Uncanny X-Men #274
Crossroads (Rozcestí)
Scénář: Chris Claremont
Kresba: Jim Lee
Vyšlo: Březen 1991
Průměrné hodnocení:
Děj:
Tak jako mají X-Meni spoustu vlastních potíží, má je i celý svět. Jihem Argentiny otřáslo mohutné zemětřesení a nedlouho předtím se v Antarktidě objevily podivné stavby neznámého původu a účelu. I ty méně paranoidní občany a zástupce různých organizací napadne, jestli tyto dva jevy nemají nějakou souvislost, zejména když už se objevily spekulace, že zmíněné stavby mohou mít na svědomí zničení sovětské kosmické výzkumné stanice. Za takových okolností je třeba jednat. A kdo by byl na prošetření takové záhady lepší než Nick Fury a jeho banda veselých hochů z S.H.I.E.L.D.u.
Jak daleko s tímhle přístupem došli, to si může v Savage Landu zanedlouho prohlédnout pozoruhodná partička ve složení Magneto, Rogue, Ka-Zar a Zabu, kteří přichází ke šrotovišti, v nějž stroje SHIELDu proměnil elektromagnetický pulz vycházející ze záhadných věží. Pro tyhle čtyři, na rozdíl od zbytku světa, zas tak záhadné nejsou. Nechala je vztyčit Zaladane a jejich prostřednictvím mimo jiné efektivně odřízla celou antarktickou oblast od komunikace s okolím. Zásluhou pravidelně vysílaných EMP se nejmodernější elektronika mění v nepotřebné haraburdí. Zaladane se tak může pokusit ovládnout Savage Land a jakmile se jí zdaří tento první krok, ovládnutí celého světa je v pořadí hned za tím. A právě proto aby jí v tom zabránili spojili se oslabený vládce magnetismu, ztracená členka X-Menů s aktuálně nefunčními schopnostmi, pán džungle a jeho šavlozubý tygr.
Netrvá dlouho, než se objeví i jejich protivníci – Zaladanini poskoci, z větší části někdejší Magnetovy výtvory, odhodlaní celé kvarteto poslat pod kytky. Jak se tak říká, možná jindy. A jelikož s nimi právě vytřel podrost právě Magneto, kterému ještě ke všemu sáhli na ženskou, je dost diskutabilní, zda pro padouchy nějaké jindy ještě nastane.
No dobrá, proč to protahovat. Skončí odklizeni do jeskyní hluboko pod povrchem Savage Landu, ale živí a s nadějí na vyváznutí. Mohou za to poděkovat Rogue a jejímu apelu na Magnetovy morální hodnoty.
Zpět ve své Citadele vládce magnetismu studuje svého protivníka, své spojence a přemýšlí. O tom, co má k dispozici, o tom, čeho je schopná Zaladane, o tom, jak moc se šílená divoška podobá jemu samému z dob, kdy šířil hrůzu po celé zeměkouli jako zavilý padouch na plný úvazek. O minulosti dávné i dávnější, prosáklé terorem Třetí říše a o motivech, které ho vedly k jeho snaze chránit mutanty. Není se čemu divit, že se moc nevyspí, i kdyby ho nepřišla vzbudit Rogue, že se blíží očekávaný útok Zaladane a jejích služebníků.
Magneto sám čelí samozvané vládkyni Savage Landu, která disponuje schopnostmi na stejné bázi jako jsou jeho vlastní. On se však zdráhá použít své síly v plném rozsahu z obavy na následky, které by to mohlo mít v takové blízkosti zemského pólu. Zaladane, na druhou stranu, takové potíže nemá, takže s překvapivou rychlostí svého protivníka vyřídí a nárokuje si vítězství. A jelikož si o nic lépe nevedou ani Ka-Zar a Rogue (která je bez svých schopností spíš na ozdobu a na přítěž než k nějakému slušnému užitku), je to přístup celkem logický.
Ale jak už je dobrým zvykem v podobných situacích, vždycky se od někud vynoří nějaký otrapa, který musí mermomocí zkazit všechnu srandu, rozšlapat balónky, vyčůrat se do mísy s punčem a zapíchnout klauna párátkem na jednohubky. Party crasher pro dnešní den se jmenuje Nick Fury, má velkou bouchačku a poměrně početnou jednotku, která přežila předchozí útok, a to pro Zaladaniny poskoky rozhodně není dobrá zpráva. Než aby se postavili S.H.I.E.L.D.u, zahnou kramle varovat svou paní.
Zachráněné vůdce odporu vezmou vojáci s sebou do tábora, kde si mohou v klidu pokecat. Fury si je vědom toho, že s Magnetem vyřazeným ze hry je pro ně Zaladane příliš velké sousto a bude tedy rozumnější stáhnout se a nahnat na ně kostýmované zmocněnce, ať se to některým jeho podřízeným líbí nebo ne.
