Hlavní postavy: Wolverine, Storm, Nightcrawler, Tiger (V), Flora (V), Colossus, Phoenix, Cyclops, Gambit, Rogue, Iceman, Professor X,...^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: S každým čerstvým rekrutem přichází do týmu X-Menů něco nového. Nový pohled na svět, nové ukázky schopností, nové problémy... A jak se zdá, těch s sebou přináší dívka jménem Flora celou náruč, zvláště pak některým. I nejkrásnější květina v sobě může nést prudký jed, přátelství se může snadno změnit v nejhlubší zášť a láska může místo radosti přinést neštěstí a snadno i smrt. A vedle záludných nástrah vzájemných vztahů musí X-Meni čelit nepřátelům z nejhorších: sentinelové jsou už zase tu.

Kapitola III.
Poznámka autora: Za všechno může Elder. XD On sice tvrdí pravej opak, ale nevěřte mu, minimálně v tomhle případě to tak je. Scéna souboje je totiž psaná podle nějakého krátkého animovaného filmu z prostředí Matrixu, mám dojem, že se to jmenovalo Poslední let Osirise. Tam bylo něco podobnýho, navíc se téměř identická scéna vyskytuje i v jeděch číslech X-Menů. A náš drahý šéfadmin co? Náš drahý šéfadmin se usnes, jaká by to byla paráda, kdybych to zpracoval do povídky a nedal mi pokoj tak dlouho (matně si vzpomínám, že použil i hrubého fyzického násilí), dokud jsem to opravdu nenapsal. Doufám, že u toho budete umírat smíchy aspoň tak jako přihlížející. :)

Zato ji vzbudil budík, neúprosně ohlašující půl čtvrtou hodinu po půlnoci. Nevrle zabručela a srazila ho bleskem. Tak ráda by se ještě na chvilku zachumlala do pokrývky a spala dál, ale věděla, že Logan při trénincích bazíruje na dochvilnosti. Zrovna on...

Vstala z postele a otevřela okno, aby se nadechla svěžího čistého ranního vzduchu. Nad obzorem se už začal objevovat srpek slunečního kotouče, jehož zlaté světlo se rozlévalo po listech stromů v parku, ale temná modř noční oblohy posetá hvězdami zatím jen neochotně ustupovala paprskům svítání. Ptáci začínali ladit svá hrdélka pro první koncert nového dne.

„Dobré ráno,“ pozdravila Ororo probouzející se přírodu. Pak roztáhla ruce, tenká noční košile se po jejím ebenovém těle svezla k zemi a ze stříbrné mlhy, která se mezitím shlukla u stropu pokoje, se snesla jemná prška jarního deštíku. Tomuhle se žádná sprcha nemohla rovnat. Usmála se při vzpomínce, jak se Logan tvářil, když ji takhle viděl poprvé. Málem mu vypadly oči z důlků.

Poté, co se nabažila vlahých kapek klouzajících po kůži, usušila se horkým větrem Sahary a oblékla kostým. Pohled na nástěnné hodiny jí řekl, že je nejvyšší čas. Sundala z háků na zdi katanu v dřevěné lakované pochvě, kterou jí daroval její trenér. Kdysi patřila jemu. Nechtěla věřit, že to myslí vážně, když jí zbraň dával. Pravda, měl teď mnohem lepší, ale přesto jí bylo jasné, že má k meči stále velmi silný emocionální vztah. Proto o něj patřičně pečovala a dar chovala ve veliké úctě, neboť věděla, co pro něho ta věc znamenala.

Pevně obemkla prsty dlouhý jílec a zatáhla. S tichým zvoněním se ostří zvíci bezmála čtyř stop vysouvalo z pouzdra a lehce vibrovalo třením o hedvábí, jímž bylo vyloženo. Hrot cinkl o kování a meč opsal široký oblouk. Nesl se pomalým pohybem; mutantka do sebe nasávala neviditelnou moc zbraně dávných samurajů, její tělo zvolna splynulo s čepelí v jedno. Úzký břit se zatřpytil v paprscích slunce, jež si našly cestu do pokoje. Ostří vedené rukou už docela zkušenou rozseklo pramen vánku, načež se s třesknutím vrátilo do pochvy. Ororo kývla. Cítila se připravená.

Lehkým krokem spěchala k Danger Room. Okolo tiše dýchal klid spícího institutu, X-Meni měli ještě půlnoc. Ještě hodinku, než je vzbudí jejich zlotřilý velitel, aby jim naservíroval pravidelnou dvouhodinovku ranního tréninku. Snad budou do té doby hotovi...

Pevné kovové dveře se před ní otevřely a ona vešla dovnitř.

Přivítalo ji šumění větru ve větvích bambusů. Jejich štíhlé kmeny se půvabně prohýbaly, kopírujíce pohyb vlnek malého lotosového jezírka. Na jeho hladině se odrážel sluneční svit a vzduch těžkl vůní kvetoucích sakur.

Storm se zastavila, aby se tou nečekanou nádherou pokochala. Tady si někdo očividně velice vyhrál a musela tu simulaci obdivovat.

„Přesně na čas,“ ozvalo se spokojeně a z bambusového hájku vyšel Wolverine. Obnažený meč držel spuštěný volně podle těla a dlouhými pomalými kroky zkracoval vzdálenost mezi ním a mutantkou.

Podrážky bot drtily okvětní lístky, když kolem sebe X-Meni kroužili, aby zaujali bojové pozice. Zbraně se blýskly v pozdravu, který si oba bojovníci vyměnili, než hladce sklouzli do tisíckrát opakovaného útočného postoje.

Dokonale vyváženi v každém pohybu se obcházeli. Storm byla napjatá, očima se vpíjela do Wolverinovy tváře, aby z ní včas vyčetla známky chystaného výpadu.

Muž udělal dva drobné poskoky a vyrazil; meč si vzal za cíl hrdlo jeho protivnice. Storm tomu unikla otočkou a její zbraň zazvonila o ostří Drápu smrti. Čepele po sobě sklouzly se skřípavým zvoněním a do trávy spadla hrst namodralých jisker.

Wolverine zamručel a v podřepu se zaklonil, aby mu odvetný útok proletěl těsně nad hrudníkem, načež se pokusil Storm seknout do nohou. Mutantka provedla výskok sounož následovaný přemetem, díky čemuž se dostala do dokonalé pozice pro odražení dalšího Wolverinova výpadu.

Srazila jeho meč a sama zaútočila. Díky jistotě, že on si poradí, do toho mohla jít naplno, takže partnerovi přece jenom připravila krátkou pernou chvilku, když ho zasypala sérií úderů ze všech stran, aniž by mu nechala alespoň nějakou příležitost k protiútoku. Pochopitelně ho to docela nakrklo, ač byl v duchu rád, jak dobře si jeho žákyně vede.

„To ušlo, dámo,“ zavrčel. „Ale teď je zase řada na mně!“

Srazil ránu, kotoulem se ocitl mimo její aktuální akční rádius a vyřítil se na ni z boku.

Tou dobou se ve škole nacházel ještě jeden mutant při vědomí. Byla to Jean, kterou z postele před budíčkem vyhnala úporná žízeň. Mířila do kuchyně, aby se napila.

Otevřela lednici a nalila si do sklenice trochu džusu. Chtěla se posadit na jednu ze židlí, když ji napadlo, že by se mohla podívat, jaký simulační program má pro ně dnes Scott připravený. Proto se vydala tichou chodbou směrem k Danger Room.

Aniž by nějak zvlášť vnímala rozespalýma očima okolní svět, otevřela si myšlenkou dveře do řídící místnosti a sklouzla do křesla. Natáhla ruku ke spínači počítače a náhle si uvědomila, že běží. Název simulace jí nic neříkal.

Co to je? zamrkala překvapeně a rychle najela na zobrazení pohledu kamery. Sotva se zorientovala ve vířícím obraze, málem se utopila v džusu. Prudce se opřela na židli, kuckala a lapala po dechu.

To není možné! Tedy... tohle musí vidět ostatní!

Krátce zadržela dech, aby se mohla lépe soustředit, a vyslala mentální zprávu X-Manovi, který se nacházel nejblíže. Shodou okolností to byl Petr, mající pokoj až na konci chodby směrem ke kuchyni.

Colossusi? Colossusi, vstávej, seber ostatní a okamžitě naklušte k Danger Room! Hned!

Rus se s prudkým škubnutím vzbudil. Leknutím se jeho tělo pokrylo ocelí. Vyskočil z postele a hodil na sebe uniformu. Přemýšlel, co se může dít, vždyť pohled na hodinky mu řekl, že do budíčku je ještě dost času. Ale byl zvyklý nehledat logiku v rozkazech. Takže vyrazil z pokoje a praštil do sousedních dveří.

O vteřinu později se tytéž dveře rozletěly. „Mein Gott, Petře, co blbneš?“ soptil Kurt a protíral si oči. „Chceš to tu zbořit?“ prohlížel si nevěřícně prasklinu ve dřevě.

„Promiň, příteli, nějak jsem špatně odhadl sílu,“ omluvil se Petr. „Hni sebou, máme sraz v Danger Room. A ještě musíme vzbudit zbytek.“

Druhý mutant protočil oči v sloup a něco zamumlal. Petr zachytil jen slova „... prevít, zatracený Déerko... jestli já se na to jednou... tohle už nemá vejšku... zabít...“

„Jsi šťastný, že?“ zasmál se s mírnou škodolibostí, zatímco zabušil na další pokoj.

„Strašně,“ vrčel už ve fázi natahování bundy Kurt a zachechtal se, když zaslechl, jak na jeho přítele Anna zuřivě zařvala, jestli mu náhodou nepřeskočilo.

„Může mi někdo říct, proč je tu takový kravál?“ zeptala se Viky, kterou to už také probralo.

