„Jo, strach měl, ale nechal nás v tom cachtat,“ postěžoval si tiše Iceman. Hned na to mu někdo poklepal na rameno, popadl, otočil a elegantním pravým hákem poslal div ne do kolen.

„A nebylo to legrační!“ sykl na něj Gambit.

„Nějak rychle ses vzpamatoval, ne? A vůbec, nemáš trochu dlouhý vedení?“ šklebil se Bobby a třel si naraženou čelist. Tak slabá rána mu nemohla sebeméně ublížit.

„Od sebe, vy dva. Už toho bylo pro dnešek dost,“ zamračil se velitel týmu. Kupodivu bez námitek poslechli.

Pak se všichni špinaví, potlučení a k smrti vyhládlí vydali za profesorem, který jim chtěl ještě říci pár slov, než je vypustí umýt se a nasnídat. Znovu jim pogratuloval, mimo jiné i k tomu, že dokonale zničili Danger Room, takže potrvá nějakou dobu, než bude opravena a znovu použitelná. Ke Scottově hlubokému znechucení to uvítali jásotem.

„Plukovník Fury bude zuřit, až mu ukážu záznam. Začátek byl sice pro Buda slibný, ale potom...“ usmíval se profesor.

„Plukovník Fury by se měl snažit, aby se mi v nejbližší době nedostal do drápů,“ zavrčel Logan. „Takovejhle hnus nám nachystat... A vůbec, vy jste taky dobrej sadista, pane.“

„Já?“ nasadil Xavier zdvořile udivený výraz.

„Jak sviň. Sice se nezdáte... já jsem vás tam nahoře viděl, jak se chechtáte, když jsme dostávali na frak.“ Ostatní přikyvovali.

„Nechci kritizovat váš způsob našemu výcviku, pane,“ řekl i Scott, „ale jste si skutečně jistý, že takhle silný soupeř byl úplně ideální? Netvrdím, že trénink není důležitý, jen... ti sentinelové nám teď dávají zabrat pořádně a tohle bylo ještě silnější kafe... Pokud to chcete dělat častěji, odrovnáte si tým,“ stočil se jeho zrak na unaveně naježeného Kurta a Remyho v rozervaném kostýmu opřeného o Rogue. On sám se také necítil nejlépe a i z tváří dalších podřízených mohl číst vyčerpání a stopu bolesti. Takhle by neměla vypadat úderná jednotka na samotném začátku dne, kdy ji možná ještě čeká boj. Ranní trénink je má probrat a rozhýbat, ne zničit... Aby tento jeho pocit Xavier zaregistroval, nemusel být ani telepat.

„Scotte... dobrá, přiznám se, že jsem to asi trochu přehnal, protože někdy to skutečně bylo nahnuté. Ale copak si myslíš, že bych na vás poslal něco, co by vám mohlo skutečně vážně ublížit, zvláště v téhle době? Ta věc byla velice přesně naprogramovaná na to, co smí a co nesmí. Nevystavil bych vás tomu, pokud bych si nebyl jistý, že se s tím bez zásadnějších následků vypořádáte. Chápu tě a... uznávám, máš pravdu. Nebude se to opakovat, rozhodně ne dřív, než skončíme tuhle věc se sentinely. Spokojení?“

Sice se tvářili všelijak, avšak nakonec mu to odkývali.

„Vidím vám až do žaludku, X-Meni,“ smál se. „To je v pořádku. Teď se běžte dát dohromady a odpočiňte si, není vyloučené, že brzy zase budete mít práci,“ propustil je.

Uvnitř ho hryzala výčitka. Bylo to správné? Už takhle mají práce nad hlavu. Uvědomil si, že vlastně hřeší na dokonalou lékařskou pomoc, již svým druhům poskytovala obětavě Tiger. Nějak přestával mít obavy, aby někoho z X-Menů na delší dobu nevyřadilo z kola vážné zranění, proto stupňoval nároky. Potřásl pleší a rozjel se za odcházejícími studenty. Zamířil do své pracovny. I on měl spoustu práce. A spoustu námětů k přemýšlení.

Logan vzal na chodbě za ruku Ororo. „Lásko, možná jsem tě zapomněl pochválit, jak se ti dnes vedlo,“ řekl tiše. „Už to bylo skoro dobrý, ještě pár lekcí...“

„Kdy tedy bude další?“ zeptala se.

„Prakticky kdykoliv, až u toho nebudou ostatní,“ odpověděl prcek. „A zejména tyhle tři!!!“ provrtal Bobbyho, Remyho a Kurta vražedným pohledem. Jmenovaní nasadili tak svatouš-kovské obličeje, jakých jen byli schopni. Kdo by je neznal, možná by jim to i sežral. „Protože jestli na svojí soukromý hodině se Storm uvidím jenom mikročástici z kterýhokoliv z vás, můžete se připravit na to, že vás budou pohřbívat v několika papírových sáčcích!“ zakoulel Logan zle očima a podle všeho to myslel smrtelně vážně.

„No tak, Wolvie, přece by ses nezlobil...“

„Ne, nezlobil. Nadělal z vás padesát malinkejch!“

„Padesát?“ přeskočil Icemanovi hystericky hlas a s nepředstíranou hrůzou se podíval na své (ne)přátele. „Tyhle dva padesátkrát? No fuj! Už takhle je to až kam!“

„Mně by taky nedělalo moc dobře na žaludek, kdybych musel vidět ten tvůj ksicht víckrát než v jednom provedení,“ ušklíbl se Remy.

„A já myslel, že po tý slizký žouželi už ho máš odolnej,“ nemínil se jen tak nechat urážet služebně starší X-Man.

Občas si s nesmírným potěšením Gambita dobírali, co všechno je schopen pozřít, vzhledem k tomu, že byl odchován na francouzské a cajunské kuchyni hemžící se všelijakými tvorečky, jichž se většina normálních lidí štítila. Humor zbytku týmu většinou došel ve chvíli, kdy druhá strana se smrtelnou vážností pohrozila narváním něčím takovým do chřtánu pod tlakem.

„Což mi připomíná, že o víkendu vařím,“ řekl mstivě rudooký muž. „Asi mi nad tvým talířem... trošičku ujede ruka s kořenkou.“

„Pokud jen nad jeho, tak to dobře,“ řekla Jean. „Ale tenkrát jsem měla pocit, že budu chrlit plameny.“

„A já jsem ochotná přísahat, že když mi to ukáplo na podlahu, zůstala v dlaždicích kouřící díra,“ přidala se Ororo.

„To je sprostá pomluva. Ale Petr málem umřel,“ smál se Remy. „Houby vydržíte... Já vám snad jednou udělám něco opravdu ostrýho, jen pro tu srandu.“

„Až k tomu dojde, včas mě varuj, já emigruju,“ řekl Kurt a nenuceně Bobbymu podrazil nohy, aby se k lednici dostal jako první.

Sentinelové byli ten den mimořádně klidní. Rozhodně v oblasti akčního rádia X-Menů usazených ve škole. Podle telefonátu od Hanka v pozdním odpoledni se jejich část týmu v jižnější části severoamerické pevniny bavila o něco více.

„Dvě letky se tady pokusily srovnat se zemí takovou malou osadu, kterou si vybudovalo několik mutantských rodin. Podařilo se nám je dostat, bohužel, pár mutantů při náletu zahynulo, nemohli jsme zachránit všechny...“ sklonil Beast na obrazovce chundelatou hlavu a zatvářil se posmutněle. „Taky máme pár zraněných, ale nic vážnějšího, zatím jen škrábnutí...“

„Potřebujete tam poslat někoho od nás, Hanku?“ zeptal se profesor.

„Snad ani ne, my si poradíme. Po tom, co se vám naposled hnalo na školu, bude nejlepší, když tam zůstanou všichni, jak jsou.“

„Dobrá,“ kývl Xavier. „Díky za zprávy, Hanku. Udělali jste také kus práce. A nezapomeň se zase ozvat.“

„Nebojte se, profesore,“ usmál se jeden z původních X-Menů. „Zatím naschle,“ ukončil přenos.

Charles Xavier popojel se svým vozíkem k oknu a vyhlédl ven. Přes vcelku dobré výsledky svého týmu se mračil. X-Menů bylo zoufale málo na to, aby mohli zasáhnout kdekoliv v zemi. Mutanti stále umírali a oni nedokázali doposud odhalit původce všeho trápení.

Jak dlouho ten teror potrvá? pohlédl k večernímu nebi, jako by očekával, že tam spatří letící zlověstné siluety a rudé oči sentinelů. Kolik těch nebohých občanů bude muset ještě zemřít, než se nám podaří konečně zvítězit? A... povede se nám to vůbec?

Jiní X-Meni tento problém neřešili. Už proto, že si nepřipouštěli možnost neúspěchu svého týmu. Se sentinely už bojovali několikrát a vždycky zvítězili. Proč by to mělo být tentokrát jinak? Nevěřili v porážku, věřili v sebe.

Mnozí dokonce nechali ve svých myšlenkách celou hrozbu vraždících robotů stranou. Měli svoje starosti, které je často znepokojovaly mnohem hůř. Tak třeba pro Viky to byl fakt, že Nika skončila s opatrným kroužením a oťukáváním a pokoušela se už poměrně vehementně Kurta získat pro sebe.

