X-Men (Novelizace)

Autor: Kristine Kathryn Rusch, Dean Wesley Smith
Předloha: Tom DeSanto, Bryan Singer
Nakladatelství: Del Rey Books
Stran: 239
Vydáno česky: Ne

Hodnocení:

Eh. A to jsem si myslel, že komiksová preview na Marvel.com jsou divná... no nic.

Ačkoli, je tak trochu pravda, že novelizovaná verze, ke které se upsala dvojice ostřílených spisovatelů ve složení Kristine Rusch/Dean Smith, se svému chudšímu (kratšímu) komiksovému bratříčkovi - který mimochodem kdysi dávno vyšel i u nás - víc než jen trochu podobá. Stejně jako ona následuje původní verzi scénáře filmu. Jen s tím rozdílem, že nemá omezený rozsah stran.

Výhodou novelizovaných verzí filmů je především to, že kniha má víc prostoru pro postavy, které jí projdou stránkami. A znát je to i tady. Ať už je to výraznější rolí těch, kteří jinak působili do počtu, možností rozepsat se o myšlenkách a pocitech hrdinů nebo vložením drobných úprav a scén, které jak rozšiřují děj, tak (i když ne vždy povedeně nebo přesně) přibližují charaktery postav jejich komiksovým předobrazům.

Pravděpodobně nejvíc patrné je to mezi X-Meny u dialogu, který se do filmu nedostal a který měl původně následovat těsně poté, co Wolverine omylem zapíchl Rogue. Týkal se právě drápatého mutanta a toho, jestli je bezpečné dovolit mu zůstat. Společně s dalšími krátkými scénami tak rozvinul i určitou vedlejší dějovou linii, která se táhla celým příběhem - tedy Cyclopsův vnitřní souboj týkající se toho, jestli je jeho zášť vůči Loganovi skutečně jen vyjádřením obavy o mládež v Institutu, který film jenom naznačil.

Oproti filmu jsou o něco vyhrocenější - a to nejen stran X-Menů a jejich rozhodnutí, ale i Magneta, který jde poněkud víc do extrémů (čímž je i paralela s Nacisty a polským prologem zřetelněji oboustranná), nebo i senátora Kellyho, jež figuruje coby o poznání větší hajzl.

Dal by se tu vypsat celý obsáhlý seznam toho, čím kniha rozvádí věci ve filmu jen letmo naznačené nebo skryté úplně, existující jen coby poznámky po okrajích scénáře; pro příklad že Jean Greyová je veřejně známým mutantem nebo fakt, že se věci odehrávají ve zřetelnějším časovém měřítku. Většinu věcí však předepisuje už daná látka (což si můžete zpětně ověřit třeba porovnáním s komiksem).

Stejně jako v případě jiných filmových novelizací, autoři moc nevyužívají relativní tvůrčí svobodu, kterou psaná látka nabízí, protože předlohu příliš neznají. Většinou se tak soustředí na uniformní, sem tam i klišovité popisování scén, dějů... Pravda, nemůžu upřít, že občas některý ze spisovatelů chytne slinu a napíše několik čtivých odstavců, do kterých se zakousnu s radostí, ale bohužel, většina jich taková není.

Text je občas i takové "kudy z nudy" a zatímco autoři pátrají, jak se dostat z jedné scény do druhé, čtenář se potýká s poněkud kostrbatými, vynucenými dialogy (jde celkem přesně vypíchnout, které jsou psané podle scénáře a které buď z hrubého draftu nebo jsou autorskou invencí), nešikovným popisem a podobnými neduhy. Přiznám se, že i když nejsem žádný přílišně hnusný rejpal, tak když jsem text překládal, měl jsem co dělat, abych si kousavé glosy nechal pro sebe. Občas si to o ně vyloženě říkalo.