„Ále, to jen našemu neohroženýmu vůdci zase ruplo v kouli a nenechá slušný lidi spát,“ špačkoval Bobby. „Proč vůbec plaší tak brzy?“

„Je šílenej,“ zívla Rogue, což ostatní nadšeně podpořili.

„Nighte, udělej rekognoskaci terénu a zjisti, co na nás chystá,“ napadlo tygrodlačici. Nejžhavější kandidát na titul „školní strašidlo“ přikývl a zmizel v oblaku dýmu. X-Meni se rozkašlali.

Kurt byl zpět téměř ihned. Stačil mu jeden krátký pohled do sálu, aby spěchal co nejdříve upozornit kamarády na nesmírnou šou, jež se tam koná.

„O toho se nestarej, je dávno tam,“ řekl po návratu Petrovi, který se právě se sebevražednou odvahou chystal seznámit se svou pěstí dveře Loganova pokoje. „A Ororo taky.“

„Co se vůbec děje?“ vyzvídal zbytek mutantů.

„Uvidíte sami, hoďte sebou, ať o to nepřijdete,“ smál se průzkumník.

„Ten tvůj výraz hovoří za vše,“ ušklíbla se Anna. „Asi bysme měli pohnout kostrou.“

„Nejsme všichni,“ podotkl Bobby.

„Koho nemáme?“

„No koho... Copak ten chlap ještě chrápe?“

„To sotva. Colossusovo něžné klepání by vzbudilo mrtvýho. Jen zas sabotuje.“

„No... vážení, kdo tam půjde?“

„Já ne, jednou jsem to zkusil, a pak jsem chodil jako pitomec dva týdny se spáleným obočím.“

„Na mě taky nekoukejte, je hrozně zákeřnej! Rogue, běž, tobě nic neudělá... A nebo na něj kašlem, Scott mu zas napaří sekání trávníku, to bude legrace.“

„Tak ho nechte,“ zašklebil se Kurt. Zrovna vytáhl Niku z pokoje, když ji předtím vzbudil poněkud necitelným zatřepáním a slovy „Rychle, vstávej, něco uvidíš.“ Dívka vypadala, že po ničem jiném netouží. „Nechte ho být, přijde o Wolverinův souboj s Ororo.“

„Quoi? Wolverine bojuje se Storm?“ ozvalo se hned na to.

„Nazdar, Šípková Růženko. Tak co, jdem?“

„No, zůstali jsme tu poslední,“ ušklíbl se Remy už za běhu. Jeho postřeh byl správný, protože jen ostatní X-Meni slyšeli, co se v Danger Room skutečně děje, vyrazili tam tryskem.

„Ještě je trhnem,“ řekl s úsměvem Kurt, chytil druhého mutanta za rameno a oba je teleportoval do řídící místnosti.

„Tohle nejni fér,“ prohlásil Bobby, když se o ně málem přerazil.

„Toute la vie n'est par de jeu, tak to teď neřeš a pojď se dívat,“ dusil se smíchy i sirným dýmem rudooký muž a zabral si místo s dokonalým výhledem na dění dole v sále.

Tam mezi kmínky bambusů probíhala bitva, jejíž účastníci neměli nejmenší ponětí, že získali nesmírně vděčné obecenstvo, které nahoře zpočátku téměř ani nedýchalo, jen užaslými výkřiky oceňovalo nejzdařenější údery. Zatím byl boj velice vyrovnaný, ani jednomu ze soupeřů se ještě nepodařilo druhého jakkoliv zasáhnout.

Nicméně se nedalo popřít, že Wolverine má navrch. Na rozdíl od Storm, které bylo chvílemi podle propocené uniformy pěkně horko, on se jen uškleboval a nepůsobil nijak unaveně. Čemuž se nebylo co divit. Při podobném druhu tréninku většinu týmu zašlapal bezmála do země a potom si spokojeně s hrotem meče přitisknutým na krk poraženého soupeře zapálil a s širokým úsměvem mu vypočítával všechny chyby, jichž se dopustil. Nenáviděli ho za to.

„Stejně mám pocit, že ji nějak šetří. Do mě určitě třískal mnohem víc,“ postěžovala si Jean.

„Copak do tebe...“ řekl Kurt. „Ale mně se jednou pokusil přerazit obě ruce,“ vzpomněl si ukřivděně.

Petr se na něj podíval. „A nezačal sis tenkrát něčím náhodou?“

„Nein.Nevím o tom.“

„No když to říkáš... a přestaň se mi za tím krkem tak vrtět!“

„Promiň, no,“ broukl mutant a přesunul se svému obrovitému příteli na druhé rameno.

Zbytek zatím zaujatě komentoval souboj.

„Ty jo, tak tohle bylo o chlup.“

„No to jo, málem ji – kristova noho! Viděls to?“

„Viděl, ale teda... nemám slov. Jak tohle udělala?“

„Tvrdej trénink, mon ami, kromě toho je Ororo dobrá... tak ale tohle bylo vážně parádní.“

„Co z toho? Jak jí Wolvie skoro amputoval hlavu, nebo jak mu ona vyrazila meč?“

„Jak ho odzbrojila, tomu říkám du travail bien fait. Páni, ale Stormy se zlepšuje pěkně rychle. On jí snad musí dávat soukromý hodiny....“

„To si piš, že dostává soukromý hodiny,“ zazubil se Bobby. „Ale moc pochybuju, že tam šermujou.“ Remy se rozesmál.

„Můžete zavřít zobáky, vy dva?“ protočila Anna oči v sloup. „Kdo to má poslouchat?“

„My, kdo jiný?“ usmála se Viky. „Bohové, ten si musí hodně věřit. Kdyby tím mečem pohnul jenom trochu...“

„Tak nemá Storm jednu ruku.“

„Ale ten rukáv nějak nevydržel,“ poznamenala Nika.

X-Meni sledovali, jak se čistě odseknutý kus látky pomalu sune po Stormině paži dolů a odhaluje tmavou hladkou kůži.

Wolverinovi zasvítily spokojeně oči. „První bod pro mě, krásko,“ zapředl tiše. „Zlepši boční obranu, vždyť vidíš, jak jsem tě snadno dostal,“ napomenul vlídným hlasem soupeřku, která královským gestem nechala rukáv sklouznout na zem a stanula v základním postoji.

„Ta uniforma byla skoro nová,“ pronesla. „Asi tě přestanu šetřit.“

Pousmál se. „Na to se rád podívám, dámo. No tak. Pojď. Čekám.“

Jeho meč opsal dokonalý kruh, aby odrazil sérii úderů, než zase mírumilovně sklouzl do pohotovostní pozice. „Ts. To bylo špatný, stříbrovlásko. Moc unáhlený. Přestaň se vztekat, ničeho tím nedosáhneš. Pěkně v klídečku, plynule, žádný rozmachy a frajeřiny, na ty už tady pár lidí ošklivě dojelo...“

Jeho nevzrušený hlas ji dokázal vytočit spolehlivě. On, který vždycky nejvíc prskal, když šlo o jakýkoliv výcvik, jen aby vedoucího činnosti namíchl co nejvíc, dokázal být v učitelské pozici neuvěřitelně nesnesitelný právě díky tomu nadhledu, kterak on je v daném oboru nejlepší a jeho žáčci potřebují trpělivost a shovívavost, leč také tvrdou ruku. A podával to způsobem, z jakého i nejodolnějším jedincům stoupala z uší pára. (Méně odolní končili s infarktem myokardu.) O což mu samozřejmě šlo. Naučit je dokonale se ovládat i tváří v tvář tomu nejprotivnějšímu tvorovi.

Tohle všechno si Storm v duchu opakovala, zatímco drobnými krůčky měnila svoji polohu v souladu s pohyby bojovníka, který bystrýma očima hodnotil její postoj, držení těla, úhel zbraně, cokoliv, co by mohl využít ve svůj prospěch při následujícím útoku.

Klidná. Za všech okolností musíš být klidná. On tě zkouší. Jestli se rozčílíš, vyhraje. Kdo se nechá ovládnout hněvem, dělá chyby. Nesoustředí se. Prohraje. Zemře. Nesmíš se nechat vyprovokovat. Na to čeká. A ty mu přece nechceš udělat radost, Ororo...

Dovolila si letmý úsměv. Čas, který jí dal na přípravu, zužitkovala po svém, spolu s prací na uklidnění si naplánovala akci.

Čepel s drobnými linkami run se mihla těsně kolem jejího hrdla, když Wolverine vyrazil a ona svedla jeho ránu po svém meči. X-Meni v řídící místnosti ohromeně sledovali, jak se bohyně bouří lehce odráží do výskoku, ve vzduchu se otáčí a přemetem opět ladně dopadá na nohy. Katana při jejím akrobatickém výkonu několikrát zazvonila o zbraň soupeře, až si našla cestu skrz jeho téměř neprostupnou obranou. Hrot sice neporušil kůži, ale proťal látku uniformy a přes rameno a široký mutantův hrudník sjel až na bok, kde už Wolverinova otočka zamezila dalšímu ničení jeho oděvu.

I tohle však stačilo. Ještě jeden prudký pohyb, jak bojovník uhýbal podařenému výpadu, a látka povolila úplně. Zvuk praskajících švů a tichý šustot zbytků bundy po chlupech doprovázel pád rozseknutých cárů oděvu do simulované trávy k Wolverinovým nohám. Ústa Storm se roztáhla do širokého spokojeného úsměvu.

„Takhle se mi líbíš víc,“ naklonila rošťácky hlavu na stranu a kochala se pohledem na hru svalů pod kůží svého soupeře.

Netřeba podotýkat, že většina týmu ležela na podlaze v záchvatu řehotu. Přítomné dámy uznale tleskaly a chválily počin své družky.

„‘Ro válí,“ řekl uznale Petr. „Hodně válí,“ upřesnil a chytil za kostým Kurta, který se mu smíchy skulil z ramene. „Kam jdeš?“

„Na zem,“ zavyl mutant a opřel se hlavou o řídící panel a snažil se popadnout dech.

