Hlavní postavy: Tiger (V), Nightcrawler, Wolverine, Saka-a-bena (V)...^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Jen málokterá bolest je tak zlá jako ztráta milované osoby. Možná to znáte... rána v srdci, která se hojí jen pomalu, pocit strašlivé prázdnoty a nekončící smutek... A vy máte v tu chvíli pocit, že se vám zhroutil celý svět, nic nemá smysl ani cenu... a dali byste cokoliv za to, abyste se mohli s tím, kdo vám odešel, znovu setkat, byť jen na krátkou chvíli. Otázka zní, co to cokoliv znamená... a jak vysoká ta cena může nakonec být.

Poznámka autora: Nuže, od doby, co jsem spáchal tuhle úchylárnu už se Ankhem převalila spousta... vody? Takže si už asi nevybavím přesně, jaké pohnutky mě k tomu tehdy vedly. Pravdou zůstává, že jsem si užíval horečky a k tomu pořádného depresivního rozpoložení, které na mě v době nemoci padá. Ani jedno ani druhé mě nenechalo spát a tak jsem během asi dvou nebo tří hodin stvořil ultrakrátkou a nepříliš veselou povídku, kde jsem se konečně vypořádal s vlastnoručně vytvořenou postavou, co už mi šla lehce na nervy.
A jen tak na okraj... místy bude asi z děje poznat, že tomuhle cosi předcházelo. Původně to tak mělo být, ale povídka, na niž tahle navazovala, byla stornována, minimálně ve své původní podobě. Tímto se omlouvám za případné nejasnosti.

Slunce se pomalu sklánělo k západu. Jeho oranžové paprsky se odrazily ve sklech oken institutu pro nadanou mládež, stále ještě hrdě nesoucí jméno svého dávno mrtvého zakladatele Charlese Xaviera. Budova byla dnes nezvykle tichá. Všichni noví žáci, dva týmy postavené z odrostlých dětí původních X-Menů, absolvovali na opačném konci zeměkoule nácvik boje a přežití v extrémních podmínkách, jak jinak než pod taktovkou velkého šéfa Scotta Summerse. Bez jejich obvyklého hemžení škola usnula, protože i staří X-Meni si chtěli užít pár klidných dní. Trénink sice nezanedbávali, ale jinak se nerušeně flákali bez dozoru nekompromisního a přísného velitele.

Hladinu leknínového jezírka rozčeřil hozený kámen. Odrazil se od ní jednou, podruhé, potřetí, a pak se žblunknutím zmizel v hlubině. Žába sedící na listu se překvapeně otočila, kdo ji to ruší, ale když těsně vedle ní skončil svou dráhu další oblázek, rychle skočila do vody.

„Aj. Promiň, žabičko, to si neber osobně,“ usmál se omluvně Kurt, ležící v trávě na břehu jezírka.

„Chudák. Že ti není hanba, takhle trápit zvířata,“ šťouchla do něj Viky a přesně vypočítaným směrem vrhla krásný placáček. Přeskákal celé jezírko a dopadl na protější břeh. Mutantka zavýskla.

Upřela svoje žluté oči na překvapeného manžela, který si myslel, že to nepřehodí. „Zdá se, že jsem vyhrála, vážený,“ usmála se. „Jaká je první cena?“

„Odměnu si určuje vítěz,“ odpověděl.

„Vážně? A můžu si vybrat cokoliv?“

„Úplně cokoliv,“ objal ji a přitáhl těsně k sobě.

„V tom případě...“ zamyslela se Viky, ale Kurt se už nikdy neměl dozvědět, co si vlastně přála, protože v tu chvíli se rozeřval poplašný systém Cerebra a všichni X-Meni měli vyhlášenou pohotovost.

„Jeden by řekl, že bez nové generace mutantních padouchů bude klid,“ ušklíbla se mladá žena.

„Tak není,“ povzdychl si její muž, znechucený, že jim někdo zkazil tak krásnou chvilku. „Pojď,“ vzal ji za ruku a oba se přenesli do školy.

Tam už Storm coby zastupující velitel týmu vyhodnocovala situaci. X-Meni se shromáždili kolem ní a zjišťovali, co se děje.

