Hlavní postavy: Wolverine, Karakal (V), Gambit, Jean, Profesor Xavier, Iceman, Storm,...^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: I takhle můžou vypadat mezilidské vztahy. Možná občas potřebujeme dostat přes držku, abychom si uvědomili, že za to ten druhý nestojí a možná nestačí pravdu jenom slyšet. Občas si jí musíme taky prožít na vlastní kůži, abychom zjistili, že nám na tom druhém záleží.

Poznámka autora: Co se škádlívá, rádo se mívá. Jenže Logan a Phoebe to nevzali za zrovna dvakrát šťastný konec. A všechno nasvědčuje tomu, že ti dva k sobě cestu nenajdou.

Kapitola I.
Poznámka autora: Co se škádlívá, rádo se mívá. Jenže Logan a Phoebe to nevzali za zrovna dvakrát šťastný konec. A všechno nasvědčuje tomu, že ti dva k sobě cestu nenajdou.

To protivné pípání bude její hrob.

'Měla bych si pořídit budík s nějakou přijatelnou melodií. Mohl by třeba zpívat: Klidně spinkej, máš ještě dost času, opovaž se vylézt z postele.'

Bezva. K čemu by takový budík potom asi byl dobrý?

Vymotala se ze svých dvou peřin a dvou polštářů a s ustláním postele se nenamáhala. Stejně do ní zase večer vleze. Za předpokladu, že půjde všechno dobře. Co je vlastně dneska za den?

Jako mátoha přešourala velký pokoj, který už skoro tři týdny obývala a zastavila se u boční stěny skříně na oblečení. Tady měla své lístečky s poznámkami, co musí udělat. Dělala to tak odjakživa, protože kvůli jedné věci dokázala zapomenout na tři další a tyhle malé různobarevné papírky jí pomáhaly pamatovat na nové povinnosti, které na ní padly když sem přišla. Celá tahle věc však měla jednu drobnou vadu. Bylo tu těch papírků tolik, že sama ve skrytu duše začala propadat depresím, jak je nemožná a že neudrží ani nic tak prostého jako rozpis služeb. Do toho všeho se z ní ten mrňavej mutant intenzivně snažil vymlátit duši a maskoval to dosažením fyzické kondice ostatních členů týmu. Strhla několik neaktuálních papírků a hodila je do koše. Vykoukla ven z okna, aby zjistila, že je ještě tma jako v pytli a opět prší. Půlka listopadu a ono jenom prší a prší a prší. Trocha sněhu by nebyla?

'Tak co mám dělat v sobotu? Kde je ten mizernej žlutej mrňavej papí…. A do prkenný vohrady!'

Ranní hygienu provedla v cukuletu.

Vytáhla šuplík se spodním prádlem a popadla dva kusy oblečení, co byly nahoře. Otočila se, nakráčela k posteli pro tričko a kalhoty, když tu ke svému nemalému zděšení zjistila, že všechny, skutečně všechny kusy jejího spodního prádla jsou svázány k  sobě do dlouhého řetězu. Podprsenky střídaly kalhotky a tvořily dlouhého barevného hada.

Zoufale zaúpěla. Zkoušela uzly rozmotat, jenže prádlo bylo svázáno nějakým podivným, zatraceně pevným a důmyslným uzlem a za žádnou cenu nechtělo povolit. Jak se snažila uvolnit jeden kousek prádla, vedlejší naopak utahovala ještě víc než byl. Geniální práce. Nikdy by nevěřila, že mezi X-Meny bude potřebovat i znalosti vázání uzlů. Popadla nůžky a zase je odložila.

'Kurňa. Mám deset kousků oblečení a nemůžu postrádat ani jeden.'

Nakonec na nůžky došlo. Z jednoho konce řetězu vysvobodila kalhotky za cenu fatálních ztrát na kusu oblečení se kterým byly pevně svázány. Až zjistí, kdo má tohle na svědomí, šeredně si to odskáče. Jenže kde není pachatel, není pomsta. Podprsenku oželela a natáhla si tričko bez rukávů rovnou na tělo. Nakonec navlíkla mikinu a zapnula jí až ke krku. O vteřinu později už mazala po chodbě do kuchyně.

„Už jsem si myslel, že ani nepřijdeš,chérie,“ zazubil se na ní rudooký mutant.

Šlehla po něm zkoumavým pohledem. Dostal by se k ní do pokoje? Rozhodně ano. Jenže společně s ním ještě půlka školy. Mohli vedle ní střílet z děla, udělat si velmi hlučnou a velmi veselou párty a stejně by jí z peřin jenom těžko dostali. Rozhodně ne před pátou hodinou ranní. A pak že tvrdý spánek je dar.

„Ále měla jsem takový vleklý a zauzlovaný problém,“ otráveně se kolem něj protáhla, aby mohla připravit čaj a kávu pro ostatní.

Protože se jednalo o spodní prádlo, automaticky vyřadila všechny mutantky. Tohle by žádná ženská jiné ženské neudělala. Tedy pokud by neměly mezi s sebou nějaký hodně vážný problém kupříkladu jednoho muže, ale to tu nebylo. S mutantkami zde vycházela dobře. Co je v domě, není pro mě. Ehm Logan je sice v domě, ovšem zarputilý samotář. U něj měla stoprocentní jistotu, že by nikomu do zelí nelezla. Zase se přistihla, že na něj myslí a přitom jí tolik lezl na nervy! Možná právě proto, že jí tak lezl na nervy a přišel jí šíleně protivný, mrzoutský a nepříjemný, tak na něj tolik myslela. A nebo…?

'A dost! Jen si vzpomeň, jak tě vyválel v bahně venku na zahradě, stál nad tebou jak nad nějakým ubohým hmyzím tvorečkem a škodolibě se chechtal jako šílenec. Je to magor! Tak už se sakra holka vzpamatuj a pusť ho z hlavy!'

Připravovala s Remym snídani a po očku sledovala hodiny, aby nepřišla pozdě.

„Měla by sis pořídit hodinky,“ zasmál se Remy, když jí už drahnou chvilku pozoroval, jak nervózně každých dvacet vteřin¨ hypnotizuje hodiny na troubě.

„Leda vodotěsný potápěčský cibule co snesou pět set metrů pod hladinou. Všechny ostatní dřív nebo později utopím,“ odfrkla si.

„Mě zase explodují,“ zasmál se. „Ale kdybys chtěla, mohl bych ti nějaké takové opatřit.“

„Počkej, opatřit nebo koupit?“

Zatvářil se nadmíru dotčeně, ovšem při poťouchlém výrazu jejího obličeje zase rychle roztál. „Koupit, samozřejmě,“ dodal tajemně.

