Hlavní postavy: Wolverine, Nightcrawler, Tiger (V), Shakaarda (V), Altar (V),...^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Cestování mezi dimenzemi je legrace. Ovšem jen do chvíle, kdy zjistíte, že jste nějak přišli o schopnosti, které by vám umožnily návrat. A tak se musí trojice X-Menů pořádně snažit, aby v nepřátelském světě, kde v nich někdo vidí smrtelného nepřítele a někdo mýtické hrdiny a vykupitele, přežili a odhalili, jaká je jejich role v nadcházející válce.

Kapitola I.
Poznámka autora: Nuže, tady to máte. Můj zatím nejdelší a bezkonkurenčně nejúchylnější literární počin, který mi strašil v hlavě už Kurtvíjak dlouho, ač převážnou část oné doby jen jako izolované, nepříliš související scény. Upřímně řečeno, téhle povídce dala z největší části vzniknout jedna jediná věc... věřte tomu nebo ne, byl to billboard lákající na představení Celtic Tiger, který jsme míjeli cestou z Bahen. Na jeho základě vznikla kostra příběhu, no, a pak už to nějak šlo samo.
A ano, nemám rád katolickou církev. Ani předobraz Shakaardy, který je tam jen proto, abych si na něm mohl dle libosti zchladit žáhu. Možná je to příčina nízká, bídná a dělá špatnou karmu, ale co... já to nějak přežiju.

Slunce se odráželo v nesčetných jiskřičkách na kyprém sněhu. Bílá pláň se rozprostírala do dáli až tam, kde na horizontu vystupovaly kordillerské hřebeny. Houževnaté jehličnany zde stály zapadané, podobné velkým sněhulákům, nezdolané bouřemi a vichry aljašské zimy. Kolem lesíka se mihlo stádo vysoké a ve výšinách neuvěřitelně modré oblohy kroužil orel.

Logan si nadhodil na zádech tornu a rozhlédl se po svých mladých přátelích. Na chvíli si odskočil a oni mu mezitím zdrhli. Naštěstí po nich zůstala pořádně široká stopa. Sníh okolo byl zválený a podupaný, jako by se tam přehnalo stádo divoké zvěře. Rozoraný pás se stáčel za nedaleký kopec. Vydal se za nimi.

Chtěl projít pod jednou skupinou borovic, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a obešel je velkým obloukem. Zklamané zavrčení, které mu donesl vítr, prozradilo, že udělal dobře.

Na mutantovi přistál tygr a srazil ho do závěje. Vzápětí mu nějaký charakter nacpal pěknou hromadu sněhu za krk.

„Zabít vás oba!“ zaječel Logan, setřepal ze sebe oba vysmáté mutanty, serval si oblečení a vyklepával z něj to bílé svinstvo.

„Smích?“ přejel pohledem zločince, kteří se na něj opodál culili. „Přejde.“

Rychle se znovu oblékl a skočil po Kurtovi, kterého měl blíž. Ten se teleportoval, což Logan ostatně čekal. Vyčíhal si chvíli, kdy se mutant opět zhmotnil a dokud byl ještě trochu dezorientovaný, popadl ho za límec a za opasek a hlavou napřed ho vrazil do nejbližší závěje.

Viky příteli chtěla pomoci ven, ale se zlou se potázala. Logan ji polapil a provedl s ní to samé.

Teď se dobře bavil zase on, zatímco se mladí mutanti hrabali ze sněhu a vztekle prskali. Trochu se otřepali a s válečným pokřikem se vrhli na Logana.

V propleteném klubku se svalili do sněhu a za nadšeného vytí se začali rvát.

„Dost!“ zařval po pěti minutách Logan. „Stačí! Konec! Koukejte se zklidnit!“ odhodil je do sněhu. Žuchli vedle sebe a těžce oddechovali. Měli dost, alespoň prozatím. Přesto se nepřestali chechtat.

„Vy jste cvoci. Vstávejte, rád bych utábořil ještě za světla a máme ještě kus cesty před sebou. Tak marš pro bagáž a ať už vás vidím šlapat,“ zavelel vůdce výpravy a šel vyhrabat ze sněhu svůj batoh. Jeho druzi poslušně odskákali pro své věci a za neustálého pošťuchování vyrazili k rokli, kde zamýšleli vybudovat tábor.

Logan je následoval a byl rád, že se konečně dostávají do staré formy. Posledních pár týdnů připomínali dva nejrozjívenější X-Meni spíš skleslé hromádky neštěstí, než ty veselé šílence, schopné změnit celý pozemek školy v bitevní pole, pokud jim byl Danger Room malý.

Neboť jak praví staré přísloví, tak dlouho chodí Kurt s Viky pro vodu, až nastane průser. A průser nastal, když při jedné divoké honičce zapálili školu. A jelikož se jim předtím podařilo vyřadit protipožární alarm, vybral si ničivý živel poměrně citelnou daň, než si ohně konečně někdo všiml.

Viníci si za to samozřejmě vypili svoje. Scott je seřval takovým způsobem, že se z jeho kanceláře odplížili jako spráskaní psi, a i v dalších dnech jim dával takové kapky, až se nešťastné dvojice musel zastat i profesor. Nicméně i jejich vztahy s ostatními X-Meny byly pořádně napjaté, proto Logan, který při nich celou tu dobu držel, uprosil Xaviera, aby jim dovolil někam vypadnout, dokud se to dusno trochu nepozapomene. Stálo ho to pekelné úsilí a menší (?) konflikt s velitelem týmu, jenž měl k jeho požadavku plnou hubu keců. Nakonec si však svolení vybojoval a vzal přátele na dlouhou pěší výpravu napříč Aljaškou. Už první den v nádherné liduprosté krajině z nich spadly veškeré chmury, nazítří se jim vrátily ďábelské jiskřičky do očí a dnes už zase řádili jak tornádo.

Krátce před soumrakem zarazili v malém údolí. Jeho strmé stěny vytvářely přirozenou hradbu proti mrazivému větru a na nejvíce chráněných místech dokonce chyběl sníh.

Na jednom holém plácku postavili stan a vydali se nalámat dřevo na oheň. Než se vrátili na tábořiště, byla tma.

„To se mi snad zdá!“ zaslechli Kurt a Viky vztekle nadávat Logana. „Ty bestie vážně vlezou všude!“

Následovalo zuřivé vrčení, řev, krátká rvačka a pád ze stromu. Rozhodli se do toho nemíchat a pustili se do přípravy večeře.

Logan vstoupil do kruhu světla ohně. „Jen se na něj podívejte, na parchanta jednoho,“ natáhl ruku, ve které pevně držel vztekle vrčící a zmítající se chlupatou kouli.

„Kolik nám toho zbylo?“ zeptal se věcně Kurt.

„Teprve začínal, takže jsme přišli jen o dvoje sušenky. Víc mě štve, že se do toho batohu vůbec dostal. Je mazanější než průměrnej rosomák, že jo, mizero?“ zatřepal s běsnící šelmou.

„Tak budeme spát s jídlem pod hlavou, jinak to nevidím,“ řekla Viky.

„To jo. A co s tímhle?“ otočil Logan rosomákem kolem dokola.

„Sníme ho,“ navrhla Viky.

„Dovezeme ho Scottovi,“ zašklebil se Kurt.

„Sadisto,“ zasmál se Logan. „To si to ubohý zvíře nezaslouží.“

„Tak ho pusť.“

Mutant uvolnil stisk. Rosomák žuchl do sněhu a okamžitě na něj zaútočil.

„Tys tu přezdívku nedostal jen tak pro nic za nic, že?“ smáli se mladí X-Meni a se zájmem sledovali souboj.

„Nekousej mě do ruky, parchante!“ zařval Logan a chytil rosomáka za chřtán.

Zvíře se začalo dusit a vší silou se snažilo vyrvat z pevného sevření. Ale Logan nepovolil, dokud nebyl rosomák tak oslabený nedostatkem vzduchu, že úplně ochabl. Pak ho odnesl kus za tábor, a tam ho položil do závěje.

„Neudělal jsem to rád, věř mi,“ pohladil svého divokého bratra po tmavé kožešině. „Ale ty sis začal.“

Když se vrátil, v kotlíku nad ohněm bublala polévka. Rychle se navečeřeli a zalezli do spacáků. Netrvalo dlouho a usnuli.

Ráno byla uprostřed stanu jedna velká změť spacáků, jak se každý v noci převaloval a vrtěl.

„Nevěděl jsem, že je tohle lavinová oblast,“ poznamenal Kurt odněkud zespoda. Začali se smát a rozmotali se.

„Vážení, dneska s sebou berem jen jídlo na den a to, co nezbytně potřebujem na celodenňák. Zbytek zůstává tady, večer se vrátíme,“ řekl Logan, když se ti dva chystali zbourat stan. „Půjdeme támhle na hřeben,“ ukázal na skalnatý vrcholek na obzoru. „Do půlnoci jsme zpátky.“

„Do půlnoci tady máme mejdan rosomáků,“ šeptl Kurt přítelkyni. Ta se uchichtla.

S dobrou náladou se vydali na pochod. Potkali velkého losího samce, Viky objevila přezimujícího grizzlyho (Logan ji z té jeskyně hnal svinským krokem), narazili také na lišku pronásledující zajíce. Z dáli zaslechli skolení vlčí smečky.

Dali si jen krátkou zastávku na skromný oběd. Na stromě nad nimi zaskřehotala sojka.

„Poslyš, kudy chceš jít zpátky?“ zeptal se Kurt Logana, když se blížil soumrak a oni teprve vyšplhali na vrchol hřebene.

„Zkratkou přes ledový údolí. V takovýhle noci tam bude nádherně. Je teprve půl pátý, máme hafo času.“

Na lihovém vařiči rozpustili v kotlíku sníh a uvařili si čaj. Než se navečeřeli, snesla se tma.

Nebe bylo úplně čisté a v temně modrých hlubinách kosmu zářily hvězdy, v mrazivém vzduchu neuvěřitelně jasné. Měsíc se vyhoupl nad horským masivem a polil krajinu perleťovým svitem. Před několika dny byl úplněk, takže náš souputník vypadal jako miska kocoura Modroočka.