Popravdě řečeno, ještě méně než tenhle návrh se jim líbí Magneto, který se, poněkud očouzený a poněkud potrhaný, nicméně po vlastních vyplíží z džungle, aby se zapojil do debaty. Stejně rychle však mizí, když zjistí, že není vítán. A tady opět přichází ke slovu Rogue a její ochota natřískat v případě potřeby do vojáků trochu vstřícnosti ručně. Takže slovo dá slovo a ačkoliv si Magneto není zcela jist, jestli je to dobrý nápad, přidává se se svou odbojovou skupinkou k Furyho mužům na velké tažení proti Zaladane, na tažení, které, pokud selže, bude znamenat daleko větší malér, než jen dalšího megalomana s cílem ovládnout svět.
A teď si dáme malou pauzu od Magnetových duševních pochodů a podíváme se, co se vlastně děje se Storminou partou, kterou v minulém čísle Lila Cheney poslala... sama ani vlastně neví kam. X-Meny to, zcela přirozeně, moc nepotěší, ale budiž jim útěchou, že sama teleportérka z toho nemá právě dobrý pocit. A těžko s tím mohla něco dělat, protože je donesla na souřadnice, které jí byly vloženy do hlavy s příslibem dalších informací po příjezdu na místo určení.
Pokud tam něco očekávala, určitě to nebyla ošklivá jeskyně opatlaná ze všech stran hnusným slizkým mimozemským blemcem. A navíc blemcem pěkně agresivním, jak se záhy přesvědčí Forge, když v zápalu průzkumnického zaujetí sáhne, na co nemá. Najednou se kolem mele víc chapadel než v japonském pornu a přestože se X-Meni snaží co to dá, během několika vteřin jsou beznadějně uvězněni (a osliznuti). Takže můžou jen zle koukat, když se objeví ta, jíž mohou poděkovat za ne právě příjemnou situaci: Deathbird. Sama jako první přizná, že by si s nimi nejraději vyřídila veškeré účty z minulých dob, kdyby od nich nepotřebovala jednu malou službičku. Přesněji řečeno, zabít Charlese Xaviera.
Hodnocení:
Pokud něco celý tenhle díl, neobsahující nic až tak dalece převratného, táhne kvalitativně dost strmně vzhůru, je to Magneto, který slouží jako průvodce a komentátor celé savagelandské části sešitu. Skutečně ušel hodně dalekou cestu od lehce přiblblého tuctového superpadoucha stvořeného Stanem Leem pro historicky první číslo X-Menů, s nímž podle podobného vzoru nakládali pak i další scénáristé. Claremonta šlechtí, že se nepřiklonil k řešení, jaké dnes vládne Marvelu, tedy že by předstíral, že se všechny ty sloniny, co v minulosti stačil Magneto napáchat, nikdy nestaly, ale naopak ho nutí si je připomínat a pokoušet se s nimi vyjít, jakkoliv to je pro něho těžké. I když je tahle cesta do duše postupně se reformujícího padoucha celkem populární klišé, tady vás nutí tu postavu přinejmenším respektovat, když už ne oblíbit si ji, aniž by to nekonečné „já jsem malý chudáček trpící traumatem z mládí“ působilo trapně. Na druhou stranu je vidět, že i Magneto je jenom chlap, který je schopný ledasjakých ústupků, aby uhrál plusové body u ženské.
Na druhou stranu mi moc nesedlo pojetí Ka-Zara, protože jsem se vždycky setkal s takovou verzí, jejíž chování bylo diametrálně odlišné od toho, co předvádí tady. Ale to nechám na jiném soudci, koneckonců, neprojevuje se tam tak moc, aby stačil zanechat nějakou zásadní stopu v paměti.
Něco podobného by se dalo říct i o Rogue, kdyby tam nepobíhala v něčem, co z ní musí zákonitě servat už silnější vánek. Člověka vlastně ani nepřekvapuje, že její savagelandský... úbor patří mezi nejpopulárnější, hlavně u mužského publika. O to vtipněji působí jeji ublížený výlev, když ji vojáci přinutí obléknout se.
A na závěr ještě pár poznámek k druhé příběhové linii. První je, že mě nikdy nepřestane bavit potřeba komiksových tvůrců recyklovat první stránku z X-Men #107, pokud možno pokaždé, když se nějaký mutantský tým vypravuje do vesmíru, ideálně k Shi'arům. Kromě složení postav a více či méně kompozice se totiž mění pouze ta kletba, kterou někdo z postižených začlení do klasického dotazu, kde to jsou.
Ta druhá je, že Forgeovi by měl někdo vysvětlit, že sahat na neznámou organickou hmotu není dobrý nápad ani v přísně kontrolovaných laboratorních podmínkách, natož v jeskyni, která je tím svinstvem doslova vytapetovaná.
Třetí se vztahuje opět k celému sešitu a její prosté potěšení nad kresbou. Přestože by se dalo Leemu vytknout po umělecké stránce ledacos (kastrovaní hrdinové to asi vedou), přesto je to stále mistr v oboru, pro kterého mám navíc osobní slabost. Takže mě nesmírně těší, že se zdrží ještě na několik dalších sešitů.
