskou trojicí vstříc nepříteli, se přichystal na řež každý po svém a s mnohohlasým řevem vyrazili do útoku. S návalem adrenalinu vyprchal veškerý strach a zbylo téměř šílené rozjaření z nadcházejícího boje, dosti povzbuzené i malým počtem protivníků. Tenhle střet nebude ani zdaleka tak zlý jako předchozí.

Během několika zlomků vteřin se rozpoutalo peklo. Sentinelové zcela správně usoudili, že nahoře jim bude skutečně zle, zvláště poté, co se jeden z nich rozletěl v explozi blesků a ohnivých střel. Jednou proletěli nad X-Meny za zuřivé palby, kanonáda se však nesetkala s kýženým ohlasem. Nízký průlet měl pouze na svědomí, že Colossus umístil jedním dobře mířeným hodem Wolverina za krk vedoucího stroje. Drápatý mutant okamžitě začal adamantiovými čepelemi zpracovávat masu kovu a neodradilo ho ani několik pokusů o sestřelení. Odnesl si pár šrámů, ovšem sentinel na tom byl podstatně hůř; upadla mu hlava.

„Dva nula pro nás!“ výskl Iceman a udělal looping. Jím se elegantně vyhnul několika raketám a vzápětí vyslal proti sentinelům vlastní munici.

Dvanáct stop dlouhé ostny silné jako Colossusova paže stvořené z ledu, který si v pevnosti nezadal s ocelí, zasvištěly vzduchem. Jeden z nich projel hrudním plátem sentinela jako nůž máslem.

„Tři nula,“ zaradoval se mutant, když robot explodoval, musel však utíkat před dalšími.

Ještě funkční sentinelové nalétli na přistání. Jeden dosedl přímo před Gambitem.

„Qu'est-ce qu'il y a? Snad netoužíš po soukromý partičce pasiánsu?“ usmál se na něj mutant. Načež mu mohutný otřes země napověděl, že dalšího má za zády.

„Hm, ale ve třech to nepůjde. Víte co? Sežeňte si ještě jednoho a můžeme zkusit bridž,“ otočil se napůl na druhého protivníka.

Sentinelové si zřejmě buď opomněli tento pojem nalistovat ve slovníku, nebo se domnívali, že se jedná o nějakou opravdu ošklivou nadávku, případně dávali přednost deskovým hrám. Buď jak buď, oba dva zároveň po mutantovi začali střílet.

X-Man se hbitě uklidil do bezpečí za pomoci své tyče použité pro obzvlášť dlouhý odpich a ještě před dopadem na nohy vytáhl plnou hrst karet.

„Dva na jednoho, že se nestydíte!“ prohlásil a hrací listy, z nichž se během zlomku vteřiny v jeho ruce staly smrtící projektily, mrštil po bližším robotovi.

Na toho druhého se rozhodla došlápnout si Rogue. Sentinel se proti vlastní vůli náhle vznesl do vzduchu tažen za krk. Mladá žena ho trochu zhoupla a vyhodila výše k oblakům. Robot vystoupal o pár stop, než ho dohnala.

„Tohle bude bólet!“ zazpívala a zasadila mu slušnou ránu spojenými pěstmi. Ten úder srazil dezorientovaného sentinela k zemi, kde se rozplácl jako přejetá žába.

Nejevil však přílišnou ochotu tam zůstat. Paprsky z jeho dlaně proměnily na několik okamžiků oblohu ve smrtelně nebezpečnou překážkovou dráhu.

„Takže tobě to nestačilo?“ zeptala se Rogue tónem, při kterém zpravidla X-Meni zalézali do nejbližšího úkrytu, zejména ten, komu byl určen.

Vypůjčila si jednu přeraženou borovici. „Sledujte ten homerun!“ vykřikla a praštila s ní zvedajícího se robota do hlavy.

Sentinel se zhroutil pod silou nárazu kmene do spánkové oblasti. Přesto stále nebyl odpočítán. Opět se tvrdošíjně zvedal a výhružně svítil očima. I když už moc nepotřeboval: z několika vyrvaných kabelů u krku jiskřila elektřina a jedna noha se mu kývala na posledních několika spojích. Zbraňové systémy však poškozené nebyly a Rogue se něco nalétala, aby unikla všem střelám, které po ní šly.

Jeden zbloudilý laser proletěl kolem Storm tak těsně, že jí udělal díru do pláště.

„Zkoušel jsi zabít bohyni!“ provolala rozzlobeně. „Za to tě stihne její trest!“

Vznesla se na křídlech větru a okolo ní zlověstně sršely blesky. Nálož nepředstavitelně mocných výbojů jí vyšlehla z dlaní a bezmála spálila poškozený stroj na uhel.

„Ale né,“ zarmoutila se Rogue. „Ten byl můj...“

„Omlouvám se,“ usmála se vládkyně počasí. „Neměla jsi ho podepsaného na dost viditelném místě.“

„Příště to napravím. A jinak... dík.“

Storm jí odmávla, že to nestojí za řeč, a odhřměla srovnat do latě nepřítele, jenž na její vkus příliš dotíral na Cyclopse.

Rogue udělal ve vzduchu přemet a rozhlédla se po bitevním poli. Zamířila k místu, kde Gambit s Colossusem na střídačku mlátili do kartami načatého padlého dodělávajícího sentinela a podle všeho se nesmírně dobře bavili. Nemalý ožeh a stupeň roztavení některých částí robota napovídal o jisté invenci Phoenix.

„Áhá, samozřejmě, pán si tu užívá, ale ukázat se, když ho člověk potřebuje, to ne!“ spustila vyčítavě, jen přistála. Oba muži přestali ve své bohulibé činnosti a vyvalili na ni oči. Potom Gambit tázavě ukázal na sebe.

„No jistě, kdo jiný? Jsi v celku?“ popadla ho Rogue za límec kabátu a otočila kolem dokola. Prohlídku zřejmě shledala uspokojivou, protože ho lehounce políbila. „Tak v tom pokračuj,“ dodala a odletěla hledat další cíl.

X-Meni se po sobě podívali a rudooký mutant pokrčil rameny s výrazem „Já taky nevím, o co jí šlo“, načež se Colossus rozchechtal na celé kolo.

„Ano, sentinely mlátíme s láskou a úsměvem,“ kývl Wolverine, který právě poněkud tvrdě přistál pár kroků od nich. Vzápětí se mezi stromy vynořil stroj na mnoha místech poznamenaný trojnými šrámy po drápech. Jejich původce se čile vyhrabal na nohy a s řevem se na něj vyřítil.

„Chceš pomoct?“ zeptal se Rus, protože jejich hračka se už rozpadla.

„Opovaž se! S tímhle mám pár osobních účtů!“ štěkl Wolverine a zuřivě sekal, kam jen dosáhl.

„Krkoune,“ neodpustil si Iceman a zalomil k nim dráhu. „Co takhle něco nechat i nám ostatním? Tohle je už tvůj druhej.“

„Nemusíš mít strach, Bobby,“ vykřikla odněkud z nebeských výšin Phoenix. „Ještě si jich užiješ dost, letí sem další vlna.“

„Hele, Jean, můžeš taky někdy oznamovat něco jinýho, než že těm ksindlům přišly posily?“

„No super, jen houšť a větší kapky!“ zaradoval se Wolverine, očividně v ráži. Právě se mu podařilo rozsekat nervové centrum sentinela na kaši a následný výbuch ho hodil přímo do náruče Storm.

„Mluv za sebe, ano?“ řekla Flora.

Ne že by se jí vedlo nějak špatně. S Cyclopsem po boku si připadala jistější a podle toho vypadala i její akce. Jako by rostliny vycítily její vnitřní sílu a sebevědomí a pouštěly se do sentinelů s větší vervou než jindy. Kdo někdy neviděl v akci šlahouny lián silné jako kmen stromu, které dokázaly robota ovinout a sevřít jako drtič, aby další výhonky prorostly skrz vnitřní strukturu stroje, takže ho rozervaly na kusy, nevěřil by, jak strašlivou zbraní může zeleň být.

Potlačený pocit strašlivé křivdy měl taky co dělat s tím, že se ostnatá těla lián vrhala na sentinela uzemněného ohnivou střelou Phoenix se zuřivostí téměř lidskou a s děsivým skřípotem od sebe trhala pláty, aby pronikla hlouběji spolu s kořeny a ostrými větvemi k důležitým centrům stroje.

Cyclops jen tiše žasl, co se to s dívkou najednou stalo. Ne že by mu to bylo proti mysli, koneckonců, se sentinely se nedalo mazat. Kdyby však věděl, čí tělo si Flora představuje místo mrzačeného torza kovového monstra, asi by se mu to zamlouvalo mnohem méně.

