Hlavní postavy: Wolverine, Storm, Nightcrawler, Tiger (V), Flora (V), Colossus, Phoenix, Cyclops, Gambit, Rogue, Iceman, Professor X,...^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: S každým čerstvým rekrutem přichází do týmu X-Menů něco nového. Nový pohled na svět, nové ukázky schopností, nové problémy... A jak se zdá, těch s sebou přináší dívka jménem Flora celou náruč, zvláště pak některým. I nejkrásnější květina v sobě může nést prudký jed, přátelství se může snadno změnit v nejhlubší zášť a láska může místo radosti přinést neštěstí a snadno i smrt. A vedle záludných nástrah vzájemných vztahů musí X-Meni čelit nepřátelům z nejhorších: sentinelové jsou už zase tu.

Kapitola V.
Poznámka autora: Bitva je dobojována, k vaší smůle ještě ale není úplně konec. Tuhle kapitolu berte jako takové malé ticho před bouří, jejíž jakési předzvěsti se tu plíží okolo. Sice si neužijete příliš akce, nepočítám-li závěrečnou autodráhu, ale za to vás čeká psycho. Vnitřní analýzy, noční můry, srdceryvný výlevy a takový ptákoviny. Aspoň se opět přesvědčíte, jakej jsem magor. XD

„Tak z tohohle se Fury vztekne tuplem,“ řekl přesvědčeně Wolverine a obrátil nohou kus hlavy jednoho z robotů. O reakci hlavouna S.H.I.E.L.D.u, až uvidí tu spoušť, kterou bude muset z větší části zaplatit, si nedělal iluze. „Ale co, patří mu to za toho ničemnýho Butta, nebo jak se ten ksindl jmenoval.“

„Bude sranda tohle uklízet,“ povzdechla si Phoenix. Jako jediná přečkala celý konflikt bez nejmenšího škrábnutí.

„Má to jednu výhodu. Za dnešek jsme roztřískali něco kolem stovky sentinelů. Ať se mi nikdo nesnaží tvrdit, že jich maj ty, co to vedou, k dispozici tolik, aby nám takovouhle vlnu poslali častějc. Hádám, že pár dní bysme od nich mohli mít klid.“

„Doufejme. Snad už takovouhle přesilu proti sobě mít nebudeme. Málem s náma vydrbali. Jsou pořádně odolní,“ řekl Cyclops.

„Přesto jste si s nimi dokázali poradit,“ řekl Xavier, jenž se objevil ve svém hypervozíku.

„S vaší velmi účinnou pomocí.“

„Která mohla být málem k ničemu. Moc nechybělo a srovnali by školu se zemí.“

„To se jim naštěstí nepovedlo. Jste v pořádku, profesore?“

„Já ano, nemohli mě uvnitř příliš ohrozit a pak jste se už postarali o to, aby se přestali soustředit na budovu. Ale koukám, že s vámi je to horší,“ zhodnotil znepokojeně své zakrvácené, potlučené a popálené studenty.

„Nic, co by se nedalo napravit,“ uklidnila ho Viky a pustila se do ošetřování zbylých zraněných.

„Díky bohu. A díky vám, že jste se sem dostali včas,“ řekl Xavier.

„Dělali jsme, co jsme mohli,“ odvětil vážně Scott. „A stejně nás div nedostali,“ otřásl se při vzpomínce na střet se zubatým kusem kovu, který odletěl od jednoho vybuchnuvšího robota a skoro ho vykuchal.

„Nebudeme se o tom bavit tady,“ řekl profesor náhle. „Pojďte dovnitř. Musíte se trochu posbírat. A já zajistím odklizení tohohle neřádu,“ opsal rukou oblouk nad vrakovištěm.

X-Meni mlčky přikývli a odtrousili se do školy, teď už všichni víceméně po vlastních. Hladina adrenalinu klesla, začínali cítit pekelnou únavy a bolel je každičký sval v těle. Zítřejší vstávání bude krušné. Naštěstí není kde trénovat. Scott také nevypadal na to, že se vzbudí před polednem.

Pomalu a vyčerpaně se vlekli ke schodišti vedoucímu k jejich pokojům. Měli pocit, že na ně padl celý svět a ještě se zavrtěl. Koneckonců se jim nebylo co divit. Dokonce i Petr cítil silnou potřebu pořádného odpočinku po masáži laskavě poskytnutou dvěma sentinely, kteří si s ním nejprve kopali a posléze zkoušeli, zda by nešel přetrhnout. Když se mu podařilo vyprostit z jejich pracek, přetrhl on je.

Charles Xavier je provázel soucitným pohledem. On věděl nejlépe, jak těsné bylo dnes vítězství. Jeho nepřetržitý telepatický kontakt s celým týmem mu napověděl dost. Myšlenky a pocity mutantů, zprvu rozjařené, útočné a krvelačné se rychle měnily v nepříjemné překvapení, obavy leckde hraničící se strachem, bolest, zmatek, vztek, radost z porážky nepřítele i děs, kdy se zdálo, že smrt je neodvratitelná, nepopsatelná úleva v momentu záchrany, náhlé pocity marnosti, pochyby, pohrdání, ale i naděje, víra, pevné odhodlání, obětavost, odvaha.

Věděl, že bojovali hlavně kvůli němu; cítil jejich strach o život svého učitele, který jim už dávno nebyl jen obyčejným profesorem. V těchto chvílích si nejvíce uvědomoval, co pro něho jeho X-Meni znamenají. Že nejsou jen vojáci, co postavil proti zlu, aby bránili jeho ideje, tolik opovrhované a pokládané za utopii. Dal jim domov, nový život, novou rodinu, pro mnohé jedinou, jakou kdy měli. Miloval je jako své děti a přátele a oni na oplátku milovali jeho a bez mrknutí oka by pro něj zemřeli.

Z hloubi duše si přál, aby je nikdy nemusel vidět padnout. Bohužel, úděl hrdiny není nejlepším předpokladem pro dlouhé a poklidné stáří a tichý skon v kruhu truchlících pozůstalých. Je to jako srovnávat jízdu na vratkém děravém člunu proudem divoké řeky plné kamení, peřejí, vodopádů, nebezpečných zvířat a dalších nástrah, kde zubatá mává zpoza každé zákruty, a poklidnou plavbu bytelné pevné lodi po tiché vodě. Oni volili to první. Dobrovolně a s vědomím toho, co ta cesta obnáší. Možná právě proto. Nabídl jim bolest, opovržení a smrt. Přijali. Protože věřili. Věřili v mír a možnost mírového života jejich a lidské rasy vedle sebe. Nikdy si nestěžovali. Občas někdo odešel, ať už pouze přestoupil na tu druhou loď, nebo zmizel ve vířících proudech dravého toku.

Jít za svým snem. Přijmout volání slávy i pohanu. Nebát se vyzvat temnou postavu s kosou na souboj, smát se jí do očí a doufat, že to i tentokrát vyjde. A pokud ne... nikdo nemůže žít věčně. Padnout v boji nakonec není špatné. Pravda, ani příjemné. Cena, kterou musí zaplatit ten, kdo přijal post ochránce druhých. Smířili se s tím. Byla to jejich vlastní volba.

Teď představovalo hlavní starost hrdinů, o které svět nestál, opětovné načerpání sil. Užili si svoje a už nechtěli nic než trochu klidu. Škola, jindy plná hlasů mutantů, veselých, dopálených i káravých, byla tichá. Veškeré běžné pošťuchování přestalo. Chyběla jim k tomu energie. Jistě, byli nesmírně šťastní a náležitě pyšní na svůj výkon. Předvedli excelentní ukázku toho, co se stane těm, kdo si nedají včas říct a začnou si něco s X-Meny. Jenže i X-Meni mají své meze. A dnes se jim valná většina z nich velmi přiblížila.

Ti nejzřízenější zůstali zalezlí v pokojích, zbytek se přesunul do společenské místnosti. Povalovali se po křeslech a kanapi, debatovali o detailech souboje a čekali, až profesor vytelefonuje vše nutné. Ozval se také silně rozčilený Hank, neboť i k beta–týmu stačila proniknout zpráva o konfliktu, pro nějž se už stačilo vžít Loganem navržené pojmenování Bitva na školním vršku.

„Páni, ten to prožívá,“ řekl Bobby. Hlas doktora McCoye zazníval až k nim, znepokojený a smrtelně vážný, prost všech slovních hříček, jimiž se stal dlouhou modrou srstí porostlý atlet mimo jiného pověstným.

„Divíš se mu?“ zeptal se Petr. „Představ si, kolik chybělo, aby tu místo školy zůstala díra do země.“

„Prosím tě, dejte už s těma katastrofickejma předpověďma všichni pokoj!“ zavyl ledový mutant a zakryl si obličej rukama. „Je to za náma? Je. Tak buďte rádi. A neřešte, co by se stalo, kdyby já nevím co!“

„Kdyby byly v prdeli ryby...“ připomenul prastaré úsloví Logan, rozvalený přes celou pohovku, a otevřel oči.

„Ty nespíš?“ podivil se Petr. Druhý muž ten dojem doteď budil.

„Ne. Nějak se mi nechce. Jen jsem přemejšlel.“

„Vážně? A nebolelo to?“ rýpl si jízlivě Scott. Logan ho neuznal za hodna odpovědi.

„Zajímalo by mě, kdy už tohle povede ke konci,“ převedla Anna rychle řeč na jinou kolej.

„Jo, tak to je ve hvězdách. Protože kromě likvidace ve velkým jsme dál nepokročili.“

„Profesor přece říkal, že má nějaký plán,“ namítla Nika.

„Kterej nám odmítá prozradit,“ řekl ukřivděným tónem prcek.

„Asi k tomu má nějaký důvod, nemyslíš, Wolverine?“ podíval se po něm velitel týmu.