„Teda jestli jí tohle projde...“ chichotala se Jean.

„Jestli jo, tak je měkkej,“ řekl Remy a sebral se z podlahy. „Ale ne, už jde na ni a tváří se jako... no, jako Wolverine.“

„Myslím, že až teď to začne bejt vážně zajímavý,“ řekl s temným potěšením Bobby.

„Nepochybně. Ztělesněná uražená chlapská ješitnost,“ poznamenala Viky a škodolibě se ušklíbla, když na ní spočinuly tři výhružné mužské pohledy. „Vážení, přestaňte mě probodávat očima a radši sledujte situaci. O hodně přicházíte.“

Měla pravdu. Wolverine totiž nebyl potěšen úspěchem své žačky tak, jak by měl být. Viktorie se svou diagnózou nemýlila. Pýcha, jeden z vedlejších účinků chromozomu Y, mu bránila překousnout, že mu to takhle natřela. A byl rozhodnutý se pomstít.

Storm se rychle přestala posmívat při spatření jeho výrazu.

Ne že by nasadil ksicht typu berserk, jak se nejvíc obávala. Tenhle pohled byl horší. Vypočítavý, chladný a uvážlivý, plný touhy po odvetě a zároveň nesmírně škodolibý; dával najevo, že jeho vlastník právě vymyslel nějakou podlost.

Možná jsem to trochu přehnala... napadlo jeho protivnici, ale vzápětí hrdě pohodila hlavou. Ať si. Proč by měli schytávat všechny rány jen oni? Nic se mu vlastně nestalo.

Provedla dvě salta vzad; potřebovala sebe a Wolverina položit o něco větší vzdálenost, kterou však on o pár vteřin na to překonal skokem, jaký by věru nečekala od někoho, kdo je zevnitř narvaný několika desítkami liber adamantia. Ale tenhle chlap vždycky dokonale klamal tělem...

Danger Room naplnilo hlasité zvonění čepelí srážejících se v tak rychlém sledu, že se skoro slévalo do souvislého tónu. Mutant byl ve svém živlu, lovec stíhající kořist, samuraj pronásledující nepřítele, duše i tělo srostlé s duší a čepelí meče, ve kterém pulzovala stejná síla jako v srdci bojovníka. Lehkost, s níž se pohyboval, uhýbal ranám a sám útočil, rychlost, s jakou dokázal změnit směr výpadu a využít každou sebemenší možnost k úderu, smrtící elegance skrytá v každém pohybu, to vše z něj dělalo toho nejnebezpečnějšího protivníka, na jakého je možno narazit.

X-Meni naráz ztichli a jen bez dechu sledovali, jak Wolverine nelítostně prohání Storm po hájku a kolem jezírka, do něhož už málem párkrát spadla, nedá jí ani moment oddechu a možnost vzchopit se k nějaké protiakci.

„Copak? Snad ti nezačíná bejt ouzko?“ zachechtal se tiše, hlas plný vědomí převahy sil. „To abych s tím něco udělal.“

Storm zprvu netušila, co tím, u všech bohů, myslí, ale on jí dlouho v nevědomosti nenechal. Ani nepostřehla, jak se jí tak rychle ocitl za zády, když jen teď musela odrážet čelní výpad. Dráp smrti jí lehce přejel po zádech a boku, ostří zastudilo, ale neporanilo. Ovšem pocit horního dílu uniformy snášejícího se po kouskách k zemi byl poměrně nepříjemný. Ohromeně zalapala po dechu.

„Tohle už je lepší,“ zašklebil se Wolverine a rychle odskočil dozadu v úniku před jejím prudkým ohnáním.

„Ty...“ hledala rozčileně tu nejvýstižnější nadávku, zatímco se ho všemožně pokoušela seknout, „ty... ty zvíře, ty prevíte, ty ničemo!“

„Jen do něj, Ororo,“ smála se Anna.

„Znič ho,“ přidala se Jean. „chlípníka jednoho rosomáčího.“

„Ale dámy, uznejte, že to nemělo chybu,“ vypravil ze sebe s obtížemi Bobby. Zbytek pánské části týmu kvitoval čin jejich parťáka zvuky připomínající večírek neandrtálců.

„Jsou strašný,“ zavrtěla hlavou Rogue. „Jako byste Ororo nikdy neviděli třeba v plavkách.“

„A to je tohle teprve začátek,“ podívala se na ni s úšklebkem Viky. „Pochybuju, že Wolvie nepůjde dál.“

Storm se zastavila pouze na zlomek vteřiny, aby se zbavila cancourů bundy, které jí jen překážely v pohybu. Vzhlédla k Wolverinovi stojícímu na malé skalce a dívajícímu se na ni. V modrých očích mu hrály ďábelské ohníčky.

„Tak co? Budeš se upravovat dlouho? Mně se líbíš i tak...“ zapředl a poklepal špičkou meče o kámen. Ten se rozloupl na dvě půlky.

Střelila po něm planoucím pohledem. Moc ráda by ho zpražila bleskem, bohužel prozíravě nastavil mód do jisté míry blokující její síly.

„Však ono na tebe dojde,“ odsekla a vrhla se po něm.

„Tak na to si schválně počkám,“ rozesmál se Wolverine a udělal krok. Storm proletěla neškodně okolo něj a jemu stačilo jen nastavit šikovně meč.

Další páravý zvuk znamenal, že něčí uniforma vzala komplet za své. Řídící místností otřásl sborový pochvalný řev.

„No teda... tohle se mu povedlo,“ zachichotala se Jean. „Myslela jsem sice, že to udělá až za chvíli, ale...“

„Že si to nechá líbit,“ řekla Nika.

„Ono jí spíš nic jinýho nezbývá,“ chechtal se Kurt. „Pokud ho nesejme bleskem, jen co vylezou, tak mu nic ani udělat nemůže. On ji nenechá.“

Chtěla by. Moc. Wolverine měl dojem, že se ho snaží usmažit pohledem, když ze sebe ledabylým pohybem strhla to, co zbylo z kalhot. Ocenil to spokojeným přimhouřením oka, jinak jeho tvář zůstala strnulá v posměšném šklebu.

Zato nahoře byl ohlas patřičně bouřlivější. Potlesk se mísil s pochvalnými výkřiky a smíchem. Pohled na rozzuřenou Storm, jak se jen ve spodním prádle a vysokých botách sápe mečem po Wolverinovi, jenž měl co dělat, aby se nezačal řehtat na celé kolo, byl vskutku královský.

„Připouštím, že takhle jsem se dlouho nepobavil,“ musel se i Petr, projevující se jindy spíše zdrženlivě, opřít o židli, aby to ustál. Ostatním tekly slzy od smíchu proudem a marně se pokoušeli zklidnit.

„A to jsou úředně dospělí, věřila bys tomu?“ podívala se Jean na Annu. Ta jen zavrtěla hlavou.

„Obávám se, že tenhle stav jim přetrvá až do důchodu.“ Načež pravila sladkým hláskem:

„Remy, drahoušku, nemám ti pomoct zatlačit ty oči zpátky, aby ti nevypadly?“

"Non, merci,“ nasadil Gambit okamžitě výraz „já nic, já zloděj, nikdy jsem tu nebyl, nejsem a nebudu“ a posunul se mimo její dohled.

„Tak dělej tak, aby k tomu nedošlo,“ řekla s širokým úsměvem jeho dáma.

„Já nechci nic říkat...“ protáhl Bobby.

„Tak to neříkej!“

„Nejsi tak trošku... pod pantoflem, kamaráde?“ neodpustil si ledový mutant. Druhý muž na něj hodil vzteklý rudý pohled a několik vteřin byl v pokušení podsunout mu pod zadek jednu z karet, samozřejmě po patřičném vylepšení. Ne že by se Icemanovo vysmívání zakládalo na pravdě, ale nechat si to líbit nemusel. Pak však jeho pozornost opět dokonale upoutalo dění v Danger Room a na pomstu prozatím zapomněl.

Storm s největším sebezapřením sebrala zbytky sebeovládání a útočila s větší rozvahou, ač o nic méně vražedně. Wolverine se přestal pošklebovat a raději si hleděl pořádné obrany, když zjistil, že se mu sápe čepelí po kalhotách. Uzavíraly se sázky, jestli zasáhne.

„Pokud ji nenechá, tak ne,“ prohlásil přesvědčeně Kurt.

„No takže jako by je už měl dole,“ zašklebil se Bobby. „Proč myslíte, že si tady asi dali dostaveníčko? Těm ani zdaleka tak nešlo o bitku... Tak do toho, Storm,“ nadskakoval napjatě na pultě, který použil k sezení.

Najednou se ozval slabý výbuch a mutant vzlétl ke stropu se zuřivým a bolestným zavytím, o propálených kalhotách ani nemluvě. Pokušení bylo nakonec přece jen příliš silné.

„LeBeau, ty jsi fakt hajzl!“ vztekal se Bobby, když přistál, a švihnul po provinilém parťákovi ledovou střelou. Gambit se jí mrštně vyhnul a naprosto se netajil tím, jakou z něj má legraci.

„Použil jsem na tebe svoje poslední kárový eso, tak si toho koukej vážit.“

„To má bejt jako nějaká útěcha? Beztak máš těch es nastrkanejch po kapsách ještě nejmíň tucet!“ rozčiloval se mutant v duchu zamyšlení, kolik karet v průměrném balíčku mohou být esa. Odpověď zněla: U Gambita? Všechny.

„Pokud se míníte servat, mohli byste uklidit někam, kde byste nezacláněli?“ zeptala se znechuceně Nika, protože ti dva se postavili šikovně zrovna před průhled dolů do Danger Room.

„V ideálním případě to odložte na dobu neurčitou,“ přidala se Jean.