Neměl však kdy zkoumat myšlenkové pochody svých podřízených. Na to byl příliš zaměstnán kličkováním a uhýbáním střelám. Sám palbu s nemenší intenzitou opětoval, i když musel nejednou pustit svoje paprsky naplno, aby sentinela přesvědčil, že má nechat sápání po ostatních X-Menech. Proklínal toho chytrolína, který kdysi přišel na způsob, jak můžou roboti negovat schopnosti mutantů. On bohužel patřil k těm, proti kterým byly stroje s větší či menší úspěšností do značné míry imunní.

V jednu chvíli ho fakt, že optický paprsek se o tělo sentinela pouze neškodně rozstříkl, rozčílil natolik, že si strhl vizor a nechal své oči, aby stroji ukázaly, jak velkou sílu v sobě mají. Okolím se rozlila na krátký moment oslnivá rudá záře nespoutané vlny Cyclopsova pohledu. Těchto několik vteřin ovšem bohatě stačilo k tomu, aby z dotyčného robota zbyla polorozteklá kouřící hromada spečené hmoty, v níž by sentinela poznal málokdo.

„A jaký jsi byl!“ neodpustil si velitel X-Menů, zatímco si rovnal vizor. „Moment...“ zarazil se najednou, protože si uvědomil, že tenhle sentinel je osmý... a bylo jich jen sedm. „Nerozmnožili se nějak?“

„To tedy ano!“ křikla Phoenix, jejíž účast v předchozím boji se omezila na jednu asistenci u zničení a dvě zneschopnění letu. Teď se však řítila obklopena šlehajícími plameny ve tvaru siluety ohromného ptáka vstříc ostatním sentinelům z nové várky. Prvního jim právě rozšrotoval Cyclops.

Deset – pardon, už jen devět – dalších cílů se vyhouplo nad lesem a ihned se zaměřilo na hemžící X-Meny. Někteří jejich objevení vítali, jiní proklínali. Například taková Storm se těšila, že si vylepší skóre. Přece jenom, pro likvidátora jejího formátu byl jediný zničený, a to ještě dost načatý sentinel, chabý výsledek. Proto se pustila za ohlušujícího rachotu hromů osvětlována blesky klikatícími se po celé obloze na druhou vlnu.

Phoenix proletěla formací zbylých robotů jako střela, aby se jim zastavila v zádech a rozzářila se jasem slunce. Výbuch energie z jejích rukou zahalil dva sentinely do oslňujícího hávu, jenž je ve svém objetí rozložil na molekuly. Závoj neviditelných částic se rozprostřel nad lesem a pomalu se rozplynul.

„Ty bláho,“ vydechl obdivně Iceman a málem zapomněl, že chtěl zrovna jiného robota zamrazit do obřího bloku ledu. On se mu naštěstí včas připomenul laserovou palbou.

„Tak tohle ne, bobečku,“ řekl přísně mutant. „Koukej tam zůstat a nech si ty sabotáže, nebo se rozčílím!“

Robot nicméně neustal ve snaze vyprostit se a hatil tak Icemanovo pracné ledové dílo. Mutant se skutečně podle svého slibu naštval a pokusil se mu prohnat napříč hlavou rampouch.

Příliš se mu nedařilo, protože sentinel jeho útok stihl odvrátit. Co už robot ale nedokázal, bylo zabránit Nightcrawlerovi vyšplhat mu po zádech a zarazit mu dle svého milého zvyku meč do řídícího centra.

„Jo, jo,“ pokýval hlavou Iceman a ukázal druhému muži zdvižený palec. „Když to nepude silou, tak to pude ještě větší silou.“

„Na to můžeš vzít jed, mein Freund,“ zašklebil se na něj ďáblík. Zpočátku konfliktu se držel trochu stranou, aby se vzchopil po ráně elektrickým proudem a ještě další, pro změnu zasazenou robotickou pěstí, již mu uštědřil sentinel rozsekaný poté Wolverinem, zpočátku ještě v koprodukci s Tiger, na kusy, a hleděl tenhle vynucený útlum dohnat. Nezačal úplně nejhůř.

Seskočil ze zničeného robota pracujícího na autodestrukci, udělal přitom ve vzduchu tři salta a aniž by čekal na dopad, teleportoval se ke Colossusovi.

„Vida, zase v akci?“ usmál se na přítele mutant pokrytý organickou ocelí.

„Ja.“

„To je dobře, jen nevím, jestli budeš mít ještě co na práci,“ urval nevybíravě hlavu sentinelovi, jemuž už předtím někdo velmi pečlivě amputoval jednu nohu v koleni a druhou v kyčli, nemluvě o několika zejících kouřících otvorech v hrudním plátu. Na druhé straně složeného kolosu si Cyclops přeštelovával propustnost vizoru na obvyklou hodnotu.

Pohled na bojiště napovídal, že má pravdu. Zbývaly už jen čtyři sentinelové, na jednom viseli ve svorné snaze zašlapat nepřítele do země Tiger, Rogue a Gambit, na druhém soukromničil Wolverine, k němuž se ale velmi brzy přidal Iceman. Zbylé zahrnovaly svou láskyplnou pozorností Phoenix a Storm a nezdálo se, že by se robotům takováto společnost zamlouvala. Zejména po té, co do toho svého Storm pustila pár pěkných blesků a když se to nesetkalo s patřičným ohlasem, rozpoutala v záchvatu uražené ješitnosti lokální minitornádo, které se sentinelem vymetlo zem.

„A tímhle mi prosím vyhrožuje taky,“ prohlásil ublíženě Wolverine, když na to tak koukal ze svého stanoviště na rameni svého protivníka. Iceman ani na vteřinu nezapochyboval, že by to nebyla pravda. Storm se většinou skutečně nemazala s tím, kdo ji naštval. Nicméně si nemohl nevšimnout pýchy, která z jeho spolubojovníka jen ukapávala. Musel uznat, že pohled na vztekající se bohyni bouří je skutečně úchvatný – dokud jí nepřijdete do rány, pochopitelně.

„Nesmíš nechat ženský, aby s tebou takhle mávaly,“ zašklebil se a raději opět svoji pozornost věnoval v zalednění spojů na sentinelově krku, neboť nechtěl skončit jako druhý mutant, jehož právě v nestřeženém okamžiku stroj polapil, a teď s ním třískal o stromy za vydatného Wolverinova řevu a nadávek.

Než stačil vymyslet, jak by mu pomohl, neboť měl sám co dělat s uhýbáním střelám, kterými ho sentinel bohatě zahrnoval, Storm problém vyřešila po svém. Se zuřivým zvoláním „Tohle mi s ním dělat nebudeš!“ přibouřila na křídlech vichřice a potlučeného muže z obří kovové pěsti vyrvala silou, jako by u ní člověk ani mutant věru nehledal. Načež mu našila (sentinelu, nikoli Wolverinovi) blesk mezi světla. Hlava stroje se rozprskla v explozi a monstrum se pomalu skácelo k zemi.

Iceman tak tak uklouzl před padajícím tělem a snažil se zachovat kamennou tvář, když zahlédl, jak se bouřivládná mutantka ujišťuje, že se jejímu druhovi skutečně nic vážného nestalo. Raději udělal looping, jímž uhnul vystřeleným raketám, milého to dárku robota utloukaného duem Colossus – Cyclops, jehož dotyční převzali od Storm, a zachytil Tiger dříve, než se mohla nehezky seznámit zblízka se zemí.

„Kam to bude, slečno?“ zazubil se na ni. „Až na konečnou?“

„Stačí na nohy, gracias,“ usmála se a sklouzla z ledové dráhy. Trochu se zapotácela a tiše sykla bolestí. Na paži a levém boku jí táhla dlouhá rudá krvavá podlitina, rychle se barvící do temné fialové. Trest pro ty, kdo si dovolí změřit síly se sentinelem a nejsou dost rychlí.

Mávla nad tím rukou. Takových už bylo... a ještě bude. Otřepala se a chystala se opět vrhnout na robota, utloukaného právě z jedné strany vlastní ukroucenou paží (práce Rogue), zatímco se Gambitovi dařilo šikovně strkat nabité karty za jednotlivé pláty. Sentinel byl tak zaměstnaný jeho dívkou, že si sabotáží všiml až ve chvíli, kdy vybuchl.

Tiger uskočila před padajícím ožehlým kusem kovu a nadhodila si v ruce meč. Měla v úmyslu vrazit ho do kolenního kloubu deptaného stroje. Náhle sebou však škubla, jak její mysl zaplavila tíživá předtucha něčeho zlého. Jako ozvěna výkřiku plného hrůzy a bolesti. Ozvěna čmuchající smrti.

