Tátův syn
~Charlie~
Dokončeno: Ano
Délka: 47 stran
Hlavní postavy: Remy LeBeau, Jean-Luc LeBeau, Pierre Martine (V), Tante Mattie,... *
*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky
Popis: Já mám mámu, vy máte mámu, dokonce i Gambit měl možná někdy mámu. No dobře, Gambit asi ne, ale otce má, i když adoptivního. Tedy měl. Zkrátka a dobře, starý LeBeau je po smrti a aby toho pro cajunského mutanta nebylo málo, stačil ho ve své poslední vůli označit jako svého nástupce na pozici představeného Thieves Guild. Zrovna jeho, přestože má u své mateřské zločinecké organizace vroubků až hrůza. Ale závěť je závěť a i zloději mají své zákony, takže Remymu nezbývá nic jiného než dát X-Menům vale a chopit se svých povinností, s nimiž ovšem nemá ani ty nejmenší zkušenosti. Otázka zní, jak mu to asi půjde? A hlavně, jak bude reagovat, až zjistí, že ne všechno je tak, jak si do té doby myslel?
Varování: Obsahuje stopové množství rulíku.
Kapitola II.
Poznámka autora: Buďme upřímní. To by ani nebyla moje povídka, kdyby neobsahovala aspoň jednu epickou bitevní scénu. Team LeBeau for the win.
Nicméně, konec dobrý, všechno dobré. Pravda, ta ucajdaná scéna na konci tam možná být nemusela, ale když se tam tak krásně nabízí, proč nevypít pohár klišé až do dna.
Zajímalo. Nechal mutanta přenést na lékařskou jednotku, ovšem rozhodně nikoliv kvůli ošetření. Potřeboval vědět, za jak dlouho přijde opět k vědomí a jak tvrdý výslech bude následně schopen snést. Zároveň nechal důkladně prohledat okolí i vnitřek pevnosti, jestli nemá vetřelec nějaké společníky, a pro jistotu nařídil i zesílení stráží ve vězeňském bloku. A když ukončil řvaní na stráže, že umožnily průnik cizince na základnu, šel se na úlovek podívat.
Vstoupil do místnosti přiléhající k vlastní ordinaci, jež sloužila v případě potřeby jako operační sál. Dva kroky ode dveří se zastavil a zrak mu sklouzl z muže svlečeného do půli těla bezvládně ležícího na vyšetřovacím stole, přes doktorku až na pochromovaný pult, kde byl vyskládán zajatcův skromný majetek.
„Eto vsjo, co mjel u seba?“ ukázal na hromádku nesourodých předmětů vedle odloženého oblečení.
„Ano, pane,“ přikývla doktorka, která právě skončila s mutantovou prohlídkou. Protože byla původem Američanka a ke skupině se přidala celkem nedávno, komunikovali anglicky. Víceméně.
„Čto eto, k čjortu, má být?“ zabručel velitel základny, když se probíral jednotlivými položkami. „Tri neúplnyje balíčky kart, kus kovovej trubky, vystřelovacje kinžal, vrhací čepele či kak, papír s mapou, nějaký drobný a... máte tušenije, čto je toto?“ zamračil se a zvedl malé sbalené kožené pouzdro, které po otevření odhalilo množství podlouhlých kapsiček zabydlených různě pokroucenými a tvarovanými kusy drátů a tenkých plíšků.
„Řekla bych, že paklíče,“ odpověděla žena.
Terorista upustil náčiní zpět mezi ostatní věci a přešel k jejich majiteli. Chvíli se díval na ostře řezanou sinalou tvář zbrázděnou jen nedbale otřenými stružkami uschlé krve a trup pokrytý množstvím jizev. Fascinovala ho hlavně ta na zajatcově levém boku. Šrám se táhl až na hrudník a působil dojmem stopy spáru nějakého obrovského dravce. Bylo až s podivem, že někdo mohl takové zranění vůbec přežít.
„A teď mi řeknjete, vážená doktorko Andersová,“ nadhodil Rus pomalu, „koho se to mojem hochům vlastnje podařilo zajmať?“
„Řekla bych, že nejhledanějšího zloděje na téhle polokouli, pane.“
„Kerej by docela ocenil ňákou deku nebo aspoň svý triko, docela tu táhne,“ prohlásil předmět jejich diskuze a otevřel uhrančivé démonické oči.
Zatímco terorista v doprovodu vybraných kleteb leknutím odskočil, doktorka duchapřítomně hmátla za sebe na stojan s nástroji, kde ležela mimo jiné injekční stříkačka se silným, ihned působícím sedativem. Rozmáchla se s ní proti Remymu.
Bohužel pro ni se ten už stačil téměř úplně vzpamatovat. Odkopl od sebe druhého protivníka, který po něm skočil a pokusil se ho udržet na stole, a se slovy „Ste velice laskavá, madame, ale dneska už sem se vyspal dorůžova a řek bych, že mi to stačí,“ ženu chytil za zápěstí, stříkačku jí vykroutil z ruky a vrazil ji do doktorčina boku. „Teď je řada na vás,“ dodal, když jí do těla vyprázdnil celou ampuli. Tu pak, obohacenou kritickým množstvím kinetické energie, hodil po muži, aby mu rozmluvil ten pokus o vytažení vysílačky.
„Gambit,“ zavrčel s nezpochybnitelnou dávkou čiré nenávisti v hlase Rus a nějakým zázrakem se mu povedlo vyhnout letící pěsti.
„Kruciš, copak mě prozradilo?“ ušklíbl se mutant a vykopl mu z ruky pistoli. Vzápětí nepřítele srazil k zemi, zkroutil mu paže za záda a pohodlně se na něm usadil.
„Tak, teď si mužem v klidu promluvit, homme. Víš, kdo sem. Jestlipak taky víš, proč sem tady?“ zeptal se Remy medovým hláskem, který u něj nikdy nevěstil nic dobrého.
„Nikogda se odsjud živý nedostaněš! Ani ty, ani tvoj mizernej fotr!“
To sice nebyla odpověď přímá, nicméně dostačující. Zloději řekla vše, co potřeboval vědět.
„To už ponechám na vlastním úsudku. A ty si neber mýho otce do huby!“ zasyčel Cajun zle, načež s poznáním, že s tímhle chlapem se spolupráce nedočká, vyhloubil jeho hlavou pěkný důlek do podlahy. Než se probere, bude dávno pryč. ... Pokud tedy zase neudělá nějakou pitomost.
Celkem s ulehčením se oblékl, protože v místnosti bylo citelné chladno. Pak pečlivě zneschopnil jak velitele základny, tak doktorku, aby je nenapadlo hned po probuzení vyhlašovat poplach. Zároveň doufal, že je nikdo nebude ještě dlouho postrádat.
„Todle fakt nenávidim,“ reptal zloděj polohlasně, zatímco vracel všechny své zbraně a nástroje na jejich příslušná místa. „Proč musej pokaždý všecko do mrtě vykrámovat? Zabere věčnost to zas zaklízet...“
V tomto případě nezabrala věčnost ani dvě minuty, podstatně delší čas strávil prohlídkou a ošetřováním dárku od střelce. Doktorka Andersová zranění předtím jen letmo vyčistila a zakryla náplastí, aby se zbavila nejhoršího krvácení. Teď si mutant odrbal zbylou krev z obličeje a ofiny a škrábanec prolil štědrou dávkou dezinfekce. Neměl času nazbyt, tak se nezdržoval šitím a jen ránu přelepil stahovacími motýlky. Její větší část se stejně ztrácela ve vlasech a s tím v tuhle chvíli moc dělat nemohl.
Natáhl si zpět na hlavu masku a už opět na všechno a na všechny připravený se potichu vyplížil z ošetřovny, aby pokračoval dál. Musel si pospíšit, hodinky mu řekly, že byl mimo více než dvě hodiny, i když většinu času bezvědomí pouze předstíral a pokoušel se alespoň částečně otřepat z následků čelního střetu s ráží devět milimetrů. Ještě teď měl chvílemi závratě a bylo mu nanic, ale všechny tyhle věci musely prozatím stranou. Nevěděl, zda Černá hvězda náhodou neprovedla mobilizaci a pevnost se teď nehemží ostražitými hlídkami, a pro ten případ si musel uchovat maximální možnou bojovou způsobilost.
Pokud si správně vzpomínal, byla ošetřovna lokalizována poněkud stranou jádra základny v prvním podzemním patře. To mu dost ušetřilo cestu, protože hned vedle ní byl výtah. Podle jeho odezvy sice už nějaký čas mimo provoz, ale stále funkční. Mutant ho poslal až nahoru a sám sešplhal prázdnou šachtou. Doufal, že to dole nebude moc žít.
O poschodí níž narazil jen na jedinou dvoučlennou patrolu, která měla namířeno opačným směrem, a té se mu podařilo nepozorovaně proklouznout. Jak se zdálo, nebyli strážní o tolik bdělejší nad svůj dobrý průměr; za chůze bezstarostně žvanili a i když Remy nedokázal odhadnout, co je tématem jejich debaty, určitě se nechovali jako muži za plné bojové pohotovosti.
'Správně, hoši, pokračujte a mě si nevšímejte. Já tady vlastně vůbec nejsem.'
Nebyl tak naivní, aby se domníval, že stejně snadný bude i průnik do vězeňského bloku. I kdyby tam měl být jeden jediný zajatec, počítal se silnou stráží. Zavřený nebo ne, Jean-Luc LeBeau nebyl muž, jehož by bylo radno podceňovat.
Spojovací část střežila obvyklá dvojice ozbrojenců, které bylo velmi lehké odlákat kartou vrženou do vedlejší chodby. Dveře nebyly zamčené. Zloděj jimi proklouzl a přimáčkl se ke stěně, protože zahlédl muže sedícího za stolem v rohu místnosti.
Jak ho tak pozoroval a zvažoval nejadekvátnější postup pro jeho odstranění, uvědomil si něco zvláštního – s výjimkou ozvěny hlasů stráží přede dveřmi, probírajících, co je to mohlo vyrušit, zde bylo ticho. Čekal kroky hlídek, hovor, cokoliv. A na tom sedícím chlápkovi se mu také něco nezdálo. Byl jakýsi... ztuhlý.
Remy si nechal vklouznout do ruky černou desítku a nabitou jen tak silně, aby přeletěla vzdálenost, jež ho dělila od stolu, ji hodil po ostraze.
Karta se se slabým prsknutím po kolizi s hrudníkem muže změnila v ohořelý cár. A to byla také jediná odezva, které se Remymu dostalo. Ještě pár vteřin váhal, ale pak vyplul ze svého úkrytu, aby se na teroristu podíval pořádně. Byl mrtvý, samozřejmě, a pár kapek krve vzadu na límci dávalo tušit přeťatou páteř.
Jen tak mimochodem zaznamenal běžící bezpečnostní kamery, ale při úhlu, v jakém byly namířeny, pro něj nebylo těžké protáhnout se mimo jimi snímané pole.