Tím nechci říct, že by Ruschová a Smith byli amatéři. To v žádném případě. Paradoxně je jejich problémem spíš opak - jsou příliš profesionální, příliš zkušení. V případě prvního x-menského filmu uklouzli do standartní šedi a psát tenhle kus byla rutina, nic víc. Při jejím čtení jsem měl dost podobný pocit, jako když dělám korektury školních vědeckých prací - psané precizně, profesionálně... ale suše.

Na obranu autorů musím říct, že výše zmíněné bohužel platí o žánru filmových novelizací obecně, až na čestné světlé výjimky (třeba Iron Man x-factorovského Petera Davida, kterým se shodou okolností zrovna prokousávám). V rámci těch to tudíž není špatná kniha. V rámci těch x-menských ale jednoznačně nejslabší. Vždycky to prostě chce někoho, kdo se vyzná.

Jednoduše řečeno, chce to Chrise Claremonta :)

Ukázka:

---

Těžký, studený déšť se sypal z mraků, promáčel oblečení, měnil hlínu v kluzké bahno a vytloukal život ze všech, na které dopadl.

Erik Lehnsherr stál v blátě vedle svých rodičů, promáčený až na kůži, a křečovitě se držel látky otcových vlněných kalhot těsně nad kolenem. Jeho dětské oči byly rozšířené šokem z okolního dění. Jeho rodiče, oba silní a odolní lidé, stáli při něm, snažili se ho utěšit a ochránit, ale to, co se dělo, bylo stejné jako ten déšť: nebylo před tím úniku.

Masa lidí ho děsila, chtěl před nimi utéct. Z pohledu na strážné mu bylo do pláče. Ale neudělal ani jedno. Místo toho soustředil svou pozornost jen na kroutící se spirály ostatého drátu usazené navrchu oplocení před ním a všude kolem něj. Ostny drátu se zdály v dešti třpytit, volat k němu.

Německé stráže náhle všechny postrčily vpřed, nahnaly je mezi dva vysoké ploty lemované dalším ostnatým drátem. Ericovi se nechtělo dívat na všechny ty tváře, které je pozorovaly z druhé strany pletiva. Ti lidé byli všichni tak strašlivě smutní a unavení, mnozí plakali. Někteří si svírali paže jako by chtěli skrýt čísla na nich vytetovaná.

Místo toho sledoval pohledem křivky ostnatého drátu a jeho lesklé ostny, zatímco spolu s rodiči pomalu postupoval vpřed. Jako by ten drát byl jeho jediný kamarád.

V jednu chvíli v blátě uklouzl, ale jeho otec ho podržel. Matka se přitiskla k nim oběma. Společně se pohybovali téměř jako jeden, následovali mokré řady lidí před nimi, pokoušejíce se nedívat na stráže.

Eric si umanul, že bude silný pro své rodiče. Silný jako ten drát.

Lidé před nimi křičeli a Eric už nechtěl jít blíž, ale otec a strážní je beze slova postrkovali vpřed. Za nimi už se hromadili další a občas do Erika strčili.

Žena kousek za ním tiše naříkala.

Ostnatý drát nad nimi jako by je následoval; kroutil se a třpytil mezi deštěm. Na kovech bylo vždycky něco, co ho přitahovalo. Ani plot, ani ostré hřeby drátu se mu proto nezdály nebezpečné. Přál si, aby směl vyšplhat nahoru a sáhnout si na ně.

Náhle lidé přímo před nimi ustoupili stranou a Eric mohl ze svého místa vidět, jak se cesta před nimi rozděluje na dvě, obě obehnané vysokým drátěným plotem. Strážní otvírali a zavírali brány podle toho, jak jimi lidé procházeli.

Velký strážný v Německé uniformě do nich hrubě vrazil a postrčil Ericovu matku vpřed svojí zbraní. Mluvil příliš rychle, než aby mu Eric mohl rozumět.

Jeho otec však porozuměl a zavrtěl hlavou. "Ne." Matka se k Ericovi přitiskla ještě těsněji. Tak, až to bolelo.

Eric se pověsil na svého otce. Neměl ponětí, co se děje.

Pak začala jeho matka křičet.

"Ne!" zopakoval otec.