„By mě teda fakt zajímalo, jakej,“ frflal Logan. „A vůbec, tahle debata je pitomá,“ chňapl po dálkovém ovladači televize.

„Tak najdi něco lepšího,“ zabručel Iceman.

„Všechno je lepší než tyhle pohřební kydy.“

Chvíli jen tak přepínal programy, než to Bobbyho vytočilo natolik, že mu ovládání zamrzl. Logan po něm ledovým blokem metl a odkráčel.

„Ten má zas náladu,“ ušklíbla se Nika a zabrala si spokojeně uprázdněný gauč.

„To je u něj normální,“ řekl Petr. „Pravda, teď má hlavně nejspíš vztek kvůli tomu, co se stalo Storm.“

„Vždyť už je v pořádku,“ řekla dívka a pohodila dlouhými blond vlasy.

„Naštěstí. Jinak by byl mnohem nesnesitelnější.“

„To jde?“

„Divila by ses.“

Pokrčila rameny a zahloubala se do dokumentu o životě v mongolské poušti, na kterém se televize zasekla.

„Kde je vlastně Kurt?“ napadlo ještě Rusa. „Že tu není s tebou.“

„Nevím,“ odpověděla. „Asi se šel natáhnout. Nevodím ho za sebou na provázku.“ A málem by přísahala, že zaslechla Petrovo opovržlivé „To by mě ani nepřekvapilo.“ Nijak ji to nerozházelo.

Den pomalu ospale plynul. V pozdním odpoledni se objevily stroje vládní organizace zaštiťující i X-Meny, aby odstranily vraky sentinelů i obranných mechanismů patřících k samotné škole. Někteří mutanti pomáhali, většina se však omezila na neúčastné pozorování.

Ororo s Nikou, které si od začátku nesmírně padly do oka, jelikož je spojovala láska k rostlinám, smutně hleděly na ubohé pozůstatky kdysi nádherného upraveného parku.

„Taková škoda,“ povzdechla si vládkyně bouří. „Bývalo to kouzelné místo. Ale teď?“

Teď to připomínalo hromadu kompostu, do níž někdo zahrabal odjištěný granát.

Nika ji objala a konejšivě řekla: „Neboj. Zdá se, že půda není otrávená. Až všechno vyčistí, pokusím se to napravit.“

„Copak můžeš mít takovou sílu, abys obnovila celý park?“ podivila se Ororo.

„Sílu má v sobě příroda, mně jen stačí vědět, jak ji využít. Tohle bude hračka,“ zněla sebevědomá, nicméně pravdivá odpověď. Spojení s Matkou Zemí umožňovalo Floře čerpat z její síly téměř neomezeně a činila tak právě prostřednictvím květin. Nemusela ze sebe vydat nic, pokud znala ten správný povel. Nepochybovala, že pro ni bude velká potíž vyvolat rostliny zpět. Musela jenom počkat na zmizení likvidační čety.

S.H.I.E.L.D.u zabrala práce na úklidu školy od trosek i zmrzačených stromů několik hodin. Vše sice urychlovala prvotřídní technika, přesto poslední vozy vysoko naložené šrotem zmizely spolu s posledními slunečními paprsky. Zůstala jen velká prázdná plocha podobná čerstvému oraništi. Zbraňové systémy zlikvidované sentinely bude ještě potřeba uvést do původního stavu, ale než je vyrobí a zapojí, potrvá to kdovíjak dlouho. Do té doby bude škola výrazně zranitelnější než obvykle. X-Meni se mohli jen modlit, aby v tom období nepřišel další přímý útok, protože tomu už by se institut neměl šanci ubránit.

Nika sklouzla ze zábradlí balkónu a rozběhla se na zničený pozemek. Měla volné pole působnosti a díky tmě si mohla být jistá, že ji nikdo nebude rušit.

Procházela temnými pozemky, dotýkala se půdy a vzpomínky jí bloudily v časném ránu tohoto dne, kdy ještě vše okolo kypělo životem.

Tady bývaly růžové keře... a tady takový krásný dub. Bože, jak můžou něčemu tak nádhernému ublížit... truchlila tiše pro zeleň, jako by zemřeli její sourozenci. Skutečně cítila takovou bolest pro mrtvý park, neboť byla s rostlinami spojena, milovala je a vládla jim. A chtěla je mít zas kolem sebe, tak, jak tu byly dosud. Vyrostou znovu, když jim to poručí.

Usedla a vtiskla dlaně do hlíny. Sklonila hlavu a zavřela oči, všechnu svoji vůli upnula k zamýšlenému podniku. Z mraků vyhlédl měsíc, jako by chtěl na její snahu dohlédnout. Zavál slabý vítr a z hlíny vyrazil první zelený oddenek. Začal se odehrávat zázrak tvoření.

Scott vešel do pokoje, který sdílel společně s Jean, políbil ji na přivítanou a posadil se na postel. Sundal si ochranné brýle a promnul unavené oči. Pak si brýle opět nasadil, vzdychl a zahleděl se kamsi do kouta.

Jean si k němu přisedla. „Copak tě zase trápí, lásko?“ položila mu lehce dlaně na ramena. Pod kůží cítila pevné svaly, zatuhlé a napjaté. Zavrtěla hlavou.

To je celý on. A takhle je to pořád. Copak se někdy nemůže uvolnit? To má z těch věčných nervů s ostatními. A že mu občas dávají pořádně zabrat. Logan nejvíc. Copak on... zabloudila myšlenkami k nejmenšímu členovi X-Menů, jehož vytrvalé nadbíhání měla ještě v živé paměti. Nadbíhání, které nezůstalo tak docela bez odezvy... a vyslyšení. Kdyby to Scott věděl, pravděpodobně by Wolverina na místě zabil. Ororo si ho pohlídá. A vlastně... není to škoda? napadlo ji nečekaně. Až se zastyděla. Zpátky, holka. Tohle není pro tebe. Už ne. Kromě toho, je tu Scott. A i když má svoje chyby, stejně ho miluju.

Velitel týmu neměl potuchy o tom, co se jeho družce honí hlavou, měl vlastní starosti. Když mu profesor vyřizoval pozdravy od Hanka a Warrena, zeptal se ho na plán ohledně vyhmátnutí sentinelů. Xavier ho odbyl s tím, že zatím o tom nic vědět nepotřebuje a vše se dozví v pravý čas. To ho našňuplo. Proč mu to nemůže říct? Je přece vůdce. To není fér!

Jen stěží si do jeho ukřivděné mysli našla Jeanina otázka cestu. „Na všechno možné, Jean,“ povzdechl si.

„A myslíš i na mě?“ usmála se svůdně a prohnětla mu trapézy. Scott spokojeně zafuněl a problémy se rázem zmenšily.

„To víš, že ano, miláčku,“ přitáhl si jednu její drobnou ruku ke rtům a začal ji líbat. „Na tebe myslím vždycky.“

„Pusť mě,“ vyvlékla se mu. „Nebo toho nechám. A můžu ti zaručit, že z takhle zauzlovaných svalů dostaneš zítra úžasnou bolest hlavy. To bys chtěl?“

„Ne. Ne, jenom pokračuj, je to hrozně příjemné,“ protáhl se a usadil se pohodlněji.

Jean mu začala masírovat ramena. Přece jenom to potřeboval. A navíc věděla, jak moc to má rád. Sice to nikdy neřekl nahlas, ale před někým, kdo umí číst myšlenky, se vám podaří ututlat jen máloco...

„A kdyby sis mohl lehnout...“ šťouchla ho mírně do lopatek. Scott, který už před chvílí vypnul myšlení, se poslušně převážil dopředu. Jenže zapomněl, že sedí na kraji lůžka, takže místo aby dopadl na matraci, udeřil bradou o podlahu. Jean se neudržela a vybuchla smíchy.

„Scotty,“ pomohla mu se zvednout, „ty jsi občas takový pitomeček, víš to?“

V odpověď jen zavrčel. Přistihl se při myšlence, kolik členů týmu by zapochybovalo o tom slově „občas“, a byl rád, že tohle jeho ztrapnění nemělo svědky.

„Promiň,“ zamumlal zahanbeně a praštil sebou na postel. Ani brýle nemohly zcela skrýt výraz, že by se nejraději zahrabal.

Jean si lehla na něj a vzala jeho tvář do dlaní.

„Scotte Summersi, okamžitě se přestaňte tvářit takhle!“ poručila mu přísně. „Akce skončila, všichni jsme živí. Přestaň myslet alespoň proteď na povinnosti. Je čas na zábavu. Já ti ji mileráda zařídím, ale to by ses musel přestat starat o kdovíco okolo. No tak, Scotte, copak je to tak těžké?“ upřela na něj prosebně velké zelené oči.

„Budu se snažit, Jean,“ usmál se trochu unaveně, stáhl ji na sebe a políbil. „Dneska už žádné starosti.“

„Tak se mi líbíš,“ kývla spokojeně a telekineticky zamkla dveře pokoje. Nechtěla, aby je v následujících hodinách někdo rušil.

Kam jsem se to jen dostala? Kam zmizela ta louka? letělo Nice hlavou, zatímco klopýtala přes kořeny plížící se jí pod nohy a kamení deroucí se z pukající země. Tráva kolem klesala spálená na prach. Oblohou se rozlehlo zlověstné krákání přilétajících havranů.

Nika se prudce posadila na posteli. Pokrývku a prostěradlo měla shrnuté v nohách a noční košili jí promočil pot. Dívčiny zbledlé tváře lepily slzy již zaschlé i nově prýštící z doširoka rozevřených očí, v nichž se zračila prožitá noční můra. Sípavě lapala po dechu a jen stažené hrdlo zabránilo tomu, aby svým ječením probudila celý zámek. Těkala pohledem štvaného zvířete z jednoho konce temného pokoje na druhý, jako by čekala, že i tady spatří přízračná světla podobná reflektorům věčnosti.