„Vypadá to na další válku gangů,“ odpověděla stříbrovláska na dotazy. Na monitoru šlehaly plameny z hořících budov, ozývaly se výbuchy a střelba. „Bohužel uprostřed nejzalidněnější oblasti New Yorku. A policie se samozřejmě drží co nejdál.“

„Pěkně se jim tohle vymklo z rukou. Takže je to zase na nás,“ řekl Iceman. „Asi nás tam neuvidí rádi.“

„To není náš problém. Musíme chránit obyvatelstvo, při minulé přestřelce zemřelo na sto nevinných lidí. Jdeme!“

Během několika minut odstartoval ze základny mutantů X-Jet a téměř desateronásobkem rychlosti zvuku vyrazil směr hypercity New York, který zabíral téměř třikrát větší plochu než koncem dvacátého století, a kriminalita tomu odpovídala. Většinu města ovládaly různé mafie a střety byly takřka na denním pořádku. X-Meni se v nich stali značně nepopulárními faktory, neboť se do toho dost často pletli.

Letoun přesvištěl nad místem srážky, zpomalil a hladce přistál. Tým vyskákal ven a ocitl se uprostřed soustředěné palby, kterou členové obou gangů v nenadálé svornosti zahájili proti nim.

„Oni to na nás měli připravené,“ řekla Shadowcat. Tělem jí proletěla dávka ze samopalu. Střelec zůstal zírat o vteřinu déle, než bylo zdrávo, v okamžení byl změněn v blok ledu.

Mutanti se rozprchli na všechny strany. Střely jim hvízdaly kolem uší, pár z nich uvízlo v kevlaru uniforem. Každý z nich se činil po svém. Celek sestávající z poryvů vichřice, blesků, čepelí ledových trnů, drápů a tesáků byl vražedný. Mafiáni pálili jako šílení bez ohledu na to, kolik svých lidí zasáhnou. Chtěli mutanty dostat.

Tiger právě zakroutila krkem jednomu zločinci, zahlédla koutkem oka záblesk ohně na hlavni zbraně a chtěla uskočit, kolem kotníku se jí však sevřela ruka raněného gangstera, kterého srazila letící popelnice, avšak žil. Jeho zásah připravil dívku o rozhodující vteřinu času a potom už bylo na všechno pozdě. Střela extra velké ráže prorazila kevlar a zaryla se jí hluboko do hrudi. Vystříkla krev, Tiger slabě vykřikla a klesla k zemi.

Vzduch prořízlo strašlivé zavytí plné bolesti a hrůzy. A vzteku. Muž ani nestihl obrátit zbraň proti novému nepříteli a Nightcrawler, kterému se srdce svíralo děsivou předtuchou, mu k tomu ani nedal šanci. Švihl mečem a přesekl ho v půli. Pak se rozběhl k ženě.

Mutantka ležela ve zvolna se šířící kaluži vlastní krve. Když jí zvedl hlavu, otevřela oči, skelné a zamlžené blízkostí smrti. Pokusila se o slabý úsměv. „Promiň mi to.“

„Ne, ty promiň mně. Měl jsem na tebe dát pozor... Nemůžeš umřít,“ zaskučel zničený mutant nešťastně a z očí se mu nezadržitelně valily slzy. „Prosím tě, nedělej to. Vydrž ještě chvíli, dostanu tě do letadla, ošetříme tě a -“

Položila mu prst na rty. „Nelži mi tu. Dobře víš, že to poznám. A sám tomu nevěříš. Ale nebuď smutný. Znovu se sejdeme. Řekni dětem, že je mi to líto a mám je moc ráda... Miluju tě, Kurte.“

„Já tebe taky,“ vzlykl.

Z posledních sil se trochu nadzvedla, objala ho a políbila. Dlouze, naposled, s příchutí krve. Pak jí hlava sklouzla na rameno a Nightcrawler poznal, že drží v náruči už jen mrtvé tělo. Zlatý kamínek zhasl jako sfouknutá svíčka.

Okolí už nevnímal. Necítil střelu, která mu rozsekla líc až na kost, neslyšel svist stovek jiných, míjejících ho, ale jako zázrakem ho žádná nezasáhla. Nevěděl, jak dlouho tam klečel, a nechával své slzy téct do jejích vlasů. Neviděl ostatní X-Meny, jež už dokončili pacifikaci mafiánů a teď stáli kolem s tichou účastí.

Stáli tam dlouho v zármutku nad smrtí dalšího člena týmu. Nakonec Wolverine těžce vzdychl, otřel si oči a pokročil k trpícímu příteli. Dřepl si vedle něj a položil mu ruku kolem ramen. Pohladil Viky po vlasech.