A právě v jednom z těch slepých bodů byli na úhledné hromádce naskládáni dozorci. Ve stavu, kdy už by neuhlídali ani chcíplou želvu. Většina byla probodnuta zbraní s dlouhou čepelí, další sešel na zlomení vazu. Úhel, jaký jeho hlava zaujímala, byl přitom Cajunovi důvěrně známý; stejný chvat ovládal od svých třinácti let.
Mrtví muži měli bez výjimky naprosto nechápavé výrazy ve tvářích. Ani se jim nedivil. Pokud zemřeli skutečně tak, jak se domníval, sotva by se zmohli na nějaký lepší. Některým chyběly části vybavení a jednomu dokonce boty. Jak se pohmatem přesvědčil, těla byla ještě vlažná a teprve začínala tuhnout.
Přesně podle předpokladů tak byly cely nejen nehlídané, ale rovněž prázdné s výjimkou další mrtvoly, šikovně naaranžované místo původního vězně. Remy krátce nahlédl do malé místnosti oddělené od chodby mříží. Celé její zařízení tvořila palanda a nezbytné sociální zařízení. Žádný Hilton.
Odvrátil zrak od tmavých skvrn na podlaze, jejichž barva sice už vyoxidovala do rezavě černé, ale svůj původ tím nepopřely, a začal po celém bloku pátrat po stopách, které by jiné oko než zlodějovo nemělo šanci odhalit.
Pár neznatelných škrábanců na dveřích a další mrtvola, opět s přeseknutým krkem, mutanta dovedla do výpadového tunelu, který zdroje S.H.I.E.L.D.u označovaly jako neprůchodně zaslepený. Bez toho by býval k průniku do komplexu použil ten. Ušetřil by si tím čas i celou řadu mrzutostí. Zloděj si udělal do pomyslného deníčku pod kolonku Nezapomeň poznámku „Sprdnout Furyho za trestuhodný zanedbání ověření přesnosti údajů!“, po krátkém zaváhání přidal další dva vykřičníky a nasoukal se do sotva čtyři stopy široké šachty.
Po dvaceti yardech otloukání hlavy o nejrůznější výstupky u stropu a jednoho zmrzlého netopýra tamtéž se Remy vynořil v dalším tunelu křižujícím ten první v pravému úhlu. Odněkud zleva do něho padalo světlo a k němu také směřovaly stopy otištěné v nánosu prachu a rozličného sajrajtu na podlaze. Následoval je a záhy se dostal k místu, kde se šachta pro změnu lomila kolmo vzhůru a vedla k povrchu. Do stěny byly zapuštěné kramle jako primitivní stupně a vysoko nad mutantovou hlavou svítil kroužek šedého nebe.
S povzdechem vylezl ven. Tady stopy jeho otce (alespoň pevně doufal v to, že ten, koho tady nahání, je skutečně Jean-Luc) pokračovaly a vedly do lesa. Současně se k nim však přidávaly další tři páry šlépějí, které pravděpodobně patřily pochůzkářům.
Remy se shýbl a zvedl drobný předmět ležící ve sněhu. Na dlani mu ležela sedm pětašedesátková nábojnice Tokarev vypálená ze samopalu. Sevřelo se mu srdce a rozběhl se po stopách.
Neklid vzápětí následovala tichá hrůza, když kromě otisků nohou a dalších nábojnic objevil na sněhu rudé cákance. Protože se stopy všech čtyř mužů vzájemně překrývaly, nebylo možné poznat, kdo z nich krev prolil.
Ke Cajunově obrovské úlevě byla ta hádanka rozřešena za nejbližším stromem, o který se vsedě opíral ruský terorista a očima zastřenýma smrtí zíral do prázdna. Několik okrouhlých vstřelů na jeho hrudníku a břiše bylo více než výmluvných. Remy si prozatím oddechl a pokračoval ve štvanici.
Hlouběji v lese ležel tváří dolů další strážný, ale i jejich kořisti začínalo být úzko. Mutant nebyl žádný zvláštní stopař, přesto i on jasně viděl, že štvaný muž zesláblý dlouhým vězněním začal znatelně umdlévat. Klopýtal a padal častěji, než by bylo možno přičíst jen hlubokému sněhu.
Mutant málem vyskočil z kůže, když se prakticky přímo na něj zpoza mohutného smrku zhroutila mrtvola s hrdlem probodnutým bajonetem. Dlouhý vryp v kmeni dával tušit, že uprchlík svého posledního pronásledovatele přibodl vrženou čepelí ke stromu a teprve teď gravitace udělala své.
S myšlenkami na otcovraždu se Remy pustil do sledování jediného zbývajícího páru otisků, které zatáčely za vývrat a končily dlouhým skluzem ve strži otevírající se po pravé ruce.
„Ježišmarjá, no to snad ne,“ hrklo ve zloději, sotva se zachycený za mladou břízku opatrně naklonil nad sráz a dole spatřil tmavou skvrnu lidského těla.
„Já mu ublížím. Já už mu fakt za todle ublížím!“ syčel si pro sebe, zatímco se nejkratší trasou spouštěl dolů. Co na tom, že větší část cesty sjel po zadku, jediný rozhodující faktor teď představovala rychlost.
Potlučený o pařezy a kameny schované pod sněhem Remy přistál na dně strže téměř bez dechu, otřepal se a skokem byl u ležícího muže.
„Tati?“ otočil ho opatrně a zvedl mu hlavu.
Byl to opravdu Jean-Luc, ale jeho syn ho málem nepoznal. Nebylo to stáří, co ho změnilo, ačkoliv vlasy, zcuchané a slepené do dlouhých provazců, mu za tu dobu, co se neviděli, výrazně prošedly a přibylo pár vrásek, které se však daly snadno přehlédnout pod všemi podlitinami a odřeninami, jimiž byl obličej bývalého patriarchy neworleanské Thieves Guild poznamenán. Namísto pečlivě pěstovaného knírku, na jaký si Jean-Luc tak potrpěl, mu rašilo na tvářích a bradě něco mezi strništěm a hlohovým roštím. Ale žil, a to bylo v tuto chvíli pro Remyho nejdůležitější. Už ho jen musel dostat odsud.
Starý zloděj tam nemohl ležet dlouho, přesto podle křečovitého chvění těla stačil pěkně prochladnout. Žádný div, vždyť na sobě měl krom bundy a obuvi uzmuté zabitým teroristům jen dost tenkou a na několika místech roztrženou kombinézu a venkovní teplota se pohybovala kolem mínus deseti stupňů. Remy mu proto starostlivě navlékl svůj teplý kabát a ještě otce rychle prohlédl, zda neutržil nějaké zjevné zásadní zranění.
Zprvu se mu zdálo, že Jean-Luc ze svého nedobrovolného pobytu na Sibiři vyvázl celkem bez následků, dokud si mladý Cajun nepovšiml podivného úhlu, který zaujímal levý kotník bezvědomého muže, a to úhlu zcela neslučitelného s normálním tvarem kloubu. A protože dokázal utéct tak daleko, zlomenina musela být čerstvá.
„Ten chlap se mi zdá,“ bručel Remy pro sebe, zatímco zraněnému opatrně prohmatával končetinu, aby zjistil co nejpřesněji rozsah zranění. „Po tomle všem se rozmlátí pádem z kopce. Věřili byste tomu?“
Skřípění kostí ho upozornilo, že kromě kotníku utrpěl Jean-Luc rovněž frakturu bérce. Začal se shánět po větvích, z nichž by mohl udělat dlahy.
Jako každý X-Man stávající, minulý i budoucí měl za sebou Remy desítky hodin zdravovědy a dokázal si poradit s celou řadou úrazů. Napravování jednoduchých zlomenin patřilo k tomu nejsnazšímu, přesto ho stálo dost úsilí, než se mu za doprovodu velmi nechutného křupnutí podařilo otci kotník přes botu srovnat. Netroufal si ho zout, aby neprochladl ještě víc, a postupující otok stažení obuvi stejně ani neumožňoval. Nakonec kloub pomocí větve příhodně vyrostlé do L pevně zafixoval a po krátkém váhání, co bude lepší řešení, Jean-Lucovi svázal nohy k sobě, aby ta zdravá posloužila přeraženým kostem za přirozenou oporu.
„Tak poď, vrátíme se domů,“ usmál se Remy a zvedl starého patriarchu do náruče. Málem při tom přepadl naznak, neboť očekával podstatně větší břemeno. Třebaže byl Jean-Luc dobře o půl hlavy menší než on, možná o víc, doháněl to víc než dostatečně rozložitostí, takže v konečném důsledku vážili oba skoro stejně. Vězení se však na zraněném zloději nehezky podepsalo; bylo vidět a pod oděvem i cítit, jak je vychrtlý.
Navzdory tomu se svému synovi po nějaké době docela pronesl. Uprchlík měl namířeno na úplně opačnou stranu než zůstala zaparkovaná Lasička, takže Cajun musel obcházet obloukem celý komplex, aby se dostal na správný směr. Doufal, že se mu podaří vrátit pro sněžnice, které nechal pod jedním keřem jako zbytečnou zátěž, stávajícím tempem by se totiž asi daleko nedostali. Stejně brzy poznal, že najednou to prostě nezvládne, určitě ne s několika desítkami liber zátěže. Doteď následky otřesu mozku čirou silou vůle potlačoval a nutil vlastní tělo fungovat do krajnosti, leč organismus mu začal opět nenápadně naznačovat, že by měl konečně na chvíli zvolnit a dát mu šanci trochu se sebrat.
'Pozdějc!' okřikl se. 'Už sem na tom byl i hůř.'
Nakonec mu stejně nezbylo než kapitulovat.
„Promiň, budem muset dát na chvíli voraz,“ řekl Remy a složil opatrně Jean-Luca mezi zasněžené kořeny mohutného smrku. „A když tak na tebe koukám, nebude od věci zkusit trochu zatopit,“ dodal, neboť viděl, že navzdory vší snaze je jeho otec promodralý zimou. Nechal ho proto u stromu a vydal se sehnat dřevo na oheň.
Zdržovat se v současné situaci tábořením se mohlo jevit jako dokonale šílený nápad, když se v příští minutě mohli začít rojit po celém okolí teroristé z Černé hvězdy. Ti určitě už brzy přijdou na to, co se stalo, a sotva zlodějům dovolí jen tak uniknout. To všechno mutant věděl, přesto se rozhodl takhle mrhat časem. Skutečně si potřeboval odpočinout a víc než to byla pro něj důležitá nutnost pokusit se nějak stabilizovat Jean-Lucův stav. Měl oprávněné obavy, že by jinak nemusel přežít transport ke stroji. Vyhlídka oněch tří mil, které je ještě čekaly, nepředstavovala právě povzbuzení.