Ti dva se po sobě podívali a pokrčili rameny. Pak se znovu posadili.

„Jen počkej, sejmu tě ve chvíli, kdy to budeš nejmíň čekat!“ sykl pouze Bobby.

„Je suis préparés toujour,“ prohlásil s úsměvem Remy.

„A přestaň na mě bejt sprostej!“ naštval se ještě víc druhý mutant.

„Ach, der Herr ist Amerikaner,“ řekl Kurt.

„Ty,“ ukázal na něj Bobby, „taky sklapni.“

„Inačje?“ zeptal se Petr.

„Vlezte mi na záda!“ zařičel jejich terč a nasadil ten nejuraženější výraz, jakého byl jen schopen. Jean zatím vysvětlovala Viky, která nechápala logiku počínání těch tří, zakládající se na jakémsi starém vtipu:

„To víš, jak se říká tomu, kdo umí tři jazyky?“

„Ne.“

„Trilingvista. A jak se říká tomu, kdo umí dva jazyky?“

„Počkej... bilingvista?“

„Správně. A teď, jak se říká tomu, kdo umí jen jeden jazyk?“

„Robert Drake?“ zahihňala se potichu mladší mutantka.

„No... správně by to mělo být Angličan nebo Američan, ale i takhle to můžeme brát...“ rozesmála se Jean a vrhla rychlý pohled na Icemana. Funěl vzteky jako parní lokomotiva a od jeho ruky se po řídícím panelu šířila námraza.

Stejný zuřivý chlad se zračil i ve tváři stříbrovlasé mutantky, její oči byly stejně tvrdé a řezaly zrovna jako ostří katany v divokých výpadech narážející na kryty bojovníka, tichého ve svém výsměchu a klidného v palčivém očekávání vhodného okamžiku.

Dovedla moc dobře odhadnout, co má asi v plánu dál. Znala ho příliš dlouho. A někdy byl až směšně průhledný. Ty pohledy, lačně vrhané na její tělo, mluvily za vše.

Ani náhodou, pane Logane, řekla si pevně. Tohle potěšení vám skutečně dopřát nemíním. Ne, pokud se mi nepodaří vás předejít.

„Jako věštec by ses neuživil, Bertíku,“ řekla Anna, pozorně sledující dění mezi bambusy. „Ten jí to zadarmo nedá.“

Wolverine skutečně neměl ani přinejmenším v úmyslu nechat se od své partnerky svléknout, rozhodně ne tímhle způsobem. Tančil kolem ní, hrál si s ní, jak se mu zachtělo, a nic nedbal její opravdu upřímné snahy dostat ho. Naopak velmi vytrvale pracoval na pokusech zbavit ji posledních kousků oblečení, ale potěšila ho velmi kvalitní obrana, přes kterou se ne a nemohl pořád dostat, ač po tom velice toužil.

Po dalších pár minutách zpozoroval bojovník, že Storm začíná vykazovat známky únavy. Její pohyby ztratily něco ze své neodolatelné pružnosti, párkrát klopýtla, ale stále bojovala urputně, přestože z úderů se vytrácela síla s každým dalším výpadem. Úsměv, jenž se mu rozlil po tváři, vypovídal o tom, že přišla jeho chvíle.

Diváci byli tak dokonale zaujati očividně posledními minutami souboje, že si ani nepovšimli otvíraných dveří. Až teprve Scottova překvapená otázka „Co tady probůh všichni děláte?“ přiměla některé, aby odtrhli zraky od průhledu.

„Dobré ráno,“ políbila Jean dokonale šokovaného velitele týmu, jenž stále nemohl uvěřit tomu, že vidí před sebou ty, které obvykle později touhle dobou pracně vykopává z postelí za cenu nemalého osobního rizika, že po něm něco přiletí, nadávkami počínaje a Loganovými botami konče, dokonale čilé. Jindy by po něm nevraživě mžourali uzoučkými škvírkami sotva proloupnutých očí a zívali na celé kolo, někteří ovšem hlavně proto, aby mu předvedli ukázkovou kolekci tesáků. A že zírat po ránu do tygřího chřtánu není právě nejpříjemnější začátek dne, by mohl Scott potvrdit.

„Díváme se na bitvu,“ odpověděla Nika na jeho otázku, zatímco ostatní mutanty příchod velitele nijak nevyrušil. Maximálně zabručeli něco jako „‘Brý ráno, Cyku“ , „To jsou k nám hosti“, popřípadě „Koho to sem čerti nesou“, ale k tomu se nikdo neznal.

„Jakou bitvu?“ zeptal se Scott, potom se však podíval do Danger Room a čelist mu udeřila o zem.

„Proboha... O tohle jsem přišel? Jak dlouho už to trvá?“

„Pár minut to je.“

„A to mě nikdo nevzbudil?!“

„Evidentně ne,“ pokrčil Bobby rameny. V zaujetí nečekanou atrakcí si za celou dobu ani neuvědomili, že postrádají svého neohroženého vůdce.

Scott se omezil na nevěřícné zafunění, podívaná v bambusovém hájku byla mnohem zajímavější než nadávání podřízeným.

Ten sek byl skutečně slabý. Storm to poznala ve chvíli, kdy jí Wolverine bez větší námahy vyrazil protiúderem katanu z ruky a než stačila cokoliv udělat, popadl ji za předloktí a přitáhl k sobě. S nevolí zaznamenala čepel jeho meče na své kůži.

„Konec, krásko,“ šklebil se spokojeně muž. „Prohrála jsi. A jestlipak víš, jaká je cena pro vítěze?“ zeptal se.

Blesk číslo čtyři někam do oblasti žaludku, pomyslela si nahněvaně, ale nedala to na své tváři znát jediným hnutím svalu. Místo toho nasadila poněkud křečovitý úsměv.

„Opravdu nevím, drahoušku. Ty si pokaždé vymyslíš něco jiného. Ale říkám ti na rovinu, že tvoje služby v kuchyni za tebe dělat nebudu.“

„No ták,“ usmál se. „Přece bych ti nevrazil to, co Icemanovi, taková svině nejsem...“

Ne, ještě větší.

Tohle z jejího pohledu vyčetl naprosto spolehlivě. Rozchechtal se. „Storm... copak jsi na mě naštvaná? Za co? Vedla sis krásně, můžeš bejt na sebe hrdá.“

„I na tu rozřezanou uniformu?“ zeptala se kysele a pokusila se trochu odtáhnout. Nezdařilo se, držel ji moc pevně.

„Nevzpouzej se,“ napomenul ji mírně. „Stejně tě nepustím. A snad nebude zle kvůli pár hadříkům? Však ti Xavík opatří jiný.“

„A jak mám podle tebe jít zpátky do pokoje? Takhle?“ přeskočil jí hlas o stupínek výš a naplnil se výčitkami.

Logan ji sjel pohledem. „Co se ti nelíbí na apartním prádýlku s ikskama? Sekne ti. A hlavně, odkdy jsi taková stydlivka?“

„Co když někoho potkám? Jak jim to asi vysvětlím, že běhám v tuhle hodinu po institutu jen ve spodním prádle?“ provrtala ho pohledem.

„Nooo...“ zamyslel se, „blbě?“

„Přesně tak,“ přikývla. „A už mě pusť, chci se jít převléknout, než sem Scott nažene ostatní!“ podnikla druhý pokus o osvobození.

Mutant rychlým pohybem zasunul svůj meč do pouzdra, aby ji mohl chytit oběma rukama. Přitiskl Ororo k sobě medvědím objetím a šeptal jí do vlasů: „Vykašli se na Scotta a ostatní, ať si trhnou a záviděj... Ještě jsem si nevybral výhru. A do tý doby tě nepustím...“

Začala se snažit urputněji, ale její síla proti Loganově neměla šanci obstát. „Logane, ty zvíře, nech toho! Jsi hrozný! To nemůžeš počkat na nějakou... vhodnější dobu?“ zeptala se, když jí začal líbat na krk.

„Tohle je ta nejvhodnější doba, má královno bouřkových mračen,“ zamručel tiše mutant. Spokojeně zaznamenal, že začíná povolovat. A už se tak nezlobí.

„Nebo jít aspoň jinam?“

„Proč? Takovou romantiku hned tak někde nenajdeš...“ nedal se nijak vyrušit ze své činnosti. Ororo vzdychla, napůl nad tím, jak je to beznadějný případ, a napůl slastně.

Zaklonila hlavu a její oči se setkaly se Scottovým vizorem.

„Co mi vadí?“ zalapala po dechu. „Plná řídící místnost šmíráků!“

Logan napřed ztuhl, pak pomalinku zvedl hlavu a otočil ji směrem k oknu, za kterým X-Meni umírali smíchy. Remy mu zamával.

V následujících zlomcích vteřiny se Ororo stala svědkem neuvěřitelné podívané. Mutant ji pustil za zuřivého mumlání „Zabiju je, zabiju je, zabiju je!“ Byl úplně červený a dalo se čekat, že mu co nevidět z uší začne ucházet pára. Stříbrovláska o několik kroků ustoupila, aby mu nepřekážela v tryskovém startu ze dveří ven a nahoru do velína, kam se s řevem a drápy vytaženými vyřítil.

X-Meni zjistili jednu pozoruhodnou věc: zuřícího rozběhnutého Wolverina nezastaví ani barikáda dveří v podobě Colossuse, který se sice duchapřítomně postavil před vchod, ale nebyl absolutně připravený na skutečný nápor energie, jímž ho prcek jednoduše převálcoval.

„Ehm, v pořádku, Logane?“ zeptal se Scott.

Odpovědí mu bylo zavrčení, s nímž se Wolverine stojící na Rusovi, ležícím na zemi pod vyvrácenými dveřmi a nevěřícně mrkajícím, jak se tam ocitl, s očima rudýma vzteky rozhlédl po místnosti a evidentně někoho hledal.

