Vánoce, Vánoce...
~Charlie~

Dokončeno: Ano
Délka: 23 stran

Hlavní postavy: Angel, Beast, Colossus, Cyclops, Gambit, Iceman, Jubilee, Lockheed, Nightcrawler, Phoenix, Phoenix II, Professor X, Rogue, Shadowcat, Storm, Strašlivé Zlo, Wolverine ^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Vánoce. Čas nelítostných válek o cukroví, ještě nelítostnějších válek sněhových, vražedných svátečních simulací a celé řady dalších radostí, pro něž by si tyto svátky "klidu a míru" X-Meni nenechali ujít, ani kdyby jim někdo vnucoval zlaté prase. No dobře, někteří by si pravděpodobně pečlivě zjistili ryzost diskutovaného vepře, načež by ho zcizili a šli se zlít vánočním punčem...

---

Poznámka autora: Dobrá, proč to nepřiznat, tohle je další povídka, která měla být vypuštěna už vloni (a zlí jazykové si nechají od cesty, že to je u mě ještě dobrý průměr - všichni víme, koho tím myslím >>). Nicméně to překvapivě nevyšlo, takže se dočkáváte letos. Já vím, že pod stromeček se maji nadělovat věci pěkné, ale plyšové činčily už byly vyprodány, takže máte peška. A ne, skutečně nedokážu napsat povídku, ve které by se mi dvě a více postav nepokoušely systematicky vyvraždit.

Bujaré tóny poněkud netradiční sváteční písně rozechvívaly školu téměř do základů a mutantům bydlícím nad společenskou místností zdatně bránily ve spánku. Ti méně otrlí si ucpali uši ve snaze urvat alespoň takhle trochu odpočinku, X-Meni odolnějších charakterů se jeden po druhém nechávali nevázaným veselím dole zlákat a s širokým zíváním a přísliby několika různých způsobů vraždy se přidávali k rozjařené společnosti.

Ta již před několika hodinami opustila pohostinnou náruč Harryho putyky, aby si jejich nejoblíbenější barman mohl den před svátky užít také trochu času s rodinou, a hodlala v přerušené zábavě pokračovat v Institutu. Nutno podotknout, že díky promilím v krevním obrazu mnohých poměrně hlučně.

„Takovejhle bengál přece nemůžete myslet vážně!“ rozkopl dveře do společenské místnosti lehce rozvrkočený Scott a pracně motal uzel na pásku županu. „Jsou skoro dvě ráno a nad váma spěj lidi!“

Byl setřen oblíbeným a hojně užívaným argumentem „Tady žádný lidi nejsou!“, aniž by účastníci strašlivější sestry neregistrované technopárty přestali vnímat Logana, který si právě vzal slovo a začal recitovat part první sloky:

Kývl na Kurta a ten docela slušným pokusem o kontraalt navázal: „Děti, tatínek se vrátil z hospody, to už asi budou…“

„Vánoce, Vánoce,“ vpadli téměř všichni, již znalí refrénu, „Ježíšek přinese dárky,
Vánoce, Vánoce, Ježíšek už je tady.
Maminka dostala rádiovku, tatínek slivovici,
babička dostala dědečka a děti neštovici…“ a do toho se ozval výbuch smíchu. Scott nevěřícně zavrtěl hlavou dokonale pobouřen ignorací své osoby, ale přece upustil od příslušného kázání, aby si vyposlechl, jak je to dál.

Logan opět s širokým úsměvem přednášel. „Za okny vesele hořel vánoční stromeček. Děti podle starých zvyků lily olovo... babičce do bot. Když do nich vklouzla, vyjekla a přiškrceným hlasem zvolala:“

Ozval se další výbuch, tentokrát skutečný, protože Remy leknutím nabil polštář, když mu Iceman pustil kostku ledu za límec trika.

„A jakoby toho nebylo dost, strčil do dveří svou úplně ožralou dršku tatínek a povídá:“ zavrčel důrazně předzpěvák. Na tuto narážku přestal Cajun škrtit svého parťáka vánočním řetězem a s přiměřenou intonací vypěstovanou dlouhou praxí dokončil:

Zatímco následovalo další (a konečně poslední) Vánoce, Vánoce..., velitel týmu se sklonil ke Kanaďanovi a již se špatně skrývaným pobavením se ho polohlasem zeptal:

„Pošahanější vánoční píseň jste si už opravdu vybrat nemohli, co?“

Šklebící se Wolverine zavrtěl hlavou.

„Poslyšte, jsem vážně rád, že se dobře bavíte, ale veďte to k závěru. Zítra toho máme ještě dost před sebou a nikomu z nás neuškodí se zase jednou pořádně vyspat.“

„Zpráva doručená, Cykeu,“ přikývl prcek. „My už taky pomalu budem končit. Další písničky v repertoáru už ‘sou výlučně sprostý a ženský nemůžeme zaboha vykopat vocaď, dokud to tu žije.“ Něco v jeho hlase napovídalo jakousi blíže neidentifikovatelnou rozmrzelost z tohoto faktu. Scott měl co dělat, aby nedal najevo škodolibou radost, stejně jako úlevu. Ještě chvíli a musel by si na Boží hod při porcování krocana strkat pod víčka sirky.

„Beru tě za slovo,“ ujistil ještě svého podřízeného, o němž s jistotou věděl, že jeho usnesení bez debat učiní přítrž páchaným zločinům spolehlivěji, než by to kdy dokázal on s rozumnou argumentací, výhrůžkami a zákazy. Následně se odebral zpět do postele sdílené s Jean, spokojeně oddechující ve zvukotěsné telepatické kapse, provázen počátkem písně melodií sice vycházející z legendárních Rolniček, ovšem obsahu, jaký bylo skutečně záhodno zařadit až po desáté hodině. Utekl dřív, než se stačil dozvědět, jak to nakonec s tím Santa Clausem ve skříni dopadlo.

Do půl hodiny ztichl i virvál a pokud někdo ještě pokračoval v předvánoční oslavě, činil tak velice tiše a pro změnu ohleduplně. Zámek zahalil konečně ten správný duch oslav narození Spasitele v celém svém klidu a míru.

Ten vydržel i v ranních hodinách. Slunce už vyšlo, ale škola stále spala zachumlaná v načechraných peřinách sněhu, který připadnul přes noc, a působila jako vystřižená idylka ze zimní pohádky.

Chodbou v prvním patře cupitala jako myška Rogue už oblečená do závějí. Pár sněhových vloček ve vlasech napovídalo, že byla skutečně ranní ptáče... narozdíl od jejího partnera, který doteď vyspával včerejší flám.

„Remy?“ zacukrovala se zaklepáním a nahlédla do jeho pokoje. Odezva veškerá žádná, pouze na posteli se matně pohnulo jakési velké zmuchlané peřinové zvíře, zpod něhož čouhala ruka v takovém místě a úhlu, že Rogue snad ani nechtěla vědět, jak mutant vespod patří.

„Remy?“ zavolala hlasitěji, prokličkovala mezi poházeným oblečením a dalším svinčíkem až k lůžku a hromadou zatřásla.

Tentokrát se dočkala reakce v podobě nevrlého zachrutí a zavrčení.

„Huš!“

Zatřásla ještě jednou. Zavrčelo to hlasitěji.

„No tak, ty můj ospalej medvídku...“ zkoušela, jako když másla ukrajuje, „vstávej, je krásný ráno...“

„Zeptej se, až bude hnusný odpoledne!“

„Pojďte, pane, budeme si hrát...“

„Šáhni mi na krční tepnu! Nevykazuju známky života!“

Spolkla poznámku, že na to je nějak moc ukecaný. Gambitovu nevymáchanou hubu snad už každý ve škole považoval za automní organismus fungující nezávisle na zbytku těla nebo mozkové činnosti.

„Dobře. Jak chceš...“ zachichotala se Rogue a chviličku počkala. Neuvěřitelná mužská schopnost během zlomku vteřiny upadnout do hlubokého spánku nikdy nezklamala. A sotva měla před sebou opět hlavního hrdinu pohádky „O Šípkovém Cajunovi“, stáhla z něj prudkým pohybem peřinu a mrskla po něm obrovskou sněhovou kouli dosud jí tající v ruce.

Mutantovi, který spal nahoře bez, se studený projektil rozprskl po žebrech a větší části zad.

„YYYYYYYYYYEEEEEEEEEEAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIIAAAAAAAAAAAAAAAAARRRRRRRRRRRRRRHHHHH!!!!“

Remy bez nadsázky vyletěl až ke stropu. Rogue se smála, až se za břicho popadala, ale vzápětí se dala na útěk, protože jí bylo jasné, že ve chvíli, kdy se vzpamatuje, může očekávat nelítostnou pomstu.

„Co to sakra bylo?!“ ozval se nevrlý hlas právě procitlého rosomáka, který vyhlédl z pokoje s výrazem sovy v pravé poledne. „Až budu toužit po budíčku, tak si zaplatím požární sirénu, má líbeznější hlas!“

„Příště, homme,“ ucedil pouze Gambit, když proletěl okolo. Vzhledem k rychlosti, s jakou byl venku, na sebe nejspíš pouze hodil přes pyžamo boty, kalhoty a kabát, jenž si v běhu zapínal, a řval něco ve smyslu, že z něho bude vdovec dřív, než se stačí znovu oženit. Tímto probudil i ty, co z postele ještě nezvedla jeho ranní árie.

Křídlo začínalo pomalu ožívat. Většina obyvatel se šla totiž podívat, co se to přehnalo za zemětřesení.

„Děti,“ poznamenal s úsměvem Hank a udělal stojku. „Ale budiž. Přejme jim to.“

Logan zavrčel a šel na sebe navléknout alespoň župan, než se odplouží dolů nalít do sebe pořádný kotel kávy, aby se po divoké noci dal trochu dohromady.

„Hele...“ nadhodil Kurt, po ránu ještě rozježenější než je jeho dobrý průměr, „pokud sebou hodíme, možná stačíme uloupit nějaký cukroví.“

„To je fa - aaaaaaaaaaaaaaaaaaaahhhhhhh... kt,“ zívl Bobby a když ta myšlenka dostihla jeho nervovou uzlinu, mlsně mu zajiskřily oči, otřepal se a jako první vyletěl dolů do kuchyně.

„To je nasazení po ránu u něj neviděný,“ zachechtal se Logan a poklusem se přidal k loupežné výpravě.

Rok co rok vedly obě půlky týmu urputné boje, jejichž jediným a vševypovídajícím předmětem bylo vánoční cukroví, které dámy obětavě napekly v množství jak pro dvě roty námořní pěchoty a ještě obětavěji střežily před svými mlsnými nenažranými protějšky, již si se zmíněnými ozbrojenými jednotkami ve spotřebě nijak nezadali, a nebylo jim zatěžko celou tu spoustu pochoutek sprásknout během jednoho dne. X-Women proto pokaždé stály před úkolem uhájit cukroví a i další jídlo na dobu určenou k jeho konzumaci. Muži naopak vyvíjeli o to urputnější snahu se k zakázanému ovoci dostat a projevovali v tomto směru neuvěřitelnou houževnatost a vynalézavost... a stejně se jim ještě nikdy nepodařilo dosáhnout svého. Což je pochopitelně popouzelo k ještě většímu úsilí.

Byla malá šance, že by nikdo z ženských ještě nebyl vzhůru, neřku-li v kuchyni, ale přece jen šance. Celá mužská kavalkáda tam dorazila téměř bez dechu a jejich ničemné dušičky se zatetelily blahem, když spatřili místnost jako vymetenou... a dveře do spíže opatřené několika sadami pevných petlic a bezpečnostními zámky zcela nehlídané.

„Vý-bor-ně!“ zamnul si ruce Iceman a zalomcoval s pohrdavým úšklebkem jednou z petlic. „Si jako myslej, že nás tohle zastaví?“

„Kámo, takle naivní nejsou ani vony,“ zchladil ho Logan. „To je tam proto, aby ‘sme měli příležitost zanechat stopy násilnýho vniknutí, za kerý by nás mohly perzekuovat.“

„A takovou radost jim co? Takovou radost jim neuděláme,“ řekl s úsměvem Beast. „Proto musíme být nenápadní a vynalézaví.“

„Gambit by se na tom vyřádil,“ ukázal Kurt na zámky.

„Má peška, teďka je zaneprázdněnej.“

Pod slovem „zaneprázdněnej“ se skrývalo mometálně to, že v závěji seděl na Rogue a na střídačku ji lechtal a cpal jí pod šaty sníh, když se smála natolik, že nebyla schopná obrany.

„Koneckonců, ani ho nepotřebujem,“ pokračoval Logan s pohledem na menší modrou chlupatou kouli. Další nápověda nebyla nutná. Kurt s úsměvem přes celou hlavu přikývl. Nebylo nic snazšího než teleportovat se dovnitř, popadnout cukroví a teleportovat se nazpět. Vidina konečného vítězství činila i vyhlídku na vanilkové rohlíčky s příchutí síry snesitelnou.

„Hned jsem zpátky,“ řekl ďáblík a s charakteristickým *BAMF* zmizel.

