Tátův syn
~Charlie~
Dokončeno: Ano
Délka: 47 stran
Hlavní postavy: Remy LeBeau, Jean-Luc LeBeau, Pierre Martine (V), Tante Mattie,... *
*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky
Popis: Já mám mámu, vy máte mámu, dokonce i Gambit měl možná někdy mámu. No dobře, Gambit asi ne, ale otce má, i když adoptivního. Tedy měl. Zkrátka a dobře, starý LeBeau je po smrti a aby toho pro cajunského mutanta nebylo málo, stačil ho ve své poslední vůli označit jako svého nástupce na pozici představeného Thieves Guild. Zrovna jeho, přestože má u své mateřské zločinecké organizace vroubků až hrůza. Ale závěť je závěť a i zloději mají své zákony, takže Remymu nezbývá nic jiného než dát X-Menům vale a chopit se svých povinností, s nimiž ovšem nemá ani ty nejmenší zkušenosti. Otázka zní, jak mu to asi půjde? A hlavně, jak bude reagovat, až zjistí, že ne všechno je tak, jak si do té doby myslel?
Varování: Obsahuje stopové množství rulíku.
Kapitola I.
Poznámka autora: Takhle to dopadá, když jde někdo spát zdeptaný událostmi v mainstreamu a nemůže usnout. Celý děj vznikl během několika
bezesných nočních hodin a zajistil mi mnoho hodin zábavy jeho následným sepisováním. Uznávám, že se odehrává v prostředí ne až tak běžném, ale nemůžu si pomoct,
bez ohledu na to, jak dlouho je Gambit s X-Meny, mám pořád tendence vnímat ho hlavně jako diskutabilně reformovaného zloděje. A krom toho mám slabost pro postavu
jeho nevlastního otce. Každý máme právo na své úchylky. Což mimo jiné znamená, že tohle je čistokrevná sólovka, ostatní mutanti se tam prakticky nevyskytují.
Technická poznámka: Aby bylo jasno, nápad udělat z Remyho guildmastera není můj, ale je vytažený přímo z komiksu. Pro pochopení některých pasáží se tak hodí znát obsah přinejmenším první Gambití minisérie a toho, co ji bezprostředně předcházelo a následovalo. Většina reálií týkající se gildy je převzatá z třetí série, upravená k mé potřebě. Asi je to pokrytecké vzhledem k mému názoru na tenhle komiksový počin, ale přes jeho generální stupiditu v tom bylo pár dobrých nápadů, které by bylo škoda nechat zaniknout.
P.S.: Otevřeně přiznávám (a asi je to i vidět), že neumím francouzsky. Na druhou stranu, to ani Cajuni.
P.P.S.: Případné poznámky, připomínky, dotazy, výhrady a konstruktivní kritiku adresujte proím přímo mně. Děkuji.
Poslední květnový den se mimořádně povedl a teď se přehoupl do svého příjemného klidného závěru. Západní obzor hořel posledními odlesky slunce, které se před chvílí uložilo ke spánku za horizont, ale zem se již tulila se stínem. X-Menům skončil odpolední program a mohli se konečně vrhnout po každé příležitosti užít si ještě něco z vlahého večera.
Logan a Remy zabrali zadní schodiště vyhřáté od slunečních paprsků a vedle toho, že tam každému překáželi, pustili se do rychlé partičky pokeru, než nastane úplná tma a oni vyrazí na svůj pravidelný flám.
Čtvrťáky se již kupily na hezké hromádce, když starší mutant znechuceně zahodil karty a přiznal ztracenou hru. Jeho společník se jen zaculil a chystal se mu předvést krásnou čistou postupku od osmy výše. Místo vyložení však ztuhl, sklonil hlavu a s přivřenýma očima jakoby naslouchal.
„Co -“ začal Logan, který přes veškerou pomoc svých vybroušených smyslů nedokázal pochopit, co to do parťáka najednou vjelo. Ten mu otázku zarazil pohybem ruky a dopáleně pronesl jen tak do prostoru:
„Už sem vám řikal, a to několikrát, že nechci, abyste mě tu přepadávali tímle způsobem.“
„Excusez-moi, Remy.“
Logan nadskočil. Ze stínu ode zdi se neslyšně odlepil muž v matně povědomém tmavém úboru neworleanské Thieves Guild.