Během chvíle měl nasbíranou slušnou hromádku přiměřeně suchého nebo alespoň prosmoleného chrastí i silnějších větví, z nichž pak v chráněném dolíku vymámil první plamínky. Ohníček živený nalámanými borovými haluzemi se měl čile k světu a k Remyho potěšení ani moc nečoudil. Založil ho v prohlubni po vyvráceném stromě, jehož věnec kořenů se zachycenou zmrzlou hlínou světlo plamenů stínil ve směru, odkud mohli očekávat nepřítele.
Brzy se v poloměru necelých čtyř stop od ohniště rozšířilo neobyčejně příjemné teplo. Remy vydoloval z brašničky na opasku jakousi změt alobalu a drátů, z níž se po zmáčknutí na příslušných místech vyklubala malá skládací miska. Nabral do ní sníh a nechal ho u ohně rozpouštět.
Pozorně přitom sledoval otce schouleného vedle sebe. Na hlavě mu předtím nahmatal pořádnou bouli, jak se při pádu do strže o něco praštil, ale tlustá kapuce snad zabránila skutečně vážnému úrazu. Mutant každopádně nedokázal odhadnout, zda je zraněný pořád v bezvědomí, nebo z něj vyčerpaný organismus jen přešel do spánku. Pevně se modlil za druhou možnost u představitelů všech světových náboženství, na jaké si jen vzpomněl.
Zamručení, které se mladšímu muži po chvíli ozvalo po boku, mu dalo na srozuměnou, že někdo tam nahoře se skutečně rozhodl na zloděje shlédnout laskavým pohledem. Jean-Luc pootevřel oči, zaklel, zaclonil si obličej proti záři ohně, pokusil se pohnout a bolestně zasténal, když mu do mozku dorazil rozhořčený signál jeho levé nohy, že se k ní ten den zachoval macešsky už víc než dost, a ať si tedy moc nedovoluje. Drtivé objetí, v němž ho vzápětí sevřel jeho rozradostněný adoptivní syn, ho však donutilo na zranění prozatím zapomenout.
„Tati!“
„Remy?“ vydechl překvapeně starý zloděj a přitiskl ho k sobě. Remy, příliš šťastný, než aby byl schopen slov, jen přikývl.
Setrvali tak poměrně dlouho, jako by jedním gestem chtěli dohnat vše, o co je osud okradl. Na tvářích jim mráz měnil slzy radosti a dojetí v ledové stružky.
Cajun nakonec otce pustil a s tím nejhrozivějším výrazem, na jaký se momentálně zmohl, se na něj osopil: „Dědku! Správně sem tě tam měl nechat zmrznout! Napřed rozesíláš hysterický telegramy, ať tě přijedu zachránit a kdesi cosi, a když se sem přes půl světa konečně dokopu a nechám se málem zabít, ty si mezitím zdrhneš na vlastní pěst! Copak to se dělá?“
„Promiň mi to,“ zvedl Jean-Luc na obranu ruce. „Ono to nebylo tak jednoduchý, jak si myslíš. Předně sem neměl tušení, jesi se k tobě ten vzkaz vůbec dostane. Toho kluka, kerýho sem s nim poslal, už sem víckrát živýho neviděl. Ňák přišli na to, co ďál o dovolený, tak mi to, co z něj zbylo, předevčírem naservírovali i s nakládačkou.“
Postřehl, že výraz jeho syna se nehezky změnil; náhle skutečně vypovídal o přiléhavosti přezdívky získané ještě dříve než vlastní jméno. Ruce se mu zaťaly v pěst v bezeslovné známce spalujícího hněvu.
„Klid,“ pousmál se osvobozený muž a položil Remymu ruku na paži. „Tadle skořápka,“ udeřil se pěstí do hrudi, „vydrží eště hodně. To akorát ty tvrdíš, že patřim do starýho železa, štěně jedno drzý,“ připomenul nevlastnímu potomkovi jeho zálibu prohlašovat prostořece o představených klanů, Jean-Luca samotného nevyjímaje, že jsou stejně staří jako hnědé uhlí, plus mínus století. Remy se zašklebil.
„Ale abych to dokončil... můj dobrodinec byl po smrti a já nevěděl, jesi stačil kontaktovat Nikolaje, než ho dostali, takže sem se neodvažoval spolíhat jen na pomoc zvenčí. Navíc mě pojalo taký šeredný tušení, že já to už u nich mám taky spočitaný a je otázka času, kdy mi přídou prohnat hlavou kulku. Nebudeš mi přece mít za zlý, že sem využil první příležitosti prásknout do bot. Hádám správně, že ten poplach spustili kůli tobě?“
Mutant poněkud rozpačitě kývl. Pravděpodobně to tak skutečně bylo, ale on marně pátral v paměti po tom, co se vlastně stalo, že se probral s rozseknutou hlavou v rukou teroristů.
„Seš zraněnej,“ konstatoval Jean-Luc, když si všiml čerstvého šrámu na Remyho čele. Ten si přes ránu přehrnul ofinu a se zabručením „To je škrábnutí.“, se raději začal zase věnovat misce, jejíž obsah začal pozvolna přicházet do varu.
Nasypal do vody prášek z malého sáčku, díky čemuž se voda obarvila na tmavě červenohnědou a současně získala nepopsatelný odér prozrazující, že prášek je čistá chemie – žádné sajrajty z přírody. Znamenalo to také nesmlouvavý konec pro všechny formy životy, jež se tam mohly vyskytovat.
„To musí bejt žrádlo,“ otřásl se Jean-Luc, když začenichal.
„Ale pomuže ti to vzpamatovat se. A abys tak neremcal...“ přilil jeho syn do nápoje štědrou dávku z placatky vyčarované z hlubin kapsy. Studeným vzduchem zavoněla vodka. Starý zloděj mu láhev s nečekanou čilostí vydrápl a pořádně si zavdal.
„Hele, víš sám, že chlast roztahuje póry a ochlazuje, non?“ upozornil ho nevinně Remy.
„Vim a je mi to v tudle chvíli srdečně jedno.“ Jean-Luc se napil ještě jednou a placatku mu milostivě vrátil. „Skoro dva roky sem abstinoval, tak mi to neodpírej. Naposled sem chlastal se starym Selinovem, a že to byla sranda,“ vzpomenul. „Vybalil na mě vodku podobnýho kalibru a čekal, co to se mnou udělá. Nejspíš si chudák myslel, že my tam dole krkem neprolejváme nic silnějšího jak víno.“
„A?“ zasmál se Remy.
„A dost sem ho ranil, když sem mu řek, že proti samohonce, kerou si starej Bijeau pálí v bažině, to neni nic než dětská šťávička,“ zachechtal se škodolibě Jean-Luc.
„To teda jo. Po ničem sem nikdy neblil tak jako po tý jeho hnusný kořalce. Ten chlap ji snad musí dělat z mrtvejch krys. A teďkonc zkus strávit tohle. Fakt by ti to mělo udělat líp.“
„A já myslel, že my bojový chemický látky nepoužíváme,“ zabručel jeho otec a misku si neochotně vzal. „Je mi dost blbě i bez toho. Co to je?“
„No, původní určení bylo pro Furyho agenty za severním polárním kruhem. Nicky by na mě taky asi okamžitě vletěl, kdyby se mi to nepodařilo přehrát na naše finský kolegy. Ty u nás maj beztak pěknej vroubek.“
„A sežral to?“
„Jo, ale ty přemrzlý hajzlici nemaj smysl pro humor ani pro fér plej. Poslali na mě snajpra.“
„Nech mě hádat… vrátili ste jim ho s puškou narvanou do krku?“ pousmál se starší zloděj. Jeho syn s gustem přisvědčil, pouze poopravil anatomické souřadnice diskutovaného otvoru.
Tím byla rozmluva prozatím ukončena. Jean-Luc nakonec spolykal vnucený nápoj s výrazem mučedníka, přesto bylo znát, že po energetické bombě poněkud pookřál. Začal se zajímat o svou zlomenou nohu a postavil si hlavu, ať mu Remy předělá dlahy a najde nějaký klacek použitelný místo berle, že půjde sám.
Mutant se tedy vydal ještě jednou šmejdit po okolí po vhodném materiálu i po odloženém vybavení. Musel si pospíšit, už se začínalo šeřit a je pořád čekala nelehká cesta ke vznášedlu.
„Fakt to ustojíš?“ zeptal se otce, zatímco mu přitahoval obvaz kolem nohy. Jean-Luc, bledý bolestí navzdory vnuceným práškům, jen kývl. Potom však ztuhl a zaposlouchal se do větru. Druhý zloděj zpozorněl zrovna tak, protože první instinkt, jaký si každý přestupník zákona vypěstuje, je cit pro nebezpečí.
„Slyšíš to?“ zeptal se starší muž spíše posuňkem než slovy. Remy mlčky přikývl. Někdo se blížil a bylo ho hodně. A ze směru od vojenského komplexu.
„Toho sem se bál. Už dou po nás,“ řekl.
„Máme šanci je zvládnout?“ zeptal se Jean-Luc.
Jeho syn se zaposlouchal do dupotu a křiku, který, jakmile se jednou dostal do pole jeho vnímání, se začal velice rychle přibližovat. Teroristé už museli zahlédnout dým a odraz záře ohně na sněhu a i kdyby ne, stačilo jim jít po stopách. Neměli šanci zmizet, střet byl nevyhnutelný. Snažil se proto spočítat, kolik nepřátel mohou odhadem mít na chvostě. Nakonec došel k závěru, že moc. No, zbývala mu ještě spousta karet...
„Hm... tati?“
„Oui?“
„Tys je učil nadávat po našem?“ zeptal se Remy zvědavě, protože se mu zdálo, že poznává jisté výroky, jež svým obsahem mohly být adresovány pouze jim. Jean-Luc se rozpačitě podrbal na hlavě.
„Řekněme, že si ode mě něco vyslechli. Ale na to sem se neptal.“
„Jo, máme šanci,“ odsouhlasil mu potomek předchozí dotaz a sáhl pro hůl. Starý zloděj s přikývnutím vytáhl dvojici pistolí a prohlédl zásobníky. Po honičce se strážnými byly oba skoro prázdné. Naštěstí se u svých nedobrovolných dárců výzbroje dostatečně předzásobil náhradními.
Kdyby měl na výběr, střelnou zbraň by si nezvolil, ale dovedl s nimi zacházet více než obstojně a hodlal o tom své bývalé věznitele přesvědčit.
Mezitím se útočná jednotka přiblížila. Oběhla skupinu křovin, aby se tak dostala z druhé strany k vývratu, kde hořel oheň. Sotva se však dostali na dohled nouzového tábořiště, muži se překvapeně zarazili; okolí ohniště bylo úplně prázdné a oni si byli přitom na sto procent jisti, že jejich kořist se odtamtud nemohla dostat neviděna.