Nenašla však nic, o čem by nevěděla, že se jedná o důvěrně známou část jejího obytného prostoru. To ji po nějakém čase přece jen upokojilo. Ujistila se, že je ve škole, v pořádku, a že jí nic nehrozí. Je stále královnou květin, jak jí dal za pravdu keříček na její pokyn vyrašený z koberce. Dechová i tepová frekvence se jí pomalu vracela do normálu a po několika minutách nebylo ze zlého snu nic než vytrácející se nepříjemná vzpomínka. Převlékla se a znovu se zachumlala pod pokrývku, aby navzdory nepolevujícímu třasu a posledním dozvukům strachu opět usnula, vyčerpaná předcházející bitvou i následným napravováním škod v parku.

Zlatý oheň pozvolna dohasínal, až se rozplynul v jantarovou žluť Viktoriiných očí upřených do plamínku svíce. V dívčině tváři se nehnul ani sval a svým tichým zachmuřením sama připomínala sochu. Netěšilo ji, co právě udělala. Ani dost málo. Ptala se sama sebe, zda na tohle měla právo, zda se mohla odvážit k něčemu takovému. Jistě, měla tu moc. Ale bylo to správné? Nezradila tím všechno, k čemu se zaslíbila?

Rozhodla se o tom raději nepřemýšlet. Sice příliš nevěřila, že se jí to povede, ale za zkoušku přece nic nedá.

Sfoukla svíci, vodou z vydlabané tykve uhasila doutnající obsah malé misky, dosud naplňující její pokoj omamným kořenným dýmem. Plavně, ač s pohyby poznamenanými bolestí a únavou vstala z podlahy a vlezla si do postele. Spánek k ní nepřišel však ještě velmi, velmi dlouho.

Ráno nalezlo Xavierův institut pro nadanou mládež tichý. Hrdinové dosud úplně neobnovili všechny síly, proto si užívali částečně vynuceného, rozhodně však velice vítaného a potřebného klidu.

Podle předpovědí se další útok sentinelů v jejich sektoru skutečně nekonal. Výrobcům vraždících robotů zasadili citelnou ránu a pořádně jim provětrali stavy. Bohužel to však nebránilo jiným sentinelským základnám vysílat své kovové vojáky na čistky do měst, kam se X-Meni nedostali, k velké zlosti obou týmů.

„To jsou strašný skety,“ zhodnotil situaci po shlédnutí zpráv Remy, čímž shrnul myšlenky všech Xavierových studentů. „Vážně by mě zajímalo, jaký monstrum zas může tenhle projekt financovat.“

„Někdo strašně bohatej, kdo strašně nemá rád mutanty,“ odpověděl mu Logan.

„To nám okruh podezřelých příliš nezúžilo,“ ušklíbla se Ororo.

„Ani by nemohlo. Tápeme ve tmě,“ řekl hořce Scott.

„Show me the light…“ začal si tiše pobrukovat Kurt. Velitel týmu na něj popuzeně zasyčel.

„Dobře, sorry,“ broukl modrásek. Ani jemu nebylo ten den moc do smíchu.

„Zpíváš hezky,“ pošeptala mu Nika, která seděla na opěradle jeho křesla tak, aby se o mladíka mohla opírat. „Co takhle menší soukromé vystoupení, jenom pro mě?“

„Neříkej, že se ti to vážně líbilo,“ podíval se na ni Kurt a v jeho hlase byly patrné pochyby.

„Líbilo,“ přikývla bez jakékoliv přetvářky. „No tak, udělej to pro mě, prosím,“ objala ho kolem krku.

„Nenech se dvakrát prosit, chlupatej,“ popíchl spolubojovníka Bobby. „Přání dámy je rozkaz. Ale než začneš výt, ukliď se laskavě co nejdál od nás.“

Kurt vztekle mrskl ocasem, naježil se a vycenil na něj tesáky. Zuřivý výraz hned vzápětí vystřídal bolestný škleb, jehož zdrojem byly drápance zalepené strupy hnisu, palčivě se ozývající při sebemenším hnutí obličejových svalů. To byl hlavní důvod, proč se téměř ihned zas uklidnil a řekl: „Toho se neboj.“ A pokynul nepříliš nadšeně Nice. „Tak pojď.“

Dvojice opustila pokoj. Ostatní mutanti se po sobě jen podívali a nechali to bez komentáře. Pouze Anna zavrtěla hlavou a Petr se mračil. Pak se pokusil vyhledat Viky. Nikde ji nezahlédl, ale Logan jeho pátravý pohled zachytil a očima ukázal za kanape, přičemž přidal grimasu označující nepříliš příznivou situaci. Rus chápavě přikývl. Pak se gestem otázal, zda se má pokusit to nějak napravit. Jeho kanadský soudruh jen zavrtěl hlavou a ukázal na sebe. Druhý mutant mu záměr mlčky odsouhlasil a sáhl po novinách.

„Ororo, viď, že se beze mě teďkonc obejdeš, lásko?“ zeptal se polohlasně prcek vedle sedící mladé ženy se zájmem sledující němohru svých přátel.

„Jistěže. Stejně jsem si chtěla jít číst,“ řekla Ororo, která tušila, o co mu jde. „Tak zatím,“ políbila ho, vstala a lehkým krokem se vydala do svého pokoje. Její druh raději ani nechtěl vědět, co si jde číst. Naposledy na jejím nočním stolku zahlédl tlustosvazek, jenž se rozsahem a záživností blížil Bibli.

Logan se překulil přes opěradlo a žuchnul vedle Viky, která si s nepřítomným výrazem posunovala po zemi opadané listy oleandru, pod nímž se usadila, a skládala z nich nějaký obrazec.

„Tygříku?“ oslovil ji tiše. „Tygříku, ty smutníš?“

„Proč bych měla? Dosáhla bych tím něčeho?“ upřela na přítele prázdné oči, ve kterých mohl číst jen skleslost a beznaděj. „Ne,“ odpověděla si hned sama. Muž si povzdechl.

„Nechceš se projít?“ zeptal se. „Je tam hezky, co tady. Nikomu chybět nebudeme.“

V tom se nemýlil. Jean s Annou zmizely do kuchyně připravit oběd, Petr se zahloubal do sportovní přílohy novin a Scott s Remym si vytáhli šachy. Bobby jim zaujatě kibicoval, za což mu vydatně spílali v několika světových jazycích a slibovali vražení černého krále a posléze i dalších figur do vybraných tělesných otvorů, nedá-li pokoj.

„Tak dobře,“ přikývla a slabě se usmála.

Vyšli do slunečného dopoledne. Znovu vzrostlý park šuměl ve větru listy stromů a keřů, na desítky druhů barevných květin se skvělo krůpějemi rosy, jež ještě nestačily oschnout. Na každém kroku dýchala ze všeho kolem nesmírná láska, s níž toto místo Flora stvořila. Zabralo jí to několik hodin a byla ráda, že odlezla do školy po svých. Dnes však vypadala zase čile... až moc. Ze svojí noční můry si nepamatovala vůbec nic.

Viktorie hleděla na kypící zeleň s neskrývanou nedůvěrou. Ne ze zášti k rostlinám samotným, vždyť sama byla dítě přírody, srostlé s ní ještě daleko těsněji než její plavovlasá sokyně. I ona se radovala z návratu bujného porostu kolem školy, v němž byla schopná strávit hodiny a hodiny. Vadilo jí něco jiného: jediný strom, jediná květina, jediné stéblo trávy pokrývající vše pestrým kobercem, v sobě nemělo život. Byly to jen prázdné schránky donucené k existenci, k níž je ještě příroda dostatečně nepřipravila. Mohutným kmenům chyběla důstojnost stáří, květům dětská nevinnost. Na pohled byly k nerozeznání od těch, co v parku stávaly dříve, přesto Tiger vnímala jejich prázdnotu, která v ní budila nelibost.

Stejně tak cítila a občas i zahlédla bloudící jiskřičky energií včera surově vyrvaných z těl rostlin převálcovaných bitvou. Ztraceně kroužily poblíž míst svých někdejších skrýší. Věděla, že zanedlouho se těch kotev zbaví a rozletí se do širokého okolí hledat pupeny a semenáčky, do nichž by vsákly. Zatím ještě zůstávaly tady a pro toho, kdo je dokázal vnímat, měnily nádhernou zahradu a les v iluzi hřbitova plného plačících.

Ne nadlouho, ujistila šamanka sama sebe. Nika udělala, co mohla. Zbytek je na ní. Pokusí se večer při západu slunce nabídnout odtrženým aurám nová těla stvořená mladší mutantkou. Určitě je přijmou rády. A ona tak bude mít šanci odčinit něco málo ze svého selhání dnešní noci.

Ale to všechno mělo ještě čas. Touha lenošit ji zlákala stejně jako její týmové kolegy. Nechtěla povinnosti, nechtěla starosti poutající se k lidem i mutantům. Zvířecí pohled na svět nabízel vše daleko jednodušší a prosté zbytečného trápení. S tichým zavrnění klesla na všechny čtyři a dívčí tělo se okamžitě prodloužilo a zmohutnělo v prvotřídní exemplář tygra. Šelma si nabrousila ostré zahnuté drápy o kůru nejbližšího stromu (což měla mimochodem od Storm přísně zapovězené) a potom krátkými skoky a brumláním začala vybízet přítele ke hře. Zakrslý Kanaďan, šťastný, že ji vidí v lepší náladě, bez námitek přijal.

Mutanti si dali závod travnatou pěšinou. Logan záhy zjistil, že jeho dvě nohy se čtyřem tygřím nemohou rovnat. Když dohonil Viky u jezírka, které řádění X-Menů i sentinelů jako zázrakem přežilo, i když bylo zanesené hlínou a kusy rostlin, trochu rozmrzele jí to vyčetl.