„Vy mi to normálně děláte naschvál!“ zasoptil X-Man. „Bezpečnostní systémy sme upgradovali jen za tendle měsíc dvakrát a Cajunovi kolegáčkové si sem stejnak dál choděj jako do bordelu!“
Jeho ublíženému výlevu Remy nevěnoval sebemenší pozornost, jen se zaraženě díval na nečekaného návštěvníka. Nebyl jím totiž žádný z řadových členů gildy, kteří se tu už na rozkaz jeho adoptivního otce jednou či dvakrát zastavili, aby mutantovi předali nějaký vzkaz, nýbrž muž stojící ve složité hierarchii zločineckého společenství jen o stupeň níž než samotný patriarcha. Jeho oficiální titul zněl „správce kořisti“ a ve své pozici byl přímo jakýmsi pobočníkem či sekretářem vůdce organizace. Tedy nikdo, kdo by se ocitl stovky mil daleko od svého místa jen aby přišel pozdravit vyhoštěnce, se kterým gilda zpravidla neměla nic než trable.
Tohle všechno si mladý zloděj ve zlomku vteřiny uvědomil a na jeho tváři se objevil záblesk úzkosti.
„Pierre... que s'est-il passé?“ zeptal se přiškrceně.
Vetřelec vrhl rychlý pohled na nasupeného Logana. „Rači bych to probral někde víc...“
„To de zařídit, dokonce i tady. Poď se mnou,“ kývl naň Remy a zamířil mezi stromy v parku. Pierre Martine se ještě ohlédl s jakousi omluvnou grimasou po X-Manovi a následoval ho.
Logan zůstal pár vteřin stát na schodech a naslouchal kvapně se vzdalujícím krokům. Sem tam k němu dolehla i ozvěna hlasů, ale oba muži hovořili rychle a ve svém domácím nářečí, takže na tu vzdálenost nebyl s to rozeznat, o čem se baví. Zachytil jen jediné srozumitelné slovo – slabý vítr k němu přinesl Remyho zoufalé a zničené „Non!“
„No nazdar,“ zabručel pro sebe mutant, jelikož usoudil, že malér je na obzoru. Vrátil se však do budovy a ponechal tak zlodějům žádané soukromí namísto pokusu rozhovor sledovat, jak by jistě učinili někteří jeho kolegové.
Remy se objevil po více než hodině. Byl podivně zamlklý a jeho strnulý výraz se dal vykládat všelijak. X-Meni, kteří už věděli o proniknutí vetřelce do Institutu, se nenápadně nápadně producírovali v hale, aby zjistili, o co kráčí. Prošel kolem nich, aniž by se namáhal na ně podívat nebo odpovědět na ze všech stran se hrnoucí všetečné i pohoršené dotazy.
„Ježišmarjá, dejte mu pokoj!“ zavrčel ze společenské místnosti Logan, moc dobře tušící, že vyslýchaný muž bude rozhodně v ledasjaké náladě, jen ne sdílné. „Až bude potřebovat linku důvěry, tak si řekne.“
„Logane, jen proto, že ty jsi necitelný ignorant, ještě neznamená, že se to vztahuje i na nás ostatní,“ řekl Scott. Wolverine považoval za diplomatičtější na to nereagovat. „Kromě toho mám nárok vědět, co se tu děje. Hlavně když nám po pozemcích courají neautorizované osoby. A ano, to bylo na tebe, Gambite, nezkoušej se ztratit, dokud mi neřekneš, co tady chtěl ten chlap!“
Návštěvu neprásknul Logan, jak ho mylně, leč v mezích situace oprávněně Remy podezíral, ale Kurt. Ten se před chvílí právě vracel ze svého pravidelného večerního kolečka a náhodně se se zlodějem, kterého vyděsil stejně jako on jeho, střetl. Logan pouze příteli zabránil spustit poplach.
„Ať se ti to líbí nebo ne, je mu po tom víc než houby,“ přidala se Ororo na stranu Scotta, sotva rozšifrovala syknutí, jímž notorický potížista zareagoval na velitelovu příkrou otázku. „Vždyť vypadáš, jako kdyby na tebe sáhla smrt. Můžeme ti nějak pomoci? Co se stalo?“
„Táta je mrtvej, to se stalo!“ odsekl jí Cajun. Náhle se rozhostivším tichem proběhl skrz halu a po schodech nahoru, kde se zabouchl ve svém pokoji. Ostatní mutanti za ním hleděli a netroufali si říct ani slovo.
Byla pomalu půlnoc, když se Rogue odhodlala zaklepat na dveře svého partnera a vzít za kliku. Dveře se nepohnuly, což bylo zajímavé, jelikož Xavierovi studenti neměli na pokojích zámky.
„Remy!“
Zalomcovala dopáleně klikou narážející na systematický odpor. Odpovědi se jí nedostalo, tak vyrazila pěstí jednu z výplní, protáhla vzniklým otvorem ruku a uvolnila židli zaraženou pod klikou.
„Jak malej,“ zavrtěla hlavou a vešla.
„Remy?“
Pokoj byl prázdný, leč rozházená, ještě teplá postel svědčila o tom, že ji její majitel opustil teprve před krátkou chvílí. Vánek si pohrával se závěsy na otevřeném okně. Venku nebylo vidět živou duši.