Mutanti seděli na balvanu a dívali se na spící zemi pod sebou. Spící? To bylo jen zdání. Řada vychrtlých stínů se mihla přes zasněženou pláň. Volání divočiny se vzneslo k nebesům. Viky opřená o Logana cítila, jak se jejich vůdce zachvěl.

„Nech je jít,“ zašeptala mu. „Já chci vidět ledové údolí.“

Přes měsíc přeletěl tmavý stín a ozval se skřek lovící sovy. Myška, kterou Kurt vylákal z úkrytu několika drobty od večeře, bleskurychle zmizela ve své díře. Mutant jí zklamaně scvrnkl kousek kůrky dovnitř a lehl si na záda, oči upřené ke hvězdám.

„Podívejte,“ řekl tiše po chvíli. „To je krása.“

Nad hlavou se jim rozhořel barevný oheň polární záře. Zelená, žlutá, rudá, oranžová a růžová se skvěly v prolínajících se barevných stuhách. Pestré pásy se mihotaly jako vílí tanec.

„To vypadá na jednu z nejsilnějších magnetickejch bouří za poslední dobu,“ poznamenal Logan.

„Ale je to nádherný,“ obdivovala Viky neopakovatelnou podívanou.

Hra barev dostoupila vrcholu, když tu najednou lunu zakryl temný cár mraku. Ovanul je mimořádně studený poryv větru a tři mutanti se zničehonic cítili neobyčejně podivně. Padla na ně nepochopitelná úzkost.

„Přestává se mi tu líbit,“ řekl Logan. „Nevím proč, ale zdá se mi, že se děje něco, s čím bych nejradši neměl nic společnýho.“

„Něco je jinak. Mám pocit, jako by se se mnou všechno točilo, ale přitom se nic nehýbe,“ přidal se Kurt.

Viky se zahleděla do dálky a nastavila smysly větru. „Je tu ticho. Všechno najednou ztuhlo. Každý to cítí. Ukryli se. Měli bysme vypadnout. A rychle.“

„Jo,“ souhlasil Logan.

Rychle se pobalili.

„Štětináči, je to na tobě. Ať už jsme dole.“

Vzali se za ruce a v oblaku kouře a ohně zmizeli.

Když se znovu zhmotnili, tísnivé sevření povolilo.

„Hned je mi líp,“ řekl Logan. „Vypadá to, že už je to v pohodě.“

„Tak o tom silně pochybuju,“ řekl Kurt a zděšeně se rozhlížel kolem sebe. „Protože určitě nejsme tam, kde jsme chtěli¨ být.“

„Cože?!“

„Slyšíš dobře. Vynořili jsme se někde jinde. Ta magnetická bouře musela nějak narušit přenos.“

Jediný pohled je přesvědčil, že si nevymýšlí. Byli v dost hustém lese. Ze sněhu se zvedaly skály. Mezi korunami stromů slabě prosvítalo nebe.

Logan protočil oči v sloup. „Ježíši Kriste, svatá matko na nebesích! To znamená, že můžeme bejt buď na Zemi, v našem čase, jen na jiným místě, například na Sibiři, nebo v jedný z paralelních dimenzí a nebo třeba taky na druhým konci galaxie. Mám pravdu?“

„Nerad to říkám, ale je to tak,“ přikývl sklesle ďáblík.

„Děláš si srandu?“ nevěřila Viky vlastním uším.

„Nein. Občas se mi něco takového stane. Párkrát už jsem skončil na zatraceně podivných místech. Tady to vypadá ještě docela mírumilovně.

No nic. Budeme se muset najít a pokusit se vrátit.“

Logan poodešel na volnější prostor a s hlavou zvrácenou dozadu zkoumal hvězdnou oblohu.

„Určitě nejsme v Severní Americe, ale to je asi tak jediný, co jsem schopnej říct.“

„Takže co?“ chtěla vědět Viky, které se to naprosto nelíbilo.

„Takže nás zkusím teleportovat zpátky. Když budeme mít štěstí, trefím se na stejné místo, které jsme opustili,“ řekl Kurt.

„A když nebudeme mít štěstí?“

„Pak ať jsou nám bohové milosrdní.“

„Musíme to risknout,“ řekl Logan.

Opět si sevřeli ruce a...

„Co se stalo?“ zeptal se Logan.

„Právě, že nic,“ odpověděl Kurt a v hlase mu zazněla obava. Zkusil to znovu, ovšem s tím samým výsledkem. „Schei...!“

„Nech si to, je tu dáma,“ napomenul ho Logan. „Nemůžu se zbavit dojmu, že tě opustily schopnosti.“

„Taky koukám. Ale určitě ne všechny. Potmě vidím stejně dobře jako předtím. A pořád se dokážu přilepit na podklad,“ vyskočil na strom.

Logan nechal s nepříjemným tušením vyskočit drápy na levé ruce. Vysunuly i zatáhly se bez problémů, ale marně čekal,¨ až se mu zahojí díry na hřbetu ruky.

„To nejni dobrý. Tygříku, co ty?“

„Nedokážu ti to už vyléčit. Přišla jsem i o schopnost přeměny.“

„Ale drápy a smysly ti zůstaly?“

„To ano.“

Logan se posadil na padlý kmen. „Já to shrnu: trčíme bůhví kde, při našem štěstí někde v cizí realitě, bez všech věcí, kromě těch, co máme s sebou, přišli jsme o schopnosti, který se přímo nevztahujou k naší fyzický stavbě, vysílačky jsou v čudu, tím pádem i to tvoje slavný virtuální maskování,“ pohlédl na Kurta, jenž mu dal za pravdu, „a nemáme se jak dostat zpátky, alespoň zatím ne. Otázka zní: co budeme dělat?“

„Můžeme si zoufat,“ ušklíbl se Kurt.

„Pokusíme se najít nějakou civilizaci a zjistíme, co se stalo a kde vlastně jsme,“ navrhla Viky.

„To zní rozumně,“ kývl modrásek.

„Ty doufej, že tě místní nebudou chtít zlynčovat, až tě uviděj,“ loupl po něm Logan okem.

„Díky za podporu,“ naštval se Kurt. „Ale co, kapuce to jistí.“

„Snad si nemyslíš, že bysme tě nechali jen tak zabít?“ usmála se na něj Viky a vytáhla lékárničku. Začala Loganovi ošetřovat poraněnou ruku.

„Budeš muset nechat drápy na čas tam, kde jsou,“ řekla a zašívala mu rány.

„Budu o tom vážně uvažovat,“ přikývl Logan. Otočil se na přítele. „Skřeťule, neber si to tak. Nemůžeš za to.“

„A kdo jiný?“ posteskl si Kurt. Seděl schoulený na pařezu a vypadal utrápeně. „Měl jsem si vzpomenout, že teleportace uprostřed magnetické bouře je pořádná sázka do loterie. Jsem pitomec.“

„Možná jo, ale nezapomínej, že jsem to po tobě chtěl. Nech si to sebeobviňování, nehodí se k tobě.“

Zavětřil. „Přijde pořádná vichřice. Měli bysme si najít nějaký úkryt.“

Vydali se na průzkum terénu. Brzy se jim podařilo objevit tři velké kameny zaklíněné do sebe tak příhodně, že tvořily malou jeskyňku. Než se přiřítila sněhová vánice, stihli ještě utěsnit největší díry a vystlat zem chvojím i opatřit dřevo na zátop.

Za několik minut už v nevelkém prostoru vesele praskal oheň, zatímco venku zuřila bouře. Ve vzduchu se ještě vznášela vůně pečeného zajíce, kterého se podařilo Viky po cestě ulovit. Mutanti se povalovali kolem plamenů a užívali si příjemné teplo. Vysoká vrstva smrkových větví byla ta nejměkčí matrace.

Tři páry očí se ospale dívaly do zářících řeřavých uhlíků. Najednou ticho, dosud rušené jen kvílením větru zvenčí, přerušil tichý zpěv:

„Schon seit vielen langen Jahren
Liebe ich die Rosamunde,
Und ich denke jede Stunde:
Einmal muß sie es erfahren...“

„Oh! there's music and there's dancing
And a lot of sweet romancing
When they play a polka
They all get in the swing,“ přidal se po prvním verši Logan, který sice přesné znění Rosamundy neznal, ale uměl jiný text k téhle světoznámé melodii.

Kupodivu to neznělo nijak špatně. V dvojjazyčném duetu zpívali kdysi populární hit a dost jim to šlo.

„Co to je?“ zeptala se Viky, když skončili.

„Rosamunde,“ odpověděl Kurt.

„Beer Barrel Polka,“ řekl Logan. „Za války to byla jedna z nejslavnějších písniček. Amíci, Němci, Angláni, všichni pro to měli vlastní text. Ani nevím, z které země to původně je.“

„Z Čech. A rozlezlo se to po celé Evropě,“ řekl Kurt.

„To byly časy,“ vzdychl Logan. „Hele, čertíku, umíš Lilly Marlene?“

„Co?“

„Styď se! To si říkáš Němec a neznáš tuhle písničku? Hanba!“

„Nech mě žít, jo? V životě jsem to neslyšel, tak jak bych to moh umět?“

„Tak to je konec,“ konstatoval Logan. „S tímhle songem bejvala sranda...“ zasnil se a začal vyprávět:

„To bylo někdy k prostředku války, severní Francie. Už si nepamatuju přesně, kde jsme byli. Naše družstvo se zakopalo u lesa a snad jen o třicet metrů dál měli předsunutý pozice náckové. Ani jedna lajna se nemohla hnout, jen jsme po sobě navzájem stříleli a házeli granátama. Jen málokdy to někoho trefilo, ale potřebovali jsme pocit, že pro vlast děláme aspoň něco. Stálo to za prd, dělostřelecký stanoviště bylo jen kousek dál, tak jsme se kolikrát nevyspali. Jediný naše štěstí, že jsme byli moc blízko jejich vlastních řad, jinak by to do nás začali šít z těžký ráže.

Největší legrace byla v noci. Němci moc dobře věděli, že tam někde jsem, a po setmění byli podělaný strachy. Stačilo zarachotit konzervou a oni spustili přehradnou kulometnou palbu. Stejně jsem jich pěknejch pár dostal.

Jednou se půlka družstva slezla v našem okopu. Trochu jsme chlastali a kamarád vytáh harmoniku. Mohli jsme klidně dělat kravál, skopčáci stejně naše pozice znali, ale netroufali vystrčit frňáky z děr.“

„Kvůli tobě, viď?“ zasmála se Viky.

