Uncanny X-Men

Uncanny X-Men


Sešitů: 544
Annualy/Speciály: 31


První číslo: Září 1963
Série ukončena: Říjen 2011

Scénář: Chris Claremont, Stan Lee, Chuck Austen, Alan Davis a mnoho dalších


Realita: Země #616

Hrdinové: Téměř všichni známí X-Meni

Související knihy: Cokoli mainstreamového

Velké příběhové linie: The Twelve, Mutant Massacre, House of M, Civil War, Endangered Species, Messiah CompleX, Secret Invasion, Messiah War, X-Tinction Agenda, Fall of the Mutants, Second Coming,...


U nás vyšly některé díly v sérii Komiksové Legendy (celkem 3 knihy)





Série začínala pod názvem X-Men, přízvisko Uncanny získala až počínaje číslem 139.


Myslím, že nemusím dlouze představovat.

Uncanny X-Men jsou první x-menská série vůbec. Tady to všechno kdysi začalo, když Stan Lee, zdrchaný od neustálé nutnosti vymýšlet způsob, jak superhrdina přišel ke svým schopnostem, stvořil mutanty - další vývojový stupeň člověka, který se se svými schopnostmi už narodí.

Stan Lee X-Meny však "jen" vymyslel. Sérii opustil ani ne po dvaceti číslech a už se k ní nikdy nevrátil.

Jestli čekáte hned od začátku obvyklé mutantské problémy, které znáte dnes, rovnou na ně zapomeňte. X-Meni začínali jako pětice mladých studentů, které svět moc netrápil. Ta tam byla ona pověstná různorodost, kterou se později proslavili, nebo všeobecná netolerance zbytku lidstva. K první pětici (což byli Angel, Beast, Cyclops, Iceman a Marvel Girl) se postupně přidali i další (například Polaris, Mimic), pak zase odpadli, ale těžko si jich někdo všiml. Ačkoli totiž X-Meni byli stejně jako většina tehdejšího superhrdinského komiksu podstatně zajímavější, než konkurenční krátké stripy a skautské příručky, nemohlo jim to vydržet dlouho. Začali se motat v kruzích a opakovat se. Čtenost neustále klesala, až nakonec došlo na nevyhnutelné: Číslem 66 X-Meni skončili.

Dark Phoenix Sága

Jean Greyová znovuzrozená jako Dark Phoenix v X-Men #134

Série sice pokračovala dál, ale jako 67 vyšel reprint čísel 12 a 13 a po celých pět let se X-Meni z tohohle stavu nevyhrabali.

Poslední takový výtisk byl ale naštěstí X-Men #93 (obsahující číslo 45). O sérii totiž tehdy projevili zájem tři mladí tvůrci. Dva se stali skutečnými duchovními otci X-Menů (ten třetí je spíš takový kmotr) a dokázali něco, čemu tehdy snad nikdo nevěřil - postavili sérii, která se tehdy nacházela prakticky ve stavu klinické smrti, na nohy a dokonce v takovém stavu, že se stala na dlouhé roky tahounem Marvel Comics.

Mluvím samozřejmě o sehrané autorské dvojici Chris Claremont/Dave Cockrum, nad kterými přihlížel již zmíněný kmotr Len Wein, který si vzal na starost scénář prvního čísla (pojmenovaného neskromně Giant Size X-Men).

Společně stvořili nové postavy, které známe dodnes, dali základ typické x-menské různorodosti (každý člen týmu je diametrálně odlišný - zemí původu, charakterem,...) a zbořili některá ze starých žánrových kliše. A spoustu jich za tu dobu stihli nastolit.

Záporáci najednou nebyli jen bezdůvodně zlí, protože mohli, a neusilovali o vládu nad světem jen proto, že neměli nic lepšího na práci (i když i tací se našli), ale stávali se hrdiny svých vlastních příběhů. Většina z nich věřila, že je v právu (skvělým příkladem je Magneto, který ač je vůbec první zápornou postavou X-Menů vůbec - objevil se už v prvním čísle - až tady získal svou minulost spojenou s II. světovou válkou a holokaustem). Klaďasové najednou měli i jiné problémy, než vypadat cool a zachraňovat svět. Byli najednou smrtelní (už ve třetím díle z téhle "nové generace" je nemilosrdně odpraven Thunderbird), museli se vypořádat s vědomím, že jejich život nikdy nebude tak úplně normální, naučit se žít s morálními konflikty a záchrana světa náhle ustoupila do pozadí. Náhle to byly postavy samotné, kdo utvářel svůj vlastní příběh a díky němu i uvěřitelný svět.

Vydrželo jim to dlouhou dobu - téměř sedmnáct let, což je dodnes zdaleka nepřekonaný rekord, kdy dokázal stejnou sérii táhnout jediný scénárista - během které se utvářela většina toho, co dělá z téhle party mutantů hrdiny (a většina toho, co dnešní mainstreamoví autoři většinou úspěšně pohřbí během pár sešitů... že, Danieli Wayi?).