Dívka zvedla z podlahy odhozený polštář. Byl promáčený slzami. Objala ho stejně jako předtím Remy a posadila se na lůžko.
Měla stále v živé paměti, jak těžce nesl zloděj smrt své ženy, jakkoliv domnělou, stejně jako později její ztrátu, a dobře věděla, že svého otce nemiloval o nic méně. Navzdory tomu vůči Remyho rodině v hloubi duše cítila jakousi zášť; přestože kvůli ní mutant vytrpěl bezpočet příkoří a jeho nejbližší byli znovu a znovu nuceni obracet se k němu zády, neustále se nějakým způsobem pletli mezi je dva. A její instinkt jí napovídal, že tentokrát to bude horší než kdy předtím.
Zachmuřila se. Připadalo jí to nefér, neměli k tomu právo. Přemýšlela, zda se tak cítí i Remy sám. Pokud ano, co to v tom případě bylo za sílu, která ho vedla k tomu, aby bez jediného slova námitek vždycky poslušně naklusal, kdykoliv byl povolán?
Nevěděli, kde nešťastný mutant strávil noc, ani jak ji strávil. Gambitovy démonické oči lépe než kterékoliv jiné dokázaly mistrně skrývat emoce ukrývající se za nimi, ale strhané rysy a temné stíny ve tváři dávaly tušit, že posledních pár hodin protrpěl.
Řekl, že musí odjet. Tentokrát ani Xavier, který za běžných okolností dělal vše pro to, aby jeho nezvladatelný žák necoural po světě bez dozoru dle své momentální libosti, mu dal bez řečí dovolenou na dobu neurčitou, zvlášt když se Cajun podobně neurčitě vyjádřil ve smyslu, že se s největší pravděpodobností už nevrátí. Zároveň celkem důrazně a ne právě mile požádal své kolegy, aby tentokrát překonali svou naočkovanou vlezlost a nepokoušeli se ho následovat. Připadalo jim lepší mu to odkývat a zařídit se podle toho; cítili, že se jim náhle vzdálil do světa, v němž ani jeden z nich nemá místo.
Přijal nabídku Rogue, že ho hodí autem na letiště, kde ho měl čekat Pierre. Tam se rozloučili krátkým objetím, a pak už oba zloděje spolkl ocelový pták a odnesl je do New Orleans.
Když Cajun vstupoval do zlověstně tiché zasedací síně Rady Thieves Guild pod Jean-Lucovým domem, uvědomoval si tíhu let, které uplynuly od chvíle, kdy tak učinil naposledy. Musel konstatovat, že se tam nezměnilo nic: zatuchlý zápach sklepení smíšený s kouřem svic, prastará výzdoba ani zášť přímo sálající z představených zbývajících vůdčích klanů, kteří na něj hleděli se špatně skrývaným nesouhlasem, když zamířil k místu patřícímu představenému.
Mlčky si prohlížel muže o celé dekády starší než on sám a v duchu k nim přiřazoval erby rozvěšené ve dvou řadách po stěnách. Mnohé z nich tiše šeptaly o rodokmenu téměř tak dlouhém, jakým se mohla pochlubit britská královská rodina. A on je teď měl vést; on, dítě odnikud, mutant, který se z milosti starého patriarchy stal budoucností gildy a strůjce událostí, s nimiž vlastně ani nechtěl mít nic společného.
S povzdechem usedl do vyřezávaného křesla na jeho vkus až příliš připomínajícího trůn. Pierre stojící po jeho boku na něj povzbudivě mrkl. Remy dostal chuť nakopnout napřed jeho, pak in memoriam i otce. Z toho, co mu Jean-Lucův pobočník zatím stačil vysvětlit, pochopil, že by tu dnes neseděl, nebýt autority jeho předchůdce. Ten ho ve své závěti označil za svého nezpochybnitelného nástupce za použití veškerých možných prostředků gildovního práva, některých dokonce na samotné jeho hranici, jen aby tuto volbu nikdo ze starších klanů nesabotoval.
'Díky, tati. Fakt... díky.'
„Takže?“ zeptal se a pohodlně se opřel.
Sál osvětlený jen řadami voskovic byl plný stínů a místy zasedající samotní stěží viděli jasně jeden druhého. Právě teď Remymu temnota zahalila tvář a jen jeho oči z ní zářily jako rudé lucerničky. Potěšeně se ušklíbl, když přistihl jednoho ze starců vzadu nenápadně se přežehnat.
'Co ste ze mě udělali, to máte,' pomyslel si a čekal na odpověď.