Pak se pohnulo cosi, co všichni dosud považovali za změť stínu vrženého stromem, zasněženého keře a hromady polámaných větví. Přízrak na krátkou chvíli nabyl obrysů mužské postavy a šero probodly dva pronikavé rudé body. Proti tomu, co z těch očí sálalo, bylo i samotné peklo přívětivou stinnou zahradou se zurčícími fontánkami. Zaskočeným ozbrojencům kráčel vstříc Bílý ďábel z New Orleans. Pro Rusy to bylo první setkání a mutantův výraz zcela jasně říkal, že pokud okamžitě neprásknou do bot, bude pro mnohé i poslední.
Povel k zuřivé střelbě vypadá ve většině jazyků dost podobně. Když už ne slovy, intonací určitě. Samopaly sborově zaštěkaly staccato smrti a vzduchem proletělo několik desítek dávek rozžhavených střel drásajících kůru stromů, sníh a hlínu. Primární cíl však ve zlomku vteřiny změnil pozici a v maskovacím oděvu a postupujícím soumraku téměř neviditelný uskočil do lesa. Současně oplatil teroristům vlastní mincí – a ostře nabité karty si hledaly oběti s podstatně větší přesností. Když se však Rusové otočili směrem, odkud protiútok přišel, a zaměřili palbu tam, byl pomstychtivý mutant opět dávno jinde. Množství explozivních projektilů změnilo přítmí lesa v purpurově žhnoucí výheň pravého poledne.
Sebevědomí střelců pramenící z vědomí obrovské přesily a palebné síly se rychle vytrácelo pod náporem karet vybuchujících silou ručních granátů, které přilétaly zdánlivě odnikud i odevšad stejně jako drtivé rány vedené ať už pěstmi nebo holí. Gambit si je sehnal pěkně do houfu, což jim značně ztěžovalo použití střelných zbraní, ačkoliv by pravděpodobně bez většího váhání obětovali pár svých spolubojovníků, pokud by to měla být cena za jeho smrt.
Rusové odpověděli útvarem ne nepodobným starořímské želvě, z něhož se na všechny strany ježily hlavně neustále skrápějící v uzavřeném kruhu celé okolí střelami, aby mutantovi zabránili přiblížit se. Tak skočil ze stromu rovnou na hlavy mužů nedobrovolně utištěných ve středu hloučku. Rozdal několik deka instantního bumdotlamy a podařilo se mu odtamtud vyklouznout ještě dříve, než na to teroristé stačili vhodně zareagovat. Zloděj si přitom počínal jako dravec hrající si s kořistí; mezi zmatenými a vylekanými nepřáteli řádil s tichostí a elegancí kočky v myší kolonii.
Jean-Luc tiše sledoval celou bitvu ze svého místa za zlomeným kmenem kousek od ohniště, kde ho muži z Černé hvězdy přehlédli. Trochu se na Remyho zlobil, že střet přenesl co nejdál od něj a on tak neměl šanci se zapojit. Sice věděl, že je to jen pro jeho dobro, ale necítil se nejlépe při pomyšlení, že syn pro něj prakticky nechráněný riskuje krk.
Na druhou stranu měla pozice diváka také něco do sebe. Neměl kdy moc příležitostí pozorovat svého adoptivního potomka v bitvě, ale vždycky to byl zážitek. Remy se pohyboval způsobem, který každou bojovou techniku, každý záchvěv svalu využíval s maximální efektivitou a přiváděl je tak k dokonalosti. Perfektní souhra těla vzbuzovala dojem, že každý pohyb byl vyprojektován přesně na míru pro něj. Ve své roli posla zkázy si vždy zachovával styl, jaký by mu mohli všichni pekelní andělé závidět.
Mutant měl proti sobě jediného skutečně zrádného soupeře, a to hluboký sníh, v němž mu místy vázly nohy. Byl si vědom nebezpečí, jež pro něho tímto zpomalením vznikalo: mezi smečkou rozběsněných teroristů s prsty na spouštích ákáček znamenala stacionární pozice zaujatá třeba jen na zlomek vteřiny jistou smrt.
Protivníci nastoupili v takové síle, že navzdory počtu těl ležících mezi stromy přeživší stále představovali pro zloděje velkou hrozbu. Po prvotní chybě, kdy se instinktivně shlukli do uzavřené skupinky, poznali, že budou mít daleko větší šanci toho neposedného prevíta dostat, pokud se rozptýlí co nejvíce po prostoru. Vzduch se naplnil podstatně větším množstvím bludných střel, než by Gambitovi bylo po chuti. Věděl, že pokud co nejrychleji neeliminuje zbytek teroristů, některá taková si ho nakonec najde.
Zatímco hlavní síla členů Černé hvězdy zaměstnávala mutanta, tříčlenná skupinka se trhla stranou, aby mohla pořádně prozkoumat ohniště s pevným přesvědčením, že druhý zloděj tam někde musí být schovaný.
Nedá se říci, že by z nich byl Jean-Luc právě odvázaný. Dobře tušil, že se mu nejspíše nepodaří první salvou dostat všechny, a nebylo jisté, zda mu dopřejí další pokus. Nebyl žádný Wyatt Earp, aby dokázal střílet ze dvou zbraní současně, navíc pistole dávaly nezanedbatelný zpětný ráz, který pro něho v jeho současném fyzickém stavu představoval přece jen určitou komplikaci.
Na rozhodování mu zbývaly vteřiny. Rusové se blížili rychlým během a prostor kolem sebe monitorovali nejen bystrým zrakem, ale zároveň namířenými hlavněmi samopalů. Dříve nebo později ho zákonitě objeví a v ten okamžik ztratí jedinou výhodu, kterou proti nim ještě má, tedy moment překvapení. Protože však ta druhá věc, o niž přijde hned na to, bude jeho život, nejspíš už ho to ani nestačí zamrzet.
Jean-Luc LeBeau nedosáhl svého vysokého věku ani tak díky přípravku zpomalujícímu stárnutí, jako spíše svou nechutí nechat se zabít, a tohoto zvyku se každopádně nehodlal zbavovat. Přikrčil se proto o něco více mezi kusy dřeva, jež mu měly posloužit za střílnu i okop v jednom, zachytil do miřidel devítky postavu nejbližšího teroristy a stiskl spoušť.
Výstřel prakticky zanikl v kanonádě, která se snášela na mladšího Cajuna (nebo alespoň přibližně jeho směrem), ale tělo hroutící se do sněhu s výmluvnou rudou tečkou v krajině srdeční nenechala ostatní Rusy na pochybách, co se stalo. Rutinně pokropili vývrat dlouhou dávkou. V rychlém sledu jim odpovědělo sedm ran z pistole, které zasáhly dalšího muže, ale záblesky z hlavně zároveň prozradily poslednímu členovi trojice polohu nepřítele.
Nikdy předtím by Jean-Luc nevěřil, že dokáže smáčknout a smotat vlastní tělo bez ohledu na zlomenou nohu do tak malého prostoru jako nyní, kdy těsně kolem něj dopadaly střely. Když Rus přesně věděl, kam se dívat, kořist konečně spatřil a vydal se skoncovat to s ní.
Zraněnému zloději zbývaly v zásobníku poslední dva náboje, ale i s druhou plnou zbraní mu nebyly příliš platné. Terorista využíval každý úkryt, aby nepředstavoval zbytečně snadný terč jako jeho dva padlí kamarádi, a dařilo se mu to tak dobře, že Jean-Luc vzdal prozatím snahu o střelbu. Byla by to zbytečně vyhozená munice. Musel počkat, až se jeho protivník přiblíží dost na jistou ránu, nebo se nějak odkryje. Pokud však bude čekat příliš dlouho...
'To sem zas tam, kde sem byl před chvilkou, jen v eště větším srabu,' pomyslel si kysele.
Terorista se skrčeně vrhl zpoza stromu vpřed do hlinitého výmolu. Schován za kamenem zvedl zbraň k líci. Nechtěl cíl opět minout. Jean-Luc, jehož palebné pole bylo podstatně omezenější, viděl pouze ústí hlavně a tmavý obrys snad části ramene a předloktí, zbytek mu zakrýval onen balvan. Nazdařbůh tím směrem vysypal zbytek zásobníku s vědomím, že přebít už nestihne. Mohl se jen schoulit ještě více do mělkého příkopu a doufat, že za dnešek ještě nevyčerpal veškeré štěstí.
Očekávaná rána nikdy nevyšla. Namísto toho se ozval tichý tupý úder a vzápětí se střelec pomalu svezl stranou mrtev k zemi. Zloděj nechápavě zamrkal a obezřetně se dopajdal k tělu. Teprve zblízka si všiml tmavého podlouhlého předmětu vyčuhujícího Rusovi na zátylku zpod helmy. Když za to zatáhl, vklouzla mu do dlaně rozpálená dýka s pikovým listem vyškrábaným do pogumované střenky. Muži přeťala míchu těsně pod lebkou. Jean-Luc se pousmál a posloužil si samopalem mrtvého. Některé dluhy by neměly zůstávat nesplaceny ani mezi rodinou.
Gambitovi se rozptýlení pozornosti pro vržení čepele ošklivě nevyplatilo. V momentě, kdy pustil ze zřetele zbývající desítku teroristů naň dotírajících, paží mu proletěla dávka některého šťastného Ivana.
Už podruhé toho dne mohl mutant sčítat všechny svaté defilující mu před očima a nejspíše jen adrenalinové anestetikum zabránilo okamžitému šokovému kolapsu organismu. I tak s ním rána pořádně zacloumala a měl co dělat, aby si včas našel úkyt za velkým smrkem. Hůl mu vypadla z ochromené ruky a kdyby si ji nebyl tak pustil na nohu, snad by to ani nepostřehl.
Procítěné zaskučení a sprška krve ve sněhu dodala Rusům elán pro hromadnou zteč. Naneštěstí pro ně ale dokázal Gambit operovat svými zbraněmi stejně dobře oběma rukama. Karty vržené levačkou tak neztratily nic ze své smrtící přesnosti, i když se bolestí napůl omámený mozek nedokázal zkoncentrovat pro předání dávky energie dostatečné k vyřazení soupeřů z boje. Zároveň zůstal mutant přibit na místě a Rusové byli na nejlepší cestě ho obklíčit.
Poněkud nepočítali s tím, že jejich nepřítel v sobě navzdory zranění najde dost síly k přemetu nad jejich hlavamil, přestože se namísto plánovaného lehkého dopadu na nohy dost neelegantně rozplácl do sněhu. Jak se zdálo, nebylo to překážkou pro to, aby jim okamžitě našil do kožichu plnou hrst hracích listů.
Mladému zloději se o bok téměř otřela dávka ze samopalu. To by ho ani nevyvedlo z míry (z jakéhosi záhadného důvodu lidé milovali, když si po něm mohli zastřílet), kdyby to nepřišlo zezadu a střely nezakončily svou dráhu v hrudníku muže, který se do něj právě chystal vysypat všechno své dostupné střelivo. Remy se pobaveně ohlédl na Jean-Luca, jenž usazený na novém palebném postu s klidem profesionála (tu věc nikdy předtím nedržel) jistou rukou zaměřoval další oběť.