Sotva vteřinu na to se ze spíže ozvalo strašlivé zavytí, nejdříve zděšené a potom bolestné. Mutanti se po sobě překvapeně podívali a dohadovali se, jestli tam potkal pekelný stroj nebo něco podobně zákeřného. Jak se záhy ukázalo, pravda byla ještě daleko hrůznější.

„Co to bylo?“ obrátili se s očima navrch hlavy na Nightcrawlera, který se opět objevil v jejich středu, skučel jako postřelený šakal a držel si ocas, po němž z několika mělkých ranek stékaly kapičky krve.

„Ty zrádný čarodějnice tam strčily Lockheeda!!!“ zaúpěl mladík, jehož ozdoba dračími zuby dosti nepříjemně utrpěla.

Reakcí na jeho záštiplný výlev byl sborový posměch většiny ženské části týmu, která stála na prachu a smíchy až slzela. Kitty prošla několika kolegy i dveřmi spíže a opět se vynořila s ďábelsky se šklebícím Lockheedem v náruči.

„Ty jsi můj šikovnej kluk,“ podrbala ho mazlivě pod bradou a do tlamičky mu strčila několik kousků cukroví. Muži pouze něco popuzeně zavrčeli a prozatím smířeni s další porážkou se šli podívat, čím po ránu zaplácnou žaludky.

„Tak si to tak neberte...“ řekla smířlivě Storm. „Jednou se vám to třeba povede...“

„...až budou kolem školy lítat prasata,“ doplnila ji Jubilee, která v tomto směru podle držela se zbytkem žen, a vyvolala tak další porci posměchu.

Logan se rozhlédl. „Icemane, kde 'seš? Když tě nakopnu s dostatečnou razancí a pod správným úhlem, tak tu školu i obletíš.“

„Nech si kecy na koledu, jo?“ opáčil Bobby s plnými ústy sirupového koláče, který Jean na usmířenou vytáhla.

Mutanti se pustili do jídla a užívali si klid svátečního rána. Všechno hektické shánění dárků měli všichni za sebou, většina školy už byla nazdobená a zbývalo jen postavit stromek. Původně se k tomu chystali už minulý den, ale po několika hodinách strávených v zajetí chvojí a podobných zelených sajrajtů muži vyhlásili vzpouru, že už toho mají dost a jestli ten večer uvidí ještě jedinou jehličku, vyhodí to všechno oknem, a pokud ještě někdo jednou jedinkrát pustí to cédéčko s koledami znovu dokola, rozšlapou dotyčného i s hi-finou! Zatím si však vychutnávali ranní stravu a vrhali pohledy plné naděje na hluboké závěje venku.

„Tak kdy na to vlítneme?“ zeptal se Hank, maje na mysli sváteční kuličkovou řežbu praktikovanou každým rokem s tak hojnou a vděčnou účastí, že se stala školní tradicí.

„Rachel chtěla, ať na ni počkáme,“ řekla Jean. Jejich alternativní dcera byla jedna z těch, kdo měl ještě dnes přijet, aby s X-Meny strávil svátky, a Summersovi se na ni velice těšili.

Dveře do kuchyně se rozletěly a dovnitř vklopýtala hromada sněhu. Jedna její polovina se klepala tak, že se dalo brzy rozeznat, že tam někde úplně vespod je Remy a tudíž druhá část závěje obsahuje Rogue.

„Jakej je sníh?“ zeptal se s úšklebkem Scott.

„S-s-studenej a mokrej!“ jektal zuby Gambit. „Zkus to,“ hodil po veliteli týmu bílou koulí a rozběhl se nahoru převléknout, přesněji řečeno obléknout.

„A ten svinčajz si uklidíš!“ rozkřikla se za ním Jean, neboť za mutantem zůstávaly hromádky břečky.

„Už mě zkoušeli i mučením přinutit k daleko menším zvrácenostem a dycky 'sem dokázal hrdinně odolat,“ houkl zeshora Remy, v jehož osobním slovníku měl výraz „úklid“ význam obvláště sprostý. Na stejné stránce se dále nacházely obraty jako „budíček“, „rozkaz“ a „nejezdit motorkou po trávníku“.

„Službu má dneska Hank a Jubilee, tak to zkus na ně,“ odvětila Rogue, hodila promočenou bundu na židli a šla si udělal pořádně velký hrnek horké čokolády.

„No tak to ani náhodou!“ ohradila se pobouřeně Jubilee. „To si koukejte vytřít vy dva, já za to nemůžu!“

„Drahá Rogue, přihlédnu-li k množství vámi napáchaného nepořádku, vzdálenosti ke kumbálu na smetáky a koupelně a procentu pravděpodobnosti, s níž by se ti podařilo mě nebo zde přítomnou slečnu Lee přinutit k vykonání množství pohybů potřebných pro navrácení haly a chodby do původního stavu a stupně naleštěnosti, vydáš daleko méně energie, pokud se jednoduše tohoto úkolu ujmeš sama, dokonce i tehdy, když půjdeš svého kolegu nakopat do přiměřených partií, aby ti byl k ruce,“ prohlásil Hank McCoy poněkud barvitějším opisem víceméně totéž a většina X-Menů poprskala stůl drobečky.

Vprostřed družné společné snídaně přibyl i sám velký velký, tedy Charles Xavier z masa a pleše osobně. Zadíval se oteklýma očima na veselý chumel kolem a na kuchyňském stole a kysele poznamenal: „Zdá se, že tu mají všichni kromě mě dobrou náladu.“

„Ale co že jste tak nevrlý, profesore?“ přišla se k němu přitulit Jean. Tváří tvář roztomilým úsměvům dívek a slečen a přátelkému kynutí jejich protějškům nicméně jeho zlostný výraz neroztál, ani až na klín doručený šálek vonící kávy a jeho oblíbený toast s marmeládou nemohl z x-menského mentora sejmout ranní chmury. Na otázku své studentky zavrčel:

„Napřed jsem byl po většinu noci nedobrovolným účastníkem jakýchsi nadmíru hlučných barbarských radovánek, a pak mě vzbudilo cosi, co jsem při nejlepší vůli nedokázal identifikovat jinak než jako válečný pokřik Irokézů, kteří vyrazili srovnat Institut se zemí, muže skalpovat a ženám připravit osud horší než smrt.“ Jako plus si mohl započítat, že se mu bezmála podařilo Gambita utopit ve vlastním hrnku, načež jeho milovaný žák pronesl polohlasem něco jako „na tobě bych si toho teda vzal… i když to druhý by stálo za úvahu“. To se pro změnu začal topit Logan a ještě asi dva další mutanti, kteří seděli dost blízko, aby ho zaslechli také.

„Ale profesore… jsou Vánoce. Měli bychom si odpouštět víc než kdy jindy, nikdo nejsme dokonalý,“ orodovala rudovláska obětavě za tu nevděčnou smečku, z nichž ani ne půlka měla tolik slušnosti zatvářit se upřímně omluvně.

Pokračoval v soustředěném mračení až do chvíle, kdy se Kitty vytasila s mandlovými koláčky, což sice konečně rozzářilo Xaviera, ale vyvolalo u všech ostatních přítomných mužů přehlídku protivných a otrávených ksichtů. Bylo jim však taktně naznačeno, že oni mají smůlu. Se zvukovými projevy naznačující vrcholnou nespokojenost utnuli ranní obřad doplňování kalorií a odploužili se, aby se přioděli teplými výstrojními součástkami a svou hypoglykemickou frustraci si vybili v zahřívacím kole sněhové války.

Po pětatřiceti minutách, několika promáchaných rukavicích, jednou vyskleném oknu přístěnku na zahradní náčiní a jednom rozbitém nosu se Kurt vyhoupl dvojitým saltem na větev strategicky umístěného dubu i s náručí sněhových koulí, aby jimi zbombardoval Icemana, než ho ten stačí zmerčit. Podlý záměr zůstal jen na rýsovacím prkně Nightcrawlerovy šedé kůry mozkové, protože v tu chvíli se otevřely zadní prosklené dveře a po cestičce do parku pasovaného na bitevní pole vběhla postavička v červené zimní bundě s kožešinovou obrubou kapuce nasazené na stejně zářivě červených vlasech.

„Rachel!“ vykřikl radostně dáblík a teleportoval se své vyvolené vstříc, načež je oba rychle přenesl někam, kde by se okamžitě nestali terčem přehradné palby, která se snesla na ostatní příslušnice ženského pohlaví opouštějící budovu. Dámy se rozprchly jako hejno slepic a z nahodile zvolených krytů začaly za doprovodu výhružného ječení opětovat palbu.

„Tak takhle studený uvítaní jsem nečekala,“ smála se Rachel a oklepávala z bundy pozůstatky nadílky od pohotového Angela.

„To víš, die Frauen jsou teď prohlášeny za třídní nepřátele číslo jedna,“ zašklebil se modrý mutant.

„Něco jsem o tom za-“

Chtěla říct zaslechla, ale poslední slovo jí v půlce utla sněhová koule, kterou jí znenadání její partner vrazil do obličeje a shodil Rachel do závěje, kde se na ni sesypali další X-Meni. Kurt se ďábelsky zachechtal a šel jim pomoct návštěvu ztýrat, zatímco mu hlava drnčela telepatickými nadávkami nejtěžšího kalibru.

„Vy zbabělci! Vy ničemové! Že vám není hanba!“

Celý chumel záškodníků byl atakován zuřivým poryvem blizzardu a odvanut daleko předaleko stejně zuřivou bohyní bouří. Smějící se Jean mezitím pomáhala své sněhem obalené dceři-nedceři na nohy a oprašovala ji. Storm nadále spílala svým kolegům.

„Šmarjá, ženský, vy taky naděláte,“ kroutil hlavou Iceman. „Stejně jste v menšině.“

„Maj Storm. Maj přesilu,“ podotkl věcně Remy. „Pokud je necháme víst dívčí válku, ostrouháme takovým způsobem, že nám bude špatně.“

„Taky fakt,“ poškrábal se služebně starší X-Man v ledovém ježkovi na hlavě. Pak se vstyčil nad závějí, kde našel kryt, a zvolal: „Slyšte, slyšte!“ Srazil ledovým štítem kouli mířící mu přímo doprostřed tak zvaného ksichtu a pokračoval: „Jelikož už vás mám všech, jak tady jste, plný brejle, vyzývám vás na nemilosrdnou vyhlazovací válku já proti všem! Kdo chce bejt se mnou, ať se hlásí tady u mě ve Fort Drake, ten zbytek to může rovnou zabalit!“

Na ta slova se kolem něho začaly zdvíhat sněhové a ledové stěny pevnosti připomínající průkopnické doby Západu. Expanze třetího skupenství vody donutila všechny v Bobbyho okolí k rychlé evakuaci. Sám Iceman stál na baště v póze okoukané od nějakého generála na obraze v Petrově knize o umění, a s něčím, o čemž si nejspíše myslel, že se jedná o nadutý škleb, pohlížel na ostatní X-Meny. Ti se shoufovali před pevností a mnozí se tvářili tak, že mladý mutant zapochyboval o moudrosti svého nápadu.

„Jsi rozhodnutý, že to chceš takhle?“ zeptal se Scott s milým úsměvem.

„Jo!“ dupl nahoře Iceman.

„No jak myslíš. Takže přátelé, kdo se přidá ke mně za účelem potření tohohle mrzkého ničemy?“ otočil se Cyclops na svůj tým.

„A kdo pomůže mně bránit pravdu, lásku a spravedlnost před touhle tlupou zločinců?“

Icemanovi se podařil husarský kousek; hlas se mu ani trochu nezachvěl při pohledu na kalibr, který se s významným pokukováním po jeho pevnosti přidává na stranu Jednooké aliance.

„Já ti pomůžu!“ ozvala se okamžitě Rachel, jen co se seznámila s Kurtovým výběrem stran.

„Já taky!“ Jubilee se odtrhla od Logana a pelášila do tábora nepřítele, ponechávajíc svým činem prostor k plodným debatám dvorních mystifikátorů.

Po třech dalších variacích na „Já taky“ se posádka Fort Drake dočkala téměř kompletního týmu původních X-Menů. Jediný trhal partu pochopitelně Scott, který si zatím organizoval vlastní lidi a vybíral vhodné strategické umístění pro vybudování opěrného bodu.

„A protože, jak se zdá, je Robert v menšině, postavím se rovněž na jeho stranu,“ ozval se povědomý hlas a profesor Xavier v zimní úpravě svého vozíku přeploužil sněžnou pláň a zakotvil u široce se šklebícího Drakea.

„Profesore, ale tohle je normální velezrada!“

Tím si Xavier příliš pleš nelámal, zejména když spatřil v řadách oponentů všechny jedince, jimž dlužil za nepříliš příjemnou noc.

Odbojářské družstvo bylo navzdory tomuto faktu stále v menšině sedm ku osmi plus Lockheed, avšak necítilo potřebu hádat se o zapůjčení někoho z Cyclopsových lidí, aby se stavy dorovnaly, protože na rozdíl od druhého týmu disponovalo lepší logistickou a muniční podporou.