Bobby na něj koutkem úst zasykl a nenápadně pohnul prstem, naznačujíc směr za ovládací pult. Další zavrčení, mutant přeskočil na panel a vytáhl odtamtud za límec velmi urputně se vzpouzejícího Gambita.

„Nazdar, pane srandisto!“ věnoval mu Wolverine ten nejošklivější pohled, na jaký se zmohl, a přejel mu drápy po krku.

„Taky tě zdravím,“ pokusil se lapený o přátelský úsměv. Ten mu však tváří v adamantium nějak ztuhl. „Nechceš to dát pryč? Ty tvoje pařáty nejsou zrovna vhodný prostředek k la conversasion social...“

„Nechci... Ale budeš to mít rychlý, když mi sdělíš, kdo nás prásknul...“

Gambit přestal chrlit na Bobbyho podrazácké svině a parchanty a ukázal na Kurta. „On.“

„Ty Jidáši!“ stačil říct jen modrásek, protože další slova mu uťala Wolverinova tlapa sevřená na hrdle. Nepatrná útěcha byla, že udavač č. 2 byl odhozen kamsi do kouta způsobem, aby se co nejvíc potloukl. Načež začal hledat něco, čím by zamlátil udavače č. 1 do podlahy.

„Wolverine, nechceš se čistě náhodou trochu krotit?“ zeptal se Scott. Pravděpodobně by ho ukrotil sám, kdyby mu Jean neřekla, ať se do toho nemíchá, že se nikomu určitě nic nestane.

„Řekni mi jedinej dobrej důvod, Summersi!“ procedil napomínaný mezi zuby a dál mlátil Kurtem o zeď. Když ho mrštil na zem, aby přešel do fáze rozdupávání, využil ďáblík milisekundy, kterou potřeboval druhý muž k rozběhu a odrazu, a skočil za Petra. Přítel mu ochotně udělal protirosomáčí bariéru.

„Vylez, ty sprostej bonzáku!“

„Až naprší a uschne!“

„Však ono naprší, až se to dozví ‘Ro, to ti garantuju. Ale na tvoji hlavu! Colossusi, uhni!“

„I dumat' nječjego!“ prohlásil nesmlouvavě Rus a výhružně se rozkročil.

„Mám si podat ještě tebe?!“

Jean pozvedla zraky k nebesům. „Logane, co když teď řeknu, že jsem jim všem o tom vašem souboji řekla já...?“

Wolverine se zarazil. Poněkud zchladl. „Pokud se jen snažíš krejt tohohle šmejda, zrzko...“

Jean zavrtěla důrazně hlavou. „Ne. Skutečně jsem to byla první já.“

Zamračil se a polohlasně zaklel. Na ní si vztek vybíjet nemohl. Zavyl: „Jak jsi nám to mohla udělat? To nemůžem mít aspoň kouska soukromí? A říct to zrovna těmhle!“ vrhl okružní zuřivý pohled na chichotající se dívky, Scotta, kterému neovladatelně cukaly koutky, Petra tvářícího se s největším přemáháním jako kamenná socha, ač se v duchu velice dobře bavil, a Kurta, jenž se vrhl po Gambitovi v záchvatu touhy po pomstě. Druhý mutant musel tudíž přestat škrtit Icemana, aby se mohl bránit, čehož jeho dosavadní oběť využila a narvala mu pořádnou dávku sněhu do obličeje. Načež ho dožraný muž vzal Nightcrawlerem po hlavě.

„Slova jako takt a úcta k soukromí vám asi nic neříkají, že?“ ozvala se v tu chvíli Ororo, která se už stihla stavit ve svém pokoji pro náhradní uniformu.

„Víš, Ororo, my jsme vás samozřejmě nechtěli pozorovat při tom...“ zahihňala se Nika. „Jean nás zavolala, ať se jdeme podívat, jak vy dva spolu bojujete...“

„Nemohli jsme přece tušit, že se takhle zvrhnete,“ přidala se Anna.

„Jean?“ vrhla bolestný pohled na přítelkyni Ororo. „Ty jsi taková... jak to říkáš, Logane?“

„Slepičí prdelka,“ zašklebil se Logan, opět se celkem kontrolující. Hlídal, jestli se ti tři zabijí mezi sebou, nebo jim bude muset jít pomoci. Zatím vše nasvědčovalo první možnosti.

„Slepičí prdelka?“ dokončila mutantka větu. Jean s největší námahou udržela jakýs takýs kajícný výraz, když přikývla. Ororo se zatvářila jako zosobnění zklamání nad zvědavostí týmových členů a zavrtěla hlavou.

„Jak jsi mohla?“

„To už mi tu vyčítal jeden. Jednoduše. Jsem přece telepatka.“

„A takové pěkné ráno to mohlo být... u všech bohů, musíte tak ječet?“ otočila se stříbrovláska na meloucí se chumel tří mutantů, z něhož se právě ozval příšerný řev.

„On kouše!“ postěžoval si překvapeně Iceman a třepal rukou, do které měl krásně otištěný celý Nightcrawlerův chrup.

„A co bys chtěl, když mi narveš pěst do zubů?“ zeptal se kysele, leč poněkud nesrozumitelně modrý mutant a pokoušel si opět rozhýbat mrazem zatuhlou čelist.

„Chceš s tím pomoct?“ ušklíbl se Gambit.

„Jestli ke mně tu svoji pracku přiblížíš, rafnu tě taky!“

„Myslím, že pokládat otázku ,Jsou normální?‘ nemá absolutně žádný význam,“ povzdechl si Scott. „Co to s vámi všemi poslední dobou je? U Wolverina mě ani nepřekvapuje, že v jednom kuse vyjíždí někomu po krku, ale proč se musíte mezi sebou rvát i vy ostatní?“

Iceman se nad touto otázkou hluboce zamyslel. Přestal při té příležitosti pracovat na ledovém kvádru, do něhož se mu podařilo pohotově uvěznit své soupeře. „Člověče, Scotty, já ti ani nevím. To víš, anomálie zemskýho pole, skvrny na slunci a takový věci... nebo nás to třeba jen baví. A jéje, copak, kluci, nemáte rádi zimu?“ zašklebil se, když se ledový blok rozletěl v explozi purpurového ohně a oba osvobození muži se na něj s řevem vrhli.

„To jsem se toho zase dozvěděl...“ zamumlal Scott. „Aspoň že Logan se uklidnil,“ usmál se při pohledu na zamilovaného podřízeného, který díky Orořině pozornosti zapomněl na osobní pomstu a uklidil se s ní do kouta, kde nehrozilo, že je někdo z těch tří šílenců sejme.

Vzpomněl si přitom na debatu Gambita a Rogue náhodně vyslechnutou někdy před třemi měsíci. Remy, jenž se zrovna čerstvě vrátil z několikatýdenní mise v Evropě, se podivoval:

„Můžete mi někdo vysvětlit, co se to stalo s Wolverinem? Nejen že se začal pravidelně mejt, on si leští drápy a dokonce mi šlohnul kolínskou!“

„Víš, zlato, nejspíš to samý co s Ororo, která se ježila pokaždý, kdy se k ní některá z nás přiblížila s něčím jen vzdáleně podobným mejkapu, a dneska ráno za mnou přišla, jestli jí ty modrý stíny náhodou nedělaj zbytečně starší,“ odpověděla mu Rogue.

Dál už sice neposlouchal, ale přesto měl tendence začít se smát pokaždé, když mu to vytanulo na mysli.

Podíval se na hodinky. „Proboha, to už je tak pozdě? Před pěti minutami jsme měli začínat!“ zděsil se. „Takže konec hraní a nástup dolů!“

Po dalších deseti vteřinách: „Slyšeli jste? Koukejte se nechat! To byl rozkaz, jestli vám to náhodou nedošlo!“

„Nemůžu ho teď nechat, když jsem na nejlepší cestě ho zavraždit!“ odsekl Nightcrawler. Momentálně seděl na Gambitovi a zkoušel, co je tvrdší; jestli jeho hlava nebo pult.

„A já ho přece nemůžu nechat v té bohulibé činnosti samotného,“ řekl Iceman omezující se na povzbuzování.

„Á mon avis byste měli poslechnout, koneckonců, je to přece jen váš velitel,“ pokoušel se namítnout Gambit.

„Nesnaž se na poslední chvíli šplhat, beztoho ti to nikdo nesežere! Radši rozmejšlej, jaký budeš mít poslední přání!“

„Vytřít s tebou podlahu!“ štěkl mutant. Konečně se mu podařilo vyprostit z kapsy svoji teleskopickou hůl a než si toho stačil ďáblík všimnout, odpálila ho jedna dobře mířená rána pod bránici ke dveřím, zatímco poslední z bojujících inkasoval úder do žeber druhým koncem. „A neřek bych, že to bude dernier, mes fréres!“

„Proboha, co se to tu děje?“ vyrazil ze sebe nechápavě profesor Xavier vjíždějící v tu chvíli do místnosti. Rychle zařadil zpátečku, aby Nightcrawlera, který se po nárazu do zdi rozplácl před jeho vozíkem, nepřejel.

„Děje se tu absolutní ignorace rozkazů,“ prohlásil znechuceně Scott.

„Nebo spíš poněkud ostřejší výměna názorů,“ usmála se Viky. „Dobré ráno, profesore. Čemu vděčíme za vaši návštěvu?“ zeptala se, protože Charles Xavier se většinou účastnil až odpoledních tréninků svých milovaných žáků.

„Ale, zaslechl jsem nějaké zvuky, které ve mně vzbudily dojem, že padá budova,“ odpověděl profesor. „Jsem rád, že to není nic vážného.“

„Porušení kázně není vážné?“ syčel tiše Scott. Ve chvíli, kdy se Xavier objevil, se opět změnil v protivného velitele bazírujícího na každém sebebanálnějším povelu.