Zmateně se rozhlédla okolo sebe, aby si ověřila situaci ostatních X-Menů. Phoenix – bez potíží. Právě flambovala sentinela. Strom s Wolverinem pomáhali dorazit svému vůdci a Rusovi jejich soupeře, Iceman s Nightcrawlerem se právě připojili k Rogue. Ta už konečně přerazila paži stroji o hřbet a teď manévrovala před odvetnou palbou. Gambita taky dlouho hledat nemusela, přistál na čenich těsně vedle ní.

„Nezabi se,“ poradila mu, když ho zvedla na nohy a s křupnutím napravila zlomený nos.

„Já bych rád, věříš?“ ohmatával si mutant postižený čichový orgán a jako akt pomsty se rozhodl robotovi odpálit nohu. Ještě mu zbyla skoro šestina balíčku, pro kterou potřeboval nalézt uplatnění.

Dívka už přítelovu odpověď ignorovala. Někdo tu chyběl. Ale kdo?

Jasně, Nika! Kde, u všech bohů, jen může být? zarazila se. O Flořině ochotě do boje si nedělala iluze, ale stejně tak nevěřila, že by utekla.

Do mozku se jí opět bolestivě zadloubl neslyšený výkřik. Vzhlédla k Phoenix, zda i ona to zachytila.

Tvář Jean Greyové, zahalená vírem rudých vlasů chvějících se jako živoucí hadi, byla zrůzněná nejprimitivnějšími emocemi. Vášeň, touha, radost z ničení, to vše se zrcadlilo na jindy tolik mírné ženě díky vesmírné entitě sídlící uvnitř jejího těla, která právě těmito pocity žila. Byla cele soustředěna na obrovského robota, jenž se bezmocně kroutil a škvařil díky pouhému lusknutí prsty za použití chabého zlomku její nekonečné síly. Phoenix si to užívala a nějaké kvílení zachycené telepatií nebylo pro ni dostatečně pádným důvodem k přerušení její zábavy. Tam, kde by Jean ihned vyrazila dotyčnému na pomoc, Phoenix odmítala a chtěla si hrát.

Mutantce přejel po zádech mráz. Slyšela vyprávění o tom, kam až tohle může zajít. Slyšela o Dark Phoenix nelítostně manipulující vším kolem sebe jen z toho prostého důvodu, že může. Likvidující světy mrknutím oka, aby místo nich utvořila nové, aniž by ji miliardy zmařených životů sebeméně zajímaly.

Od svého posledního zmrtvýchvstání se Jean držela neobyčejně dlouho. Už několik let se jí dařilo oheň ve svém nitru držet pod kontrolou. Ale jak dlouho? ptali se X-Meni. Jak dlouho potrvá, než jedna z prvotních kosmických sil opět zpřetrhá řetězy vůle lidského těla a zatouží po volnosti? Než dostane hlad...? Hlad, který utiší jen energie samotného slunce?

Během necelé vteřiny, kdy s tichým děsem zírala na proměnu ženy, o níž se naivně domnívala, že ji zná, došla k obavě, že to možná nezabere tolik času.

Opětovný impulz cizích muk Tiger vytrhl ze zamyšlení. Šestý smysl jí otočil hlavu k nejbližší budově. Uvědomila si, že při souboji na komplex spadl vrak sentinela a zbortil část střechy. Možná se jí to jen zdálo, ale... skutečně odtamtud zaslechla slabé zakvílení?

Už neváhala ani vteřinu. Tygřice se vyřítila mezi stále ještě neustávající palbou k továrně.

Široká vrata do hlavní haly byla otevřená dokořán, dokonce částečně vyrvaná ze závěsů. V rozlehlé místnosti už nezbyla žádná známka toho, co se tam kdysi snad vyrábělo, zůstaly pouze holé stěny a strop podepřený silnými kovovými sloupy. Mnohé z nich však nevydržely tíhu robota a povolily. Podlahu pokrývala změť trosek a velké louže oleje a dalších provozních kapalin vyteklých ze sentinela.

Tiger v dvounohé formě vběhla dovnitř po čerstvé pachové stopě a neomylně zamířila k utržené ruce stroje, za níž to ostře čpělo Flořinou krví.

Nyní naprosto nemyslela na to, že je to sokyně, jež ji připravila o Kurta, a původkyně valné většiny jejích úrazů poslední doby. Kdysi byly přítelkyně, což Tiger možná bolelo víc než cokoliv jiného. A přece na ni nedokázala mít vztek, ne teď. Ne, když ji viděla ležet jako pohozenou polámanou panenku s tělem pokrytým hlubokými ranami.

Z ničeho nic ji napadlo, že by se prostě mohla otočit a vypadnout. Tahle zranění by bez jejího zásahu Flora nemohla přežít. Stačilo ji tu nechat. Než bude po boji, zemře. A nikdo nebude moci dát vinu jinému, pouze jí samé. Proč sem lezla? Nikdo jí to nenařídil a musela vidět, že je to nebezpečné. A překážka by byla pryč...

Tiger se málem z ní samé udělalo zle jen za ten letmý nápad. Věděla, že by to nedokázala udělat. Nemohla opustit člověka, byť by ho neměla zrovna dvakrát v lásce, v takové situaci. Jejím posláním bylo léčit a toto poslání musela naplnit. Vyříkají si to jindy, nyní nebyla Flora nepřítel, ale těžce zraněný člověk, který potřeboval pomoc.

Meč dosud svíraný v ruce zahodila stranou a poklekla vedle světlovlásky.

Zlaté světlo z Tigeřiny kůže zaplavilo halu a ozářilo bezkrevnou Flořinu tvář. Šamanka tiše volala strážné duchy, aby jí propůjčili výdrž. Poté položila ruce nad krvácející rány a zavřela oči. Tělem se jí přelévala žhavá energie proudící cévami k dlaním, prýštící skrz ně do druhého těla, obnovující tkáně a opět nabíjející slábnoucí vrstvy aury.

Cítila, jak z ní uniká síla, téměř jako by ji zraněná vysávala. Nedivila se; dnes už se dost vyčerpala svým malým astrálním výletem, události předchozího dne jí rozhodně také nepřidaly a náročné léčení ji vždy připravilo o víc energie než zavření mělkého šrámu, přestože se hranice její moci posunuly během několika měsíců o neuvěřitelný kus.

Vyčerpaně vzdychla, když scelila poslední trhlinu v kůži Flory. Doufala, že se ještě po tom všem udrží na nohách. Nebo lépe: že se udrží na nohách a zvládne odtud mladší dívku dostat.

„Prober se,“ zatřásla s ní jemně.

Flora otevřela oči a zmateně se rozhlédla. „Co se...“

„To bych se tě taky chtěla zeptat, ale teď vstávej, musíme pryč odsud,“ řekla Tiger.

Druhá dívka si teprve nyní uvědomila, kdo to s ní je. Tvář se jí stáhla nelibostí. „To jsi...“ začala, avšak najednou vytřeštila zraky někam nad Tigeřinu hlavu a zaječela.

Bojovnice se bleskově ohlédla a ještě stačila přikrýt Floru vlastním tělem, než se na ně ze střechy zřítila další várka trosek.

Na několik vteřin se svět okolo utopil v rachotu, v němž se úplně ztratilo suchý praskavý zvuk drcených kostí, šílené zavytí a tiché zazvonění podobající se nářku.

Tiger polykala kletby a snažila se jednou rukou nadzvednout zřejmě zbytky trupu sentinela, které jí přiskříply nohy a podle příšerné bolesti je zpřelámaly.

Po pár marných pokusech se zhroutila s potlačovaným sténáním na podlahu, respektive na Floru, která ležela pod ní, a po tváři jí tekly slzy. V pomoc od sokyně nedoufala a ani nemohla, pomačkaná královna květin vyděšeně lapala po dechu a hledala, kudy by mohla utéci.

K její ještě větší hrůze je však dokonale věznila část zborcené střechy. Halda kovu obě mutantky nerozmačkala jen náhodou. A navíc tření kovu o kov vykříslo dlouhý proud jisker, pro které byly olejové kaluže vítaným prostředím k seberealizaci.

„Hoří to!“ zaječela Nika takovým hlasem, že Tiger ke všemu ještě málem ohluchla. Nevěnovala tomu však pozornost, místo toho zalapala po dechu při spatření rychle se blížící ohnivé stěny.

Bohové, stůjte při nás! zakvílela beze slov a rychle se přetočila v mezích možností, aby k tomu byla zády. „Skrč se!“ houkla na třesoucí se Floru, přitiskla si ji blíž k sobě a se sebevražednou ochotou jí udělala živý štít před letícím ohněm.

Sotva by ji tak ochránila a dobře si to uvědomovala. Skrz kůži z ní vytryskla ještě jedna mocná nálož zlatého světla, jež se nad dívkami rozprostřelo jako deštník. Věděla, že je to nejspíš poslední věc v jejím životě, vypětím se o ni pokoušely mdloby. Dlouho tu energetickou zástěnu neudrží a pak už nic nebude bránit ohni, aby ji pohltil. Před tímhle ji nemohla zachránit ani uniforma z nestabilních molekul, která byla do určité míry nehořlavá.

