Hlavní postavy: Shifter (V), Wolverine, Storm, Nightcrawler, Gambit, Colossus,...^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Cukroví potřebujeme k atmosféře, Soba aby táhl sáně…a samosebou, co by to bylo za svátky bez Sady malého genetika? No řekněte, chtěli byste prožít tak smutné Vánoce?

Poznámka autora: Jen pro pořádek – ten chlapík, co se vám zdá naprosto cizí, je charakter, který představím (snad) na jaře. Nicky ovládá je ovládán schopností přeměny v libovolného obratlovce.
Veselé Vánoce

Před okny se ženili čerti. To ovšem neznamená, že by Kurt někoho požádal o ruku (či o jinou končetinu) i jinak než v rámci tréninku v Danger Room, jen že se zbláznilo počasí. Do absolutní bílé tmy chybělo jen málo a to málo se světlem mezi dotyčnou tmou vážně nazvat nedalo.

Bylo 24. prosince a Institut se v Předvečer vánoční propadl do útrob sněhové bouře. Bylo to pozoruhodné odpoledne. V šest hodin večer to za okny vypadalo úplně stejně, jako v deset dopoledne, což můžete v zimě říct málokdy.

Mutanti, kteří zůstávali v Xavierově škole přes Vánoční svátky (s výjimkou Beasta, který díky vánici v Institutu uvízl nedobrovolně), tak už byli přes dvanáct a půl hodiny nuceni trčet mezi zdmi staré budovy a civět z okna. A vzhledem k tomu, že tento výčet představoval již zmíněného Hanka, Jubilee, Logana, Ororo, Nicka, profesora Xaviera, Lauru, Petra, Kurta, Remyho, Annu a Rachel, nedovedl by si atmosféru v budově představit snad jen naprostý ignorant.

Jubilee, která se této bohulibé činnosti věnovala právě teď, si povzdychla a opřela hlavu o okenní rám.

„Co ten splín, Jub? Jsou Vánoce, ne?“ položila jí Rachel ruku na rameno, zatímco tou druhou přidržovala vánoční řetěz s Nightcrawlerem na druhém konci.

„To jo, ale z toho věčnýho vysedávání tady by se jeden zbláznil,“ povzdechlo si děvče a dál zíralo do neprostupné vánice venku. Okny zalomcovala meluzína.

„No tak, s tímhle přístupem bychom se zbláznili všichni,“ snažila se jí Rachel povzbudit.

„Jo, takhle šílí akorát Wolvie,“ obrátila Jubilee oči v sloup.

„Už došílel.“

„Fakt? Jak to?!“

„Stavějí stromek.“

Ve společenské místnosti opravdu probíhalo něco, co připomínalo (alespoň vzdáleně) stavění stromku. Rozdíl spočíval jen v tom, že velká borovice vejmutovka evidentně ležela příliš pohodlně na to, aby se postavit nechala, tudíž při každém takovém pokusu po chvíli spadla a zpravidla pod sebou připlácla některého z mutantů, kteří se ji s neutuchajícím úsilím snažili dostat z polohy horizontální, do polohy vertikální.

Borovice se snažila víceméně o totéž, jen v opačném pořadí.

„Tak a mam toho plevele dost!“ prskl Wolverine vztekle poté, co tvrdošíjný jehličnan už posedmé změnil jeho vlastní polohu tou svou z vertikální na horizontální.

„Klid, tavaryscz, niejak na nieho vyzraieme,“ snažil se ho mírnit Rus, zatímco ho spolu s Nickem tahali zpod větví.

„Dřív z něj já nadělám třísky,“ zabručel dotyčný ublížený mutant a vybíral zpoza košile zapíchané jehlice.

„Myslím, že to ani nebudeš muset. Ještě párkrát nám takhle zahučí a máme po stromě.“

„Dierevo cziertovo,“ zamračil se Colossus a ocelovýma rukama popadl kmen vzpouzejícího se jehličnanu ve snaze ho znovu postavit. Logan s Nickem popadli provazy přivázané ke špici a snažili se mu pomoct dostat borovici znovu do stoje.

Výjimečně je nezradila borovice, ale koberec, který pod těžkým kmenem podjel a stáhl dva mutanty na provázku za sebou. Petr se snažil stromu v pádu zabránit, ale těžiště bylo prostě a jednoduše jinde a dotyčné těžiště mermomocí toužilo praštit sebou na zem.