„Jak jinak? Spustili jsme jim na vztek Lilly Marlene, až se celej okop třás. A teď slyším, do toho kytara. Povídám: ‚Kluci, vy máte někdo kytaru?‘ Nikdo se k tomu neznal. To byli ty Němci naproti nám. Hráli a zpívali s náma. A nebylo to naposled.“

„Fajn. Tak zazpívej ty, frajere,“ vybídl ho Kurt.

Logan se nedal dvakrát prosit. Ve vzpomínkách se vrátil na frontu a zapěl starý šlágr, jako kdysi ve studeném blátivém okopu po půl lahvi koňaku v sobě a s německými osmaosmdesátkami na dohled. Slova milostného vyznání se nesla do krátící se noci. Když skončil, kamarádi ho ocenili bouřlivým potleskem.

Zpívali, dokud se jim nezačaly klížit oči. Pak hodili poslední dřevo na oheň a usnuli přitulení k sobě v jednom teplém klubíčku.

Když se mladí mutanti ráno probudili, byl Logan pryč. Vykoukli z jeskyně. Všude ležely závěje čerstvého navátého sněhu. Na ohni před jejich úkrytem se vařil čaj a na rožni rotovala bažantí slepice.

„Dobré ráno, ospalci,“ pozdravil je vesele Logan a zkoušel, jestli je pták už propečený. „Spinkali jste tak roztomile, že jsem neměl to srdce vás budit.“

Svorně zazívali odpověď na pozdrav a šli se posadit k němu.

„Byl jsem obhlídnout terén a mám dvě zprávy,“ řekl vůdce skupinky a rozděloval jim jídlo. „Za prvý, ať jsme kde jsme, zima už tady končí. A za druhý, když jsem vylez z lesa, viděl jsem obydlený údolí. Je to daleko, tak čtyři pět dní cesty, ale my máme času dost.“

„Fajn,“ prohlásil Kurt. Viky pouze bez komentáře přikývla, protože měla plná ústa bažantího masa.

Po snídani se sbalili a vyrazili směrem, který jim Logan určil. Asi po hodině se dostali z lesa ven na zasněžené úbočí hory. Otevřel se jim výhled na horské štíty všude okolo. Slunce jim stálo nízko po levici a jeho paprsky rozesely po sněhu miliardy jisker. Kraj byl bohatě zalesněný a na obzoru se v sedle mezi dvěma vrcholy krčilo městečko.

„Chtělo by to sáňky,“ řekl Kurt při pohledu na dlouhou bílou pláň pod nimi.

Logan se zapomněl, vysunul drápy a v mžiku upravil vhodný strom do požadované podoby.

„Promiň, já si to neuvědomil,“ šklebil se omluvně, když mu Viky zašívala druhou ruku.

„Tebe to bolí, ne mě.“

Nouzové saně se osvědčily výborně. Svištěly jako vítr a mutanti si cestu náležitě užili. Horší bylo, když se pak museli drápat do svahu. V hlubokém sněhu se šlo velice těžko a Kurt s Viky byli rádi, že po čtyřech se jim běhá snadněji, zejména když jim Logan ukázal rosomáčí způsob pohybu po sněhu. Všichni tři děkovali kvalitnímu vybavení, které je udrželo v suchu a v teple.

Nějakým nepochopitelným způsobem těm dvěma pořád ještě zbývala energie na to, aby blbnuli. Logan však dobře pozoroval změnu, kterou prodělali. Jejich počínání už nebylo tak uvolněné a bezstarostné, zůstávali ostražití a z kteréhokoliv jejich pohybu se dalo vyčíst, že jsou stále na stráži. Dobrý trénink a zkušenosti z nich udělaly profesionály každým coulem. Mimoděk ho napadlo, že Scott by měl radost, kdyby je mohl sledovat.

Nemohli uvěřit svému štěstí, když k večeru objevili opuštěnou chatrč, kde strávili noc. Druhý den časně ráno se vydali na další cestu.

V dalších dnech to už s noclehem tak slavné nebylo. Museli se spokojit s nějakým přírodním úkrytem, nebo postavit iglú. Naštěstí pro ně kombinézy z materiálů, jež jim laskavě poskytl S.H.I.E.L.D., dokonale izolovaly, takže by mohli bez problémů a bez následků spát i na holé zemi, přístřešky si spíše budovali z psychické potřeby mít kolem sebe nějakou ochranu před vnějším světem.

Nastala tvrdá lekce v otužování, protože jediná voda, ve které se mohli umýt nebo vyprat věci, pocházela z rozpuštěného sněhu, eventuelně z horských potoků.

„Máš dobrou průpravu na další zimní přežití,“ smál se Logan, jenž byl v takovém prostředí jako doma, když Viky s prskáním a funěním vyrazila z ledové tůňky a začala na sebe bleskurychle rvát oblečení. Metla po něm sněhovou koulí.

„Co je? Můžeš se pak šéfovi tlemit do ksichtu, jaká je to pro tebe brnkačka, až bude sám klepat kosu.“

„Vřele nedoporučuju,“ jektal zuby Kurt, podobný modré chlupaté kouli, jak měl každý chlup v srsti zježený zimou. „Ten sadista by si na tebe vymyslel nějakou extra sviňárnu. Jako předloni na Gambita. Pamatuješ, Wolve? Jak machroval, že je mu teplo, a Scott ho nechal běhat kolem tábora deset koleček jen v trenýrkách?“

„Jasně. Málem jsme umřeli smíchy. Hlavně jak potom nesmírně zdařile simuloval zápal plic a Charlie kvůli tomu seřval Summerse do čtverečku,“ rozchechtal se při vzpomínce Logan a šel se taky umýt.

Ráno pátého dne vstoupili do městečka. Bylo tam pár desítek dřevěných chalup, dva tři větší zděné statky, kostel s hřbitovem a hospoda.

„Tady se snad čas zastavil ve středověku,“ řekl Kurt a překvapeně si prohlížel zapadaná stavení.

Ačkoliv všechno nasvědčovalo tomu, že v obci normálně panuje čilý ruch, teď bylo vše tiché. Ze zavřených okenic vyzařoval strach. Mutanti cítili mnoho skrytých pohledů, když procházeli ulicí. Ozval se štěkot psa, ten byl však ihned umlčen.

„Nejsme moc vítaný,“ zabručel Logan.

„Divíš se, v takovýmhle oblečení?“ zeptala se Viky. V starobylém městečku musely jejich černé kombinézy působit přinejmenším podivně.

„Obávám se, že to asi bude to nejmenší,“ řekl Kurt a stáhl si kapuci co nejhlouběji do obličeje. „Ale ne. Panebože, podívejte na to! To je šílený!“ vyjekl zděšeně a ukázal na náměstí, kam mezitím došli.

Na prostranství s hrubým dlážděním stála vysoká ohořelá hranice. Ke kůlu v jejím středu byly připoutány tři seškvařené postavy. Z odporného puchu se mutantům zvedal žaludek.

„Sakra. Tohle nebude přívětivý místo,“ řekl Logan.

„Ne. A támhle máme uvítací výbor.“

Zpoza hranice vyšlo na třicet mužů v tmavorudých uniformách a drátěných košilích. V rukou měli meče, kopí, sekery i palcáty a na hlavách přilby. Pokud to mohli mutanti rozeznat, na jejich kabátcích byla našita velká bílá lilie nebo něco, co lilii připomínalo. Tvářili se velice hrozivě.

Jeden z nich vykřikl: „Pán měl pravdu! Ďábelské příšery!“

Logan se otočil na přátele: „Vy je někdo znáte?“

„Osobně ne, ale typ je mi povědomý,“ řekla Viky.

„Takový ten ‚hele, mutant, zabijeme ho‘,“ ušklíbl se třetí z X-Menů.

Jeho odhad byl správný. Evidentně velitel skupiny zvolal: „Naše rozkazy jsou jasné! Zničíme je! Pro větší slávu Boha Stvořitele a pána Shakaardy!“

„Ale zatracená práce prašivá s medvědem,“ zasténal Logan. „Pánové, co jsme provedli tak špatnýho, že nám chcete ublížit?“

„Nepokoušej se mě oblouznit, pekelná příšero!“ vykřikl první z úderné jednotky a zaútočil na něj.

„Já to ani nezkoušel!“ štěkl Logan, uskočil před výpadem meče, vyrazil soupeři zbraň z ruky a jedinou ranou ho poslal v bezvědomí k zemi.

„Tyhle situace vysloveně miluju,“ zavrčela Viky a se strašlivým tygřím řevem se vrhla na jiného vojáka.

„Já taky. Pravidlo číslo jedna: nejdřív je zmlať a teprve pak se jich zeptej, co jim na tobě tak děsně vadí,“ prohlásil Kurt a pustil se do boje.

Mutanti nechtěli nikoho z mužů zabít, alespoň dokud se nedozvědí, proč je napadli. Tak je jednoduše spráskali na hromadu. Nezabralo jim to ani půl minuty. Se svou rychlostí, silou a zkušenostmi se nemuseli bát, že se jim něco stane.

Logan popadl velitele za klopy a zvedl ho do vzduchu.

„A teď, ty šašku, mi koukej vyklopit, co tohle mělo znamenat!“ zatřepal s ním.

„Nemluv na mě, démone! Moji duši nedostaneš! A má smrt bude pomstěna!“ prohlásil muž dramaticky.

„Ježíš,“ protočil Logan oči v sloup. „Můžeš mi říct, pokud možno normálně, proč jste nás chtěli zabít?“

„A pokud to hodně rychle nevyklopíš, odnesu si tě do nejhlubšího koutu pekla a tam tě nechám poznat ty nejstrašnější muka,“ podpořil ho Kurt ďábelským šepotem a vycenil tesáky v děsivém úsměvu.

Velitel vojáků zbledl hrůzou, když se na něj podíval. Začal se třást. Na čele mu zaperlil pot a klepal se tím víc, čím déle se na něj mutant šklebil. Zaúpěl: „Je to pravda. Konec světa se blíží. Pekelný vládce už vyslal předvoj démonů. Ale my budeme bojovat, slyšíš mě, nestvůro? Nezmocníte se nás lehce! Na naší straně je Bůh. My... my...“ Zvrátil pohled k nebesům a omdlel. Hrůzou.