Kupodivu se nebála zemřít. Ze smrti strach neměla, doufala pouze, že ztratí vědomí dříve, než se začne škvařit zaživa.

Nebylo jí to dopřáno. Slyšela, jak Floře zběsile tluče srdce jako lapenému ptáčkovi, slyšela vzdálenou explozi odněkud zvenčí, slyšela hukot podobající se řevu peřejí, slyšela zlý smích vražedných duchů ohně, snažících se dostat přes slabý štít, cítila smrtící žár, sílící a pálící víc a víc, jak už nedokázala dál vzdorovat. Zasekla drápy do podlahy a zaťala zuby, když se plamen dotkl jejích zad a začal jí spékat kostým a kůži do jednoho. Potom pročísl rezavé vlasy a zakousl se do ruky, kterou si zakryla tvář. Cítila pach vlastní pálící se tkáně, mozek jí pulzoval nesnesitelnou bolestí, jež z ní vyrazila řev ne nepodobný kvílení duše zatracence v pekle. Flora tiše jektala zuby a bezhlasně plakala hrůzou. Dusil ji dým a málem se zalkla nesnesitelným zápachem uhelnatějícího lidského masa. Tigeřino vytí se jí zatnulo do uší i do srdce jako žhavá dýka; byla to poslední věc, kterou slyšela, než ji opustily smysly.

Několik vteřin předtím, daleko, daleko od továrny, daleko od Spojených států amerických v chýši postavené z rákosu zaplněné maskami a soškami bohů a pralesních duchů starý šaman Saka-a-bena seděl u ohně a míchal v malé misce léčivou mast.

Náhle mu nádobka i dřevěná palička nahrazující lžičku vypadla z rukou a drahocenný obsah se rozlil po kožešinách v chýši; to když se mu lebka rozdrnčela palčivým bodáním nenadálého mentálního spojení.

Hluboce se soustředil, aby dokázal rozluštit obsah sdělení sestávajícího spíš z pocitů než srozumitelných znaků. Mezi ohňostrojem bolesti a strachu stěží rozeznal slabé volání.

Otče, pomoz mi... prosím... já... já už ne...

Jistě, Ra-Gat, odpověděl bez zaváhání, oslovuje dceru jejím indiánským jménem. Neboj se. Udělám, co budu moci...

Kontakt pohasl. Šamanovi se na okamžik tvář zkřivila obavami, jaké v něm zoufalý výkřik vzbudil. Miloval Viky hluboce bez ohledu na to, že nebyla jeho vlastním dítětem. I když to byl jeho nápad, aby odešla k X-Menům, nikdy mu nepřestala chybět. Nebezpečí, v němž se octla, o kterém nevěděl nic víc než to, že ji bezprostředně ohrožuje na životě, v něm vzbudilo stejný strach jako v dívce.

Rychle sáhl za sebe pro kožený váček a vytáhl z něj hrst bylin. Hodil je do plamenů. Chýši naplnil hustý, pronikavě vonící dým. Saka-a-bena ho vdechl, zavřel oči a během několika vteřin upadl do transu, aby vyslal svého ducha na cestu, kde se vzdálenosti počítají v jednotkách od lidských diametrálně odlišných a pohoří, oceány a lesy nejsou překážkou.

Neboj se, hvězdičko... Jdu za tebou. Neopustím tě...

Prakticky v ten samý okamžik Professor X, tiše trnoucí strachem o mutantský tým, měl pocit, že mu někdo zaťal do hlavy sekeru. Se zalapáním po dechu si prudce sevřel spánky a málem vypadl z kolečkového křesla. Snažil se oprostit od toho šíleného víru, prohánějící se jeho mozkem, pokoušel se určit, co to vůbec je.

Tiger! Tiger, co je to s tebou, holčičko, co se stalo? vyrazil telepaticky, ale odpovědí mu bylo jen skomírající zachvění mysli, s níž se spojil. Na pleši profesora Xaviera zaperlil pot, když si uvědomil, co to nejspíše může znamenat.

„Ne! Proboha, jen to ne!“ zděsil se a rychle se zkoncentroval na jiného z X-Menů.

Wolverine!

Slyším a poslouchám, prófo, odpověděl ihned volaný. Xavier mu několika slovy vysvětlil situaci.

Nevím, kolik má ještě času, je dost možné, že umírá. Musíte se pokusit ji zachránit.

Spolehněte se, pane, vyprchala Wolverinova obvyklá ironie, nahrazený ledovým ostnem strachu. Jdem na to.

„Colossusi!“ zařval Wolverine na ruského soudruha zpracovávajícího jednoho ze dvou posledních sentinelů.

„Da, tovarišč?“ ohlédl se Colossus, překvapený tónem druhého mutanta i úzkostí v jeho tváři.

„Pojď se mnou, ale pronto!“ houkl jen prcek. „Všechno ti vysvětlím pak!“

Druhému muži došlo, že se stalo něco dost zlého. Wolverine se takhle normálně nechoval. Proto tryskem vyrazil za svým partnerem, řítícím se s větrem o závod k hořící továrně.

„Co se děje?“ zeptal se udýchaně Colossus, když zastavili smykem před vraty. Plameny k nim lačně natáhly jazyky, jako by je zvaly dovnitř. Z haly zavanul rozžhavený vzduch.

„Tygřík,“ odpověděl Wolverine a začenichal. „Dobrej bože!“ mimoděk odskočil dozadu, když ho do chřípí udeřil puch spáleného masa. „Snad nejdem pozdě...“

Nemuseli si nic říct. Ruský mutant odhodlaně vtrhl do haly a razil cestu mezi kusy sentinela a zborcené střechy. Menší muž se proplétal okolo něj jak mohl nejrychleji a snažil se dostat ke zdroji zápachu. Colossusovi oheň nevadil a Wolverine ho snad ani necítil. Pálí. A to je všechno, co jemu může udělat. Kosti vydrží a zbytek zase doroste.

Trvalo k zešílení dlouho, než se mu podařilo dostat k závalu.

„Doprčic, to snad ne...“ zaúpěl a zasekl drápy do nejbližší ocelové desky.

Adamantium zaskřípělo o měkčí kov a rychle si v něm razilo otvor. Wolverine mhouřící oči před ohněm odházel kusy šrotu a zařval zděšením.

Procpal se k ležícím tělům, serval ze sebe zbytek bundy a začal horečně hasit plameny olizující Tiger. Snažil se přitom nevnímat, že se dívka podobá spíše seškvařenému uzlíčku než lidské bytosti.

V prvním okamžiku myslel, že bude zvracet, ale po zralé úvaze se rozhodl, že to může počkat až ven. Napřed se odsud museli dostat. Plameny se svíraly kolem nich a hrozivé skřípění nad jejich hlavami napovídalo, že statika budovy je nenapravitelně narušená a trpělivost konstrukce má taky jisté meze.

Zpod zkrouceného těla černého zuhelnatělou tkání se ozvalo hysterické zavzlykání. Flora se krčila pod několika tenoučkými světelnými cáry silového pole, díky němuž se jí zatím požár vyhnul.

Aspoň jedna je ještě živá, vzdychl prcek a zapřel se do šrotu, jenž bránil ve vyproštění jeho týmových společnic.

„Petře, tohle je práce pro tebe, já s tím nehnu!“ zařval na druhého mutanta a hlas se mu trochu třásl. „Blbě se ti může dělat pak, nemáme moc času, nejspíš to za chvíli spadne všechno!“ musel s Colossusem napřed pořádně zalomcovat, aby ho přivedl ke smyslům, protože ten ztuhl jako zkamenělý a vyděšeně zíral na popálenou dívku. Potom s jakýmsi přidušeným heknutím jen kývl hlavou a svými obrovskými tlapami se chopil kusů trosek.

Zatímco s nimi zápasil, Wolverine urychleně popadl Floru za kostým a nepříliš šetrně ji vyhodil na volnější prostor. Načež se srdcem až v krku zkusil opatrně nahmatat Tiger tep.

Nemůžeš být mrtvá, nemůžeš... snažil se potlačit slzy.

Snad jako odpověď na jeho neslyšné zoufalství se ozvalo tichounké zasténání. Úlevně a radostně zařval.

„Žije! Je naživu, Péťo,“ začal se smát.

Ale ne dlouho, jestli jí okamžitě nepomůžem. Takže si pospěš, Rusáku!

„Gotovo!“ zafuněl hned na to Colossus a odhodil zbytky střechy stranou. Wolverine s citem vyprostil dívce rozdrcené nohy a zvedl ji do náruče. Ještě jí z krku strhl medailon; rozžhavený kov se jí zařezával hluboko do tkáně.