Náhle se objevili dva další Němci a odtrhly Erica od rodičů. Obratem jím smýkli k dalším dětem, které byli postrkovány a vlečeny jednou ze dvou cest. Spousta dětí křičela, ječela a naříkala. Ostatní byli podivně tiší.

Stráže obrátily svou pozornost k Ericovým rodičům a nahnaly je do druhé uličky.

Eric se rozplakal a vyrazil zpět k nim. Nehodlal je opustit.

Nehodlal.

Nemůžou ho nutit!

Dva strážní ho zvedli a nesli ho po cestě dál. Jejich ruce byly hrubé a přes promáčený plášť ho zraňovaly.

Kopal je, křičel na ně, ale ignorovali ho. Odtáhli ho skrz bránu z pletiva a ostnatého drátu a zavřeli ji.

Pořád viděl svoje rodiče. Jeho matka se k němu snažila dostat i navzdory strážnému, co ji držel na místě. Volala ho. Jeho otec tam jen stál se zbraní jednoho z Němců obrácenou proti hrudi.

Eric se k nim pokoušel probojovat, ale stráže ho nenechaly jít.

Podíval se na ploty. Hlavou mu bleskla myšlenka. Musel být jako ten kov. Těžší. Potřeboval být tak těžký, aby ho stráže neunesly!

Dotkl se nohama země, zapřel se do bahna a soustředil se na zastavení. Bez rodičů nikam nepůjde.

Strhne ten plot mezi nimi, aby mohli jít s ním.

Soustředil všechen svůj hněv a strach na bránu... a ta se začala třást.

Stráže se ho pokoušely odtáhnout, ale nedokázaly jím hnout. Byl jako ten nejtěžší kov - příliš těžký, aby s ním někdo hnul. Táhli ho za ruce, ubližovali mu ještě víc, ale jemu to bylo jedno. Nepůjde s nimi. Ne bez matky a otce.

Udělal krok směrem k nim a táhl strážné za sebou.

Kovová brána před ním se zkroutila a ohnula. Ostnatý drát se začal lámat, jako by to byla tenká struna. Eric věděl, že ho brána nemůže zastavit.

Jeden ze strážců se ho pokusil zvednout a neuspěl. Zaklel při tom tak rychle, že mu Eric nerozuměl.

Všechno, co chtěl, bylo rozervat ten plot a umožnit rodičům, aby šli s ním. Jestli ho Němci chtěli, budou s ním muset vzít i jeho rodiče.

Přišel další strážce a začal dvěma zbylým nadávat.

Eric se jen soustředil na oplocení, trhal ho na kusy, nutil ho ustoupit. Zkroucené role ostnatého drátu na vršku plotu se začaly rozmotávat a máchat sebou jako klubko rozzuřených hadů.

Celé okolí náhle ztichlo. Jediným zvukem byl déšť dopadající do bahna, doplněný praskotem lámajícího se drátu.

Roztrhly se další a celá pletivová brána se naklonila k Ericovi. Vypadalo to, jako by se do ní něco obrovského opíralo z druhé strany.

Náhle na Erica přestal dopadat déšť, jak se nad ním sklonil třetí strážný. Druzí dva ho stále bez úspěchu tahali za ruce, ubližovali mu, a on jen zuřil víc a víc.

A čím rozezlenější byl, tím víc se brána a dráty otřásaly a lámaly.

Nový strážný znovu zaklel a pozvedl zbraň.

Eric slyšel, jak výkřik jeho matky proťal ticho a déšť.

Jeho otec udělal krok k němu, oči rozšířené hrůzou, ale zastavili ho.

A pak pažba zbraně tvrdě narazila.

Když dopadl do bláta, na okamžik - jen docela krátký - ho zaplavil nádherný pocit kovu všude kolem něj.

Poslední, co viděl, byla padající brána a jeho rodiče na druhé straně snažící se dostat se k němu, zadržení strážemi.

Byl to obraz, který si vzal do temnot.

Bylo to naposledy, co je kdy viděl.