„Tohle je zlý,“ řekl Logan. Najednou začenichal. „Ty bláho, Nighte, ty jsi číslo. Ten chudák se z tebe strachy podělal.“

„Jeho mínus. Já se na něj pouze přátelsky usmál.“

Viky se rozesmála a chtěla něco poznamenat, ale pak se rozhlédla a ztuhla. „Kluci, máme společnost.“

Z domů na náměstí i v přilehlých ulicích se vyrojili lidé, ozbrojení tím, co jim doma přišlo první pod ruku. Vzrušeně na sebe pokřikovali a rozběhli se k hranici.

Nezaútočili však na mutanty, kteří ustoupili až ke kupě dřeva, nýbrž na pomalu se probírající vojáky. Těm nezbyl čas na nějakou obranu. Během několika vteřin byli pobiti do jednoho.

Jeden z obyvatel městečka pak vykročil ke zmatené trojici, čekající, co bude.

„Vítejte, cizinci, ať přicházíte odkudkoliv. Nemusíte se nás bát. Naopak, přijměte mé pozvání a následujte mě do mého domu, dlouho jsme čekali na váš příchod.“

„Počkej, počkej, kámo, hezky popořádku,“ zbrzdil ho Logan. „Za prvý: my se vás nebojíme, spíš to vypadá, že máte vy strach z nás.“

„Nechápejte to prosím špatně. Měli jsme od inkvizice zakázané opouštět domy, dokud vás nezabijí.“

„Co je zač ta inkvizice a proč nás chtěli zabít?“ zeptal se Kurt, pro jistotu zalezlý za Viky, aby ho bylo co nejméně vidět. „A proč jste je zabili vy?“

Muž si je prohlédl. „Copak vy nevíte, co se na našem ostrově děje?“ A na jejich kroucení hlavami řekl: „Pak vám asi dlužím vysvětlení. Ale je to dlouhý příběh. Pojďte, povím vám o tom.“

Logan si muže měřil podezřívavým pohledem. Viky do něj šťouchla. „Já mu věřím,“ řekla tiše.

„Dobře...“ řekl mutant pomalu. „Přijímáme vaše pozvání, pane...“

„Fred. Jmenuji se Fred. A smím znát vaše jména?“

Vůdce skupinky se otočil na přátele. Ti pokrčili rameny. „Proč ne? Mně můžete říkat Wolverine.“

I zbylí dva mutanti se představili svými bojovými přezdívkami. Když Viky řekla „Já jsem Tiger,“ začali si ji většina lidí zvědavě prohlížet a něco si vzrušeně šuškali. Nedá se říct, že by to X-Meny nějak zvlášť uklidnilo. Byli rádi, když za nimi zapadly pevné dveře Fredova domku. Kolem stavení se nahrnul zbytek obyvatel.

„Snad je nenapadne útočit,“ řekl tiše Logan a přijal nabízenou židli.

„Ženo?“ zavolal Fred. Ve dveřích se objevila postarší, nerudně se tvářící žena s tvrdým pohledem. „Ženo, ucti naše hosty.“

„Koho jsi to sem přitáhl, ty starý blázne?“ zasyčela nepříjemným hlasem jeho manželka. „Každého cizince musí přece napřed vidět inkviziční úřad. Nebo jsi zapomněl, že brány pekla nám mohou kdykoliv vyslat své posluhovače?“

„No, tyhle už inkvizice viděla,“ usmál se Fred.

„To mě tedy překvapuje, že je schválila. Takhle oblečené vagabundy bych do města nikdy nepustila. Kdo ví, co jsou zač. A ty tam vzadu, proč nám neukážeš svoji tvář?“ spustila babizna jako kulomet. Kurt, kterému byla poslední věta určena, se schoulil ještě víc a odpověděl:

„To... to by nebyl dobrý nápad.“

„Stal se mu ošklivý úraz a má od té doby příšerně znetvořený obličej. Věřte mi, není to hezký pohled,“ přispěchal příteli na pomoc Logan.

„Pokud chceš narození pokládat za úraz...“ zasyčel za ním téměř neslyšně Kurt.

Žena chtěla ještě něco namítat, ale její manžel ji rázně zakřikl: „Mlč už, klevetnice jedna! Tebe mi byl sám Ďábel dlužný!“

„Už zase se rouháš?“ zavřískla jeho drahá polovička.

„Táhni si po svých povinnostech!“

A když s hněvivým mumláním zmizela v kuchyni, věnoval se Fred svým hostům.

„Moc mě mrzí, že jste toho museli být svědky. Moje manželka je zblázněná všemi těmi řečmi církve, vlastní rozum nemá. Je to jed, který nám ušima lijí až do srdcí a do duší...“

„To, co se dnes stalo... to zažíváte často?“ zeptala se Viky.

„Že se inkvizice vrhne na cizince a třeba je zabije, když se jí nelíbí? Ano. Ale vy jste první, kdo se jim postavil. Je to jako zázrak, po tolika staletích nečinnosti a poddanství přichází konečně vykoupení. Věštba se splnila,“ vykládal nadšeně a oči mu zářily upřímným dojetím a štěstím. Trojice byla zmatená.

„Věštba? Jaká věštba?“

„Že jednoho dne se objeví bojovníci, kteří povedou válku proti císaře a inkvizici a... co je zase?“ otočil se na manželku, která vletěla do světnice jako rozlícená saň.

„Ty zatracený blázne, ty zabedněňče, ty jsi mi sem přitáhl ty démony, které měla inkvizice zničit?“ ječela nepříčetně. „Dovolíš si postavit se pánům a ještě si troufneš mi přijít na oči? Šílenče! Lidé na ulici se bouří proti tobě a té tvé hrstce pomýlenců! Co vás to napadlo, pozabíjet posádku? Za váš zločin stihne všechny boží trest!“

Viky vyhlédla z okna. Venku se evidentně střetla menšina, která předtím pobila vojáky, s ostatními obyvateli města. Už došlo na zbraně a někteří se začali dobývat dovnitř.

„Pánové, je na čase opustit bojiště. Je zbytečné, aby měl kvůli nám někdo potíže.“

„A to nikam!“ zavřískala baba. „Teď otevřu a budu se dívat, jak vás všechny čtyři upálí! Při milosrdném stvořiteli! Ďáblovy stvůry!“ začala šílet, když si všimla barvy dívčiných očí a jejích tesáků.

Fred znepokojeně sledoval dění venku. „Půjdu a zkusím je uklidnit.“

„To ne! Okamžitě vás zabijí,“ snažil se ho zastavit Logan.

„Jen běž! Jen si jdi! A tyhle démony vezmi s sebou!“ ječela jeho žena a hnala se ke dveřím, aby odstranila závoru.

„Copak obětujete vlastního muže?“ užasl Kurt a chytil ji.

Baba se nedala a začala ses ním prát. Nakonec došlo k nevyhnutelnému, totiž strhla mu kapuci. Za vřískot, který spustila, by se nemusel stydět ani Banshee. Mutanti si docela oddechli, když to s ní švihlo.

„Můžem tudy někudy utéct?“ chtěl věděl Logan.

„Proč? Neodcházejte, promluvím s lidmi, budou vás oslavovat, jste naše spása. Postavili jste se inkvizici na odpor. Můžeme to roznést dál. Zformuje se odboj a -“

„A poslechněte si tohle!“zarazil ho Logan. Na dveře dopadaly rány a dav volal po smrti cizinců. „Ty lidi nás nechtěj následovat, oni nás chtěj přidat k těm třem chudákům tam na hranici. Co tak děsnýho provedli? Pomáhali dětem na svět, byli nějak tělesně nebo duševně postižený nebo měli zkrátka jen majetek, který se tý vaší inkvizici líbil? Frede, ty lidi jsou úplně zfanatizovaný, jde nám tu všem o krk. Musíme pryč a vy taky, jinak vás zabijou.“

„Ne. Já zůstanu tady,“ zavrtěl Fred hlavou. „Na mém životě nezáleží. Ale vy musíte dál. Někam, kde lidé pochopí. Pustím vás sklepem, pojďte.“

Otevřel dveře v podlaze a po několika strmých schodech je zavedl do sklepa, vytesaného v kamenném podloží. Prošli kolem uskladněných potravin ke druhému východu, který směřoval na zastrčenou uličku.

Mutanti poděkovali svému zachránci a znovu ho prosili, ať obejde s nimi. Ten však odmítl. Ještě než zabouchl, zašeptal: „Bright Tiger přichází. S inkvizicí je konec. S takovým pomyšlením se krásně umírá.“ A dvířka za ním zapadla. Když trojice zabíhala za roh další ulice, slyšela rachot, jak se davu podařilo vlámat se do chalupy.

Nepolevili v běhu, dokud nenechali město daleko za zády. Utekli druhou branou a teď mířili do vnitrozemí. Přes pásmo hor viděli v dálce nížinu, bohatě porostlou lesy. Drobné body byla města a vesnice.

„Dolů?“ zeptal se Kurt a pohlédl na Logana.

„Budeme muset. Pokud se chceme dozvědět, co se tady vlastně děje a jak z toho ven. Ale už nepolezeme do měst.“

„Je to bláznivá země. Kam jsme se to dostali?“ zaúpěla Viky. „Vždyť je to příšerné, jak se ti lidé k sobě chovají.“

„Že se zrovna ty divíš. Právě tohle je přece typicky lidská reakce. To nám chybělo. Náboženský fanatici, který postavěj inkvizici,“ zoufal si Logan. „Nic horšího se snad stát nemohlo. Připomeňte mi, abych už nikdy necestoval s Wagner’s Travel Agency.“

„Neboj, zkrachovala,“ prohlásil Kurt pohřebním hlasem.

„Ježišmarjá, netvař se takhle. Ze všeho nejmíň teď potřebuju, abys měl deprese. Já se tě nechtěl dotknout. Kde je ten tvůj nezdolnej smysl pro humor?“

„Vypadl mi někde po cestě.“

„Však ho najdeš. Tohle je sen. Děsná noční můra, ze který se člověk ze všech sil snaží probudit, ale ono to nejde. Je z nás teď lovná zvěř, víte o tom?“ položil Logan téměř zbytečnou otázku.