„Ne, Remy, díky,“ zavrtěla mutantka hlavou a znovu se zadívala na hodiny. Má ještě pět minut.

„Ale čaj si se mnou dáš, než se přiřítí zbytek. Neboj, napíšu ti omluvenku,“ dodal se smíchem.

„Ha ha, moc veselý. Jako by mi to u Logana bylo něco platné,“ zatvářila se nadmíru kysele.

„Skákáš jak on píská a jemu to náramně vyhovuje,“ mrknul na ní a nalil jí hrnek ovocného čaje. „Tak si sedni,“ přisunul jí židli a tlakem ruky na rameno jí posadil.

„Neskákám jak on píská,“ zavrčela nevlídně. „Dostala jsem to jako rozkaz od velitele a krom jiného má pravdu. Zatímco vy uběhnete kolečko pod dvě minuty, já to běžím od snídaně do oběda.“

„Ale tak hrozný to zase nebude,“ položil na talířek kousek domácího koláče a přistrčil to směrem k ní. „Náhodou na nováčka jsi celkem fit. A krom jiného mužstvo je dočasně zpoloviny zasádrované, takže o nějaký kondici nemůže být nejmenší řeč.“

„Já možná ano,“ zasmála se. „Jenže mý plíce a svaly už ne. A mám takový neodbytný pocit, že by mi to natřel i Bobby, kterej chudák odnesl mou sádrovací mánii nejvíc.“

„Přijde mi to, nebo si stěžuješ?“

„Nestěžuju,“ zavrtěla hlavou. „Jsem naštvaná sama na sebe. Ať dělám co dělám, jsem pořád pomalá, neohebná, slabá a nemotorná.“

„Říká on,“ skočil jí do řeči. „Nesmíš mu hned všechno věřit. Jenom tě provokuje, abys víc zabrala, dělá to každýmu. A čím víc zuříš, tím větší má z toho radost a tím víc se tě snaží zašlapat do země. Ukaž mu páteř a…“

„A on se bude snažit ještě víc. Já vím,“ doplnila všeobecně známou věc. Nalila do sebe hrnek s čajem a zvedla se ze židle. Zase přijde pozdě. Ale co. Připravovala pro ostatní snídani a nemohla najít cukr.

Ve dveřích se ještě otočila. Remy právě vytahoval ze šuplíku špejli. Na hřbetu ruky jí strčil pod sádru a s neuvěřitelně labužnickým výrazem se začal drbat. Neubránila se smíchu.

„Tobě se to směje!“ přesunul špejli na druhý konec sádry pod rameno. „Ty nevíš, jaký to je.“

„Ale vím. Nejsi jediný na světě, kdo má něco v sádře. Co má říkat chudák Iceman? Hádám, že až ho rozloupnu jak langustu, bude mít pod krunýřem dobrý dvě kila podobných ulevovacích pomůcek. Ještě to pár dní vydržte.“

„Jenže Iceman má celý arzenál dívek, co ho obskakují a jemu to náramně vyhovuje. A na chudáka Gambita každý zvysoka kašle,“ zavrčel a pokračoval v náruživém zbavování se svědění, které mu sžíralo kůži pod sádrou.

„Já mám takový pocit, že hned teď zajdu za Rogue a všechno jí za tepla vyklopím. Jak si tu stěžuješ, jak na tebe všichni kašlou,“ pronesla lehce se zdůrazněním slova „všichni“ a přitom se tvářila nadmíru škodolibě.

„Non! “ škemral se smíchem.

„Bon,“ zazubila se. „Ale jenom proto, že umíš tak pěkně škemrat.“

Šťastně přikývl. Poslední co potřeboval bylo, aby se na něj Rogue hněvala, i když ani na moment nevěřil tomu, že by Phoebe skutečně šla a řekla jí to. Sledoval jak mizí ve dveřích a poslední co zahlédl byl konec jejího copu.

„Jdeš pozdě,“ probodnul jí očima jen co otevřela dveře tělocvičny a strčila nohu dovnitř. Stál uprostřed velké zápasnické žínky, na které tu trénovali bojová umění a tvářil se nadmíru naštvaně.

'No tak se nezblázni. Děláš, jako bych ti ukradla pět minut z poslední půlhodiny života.'

„Dělala jsem snídani a krom jiného někdo mi svázal dohromady oblečení. Takže si to vyřiď s tím vtipálkem. Nahá ti sem chodit nebudu.“

Otočil se k ní zády a spokojeně se zazubil. 'Tak tohle se mi povedlo. Opravdu spí jak zabitá.' Nártem bosé nohy podebral hůl a hodil jí po mutantce. Obratně jí zachytila a zula si boty.

„Vážně ne?“

'Za ten poťouchlý výraz tě přetáhnu po zádech, zakrslíku! Určitě v tom mym prádle máš prsty ty, šmíráku. Počkej, udělám ti z postele rybník!'

'Neuděláš,' proneslo realističtěji uvažující druhé já. 'Tenhle chlápek slyší věci ještě dřív než se šustnou a huláká na tebe už když stojíš deset metrů od dveří. To jsem mrtvá zvědavostí, co chceš vymyslet.'

„Vážně ne,“ vydechla aby se uklidnila. Jestli jí zase vytočí, zmaluje jí hrb jak psovi. Jenže on jí ho zmaluje stejně. Zvlášť když si připravil tyhle dvě násady na smetáky. Nechápala, k čemu jí bude dobrý, že bude umět zmlátit padoucha dřevěnou holí. Každej normální padouch jí usmaží nějakou svou mutantskou schopností nebo vytáhne bouchačku a zastřelí jí na fleku jako vzteklýho kocoura.

Jenže doposud se trénovalo v sestavách a o přímém souboji nebyla řeč. Tohle bude problém.

„Škoda,“ pokrčil ledabyle rameny a zvednul hůl oběma rukama a vykročil k ní. „To budeš trénovat v tomhle hubertusu?“

'Dobře chlípná rosomáčí hlavo. Zatancujem si.'

Shodila mikinu a jemu při pohledu na ňadra rýsující se pod přiléhavým tričkem a ještě ke všemu bez podprsenky vyschlo v krku. 'Tak tohle se mi vážně povedlo', projelo mu hlavou a nasucho polknul. Znovu vykročil a připravil se k útoku.

„Moment!“ jasný hlas proříznul halu.

„Co zas?“ zvedl oči k nebi.

„Jednu věc, mistře,“ obrátila k němu obličej a skrz brýle hypnotizovala jeho modré oči. „Neber mě přes žebra v podpaží, buď tak laskav.“

„Jseš lechtivá nebo co?“ zasmál se.