Celá trojice seděla při západu slunce na schodech institutu a pozorovala Petra a Bobbyho, jak trénují. Neměli nijak moc co na práci, tak probírali poslední akci. Když už vyčerpali všechna možná témata z tohoto okruhu a padla tma, Nika se zvedla, že si půjde lehnout.

„Dobrou noc, krasavče,“ sklonila se ke Kurtovi a dala mu polibek na ústa, delší, než jakým se smí loučit přátelé. „Ale kdybys měl cestu kolem, klidně se stav...“

Viky zůstala jako opařená, částečně i díky zlému vítězoslavnému úsměvu, který na ni druhá dívka vrhla. Muž jen překvapeně zíral.

„Co to do ní najednou vjelo?“ zadíval se za odcházející Nikou, vyzývavě se při chůzi pohupující v bocích. „Nevíš, tygříku? Tygříku?“ otočil se, ale Viky už vedle něj nebyla. Zavrtěl hlavou a šel se raději podívat ke garážím, koho asi obviní Scott z toho odřeného laku na autě. Měl na tom totiž vinu on a potom blatník Loganova harleye, s nímž se při dnešních silničních závodech nechtěně střetl. Podle stupňující se intenzity vůdcova řevu si nedovolené vypůjčení svého milovaného červeného kabrioletu stále ještě bral velmi osobně.

Druhý den po tréninku si modrásek odchytl Viky na chodbě. „Proč jsi včera utekla?“ zeptal se.

„Nechtěla jsem překážet,“ ucedila a šla dál, nechala ho tam stát a přemýšlet, co se to s ní děje. Dlouho se tím ovšem zabývat nemohl; Nika přiskotačila a hláskem jako rolničky mu sdělila, že by hrozně ráda viděla (už zase?) jeho sbírku filmových plakátů. Šel jí vyhovět. Viky o pár yardů dál sekla drápy do futer dveří, za kterými stála. Logan na ni tázavě pohlédl, ale když nakoukl do chodby za vzdalující se dvojicí, jen protočil oči v sloup a zasyčel něco velmi nelichotivého na adresu obou. Pak přítelkyni objal kolem ramen a nabídl jí, že mu může pomoci prořezat ten příšerný plevel v nejzarostlejší části lesíka. Byl to jeho úkol od Ororo, protože se jí onen kout líbil a chtěla ho využít nějak smysluplněji, než pro nečinné zarůstání vší možnou zelenou havětí. Tygrodlačice souhlasila se sadistickým úsměvem.

Ještě dopoledne se Viky s Nikou kvůli té scéně na schodech strašlivě pohádaly, ale v argumentovém souboji neměla starší dívka šanci. Chyběla jí výřečnost a zkušenosti její soupeřky. Nika se jí vysmála a vynadala a poražená se odplížila jako spráskaný tygr.

Pokud tajně doufala, že se jí dostane zastání ze strany toho záletného zmetka, narazila. Kurta totiž flirtování s Nikou po počátečních rozpacích začalo nesmírně bavit. Nebral to ani zda-leka tak vážně jako ty dvě. Na druhou stranu ho ale mrzelo, že se dívky najednou nesnáší, ač mu příčina nedocházela. Snažil se je spolu usmířit, ale stejně tak můžete zkoušet vodu smířit s ohněm. Už první pokus dopadl takovým fiaskem, že ho přešla chuť na další.

Chtěl je vzít do ZOO, věděl, že Viky by šla moc ráda. Sice se jí nelíbila zvířata uvězněná v klecích, ale byl to jediná příležitost vidět tvory ze své domoviny tak často, jak jen chtěla. U kočkovitých šelem vydržela třeba celé hodiny.

Nice se ten nápad také líbil, nějak ji však nenadchla představa výpravy ve třech. Proto když se jejímu společníkovi konečně podařilo najít druhou dívku, a zeptat se jí, jestli se chce přidat, přitulila se k němu a poznamenala: „Opravdu ji chceme? Dva jsou na výlet akorát, ale tři už tvoří dav.“

Viky, jíž předtím radostně zazářily oči, se zatvářila, jako by dostala ránu. V podstatě ji skutečně dostala. Vrhla na Kurta pohled plný beznaděje, otočila se a šla pryč tak rychle, aby to ještě nevypadalo jako útěk.

„To snad ne... Viky, neblbni, počkej!“ chtěl se za ní mladík rozběhnout, ale Nika ho chytila za paži a přitáhla zpět. Rozzlobeně se na ni podíval. „Proč jsi to řekla?“

„Jen tak, to je přece legrace,“ zamrkala dívka. „Když ani nepochopí vtip...“ objala ho a chystala se ho políbit. Odtáhl se.

„Přestaň.“

„Copak ty mě nemáš rád?“

„No mám, ale...“

„Tak co řešíš?“

Dalšímu pokusu se už neubránil, i když mu pořád oči zalétaly směrem, kterým zmizela Viky.

Kurta trápilo svědomí víc než dost. Ale když za ním Viky druhý den s tlukoucím srdcem přišla zeptat se, co vlastně mezi ním a Nikou je, prohlásil, že nic, že je to jen hra a nemá si dělat starosti.

Zamyšleně pokývala hlavou. „Takže hra, říkáš? Dobře, konečně aspoň vím, na čem celou dobu vlastně jsem...“

„Počkej, co tím myslíš?“

„Toho si nevšímej,“ řekla tiše. Máš už přece jinou hračku...

Odešla a Kurt by byl přísahal, že v jejích očích zahlédl slzy. Nechápal, čím se jí tolik dotkl, netroufal si však jít za ní. Nika, která se mu hned na to pověsila na krk, k tomu mutantovi ani nemínila dát příležitost.

„Vykašli se na ni. Kdo by si chtěl kazit náladou takovou divnou čičinou?“

„Tý divný čičině vděčím za hodně a znamená pro mě strašně moc. Nemám rád, když je nešťastná,“ zavrčel a setřepal ji.

„Kam jdeš?“

„Kam chci!“

Dupla si. „Jdeš za ní, že ano? A ona mě nesnáší, nenávidí, bezdůvodně! Určitě ti o mně napovídá hrozné lži!“

Podíval se na ni, jako kdyby mu vykládala, že ve školním bazénu plave živá lochneska. „Viky? Nechceš si dělat legraci z někoho jiného? Sice jsem si všiml, že se poslední dobou moc nesnesete, ale nikdy by ti neublížila.“

„Takže ty mi nevěříš?“

„Nein.“

Urazila se a odkráčela. Kurt se chytil za hlavu a pustil se do hledání Viky.

Seděla u jezírka s Loganem a něco mu vyprávěla. Její společník na přítele vrhl ne zrovna hezký pohled. „My o vlku...“

„Je mi jasno. Tiger, potřebuju s tebou mluvit... Kam zase jdeš?“

„Možná s tebou nechce mluvit ona,“ řekl ledově Logan a taky se zvedl k odchodu. „A mezi námi se jí ani moc nedivím.“

„To jste se na mě dneska všichni domluvili, nebo co?“ naštval se Kurt. „Protože já vůbec netuším, proč je na mě naštvaná. Nevíš, kde může být?“

„Nevím,“ řekl druhý mutant už cestou k domu a dal tím najevo, že dialog je u konce.

Viky seděla na jednom stromě a odolávala pokušení do něj zatínat drápy. Nechtěla mu působit zbytečně bolest. Raději si půjde proběhnout překážkovou dráhu, když je Danger Room mimo. Vybije si zlost a neublíží nikomu, možná několika bojovým strojům a těm to patří.

Chystala se seskočit na zem, když se vedle ní objevila koule ohně a dýmu.

„Tygříku... JAU!!!“

Bez dlouhého rozmýšlení po něm sekla tlapou. Ostré zahnuté drápy mutantovi načtyřikrát roztrhly tvář. Zasyčela na něj ještě a utekla. Nešťastný muž zůstal sedět na větvi a nechal krev z ran kapat dolů do trávy. Teprve po chvíli si uvědomil, že by si s tím asi měl dojít na ošetřovnu.

V chodbě institutu se opět potkal s Loganem. Tomu stačil jeden krátký pohled. „Ale. To mohlo bolet,“ zašklebil se. „Ne, že by sis to nezasloužil.“

„Ještě kdyby, viď?“ zamračil se druhý muž a sykl bolestí. „Docela bych uvítal, kdyby mi to někdo vysvětlil.“ Prošel kolem přítele a práskl dveřmi.

„Blbče,“ neodpustil si prcek.

O několik hodin později přišla Viky do svého pokoje. Temné podlitiny po celém těle dávaly najevo, že ocitnout se při náročném programu duchem někde mimo je poměrně špatné. Připadala si jako protažená mlátičkou. Byla ráda, že ji Scott nemohl vidět, ten by si neodpustil pěkně ostré kázání. A zasloužila by si ho. Musí se vzpamatovat, pokud by se jí tohle stalo v bitvě...

S povzdechem padla na postel. Přitom zavadila rukou o něco hebkého. Na polštáři ležel krásný pugét růží.