Profesor si ho ale nevšímal. Pomohl poněkud otřesenému chlupatému studentovi na nohy a obrátil se na dva další bojovníky. Ti v momentě jeho příjezdu nakrátko ustali v tahání se o hůl a tvářili se nesmírně pitomě.

„Bobby, Remy, smím znát důvod vaší vyhlazovací války?“

„Ehm... no, vlastně...“

„Já vám to vysvětlím, pane,“ zasmála se Jean a pustila ve do zkráceného líčení toho, co se událo od chvíle, kdy dostala nápad zjistit chystanou simulaci pro dnešní den. Xavier to poslouchal s nesmírně pobaveným výrazem.

Pokýval hlavou. „Takže Wolverine se vás nemusel vpodstatě ani dotknout, vy jste se ochotně pomlátili navzájem.“

„Aspoň vidíte, co pro mě udělaj, šéfiku. Tomu se říká kouzlo osobnosti,“ zašklebil se Logan.

„Le charme personnel?“ nasadil Gambit, jenž by z tohoto oboru mohl promovat, nevěřícný výraz. „To jako že víš, co to vůbec znamená?“

Prcek na něj namířil dráp. „Bejt tebou, nekoleduju si ještě víc.“

„Ale no tak. Stejně bys mi toho moc neudělal...“

„Jo? To si myslíš, Cajune? Chceš se vsadit?“ okamžitě vykypěl Wolverine a Ororo ho pro jistotu chytila kolem těla.

„Nech toho konečně.“

„A pak kdo je podpantoflák,“ zachechtal se Remy. Načež dostal za uši malým bleskem. „Stormy, už i ty?“ upřel na ni vyčítavý pohled.

„Tedy, tady je ale vysoká intenzita elektřiny v ovzduší,“ prohlásila Ororo s andělským úsměvem jako zosobnění nevinnosti. „Taky sis toho všiml?“

„Tak vysoká intenzita...“ sykl popuzeně muž a škubl rukama. „Icemane, byl bys od té lásky a pustil to?“

„Co?“ zeptal se Bobby, v tu chvíli poněkud mimo. „Jo, jasně, soráč,“ řekl a přestal svírat hůl.

„Že to trvalo,“ neodpustil si právoplatný držitel zbraně a chtěl ji složit. Ale...

„Eh? Co to... waaarrgh, Icemane, ty hovado, cos to udělal?“ zařval překvapeně, protože zjistil, že mu díky chladu, který z Icemana sálal, přimrzly ke kovové tyči obě ruce. Pevně. Nejvíc se divil, jak si toho mohl nevšimnout.

„A to jsem se ani nesnažil,“ chechtal se Bobby.

X-Meni se dali (zcela nečekaně) do bouřlivého řehotu.

„Slyšel jsi někdy o božích mlýnech, Gambísku?“ zašklebil se nesmírně potěšeně Kurt. „Pravda, tyhle si teda hodně pospíšily.“

„Sklapni, radím ti dobře!“ věnoval mu Remy jeden z nejošklivějších možných pohledů a opatrně zaktivoval své schopnosti, aby tyč zahřál a mohl se od ní odtrhnout.

„Když budem mít štěstí, bouchne mu to do ksichtu,“ poznamenal Logan.

„Taky tě miluju... Ne, Storm, to jsem fakt nemyslel vážně!“

Zatímco se přimrzlý mutant snažil uvolnit a většina týmu docela napjatě sledovala, jak to dopadne, Viky sklouzla z ovládacího pultu, kde seděla, a přešla ke Kurtovi, který se opřel o stěnu a vypadal dost vyřízeně. Po téhle rvačce na to měl snad i právo.

„Jak je?“ usmála se na něho. „I když, žiješ, tak co bys chtěl víc?“

„Aby mě přestalo tak příšerně bolet břicho,“ přejel si zbitý muž opatrně rukou po nejvíc natlučené oblasti.

„Mám dojem, že to můžu...“ začala Viky, ale vzápětí ji šťouchanec, jenž ji div nesrazil na podlahu, zbytek věty uťal. Provrtala zuřivě planoucíma očima Niku. Ta se konečně zbavila rozhovoru se Scottem a teď se na Kurta vrhla plna rozhořčení a zoufalých obav.

„Proboha, Kurte, jsi v pořádku? Neublížili ti? Ta poslední rána byla hrozná, nejsi nějak zle zraněný?“ ptala se s vyvalenýma očima, v nichž se zračil opravdový strach o jeho zdravotní stav.

Modrásek ji pohladil po vlasech. „Copak? Snad ses o mě nebála?“

„Bála. Hrozně,“ přitulila se k němu. „Vždyť jste do sebe třískali jako blázni. A Gambit je navíc surovec.“

„Já to slyšel! Můžu vědět, čím jsem si to zasloužil?“ ozval se dotyčný surovec popuzeně.

„Čím? Ještě se tak hloupě ptej. Takhle ho zmlátit... No tedy, ty máš tady úplně propálenou srst.“

„Dokud je to jen srst, je to dobrý, až to bude kůže, ukroutím mu některou méně důležitou část těla,“ broukl Kurt. „Třeba hlavu.“

„Než ho začneš litovat, petite, pojď se podívat, jaký modřiny mám já od něj!“

„Tobě to patří!“ odsekla Nika. „Když jsi ho tak sprostě podrazil.“

„Květinko, prosím tě, přestaň,“ řekl Kurt. „Tohle totiž nepochopíš. Kdyby chtěl, mohl mě seřezat mnohem hůř. Kdybych se nechal.“

„Určitě chtěl... Je pravda, že Wolverine je ještě horší.“

Tentokrát odpovědělo zavrčení, které dívku přimělo přestat toto téma rozvádět.

Mezitím se ozval Scott: „Koukám, že všechny problémy byly vyřešeny, tak konečně můžeme jít, ne?“ Kovová hůl se konečně prohřála a led se rozpustil. Pravda, Remy se musel hodně přemáhat, aby s ní Bobbyho nepřetáhl, a na okamžik dokonce zauvažoval i o Nice.

Už dorazila i Jean, která odběhla převléci se z nočního úboru do uniformy. Tým byl kompletní.

„Jasně, Cyku, veď nás,“ vzdychl Iceman nepříliš nadšeně.

„Jen běžte, víte, že to dělá pro vaše dobro,“ usmál se profesor, mluvící dosud s Annou. „Já se rád podívám, jak se vám bude dařit. A možná vám tam ještě přidám menší... překvapení.“

„Proč na to nejsem zvědavej?“ zeptal se prcek a sundal ze zad pochvu s mečem. Položil zbraň na pult vedle Xaviera. „Hlídej, Chucku.“ Bez hlesu se pousmál mentorově popuzenému zasyčení.

Mutanti se vydali do Danger Room. Scott se pozdržel, aby nastavil dnešní ranní mód, tak nikam nespěchali. Logan si vedl Ororo za ruku a tvářil se spokojeně. Neuniklo mu však tichounké vzdychnutí za jejich zády.

„Tygříku, co se tak nešťastně tváříš? Co se stalo?“ užasl, protože Viky se loudala se skloněnou hlavou co noha nohu mine a tvářila se jako boží umučení.

„Ale nic,“ odpověděla bezvýrazně.

Malý mutant se pohledem omluvil dámě svého srdce a počkal na mladší členku X-Menů. Vzal ji kolem ramen a lehce s ní zatřepal. „No tak, jenom nekecej. Vypadáš nešťastně a to nejni nic. Ven s tím. Co tě žere?“

Trochu se od něj odtáhla. „Vážně, Logane, nic.“

„Holka, tohle si vykládej někomu jinýmu. Z toho nic div nebrečíš. Mně to můžeš říct.“

„Radši – radši ne,“ zajíkla se. „Prosím tě, nech mě. Tohle není tvoje věc.“

„Jak myslíš,“ řekl a pustil ji. Tvářil se ale stále vážně. „Až tě to trucování přejde a změníš názor, klidně si přijď pokecat. Nemám rád, když tě takhle vidím.“

Přikývla. „Dobře... Každopádně díky.“

„Máš vážně za co,“ ušklíbl se.

„To by ses divil...“

„Zato já se divím tomu, že tu ještě postáváte,“ ozval se jim za zády Scott. Zdržel se ve velíně ještě s profesorem, ale už se hnal ke dveřím. Tuhle věc na něm oceňovali: ať jim přichystal jakoukoliv zákeřnost, sdílel ji s nimi.

X-Meni se vřítili do Danger Room, kde je ihned přivítala zuřivá palba skupinky robotů, kteří na ně zaútočili. Mutanti se rozptýlili, aby měl každý kolem sebe dost prostoru pro pohyb, ale zároveň každý kryl někoho dalšího.

Vzduch v sále zajiskřil elektřinou, když se Storm vznesla ke stropu na křídlech větru a z jejích rukou vyšlehly blesky, mající svůj cíl jak v robotech, tak i ve stanovištích omračujících koulí ve zdech. Rychlým letem obkroužila celou místnost a cestou pálila jednu salvu za druhou. Ještě navíc je prokládala poryvy vichru a krupobitím. Řádění elementů ji chránilo před naprostou většinou zákeřností Danger Room, počasí si svou vládkyni bedlivě střežilo.

Musela se ke své nelibosti neustále vyhýbat smyčkám Icemanovy ledové dráhy, jež se vlnila v nesčetných zákrutech sálem. Docela úspěšně překážela i ostatním, ale na druhou stranu občas silná vrstva zmrzlé vody posloužila jako výborný nouzový úkryt, když se rakety motaly příliš blízko. Iceman prováděl neskutečné věci, pokud mu hrozilo akutní nebezpečí sestřelení, spirály, loopingy, vývrtky a další akrobatické kousky beroucí dech. Ledové střely létaly do všech směrů a jen zřídkakdy se minuly.