„No tak se ukažte, vy sralbotky!“ zachechtal se Iceman, jemuž posila v podobě mentora školy očividně zvedla náladu na maximum, a metl po skupince opodál dárkovou sadu sněhových koulí. Cyclops je do jedné usmažil optickým paprskem a houkl:

„Napřed si ujasníme pravidla! Vy už pevnost a střelivo máte a dokud tě nevyřadíme, mít budete v dostatečným množství. Chceme hodinu na vybudování vlastního pásma obrany!“

„Půl hodiny!“

„Tři čtvrtě!“

„Čtyrycet minut!“

„Padesát!“

„Dobře!“ odsekl Bobby a teprve pak mu došlo, co kvákl. Provázen posměchem přátel i nepřátel s hořícíma ušima zalezl za hradbu.

Scott, nechutně praktický jako vždy, na svých mariňáckých hodinkách nastavil odpočítávání padesáti minut, rozhlédl se po svém sedmičlenném mužstvu (a ženstvu, pardon), ukázal na vyhlédnutou parcelu a rozhodně pravil: „Dáme se do toho, nemůžeme mu přece dopřát to potěšení, kdyby se mu náhodou podařilo vyhrát!“

X-Meni se pustili do usilovného budování mohutné sněhové hradby, jako by na tom měl záviset osud celého lidstva. Pokoušeli se snahou vyrovnat fakt, že Iceman si na svou stranu bezostyšně přetahal všechny telekinetiky, a na ně tak zbyla veškerá hrubá práce. Naštěstí Cyclops geniálně vybral místo s přírodním příkopem vhodně umístěném pohodlně na dostřel od Fort Drake, kde příroda velkou část práce udělala za ně. Museli tak vybudovat hlavně ochranné valy pro střelce v první linii a zejména mnoho, velmi mnoho munice. Do toho jim Scott přednášel taktický plán.

„V první řadě je musíme zbavit opevnění. Gambite, to bude tvoje práce, s Colossusem jste naše dělostřelectvo. Odsud se Icemanova hradba skoro nedá prostřelit a nemůžeme se spolehnut jen na letce.“

„Bien sur, mon commandant,“ zasalutoval Remy. „Jen bych ti rád připomněl, že dokud nebude Drake čuchat k závěji zespoda, bude nám to platný jako mrtvýmu kožich.“

„Neboj. Vyřízení Icemana budete mít na starost vy dva,“ obrátil se na Kurta a Shadowcat Cyclops. „Budete postupovat odděleně, pro případ, že by jednoho z vás dostali.“

„Scotte, jako kdybysme to dělali prvně…“ protočila panenky Kitty. „Lockheed nám pomůže, viď?“

Šupinatý terorista ovinutý kolem jejího krku souhlasně zamručel a se zatřepáním křídel se zvedl do bojové pozice. Na tak malého draka uměl Lockheed vyprodukovat neobyčejně silný plamen a to pro ledové stěny opevnění nebyla dobrá zpráva.

„Super. Wolverine, s tebou počítám do první linie, abych tam nebyl sám.“

„Jasná páka, šéfe,“ zašklebil se Wolverine a zkoušel tvrdost sněhových koulí.

„Já s Rogue to vezmeme vzdušnou ztečí,“ řekla Ororo zcela samozřejmě.

„Ano. Tobě nemusím vysvětlovat, jak jim co nejvíce zkazit dopoledne, že?“ zeptal se s úsměvem velicí důstojník. Od Storm se mu dostalo odpovědi ve formě šklebu, který musela odkoukat od některého člena svého harému a jaký zejména v jejím provedení naháněl hrůzu.

Scott se podíval na hodinky a zamnul si ruce. „Tak to bychom měli. A máme ještě skoro deset minut. Výborně.“

Zatímco nad pevností nepřátelské aliance zavlála vlajka vyrobená z Colossusovy šedomodré šály s černým X v kruhu (další to práce Jubilee, ovšem Petr její výrobky zpravidla útrpně nosil), ve Fort Drake končila válečná porada. Bobby, pevně přesvědčen, že s profesorem Xavierem, Jean a Rachel nemají šanci prohrát, sdělil své jednotce víceméně variaci na „palte dle uvážení“, přičemž Jubilee a telekinetiky pověřil rozložením opevnění druhé strany na prvočinitele, a všem sejmout z oblohy Storm, co nejrychleji to bude možné. Tím jeho pokyny končily.

Velitel ledové bašty se vyhoupl na hradby a pohrdavě popatřil na ležení oponentů. Zamračil se. „Vlajka! Oni maj vlajku! To není fér!“ načuřil se, protože na zástavu nepomyslel. Teď se to rozhodl napravit. Nad špici jedné z věží vystřelil stříbřitě lesklý stožár a na jeho konci se rozvinul ledový prapor s ikskem zformovaným ze dvou rampouchů.

„Budeš si budovat kult osobnosti?“ použila s úšklebkem Jubilee termín, který náhodou pochytila mezi pospáváním při výuce dějepisu.

„Můžu o tom uvažovat,“ zahloubal se nad tím poctivě Iceman, aniž by měl ponětí, co to znamená.

„Hm, pak by tě možná mohlo zajímat tohle, Džugašvili,“ otočil se na něj Beast ze strážní věže. „Jde sem parlamentář.“

„Co?“ nahnul se velitel pevnosti přes hradbu. „Co tu chce?“ ukázal na Scotta s klacíkem, na němž visel přivázaný bílý kapesník.

„Dojednat pravidla, abyste neskučeli, že jsme vás porazili nečestně!“ křikl Cyclops, držící si zatím rozumný distanc.

„Co se čeká ode mě?“ otočil se nejistě Bobby na světaznalejší kolegy.

„Například to, že s bílou vlajkou vyjdeš ven a zasednete na půl cesty mezi oběma opevněními, abyste projednali v míru a pokoji vaši věc,“ napověděl mu s úsměvem Xavier.

„A nesejmou mě, jen co vylezu?“

„Bitva oficiálně nezačala, navíc s bílým praporem jsi nedotknutelný.“

„Tak dobře,“ vzdychl odevzdaně Bobby, půjčil si od Jubilee čistý kapesník (doufal, že záměru neuškodí, že jsou na něm modrá štěňátka), uvázal ho na větev a s žaludkem svíraným nervozitou vyšel ven. Zamířil ke Scottovi a snažil se nedívat na valnou většinu nepřátelské posádky vykukující za hradbami a názornými posunky naznačující, na co se může těšit, jen co skončí vyjednávačské příměří.

„Klid,“ usmál se na něj Scott. „Nic ti nehrozí, na kopytech tě rozneseme až za chvíli.“

„Nemůžu se dočkat,“ podařilo se Icemanovi vyloudit docela obstojný samolibý škleb. „Tak rychle vyřídíme tyhle byrokratický sarapetičky, ať můžeme jít do sebe.“

Po dlouhém dohadování se jim podařilo dojít ke kompromisu omezení používání schopností: telekinetikům se zapovídá rozkládání opevnění na atomy a není z jejich strany ani přípustné vztyčování ochranných štítů, Cyclops nebude systematicky vytvářet nepřetržitou obranou clonu paprsků, telepati nesmí používat kontrolu mysli pro matení oponenta (někteří X-Meni jim v tom případě mile přislíbili pořádný bolehlav), Kurt se obejde bez teleportace, skrz Shadowcat může proletět maxiálně dvacet koulí a pokud se pokusí profázovat pod zemí do nepřátelské pevnosti, bude okamžitě diskvalifikována, Storm ať ani nenapadne (už napadlo) odfukovat všechno a všechny letící jejich směrem… a možná ještě pár dalších, na které se nicméně v ohni bitvy zapomnělo. Pak se oba parlamentáři v pořádku rozešli do svých pevností.

„Můžem?“ ozvalo se vzápětí z Fort Drake.

„My dycky!“ zařval Logan v odpověď.

„V tom případě…ÚÚÚÚÚÚÚÚTOOOOOOOOOOOOOK!!!“

Vzduch okamžitě zhoustl sněhovými koulemi natolik, že by se dal považovat za látku pevného skupenství. Letecké jednotky obou stran se vznesly do vzduchu a začaly zahrnovat protivníky veškerými ohavnostmi, co měly k dispozici. Fort Drake téměř okamžitě zahalila mlha hustá jako mléko, skrz kterou bylo pro obránce nemožné prohlédnout (pro útočníky sice taky, ale těm to bylo jedno, protože jim stačilo pálit do široko daleko jediného chomáče kondenzované vlhkosti, a střely odtamtud vylétající viděli s dostatečným předstihem, aby stačili uskakovat. Naopak Bobbyho posádka spatřila zákeřné koule až v poslední chvíli a stálo je to hned na začátku Xaviera, kterému se některý šikula trefil krásně přes celou pleš.

„Vy srabi, koukejte to utnout, to jsme si nedomluvili!“

Námitka byla milostivě uznána a mlha rozpuštěna, nicméně Xaviera to z mrtvých nezvedlo. Icemanovi to pořádně zchladilo bojové nadšení, ale rozhodl se, že to nesmí nechat znát, jinak by se posměšků některých svých kolegů nezbavil do Velikonoc. Namísto toho se vztyčil nad hradbou, aby se pokusil ztrestat troufalé zločince, ale sotva zaostřil na nepřátelské ležení, vrhl se bleskově k zemi a do krytu. A protože tedy raketovou rychlostí se blížící kouli nezastavila překážka v podobě jeho hlavy, s hlasitou detonací narazila do druhého pásu opevnění a z větší části ho zbortila.

„Nikdo se k tý díře nepřibližujte, já to ucpu!“ houkl Bobby na svou posádku, která projevila dobrou vůli začít s okamžitými opravami záškodníky vytvořeného slabého bodu obrany.

Bezpečně z hloubi ledového zákopu namířil prst na trhlinu a uzavřel ji... aby zjistil, že touhle ranou se Colossus jen zastřeloval, protože vzápětí se sneslo na opevnění takové krupobití výbušných střel, že všichni přítomní raději tiskli břicha co nejhlouběji do sněhu a proklínali hlasitě svého velitele, že zapomněl v podmínkách omezení zatrhnout Gambitovi používání schopností, ačkoliv ho zná už takovou dobu. Bobby proto raději předstíral, že tam není, pokoušel se srážet sněhové granáty ještě dříve, než dosáhnou cíle, a zároveň tak poskytl své vzdušné jednotce čistý prostor pro bombardovací úder.

Měl na své straně o jednoho letuschopného mutanta více a doufal proto, že se jim ve třech podaří překonat Storm a Rogue a napáchat v nepřáteleských pozicích nějaké zásadnější škody.

Že se drobátko přepočítal zjistil v momentě, kdy se nad Fort Drake přeřítila jako stíhačka malá fialová rozmazaná šmouha, propletla se bez nehody soustřednou palbou Icemana, Hanka i Jubilee a zahájila napalmový útok, takže celkem záhy musel Bobby přerušit vlastní střelbu a soustředit se čistě na opravu nesčetných děr a dalších poškození páchaných nepřátelským dělostřelectvem za čilé Lockheedovy podpory.

Formace ve složení Angel, Phoenix a Phoenix II díky telekinetické bariéře snadno pronikla lokálním blizzardem rozpoutaným v jejich letové hladině a podnikla hloubkový nálet na oponenta. Jean a Rachel skýtaly fantastický pohled, protože kolem nich rotovaly sněhové kuličky jako elektrony kolem atomového jádra, které se naváděny myšlenkovými impulzy zrzek zaměřovaly na přesné cíle za hradbami Scottova opevnění. Teď byla řada na této posádce, aby se o překot kryla a odrážela střely čímkoliv, co jim přišlo pod ruku.

„Pozor!“ zařval Angel, který se zdržel přímého útoku a raději svým spolubojovnicím kryl záda. Dobře dělal, protože se na ně střemhlav řítily Storm s Rogue.

Bobbyho letecká jednotka se bleskem rozprskla do všech stran a věnovala se přímým soupeřům. Ne že by jim to pomohlo; ti během okamžiku zaznamenali sestřel, když se Storm podařilo umístit Jean jednu kouli přímo mezi lopatky, když byla ta zaměstnána dílem útokem Rogue a dílem musela blokovat střelbu ze země. Téměř v té samé chvíli se sice podařilo Warrenovi zase trefit Rogue, takže byli nakrátko vyrovnáni, ovšem jen do okamžiku, kdy se okřídlený mutant ocitl přímo v ohnisku explozivního flaku. Angel šel s dýmajícími perutěmi k zemi, ale i Gambitovi se stal jeho pomstychtivý zápal osudný, protože se při jednom nápřahu příliš odkryl a dostal zásah od Hanka přímo na komoru.

Vědom si svého úkolu zákeřného vraha vyrazil Nightcrawler po krátké bojové poradě se Shadowcat z bezpečí vlastní základny a kličkujíce mezi svištícími koulemi, pustil se přímo k palbou těžce poznamenané přední hradbě Fort Drake. Jedním dlouhým skokem se přes ni přehoupl a skočil přímo na Icemana, který nestačil uhnout. Než mu však stačil prsknout do obličeje kouli, již svíral v tříprsté tlapce, ocitl se v křížové palbě všech zbylých příslušníků obrany, která ďáblíka vyřadila.