O necelou minutu později Kurta vylekala rána do dveří jeho pokoje. Když otevřel, na prahu ležela tatáž kytice, zlomená. S povzdechem ji zvedl, opatrně narovnal ohnuté stonky a pomačkané květy. Přitom si všiml temných skvrn na listech a trnech. Mnohé byly servané. Růže potřísnila krev z dívčiných dlaní, do nichž se zaryly ostny. Tiše zaskučel a zaklapl dveře. Posadil se na postel a chvíli na zničené květiny hleděl. Jemně je jedním prstem pohladil. Potom kytici položil na noční stolek a stočil se do smutného zmateného naježeného klubíčka. Netrvalo dlouho a usnul.

Vzbudila ho bolest způsobená něčím dotekem na poraněné tváři. Tiše zaúpěl a škubl sebou.

„Bolí to?“ zeptal se povědomý hlas. „Promiň, opravdu jsem nechtěla...“

Otevřel oči a překvapeně zamrkal. „Niko? Co tu, u všech svatých, děláš?“

Klečela u jeho lůžka a hladila ho po srsti. Usmála se na něj. „Přišla jsem za tebou, abych se podívala, jak ti je, Wolverine říkal, že jsi... zraněný,“ řekla a podle znechuceného tónu a krátkého zaváhání, než vyslovila poslední slovo, si mutant odvodil, že jeho drahý přítel rozhodně takto decentního vyjádření nepoužil. Zamračil se, ale v ráně mu škublo tak, že raději zvolil výraz hráče pokeru.

„Copak ten... taky co neví, to nevykecá...“

Dívka si sedla k němu na postel a vzala ho kolem krku. „Vždyť víš, jaký je... Já opravdu nechápu, proč se s ním bavíš, když je na tebe takový. Nadává ti, mlátí tě...“

„... má mě rád, nesčetněkrát mi zachránil život, naučil mě spoustu věcí... ještě něco?“ dokončil její větu Kurt a jeho tón dával znát, jak se ho to dotklo. „Já zase nechápu, proč se mi snažíš rozeštvat moje nejlepší přátele. Doufám, že aspoň proti Petrovi nic nemáš.“

„Colossus? Ten je fajn, i když velká legrace s ním není. Je to takový hodný naivka. Ale mám ho docela ráda.“

„Kdo by ho rád neměl?“ odvážil se mladý muž slabě usmát. Pomineme-li ty hordy padouchů, který kdy zmlátil.

„No, nikdo mě nenapadá,“ řekla. Potom opět obrátila pozornost k jeho zdravotnímu stavu. „Bolí tě ty škrábance hodně?“

„To nestojí za řeč,“ zalhal a doufal, že ho zle pálící šrámy nedonutí se prozradit.

„Nemluvíš pravdu,“ nepřesvědčil ji. „Začíná se ti to podebírat, copak sis to nevydezinfikoval? Ty drápy musí být zanešené kdoví jakou špínou a uschlou krví, můžeš dostat otravu.“

„Ale vyčištěné to je, jenže...“ nedokončil větu a zamyslel se, jestli by Viky, stejně jako umí rány léčit, dokázala zařídit, aby se jiné nezavřely a dělaly neplechu. Došel k závěru, že asi ano, a další dny ho v tom utvrdily. Ucukl, když se chtěla škrábanců Nika dotknout. „Nesahej na to, prosím.“

„A ty tvrdíš, že není schopná někomu z týmu ublížit.“

„Pokud si to někdo opravdu nezaslouží,“ vzdychl smutně Kurt. „Asi jsem si za to mohl sám, neměl jsem za ní lézt, když byla v takovém stavu...“

„Já ti říkala, že je nebezpečná!“

„A já ti už jednou říkal, ať tohohle necháš!“ zasyčel a pohlédl na stolek, kam položil kytici. Ta však byla pryč, místo ní se po dřevě plazila živá popínavá růže, klíčící přímo z desky. Ohlédl se na Niku. „Kam zmizela ta kytka?“

„Ta zlámaná a povadlá? Vyhodila jsem ji, co s ní jiného?“ pokrčila rameny. „Tahle je přece hezčí a neuvadne ti. Nebo se ti nelíbí?“

„Líbí...“ přikývl duchem lehce mimo. Bylo jí jasné, že jí jen mechanicky odkýval a ve skutečnosti se zabývá něčím úplně jiným.

Přiznej si to, musela jsi zešílet, když ses zakoukala do tohohle, pomyslela si. Je cvok, sice pohledný a fajn, ale žít s ním napořád... otřásla se. Kdybych mu aspoň dokázala z hlavy vyhnat tu jeho kočičí čarodějnici, byl by snesitelnější. Co já se s ním ještě natrápím...

„Proč se tváříš tak zoufale?“ zeptal se Kurt. Nasadila soucitný úsměv.

„Je mi tě líto.“

Objal ji. „No tak. Přece se nebudeš trápit kvůli tomu škrábnutí? To se zahojí během pár dní, už jsem kolikrát schytal horší.“

Hověla si v jeho náruči a cítila se přes veškeré pochyby spokojeně. Dokonce trochu přehodnotila názor na trvalý život vedle něho. Ovšem pod podmínkou, že by odešli z týmu. Nelíbilo se jí tam, jen boj a zase boj, samý zmatek a násilí. Ona chtěla mít klidný dům se svými květi-nami, pracovat v zahradnictví nebo tak nějak, prostě být daleko od tohohle všeho. Nechtěla se stát bojovnicí za práva mutantů, stále se nemohla smířit s tím, že je prostě jedna z nich. Mu-sela si zvyknout, to ano. Přesto měla stále blíže k obyčejným lidem. Vždyť co to stojí, být superhrdinou na plný úvazek, zvláště, když máte v genetickém kódu cejch v podobě X? Uznání žádné, jen opovržení a nepřátelství. Vyhlídka na ošklivé zranění nebo dokonce smrt v akci. O to nestála. Do tohohle světa nepatřila. Bude si o tom muset ještě jednou promluvit s profesorem... ale bez Kurta neodejde, pokud to bude jen trochu možné. Však se jí podaří ho nějak zpracovat...

Seděli tam spolu, ona schoulená mezi štíhlými, ale silnými pažemi, on s hlavou opřenou o její rameno s obličejem zabořeným v hebkých zlatavých vlasech vonících po květinách. Bylo jim oběma dobře. Nepostřehli tiché nesmělé zaklepání, ani klapnutí opatrně se otevírajících dveří. Ani záblesk žlutých očí, které jen nahlédly dovnitř, aby hned zase zmizely s prásknutím dřevěné desky, už takhle pochroumané nedávno Colossusem. Dvojice mutantů sebou škubla leknutím.

„Kdo to byl?“

„Nevím, ale asi nechtěl nic důležitého, když tak rychle vypadnul. Nedělej si s tím hlavu, ty můj čertíčku...“ políbila ho lehce. „Nevstávej,“ zaprosila, když ji pustil a chtěl se zvednout.

Jen zavrtěl hlavou. Sklouzl z postele a šel k oknu. Opřel se o parapet a hleděl do temné zahrady, neboť venku mezitím padla noc. Zvedl oči a zadíval se na hvězdy, visící tak nízko nad korunami stromů, že by snad na ně byl i mohl dosáhnout, a přece tak daleko, tak daleko...

Za ním se náhle ozval Ničin výkřik. Otočil se. „Co se děje?“

Zděšeně na něj hleděla, avšak velice brzy se uklidnila. „Ty... ty jsi částečně... neviditelný,“ vyhrkla v šoku.

Podíval se dolů na svoje tělo. Skutečně. Stál napůl ve stínu vrhaném závěsem. Kdo o téhle jeho schopnosti nevěděl se mohl opravdu pěkně leknout, když vidí z mutanta jen kus těla, nohy a z tam, kde má být hlava, pouze démonicky zářící jasné oči.

„Ja. Mizím ve stínu,“ usmál se. „Nemusíš se bát. Vypadá to divně, ale neovlivním to. Často je to docela užitečné.“

„Tak vylez, chci tě vidět celého,“ poručila mu žertem. „A vůbec, češeš se ty někdy vůbec?“ pohoršil ji pro změnu Kurtův umělecký rozcuch. Prohrábl si neposedné vlasy rukou a zašklebil se, což mělo pochopitelně za následek rozjitření ran. Pokusil se sten zakrýt smíchem.

„Samozřejmě, kytičko,“ posadil se znovu vedle ní. „Každý den. Víš, jakou dá práci si tohle vypěstovat? Kromě toho se mi to líbí. Jedinkrát jsem ty vlasy zkusil ulízat do hladka, padla na to tuna gelu a X-Meni se mohli potrhat smíchy. Nikdy víc,“ řekl. „A vůbec, proč by se mělo školní strašidlo česat?“

„Protože vypadá jako koště,“ zajela mu prsty mezi modré lesklé pramínky.

„Aťsi. To je většinou to poslední, co na mým vzhledu lidem vadí.“

„Ale mně to vadí hodně! Můžu ti s tím zkusit něco udělat? Prosím?“ vykulila oči vroubené dlouhými řasami.