Nick pustil lano na kterém vlál a přiskočil Rusovi na pomoc. Do kmene vedle Colossusovy hlavy se zaryly silné pracky a kdyby býval neuhnul, obklíčená hlava by skončila v náručí statného grizzlyho. Nick opřel do kmene veškerou váhu a podařilo se mu pád stromu zastavit.

Jakmile se kmen ustálil, Logan a Colossus přiložili ruce k dílu a dostali jehličnan, který by, pokud by byl schopen myslet, byl jistě rozzuřen k nepříčetnosti tak, že by jim milerád zapíchl do patřičných míst i poslední lůžko o dvou jehlicích, zpět do toužené polohy vertikální.

A zatímco kolegové bránili stromu v opětovné vzpouře, Logan zarazil kmen hlouběji do stojanu a podepřel neustále upadávající nožičku.

Oba mutanti opatrně pustili neposednou dřevinu a chvíli vyčkávavě sledovali, jestli bude chtít padat ještě jednou. Nakonec si spokojeně podali ruce, protože statistika čtyř ulámaných větví se dala považovat v rámci okolností za zázračně příznivou.

„Jenom musíme doufat, že to nezahučí na ty, co budou věšet ozdoby,“ povzdechl si Nick, když konečně přesvědčil vlastní mutaci, aby přestala blbnout a zbavila ho medvědí mordy.

Logan jen mávl rukou. „‘Ro je opatrná. A Rogue něco vydrží.“

„Mám pocit, žie on se bojí spieš o to dierevo,“ poznamenal Rus a kolega jen přitakal.

„No, když o tom přemejšlíte takhle…asi bych měl taky obavu.“

„Neruším, pánové?“ ozvalo se trojici v myslích. Nick poskočil málem metr dvacet, jelikož nebyl s to si na takovéhle nenadálé vstupy zvyknout.

Logan se jen ušklíbl. „Už ne.“

„Výborně. Mohl by jeden z vás projít kolem skladu a přinést do kuchyně džem? A sebrat cestou tolik sebeovládání, aby záhadně nezmizely perníčky, které se tam suší?“ dodal Xavier, když si všiml, jak Wolverineovi zasvítily oči.

„Já tam dojdu,“ odpověděl Nick se smíchem a zamířil ke skladu potravin.

Ve stejnou chvíli, kdy zmizel za rohem, se za druhým rohem vynořily Rachel a Jubilee v družném hovoru.

Oba muži se podívali nejdřív na sebe, pak zpět na ně. „Kdie je Kurt?“

Rachel nasadila ten nejledovější výraz, který kdy viděli a s jedovatou doslovností pronesla jen: „Jmelí.“

Nick prolézal skladiště s čenichem nastraženým a očima na stopkách. ‘Džem, džem…kdyby řekli marmeláda, měl bych to snazší, tý je tu plný cukroví. Džem, džem…mmm…to je uzené? Nah! Džem!‘

„Á, tady jsi!“ křikl konečně, když objevil bednu sklenic s džemem všech možných příchutí. Ze zvyku zkontroloval, jestli nemá bedna díru ve dně a vynesl ji ze skladu. Kocour, který viděl, že se nese jídlo, se okamžitě přikradl a otřel se nosiči o nohu s žalostným zamňoukáním, jež se vzápětí změnilo v šílené zavřísknutí.

„Mistiqu, ty zvíře pitomý!“ zaúpěl Nick a nadskočil, protože netušil, pod kterou nohou kocouří ocas skřípl. Mystique zaprskal jako vzteklá zásuvka o třech stech voltech a zmizel od mutanta co nejdál.

Nick si jen povzdechl a s utěšující myšlenkou, že už se nemusí starat o to, že na nějaké kočičí příslušenství šlápne, se vydal do kuchyně.

„Nazdárek,“ pozdravil trio nad cukrovím.

„A, skvěle. Džem si to přikvačil!“ zaradovala se Storm.

„No bezva, hoď sem flašku meruňky,“ výskla na něj Anna a položila zpracovávané těsto, které kdyby mohlo, úlevně by zaúpělo. Být zpracováváno Rogue nepatřilo zrovna mezi nejsilnější tužby průměrného těsta.