„Mysli si co chceš, ale trvám na tom,“ pronesla stejně rozhodně jako když se poprvé pohádali.

„Dobře, dobře,“ pronesl znuděně. „Ale teď už ukaž co v tobě hnípe.“

Protáhla si úklony hlavy krční páteř a lehce protočila hůl v ruce.

„Frajeřinky, frajeřinky,“ zamračil se. „Ovšem přijít včas, to už se naší slečně nechce.“

„Bla bla bla bla bla. Budeš kecat nebo udělovat lekce?“

Zaútočil rychle, tvrdě a přesně. Tak jak měl ve zvyku. Nikdo nebude beztrestně provokovat Wolverina. Říkáte si o lekce? Taky je dostanete.

Dřevo dopadlo na dřevo silou parního válce a intenzitou tsunami.

Mutantka odrazila první sérii útoků završenou ranou mířící pod kolena. Včas se odrazila a saltem nazad zachránila klouby od velmi bolestivého zásahu.

„Fajn,“ vycenil chrup. „Jsi rychlá.“

„To má být forma pochvaly? Ukaž, nemáš horečku, bobečku?“ natáhla ruku k jeho hlavě. Věděla, že ho nemá provokovat, jenže si nedokázala pomoc. Jsou zkrátka věci, které jsou silnější než ona.

Bleskově protáhl hůl za zády a vedl úder seshora, aby jí klepnul přes prsty. Svižně ucukla aktuálně ohroženou rukou, zapřela hůl v druhé ruce o loket a udeřila těsně vedle jeho prstů svírajících hůl. Ruka s holí vylétla vzhůru a než stačil opět převzít kontrolu nad vlastní končetinou, mutantka použila hůl jako odrazovou pomůcku, vymrštila tělo a kopnutím snožmo doprostřed rozložitého hrudníku, ho konečně poslala k zemi. Jenže to by nebyl Logan, aby se z toho nedostal. Když ucítil pod zády matičku zemi, sbalil tělo a kotoulem vzad se octnul zpět na nohách.

Mutantka sledovala ten vpravdě úžasný akrobatický výkon a v rámci čestného boje počkala až znovu sebere hůl, kterou po cestě pustil z ruky, aby si nevykloubil rameno.

'Lepší se,' pousmál se v duchu spokojeně. 'Čas na další lekci. Tentokrát víc ze života, vodoměrko.'

„To vůbec nebylo špatný,“ pochválil jí.

„Co..cože?“ její obočí vylétlo kamsi vzhůru a pokud existuje něco jako čisté ohromení, stálo by ve slovníku pojmů vedle hesla čisté ohromení jméno Phoebe Deveraux.

Mutantka bojovala s touhou hrdě vypnout hruď, znovu se zeptat, jestli opravdu není nemocný, skočit si na ošetřovnu jestli opravdu slyší, či není pod vlivem nějakých halucinogenních látek. Jakákoliv podobná slova chvály od něj až doteď neslyšela.

Nečekal až se vzpamatuje z toho šoku, který jí jasně viděl v obličeji a znovu zaútočil.

Jestli to udělal jenom proto, aby jí vyvedl z koncentrace nebo jí opravdu pochválil, těžko říct. Možná to ani on sám nevěděl. A nebo to věděl až příliš dobře.

Opravdu jí to vyvedlo z rovnováhy. Mladé mutantce přeci jenom svitla jiskřička naděje, že není až takový parchant jak se chová a že by čistě teoreticky mohla doufat v něco víc, ať už by šlo jenom o přátelství.

Jak si tak v duchu v živých barvách vykreslovala zářivou budoucnost po Loganově boku, stalo se to, co se stát mělo. Přestala sledovat boj a bezděčně se byť na krátký okamžik odkryla. Trest za nepozornost přišel záhy.

Nepraštil jí moc. Nešel do toho plnou silou, spíš to chtěl pojmout jako výchovné upozornění na nehoráznou nedbalost, jenže neměl nejmenší tušení, co tou ránou přes levý bok hrudního koše způsobí. V zápalu boje docela zapomněl na její žádost.

Bylo to jako rána holí přes obnažené dásně.

Její tělo se bolestí prohnulo a k mutantově údivu se složilo k zemi jako hromádka z karet. Z hrdla se jí vydral bolestivý sten a jen zázrakem se jí podařilo udržet vědomí. Z očí se jí vyvalily slzy a skrz pevně sevřené zuby těžce dýchala.

Nechápal co se děje, naklonil se nad ní a položil jí ruku na rameno, ale vztekle ho odstrčila. Ozval se další bolestivý sten a mutantka se s velkou námahou přetočila na všechny čtyři. Zavětřil. Cítil krev.

Teď teprve viděl příčinu jejího stavu. Na žebrech v podpaží se na oranžové látce nejprve objevily tři dlouhé krvavé čáry.

V první chvíli mu zatrnulo. Drápy přeci nepoužil, tak jak to, že krvácí?

Krvavé linky se slily v jeden velký flek a mutantka se sebrala na nohy. Celá levá polovina její osoby jako by se zmenšila. Stáhla se do sebe a mutantka teď působila dojmem zvoníka od Matky Boží.

Nadechnul se, ale ona ho předešla.

„Jseš hajzl, Logane.“

V těch třech slovech bylo takové množství zášti, že jen marně pročesával paměť, kdo mu takovým způsobem naposledy něco řekl. Sledoval jí, jak se šouravým vrávoravým krokem belhá pryč a když se shýbla pro mikinu, chvíli to vypadalo, že už se nenarovná.

Narovnala. A snažila se toho malýho zmetka nechat za sebou tak rychle jak jen to šlo.

Stál tam jako kdyby mu Iceman uvěznil nohy do kvádru ledu o hraně jeden metr. Teprve až když prošla dveřmi tělocvičny, dostavil se restart vědomí. Rozběhl se za ní.

Neběžel daleko. Našel jí v bezvědomí na podlaze pár metrů za dveřmi.

„Zatraceně, vodoměrko. Co mi to děláš,“ zamumlal a opatrně jí sebral ze země. Kdyby teď někdo z X-Menů viděl s jakou dávkou něhy jí přivinul do náruče a spěchal s ní na ošetřovnu, asi by tomu nevěřil.

Ženské ruce navlečené v chirurgických rukavicích rozstřihly látku a opatrně odlepily látku nasáklou krví z žeber. Obočí nad zelenýma očima se svraštilo a mutantka s ohnivě červenými vlasy odfoukla neposedný pramen vlasů z obličeje.

„Jak to vypadá, Jean?“ natáhl profesor Xavier krk, aby lépe viděl.