Bohužel po odchodu Claremonta zůstala u X-Menů jedna velká černá díra. Ostatní scénáristé si sérii (spolu ještě s paralelními X-Men, vol. II) přehazovali jako horký brambor, což mělo tu lepší, tu horší výsledky. V podstatě se ve druhé polovině devadesátých let téměř na chlup opakovala třicet let stará situace a X-Meni neměli daleko ke konci. Marvel se totiž už od konce let osmdesátých začal rozjíždět a tehdejší komiksová řada začala připomínat vyplašené stádo ovcí, které prchá na všechny strany - nikdo pořádně nevěděl, co na co navazuje, co na co nenavazuje (pravda, na tom, že Age of Apocalypse do mainstreamu nepatří, se po nějakém čase shodli), kdo co s kým a co s čím kam...

Situaci trochu napomohl fakt, že se větší část té doby série navzájem ovlivňovala s tehdy debutujícím animovaným seriálem, takže od sebe chvíli navzájem trochu opisovali a udrželi tak situaci alespoň trochu v celku. Stejně tak stála štěstěna na straně mutantů ještě jednou - a to když byly všechny komiksové řady tehdejší doby, které nepatřily pod X-Meny a měly méně než 100 čísel nemilosrdně restartovány. Stát se to tady, dost možná by to znamenalo katastrofu (ale čert ví...)

Na přelomu století už se ale ani to nedalo tak úplně zvládnout (že by to bylo tím, že X-Men: TAS skončilo?). Marvel měl ve věcech takový chaos, že se prakticky opomněl starat o tehdejší premiéru prvního x-menského filmu. Mainstream celý, včetně Uncanny X-Men, tehdy zachránila jedna věc - na post šéfeditora se dostal Joe Quesada. S pomocí několika scénáristů dokázal ukočírovat situaci a nastolit tak pravidla, která známe dnes (reality, alternativní reality... což byl koncept už z 90. let, ale tady získal pevné obrysy). Trvalo to skoro čtyři roky, ale nakonec se to podařilo.

Hope, Mutant Messiah

Následující roky jsou však víc ve znamení právě Joea Quesady, než jednotlivých scénáristů. Do integrity řady totiž zasahují všemožné "top eventy" (ačkoli multiřadové crossovery byly známy samosebou už dřív, první zásadní ránu znamenal až House of M roku 2005), ve kterých jako by šlo vlastně jen o to uvést vše, co se za posledních deset let napáchalo, do nějakého "restartovaného" stavu. Quesada tak zavedl současný marvelovský trend, kdy editoři needitují, ale sami příběhy tvoří a scénáristům jen přidělují jejich jednotlivé kusy.

Na nějaký čas se v mainstreamu znovu ukázal Chris Claremont - nejdřív v roce 2000, později poté, co se do Uncanny X-Men stáhly postavy z jeho zrušené série X-Treme X-men -, ale nové podmínky psaní (šéfeditor kecal doslova do všeho) mu nesedly a 'dobrovolně' tak x-menský mainstream, včetně Uncanny, nechal za sebou. Zdá se, že nadobro. (V rozhovorech později letmo zmínil, že mu srazilo vaz rozhodnutí o takzvané Svatbě století z léta 2006. Svědčí o tom i poslední komiksová kniha, kterou pod Uncanny napsal - Annual z téhož roku).

Mimo jednu vesmírnou etudu se od té doby Uncanny prakticky "jen" vyrovnávají s nejrůznějšími následky právě oněch zmíněných velkých crossoverů.

Posledním velkým je storyarch Messiah CompleX (který opět vychází z House of M, respektive z jeho následků), který převrátil prakticky celou sérii (a to včetně souvisejících x-menských titulů) naruby. Jeho následkem se dost výrazně změnilo klasické osazenstvo týmu, X-Meni opustili své tradiční sídlo ve Westchesteru a přestěhovali se na opačný konec spojených států a ještě jim na záda dýchá ona otravná katastrofa způsobená právě tím spasitelským spratkem.

Od té doby jsou Uncanny X-Men takový malý sjednotitelský prvek, do kterého by se mělo promítat to, co se děje všude jinde, a ještě by se měl stíhat brát v potaz nějaké "vlastní" děje.

Výsledkem je tak stejná krize, jaká už tu dvakrát byla (říkejte si tomu třeba evoluční cyklus). Zájem čtenářů klesá. A těžko říct, jestli mají mutanti ještě nějaké zázraky v zásobě.

Zdá se, že dřív nebo později je budou zatraceně potřebovat.

~Changer the Elder, 8/2008~



Footer - Left
Footer