Nick procházel lahve systematicky, ale Remy ho odšoupl stranou. „Dovol, homme, tohle je práce pro kavalíra.“

Mutant jen obrátil své dvoubarevné oči v sloup a rozhodl se dotyčného ‘kavalíra‘ ignorovat. Místo toho zavětřil a nahlédl přes rameno Ororo. „Áá, skořice?“

„Mhm. A taky vanilka, hřebíček, mouka…a tak dále,“ odpověděla žena. „Co Logan, ještě jim ta borovice stávkuje?“

„Ba ne, už stojí. Měl jsem vyřídit, že máš tady s Anne vyrazit na zdobení.“

„A tuhle bandu nechat v kuchyni? Ani omylem, sežerou to a co my pak dáme na stůl!“ šlehla Rogue pohledem po Remym, který se tvářil, že nenápadně stopí ovocné košíčky v počtu vyšším než jeden.

„Klid, měly by to tu vzít Jubilee, Rachel a…kruci, jak…á, Laura,“ dodal mutant, když si vzpomněl, jak se dotyčná jmenuje.

„No budiž,“ řekla Rogue a přestala výhrůžně šermovat nožem. Místo toho plácla marmeládu, která se na něm ještě z posledních sil udržela, mezi dva kusy připraveného pečiva. „Zkus to, ať mám představu.“ S těmi slovy hodila cukroví Nickovým směrem.

Mutantovy rysy přeběhly z lidských do psích a zase zpět, jak kousek v letu chytil a zchroupal. „Mmm…není špatné. Ale trochu suché, té marmelády bych dával víc.“

Anna jen přikývla a pokračovala dle udělených připomínek. Zato Gambit se zatvářil jako u mučení. „A já nic?“ zeptal se s výrazem nakopnutého Lockheeda.

„Ne, tebe znám, ty bys mi to pak spořádal celý!“ prohlásila Rogue neústupně. Nick mezitím z mísy uzmul jeden pražený ořech s čokoládou a nenápadně se vytrácel zpět ke společenské místnosti.

„Nicku?“ zavolala za ním Storm.

„Áno, madam?“

„Vyřiď, že přijdeme za chvíli.“

Mutant jen přikývl. Beztak věděl, komu to patřilo.

Když konečně Logana našel, rozmotával s Petrovou pomocí Kurta, který visel zauzlovaný v girlandě nad oknem. „Mám se ptát?“

„Jmelí!“ usmál se něj Rus a zamotaný mutant jen otráveně zabručel.

„Aha. Mimochodem, Logane, tohle jsi chtěl?“ Natáhl k Rosomákovi ruku s ukradeným ořechem.

Ten po dotyčném objektu lačně chňapl a uchvátil ho. „Vynikající! Seš lepší zloděj než cajun.“

Nick jen mávl rukou. „To zdaleka ne. Ale ještě mě nikdo z ničeho nepodezřívá předem.“

Wolverine jen pokrčil rameny a s výrazem naprosté blaženosti chroupal ořech.

„Hej!“ připomněla se ozdoba na girlandě. „A co já?“

„Pogodi, přieteli, už to skoro…“

RRUP! PLESK!

„Jau!“ zařval Kurt, když se poslední uzel utrhl a on i s girlandou skončil dva a čtvrt metru pod původní polohou. „Tohle ti vrátim, ty…ty...Dreckspatz!“

„Klídek, ocasáku, beztak už ti pád na hlavu ublížit nemůže.“

„TY! Ty si mě nepřej!“ zasykl obviněný, protože mu bylo jasné co tvoří nevyřčenou část věty. Vyskočil a pustil se za Loganem se sliby strašlivé pomsty.

„Proč mie to neprzekvapuie?“ povzdechl si Petr a sesbíral potrhanou girlandu dřív, než se o ni stihnou přerazit.

„Zatracenej strom! Udělám z něj pařez!“ prskala Rogue, když se jí borovice už potřetí snažila taktně naznačit, že se rozhodně nenechá ověšet žádnými lesklými ptákovinami, o násilném svazování do řetězů a světlech nemluvě. Tedy, alespoň dobrovolně to nebude.

„Klid, Marie, už jen kousek,“ snažila se ji uklidnit kolegyně, zatímco jí vyndávala z vlasů jehlice.