„Možná. Ale ta zvěř není bezmocná. A kromě toho to taky nezažíváme poprvé, aspoň pokud můžu mluvit za sebe a za Viky, takže už mi to ani nějak nepřijde. Moc si přeju, aby nám dal někdo odpověď na to, co se tu děje,“ řekl Kurt a pustil se po svahu dolů.

„Mě by zajímalo, co to měl Fred s tou věštbou,“ řekla Viky.

„Mě taky. Protože když kvůli tomu klidně umřel...“ zamyslel se Logan. „Proč ti říkal Bright Tiger?“

„To bylo na mě?“

„Já nevím. Ničemu kolem nerozumím.“

V dalších několika dnech se vymotali z hor, kde už naštěstí žádné lidi nepotkali, a vstoupili do níže položených pásem. Zdržovali se povětšinou v lesích. Hvozdy představovaly snadný přístup k potravě a úkrytům, cestám i osadám se X-Meni vyhýbali. Jednou za čas narazili na osamělé stavení, ale většinou se na takových místech setkávali se strachem a nevlídností (a to prosím Kurta nechávali čekat někde bokem), pouze ve dvou nebo třech případech se lidé nad trojicí slitovali a nechali je třeba i přespat. Na takových místech se také mutanti dozvěděli, kde se to vlastně ocitli.

Ostrov Cyrus o přibližné rozloze Irska leží uprostřed Dlouhého oceánu a je takřka dokonale odříznut od zbytku světa už po několik staletí. Málokdy k jeho břehům zabloudí cizí loď a pokud se tak stane, posádka zmizí beze stopy a náklad si přivlastní vládce ostrova, císař, hlava církve a nejvyšší inkvizitor Shakaarda. Nestál o to, aby někdo cizí pronikl na ostrov, kterému vládnul absolutní mocí a který mu poskytoval vše, co potřeboval.

Víra zde byla podobná katolickému náboženství, na svět dohlížel nejvyšší Bůh Stvořitel, jenž se zjevoval v podobě holubice. Bílou holubici v rudém poli mělo císařství také jako oficiální znak. Kdo byl dobrý, poslouchal církev a platil, dostal se do ráje, ale protože na míru bezúhonnosti se ve Svatém slově, božské knize, vztahovaly poměrně přísné normy, muselo být zdejší peklo přelidněné. Mutantům se vůbec zdálo, že ten Bůh nemůže být takový charakter, když za sebemenší přestupek vyvrhuje na svět zplozence zla. Z toho, co se dozvěděli, toto náboženství vytlačilo původní víru v přírodní bohy a bytosti, která však stále ještě někde bez ohledu na přísné postihy těchto „vyznavačů Ďábla“ přežívala, i když jen potajmu a ve skrytu.

Církev oplývala veškerou špínou a špatnostmi své pozemské kolegyně. Inkvizice byla nejhorší z nich. Kněží lidi terorizovali a tyranizovali, neustále je děsili peklem a invazí démonů, před kterou je údajně chrání, což pochopitelně zabezpečovalo dokonalou poslušnost a oddanost. Ostrované byli zákonitě hrůzou bez sebe z každého cizince a každé neočekávané události. Ti, co se třeba jen trochu odlišovali, anebo, jak to bystře Wolverine odhadl, měli bohatství, na něž si církev dělala zálusk, byl lapen inkvizicí, prohlášen za čarodějnici, rouhače či ďábelský potěr, krutým mučením z něj bylo vypáčeno potřebné doznání ke všem možným zločinům a pokud to přežil, upálili ho, případně sprovodili ze světa jiným příjemným způsobem. Naši mutanti si skutečně při vyprávění starého dřevorubce připadali jako ve zlém snu z nejtemnějšího středověku.

„Copak oni všichni té církvi věří? To nikomu nedošlo, že je v jednom kuse klame?“ nechápala Viky.

„Ovšem, že mnoho lidí to ví,“ vysvětloval stařec. „Ale proč by si dělali problémy? Všichni mají hrůzu z inkvizice, protože takovíhle nespokojenci jsou její oblíbená kořist. Navíc už takhle žijeme snad šest set let. Zvykli jsme si.“

„Šest set let? A za šest set let se opravdu nenašel nikdo, kdo by se té tyranie chtěl zbavit?“ užasl Kurt.

„Cožpak o to, chtěli bychom, chtěli,“ pokýval hlavou dřevorubec. „Jenže, milý hochu, kdo jednou viděl proces se vzbouřenci, přejde ho chuť na rebelie jednou provždy. Pro ty mají páni zvláště vybrané tresty. Dnes už je většina lidí otupělá a je jí to jedno. Žijeme, jak se dá. A snad jen pár snílků čeká, že se splní to staré hloupé proroctví.“

„Proroctví? O tom už jsme jednou něco zaslechli,“ řekl Logan.

„Tu bláznivou pohádku, že se tu jednoho dne za hromů a blesků objeví někdo, komu se říká Bright Tiger, který svrhne císaře a navrátí Cyrusu svobodu?“

„Jo, asi tak. Kdo to má vlastně být, ten Bright Tiger?“ byli zvědaví mutanti.

„Já ani sám nevím. Nikdy jsem té báchorce nevěřil,“ skončil stařec.

Nedá se říct, že by z toho byla trojice o moc moudřejší, ale utěšovali se, že se jistě něco dozví jinde.

Všude ovšem pochodili podobně. Hrubá kostra příběhu a jméno vykupitele, to bylo vše. Jenom navíc zjistili, že onen Bright Tiger má být zvíře, přinášející život, i když jeden uhlíř tvrdil, že je to člověk, což se shodovalo i se slovy Freda. Tak jako tak, nikdo jim nedal odpověď na otázku nejpalčivější: jak se dostat domů?

Nevzdávali se však naděje, že na to dříve nebo později přijdou. Zatím se toulali po lesích, lovili zvěř, ukrývali se před inkvizicí, která po nich zuřivě pásla a nejednou je málem zaskočila, i před ostatními lidmi.

Jejich kombinézy už byly za ty týdny i přes veškerou péči tak potrhané a špinavé, že se jako celek už nosit nedaly, k čemuž přispělo i stále se oteplující počasí. Použitelné části si mutanti upravili k obrazu svému a zbytek oblečení jednoduše vyrobili z kůží ulovených zvířat, stejně jako stan a podobné potřeby.

Odříznutí od jakékoliv civilizace vyžadovala od X-Menů nekompromisní přizpůsobení. Logan byl na tenhle styl života zvyklý, dokonce mu to podle všeho vyhovovalo. Viky taky většinu svých let strávila v těsném svazku s divočinou, takže jejím jediným problémem bylo zvyknout si na mnohem chladnější podnebí, než panovalo v Indii a Brazílii. Zbývalo jim tedy jen převychovat Kurta. Na dlouhodobý pobyt v přírodě, kde se může člověk spolehnout jen sám na sebe, ho Scottovy nárazové nácviky přežití nemohly připravit. Kdyby podobné akce vedl Logan, asi by si tým s podobným stavem nouze uměl poradit snáz, ale o této možnosti nechtěl vážený pan Summers ani slyšet s tím, že by byl rád, aby se mu ze cvičení ještě někdo vrátil.

Ale modrásek se ve vlastním zájmu učil rychle. Najít skryté zdroje vody, jedlé rostliny, když na zvěř nebylo štěstí, vystopovat, uštvat a ulovit kořist, stáhnout a vyvrhnout, aniž by se mu z přehrabování ve vnitřnostech obracel žaludek, uvařit jídlo, staženou kůži vydělat a ušít z ní šaty nebo brašnu, případně další potřebné věci, což nenáviděl, protože jeho tříprsté tlapky nebyly na jemnou práci zrovna vhodné, udělat si dokonale maskovaný přístřešek, vyrobit zbraně a naučit se s nimi zacházet a spousty dalších věcí. Logan byl podle všeho bez sebe štěstím, že má koho citýrovat, jako učitel byl však docela přijatelný a dokázal za poměrně krátkou dobu z více méně zelenáče udělat obstojného zálesáka. Mutantovi se také výrazně zbystřily smysly, i když ne na úroveň jeho polozvířecích druhů.

Zima zvolna ustoupila nadcházejícímu jaru. Sníh roztál a vzduch se oteplil. Na lesních paloucích se zazelenala tráva, v níž se ještě mezi zbytky tajícího sněhu skrývaly něžné hlavičky sněženek, fialek a petrklíčů, a listnáče se obalily nalitými pupeny. Mutanti vítali nové roční období se stejnou radostí a nadějí jako všichni ostatní živí tvorové. Doufali, že snad brzy zjistí něco, co by jim umožnilo návrat domů.

Logan přišel do tábora, v ruce oštěp a na ramenou skoleného srnce. Hodil ho vedle ohniště, opláchl si ruce od krve a prohlásil: „Moh by nám stačit tak na čtyři pět dní. Kde jsou ty časy, kdy by pro nás znamenal takovýhle kus zásobu masa na týden? Moc žerete.“

„Zrovna ty se cpeš za tři, tak radši pomlč,“ zpražil ho Kurt, odložil rozešitou halenu a šel pověsit úlovek na strom, aby ho mohl zpracovat.

„Mám nárok, vem si, kolik toho naběhám.“

„Neměla to být doufám narážka, že mi si tu celé dny válíme zadek?“

„To by mě ani ve snu nenapadlo,“ zasmál se Logan, když si připomněl, že jeho přítel je schopný od časného rána až do slunce západu vyvádět ostošest. A jeho spotřeba energie tomu byla přímo úměrná.

Rozhlédl se. „Tygřík je ještě na hlídce?“

„Tygřík stojí za tebou,“ řekla Viky a skočila ze stromu. „Máme problém, vyčmuchali nás tu vojáci a podle jejich postupu to vypadá, že se nás snaží obklíčit. Je jich spousta.“

„No moment, v tom případě tedy mají problém oni,“ opravil ji ďáblík, přestal se zabývat zvířetem a obtáhl na kameni už slušně zubaté ostří meče. Ten ukořistili vojákům při jednom střetu a od té doby už zbraň dostala pěkně zabrat, neboť mutanti ji používali v podstatě na všechno, porcováním masa počínaje a štípáním dřeva konče.