Plameny tančily jako žhnoucí hadi, až se téměř zdálo, že na ně cíleně doráží. Mutanti by rádi věřili tomu, že ty kruté rozmazané obličeje a šklebící se přízraky jsou jen jejich představy vzniklé neustávajícím mihotáním oranžových jazyků.

„Vem tu druhou!“ houkl menší muž na Colossuse. „A pryč vocaď!“

Petr kývl a sebral Floru, která byla po přestálé hrůze v takovém šoku, že jen nehybně zírala vyvalenýma očima do prázdna, sípavě oddechovala a klepala se naprosto neschopná pohybu. Adamantiem prolezlý mutant už pádil k východu. Oheň je pronásledoval v syčivém vzteku, že mu vyrvaly jeho oběti.

„Rogue! ROGUE!!!“ zahulákal Wolverine, jen se dostali opět na světlo a z dosahu sálajícího pekla. Spálená kůže se mu odlupovala snad ze všech míst na těle a pod ní už rychle dorůstala nová tkáň. Bohužel pro Tiger to uměl ze všech X-Menů jen on.

Rogue přilétla téměř ihned. „Co řveš, co je?“ ptala se celá vyděšená jeho panikou i zjevem. Pak teprve jí padl zrak na tělo, jež její parťák držel, a zaječela.

„Přestaň! Nehysterči ještě ty, kůli tomu jsem tě nepotřeboval!“ utrhl se na ni prcek. „Musíš s ní něco udělat, puč si od ní ty její zatracený léčivý schopnosti a dej ji dohromady,“ najednou málem prosil.

Rogue se několika hlubokými nádechy uklidnila a přinutila se pohlédnout na zraněnou. „Dobře, dobře,“ drmolila tiše. „Jen klid, holka, jen klid, vždyť to nejni nic tak hroznýho, jen člověk spálenej na škvarek... ale jinak dobrý...“

Strhla si rukavici a zaváhala s rukou těsně nad Tigeřinou pravou tváří, ohněm nezasaženou. „Ale...“ pohlédla na Wolverina, „Nazabiju ji v tomhle stavu?“

„Zabiješ ji, když to nezkusíš!“

„Tak jo, jen hned neřvi, zkusím to...“

„Co je to tady za srocení davů?“ ozval se za nimi Icemanův hlas.

„Vidíš, ty se taky budeš hodit,“ vzhlédl k němu Wolverine. „Potřebuje ty spáleniny ochladit, takže byl bys tak laskavej a pomoh nám... až přestaneš čumět do toho keře?“

„Jo, jasně,“ zasípal tiše mutant, když se zbavil posledních pozůstatků snídaně. Ještě celý zelený a s očima přimhouřenýma co to šlo se sesunul na kolena vedle Rogue, která v hlubokém soustředění opatrně vstřebávala část sil zraněné dívky. Její schopnosti, její bolest. Opatrně, hlavně opatrně. Když to přepískne, usmrtí ji. Zapřemýšlela, zda by to pro Viktorii nebylo milosrdnější. Copak je v něčích silách napravit takovéhle popáleniny, aniž by zůstala navěky znetvořená?

„Petře,“ otočil se nejmenší mutant na Colossuse, „udrž zbytek vocaď, nebo to špatně dopadne. A hlavně ať ji takhle nevidí Nighty.“

Ruský mutant kývl a rovnou Wolverinovo přání přetlumočil Cyclopsovi, který se pochopitelně staral, co se stalo. Velitel týmu si prozíravě bližší zkoumání situace odpustil a raději odklusal pomoci ostatním dorazit posledního sentinela.

Iceman během několika vteřin stvořil něco jako ledové lůžko, do níž zraněnou uložili. Wolverine mu navíc odebral opasek a ještě za použití svého a dvou větví provizorně Tiger zafixoval zlámané končetiny.

„Dík,“ zabručel tiše směrem k Icemanovi. Ten mávl rukou, že není zač, a urychleně se vytratil. Bylo mu zle.

„Tak, to stačí,“ šeptla Rogue a přerušila kontakt. „Nebo to nevydrží. Uvidíme, jak dalece se mi ji podaří uzdravit.“

Z dlaní se jí začal rozlévat zlatý svit na zubožené tělo. Když však světlo pohaslo, nebylo na stavu Tiger znát nejmenší zlepšení. Wolverine se na jižanskou krásku vyčítavě zadíval. Ta mu div nevlepila facku.

„Jen se moc netvař!“ utrhla se na něho. „Víc pro ni v tuhle chvíli udělat nemůžu, potřebovala bych s ní být spojená déle, abych absorbovala její schopnosti v takové míře, že bych ji dokázala vyléčit úplně. A to by nepřežila, ne teď. Pro začátek jsem ji stabilizovala, přežije transport do školy a tam ji hodíme na jipku. Na nějaký další akce přijde čas nejdřív zejtra. Kapišto?“

„Odletíš tam s ní hned?“ zeptal se nešťastný mutant.

„To si piš, že jo, zlato,“ pohladila ho lehce po tváři. „Čím dřív, tím líp. A vezmu i Jean, doktorka je tu ona.“

Wolverine jen mlčky kývl. Bylo poznat, jak se trápí.

To se však nedalo srovnat s tím, čím si musel projít Nightcrawler. Když zaslechl velitele týmu, že je Viktorie zraněná, pochopitelně ho to vyděsilo a hnal se zjistit, jak vážně. Colossuse jednoduše přeskočil. Při pohledu na příšerně zřízenou dívku, již zrovna Rogue zvedala, zesinal tak, že to bylo znát i pod srstí, a s tichým zasténáním omdlel jako špalek.

„Ten si ještě užije,“ pokýval hlavou Wolverine.

Storm počkala, dokud Rogue s Phoenix neodletí i s oběma zachráněnými (Flora byla tak otřesená, že nechávat ji dál na bojišti by nemělo význam), potom nad Kurtem nechala spustit mrak, aby ho přivedla k sobě.

„Nech ho,“ řekl Wolverine Cyclopsovi, když chtěl svého modrého podřízeného nahnat ke zbytku, který se činil s odklízením části trosek továrny, aby se dostali ke spodním patrům a počítačům tam uložených.

„Nic mu není a budeme tam potřebovat všechny,“ namítl velitel X-Menů.

„Tak se na něj podívej,“ ukázal prcek na zničeného přítele. Ten teď seděl smotaný do klubíčka, naježený a uzoufaný; z očí se mu koulela jedna slza za druhou. Zdálo se, že vůbec nevnímá okolí.

Cyclops ale moc nevypadal, že by chtěl brát těžký šok jako polehčující okolnost. Wolverine se na něj proto ošklivě podíval a zavrčel: „Tak mi dej aspoň chvilku, já se ho pokusím postavit na nohy a připojíme se.“

„Ale opravdu jen chvilku, jasné?“ řekl důležitě Summers, jenž empatií s ostatními členy týmu zrovna nepřekypoval.

„Oukej,“ kývl druhý muž a šel k Nightcrawlerovi.

„Čertíku...“ posadil se vedle něho a vzal ho kolem ramen. Jeho druh ho vděčně využil místo kapesníku. „Jsi v pořádku?“

„Vypadám na to?“ vzdychl. „Mein Gott, Viky...“

„No tak... Neboj se, bude v pořádku, uzdraví se.“

„Za to můžu já,“ zakňučel hlasem plným utrpení a beznaděje.

„Jo, jasně, tys jí odvlek do tý továrny, hodil na ni střechu, polil olejem a zapálil!“

„Přestaň s tím!“ zavyl Nightcrawler, jemuž to nepřišlo ani trochu vtipné.

„Já přestanu s tímhle a ty necháš toho sebeobviňování,“ řekl přísně Wolverine. „Tím jí jednak nepomůžeš, jednak se utrápíš. Měl bys přijít na jiný myšlenky. Pojď, pudem rozrovnat zbytek tý továrny, ať už konečně přestane šéfik poskakovat jako by měl v trenkách sršáně. Navíc, čím dřív se dostanem do hangáru a vytáhnem, co potřebujem, tím dřív budem moct vypadnout do školy.“

Modrásek ještě pár vteřin něco pokňourával, potom se však nechal popadnout za ruku a s touto pomocí vstal.

„Tak pojď,“ broukl Wolverine a povzbudivě ho poplácal po zádech. Spolu se vydali za ostatními.

Pomalu se probírala k vědomí. Opět si zvykala na hmotné tělo. Po takové době to chtělo čas. Věděla, že byla daleko, velmi daleko... a chybělo málo k tomu, aby se už nevrátila zpět.