„Přísahala bych, že mi to dřevo jde po krku!“

„To je dost možné. Koneckonců, vybírali ho Remy a Jubilee,“ pokrčila rameny Ororo a proudem vzduchu zvedla další část čokoládových ozdob. „A když mluvíme o záškodnících, nezdá se ti, že toho v té krabici bylo víc?“

„Nezdá, bylo. Leč více není. Prostinká rovnice o třech známých firmách,“ prohlásil Beast vysedávající v lenošce u krbu a otočil na další stránku objemného životopisu s titulem „Coeur de Lion“.

Storm si jen povzdechla a rozhlédla se. „Kde vlastně…“ Ostré BAMF provázející Kurtovu teleportaci se ozývalo už značnou chvíli, do toho dupání něčeho, co vypadalo na dožraného Wolverinea, nezřetelné pokřikování a…zdálo se jí to, nebo slyšela klapat kopyta?

„Slibuju, že to bylo naposled, co jsem ochutnávala rumový kuličky!“ prohlásila Rogue náhle rezolutně a vytrhla tak Ororo z přemýšlení.

„Proč to?“

„Protože jsem právě viděla kolem dveří projít Rudolfa, jenom bez rolniček a postroje.“

„Rudolfa?“ zvedl Hank hlavu od knihy a posunul si na čenichu brýle.

„Soba Rudolfa. Přísahala bych, že prošel kolem.“

Z chodby se ozval hurónský smích. Zpoza rohu se vynořil nejdřív Wolverine, kterého následoval chechtající se Kurt a za nimi přišel samotný předmět doličný s rozesmátou Jubilee na zádech.

„Myslím, že se můžeš s klidem vrátit k rumovým kuličkám,“ usmála se Storm na svou kolegyni a pověsila na větev poslední ozdobu. „Tak. A jsem nesmírně ráda, že tu není Lockheed.“

„Hm, ale nezapomeň, že tydlenc dva tu zůstali,“ mávla Rogue rukou směrem k nejpravděpodobnějším pachatelům velké cukrové loupeže. Dva osočení mutanti a sob si vyměnili spiklenecké pohledy. „Neřikej, že ty taky! Chlape, ty ses teda chyt pěkně mizerný společnosti, jen co je pravda.“

Sob se jen rozpačitě podrbal parohem na rameni.

„Tak jak jde strom?“ zeptal se Nightcrawler, aby uhnul od tématu možných mezimutantských paktů.

„Hotovo, chybí jenom špice,“ řekla Storm a snesla se zpět k zemi.

„Žjů!“ vypískla Jubilee, protože jí bylo jasné, co to znamená. Seskočila ze sobího hřbetu a vzala od Ororo velkou vánoční hvězdu, ale pak se zarazila. „Ale, když seš tu teď ty ten novej, asi bys to měl…“

Nick zafrkal a potřásl hřívou. Pak sklonil hlavu a vysadil si děvče za krk. Přinutil svou zvířecí podobu stáhnout se natolik, aby dokázal vylézt po štaflích, a natáhl šíji. Jubilee se zapřela o rozložité parohy a usadila hvězdu na špičku borovice.

„Sedí jako ulitá, petite,“ prohlásil Gambit, když (samo sebou pečlivě kontrolován Rogue) poskládal na stůl všechny tři mísy cukroví.

Nick opatrně seskočil ze štaflí a postavil Jubilee zpět na pevnou zem.

„Ty, mladej, co takhle na tebe navlíknout červenej nos a postroj?“ nadhodil Logan se smíchem, když si kolegu-soba prohlédl.

„Jo, a abych lítal a rozvážel dárky, to bys náhodou nechtěl?“

„No když o tom tak…“

„Ani nápad, z toho věčného ‚Ho, ho, ho!‘ bych se zbláznil!“ Nick neměl americkou variantu Dědy Mráze rád. Ani trochu.

„A kdo to za tebe vezme, zlato?“

„Zkuste si podat inzerát.“

„Ja, už to vidím! Hledá se sob s hnědým kožichem, parohama, červeným nosem…“

„Copak soba můžeš hledat jako zločince nebo deštník?“

„‘Ro má recht. Tak jsme bez soba. Dovedete si představit ten strašnej smutek, až Sinister ráno vstane a nenajde pod ozdobeným koštětem ani to uhlí?“

X-meni propukli ve sborový smích.

„Oi, přímo umře steskem!“ zavyl Gambit.

„Myslíte, že ani kámoš Apoc mu nic nedá?“ zeptala se Rachel.