V dokonalé souhře se otci a synovi podařilo během následujících vteřin zbavit zbytku útočného komanda. Ve zkrvaveném sněhu se válelo na třicet ruských teroristů v různém stadiu zneschopnění. Většina z nich byla ještě naživu; i když s Gambitem lomcovala zuřivost typická pro situace, kdy se někdo odvážil vztáhnout ruku na jeho blízké, až na velmi řídké výjimky se nikdy neuchyloval ke slepému zabíjení. Neměl tu potřebu. Stejně tihle chlápci nenesli hlavní vinu. Dokud se nestavěli mezi něj a únikovou cestu, byl nakloněn uvažovat o možnosti nechat jim hlavy na krku.
Rychle obešel těla a pečlivě je odzbrojil. Celou hromadu vojenského vybavení pak s tichým potěšením odpálil ke všem čertům. Snažil se přitom ignorovat velmi jízlivé a výhružné poznámky ze směru od tábořiště.
„Nekoukej na mě tak šeredně, jo?“ řekl Remy ublíženě, když se usadil na povaleném kmenu, aby se mu otec mohl postarat o zranění.
„A co bych nemoh při tom, že se tady očividně snažíš vykrvácet?“ odsekl Jean-Luc a vzal ho za paží, což z jeho syna vyrazilo zasténání.
„Co to bylo?“ zneklidněl druhý muž. Přes celkem tři střelné rány, z nichž dvě představovaly čisté průstřely předloktí a další projektil zavrtaný do bicepsu, se mu mutantova reakce zdála přece jen příliš ostrá.
„Mám takej pocit, že tam je něco přeraženýho,“ sykl Remy skrz zaťaté zuby a opatrně si ohmatával postižené místo. Při každém pokusu pohnout končetinou cítil, jak se tam o sebe otírají hrany zlomené kosti. Poslední střela totiž narazila do chrániče a přestože nepronikla skrz, síla nárazu způsobila frakturu humeru v jeho horní polovině.
„Šikovnej kluk,“ konstatovat s nemalou dávkou sarkasmu Jean-Luc, zatímco zastavoval tlakovým obvazem krvácení.
„To řiká ten, co udělal po čenichu robinsonádu z kopce a sešrotoval si hnátu?!“
Přestože krev místy trochu prosakovala i po dotažení fáče, Remy se rozhodl, že se tím nesmí zdržovat. Nechal si poraněnou paži jen zpevnit provizorní dlahou a přivázat k tělu, aby s ní nemohl hýbat. Pak vytáhl z kapsy lokátor, vybral v minipočítači co nejkratší možnou cestu k Lasičce a potřetí urazil otce otázkou, zda to opravdu zvládne. Ten mu pohrozil, že ho majzne jeho vlastní holí, jestli mu ještě jednou položí obdobně pitomý dotaz.
Stejně mutant musel Jean-Luca většinu cesty podpírat, protože starý zloděj měl v náročném terénu brzy dost a jen jeho nesmírná tvrdohlavost mu bránila připustit to. Krom toho se ze všech zbývajících sil snažil být synovi co nejmenší přítěží, když už jednou vypadali jako párek válečných invalidů.
Neušli toho moc, než se neviditelné slunce schovalo za obzor a nastala tma. Veškeré přetrvávající zbytky světla koruny stromů vpíjely jako houba, aniž by něco propustily ke svým kořenům. Remy sice měl baterku, ale ta vrhala příliš úzký kužel světla na to, aby byla skutečnou pomocí. Oba muži tak mohli porovnat svůj slovník sprostých slov, jak se na střídačku o něco přeráželi.
Postupovali velice pomalu, a tak strastiplné putování temným hvozdem trvalo několik hodin. Mohli být jen rádi, že velitel Černé hvězdy po ztrátě celé čety zřejmě upustil od jejich pronásledování, a pokud ne, museli se s Rusy někde minout. Společnost zlodějům rozhodně nechyběla. Už teď snili jen o vidině teplé světnice, odpočinku a další dávce analgetik.
„Enfin, sme tady,“ oddechl si ulehčeně Remy, když vyšli na paseku, kde nechal vznášedlo. Vzápětí po něm však kdosi cosi rusky vyštěkl, a když se mu dostalo odpovědi v podobě zaskočené kletby, začal střílet. Mladší muž si s úlekem uvědomil, že teroristé museli sledovat jeho stopy až sem a nechat stroj hlídat, než se rozhodne, co s ním.
Koutkem oka postřehl, jak se Jean-Luc se slabým zasténáním zapotácel a svezl se k zemi.
„Non...“
Zděšení spolu s hněvem vytvořily směs výbušnější než fosfor, jež vlitá mutantovi do žil mu dala sílu a energii, o níž neměl ani tušení, že si ji ještě po dnešku zachoval. Vyletěl z krytu lesa jako blesk hnán jedinou touhou: vetknout střelci, přesněji řečeno střelcům, neboť zahlédl hned tři postavy, jejich kvéry do toho otvoru, který je vyústěním trávicího traktu.
Temnou nocí zazářila série hlasitých explozí. Nakonec černá opona znovu milostivě zakryla mýtinu a s ní i to, co zbylo ze stráží. Nebylo toho právě moc... nějakým omylem Gambitova ruka zabloudila místo do sumky s kartami do toho druhého pouzdra, kde se skrývaly jako břitva ostré vrhací čepele.
Chmurné uspokojení mu vydrželo jen potud, než se vrátil k otci. Vystřídala ho příšerná hrůza, že se dostali tak daleko, aby Jean-Luc nakonec zemřel kvůli jeho nepředvídavosti.
Jen stěží lze proto vyjádřit Remyho úlevu, když se ležící muž pohnul a se slovy „Ten čubčí syn!“ si začal ohmatávat hlavu.
„Todle už mi víckrát nedělej,“ řekl Remy a pomohl mu vstát.
„Eh bien, ty nejlíp bys měl vědět, jak těžký je zabít LeBeaua,“ usmál se Jean-Luc, kterému vypálila střela, jež se o něj otřela, rudou rýhu na skráni. Jeho syn se uchechtl.
„A to mi prosím nikdo nechce věřit, že tu strašnou samolibost sem podědil po tobě.“
Mutant raději pozorně prohlédl vznášedlo, ale nezdálo se, že by utrpělo nějakou sabotáž. Odblokoval zámek a pomohl otci na sedadlo spolujezdce. Sám se pak vyhoupl za řízení. Sotva se zavřel překryt kabiny, Lasička vyrazila na zpáteční cestu do Berezinky.
Do vesnice dorazili až dlouho po jedenácté, takže se Remy nemusel ke statku hostícímu ruské kolegy plížit oklikou a s vypnutými světly, aby nevzbudil pozornost prostých obyvatel, jak se zprvu obával. Nesmírně spokojený zastavil na dvoře a umlčel motor.
Sotva lze popsat poprask, jaký způsobil návrat neworleanských zlodějů na berezinskou základnu. Sergejovi muži, kteří teď měli před sebou dvě největší žijící legendy ve svém oboru, se div nepřetrhli, aby se o ně postarali.
Remy se odmítl nechat odmanévrovat na ošetřovnu a zanechávaje za sebou šňůrku červených kapek padajících z prosáklého fáče, zamířil rovnou do operačního střediska, kde se dožadoval telefonu.
„Něblbni, vot z těbja teče krvi kak z vola, nech mě se na to poďjevat!“ poskakoval za ním vztekle medik.
„Mám jí v sobě eště pár litrů a todle nepočká,“ odsekl mu zloděj. „A ty, Ivane, brnkni mi sem,“ nadrápal na stůl vlastní krví telefonní číslo. Radista se neodvažoval odporovat; rychle navázal spojení a málem se skácel ze židle, když se mu ozvalo velitelství Zimní stráže, Avengers Ruské federace.
„Čto im mam povědat, pane?“ zděsil se.
„Zmiň jim Gambita. Až přestanou nadávat, spojej tě s někym způsobilym, pak mi to dej,“ odpověděl mutant, kterého medik pod pohrůžkou brutálního násilí zatlačil na vedlejší židli a vzal si ho do práce. Podle krevních konzerv, které tahal z kapsy, měl na oněch dostačujících pár litrů vlastní názor, takže svému neukázněnému pacientovi bez velkých cavyků rozřízl rukáv a do levé paže mu vrazil transfuzní jehlu. Nepotřeboval, aby mu tu při své paličatosti zkolaboval ještě dřív, než mu prohlédne rány.
Z komunikačního aparátu se záhy ohlásil pěkně podezíravý ženský hlas. Remy si vzal sluchátko.
„Bon soir, ma belle. Jo, to sem já. ... Co bych chtěl... jen tak se náhodou potloukám po vaší krásný zemi a tak sem si řikal, že když už sem tady, co takle využít příležitosti, víš, ty a já a ňáká pěkná restaurace... ... Ne, nemám nejmenší tušení, proč's mě eště nepověsila za střeva do průvanu. Že by to bylo tim mym neodolatelným jižanským šarmem? ... Co, že to nebyly střeva? ... Tak hele, ty eště potřebuju! ... Ne, počkej – AU! ... Excuzes-moi, toho si nevšímej, tady monsieur docteur mi z těla vyřezává kus olova. ... Jasně, že se mužeš zeptat, co sem dělal, pokud teda fakt nečekáš, že ti odpovím. ... Já vim, já vim, kůlivá tomu sem chtěl s někym z vás mluvit. ... Ne, nejsem tady s X-Menama, sakra, nejsem žádnej jejich zatracenej ocásek, ale samostatná jednotka! ... Kdo se tady rozčiluje? Poslyš, víš něco o teroristický skupině ménem Černá hvězda? Jo? Teda, vy ste informovaný. A nechtěli byste si na ně čistě náhodou vyšlápnout? Zasloužili by si trochu tý vaší laskavý pozornosti. ... No ták, Taši, udělej to pro mý krásný oči... ... Tak mně je jasný, že to muže bejt problém, ale já náhodou vim, kde sou zalezlý. ... Jak, jak, před pár hodinama sem otamtud vypad. ... Co bych tam chtěl... rodinný záležitosti. Táta se s nima trochu zaplet. ... Co? Hej! Samozřejmě, že tam je eště někdo živej, za co mě máš? Ne, neodpovídej na to. Hele, já byl na záchranný misi, ne na válečným tažení. Teď už fakt nemám na to, abych to tam srovnal se zemí, jakkoliv bych rád. Proč myslíš, že vám volám? ... No, na vašem místě bych si trochu pospíšil. ... Kde... řekněme, že tu část mapy bych označil jako MMFS. ... Hele, neřvi na mě! A vůbec, takýdle slova bys jako dáma používat neměla. ... Fajn, pošlu ti souřadnice.“ Nechal si gestem najít přesnou polohu komplexu a údaje nadiktoval osobě na druhém konci drátu.
