Vodoměrka
~Coldbone~

Dokončeno: Ano
Délka: 22 stran

Hlavní postavy: Wolverine, Karakal (V), Nightcrawler, Profesor Xavier, Storm, Cyclops, Jean,... ^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Prodloužit si dovolenou, to by každý bral a X-Meni dvojnásob. Jenže prodloužit si jí pádem letadla doprostřed pouště není zrovna to pravé ořechové. Naštěstí pomoc není ani tentokrát daleko.

---

Poznámka autora: Skalní příznivci vztahu Logan-Ororo mě asi ukamenují a upálí na hranici. Troufla jsem si nejenom na nového mutanta tedy mutantku, ale ještě ke všemu jsem jí začala směřovat právě k tomuto chlapíkovi s „šíleným hárem“. Doufám, že mi mou troufalost odpustíte. Stejně tak doufám, že mi odpustíte neznalost Káhirského letiště a výraznou úpravu arabských zvyků.

„Tohle někdy poletí?“

Letadlo stálo na malé betonové ploše hned vedle panelové runwaye. Oprýskaný lak teď už těžko identifikovatelné barvy, na čumáku kokpitu kresba, která šla při troše představivosti považovat za tlamu žraloka a na dveřích hambatá velmi vyvinutá slečna. Dva vrtulové motory na křídlech a jedna vrtule kanárkově žlutá. Zřejmě potřebovala nový lak a jiná barva zrovna nebyla po ruce. Datum vzniku tohohle stroje by se hodilo do období, kdy měl Žižka ještě obě oči, střízlivější odhad by pronesl něco v tom smyslu, že to pamatuje druhou světovou.

„Teda jestli teď přijde cápek a nahodí motory tak, že ručně roztočí vrtuli, nevlezu do toho ani za boha.“

„No můžeš jít klidně pěšky, Bobby.“

„Moc vtipný, Kurte. Zvlášť, když máme v Káhiře stihnout letadlo.“

„Tak nemel a naskoč nebo pěšky půjdeš.“

„Mon Dieu! To vedro mě zabije!“

Deset mutantů stálo na betonovém plácku, před nimi stroj, který zřejmě pamatoval lepší časy, a i přes časnou ranní hodinu africké slunce žhnulo a vzduch se tetelil.

„Klid, Remy. Příště je na řadě rodná zem našeho Colossuse. A protože teď jste si užili vedro mé země, připravíme výlet na únor. To bude na Sibiři příjemný chládek.“

„Příjemný chládek, Storm? V únoru je u nás doma -40°C,“ pronesl docela vážně Petr.

Následoval kolektivní smích. „To byla ironie, chlapče.“

„Mě bude bohatě stačit chládek u nás doma. Co myslíte, napadnul už sníh?“

„Ne, Rogue. Mluvil jsem včera s profesorem a říkal, že ještě nic.“

„Nevadí, máme Stormy ne?“

„Kdepak, letos mě nezlomíte,“ zavrtěla hlavou bílovlasá bohyně s potutelným výrazem ve tváři.

„Se ještě uvidí,“ zavrčel někdo zezadu. „Tak jdete nebo budete čekat, až z nás budou pečínky?“

Motory letadla naskočily a vmetly jim drobný lehký písek do tváří. Na nic nečekali a naskládali se do letadla.

„Jsme tady jak sardinky v konzervě,“ znovu typické zavrčení.

„Víš, že by to byl docela pěknej výlet, kdybys pořád nevrčel, Logane?“ ozval se jemný hlas odněkud zepředu.

„Zmlkni, zrzko.“

„Je protivnější víc než kdy jindy,“ špitla Jean ke Scottovi sedícímu vedle ní u okýnka.

„Je stejně protivnej jako vždycky. Nech ho být,“ pohladil jí Scott po ruce.

Logan to slyšel. Jak jinak. Tentokrát to však přešel bez poznámky. Seděl úplně vzadu a zaobíral se vlastními myšlenkami.

Letěli už dobré dvě hodiny. Počáteční pošťuchování na začátku letu se změnilo v podřimování a čistokrevné spaní. Hukot motorů uvnitř kabiny byl sice dost silný a plechy vydávaly takový rachot, že by se zdálo, že celé letadlo drží pohromadě jenom silou vůle, ovšem celé to působilo monotónním uspávacím dojmem. A protože nebylo místo na skopičiny, kterými se někteří tak rádi bavili, pasažéři dřív nebo později usnuli.

Někteří z nich ani nezaznamenali, že se něco děje. Ti, co ano, neměli dostatek času proti tomu něco udělat.

'Ten divný klid! Proč je tu takový ticho? Neběží motory!'

V tu ránu byl na nohou a vzápětí se praštil do hlavy o poličku nad sebou tak, že ho to znovu vrátilo do sedadla. Dřív než vyklepal hvězdičky z hlavy, letadlo se prudce sklonilo čumákem k zemi. Jasně slyšel pilota, jak křičí cosi do vysílačky a pak už jenom rána, příšerné skřípění kovu a tma.

V nízkém dolíku za písečnou dunou stál strom. Nízký, zkroucený suchem a zpražený sluncem, avšak živý. Důkazem toho bylo dohromady deset kožnatých listů v koruně a jakési stonky vykukující z písku kolem paty stromu. Uprostřed písečných dun hnaných větrem tak, že tahle krajina nikdy nevypadala tak jak jste jí před pár dny opustili, malý kousek života odolávající písečným bouřím, spalujícímu slunci ve dne a nočním teplotám blížícím se bodu mrazu. Jasný důkaz toho, že je tu voda.

Ten strom tu ale tentokrát nebyl sám. Na vysokém arabském koni tu seděl jezdec zahalený od hlavy až po paty. Jediné, co mu z těch hadrů všech odstínů šedi koukalo, byly oči. A ani ty ne tak docela. Schované za tmavými slunečními brýlemi, zkoumaly strom před nimi.

Jezdec pobídnul koně. Ozval se tichý cinkot ozdob orientálního sedla a postroje a kůň zvolna vykročil ke stromu. Nohy v pevných botách zapadly do písku. Jezdec popošel až téměř ke stromu a vypadalo to, že větří. Pročesával prostor pár čtverečních metrů kolem stromu až po chvilce padnul na všechny čtyři. Malé ruce se štíhlými prsty začaly hrabat. Písek odletoval na všechny strany zatímco kůň stojící opodál to se stoickým klidem pozoroval a jenom občas stříhnul uchem. Náhle z písku vytrysknul pramen. Jezdec prohloubil otvor, který se plnil vodou a jemným pískem a přiskočil ke koni. Ze sedlové brašny vytáhl malou misku a po chvilce snažení nabral vodu. Nenapil se jako první. Tu výsadu dostal jeho kůň. V poušti, kde váš život záleží mnohdy na jediné věci, je důležité se o tu věc náležitě postarat. I druhou misku plnou vody dostala kobylka, která se hned vděčně otírala o rameno svého majitele. Teprve teď se jezdec odhodlal poctít svoje tělo životodárnou tekutinou, která se tady cenila víc než ropa. Za galon černého zlata, tři čtvrtě až galon pitné vody. Záleželo na momentálním stavu vody ve studních a rezervoárech a na tom jak dlouhá doba uplynula od posledního deště. Jezdec si stáhnul hadr, který mu zakrýval všechno od očí dolů a přiložil misku ke rtům. Teprve teď bylo konečně jasně vidět, že ten jezdec je žena.

Kobylka jí dloubla čenichem do zad. Žena zamumlala pár arabských slov tichým klidným hlasem a nabrala zvířeti další misku. 'Kdepak, má drahá. Ani dneska tě supi nedostanou. Za pár minut jsme doma.'

Hodila misku do sedlové brašny a zahrnula pramen pískem. Její uši zachytily nějaký skřek. Otočila hlavu a její pohled padnul na několik ptáků, kroužících nad jedním místem.

'Supi? Tady?' Prolétlo ženě hlavou. 'Vždyť tu široko daleko není nic, co by jim mohlo posloužit jako krmení.'

Vyhoupla se do sedla a ostrým výkřikem pobídla koně do klusu. Malá zajížďka jim neublíží a slunce se za chvilku začne sklánět k západu. S nočním chladem se jim teď po doplnění tekutin pojede lépe.

Příčinu kroužení mrchožroutů odhalila o pár minut později. V písku vězel vrak letadla a téměř si byla jistá, že to, co v písku leží kousek od utrženého předku je tělo. Pilot zřejmě ve snaze zkrátit si cestu, zapomněl, jak jsou místní vzdušné proudy zrádné a nebo stroj z konce druhé světové skolila prostá technická závada. Smůla. Jenom škoda, že už nebude moci svou chybu napravit.

Pobídla koně k trysku a vzápětí už seskakovala do písku vedle rozbitého trupu. Nebyl ohořelý. Pokud je někdo uvnitř, měl možná štěstí. Záleží na tom, jak moc je zraněný a hlavně jak je tu dlouho. Skrz díru v trupu strčila dovnitř hlavu.

'A sakra!'

Odložila brýle a strčila je do poutka na rameni. Zrakem, který by se vlastnostmi dal srovnat s celotělovým tomografem ihned začala pátrat po známkách života a zjišťovat zranění. Vztáhla ruku a přiložila jí na krk nejbližší ženy visící v sedačce. O další zlomek vteřiny později už vytahovala vysílačku a chrlila pokyny v arabštině.

Probudil ho několikerý ostrý hvizd následovaný křikem v jazyce, který momentálně nebyl schopný přesněji určit. Dusot kopyt v písku a znovu hvizd.

Otevřel oči a zíral do plátěného stropu. Svezl oči dolů a do stran. Zjistil že leží na kraji jedné ze dvou řad nemocničních lůžek, v ruce má zavedenou kanylu s fyziologickým roztokem zavěšeným na stojánku vedle postele a společně s ním tu leží všichni jeho přátelé. Křivky na malých monitorech vedle postelí ukazovaly, že všichni jsou naživu. Zaplať pánbůh.

Pálil ho nos a nemohl odtrhnout jazyk od patra. Nadzvednul se a pohledem pročesal velký stan. 'Má tenhle polní špitál nějaký personál?' Prostor lůžek byl oddělený od zbytku stanu bílou hustou sítí skrz kterou očima prohledával ostatní prostory velkého stanu. Nikde ani noha. Jenom nábytek a další prostor oddělený sítí za kterou viděl operační světlo na velkém rameni.

Znovu ostrý hvizd zvenčí a šustot látky. Otevřely se plátěné dveře a do prostoru za sítí vešla postava zahalená v nezvyklých šedých hadrech. Důkladně za sebou uzavřela prostor, shodila hábit a pověsila ho na háček na konstrukci podpírající stan.

Logan přivřel oči. Ženská. Natáhl vzduch do nosu, ale nesetkal se s očekávaným úspěchem. Namísto toho se rozkašlal.

Žena přestala soukat tělo do pláště a rychle prošla dvojitými síťovými dveřmi. Ze džbánu nalila do kelímku vodu, zavřela ho víčkem a zapíchla do něj brčko. Podepřela mu záda a přistrčila kelímek do ruky.

'Voda!'

