X-23 #4
Songs of The Orphan Child (Sirotkovy balady), část I.
Scénář: Marjorie Liu
Kresba: Will Conrad, Marco Checchetto
Vyšlo: Prosinec 2010
Průměrné hodnocení:
Dálnice může být nebezpečné místo pro pubertální slečnu... pokud nejste X-23. Nijak zvlášť ji netrápí, že dala X-Menům vale, ne když odpovědi, které o sobě X-23 hledá, jsou někde ve světě tam venku. Ale její otázky ji zavedou na cestu nebezpečnější, než jakou se kdy vydala, cestu, která se úzce váže k minulosti jiného sirotka: Remyho LeBeaua, aliaz Gambita.
Děj:
"Jdu s bolavou patou, mám horečku zlatou, jsem chudý, jsem sám, nemocen..." Slavná česká písnička možná není nejlepší start pro další číslo ze série X-23, naneštěstí přesně to byla první věc, která mně napadla při pohledu na první stránku.
Zrekapitulujme nejdříve situaci po konci předchozího storyarchu. Po nepříjemné epizodce s démonem ve Wolverinově těle a po neschopnosti dotáhnout své sociální dovednosti aspoň na úroveň traktoru značky ZETOR dospěla Laura k nezvratnému zjištění, že její budoucnost u X-Menů neleží. Aby situaci napravila, zbalila si svých pět švestek a jala se vypravit na cestování po světě, prohlížení památek a hledání své duše. Zkrátka typická náplň dnešní dospívající dívky.
Nyní již k úvodní straně. Laura si to šine silnicí a po cestě namísto poslouchání moderní hudby z přenosné X-Trojky (Vyspekulovaný x-menský nástupce klasického MP3/MP4 přehrávače) přemítá o svém osudu a o tom, že je snazší to táhnout sám. Když si tak dokráčí ke konci stránky, zastaví osamělé stopařce kolemjedoucí auto. Na otázku, kam míří, odpoví jednoduše "pryč".
Během cesty autem na ni řidič spustí litanii o tom, jak je nebezpečné se potulovat v takovém horku sama. Zeptá se, jestli náhodou neutíká od přítele či rodiny, a neváhá hned střelit od boku případ vlastní neteře.
Pokud by náhodou někdo doufal, že si řidič zkusí něco nepatřičného a Laura tak bude mít možnost rozkouskovat nějakého devianta, bude zklamán. Po delší cestě Laura vystoupí u osamělé benzínky s úmyslem se najíst. Při vstupu do budovy míjí telefonující dívku s monoklem kolem pravého oka. Ta se ihned k Lauře přidá s otázkou, zda se k ní může připojit. Lauřino mlčení si vyloží jako souhlas a přisedne k ní. Jelikož, zdá se, nepatří k majetné části obyvatelstva země, Laura objedná pro obě.
Dívka se představí jako Alice. Rozpovídá se o tom, že cestuje po zemi, ale pouze stopem. Poznamená také, že pro dívky je jednodušší sehnat tento typ dopravy (Aby ne, když je majorita řidičů z našich řad, že pánové?). Při svém vykládání se Laury coby mimoděk zeptá, jestli má auto. Ta jí odpoví, že ne a pokračuje tím, že se Alice zeptá, kdo jí udeřil. Pravdomluvná Alice odpoví že nikdo (Asi mýdlo ve sprše). Laura tedy pokračuje tak, že se zeptá Alice, co od ní vlastně chce. Zmatená Alice odpoví, že nic. Laura vytrvá ve své otázce a při opakovaném odmítnutí ze strany druhé dívky poukáže na mezery v jejím "příběhu", jako že na cestování u sebe nemá žádná zavazadla... a kdo je sakra ten chlap, co nás sleduje zpoza venku zaparkovaného modrého auta?
Zřejmě na základě vlastních zkušeností okamžitě dojde k dedukci, že se jí Alice snaží zlákat k nějakému pasákovi. Alice se nepříliš důvěryhodně snaží bránit, načež ji Laura zkonfrontuje s tím, že sama byla kdysi na podobné cestě, ale nikdy se nesnížila k tomu, aby zatahovala jiné dívky do stejného života. Vyděšená Alice uteče k výše zmíněnému autu. Laura opět nade vší pochybnost prokázala takt svého jednání tanku Sherman (přirovnání vypůjčeno ze seriálu MASH).
Nyní již znovu sama se Laura vydává pokračovat ve svém putování, navzdory faktu, že je venku tma. Když opouští benzínku, z povzdálí ji sleduje neznámý muž, který odvysílá zprávu, že ji našel.