„Dobře. Pokud to nemíníš stříhat...“ svolil a natáhl se na břicho. Nika sebrala z poličky jeho kartáč a začala ho se zaujetím přetvářet k obrazu svému. Velký úspěch tedy nezaznamenala. Kurtova kštice se podobala hnízdu dračích ocásků, které se prostě rozhodly, že si budou růst po svém a nějaká ženská s nimi nic nezmůže.

„Já to vzdávám, to se nedá!“ vzdychla poražena o čtvrt hodiny později. „Tak si choď jako protažený roštím. Já se s tím už nějak smířím, Kurtíku. ... Kurte? Lásko?“ zeptala se, když neobdržela reakci. Mužovo tiché pravidelné oddechování jí prozradilo, že zase usnul.

„Ty ospalče...“ ušklíbla se. Přikryla ho a zamířila ke dveřím. Po několika krocích se však zastavila, ohlédla se po spícím mutantovi a s úsměvem se vrátila k němu. Vklouzla za ním pod pokrývku a po chvíli hledání přijatelné polohy se spokojeně zavrtěla a přitulila se k tělu pokrytému sametovou srstí. „Dobrou noc,“ dala mu pusu, i když věděla, že to neocení. Potom usnula i ona.

Scott je nečekaně nechal spát o celé dvě hodiny déle. Ne, že by si někdo stěžoval. Jen se podivili, když na chodbě zahlaholil hlas jejich velitele, oni se podívali na budíky v různých fázích destrukce a zjistili, že je sedm.

„Kde se v tobě vzal takovej záchvat lidskosti, šéfiku?“ zeptal se Logan, který byl venku z pokoje první. Pár vteřin na to vylezla i Ororo a postupně se trousil i zbytek týmu.

„Poděkujte profesorovi,“ odpověděl Scott. Na první pohled bylo vidět, že je celý skleslý a utrápený. „Byl jsem doteď s ním v jeho kanceláři. Přišly další zprávy o řádění sentinelů...“

„Co se stalo?“ zeptala se Jean.

„Počkej, ať to slyší i ostatní, půlka je ještě zalezlá,“ řekl Petr.

Scott zvýšil hlas. „Okamžitě všichni ven! Máme problém!“

To přinutilo i ty nejzatvrzelejší odpůrce ranního vstávání rychle opustit pokoje. Mutanti jen překvapeně povytáhli obočí, když se Nika a Kurt vynořili ze stejného pokoje. Logan se krátce ohlédl po Viky. Její tvář byla kamenná maska bez jakéhokoliv výrazu. Dívala se na Scotta a čekala, co pro ně má.

Mutant přes vizor počítal X-Meny. Jak byli konečně kompletní, pokynul jim, aby ho následovali do společenské místnosti.

Přesun proběhl v naprosté tichosti, všichni vycítili, že se stalo něco zlého. Napětí a obavy padly na každého z nich.

Profesor Xavier už na ně čekal. Tvářil se zachmuřeně a smutně. Odpověděl jim na pozdravy a počkal, dokud se všichni neposadí. Teprve pak začal mluvit.

„Dnes v noci došlo k velkému neštěstí,“ řekl nepříliš nahlas. Nepodíval se přitom na žádného ze svých studentů. Jeho hlas zněl bezvýrazně a deprimovaně. „Odehrála se jedna z největších čistek mutantů poslední doby. Sentinelové provedli noční útok na několik měst podél celého západního pobřeží i ve vnitrozemí, mimo dosah obou našich skupin. Ať to vedl kdokoliv, měl to dokonale naplánované. Za oběť jim padly desítky nevinných obětí.“

„To snad ne...“ zašeptal někdo.

X-Meni sklonili hlavy, jejich výrazy se střídaly od zarmoucených, šokovaných a pohorše-ných až k hněvivým. Všichni si kladli stejnou otázku: kdo může být tak neskutečně krutý a bezcitný?

„Nemám se ptát, jak se k tomu postavili ti normální lidé?“ zavrčel Logan a do posledních dvou slov dokázal vložit tolik zášti a opovržení, že by to vydalo na všechny Hitlerovy antisemitistické projevy, co kdy vyslovil.

Profesor zavrtěl hlavou. „Nemusíš. Jásali. Těch pár odpálených aut a poškozených domů jim zjevně nevadí, když zemře ke třem stovkám mutantů. Z jejich řad nebyly žádné ztráty, zase jen my...“

Po jeho slovech nastalo ticho. Dlouho, velmi dlouho mlčeli a přemýšleli o nesmyslné nenávisti lidí k jejich rase. O strachu, nepochopení, netoleranci, pronásledování a ubližování. A také o děsivých činech, které v minulosti i nyní spáchali příslušníci právě té „správné“ lidské rasy, o činech, jimž se nemůžou rovnat ani nejhorší zločiny největších mutantských padouchů. I když se snažili. A když je řeč o padouších...

„Magneto už o tom ví?“ zeptal se Bobby.

„Bohužel ano,“ řekl Xavier.

„A... co chystá?“

Shromáždění mutanti vůbec nepochybovali, že nejradikálnější bojovník za práva své rasy nenechá takový čin jen tak bez odvety. Děsila je představa, že by se jejich starý nepřítel vložil děje s razancí sobě vlastní, neboť by to znamenalo vést boj na dvou frontách; nejen proti sentinelům, ale i proti Magnetovi a jeho lidem. Jak dlouho by byli schopní to zvládat?

Profesor se zachmuřil ještě o něco více, neboť si byl tohoto všeho velmi dobře vědom. Vrátil se v myšlenkách k velmi časné ranní konverzaci, již vedl se svým někdejším přítelem, nyní zuřivým oponentem.

Krátce řečeno, Magneto běsnil. Chtěl si podat osobně prezidenta spolu s dalšími významnými státníky, aby donutili okamžitě tajemného výrobce vraždících robotů vystoupit z anonymity, neboť ani on nedokázal vypátrat jeho skrýš, což byl další důvod k jeho nepříčetnosti. Domníval se, že vláda určitě ví, kdo to je a kde se skrývá, dost možná že ho snad i tajně podporuje. Zamýšlel také rozjet útoky na lidi, aby poznali, jaké to je, když po nich někdo znenadání začne střílet.

Xavierovi dalo neuvěřitelnou práci Erika uklidnit. Nechtěl použít svých schopností, spoléhal na staré svazky a na jeho zdravý rozum. Po několika hodinách opatrné diplomacie, naléhání a přesvědčování se mu podařilo z vládce magnetismu vymámit slib, že jeho Bratrstvo zůstane v klidu, dokud se jim nepodaří odhalit původce nové sentinelské generace. Spolupráci s X-Meny terorista sice důrazně zamítl, svolil však, že když se jim ve vlastním pátrání podaří učinit nějaký pokrok, dá mu vědět. Což mu, mezi námi mutanty, Xavier příliš nevěřil, přesto i tohle byl úspěch. Ušetřilo mu to alespoň část starostí.

Vzhlédl a zjistil, že jeho žáci na něj upírají tázavé pohledy. Dlužil jim odpověď. Na jeho tváři se objevil slabý unavený úsměv, jako by je chtěl pohledem obejmout.

„S Magnetem si nemusíme dělat starosti. Dal si říct. Ale nevím, jak dlouho mu to vydrží. Čím dříve celé té věci přijdeme na kloub, tím lépe.“

„Ale jak, profesore?“ zeptala se Ororo. „Nemáme ani nejmenší stopu, ti sentinelové se neda-jí sledovat, jak máme odhalit jejich základnu? Pokud nám nepomůže nějaká náhoda, nemáme šanci.“

Otočil se k ní. „Já vím, Storm. A trápí mě to nejméně tak jako tebe, jako vás všechny.“

„Tak co budeme dělat?“ položila poměrně zásadní otázku Anna.

„To, co dosud. S Hankem pracujeme na jedné věci, která by snad mohla vyjít, ale to chce čas. Zatím prostě musíte dál bojovat. ... A doufat,“ dodal tiše.

Jako reakce na jeho slova se rozkvílel alarm. Scott přiskočil k počítačovému výstupu napojenému na hlavní obranný a výstražný systém školy. Stiskl několik tlačítek a přelétl očima obrazovku. Když se otočil na svůj tým, zahlédli na jeho tváři charakteristický výraz velitele, jenž dostal ze štábu zprávu o pohybu nepřítele a teď povolává útočné komando do akce. Jeho slova to potvrdila.

„Tak dobrá, X-Meni. Máme práci. Sypejte se převlíknout a za dvě minuty ať jste v garáži.“

Ti, co neměli uniformy, vystřelili do pokojů a dohadovali se, co se asi děje. Na stanovené místo se přiřítili ještě před vypršením lhůty, Cyclops usedl za volant a černá obrněná dodávka s kvílením pneumatik vyrazila vstříc boji.

Během jízdy se jim dostalo vysvětlení. Přišlo hlášení o pohybu větší skupiny sentinelů mířící k necelých třicet mil vzdálenému městu. Profesor pomocí Cerebra zjistil, že tam žije kolem dvou desítek mutantů.