Všechny smysly rázem zbystřily. Odklopil víčko s brčkem a přiložil kelímek k ústům.

„La´,“ zarazila ho ona žena arabským slůvkem ne a on si všimnul svraštěného obočí za brýlemi. Vrátila víčko zpátky na kelímek a přistrčila mu k ústům brčko.

„Zatracená ženská!“ zavrčel vztekle, znovu serval víčko a zahodil ho kamsi před sebe. Obrátil do sebe kelímek a konečně se mu podařilo zahnat tu příšernou chuť v ústech.

Zvedla oči k nebi a zavrtěla hlavou. Sedla si k němu na postel a sáhla pro misku ležící na nočním stolku vedle jeho lůžka.

„Pět…čtyři…tři…“

U číslovky tři mu to došlo. Měl jí poslechnout.

„Dva…jedna.“

Přistrčila mu misku k ústům a on vydávil všechnu tu vodu, co předtím tak zhltnul. Se stoickým klidem nalila další kelímek a znovu ho vybavila brčkem.

Zahuhlal cosi jako dík a opatrně upil.

„Takže teď když jsme si to vyjasnili,“ sundala si žena brýle a zastrčila je za nožičku do výstřihu. „Můžu se vás zeptat jak se cítíte?“

Na to sáhla k boku postele, vytáhla odtud blok a on se nemohl zbavit dojmu, že mu těma černýma očima bez bělma vidí až do žaludku. Netušil, jak blízko byl pravdy. No aspoň je taky mutant.

Odfrknul si a upil další doušek.

Po tváři jí přeběhl drobný úsměv. Natáhla ruku a položila mu jí dlaní pod krk na klíční kosti. Na jeho tázavý výraz mu věnovala další okouzlující úsměv. „Fajn, z dehydratace jste venku, pane Logane.“

Sejmula mu ruku z kůže, nasadila si brýle na nos, zapsala nález v písmu, které on identifikoval jako arabské a které tolik připomínalo vlnobití a odpojila infuzi. Když vytáhla jehlu, se zájmem pozorovala jak vpich vzápětí mizí.

„Jak víte, jak se jmenuju?“

„Našli jsme vaše pasy,“ pokrčila rameny a zvedla se. Přešla k dalším postelím, pozorně je sledovala a pokrývala papír grafickými značkami. Se zájmem sledoval podivnou rošádu s brýlemi. Každého přejela očima, pak si brýle stáhla zase na nos a pokrývala papír inkoustem.

„Jak jsou na tom ostatní?“

„Relativně dobře když vezmu v úvahu, že mají za sebou havárii letadla a osm hodin v plechové konzervě na prudkém slunci. Vy jako jediný nemáte žádné zranění, u vás byla potřeba zvládnout jenom ta dehydratace. Ostatní tak rychle na léčbu nereagují, ale jejich stav je stabilizovaný a hodinu od hodiny se vodní hospodářství lepší. Ve výčtu zranění tu máme hromadu polámaných žeber, což se týká bez výjimky všech, ovšem naštěstí ani u jednoho nedošlo k perforaci životně důležitých orgánů dutiny hrudní. Modřiny, podlitiny, škrábance, tržné rány…ty jsme zašili a ošetřili sterilním krytím….“ Mlaskla jazykem. „Pan Summers má lehké zhmoždění krční páteře a otřes mozku…což se týká i slečny Greyové a slečny Pryde. Dále frakturu kosti loketní levé ruky slečny Munroe, frakturu kosti vřetení a loketní pro změnu pravé ruky pana LeBeau a pan Drake má frakturu klíční kosti. A nakonec nejvážnější zranění pana Wagnera, u něhož jde o otevřenou frakturu kosti holenní. Doufám, že nám pan Wagner odpustí, že jsme mu dolní končetinu oholili.“

Všimnul si, jak se drobně pousmála a přitom právě stála u Kurtovy postele. Jeho modré tělo ostře kontrastovalo s bílým povlečením.

„Stačí vám to takhle?“ odložila poslední blok a přešla zpátky k jeho posteli.

Přikývl.

„Fajn,“ opřela se o pelest. „Když budete chtít vstát, támhle ve skříňce jsou chirurgické haleny a kalhoty. Bohužel vaše vlastní oblečení vzalo za své a je z větší části nepoužitelné. Jediné, co přežilo spolu s vámi byla ta brašna s cestovními doklady a s foťáky. Když se to vezme kolem a kolem, měli jste z prdele kliku.“

No tak teď už konečně vypadala jako normální člověk, tedy normální mutant a ne doktorský studený čumák. Pozorně jí celou dobu sledoval a krom velmi ucházející figury si všimnul, že má na každém uchu špičatou štětičku černé srsti a vlasy nejsou černé, ale tmavě modré.

„A pilot?“

„Nepřežil,“ zavrtěla hlavou. „Poslali jsme ho ještě v noci do nejbližšího města. Nemáme tu márnici. Jenom tuhle skromnou lékařskou stanici. Mám někomu dát vědět, že jste naživu?“

Zamračil se ještě víc než byl jeho normální zjev.

„Přemýšlejte rychle,“ uklonila hlavu na stranu. „Žene se sem písečná bouře, za hodinu nebude komunikace s okolním světem možná.“

Vydechnul a nadiktoval jí číslo. Napsala si ho na kůži předloktí.

„Shukran gazílan, děkuji pěkně,“ usmála se a vykročila k síťovině. „Někoho vám sem pošlu, kdybyste něco potřeboval.“

„Nemáš zač, srdíčko,“ zamumlal a složil se zpátky do polštáře.

Navlékla si hábit a vyšla ze stanu. Zaslechl další ostrý hvizd a přímo kulometnou palbu arabských slov završenou řadou dalších hvizdů. Zřejmě se místní domlouvají pískáním. Dovnitř vešel nějaký mladík, posadil se na židli u malého stolu a pohledem přejel lůžka za sítí. Když jeho pohled padnul na zamračeného muže se šíleným hárem, zase sklopil zrak a věnoval se novinám.

Spěchala, neměla moc času. Na obzoru na východní straně se objevil žlutý mrak, který začal nabírat gigantických rozměrů a co víc, blížil se zatraceně rychle. Zapadla do jednoho ze stanů a znovu shodila hábit. Popadla satelitní telefon a po chvilce vyťukávání čísel konečně dostala volací tón.

„Charles Xavier,“ ozval se na druhém konci unavený hlas.

Chvilku přemýšlela, kolik asi teď může být hodin na východním pobřeží severní Ameriky a jestli tam náhodou právě teď není ještě noc.

„Doktorka Phoebe Deveraux. Profesor Charles Xavier ze školy pro nadanou mládež?“

„Ano, to jsem já. Jsou v pořádku?“ v jeho hlase slyšela jasné obavy o životy svých lidí.

Už se ani nad jeho otázkou nepozastavila.

„Jejich letadlo havarovalo, poskytli jsme jim lékařské ošetření. Ovšem většina z nich není schopná převozu, podle stupně dehydratace havarovali včera někdy dopoledne. Jinak přežili všichni bez větší úhony. Nejvážnějším zraněním je otevřená fraktura tibie, kterou utržil pan Wagner. Kosti jsme srovnali a sešroubovali.“

„Děkuji vám doktorko.“

„Není za, co profesore. Bohužel se sem žene písečná bouře, takže vás musím dopředu zradit od případné myšlenky vydat se za svými lidmi a krom jiného bez přesných souřadnic GPS byste nás tu nenašel, jsme uprostřed Sahary.“

„A až se ta bouře přežene, bylo by to možné?“

„Určitě. Až se to přežene, můžu vám zase zavolat.“

„To budete moc laskavá.“

Statické zapraskání elektřiny ve sluchátku a jakýsi elektronický šum je popohnal k rozloučení.

Tak to bychom měli.

Vzbudila ho nepříjemná bolest v noze. Jak se začal probírat, zjistil, že je ve stanu, panuje tu zvláštní žluté příšeří, leží na nemocničním lůžku, levou nohu má znehybněnou v jakési kovové konstrukci a zabalenou v obvazech tak, že mu koukají jenom jeho dva prsty. Pokusil se nadzvednout, ale jediným výsledkem bylo, že se mu bolest z nohy přestěhovala do zbytku člověka. Stisknul zuby a udusil bolestivé sténání už v hrdle.

Zaslechl rozepínání zipu a o pár vteřin později se nad jeho postelí skláněla nějaká mladá žena.

„Máte bolesti?“ zeptala se šeptem a mile se na něj usmála.

„Ne,“ zavrtěl hlavou.

Další úsměv. „Přesto vám něco píchnu,“ vykouzlila z ruky dvě malé skleněné lahvičky a stejný počet injekčních stříkaček s jehlami.

„Was ist das?“

„Tohle je Lidokain na bolesti,“ odpojila mu infuzi s fyziologickým roztokem a do krevního oběhu vpravila obsah první stříkačky. „A tohle je antibiotikum proti infekci. Utržil jste otevřenou zlomeninu holenní kosti, museli jsme vás operovat.“

„Kde to jsem? Co se stalo? Kde jsou ostatní?“

„Všichni jsme v pohodě, brácho.“

„Logane! Ani nevíš, jak rád vidím ten tvůj ksicht.“

„Nápodobně, kámo,“ usadil se k němu na postel. „Konečně už se taky někdo vyhrabal z pelechu. Začínal jsem se nudit.“

Kurt se zasmál, i když mu do smíchu zrovna nebylo.

„Co je to tu za příšerný pískání?“

Venku právě probíhala zuřivá fáze písečné bouře, vítr třepal plachtami stanů a uvnitř to místy dost slušně protahovalo. Celé to znělo jako meluzína v komíně umocněná poryvy písku na plátno.

„Písečná bouře,“ poinformovala ošetřující mutantka zapisující do Kurtovy karty. „Za pár hodin to přejde a až sedne písek, bude po všem.“

„To bude asi kdy?“ obrátil k ní hlavu Logan.

„Za pár dní. Nejvýš týden,“ pokrčila rameny mutantka.

„Tejden? To tu budu zavřenej celej tejden?“

„Tak podívej se, chlapče,“ zabodla mu ukazováček skoro do obličeje. „Já vás z toho nebe nesundala a za počasí taky nemůžu. Jediným a zdá se, že těžkým proviněním je, že jsem si troufla vás najít a panebože ošetřit!“

Rázem byl na nohou a oba tu stáli proti sobě jako dva kohouti.

„Hotová matka Tereza, co? Já žádný ošetření nepotřebuju!“

„Jasně, prcku! Až na to, že když jsme tě tahali ven, vypadal jsi jako sušenka, co? Takovou dehydrataci nepřežiješ ani ty, frajere!“

„Tak podívej se, srdíčko!“ vykročil k ní s temným vrčením. „Do toho, co přežiju nebo nepřežiju, je ti úplný hovno a….“

„Fajn!“ zavrčela úplně stejně jako on a neustoupila ani o krok. „Příště až někde najdu tvojí skoromrtvolu, přehlídnu jí jako krajinu!“

„Tak dost!“

Jasný vzteklý hlas proříznul stan. Pokud někdo ještě spal, rázem byl vzhůru. Kitty se leknutím propadla skrz postel na zem a Petr se v leknutí celý pokovil. Jak s sebou všichni škubli, zranění se ozvala na plno. Ten hlas nepatřil nikomu jinému než Scottu Summersovi, kterého probrala už jejich hádka.