Mezitím Laura ujde kus cesty od benzínky, když při kraji cesty najde značně nevhodně zaparkované otevřené modré auto (Dovolím si poznamenat, že taková věc je opravdu možná jen ve Státech. U nás by to auto bylo již desetkrát ukradené, navzdory tomu, že je hluboká noc - nebo možná právě proto). Při uvědomění si, o jaké auto se jedná, se Laura zvědavě a snad i trochu vystrašeně vydá na průzkum terénu (vystrašeně pochopitelně ne kvůli sobě). V povzdálí najde muže sklánějícího se nad zastřelenou Alicí. Muž vztekle vykřikuje, že mu nemá co říkat "Ne" a že měla držet jazyk za zuby. Když spatří Lauru, doporučí jí, aby se ztratila, na což dostane pochopitelně záporonou odpověď. Pak zkusí typické "Ja to nechtěl udělat", u čehož se dočká stejné odpovědi. Když ani tato taktika nezabere, namíří na Lauru zbraň a začne do ní střílet.
Blam! Blam! Blam! Snikt! Poslední citoslovce pochopitelně není zvukem výstřelu, ale rozprsklého obličeje tajemného střelce. Zde stojí za zmínku Lauřin pomalý pochod ke střelci alá Terminátor - takové to střílení do pohybujícího se buldozeru, věřím, že si to dovede představit. Poté si klekne k zastřelené Alici a truchlí (Na to že ji znala, co já vím, patnáct minut... síla).
Takhle sklíčenou ji najde oblíbený Cajun Gambit, který se tu objevil, protože... jeho UFO letělo náhodou kolem, co já vím. Laura je překvapená... kdo by nebyl. Zeptá se Gamba, kde se tu bere, ale ten odpoví, že na tom nezáleží a namísto toho se zeptá, kolik z prolité krve je její vlastní. Laura mu poví, že nějaká asi jo, načež se hájí, že tu dívku nezabila. Gambit ji věří. Nyní se konečně dostane k tomu, kde se tu vlastně vzal, že ho sem nasměrovala číšnice z oné benzínky, která mu také pověděla o epizodce mezi Laurou a Alicí. Ve svém pseudovysvětlení bohužel vynechá, jak se dostal k benzince a vše o onom UFO (To je jen legrace, lidi. V tomto Ufoni nejedou... teda pokud vím). Laura zpytuje svědomí a lituje, že domnělého "Pasáka" nesejmula hned, když ho spatřila, čímž by Alici zachránila život. Gambit ji řekne, aby takto nepřemýšlela a mezitím ohledává mrtvolu muže. S překvapením objevuje Lauřinu fotografii.
O nějakou chvíli později si to Laura šine na mašině s Gambitem a nahlas přemýšlí, proč měl neznámý střelec její fotografii. Gambit odpoví, že netuší, ale nelíbí se mu situace, kdy se Lauřina fotka nachází u mrtvého muže, který předtím zabil nějakou dívku. Ve chvíli, kdy duo na motorce zmizí za horizontem, přežene se silnicí policejní vůz.
Dvojice mutantů zatím staví v nějakém lese (Následující obrázky jsou poněkud matoucí, ne pouze tím, že ten obrázek poněkud divně "ladí", ale také tím, že nevím, kde se v Nevadě, nebo jiné pouštní oblasti ve Spojených Státech, ve které se současné číslo odehrává vzal takový lesík?! Ale já nikdy neexceloval v zeměpisu, třeba jsem si to jen špatně vyložil). Laura se dotazuje Gambita, zda-li ho vyslala Storm. Gambit odpoví, že se vyslal sám, ale s požehnáním Storm. Vytáhne balík karet, roztáhne jej před Laurou a vyzve jí, aby si z balíku vytáhla kartu. Laura odvětí, že nemají čas na hry, ale podle Gambita je na hry čas vždy. Laura tedy spustí, že tuto hru zná. Nejdřív si vytáhne kartu, podívá se na ni, pak ji vrátí do balíku. Gambit pak balík zamíchá a odpočítá její kartu. Dodá, že neumí hrát překvapenou. Gambit však řekne, že tuto hru hrát nebudou a znovu ji vyzve, aby si vytáhla kartu.
Laura si vytáhne nejprve pikovou osmu, následně křížovou devítku a zakončí jokerem (Prosím bez narážek na Batmana). Nato ji Gambit začne z karet věštit budoucnost. Jestli čekáte, že zase napíšu, že žertuji, bohužel jsem smrtelně vážný. Tak jako čtenář ani Laura není úplně blbá a osočí Gambita, že si to vymýšlí. Že se jedná o pokus smést ze stolu, co se stalo. Pokračuje, že X-Meni by to jen tak nepřešli, kladli by jí otázky a snažili by se dopátrat, proč zabila toho muže a upozorňovali by ji na to, jak strašné chyby se dopustila. Pak se Gambita zeptá, jestli nechce udělat to stejné. Opáčí, jestli si to tak přeje. Laura odpoví, že ne a pokračuje, že si zasloužil zemřít. Gambit se osmělí, jestli se považuje za vhodného soudce, ale Laura si trvá na svém, že nikdo jiný, kdo by to mohl udělat, tam nebyl. Rozhovor skončí, když se Gambit zeptá, jestli s tím rozhodnutím může žít. Když odpoví že ano, označí to jako začátek.