„Dvacet?“ ujistil se Nightcrawler. „Na to by přece stačil jediný sentinel, kolik jich tam letí?“

„Patnáct.“

„Co je to za šílenost?“ nechápal Gambit. „To přece nedává smysl, proč by na dvacet mutantů posílali celou eskadru?“

„To opravdu nevím.“

„Třeba nás tam chtějí jen nalákat,“ napadlo Phoenix. „Scotte, tohle zavání pastí.“

„Na to vem jed, zrzko,“ kývl Wolverine. „Jestli nám zatím rozbombardujou školu...“

„To ani nezmiňuj, Wolverine,“ řekl Cyclops. „Musíme doufat, že k tomu nedojde. A i kdyby, vnější ochrana institutu by měla odvrátit jakýkoliv nepřátelský útok. Alespoň po nějakou dobu. Každopádně to nemůžeme otočit, nemůžeme obětovat dvacet životů jen proto, že se nám něco nezdá.“

To po něm ani nechtěli. Dobře věděli, co je jejich povinnost. Zastavit sentinely ještě dříve, než se dostanou k městu, protože bitva nad zabydlenou oblastí by měla katastrofální důsledky nejen pro mutanty.

X-Van se hnal rychlostí rovnající se téměř dvěma stům mil v hodině. Řidič ho i v tak obrovské rychlosti dokázal lehce ovládat a proplétal se řídkým provozem na dálnici i postranních silnicích jako had. Štěstí jim přálo, brzy proletěli cílovým městem a zamířili po okresce na východ. Zdáli už rozeznávali drobné černé tečky, které se měly velice záhy změnit v nestvůrné roboty.

„Je to tady, lidi. Tak všichni ven a podáme si je!“ zavelel Cyclops a odstavil vozidlo stranou.

X-Meni vyskákali ven a připravili se na střet. Zaznělo syčení vysouvaných čepelí, tiché zařinčení, když Colossusův trup pokryl kov, Storm a po krátkém zaváhání i Phoenix s ohnivými perutěmi se vznesly k nebi. Rogue si prokřupla klouby a následovala je. Z Icemanova ledového těla dýchl chlad. Velitel nastavil na vizoru větší intenzitu propouštěných paprsků, Gambit ledabylým švihnutím zápěstí rozložil hůl a připravil si k ruce karty. Flora přešlapovala nervozitou a kolem jejích nohou se kroutily drobné rostliny.

Stáli a čekali. Létat neuměli, ale spoléhali, že ty tři už sentinely uzemní, aby si taky přišli na svoje.

Obloha potemněla a zvedl se silný vítr, jenž postupně zesílil v prudkou smršť. Zazářily první blesky. Sentinely to však nijak nerozházelo, jen zvýšili chod motorů, aby odolali poryvům vichru, který s nimi smýkal. Kolem jejich trupů se rozzářila slabá vrstva vzduchu.

„Silové pole?“ řekl dožraně Cyclops. „Ti hajzli!“

„Tohle ještě před pár dny neměli,“ řekl Colossus.

„Že by se jejich výrobci poučili?“ prohodila Flora.

„Tím hůř pro nás. Ty blesky se od nich odráží, podívejte,“ ukázal mutant s laserovým pohledem k nebi, kde ke své nesmírné zlosti musela Storm uhýbat vlastním odstíněným střelám. Phoenix se zastavila kus před roboty a roztáhla ruce. Poslala jim vstříc stěnu psychické energie takové síly, že by to zastavilo sto takových. Sentinelové výrazně zpomalili, poté se překlopili do bojové pozice a spustili po plamenném ptáku zuřivou palbu. Phoenix jim hravě ulétla a nechala je poznat sílu běsnícího života, sílu kosmického ohně, zuřící sluneční erupci. Stále však ještě v mezích, nepoužila ani zlomek své nekonečné moci, přestože udržet nad sebou kontrolu ji stálo velké úsilí. I tak vlna zářících střel smetla jednoho sentinela a další dva poškodila tak těžce, že byli nuceni přistát. Načež se na ně s nadšením vrhl zbytek týmu.

Storm zvolila jinou taktiku. Okolo ní zasvištěl ledový severák s náručí sněhových vloček. Teplota vzdušné vrstvy rapidně poklesla a na trupech robotů se začala rychle tvořit námraza.

„Jak si poradíte s tímhle, obludy?“ vykřikla vládkyně počasí. Vrstva ledu pokrývající sentinely se zvětšovala a brzy byla neslučitelná s pohybem strojů vzduchem. Dalších pět šlo k zemi, aby se pustily do mutantů, jimž se právě podařilo udolat jejich dva předchůdce, ostatní zapnuly teplomety a podařilo se jim díky tomu ledové krusty z větší části zbavit. Načež proti mutantce vyslaly hejno naváděných raket. To jí na chvíli pořádně zaměstnalo, takže nepřátelé měli nahoře krátce o jednoho protivníka méně.

„Skoro to vypadá, že se jim nechce dolů,“ řekla Rogue. „Budeme jim muset trochu domluvit.“

Slétla pod jednoho sentinela a popadla ho za nohy. Díky její síle už pak stačilo jen škubnout, aby se vraždící kolos poroučel k zemi. Úspěšně to zopakovala ještě se třemi, když ji zasáhl paprsek vystřelený jiným robotem a omráčil ji.

Phoenix část své pozornosti zaměřila na padající ženu a pomohla jí lehce přistát na zem, kde už se o ni přátelé postarali. Mezitím stačila zamotat dvěma robotům řídící systémy, takže se obrátili proti vlastním bojovníkům, sestřelit jiného a zkontrolovat Cyclopse, jestli si nepočíná moc sebevražedně.

Ten v jednom kuse z toho samého důvodu kontroloval ji, přitom však ještě stačil svými optickými paprsky vyřadit jednoho letícího a jednoho pozemního sentinela, na dalším se podílel. A pozadu nezůstával ani zbytek X-Menů.

Wolverine vzal spolu s Tiger útokem robota, který se nebezpečně oháněl laserovými střelami po Icemanovi, a v sehraném duu ho rozsekali na kusy.

„Díky, vážení, to abych vám byl vděčnej!“ křikl mutant ze své klouzačky, s níž se prosmykl palbou a napálil kanonádu ledových kopí přímo do hlavy a hrudníku nejbližšího soupeře. Hroty tvrdší než kov sentinelova pláště hravě prorazily dovnitř a nadělaly v obvodech slušnou paseku. Vyřazený stroj se s chocholem dýmu poroučel k zemi.

Nedopadl. Zachytil se ve větvích mohutného stromu, jenž náhle vyrostl před vyděšenou Florou. Ještě před malou chvilkou jí hrozilo zamáčknutí, rostliny ji však ochránily. Dívka rychle vyklouzla na volný prostor a názorně předvedla jinému mechanickému pěšákovi, co to obnáší, rozzlobí-li se příroda. Končetiny robota zapraštěly, když je liány vyrvaly z kloubů.

Pokud existuje nějaká taktická příručka pro sentinely, mělo by v ní stát tučným písmem: Nezkoušejte zašlápnout mutanta označeného jako Colossus! Vždycky se najde alespoň jeden, který to zkusí. A dopadá to pokaždé stejně...

Colossus vzhlédl, když oblohu nad jeho hlavou zastínilo obří chodidlo. Stačil se jen rozkročit a zvednout ruce, pak sentinel dupl. A asi se musel podivit, pokud něco takového mohl obsáhnout svým umělým mozkem, že nedostoupl na zem, naopak se jeho noha proti vlastní vůli zvedá.

Trvalo nekonečně dlouho, než se dokázal Rus s tak obrovskou zátěží na rozložitých ramenou narovnat natolik, aby byl schopen sentinela, který stále nechtěl pochopit situaci a dál vyvíjel snahu ho zamáčknout zpět do země, odhodit. Robot proletěl vzduchem a se zaduněním, jež otřáslo zemí, těžce dopadl na záda. Colossus se vyhoupl z otvoru, jenž jím nepřítel vyhloubil, a několika dobře mířenými ranami pěstí ho dorazil.

„No, nechtěl bych být na jeho místě...“ protáhl za jeho zády Gambit svým nezaměnitelným přízvukem.

„Kdo ano?“ zašklebil se Colossus.

„Personne. Petře, potřebuju od tebe laskavost.“

„Da?“

„Rád bych se dostal támhletomu zmetkovi na hlavu, pomůžeš mi?“

Colossus se jen usmál a naznačil druhému mutantovi, aby si naskočil na jeho ruku. Mezi námi, na té tlapě by mohli stát dva takoví. „Čut'jo!“ křikl na zaměřeného sentinela a Gambita po něm hodil.

Stroj po Cajunovi sice vypálil, ale paprsek šel mimo. Muž elegantně přistál na plátu pokrývajícím ramenní kloub robota.

„Bonjour, mon ami. Hraješ rád na babu?“ poplácal ho po hlavě, jež se vzápětí rozzářila, načež se sentinelu po zádech urychleně spustil na zem, aby nebyl v dosahu, až ona funkčně důležitá část exploduje. Uhnul se padajícímu bezhlavému torzu a sám si odpověděl na svou otázku. „Asi ne, co? No nic, tak zkusím jiného...“

Nightcrawler opatrně kroužil kolem jednoho z posledních sentinelů a uskakoval před jeho palbou. Přemýšlel, co by mu provedl. Potom se mu teleportoval na koleno.