„Demain? Já tě miluju. Merci beaucoup. ... Cože? Jen jemu? Poslyš, to není spravedlivý, já chci taky! ... Mrcho! Dobře, vyřídím. ... Jo, budu pozdravovat Peťuldu, až ho zas někdy uvidim. Tak se měj. A nezapomeň, to pozvání na večeři platí. ... Hahaha. Tak zdar.“
Se zachechtáním odložil sluchátko.
„Pane?“ zeptal se radista opatrně. „Kto to byl?“
„Black Widow,“ odpověděl Remy bezstarostně do zuřivého mumlání medika, jehož obsahem bylo něco o hovadech, co se dokážou nechat takhle zřídit.
„Co? Vy jste mluvil takhle s-“
„Oui. To je v pořádku, už se ňákej pátek známe, měli sme kdysi spolu něco do činění.“
„To jako -“
„Probůh, ne! Čistě pracovně,“ uvedl domněnku na pravou míru Cajun. „I když sem se hodně snažil,“ dodal zamyšleně.
„Už sis vyříděl vsjo, cos potřeboval?“ zeptal se medik takovým tónem, že zraněný považoval za nejlepší nechat se odvést k pořádnému ošetření.
„Carevnička ti posílá velkou pusu,“ sdělil otci, který seděl na lůžku a pozoroval zdravotníka, který s nespokojeným mlaskáním prohlížel jeho zlomenou nohu. Jean-Lucovi se tímto oznámením očividně zlepšila nálada o pěkných pár desítek procent.
„Takže ona si mě eště pamatuje, to je od ní milé...“ zašklebil se spokojeně. „Ale jak na tebe tak koukám, tys dostal košem, hein? Jen se přiznej.“ Odpovědí mu bylo pohrdavé odfrknutí a okázalá ignorace po několik následujících minut.
Lékařská jednotka na základně byla dost dobře vybavená; ruští zloději při své akci zřejmě počítali s úrazy. Lékařský tým prohnal oba zraněné rentgenem a zatímco čekali na vyvolání snímků, mohli se s malou pomocí dát trochu do pucu. Jean-Luc pak obdržel slušivý sádrový krunýř na větší část levé dolní končetiny, zatímco na jeho synovi se medik vyřádil s jehlou. Ze dvou střel, jež mu proletěly paží skrz, Remymu jedna otevřela poměrně hluboký šrám na boku, kterého si předtím nevšiml, druhá zůstala kousek nad ním těsně pod kůží. Zlomenou paži mu zatím provizorně zafixovali dlahou s tím, že vzhledem k otevřeným ranám bude kost nejlepší sešroubovat, na což však tady neměli možnosti.
Když s nimi zdravotníci skončili, bylo už hodně pozdě a oba zloději si nepřáli nic jiného, než jít konečně spát. V tom jim nikdo nebránil, přestože Rusové hořeli zvědavostí, aby se dozvěděli, co se dělo. A zatímco Jean-Luc projevil dobrou vůli s nimi ještě chvilku posedět a porozprávět, Remy odpadl, sotva se ocitl v horizontální poloze.
Druhý den odpoledne se zloději rozloučili. Zdravotníci prskali, že při jejich stavu je dlouhé cestování letadlem skutečně úžasný nápad, dokud nebyli utlučeni argumenty, že pasažérská kabina Agasse je dokonale chráněná nejen proti změnám atmosférického tlaku, ale i přetížení při nabírání letové výšky, takže nebudou vystaveni větší zátěži než při obyčejné jízdě autem.
Jean-Luc nabídl berezinské tlupě, že až budou mít místní úkol splněný, ať se ozvou, mohou si užít pěknou zaslouženou dovolenou v New Orleans jako výraz vděčnosti za veškerou pomoc, kterou jim poskytli. Sergej prohlásil, že by tu měli být nejdéle do čtvrt roku hotovi a tedy se těší na opětovné brzké shledání.
Fjodor oba muže rolbou zavezl zpět k čekajícímu letounu. Pilot málem vypadl po hubě do závěje, když viděl starého patriarchu živého, ač poněkud pochroumaného. Zasloužilý zloděj na sobě už zapracoval břitvou a nůžkami, takže vypadal zase k světu, ačkoliv potrvá ještě pár týdnů, než mu z kůže zcela zmizí památky na bití, kterého se mu v hojné míře dostalo od teroristů. Navzdory tomu z něj zářil elán pobraný čertví kde a nesmírně se těšil nazpět.
Udělali si ještě malou zastávku v Petrohradu. Selinov se pokoušel poměrně úspěšně předstírat, jak neobyčejně je rád, že jsou oba Američané naživu, přestože mu to ve skutečnosti bylo celkem jedno. Co už mu jedno nebylo, tak Jean-Lucovo velmi jízlivé poděkování za spolupráci s jeho lidmi, které si zcela správně vyložil coby sprduňk za způsob, jakým poslal do háje Thieves Guild v průběhu jejich vyšetřování atentátu. Současně svého ruského kolegu ubezpečil, že z toho nebude pro jejich další spolupráci vyvozovat žádné důsledky, protože nebýt jeho ochoty vyřídit Remymu vzkaz poslaný přes teroristu, už je dnes možná po něm. Přesto Cajuny vyprovázelo nasupené ticho napovídající, že než mezi New Orleans a Petrohradem vyprchá dusno, chvíli to potrvá.
Zatímco Agasse nabírala výšku nad ruskou metropolí, Jean-Luc se pohodlně rozvalil v sedačce a podíval se na nezvykle zamlklého syna.
„Poslyš, je ti dobře?“
Remy se probral ze své lehce zasněné letargie. „Quoi?“
„Vypadáš mizerně,“ konstatoval jeho otec.
„Schytal sem pořádnou šlupku mezi světla a ztratil dost krve. Pár dnů budu vypadat jako zombie a zas to bude dobrý,“ pousmál se utahaně mladší zloděj.
„Hm, a co bys řek tomu chvíli si popovídat, když teď máme pár hodin klidu?“
„Quo' faire pas?“
„Tak mi pověz, jakej byl funus?“
Remy se zakřenil. „Náramnej. Jediný oko nezůstalo suchý.“
„Tomu rád věřím. Skoro mě mrzí, že sem tam nebyl.“
„Seš hnusnej cynik, otče! To se dá furt eště zařídit!“
„Ale Remy, přece bys na mě nevztáh ruku...“ nasadil Jean-Luc co nejsmířlivější úsměv. „Ne po tomle všem. Dyť víš, že sem ti to neuďál naschvál.“
„Neee?“
„Koukni, proč bych se nechal dobrovolně zajmout, strávil skoro dva roky zavřenej jako zvíře a nechal se mlátit a vyhrožovat si?“
„A to's nezkoušel utýct už předtím?“ zeptal se Remy, který byl sice nesmírně rád, že má otce zpět, ale to neznamenalo, že by mu tak snadno odpustil dobu, po niž žil v domnění, že je mrtev. „Nebo tu zprávu aspoň poslat dřív?“
„Nebylo to možný, jinak bych to dávno uďál. Většinu času mě drželi zdrogovanýho málem do bezvědomí, jen aby si mohli bejt jistý, že jim neprásknu do bot. A toho mýho kamaráda ke mně dali vcelku nedávno.“
Na chvíli se odmlčel s pohledem upřeným kamsi do prázdna. Po tváři mu přelétla stopa bolesti.
„Je mi hrozně líto, že kůli mně skončil tak, jak skončil. Byl to pitomec, to jo, k tý grupě se přidal spíš z nudy než že by byl takej šílenej fanatik, ale dalo se s nim mluvit. Pořád mám tak ňák pocit, že mi ho tam nechali jen ve víře, že když si spolu tak rozumíme, podaří se mu mě ukecat. Pozdě jim došlo, že by to mohlo fungovat na obě strany.“
„Ukecat k čemu? Za celou dobu's mi neřek, proč tě tam vlastně drželi.“
„Proč myslíš? Chtěli, abych pro ně dělal. Ale tudle špinavou práci nemám rád, tak sem je poslal někam.“
Remy si vzpomněl na některé své kšefty a v hloubi duše se zastyděl. On za věci, kterým nedokázal říci „ne“, pykal dodnes.
„Ale proč zrovna tebe?“ vyzvídal raději. Jean-Luc se pousmál.
„Zkus přemejšlet, mon fils. Copak's tak rychle zapomněl, že když ty seš zlodějskej princ, někdo musí bejt taky král?“
„Pánové nejsou troškaři, hein?“
„To ne. Oni taky nechtěli vyloupit nic malýho.“
„No i tak, proč se tak zoufale snažili, abysme si všici mysleli, že seš mrtvej? Co to měl za význam? A kdo je to teda vlastně pohřbenej místo tebe?“ vychrlil ze sebe mladý zloděj zbytek otázek, jež ho ještě pálily.
„Co se týče toho 'kdo',“ zaváhal Jean-Luc, „tak musim říct, že nemám nejmenší tušení. Vím akorát to, že ty parchanti někde sebrali mýho dokonalýho dvojníka, jinak neni možný, že by dokázal nastoupit do našeho letadla místo mě, aniž by si toho někdo všim, a pak ho vyhodit do povětří.
Nikdy mě to nepřestane žrát. Měl sem bejt opatrnější, nechal sem se vlákat do pasti jako idiot. A pro to je mrtvejch pět dobrejch chlapů,“ složil v náhlém záchvatu viny tvář do dlaní.
Myslel, že už to dávno překonal, ale ve chvíli, kdy tu skutečnost vyslovil nahlas, vrátila se mu všechna hrůza, pocit selhání a zoufalství stejně silně jako v den, kdy ho s touto skutečností jeho věznitelé seznámili. Remy, který měl s podobnými stavy své zkušenosti, vzal otce za ruku a usmál se na něj.
„Nemůžeš si to vyčítat. Sou věci, na kerý dost dobře nejde bejt připravenej. Nejseš ten, co má na rukách jejich krev. Nemá cenu se trápit pro něco, co už stejnak nemůžeš změnit. Důležitý je, že budou pomstěný a bude postaraný o ty, co po nich vostali. Buď rád, že seš naživu ty.“
„C'est d'intéressantes. Takle tě neznám. Kdepak se v tobě vzalo takýdle filozofování?“ zeptal se Jean-Luc se zájmem. Remy pokrčil rameny, což se ukázalo jako špatný a hlavně bolestivý nápad.
„Tu sais, každej máme ňáký kostrouny ve skříni.“ 'A já bych těma svejma moh v pohodě naplnit lafayettskej krchov.'
„Máš náladu na svěřování?“
„Dneska ne... ale někdy bysme to mohli dohnat, co ty na to? Myslim, že to jeden druhýmu docela dlužíme a měli sme to udělat už dávno.“
„Třeba bysme i uďáli, kdyby nám do toho dycky něco nevlezlo a tys nemusel zmizet.“
„Něco, kůli čemu mi bylo někým decentně naznačeno, že zmizet je to nejlepší, co mužu udělat!“
Na tohle neměl Jean-Luc odpověď. Zabruslili na dost tenký led, pod kterým se ukrývala zrádná hluboká tůň plná výčitek, ublíženosti, hněvu a viny. Nic, do čeho by se právě teď chtěl nořit.