Logan se smutně zadíval na jizvy na hřbetech svých rukou. „Drápky by si pošmákly,“ posteskl si. „Škoda, zrovna, když by jich bylo potřeba, musí zůstat pod kůží.“

Rány po drápech se mu totiž konečně zahojily a on je nechtěl znovu otevírat, pokud to nebude nezbytně nutné. Koneckonců, Wolverine je dost nebezpečný i bez drápů.

„Zato ty moje si smlsnou,“ protáhla si Viky všech dvacet svých tygřích drápků. „Už teď ty vojáky lituju.“

„Já taky. Až se budou muset prodrat tím trním a vyhrabat z bažiny,“ zahihňal se potutelně Logan.

Z hrozby inkvizice si dělali pramálo. Jednak věděli, že pro vojáky na koních i pěšáky nebude přístup k jejich táboru žádný med, a jednak měli své bojové schopnosti, které je zklamaly jen zřídkakdy. Navíc jim nebylo proti mysli si zase jednou opravdu pořádně zabojovat, těch několik potyček ani nastálo za řeč. A kromě toho měli momentálně na celou inkvizici pěknou pifku od chvíle, kdy v lese nalezli vyčerpané plačící děvčátko, které jen díky obrovskému štěstí uniklo osudu svých rodičů a sourozenců, kteří zemřeli na hranici.

Důvod byl až směšně prostý: otec rodiny nešel na nedělní mši, aby mohl pečovat o svou velmi těžce nemocnou manželku. Někdo ho udal a muž byl obviněn z podlehnutí ďábelskému našeptávání, které ho přinutilo zapomenout na své svaté povinnosti. Soud byl krátký a nelítostný. Ďábel měl promlouvat skrze jeho ženu, čímž byly nakaženy i děti a musely se svými rodiči projít „očistnými“ plameny. Jediná holčička se zachránila, protože ve chvíli, kdy vojáci přijeli zatknout její rodinu, utekla v hrůze před nimi do lesa, kde bloudila, dokud ji neobjevili X-Meni. To jí zachránilo život.

Mutanty samozřejmě to, co se od ní dozvěděli, pekelně nakrklo. Pobili první příslušníky inkvizice, kteří jim přišli pod ruku, a jejich zřízené mrtvoly schválně pověsili na stromy kolem cesty. Holčičce našli spolehlivý útulek u hodných lidí, jež byli ochotni se sirotka ujmout.

Teď seděli tři přátelé u ohně, zbraně v ruce a čekali. Nemuseli čekat dlouho. Bystré smysly Logana a Viky brzy zachytily štěkot psů, praskot větví a hlasy mužů. Vítr přinášel pachy zvířat i lidí, kůže a ocele a krve, která na ní ulpěla. Krev většinou nevinných ubožáků.

Štěkot sílil. Psi běželi po čerstvé a znatelné stopě, již po sobě zanechal Logan, když se se svým úlovkem vracel do tábora. A zanedlouho se z křoví vyřítil první pes a cvičený spíše na lov lidí, něž na zvěř, vrhl se na X-Meny. V patách mu běžel zbytek smečky, všechno mohutní a těžcí hafani, s čelistmi schopnými rozdrtit stehenní kost jediným stiskem. Za nimi přijížděla inkvizice na koních, muži v brnění a ozbrojení až po zuby, v těsném závěsu za nimi pak pěchota. Strašlivá přesila na tři víceméně nevinné mutanty. Štvanci však nadšeně zařvali a vrhli se na narušitele jejich výsostného území.

Boj, který se rozpoutal, neměl v historii obdoby. Psi se vrhli na Wolverina, jenž jediný zůstal na zemi, a pustil se do nich pořádným dubovým kyjem, drtícím zvířatům lebky a lámajícím žebra. Žádné nedostalo šanci si do muže kousnout. Někteří psi už s vytím brali nohy na ramena a s ocasem staženým mezi nohy prchali, seč mohli. Wolverine dorazil poslední tři a šel se věnovat vojákům, na kterých se už vesele realizovali jeho druzi.

Když se před muži ze stromu spustilo hlavou dolů něco děsivého a modrého a řeklo to „BAF!“, většina reagovala tím, že začala ječet. Ti duchapřítomnější tasili meče a chtěli na Nightcrawlera zaútočit, ale ten na ně nečekal. Skákal po hřbetech koní, příšerně vyl a oháněl se všemi třemi ukořistěnými meči tak rychle, že vojáci neměli nejmenší šanci. Koně se samozřejmě plašili, vzpínali se a vyhazovali, takže nejeden jezdec nedobrovolně opustil sedlo. V nastalé vřavě je však pod kopyty rozdivočelých ořů nečekalo nic jiného, než smrt.

Tiger mezitím páchala zkázu z druhé strany skupiny. Kousala, trhala a rvala vyděšené vojáky, marně hledající spásu v útěku. Když si o brnění jednoho z nich málem vylámala tesáky, dožrala se a vyškubla jednomu z mužů meč. Neuměla s ním sice ještě zacházet tak dobře, jako její učitel a přítel Nightcrawler, i přesto ovšem dovedla rozsévat zkázu nesmírně účinně. Muži se bezúspěšně pokoušeli nějak bránit, byla na ně moc rychlá, moc mrštná, navíc v uzavřené skupince, kde do sebe neustále vrážela vyděšená zvířata i lidé, nebyl možný útěk.

Pěšáci ten mumraj raději obíhali a chtěli si podat Wolverina, který se pro tuto chvíli zdál snadnější kořistí.

„Vážení, teď jste si teda pěkně naběhli,“ zašklebil se velice zle mutant a skočil po nich.

„Wolvie, chytej!“ hodila mu Viky zbraň. Ještě v letu ji chytil a i když tenhle meč postrádal lehkost a vyváženost samurajské katany, rozpoutal s ním taková jatka, že krev stříkala po okolních stromech.

Pro Wolverina to byla jen taková lehká rozcvička. Pohyboval se s mečem s lehkostí a elegancí staré japonské školy a rudé ostří zbraně roznášelo smrt. Bylo to jako tanec, velkolepý tanec zkázy provázený blýskáním čepelí, zvoněním kovu, jiskrami odlétávajícími od srážejících se ostří, zahalená rudými závoji krve tryskajícími z ran.

Během několika minut bylo po všem. Vítězní mutanti stáli nezraněni, maximálně poznamenaní nějakým tím škrábancem, když měl některý voják jó velké štěstí, nad kupami rozsekaných a roztrhaných mrtvol. Ve vzduchu se vznášel nasládle železitý pach krve a vše včetně trojice jí bylo potřísněno. Koně se rozutekli po okolí. Nad bojištěm se začali krkavci slétat k velkolepé hostině.

„Jsme jako prasata,“ konstatoval Logan a zabodl meč do země. „Umejt a vyprat.“

„A co s těmihle?“ zeptala se Viky a šťouchla nohou do jednoho těla. „Zase na stromy?“

„To nejni zas až tak špatný nápad. Aspoň je na čas přejde chuť pořádat na nás hon.“

„V tom případě půjdeme pochytat nějaký koně, co tu pobíhají,“ řekl Kurt. „K cestě je to kus a vážně nechci tohleto tahat po jednom.“

„S tím souhlasím. Ovšem berte na ty zvířata trochu ohled, jsou rozdivočelý, a to hlavně díky vám dvěma,“ řekl Logan.

„S tím si už nedělej starosti,“ zasmála se Viky a rozběhla se k jednomu hnědákovi opodál. Během několika vteřin mu seděla na hřbetě a stačilo pár tichých slov, aby se poděšený kůň uklidnil.

Kurtovi se něco podobného podařilo s pořádně vyplašeným grošákem a během chvilky bylo v táboře šest koní.

Logan jen zíral. „Jak to děláte?“ nechápal.

„Když máš za otce šamana, ledacos se přiučíš,“ vysvětlila mu Viky a hladila jednoho z koní po hebkém zvědavém nose. S koňmi už si rozuměla, i když jejím přátelům dalo hrůzu práce naučit ji jezdit.

„Totéž platí pro pěstounku čarodějnici,“ usmál se Kurt. „Plus nepřekonatelný osobní šarm a charisma a máš dokonalého zaklínače koní,“ udělal v sedle stojku.

Logan vyprskl.

„Jen se směj, podlý pse. A vůbec, jdeme nakládat, ať máme tu odpornost za sebou.“

Mrtví vojáci a jejich části, rozvěšení po stromech u lesní cesty, přiváděli inkvizici k zuřivému šílenství. Prosté lidi to rozdělilo na dva tábory. Jedni věřili, že je to znamení příchodu temných sil a konce světa, více však doufalo v naplnění proroctví o příchodu Bright Tigera, jež se opět začalo šířit. Zpráva o cizincích se roznesla do dáli a ve vyprávění se z nich stali hrdinové. To císaře vedlo k ještě tvrdším postihům obyvatelstva a ještě zběsilejšímu pronásledování X-Menů, kteří teď na vojáky inkvizice naráželi skoro na každém kroku.

„Proč nás nemůžou nechat být?“ soptil Wolverine a mlátil do vojáků palcátem. „Copak jim nedochází, že když oni na nás nebudou útočit, my je nebudeme pobíjet?“

„Evidentně ne,“ odpověděla Tiger.

Uhnula před výpadem meče, chňapla muže za kabátec a rozervala mu tesáky hrdlo. Pustila chroptícího umírajícího do kaluže vlastní krve, nakopla dalšího a rychle se vrhla k zemi. Nad její hlavou pročíslo vzduch kopí a místo dívky nabodlo jednoho z vojáků. Ten se zapotácel, otočil a zezadu naletěl na hrot další, který chtěl Tiger srovnat sekerou. Ještě do nich vrazil třetí muž, jenž právě inkasoval od Wolverina kopanec do čelisti. Všichni tři se zhroutili mrtví.

„Pánové, dáte si špíz?“

„Fuj, zase konzervy, kdo se s tím má furt otvírat?“ nasadil Nightcrawler znechucený výraz. Těsně kolem něj proletěla šipka z kuše a roztrhla mu kalhoty.

„Tak tohle si odskáčeš!“ zavyl mutant výhružně a skočil na provinilého vojáka, který se klepal jako osika ve vichřici.

Muž padl na kolena a začal se modlit. Nightcrawler zdvořile počkal, až skončí, a pak mu dal jednu pěstí. Voják se v bezvědomí sesul k zemi.