„Dobře, tak se opravim no. Ráno Sinister vstane a pod ozdobeným koštětem najde malej balík s nadpisem ‚Sada malýho genetika‘ a vzkazem ‚Můj nejdražší Siníku, veselý Vánoce, kéž ti skarabi ohlodaj kosti!‘“

„No tak to bude katastrofa,“ zasípala Anna když konečně popadla dech.

„Přišel jsem o něco?“ zeptal se Xavier taktně, když dorazil do místnosti a našel své studenty v různém stavu smíchem způsobeného rozkladu.

„Snad se ani neptej, Charlesi. Snad se ani neptej,“ zavrtěl Hank hlavou.

„Hele! Už nesněží!“ výskla Jubilee a vyskočila na lavici pod oknem. Vánice utichla a s výjimkou několika posledních vloček snášejících se z oblohy. Hvězdy a srpek ubývajícího měsíce už zakrývalo jen několik málo mraků.

Logan se naklonil ke Storm. „To ty?“

„Já? Já nic, to samo,“ pokrčila rameny s nevinným výrazem.

„Jo, tak ono samo…“ založil mutant ruce na hrudi a změřil si ji pochybovačným pohledem.

„Už byla stejně na ústupu. Mimo to, to jeho bručení už začínalo být nakažlivé,“ zamumlala Ororo a ukázala palcem na modrého lva, který se rozsvítil jasněji než všechny žárovičky na stromě dohromady.

„Genuinamente? Vánice je u konce?“ Beast zaklapl knihu tak rychle, že mu v ní zůstaly chlupy. „Tedy, Charlesi, víš jak bych chtěl zůstat, ale dal jsem Cecilii své slovo a…“

„My to tu bez tebe nějak přežijem, kámo.“

„Ale bude to teda zatraceně těžký, to jo.“

„Prosímtě jdi už, nebo se tě nedočká ani na Silvestra,“ ušklíbla se Rogue a spolu s Jubilee a Gambitem vyhnala blaženě se usmívajícího mutanta ze společenské místnosti.

„A pozdravuj jí!“

„Proč mám pocit, že na to samym blahem zapomene?“

Když se večer nachýlil, slezlo se zbývající osazenstvo školy – včetně Mystiqua, který si ovšem z pochopitelných důvodů držel od Nicka odstup – u klavíru. Mezinárodní X-sbor si vybral jak několik univerzálních, tak i zcela unikátních koled, které ovšem mohl zpravidla zpívat leda tak zástupce dané země. Zazněly ruské, polské, německé i jiné a kupodivu ani každý rok nesmírně oblíbená multilingvní Tichá noc nezněla tak rozladěně, jako loni. I když jak s postupem času lehce nabývaly promile (a Jubilee se rozčilovala, že je jediná, kdo nic nesmí), kvalita zvuku se lehce rozostřila, stejně jako vidění některých muzikantů.

Čím dál tím víc se přecházelo od zpěvu k přátelskému hovoru. Koneckonců, v roce měli pouze dvě příležitosti se v klidu sejít – z čehož si minimálně jeden termín vybral nějaký magor ke zničení světa. Museli doufat, že alespoň na svátky si dá Země s tou zkázou, věčným zatracením a tuňákovou omeletou pokoj.

Storm se opírala o balustrádu terasy, naslouchala napůl šumění větru a napůl konverzaci za sebou.

„Neplánuješ další slotu, že ne?“

Mutantka se otočila za hlasem. Wolverine stál opřený o rám dveří a v očích mu svítily poťouchlé ohníčky.

„Měla bych? Neříkej, že bezmezně toužíš dostat kroupou do hlavy.“

Loganovi uniklo jen tiché zaúpění. Ještě si pamatoval jak to bolí Storminou extra tvrdou extra velkou kroupou mezi oči. „Ne, to fakt ne.“

Dvojice na terase nezůstala zbytkem týmu zapomenuta. Alespoň jeho částí ne. Remy šťouchl Kurta loktem do žeber, čímž málem způsobil jeho udávení na vanilkovém rohlíčku. Než ho kolega stihl patřičným způsobem libovolnou končetinou uškrtit, všiml si taktéž toho, na co se ho rudooký mutant snažil upozornit. Oba se na sebe záškodnicky zašklebili.

Kurt ocasem popadl za límec nejvhodnější oběť a přitáhl ji k nim. „Ty, Nicky, jsi pro malý výlet?“

„No, záleží kam,“ odpověděl muž upřímně a změřil si je podezřívavě.