Nemusel čekat dlouho. Ten ze starých zlodějů nejvíce svým dlouhým vrásčitým krkem podobný želvě (Antoine Noel, připomněl si jeho jméno Remy), si odkašlal a střelil po mutantovi pohledem, jenž měl razanci ocelové šipky z assassinské kuše.
„Obřad tvého uvedení do funkce proběhne o zítřejší půlnoci, LeBeau,“ zaskřípal suchým hlasem. „Pohřbu svého... otce se budeš účastnit již jako představený gildy.“
Remy by mu byl vděčen, kdyby to nepřipomínal. Už ze samotného pasování na patriarchu se mu ježily všechny chlupy, ale byla to chvíle, kdy bude muset přistoupit k Jean-Lucově rakvi a dát otci poslední sbohem, jíž se nejvíc děsil. Kdyby teď dostal na výběř, zda se chce sám postavit Apocalypsovi, Sinisterovi, Magnetovi i Sabretoothovi zároveň – k čertu, klidně i všem X-Menům!, – výměnou za to, že se vše vrátí ke starému, nebo se nechat uvrtat do nikdy nekončících sporů klanů svářících se po dlouhá desetiletí kvůli maličkostem, z nichž nemalá část jejich členů by stejně byla nejraději, kdyby ho někdo hodil do Mississippi s kamenem na krku, neváhal by ani na vteřinu, po které možnosti by skočil.
„Prozatím budeš svěřen Martinovi a Tante Mattie. Seznámí tě s průběhem obřadu. Pevně věřím a vkládám do nich veškerou důvěru, že budou schopni vštípit ti za tu dobu alespoň tolik, abys nezahanbil ani svou rodinu, ani gildu.“
Pierre, který přece jen znal Remyho poměrně dobře, přinejmenším v některých směrech, svému svěřenci pevně stiskl rameno, aby mu taktně naznačil, že ačkoliv má pravděpodobně v úmyslu odseknout na to Noelovi nějakou hrubost, ať se pro milosrdenství boží ovládne.
„Pokusím se,“ odpověděl proto škrobeně mladý zloděj.
„Dobrá tedy. Do té doby,“ pokynul mu stařec, „budiž sbohem.“
Remy podle zvyků Radu pozdravil lehkou úklonou, na niž se mu dostalo stejné odpovědi. Pak byl milostivě propuštěn.
„Proč se otec nezmínil,“ zeptal se mutant, když zase spolu se svým společníkem vyšel do teplého slunce hýčkajícího město na Velké blátivé řece, „že mi s tim barákem odkazuje i sklep plnej nepříčetnejch mumií?“
Při vší snaze, již si žádal jeho úřad, nedokázal Pierre udržet vážnou tvář.
„N'aie pas peur, ono to zas tak zlý nebude,“ mínil s poněkud přehnaným optimismem. Mladší muž se na něj s nevěřícným výrazem ohlédl, chytil se za hlavu a mávl rukou k těžkým dveřím do podzemní síně, které za sebou před necelou minutou s úlevou přirazil.
„Êtes-vous sérieux? Ne, tak zlý fakt ne, bude to eště horší! Tohle nikdy nemůže fungovat, ty dědkové si div neodplivnou, jen mě viděj. Kdybych se na hlavu stavěl a splnil do poslední tečky, co jim vidim na očích, stejnak mi budou dělat ze života peklo, a jediný, co na to doplatí, bude gilda jako taká,“ namítl zoufale a začal se v kapsách pídit po cigaretách, aby si trochu uklidnil nervy.
Dobrá, on sám věděl nejlépe, že Radě nedal za posledních pár roků ani jeden důvod ke skutečným sympatiím, přesto to nebyla tak docela jeho vina. Mohl si sice odpustit to vyhození dveří obřadní haly a přerušení probíhající ceremonie, ale v ten moment jeho priority ležely někde úplně jinde a následky pro vlastní osobu představovaly tu nejmenší mutantovu starost.
Pierre ho poklepal po zádech. „Ty víš, že to tak nedopadne, pokud to opravdu nedovolíš. Rada neni všemocná, i když se tak s gustem tváří. Sice ti asi dá ze začátku práci prosadit si svou, ale ty to dokážeš. Au bout du compte, kdyby si tvůj otec nemyslel, že na to máš, netrval by tak paličatě na tom, abys převzal titul patriarchy. On ti věřil, Remy, věř si trochu i ty. Nemusíš se bát, že bysme tě v tom nechali máchat samotnýho. Porád tu máš přátele, kerý se za tebe postaví.“
„Stejně nechápu, proč to táta chtěl takle.“
„Protože si myslel, že dělá to nejlepší pro svý lidi,“ řekl smířlivě druhý zloděj.
„Jasně. Jako dycky.“
„Podívej, neznal si ho možná tak dlouho, abys -“
„Osm roků. Ani o den víc.“ Hluboko v té větě se skrývala nevyslovitelná hořkost a smutek černější než čerstvě vykopaný hrob.