Jestlipak bude tak pitomý, aby si střílel po vlastní noze? napadlo ho a jen tak tak stihl uskočit, když se sentinel skutečně ukázal jako dokonalý sebevrah. Možná si ani neuvědomil, kam laserová střela půjde. Každopádně mu odletěla polovina nohy a na té druhé se dlouho neudržel. Šel po hubě do hlíny a aby se netrápil, zarazil mu mutant ještě meče křížem do krku.

Ještě ani nebyli hotovi se všemi soupeři, když se v hlavách všech X-Menů rozezvučel hlas profesora Xaviera:

Okamžitě se vraťte do školy, tenhle útok vás měl jen odlákat! Blíží se sem dobrá půlstovka sentinelů!

„Tak jsme měli pravdu,“ ušklíbl se Wolverine. „Na co čekáme? Sejmeme tohohle posledního a mažeme hájit pevnost, ne?“

„Kéž by to bylo tak jednoduché...“ postýskla si Phoenix. „Podívejte!“ ukázala na obzor.

„Ale do... háje!“ zavyl Cyclops. Další letka, minimálně stejně silná jako tahle. „Tohle je zlé, nesmíme je pustit, ale nemůžeme přece nechat školu bez ochrany!“

„Což znamená konec hraní, vážení!“ zavelela Storm. „Zatím jsme se s nimi jen mazlili, teď jim dáme teprve poznat, co X-Meni dokážou!“

Tým její slova doprovodil hlasitým zařváním. Všichni měli strach o profesora, mnohem větší, než by si kdy připustili. Přece jen byl jim téměř otcem, jejich učitelem, vůdcem i přítelem, strůjcem i živitelem jejich poslání, podporou v nejhorších chvílích a nadějí ve světě plném nenávisti a odporu k jejich rase. Jeho cesta byla cestu pomoci a porozumění, vidinou lepší společnosti. Někteří ho proto nazývali naivním idealistickým snílkem a bláznem, oni však věřili spolu s ním. Proto je ani trochu netěšilo, že nemohou okamžitě vykonat jeho rozkaz. Dokud se nevypořádají s touhle skupinou, do školy se nedostanou.

„Institut má obranná zařízení, která by měla ta monstra udržet, než se vrátíme! Pokud tedy budeme rychlí!“ zvolala Phoenix.

„Musíme. Nebo se už nebudeme mít kam vrátit.“

Tentokrát se je sentinelové nesnažili bez povšimnutí přeletět. Naopak. Manévrovali na přistání a už během toho spustili střelbu vším možným.

Houf mutantů se rozprchl do všech stran. Ovšem jen proto, aby se bojovníci přeskupili a vyrazili do útoku. Kličkovali mezi lasery, unikali raketám, museli se ubránit otravnému plynu i paralyzujícím a sonickým paprskům, vydávali ze sebe maximum, aby zvítězili. Útočili na roboty ze země i ze vzduchu, najížděli na ně jednotlivě i v sehraných skupinách, ničili, sekali, drtili, snažili se přežít, neboť jejich agresivní protivníci nedávali úspěch jen tak lacino. Druhý střet byl mnohem akčnější než ten s předchozí skupinou, sentinelové se cíleně snažili mutanty co nejrychleji a nejefektivněji zavraždit.

Plocha neobydlené půdy o přibližných rozměrech šesti set čtverečních stop téměř vybuchla zášlehy mnoha druhů energie z rozdílných zdrojů. Vzduch se naplnil olejovitým dýmem z hořících a vybuchujících sentinelů, rychle ho však rozfoukával prudký vítr, doprovázející Storminy útoky.

Obloha se zachmuřila a oděla v temný šat bouřkových mračen. Proudy deště na sebe nenechaly dlouho čekat. Vládkyně počasí se nyní opravdu zlobila, o čemž vypovídaly i záblesky elektrických výbojů a dunění hromu. Nespoutaná síla přírody, tanec živlů, nekonečná svoboda.

Skrz divoké řádění elementů jasným světlem šlehala ohnivá pera přízračného ptáka halící tělo Jean Greyové, jež se v jasu téměř ztrácelo. Phoenix, oheň života, dítě slunce, strašlivá a nádherná zároveň, nikdy neumírající a disponující mocí samotného jádra vesmíru. Mocí trhající sentinely na kusy jako papírové panenky.

Rogue se efekty svým létajícím přítelkyním jen stěží mohla rovnat, to ovšem neznamenalo, že by byla horší bojovnicí. Kdo ji neznal, sotva by hledal tolik síly v tak půvabném těle. Příliš rychlá, aby ji zasáhli, příliš silná, aby jí odolali. Budící až strach ve svém nadšení, s jakým se vrhala do bitvy, kdy alespoň na chvíli mohla zapomenout, že nejen její úder umí zle ublížit, že stačí sotva malé pohlazení odhalenou rukou.

Cyclopse dokonale pohltil vír boje. Jeho oči hořely, rubínové sklo pustilo na svět děsivou nálož energie optických paprsků, nekontrolovatelnou a všeničící, jeho dar i prokletí. Pohled vůdce X-Menů znamenal smrt pro nepřátele jeho svěřenců, za něž byl ochoten dýchat, žít i umírat. Proudy rudého světla však dávaly najevo, že umírat dnes bude někdo jiný.

Zvíře vězněné v těle člověka řvalo vztekem a třáslo okovy vůle svého vězení, toužilo uniknout a rvát, sápat, trhat, smočit drápy v krvi protivníka. Ten sice žádnou krev neměl, což ale nijak nemírnilo Wolverinovu zběsilost. Ve tváři šílenství a v očích rudý přísvit, drápy svým leskem soupeřily s třpytem slunce na zčeřené vodní hladině. Bojovník – berserk, postrach každého, koho jednou prohlásil za svého nepřítele.

Druhé zvíře nebylo daleko. Tiger. Kočičí půvab snoubený s dravostí a zuřivostí šelmy, tesáky blýskající se mezi rty rozšklebenými v tygřím skučení, tělo zalité zlatavou září. Dlouhé vlasy rozevláté dechem duchů a přízraků, kráčejících jí neviditelných v patách, pomáhajících jí v boji. Víc přízrak než živoucí člověk, v jedné ruce život, ve druhé smrt v těle dlouhého meče.

V záři blesků planul led jako bílý oheň. Jeho dotek měnil vše v dosahu v jiskřivé nehybné křišťálové sochy. Kouzlo drobných krystalů skládajících se v nádherné tvary snoubené s mrazivým polibkem věčného chladu a krutostí plamenů nepřinášejících teplo, nýbrž zkázu v objetí krunýře zmrzlé vody. Iceman nechal ochutnat mrazivé inferno každého, kdo se přiblížil příliš.

Flora působila vprostřed divoké bitevní vřavy téměř nepatřičně, květinová víla, jež se dostala omylem do pekla. Každá z rostlin byla její součástí, paže větví, pevné kotvy kořenů, střecha z listí. Kam vstoupila, vyrostl květ. Příroda promlouvala skrze ni a tvrdě trestala každý pokus nepřítele o ublížení její královně.

Jazyky ohně se zrcadlily na ocelových svalech Colossuse, ocelových nikoli pouze metaforicky. Zakut ve vlastním brnění podobal se tanku a před jeho drtícími pěstmi obstálo jen máloco. Dokonalý a všeničící, a přitom zcela bezelstný a ryzího charakteru, věrný a oddaný svým přátelům.

Karty zavířily v jiskřivém víru, načež se rozletěly v oslnivé explozi. Gambit do každé z nich dokázal zaklít sílu trhající i silné zdi jako papír. Mezi střelami dopadajícími kolem něho málem tančil. Život byl pro něj partie pokeru a on byl hráč. A ani v nejmenším si nelámal hlavu, že tahá trumfy z rukávů. Zloděj, který díky svým bojovým dovednostem ukradl nepříteli sebemenší naději na vítězství a díky svému šarmu i srdce každé ženy, na niž si pomyslel.

Jednou tu, jednou tam, téměř nepolapitelný a nezasažitelný, Nightcrawler rozhodně nepředstavoval snadný cíl. Jeho zjevení předznamenával oheň a dým a šílený ďábelský chechot přehlušoval i bitevní vřavu. Mistr meče, rytíř procházející dimenzemi, démon s duší anděla, nenapravitelný smíšek, který uměl sice svým přátelům jít občas neuvěřitelně na nervy, ale bez něho si tým neuměli představit.

Vrhli se na nové sentinely jako divoká vlna smetávající vše, co jí přijde do cesty. S ještě větší vervou a zuřivostí než předtím, neboť teď bylo v sázce hodně. Potřebovali se jich zbavit a to co nejrychleji. Proto ze sebe vydali ještě o něco více. A to mělo pro roboty jen jediný výsledek...