„To's moc nevychytal, frájo, co?“ shodil ze sebe „mrtvolu“ Iceman a nadutě si přičísl zmrzlé vlasy. Vzápětí však vytřeštil oči, lehce klopýtl kupředu a svalil se přes Kurta, který se okamžitě pokusil zuřivě odhrabat. Na týle hlavy padlého velitele pevnosti byl přilepený pozůstatek střely vypálené Kitty. Ta využila Kurta jako svou vějičku, jež odvedla veškerou nepřátelskou pozornost, zatímco ona sama se zadem proplížila k Icemanově opevnění, profázovala dovnitř a sejmula ho. Sama sice na oplátku inkasovala „zabití“ od navracející se Rachel, ale stálo to za to... hlavně díky tomu, jak nevýslovně se Lockheed rozzuřil, v důsledku čehož během několika následujících vteřin, než ho stejný osud jako jeho přítelkyni potkal Beastovou prackou, roztopil svým plamenem bezmála polovinu celého opevnění.

Na pár minut se síly obou stran téměř vyrovnaly a když se Jubilee podařilo díky neobyčejnému štěstí zasáhnout Colossuse, zdálo se, že štěstí by se nakonec přece jen mohlo přiklonit na stranu Bobbyho pozůstalých.

„Tohle v žádném případě nesmí vyhrát!“ rozhodl nesmlouvavě Scott. „Wolverine, pojď mi pomoct, Storm, ty blokuj Rachel, napadlo mě něco, co by se jim nemuselo líbit!“

Na ta slova Logan poslušně zahučel kamsi za hradbu mimo dohled obránců Fort Drake a stejně tak i Cyclops. Aktivita z jejich strany prakticky utichla a jediným nadále aktivním členem se tak stala Ororo, jež si vzala svůj rozkaz skutečně k srdci, a to natolik svědomitě, že Rachel se rozhodla setrvávat raději v pochyném bezpečí vlastního opevnění.

Uplynula chvíle vyplněná zdánlivým nervózním klidem. Jubilee už začala na druhou stranu vykřikovat nějaké nelichotivé poznámky, ale Hank ji mírnil; dobře tušil, že tohle je jen příslovečné ticho před bouří.

„Hele, chlupáči, nemusíš přece dycky vidět všecko tak černě, no ne?“ opáčila dívka. „Prostě to vzdávaj, bojej se, že 'sme na ně moc tvrdý, no ne?

Hej, vy nádhery!“ zakřičela pak přes hradbu. „Že mám pravdu? Že 'ste – huf!“

Přesně mířená koule jí udělala tečku za vytahováním a poslala kuckající se a prskající drzounku v kotrmelci vzad do závěje.

„Vidíš, vidíš,“ pokýval Hank vědoucně hlavou. „Vidíš, jak je neprospěšné brát slova moudrých na příliš lehkou váhu, má malá přítelkyně.“

„Ty, Hanku...“ ozvala se nejistě Rachel. „Storm někam zmizela.“

„To dozajista není dobré znamení,“ schválil jí její podezření X-Man. „Něco se semele.“

Ta slova nemohla být pravdivější. Záhy se totiž Storm opět vynořila zpoza opevnění Cyclopsovy zdecimované armády. Kolem ní tančily pásy větru. A na tom větru se nesly... desítky a desítky sněhových koulí, několik ještě nabitých energií z poslední dávky, již Remy stačil vyrobit před tím, než byl sejmut. Hank a Rachel synchronně polkli a vrhli se do krytů, zatímco nad jejich hlavami se začala hroutit hlavní hradba a trhlinami vrazily dovnitř první střely počínající kulometné palby, kterou na ně bohyně bouří seslala s takovou kadencí a hustotou, že i když Rachel nakonec porušila dohodu a pokusila se obalit telekinetickým štítem, nepomohlo jí to. Záchranou nebyl ani útěk z rozbité pevnosti, protože venku už čekal Wolverine s plnou náručí čerstvé munice. Není tedy těžké uhádnout, že při tomto posledním útoku bylo Drakeovo povstání s konečnou platností potlačeno a jeho přívrženci vyhubeni do jednoho.

„Je to naše, Cykeu!“ zahalekal vítězně Logan a drápy podsekl žerď ledové vlajky na zbytcích věže.

Se zvukem tříštící se zmrzlé vody nad parkem opět zavládl mír. Scott se vztyčil nad valy vlastní poškozené, leč nepokořené pevnosti, a s úsměvem se díval na pád praporu. Okolo se zvedaly mrtvoly obou stran a zatímco ty od Icemana bručely, Scottovy síly si gratulovaly k vítězství.

„No, já bych vyhlásil ‚sláva vítězům, čest poraženým‘,“ řekl Scott, „a teď, když jsme tak hezky rozhýbaní, se půjdeme ještě protáhnout do Danger Room.“

Následně chytil zásah koulí i z těch stran, odkud to skutečně nečekal, leč ani pohřbení obličejem do sněhu jeho rozhodnutí nezvrátilo, takže prskající X-Meni byli nahnáni na trénink a Xavier si šel po zralé úvaze udělat grog.

Celý tým, hosty a externisty nevyjímaje, se převlečen do tréninkových uniforem sešel uprostřed obrovské prázdnoty Danger Room. Cyclops si odkašlal a důrazně pronesl:

„Danger Room, spusť scénář 28, varianta šest, týmový mód.“

Odpovědělo mu ticho. Žádná hlasová odezva od kontrolního počítače, ale místnost začala s tichým hučením ožívat. Pod nohama mutantům zakřupal měkce sníh. Všude kolem se zvedaly bílé kopečky a stromy pokryté jiskřivým stříbřitým popraškem. Na neobvykle jasném nebi se pruhy polární záře střídaly s hvězdami. Pokud nějak vypadá místo, kde se rodí Vánoce, pak to bylo tohle.

„Tak moment!“ zařval Cyclops, sotva se okolí projasnilo. „Tohle je špatná simulace!“ vrhl (naštěstí jen skrz vizor) vražedný pohled na vybranou sortu svých podřízených.

Stejně jako ženské vynakládaly obrovské dávky energie a vynalézavosti na zamezení přístupu nenažrancům do kuchyně a špajzu, on se s podobným úsilím (a daleko menším zdarem) pokoušel rok co rok bojovat proti záškodníkům vymýšlejícím a programujícím vánoční simulace. Obehnal velín a hlavní počítač všemi možnými i nemožnými bezpečnostními systémy, zakódovanými zámky i hesly, ale proti sabotérské skupině čítající hackery, zloděje, teleportéry a jedince schopné fázovat pevnou hmotou měl jen pramalé šance na úspěch.

„Danger Room! Hlasový přístup: Cyclops, příkaz nejvyšší priority! Ukončit simulaci! Opakuji: ukončit simulaci!“

Roboticky generovaný ženský hlas tréninkové pomůcky odpověděl: „Hlasová analýza: Cyclops. Povolení k operacím simulace: nulové. Přístup odepřen.“

Týmový leader se dusil vzteky a vyrážel nějaké nesouvislé skřeky na adresu smíchy za břicho se popadajících podřízených, zatímco Shadowcat jasným hlasem zavelela: „Danger Room, načtení oponentů.“

Tentokrát se sál nebránil. Napřed to v ovzduší zajiskřilo, pak zacvakalo… a náhle se s výhružně znějícím „HO HO HO!“ vyřítil zpoza jednoho kopce Satan Claus s doprovodem elfích asistentů podobných křížencům upírů, strig a několika modelů Vetřelce. Řídil motorové saně tažené osmi mechanickými soby, jejichž oči měly vzhled rudých reflektorů a ostré špice paroží se výhružně třpytily. Z nozder vyfrkovali oheň. Naditý pytel za sedačkou byl plný balíčků, z nichž každý obsahoval nějaké velmi nepříjemné překvapení.

Gambit se zatvářil jako kocour nad smetanou. „Tak na tohle 'sem se těšil od chvíle, co 'sme potkali před klenotnictvím toho trsajícího kašpara.“

„Než jsem ho od něj stačila odtáhnout, odpálil mu nos,“ poznamenala suše Rogue. Její přítelkyně ji ujistily, že proti faux pas, které předvedl v nákupním středisku Robert, to nic není. Iceman totiž bral zatažení do toho koncentrovaného chaosu jako útok proti vlastní osobě, viditelně trpěl, a když při nekonečném čekání ve frontě u kasy začala z reproduktorů hrát koleda Půjdem spolu do Betléma, psychicky to nevydržel a začal zoufale řvát „Vy si běžte třeba do prdele, ale já už chci vocaď!“ Náramně se divil, že se k němu ostatní přítomní X-Meni rázem odmítli znát.

„Hlavu vzhůru, Cykeu,“ poplácal Wolverine velitele po rameni. „Zas tak tragicky to neber, dyk vono je jedno, jestli rozmlátíme sosáky nějakejm hydráckejm poskokům, nebo těmhle žalobám na přírodu.“ V průběhu věty stačil plavně strhnout Cyclopse z dráhy letící balíčkové bomby, amputovat vůdčímu sobovi obě přední nohy a z jednoho zubatého elfa pomocníčka ovládajícího kung-fu na opravdu vražedném levelu udělat pět zahradních trpaslíků.

X-Meni začali potírat vánoční katastrofu dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, avšak zdálo se, jako by nepřátel neubývalo. Rozsekaní elfové i sobi se vždy zase dali zpět dohromady a pytel na saních zdál se být bezedným. Navíc Satanovo neustávající „HO HO HO!“, v němž bylo asi stejně laskavosti jako v Bastionově kondolenci babičce zašlápnutého mutanta, šlo za chvíli všem okolo na nervy, stejně jako jeho mírná obměna „TŘESTE SE, UBOZÍ SMRTELNÍCI!“

„Shadowcat!“ křikl Beast zkoušející divoké rodeo se sobem na drobnou dívku, proskakující jedním elfem za druhým,. „Co ukončí simulaci?“

„Otevření balíčku v chaloupce!“ ukázala Shadowcat na stovkami vánočních žároviček vyzdobený domek ve finském stylu, který se rýsoval na vrcholku blízkého (a nejvyššího) kopce. Musel se tam objevit až v průběhu boje, protože nikdo si ho dříve nepovšiml.

„Takže žádný, že musíme tomuhle hnusákovi vrazit do uší a do nosu prskavky a zapálit je, abysme se toho zbavili?“ zeptala se Jubilee, v danou chvíli balancující na kozlíku a zahrnující šéfničemu neustávající záplavou oslepivých záblesků, které se břichaté karikatuře v červeném kabátu vůbec nelíbily. Někteří mutanti se začali smát už při té představě, mnohé však veselí přešlo v momentě, kdy si uvědomili, že Kitty by byla schopná i tohohle. Jako by nestačilo, že inspirována nějakou šílenou počítačovou hrou naprogramovala obludu o velikosti třípatrového domu, kterou bylo nutno ubodat dezertní vidličkou.

Teď, když znali svůj primární cíl, začali se v sevřené bojové formaci probíjet ke stavení. Jako hlavice kopí, která ostrou špicí razí cestu a bočními břity dál rozevírá ránu, X-Meni prakticky proletěli houfem nepřátel a kryti zadním vojem bránícím vpadnout rozzuřeným hororovým bytostem chumlu hrdinů do zad, vtrhli do domku jako z vánoční pohlednice.

První rozrazil dveře Cyclops a sotva se stačil rozkoukat, se zaječením zase uskočil zpět, což mělo za následek, že polovina týmu, jež se tlačila za ním, o něj zakopla, a popadali na jednu hromadu.

„Dělejte si srandu z někoho jinýho!“ zařval Wolverine, protože jen tak tak ubrzdil běh, aby neskončil navrchu. „Co to mělo bejt, Cykeu?“

Odpověď sama se prodrala úzkým průchodem.

„Kitty, ty 'seš zvrácená!“

X-Meni se ocitli v obklíčení mezi Satanovými zlými elfy s jejich šéfem z jedné strany, od domku se na ně hnala dvojice třímetrových sněžných zombií.

„Konečně to začíná vypadat zajímavě,“ zachechtal se Gambit.

„Mluv za sebe, jo?“ opáčila otráveně Jubilee.

„My si je vezmeme na starost,“ řekla Jean a mrkla na Rachel. „Spolu.“

„Nemůžu se dočkat,“ uculila se Phoenix mladší.

Temnotu prozářila dvojice gigantických plamenných opeřenců. Obě zrzky se vznesly do vzduchu a dravčí pařáty ovládané pouhou myšlenkou hrábly po chlupatých vrávorajících monstrech, která, ačkoliv se rozpadala za pochodu, odněkud brala sílu a obratnost, s jakou si dokázala mezi X-Meny najít už slušnou řádku osobních nepřátel. Telekinetické drápy se sevřely kolem těl zombíků, zvedly je do vzduchu a zahodily kamsi daleko, předaleko, až za kopečky.

Na zemi zatím Beast, Colossus a Rogue využili odstranění překážky pro konečný průnik do domku, zatímco zbytek X-Menů se snažil udržet otravnou havěť neustávající s útoky v uctivé vzdálenosti.