Nyní již znovu na cestě Gambit vykládá Lauře o cíli jejich cesty, nejspíš městečku zvaném Flagstaff, kde má známého, co mu dluží, a který jim pomůže. Laura se jen podiví, že ji neveze zpět k X-Menům. V tu chvíli jsou však zastaveni policejní kordonou v čele s Alicí.
Jelikož se blížíme pomalu k závěru, následující dialogy jsou poněku zmatené. Alice se nejdřív Laury zeptá, jestli si na ní vzpomíná. Pak Gambit poznamená, že je čas pelášit jako o život. Pak Alice poznamená, že se jedná o Lauřinu matku. Laura poví "Ukaž". Gambit poví sakra... a já jsem si pomyslel "WTF ?!?!" (Pro neznalce zkrácenina "What the f*ck" oblíbený termín dnešní mládeže přejatý z angličtiny - znamená něco ve smyslu "Co to ku--a je?!").
Gambit naléhá, že je stále čas zmizet, ale od Laury se nedočká ničeho jiného než ignorování. Laura se zmateně ptá Alice, co je zač. Gambit vtipně dodá, že možná zombie. Laura pokračuje, že sice vypadá stejně, pro její citlivý nosík má i stejný pach, ale v očích je prázdná. Je někdo jiný. Ušetřím vás poněkud zmatenějších dialogů a raději vám povím pointu. První Alice byla podle Alice číslo 2 defektní. Střelec, který ji zabil, jelikož nesplnila svůj úkol vylákat Lauru, byl ve skutečnosti její handler... a bla bla bla. Laura se tedy zeptá, co to má společného s její matkou. "Všechno, má drahá" ozve se od opodál stojící Miss Sinister.
Konec
Hodnocení:
Teď, když jsme si odbyli příběhovou stránku, projděme si rovněž ostatní aspekty. Marjorie Liu se vydala na cestu Lauřina sebezpytování. Proto jsou nám neustále nabízeny vnitřní pohledy Laury na věci kolem ní. Samo o sobě by to mohlo být fajn, jenže... jenže Marjorie bohužel nerozumí moc postavě, o které píše. Tento fakt si možná neuvědomíte po přečtení prvního čísla. Možná vám to nedojde ani po druhém, třetí, či dokonce po současném čtvrtém čísle. Pokud se ale budete snažit touto řadou prokousat jako já, tomuto zjištění se nevyhnete. Po příběhové stránce se dá většina čísla ještě zvládnout. Pokud tak jako já máte postavu X-23 v oblibě, můžete si dokonce i značnou část čísla v pohodě vychutnat. Co ovšem kazí relativně dobré hodnocení je poněkud zmatenější konec a, jak už to bylo v předchozím čísle, značně pokulhávající logika. V tomto čísle dokonce v takové míře, že Marjorii podezřívám ze závislosti na návykových látkách.
Další věcí, na kterou se zaměříme je kresba. Máme tu polovinu předchozího dua, Willa Conrada a k němu Marca Checchetto. V tomto čísle jsou patrné chyby, které jsou v lepším případě úsměvné, v horším případě matoucí. Mohl bych uvést nějaké příklady, ale neuvedu, protože jsem hrozně zlý :-).
Nechci se již déle patvařit v této recenzi, přejdu tedy k verdiktu: První číslo nového storyarchu s hlavní záporačkou Miss Sinister je čitelné. Je čitelné proto, že zmíněná "oblíbená" záporačka se mihne na jednom panelu, protože je Laura prostě cool a protože to, co přijde později, je mnohem, mnohem, mnohem, mnohem, mnohem horší.
Ovšem, kdo by si myslel, že se v tomto případě jedná o výhru, plete se. Oceňuji snahu paní scénáristky o uvěřitelnou hrdinku s běžnými-neběžnými problémy. Někdy by si ale měla přečíst co sama píše, a pokud by měla v hlavě opravdu jasno, asi by se dala rychle do přepisování.
Z hlediska toho co ještě příjde se jedná o čitelný kousek, ovšem pouze v omezeném... zkrátka jen jednou. Já pouze doufám, že druhá četba (kvůli recenzi - fakt děkuji Changerovi) byla na dlouhou dobu, ne-li napořád, poslední.
P.S.: Jedna hvězdička je pouze kvůli Lauře.