Mutantka rychle přiskočila k jeho posteli a dlaní mu zakryla oči.

„Neotvírat, pane Summersi, nemáte své brýle.“

To taky zjistil. Včetně toho, že mu někdo náplastí zafixoval víčka tak, že je nemohl otevřít ani při největší vůli. Vzápětí ucítil na víčkách chladnou vodu. Někdo mu odmáčel náplasti a nasadil mu brýle. Otevřel oči. Hlavou mu projela bolest a zjistil, že má krk ve fixačním límci.

Mutantka odhodila brýle a rychle projela vnitřní anatomii všech pacientů. Tedy všech. Až na jednoho. Ten mrňavej na svou figuru zatraceně těžkej parchant jí vytočil jak už se to nikomu dlouho nepodařilo.

„Uklidněte, se vážení,“ pronesla klidným milým hlasem tak aby jí všichni slyšeli. „Vím, že máte bolesti, hned jsem u vás.“

První dávku léků proti bolesti dostal sám velitel. Vrazila mu do ruky ovládání lůžka, aby si sám mohl napolohovat postel jak potřeboval a vyrazila za Kitty sténající pod postelí. Všichni slyšeli její klidný hlas, jímž chlácholila zraněnou mutantku zatímco jí ukládala zpátky do postele. Zkontrolovala infuzi, píchla jí léky proti bolesti a když o pár minut později skončila, byl tu zase klid.

Cyclops sledoval modrovlasou mutantku jak si zpět nasazuje svoje brýle a sbírá použitý zdravotnický materiál z podlahy. Když skončila u jeho postele, Scott k ní natáhnul ruku.

„Omlouvám se vám, doktorko…“

„Později…“ zavrčela víc nevlídně než měla původně v úmyslu, jenže momentálně jí to bylo úplně jedno. Chtěla odtud být co nejrychleji pryč. Vyšuměla ze síťované části stanu, flákla s boxem s označením biohazard na zem vedle stolu a nasoukala se do hábitu. Nasadila si na obličej masku proti pískovému peklu, co panovalo venku a rozepnula první zip stanu. Prošla skrz trojí plátěné dveře, které za sebou hned zavírala, aby zamezila přístupu písku dovnitř a vypadla do žluté tmy venku.

Zrnka písku hnaná větrem se jí zakusovala do volné kůže na rukách, ale ona je ve vzteku vnímala asi jen jako obtížný hmyz. O pár metrů dál vstoupila do jiného stanu a zatřásla mužem klidně odpočívajícím ve visutém lůžku.

„Qu´est-ce qui se passe?“ zamumlal doktor Julien Beshir. Původem byl Arab, ovšem od mládí žil ve Francii. Proto když ho tak vytrhla ze spánku, použil jazyk, který znal lépe než svou mateřštinu.

„Máš službu,“ ušklíbla se mutantka. „Potřebuju si odpočinout a hlavně dýl už bych tam nevydržela ani minutu. Všichni dostali dvacítku lidokainu na bolesti, kromě toho zmetka v první posteli vpravo. Kdyby tě otravoval stejně jako mě, dej mu sedativa. Koňskou dávku. Ten mrňavej parchant to tak jako tak rozdejchá dřív než by mi bylo milé.“

„Co to, sakra, mělo bejt, Logane?“ Scott se mračil jako čert.

„Trochu jsme se rafli, to je celý. Nebudem z toho dělat aféru,“ pokrčil mutant rameny a přesunul se do své postele.

„Trochu jste se rafli?“

„Nebudem z toho dělat aféru?“

„Uvědomuješ si vůbec, že zatímco my jsme na tvé nálady a provokace zvyklí, ona to může brát jako urážku?“

„Hele, Stormy, mě je srdečně jedno, jak to bere. A krom jiného, natřela mi to taky dost slušně, žádnej hadr. V tu chvíli jsem jí to o tom přehlídnutí věřil.“

„Ja. Ich auch.“

„No tak vidíte! Ta žádnou sociální péči nepotřebuje.“

„Ovšem kdyby se do toho Cyclops nevložil, servali byste se jako koně,“ ušklíbla se Kitty.

„No a? Nevypadala na to, že by se ho bála,“ zavrtěl se Iceman na posteli ve snaze najít nějakou pohodlnější polohu. Tedy pokud nějaká taková s  půlkou hrudníku a ramenem v sádře existovala.

„A dokonale se změnila zpět v chladného profesionála a přesně určila priority.“

„Bacha, Cyku, máš konkurenci.“

„Ty jseš vůl, Roberte,“ vzdychnul útrpně velitel. „Jean má pravdu.“

„Da. To má.“

„Přesto měl by ses jí omluvit.“

„Jestli sis nevšimla, drahá Rogue, nepřijala omluvu ani od Scotta, takže ode mě jí určitě nepřijme,“ oponoval medovým hláskem.

„Jestli ono to nebude tím, že Scott má ten nejmenší důvod se jí omlouvat.“

„Sklapni, zrzko, chci spát.“

Několik mutantů se nadechlo, aby mu dalším vodopádem slov znemožnili tento stav, ovšem je utnul zvuk několikerých zipů. Očekávaná žena se však pod vrstvou hadrů neskrývala. Namísto ní se objevila černovlasá štíhlá postava arabského muže s až chlapeckým výrazem v obličeji a malými kulatými brýlemi. Onen muž rozepnul síťové dveře a vstoupil mezi mutanty v postelích.

„Jsem doktor Julien Beshir a příštích pár hodin vám budu dělat ošetřujícího lékaře.“

Na to z postelí sesbíral bloky a s nimi v podpaží se rozhodl zase odejít.

„Doktore Beshire,“ ozvala se Jean. „Je v pořádku?“

Muž zvednul obočí a pak se mu obličej rozlil do náhlého výrazu pochopení. „Jo, vy myslíte Karakal? Tu jen tak něco neporazí,“ obrátil se k  mutantovi na první posteli v řadě, který jakoby náhodou dělal, že právě hluboce spí. „Má za sebou tři dny na nohách, je jen unavená a potřebuje se vyspat.“

„Karakal?“ ozvalo se několik hlasů najednou.

„To vymyslely děti. Kvůli těm štětičkám co má na uších,“ s rošťáckým výrazem se cvrnknul do ucha.

„Karakal…to je přeci kočkovitá šelma,“ vzpomněla si Storm.

„Ano, žije v okrajových oblastech pouští a v polopouštích, ale s doktorkou Deverauxovou nemá nic společného. Půjdu teď přepsat vaše karty do srozumitelné podoby, kdybyste něco potřebovali, stačí jenom houknout.“

„Díky, doktore,“ poděkoval Scott za všechny.

Písečná bouře v noci dosáhla vrcholu a zasypala pískem všechno, co jí stálo v cestě. K ránu ustal vítr a na zem se zlehka snášely tak jemné částice písku a prachu, že najít něco, skrz co by se vám nedostali na kůži, do nosu, úst, uší a očí bylo téměř mimo všechny možnosti. Slunce zakrýval žlutý příkrov a to, že je den šlo poznat jenom podle toho, že bylo podstatně větší světlo než v noci. Jinak nebylo vidět na deset kroků.

Lidé, kteří tu žili na to byli zvyklí. Když se bouře přehnala, navlékli se do osvědčeného počtu vrstev oblečení, na obličeje nasadili masky nebo si ústa a nos ovázali mokrými hadry a na oči nasadili malé brýle jaké používají závodníci v plavání.

Na řadu přišly lopaty a mnohdy i ruce. Bylo potřeba vyhrabat z písečných nánosů všechno, co pod nimi zmizelo a jedinou útěchou jim bylo, že do tohodle malého údolíčka s překrásnou oázou a na místní poměry velkým palmovým hájem, vítr tolik písku nepřinesl. V otevřené krajině by všechno zmizelo pod pískem během prvních tří hodin bouře.

Pracovali všichni bez výjimky. Kromě dětí, které v tomto období nesměly vytáhnout nos ze stanů a žen, které se staraly o domácnost.

Nejprve se zprovoznily ty naftové generátory na výrobu elektrické energie, jejichž filtry pro nasávání vzduchu zahltil písek a poté se zkontrolovaly studny, jestli se do některé z nich písek přeci jenom nedostal. I přesto, že to tu na první pohled vypadalo k nepřežití, panoval tu čilý ruch. Jenom křik a hvízdání bylo pro tento čas odloženo.

'Žádný pískání ani pokřikování? Co je to? Zapadli snad pískem nebo co?'

Trojí zip ho ujistil o tom, že ne, stejně tak jako zbytek X-Menů. Nikdo z nich nespal. Za poslední dva dny už měli naspáno měsíc do zásoby.

Ozvalo se tiché vzteklé klení, jak se osoba hrabala z hadrů a vzápětí šmátrání ve skříňce s léky, zvuk popadaných lékovek a další kletby tentokrát nahlas a v místním jazyce.

„Ukaž, sedni si.“

Doktor Beshir posadil mutantku do židle, zaklonil jí hlavu a rozevřel oční víčko.

„Zatracenej písek pitomej,“ huhlala mutantka a snažila se intenzivním mrkáním dopomoci se aspoň k nějakému zraku.

„Máš nosit potápěčský brejle,“ zasmál se doktor Beshir.

„Ha ha ha, moc vtipný,“ zasyčela mutantka podrážděně. „To už si můžu rovnou pořídit psa a slepeckou hůl. Víš sám moc dobře, že bez těch svejch brejlí vidím kulový s přehazovačkou.“

Od postelí za sítí se ozval několikerý pobavený smích.

„Dámy a pánové jsou vzhůru,“ promluvila mutantka nahlas. „Čas na ranní vizitu! Tedy jestli se tomu, co je venku dá říkat ráno.“

Nebudeme sáhodlouze popisovat, že se se samozřejmostí sobě vlastní posadila na kraj postele každého pacienta, vlídně s ním promluvila, provedla oční scan zdravotního stavu každého z nich a odpověděla na každou byť sebetriviálnější otázku, kterou jí X-Meni položili. To všechno zapsala do karty a postoupila k dalšímu pacientovi v řadě. Když došla k Loganově posteli, přešla jí jako krajinu.

„A já nic?“ zvedla se střapatá hlava z polštářů.

„Vy jste dokonale zdravý muž,“ odvětila s medovým úsměvem.

„Ale já se necítím nějak dobře,“ začal se kroutit a položil si ruku na čelo. „Nějak mě bolí hlava, asi migréna nebo co.“

Modrovláska přistoupila k posteli, nadzvedla brýle, pokochala se lebkou potaženou adamantiem a brýle zase nasadila zpět.

„Doktore, Beshire!“

„Ano, doktorko Deverauxová?“

„Máme tu naléhavý případ. Připravte mi vrtulník, tenhle pacient potřebuje jedno vyšetření,“ obrátila se na Beshira a spiklenecky na něj mrkla. Došlo mu to hned když mluvila o vrtulníku. V tomhle stavu by žádný stroj odtud neodletěl. Jemný písek by mu zanesl motor dřív než by se odlepil od země.