„Přišla k nám jako jedna z posledních... a první odchází...“ řekl a bylo v tom tolik smutku, že druhý mutant na něj překvapeně pohlédl, jako by si teprve teď uvědomil, že tu je. Logan na něj pár vteřin hleděl, než tiše řekl: „Měli bysme jít.“

„Máš pravdu,“ přikývl Kurt a zvedl se. Mrtvou manželku přivinul k sobě a jako ve zlém snu, z něhož se neprobudí, pomalu vykročil k letounu. Logan šel vedle něho, až o kus pozadu i zbytek týmu.

Byl to smutný návrat z akce. Škola ztichla ještě více přípravami na pohřeb, pak i samotným obřadem. V nejhustěji zarostlém místě parku pod velkým bukem, na kterém Viky ráda sedala a dívala se na východ slunce, vyrostl kopeček hlíny, na kterém Kurt zasadil planou růži, a pár dní se odtamtud téměř nehnul. Logan tam většinou chodil s ním. Málokdy ale mluvili. Ostatní jejich soukromí respektovali, i když pro ztracenou přítelkyni truchlili také.

Modráska smrt milované ženy docela rozložila. Jeho nezdolná veselá nálada byla ta tam a z nějakého důvodu se s tím nedokázal vyrovnat. Když šli do akce, stával se z něj vraždící běs. Když byli ve škole, většinou byl někde sám zalezlý a zasněně hleděl do dáli a nic na světě ho z té nepřítomnosti nedokázalo vytrhnout.

Asi týden po tom, co pohřbil spolu s Viky i velkou část sama sebe, ležel Kurt na posteli a díval se na hvězdy. A vzpomínal. Hrál si s řetízkem přívěšku ve tvaru draka držícího zlatý kámen. Drahokam v něm zasazený kdysi zářil chvějivým zlatým světlem, nyní byl však pohaslý a jeho lesk vybledl stejně jako oči mutanta, když ho sundával mrtvé z krku. Teď ho nosil spolu se svým, i když ho dotek stříbra pálil jako žhavé železo. Do polštáře se vpíjely slané kuličky slz ještě dlouho potom, co konečně usnul.

Vzduch byl teplý a voněl vlhkou džunglí. Mutant sebou překvapeně škubl a rozhlédl se kolem sebe. Stěny rákosové chýše zdobily kůže zvířat, vyřezávané masky a barevné štíty ověšené pery. Zem pokrývaly tkané pokrývky a další kožešiny, kolem byly rozeseté sošky bohů. Uprostřed praskal oheň a u něho seděl starý indiánský šaman. Pohlédl na zmateného hosta a hojné vrásky na jeho obličeji se složily do úsměvu.

„Jsem rád, že tě konečně mohu přivítat jako svého zetě,“ řekl.

„Ale... ale vy...“ zalapal po dechu Kurt, který poznal Vikyina adoptivního otce, „jste... jste mrtvý.“

„To je pravda,“ přikývl Saka-a-bena a mutant se podivil, jak je možné, že mu rozumí, protože jeho jazyk neuměl. Indiána viděl jen jednou v životě, když ho Viky vzala s sebou na návštěvu ke svému kmeni. „Ve vašem světě jsem zemřel. Ale skutečně si myslíš, můj příteli, že smrt je koncem všeho?“

„Nevím, co si mám myslet,“ zamumlal jeho host zcela popravdě.

„Pak věz, že smrt není koncem, naopak počátkem všech věcí. Nikdo z nás neumírá navždy. Ti, co byli rozděleni, se mohou znovu sejít. To už přece všechno víš, tak proč tě to neutěšuje?“

„Neutěšuje, to je fakt,“ řekl tiše se sklopenou hlavou Kurt a rána v jeho srdci se opět palčivě rozbolela.

„Ani se ti nemůžu divit,“ usmál se smutně šaman. „Vlastně na to máš plné právo.“

„Hrozně mi chybí.“

„Tak to bývá s těmi, které hodně milujeme. Nejspíš se bojíš, že navzdory všemu, co jsi pochopil o smrti, se s ní už neshledáš, nemám pravdu?“

Přikývl. Víc nedovedl. I šaman dlouhou chvíli mlčel. Promluvil teprve po dlouhém přemýšlení, jako by se sám bál toho, co říká.