Storm se lehce snesla na zem ke svým přátelům. Kolem k nebi stoupala oblaka hustého páchnoucího dýmu, široké okolí pokrývaly doutnající trosky. Nechtěli dát sentinelům šanci. To se jim zdařilo. Roboti ji nedostali. Boj byl krátký, leč mimořádně tvrdý. V jednu chvíli se celé bitevní pole změnilo v ohnivý květ explozí, z něhož zazníval jen neuvěřitelný rachot, řev a zvuky trhaného kovu. Když se plameny zhroutily pod prudce padajícím deštěm, nezbyl už jediný funkční sentinel.

„Pane jo. To byla rychlovka,“ řekl Iceman, možná trochu otřeseně. Přece jen před pár vteřinami o vlásek unikl padajícímu trupu robota, jenž ho málem rozmačkal na ledovou tříšť.

„To ano,“ přikývl Cyclops. „Sám jsem valil oči.“

„Jo, to jsme viděli, jaks je valil,“ zašklebil se Wolverine, maje na mysli toho nepřítele, co se pod přísným pohledem velitele týmu změnil v roztavenou kaši.

„Zabodovali jste všichni,“ vyslovil hrdý majitel optických paprsků. „Je někdo raněný?“

„Nijak zle,“ řekl Colossus. Obvazoval Tiger prostřelenou paži, ti tři nebo čtyři, co kromě ní utrpěli nějaký ten šrám, už byli vyléčeni.

„Tak na co čekáme? Mažem do školy, X-Meni!“ vykřikl Cyclops a rozběhl se k autu. Ostatní s ním. A každý z nich v duchu doufal, že škola ještě stojí.

Phoenix se pokusila kontaktovat profesora.

Professore X? Pane?

K její nevýslovné úlevě odpověděl:

Slyším tě, Jean.

Jak jste na tom? Co ti sentinelové? Ještě na vás neútočí?

Řekněme, že se snaží. Zatím stále neprošli přes vnější obranné systémy, ale každou chvíli se můžou dostat skrz. Něco jsem jim k tomu přidal, ale všechny je zničit nedokážu. Prosím, pospěšte si.

Děláme, co je v našich silách,

Už jsme na cestě.

„Scotte, přidej!“ štěkla pak na velitele, neboť obrněný vůz se pohyboval na její vkus příliš pomalu.

„Držím plyn na podlaze, rychleji to nejde!“ odpověděl. Ukazatel rychlosti dostal rudou barvu, když se X-Van řítil cestou necestou a stovky koní burácely zuřivě pod kapotou. Řidiči civilních strojů rychle vyklízeli cestu temnému přízraku, jenž se okolo nich přehnal s kvílením pneumatik a vytím motoru.

„Viděl jsi to?“

„Co to bylo?“

„Málem nás smetl, blázen jeden...“

„To je strašné, co si ti lidé dnes nedovolí za volantem.“

„Kde jsou policajti, aby takovéhle blázny zavírali?“

Nadávky rozzlobených a polekaných motoristů nechali X-Meni za sebou a ani je nezajímaly.

Už viděli v dálce před sebou stoupat chochol kouře. Z místa, kde se nacházel institut. Xavier je informoval, že během krátké doby se podaří útočníkům prolomit obranu.

Dodávka hodila smyk na příjezdovou cestu. Teď měli mutanti dokonalý výhled na situaci. A nevěřili vlastním očím.

Původní počet padesáti sentinelů zbraňové systémy zabudované po celém pozemku snížily asi o jednu pětinu. Ti zbylí dokázali většinu pozemku proměnit v oraniště. Z rozryté hlíny trčely smutně k nebi pozůstatky stromů a pracně vybudované sítě systému, který měl udržet všechny nezvané hosty v uctivé vzdálenosti od školní budovy. Ta se zatím zdála nepoškozená, avšak už jen díky skomírajícímu silovému poli. Co nevidět povolí. Pokud to tedy žáci Xavierovy školy pro nadané dovolí.

Černý vůz prudce zabrzdil, namáhané kotouče divoce zakvílely a kola se ještě nepřestala točit, když se rozletěly všechny dveře (jedny dokonce uletěly úplně) a z útrob vozidla se s křikem a výhružným spíláním na adresu mírně zaskočených sentinelů vyhrnuli X-Meni ve velmi bojovné náladě. Vyřvávali něco ve smyslu, že ti roboti předtím byla jen rozcvička a tyhle si teprve náležitě vychutnají.

Doteď modré nebe zčernalo a koruny stromů se ohnuly v poryvu divokého vichru. Hrom zaburácel, když výboj blesku zkratoval obvody hned třem sentinelům současně. Načež se jich zmocnila telekinetická síla Phoenix a odhodila je mimo školní pozemek, aby vraky nedopadly na zámek.

„Varování! Varování!“ zakvákal jeden ze sentinelů. „Lokalizováno jedenáct nových cílů! Mutanti vyvíjejí odporovou činnost!“

„Ani ne tak odporovou, jako odpornou! Ale pro tebe, kámo!“ rozchechtal se temně Wolverine, snášející se z oblohy na jeho hlavu. Drápy se zabořily hluboko do těla stroje, razily si cestu skrz počítačové okruhy, kovovou konstrukci a hydrauliku, jiskry z přervaných kabelů zasršely a jejich světelné dráhy byly předvojem pádu vykuchaného sentinela. Prásknul sebou přímo na obvodovou zeď.

„Čtyři nula pro nás, sentíci!“ houkla Rogue, která posloužila malému mutantovi za leteckou dopravní službu. „Ještě někdo potřebuje svézt?“

Zájemců bylo dost. Ve vzduchu se roboti cítili silnější v kramflecích, zběsile manévrovali a pálili. Někteří se usadili na střeše školy.

„Tak takový holuby jsme tu ještě neměli!“ prohlásil Iceman. „Na to zapomeňte, bobečkové.“

Zamířil svoji ledovou dráhu k budově. „Naskoč si, plecháči!“ podal ruku Colossusovi, jenž právě skončil s jedním uzemněným nepřítelem. Rus s radostí nabídku přijal a vytáhl se mu za záda.

Společně nalétli na skupinu hřadující vedle komína. Iceman strhl dráhu tak šikovně, že svého přítele katapultoval přímo proti jednomu ze sentinelů, sám udělal looping a vzduch náhle zhoustl palbou ledových hrotů svištících vzduchem a nesoucích zkázu svým cílům. Většina z nich byla smetena laserovou palbou robotů, některé si však přece jen našly cestu skrz. Dva sentinelové se poroučeli k zemi, dalšího za nimi skopnul Colossus.

„Dobrá práce, tovarišč!“ plácl si s ledovým mužem mutant s tělem z organické oceli.

Jiný sentinel udělal průlet nízko nad zemí a popadl Floru do obří pazoury. V prvním šoku sice začala vyděšeně pištět, ale rychle se vzpamatovala. A stroj zjistil, že není tak jednoduché letět, když mu útrobami proroste strom. Zřítil se, bohužel stále s mutantkou sevřenou v pěsti.

„Pomozte mi někdo!“ vykřikla zoufale a pokoušela se přinutit kořeny, aby rozervaly pevně zaťaté neživé prsty. Neúspěšně.

„Klid, holka, už jsem tu,“ chlácholila ji Rogue a svojí obrovskou silou lehce vyprostila uvězněnou dívku.

„Díky,“ pípla Flora.

„Za málo,“ mávla rukou už za letu mladá žena, čímž jen tak mimochodem sejmula sentinela, jenž se neprozřetelně přiblížil. „No ne, tamti čtyři spadli sami od sebe. Jak to?“

Jednoduše. Professor X nemohl nechat své žáky v té řeži samotné. Jeho myšlenkové střely páchaly mezi sentinely skutečné peklo.

„Páni, takhle rozjetýho jsem profesora dlouho neviděl,“ řekl obdivně Nightcrawler. „Kolik jich ještě zbylo? Čtyři, pět, devět... sakra, kdyby se furt nehemžili, dali by se spočítat!“

„Já ti řeknu přesně, kolik jich je,“ zašklebil se na něj Gambit. „Hodně.“ Sebral ze země kus šrotu, na okamžik ho podržel v ruce a švihl jím po nízko letícím sentinelovi. Trefil ho přesně mezi světla, následný výbuch nepříteli téměř urval hlavu. „A už dokonce o jednoho míň...“

„O dva,“ nenechal se zahanbit modrý mutant. Dvojice mečů vražená v hrudníku sentinela je s jeho další existencí neslučitelná.

„Kdyby tak chtěli dolů za náma, takhle si tu připadám nevyužitě,“ nadhodil druhý muž.

„Když nepřijdou sentinelové za X-Meny, musí X-Meni za nima. Trouf by sis na malou výpravu?“

„Že se ptáš, mon ami. Na co čekáme? Až zahřmí?“

Klidně to tak mohlo být, neboť v tu chvíli udeřil další blesk a s ním přišel nezbytný hrom. S ním se slil dutý třesk, když se vzduch pokoušel urychleně zaplnit prostor, který ještě před zlomkem vteřiny zabírali dva mutanti. Ti se opět objevili na zádech jednoho z robotů kroužících stále ještě nad školou. Výhoda překvapení spojená s vyskytnutím se na místě, kde by nepřítele sentinelové rozhodně nehledali, poskytla dvojici příležitost sundat ukázkovou spoluprácí („Odpal ten dekl a já mu to tam trochu přerovnám.“) dokonce dva soupeře.