Na Wolverina útočil další kopiník. Jeho soupeř uskakoval před zuřivými výpady a hledal nějakou zbraň v dosahu. Byli však od ostatních dost vzdáleni a jeho přátelé měli dost napilno a pomoci mu nemohli.

Když ho hrot bolestivě škrábl po paži, Wolverine se slovy „vem to čert“ vytasil drápy, kovovou špici usekl a z vojáka udělal plátkovaný salám.

Šikmo seseknuté ratiště se zakutálelo k nohám dalšího vojáka. Ten ho zdvihl a v záchvatu sebevražedného hrdinství se vrhl na mutanta.

Ten se zrovna věnoval novému soupeři a útok nepostřehl. Dřevěný hrot mu vjel do ramene. Úder byl veden takovou silou, že se konec kopí roztříštil o adamantiovou lopatku.

Wolverine zavyl bolestí, vytrhl si zkrvavený a roztřepený zbytek kopí z rány a s nepříčetným řevem se pustil drápy do muže, jenž se mu opovážil ublížit. Ten jen slabě zasténal a zhroutil se, když se mu dvanáct palců kovu a kosti vnořilo do hrudi.

Mutant, tiše skučící v krutých bolestech, se svezl k patě stromu a tiskl si silně krvácející ránu. Před očima mu skákaly žluté skvrny a zoufale bojoval o vědomí.

Jeden z vojáků chtěl využít slabosti nepřítele a dorazit ho. Wolverine by ve svém stavu pravděpodobně nebyl s to úder sekerou odrazit, než se však voják stačil pořádně rozpřáhnout, meč mu rozpoltil lebku.

Nightcrawler odhodil zbraň i mrtvolu stranou a poklekl k příteli. Wolverine křivil obličej bolestí a krátce, přerývaně dýchal. Skrz pevně zaťaté zuby se mu dralo potlačované sténání a mezi prsty prýštily pramínky krve.

„Ale sakra. Vydrž, mein Freund, tohle bude dobrý,“ snažil se ho povzbudit jeho druh. Jemně mu odtáhl ruku, aby se podíval, jak je zranění vážné.

Z uvolněné rány mu do obličeje chlístla krev. Přes valící se rudý proud se daly matně rozeznat štěpiny dřeva, zabodané do masa.

„Ach, lieber Gott,“ vydechl zděšeně Nightcrawler. Nechal Wolverina, ať ránu zase stiskne, a ještě mu na jeho ruku přitlačil svou, aby krvácení dříve ustalo.

„Tiger, přestaň si hrát a okamžitě pojď sem! Pohni!“ zařval na dívku, která šermovala s posledním vojákem.

Když zaslechla volání, jednou ranou protivníkovi vyrazila z ruky meč a druhou mu setla hlavu. Pak se rozběhla k přátelům.

„Co se – bohové, je to hodně zlý?“ zděsila se Loganova stavu.

„Bojím se, že dost. Tady bude práce pro tvoje štíhlý prstíky, musíš z něj ty třísky vytahat.“

„No nazdar. Chudák. Pořád mu to drž, já letím pro lékárničku.“

Naštěstí měli věci nedaleko a naštěstí se jim nic nestalo. Viky rychle vyhrabala brašnu se zdravotnickým materiálem a vrátila se ke zraněnému.

V první řadě mu píchla injekci na utlumení bolesti.

„Nemůžeme čekat, až to zabere, nebo tu vykrvácí. Kurte, drž ho, já to zkusím vyčistit.“

Natáhla si sterilní rukavice a začala pinzetou vyprošťovat štěpiny roztříštěného ratiště. Nebyla to jednoduchá práce, přes neustálé krvácení dovnitř špatně viděla a Logan sebou sem tam škubl, i když se ze všech sil snažil ležet v klidu. Kurt jen cítil, jak se mu zatínají svaly a chvěje se.

„Vydrž, už to bude, ta injekce za chvíli zabere, uzdravíš se, budeš zase v pořádku,“ šeptal trpícímu příteli. Ten se na něj pokusil usmát, ale vtom Viky řízla do rány skalpelem, aby se dostala k nejhlouběji zabodaným třískám, tak jen zaťal zuby a spolkl výkřik.

„Wolvie, promiň, já vím, že to musí příšerně bolet, jenže já je musím dostat ven,“ pohladila ho po tváři a bylo znát, že trpí spolu s ním.

„Tohle je snad poslední,“ řekla Viky po chvilce a položila pinzetou jednu zvlášť dlouhou štěpinu na misku. „Další nemůžu najít, což ovšem nevylučuje, že tam nejsou. Ale pokud ano...“

„Udělala jsi, co jsi mohla. Doktor by to nedokázal lépe. Skonči to a budeme se modlit, aby to bylo čisté,“ řekl Kurt a rychle uhnul drápům, které Logan reflexivně vysunul, když mu Viky do rány nalila dezinfekci. Zraněný šíleně zavyl, ale pak se uklidnil. Anestetikum zřejmě konečně začalo pracovat.

Zašít a zavázat zranění už bylo dílem krátké chvíle. Viky se podařilo zastavit krvácení a opatrně Loganovi zafixovala paži, aby s ní nemohl hýbat. Tomu už bylo všechno jedno. Usínal.

„Potřeboval by klid a ležet. Jenže my odtud musíme pryč,“ řekl nešťastně Kurt a zvedl přítele do náruče.

„Nemám ho radši vzít já?“ zeptala se Viky.

„Budeme se muset střídat. Je vážně těžký. Já začnu. Krucinál, když bychom potřebovali koně, jako na potvoru potkáme jen pěšáky,“ postěžoval si mladík.

„Život je svině,“ pronesla Viky jedno z Wolverinových mouder. „A vůbec, mám nápad. Postavíme pro něj smyk, jaký používali severoameričtí indiáni. Kdyby jsme ho nesli, strašně se vyčerpáme, ty hlavně. A bude to pro něj mnohem pohodlnější.“

„Jasně,“ přikývl. „Kdyžtak tu počkej s ním, já seženu pár dobrých klacků.“

Usekl dva mladé tenké stromky, oklestil je a rukou společnou z nich a pár dalších větví svázali řemeny jednoduchý přepravní prostředek. Zabalili Logana do pokrývek a uložili ho na smyk. K němu připevnili i zavazadla a zapřáhli se.

Spojenými silami se jim smyk táhl celkem lehce. Vybírali si takovou cestu, aby zraněný netrpěl a zároveň nenechávali příliš stop. Prioritou bylo najít vodu a to co nejrychleji, nechtěli příliš riskovat, že převoz Loganovi ještě více ublíží.

Daleko se stejně nedostali. Soumrak padl dost rychle, a tak se zastavili na prvním místě, kde zurčel potok. Upravili pro zraněného pohodlné lůžko, ve kterém byl v teple.

Logan se za nějakou dobu probral. Byl pobledlý a zesláblý, ovšem při jeho úrazu bylo obdivuhodné, že nabyl vědomí tak brzo. Něco málo snědl a tvrdil, že je mu docela dobře, jen kdyby prý to v tom rameně občas tolik neškubalo.

Vůbec se zdálo, že vše proběhne bez nějakých komplikací, a jejich přítel se poměrně rychle uzdraví. Druhý den vypadal o něco živější a vydržel vzhůru dost dlouho, dokonce s přáteli trochu zažertoval. Ti byli nesmírně šťastní, že to dopadlo jen takhle, a věřili v jeho brzké úplné zotavení. Rozhodli se zůstat pár dní na místě, dokud se zraněnému alespoň trochu nevrátí síly a nebude schopen sám jít.

Viky seděla na hlídce. Bylo krátce po půlnoci. Nebe se už zvečera trochu zatáhlo, jen několika skulinami svítily hvězdy. Foukal mírný větřík. Oheň hořel zrovna tolik, aby osvěcoval slabou září tábořiště. Dívka pozorně naslouchala, jestli neuslyší něco, co by narušilo obvyklý hlas nočního lesa, když ji vylekalo Loganovo tiché zasténání.

Sklonila se k němu a sáhla mu na tvář. Přímo hořel. Měl vysokou horečku a byl celý zalitý potem. Nadzvedla mu obvaz na rameni. Okolí rány napuchlo, zrudlo, sálalo z něj teplo a mezi stehy vytékal hnis.

„Panebože, tohle nám chybělo,“ zasykla Viky vyděšeně a šla nabrat vodu. Část jí nechala ohřát, aby mu mohla ránu vymýt, a začala Loganovi otírat rozpálený obličej namočeným kusem látky.

„Was ist?“ ozvalo se za ní rozespale.

„Nic, spi dál,“ odpověděla, ale cosi v jejím hlase Kurta donutilo okamžitě se vyhrabat z pelechu.

„Ale ne. Do háje,“ vzdychl, když viděl ten průšvih. „Co budem dělat?“

„Máme antibiotika, máme léky proti horečce, můžeme se jen modlit, ať účinkují.“

Přestříhala stehy a pořádně Loganovo zranění opět vyčistila. Rána byla šeredně zanícená.

„Asi se tam dostala infekce. Nebo tam opravdu zůstala nějaká zapomenutá tříska. Jenže ji nemůžu najít. Pojď mi pomoct, namočíme celou tu kůži a zabalíme ho do ní, topí jako kamna.“

Přes péči obou přátel zraněnému horečka neklesla. Nezabíraly ani léky, ani studené obklady. Logan sebou škubal v jakémsi polomrákotném stavu, blouznil, obvazy na rukou měl rozřezané na cáry a nasáklé krví, křičel ze zlých snů. Teprve k ránu se jeho stav trochu zlepšil a on upadl do neklidného spánku.