„Co mám napsat do průvodky?“ prohodil ledabyle.

„Magnetická rezonance,“ pronesla s velmi škodolibým výrazem.

Logan vytřeštil oči a X-Meni málem spadali z postelí jak se smáli.

„Ty jsi ale pěkná mrcha,“ zavrčel.

„Učím se rychle,“ zazubila se sebevědomě.

„Plácáš do větru, srdíčko. Oba dobře víme, že v tomhle počasí se teď odtud nic nezvedne.“

„Nebyla bych si tím tak jistá, panáčku,“ prošla síťovinou. „Krom toho znám dalších deset způsobů jak potrápit někoho, kdo trpí akutním předávkováním adamantiem, zakrslíku.“

„Já ti ukážu, kdo tu bude trpět,“ vyskočil na nohy.

Rozepínala zipy a zavírala je za sebou a on k velkému údivu všech ostatních dělal to samé, i když za normálních okolností by se s tím tak nenamáhal. Prostě by vytáhnul drápy a dostal se ven po svém. Jenže i on si uvědomoval, že nemocniční prostředí chce svoje, že uvnitř leží všichni jeho přátelé a od protivného jemného písku je dělí právě jenom těch několik vrstev plátna.

Překonal poslední zip a vypadnul ven.

Stála tři metry od něj s neskutečně pobaveným výrazem.

Písek se mu dostal všude, kam měl přístup a protože měl na sobě jenom plátěné chirurgické kalhoty, dostal se opravdu všude. Najednou se nemohl nadechnout, nic neviděl, mezi zuby mu skřípal písek, v nose ho pálilo a oči se přívalem slz snažily vyčistit. A ona tam stála bez hnutí chráněná jakýmsi podivným gelovitým obalem, skrz který se na ní písek nedostal.

„Pět…čtyři…tři…“

„Ale ne,“ zaúpěl mutant. „Už zase.“

Slyšela zoufalství a to jí stačilo. Rozhodla se, že ho nebude víc trápit.

Ucítil její ruku na rameni a ten podivný gelovitý obal vzal pod své ochranné křídlo i jeho. Odvedla ho do postele.

„To bylo chytrý, kámo. Teď máš lékařské péče dosytosti.“

Namísto odpovědi se Bobby stejně tak jako ostatní dočkal jenom sípotu a kašlání.

Mutantka ho posadila na postel a zvedla polohování hlavy tak, aby se mohl opřít a téměř seděl.

„Pomalu se nadechni a zadrž dech. Vyčistím ti horní cesty dýchací, se zbytkem si musíš poradit sám jestli nechceš utopit.“

Mutanti natáhli krky a přizvedli si lůžka pod hlavami aby lépe viděli, co se bude dít.

Mutantka přesunula brýle do vlasů jako čelenku a položila mu jednu ruku na hrudník pod krk.

„Můžeme? Bude to nepříjemný a osobně ti doporučuju, abys s sebou moc neházel a pokud možno nechal ty svý drápy tam, kde jsou. Nechci ti ublížit.“

Kývnutí a sípavý nádech.

„Fajn, jdeme na to.“

Přiložila mu dlaň na nosní dírky a vpustila dovnitř jemný vodní aerosol. O pár okamžiků později už měl nos, ústa a krk plné vody. Škubnul s  sebou a popadnul jí za zápěstí. Skrz kůži mezi klouby na rukách se mu začaly klubat drápy. Nejvyšší čas toho nechat, to poznala i ona.

Voda se vytratila z jeho dýchacích cest stejně záhadně jako se tam objevila. Nadechnul se.

„To je dobrý. Dokonce zatraceně dobrý,“ liboval si. Všechny dýchací obtíže byly rázem pryč. Jako mávnutím kouzelné hůlky.

„Ještě oči a uši, ale to už tak zábavný nebude.“

Vymyla mu oči a uši a on úlevně zatřepal hlavou.

„Poslouchej, holka, to vůbec nebylo špatný,“ ozvala se Rogue.

„A podle všeho to umíš perfektně ovládat,“ připojila se Jean.

„Tak nějakej pátek už s tím žiju,“ pokrčila rameny mutantka. „Tím je naše lékařská seance u konce. Dámy, pánové, těšilo mě.“

„Ty, vodoměrko!“

„Bezva, ze srdíčka vodoměrkou! To je jako povýšení?“ otočila se v síťových dveřích.

„Díky,“ zahuhlal mutant.

„Tady vzadu je špatně slyšet!“ křiknul Cyclops.

Modrovlasá mutantka se náhle chytla za srdce a se sténáním a vrávoráním podobným baletu Labutí jezero doplula až k hábitu na háčku. „Ta bolest…áááách…zásah přímo do srdce.“ Svalila se na zem jako podťatá. Švihnutím těla se vzápětí octla zpět na nohách a za smíchu doprovázeného vzdycháním jako dost, nemůžu se smát, ty žebra strašně bolí, opustila v nevzhledném hábitu stan.

Blížil se večer. Teplota vzduchu klesla k deseti stupňům Celsia, ovšem všudy přítomný písek a prach místní krajině a všemu co v ní žilo stále znepříjemňoval život.

„Jak to vypadá venku, doktorko?“ zeptala se Storm, když se modrovlasá zase objevila.

Mutantka jí chvilku zkoumavě prohlížela obličej. Ebenová kráska s modrýma očima a vlasy jako sníh.

„Phoebe,“ natáhla k ní pravačku. „Ale klidně mi říkejte Karakal jako všichni tady.“

„Ororo,“ stiskla nabízenou ruku. „Ale zůstanu u Phoebe za podmínky tykání.“

„Beru,“ usmála se Phoebe. „A k tvé předešlé otázce…vypadá to tam stejně hrozně jako ráno.“

„Můžu vstát?“

„No jestli se na to cítíš, jako ošetřující lékař proti tomu nic nemám.“

„V tom případě,“ postavila se vysoká nádherná mutantka na nohy. „Ti ukážu, v čem jsem dobrá já.“

Obě mutantky přešly ke plátěnému vchodu do stanu a oči bohyně ovládající počasí se zvedly k nebi a zbělely.

Phoebe fascinovaně sledovala, jak se náhle žluté příšeří změnilo v téměř noční tmu skrz kterou proniklo světlo prvního blesku. O minutu později už lilo jako z konve. Phoebe rozepnula všechny zipy a vpustila do stanu nádherný svěží vlhký vzduch.

„Víš, jak dlouho tady nepršelo?“ obrátila obličej k bílovlasé mutantce.

„Zatraceně dlouho,“ odvětila vládkyně počasí klidně. „Jsem z rovníkové Afriky, takže vím jak to tu chodí.“

„Ani nevíš, jakou mám z toho deště radost.“

„Dovedu si to představit.“

Modrovlasá mutantka nebyla sama, kdo z toho měl radost. Radovali se všichni obyvatelé této oázy a ještě dlouho do noci radostně běhali v dešti nebo spokojeně pozorovali provazy vody visící z nebe.

„Je to nádhera,“ vydechla Phoebe.

„Jsem ráda, že se ti to líbí. Ber to jako formu poděkování, žes mě v tom vraku nepřehlídla jako krajinu.“

„Nemyslela jsem to vážně. Ovšem nakrknul mě pěkně, to se musí nechat.“

„V tom je Logan odborník.“

„Na druhou stranu není těžké naštvat jeho a pořádně.“

„To ne. Jen si člověk musí uvědomit, že podobný hry mívají někdy dost ošklivou dohru. On je prchlivá a vznětlivá povaha kombinovaná s instinkty chladného zabijáka a divokého zvířete.“

„Dost smrtelná kombinace,“ odtušila Phoebe a odkudsi vykouzlila dvě židličky. Sedly si ven pod plátěnou stříšku nad vchodem a koukaly do noční tmy prosvětlené barevnými světly prodírajícími se ven skrz plátna stanů.

„A ty?“ ozvalo se za nimi. „Jean,“ natáhla mutantka pravačku, když se k ní obě ženy otočily.

„Phoebe. To samé co s Ororo?“

Přikývnutí. Phoebe se zvedla, přinesla jim deky a další židličku a když se vrátila podruhé, měla v ruce tři hrnky s horkým čajem.

„Tohle umíš taky?“ upila Jean horký čaj.

„Ne, někdo jiný.“

„Kdo?“ zeptala se Storm.

„Rychlovarná konvice,“ odtušila modrovlasá mutantka.

Následoval tichý smích.

„Takže co nám o sobě prozradíš?“

„Vedu veskrze nudný a klidný život, uprostřed saharské pouště v oáze, které tu říkají Desert Rose. Hledám pro místní vodu, tahám sušenky z vraků letadel a nechávám se provokovat týpkem, co je ještě menší než já. Vážně, je tu přímo bohovský klid. Co vy? Speciální partička superhrdinů?“

„Jo, zachraňujem svět,“ kývla Jean s potutelným úsměvem.

„Bohulibá činnost. Jde vám to?“

„Máme celkem úspěch,“ pokrčila rameny Storm.

„Takže když se to vezme kolem a kolem, zachránila jsem svět. Paráda. To jsem vždycky chtěla. Už od malička,“ smála se Phoebe.

„Myslím, že ti dlužíme poděkování.“

„Nedlužíte mi vůbec nic, Jean. Jsem doktor jako ty, takže víš co to obnáší a náhodou jsem jela kolem. To je celý. Prostě jste měli štěstí v neštěstí nebo z prdele kliku, to je jedno, říkejte si tomu jak chcete. Tak,“ uzavřela a zvedla se. „Musím připravit stan pro hosty, abychom vás tam mohli zítra ráno přestěhovat. Namísto nemocničních postelí vás uložíme mezi polštáře a moskytiéry.“

„A co Kurt?“

„Kurt dostane plastický steh a sádru. Operační rána je čistá a klidná, dostane príma sádrovou nohavici do půli stehna a dvě překrásný dřevěný nohy jako oporu. Nemůžu ho tady nechat samotnýho a vás přestěhovat jinam. A vás dvě odtud taky vystrnadim. Mazejte do postelí, nemám v plánu předat vás profesorovi se zápalem plic. Jedu jedu jedu!“

Modrovlasá mutantka soustředěně sádrovala modrou nohu, zatímco jí ostatní mutanti koukali přes rameno.

„Teda teď jsem fakt zvědavej, jak budeš spát.“

„No normálně na posteli ne?“

„Ty spíš někdy na posteli, mon amie? Já myslel, že na lustru.“

„Ještě chvíli budeš takhle vtipný, Remy a budeš rád, že budeš vůbec mít kde spát.“

„Ale no tak, Rogue, přeci bys mu neublížila?“

„To nemám v nejmenším úmyslu. Ale sluší ti to, modrásku.“

„Danke schön.“

Modrovlasá mutantka dodělala konečnou svrchní vrstvu a když natáhla dlaň nad své sádrové dílo, z materiálu se začaly uvolňovat kapky vody, které se vzápětí rozptylovaly do prostoru. „Hotovo, zkus se postavit, Kurte.“

Colossus mu nabídl medvědí tlapu a postavil Kurta na zem.