„Je sais, Remy, j'en suis navré. Nebylo to fér, ale neměl moc na výběr. Na jeho rozhodnutí závisely desítky dalších životů, nejen ten tvůj. Další války gild si todle město nezaslouží a válka je přesně to, k čemu by jinak došlo. Jean-Luc i Marius tomu míru obětovali všechno.“
„Včetně svejch dětí,“ vzdychl Remy, kterého při zaslechnutí jména svého zesnulého tchána bodlo kdesi uvnitř.
„Jen si nemysli, zlomilo jim to srdce, stejně jako vám,“ zavrtěl hlavou jeho pobočník. „Mělo to dopadnout úplně jinak, ale teď je pozdě pokoušet se měnit minulost. Tak poď. Začneme s tim nácvikem na obřad, je jen otázka času, než si tě někdo příde zkontrolovat a kdyby zjistili, že se flákáme, dostaneme to sežrat způsobem, kerej za to nestojí. Ale napřed tě vemu změřit.“
„Quoi? Jako na rakev?“
„Houby, ty trubko, potřebuješ úřední roucho, to Jean-Lucovo by ti nebylo a stejně mám pocit, že by sis ho na sebe nevzal.“
„To ho máš celkem správně.“
„Tak se koukej přestat ježit. Dem.“
„A nemoh bych se bez toho županu prostě obejít?“
„Dem!“
Oděvy pro gildu vyráběla malá firmička maskující se za zkrachovalou textilku. Sice pracovala s materiálem, jenž budeme vzhledem k nedostatku výstižnějších slov nazývat látka, ale tím to asi tak končilo. Když se Remy trochu rozkoukal ve velké hale plné tiše předoucích strojů, tázal se sám sebe, zda se nějakou náhodou nedostal spíš do vojenského výstrojního střediska a zda opravdu tak moc zaspal dobu.
Vzhledem ke své specializaci se gilda občas dostala ke zdrojům a technologiím, jaké jsou vyhrazeny pouze vládním ozbrojeným složkám typu S.H.I.E.L.D. a jemu podobným. Na druhou stranu měli zloději na své pracovní úbory nároky, jaké by nebylo možné bez těchto úlovků splnit.
Remy měl snad ještě kdesi ulitou kompletní starou uniformu, s níž přišel k X-Menům, přesněji její zbytky, protože navzdory vysoké odolnosti materiálu, z něhož byla zhotovena, se po několika bitvách dostala do stavu za hranicí efektivní opravitelnosti. Ve srovnání s tím, co tady teď viděl na dlouhých pultech po kouskách rozložené, ji však byl ochoten s klidným srdcem oželet.
„Mundúr ti seskládáme pak, to je otázka pár minut. Začneme s tim komplikovanějším,“ odtáhl Pierre nadšeného mutanta od prohlížení řemení na tisíc a jednu věcičku, jež s sebou každý zkušenější zloděj bere do akce, a odvelel ho do kamrlíku odděleného od hlavní haly.
„Tákže todle mládě budeme voblíkat?“ zeptala se podsaditá postarší černá žena, která tam tomu očividně velela.
„Oui, toho, Hortense,“ usmál se Pierre a postrčil k ní Remyho. Ten si vzal to mládě dost osobně a vůbec nebyl nijak nadšený z představy, že tu bude dělat bůhvíjak dlouho krejčovskou pannu.
„No ták se na to podiváme...“ zabručela švadlena a natáhla se pro smotaný metr. „Postav se rovně. Neuškodilo by ti trochu přibrat. Ták, prosila bych rozpažit. Ták. Tvuj táta byl jinej kus chlapa, rovně sem řekla! Takovoule žížalu sem tady eště nestrojila,“ brumlala si pro sebe, zatímco mutanta svědomitě přeměřovala. Remy se urazil a nasadil nejotrávenější možný obličej, na jaký se zmohl.
„To se takle tváří furt, nebo enem dyž vidí ženskou?“ zeptala se Hortense šklebícího se Pierra. Dostalo se jí odpovědi v podobě pokrčení rameny, protože starší zloděj správně pochopil loupnutí rudého oka, ať si jen zkusí ji podporovat.
„Hrozný todlecto,“ zavrtěla žena hlavou a z jedné skříně vytáhla štůček tmavozeleného taftu, aby na své oběti rovnou našpendlila hrubý základ.