Začínala si uvědomovat svět kolem sebe. Měkký dotyk pokrývky, vzdálený zpěv ptáků a mnohem bližší bzučení lékařských přístrojů, které v uplynulých dnech pomáhaly jejímu tělu udržet se při životě. Zbloudilý sluneční paprsek. Nasládlou vůni bylin a pryskyřic doutnajících v malé keramické misce pomalované duchovními symboly mísící se s vůní růží a lilií. Tichý dech někoho v místnosti. Prsty jemně sevřené kolem jejích. Bolest v nohou a slabé pálení na více než polovině povrchu těla upomínající na důvod, proč leží na školní ošetřovně.

„Logane...“ vydechla tiše.

„Právě tady u tebe, koťátko,“ odpověděl laskavě a hlas mu překypoval radostí.

„Já vím,“ usmála se. „Volal jsi mě nazpět.“

Zmobilizovala obličejové svaly a nařídila jim, aby zvedly víčka. Po krátké námaze se jí podařilo zaostřit na zářícího mutanta.

„Vítej zas mezi živejma,“ dotkl se opatrně její tváře. „Moc se ti sem zpátky nechtělo.“

„Chtělo... ale nebylo to jednoduché... Ale vy jste mě nenechali jít. Ty, Rogue, otec, profesor... ani Kurt...“

Při posledním slově se letmo rozhlédla po místnosti. V očích se jí zalesklo zklamání.

„Není tady. To je moje vina,“ řekl Logan. „Před čtvrt hodinou jsem ho vykopnul, ať si jde taky trochu odpočinout. Jinak se od tebe skoro nehnul, když jsme zrovna nešli do akce.“

„Jak to vypadá se sentinely?“ zajímalo Viky. Byla sice unavená a jako rozlámaná, avšak zvědavost zvítězila a držela ji při vědomí celkem spolehlivě.

„S těma si na nějakou dobu zas nemusíme dělat starosti. Minimálně tahle série je zlikvidovaná do posledního. Ale bylo to pěkně těsný. Už měli skoro hotovýho i Mastermolda, ještě den nebo dva a byl by v provozu a to by potom teprv začal průser jak barák. Chvála bohu, že se ti podařilo objevit tu továrnu, jinak bysme nejspíš byli v prdeli jak Baťa s dřevákama.“

„Přišli jste teda na to, kdo to všechno rozjel?“

„Jo.“

„Kdo?“

Wolverine vysunul dráp na pravačce. Stříbrolesklé adamantium třísnilo několik narezlých skvrn. Mutant jednu z nich olízl, poválel vzorek po jazyku a řekl: „No, krevní skupina A pozitivní, věk kolem pětapadesáti, prošedlej blonďák, oříškový oči. Prodělanej lehkej infarkt, potíže s ledninama. Povoláním vědátor přes robotiku, ve volným čase díky miliónům od soukromejch sponzorů hlavoun přes nejnovější třídu sentinelů.“

Dívka se začala smát. „Kolik toho lze vyčíst z jediné kapičky krve.“

„Všechno ne,“ přiznal po pravdě ošklivě se šklebící muž. „Něco jsem si přečet v jeho počítači. V tý prokletý fabrice jsme našli kompletní mapu s rozmístěním zbylejch plecháčů a postupně jsme se dopídili i k adrese hlavního velitelství. Trvalo ani ne tejden a se sentíkama i s tímhle hajzlem jsme vydrbali. Za obětavý pomoci Magnetovejch hochů.“

„Týden?“ podivila se Viky. „Jak dlouho tu jsem?“

„Skoro čtrnáct dní. Holky tě musely dávat dohromady postupně, abys to přežila. Udržovaly tě v umělým spánku, probuzení nechaly na tobě. Teda ale řeknu ti, tady se děly věci,“ pokýval zamyšleně hlavou. „Rogue si od tebe dotáhla všechny ty tvoje mávátka, sušený kytky a talismany, vyhnala nás všechny ven a uspořádala tu nějakou duchařskou pařbu. A nechtěla si to nechat vymluvit.“

„Protože věděla, proč to dělá,“ odpověděla mladá šamanka mírně dožraně nad tím, jak Logan zlehčuje obřady jejího kmene, nemluvě o rekvizitách.

„To rozhodně,“ nebránil se její přítel. „A jsem ochotnej vsadit motorku, že to zabralo mnohem víc, než to, co s tebou prováděla Jean podle všech medicínskejch příruček. Když odsud Rogue vylezla, vypadala pěkně přejetá a říkala, že tě musela přivézt zpět,“ zadíval se na ni tak, jako že to dodnes nějak nepochopil a chtěl by vysvětlení. Viky mu ho ale neposkytla. Jen řekla:

„Vím, otec ji vedl. Rogue je poklad.“

„To jo, bez ní bys byla nejspíš mrtvá. Heh, většinu času tu pobíhá s tesákama, drápama a pruhovaným melírem a Gambit se k ní bojí přiblížit od tý doby, co se mu v jedný, řekněme, intimnější chvíli proměnila v tygra,“ chechtal se velmi škodolibě Logan.

Viky se zahihňala. Potom otočila hlavu k nočnímu stolku, na kterém byl kromě nádherné kytice položený její medailon, pečlivě očištěný od kousků přiškvařené tkáně, a meč.

Natáhla pro něj ruce a pokusila se ho stáhnout do postele. Ke svému znechucení byla tak vysláblá, že to málem nedokázala.

V duchu se podivila, proč je kámen v hlavici mrtvý a studený. Uchopila jílec a zatáhla. Na pokrývku z pochvy vyklouzla čepel zlomená na dvě části.

„Tohle je mi hrozně líto,“ zamumlal Logan, i když to nebyla viny jeho, nýbrž zřícených trosek, jejichž váhu při dopadu ani tak mocný meč, navíc nešťastně opřený o kus vzpěry, nedokázal vydržet. „Vyhrabali jsme to, asi bys nechtěla, aby tam zůstal.“

„To ne. Díky,“ řekla smutně a hladila vyhaslý kov. Potom oba kusy opatrně zasunula zpět do pouzdra a nechala ho sklouznout bokem. Přitom se jí honilo hlavou, jak jí ta zbraň bude chybět. Ten pocit úžasné síly a horka, který jí vnikl do těla pokaždé, když meč sevřela v ruce, ta utajená magická moc třpytící se zakletá v desítkách jemných linek vrytých do čepele a slévajících se v runy písma dávných dračích kovářů...

V tichém truchlení za věc, která nebyla ani zdaleka jen obyčejným nástrojem smrti, však najednou zablikala nečekaná a podivuhodná jiskérka jistoty, že zlomená čepel se jednoho dne znovu spojí v jeden kus a meč se podruhé zrodí ke službě své paní. Nevěděla, kdy a kde, ani zda to bude ještě v tomto životě či snad v jednom z příštích... ale věděla, že se to stane.

Zahleděla se do stropu a promnula si trochu pálící oči. Najednou ztuhla a přejela si rukou po čele i po temeni.

„Při všech bozích...“ vyjekla. „Mně... mně shořely vlasy!“ Měla divný pocit už od chvíle, co se probrala, teď alespoň věděla, co to způsobilo.

Logan se pousmál. „Jo, to jo. A taky řasy, obočí a asi šedesát procent kůže až na maso. Byl z tebe škvareček, když jsme tě vytáhli.“

„Já vím, to byl pěkně příšerný pohled,“ řekla Viky, jež si mohla v momentě, kdy se její duše hodlala odsunout do jiných sfér, než se tělo vrátí do stavu obyvatelnosti, svoji zmrzačenou schránku dokonale prohlédnout. Tehdy nad tím stavem vlastně ani moc neuvažovala, málem jako by to maso, krev a kosti ani nepatřily jí.

Byla to pravda. Zdálo se to téměř nemožné, ale dívku pokrývala nová neporušená kůže bez patrnějších stop po strašlivém zranění. Snad jen, že ta místa zůstanou do smrti o něco světlejší, lesklejší a hladší než zbytek těla.

„Vypadáš jako Charliekova mladší ségra, s takovouhle pleškou,“ nedokázal si odpustit Logan. A když viděl, jak se na něj zaškaredila, začal ji chlácholit. „Tak se tak nemrač. Obočí si domaluješ, stejně to vy ženský děláte běžně, a brzy ti doroste. S vlasama to ňákej čásek potrvá, tý tvý hřívy je škoda, ale můžeš nosit šátek, bude ti slušet. A nebo ukecám profesora, aby ti věnoval ten Plešolesk pro slavnostní příležitosti. Je s flitrama,“ vysvětlil. „Dal jsem mu ho jednou k narozkám, ale nechce ho používat,“ zatvářil se smutně.

„Proč asi, že?“ usmála se Viky.

„Poslechni, na jedno jsem se tě chtěl zeptat,“ zvážněl muž. „Proč jsi probůh lezla do tý továrny za Plevelkou?“

„Za kým?“ nechápala dívka.