„Je to lehký,“ liboval si mutant a udělal pár kroků. Sice nemohl ohýbat nohu v koleni, ale i tak byl pohyblivý až dost.

„Odlehčená verze, v podstatě to ani není sádra, ale to není důležité. Nějaké bolesti?“

„Vůbec ne,“ věnoval jí Kurt zubatý úsměv.

„Fajn, takže tady máš náhradní nohy,“ podala mu Phoebe hliníkové berle. „Nohu příliš nezatěžuj a pokud možno žádný skopičiny, zlomenina je ještě příliš čerstvá. Takže klid, klid a klid. Koneckonců Jean je taky doktor, takže ví, co můžeš a co ne.“

„Mluvila jsi s profesorem?“ objevil se vedle nich Scott.

„Ještě v noci, což mi připomíná, že vás tak akorát stihnu ubytovat a musím pro něj na letiště. Jo a má pro vás překvapení.“

„A jaký?“

„Něco speciálního?

„Vyklopíš to sama nebo tě mám donutit, vodoměrko?“

„Donutit mě? Na to nemáš patrony, prcku. Právě jste byli propuštěni do domácího ošetřování. Odchod!“

Ve stínu palem přešli do stanu kousek od nemocnice. Když vešli dovnitř, překvapil je interiér a prostor uvnitř. Ocitli se v kruhovém stanu zdobeném ve stylu pohádky tisíce a jedné noci. Jednotlivé malé ložnice oddělovaly průsvitné jemné závoje, na zemi byly překrásné perské koberce a ze stropu visely orientální lucerny. Celý stan zdobily odstíny barev od žluté až po temně červenou, všude kolem se válely sametové polštáře různých velikostí a tvarů a mutanti v bílých nemocničních hadrech mezi tím přímo bili do očí.

„Tahle nádhera je stan pro hosty?“ proplouvala Rogue mezi závoji ze splývavých látek.

„Šejk Charíf ibn Jácob Jusúf si potrpí na okázalost. Tahle oáza mu patří celá se vším všudy jak to stojí a leží. Vlastní studny a rezervoáry vody odtud až na sever k moři a krom toho i pár naftových vrtů. V garáži vedle svého stanu má sbírku vozů, které chodí pravidelně oprašovat.“

„No hádám, že tady mu taky na nic jiného nejsou,“ ozval se Iceman, který zrovna strkal hlavu do jedné z ložnic.

„Nevšiml jsem si, že by tu byly asfaltky,“ kývnul Scott.

„Typický chlap s penězma,“ zasmála se Storm. „Všechny ty věci má, protože je může mít. O užitné hodnotě už nemůže být řeč.“

„A hlavně má armádu služebnictva, která mu ty hračky udržuje v provozu i v tomhle pro techniku přímo vražedném prostředí,“ pokrčila Phoebe rameny. „Takže prohlídka jako v letadle. Vzadu nouzový východ,“ zapíchla oba palce za sebe směrem ke vchodu kterým přišli. „Případně jakoukoliv plátěnou stěnou, Logane,“ věnovala mu poťouchlý výraz. „Po stranách ložnice a za plátěnými dveřmi proti nám, sociální zařízení.“

„Je něco, co bychom měli vědět?“ zeptal se Scott.

„Jste tu jako hosté, máte zcela volný pohyb po veřejných prostorech. Vody by mělo být po nočním vydatném dešti dost,“ obrátila se ke Storm s  jemnou úklonou horní poloviny těla. „I přesto poprosím o zachování úspornosti. A pokud se přeci jenom odhodláte vyrazit ven i v tom, co máte na sobě, žádná žena nesmí jít jako první. To platí i pro hosty. Jinak se na vás muslimské zákony nevztahují. Pro jistotu, doporučuju vzít s sebou doktora Beshira, ten vás před případnými prekérními situacemi zachrání. A teď první překvapení tohoto dne.“ Phoebe vystrčila hlavu ze stanu, vydala několik hvizdů, mávla rukou kamsi do prostoru a křikla několik arabských slov.

Mutanti čekali, co se bude dít.

Do stanu vpluly ženy zahalené do temně modrých hábitů od hlavy až po paty, se zakrytým obličejem tak, že koukaly jenom oči, některé nesly mísy, jiné talíře a lžíce a několik z nich sestavilo uprostřed stanu několik malých dřevěných stolků dohromady tak, že vytvořily jeden velký stůl. Na ten uložily dvě mísy ze kterých čouhaly dvě sběračky a deset misek na polévku. Stanem se rozlila vůně silného vývaru.

Logan zavětřil. „Hovězí vývar a kuřecí vývar. Nudle. Zelenina.“

Na to všechny zahalené ženy zase volně vypluly ze stanu.

„Vaše první jídlo, bohužel zatím jenom polévka. Máte scvrklý vnitřnosti, nic víc byste tak jako tak neudrželi.“

Mutantka popadla Logana za ruku a zvedla si k očím jeho zápěstí s hodinkami. Podvědomě čekal, že vytáhne tu událost s vodou, kdy se setkali poprvé, ovšem modrovláska vypadala, že to nemá v nejmenším úmyslu.

Mutanti se v rámci svých možností vrhli na polévku. První věc, co se dala po několika dnech považovat za jídlo.

„Nemáš vlastní hodinky, vodoměrko?“

„Mám, jenže jdou pozdě. Včera večer jsem je zapomněla otočit.“

„Un moment, říkalas otočit?“

„Mno jo, říkala. Jsou totiž přesýpací a jdou docela přesně,“ smála se mutantka. „Ale teď už musím letět. Dobrou chuť všem!“

Zahuhlali sborové díky a o pár minut později už jim nad hlavou přeletěl s ohlušujícím rachotem vrtulník. Phoebe vyrazila na letiště do Káhiry pro profesora Xaviera.

Káhirské letiště je stejné jako všechny ostatní v turisticky vyhledávaných destinacích. Velká hala, sklo, beton, ocel. Spousta krámků s upomínkovými předměty pro turisty obyčejně nevalného provedení a hodnoty. A samozřejmě dotěrní obchodníci milující smlouvání, dotěrní nosiči zavazadel dožadující se bakšiše a halda dětí natahujících dlaně pro drobné a trvale prchajících před letištní bezpečnostní službou, které se je snaží právě kvůli turistům z budovy vytlačit. Do toho všeho hordy turistů směsi národností, neskutečná kakofonie hlasů a všeobecný zmatek, mnohdy křik a jadrné nadávky. Všechno tu bylo v pohybu až na pár lidí v příletové hale, kteří čekali na odbavení letu z Hamburku, kterým měl přiletět i profesor Charles Xavier.

Modrovlasá mutantka s chlupatýma ušima a slunečními brýlemi stála stranou všech čekajících z nichž někteří byli vybavení cedulkami s jménem očekávaných osob. Pozornost budila jenom do té míry, že tu byla zcela sama, což v muslimském světě není až tak obvyklé leč v turisticky obléhaném Egyptě celkem běžné a pak na pěkné mladé ženě spočine mužské oko ať tady nebo jinde.

Opřená o stěnu četla noviny. Něco podobného držela v ruce naposledy před dvěma měsíci a tak si jeden výtisk světového deníku koupila. Četla pomalu od zadu tak jako vždycky a zatímco některé stránky jen tak očima přelétla, jiné články přelouskala celé. Když se dostala na druhou stránku a přečetla si titulek článku pokračujícího z titulní strany, po zádech jí přeběhl mráz. Přelétla písmenka, vytáhla podstatné a znechuceně zahodila noviny do koše.

Profesor Xavier jí poznal hned jakmile bystrýma očima přelétl příletovou halu. Tohle byl kupodivu celkem málo obsazený spoj a tak jich z letadla nevystoupilo tolik. Navíc on jako invalida na vozíku uměl dobře využít svého postižení ku prospěchu, takže dostal dva oficiální nosiče z řad letištní ochranky, kteří za jeho elektronickým pojezdem ztěžka funěli zatíženi každý dvěma lodními kufry. Jeho oči pročesaly prostor a zastavily se na pohledné mladé ženě zabývající se četbou Timesů. Úzký proužek slunečního světla, který jí v ostrém úhlu pročísnul pěšinku ve vlasech jasně odhaloval temně modrý odstín a jak natočila hlavu když obracela stránku, neunikla mu štětička černých chlupů na uchu.

Mutantka svraštila znechuceně obličej a mrskla novinami do koše na odpadky. Zvedla obličej a její pohled padnul na plešatého muže na vozíku. Ač si navzájem neřekli jak se poznají, věděla hned kdo to je. Někoho takového si přesně představovala.

Odlepila záda od stěny a vykročila mu naproti.

„Profesore,“ pokynula mu hlavou na pozdrav.

„Doktorko,“ natáhnul k ní pravačku.

„Phoebe,“ usmála se. „Pojďte.“

Skupina dvou mutantů, dvou lidí a čtyřech kufrů prošla halou, použila servisní vchod a octla se u heliportu. V řadě tu stály tři vrtulové stroje a až u toho velkého černého se všichni zastavili. Mutantka několika ostrými slovy a za použití magického jména vlastníka vrtulníku odšifrovala ochranku pryč. Profesor mlčky sledoval, kterak dálkovým ovládáním otvírá zadní dveře vrtulníku a sklápí nájezdovou rampu po které on vzápětí pohodlně vjel do útrob luxusně vybaveného stroje. Přejel mezi dvěma řadami čalouněných sedadel až dopředu k místu pilota a zatímco ona nakládala kufry, on si nasazoval sluchátka s mikrofonem. Zavřela rampu, vplula do pilotního křesla a nastartovala motory.

„Připravený na dvouhodinový let doprostřed Sahary, profesore?“

„Máš mou plnou důvěru,“ uslyšela ve sluchátkách jeho milý a klidný hlas.

„Často věříte lidem, které vidíte poprvé v životě?“

„Lidem ne, ale mutantce, která mi zachránila X-Meny a vystudovala medicínu tak, že když u zkoušek něco nevěděla, prostě se na daný problém takříkajíc podívala, té věřím bez nejmenších pochybností.“

„Takže umíte číst myšlenky,“ uslyšel tichý smích. „Alespoň dopředu víte, s kým máte tu čest.“

„Co umíš ty?“

„Proč se ptáte na něco, co si můžete zjistit sám?“

„Nečtu lidem myšlenky když to není nezbytně nutné a pak, rád si povídám. Lidé mi sami řeknou, co uznají za vhodné. Nepotřebuji vědět všechno. To není dobrý začátek ničeho.“

Mutantka kývla a odlepila stroj z černého rozpáleného asfaltu. O pár minut později už nechali letiště obehnané vysokým plotem za sebou.

„Jediný, co umím je pilotovat tyhle vrtulový krasavce. Zbytek je standartní výbava, kterou jsem k nelibosti svých rodičů objevila ve dvanácti letech a řekněme, že se s ní učím žít,“ odpověděla na předchozí otázku.