Kurt se opřel unaveně o strom a hodil smotaný obklad do potoka. „Mně se to fakt nelíbí.“

„Ani mně ne. Být doma v Brazílii, věděla bych hned, kam mám jít pro listy, které snižují teploty a vyhánějí z ran zlé duchy. Ale tady? Ani nevím, jak se ty rostliny kolem jmenují, natož pak k čemu je použít,“ zoufala si Viky. „Proč jsem musela přijít o svou schopnost léčení?“

„Proč se stalo tolik věcí? Nad tím nemá smysl přemýšlet. Stejně jako nemá smysl tady jen tak sedět a čekat, jestli se stane zázrak a Logan se uzdraví.“

Obrátila k němu uslzené oči. „A co chceš dělat? Momentálně toho totiž moc nezbývá.“

„Každopádně se musíme hnout. Protože nás tu dřív nebo později někdo najde a nečinností ničeho nedosáhnem, budeme se moct jen dívat, jak je to s Wolviem čím dál horší.“

„A kam chceš jít? On není schopen přesunu. Navíc nás nikdo pod střechu nevezme.“

Kurt ji objal. „Podívej. My mu už víc pomoci nedokážeme. Ale určitě tady někde bude žít někdo, kdo se vyzná v léčení a dokáže ho uzdravit. Pokud zůstaneme zalezlí tady v lese, je také možné, že Logan umře. Což je alternativa, která se mi naprosto nezamlouvá. Už samotné zranění je dost vážné a ta infekce to dělá ještě mnohonásobně horší. Jen jeho neuvěřitelná houževnatost ho zatím drží jakž takž nad vodou. Jenže on to taky nemusí vydržet. My už nic nenaděláme. Ale já věřím, že najdeme někoho, kdo ho vyléčí. A téhle naděje se nevzdám. Tak co ty na to? Pomůžeš mi hledat?“

„I kdyby mě to mělo stát život.“

„No tak vážné to snad nebude,“ usmál se Kurt a otřel jí slzy. „Pojď. Čím dříve vyrazíme, tím lépe.“

Pročesávali les další tři dny. Bezvýsledně. Loganův stav se den ze dne horšil. Jeho přátelé měli co dělat, aby nepropadli zoufalství. Že inkvizice podle všeho ztratila jejich stopu, byla jen pramalá útěcha.

„Vím přesně, jak předělám Scottovi jeho výuku první pomoci,“ běsnila Viky. „Proboha, to mu ty drápy nemůžeme nějak udržet vevnitř?“

„Ne. V tomhle stavu je nebezpečný všem okolo i sám sobě,“ zakroutil Kurt hlavou. Pokoušel se Loganovi zkroutit ruce a drápy směrem pryč od nich, což nebylo jednoduché. Logan měl dost velkou sílu i v nemoci a navíc zase blouznil, nevěděl kde je a snad ani co je. Házel sebou jako ryba na suchu a bylo nemožné ho udržet v klidu.

Mladí mutanti byli unavení. Za poslední dny se sice střídali v péči o nemocného, aby si ten druhý mohl na pár hodin schrupnout, ale ani jednomu nedávala starost o přítele spát. Nebyli vyčerpaní jen fyzicky, nýbrž hlavně psychicky. Nevyspání a stres je začalo nahlodávat.

„Půjdu najít něco k jídlu, zásoby nám skoro úplně došly,“ řekla Viky a odploužila se zničeně do lesa.

Kurt si sedl vedle opět zmítajícího se Logana a začal mu otírat zpocený rozpálený obličej namočenou kůží.

„Wolve, ty si to umíš užít, viď?“ řekl smutně. Jedinou reakcí bylo zasvištění adamantiových drápů kolem jeho tváře. S povzdechem Loganovi ruku chytil a stlačil mu ji zpět na pokrývku z jelení kůže. Jeho přítel slabě zaúpěl a konečně doopravdy usnul.

„Já ti tak závidím,“ zívl Kurt a promnul si unavené oči. Stočil se na zemi do klubíčka a bezmyšlenkovitě zíral do plamenů. Brzy se dostal do stavu někde mezi spánkem a bděním. Ocasem přisunul do ohně větvičku a zavřel oči.

Z jeho letargie ho vytrhl až rozčilený řev: „Nightcrawlere! Hej, Nighte, vstávej!“

Modrý mutant se vymrštil na nohy a vyvalil oči na Viky, která vyběhla na paseku, div se nezabila o kořen. „Co se děje? Vypadáš, jako by za tebou běželo celé peklo.“

„Ty sis pozval příbuzné? Že ses ani nezmínil. Ale na to kašlu, kousek odtud je chaloupka.“

„A žijou tam tři prasátka?“ našel Kurt opět svůj ztracený humor.

„Ne, jen jedna milá stařenka, kterou musíme napřed vyoperovat z vlčího žaludku, šašku. Vezmeme ho tam?“

„Že váháš. Přinejmenším nám aspoň můžou poradit, kde seženeme něco jako doktora. Ale vyřítit to musíš ty, máš přece jen diplomatičtější obličej.“

Viky tedy běžela napřed a zaklepala na dveře. Otevřela jí přibližně padesátiletá žena s laskavýma očima. Pozorně si dívku prohlédla a usmála se: „Pěkně vítám. Copak potřebuješ, děvenko?“

„Dobrý den. Prosím vás, můžete nám pomoci? Náš přítel je zraněný a vypadá to dost zle, máme strach, že nám umře,“ vychrlila ze sebe Viky.

„Tak to jste přišla za správnou osobou,“ řekla žena. „Nechci se nijak vychvalovat, ale jsem nejlepší léčitelka v okolí. Kde máte svého přítele? Podívám se něj.“

„Víte, já... asi bych vám měla říct, že... že po nás jde inkvizice...“

Žena pokývala hlavou. „Takže to jste vy, ti tajemní cizinci, kteří likvidují vojáky naší dobrotivé církve. V tom případě vás dvojnásobně ráda uvítám pod svou střechou. A nemějte strach, sem vojáci nepřijdou.“

„Nejde o nás, ale o vaši bezpečnost.“

„O mě se nebojte. Kromě toho, moje živnost taky nevidí páni moc rádi. Věří jen těm svým modlitbičkám a vymítání, šarlatáni. No tak, co bude s tím zraněným?“

Viky kývla na Kurta, schovaného za rohem. Ten přinesl Logana a položil ho na postel, kterou mu žena ukázala. Pak se stáhl do stínu.

Žena, jež se představila jako Sára, se sklonila nad zraněným.

„Dobrý bože, tohle je skutečně ošklivé. Jak dlouho je už v tomhle stavu?“ zeptala se, když odstranila obvazy.

„Tři dny, možná o něco málo déle. Na začátku se zdálo, že se to normálně zahojí, jenže se to pak zanítilo. A naše léky na tu horečku nezabírají,“ řekla Viky a začala jí pomáhat s ošetřováním.

„Mám tu naštěstí ještě něco ze zimní zásoby. Udělá mu to určitě lépe, než nějaké umělé výmysly.“

Vstoupala po žebříku na půdu domku a po chvilce se vrátila s několika svazečky sušených bylinek. Rozložila je spolu s dalšími přísadami na stole a začala připravovat pozoruhodně páchnoucí mast.

„Vyžene mu z rány ten zánět,“ vysvětlovala zvědavě přihlížející dívce. „Uvař vodu, udělám mu ještě něco na tu horečku. A ty vylez z toho kouta a pojď mi pomoci nakrájet kořínky. Já tě přece neukousnu,“ zavolala Sára na Kurta, který se přece jen odvážil přijít blíž a přiložit tlapku k dílu. Žena kupodivu na jeho ruce neřekla ani popel, jen překvapeně povytáhla obočí.

Poskytla nemocnému všemožné prostředky k uzdravení, nezdálo se však, že by měly nějaký efekt. Druhý den byl na tom Logan stejně, ne-li hůř.

„V té ráně musí něco být. A to musí okamžitě ven, pokud má přežít,“ prohlásila rázně Sára a dala vyvařit do vody s nějakými bylinami chirurgické nástroje. „Vy dva ho budete držet. Sice jsem ho uspala, ale nemůžu zaručit, že ho ta bolest neprobere.“

Zařídili se podle její rady a to bylo dobře. Ve chvíli, kdy nůž zajel do zaníceného masa, Logan zařval a začal sebou házet. I ve dvou měli dost práce zabránit mu Sáru probodnout. Zraněný byl evidentně úplně mimo a bylo nemožné ho nějak uklidnit. Přátelé na něj mohli křičet co chtěli, nevnímal je. Dílem ještě spal a horečka se mu zřejmě postarala o další noční můru, z níž se nemohl probrat. Bolest však cítil.

Trvalo dlouho, než se Sáře podařilo objevit hluboko zarytou dřevěnou štěpinu. Byla vzpříčená o kost a nechtěla ven. Nakonec ji však vydolovala, ránu vyčistila a zavázala.

„Za pár dní infekce zmizí a horečku se mi už podaří srazit,“ řekla léčitelka. „Brzy bude zase v pořádku.“

Mutanti vyrazili takový řev, až se zachvěly základy. Kurt, jak bylo jeho zvykem, vyskočil do stropu a pochopitelně se třísknul do hlavy, protože byl moc nízký. Viky se mu vrhla kolem krku, a pak začali oba objímat Sáru.

„Sice vám nemáme za pomoc čím zaplatit, ale milerádi si to odpracujeme,“ prohlásila Viky.

„Dejte pokoj s placením,“ mávla Sára rukou. „Od čeho bychom byli lidé, kdybychom si měli odepřít milosrdenství?“

„Ani nevíte, jak je nádherné tohle od někoho zas jednou slyšet,“ řekl Kurt.

„Ty si asi také moc lidské laskavosti neužiješ, viď, modrásku? Jen se netvař. Nebo jsi snad zklamaný, že se tě nebojím?“ zasmála se žena. Ďáblík si teprve teď uvědomil, že mu při boji s Loganem spadla kapuce pláště, do kterého byl zachumlaný.

„Zklamaný rozhodně ne, vylekal bych vás hrozně nerad, jenom mě to překvapilo. Jste jedna z mála.“

„Jedna z mála, kdo ví, že nezáleží na slupce jako na tom, co je v srdci? Je to smutné. Nuže, pracanty přijmu s radostí. Místa je tu dost a ve vsi vám seženu nějaké lepší oblečení. A teď vám uvařím něco dobrého, a pak si pořádně odpočinete, vypadáte, že jste kloudně nejedli a nespali několik dní.“

Možnost chvíli pobýt pod pohostinnou střechou přijali mutanti s radostí. Za práci vzít rozhodně uměli a zanedlouho byla chaloupka, která už zoufale potřebovala nějaké opravy, jako nová. Navíc mohli být neustále nablízku Loganovi. Začínal se pomalinku vzpamatovávat. Teploty mu klesly a byl klidnější.