Mutantka vatovým tamponem setřela krev z kůže, aby se vzápětí z pod kožního záhybu mezi žebry zvolna vyvalila jiná.

„Dost to krvácí,“ zamumlala soustředěně a malým retraktorem rozevřela první žaberní štěrbinu v prostoru mezi žebry. „Je to zhmožděné a dost to prosakuje. Nevím co s tím. Nejsem odborník na ryby.“

„Paryby, když už. A vyndej tu studenou kovovou věc, hrabeš se mi v tom jak bába v koksu.“

„Phoebe!“ Jean se lekla tak až nadskočila. „Mohla jsem mít infarkt!“ naoko jí vyplísnila. „Jak ti je?“

„Jako by mě někdo praštil klackem přes žábry,“ odtušila věcně a bolestivě zamrkala.

„Čekala jsem něco takovýho,“ kývla Jean.

Phoebe se zavrtěla a pokusila se otočit na záda. Celé to ovšem skončilo sténáním a slzami v očích.

„Počkej, Phoebe,“ konejšivým hlasem k ní promluvil profesor. „Jsi zraněná, neměla by ses hýbat.“

„Profesore,“ vydechla Phoebe. „Vy jste tu taky?“

Mutantka ho nemohla vidět, protože ležela na boku zády k němu.

„Jean mě přivolala jako nezávislého konzultanta, ovšem ani já nejsem ten správný odborník. S mutacemi podobného druhu mám jen mizivé zkušenosti.“

Phoebe se konečně podařilo převalit se na záda.

„Musíš mít vlastní hlavu, co?“

„Musím ležet na zádech,“ vydechla a pravačkou si spíš ze zvyku než ze studu před profesorovými zraky zakryla hrudník. „Když je to nahoře, krev mi teče dovnitř.“

V důkazu jejích slov se vyvalil nový proud krve ze všech třech žaberních štěrbin.

„Neměli bychom sehnat Hanka?“ obrátila se Jean na profesora.

„Nic to není. Je to jenom zhmožděný,“ zahuhlala Karakal. „Když se rejpneš do dásně, taky to dlouho trvá než to přestane téct. Tohle je podobný. Stačí to zachladit a budu fit.“

„Tak to vyprávěj vrabcům na střeše. Chceš obalamutit nejlepší telepaty tohodle podniku? A krom jiného, na to abych poznala, že tě to svinsky bolí nemusím být telepat. Má to na svědomí Logan, je to tak?“

Jean se natáhla a přiložila další vrstvu savého materiálu na žebra.

„Je to moje vina,“ sykla modrovlasá na lůžku. „Nedávala jsem pozor a patří mi to.“

„Ještě stále si profesore myslíte, že nesdělit to ostatním byl dobrý nápad?“

„Jean, podobné věci jsou velmi soukromé. Nemyslím si, že by bylo vhodné každého seznamovat s anatomickými detaily těch druhých. A já vím, že to Phoebe Loganovi oznámila předem.“

Jean zalapala po dechu. „On to věděl a přesto tě praštil?“

„Praštil mě, protože jsem se odkryla. A krom jiného neřekla jsem mu: hele prcku, mám žábry tady vidíš, podívej se pořádně a buď tak nesmírně hodný a nemlať mě do nich, ano prosím? Řekla jsem mu jenom aby vynechal moje žebra v podpaží a to je celý. Mohl si myslet, že mu to říkám jenom proto, aby mě tak neřezal a šetřil mě. Takže můžem už tohle téma opustit? Naposledy říkám, že je to moje vina. Byl to normální trénink a krom jiného nepraštil mě nijak zvlášť silně.“

Jean se zadívala na profesora. Ten jenom kývnul hlavou.

„Dobře, takže co mám udělat?“ rezignovala mutantka s doktorským diplomem sklánějící se nad Phoebe.

„No to je konečně slovo do pranice,“ i přes bolesti se spokojeně zazubila. „Pomoz mi se posadit, píchni mi něco na bolesti, tohle zalep ať nezasviním všechno okolo a já si konečně dám kafe a přečtu si noviny.“

„Ty jsi horší než malý dítě,“ zvedla Jean oči k nebi. Jenže tak jako tak nemohla nic dělat. Nevěděla co. Co ale věděla dobře bylo, že Loganovi tohle ještě pěkně vytmaví.

„To by myslím nebylo rozumné, Jean,“ pronesl profesor v mutantčině hlavě.

„Profesore, Logan je dospělý a když mu někdo řekne, nemlať mě, má proto asi nějaký důvod.“

„Mohl na to v zápalu boje zapomenout. Nikdo není neomylný a kdyby mu Phoebe onen důvod opravdu řekla, věřím, že by si na to Logan dal pozor.“

„Teda tu neverbální komunikaci by vám měli zakázat,“ odfrkla si Phoebe. Sledovala jejich částečně strnulé pohledy a drobné vrtění a přikyvování hlavou jí dalo jasně najevo, že spolu mluví.

Oba telepatičtí mutanti se usmáli.

S ledem připlácnutým přes tričko na zhmožděných žábrách, novinami v ruce a vonící horkou kávou před sebou na stole už svět nevypadal tak černě. Tedy do chvíle než se opět prokousala na titulní stránku, aby si přečetla palcový titulek:

'To je snad zlej sen.'

Tentokrát přečetla článek celý, aby se dozvěděla, že celé je to prezidentův nápad a že už to má na stole Kongres.

„Už si s tím skončila?“

Přeložila noviny napůl a obratem ruky je nasměrovala k ledovému mutantovi vedle ní. Byl zapnutý v mikině v rukávu pouze jednu paži a u krku mu vyčuhoval kus sádrového krunýře.

„Bylo by lepší, kdybych to vůbec nečetla,“ odtušila mutantka.

„A jaký byl trénink?“ seskládal se do židle ke stolu.

Mutantka odlepila sáček plný vody od trika a položila ho na stůl. „Dostala jsem hned několik velmi poučných lekcí najednou.“

Iceman položil dlaň na sáček a obsah se téměř ve stejném okamžiku změnil v prvotřídní ledovou tříšť.

„Zbil tě jako psa.“

„Zbil mě jako psa,“ přikývla a s velmi bolestivým výrazem a sykáním si opatrně přiložila led na žebra.

„Žebra?“

„Tak nějak.“

Vedle nich se ozvalo tiché *Bamf* kolem se roztáhnul sirný zápach a v obláčku černého dýmu se zhmotnil Nightcrawler. Poskočil na jedné noze, aby chytil rovnováhu a jeho obličej se namísto zářivého zubatého úsměvu svraštil starostmi.