Ale no tak, Wolvie... říkaly žluté oči, zatímco se tygřice rozkošnicky koulela v trávě a lapala tlapou po motýlovi. Pak však její hravost ustala, jako když utne. Proměnila se zase na člověka a zůstala ležet na břehu s pohledem upřeným do zakalené vody.

Logan se natáhl vedle ní. Chvíli ticho kolem rušilo jen cvrlikání ptactva, které park opět zabydlelo, šumění vody a bzučení včel v kalichách květů.

Po nějaké době se Viky ozvala tak tiše, že kdo nedisponoval zvířecími smysly, by ji asi jen stěží zaslechl.

„Logane...“

„Poslouchám tě,“ odpověděl. Že ti to trvalo, holka, pomyslel si zároveň. Už pár dní čekal, kdy to přijde. Muselo, i když sám věděl nejlépe, že Viky se jen málokdy odhodlá někomu vypovídat. Většinou si problémy a bolest s nimi spojenou nosila v sobě.

„Víš, chtěla jsem se zeptat... Ty znáš Kurta asi nejlíp.“

Logan řekl: „No, úplně jistě bych to netvrdil, ale můžem to tak prozatím nechat.“

„Takže chápeš, proč se chová tak... tak...“ nedokázala najít dost vhodné slovo.

„Tak ujetě? Jo, asi jo. Asi bych ti měl spoustu věcí vysvětlit...“

Začal mluvit. Viky pozorně poslouchala a šťouchala drápem do líných vlnek. Občas se na něco zeptala, více však mlčela. Logana zajímalo, co může znamenat její zamračený výraz zmáčený slzami, ač chvílemi zaváhal, zdali to vážně chce vědět, když sem tam její snědou tvář zastínil mrak vzteku.

Najednou zastříhala ušima. Sykla, bleskově vyskočila a utekla. Logan se zarazil, pak ale zaslechl dva hlasy blížící se zvolna od školy.

„Tak jo. Koukám, že přece jen budu mít do týhle záležitosti co kecat,“ povzdechl si a posadil se. Čekal.

Nemusel čekat dlouho. Ze zatáčky se vynořili Kurt a Nika zavěšení do sebe a povídali si, pokud se dá štěbetavý dívčí monolog, na který její společník občas něco zahučel, považovat za konverzaci.

„Satanáši!“ štěkl ostře Logan. Dvojice se na něj překvapeně podívala; evidentně si ho teprve teď všimla. „No jen se netvař jak vyvoraná myš, dobře víš, že mluvím na tebe.“

„Co chceš?“ zavrčel Kurt. Zdálo se, že Logan je ten poslední, s kým by se chtěl bavit.

„Mám tady něco, co s tebou potřebuju naléhavě probrat,“ řekl klidně druhý muž, aniž by vzal na vědomí výraz svého přítele, dílem způsobený i ostrým štípáním v zanícených šrámech na tváři. „A ,ne‘ neberu jako odpověď,“ dodal s přídechem lehké výhružky.

Kurt ho probodl popuzeným pohledem, něco mu však napovědělo, aby nedělal potíže. S povzdechem přikývl. „Tak jo.“

Posadil se do trávy vedle Logana. Nika klouzala rozzlobeně očima z jednoho na druhého a podupávala špičkou nohy.

Logan na ni vyjel: „Co ty tady ještě voxiduješ, Plevelko? Chtěl jsem mluvit s Nightem, ne s jeho ocáskem. Zmiz!“

Nika nevěřícně zalapala po dechu, potom se však otočila a s nosíkem nahoru uraženě odkráčela.

„Můžeš mi říct, co mělo zas znamenat tohle?“ zeptal se rozzlobeně Kurt a chystal se vyskočit a rozběhnout se za mizející dívkou. Menší mutant ho nevybíravě popadl za triko a stáhl zpátky.

„Řek jsem to snad jasně, ne? Potřebuju s tebou probrat něco, u čeho zrovna ona bejt fakt nemusí. Kromě toho ji nemůžu ani cejtit,“ upřesnil svůj důvod.

„Všim jsem si,“ ušklíbl se Kurt. „Neměl jsi ji rád od prvního setkání. Ale nikdy jsem nepřišel na to, proč.“

„Protože kdyby se promovalo ze zabedněnosti, máš doktorát,“ odsekl jedovatě Logan. Druhý muž udělal pohyb, jako by po něm chtěl skočit, a žluté oči mu nebezpečně zablýskly.

Ale Wolverine byl rychlejší. Srazil ho k zemi a sevřel mu zápěstí silou svěráku.

„Na tohle zapomeň,“ řekl tiše, avšak tvrdě. „Buď se uklidníš a budeš poslouchat, nebo tě napřed zřežu. Čím dýl o tom přemejšlím, tím víc si myslím, že jsem to měl udělat už dávno.“

„Vážně? A za co?“ vztekal se Kurt, ale přestal sebou škubat. Když ho Logan pustil, posadil se k němu div ne zády, ocas si omotal kolem skrčených nohou a tvářil se nasupeně.

Jeho druh ho chvíli pozoroval. A co viděl, se mu nelíbilo. Listoval v paměti všemi těmi léty, jež spolu prožili, všemi nástrahami, jenž před ně život postavil. Mnoha z nich čelili spolu, bok po boku jako nejlepší přátelé a ani vzájemná dlouhá odloučení vynucená okolnostmi jejich pouto nijak neoslabila. Oba se změnili, oba v sobě našli stránky světlejší i temné jako nejhlubší zákoutí Mariánského příkopu. A o každé z nich navzájem věděli, i o spoustě dalších věcí, které si před ostatními jinak nechávali pro sebe. Logan se domníval, že už má svého démonického parťáka přečteného. Ten mu ale v poslední době ukázal, aby si tím nebyl tak jistý. Ani teď ho nepoznával.

Proto nemohl nevyslovit, co se mu už nějaký čas honilo hlavou: „Víš, Kurte, od tý doby, co se taháš s tou blonďatou bárbínou, jsi divnej. Jako bys to snad ani nebyl ty.“

„A co je tobě do toho?“ zasyčel na něj přes rameno Kurt.

„Hodně, příteli, hodně,“ pokýval hlavou starší mutant. „Už proto, že se to netýká jen tebe.“

„No neříkej.“

„Odpust si tenhle tón, jinak fakt dostaneš ránu!“ dožral se už opravdu Logan. „Zas se chováš jak uražená ješitnost sama a přitom jsi ten poslední, kdo by tu na to měl nárok!“

Druhý muž neodpověděl, jen poškubával špičkou ocasu jako naštvaná kočka.

Prcek se opřel o strom, založil si ruce za hlavu a zadíval se do mraků, plynoucích po obloze jako stádo mytologických zvířat. Uklidňovalo to. Vzpomněl si, jak tu nedávno ležel spolu s Viky, která mu nadšeně vyprávěla, co vidí ve všech těch rozeklaných nadýchaných bílých tvarech, rozesmátá jako malá holka. V duchu počítal, kdy ji viděl naposledy se skutečně vesele smát. Nepodařilo se mu vyhrabat nic mladšího dvou týdnů. Zabolelo ho to.

„Jak to tý holce můžeš dělat?“ zašeptal a doufal v nějakou odezvu alespoň na tohle. Bral jako dobré znamení, že ďáblík tu stále sedí s ním, i když jeho pozice vypovídala o nelibosti a nervozitě, nebyl si však jistý, jestli se mu ho podaří dotlačit k rozhovoru.

Kurt pohnul jedním špičatým uchem jeho směrem a Logan na prchavý okamžik zaznamenal nad přítelovým ramenem, jež mu stínilo obličej, záblesk žlutého oka, vrhnuvšího po něm zneklidněný pohled. To vypadalo na bod pro Logana. X-Man s osobní sadou adamantiových drápů pokračoval:

„Přemýšlel jsem, jak je to dlouho, co jsi mi říkal, že máš Viky hrozně rád. Nevěděl jsem, že na tom od tý doby něco změnilo. I když... asi hodně.“

Reakce se nějakou dobu nedostavovala, teprve po chvíli Kurt tichounce kníknul: „Pořád ji mám rád. Strašně moc.“

„Ahá. A podle tebe je nejlepší způsob, jak dát holce najevo náklonnost, začít se tahat s její nejlepší kámoškou?“

Modrý mutant se otočil, jako by ho uštkl had. Tvářil se vyděšeně, rozzlobeně i zoufale zároveň. „Počkej, ty si myslíš, že já a Nika... spolu něco máme?“

„No a ne? Dyť jste úplně učebnicovej typ zamilovanýho páru!“ Logan přitom záměrně pominul fakt, že většinu času, když X-Meni viděli ty dva spolu, Kurt byl ta mnohem nezúčastněnější polovina. Často jen lhostejně seděl a zatímco se k němu Nika lísala a snažila se přitáhnout jeho pozornost, on zasněně a trochu nešťastně hleděl do dáli.

„Učebnicovej typ zamilovanýho páru?“ zopakoval nevěřícně Kurt. „Zešílel jsi? My jsme jen... kamarádi, nic víc.“

„Já nezešílel, ale ty podle všeho. Tak jenom kamarádi, jo? A to ti máme sežrat, když jste se spolu vychrápali?“ zamračil se na něj Logan.

Zářivé žluté oči překvapeně zamrkaly. „Pro všechny svatý, to ne! Přísahám, že to nebylo tak, jak si myslíš!“

Prcek se zatvářil silně pochybovačně. „Vážně? A jak teda?“

„Nika za mnou prostě přišla navečer do pokoje, povídali jsme si a tak...“ začal překotně vysvětlovat Kurt.

„Jenom?“ přimhouřil Logan podezíravě oko, neboť znal ještě jednu verzi.

„Nooo...“ zarazil se jeho přítel. Teď mu bylo jasné, kdo je to tenkrát vyrušil.