„To myslím, že my všichni,“ usmál se profesor. „Vedu institut, který se tímto zabývá. Učíme mutanty jak zvládat své schopnosti ku prospěchu ostatních tak, aby se nás lidé nebáli.“

„Bohulibá činnost, ovšem výsledek v nedohlednu.“

„Je to běh na dlouhou trať a naděje, že jednou budou lidé a mutanti žít vedle sebe ve vzájemné symbióze je mým hnacím motorem.“

Nastala odmlka, kterou profesor poskytl mutantce jako čas k přemýšlení.

„Co pohání tebe? Hledáš v poušti vodu pro lidi, kteří ti říkají černé ucho a dalo by se říct, že tebou opovrhují. Proč?“

Otočila hlavu a civěla na něj jako bacil do lékárny.

„Vím toho hodně, má milá. Je to moje práce. A než se rozhodnu nabídnout nějakému mutantovi místo mezi námi, něco si o něm a o prostředí ve kterém se pohybuje, zjistím.“

„To má být nějaká náborová akce?“

„Můžu ti společně s X-Meny dát to, co si zasloužíš a to po čem toužíš.“

Obrátila obličej zpět k přednímu sklu a hodnou dobu se věnovala pilotáži. Mutant sedící za ní cítil její myšlenky přesypávající se jí v hlavě jako písek nad kterým letěli. Byla mladá a přesto už myšlenkově velmi dospělá. Ostatně jako všichni mutanti s podobným osudem. Každý z nich musel dospět daleko dřív a daleko rychleji než normální lidé, protože neměl jinou možnost.

„Když mi bylo pět let,“ promluvila modrovláska zvolna. „Toužila jsem po poníkovi a čokoládovém dole. Když mi bylo dvanáct a rodiče zjistili, že jim vidím až do žaludku, toužila jsem po tom být normální, aby mě měli zase rádi. Záhy jsem si uvědomila, že rodiče, kteří mě nemají rádi proto, že jsem mutant mě s největší pravděpodobností neměli opravdu rádi ani když jsem byla normální. Odešla jsem, po nocích makala a přes den studovala až se mi s využitím svých schopností povedlo získat stipendium na medicíně a zbytek už byl až směšně jednoduchý.“

„A dnes? Stále ještě toužíš po tom být normální?“

„Normální? Nemůžu toužit po něčem o čem nejsem přesvědčená, že vůbec je. Co je to být normální? Být obyčejný člověk ještě neznamená, že jsem normální. Tahle touha už mě dávno opustila. Dneska bych byla šťastná jako blecha, kdyby mě někdo bral takovou jaká jsem a ne jako vycvičené zvíře, které umí v písku najít vodu. Jenže když se to vezme kolem a kolem nic jiného pořádně neumím,“ potřásla hlavou a pokrčila rameny.

„To není pravda a ty to moc dobře víš,“ pronesl profesor rozhodně. „umíš toho daleko víc a nejde jenom o vodu. Přemýšlej o mé nabídce. Byl bych rád, kdyby ses k nám připojila. Neříkám, že to bude jednoduché, ale budeš mezi těmi, kteří tě budou respektovat a chovat se k tobě jako k sobě rovnému. To jsi přeci vždycky chtěla.“

Našpulila rty a svraštila čelo.

„Tedy vy ale umíte svádět, profesore.“

„Přemýšlej o tom. Nic tím neriskuješ. Odejít přeci můžeš kdykoliv. Účast u X-Menů je dobrovolná,“ dodal s úsměvem.

Cesta utekla jako voda a vrtulník sedl na sluncem vysušenou zem. Šejkovi lidé už je čekali. Pro pohodlné přejetí invalidního vozíku už tu čekal pevný koberec, jehož jednotlivé díly přenášelo několik mužů podle potřeby vždy tak, že přejetý koberec se přenesl dopředu, aby zpevnil další cestu netradičního invalidního vozíku s velkými X v kolech. Muži je zavedli až k šejkově stanu a zatímco profesor přijal pozvání dovnitř, mutantka s  dalšími muži odnesla kufry do stanu pro hosty.

Sesypali se na kufry jako kobylky, především ženská část týmu. K jejich velké radosti byly skutečně plné oblečení. Jejich dobrosrdečný profesor je opět zachránil.

„Kde je profesor?“ zeptal se Scott zatímco si zapínal knoflíky u košile.

„U šejka. Zřejmě domlouvají večeři pro hosty.“

„Večeři? My půjdeme na večeři k šejkovi?“ houkla odněkud ze stanu Kitty.

„Jistěže. Šejk Charíf miluje návštěvy.“

„Doufám, že ne jako hlavní chod,“ doskákal Kurt k modrovlasé mutantce.

„Ne, to se nemusíš bát, Kurte,“ usmála se na něj Phoebe mile. „Šejk je vzdělaný muž.“

„A budou břišní tanečnice?“ ozval se odněkud Iceman.

„Budou.“

„A jsou pěkný?“

„Dej pokoj, Bobby! Na co ty hned nemyslíš!“ zvedla Rogue oči k nebi.

„No jasně, že budou! A když budeš chtít, šejk ti jednu prodá za dva velbloudy!“

„To není moc vtipný, Logane!“ ozvala se Jean.

„Jenže je to tak, zrzko,“ vyloupla se jeho střapatá hlava se zamračeným obočím. „A být tebou, tak na boj za práva žen honem rychle zapomenu.“

„Jsme tu jako hosté, měli bychom respektovat místní zvyky a kulturu i když nám nejsou po chuti,“ přikývla hlavou Ororo.

„Ty se mnou souhlasíš?“ zamračené obočí se přesunulo v nefalšovaném údivu kamsi pod vlasy.

„Ví jakým způsobem řešíš konflikty, mein Freund,“ zasmál se Nightcrawler, který si pohrával s malým holoprojektorem. Tahle věcička mu umožňovala změnit svůj vzhled do lidštější podoby a tak mohl i on požívat výhody veřejné dopravy.

„No proti protažení těla s pár chlápky mávajícími kinžály bych nic neměl,“ prohrábnul si Logan vousy na bradě.

„A co takhle použít žiletku, když jdeš do společnosti?“

„To nemůže Kitty! Neví totiž jak to vypadá!“

„Rogue, drahoušku, tvý jediný štěstí je, že máš zpřelámaný žebra!“ začal mutant medově a skončil vrčením.

„A co si vezmem na sebe? To se může na večeři se šejkem v džínách?“

„Hele, tebe ta tanečnice nějak chytla, n´est-ce pas?“

„No né,“ protáhnul Bobby ledabyle. „Já jenom, že v tomhle opravdu nevypadáme moc společensky.“

„O garderobu je postaráno,“ vložila se modrovlasá mutantka, která celou dobu pozorovala jejich škádlení a popichování. Přemýšlela o tom, jestli by mezi ně zapadla, kdyby se nakonec přeci jenom rozhodla přijmout profesorovu nabídku.

„A ty tam budeš taky?“ zeptal se klidně Colossus.

„No vodoměrko, mohla bys nám zatancovat, co ty na to?“

„Až zamrzne peklo, prcku,“ odfrkla si mutantka.

„Icemane! Jedno mražený peklo, prosím!“

„Až naprší a uschne!“

„Prosím jeden déšť, Stormy!“

„Ještě chvíli a bude to jak pohádka o kohoutkovi a slepičce!“ smála se Kitty.

„Ne, nebudu tam,“ konečně se mutantka dostala k odpovědi na Petrovu otázku. „Ani jako tanečnice, ani jako nic jiného. Nejsem na seznamu hostů.“

„A krom jiného nemáš na břišní tanečnici figuru, vodoměrko. To bys musela mít víc tady,“ přiblížil Logan ruku k pozadí modrovlasé mutantky.

„To bych být tebou nedělala, prcku,“ zlehka pronesla Phoebe.

„Vážně?“ uklonila se střapatá hlava na stranu a ruka stále pokračovala v pokusu plácnout.

„Vážně,“ kývla.

K dokončení tohodle pokusu už nedošlo.

„Rád vidím, že jste všichni v pořádku,“ ozval se od dveří veselý hlas.

„Profesore!“

Stejně jako na kufry sesypali se mutanti na něj jen s ještě větším nadšením. Když začal mít pocit, že ho snad samou láskou a nadšením umačkají, se smíchem je začal odhánět. Rozhlédl se, ale modrovlasou mutantku už nenašel. Zmizel jako pára nad hrncem.

„Tak jak jste se měli?“

Vylíčili mu celý výlet v domovině Storm. Překřikovali se, doplňovali a hádali při popisu sledu událostí, které prožili. Dokonce se i jindy málomluvný Colossus se pustil do vyprávění o krásách rovníkové Afriky.

Z venku se po celou dobu ozývalo pískání a ostré výkřiky, které mutanti už ani nevnímali. Když tedy uslyšeli zvenku od dveří stanu kultivovanou jemnou britskou angličtinu, většina z nich byla velmi překvapena.

„Mohu vstoupit?“

Následovalo několikeré souhlasné zamručení, které profesor završil prostým: „Dále!“ a do stanu vstoupil sám šejk Charíf ibn Jácob Jusúf v doprovodu čtyř statných mužů své osobní stráže. Chlapi jako hory v černých hábitech, za pasem dýka a ruce na rukojetích velkých kinžálů.

Šejk byl též statný snědý muž s bílým arabským šátkem na hlavě zdobeným typickou čelenkou s drahými kameny, na sobě měl jednoduchý bílý hábit, který vypadal jako noční košile u krku s rozhalenkou a tkalouny na zavázání. Jedinou ozdobou už na první pohled drahé látky byla výšivka okolo krku a rozhalenky. Podle jemnosti detailů ruční práce. Na krku zlatý náhrdelník s velkým amuletem a na prstech několik zlatých prstenů s kameny. Jeho věk mutanti odhadli tak na pětačtyřicet.

Představil se a arabským způsobem je pozdravil. Přiložil si ruku na hruď, poté se prsty téže ruky dotknul kůže pod spodním rtem a se sotva znatelnou úklonou zakončil sérii pohybů arabského pozdravu s prsty přiloženými na čele a následnými dvěma drobnými obloučky ruky vedenými směrem k hostům.

Profesor odpověděl stejným způsobem a několika arabskými zdvořilostními frázemi a přesně podle etikety západních civilizací představil jako první ženy.

Šejk zkušeným okem majitele početného harému, ohodnotil ženy a nazval je pouštními růžemi a klenoty oázy nevídané krásy, což mutantkám vehnalo drobný ruměnec do tváří. Ovšem všechny měly tolik rozumu, aby to braly jenom jako lichotku muže, který by neváhal rozšířit svou stáj o několik prvotřídních klisniček. Mohl to být kultivovaný muž jak chtěl, jenže tohle chování bylo prostě dáno geneticky stovkami generací stejně vychovávaných mužů ve světě, který byl od normálního západního pojetí civilizace diametrálně odlišný.

Když přišlo na představování mužské části, šejk si mutanta vždy pevně přeměřil tmavýma očima a když tento jeho pohledu neuhnul, pokynul spokojeně hlavou. Neuhnul jediný.