„Jak je ti? Mluvil jsem s Loganem a…“

„Moment, Kurte. Kdo je Logan?“

Oba mutanti na ní koukali jako rys do bramboračky.

„No Logan přeci. Ráno tě praštil přes žebra a odnes tě na ošetřovnu. Počkej, to je vtip, že jo?“ prozřel Kurt.

„Jo, ty myslíš toho malýho hluchýho zakrslíka? Kurte, drahoušku, to nebyl Logan. Ten má přeci vynikající zvířecí sluch a tudíž dobře slyší, co mu druzí povídají.“

„Já slyším dobře, co mi druzí povídají!“ vzteklé vrčení jí dalo znát, že jí skutečně slyšel.

Všichni tři mutanti se otočili ke dveřím jídelny.

„A tohle je kdo?“ zapíchla mutantka palec směrem ke značně dožranému Loganovi.

„Teda já mám takovej pocit, že jsem se octnul uprostřed hodně schizofrenickýho filmu, protože nemám nejmenší tušení, o co tu jde,“ vrtěl hlavou Iceman.

„Lo…,“ vyhrknul Kurt.

„Ne ne ne ne ne,“ zakývala Phoebe ukazováčkem ze strany na stranu. „Tohle není Logan. Logana znám. I když tenhle je mu, pravda, dost podobnej,“ pokrčila rameny a upila z hrnku kávu.

„To je nějaká hra, že jo.“

„A pěkně ujetá.“

Kurt i Bobby vypadali, že nevěří vlastním uším a očím.

„A já už jí mám tak akorát plný zuby!“ malý mutant vztekle vrčel a to mu vydrželo až ke stolu. „Chci s tebou mluvit!“ zapřel se rukama do stolu a přiblížil si obličej až k jejímu.

„Ale já s tebou ne,“ přiblížila hrnek k ústům.

Vyrval jí ho z ruky a mrštil s ním o zeď. Hrneček se roztříštil a střepy se společně s kávou rozstříkly do okolí dopadu.

„Podívej se, vodoměrko,“ cedil slova skrz tesáky a zapíchnul ukazováček až k jejímu nosu. „Měla jsi mi říct, že jsi…“

„Ryba s chlupatýma ušima?“

Modrovlasá mutantka vyskočila na nohy. To jak na ní shora zíral a vrčel jí vehnalo adrenalin do žil. Docela zapomněla na bolest. „Ty taky každýmu na potkání vyprávíš o tom, že máš hojivý faktor a že jsi hrdým majitelem adamantiový kostry?“

„Baví tě to dělat ze mě blbce?“

„Já ho dělat nemusím, ty totiž jseš blbec!“

Kdyby se dala jízlivost sáčkovat a prodávat, byla by rázem milionář. Na druhou stranu kdyby se totéž dalo dělat se vztekem, Logan by už do konce života nedělal nic jiného než přehazoval prachy vidlema, aby mu od spodu nehnily.

„Neprovokuj mě, varuju tě!“

„Já si nezačala. Já jsem tě slušně požádala, abys mě nemlátil přes hrudník a tys to při nejbližší příležitosti udělal!“

„Odkryla ses a já normálně zaútočil!“ řval vztekle. „Kdybys mi řekla…!“

„Tak podívej se, ty mrňavej parchante! Ještě jednou řekneš, že jsem tě nežádala, abys to nedělal a já přísahám při všem co je mi svatý, že si z tvýho hrudníku udělám príma koš na basket a z tý tvý lebky fantastickej popelník a když mi zbyde trochu času, z dlouhých kostí si udělám nohy ke konferenčnímu stolku. Odjakživa totiž toužím po nerezovym nábytku!“ teď pro změnu řvala ona.

Oběma doslova sršely z očí blesky. Kdyby měli v očích kurare, patrně by byli oba už nějakou chvíli po smrti.

„Ještě chvíli a je z něj berserk,“ šeptnul Iceman ke Kurtovi.

„Já myslim, že už k tomu nemá daleko. Tohle nedopadne dobře, mein Freund.“

„Neměli bychom je roztrhnout?“

Namísto berserkovského šílenství se mutant začal příšerně smát. „Vodoměrko, teda jedno se ti upřít nedá. Máš zajímavou fantazii, něco podobnýho mě ještě nikdy nenapadlo! Začínáš se mi líbit.“

Phoebe na něj hleděla jak na zjevení. Je tohleto vůbec možný? Tímhle výbuchem smíchu jí sebral všechny argumenty pro další hádku.

Trhla hlavou a vypochodovala z místnosti.

Kráčel zvolna chodbou, mířil ke svému pokoji a rýpal se drápem v zubech. V mezeře mu uvíznul kousek masa od večeře a tak se svým obvyklým způsobem, při kterém každému stomatologovi vstávali vlasy hrůzou na hlavě, zbavoval překážejícího zbytku jídla.

Nikam nespěchal. Kam taky. Co se vrátili z Afriky, zasádrované mužstvo razantně odmítalo jakýkoliv trénink, Sentinely se někam uklidily, což tedy nebyla žádná škoda, a život si plynul v poklidné pohodě.

Hlavou se mu honila ta představa jeho vlastních kostí jako konferenčního stolku, stříbřitý koš na basket přímo zářil na stěně jejího pokoje a jeho lebka jako popelník na nočním stolku? Třešnička na dortu. Musel se usmát a podvědomě zavrtěl v chůzi hlavou. Jak barvitě propracované do nejmenšího detailu. Lámal si hlavu jestli to vymýšlela dlouho, či to byl okamžitý nápad. Tak jako tak to bylo velmi zajímavé a inspirativní. Jeho samotného ještě nic podobného nenapadlo. Na kratičký okamžik si začal myslet, že to sama někdy už provedla, když to dokázala tak sugestivně vylíčit.

Mávnul rukou a tu myšlenku zase zaplašil. Nevypadala jako někdo, kdo by vykostil člověka kvůli tomu, aby měl doma originální interiér. Na druhou stranu když to pronášela vypadala víc než přesvědčivě. Nebo to jenom hraje, aby na sebe upoutala jeho pozornost. Musel si přiznat, že ho opravdu zaujala. Zvláštní. Dokonce se přistihl, že přemýšlí o tom, jestli by se jí neměl omluvit za tu ránu. Říkala mu, aby jí neřezal přes žebra a on to moc dobře věděl. Jenže kdo mohl tušit, že má žábry?

'Ty taky každýmu na potkání vyprávíš o tom, že máš hojivý faktor a že jsi hrdým majitelem adamantiový kostry?' ta slova mu ještě teď zněla v hlavě. Nevypráví. Do toho je každému prd. Takže proč by ona měla vyprávět o tom, že je ryba s  chlupatýma ušima?