„Nooo?“

„Dobře,“ měl Kurt alespoň tolik slušnosti, že zahanbeně sklopil zrak. Pokud se i začervenal, pod srstí to nešlo rozeznat. Jeho vztek byl najednou pryč. Seděl v trávě jako hromádka neštěstí. Loganovi ho přes veškerou zlost přišlo líto.

S povzdechem se přesunul vedle něj. Koukám, že dneska funguju jako rodinná poradna. Ještě že zbylý páry momentálně žádnou krizi nemaj.

„No tak spusť,“ pobídl mladíka. „Co jste tam probůh vyváděli?“ zahájil křížový výslech třetího stupně.

„Nic špatného zas ne, to tě můžu ujistit,“ vzdychl Kurt. „Prostě jsem ji jen tak držel, nic víc.“

„Nic víc, jen ráno pak vylezete z jedněch dveří, co?“

Modrásek zavyl. „Za to já nemůžu! Nějak se mi podařilo usnout. Proč se ta holka nakvartýrovala potom ke mně je mi záhadou, zíral jsem ráno snad ještě víc než vy všichni dohromady. Ale s klidným svědomím ti můžu říct, že NIC nebylo!“

„Uklidni se, já ti věřím,“ chlácholil Logan přítele. „A jsem vážně rád, že to bylo takhle. Bál jsem se, aby ti nepřeskočilo úplně.“

„Je sice pěkný, že ty tomu věříš,“ povzdechl si Kurt, „ale jak to mám vysvětlit Viky?“

„Blbě. Ale za to si můžeš sám a sám si to taky musíš urovnat, s tím ti pomoct nemůžu. Už proto, že osobně tě nechápu. Skoro rok ji uháníš jako divej, zuříš, že tě pořád odmítá, a ve chvíli, kdy to konečně začne vypadat nadějně, se necháš úplně pobláznit od jiný. Která navíc ani nestojí za to. Pak se div, že se s tebou Viky nebaví a nechce tě na očích a pokud jo, tak nejlépe naplátkovanýho. Podrazil jsi si, a to fest.“

Bylo ticho. Mladší mutant se podle výrazu utápěl ve výčitkách svědomí. Začal trochu pozdě.

„Já si s ní ani nic začínat nechtěl. Je to sice fajn holka, ale... No prostě jsem akorát chtěl, aby si tu zvykla, aby se jí tu líbilo, tak jsem s ní tak trochu blbnul. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že se mi líbí nebo tak něco, nemoh jsem tušit, že to vezme až tak vážně...“

„Ano, ty ji začneš líbat a ona to nemá brát vážně.“

„S tím začala ona, já nechtěl!“

„Ale ani ses nijak zvlášť nebránil, jak tě znám, ty ničemnej holkaři. Takže si nehraj na svatýho, nepřesvědčíš tím mě, ji a tím míň sám sebe. Co sis vůbec myslel, že tím získáš? Viky ti začla věřit, jestli jsi byl náhodou slepej, ona tě má taky ráda. A nejen jako kamaráda, nemysli si. A ty potom tohle...“ zavrtěl hlavou dávaje jasně najevo svůj názor na inteligenci svého druha.

Kurt ho stihl překvapeným pohledem. „Začala mi věřit? Vždyť co přišla Nika, bavila se se mnou míň a míň a najednou mě začala v podstatě nenávidět. Krom společnejch tréninků a akcí ji vlastně nevidím. Když na ni promluvím, tváří se, že mě sežere. Přitom jsem jí vysvětloval, že s tou holkou absolutně nic nemám.“

Logan zavrtěl hlavou. „Řekl jsi jí, že to, jak se chováš k Plevelce, je pro tebe hra. A co si pak má asi myslet, když ještě před časem jsi tak jednal s ní? A dřív i s jinejma holkama? Nighte, ty modrý hovado, zkus občas tu hlavu používat k něčemu jinýmu, než jako dekl na krk. Viktorie nevyrostla v týhle společnosti, většinu života strávila v džungli, buď sama, nebo s lidma, který tyhle věci berou sakra jinak. Když si v jejím kmenu našel chlap ženskou, byl jí věrnej až za hrob a se zlou by se potázal, kdyby se jen kouknul na jinou. Směl ji opustit jen pro závažnej důvod a to mu ještě musela schválit rada. Žádný střídaní bab jako ponožek.

Víš, o ni tam nikdo z lovců neměl zájem. Jasně, byla šamanova dcera, i když adoptivní, a navíc člen fénixí stráže, ale to zas takovou roli nehrálo. Hlavně byla jiná. Dost ji to trápilo, připadala si jako... odpad. Proto tě nebrala vážně. Považovala to za legraci.“

„To nebyla legrace ani náhodou. Kdybych tohle jen věděl,“ zaúpěl tiše Kurt. „Já myslel, že jsem pro ni vzduch.“

„Tak jsi myslel blbě, pokud teda vůbec,“ neodpustil si jízlivost Logan. Nedokázal si pomoci, aby na něj pořád ještě neměl vztek. Na Viky mu záleželo a její mlčenlivé trápení nesl téměř stejně těžce jako ona. „Ale náhodou jsi se trefil. Jsi pro ni vzduch. A nezapomínej, bez vzduchu se žít nedá.“

„Proč mi to neřekla? Proč mi prostě jednu neubalila, když jsem se zas začal chovat jako nemožnej Casanova?“

„Protože ona taková není. Začal sis s jinou, a nezkoušej to popírat, minimálně to tak vypadá, a ona si to vysvětlila, jako že se vůči tobě něčím provinila, nějak se ti znelíbila a proto ses na ni vykašlal. Tím je pro ni konec. Ona neumí o lásku bojovat. Ale kvůli tobě to vůbec prvně v životě zkusila, věříš? Šla si to vyříkat přímo s Nikou. Jenže dopadla hůř než Napoleon u Waterloo. Nikdy sis nevšim, jak se jí ta holka posmívá, jaký jí dělá naschvály? Kolikrát jí třeba při tréninku ublížila a dycky pak tvrdila, že to byla nehoda?“

Kurtova odpověď zněla záporně. Cítil se pod psa. Teď najednou chápal všechno. Kromě toho, kde si pozapomněl oči a mozek, pokud ho někdy měl. Složil hlavu do dlaní a působil jako zoufalství samo. Připadal si nesmírně hloupě. Celou tu dobu se přesvědčoval, že na jeho jednání není přece nic špatného... ale nějak pozapomněl zamyslet se, jestli to tak může působit i na Tiger. Pořád si nemohl zvyknout, jak odlišný je její pohled na svět od všech ostatních. Těžce vzdychl.

Přítel mu položil ruku kolem ramen. „Netvař se jako boží umučení, kámo. Ještě jsi neprohrál úplně... Podívej, každej z nás má právo udělat v životě nějakou kardinální pitomost. Ale pokud toho lituje a chce to napravit, pak by bylo nefér trápit se tím a bejt nešťastnej až do smrti. A já věřím, že ti dá druhou šanci.“

„Kéž by.“

Modrý mutant vyrýpl ze země kámen a hodil ho do jezírka. Šplouchlo to a po dosud klidné hladině se začala šířit kola. Kurt je pozoroval a z oka se mu vykulila jedna jediná velká slza. Zaťal zuby, když stekla do drápanců na tváři, a honem slanou cestičku ze srsti setřel.

Logan se natáhl na záda a řekl: „Než jste se objevili vy dva, byla tu se mnou.“

„Viky?“

„Ne, chytráku, Marylin Monroe. Celkem slušně jsme pokecali, ale dalo mi hrůzu práce vypáčit z ní, co tu teď vykládám tobě. Ta holka by se neměla v jednom kuse tak stahovat do sebe. Skoro na ní nepoznáš, že se trápí... nebo zamiluje. Bojí se to dát najevo.“

Krátce se zasmál. „A když už jsme u toho, víš, že byla svýho času taky strašně zakoukaná do mě?“

Jeho druh se na něj podíval s nevěřícným úšklebkem. „Do tebe? Jak jsi na to přišel?“

„Protože mi to řekla.“

„Wau. Netušil jsem, že má tak příšernej vkus,“ našel zase Kurt něco ze svého humoru.

„Viď? Když je schopná zhlídnout se v něčem, jako jseš ty... A opovaž se žárlit, obludo. Naštěstí z toho vyrostla, nikoho horšího si vybrat nemohla. Tak si mě aspoň adoptovala místo staršího bráchy,“ usmál se.

„Poslyš, tobě se ty řady fanklubu pěkně rozrůstají. Kitty, Jubilee, Rogue a teďka Viky. Nemáš to špatný, samý ženský,“ bavil se modrásek. „A to nezmiňuju Ororo a Jean.“

„No, Kitty a Rogue se mi podařilo šťastně udat a je od nich klid. Jubilee sice bejvá horší než štěnice, ale... vždyť víš,“ mávl rukou, protože nenacházel vhodná slova.

Kurt s pochopením kývl. Dobře věděl, že pokud se Logan usnese nad někoho vztáhnout ochrannou ruku, je to ten nejlepší strážný anděl, jakého si jen může mladý mutant libovolného pohlaví přát. Na svůj malý harém nedal dopustit, ač mu někdy pekelně hrál na nervy a byl mnohokrát terčem vtipů a narážek ostatních X-Menů.

„Občas podezírám Xaviera, že ze mě dělá s gustem kvočnu,“ řekl Logan. Kurt se zachechtal.

„Ještě zkus říct, že ji neděláš rád.“

Mutant se zamyslel. „No jo. Když řeknu, že jo, budu za pedofila, když ne, budu za zapšklýho nepřítele mládeže. Co je lepší?“

„Z pedofilie tě snad podezírat nemůžou. Pravda, když uvážím, kolik je tobě a kolik Storm...“ zubil se ďáblík.