Zastavili se na prahu dobře si vědomi faktu, že takhle jednoduché to bude jen sotva. Předmět fungující jako ukončující vypínač mise ještě nikdy nebyl bráněn pouhou dvojicí strážných, bez ohledu na to, jak moc byli dotyční velcí a hnusní. A kdyby nic jiného... znali Shadowcat a její zákeřnost.

Interiér přitom vypadal zcela neškodně – jeden jediný pokoj bez předsíně mile osvětlený žárovičkami vánočního stromku choulící se v koutě u okna, prostý, čistě vydrhnutý dřevěný nábytek a několik roztomilých ozdob tvořilo idylku podbarvenou slabou vůní perníčků. A na stolku, přímo proti dveřím, trůnil malý balíček, jehož velikost mohla skrývat autíčko z umělé hmoty, medvídka střední velikosti nebo časovanou bombu. Halil ho zlatý papír a stuha třpytící se v odrazu svíček na stromku.

„Není to krásné, přátelé?“ usmál se na své druhy Beast.

Colossus přisvědčil, ale Rogue zavrtěla hlavou. „Ani ne. Z tý načančanosti smrdí podraz.“

„Podraz nebo njet, musíme to ukončit,“ namítl Rus. Zvuky zvenčí napovídaly, že bitva neztrácí na obrátkách, spíše naopak. A na celodenní oťukávání s elfíky je přece jen čekalo ještě trochu moc práce s konečnými přípravami vlastních Vánoc.

S obětavostí sobě vlastní pak udělal krok dovnitř, dříve, než ho někdo stačil zarazit... a zmizel pod podlahou, jež se mu otevřela pod nohama.

Beast se vymrštil a zachytil se jednoho ze stropních trámů. Zhoupl se na něm jako na visuté hrazdě směrem ke stolku, ale z trámu vystřelila ocelová chapadla a chňapla po něm. Mutant musel velice rychle přehodnotit své plány. Ne dost rychle. Jedna z těch věcí se mu namotala na nohu a prohodila ho oknem. Poskytl však tak Rogue dost času, aby se vrhla po balíčku, několika přesnými údery pěstí si vyčistila cestu od otravností, jako je škrtící vánoční stromeček, a strhla stuhu.

„Mám to!“ vykřikla vítězně, když se z krabičky sesunul i třpytivý papír.

Na první pohled to vypadalo jako vítězství; všichni nepřátelé se rázem rozplynuli jako dým. Správně by postupně mělo ztratit své rysy i okolí, ale zimní krajina přetrvávala.

„Co se děje?“ zeptal se Cyclops a vešel do domku, aby pomohl Colossusovi vyškrábat se ze sklepa. Všichni ostatní se nahrnuli kolem, přesněji řečeno se pokusili, protože domek byl pro čtrnáct mutantů velikostně poněkud nevyhovující. Takže jejich větší část teď zvědavě nakukovala okny a vyčkávala, co se bude dít, zatímco přinejmenším jedním okem hlídala okolí, zda se neobjeví nějaký problém.

„Nevím,“ řekla Rogue. „Je to rozbalené, tak...“ zaváhala.

„Zkus to otevřít,“ navrhl někdo.

Poslechla navzdory instinktu, který jí napovídal, že by měla být opatrnější. Odklopila víko.

Z krabičky vystřelila vlákna snad utkaná ze samotné tmy a zmocnila se mutantů tak rychle, že většina z nich ani nestačila vykřiknout. Temnota zahltila všechny jejich smysly a na pár vteřin je zanechala v lepkavé černi, kdy nejen že nic neviděli a neslyšeli, ale ani necítili kolem sebe. Jako by pluli v černém sirupu. Pak z výšky několika stop dopadli do hlubokého sněhu.

„Tohle bylo v plánu?“ zeptal se dotčeně velitel týmu a plný zmatku se rozhlížel kolem. „Shadowcat, co to má znamenat? Tvrdila jsi, že simulace má skončit, tak co zase znamená tohle?“

Kitty se na něj sladce usmála. „Scotte, neptej se, nediv se a hlavně nekaž moment,“ poprosila ho.

Scott se okamžitě naježil. Neměl u svých podřízených rád takovéhle tajnosti, protože zpravidla nekončily ničím menším než malérem, a stejně tak mu vadilo používání simulátoru v Danger Room jako hračky. Právě teď byl na nejlepší cestě na Shadowcat uhodit, aby okamžitě prozradila, o co jí jde, nebo program ihned ukončila, ale tušil, že by se to nemuselo setkat s žádoucím účinkem. A poslední, co potřeboval, bylo poštvat si proti sobě celý tým ještě před postavením stromečku. Podruhé to sám dělat nechtěl.

Velitelova mrmlání si stejně nikdo nevšímal. X-Meni se zvedali z nadýchané závěje a s úžasem hleděli na malé městečko, jehož první domky stály jen pár metrů od místa, kde se ocitli. Zvláštní na něm bylo, že vypadalo i působilo jako vytržené z časů dávno minulých; starobylá kamenná a dřevěná stavení obkružovala náměstíčko, v jehož středu stál smrk posetý mihotavými světélky stovek živých svíček. Z komínů stoupal kouř a vonělo cukroví.

Vzduch byl tak mrazivý, že téměř slyšeli jeho tiché zvonění, a v plicích pálil. Nad lesem patrným jen jako zubatý obrys proti horizontu tančila tyrkysovými a brčálovými plameny aurora borealis.

Remy se na ni zadíval s podivným zasněným výrazem. „Il est magnifique,“ řekl potichu. „Jednou bych chtěl vidět skutečnou.“

„Tys ji nikdy neviděl naživo?“ podivila se Rogue. „Já myslela, že když's byl na...“

„Ne. Špatná doba. Ale dokázal bych ti namalovat půlnoční slunce, který nikdy nezapadá. A řeknu ti, že takový umírání za dlouhýho dne stojí pěkně za houby.“ Scott svého podřízeného v duchu obvinil z velmi nemístného šibeničního humoru.

Simulace z nějakého důvodu oblékla své účastníky do kožešinových kabátů, které, ač byly jen shluky částic tvrdého světla, skutečně hřály. A vzhledem k předpokládáné okolní teplotě si na ně nikdo nestěžoval.

Logan zastříhal ušima. „Někdo tu zpívá,“ podivil se.

„Možná v kostele,“ ukázal Kurt na štíhlou věž tyčící se v čele náměstí. „Vždyť víš, vánoční mše...“

A Rachel navrhla: „Pojďte se podívat k tomu stromu. Vypadá překrásně.“

„Opatrně,“ varoval je Cyclops. „Jsou tam lidé, mohou to být naši oponenti generovaní simulací. Stejně je zázrak, že na nás ještě nikdo nepodnikl útok.“ Kitty požádala Colossuse, aby ho nakopl, a když Kapitán Matička Rus odmítl, udělala to sama.

„Nejspíš za to, že jsi tak nevýslovně přízemní, můj příteli,“ vysvětlil mu ochotně Warren, když si Scott mnul postiženou holeň s ublíženým dotazem, čím že si to zasloužil.

„Kdybych nebyl tak přízemní, už bych byl mrtvý,“ odpověděl mu velitel škrobeně.

„Tak to zkus alespoň na jediný den v roce vypnout,“ požádala ho Jean. „Nikdo se netváří, že by nám chtěl ublížit. Uvolni se. Klid. A teď pojď.“

Hlubokým sněhem si začali prošlapávat cestu k městečku, přičemž Colossuse naprosto nestoudně vystrčili dopředu, aby sloužil jako živý pluh. A protože Rusa ani ve snu nenapadlo, aby se kvůli tomu bouřil, obětavě dupal v čele, dokud nedosáhli ulic, jež byly v nedávné době sice zřejmě vymeteny, ale husté sněžení na ně opět naneslo tlustou bílou pokrývku.

Mutanti v hloučku procházeli mezi domy s výrazy dětí znenadání se ocitnuvších vprostřed pohádkového příběhu. Sníh jim tiše křupal pod botama a do vlasů se jim pomalu snášely nadýchané vločky z cárů mraků plujících oblohou, mezi nimiž jiskřily hvězdy, jen si na ně sáhnout.

Z luceren na průčelích domů i zavěšených na sloupech se rozlévalo po sněhu zlatavé světlo plamenů živených olejem a pomáhalo tak vytvářet přátelskou atmosféru. Lidé, které potkávali, zachumlaní v plédech a šálách před lezavým mrazem, se na X-Meny přátelsky usmívali, zdravili je a přáli jim krásné svátky a oni, dokonale vyvedení z míry, jim odpovídali se stejnou vřelostí a upřímností. Dokonce i Cyclops přestal nadskakovat při každém jen trochu nenadálém zvuku a nechal se konečně přesvědčit, že nikdo okolo nepředstavuje sebemenší hrozbu... rozhodně ne větší než Kurt, který ho v nestřeženém okamžiku trefil sněhovou koulí, pacholek!

To byl ovšem také jediný útok, který se na kohokoliv z nich snesl, než došli na náměstí se stromem. Ten vypadal zblízka ještě fantastičtěji, tím spíše, že nebyl, jak bývá zvykem u podobných vánočních dekorací, pouze přivezený z lesa a ukotvený do díry v zemi, ale skutečně uprostřed městečka rostl už celá desetiletí. Nespočetné množství svíček blikalo a šířilo kolem sebe vůni vosku a pokud se mutanti přiblížili více, cítili i příjemné teplo drobných plamínků.

Pod pichlavou krinolínou nejspodnějších větví smrku stál nádherný betlém s dřevěnými figurami v téměř životní velikosti a zpodobněnými tak věrně, že Jubilee až po té, co si ovečku pohladila, zjistila, že není opravdová.

Až po chvíli X-Meni postřehli, že po obvodu náměstí stojí celá řada malých budek stlučených z prken, z nichž se vyklubaly stánky s ledasjakým zbožím, od kalíšků svařeného vína přes cukroví až po hračky a podobné věci. Kurt u jednoho koupil Rachel malovaného dřevěného ptáčka, Rogue se zničehonic ocitl v dlaních kornout horkých kaštanů. Když vrhla po svém partnerovi napůl podezíravý, napůl vyčítavý pohled, ten kývl k pultu, na kterém se třpytilo něco, co vypadalo jako a nejspíše i bylo zlaté zrnko. A Logan spolu s Ororo odvlekli Scotta na svařák, aby do sebe taky nalil trochu té vánoční nálady.

Když se nabažili chutí, vůní i prohlídky maličkého trhu a utnuli svou účast v koulovačce, do nichž se někteří X-Meni nechali naverbovat místními dětmi, přece jen se nakonec odšourali k nedovřeným kostelním vratům, jež jakoby je přímo vyzývala ke vstupu. Dokonce ani nezavrzala, jak se do nich Petr opřel, aby mohli vejít, a nerušili sbor na kúru, zpívající za doprovodu varhan, fléten a houslí vánoční písně.

Zadní lavice byly ještě celkem volné a ostatní návštěvníci příbytku Páně se ochotně trochu smáčkli, aby nenadálým hostům udělali místo. Ti je s tichým poděkováním přijali a napáskovali se na sedačky.

Bylo to skoro neuvěřitelné, ale mutanti bez rozdílu vyznání a míry sentimentality vydrželi v naprosté tichosti nejen do závěru koncertu, ale i přes následující bohoslužbu. A proč také ne, když slova kněze nebyla určena jen věřícím křesťanům, ale všem lidem, co jich na světě je, poselství o lásce a vzájemném porozumnění, o úctě jednoho k druhého (neohrožený vůdce týmu v tu chvíli vrhl velmi významné pohledy na vybrané jedince), o statečnosti postavit se s rovnou páteří nesnázím života a ze všech střetů vyjít s natolik čistým štítem, jak je to jen možné.

Po závěrečném „Amen“ a úsměvu, jenž jim kněz přes hlavy ostatních lidí věnoval, X-Meni ještě nějakou dobu jen seděli každý ztracen ve svých vlastních myšlenkách. Teprve za hodnou chvíli, kdy již byli v setmělém kostele zcela sami, vstali, a zamířili ke dveřím.

S tichým syčením hydrauliky a generátorů hologramů ve stěnách sálu se obraz kolem nich rozplynul. Mutanti museli přivřít oči před zářivými světly sálu. Strávili tolik času v simulované polární noci a přítmí chrámu, až dočista zapomněli, že v reálném světě je teprve časné odpoledne. Vlastně většina z nich tak trochu zapomněla na reálný svět vůbec. Zůstali stát a nechávali doznívat úžasný hřejivý pocit, který v nich zanechala simulace. Pak se bez jediného slova rozešli umýt a převléknout, aby se mohli vrhnout do závěrečné fáze příprav na svátek narození Krista... poté, co vyluxují lednici, jestli v ní náhodou něco nezůstalo.