„Co kdybysme změnili téma?“ nabídl smír. Remy ochotně přikývl. Nemuseli začínat tak brzo po opětovném shledání právě hádkou. A kromě toho byl Jean-Luc zvědavý hlavně na jednu věc:
„Řekni mi, jak si vlastně vedeš jako patriarcha?“
„Tos vydržel dost dlouho.“ Jeho syn v duchu provedl krátkou bilanci současné situace. „No, gilda se eště nerozpadla. Už měsíce nebyl žádnej konflikt s vrahounama. Zakázek je dost, pokladna vykazuje docela uspokojivej nárůst příjmů. Rada mě nemůže ani cejtit. Posledním hlasováním o důvěře sem prolez s odřenejma ušima a zadkem, protože to ňákej zmetek zmanipuloval. Jak bys to shrnul?“
„Že sem zvolil dobře, když sem z tebe udělal představenýho.“
„Zkus to těm dědkům vysvětlit. Dodneška se píděj po tvý hypotetický nový poslední vůli, kerá by obsahovala rozumnější rozhodnutí než ta oficiální, nebo aspoň vykřikujou, žes musel bejt v době, kdy's ji psal, stiženej stařeckou demencí a jako taká by měla bejt neplatná,“ sdělil mu mutant s kyselým úšklebkem. „Akorát teda doufám, že se moc nevyděsíš, co sem všecko vyváděl. Předpokládám, že když seš teď zpátky, to vemeš zas ty, non?“
Starý zloděj musel vynaložit opravdu velké úsilí, aby zachoval tvář bez výrazu, když viděl, jaké prosebné nadšení z Remyho vyzařuje.
„Tedy...“ zamyslel se. „Já mám taky svý roky, docela sem už začal pomejšlet na důchod...“
„Tati...“
„Sám víš, že taká funkce neni žádnej med a já už nemám tu trpělivost co zamlada.“
„Tati.“
„A nakonec, když už's byl jednou dosazenej do úřadu...“
„Tati!“
„Abys věděl, nejen tobě dou starší na nervy. Už vidim, jak mi daj todle flákání pěkně sežrat. A k tomu stařecká demence, jo?“
„Kecal sem, to si akorát celou dobu myslim já. A jestli tě trápěj ty vzteklý mumie, můžeš jim pokaždý pohrozit, že si dáš pár tejdnů voraz a necháš to zas kočírovat mě. A uvidíš, jak budou cukrovat jako holubičky. Poslechni, todle fakt neni služba pro mě, aspoň zatim. Nejsem typ na gildovního patriarchu. Dědkové maj pravdu, stejně tam vlastně už ani nepatřím,“ dodal mladý Cajun na závěr a z jeho hlasu bylo znát, že tohle je věc, která ho dost trápí.
„Remy, si můj syn a zloděj, kerej nemá mezi svejma konkurenci,“ řekl Jean-Luc vážně.
„Krom tebe,“ opravil ho skromně jeho potomek.
„Ani tim bych si nebyl tak docela jistej. Na světě neni místo, kam bys měl právo patřit víc. Nenech se deptat tim, co ti vyčítaj starší klanů. Nikdy by to nepřiznali, ale naše gilda ti vděčí za mnohý, a to je možná důvod, proč tě tak nenáviděj.“
„Jo, a za to, za co mi prej vděčej, sem dycky musel z města,“ namítl Remy.
„S tim je konec,“ zavrtěl jeho otec hlavou. „Nikdo ti víckrát nebude bránit vracet se domů, pokud... pokud se tam eště cejtíš doma, samozřejmě.“
To byla otázka, na niž mutant nedokázal dát jasnou odpověď. Ano, vyrostl v New Orleans, miloval to město a určitým způsobem k němu bude vždycky připoután. Ale považoval ho skutečně stále za svůj domov?
Po svém vypovězení se tam často vracel na zapřenou; nedokázal mu dát opravdu sbohem. Pak přišel do Xavierova institutu pro nadanou mládež a většina X-Menů se snažila, aby se tam cítil dobře, potíž však byla v tom, že přes to všechno se nikdy nezbavil vtíravého pocitu někde hluboko uvnitř, že v jejich řadách nemá co dělat.
Kam skutečně patřil? Do čela zlodějské organizace? Do svého domu v Garden District, kde se chtěl jednou usadit a založit rodinu? Mezi hrdiny ochraňující svět před hrozbami, jakou snadno mohl představovat i on sám? Nebo jednou provždy zůstane samotářem putujícím z místa na místo, jakým se z donucení stal, když na čepeli jeho meče vyhasl život Bella Donnina bratra?
„Je... ne sais pas,“ řekl po té, co se mezi oběma muži rozhostilo dlouhé ticho, a sklopil hlavu.
„Čas ti to nakonec poví sám. Já ti jen slibuju, že ať už se rozhodneš jít kamkoliv a dělat cokoliv, nadále budeš vítán v New Orleans a v mým domě zvlášť.“ Znělo to podivuhodně slavnostně.
„Merci,“ usmál se poněkud smutně mutant. „Takže to znamená, že...“
„Že pokud proti tomu nebudou námitky, vrátím se do funkce,“ řekl Jean-Luc. Remy se rozsvítil tak, že by dokázal vyhnat temnotu i z nejzapadlejších koutů obřadní síně.
„Ale zamluvil's otázku, víš o tom? Pořád z tebe nevypadlo, proč ty šaškárny s dvojníkem?“
„Myslim, že todle ti udělá dobře na dušičku,“ zašklebil se jeho otec. „Protože měli strach z tebe. Zřejmě o tobě věděli dost na to, aby se tě samotnýho nepokoušeli dostat, a nechtěli riskovat, že na ně vletíš a přitáhneš s sebou ten váš spandexovej kabaret.“
„Snažili se hezky, hoši, ale málo,“ ušklíbl se Remy. „Doufám, že Zimní stráž tam nenechá tvárnici na tvárnici.“
„To sotva. Když's už včera spal, brnknul sem jim tam eště sám a trochu blíž je seznámil s tim, co to je za výtečníky.“ Remy ho zvědavě pobízel pohledem, ať pokračuje a nešetří detaily.
„Ty chlapi v pevnosti nebyli ani zdaleka kompletní síla Černý hvězdy, jen skupina na hrubou práci. Nejmíň stejnej počet dalších jejich lidí je rozlezlej po státních vojenskejch zařízeních a ve vládních pozicích a někerý na dost vysokejch postech. Můžu celkem s jistotou prohlásit, že kdyby jim vyšlo to, co měli v plánu, mohli snadno dotlačit Rusko na pokraj občanský války a to nemluvim o záměrech, kerý měli s jistejma biologickejma zbraněma, co sem pro ně měl dostat.“
„Když to tak poslouchám, sem rád, žes jim na to nekejv.“
„Málem jo, synku, málem jo... vyhrožovali mi, že když nekejvnu, zabijou tě.“
„To's jim doufám nežral.“
„Abych byl upřímnej, tak jo. Už ukázali, že sou schopný různejch věcí, kerý bych nepovažoval za možný, kdybych se o nich nepřesvědčil na vlastní kůži. Ukázal ses právě včas, už mi začaly docházet výmluvy, kerejma sem se snažil co nejvíc oddálit chvíli, kdy budu muset buď natvrdo přijmout, nebo bude po nás obou.“
„Hlavně že to nakonec dobře dopadlo, non? Už to máš za sebou, tak na to nemysli.“
„Jo, kéž by to šlo.“
Další část cesty strávili tím, že si starý patriarcha nechal podrobně vyprávět o všem, co jeho nástupce dělal a změnil, aby se necítil jako na cizí planetě, až se zase vrátí k otěžím. Což možná bude i tak, protože v polovině výkladu o zařazování bažantů do výcviku Remy usnul. Jean-Luc se jen pousmál a následoval jeho příkladu; tušil, že dnes nejspíše nepůjde spát ještě dlouho.
Přistávali na pobřeží Pontchartrain v přívětivé záři odpoledního slunce, jehož teplé paprsky byly příjemnou změnou oproti sibiřským ledovým pláním. Protože po cestě urazili víceméně stejný počet hodin jako překročili časových pásem směrem na západ, letoun dosedal téměř ve stejný čas, kdy opouštěl Petrohrad.
Agasse zarolovala do hangáru, kde stála černá limuzína s jedním velmi nervózním správcem kořisti a jedním už poněkud znuděným řidičem. Sotva letoun zastavil, Pierre se rozběhl ke schůdkům.
„Mon dieu, to ste se rozhodli víst válku proti celý matičce Rusi?“ vyjekl šokovaně, když oba zafačovaní a zasádrovaní muži vylezli z kabiny.
„Hele nech si ty připomínky a poď mu rači pomoct,“ ukázal Remy na Jean-Luca, který si poněkud nedůvěřivě měřil schody. Bill vypnul motory a přispěchal mu jako opora, takže se starý patriarcha mohl záhy nechat už na pevné zemi Pierrem vřele obejmout.
„Nemůžu uvěřit, že tě vidím živýho,“ opakoval jeho pobočník pořád dokola jako omámený.
„Já už taky nemyslel, že se odtamtud vůbec kdy vyhrabu,“ smál se Jean-Luc celý šťastný, že je po dvou letech útrap konečně opět doma.
„Díky, žes ho dostal zpátky,“ obrátil se Pierre na Remyho. Ten stál kousek bokem a pobaveně se uškleboval.
„Jo? Za to se snad neděkuje, to se rozumnělo samo sebou,“ řekl.
„Jen se nedělej, tys hlavně potřeboval dobrou výmluvu proč vypadnout a někoho pořádně zřezat,“ usadil ho druhý nejvýše postavený muž gildy. „A teď už poďte, chci si poslechnout, jak se to celý sběhlo, a nejsem sám.“
„Dočkej času jako aligátor žížaly. Já chci v první řadě dobrýho doktora, ten kluk je dost špatnej, ať si tvrdí co chce,“ zamumlal Jean-Luc pokud možno tak, aby ho jeho syn neslyšel. Ten se už usadil v autě, protože se mu nějak motala hlava. „A jen traiteur na to tentokrát zdaleka nestačí.“ Pierre mlčky přikývl, pomohl mu do vozu a sám nasedl jako poslední.
Sotva se rozjeli, Jean-Luc si tu otázku přece jen nedokázal odpustit. Obrátil se na svého pobočníka: „Eště ty mi řekni, mon ami, jak mu to šlo?“ ukázal na Remyho, jenž se na něj zaškaredil.