„Tys nám najednou nějak ožil,“ změřil si ho podezíravě Logan. „Takhle vysmátýho jsem tě taky neviděl nejmíň tejden. Mimochodem, nebolej přitom trochu ty drápance?“

„Trochu hodně. Ale co mám dělat? Pokerový ksicht neudržím. A stejně si je zasloužím.“

„Hádám, že se jich s kapkou štěstí už brzo zbavíš,“ usmál se Logan. „Jen budu muset najít Viky a přesvědčit ji, aby tě vzala na milost na pohovor.“

„Jestli se ti to podaří, budu ten nejšťastnější napravený záletník pod sluncem,“ rozzářil se Kurt.

„A já konečně přestanu váhat, jestli tě mám vykastrovat nebo ne, aby náhodou nerecidivovala ta tvoje přílišná náklonnost k ‘Ro.“

„Was? Počkej, to snad nemyslíš vážně, že ne?“ vyděsil se mladík a rychle se odsunul z dosahu drápů šklebícího se mutanta. „Řekni, že ne!“

„No, říct to můžu...“ protáhl se sadistickým úsměvem Logan. Jeho příteli to na klidu vážně nepřidalo.

„Hele, já a Storm, to je kapitola uzavřená jednou provždy, stejně jsem u ní neměl šanci,“ hájil se horečně. „Pak jsem si všiml, jak pošilhává po tobě, a to byl tuplem konec.“

Logan tázavě naklonil hlavu. „Vážně?“

„Ja. Copak bych mohl mít za soka svýho nejlepšího přítele?“ upřel na něj Kurt bezelstné oči, jež říkaly, že ten pojem pro něj není zdaleka jen frází.

„Tebe by občas jeden zabil,“ konstatoval prcek. Potom si uvědomil: „Počkej, tys to věděl?“ málem zařval.

„Co?“ polekal se Kurt jeho vražedného výrazu.

„Tys to věděl!“ ukázal na něj druhý muž obviňujícím prstem. „Tys věděl, že po mně ‘Ro pošilhává!“

„No... jo, věděl.“

„A nic jsi mi neřek?!“ soptil Wolverine. „Jaks to moh udělat? A to si říkáš kámoš!“

„Proč bych to dělal? Jednak jsem nevěděl, jak bys zareagoval, a jednak byl úžasnej pohled, jak se škvaříte těch pár dní ve vlastní šťávě,“ zazubil se Kurt. „Jenže pak jsme vyrazili na tu Aljašku a byl konec srandy.“

„Asi tě za to dodatečně zamorduju,“ řekl mutant a chystal se po něm skočit.

Vtom se zarazil, zastříhal ušima a začenichal. „A jéje,“ zasmál se tiše a úplně zapomněl na svůj původní plán.

„Co je?“ zeptal se ďáblík a rozhlédl se.

„Ále, Plevelka nás asi sežere všechny tři i s chlupama,“ neskrýval Logan chmurné potěšení. „Byla zalezlá v křoví, možná celou dobu, co jsme tu žvanili, a podle všeho soptí. Už utekla,“ dodal, když slabé zašustění listí napovědělo, že všetečná mutantka vyklidila pozice.

„A my se zvednem taky, čím dřív si to ty s tygříkem vyjasníte, tím líp.“

Vzápětí oba nadskočili, neboť se před nimi zjevila průsvitná hlava profesora Xaviera. Tvářil se velmi přísně.

Logane, Kurte, vraťte se okamžitě do školy, vyhlašuji pohotovost! Objevili jsme základnu sentinelů a jeden z členů týmu může být ve smrtelném nebezpečí.

„Oukej, prófo,“ kývl Logan. Když iluze zmizela, otočil se na přítele. „Z tohohle si pokaždý leknutím málem cvrnknu do textilu.“

„Povídej mi o tom,“ otřepal se Kurt. „Tak rychle, ať jsme zpátky,“ natáhl k druhému muži ruku. Ten ji s jistou nechutí k tomu, co mělo následovat, uchopil, načež se oba s veškerými doprovodnými efekty teleportovali do profesorovy kanceláře, kde už byla většina týmu.

Xavier vypadal nervózně. Poťukával prsty na stůl a natahoval krk, aby se ujistil, že jsou už všichni jeho studenti přítomni. Mutanti s napětím očekávali, co se děje, protože takhle rozčileného svého mentora zažívali zřídkakdy.

„Není čas na průtahy, X-Meni. Je nutné se tam dostat co nejrychleji,“ zobrazil na monitoru mapu, kde nějakých padesát mil od školy zářil rudý světelný bod. „Je to továrna, oficiálně opuštěná, ve skutečnosti v ní mají ale naši přátelé operační středisko. Musíte ho zničit dříve, než zjistí, že o nich víme. A při té příležitosti se pokuste zjistit, kde jsou ostatní základny.“

„A modrý z nebe by nechtěl?“ zahučela nezdvořile Rogue. Profesor ji naštěstí nezaslechl.

„Odchod ihned!“

„Ale pane,“ namítl Cyclops, „nebylo by lepší počkat, až budeme všichni? Kde je Tiger?“

„Slečna Viktorie na vás pravděpodobně čeká na místě. Jí můžeme vděčit za tyhle informace.“

„Mein Gott,“ vyrazil ze sebe s tichým zděšením Nightcrawler, „jestli ji ti sentinelové zachytí...“

„Což je hlavní důvod, proč je okamžitý zásah nezbytný. Pohyb!“ vykřikl velitel týmu.

Mutanti se rozprchli. Ti, co ještě nebyli v uniformách, se v rekordním čase převlékli a mazali do garáže, kde už X-Vanu Cyclops túroval motor a troubil, ať si pospíší.

X-Meni zaujali svá místa a připoutali se. Nasedání se zcela netradičně obešlo bez obvyklých strkanic a hádek o místo u okénka, dokonce ani na jejich neohroženého vůdce nepadly žádné poznámky. Snad nikomu nebylo volno u srdce při pomyšlení, co je čeká.

Neměli tušení, kolik sentinelů tam bude. Profesor mluvil o nanejvýš deseti, nešlo však vyloučit další, ukryté někde v hloubi základny, kteréžto prostory neměl ani Xavierův mentální scan šanci prověřit. Tudíž existovala jistá nemalá pravděpodobnost, že proti nim bude stát podobná přesila jako včera. Pokud ano, jejich vyhlídky se nezdály nejrůžovější. Odražení útoku na školu je stálo spoustu sil a tentokrát se nejspíš nebudou moci spolehnout na pomoc profesora Xaviera. Většina z nich se ještě úplně nevzpamatovala. Proto střet neočekávali s radostí z šance konečně zrušit nenáviděnou líheň robotů, nýbrž spíše s obavami, zda je odhalení a zničení nepřítele nebude stát spoustu vlastní krve, ne-li dokonce život některého z členů týmu.

Cyclops nervozitu svých lidí vycítil. Za dlouhé roky, po něž s touto smečkou mutantů ze všech koutů světa spolupracoval, se je naučil znát tak, že dokázal téměř přesně předpovídat jejich reakce v určitých situacích. Někdy ho však překvapili, jako třeba právě dnes. Čekal by spíš halasné vychloubání, jak zadupou sentinely do země, alespoň od některých, rozhodně ne zamlklé napětí, v němž se každý zabýval myšlenkami, zda z boje vyvázne bez většího poškození. Jejich velitel si uvědomil, že většina z nich by střet nejraději odložila o den, o dva... Jemu samému připomněla slabá bolest na prsou, že ani jeho forma není úplně stoprocentní.

Silnice postrádala naštěstí téměř jakýkoliv provoz. Obrněný vůz se řítil nějakými dvěma sty mil v hodině. Na místech, kde si ztížená dopravní situace nebo zatáčka vyžádala prudké zabrzdění, zůstaly černé stopy po pneumatikách. Motor si i v nejvyšších obrátkách tiše předl a hnal stroj vstříc cíli.

Řidič pozorně sledoval vozovku před sebou, občas pohlédl na displej navigačního systému, do něhož nahrál mapu s umístěním základny.

Nemáme za sebou ještě ani půlku... pomyslel si nespokojeně.

Dost často zaletěl jeho pohled ukrytý za rubínovým sklem vizoru ke zpětnému zrcátku, v němž viděl tváře svých podřízených. Klouzal očima z jednoho na druhého a snažil se uhodnout, co se asi děje v jejich myslích.

Hned za jeho sedadlem měli svoje místa Wolverine a Storm. Bohyně bouří snad jako jediná vypadala, že se nemůže dočkat opětovného kontaktu s nepřítelem. Zřejmě chtěla sentinelům odvést tu včerejší zlomenou paži. A že její hněv umí být strašný, nemusel Cyclopsovi nikdo vyprávět. Viděl už mnohokrát, jak se dokázalo počasí ovládané Storminou rukou rozběsnit.

Teď ale vyhlížela celkem klidně, pouze zřídkavé zavlnění vlasů čechraných drobným vánkem prozrazovalo její zápal. Zatím seděla opřená o svého druha a něco mu tiše říkala.

Wolverine odpovídal stěží na půl úst. Opíral se tváří o okno a zamyšleně hleděl ven. Ruka ovíjející Orořin bok však jasně vypovídala, že blízkost černé ženy mu není ani v nejmenším lhostejná a nepříjemná. Byl právě však duchem někde jinde – u polorozpadlé továrny, jejíž sešlá fasáda sloužila jako dokonalá kamufláž soustředění sil a snad i výrobně jedněch z nejhorších nepřátel každého mutanta.

Jako jeden z mála z celého týmu se nemusel obávat o sebe. Zabít Wolverina bylo i pro sentinela téměř nemožné, pokud se dotyčný mutant rozhodl jen trochu vzepřít. S jeho regenerační schopností a adamantiovou kostrou se mohl odvážit vrhnout bezhlavě a se sebevražedným odhodláním i do nejhorší řeže, z níž většinou také vyšel jako vítěz. Ne, ten se vážně nebál několika dalších šrámů. Jen aby se zase něco nepřihodilo Ororo... a nebo Tiger.

