X-Men #116
To Save the Savage Land (Jak zachránit Divou zem)
Scénář: Chris Claremont
Kresba: John Byrne
Vyšlo: Prosinec 1978
Český název: Záchrana Savage Land
V ČR vyšlo jako součást knihy Komiksové Legendy 16: X-Men III.
Průměrné hodnocení:
Děj:
Ačkoliv byli ještě na konci minulého čísla X-Meni pevně odhodlaní vypadnout ze Savage Landu, riziko, jakému je nyní celá země vystavena, je nicméně všechny přimělo zase to rychle otočit a pod Ka-Zarovým vedením se vypravili k onomu zmiňovanému městu slunečního boha Garokka. Pohled na gigantickou, kompletně zastřešenou metropoli je vskutku impozantní. Jejím účelem je shromáždit národy celého Savage Landu, aby tam mohly spolu nadále žít v míru. Namísto toho stvořil však Garokk stvořil něco, co bude znamenat zkázu celé tropické oázy.
No dobře. Tak zle zase není, rozhodně dokud jsou tam X-Meni odhodlaní s tím něco udělat. Otázka ovšem zní, zda k tomu vůbec dostanou příležitost, protože se záhy stanou cílem útoku Garokkových poskoků a jejich letky pterosaurů. Během ostudně krátké doby je většina mutantů zmlácena na hromádku a zajata, zůstávají jen Wolverine, Nightcrawler, Storm a Ka-Zarův nešťastný tygr Zabu. Toho Wolverine pošle pro posily a spolu se svými zbývajícími kolegy se vydá k městu zachránit ostatní.
Proniknout do sídla samotného není takový problém. Dál je čeká už jen pochod stokami plnými nepříliš vstřícné zubaté havěti a pak i samotnými mrtvými chodbami města. Nikomu z trojice se tam nelíbí a ještě méně jsou nadšení z pohledu, který se jim naskytne v jakési aréně, kde se všichni obyvatelé města shromáždili u příležitosti demonstrativní popravy vetřelců plus Ka-Zara. A jako první chod se plánuje Colossus grilovaný v lávě.
Je známou skutečností, že plán a jeho uskutečnění jsou dvě diametrálně odlišné věci. A X-Meni měli vždycky takový nepříjemný zvyk zamíchat kartami, když o to nikdo nestál. Během několika vteřin své přátele osvobodí a nic nestojí v cestě tomu, aby mohli kolektivně jít nakopat zadek samotnému Garokkovi. Tohoto bohunelibého úkolu se ochotně zhosťuje sám jejich neohrožený vůdce, který slunečního boha pronásleduje až na vrchol kopule překrývající město, kde se chce Garokk dobít energií. Souboj titánů může začít. I s velmi efektní světelnou šou.
Právě ta zaujme pozornost zbývajících X-Menů. A pak samozřejmě ještě hroutící se zdi města, které nedokážou odolávat bouři rozpoutané na jejich vrcholku. Cyclops ví, co bude mít jejich boj za následek, a snaží se Garokkovi promluvit do duše. Než však může jeho snaha přinést nějaký výsledek, dóm se pod jejich nohama s konečnou platností proboří a oba soupeři se řítí do odkryté termální šachty vedoucí do hlubin Země. Cyclops se zachráněn Bansheem, Storm se snaží chytit Garokka, ale v úzkém tunelu se opět projeví její klaustrofobie a selhává. Jen tak tak se sama dokáže dostat včas na povrch, než se celé město rozpadne.
O dva týdny později se konečně mohou X-Meni vydat zpět domů. Podzemní řekou se dostávají přímo do Drakeovy úžiny, jen aby zjistili, že byl jejich vor vyvržen přímo do středu zuřící bouře.
Hodnocení:
Vrcholící díl celého savagelandského eventu je zároveň i zdaleka nejlepším. A to navzdory tomu, že jsou tady X-Meni opět ukázáni jako dokonale nesourodá banda pořádně neschopná spolupráce. Tyhle jejich nárazové stavy jsou vtipné, zajímalo by mě, kdy se jich konečně zbaví. Cyclops bude v každém případě štěstím bez sebe, člověku je ho vysloveně líto, když se tam vždycky jen nešťastně chytá za hlavu, co ti ostatní kolem všechno motají, tím spíš, že je v právu.
Poněkud překvapivě se tady ukázal Wolverine, jednak když své kolegy šokoval svým vřelým vztahem se Zabuem a jednak když se naprosto samozřejmě postavil do čela záchranné výpravy. Oproti tomu věčně remcajícímu odmlouvajícímu protivnému sabotérskému živlu je to velice zajímavá a příjemná změna. Ale přesto může být rád, že Cyclops neviděl jeho protokol postupu při infiltraci strážené nepřátelské budovy, protože ten by se ani omylem neomezil jen na šokovaný výraz.
Storm je třetím ze skupiny charakterů, které v tomhle čísle vystupují nejzřetelněji, a odnesla poměrně nevděčnou funkci figuranta v demonstraci, že ač je hrdinou a má upřímnou snahu, nemůže vždycky zachránit každého, zvlášť když musí stát proti vlastnímu strachu. Dovedu si představit, že to s ní muselo zacvičit dost ošklivě.
Na jednu stranu je škoda, že zbytek účastníků tady hrál víceméně druhé housle, popřípadě křoví, na druhou stranu je fakt, že kdyby se předváděl každý, tenhle sešit se natáhne na několikanásobnou délku a možná by to bylo i na škodu. Hvězdami nemůžou být všichni a všude.
Kromě úžasného způsobu, jakým Claremont poslal na poslední stránce X-Meny z jednoho maléru přímo do dalšího, možná ještě horšího (nechme se koneckonců překvapit), si jako plus dovolím vyzdvihnout, že oproti ostatním notorickým tragickým záporákům se ze Saurona, přesněji řečeno jeho lidské verze, vyklubal docela sympaťák. A to se taky nevidí často.