V tu chvíli si Remy postavil hlavu, že v tomhle tedy chodit nebude. Podle prastaré tradice hlavě gildy vždy patřil oděv v odstínech zelené, ten však mutant nesmlouvavě odmítl. Měl pro to svoje důvody a ten, že v inkriminované barvě vypadá na rozdíl od Jean-Luca jako blbec, byl ten zdaleka nejmenší. Pro něj bylo toto roucho příliš spjaté s osobou jeho otce, než aby jej dokázal obléct bez pocitu, že přijímá něco, co mu nepatří. Necítil se v něm dobře, když pohlédl do velkého zrcadla, nepoznával se. Bylo mu, jako by se snažil předstírat to, co není, ačkoliv v hloubi duše věděl, že v tomto případě na vině není jen oděv.
Nějakou dobu to trvalo a neobešlo se to bez zvyšování hlasů na obou stranách, ale Remy nakonec vyhrál. K Pierrově dopálení Hortense nového patriarchu nadšeně podpořila, zahrnula ho chválou za kreativitu a začala s nesmírným elánem spřádat plány na inovaci úředního roucha. Remy ji nakonec musel zarazit, že sice moc děkuje, ale střih může zachovat, jediné, co chce on teď, je změna barevného schématu. Další třeba někdy příště.
Když už zase nabručená ho zabalila do několika loktů hluboce černé látky, k níž mělo ve finále přibýt tmavě fialové olemování, Pierre řekl:
„Z tohodle Radu trefí, až jim to nahlásim, a ty víš, že jim to budu muset nahlásit.“
Remy pokrčil rameny, za což se mu dostalo zlostného osočení, ať se okamžitě přestane hýbat, pokud nechce mít zaražený špendlík nejlépe v sedací části.
„Certes. Je mi to jasný. Jen ať si řvou, já si to uhádám.“
„No, je to tvůj boj. Hlavně si pak ale zase nestěžuj, že tě nemaj rádi. Jak se jim šáhne na zavedený pořádky, řáděj hůř jak morová rána.“
„Tak to aby si staříci začali pomalu zvykat...“ odpověděl mu temný příslib věcí budoucích.
Sotva bylo celé to martyrium skončeno a Hortense je vyhnala, ať nechají chudáka ženskou dělat a zbytečně neokouní, beztak že mají spoustu důležitý práce, mohl si mutant jít za odměnu vybrat padnoucí uniformu.
Pracovní úbory členů gildy byly jeden jako druhý ze silného syntetického materiálu, který na pohled i omak připomínal kůži. Jako druhá kůže se také choval, protože kromě maskování byla pro zloděje rozhodujícím kritériem svoboda pohybu v maximálním možném rozsahu, aniž by je oblečení jakkoliv omezovalo. Tento základ byl doplněn výztužemi v podobě tenkých destiček z velmi pevného plastu kryjícími nejzranitelnější části těla. Zloději se sice přímému boji vyhýbali, pokud to bylo jen trochu možné, ale tyto ochranné prvky jasně napovídaly, že vždycky musejí počítat s tím, že po nich někdo bude střílet.
Celá ta paráda byla přestříkaná odstínem jevícím se zdánlivě jako černý. Barva však lámala světlo takovým způsobem, aby umožňila svému nositeli přirozené splynutí se stínem na prakticky jakémkoliv pozadí. Cajun byl nadšený jak malý kluk v hračkářství.
„Nerad tě ruším, ale na todle nemáme celej den. Beztak si časem necháš udělat něco přímo na míru. A měli sme něco dělat, vous souvenez-vous? Svou parádivost budeš moct ukojit, až mi odřikáš přísahu patriarchy i pozpátku, aniž by ses zasek,“ poznamenal přihlížející Pierre.
Remy na to něco otráveně zabručel, ale bránit se nemohl. S odevzdaným vzdychnutím se nechal odvést do nenápadné budovy skrývající se nepovolaným pohledům na kraji Vieux Carré otevřeném k říčnímu břehu.
Dům stál o samotě, od ostatních staveb, z nichž už zbyly povětšinou jen prázdné mrtvé stíny někdejšího exotického půvabu, oddělený nejen vzdáleností, ale především rozlehlou zahradou obehnanou vysokou zdí. Zeleni uvnitř bylo pečlivě dodáváno zdání neudržovanosti, stejně jako celé stavbě. Ovšem ti, kdo dohlédli dál než za popraskanou omítku drásanou zdivočelým břečťanem a temná okna se záclonami pavučin, věděli, že se jedná o jednu z nejdůležitějších a v případě nutnosti nejzuřivěji bráněných staveb ve městě.
Dvojice prošla rezavějící brankou a po cestě z plochých kamenů zamířila k přednímu vchodu.