Za neustálého přenášení koberců několika muži v hábitech procházeli neskutečně krásnou zahradou. Celá plocha velikosti fotbalového hřiště měla vrstvu navezené zeminy a rostla tu taková záplava květin až oči přecházely. Pochopitelně, že tu nerostly rostliny, které nesnášejí vysoké denní a nízké noční teploty, ale i tak tu rostly druhy, které byly na africkém kontinentu velkými raritami a vzácností. Nejvíc kdo tuhle nádheru oceňoval byla Ororo Munroe. Sama měla ve svém podkrovním pokoji velkou spoustu květin a dovedla tedy ocenit pěstitelské umění a ohromnou práci, kterou tuhle zahrada a vůbec celá rostlinná část oázy musela zabrat. Aby tohle všechno mohlo vůbec růst a přežít drsné pouštní podmínky, byl tu zřejmě nevyčerpatelný zdroj vody a pak důmyslný systém zavlažovacích kanálů, které celou tu nádheru napájely životodárnou tekutinou.

Mužskému osazenstvu celá ta barevná nádhera sice moc neříkala, ti spíš obdivovali zavlažovací systém. Nikde žádné hadice, žádná čerpadla a v krajině, která vypadala jako rovná placka, všechna ta voda tekla samospádem v malinkatých kamenných korýtkách, aby se vzápětí vsakovala do půdy jednotlivých záhonů. Nad tím vším vysoké palmy, fíkovníky a datlovníky, které vrhaly příjemný stín na travnaté plácky a dokonce i dva mladé olivovníky. Nádhera až oči přecházely. To všechno ve vlastnictví jednoho muže a jeho rodiny.

Logan se zastavil u dvou oleandrů s bílými a růžovými květy. Natáhl ruku a mezi prsty mu uvízly dva suché špičaté a dost jedovaté listy. Stejně jedovaté jako zbytek rostliny.

„Líbí se vám?“

„Na kytky moc nejsem,“ zavrtěl hlavou mutant a obrátil tvář k šejkovi. „Spíš obdivuju tu práci.“

Nalevo od nich přes celou zahradu se jakoby ze země vyloupla ženská postava. Dlouhý tmavě modrý cop do půli zad a šedý overal na mnoha místech posetý skvrnami od šmíru a oleje, které ještě majitelka oblečení rozšiřovala, jak si do kalhot utírala zašpiněné ruce až po lokty. Mutantka si utřela kapky potu pod vlasy a pořídila si tak parádní šmouhu přes celé čelo.

„Obdivujete práci, pane Logane, nebo jí?“ sledoval arab mutantův pohled.

'Taky by ti huba neupadla, kdybys použil její jméno, chlape,' pomyslel si mutant a svraštil čelo. Žena se shýbla, popadla bednu s nářadím a zavřela těžký železný poklop šachty.

„Kdyby mi patřila, nedal bych vám jí a upřímně, držel bych jí dost zkrátka. V těch jejích obsidiánových očích je tolik vášně,“ zasněně pronesl šejk. „Jenže mám smůlu. Nepatří mi a zřejmě nikdy patřit nebude. Jediná svobodná žena v mé oáze.“

'Tak to teda máš smůlu, chlapče,' pousmál se Logan potutelně. 'A byla by dvakrát taková, kdyby svobodná nebyla. Já už bych se o její svobodu postaral.'

„Ty vago! Noční košile!“

„To si mám opravdu obléknout?“ dvoumetrový Peter Rasputin nevěřícně hleděl na dlouhý hábit v barvě slonové kosti s vínovým vyšíváním u krku, kožené sandály, arabský šátek a prostou čelenku bez výrazných ozdob. Oblečení arabského muže.

„Jako hosté šejkova stolu bychom měli přijmout tradiční oblečení,“ pronesl profesor věcně.

„To by mě zajímalo, co na společenských dlouhých šatech z těžkého sametu vyšívaných stříbrnou nití považujete za tradičního.“

„Ze svinsky těžkého sametu, Anno.“

„Přesně, Kitty. Ze svinsky těžkého sametu.“

„Nu, mohli nás navléknout do trikotu břišních tanečnic,“ ozvala se Jean.

„Nebo nám dát tradiční oděv arabských žen a roznášely bychom našim mužským kolegům jídlo a pití,“ konstatovala suše Storm.

„Tak v tomhle směru bych proti tradici nic nenamítal,“ zachechtal se Remy, ovšem hřmění, které se vzápětí rozlehlo stanem, ho důrazně ubezpečilo o tom, že žádné takové tradice se rozhodně pěstovat nebudou.

„Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že v tom budu vypadat jako strašák do zelí.“

„No to rozhodně budeš, Cyku,“ syknul otráveně Logan. „Nevíte někdo, jak se obléká tenhle hadr?“ mával v ruce šátkem.

„Já bych to neoblékal a použil jako hadr na podlahu,“ zkoumavě si Iceman prohlížel látku.

„Ty víš, jak se používá hadr na podlahu?“ rýpla si Jean.

„Náhodou jo!“

„Ale jenom čirou náhodou,“ přisadila si Kitty.

„Je to čtverec,“ zamyšleně si Gambit přehodil přes hlavu šátek.

„Vyšší matematiku opustíme, Gumbo. Je mi jedno co to je nebo jako co to vypadá. Zajímá mě, jak to nasadit.“

„Dovolíš?“

Storm vyškubla Loganovi šátek z ruky, jednu stranu šátku založila několik centimetrů dovnitř a napařila mu to na čelo. Na to posadila čelenku a výsledný efekt byl naprosto dokonalý.

Ozval se hromový jásot. Problém se šátkem byl vyřešen.

„Díky, Ororo,“ usmál se na ní profesor.

„Není zač, profesore.“

„Fajn, Stormy. A co pod tohle?“ týral jí Logan noční košilí mávajíc s ní před jejím obličejem.

Bílovlasá mutantka zaúpěla. „Bohové, za co mě trestáte!“ a jala se chystat malý bouřkový mrak, aby se dotěrného tyrana zbavila.

„Klid, chce tě jenom vyprovokovat,“ položila jí Rogue ruku na rameno. „Je to starej zvrhlík.“

„No já bych to pojal naostro,“ zasmál se Iceman.

„Ty aby ses k němu hned nepřidal!“ další oči k nebi, tentokrát ty jenž patřily Jean.

Mutanti včetně profesora byli nemilosrdně vyhnáni do počínajícího večerního chladu a mutantky se konečně v klidu oblékly a upravily. Když o půlhodiny později vyšly před stan, aby se připojily ke zbytku společnosti, jejich mužským kolegům doslova spadla čelist. Samet a orientální výšivky na štíhlých ženských tělech působily jako magnet a zahrály na struny představivosti.

Večeře byla vynikající, i když někteří X-Meni museli oželet jakýkoliv alkoholický nápoj. U šejkova stolu se kromě alkoholu a vepřového dalo najít téměř cokoliv. Tyto dvě komodity však zakazoval zákon.

Najedení a podle možností pohodlně rozvalení v polštářích sledovali ladné a touhu rozněcující vlnění tanečnic se zahalenou tváří průsvitnou látkou a uhrančivýma očima. Necudně malý horní díl zdobený blýskavými kulatými plíšky a stejné zdobení na bokové kalhotové sukni vydávalo při každém byť sebemenším pohybu jemný cinkavý zvuk. V pupíku potom měla každá z tanečnic drahý kámen a závojovými rukávy v ladných pohybech vířila vzduch ztěžklý vůní zapáleného orientálního koření. Do toho všeho přímo magická hudba místy klidná a místy gradující v přímo ďábelském rytmu. Muži tiše obdivovali křivky a občas mezi sebou pronesli tichou poznámku, která se setkala se souhlasným zamručením, ovšem v ženské části osazenstva s jedovatým pohledem či nevlídným úšklebkem. Ovšem jedno jim mutantky upřít nemohly. Dokonalou kočičí pružnost těl tanečnic. Jejich tanec tak společně s podbízivou hudbou dokázal rozdmýchat plameny vášně v každém srdci. Nejenom v mužském.

Seděla na židli před stanem, který sdílela s druhým doktorem v téhle oáze uprostřed pouště a před chvilkou dopsala poslední lékařskou zprávu včetně formulářů pro letištní kontrolu. Houpala se na židli, brýle se válely někde vedle notebooku na stole a ona s očima zavřenýma poslouchala hudbu, kterou vítr zanesl až sem. Zabořila si obličej do dlaně ruky opřené o opěradlo a nechala myšlenky volně plynout. Má přijmout nebo odmítnout?

Sledoval jí už hodnou dobu. Hned po večeři se omluvil a diskrétně se vytratil. Teď se tu toulal stanovým táborem až ho směs určitých vůní přivedla až sem. Svěží oceán, cigarety a whisky.

Modrá obrazovka ozařovala její tvář přízračným světlem a vítr si pohrával s rozpuštěnými vlasy, které jak teď seděla, skoro courala po zemi. Cigarety ležely na stole, z poloviny plná láhev stála u nohy stolu a vůně oceánu seděla a houpala se na židli. Všechny tyhle věci pro něj v tento okamžik představovaly dost velké lákadlo. Větší než devět tanečnic svíjejících se v rytmu podmanivé hudby.

Tiše jako kočka našlapoval do písku až stanul u stolu.

Zaslechla šramot a otevřela oči. Vidění neodstíněné brýlemi se ihned propadlo skrz oblečení, kůži a svaly až skončilo na záchytném bodu. Kosti. Jenže tenhle kostlivec přímo zářil.

Lekla se, ztratila rovnováhu a v poslední chvíli hmátla do vzduchu ve snaze najít pevný bod, který by zabránil pádu naznak následovaný několika kotrmelci dovnitř stanu. Už se viděla na zádech s boulemi po celém těle, když tu její ruka vlétla do čísi dlaně, která se jí svezla po ruce a pevně jí obemkla zápěstí. O zlomek vteřiny později už seděla na pevně stojící židli a přímo fascinovaně sledovala ruku, kterou teď její mozek zobrazoval na úrovni kostí potažených adamantiem. Tři drápy dokonale uložené v předloktí, kolem zvláštně utvořený prostor z měkkých tkání a další obrázek tentokrát čistého krevního řečiště ukázal, že všechny velké cévy jsou bezpečně uloženy mimo ostří drápů. Zvedla oči a zadívala se na zářící adamantiovou lebku, jejíž čelisti se od sebe odtahovaly v širokém úsměvu.

„Panebože,“ vyhrkla a přitiskla oční víčka k sobě.

„Až tak, vodoměrko?“ sledoval jí jak volnou rukou šátrá po brýlích. On ve tmě viděl díky svým zvířecím smyslům výborně a tak se rozhodl pomoci jí i tentokrát. Natáhnul ruku a obratným pohybem jí usadil brýle na nos. „Ale klidně mi říkej jenom Logane, jsem na to zvyklej.“

Došlo jí, co říká a rozesmála se. „Hotovej krámek s dobrýma skutkama, co?“

Konečně se jí podařilo vysvobodit ze sevření jeho medvědí tlapy. Což on zaznamenal s neuspokojivým tichým vrčením.

„No, za to že jsem ti zachránil zadek, si zasloužím malou odměnu, ne?“

Sledovala jeho pohled a zjistila, co tou odměnou myslí.

„Já si hned říkala, že bys nepřišel jen tak.“

Slyšel stopu zklamání nebo se mu to jenom zdálo?