„Má tě velice ráda. Skoro radši než mě,“ dodal s úsměvem, který by nakažlivý, a i jeho zeti navzdory slzám škubly koutky. „Není se čemu divit. Ty jsi jí dokázal dát to, co já nikdy nemohl. Vrátil jsi jí dětství, které neměla, lásku, kterou nemůže poznat od otce. Šťastný život.“

„Ale nedokázal jsme ji zachránit. A přitom ona... ona...“

„Ona ti tolikrát dala život, bojovala kvůli tobě s duchy smrti, aby tě opět probudila, když jsi zemřel.“

„Jak to víte?“ zeptal se překvapeně Kurt.

„Dozvím se mnoho věcí na místě, kde jsem, a taková věc se roznese.“

Mutant si opřel bradu o koleno a švihl ocasem. „O to mi jde,“ potvrdil správnost šamanových domněnek. „Zachránila mě. A ne jednou. A i když věděla, že pokud v tom boji prohraje, ztratí nejen život, ale i duši...“

„A proč to udělala? Proč se odvážila něčeho, co ještě nikdo z nás nedokázal?“

„Nevím,“ odpověděl nešťastně. „Zklamal jsme ji, zradil, šel jsme cestou, kde pro ni nebylo místo, strašně jsme ji tenkrát ranil... a ne poprvé. Neměla důvod to udělat.“

Saka-a-bena do něj zabodl oči. „Mladíku, musím vás obvinit ze lži. Měla naopak velice dobrý důvod to udělat. Nebo vám snad také někdo vymyl paměť a vy si nepamatujete, co vedlo k vaší tehdejší smrti?“

„Pamatuju se moc dobře,“ ohradil se muž proti němu. „Střela z velkokaliberní teutoriánské pušky.“

„Ale komu byla původně určená? Jen se pochlub. Ne tobě, příteli. Řekla mi to. Jak jsi ji zakryl svým tělem. To, co pak udělala ona, byla nejmenší věc, jíž ti to mohla splatit.“

„Tenkrát jsem to stihl,“ vzdychl Kurt. „Tak proč ne teď?“

„Záměry toho, kdo řídí naše cesty, jsou nevyzpytatelné,“ řekl šaman.

Tohle byla HODNĚ slabá útěcha, pomyslel si čerstvý vdovec.

Další várka ticha. Nakonec to už mutant nevydržel a zeptal se na věc, která ho pálila od začátku. „Proč jsem tady?“

„Třeba jsem si chtěl jen promluvit,“ usmál se Saka-a-bena. Kurt po něm střelil výmluvným pohledem. Starý indián se rozesmál. „Ano, máš pravdu, není to jediný důvod. Je mi tě líto. Láska mezi tebou a mojí dcerou se nepodobá normálnímu citu dvou lidí, ne po tom, co jste prožili. Není divu, že trpíš víc než jiní. Jste spojeni prazvláštním způsobem. Chtěl bys ji znovu vidět?“

„Dal bych za to život,“ odpověděl přiškrceně modrásek, „kdyby to bylo možné.“

„Jak můžeš tvrdit, že není, když tu teď hovoříš se mnou?“ podíval se na něj šaman a spokojeně sledoval, jak se utrápenému muži rozzářily oči. „Můžu tě naučit způsob, jak svoji duši oddělit od těla a cestovat za ní na druhou stranu. Není to tak těžké, jak se zdá. Horší budou návraty, ale je to jen tvoje volba.“

„Udělám cokoliv.“

„Pak tedy poslouchej dobře...“

Když skončil s vysvětlováním, Kurt se zeptal: „Jak se vám můžu odvděčit?“

„Tím, že ji budeš mít navždycky rád a dobře se o ni starat.“ Slíbil to rád. Pak byl propuštěn.

Mutant se probudil podivně stísněný a přece v mnohem lepší náladě, než včera. Věřil tomu, koneckonců jiného mu ani nezbývalo. Když ho přišel Logan zkontrolovat, dokonce se usmíval.

„Copak se stalo?“ zeptal se překvapeně, protože mu neunikl slabý pach ohně, v němž byly páleny aromatické byliny.

„Spousta věcí,“ odpověděl zamyšleně Kurt. Jeho přítel další vysvětlování nepotřeboval. Dokázal si dát dohromady dvě a dvě. Neměl právo mu do toho kecat. Jen trochu posmutněl a řekl. „Pozdravuj. Vrátíš se ještě?“

„Ano.“

Den se vlekl nekonečně dlouho. Jen se setmělo, zavřel se Kurt ve svém pokoji, lehl si na postel a soustředil se na všechny věci, které mu starý šaman poradil. Chvíli se nedělo nic. Pak se mu zatmělo v očích a když se opět rozkoukal, vznášel se. Byl to zvláštní pocit, dívat se na vlastní tělo, ležící jako ve spánku, s nímž ho spojovalo dlouhé světelné vlákno. Nechtěl ale ztrácet čas užíváním si neuvěřitelného pocitu astrálního cestování. Čekala ho obtížná cesta. Všechny svoje myšlenky upnul k jedinému cíli. V prostoru před ním se objevil tunel. Nerozmýšlel se a vletěl do něho.