V mladším muži téměř hmatatelně narůstala nervozita. Poprvé se ocitl na tomto místě, aby zde byl uveden k obřadu zkoušky dospělosti, a po jejím úspěšném složení o pár dní později ho tamtéž veřejně prohlásil Jean-Luc za právoplatného člena gildy způsobilého podstoupit další část výcviku. Kolik dalších obřadů potom ještě jako prostý účastník absolvoval si nedokázal vybavit, avšak těžko mu mohla z paměti vymizet uzavřená ceremonie pár hodin před tím nešťastným sňatkem, který sliboval konečné usmíření znepřátelených organizací. A potom, už jako X-Man, si vynutil cestu dovnitř, když hledal pomoc pro svou umírající manželku.
Otřepal se. Kéž by směl otočit ručičky hodin o dvacet let zpátky a začít zase znovu. A možná lépe. Jen kdyby se mohl opět stát tím bezstarostným chlapcem, který se málo staral o to, co se od něj žádá a čeká, pro něhož byl svět jen něčím, co mu leží na dosah ruky, po čem se stačí natáhnout a vzít si co chce. Dnes už příliš dobře věděl, že když mu onen svět nabízí něco k uchvácení třeba sám, musí si dát dobrý pozor, aby ho to nehryzlo do prstů.
„Nejseš tu rád, hein?“ zeptal se Pierre, kterému nemohlo jeho znechucení uniknout.
„Div se mi.“
Až na hašteření ptáků a hmyzí povrzávání byla zahrada tichá, jako by pozemek ani nespadal do katastrální oblasti jednoho z nejživějších měst tohoto světadílu. Klid a nevšímavost okolí byly však to nejdůležitější, co zloději ke svým tajným obřadům potřebovali.
Když vystoupali po schodišti k dvoukřídlým dveřím přetlučeným zkříženými prkny a ještě zajištěným vnější závorou, dva stíny kdysi okrasných stromů se pohnuly a změnily v postavy dvojice členů Thieves Guild stojících na stráži. Byla to čestná a velice odpovědná služba, jejímž cílem bylo zajistit, že nikdo nezvaný nebude rušit rituály probíhající za zavřenými dveřmi. Bylo to tabu, které respektovala i druhá gilda, a stejně tak mezi zloději panovala úcta k obřadům assassinů; představení obou cechů velice dobře věděli, že znesvěcení dědictví staletých tradic by bylo okamžitým a neodvolatelným vyhlášením války.
Přes výšku rtuťového sloupce teploměru halil oba muže tmavý plášť s kápí staženou hluboko do obličeje. Pod rouchem se nenápadně skrývala, jak Remy správně tušil, celá řada zbraní, jež v případě, že by jejich přítomnost zde shledali nežádoucí, uměli strážci velmi dovedně použít. Teď se však jen mlčky poklonili a otevřeli dveře, jejichž zajišťovací zařízení bylo stejně jako fasáda jen divadlem pro počestnější veřejnost. Dva nejvýše postavení muži neworleanské Thieves Guild jimi prošli a dveře se za nimi opět tiše zavřely. Mutant měl pocit, že stejně tak se zabouchla brána za další etapou jeho života. Aniž by si byl sám jistý proč, považoval by za daleko případnější, kdyby se tak událo s větším třeskem.
Vnitřek domu byl zcela prázdný. Nikde žádný nábytek, lustry ani obrazy, nic z toho, na co si členové gild obvykle potrpí. Díky oknům zaneseným letitou (pěstovanou) špínou zde panovalo přítmí, v němž nebyly tolik vidět tančící částice prachu. Dusný horký vzduch se ani nehnul.
'Strašidelnej zámek,' pomyslel si Remy. 'A největší fór na tom je, že to nejstrašidelnější neni vidět.'
Prošli vstupní halou a přijímacím salonem do poněkud předimenzovaného obývacího pokoje, jemuž vévodil obrovský krb, doplněk poněkud pochybného významu v místních končinách.
Pierre vzal za jeden ze svícnů namontovaných po stranách a zatáhl. Něco zaskřípalo a to bylo vše. Gildovní sekretář se zamračil, zamumlal nějakou kletbu a nakopl rošt. Pak zatáhl znovu.
Pomalu a neochotně kus stěny s krbem popojel o něco dopředu, načež se vyklopil stranou jako otevřené křídlo dveří. Ve vzniklém prostoru mohli rozeznat klenutou chodbu vyzděnou kamením, svažující se dolů do ceremoniálního sálu zločineckého společenství. Ten byl pracně vyhlouben v nepříliš stabilním podloží New Orleans a pouze řemeslná dovednost dávných zedníků bránila tomu, aby podzemní halu i s celým domem pohltila bažina.
Sestoupili po dlouhém schodišti do místnosti, jejíž délka a šířka se počítala v desítkách kroků. Strop se ztrácel ve tmě podpírán čtyřmi řadami kamenných pilířů nesoucích držáky na svíce a pochodně. Stěny pokrývaly gildovní znaky, symboly prastarých kultů, z nichž vycházely obřady zde konané, a vlajky nejvýznamnějších rodin. Některé z nich zde visely již celá staletí, protože postavení bylo zpravidla dědičné a životy hlav klanů dlouhé.