'Zatraceně to je ale blbý označení. To má taky ze svý hlavy, nebo jí někdo tuhle hovadinu řekl? Docela rád bych toho parchanta poznal osobně. Zvláštní. Už zase uvažuju jako rytíř v zářivé zbroji.'

Uznal že má pravdu. Někam jí pozve a možná se jí opravdu omluví. A když bude situace příznivá, nechá to dojít pěkně daleko. Koneckonců žijou jenom jednou, takže proč si neužít.

Ještě když otvíral dveře svého pokoje, přemýšlel kam jí pozve a co jí asi řekne.

Do nosu ho udeřila vysoká vlhkost, smrad z mokrých lůžkovin a chemický zápach mokré omítky. Natáhl ruku a zjistil, že má postel promáčenou skrz na skrz a na stropě je mokrej flek.

'No tohle přeci…moment, může to bejt díra ve střeše a prostě sem napršelo.'

Vyhlédl z okna. Skrz roztrhané mraky zapadalo slunce.

'Takže přeci jenom si neplácala játrama, když jsi říkala, že mi uděláš z postele rybník. Počkej, ty malá modrovlasá mrcho. A já idiot tě chtěl někam pozvat! Tohle si za rámeček nedáš!'

Otočil se jako na obrtlíku a už mazal do jídelny. To, že mu stoupla hladina zuřivosti netřeba dodávat. Fakt, že se rozhodl jí pozvat na rande a přesvědčení, že za tu postel může ona způsobilo, že přestal normálně uvažovat. S Wolverinem si takhle nikdo zahrávat nebude.

V jídelně panoval příznačný klid. Remy a Bobby hráli šachy, když se konečně po dvaceti minutách hašteření dohodli, kdo bude mít bílé a kdo černé, Ororo si nad večerním šálkem čaje četla, stejně tak jako Phoebe, Jean a Scott někde cukrovali, Kurt se válel na gauči s nohou položenou nahoře na opěradle, oběma hráčům v šachy radil a přitom jim v nestřežených okamžicích špičkou ocasu přesunoval figurky po šachovnici. Kitty, Anna a Petr sledovali nějaký pořad v televizi a přitom luštili křížovku a profesor Xavier se v klidu svého pokoje nechal unášet lehkou vážnou hudbou. Dokonalý klid.

„Ještě jednou posuneš toho koně a přerazím ti i tu druhou nohu!“ Iceman právě odhalil, že ho černý jezdec se pohnul bez jeho vlastního přičinění.

„Nevíš asi jak bych to udělal?“ škodolibě se ušklíbnul Kurt.

„Nevíte někdo jak se jmenuje soustava, co zajišťuje dýchání?“

„Autonomní reflexní nervová soustava,“ odtušila Phoebe aniž by zvedla oči od písmenek v knížce.

„To je příšerně dlouhý. Má to kratší verzi na čtyři písmena?“ obrátila se Kitty k modrovlasé mutantce.

„Tak zkratka z počátečních písmen.“

„Počáteční písmena jsou ta, na začátku slov, chérie.“

„Od tebe to sedí,“ ušklíbla se mutantka.

„Organická látka o nulové vlhkosti na pět,“ přečetl Petr.

„To může být cokoliv, třeba dřevo,“ pokrčil rameny Bobby. „Nebo plast. Nebo sklo.“

„To je na čtyři,“ konstatovala Storm věcně.

Mutanti v jídelně se svíjeli smíchy.

„Jsem nevěděla, že neumíš do pěti počítat,“ rýpla si Rogue.

„Ještě řekni, že na to občas nevypadá,“ smála se Kitty.

„Popel.“

„Co?“

„Organická látka o nulové vlhkosti na pět je popel,“ otočila Karakal další stránku v knížce.

„Jsi si jistá?“

„Jsem si jistá.“

Kitty namastila písmenka a přikývla. „Je to tak.“

Chodbou se rozezněly vzteklé kroky a do jídelny vlétnul Logan.

„Ty malá vodní mrcho!“ vyprsknul vztekle. „Tohleto jsi vážně přestřelila!“

Všichni v jídelně na něj zírali a nechápali proč tak zuří.

„Nevím o co jde,“ zavrtěla atakovaná mutantka hlavou.

„Že nevíš? A ta promočená postel je co?“

„O jaký posteli to, sakra, mluvíš?“ Phoebe už začala mít neodbytný pocit, že tenhle mutant si na ní snad zasedl.

„O mý posteli!“ nakročil k ní a výhrůžně zaťal pěst. „Mám z ní rybník!“

Náhle mu něco velkého kovového zastoupilo cestu. Z výšky na něj hleděl Colossus.

„Ne tak rychle, tovařišč.“

„Phoebe byla celou dobu s námi tady.“

„Ty se do toho nepleť, Rogue, to není tvoje věc,“ zavrčel Logan vztekle.

„Jestli máš v posteli rybník, tvůj boj, zakrslíku, ale já s tím nemám nic společnýho,“ víc než zuřivě působila Karakal tentokrát přinejmenším otráveně. Obešla ochrannou zeď v podobě Colossuse a vykročila z jídelny.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zařval Logan a vyběhnul za ní.

Povel pro všechny aby se zvedli a vyrazili za nimi zabránit případné katastrofě.

„Takže?“ zuřil malý mutant vedle klidné Phoebe, která zkoumala promočenou postel.

„Proteklo to horem,“ zapíchla prst do stropu s velkým mokrým flekem.

„A kde by se tam ta voda asi vzala?“ jízlivě zasyčel Logan.

„Co já vím,“ pokrčila rameny mutantka. „Možná díra ve střeše,“ zvedla oči a sundala brýle. „Nebo tam tudy vede okap.“

„Vidíš něco?“ zeptala se Kitty.

„Nic, nějaký kovový nosníky nebo co to je.“

„I kdyby tam byla díra nebo okap, což mi teda neni jasný, kdo by dával okap doprostřed střechy, kde by se tam ta voda vzala, když neprší?!“ zapíchl ukazováček směrem k oknu.

„Jenže před pár hodinami ještě pršelo,“ ozvala se Storm. Celé tohle představení jí přišlo příliš přitažené za vlasy.

„Byl jsem tu před třema hodinama a to tu bylo všechno suchý! A krom jinýho, kdo mi pořád vyhrožuje, že mi udělá z postele rybník?“ cedil mezi zuby.

