X-Men #117
Psi War! (Válka telepatů!)
Scénář: Chris Claremont
Kresba: John Byrne
Vyšlo: Leden 1979
Český název: Válka telepatů!
V ČR vyšlo jako součást knihy Komiksové Legendy 16: X-Men III.
Průměrné hodnocení:
Děj:
S X-Meny se setkáváme tam, kde jsme je opustili na konci minulého dílu. Z široké plejády malérů, do kterých mají ve zvyku se dostávat, je tenhle relativně civilní - jedná se "jen" o zběsilou mořskou bouři. Asi by jim vadila méně, kdyby v tu chvíli neseděli jen na vachrlatém katamaránu, s nímž opustili Savage Land. A který, navzdory Stormině usilovné snaze tuhle psotu zklidnit, podle všeho mele z posledního.
Jenže to by samozřejmě nemohli být X-Meni, aby na ně někde nečekala záchrana v poslední chvíli. Vodami Hornova misu se v tu samou dobu probíjí i japonská loď Jinguichi Maru, jejíž kapitán ochotně vezme neobvyklé trosečníky na svou palubu. Sice záhy vyjde najevo, že se loď nachází na jakési tajné misi, tudíž budou mutanti po omezenou dobu spíše vězni než hosté, ale za stávajících podmínek stejně nemají moc na vybranou.
Ve Westchesteru mezitím probíhá srdceryvné loučení Jean Greyové se školou Charlese Xavier, která je pro ni tak naplněná trýznivými vzpomínkami, že jí musí dát sbohem, aby byla schopna začít znovu žít. Oproti všem očekáváním jí nevyprovází Xavier sám, ale Lilandra. Ta se snaží být svému vyvolenému oporou, x-menský mentor se ovšem tváří na jakoukoliv sdílnost všelijak. Dokonce neocení ani fakt, že mu císařovna shi'arského impéria osobně vaří kávu a nosí mu snídani. Narozdíl od Jean se totiž naopak ve vzpomínkách přímo pohřbil. Užírá se výčitkami a podobnými věcmi a při té příležitosti se jeho mysl zatoulá hluboko do minulosti, až tam, kde to celé vlastně začalo.
Jsou tam trpké vzpomínky na zklamanou lásku, duševní útrapy a vůbec všechno to, co dělá správného trpícího hrdinu trpícím hrdinou a nutí čtenáře, aby ho litovali. Po těchto peripetiích začne vyprávět o svém odjezdu do Káhiry, kde chtěl strávit nějaký čas. Tím pochopitelně udělal neobyčejnou radost místní pouliční havěti, která se mu okamžitě začala slétat na peněženku. Ororo, Ororo, že se nestydíš... tak malá a už tak škodná. A ještě si může přidat k dobru, že se jí povedlo Xaviera protáhnout po půlce města, než se mu konečně povedlo malou drzou zlodějku chytit.
Nutno podotknout, že ho holčička daleko víc než svým kapsářským umem překvapila skrytým mutantským potenciálem, který v ní vycítil, když se s ní telepaticky spojil. Jak se však záhy ukázalo, tímto na sebe přivolal pozornost jiné mysli kroužící kolem; mysli, která se mu bez velkých cavyků pokusila uškvařit mozek.
Jsou věci, jaké by si gentleman... ani Xavier neměl nechat líbit, a také se podle toho zařídil. Sotva se trochu vzpamatoval z otřesu, mutant vyráží po stopě cizího psychika, až se mu ho podaří vypátrat v jednom z místních barů v podobě odporně rozkydlého potícího se pajdavého špekouna s nechutným knírkem, který si říká Amahl Farouk. Je to jméno, které budou později X-Meni mnohokrát skloňovat, zpravidla v těsné souvislosti s něčím velmi ošklivým.
Oba mutanti po krátkém představení upadají do debaty o etice, zodpovědnosti a morálce, která se záhy mění v nefalšovanou telepatickou válku na jiné úrovni bytí, kde jsou zbraněmi a štíty samotné myšlenky. Je to souboj na život a na smrt, kde se Farouk může pochlubit zkušenostmi, jaké bude muset Xavier teprve nasbírat. Také na to málem doplatí, ale jeho odhodlání porazit zlého mutanta mu nakonec zajistilo vítězství. Farouk byl poražen a Xavier mohl odejít nejen s triumfem, ale zároveň i s vědomím vlastní zodpovědnosti za použití svých schopností, a nejen svých. Tento souboj začal životní dráhu Charlese Xaviera jako muže, který se snaží jednak nalézt cestu k mírovému soužití mezi lidmi a mutanty, jednak chránit lidstvo před zvůlí méně charakterních příslušníků vlastního druhu. Tak vznikli X-Meni, po nichž je však v tuto chvíli, přinejmenším pro něho, veta.