Měl pocit, jako by prolétl výbuchem supernovy. V hlavě mu vířila barevná světla a všechno se s ním točilo. Dopadl na nějakou pevnou podložku a ucítil pod dlaněmi trávu.

Otevřel oči a užasl. Podobnou krajinu zatím vídal jen na počítačem generovaných fantastických obrazech. Barvy, zvuky i vůně tu získávaly nový rozměr a pestrost rostlin všude kolem nedokázala obsáhnout žádná slovní zásoba, nedalo se určit, co je co, všechno se míhalo a prolínalo v jediném tanci tvarů a barev a světel. Ale přesně věděl, kam jít. Kus před ním se rozlévala zlatá záře, která mohla mít jen jediný zdroj.

Viky seděla na mechovém balvanu a pozorovala motýla sedícího jí na prstě. Už nevypadala jako člověk, zpola zvíře, zpola humanoid, duch ze zlatého světla a třpytu.

Motýl se náhle zvedl a uletěl. Dívka se rozhlédla, co ho polekalo, a oči se jí rozšířily překvapením. „To... to není možné.“

„Ale ano,“ usmál se Kurt. Vrhla se mu do náruče.

„Jak jsi to dokázal? Neříkej, že jsi taky...“

„Ne. Tvůj otec mi poradil.“

„To je mu podobné. Při všech bozích, proč ses tohohle odvážil? Je to hrozně nebezpečné.“

„Tygříku, odkdy jsem se staral o to, jestli je něco nebezpečné, nebo ne? Moc se mi stýská...“

„Mně také. Tady je strašná nuda, ještě jsem moc navyklá na život, chybí mi tu tolik věcí... A ty nejvíce.“

„A ty v téhle... krajině zůstaneš napořád?“ rozhlédl se mutant po okolí.

„Ne. Čekám tu na další inkarnaci. Je to se mnou trochu složité, nejsem totiž tak docela člověk, bojím se, že ti to nedokážu vysvětlit...“

„Nemusíš,“ pohladil ji. „Stačí mi, že tu můžu být s tebou.“

Měli všechen čas světa. Běhali spolu vysokou hebkou travou, lezli po stromech i po kopcích, se smíchem honili podivná zvířata, která tam byla. Nic jim nechybělo. Povídali si v objetí mezi květinami. Vzpomínali a dohadovali se, co bude dál. Loučení bylo těžké pro oba.

„Můžu sem zase?“ zeptal se Kurt.

„Pokud to dokážeš, ano,“ přikývla Viky. „Dokud tu budu...“

Naposledy ji políbil a s nevolí se nechal vtáhnout do svého těla.

Myslel by si, že je to jen sen, kdyby mu ve vlasech nezůstal zapletený neobyčejný květ. I když se mu po pár vteřinách rozplynul v prstech, ujistil ho, že byl pár hodin v ráji a vydá se tam zase.

Od té doby byl zase jako dříve. Ostatní X-Meni nechápali, co se s ním stalo, jediný Logan tušil a mračil se. A mračil se tím víc, jak odhaloval změny, které se na jeho příteli začínaly projevovat a které postřehl dříve než zbytek týmu.

Kurt stárl před očima. Po několika dnech už měl vlasy prokvetlé stříbrem a objevily se vrásky, na něž vzhledem k věku ještě neměl nárok. A s přicházejícím stářím také ztrácel odolnost a rychlost.

„Nemůžeš být ve dvou světech zároveň. Musíš si vybrat,“ řekl mu den předtím, než při dalším boji zasáhla Kurta do zad střela a roztříštila mu obratle. Teď ležel ochrnutý od krku po koneček ocasu napojený na přístrojích na marodce školy, což mu ale nebránilo v cestování.

Logan sedával u něj a držel ho za ruku. Sledoval ohnivý kámen, jak s každou hodinou skomírá.