„Za Nikou. Dyť bylo jasný, že ta střecha spadne, byla to víceméně sebevražda!“

„Přece jsem ji tam nemohla nechat,“ namítla Viky.

„Ale mohla. Nikdo se jí neprosil, aby tam lezla. Chtěla si zamachrovat, myslela si, kdovíjakej to na nás neudělá dojem, když tam pude a proleze ty počítače dole, a takhle to dopadlo. Bylo by mi celkem buřt, kdyby tam pošla,“ neskrýval Logan svoji silnou averzi k Nice, „ale žes tam málem zařvala ty...“

„Říkám ti, že jsem prostě musela!“

„Ty a ten tvůj šílenej pomáhací komplex,“ povzdechl si.

„A on by byl hrozně nešťastný, kdyby umřela...“ řekla tichounce Viky. Logan dostal chuť ji praštit. Nakonec si to ale rozmyslel a jen tiše zakvílel.

„Víš, tygříku... položit život za někoho jinýho, to je hezký. Sice šílený, ale hezký. Jenže,“ zvedl prst, „musíš taky vědět, jestli ti dotyčnej stojí za to, abys kvůli němu umřela. A já ti můžu říct na rovinu, že ta holka za to nestojí ani náhodou. Pokud to chceš vědět, a jako že bys asi měla, tak Kurt málem zešílel. Ne kvůli Floře, u tý vůbec zapomněl, že existuje. Ale protože viděl, v jakým jsi byla stavu. A vyčítal si, že za to může on. Ten blbec měl totiž od začátku doopravdy rád jenom tebe. U bárbíny si vlastně nevědomky léčil bolavý srdce, když si myslel, žes mu dala košem. Já vím, že si za to moh sám,“ řekl rychle, když se Viky nadechla k protestu. „Některý chlapi jsou prostě takový, že začnou blbnout ženský, jen aby ukázali, jaký jsou frajeři. Ale můžeš mi věřit, nikdy by to neudělal, kdyby ho napadlo, že si to vezmeš takhle. Z konkurence vážně nemusíš mít strach,“ usmál se na svoji svěřenkyni.

„Tak proč spolu teda...“

„Omyl na všech frontách. Říkám, nemusíš mít strach. Jde jenom o to...“ zadíval se na ni, „jestli budeš ochotná mu tu jeho tupost odpustit.“

„Ráda,“ zazářila Viky i bez aktivace schopností. „,Na smíření není nikdy příliš pozdě... protože nikdy není příliš pozdě mít rád a taky být šťastný.‘“

„Koho cituješ?“ zajímalo Wolverina, kterého ta věta vzala za srdce. On odpouštět nedokázal. Alespoň ne snadno.

„Já ani nevím,“ řekla Viky přemýšlivě. „Možná otce.“

„Tvůj táta je sakra moudrej chlap,“ prohlásil mutant s neskrývanou úctou ke starému šamanovi. Vždyť mu měl být také za co vděčen. „A správnej chlap.“

Jen přikývla. Pak se uvelebila pohodlněji na polštáři a zeptala se: „Co se vlastně stalo s Nikou?“

„Odnesla si pořádnej šok, ale ten ji nezabije,“ řekl Logan. „Profesor ji trošku pomoh zapomenout... Jinak, ta neměla ani škrábnutí, ale pochybuju, že svou vlastní vinou.“

„Vydržel ten štít?“ zeptala se s obavami. „Snažila jsem se, ale zlí duchové ohně jsou pořád ještě mocnější než já, navíc jsem už neměla tolik síly...“

„Jo, vydržel... Nikdy bych nevěřil, že dokážeš i něco takovýho. Nika teda příliš vděčnosti neprojevovala. Vypadla odsud, ještě než jsme skoncovali se sentinelama a ani se nezajímala, jak to s tebou dopadne.“

Zamlčel přitom svůj nepatrný, ovšem pro něj nesmírně ceněný přínos, proč blondýnka opustila řady X-Menů tak kvapně – při čištění jezírka v oddechovém čase se mu totiž podařilo Niku srazit přímo do největší koncentrace odporných slizkých lepkavých zelených řas podobných vodničím vlasům. Ječela slušně. A kupodivu ji nikdo ani nepolitoval nebo nenabídl pomoc při vylézání. Ani Petr.

A to už vůbec nezmínil, že když Rogue opustila Tiger po té, co se jí za pomoci dívčina nevlastního otce podařilo přivést její duchovní část zpět do těla, šla a Niku nakopla. Pak chtěla praštit ještě Kurta, ale to už jí Logan rozmluvil.

„O Plevelce nejspíš už neuslyšíme,“ mínil a nevěděl, jak velice se plete. „Tohle neni život pro ni. Ať si někde stranou vegetuje s těma svejma kytkama a bojování nechá na těch, co to maj pod kůží. Já jsem rád, že je pryč. Byla to falešná potvora.“

Viky mlčela. Věděla, že ani jí se stýskat nebude. Jen nechápala, proč ji Nika začala tak nenávidět. Nevěřila, že Kurt by byl tím jediným důvodem. Vždyť byly nejlepší kamarádky. A nebo, jak si teď uvědomila, ona se snažila být nejlepší kamarádkou Flory, která z toho vesele těžila, aniž by ji měla opravdu ráda.

Logan tušil, co se jí nejspíš honí hlavou.

Tygříku, tygříku. Ty holka bláznivá důvěřivá. Ještě párkrát spálíš, než poznáš, jaký uměj lidi bejt potvory.

Popravdě řečeno, hlavní důvod té exploze Ničiny zášti vůči Viky vážně nebyl modrý mutant, i když stál na počátku. Nika si totiž druhou mutantku postavila do role příčiny všeho špatného, co ji u X-Menů potkalo. Všeho strachu, bolesti, nucených bitev a podobných věcí, které nenáviděla. Proto začala nenávidět i toho, kdo ji k týmu přitáhl. Nikdo se přece Viktorie neprosil o to, aby ji zachraňovala – a když už, proč ji prostě nemohla nechat být a vypadnout? Proč ji musela za každou cenu vozit do školy? Kdyby věděla, co ji tam čeká, nikdy by Xavierovi nepřislíbila, že se přidá mezi ně. A nakonec už ji tam nic nedrželo; naopak jí většina X-Menů začala dávat najevo, že už k ní nemá ani zdaleka tak kladný vztah jako kdysi. Odešla a byla ráda, přesto ji však uvnitř pálilo, že Viky zůstala hodně dlužná. A to nebyla ta nejlepší kombinace.

Ničina úhlavní nepřítelkyně (ač o tomto titulu ještě neměla nejmenší ponětí) zatím s nechutí zjišťovala, co všechno má zavedené do těla. Nebylo toho málo: senzory přístrojů mapující její životní funkce, hadičky přívodu kyslíku usnadňující dýchání, infuze vyživující tělo i cévky naopak ho zbavující produktů látkové výměny... Nelíbilo se jí ani jedno, přestože uznávala, že se nejspíše jednalo o nezbytná opatření.

„Myslíš, že bych si mohla vyndat alespoň tohle?“ ukázala na hadičku kapačky trčící jí z paže. Představa, že má v sobě vbodnutou jehlu, v ní vzbuzovala krajně nepříjemný pocit.

„Měla by sis to ještě nechat,“ zavrtěl hlavou její přítel. „Jsi slabá jak moucha, celkem se divím, že ses udržela tak dlouho vzhůru. Kdyby přišly holky a zjistily, jak dlouho tu žvaníme, zabily by nás oba,“ usmál se.

„No tak dobře,“ zamračila se dívka a vyplázla na hadičku jazyk. Logan se rozesmál.

„Já jsem tak strašně rád, že jsi v pořádku,“ objal ji k jejímu velkému překvapení. Ještě více se podivila, když zjistila, že mu po tváři stéká slza.

„Ale... ale proč teda brečíš?“ zeptala se zmateně.

„Já? Já že brečím?“ ohradil se Logan. „To... to mi spadla do oka řasa, proto mi slzí,“ rychle usvědčující kapičku setřel. Podle jejího úšklebku odhadl, že mu to moc nežere.

„Měla bys spát,“ usedl zpět na židli. „Potřebuješ se dát dohromady. Chybíš nám v tejrání Scotta.“

„To věřím. Hele, někdo sem jde.“

Logan také zaslechl tiché šouravé kroky. „A vida. Ten tu dlouho nebyl. Tygříku, víš co? Dělej ještě chvíli mrtvýho brouka, něco se dozvíš.“

Zatvářila se zmateně, pak však bez námitek opět zdařile „upadla do bezvědomí“. Logan sotva stačit vrátit meč na stolek a zaujmout svoje místo u postele, než do pokoje vklouzl Kurt.