„Ved si výborně, dokonce líp, než sme kdy doufali.“
„Un moment!“ zařval mutant. „Jesi todle celý byla ňáká vaše naplánovaná fraška, jak mě dokopat k zodpovědnosti, tak přísahám při Bohu, že porušim hnedka dvě jeho přikázání! A hádejte kerý!“
„Klid, Remy, hochu. Nic takovýho to nebylo, i když nemůžu popřít, že svůj účel to splnilo.“
„No jasně, hlavně že vám to náramně zahrálo do karet!“
Dalo jim dost práce přesvědčit ho, že se opravdu nejednalo o další vysokou hru vůdců gildy, ale nakonec se to podařilo. Remy stejně nebyl moc v kondici na hlubší spory. Když ho v nemocnici uviděl lékař, okamžitě zvadlého mutanta vyhnal na cétéčko hlavy, které odhalilo prasklinu čelní kosti vzniklou nárazem střely. O tom, jak mizerně mu bylo, nejlépe vypovídal fakt, že ani neprotestoval proti nařízenému týdennímu klidu na lůžku počínaje teď hned.
Zpráva, že je Jean-Luc LeBeau naživu a vrací se, zburcovala celou Thieves Guild a na starého patriarchu čekal velkolepý uvítací výbor. Přesně jak jeho syn předpovídal, starší klanů byli z návratu bývalého vůdce neobyčejně nadšeni.
„To je fakt tak děsně rozčiloval?“ zeptal se zvědavě Jean-Luc Pierra.
„Jak bych to tak řek... skoro stejně jako ty, když's po svým nástupu do funkce začal s reformama.“
„Ouvej,“ zašklebil se zloděj soucitně.
Ten den nekončil půlnocí, ale až následujícím ránem, kdy už byli všichni příliš unavení, než aby mohli ještě oslavovat. Ta část Vieux Carré, kde žilo na čtverečním yardu víc zlodějů než normálních občanů, byla nezvykle tichá, protože všichni spali.
O několik dní později začali členové gildy připravovat obřadní síň na událost, jaká se v historii organizace odehrála snad vůbec poprvé, tedy kdy starý vůdce opět zaujímá své místo, přestože jeho nástupce stále žije. Konzervativnější členové gildy se v hloubi duše radovali, že se vše vrátí k předchozím pořádkům, ale jen do té chvíle, kdy Jean-Luc po důkladném obeznámení se situací došel k názoru, že žádnou ze změn provedených za Remyho služebního období neshledává nežádoucí nebo nepotřebnou pro chod společenství, a tedy nic z toho nebude zpětně rušeno. Pak už jeho adoptivní potomek nebyl jediný, kdo ho považoval za duševně vyšinutého.
Necelý půlrok ještě vládli otec se synem Thieves Guild společně a jeden se učil od druhého. Remy se nicméně zmínil, že se nejspíš vrátí do Xavierovy školy, pokud mu tak bude umožněno, ale nechtěl odcházet dříve, než se úplně zotaví. Využil proto ten čas hlavně k tomu, aby mohl být s Jean-Lucem, dokud má příležitost.
Nikdy se nedozvěděli totožnost člověka, jenž zemřel a byl pohřben namísto neworleanského patriarchy. Podle toho, co Jean-Luc zjistil, ten muž nebyl člen Černé hvězdy, spíše nějaký chudák, kterému byla jeho role násilím vnucena.
Rozhodli se jeho tělo nepřemisťovat na jiné místo, pouze odstranili Jean-Lucovo jméno a nahradili jej prostým „Oběť bezpráví“. Tak našel neznámý svůj věčný klid v cizí zemi, pohřbený v cizím hrobě, zato s úctou, jaká se dostane jen málokomu.
O tom všem Remy jednoho dne přemýšlel usazený pod omšelou sochou anděla na hrobě dávno zapomenutého muže. Ruku pořád ještě nosil na pásce; i když Tante Mattie dokázala s úrazy hotové zázraky, šrouby mu vyndali teprve před pár dny a léčitelka ho nabádala, ať se nesnaží hojení uspěchat. Z téhož důvodu se ještě ani Jean-Luc nezbavil svých berlí, ačkoliv by těmi klacky už nejraději práskl do Mississippi, jak sám vykřikoval, když si byl bezpečně jistý, že Tante Mattie není v doslechu. Proto teď vedle syna usedal jen opatrně a pomalu.
„Věděl sem, že tě nejspíš najdu tady,“ řekl.
Bylo to zvláštní. Pokud Remy utíkal před světem, utíkal mezi mrtvé. Možná proto, že mu mohli naslouchat, aniž by mu odpovídali, aniž by ho haněli nebo soudili. Aniž by mu ublížili. Alespoň tihle mrtví.
„Kdy chceš odjet?“
„Někdy za čtrnáct dnů, to už by to mělo bejt v cajku,“ dotkl se mladší zloděj poraněné končetiny. Úraz hlavy po sobě nezanechal žádné následky a lékaři i léčitelka se shodovali na tom, že pokud Remy nebude ještě tak měsíc až dva svou tvrdou palicí přímo prorážet zdi, může se směle věnovat jakékoliv činnosti, již uzná za vhodnou.
„Bien.“
Několik minut ani jeden z nich nepromluvil. Uvnitř hřbitovních zdí se i zvuky kypícího New Orleans zdály tlumené. Tady bylo místo pro šumění větru v korunách stromů a šustění trávy, které se podobalo šepotu duchů. A třeba jím i skutečně bylo. Zpívali tu ptáci. Mimo ně a oba muže na hřbitově nebyla živá dvounohá duše a z těch čtyřnohých jen dvě veverky a toulavá kočka vyhřívající se na náhrobku zarostlém travou.
Nakonec se opět ozval Jean-Luc: „Jednu věc mi pověz, Remy... co ty vlastně doopravdy seš? Zloděj, nebo X-Man?“
Oslovený se nad otázkou poctivě zamyslel. Byla to další z těch, nad nimiž strávil v marném přemítání mnoho bezesných nocí. Honila se mu v hlavě od prvního dne, kdy se možná ne tak docela dobrovolně stal členem mutantského superhrdinského týmu... a dodneška na ni nenašel uspokojivou odpověď.
„Asi by bylo hodně chtít oboje, co?“ řekl posléz.
„To ti nepovím. Sám bys to měl vědět nejlíp, non?“
„Já... já fakt nemám páru. Víš, když to vemu kolem a kolem, zloděj je něco, co prostě sem a neexistuje nic, co by na tom mohlo cokoliv změnit. A X-Man... to je něco, o čem sem si myslel, že bych moh bejt, co sem zkoušel bejt. Více či méně úspěšně. A když to zrekapituluju, asi spíš míň. Zkoušel sem to,“ zakončil téměř šeptem.
„Tak proč bys to nemoh zkoušet dál? Viděl sem, že to pro tebe znamená hodně. Protože ty z ňákýho důvodu, kerej zná akorát ten nahoře, seš opravdovej hrdina. Máš to v sobě a ani na tom se nic nezmění. Pokud si myslíš, že je to pro tebe ta správná cesta, běž po ní a neohlížej se na to, co ti diktujou jiný. Buď to, co ty sám chceš bejt. Co si myslíš, že seš.“
Remy se na něj otočil s dost překvapeným výrazem. „To mi jen tak zničeho nic řikáš ty?“
„Oui, moi. Poslyš, já vim, že teď už je na taký věci trochu pozdě, rozhodně po tom, co sem se ti snažil celej život nalajnovat tak, jak se to hodilo mně. Už to vim a lituju toho. Nikdo nemá právo řikat ti, co dělat, ani já ne. Jen ty sám.“
„No vida, a pak že starýho psa novejm kouskům nenaučíš.“
Špetka ironie, kterou byla ta věta prostoupená, Jean-Luca přiměla k ofenzivě.
„Tak hele, štěně, měl's příležitost vyzkoušet si na pár měsíců to, co sem já dělal celej život. Viděl's, že to je hodně věcí, ale ne jednoduchý. Vim, že sem se na tobě dopustil věcí, za kerý mě musíš nenávidět a máš na to plný právo, ale teď už snad chápeš, že sem to nikdy nedělal proto, že bych tě neměl rád. Neni to omluva, to přiznávám, rozhodně ne taková, co by se dala brát vážně.“
Na pár vteřin se odmlčel, načež řekl zkroušeně: „Přál bych si, abych ti dokázal bejt lepším otcem, než sem byl.“
Jean-Lucův hlas se vytratil do ztracena, protože mu dělalo potíže vtělit do slov to, co chtěl synovi říci, aniž by to vyznělo jako laciná fraška. Neměl pocit, že by uspěl.
Remy ho chvíli pozoroval. „To je strašný,“ řekl potom. „Ten chlap dokáže i ze svý vlastní smrti udělat morální lekci. Je todle vůbec možný? Má podobnýho otce i někdo jinej, nebo sem tak děsnej smolař jen já?!“
Starší muž se zatvářil poněkud rozpačitě; nevěděl, zda to mělo být míněno jako žert. Mutant se začal smát. Pak se natáhl a zdravou rukou otce objal.
„Omluva se přijímá, tati. Vim, jak ti mohlo bejt, nevyčítám ti nic, už ne. Tys prostě chtěl to nejlepší pro všecky, akorát's zapomněl uvažovat o tom, jesi je to taky to, co by chtěli oni sami. To se stává i v lepších rodinách. Můžem začít vodznova. Pořád na to snad neni pozdě. A řeknu ti jedno: byl's dobrej táta a já bych si jinýho nepřál. Mám tě rád.“
„Já tebe taky, synku, já tebe taky. A... děkuju ti.“
O dva týdny později u hlavního vchodu Xavierovy školy pro nadanou mládež pronikavě zadrnčel zvonek. Jean šla otevřít.
„Gambite?“ zalapala překvapeně po dechu. „Odkdy ty zvoníš?“
„Vyměnili ste zámky a vloupávat se sem mi přišlo kapku nezdvořilý, když tu nejsem pracovně,“ odpověděl vesele Remy.
„Ach tak. A... co tu děláš? Myslela jsem, že jsi už uniformu pověsil na hřebík.“
„To víš, Jeannie, marnotratnej mutant se vrátil. Pokud mě teda eště chcete.“
Zrzka se přátelsky usmála. „Samozřejmě, že tě chceme, ty hlupáčku. Pojď dál, najdeme ti pokoj, určitě máme ještě alespoň dvě ložnice volné... A co že tak najednou?“
„Ále, slyšel sem něco o ňáký skrullský invazi, tak sem si řek, že by bylo nefér, aby ste si takou srandu užili beze mě. Beztak potřebuju ňákou oddechovou akcičku na protažení,“ zašklebil se Cajun a prošel kolem mladé ženy do haly. Ta za ním zavřela dveře. Po tváři jí přitom přeběhl ošklivý úsměv a broskvová pokožka získala na zlomek vteřiny zelený nádech a šupinatou strukturu.
„Ano,“ řekla. „Byla by škoda, kdybys o to přišel...“