„Už tu s náma dlouho nezůstaneš, co?“ zeptal se ho tiše. „Když o tom teď uvažuju, umřel jsi s ní. Byla to tvá volba. Nevyčítám ti to. Já jen, že se mi bude stýskat. A Johnnymu a Karle taky. Mám tě rád. A je dobře, že jsi zase šťastný. A vlastně se nebudeme loučit navždy.“

Na místě, které se nedalo najít na mapách a k němuž nevedla silnice, se řešilo to samé.

„Jsi na tom fyzicky velmi zle,“ řekla Viky a opřela si hlavu o jeho hruď. „Mělo mě napadnout, že se tohle stane. Je mi to hrozně líto.“

„Není to tvoje vina. Chci už s tebou zůstat. Na zemi se už nebudu moci nikdy pohnout. Ze smrti strach nemám. Teď už ne.“

„Chudák Logan.“

„Bude se trápit. Ale on ví. Víc se bojím o děti.“

„Snad to pochopí. Je to asi sobecké. Jsou už velké a mají vlastní rodiny, ale stejně...“

„I mě to mrzí. Měl jsem na to myslet dřív. Teď už nemůžu jinak.“

„Ale rozloučíme se, že ano?“

„Samozřejmě.“

„Tak to udělej. Musíš sám. Nikdo jiný nemůže.“

Kurt zvedl ruku a položil ji na zářivé vlákno. Přerušilo se.

Tón přístrojů, doposud pravidelný a klidný, začal kolísat. Logan smutně vzdychl. „Tak už jdeš za ní napořád, že, hajzlíku. Budiž vám to přáno. Sakra, tohle ti hned tak neodpustím.“

Hlas se mu roztřásl. Kamínek naposledy zablikal a zhasl. Křivka na monitoru životních funkcí se změnila v čáru a pípání v jeden souvislý tón. Logan sklonil hlavu a zpod zavřených víček se mu skutálela slza.

Zamrazilo ho náhlým poklesem teploty v místnosti. Podíval se na mrtvého přítele a ustrnul. Jeho tvář opět omládla, šediny zmizely a kameny v obou medailonech náhle znovu naplno zazářily.

„Žádný sbohem. Jen nashledanou.,“ zašeptal a ani se neotočil, když do pokoje vešla Ororo a Kitty s Bobbym.

„Můj bože, on...“

„Je pryč,“ přikývl zarmouceně mutant a vstal ze židle. „Jsou spolu.“ Ženy začaly plakat a i Bobby se netvářil nijak vesele.

Logan přešel k oknu, aby se jistil, že je zavřené a ten poryv studeného vzduchu nepochází od průvanu. Koutkem oka náhle zachytil jakýsi pohyb. Jeho zvířecí instinkty a smysly mu dovolily vidět to, o čem tři ostatní mutanti v místnosti neměli ani tušení.

Stáli tam oba dva bok po boku a zářili štěstím jako v den svatby. Nemohli mluvit, ale ani to nepotřebovali. Mohl jim číst z tváří.

Přistoupil až těsně k nim a tichounce zašeptal: „Ať už se narodíte kdekoliv, mějte se tam dobře. A čekejte mě, věčně tu taky nebudu.“

Kurt s úsměvem přikývl a objal ho, pokud je toho duch schopen, X-Man však ucítil slabé zamrazení a tlak na kůži. Pak ho Viky vzala kolem krku a políbila ho na tvář, kde ho zašimraly vousky, načež se vrátila ke svému muži. Vzali se za ruce, zamávali mu a zmizeli v ohnivém záblesku. Logan zůstal stát s rukou zvednutou na pozdrav a nechal slzy, ať si tečou. Ztratil své dva nejlepší přátele. Věřil však pevně, že ne navždy.

„Logane? Co to děláš?“ zeptala se překvapeně Ororo. Neviděla nic. Její muž spustil ruku a otočil se na ni.

„Nic,“ usmál se skrz proud slz.

Po pár dnech přibyl v parku druhý kopeček hlíny. A druhá růžová sazenička, kterou tam dal Logan. Ještě dlouho se chodil dívat, jak se obě rostlinky krásně uchytily a po nějaké době se jejich oddenky a větvičky propletly. A chodili se dívat i John a Karla. Logan nebyl jediný z X-Menů, kdo dokázal vidět astrál.

Problém s reinkarnací je v tom, že existuje příliš mnoho světů, v nichž se můžeme znovu narodit. Ale když někoho váže takové pouto jako Logana, Kurta a Viky, mohou si být jisti, že se nestane, aby se nakonec vždycky opět nesešli.

Konec