Viky si ho prohlížela jedním drobounce pootevřeným okem. Působil dost špatně. Spíš utrápený, fyzicky ani ne, nepočítáme-li zanícené škrábance, které i po tak dlouhé době vypadaly jako čerstvé. Obličej měl ztrhaný a trochu pohublý a tvářil se jako sedm nešťastných let. Sevřelo se jí srdce.

Logan se na něj podíval a tiše zasyčel: „Neříkal jsem ti, že se máš jít natáhnout? Za chvíli z tebe bude mumie!“

„Já to zkoušel,“ vzdychl druhý muž. „Ale to nejde. Pořád myslím na ni... na to, kdy se probere.“

Usadil se na zem vedle lůžka a hlavu a paže složil na matraci. Pomačkané prostěradlo a modré chloupky uchycené na látce napovídaly, že v téhle pozici už strávil hodně času.

Prcek ho v duchu litoval. Na druhou stranu, říkal si, co sis nadrobil, Nighty, to si taky koukej vyžrat.

Proto pokrčil rameny. „Jo, kámo, to může trvat ještě kolik dní. Můžem bejt rádi, že už neni v kómatu, jen spí. A nejspíš ani ne tak tvrdě, něco se jí zdálo, dokonce mluvila ze spaní.“

„Co říkala?“

„No... vlastně nic moc, nebylo jí pořádně rozumět. Ale aspoň vím, proč se tak klidně nechala málem zabít.“

Žluté oči ho přes postel sledovaly výrazem spráskaného štěněte. A Wolverine si připadal jako ten, kdo mu tu nakládačku uštědřil a ještě se chystá na další.

„Ty sis myslel, že tě už nemá ráda.“

Křečovité přikývnutí.

„Tak abys věděl, Kurte, někdy je myslet na škodu. Aby nedošlo k omylu, milovala tě tak, že šla vytáhnout ze zbořeniště holku, o který si myslela, že s ní chceš žít. Protože nechtěla, aby ses trápil, kdyby umřela.“

Kurt se zahryzl do vlastní ruky, aby udusil zmučené zavytí. Logan zaslechl kaskádu nevybíravých německých nadávek, jež jejich autor adresoval výlučně sám sobě.

„Viky, mně je to tak... příšerně líto,“ vzlykl. „Tohle jsem nechtěl, vážně...“

„Já vím,“ špitla tiše Viky, která už to nemohla vydržet. „A už se na tebe nezlobím.“

Ďáblík na okamžik ztuhl. Potom se podíval jedním okem na usmívající se Viky, aby se ujistil, že vážně nemá halucinace, potom střelil po Loganovi, jenž se podle šklebil, pohledem přeložitelným zhruba slovy „Ty hajzle!“ Načež objal Tiger.

„Ty... ty se opravdu nezlobíš?“ vyrážel se sebe, zatímco se zároveň smál i plakal. Viky jen přikývla, protože nebyla s to ze staženého hrdla vypravit ani slovo a raději ukryla obličej v jeho rozježených vlasech. Logan se taktně otočil.

Já už myslel, že se toho nedožiju, usmál se, když zaslechl něco jako první nesmělý pokus o polibek.

„Já jsem byl takovej hroznej vůl, že jsem ti dokázal tak ublížit,“ řekl kajícně modrásek.

„Tak už na to zapomeň... A promiň mi, že jsem si o tobě myslela tak... hnusné věci.“

„Ticho. Jediný, kdo tu má co a smí odpouštět, jsi ty. Mně stačí, že tě tu mám živou a zdravou.“

„A... tobě nevadí, že vypadám takhle?“ upřela na něj oči plné obav a dotkla se holé pokožky na hlavě. Podle všeho ji to dost trápilo. Mladík se ulehčeně rozesmál.

„Prosím tě... to přece není nic špatného. Vždyť jsi krásná i tak.“

„Vážně?“ nasadila pochybovačný výraz.

„Smrtelně vážně, koťátko,“ kousl ji velice něžně do ucha.

Viky slastně zapředla. Potom zhodnotila svůj zdravotní stav a usoudila, že by to měla udělat. Po pár vteřinách pekelného soustředění, které zdařile narušoval Kurt blaženě jí funící za krk, se dívce podařilo zkoncentrovat dost síly, aby to stačilo na vyhojení těch nešťastných šrámů na jeho tváři.

„Na to ses měla vykašlat,“ vyčetl jí, když se mu vyčerpaně zhroutila do náruče. „Já bych to ještě vydržel.“

„Ale já ne!“ odsekla mu slabě.

„Ach jo. Tygříčku...“ políbil ji znova. I kdyby se chtěla bránit, chyběla jí k tomu energie. Stejně o nějakém protestu ani neuvažovala.

Sotva se však stačili do této bohulibé činnosti pořádně zabrat, pokojem zaznělo slabé, leč výrazné ťuknutí, jak na sebe narazily dvě sady tesáků.

„Co to bylo?“ zeptal se překvapeně Logan.

„Takovej menší technickej problém,“ odpověděl Kurt, zatímco se Tiger celá rudá chichotala. „Bude rozhodně nesmírně zajímavý ho řešit.“

„Tak o tom nepochybuju. Času na bádání budete mít ještě habaděj,“ zvážněl Logan. „Tak co kdybys ji nechal trochu vydechnout, aby se nám z tý přemíry dojmů nezhroutila? Potřebuju se tě na něco zeptat. Na něco hodně zásadního,“ zdůraznil, jelikož jeho přítel se zatvářil, jakože po něčem jiném netouží míň.

„Že jsi to ty,“ povzdechl si. „Neva?“ obrátil se ještě na Viky.

„Malinko,“ zavrtěla hlavou. „Jen běž.“ Vážně se cítila dost unaveně. Zavřela oči a pouze natáhla uši, co mají ti dva za tajnosti.

Logana slova nezachytila, jelikož odtáhl Kurta do opačného kouta a mluvil dost potichu. Zaslechla až nevěřícné vyjeknutí modrého mutanta.

„Vážně? To si děláš srandu!“

„Ne, fakt,“ odpovídal s lehce přiblbým úsměvem jeho druh.

„A kdy?“

„To ještě nevím přesně, ale asi brzy.“

„Teda, to jste do toho praštili hodně rychle,“ řekl ne bez obdivu Kurt a zdálo se, že se baví stejně dobře, jako Logan trne v rozpacích.

„Moment, jestli to myslíš, že bysme museli... To teda v žádným případě, prostě chceme...“

Odpovědí bylo pochybovačné „Nooo...“

„No jo! Hele, nech si to, nebo ti jednu vrazím!“

„Každopádně gratuluju. To víš, že půjdu rád. A čí to byl vůbec nápad?“

„Můj.“

„A co ona na to?“

„Vlastně...“ zrudl teď zase Logan. „Ona to ještě neví...“

„Počkej, tys jí to neřek?“ nevěřil Kurt vlastním špičatým uším. „Tys jí to fakt ještě neříkal?“

„Ne, no...“ kroutil se Logan a druhý muž vybuchl smíchy.

„Ježiši kriste, a tenhle chlap mi bude nadávat! To snad nejni pravda!“

„Co? Co zas šijete?“ nevydržela už Viky nepředstírat, že neposlouchá.

„Představ si,“ chechtal se Kurt, „že náš drahý Wolvie si plánuje svatbu, ale Ororo to ještě neráčil sdělit.“

„Teda Logane! Vážně? A kdy se to má potom narodit?“ vyzvídala Viky, čímž se Logan utvrdil v tom, že o jeho počestnosti nemají jeho přátelé valné mínění.

„Nic se ještě nenarodí!“ odsekl ublíženě. „Ne že bysme nevyvíjeli přiměřený aktivity, ale na haranta je ještě čas. Copak nemůžem mít svatbu jen tak, aniž by nad náma visel termín porodu?“

„Ale můžete. Vždyť si dělám legraci,“ smála se dívka. „Já ti taky moc gratuluju. Myslím, že Ororo bude mít hroznou radost.“

„To abys jí to sdělil co nejdřív, nebo se jí zeptám já,“ přednesl pohrůžku Nightcrawler.

„Zkus to a stáhnu tě z kůže!“ vykypěl prcek. „Tak jo! Abyste věděli, jdu ji hned najít a oznámit jí to!“

„To je slovo chlapa!“

„A vy tady zatím zkoušejte, jak to udělat, abyste se nezapletli tesákama,“ vrátil jim to.

„Časem,“ zívla Viky. „Já mám dost.“

Oba muži kývli, že jí rozumí. Kurt ji ještě dal malou pusu na tvář. „Já půjdu skouknout tu komedii a vrátím se.“

S úsměvem přikývla a stočila se pod pokrývkou do klubíčka, jak jen to šlo. Usnula téměř okamžitě.

Mutanti se vyplížili ven. Kurt pohlédl na Logana.

„Tak abys věděl, dneska se jde chlastat. A já tě zvu.

Konec