To samé se honilo v hlavě i Nightcrawlerovi. Seděl na sedadle schoulený do naježeného modrého klubíčka a rozostřeně zíral do neurčita. Podle jeho výrazu Cyclops hádal, že ho stravují nemalé obavy. Mířil však vedle, když se domníval, že se mu na psychice podepsal včerejšek, kdy si také slízl svoje. Mladému mutantovi byly minulé rány ukradené stejně jako rukavice, již mu před časem někam zašantročil Lockheed a on ji dodnes nenašel. Pálila ho jediná: ta, co měl v srdci. Děsila ho představa, kde teď může být Viky. Neměl strach, že by naběhla sentinelům rovnou do miřidel, ale už se párkrát přesvědčil, jaký dosah mají jejich detektory mutantů. Při představě tygří bojovnice stojící osaměle proti hordě gigantických robotů, každého z nich vyzbrojeného arzenálem, který by vystačil pro malou armádu, ho zcela po zásluze jímala hrůza.

Colossus sedící vedle něho mu s povzbudivým úsměvem položil svoji širokou ruku na rameno.

„Neměj strach, tovarišč,“ řekl. „Dobře to dopadne, uvidíš.“

„Kéž by,“ povzdychl si jeho přítel. „Protože jestli ne...“

„Dopadne,“ otočil se na něj i Wolverine. „A nechci slyšet žádný coby kdyby.“

Colossus mu kývnutím poděkoval za podporu a nahnul se do uličky mezi sedadly, aby se podíval na elektronickou mapu. Zelenými číslicemi na ní svítil předpokládaná zbývající délka cesty. Jedenáct minut a vedle neustále se měnící pole vteřin.

Rus se opřel do pohodlné sedačky a zavřel oči. Snažil se nemyslet na boj, chtěl prostě vypnout myšlenky na nadcházející střet a uklidnit se. Ne že by to moc potřeboval, býval mnohem víc nervózní před rande než před bitvou.

Jeho mysl zaletěla nad nekonečné roviny sibiřských plání, kde se krčí jako malý ostrůvek uprostřed oceánu kolchoz, který živí jeho rodiče a sestru. Jak se mu po malé (malé? Ta vyrostla od té doby, co opustil svoji vlast, aby se stal na žádost profesora Xaviera členem X-Menů!) Illyaně stýská!

Usmál se. Stále ji viděl jako holčičku s copánky vykukujícími zpod šátku, sedící mu na koleně a pozorující, jak se snaží neobratně přichytit několika stehy panence utrženou ručku. Kdepak, na jemnou práci nikdy nebyl. Něco zvednout, rozbít, zlomit, to byla jeho parketa, to byla nejčastější pracovní náplň Colossuse. A dneska si tohohle všeho užije do sytosti.

Iceman se tvářil lehce znuděně a otupěle. Příčinou toho byla hlavně přetrvávající bolest hlavy, která se dnes ráno opět ozvala. Nebylo se co divit, prorazil lebkou pořádnou díru do zdi a mohl být rád, že to neodnesl frakturami.

Rozvalil se na sedačce jako paša a díval se na strop vozu. Sentinely se nijak zvlášť neobíral. Další z mnoha akcí, jakých už prožil desítky a ještě prožije. Jeho myšlenky se do jisté míry podobaly Colossusovým. Někam naběhnout, udělat rachot, něco roztřískat, srovnat se zemí, někoho vyděsit k smrti, posbírat informace, někoho zachránit, nejlépe svět... Probíral to se stejnou rutinní lhostejností, s jakou se věnuje manažer rozvrhu své kanceláře. Až na to, že ten přitom většinou neriskuje život. A X-Man si chtě nechtě musel přiznat, že stejně jako většina ostatních, ani on nadšením a bojovým zápalem zrovna nehýří. Měl nařízeno ležet alespoň dva dny a co dělá? Rovnou se řítí klidně na místo, kde si může úraz ještě plynule zhoršit.

Ta mě zas seřve, vzpomněl rovněž Viky. Páni, stejně by mě zajímalo, jak na tu základnu kápla. Co vlastně dělala tak daleko od školy?

Netušil, že důvod sedí přes uličku vedle něho. Flora velkýma modrýma očima ustrašeně sledovala ubíhající krajinu za oknem a snažila se nedat najevo strach, který jí nahlodával otrávenými zuby nitro. Tohle nebylo místo pro ni, věděla to už dávno. Nedokázala to však přiznat ostatním. Teď se konečně rozhodla, že pokud se vrátí živá do školy, okamžitě požádá profesora Xaviera, aby ji uvolnil ze služby. Bála se smrti, nechtěla ji dál pokoušet v tomhle šíleném tanci, kde buď vy nakopete ji, nebo vám ona ukousne zadek. I když to znamená, že ztratí Kurta...

Na druhou stranu, už se dostatečně přesvědčila o svých zcela mizivých šancích. Všechna ta pohlazení, objetí, úsměvy... nikdy jí vlastně nepatřily. To Tiger.

Zatracená kočka! odfrkla si pro sebe. Co na ní má?

A ona byla jen náhrada. Vždycky jen náhrada, protože Kurt potřeboval útěchu v zármutku, když se s ním Viky přestala bavit. Možná aniž by si to uvědomoval. Moc ji to nepotěšilo ani nepřidalo na hrdosti. Tolik se snažila a stejně z toho má jen vědomí, jak marné naděje si pěstovala. A přece mutanta nezavrhla.

Kdyby tak existovalo něco, čím by ho opravdu zaujala a získala si jeho obdiv! Něco víc, než jen hezká tvář a postava. Ale co? V tomhle spolku rváčů a šílenců mohla vyniknout jen nějakým bláznivým hrdinským kouskem. Nepochybovala, že dnes by k nějakému mohla mít příležitost, ale pokud se nad tím zamyslí... to riziko je příliš velké. Stojí vůbec jakýkoliv muž za nasazení života? No, rozhodně napřed posoudí situaci, a pak se rozhodne.

Náhle ji napadlo, že se naskýtá ještě jedna možnost. Pokud se Tiger střetne se sentinely dříve, než dorazí k továrně, s největší pravděpodobností nepřežije. A pak...

Světlovlasé dívce se rozlil po tváři úsměv naznačující, že by ztráty své někdejší nejlepší přítelkyně příliš nelitovala.

Cyclops si v duchu učinil poznámku, že na tuhle holku bude muset dohlédnout. Už v minulých bitvách si všiml, jak se bojí. Coby velitel týmu má povinnost být jí pokud možno nablízku a dodat jí odvahu. Vlastně, co by taky po ní mohl chtít? Každý z nich býval ze začátku vyděšený, i když to nedávali téměř najevo. Měli na to právo. Zvláště v tomhle případě. Kdo jednou stál proti čtyřiceti stopám masivního trupu sentinela a hleděl do jeho zářících neživých očí, hlásajících smrt všem mutantům, se těžko mohl ubránit strachu z něj, i když věděl, že to lze porazit.

X-Van přibrzdil a z hlavní silnice odbočil na užší cestu, vinoucí se mezi hospodářsky využitými plochami. Řidič byl nucen chtě nechtě (hodně nechtě) podřadit a přizpůsobit lehce bezhlavý styl jízdy nepříliš udržované vozovce. I tak na výmolech a dírách dodávka občas pěkně poskočila. Což zase nebylo nic, s čím by si tlumiče neporadily. Ve srovnání s hrůzami, které musel vůz vytrpět od X-Menů méně ohleduplných k jeho podvozku a nárazníkům, to ještě byla téměř rekreační projížďka.

Velitel týmu něco nevrle zabrumlal a zamračil se na mapu. Odpočítávání času k cíli se zpomalilo, sice téměř neznatelně, ale přece jen zpomalilo. A každá další prodleva se X-Menům mohla nevyplatit, každou chvíli může posádka základny zjistit, že jejich utajení bylo odhaleno a řítí se na ně úderná jednotka. Přinutil se nemyslet na to.

Opět přehlédl řady svých lidí. Gambit si s nepřítomným výrazem pohrával mezi prsty s křížovou trojkou a nevědomky ji nechal lehce nabít. Narůžovělé světlo dopadalo na jeho hezký zamyšlený obličej a odráželo se v rudých očích upřených z okna. Po pár vteřinách se s úšklebkem odvrátil, kartu proměnil v hrst plamínků a objal Rogue kolem ramen. Ta se mu přitulila k hrudi.

„Nejlepší polštářek na světě, n’est–ce pas, ma chéri?“ usmál se na ni. Mladá žena ho přes masku políbila na tvář.

„Oui, mon amour,“ oplatila mu čtverácký úsměv.

Cyclops se neubránil pobavenému uchichtnutí, když se mutant z Louisiany rozzářil stejně jako jeho karty a zabořil spokojeně Rogue tvář do dvoubarevných vlasů. Vzápětí auto poskočilo a Gambit jen tiše sykl bolestí. Lehce se dotkl stehna pravé nohy, které bylo včera děsivou krvavou kaší, z níž jako bílé hroty čněly úlomky rozdrcené kosti. Přestože zranění bylo zaceleno a mohl se normálně pohybovat, potrvá pár dní, než odezní veškeré následky.

Na druhou stranu ho ani ve snu nenapadlo zůstat ve škole. Neřekl by sice, že je nyní v té nejlepší kondici, ale i tak se chystal sentinelům zatopit, dokud mu jen bude síla a energie stačit. Zatopit nikoli pouze obrazně.