Ve společenské místnosti se už ke stropu hrdě vypínal smrček, zatím beze všeho, co průměrný jehličnatý strom činilo stromkem vánočním. X-Meni měli ve zbyku strojit ho až těsně před Štědrým večerem, protože se obávali, že kdyby stál již od začátku měsíce, jak velela mnoha z nich tradice, nemusela by se dřevina dožít svého velkého dne. Nicméně tento Scott prozíravě přivezl s několikadenním předstihem, aby se tak vyhnul opakování loňského debaklu, kdy poslal část týmu shánět stromek až na poslední chvíli. Tehdy se Logan a Remy nekompromisně chopili velení skupiny, jehličnan uřízli v lese a takto ušetřené finance proměnili v alkohol s odůvodněním, že nejhorší je prochladnutí zevnitř. Nejvíce ho žralo, že mezi účastníky se nenašel jediný, kdo by jim jejich zločinné počínání zatrhl. Co zatrhl, kdyby aspoň někdo protestoval!

A jako by toho nebylo málo, předevčírem ho málem postihla koronární příhoda, neboť když vešel do garáže, kam byl strom prozatímně umístěn, spatřil, kterak si na jeho větve Gambit s nenucenou samozřejmostí věší hadry od ředidla. Názorné ukázce faktu, že navzdory části společných genů ten druhý opravdu není imunní vůči Cyclopsovým paprskům, zabránila Storm hledající Logana. Ta Cajuna sjela osobně, zprvu slovně a posléz za drzou poznámku i krupobitím.

Teď bylo nutno v tom nejzapadlejším koutě kumbálu, kde bydlí ti největší a nejchlupatější pavouci (což automaticky vylučovalo devět desetin týmu pod různými záminkami z akce) vypátrat stojan a ozdoby a vynést je na světlo boží, a pokud možno esteticky je aplikovat na výše zmíněného zástupce rodu Picea pungeons, který svému jménu nezůstával nic dlužen a píchal jako vzteklý.

Logan zavěsil na větev kouličku a natáhl ruku, aby vzal řetěz, který si před okamžikem položil na křeslo. Nahmatal však pouze drobečky z Icemanových sušenek. Otočil se, aby zjistil, kam ta blýskavá zlatá věc mohla zmizet... a zahlédl už jen koneček střapaté dekorace ztrácející se za komodou.

„Lockheede!“ zařval výhružně.

„Kwee... ehhhíííííí?“ ozvalo se tázavě a dráček vystrčil tlamu plnou cukroví z mísy na druhém konci pokoje.

„Ty 'seš tam?“ vyvalil mutant oči, zkontroloval, že rezavý kocour Mystiq si stále ještě hoví Xavierovi na klíně, a vrhl se ke komodě. „Co sakra šlohlo ten řetěz?“ hmátl po ozdobě těsně předtím, než ji neznámý zloděj nadobro zatáhl pod nábytek. „Polez ven, mrcho!“

Po krátkém zápasu se mu podařilo řetěz vytáhnout. Jako závaží mu na konci visela a zuřivě se bránila školní fretka Mildred, aliaz Ťutííííí, aliaz Strašlivé Zlo (Záleželo na tom, který z obyvatelů Institutu o ní zrovna mluvil a komu naposledy ukradla a ztratila klíčky od auta. Pokud touto cestou zmizely klíčky od motorky, majitel doličného předmětu se o fretce nevyjadřoval před mladšími osmnácti let.).

„Ty bestie!“

Logan zvedl řetěz, ale šelmička zarytě odmítala nechat si odebrat takovou krásnou hračku. Ačkoliv visela ve vzduchu, držela se dál a skrz pevně stisknuté tesáky syčela.

„Pust se!“ šťouchl ji mutant do bříška. Fretka kupodivu poslechla a spadla na zem, kde Wolverineovi okamžitě napadla palec u nohy. Otrávilo ji, že teniska nejde prokousnout, načež spustila válečný tanec, jímž X-Mana vyzývala k bojové hře.

„Zmizni,“ ohnal se po ní Logan, který neměl na blbnutí se zvířátkem právě náladu. Mildred mu chňapla po ruce, pak s kvokáním odhopkala, vydrápala se na kanape, Scottovi aranžujícímu výzdobu konferenčního stolku (v překladu na něm pouze hromadil věci, co tam Jean chtěla mít připravené, aby je mohla později přeskládat do oku lahodícího tvaru, až skončí s výzdobou jídelny), vytrhla mu z ruky sváteční ubrousek a bleskurychle ho zatáhla pod křeslo. Ořechy po ní vrhané nevzala na vědomí, zato je vzala na vědomí procházející Rachel a okamžitě se rozječela, že je tam čerstvě uklizeno.

„Kdo 'ste to hovado hromadnýho ničení zas nechal puštěný?“ houkl Wolverine vztekle do vedlejší místnosti.

„Já,“ přihlásila se ke zločinu Jubilee. „Dyť je pořád jen zavřená, tak ať se taky trochu proběhne, když 'sou ty Vánoce...“

Vánoce nevánoce, fretka měla vycházky prakticky každý den, zpravidla nelegálně, a to díky nedoléhajícím dvířkům klece, poškozeným při jednom z četných útoků na školu. Ještě se nenašel nikdo, kdo by je pořádně spravil, a žádné nouzové opatření před lstivostí a nasazením šelmičky neobstálo, takže patřilo k pravidelným večerním kratochvílím plížit se ztichlým Institutem s chrastící krabičkou fretích pokroutek a doufat, že casnost přemůže přirozenou potřebu slídit po celém zámku a škodit, kde se namane, a bude možné Mildred zase odlovit.

„Když už sis ji sem nasadila, poď se jí věnovat, nebo ji zavři, protože dokud se tu bude motat, nedoděláme to,“ vyslovil Gambit neotřesitelnou pravdu. Pracovat v prostředí, kde se pohybuje něco tak malého, vlezlého a aktivního znamená pozastavit všechny činnosti, kde by mohlo zvíře přijít k úhoně, neustále se dívat pod nohy i pod zadek a uklidit z dosahu vše, co by mohlo být shozeno či uloupeno.

„Jau! Hej! Ty mrcho, kam mě to vlečeš? Pusť, sakra!“ vyjekl mutant, který si lehl vedle křesla a strčil pod něj ruku, aby fretce odebral ubrousek. Zjevně se musel předtím dotknout něčeho zcela neodolatelného a jedlého, protože Mildred se mu zakousla do prstu a snažila se ho za něj odnést.

„Rogue? Možná bys měla začít žárlit.“

„Jen trhej, Mildred,“ podpořila šelmičku Rogue, za což se jí dostalo Cajunova ujištění, že její vánoční dárek spláchne do záchodu.

„Mám ji!“ zaradovala se Jubilee. Natáhla se ke křeslu z druhé strany a podařilo se jí odlapit fretku za ocásek. Začala ji tahat ven, když vtom zavytí z opačné strany napovědělo, v čem Mildrediny zuby stále vězí, a ona že nejnovější kořist nepustí.

„No tak, nech ho, fuj to je -“

„Já ti dám takový fuj!“ vztekal se zahryznutý X-Man.

„Pojď, pust se, dostaneš bonbón,“ lákala škůdkyni Jubs.

Na poslední slovo fretka zaručeně slyšela. Povolila stisk, vykroutila se dívce z držení, vyběhla a s dychtivě zdviženým čumáčkem se jí opřela předními tlapkami o nohu.

„Ty 'si tak roztomilá. A ty hnusáci hnusný tě nemaj rádi, viď,“ zvedla Jubilee mazlíčka do náruče a šla ho nakrmit.

„Proč asi, co?“ ušklíbl se Logan, zatímco Remy se konečně vyndal zpod křesla, cucal si krvácející prst a nesrozumitelně mumlal něco o kopání do freténů.

„Máš pěkný vysoký C, kámo,“ otočil se na něj pobaveně parťák.

„Ah oui? Já tě ho naučim taky, Henri, pučíš mi na minutku ty kleště?“

„Pánové, prosím... jsou Vánoce,“ řekl káravě profesor Xavier, hovící si u své osobní mísy s cukrovím vedle knihovny, kde už nehrozilo vážnější nebezpečí. „A měli byste to konečně dodělat, strojíte ten stromek už skoro tři hodiny.“

„Taky dbáme na každej detail, Chucku,“ zašklebil se Logan. Profesor ho zavraždil klasickým „neříkej-mi-Chucku!“ pohledem a na odvetu se labužnicky zakousl do rumové kuličky. Dobře věděl, že X-Meni suší hubu, protože jediné pamlsky, které děvčata ještě milostivě vydala v plen, si zabral Kittyin chamtivý mazlíček, a nikomu se ho nechtělo moc dráždit. Takže Wolverine se jen otočil, aniž by hnul brvou, a začal přicvakávat na větvičky elektrické svíčky. Poslední připnul kolemjdoucímu Angelovi na kalhoty. Mutant si ničeho nevšiml, ale když udělal tři kroky, stromeček strhl. Xavier složil tvář do dlaní a hlasitě zasténal, zatímco pochechtávající se mutanti pomáhali zmatenému a vylekanému Warrenovi vymotat se z řetězu a stavěli stromek zpátky.

„Dospějete vy někdy vůbec?“ povzdechl si Scott, sdílející podobný názor s Xavierem.

„Ne. Proč?“

Navzdory všeobecné snaze mohli zanedlouho svou práci skutečně prohlásit na hotovou. Spokojeně si prohlíželi pomačkaný smrček s polámanými koncovými větvičkami, hvězdou na špici umístěnou nakřivo, dekoracemi seskupenými nahodile jak se komu zrovna chtělo a kam dosáhl, aniž by bral v úvahu skutečnost, že tři stříbrné koule na třiceti čtverečních centimetrech asi nebude to pravé ořechové... Navzdory tomu všemu pro X-Meny měl neopakovatelné kouzlo svátků... a navíc ho vytvořili oni a byli by sami proti sobě, kdyby připustili, že to není to nejklasičtější a nejdokonalejší umělecké dílo.

„Asi nemám chtít vědět, proč to tady vypadá jako po bitvě, že ne.“ To Storm nahlédla do společenské místnosti, aby zjistila, zda je tam už natolik bezpečno, aby mohla její polovina týmu převzít iniciativu a dát pokoji ten správný hojivý dotek ženské ruky.

„Protože to do bitvy nemělo moc daleko,“ řekl znatelně znechuceně profesor.

„Od vás to skoro zní, jako by to byla špatná věc, Herr Professor,“ zahihňal se Nightcrawler visící na otevřeném okně, kterým právě proklouzl do místnosti a přinesl s sebou zimu a sněhové vločky. Za svůj výrok si vysloužil dost nehezký postranní pohled x-menského mentora.

„V každém případě, pokud už jste tu hotovi...“ řekla Ororo. „Večeře bude asi za tři hodiny. A do té doby bych dala přednost tomu, kdyby se tu nepotuloval žádný mužský. Zkuste se zabavit nějak nedestruktivně, ano?“ Odpovědí jí byl smích.

Xavier zmizel do své pracovny, jak míval ve zvyku, když nechtěl vědět o ničem, co se bude dít kolem. Úderné komando X-Women pečlivě zapečetilo nazdobenou jídelnu, spíž, která praskala ve švech lahůdkami všech možných druhů, a teď se zavřelo ve společenské místnosti s vysavačem, což někteří muži označili za vrcholně úchylné.

Čím hodlali zabít předeslané tři hodiny jeho podřízení, s tím se velitel týmu rozhodl příliš nezabývat. Utěšovat se faktem, že je to příliš krátká doba na to, aby stačili napáchat něco strašlivého, se nenamáhal. Znal své filištýnské příliš dobře. Někteří se dokázali dostat do průšvihu kosmických rozměrů už během tří vteřin.

Při svém bloumání po škole minul otevřené dveře kuchyně. Bezmyšlenkovitě nakoukl dovnitř. U stolu seděl Colossus a balil ještě nějaký relikt. Culil se blaženým úsměvem profesionálního imbecila. Aby odhalil důvod, stačilo začichat. Opotil se mu vizor.

Na plotně odpočíval desetilitrový kastrol plný nachové bublající tekutiny, z níž se spolu s párou linula hutná opojná vůně hřebíčku, rumu, vodky, červeného vína a pomerančů. Byl to proslulý punč „Vánoční hvězda“, zvaný též „Santova pomsta“, každoročně s nestoudným nadšením vařený podle supertajného receptu vypracovaného tvůrčím duem Wolverine & Gambit. Tito dva ožbrundové byli současně jediní, kdo dokázal vypít najednou víc jak jeden hrneček, aniž by jejich dalším činem byly mdloby, zvracení o závod, striptýz na stole nebo přinejmenším otrava alkoholem. Mladší studenti měli povoleno tenhle sajrajt pít až tehdy, co jejich játra dosáhla tvrdosti 7 Mohsovy stupnice (to jest, kdy by si to mohla zkusit rozdat na férovku s pazourkem), z čehož vyplývá, že každé Vánoce ho zůstalo tolik, aby tím zbytkem mohli jeho autoři dokonale vyčistit motory svých harleyů.

Lockheed kroužil u stropu místnosti, plachtil na alkoholových parách a skřehotal do melodie nějaké koledy, kterou si Cajun při vaření pohvizdoval, aniž by si vzpomněl, že ještě ráno chtěl přítomného mutanta krvavě zadávit a tělo ukrýt v nejbližším prasečáku.