„Kdybys jí nesvázal prádlo, nedělala by ti z postele rybník, mon ami.“

„A ty jseš sakra její fotr, že jí bráníš nebo co?“

„Jenže já jsem ti z postele rybník neudělala! Do prdele, kdybych ti ten pelech namočila, proč bych asi dělala ten flek na stropě?“ zapíchla ukazováček ke stropu.

„Abys to maskovala za díru ve střeše?“ vítězoslavně se zašklebil.

„Ahá!“ rozhodila Karakal rukama. „Takže z domácího debila jsem najednou rafinovaně mazaná! Ty máš taky každýho jak se ti to hodí, kámo!“

„Momentálně mám mokrou postel a šílenou potřebu se vyspat, takže pochop, že jsem nasranej!“

„A ty zase pochop fakt, že jsem to neudělala, zakrslíku!“

„Jenže tys to udělala! Kdo asi jinej?“

„Tohleto nikam nevede. Je to slovo proti slovu,“ Iceman se pokusil uklidnit situaci. „Nepodíváme se radši nahoru na půdu, jestli tam opravdu něco není?“

„To se mi jeví jako dobrej nápad,“ přikývla Anna.

„Hned se tam…“

„Nikam, Kurte! Ona si to namočila, ona si to taky vysuší!“

„Takže ty mi nevěříš, že jsem to neudělala?“

Malý mutant už teď vypadal že jí vážně ublíží. „Kolikrát ti mám říkat, že ne!“

Sevřela pěsti a čelisti. 'Já z toho malýho bastarda udělám hromádku organické látky o nulové vlhkosti, ze které bude čumět akorát čtyřicet kilo adamantia!' Zatraceně lákavá představa.

„Dobře, jak chceš,“ zasyčela jako klubko hadů.

Natáhla pravačku k posteli a masa přebytečné vody se vzápětí zvedla z peřin. Zůstala volně levitovat nad postelí, převalovala se ze strany na stranu a vůbec se chovala jako voda ve sklenici, když s ní člověk trochu pohne. Voda v omítce se oddělila a přidala se k té velké volně se vznášející nad postelí. Když zmizela v mutantčině ruce, bylo všechno zase normální.

„Snesu všechno, Logane,“ obrátila se k němu teď už zase ledově klidná mutantka. „Můžeš mě bít, můžeš mě urážet a nadávat mi. Co ale nesnesu je křivý obvinění. Když mi nevěříš, není o čem mluvit.“

„Ještě jsem neměl důvod ti věřit.“

'Tak to bolí.'

„My dva jsme spolu skončili.“

„My dva jsme spolu ani nezačali.“

„Fajn. To mi vyhovuje,“ ušklíbla se mutantka a vyšla z pokoje.

„Víš, co jseš?“

„Nápodobně, zmrzlej zadku,“ zavrčel a rozvalil se na posteli. Tím považoval debatu za ukončenou.

„Jseš hajzl, Logane.“

„Dejte mi pokoj a vypadněte! Všichni!“

Ráno dalšího dne se neslo v duchu zamračeného nebe, přímo hříšně líné nedělní nálady a tichého chrupání po celé škole.

Profesor Xavier už byl dávno vzhůru a právě si to mířil do kuchyně. Věděl, že mužstvo ve stavu nemocných a ještě ke všemu v  neděli ráno z postelí jen tak něco nedostane a tak využil klidu, aby si připravil snídani vlastními silami. Tiché cinkání nádobí a vrzání dvířek kuchyňské linky ho přesvědčilo o tom, že přeci jenom tu někdo nespí.

„Profesore,“ uvítal ho milý úsměv modrovlasé mutantky. „Kávu nebo čaj?“

„Kávu. Tedy pokud si dáš se mnou. Jen nerad piju kávu sám.“

Nalila do hrnků kouřící nápoj a posadila se na židli.

„Ráda bych s vámi mluvila.“

Přikývl. Nemusela mu to ani říkat. Cítil, že má něco na srdci. A to něco jí velmi tíží.

Mluvila pomalu, přitom si nepřítomně pohrávala s hrnkem navlečeným na prostředníčku a prsteníčku a druhou rukou si mnula srst na uchu. On poslouchal, přikyvoval hlavou a občas se jeho čelo pokrylo chmurami. Několikrát vystřídali pozici řečníka a posluchače, aby si sdělili to podstatné.

„Dobře, zavolám Hankovi. U něj se pro tebe nějaké místo určitě najde. Kdy má pro tebe poslat?“

„X-Meni už jsou v pořádku, na pátek jsem naplánovala sundání sádry.“

„Nechtěla bys přeci jenom zkusit to s Loganem nějak urovnat?“

„Není co urovnat, profesore. Nevěří mi a tím to pro mě končí. Jestli mám být součástí nějakého týmu, potřebuju aby mi jeho členové věřili a nebáli se na mě spolehnout. Víte sám, že v boji je důvěra to nejdůležitější, a každý rušivý element znamená velké problémy. Nechci od X-Menů odejít, ale zřejmě nemám jinou možnost. Budu vděčná, když budu moci být alespoň u vašeho přítele. Jenom, prosím, ostatním nic neříkejte, nechci už žádný další spory.“

Profesor přikývl. Věděl, co se stalo včera večer a taky věděl, že pokud nenajdou ti dva mutanti k sobě nějaký rozumný přístup, nebude to dělat dobrotu. Do pátku zbývá pět celých dní. Rozhodl se ponechat věci ruce osudu.

„Zdá se mi to, nebo má Iceman jednu ruku menší než druhou?“

„Nezdá, protože ty to máš taky, Gambite.“

„Stejně tak jako Ororo a Kurt,“ zasmála se Jean. „Říká se tomu svalová atrofie. Jak se svaly díky sádře nehýbaly, zmenšily svůj objem. Za pár dní to bude v pořádku, je to tak Phoebe?“

„Já nevim, ty jseš doktor,“ zasmála se mutantka, která právě s brýlemi ve vlasech prováděla oční scan Icemanových kostí. Všechno bylo v nejlepším pořádku.

„Jsem docela rád, že je ta sádra konečně pryč,“ Kurt seděl na malé židličce a drbal si modrou srstí porostlou nohu. Namísto očekávané dlouhé jizvy měl však jen čtyři dvoucentimetrové v různých částech holeně a lýtka.

„A co s těmi šrouby?“ zeptala se Storm.

„Ty se operativně vyndají tak za čtyři pět měsíců, možná dřív,“ přejela Phoebe zrakem zmíněnou končetinu. Několik šroubů a titanová dlaha zářily v Kurtově holenní kosti.