Rogue ho povzbudivě pohladila. Věděla nejlépe, jak mu asi je. Přece jen lze jen těžko skrýt pocity před někým, kdo je dokáže dotekem absorbovat. Část z něho i po dlouhé době, která uplynula od jejich posledního přímého kontaktu, stále zůstávala někde v ní. A proto věděla, že to není další zranění, čeho se bojí. Důvod byla ona.

„Však já se ohlídám, krasavče,“ zapředla. „To přece víš.“

Odpověď nepřišla. Rogue skutečně nepatřila mezi dámy, jež by si nedokázaly poradit vprostřed šlamastiky. S její silou, rychlostí a odolností patřila k vyšší lize mutantských bojovníků a kdo jednou stál proti ní, přesvědčil se, že tato velmi půvabná a na první pohled křehká žena je soupeřem vpravdě nelehkým. I mužská část X-Menů nejednou nedokázala než obdivně zírat.

Pravda, někdy se jí nepodařilo vyváznout zcela hladce a předešlý den toho byl důkazem. Pořádná modřina na boku ji upomínala, že není nejlepší podceňovat sentinelův palebný arzenál. Zranění však odbyla mávnutím ruky. Vydržela daleko těžší zásahy a víc než paprsek laseru, jenž vyšlehl z obří kovové dlaně, ji ranil pohled na muže, kterého milovala, ležícího jí bezvládně v náruči, bílého jak stěna, z jehož těla prýštil proud krve stejně rudé, jako byly jeho krásné oči, v tu chvíli zapadlé, jako by se neměly už více znovu otevřít...

Prudce trhla hlavou, aby vyhnala z mysli obraz, o němž si byla jistá, že ji bude strašit ještě dlouho.

„A tebe taky nedám,“ řekla tiše, ale o to důrazněji, a majetnicky si k sobě Gambita přitiskla.

No na vás je pohled, hrdličky... pomyslel si Cyclops a láskyplným pohledem spočinul na Phoenix.

Rudovlasá žena seděla na druhé přední sedačce se zavřenýma očima a výrazem meditující sfingy. Velitel X-Menů by byl rád věděl, na co asi myslí, ale v jejich páru byla ona tou odbornicí na telepatii.

Jean si hluboký klid mohla věru dovolit. Phoenix jí nenechá klesnout. Je život, je nekonečná bouřící kosmická síla, kdo se může postavit něčemu takovému, nebo jí dokonce ublížit? A i kdyby přece, může statisíckrát zemřít a být znovu zrozena, nekonečný koloběh života, nekonečný cyklus existence fénixe. Proto i u ní se obavy otáčely od vlastní osoby směrem k ostatním členům týmu, zejména pak k tomu úžasně zodpovědnému a neúsměvnému svědomitému a týmu k smrti oddanému Scottu Summersovi, jehož pohled na sobě cítila.

Ach, Scotte, jen zas nevyveď žádnou hloupost, povzdechla si a mínila tím, že se nemá nechat opět málem odrovnat. Vždyť chybělo snad jen pár milimetrů, aby ho ten šrapnel zabil, zachvěla se mimoděk.

Otočila k němu hlavu a otevřela zelené oči. Usmála se na svého ustaraného druha.

Miluju tě, Scotte, pošeptala mu telepaticky a Cyclopsův následný výraz by mohl vést k podezření, že si právě pořádně šňupnul rajského plynu.

Já tebe taky, Jean.

Navigační systém slabě zapípal, aby upozornil řidiče na opětovné odbočení.

„No nazdar, tohle vypadá na pěknej kros,“ poznamenal Wolverine, když ho silné otřesy vytrhly ze zahloubanosti a vyhlédl Cyclopsovi přes rameno na cestu, kam zahnuli.

„Zřejmě tudy dlouho nikdo nejel,“ kývl velitel mutantské jednotky.

Další trasa vedla totiž po na první pohled dosti letité cestě lesem, neudržované a nezpevňované, takže se jen hemžila kamením a kořeny, přes které X-Van skákal jako splašený kůň. Sebevrazi, co se nepřipoutali už při výjezdu ze školy, svoji chybu rychle napravovali, neboť hrozilo reálné nebezpečí, že by mohli skončit na jedné hromadě na podlaze vozu.

„Zatraceně, copak jsme si připlatili za horskou dráhu?“ vyjekl Iceman.

„Spíš za jízdu hrůzy,“ odpověděla Nika.

„Příště letím,“ prohlásily svorně Rogue a Storm.

„Vezmeš mě s sebou, viď?“ zeptal se Colossus a se zděšeným výrazem zatínal křečovitě prsty do sedačky.

„Můžete mi vysvětlit, jak je možné,“ zeptal se Cyclops, „že když s váma jel takhle Wolverine, neřekli jste skoro ani slovo, a teď špačkujete? Ta cesta ještě není tak strašná.“

„Protože když řídí Wolverine, není možný ani kváknout,“ vysvětlil mu ochotně Bobby. „Ukousli bysme si jazyk.“

„Zdá se, že všechen materiál museli do té továrny dopravovat letecky,“ poznamenala Phoenix. „Nebo tam vede ještě jiná cesta.“

„To zjistíme na místě,“ odpověděl řidič a přidupl plynový pedál, aby vyhrabal auto z díry, kam zapadlo jedním ze zadních kol. Motor zavyl a za mohutného gejzíru hlíny a jemného kamení vyhozeného od pneumatiky dodávka poskočila vpřed jako nakopnutá.

„Docela by mě zajímalo, co by řeklo to ubohý auto, kdyby umělo mluvit,“ ušklíbl se Nightcrawler, protože vůz sebou zmítal za nesmírných zvuků linoucích se z motoru i od podvozku.

„Strašně by nadávalo,“ hádal Wolverine. „Já bych taky nadával, kdyby mě nějaký hovada tahaly stovkou po cestě, na kterou se nejlíp hodí tank.“

„Ale no tak, pánové,“ řekla Storm. „Vždyť to není až tak zlé.“

„Pravda, jestli před támhletím výmolem nepřibrzdí, bude hůř.“

Před nimi se rozkládal přes celou šířku cesty útvar, jenž měl všechny kvality protitankového příkopu. Nadto byl plný vody a bahna po nedávném dešti.

„Ježiš,“ zezelenal Gambit při pohledu na díru a tachometr. „Cyku, buď od té lásky a zpomal, jinak se zapíchnem čumákem a otočíme na střechu.“

K tomuto závěru Cyclops nápovědu určitě nepotřeboval. Bleskově podřadil a šlápl na brzdu. Auto se otřáslo a s řachnutím napovídajícím, že uletěl výfuk, vpadlo do výmolu.

Přes celé čelní sklo se rozstříkla mohutná vlna bahna a špinavé vody. X-Van snaživě brumlal a pneumatikami se zapíral do měkké půdy v úporném úsilí udržet se na všech kolech a vyjet opět na relativně rovnější terén. Pak chcípl. Cyclops zaklel.

„Máme to jít roztlačit?“ zeptala se Rogue.

„To nebude nutné,“ odbyl lehce ironickou nabídku pomoci řidič a mlátil do spínače zapalování.

Motor sice zas naskočil, ale ukázalo se, že vyhrabat se samovolně z výmolu bude trochu nad síly obrněného stroje.

„Nebude nutné?“ usmála se Rogue a mávla na Colossuse. „Péťo, pojď mi pomoct. Vy zbytek vylejzat nemusíte, to zvládneme.“

Než stihl Cyclops protestovat, oba mutanti disponující obrovskou silou obětavě skočili z vozu rovnou do nejhoršího marastu. Potom se každý z jedné strany opřeli do zádi vozidla a podporováni telekinetickým příspěvkem Phoenix jediným pořádným záběrem dokázali dostat X-Van opět na cestu.

„Díky,“ řekl uznale Cyclops. Storm přivolala dva malé, zato pořádně nacucané dešťové mráčky, aby ze zabahněné dvojice omyla bláto, které z nich odpadávalo více méně v kusech.

„Ororo zachránila potahy,“ usmál se Colossus a usazoval se zpět na své místo.

„Taky jste vypadali jako párek divočáků,“ zašklebil se Gambit a rozmázl se smíchem Rogue po tváři a po nose kapičku bláta. S gustem mu válečné malování na oplátku pořídila taky.

„Hneme se ještě dneska?“ zeptal se nevrle Nightcrawler.

„Pracuje se na tom,“ odvětil mírně rozladěným tónem velitel skupiny a sešlápl plyn. Dodávka vyrazila vpřed.

Ještě několik minut probíjení se lesním terénem a před mutanty se rozestoupily stromy. Rozkládala se tam plošina, kde se rýsovala stavba bývalé továrny, v pozadí stoupaly k obloze štíty hor jihovýchodního výběžku Appalačského pohoří. Na první pohled téměř kouzelná scenérie. Vzápětí ji však narušila trojice temných siluet sentinelů, kteří jako groteskní ptáci vzlétli z budovy a zamířili kamsi nad stromy ve směru hor. Trvalo sotva pár vteřin, než se odtamtud ozvala zběsilá palba.

„Mám blbej pocit,“ řekl Wolverine.

Cyclops přikývl a vzápětí se v jeho hlavě ozval rozčileně profesor Xavier.

Cyclopsi, kde jste?

Ano, vím. Už jdeme na ně, ujistil jejich mentora velitel X-Menů a zamířil s vozem směrem, kde se podle všeho odehrávala bitva.

„Tohle přepadávání jim pěkně osladíme,“ řekl přitom.

Náhle se vozem rozlehlo charakteristické *BAMF* a vzduch naplnil sirný dým. Cyclops se ohlédl.

„Co to má sakra znamennat? Nightcrawlere, ty jsi vážně šílený!“ vyjekl, ač mu bylo jasné, že dotyčný ho bude sotva slyšet.

„Teď budeme zachraňovat dva,“ poznamenal Colossus k Wolverinovi. Ten jen mlčky přikývl.