„No klidně si posluž,“ mávla rukou k cigaretám a zahrnula do toho i volnou židli.

„Pro začátek dobrý,“ konstatoval spokojeně když si připálil a složil tělo na židli. „Teď ještě to, co máš u nohou.“

„Víš co, prcku? Příště mě nech spadnout,“ zavrčela nakvašeně.

Zasmál se a vzal si do ruky podávanou láhev. Odšrouboval víčko a nadechnul se.

„Skleničky nejsou.“

„To mi vyhovuje,“ přikývnul a zhluboka si přihnul.

„Jakto, že nejsi tam?“ upila po něm z lahve.

„Takovýhle společenský akce mě neberou. Ty holky jsou sice pěkný, jenže na můj vkus až moc umělý. Navíc bez tohodle je to tak jako tak o ničem,“ znovu se natáhl pro láhev jejíž obsah se povážlivě blížil ke dnu.

„Tak si to šetři, tahle je poslední.“

„A sakra.“

Chvilka ticha vyplněná tichým třepotáním plátna stanu a klapáním do klávesnice počítače.

„Docela slušně ses mě lekla,“ zasmál se mutant při vzpomínce na její vyděšený výraz, když se objevil u stolu.

„No vidět svítícího kostlivce takhle pozdě v noci,“ zasmála se tiše. „Myslím, že do rána nezamhouřím oko.“

„Takže vidíš skrz věci?“

„Někdy skrz někdy se zarazím někde uvnitř. Jako třeba na kostech. Což mi teda nějakou chvíli zabralo než jsem se naučila zachytit se nějakého opěrného bodu. Jenže když je něco vně i uvnitř ze stejného materiálu, vidím bez brejlí kulový s přehazovačkou.“

„Ukaž mi ty brejle.“

Váhavě je sundala z očí.

„No tak, vodoměrko. Nic ti s nima neudělám.“

„Zkus to a bude z tebe sušenka.“

Nasadil si brýle na oči a zas je rychle sundal.

„Tak přes tohle zase já vidím kulový s přehazovačkou,“ zavrčel.

Zasmáli se.

„To už budeme mít dva brejlovce.“

„Ty jseš taky telepat, nebo co?“

Další smích.

„Díky, ale dva jsou až kam. Znám našeho prófu dobře. Vždycky když vidí nějakého zajímavého mutanta, šup s ním do sbírky.“

„To jsem přesně potřebovala. Cítit se jako poštovní známka,“ odtušila se smíchem a zmizela ve stanu i s notebookem. O chvilku později se vynořila venku se stohem papírů a razítkem.

„No razítkování by ti šlo dobře,“ rýpnul si.

„Hm,“ protáhla. „Jedna z mála věcí, co umím. Tak, hotovo,“ namastila řadu podpisů zvaných muří noha. „Teď můžeš procházet letištním detekčním rámem bez rizika osobní prohlídky a složitého vysvětlování, kdes k tomu železářství přišel.“

„Tak to jsem naštěstí nikdy nemusel. To mi vždycky zařídili profesor nebo Jean, ale přesto díky.“

Odfrkla si. „Ty jseš v nějakym dobrym rozmaru.

„Asi na mě působí měsíc nebo co,“ zasmál se. „Takže odletíš s námi?“

„Nevím,“ pokrčení rameny a vrtění hlavou. „Je to příliš lákavá nabídka a já jsem přemýšlivý typ,“ zasmála se.

„Prokristapána!“ zvednul oči k nebi. „Přemýšlivý typ! To na mě nezkoušej. Se bojíš, to je celý.“

Normálně by to nikdy nepřiznala a nehodlala s tím začínat.

„Jako koho, tebe, prcku?“

„Na to, že mě neznáš si docela troufáš, vodoměrko.“

„Znám tvůj vnitřek. To je pro začátek intimností až dost,“ mávla rukou. „Mimochodem, pěkný kosti.“

Udiveně zamrkal. „Balíš mě kvůli kostem?“

„Nebalím. Nejsi můj typ.“

Znáte takovou tu malou harfičku, co když někdo zalže, začne zpívat: To je lež, lež, lééééž, jako věž? Asi ne. Ono ani nic takového neexistuje, ale kdyby tu teď byla, řvala by tuhle písničku tak nahlas, že by jí slyšeli až v Káhiře. Byl sakra její typ.

„Nejsem tvůj typ? A co je to ten tvůj typ?“

„Vysokej, blonďatej,“ zasnila se a pobaveně ho po očku sledovala. Tvářil se jako kakabus.

„No to určitě!“ zavrčel nevrle. „Spíš bych to viděl na pětačtyřicetiletýho chlapa s hadrem na hlavě.“

Tak to bolí.

„To bylo laciný,“ pronesla ledově chladně. „Ale abych ukojila tvojí zvědavost, prcku. Pro šejka jsem jenom Karakal. Chytré, dobře trénované, roztomilé zvíře, co umí v písku najít vodu. Malá slepice, co snáší zlatý vejce. Dobrou noc!“ pronesla tónem nasvědčujícím spíš přání spánku plného nočních můr než opravdu klidnou noc. Shrábla cigarety a prázdnou láhev a mutant už jenom sledoval jak mizí ve stanu a důkladně za sebou zapíná zip.

'Tak tos fakt nemusel, kámo.'

Slunce se ještě ani nevylouplo nad písečné duny, ale blednoucí noční nebe už předpovídalo svítání.

Tentokrát je neprobral venkovní hvizd, ale hlas samotného profesora Xaviera.

„Vážení! Vstávat! Musíme stihnout letadlo nebo nám to v Amsterdamu uletí!“

Několik otrávených a neutrálních mumlání a rozespalé vrčení ho ujistilo o tom, že mutanti už vstávají.

„Tak umejt! Učesat! Vyčistit zuby! Oblíkat!“

Velitel Scott Summers byl na nohou jako první.

„Jasně, tati!“

„Dej mi ještě pět minut, je sobota, dneska do školy nemusím,“ tiché ospalé mumlání z polštářů.

„Co máte všichni proti vstávání v devět?“

„V devět? V deset! Dřív nejsem provozuschopná!“

„Ty ještě chodíš do školy, Kitty?“

„Nechodí, mluví ze spaní.“

„Neviděl jste někdo mojí levou botu?“

„Ne, ale mám jednu pravou navíc!“

„Díky, Remy! Tu mám taky!“

„Půjčím ti svojí.“

„Kitty, mein Schatz! Ten tvůj rozkošný popelčin střevíček by si mohla tak akorát nazout na palec!“

„Co tím chceš říct, ty modrá příšero!“

„Tím chce říct, že máš poslední číslo nohy, Rogue. Pak už jsou jenom sněžnice a dětský lyže!“

„Logane ty jseš vůl!“ metla po něm polštář.

Strhla se polštářová bitva. Všichni proti všem.

„Phoebe?“

„Profesore!“

Mutantka se přestala zabývat leštěním předního skla vrtulového stroje a seskočila ze schůdků na zem. „Jste tu brzo.“

„Raději je začínám tahat z postelí dřív. Občas mívají výpravu jako chudej král do války,“ usmál se a vyjel po nákladní rampě do útrob stroje. „A hlavně rád bych s tebou mluvil o samotě.“

Mutantka odklidila hadr a schůdky a vešla za ním.

„Takže jak jsi se rozhodla?“

„Zkusím to s vámi, profesore.“

Přikývl. „Myslel jsem si to.“

Usmála se. „Přečetl jste si to tady co?“ ukázala si na hlavu.

„Kdepak. Tady,“ prstem ukázal na dvě sportovní tašky na podlaze vrtulníku.

„No jasně!“ rozesmála se.

Motory burácely a celý stroj včetně pasažérů uvnitř se otřásal. Nebylo slyšet vlastního slova až do chvíle, kdy rotory dosáhly otáček potřebných k letu. Jakmile se tak stalo, černý stroj určený pro přepravu dvaceti lidí se zvednul z písku. Kabinou se rozlehl milý ženský dokonale strojený hlas:

„Dámy a pánové, vítejte na palubě. Doufám, že se vám sedí pohodlně a jste všichni řádně připoutáni. Čekají vás dvě hodiny, doufám, klidného letu do Káhiry. Nepijte, nekuřte a nemluvte za letu s pilotem!“

„Potřebuju čurat!“ ozval se Iceman s poťouchlým výrazem.

„Na to jsi měl myslet v oáze!“ zamračil se Cyclops.

„To myslíš vážně?“ obrátil k němu Colossus hlavu.

„Ne, jen jsem zkoušel to nemluvení s pilotem!“

„Jako malý děti,“ povzdechl si profesor.

„Sranda musí bejt i kdyby na chleba nebylo!“

Stáli u odbavovacích přepážek v odletové hale a předávali personálu tu trochu zavazadel, co měli. Z Kurta Wagnera byl díky holoprojektoru štíhlý černovlasý fešák a celá skupina mutantů z nichž většina měla něco v sádře či v jiném zdravotnickém materiálu, budila dojem návratu veteránů z války.

„Kde je Phoebe?“ rozhlédla se Jean, když modrovlasou mutantku v jejich hloučku nezaznamenala.

„Támhle!“ přehlédl Colossus halu až si jí všimnul u přepážky služby spravující heliport. Mutanti skrz rej turistů sledovali dívku u přepážky, jak odevzdává klíčky od vrtulníku a cosi muži v uniformě vysvětluje. Krátké kývnutí, sehnutí pro tašky a pak klidné kroky přes halu ke skupině X-Menů.

„Když už jsme tu tak všichni pohromadě, rád bych vám oznámil, že se Phoebe rozhodla rozšířit naše řady. Doufám, že jí přijmete mezi sebe a pomůžete jí se rychle aklimatizovat.“

Modrovláska položila tašky na pás vedle pultíku za kterým se zubila hnědovlasá slečna a z kapsy kalhot vytáhla pas.

„Jsem rád, že půjdeš s námi,“ usmál se na ní Scott a natáhl k ní pravačku.

„Teď už do toho letadla nasednout musím. Až se šejk dozví, že si pro ten vrtulník bude muset dojet, nebylo by moc moudrý se tu dlouho zdržovat,“ usmála se.

„Kdy se tu asi objeví?“ zeptala se Rogue.

„Když bude mít dobrý počasí a dobrýho velblouda, může tu být tak za čtyři dny.“

Následoval kolektivní smích.

„Tak to máme dost času,“ zasmál se Bobby. „Nebudeš nic namítat proti přátelskému uvítacímu obejmutí?“

Postupně se uvítala se všemi až zůstala stát před oním prckem s adamantiovou kostrou.

„Tak přeci jenom jdeš do toho s náma, vodoměrko?“

„Dostala jsem lákavou nabídku, které nemůžu odolat, prcku.“

Přijala od profesora letenku první třídou do New Yorku s přestupem v Amsterodamu. Hlavou se jí honila velká spousta myšlenek. Tohle bude velká změna. Ze samotářského klidného života do party mutantů z nichž každý byl tak odlišný jak jen mohl být. Chovali se k ní jako k sobě rovné. Příjemná změna. Ať to dopadne jakkoliv, litovat nebude. A jestli bude mezi ně opravdu patřit, záleží jenom na ní.