Rogue se rychlostí blesku propletla mezi překážkami ve vzdušném prostoru, nalétla na nejbližšího robota, popadla ho ze pracku, roztočila a obloukem s ním metla do skupiny dalších soupeřů. Hromová rána, výbuch a podlahu zasypaly kousky roztříštěného kovu. Mutantka udělala okruh, upravila si účes, načež ukroutila laserový kanón, jenž vzápětí přistál na právě se vysunuvším válci, z něhož začaly vystřelovat ozubené kotouče po ostatních mutantech. Stroj se rozpukl v gejzíru jisker.

Jeho střely však přesto stačily některým mutantům mírně zavařit. Jedna z nich drápla po noze Nightcrawlera, zaměstnaného jiným robotem natolik, že si nebezpečí nepovšiml. Jak ucítil bolest, vrhl se k zemi, překulil se a jedinou ranou mečem se zbavil ostatních kotoučů mířících na něj. Přeskočil na zeď, čímž se vyhnul konfrontaci s letící sítí, a ta zneškodnila místo něho laserové hnízdo. Zhoupl se na tyči zavěšené pod stropem a několika salty se ocitl za krkem kovového monstra, jež právě povstalo ze svého úložného prostoru těsně vedle dveří.

Na tohohle výrostka se chystal už i Colossus, proplouvající Danger Room jako ledoborec zamrzlým mořem. Klidně odrážel střely, letící kusy trosek, které měli na svědomí jeho přátelé, odlamoval laserové kanóny a přesnými trefami likvidoval další vybavení. Teď ze sebe setřepal chapadla jednoho stroje, přesněji řečeno setřepal jejich rozervané zbytky, a zamířil k robotovi. Stroj zatím s jeho modrým druhem nehezky házel. Stačilo pár pořádných ran pěstí, aby mašinu přesvědčil, že by toho měla nechat.

Podlaha se otevřela a objevilo se několik stanovišť kulometných trojčat. Počítačové zaměřovače otočily ústí hlavní k nejbližšímu mutantovi v dostřelu a zbraně spustily palbu.

To si pěkně naběhly. Phoenix vzlétla a jediným prostým pohybem rukou telekineticky lasery vyrvala, pouhou myšlenkou část z nich zmačkala do koule, již poslala proti generátoru silového pole, a zbytek nechala rozpadnout na hrst plíšků. Ty se potom rozletěly do všech směrů, aby se zabodaly do dalších strojů, vytrvale znepříjemňujících X-Menům život.

Wolverine zavrčel, protože se mu pár střepin zarylo do boku. Ledabyle je vyškubl a ohnal se drápy po jednom nesmírně dotěrném robotovi, který k němu lačně natahoval pazoury. Ozvalo se zaskřípění kovu o kov a šrot se rozprskl po podlaze. Mutant se otřepal a obratným manévrováním mezi letícími hroty a podobnými roztomilostmi přeběhl na opačný konec sálu, kde vyskákal po čerstvě vyklopených plošinách na římsu vedoucí podél stěny, odrazil se a plavným letem s drápy připravenými k úderu skočil přímo na bojový stroj, jenž se právě spustil ze stropu a zahrnul sál zběsilou palbou.

Z rozryté podlahy vyrazily vzhůru dlouhé šlahouny silných lián. Obtáčely se kolem robotů, poutaly je a bránily jim v pohybu, prorůstaly je, trhaly na kusy. Flora pobíhala po celé Danger Room a v jejích stopách vyrůstala tráva a květiny. Tohle však její zbraní nebylo, ač to působilo poměrně efektně, kdyby měl někdo čas si toho všímat. Snad možná... Každopádně dívka se začínala zlepšovat. Zbraňové systémy rvaly dřevité šlahouny, stromy je drtily mohutnými kmeny a kořeny, aby vzápětí zase zmizely beze stopy.

Někomu rostliny překážely, někdo je zase využil k obrazu svému. Gambit vyšplhal po kmeni čehosi, co ani nedokázal pojmenovat, zhoupl se na liáně a dopadl doprostřed pole laserometů. Do bojové vřavy zaznělo staccato krátkých praskavých výbuchů, kterými explodovaly karty hozené mezi zbraně. Mutant přeskočil trosky a vrazil hůl do centrální obvodové skříně jednoho ze zbylých funkčních robotů. Po dalších dvou hodil utrženým ramenem jiného stroje. Purpurově jiskřící kus šrotu přesně zasáhl oba soupeře a rozmetal je na součástky.

Tiger měla pocit, že se jí ty kytky snaží neustále překážet v pohybu. Pohodila hlavou s tím, že už začíná být vůči té holce příliš paranoidní, a rozsekala na kusy dvě chapadla, snažící se jí sevřít do kleští. Další jednoduše popadla a vyrvala z ložiska, robot se rozprskl a výbuch ji odhodil o několik yardů dál. Dopadla pružně na nohy, čepel jejího meče opsala kruh, na stříbřitém kovu se zatřpytily odlesky explozí a požárů v Danger Room, načež se jako smrt ostrá čepel zakousla do kovu stroje.

Velitel týmu spokojeně pokyvoval hlavou nad tím, jak dobře si jeho svěřenci vedou. Neměl však zase tolik času je sledovat, neboť i na něj se hrnuly ze všech stran nástrahy sálu. Vzduchem se prořezávaly zášlehy jeho optických paprsků a těmi spolehlivě likvidoval každé nebezpečí, jež se vyskytlo v dostřelu. Prodíral se vrstvou kouřících a jiskry sršících trosek, uhýbal pastím v podobě střel i robotů, kterých měla dnešní simulace snad nevyčerpatelnou zásobu, a ničil, na co mu padl zrak.

Po nějaké době se už zdálo, že X-Meni rozmlátili snad vše, co jen mohli. Místnost byla zavalená šrotem a sutinami a přes ně šplhali a skákali uhřátí, udýchaní, občas mírně očazení a mírně podrápaní mutanti, aby se shromáždili kolem Cyclopse ve středu sálu. Ten se po nich rozhlédl skrz rubínové sklo svého vizoru.

„Vážení, musím vám říct, že to bylo...“

„Příšerný, my víme, jako dycky,“ kývl Wolverine a vytahoval si s tichým sykáním z paže jakýsi kus drátu.

„Logane, musíš být takový?“

„Ne, můžu bejt horší.“

Vůdce si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Náhodou se mýlíš. Chtěl jsem říct, že to bylo velmi dobré. Mile jste mě dnes překvapili.“

„Fakt, jo?“

„No neke!“

„Lidi, slyšeli jste to?“

„Jo a nevěřím svým uším. On nás pochválil?!“

„Děláte, jako kdybych na vás byl kdovíjaký pes!“ našňupl se Cyclops.

„Ale vůbec nééé...“

Colossus se usmál. „Nemůžeš se na ně zlobit, Cyclopsi. Vždyť – čto eto?“ škubl náhle sebou překvapeně, když zaslechl neznámý zvuk za jejich zády. Wolverine se ohlédl.

„O-ou. Cyku, myslím, žes přechválil. Hodina ještě neskončila.“

„Proboha, co je to?“ vydechl mutant s laserovým pohledem, když jeho zorné pole obsáhlo příčinu zaskočení jeho podřízených.

X-Meni stáli jako praštění bleskem a prohlíželi si s nepříjemným pocitem kolem žaludku věc, která se nehlučně vynořila z podlahy jako bájná Venuše z hlubin oceánu, a pomalými kroky, při nichž se otřásaly stěny, si to namířila k nim.

„Tak tohle měl profesor na mysli, když mluvil o překvapení?“ špitla Rogue.

„To je od něj ale pěkně hnusný,“ řekla Flora a couvla za Nightcrawlera.V jejich hlavách zazněl pobavený hlas Professora X:

Ale copak, mí drazí mutantíci? Nelíbí se vám nejnovější dárek od plukovníka Furyho?

Odpověď byla nečekaně jednotná. „NE!“

To máte smůlu. Uvidíme, jak si s tímhle drobečkem poradíte.

„Asi Furymu toho jeho drobečka narvu do -“ zavrčel Wolverine a vysunul drápy.

„Logane!“

„Do ucha,“ dokončil muž větu. „Co sis myslela, Ororo, že chci říct?“

„Nechte si manželský hádky na jindy, teď máme práci!“ štěkl Iceman.

„Lásko, připomeň mi prosím, že až skončíme tohleto, mám ho zabít,“ usmál se Wolverine mile na Storm. Nightcrawler a Gambit se po sobě podívali a spokojeně se ušklíbli.

„Tak konec srandiček, X-Meni, jdeme na věc!“ vykřikl Cyclops a rozběhl se vstříc monstru, jež mezitím zkrátilo vzdálenost k mutantí smečce na polovinu. Ostatní zařvali a vyrazili za ním.

Danajský dar od šéfa S.H.I.E.L.D.u připomínal ze všeho nejvíc předimenzovaného sentinela zkříženého s transformerem z japonského seriálu pro teenagery. X-Meni ani nestačili počítat hlavně zbraní všeho druhu, které začaly vyjíždět z různých míst na stroji.

„U bílýho vlka, ten chlap musel vzít komplet celou Danger Room a sešlapat to všechno do jediný mašiny!“

„Jo, Péťo, tohle on umí. A vůbec, co říkáš na jeden malej pěknej Fastball Special?“

„Naskoč si, tovarišč!“

Vzduchem se mihla žlutomodrá střela blýskající adamantiovými drápy. Hodlala je zaseknout do hlavy nepřítele, ale v závěru balistické křivky se setkala s obrovskou pěstí. Síla mocného protiúderu Wolverinem udeřila o protější stěnu, přesněji řečeno ho do ní zarazila. Mutant se pomalu vyklonil z promáčkliny, věrně kopírující tvar jeho těla, a s tichým zaúpěním se poroučel do milosrdného bezvědomí na hromadu trosek.