Důvodem a příčinou oné zavilé nenávisti nebylo nic menšího než Kittyiny skořicové bochánky. Oba nenažranci je k smrti milovali a pokládali za hříšnou svatokrádež cpát tuto božskou manu do tlamy toho druhého. Dnes kolem jedenácté dopolední svedli lítý boj o poslední kousek, který vyhrál Gambit podle a zbaběle tak, že Lockheeda připlácl polštářem, a než se dráček stačil vyhrabat, X-Man trofej spořádal. Od té doby trnul, kdy a jakou pomstu na něm fialová obludka vykoná. Lockheed si říkal, že by mu nakonec nemusel ani udělat nic, dostatečnou satisfakcí byla samotná nervozita, s jakou se po něm Gambit každou chvíli ohlížel.

Mutanty už to ani moc nelákalo do závějí, částečně díky faktu, že stačili promočit všechno zimní oblečení, sušené teď hromadně v prádelně, a pokud by to zkusili s uniformami, Cyclops by je stáhl z kůže. Stejně tak se jim nechtělo být samotným ve svých pokojích, a tak většina našla útočiště v knihovně.

Kurt se povaloval na břiše na pohovce, před sebou časopis s rozluštěnou křížovkou, švihal ocasem a fixkou si ťukal o zuby. Zrak přitom upíral na Icemana. Mladíka předešlé uklízení cestiček zjevně zmohlo natolik, že usnul na svém komiksu.

„Proč na něj tak vejráš? Přemejšlíš, jestli se ti vejde do kolonky „Pako“ na šest písmen?“ zeptal se Logan, který právě vešel, aby jim sdělil, že čarodějnice sice vyklidily pole, aby se oblékly k večeři (velitelský čas plus jedna hodina), ale taky tam zakázaly vstup.

„To zrovna ne...“ zavrtěl Kurt hlavou. „Pověz mi, mein Freund... jak tvrdě může spát?“

Druhý mutant se ohlédl na spokojeně oddechujícího Roberta a pokrčil rameny. „Zjistíme.“

Došel k nejmladšímu přítomnému a těsně u ucha mu vysunul drápy.

*SNIKT!*

A nic. Mutant se akorát zavrtěl a zamlaskal.

„Dost,“ řekl Logan. Tvář jeho přítele se rozšířila do škodolibého úšklebku.

„Vý-bor-ně,“ zachechtal se pak ďábelsky a Icemanovi nakreslil fixou knírek, za jaký by se nemusel stydět ani Dalí Salvator. A když ani to jeho namrzlého parťáka neprobralo, zmaloval mu v návalu tvořivého nadšení, že by ho, jak praví známé rčení, vlastní matka nepoznala.

„No to snad nemyslíš vážně,“ vyděsil se Warren (ovšem nikoliv natolik, aby Nightcrawlerovi jeho zábavu zatrhl a Bobbyho vzbudil). „To nepůjde umýt.“

„Ale co by to nešlo...“ mávl rukou Logan. „Ono mu taky pořádný vydrhnutí jednou za čas neuškodí.“

„Hleďme, hleďme, když jsem si dnes chystal oblek na sváteční večeři, netušil jsem, jak nesmírně se mi bude hodit, když nás postihla taková čest a zavítal k nám náčelník maorského kmene Umba-Umba,“ usmál se Hank.

„Hlavně mu o tom nikdo neříkejte,“ pochechtával se Nightcrawler. „Oholenej už je, takže do zrcadla by se dívat nemusel, a když budem mít jen trochu štěstí, půjde takhle na večeři.“

„Xavier tě roztrhne jak hada,“ konstatoval Angel.

Zmalovaného Icemana vzbudili asi po půl hodině, že by se už taky měli jít pomalu vykopávat. Se zíváním se zvedl a spolu se svými druhy opustil místnost. Beast se ještě pohledem přesvědčil, že tam nezůstal větší nepořádek, než je zvykem, pozhasínal a zamkl.

Rozhostil se podivný zdánlivý klid velkého domu, který se sám jeví jako spící, ale za bezpočtem zavřených dveří bují horečná činnost. Dokonce i ti největší odpůrci společenského oděvu dnes učinili ústupek vybraným mravům v uctění svátku, který pro ně neměl až tak zdaleka význam náboženský (většinová položka), jako spíše byl dnem odpočinku, smíření a vzájemné náklonosti (a i to dělalo některým problém dodržet). Měsíční světlo tiše stříbřilo sníh rozložený v jiskřivých peřinách po pozemku. Stromy v parku stály jako sněhuláci zachumlaní ve sněhové pokrývce. Všechny cesty a cestičky k Institutu jen zářily, tak pečlivě byly umeteny zásluhou Xavierových studentů. A této dokonalosti u tvorů, pro něž koště představovalo pouze zástupný nástroj za hokejku, zbraň či údržbářskou techniku curlingové dráhy zbudované tradičně na jezeře, a lopata na sníh věc, s níž se nejlépe sjíždí kopeček za příjezdovou cestou, bylo dosaženo způsobem velmi jednoduchým, vynalézavým a zcela žensky (jak jinak) zákeřným. Pozemky školy byly rozparcelovány na úseky přidělené jednotlivým X-Menům a následovalo vyhlášení soutěže o nejlépe ošetřený díl, přičemž první místa byla honorována cukrovím. A muži, jejichž žravost své buňky nějakou důstojností nezatěžovala, pro vidinu kusu žvance smejčili jako fretky. Vítězem se stal k úžasu všech (i sebe sama) Bobby, a jak by taky ne, když ve hře byly jeho zbožňované vanilkové rohlíčky. (Na tomto případu můžeme vidět, že co se cukroví týče, měli X-Meni chutě velmi individuální a zpravidla každý upřednostňoval jiný druh. Jen vzácně došlo ke konfliktu zájmů, o to zajímavější pak však představovaly divadlo, viz případ Lockheed, který se ale zase z tohoto důvodu rval s kdekým.)

Z přízemí se ozval jasný hlas zvonečku zvoucího k večernímu jídlu. Patro ožilo. Mutanti opouštěli pokoje, houfovali se a pomalu se chystali k přeskupení pod schody, kde je čekal profesor, Scott, Jean a Ororo.

„To to trvalo. Mám hlad, že bych sežral celýho vola,“ stěžoval si Bobby.

„A nebyl by to kanibalismus?“ otočil se k němu Gambit.

„Hahaha, blbečku... hele, čemu se tak tlemíš? Nelíbí se ti moje kravata, nebo co jako máš za problém?“ rozčílil se mutant, protože druhý muž na něj vytřeštil oči, svezl se na podlahu, opřel se o stěnu a začal se řehtat na celou chodbu. Odpovědi se pochopitelně nedočkal, alespoň ne přímo od Remyho.

„Jasně, ta kravata je příšerná, tak rychle vypadni, než tady Cajunovi způsobíš mrtvici,“ zavrčel Logan a pokusil se nacpat parťákovi jeho vlastní vázanku do úst, aby zmlkl.

„Di do háje,“ zasípal Remy a odkopl ho, zatímco Iceman se k nim otočil zády a se vzteklým mrmláním „Ze mě si žádná kanálová krysa dělat srandu nebude!“ odcházel.

„V pohodě?“ zeptal se Kurt. „Verzeich, zapomněli jsme ti to říct. Koukám, že to byla chyba.“

„To jo, málem 'ste mě zabili,“ odpověděl Gambit a pokoušel se nabrat dech. Přijal nabízenou pomocnou ruku a vstal.

„Tak teď ale pohněte, já chci bejt u toho, až mu to někdo řekne,“ řekl Logan.

Nenechali se dvakrát pobízet. Z toho samého důvodu už Warren s Hankem byli daleko vepředu. Colossus zmizel dávno před signálem, aby mohl doprovodit Kitty, a teď se objevil na opačném konci chodby vedoucí do sousedního křídla celý rudý, zatímco dívka po jeho boku se tvářila jako nevinnost sama a tiše se chichotala.

„Ty, Petře...“ zaváhal Kurt.

„Da?“

Obrovitý Rus sebou k úžasu svých kolegů trhl, jako by ho někdo přistihl u bůhvíjaké pobuřující činnosti.

„Ty máš na tváři rtěnku?“ zeptal se se zájmem ďáblík.

Zdálo se to téměř nemožné, ale Petr zrudl ještě o odstín temněji, něco zamumlal a začal si drbat obličej.

„Ukaž mi to,“ rozesmála se Kitty a vzala na něj navlhčený ubrousek. Trojice je minula s pobavenými škleby.

„Množíme se neúspěšně, ale s nasazením, hein?“ neodpustil si přece jen Remy. Kitty se ještě stačila otočit a praštit ho do ramene, čímž mu dala za pravdu.

„Zatím neúspěšně, zatím,“ řekl Wolverine. „Až se to jednou povede, Summerse klepne pepka.“

Protože Logan už měl svoji dámu dole, milostivě počkal, až si oba jeho společníci vyzvednou partnerky.

„Myslim, že tohle je dokonale výstižná definice toho, co Jubs popisuje jako 'zhulený sluníčko',“ uchechtl se drápatý mutant tiše, když se Rachel plavně vynořila z pokoje, okouzlující ve zlaté a rudé večerní róbě, a Kurt se rozzářil jako dvěstěwattová žárovka. Dívka ho obdařila podobně oslňujícím úsměvem a zavěsila se do něj.

„Super. Chéri, bude ti trvat už jen jedno století, než se vykopeš, nebo dvě?“

„Nikdy's neslyšel o trpělivosti, co přináší růže, zlato?“

Rogue otevřela dveře těsně předtím, než na ně mutant stihl zabušit, a malebně se v nich zavlnila. Remy se zatvářil ještě o stupeň blběji než Kurt, pokud to bylo ještě vůbec možné.

„Nové šaty. Líbí se ti?“

Termín „šaty“ se vztahoval na rafinovaně prostříhaný a nařasený hadřík pošitý zelenými flitry a korálky. Na to, jaké schopnosti měla, si Rogue vybírala svůj šatník dosti zákeřně.

„No pááááááni,“ řekl jen Gambit.

„Budu to brát jako 'ano',“ řekla spokojeně. „Ale tobě to sluší, poslechni...“ pohladila ho po vlasech.

„Pozor, nešahat,“ zachechtal se Kurt. „Víš, kolik pomády kvůli tomuhle muselo zemřít?“

Cajunovi se totiž podařilo nějakým způsobem skutečně hladce učesat. Vypadal jako pitomec, ale zřejmě mu to nevadilo. Teď se vrhl po Kurtovi s úmyslem přivázat ho za ocas k zábradlí, když tu se ozvalo ze schodiště příšerné zaječení.

Podle dosahovaných výšek patřilo Jubilee a jako důvod se ukázal Iceman. Chtěl se totiž po vzoru svým starších a v lásce úspěšnějších kolegů vlichotit nějaké příslušnici něžného pohlaví do přízně a jako gentleman jí pochválil róbu (obláček růžových volánků) a nabídl, že ji odvede ke stolu. Při té příležitosti se mohl neúmyslně pochlubit se svým válečným malováním. A nejen jí, dívčin jekot přitáhl pozornost všech ostatních X-Menů.

Nightcrawler se mohl utěšovat faktem, že za výraz, jaký nasadil především profesor Xavier, mu každý myslitelný trest bohatě stojí. Tomu totiž zfialověla pleš v úporném boji, jestli se začít smát, nebo podřízené seřvat na šest dob namísto běžných tří. S rozhodováním mu značně pomohla Ororo, která naprosto neskrývala, že má z nebožáka Bobbyho skutečně královskou legraci. Tak se rozesmál taky. Jen Scott zůstal zírat s otevřenými ústy, načež trochu přiškrceně a s třesoucími se koutky zavelel: „Umýt! Hned! A rychle, ať nám nevystydne večeře.“

Provázen veselím prakticky všech přítomných Bobby odpálil třetí kosmickou. Zavytí hodné postřeleného šakala dalo za okamžik tušit, že dorazil k nejbližšímu zrcadlu.

„A vezmi to i s tou kravatou,“ volala za ním Jean, protože na té věci byly obrázky veselých párků v rohlíku a stříkance zářivých barev, které se hodily tak maximálně na diskotéku nebo přivolání módní policie.

Trvalo několik minut, než se Bobby objevil, na obličeji zarudlém usilovným drbáním kartáčkem ještě šedofialové stíny malůvek. „Já vás zabiju,“ chroptěl. „Já vás zabiju, ať už jste to byl kdokoliv. O mně budete nadávat, že se chovám jako malej nezodpovědnej harant.“

„Ale tak si to tak neber, příteli,“ poplácal ho po rameni Hank. „Když se přestaneš zlobit, necháme ti stehýnko z husy...“

Nejen husa se skvěla na překrásně upraveném dlouhém stole v jídelně, kde se jen velmi výjimečně sešli pospolu všichni obyvatelé Institutu pro nadanou mládež. Mezi svíčkami, blýskavými konfetami, jmelím, cesmínou a chvojím na naleštěných podnosech vonělo celé hejno drůbeže na několik způsobů, koláče v nejméně deseti podobách, pudinky a spoustu dalších pokrmů.

„Coooooo...“ Lockheedovi ukápla slina.