Lilandra vyslechne, co ho tolik trápí, načež svého vyvoleného upozorní na skutečnost, že když už mu na světě nezůstalo nic, k čemu by se mohl upnout, proč by ji nenásledoval do jejího domova? A Xavier, který uznává, že má pravdu, po krátkém váhání souhlasí...
Konec? Ještě ne tak docela. Na Kennedyho letišti se ještě jednou setkáváme s Jean, připravující se na odlet do Skotska. V letištní hale narazí na Misty Knight, svou bojovnou spolubydlící. Ta pro změnu míří za svou přítelkyní do Japonska a má dost fofr, takže se obě ženy jen v rychlosti rozloučí a jejich cesty se opět rozdělí. A to už je opravdu konec. Ne světa, ne řady, ale tohohle čísla rozhodně. A také jedné velké etapy existence X-Menů.
Hodnocení:
Ale jo, na ty čtyři to urve. Bohužel jsem už příliš velký cynik na to, aby mě dojímal Xavierův úpěnlivý proslov o mutantských povinnostech a zodpovědnosti, zvlášť když už vím, co z toho celého nakonec bude, ale pro jiného čtenáře to může snadno být nejjímavější část celého sešitu, který se jinak svojí podstatnou částí točí hlavně kolem souboje Xaviera proti Faroukovi. Ten patří mezi těch několik scén, kde je opravdu škoda, že u nás tyhle sešity nevyšly barevně, protože na takovýhle trip je zpravidla nutné zbaštit hrst houbiček nebo olízat žábu.
Přiznám se, že nechápu současnou úchylku velké části fanoušků, kteří chtějí komiksové hrdiny vidět jenom jako mlátičky šrotující jednoho padoucha za druhým, a pokud už mají mít nějaké vzdáleně lidské rysy, musí se projevovat jen jako touhy po okamžitém sexuálním ukojení, rádobysrdceryvné vnitřní utrpení kvůli tomu, že dotyčný jako dítko sotva školou povinné nestačil převést nějakou babičku přes ulici, takže o patnáct let později umřela pokojně ve spánku (bylo by to vtipnější, kdyby ty důvody k psychickému sebemrskačství opravdu nebyly podobně stupidní), a nebo jako rozháranost milostných citů, jejíž výslednicí je jakýsi zvrácený milostný tří- až n-úhelník. Myslím, že nejsem zdaleka jediný, koho víc než index nepřátel poražených danou postavou daleko víc zajímá to, co ji dělá živou bytostí, která má i své obyčejné problémy, jako že se musí po dlouhých letech, kdy si žila v pohodlí a relativní bezstarostnosti pod ochranitelskými křídly svého mentora, naučit stát na vlastních nohách, a přestože jí nedělá problém žonglovat s planetami, tahle nenadále nabytá zodpovědnost sama za sebe a svůj běžný život ji děsí.
Jelikož mě nenapadá nic dalšího, co by vyžadovalo zmínku (když nepočítám skutečnost, že po úvodní sekvenci na palubě japonské lodi se může čtenář oprávněně strachovat, co se bude s mutantským týmem dít dál, protože celá situace je takové lehce... kryptická), píchnu si na závěr jen do překladu a kresby. Tohle číslo je jedno z mála, které netrpí výstřelky páně Vopiceho, pokud si odmyslíme strašlivé přídavné jméno "mutantí", které mě opakovaně nadzvedává ze židle. Co je naopak vysloveně vtipné, tak Byrneova neschopnost nakreslit malé dítě tak, aby opravdu vypadalo jako malé dítě, ne jako něco poloviční výšky dospělého člověka, o něco buclatější, ale s obličejem dospělého. Malá Storm je v tomto ohledu kouzelná, ale na druhou stranu musím poctivě uznat, že kreslit malé děti je pěknej vopruz a osina pod ocasem, což mi určitě potvrdí mnoho a mnoho dalších kreslířů. A tady to aspoň až tak dramaticky nevyčnívá.
A jelikož už začínám pomalu žvanit z cesty, jak na to tak koukám, asi radši sklapnu. Jen si to hezky přečtěte a udělejte si vlastní úsudek. Jinak byste o docela dost přišli.