Čtyři mutanti, kteří až doposud běhali se sádrou nastražili uši. Slova „se vyndají“ zněla tak nějak divně neosobně. Jakoby ani modrovlasá mutantka nepočítala s tím, že by je vyndavala ona sama, což při faktu že byla oním chirurgem, který je tam našrouboval, působilo divně. A pokud měli šanci o téhle mutantce něco zjistit, tak tohle byla jedna z věcí, které dost nerada dělala. Nerada odcházela od nedodělané práce.

Minulé dny byly vůbec divné. Phoebe působila tak nějak zamyšleně, srandičky ustoupily podivné strnulosti a jen málokomu se podařilo, zlákat jí k nějaké společné zábavě. A s téměř stoprocentní spolehlivostí jste jí nikdy nenašli nikde, kde byl Logan. Vyhýbala se mu jako čert kříži. On se tvářil, jako že je mu to úplně jedno, ale ti co ho znali dobře si všimli, že jí přeci jenom vyhlíží. Pokud se přeci jenom někde objevila, kde se čirou náhodou vyskytoval i on okamžitě se otočila a zase zmizela. Všichni se ptali, jak tohleto bude vypadat, až zase najedou na plný trénink v Danger Room. Tam totiž budou muset být spolu. Prozatím se oba mutanti pohybovali po škole tak, že nejmenším možným dělícím objektem byla zeď.

„Tak, hotovo,“ nasadila Karakal brýle na nos. „Rehabilitaci si veďte sami, máte dost rozumu, abyste věděli, že nemůžete hned skákat jako koza, Kurte.“

Kurt se zasmál. Konečně se mohl volně hýbat a málem opravdu skákat začal.

Nad budovou zaburácely motory vrtulníku.

„Taxík je tu.“

„Taxík? Ty někam jedeš, ma petite?“

„Na výlet,“ přikývla mutantka a sundala si doktorský plášť. „Profesor a Scott vám to vysvětlí.“

Hleděli za odcházejícím modrým copem kývajícím se na zádech sem a tam a tušili, že tohle nebude jen tak nějaký výlet. Za normálních okolností by jim to divné nepřišlo, tedy většině z nich určitě ne, bylo normální, že je profesor vysílal na výlety různého charakteru, ale tohle bylo ve světle událostí minulých dní víc než podezřelé.

„Tohle se mi nelíbí,“ svraštila čelo Jean. A neměla na mysli jenom fakt, že Scott věděl něco, co ona ne. Koneckonců byl velitel a ona člen týmu. To, že spolu sdíleli jednu postel ještě neznamenalo, že jí bude informovat úplně o všem.

„Ani mě ne,“ zavrtěla hlavou Ororo.

„Mám z toho divný pocit, mes amis.“

„Ja. Ich auch.“

O minutu později už kráčeli jako jeden muž přijít téhle věci na kloub.

Rotor se točil v plných obrátkách a rozmetával do širokého okolí listí a podzimními mrazy spálenou trávu. Kráčela pomalu s taškou přes rameno k bočním otevřeným dveřím stroje a pilot se na ní přes sklo zubil jako měsíček na hnoji. Neotáčela se. Nemohla. Věděla, že kdyby se otočila a její pohled by padnul na zámek, který byl minulé čtyři týdny jejím domovem, patrně by se zase rychle rozběhla zpátky. Tohle místo jí přes všechny ty trable s oním malým mutantem s šíleným hárem na hlavě, které zplihlo akorát pod řádnou dávkou vody, přirostlo k srdci. Po dlouhé době něco, co se dalo považovat za domov. A ona ho teď opouští jako spráskanej pes s ušima připlácnutýma k hlavě a ocasem mezi běhy. Ještě, že se s profesorem a Scottem rozloučila včera. Může skočit do stroje, rychle vypadnout a ušetřit si ty trapné okamžiky kostrbatého loučení vyčítavé pohledy a kdoví, co ještě.

Hodila tašku na podlahu vrtulníku a položila nohu na první schůdek. Měla pocit, že ta noha snad váží tunu a ona nemá svaly, aby jí zvedly. Namísto toho, aby se klidně přiznala k něčemu, co stejně chtěla udělat už ve chvíli, kdy to poprvé vyslovila, hraje si tu na uraženou hrdost. 'Jseš idiot, Karakal. Idiot a zbabělec.'

„Odlítáš bez rozloučení?“

Ta slova byla jako dýka mezi žebra. Takový spěch, přípravy, kamufláž a všechno k ničemu. Sevřela čelisti a svěsila hlavu. Když se otočila, stáli tam skoro všichni. Scházeli akorát profesor Xavier a Logan. Řada mutantů v zimních bundách, se zachmuřenými obličeji, vítr z rotorů jim vháněl trávu a listí do obličeje a oni vypadali jako sousoší o devíti sochách. Dlouhé vlasy vlály kolem hlav a vzduch statečně čechral i ty krátké.

„Omlouvám se, Phoebe,“usmál se Scott. „Ale Jean dokáže být velmi přesvědčivá,“ objal svou družku kolem pasu.

„Bohužel ne dost, abys tu zůstala.“

„Ráda bych, ale nějak to nezvládám,“ pronesla Phoebe smutně. „Profesor mi našel místo u Henryho McCoye. Budu jenom pár mil odtud na severozápadě. Můžu vám třeba napsat, nebo když pojedu okolo, můžu se zastavit na kafe a tak,“ rýpala špičkou boty do trávníku.

„Ty umíš psát?“ zeptal se poťouchle Remy.

„Ne, ale někdo se určitě najde, kdo to za mě naškrábe,“ zasmála se Karakal.

„Místo tebe by měl odejít někdo jiný.“

„Kdepak, Bobby,“ zavrtěla mutantka hlavou a vykročila k nim. „Vzali jsme to oba za špatný konec a potřebujem si jeden od druhého odpočinout. Až oba vychladnem, třeba se doberem nějaký rozumný řeči.“

Pilot netrpělivě zaklepal na okýnko a když se mutantka otočila, zvedl ruku a zakroužil zápěstím. Čas se zvednout.

Rozloučila se s nimi, přislíbila návštěvu a ještě hodnou dobu po odletu seděla jako přibitá. Nebyla si jistá jestli dělá správnou věc. Neměla by přeci jenom vytáhnout palmovou ratolest a zkusit to urovnat? Jenže proč by to dělala, když právo je na její straně? Má taky přeci vlastní hrdost a ten nejmenší důvod udělat první krok. Na druhou stranu tím že odchází ztrácí přátelství s ostatními.

Přistihla se, že natahuje ruku k pilotově rameni a už se nadechovala, aby mu řekla, že se vracejí, že si to rozmyslela.

Ruka se svezla zpátky na koleno.

Život je hajzl.