Na třetím je však opustilo štěstí. Vzal si je totiž pohotově za cíl jiný stroj a smetl X-Meny laserem. Sice se zasloužil i o zkázu svého soukmenovce, to však bylo Nightcrawlerovi a Gambitovi pramalou útěchou, když se řítili dolů z výšky dobrých čtyřiceti¨ stop. Ve vzduchu za nimi zůstávaly krvavé chlístance. A země se rychle blížila.

Ještě rychleji však k oběma bojovníkům přispěchaly vzduchem Rogue a Storm a chytily je.

„Vy vypadáte,“ řekla vládkyně bouří.

„Vypadali bysme hůř, pokud bysme se rozmázli o trávník,“ zasténal Nightcrawler a tiskl si ruku, aby přestala krvácet. „Danke.“

„Snad nemyslíš, že bychom vás nechali opravdu o ten trávník rozmáznout?“ usmála se na něj Storm a zamířila k zemi, kde dál zuřila bitva.

Tiger se hbitě vydrápala po pletencích břečťanu obrůstající zeď budovy až na balkón Kittyna pokoje, odkud podnikla dlouhý skok na protivníka, jenž měl právě v bohulibém úmyslu dorazit zraněného Cyclopse. Podařilo se jí vrazit čepel meče přímo do zátylku sentinela. Zbraň projela až do mozkového centra. Následkem toho se směr letu stroje zalomil strmě vstříc zbytkům zahrady.

Dívka seskočila ze zničeného robota, který po sobě zanechal v hlíně široké koryto, a proběhla skrz palbu k veliteli týmu.

„No dal ti hezky,“ zhodnotila tržnou ránu, táhnoucí se mu od ramene až na břicho, z níž vyhřezávaly vnitřní orgány. „A nehýbej se laskavě, ano?“ dodala, když sebou škubl bolestí, jak mu přejela rukou po zranění. Vlasy jí zavlály v neexistujícím větru, povrch těla a oči zazářily zlatým jasem. Přerušené kosti splynuly opět v jeden kus, rozseknuté svalstvo se zcelilo a na kůži nezbyl sebemenší šrám, to vše během necelých deseti vteřin.

„To je lepší,“ vydechl Cyclops. „Děkuji.“

„V pořádku,“ věnovala mu úsměv a vstala. Náhle ji však mutant strhl zpět na zem a zaštítil svým tělem. Dávka střel, jež by jinak Tiger přepůlily, šla vedle a optické paprsky se postaraly o to, aby to ten kovový neřád podruhé nezkusil.

„Bohové...“ polkla mutantka.

„Jsi celá. A to je dobře, protože koukám, že tě čeká další práce,“ pomohl jí Cyclops na nohy a ukázal na Rogue, která právě s nesmírně vystrašeným výrazem přistála vedle nich. Muž v její náruči nejevil moc života. Hodně krvácel a byl v bezvědomí. Což bylo pro něj lepší, neboť mu střela málem odervala pravou nohu ve stehně.

„Taky šikovnej,“ konstatovala Tiger. „A zas on. Já mu ty úrazy snad už zpoplatním. A bude to drahý.“

„Dostaneš ho z toho?“ ptala se s úzkostí Rogue.

„Jistě, ale chvilku to potrvá. Takže budu potřebovat krýt.“

Oba mutanti kývli, že se nemusí bát, a svého úkolu se zhostili s velkou vervou. Tři zničení sentinelové by o tom mohli vypovídat nejlíp.

Tiger se vší mocí snažila vytěsnit z hlavy okolní hluk a soustředit se na léčení. Tiše šeptala prosby k ochranným duchům, ať jí jsou nápomocni a střeží ji i zraněného.

Zatímco se pokoušela znovu spojit k sobě roztříštěné kusy Gambitovy stehenní kosti a zastavit krvácení, stačila ještě koutkem oka kontrolovat situaci okolo sebe, kdyby hrozilo bezprostřední nebezpečí. Hlavou se jí honila dnešní bilance úrazů.

Nebylo to nijak dobré. Pravda, taky stáli proti čtyřem desítkám sentinelů, kteří na ně dotírali ze všech stran. A to nebyly hračky, dokonce ani většina tréninkových robotů Danger Room se jim nemohla rovnat. Tohle byly gigantické kolosy z těch nejodolnějších a nejvypracovanějších materiálů, což svědčilo o faktu, že ať je vyrábí kdokoliv, má nepochybně spoustu prostředků a konexí, aby se k takovým věcem dostal. Stvořeni k jedinému účelu: vyhledávat a nelítostně zabíjet mutanty. A ti se mnohdy odmítali jen tak vzdát. Uměli se bránit a uměli to většinou dobře.

Cítila se unavená. Tohle byl těžký den. Od rána v boji. Zranění jí pálila a síly ubývaly spolu s tím, jak se střelenému muži zacelovala noha. V paži zaškubalo; cítila, jak jí k lokti klouže kapka krve.

Okolo prosvištěl Iceman. Letmo se ohlédl na Tiger a usmál se, že je v pořádku. Asi před pěti minutami ho totiž dávala dohromady po té, co se mu podařilo srazit se spadlým sentinelem. Vymrštilo ho to proti zdi budovy a mutant si uhnal pořádný otřes mozku. Nejraději by ho po vyléčení uspala, aby si odpočinul, ale při početním stavu robotů potřebovali zoufale každého. A zatím se držel dobře, i když nejspíš musel přemáhat pořádnou migrénu.

Ostatní na tom věru nebyli o mnoho lépe. Flora měla díky něžnému objetí sentinela zlomených pár žeber a pohmožděniny po celém těle. Rogue se podařilo už v prvních minutách boje o školu pořídit si obrovskou podlitinu na boku, kam ji zasáhla zbloudilá střela, avšak jí její schopnosti poskytovaly téměř kompletní nezranitelnost. Colossuse zachránila jen jeho kovová kůže před hromadou úrazů, které by mu byli sentinelové jinak způsobili při způsobu, jakým s ním vymetali zem.

Jediný, o koho se skutečně bát nemusela, byl Wolverine. Ten nyní skýtal poměrně příšerný pohled. Kostým měl na hadry a tělo zacákané krví pokryté čerstvými jizvami stačícími se sotva hojit. O nějaký ten šrám více nebo méně, nevídáno! Ať se regenerační faktor stará, on má svých problémů dost. Zdatně ignoroval bolest všech možných druhů zranění a sekal do sentinelů s neutuchajícím nadšením.

Nastala i chvíle, v níž se rozběsnil na maximum, a v šílenství berserka rozdrápal jednoho nepřítele na žalostnou hromádku nepoužitelných náhradních dílů. Až přímý zásah laserem do zad, jenž ho mrštil dobrých dvacet stop daleko, aby se v závěru letu zabořil obličejem do hlí-ny, ho uklidnil natolik, že začal mít strach o Storm.

Bohyně bouří si jen zřídkakdy odnášela z šarvátek nějaké poškození. Dnes ji však z nebe srazil výbuch poškozeného sentinela a při kolizi se stromem si naněkolikrát zlomila paži. Nightcrawler, kterého nesla, už na tom byl tak dost nevalně, jako zázrakem z havárie ale vyvázl jen s pořádnými škrábanci. Když jim Wolverine pomáhal zvednout se, oba muži jen žasli, jakými výrazy Storm označovala sentinely. Mnohé z nich, jak se shodli, neslyšeli ani od nejsprostějších členů FoH.

„Ororo... vždyť jsi dáma,“ řekl opatrně ďáblík, zatímco si Storm s bolestným syčením ohmatávala zraněnou končetinu.

„No a co?“ vyjela na něj tak, že raději couvl. „Nemyslete si, že nadávat máte výsadní právo jen vy!“ Druhou rukou pohrozila blížícímu se sentinelovi a seslala na něj tu nejsilnější lokální bouři, na jakou se jen zmohla. Robot vydržel vzdorovat asi pět vteřin, než se rozletěl v explozi.

Poslední nepřítel padl zásluhou profesora Xaviera. Hluk bitvy utichl, dozníval pouze hukot ohňů, pár pozdních výbuchů, syčení unikajícího vzduchu a hydraulické kapaliny. Šuměl prudký liják a měnil hlínu v mazlavou vrstvu bláta. X-Meni se sbírali do houfu, porovnávali úrazy, popřípadě procházeli bojiště a zběžně zjišťovali škody.

Útok sentinelů prakticky zdemoloval celý pozemek s výjimkou školní budovy, která se tyčila s očouzenými stěnami nad oraništěm jako přelud. Stromy v parku byly vyrvány z kořenů, zpřelámané a sežehlé, z bazénu a hřiště zbyly jen kusy betonu povalující se po zemi. Všude zely krátery po střelách i zřícených sentinelech, okolí bylo poseté jejich troskami a vraky. Bude pravděpodobně trvat mnoho dní, než se podaří uvést zdemolovaný areál do takové podoby, v jaké byl předtím.