„A umíš takovou tu vošklivou ještěrku, co se přicucává ke zdi?“ zeptal se ho Gambit.

„Copak ji neumí Kurt sám? Poslyšte, mám se ptát, co vy dva kujete?“

„Nein, jak jsi řekl sám, nejsi ještě tak podezřelý. Poslouchej, uděláme to takhle…“

Duo na terase bylo prozatím vůči jejich nápadu v nevědomosti.

„A potřeboval jsi něco?“

„No, jo, vlastně jo. Něco pro tebe mám,“ zabručel mutant, když ho vrátila k původní myšlence.

Ororo překvapeně povytáhla obočí. „A to nepočká do rána?“

„Ne. Teda, počkalo by, ale rád ti to dám osobně. Á, tady je,“ vydechl konečně, když si vzpomněl, do které kapsy má sáhnout. Vzal Storminu dlaň do své a vložil do ní malý chladný předmět.

Na drobném řetízku se lesklo stříbrné pírko, vypracované do nejjemnějšího detailu, a lehce cinkalo, jak oťukávalo malý X-menský znak, který byl hned vedle něho. Pírko se lehce třepotalo a odráželo světlo hvězd.

„Páni. To je nádherné.“

„Jo? To jsem rád,“ vydechl Wolverine ulehčeně.

„Díky, Logane,“ usmála se a vřele kolegu objala.

„Rádo se stalo,“ odpověděl mutant. Pak si povzdechl. „Ty, taky máš ten pocit?“

Storm se mu překvapeně podívala do tváře. „Jaký pocit?“

„Pocit, že nad náma právě prolez dvoumetrovej gekon.“

Ororo zdvihla hlavu a zamyšleně si prohlížela římsu nad nimi. „No, o tom sice nic nevím, ale zase bych přísahala, že to jmelí tu ještě před chvílí neviselo,“ nasadila výraz totožný s tím Wolverineovým. Nebylo těžké dát si tady dohromady dvě a dvě.

„Myslim, že ho ty schopnosti zase rychle odnaučim.“

„Chi chi chi,“ ozvalo se tiše shora. Mutanti se na sebe podívali.

„Má cenu kazit mu tu radost?“

„Ne. Ale je mi jasný, kdo ho naved, a těm tu radost neudělám,“ zabručel Rosomák a poslal směrem, kterým tušil skryté záškodníky, ne zrovna hezké gesto.

„A ani mě ne?“ předstírala mutantka nevinný výraz.

Logan se ušklíbl. „Že seš to ty…tak pro štěstí.“

Zašustění křídel je nemohlo vyrušit, jejich stín už vůbec ne. Za to rána, která se ozvala vzápětí, ta už to dokázala. Storm se smíchem opřela hlavu o parťákovo rameno, Logan jen zaúpěl a obrátil oči v sloup.“

„To je idiot!“ Ororo po něm loupla okem. „Co?…No tak dobře, jdu ho sebrat!“

Mutant jen potřásl hlavou, vyhoupl se na balustrádu a skokem hlubokým, bržděným silným větrným proudem odspoda, zapadl do závěje. Pak se dobrodil až tam, kde zažil jeho kolega blízké setkání sedmého druhu s příslušníkem rostlinné rodiny Picea Alba.

Vrazil ruku do sněhu, chvíli šmátral, až vytáhl límec košile, v němž vězel šklebící se mutant. „Malá rada pro příště, mladej. Až zas někam poletíš po vlastních, radši čum před sebe.“

„Chybička se vloudila,“ pokrčil Nick rameny, oklepal ze sebe postupně tající sníh a vytahal si z ošacení několik polámaných větviček. „Tak.“

„Což o to, tobě to patří. Ale co ten nebohej strom? Nemoh‘ sis to napálit do tý hnusný borovice nahoře?“

„No, což o to, to jsem klidně mohl, ale zaprvé tím směrem jsem neletěl a zadruhé, tam by bylo celkem jasné, kdo z nás by šel k zemi dřív.“

„Hele, nerozumuj a radši pojď,“ uťal ho Logan a vyrazil ve vyšlapaných stopách zpět do vyhřáté společenské místnosti. Večer zdaleka ještě nekončil a on rozhodně nechtěl přijít zkrátka, co se sladkého týče.

Konec