Do robota narazily blesky božského hněvu. Kteréhokoliv menšího bratříčka z arzenálu DR by takový nápor elektrické energie rozmetal na cucky, tenhle však obalil svoje tělo světélkující vrstvou, která útok odrazila zpět.

„Storm, pozor!“ zařval zděšeně Iceman a strhl mutantku z dráhy výbojů. Bohužel ne dostatečně. Část rány je přece jen zasáhla. Těla obou X-Manů sebou škubla v křeči a padla ochromeně k zemi.

„Zatraceně, lidi, co to s váma najednou je? Sotva jsme začli a tři už jsou na odpis?“ zařval nevěřícně Cyclops. „Doteď vám to šlo!“

„Zkus nám míň nadávat a víc pomoct!“ okřikla ho Flora. Uskakovala zrovna před přehradnou palbou laserů a krátkých ocelových tyček, jež přinutila většinu týmu urychleně zalehnout nebo najít si úkryt za zbytky předchozích soků.

Cyclops, jenž střely mířící na něj odpálil, Colossus, proti těmto věcem odolný, a létající Rogue, kterou šlo zasáhnout o dost hůře než jiné mutanty, snad jen s výjimkou Nightcrawlera, plánujícího útok ze stropu, vyrazili do akce. Připojila se i Phoenix po té, co odnesla do poměrného bezpečí stranou od největší vřavy Tiger zamotanou do pletence ocelových vláken a navíc ještě dočasně paralyzovanou ochromujícím paprskem.

„Remy, pomůžeš jí se z toho dostat?“ křikla na Gambita.

„Netoužím po ničem jiným, chére, ale jsem poněkud zavalen potížemi,“ odpověděl mutant s bolestí v hlase. Zrzka si všimla, že mu polovina těla vězí pod kusem zdi, již před malou chvílí robot zničil svojí zběsilou kanonádou.

„Hned ti pomůžu.“

Mávla rukama a desítky liber bytelného, leč nyní zkrouceného a ožehlého kovu se vnesly do vzduchu.

„Pozor vy tam!“ křikla Phoenix na X-Meny hemžící se kolem soupeře a zničující silou myšlenky vrhla plát na robota.

Zaduněl náraz a vytryskl gejzír jisker. Přesně mířená masa oceli zasáhla stroj do hrudníku a poslala ho svojí setrvačností k zemi.

„Na něj! Dokud leží!“

Pětice bojovníků se na padlý kolos sesypala jako roj sršňů. Vyšlehly plameny Phoenix, rudé paprsky z očí vůdcových, ocelové pěsti začaly do nepřítele bušit úderností beranidel, Rogue si k podobnému účelu vypůjčila část podpěrné traverzy, jíž se rozháněla s lehkostí, že by člověk hádal v jejích rukou spíš stéblo slámy, a Nightcrawler přiložil k dílu obě čepele. Záhy se také začaly kolem trupu monstra ovíjet liány tlusté jako Colossusova paže.

Velmi dobře, X-Meni, velmi dobře... Ale pozor, Bud je těžká váha, nedá se jen tak udolat...

„Mein Gott, kdo pro armádu vymýšlí ty pitomý názvy?“ odfrkl Nightcrawler a trhnutím vyprostil jeden z mečů z těla robota. „Jestli je tohle poupě, nechci to vidět, až se otevře!“

„Maj na to speciální odbor. Sakra, ten chlap nahoře se tam snad ještě dobře baví!“

„On? Vždycky,“ povzdechla si Phoenix. Téměř se ztrácela v těle ohnivého ptáka a z rukou jí sršel žár. Ten však neměl, stejně jako snaha ostatních, téměř žádný účinek. A ona nechtěla své moci příliš popustit uzdu, aby se jí nevymkla z kontroly.

„Ale má pravdu,“ zakvílel Colossus. „Podívejte, zvedá se to!“

„Ne! Nedovolte mu to, musíme se víc – whuuuuuuff... * uťala Cyclopsova slova pazoura, která vystřelila rychlostí blesku a přirazila ho na zeď. Pak ho zvedla a hodlala týmového kápa rozdrtit mezi prsty.

„Tak tohle si koukej rozmyslet, ty prokletá hromado šroubů!“ vřískla Rogue a napálila robota traverzou mezi oči. Uštědřil jí ránu omráčeným mutantem. Naštěstí stihla trochu zmírnit náraz přemetem ve vzduchu a ustála to. Zato neohrožený vůdce odletěl někam mezi kusy zbraní, vršící se okolo ve vysokých haldách.

Přes usilovnou snahu těl rostlin, plazících se kolem jeho nohou i trupu a pokoušejících se stáhnout ho zpět, obrovský plecháč s láskyplným jménem Bud pomalu vstával a útoky X-Menů po jeho štítech sklouzávaly jako kapky deště po skleněné tabuli.

„Ne! To nejde! Nedokážu ho udržet!“ zoufala si Flora. Její zelení miláčkové sice se sebevražednou ochotou šplhali po nestvůrném robotovi, ten je však bez nejmenších potíží rval z kořenů a házel na rychle uvadající hromady.

„Tě pic, kompost jsme v Danger Room vážně ještě neměli,“ komentovala to Rogue. „Jean, tohle nemá cenu,“ obrátila se na přítelkyni, která se stále ještě pokoušela marně obejít psychickou obranu nepřítele. „Na tohohle budeme muset silou, dokud mu nevyřadíme štíty.“

„Nevím, jestli si poradíme i tou silou,“ potřásla Phoenix hřívou ohnivých vlasů. Pak roztáhla ruce, urvané laserové dělo zamířilo vzduchem ke kovovému monstru a začalo ho systematicky třískat po hlavě.

„Kolik toho může tahle věc vydržet?“ dovolil si modrý mutant letmý pohled směrem k profesorovi, jehož matně rozeznávali za sklem. Sekal už hodnou chvíli do všech možných Budových míst, jež se zdála alespoň trochu zranitelná, čepele stvořené v jiném světě před dlouhými staletími lehce projížděly trupem stroje, aniž by však napáchaly nějakou výraznější škodu. Netušil, z jakých materiálů tuhle mašinu kdo uplácal, jisté však bylo, že disponovala ohavnou schopností částečné samoopravy. Podařilo se mu napůl upižlat jednu paži, ale z přerušeného obvodu vytryskl gejzír horkého oleje, který mu popálil nohu. Bojovník tedy raději zvolil taktický ústup na méně rizikové místo.

Hodně, pokýval hlavou v odpověď s úsměvem Xavier a pohodlněji se opřel. A být tebou, dávám si větší pozor.

„Was -“ rozhlédl se Nightcrawler a ve zlomku vteřiny si uvědomil, že výstraha přišla pozdě. Příliš pozdě. V hlavě mu vybuchla bolest v záplavě žlutavých hvězdiček a jeho tělo sražené střelou se zřítilo z ramene vražedné mašiny.

„Mám tě, příteli,“ usmál se Colossus a ho chytil do náruče. Což se mu nevyplatilo. Stačil jeden dobře mířený kopanec a oba muži skončili na valné hromadě v koutě.

„Přišli jsme o další dva!“ vypískla zděšeně Flora.

„Nikoliv. O jednoho,“ opravil ji Rus. Zvedal se, sice poněkud vrávoravě, jak jím rána otřásla, ale stál. A vyrazil do protiútoku.

Na někoho tak mohutného se Colossus pohyboval s překvapivou svižností. Vyhnul se palbě a před robotem provedl odraz sounož. Ocitl se na úrovni jeho hrudního koše a vší silou vykopl, načež několika salty přistál opět na zemi. Právě včas, aby ho gigantická pěst Budova, jenž se i po ráně ocelového muže pouze zapotácel, zarazila do podlahy.

„Tohle nemá výšku. Když se do něj nepustíme jako tým, nemáme šanci!“ zoufala si Phoenix.

„Pokud sis nevšimla, tak tým leží okolo nás v bezvědomí!“ zavyla Rogue. Načež se k nim připojila, neboť dostala do hrudníku přímý zásah kovovou koulí s omračujícím plynem.

Tohle se mi zdá. To není možné. Přece by nám tohle profesor neudělal... přemýšlela Phoenix, zatímco zasypávala stroj psychickou i telekinetickou palbou. V rozčilení po něm omylem hodila i Colossuse, tomu to naštěstí nemohlo už víc ublížit. Xavier se smál.

Moji milí mutanti, chtěl jsem po plukovníkovi něco, co by vám dalo ještě více práce než současní sentinelové, aby jste byli na boj s nimi lépe připraveni... ovšem musím říct, že Fury a jeho lidé odvedli vynikající práci. Tohle jsem nečekal. Koukám, že už to vzdáváte, asi bych ho měl zastavit...

„NE!“ ozval se najednou výkřik. „Hej, zrzko, neklesej na duchu, přijíždí kavalérie!“

Mutantka se ohlédla, napřed se však ujistila, že se Bud cele věnuje Floře a nenapadne ji. Přes sál se řítila smečka mutantů vyřazených v začátcích souboje, probraných a hořících touhou po pomstě, v čele pak Wolverine, který hodlal nepřítele rozdupat za to, co provedl Storm. Kolem té také výmluvně jiskřily blesky a i ostatní se tvářili více či méně nakrknutě. Spíše tedy více.

„Tak jo, lidi, je načase tý přerostlý slepenině z vykuchanejch praček ukázat, zač je toho loket!“ křikl Cyclops. „Zatím si mlátil víceméně on. Teď je řada na nás. A ne že se s ním budete párat!“

„Smůla, Cyku, tohle po mně nechtěj,“ ušklíbl se Wolverine. „Já mám naopak zásadně v úmyslu ho rozpárat.“

„Dobře, u tebe tedy udělám výjimku. Tiger, postarej se o další zraněné, zbytek za mnou!“ zavelel mutant a našteloval si paprsky na plný výkon. X-Meni se vrhli všichni zároveň na robota.