„Moje řeč,“ souhlasil Logan. „Teda holky, klobouk dolů, letos 'ste se fakt vytáhly.“

„Taky jsme se málem udřely,“ řekla Rogue. „Jestli něco z toho najdeme ještě pozejtří, nepřejte si nás.“ Výhružka však byla zbytečná. Bude zázrak, pokud nějaké zbytky přežijí alespoň do druhého dne.

X-Meni zaujali svá místa u stolu a ve zdvořilém mlčení vyslechli tradiční Xavierův proslov o tom, jak moc si váží toho, že se tu všichni takto shromáždili a vzdali si tak navzájem úctu a bla bla bla... jeho sen, který představuje bla bla bla... a musíme být vděčni za tuto vzácnou bla bla bla...

„Jubilee!“

„Co... co?“ škubla sebou dívka, která vypnula vnímání po prvních profesorových slovech a až teď přivedena zpět na zem si uvědomila, že ji ostatní se zájmem pozorují, protože řeč i poděkování skončilo a mutanti si začali sedat.

„Země volá Jubilee, čeká se na tebe, máme hlad.“

„Omlouvám se,“ zamumlala sotva slyšitelně a prakticky stejně rudá jako Petr před chvílí se sklopenýma očima usedla.

Rozhostila se všeobecná pohoda, kdy ticho v místnosti rušilo jen usilovné žvýkání a nezbytná lehká konverzace typu „Podej mi, prosím tě, sůl.“ „Kde je sůl?“ „Támhle na druhým konci stolu, jinak bych si ti o ní neříkal! Ne, to je pepř, ty troubo, chci sůl, sůl, rozumíš? Jestli nepoznáš rozdíl, já ti jedno po druhým nasypu do frňáku! A na druhej konec tu pálivou papriku, co ji teď bereš do ruky. Pane bože, zač mě trestáš?“.

Celkem záhy se přidali nejmladší studenti s poměrně novou, nicméně populární hrou „Kde je asi teď Santa“. Její princip spočíval v tom, že někdo vznesl tuto otázku a jiný X-Man mu posloužil přibližnou zeměpisnou informací, v jakém bodě své trasy se může bodrý tlusťoch s pytlem dárků nacházet. Výchozím bodem byl severní polární kruh a přes Evropu se měl pomalu sunout k Westchesteru.

„Kdepak je asi teď Santa Claus?“ zeptala se zasněným hlasem Jubilee s pohledem upřeným z okna toho večera již asi po jedenácté. Logan, kterému ta infantilnost šla ve skrytu duše nepopsatelně na nervy, jí odpověděl:

„Pokud 'sou moje poslední propočty správný a vemu-li v úvahu rychlost větru, nadmořskou vejšku a počet bílejch chlupů na zadku druhýho soba vlevo, mužou bejt toudle dobou někde nad New Orleans. A to vidim fakt bledě, protože jak je zčujou zloději, sáně sestřelej, soby sežerou ke sváteční večeři a dárky si rozdělej.“

V tuto chvíli předvedly obě zrzky naprosto dokonale synchronizovanou akci, kdy jedna ve vzduchu zastavila nabitý talíř letící na Wolverinea, zatímco druhá zmrazila Gambita nachystaného ke skoku tímtéž směrem, aby kolegu patřičně ztrestal za donebevolající urážku svých bližních.

„Jeannie, pust mě, slibuju, že mu neublížím... moc...“

„Jo, pust ho, v týhle pozici si nabije rypák o stůl.“

Xavier si povzdechl. „Toliko ke svátkům klidu a míru.“

„On si začal!“

„Já vím, že si začal. Logane, omluv se.“

„Až poprosí na kolenou!

No na mě nekoukejte, sprosťárny takovýhohle kalibru neznám ani já,“ pokrčil rameny, když se k němu po Gambitově odpovědi otočily tázavé pohledy zbylých X-Menů, jestli by jim to slovo nepřeložil.

Xavier podnikl značně riskantní krok a rychle rozohněnému muži sáhl po podvědomí, kde způsobem dávno nacvičeným na Loganovi v jeho prvních měsících u týmu uhasil ložisko agresivity hrozící vybuchnout. Odměnou mu byl nepředstavitelně ošklivý pohled a velmi nešetrné vymetení zpět do vlastní hlavy, ale také obnovený mír u stolu, protože Wolverine skutečně zamumlal něco ve smyslu „No tak teda sorry, cíťo“ a jeho oponent to milostivě přijal.

Bylo dlouho po desáté, když konečně i ti největší obžerové uznali, že dnes už do sebe nenarvou ani sousto. Mutanti se tedy zvedli s útěšným vědomím, že mytí nádobí počká na další den, a přesunuli se do společenské místnosti, aby si ještě chvíli užili vzájemné blízkosti a zabili ještě tak hodinku dvě obyčejným povídáním, na které si v akcí nabitých všedních dnech jen zřídkakdy našli chvilku.

Ororo a Jean pyšně otevřely dosud bezpečně zapečetěné dveře do velkého pokoje, aby se pochlubily, jak se jim to tam podařilo vyšperkovat. Okouzlení X-Meni zůstali stát na prahu v posvátném tichu, v němž o to více vyniklo Loganovo zoufalé zasténání:

„Podivejte, vony nám ho zničily... čarodějnice ho zničily...“

Kvil se vztahoval na stromeček, který nikoliv bez námahy jejich partnerky připodobnily zbytku pokoje, což v praxi znamenalo, že podstatně harmoničtěji přeskládaly ozdoby, a také se jim podařilo nebohý smrček zbavit následků pádu způsobeného neúmyslně Warrenem. Pro muže, již nad ním strávili tolik času, to ovšem byla neodpustitelná svatokrádež.

„Řekla bych, že příští Vánoce to všechno hodíme jen na vás, kdybych neměla dost přesnou představu, jak by to dopadlo,“ řekla Jean kysele uražené partičce zneuznaných dekoratérů. Ti na ni sborově zasyčeli.

Jejich frustrace však záhy vyprchala a hrdinové i ničemové bez rozdílu se rozložili kolem zapáleného krbu, z něhož sálalo božské teplo. Oheň uvnitř byl spolu se svíčkami v několika svícnech a vánočními žárovičkami na stromku jediný zdroj světla, protože lustry nechali schválně zhasnuté. Nikomu ostré umělé osvětlení nechybělo. Pokoj jako by se zmenšil a změnil se ve svět jen pro jich patnáct (sedmnáct s Lockheedem s bříškem jako horkovzdušný balón rozvaleným Kitty v klíně ublíženě sledovaným Colossusem a Mystiqem dřímajícím opět Xavierovi na dece – fretka Mildred právě zuřivě lomcovala mříží dvířek svého kotce, aby se již naučeným grifem dostala ven).

Tehdy se konečně i profesor dočkal své toužené sváteční pokory, nikdo se nepokusil vyvolávat žádné malicherné spory, nikdo se nepokusil servat s libovolným parťákem ani do něj nevhodným způsobem rýpat. Bylo to dílem proto, že část X-Menů začala díky atmosféře a vůni svařeného vína i punče pozvolna usínat. Profesor Xavier se tedy po nějaké době, kdy shledal, že kromě něj, Jean a Hanka už všichni ostatní klimbají nebo jen nepřítomně zírají do žhavých uhlíků, rozhodl celou sešlost rozpustit. Nakonec, řekl, čím dříve půjdou do postelí, tím dříve se zítra probudí a uvidí, jaké dárky jim Santa Claus přinesl.

„Copak ten asi teďka dělá?“ zazíval Bobby.

„Loví aligátory, aby mu měl kdo táhnout sáně,“ zavrčel Remy a pokusil se ze sebe co nejtaktněji shodit Rogue, aby mohl vstát.

Smečka rozespalých a mžourajících mutantů se postupně posbírala a s větším či menším elánem se odploužila o patro výše do své, popřípadě povolené cizí postele, většina příliš utahaná, než aby pomýšleli ještě na nějaké nepřístojnosti.

Jen Gambit si ještě šel pro sako a vázanku, které nechal přehozené přes opěradlo své židle v jídelně. Záhy se odtamtud ozval strašlivý skřek a „Kitty, zabiju ti draka!“ To donutilo přinejmenším ještě majitelku provinilého mimozemského ještěra k návratu do přízemí.

„No ale... tohle sis určitě musel něčím zasloužit,“ balancoval Kittyin hlas na nejistém pomezí, zda se mu smát, nebo cítit za Lockheeda jistou provinilost, když jí nasupený Cajun strčil pod nos roztrhaný, užmoulaný a především strašlivě oslintaný cár hadru, jenž byl ještě před nedávnem na míru šitým a nejspíše i nekřesťansky drahým vrškem obleku. Podle jakéhosi zamumlání odhadla, že ta sabotáž ze strany jejího mazlíčka pravděpodobně skutečně nebyla jen bezpředmětná zlomyslnost. X-Mana samozřejmě naprosto nezajímal fakt, že si za to vlastně mohl sám, a tak nadával bez přestávky nejen celých deset minut, co marně hledal všude možně i nemožně uloupenou vázanku (našla se o tři dny později zahrabaná v Mystiqově kočičí toaletě), ale ještě po cestě do svého pokoje za průběžného plánování, čím to té fialové bestii odvede. Teprve když za sebou práskl dveřmi, dalo se konečně hovořit o klidu.

V hodině, kdy se už noc převalila k ránu, ale do svítání zbývalo ještě několik hodin, probudil do té chvíle spokojeně pochrupující X-Meny nějaký zvuk. Zvuk byla podivuhodná vtíravá a přece nesmírně příjemná hudba plná cinkajících zvonků a tlumených tónů varhan. Nebyla to žádná z vánočních písní, jakou by kdokoliv z nich znal, ba zdálo se, že byla stvořena teprve teď, v tento okamžik, a přece bylo jisté, že jak by se jednou dostala do rádia, jednou provždy by vykopala Rolničky, Tichou noc a podobné sváteční hity ze všech žebříčků hitparád.

Co to je? ptaly se beze slov oči jednotlivých Xavierových studentů, kteří vykukovali z pokojů, aby zjistili, odkud se nebeská melodie nese. A protože nikdo z nich na tu otázku neznal odpověď, rozhodli se hledat vysvětlení přímo u zdroje, jenž se podle všeho nacházel někde v přízemí.

Jako myšky se všichni přítomní proplížili dolů po schodech. Vedoucí Logan je upozornil gestem na to, že dveře do společenské místnosti jsou otevřené, ačkoliv když se rozcházeli, Scott je zcela určitě zavíral. Teď se mezi otevřenými křídly rozlévala do jinak temné chodby duhová záře a kromě hudby se teď dalo rozeznat lehounké cinkání a tichý smích.

To už bylo na zvědavé mutanty příliš. Využívajíce krytí za ozdobnými vázami, květináči a dalšími předměty rozestavěnými podél zdí chodby se opatrnými přískoky dostali až k vchodu do pokoje a v napětí nakoukli přitisknutí těsně kolem veřejí v několika vrstvách dovnitř.

Pokud z nich předchozí vstup vyrazil dech, teď nevěděli, jestli jsou skutečně vzhůru, nebo je to jen jakýsi šílený vánoční trip. Většina pečlivě zrevidovala v paměti vše, co za večer vypila, a nakonec se usnesla, že pokud ti dva vrazi nenamíchali do toho zatraceného punče i koňskou dávku LSD (i když i toho by nejspíš byli schopni), asi vážně mohou věřit svým očím, což skutečnost nečinilo o nic méně neskutečnou.

Oheň v krbu dávno dohořel a v hromádce popela zbývalo už jen pár skomírajících uhlíků. Záře vycházela ze stromku, přesněji řečeno ze svíček a prskavek, jimiž byl krom elektrických světýlek osázen, a jak se zdálo, i z bytostí hemžících se okolo.

Po pokoji hopsal sám břichatý Santa Claus s obrovským pytlem, z něhož mu tři štíhlounké postavičky s třpytivými průsvitnými křídly na zádech a špičatýma ušima pomáhaly ukládat hromadu balíčků pod větve smrku. Kolem tančily roje drobounkých barevných hvězdiček.

X-Meni u dveří ani nedutali, jen ohromeně zírali na to divadlo, které tu pro ně bylo připraveno, neschopni nejen slova, ale ani pohybu. Nikomu z nich přitom nevadilo, že bodrému starému elfovi leze zpod límce věnec dlouhé modré srsti a plnovous na příliš volné gumičce hrozí každou chvíli upadnutím, ani že jeden z jeho pomocníčků se neobtěžoval sundat velké růžové brýle a dalšímu kolem krku balancuje ovinutý fialový dráček. Někteří měli co dělat, aby potlačili slzu dojetí.

Teprve když Santa Claus vyklepáním pytle naznačil, že náklad byl úspěšně celý předán na místo, a s veselým zvoláním „Veselé Vánoce vám všem! Ho ho ho!“ zmizel v krbovém komíně i se svým vílím doprovodem, odvážili se X-Meni pohnout a s pocity dost podobnými těm, co si odbyli včera v Danger Room, se vrátili do postelí, aby si spánkem ukrátili čekání na ranní nadílku.