Přímo naproti vchodu se zvedala vyvýšená kamenná deska. V jejích rozích hořely ve vytesaných mísách ohně a osvětlovaly sedadlo patriarchy. On jediný, a pak ještě traiteur, mystik a léčitel gildy, směl vystoupit na pódium, jinak nikdo, pokud nebyl přímo předvolán.
Z malých misek rozestavěných kolem čestného místa stoupaly stuhy namodralého dýmu a vůně kadidel. Kouř se ovíjel kolem sloupů a spolu s nasládlým odérem a monotónním prozpěvováním v cajunské francouzštině dodával sálu nádech tajemna. Tante Mattie po pódiu právě rozhazovala jeden ze svých kouzelných prášků. Kromě obou mužů a jí už uvnitř nikdo nebyl.
Když zaslechla duté kroky, stará boubelatá černoška, navzdory svému věku stále plná nevyčerpatelné energie, přestala broukat zaříkání a ohlédla se ke vchodu. Pospíšila zlodějům vstříc.
„Tak ti ho vedu, Tante Mattie,“ usmál se Pierre a ustoupil stranou, aby nerušil shledání, které by bylo skutečně radostné, kdyby ho nehalil mrak skonu muže, jenž pro ně oba znamenal velmi mnoho.
„Tante Mattie...“
Láskyplné oslovení se proti Remyho vůli změnilo ve vzlyk, který se marně snažil ukrýt v nitru.
„Remy, ty muj chlapče nešťastná, poď ke mně,“ objala ho žena, jako kdyby byl ještě dítě a přišel se jí svěřit s nějakým trápením. Od té doby se už sice naučil držet žal, strach i zoufalství hluboko pod nevyzpytatelnou maskou profesionálního pokerového hráče, ale v tuhle chvíli ji už nebyl s to udržet. A věděl, že na něj neřekne, že se jí teď rozplakal na rameni opravdu jako malý kluk.
„Už je líp, viď?“ usmála se po pár minutách Tante Mattie, na níž byly rovněž znát nedávné stopy hlubokého žalu, a otřela Remymu slzy z tváře.
„Asi by mělo bejt. Sem rád, že tě zas vidím.“
„Já taky, chlapče. A je mi tě líto. Nebudeš to mít jednoduchý,“ potřásla léčitelka hlavou. Korálky vpletené do nesčetných copánků zachřestily.
„To už sem tak ňák zjistil. Dyť ani pořádně nevim, co ta zatra-“
Tante Mattie mu zahrozila. „Nerouhej se na posvátný půdě. A netvař se takle,“ dodala, když Remy zakroutil očima doufaje, že jí to unikne. Raději zformuloval poněkud diplomatičtější verzi věty, kterou předeslal předtím:
„Nikdy mě nikdo nepřipravoval na to, že něco podobnýho budu dělat. Nemám nejmenšího tucha, co to obnáší.“
Byla to pravda. Dokud žil jeho bratr, předpokládalo se, že jednou se patriarchou stane on, a po Henriho smrti měl již dlouho status vyhoštěnce. Už samotné obnovení jeho postavení jako člena klanu a příslušníka gildy, nemluvě o povolení k návratu do města, muselo stát Jean-Luca obrovskou námahu a ukázku prvotřídní diplomacie. A protože činnost představenstva byla pro níže postavené a přímo nezainteresované zloděje téměř neznámá, Remy nikdy přesně nevěděl, co jeho otec vlastně dělá. Ne že by ho to dříve zvláště zajímalo, teď se však cítil nejistý a ztracený, což byly přesně dva stavy, které ve vztahu ke své osobě nenáviděl.
„Právě proto sme tu my dva,“ řekl Pierre. „Tvůj otec nás pověřil tím, že se dovíš všecko, co potřebuješ znát.“
Tímto ujištěním se pro mutanta svět stal o něco snesitelnějším (o malinko) a svolil, že rovnou začnou podrobným seznámením s tím, co ho čeká zítra v noci.
Následovalo mnohahodinové opakování přísahy, v níž se patriarcha zavazoval k tisícům věcí. Pokud o tom Remy opravdu přemýšlel, nechávala mu malou svobodu konání na vlastní pěst, stejně jako jen o chloupek větší pravomoci oproti ostatním hlavám rodů. Ne že by byl tak lačný moci, ale podezíral členy Rady, že si spoustu zákonů nenápadně upravili tak, aby si mohli vesele rozhodovat i proti vůli patriarchy. Že to funguje, poznal sám. Pomyslel si s trochou pomstychtivosti, že je na čase ukázat těm rtuťovitým dědkům jejich skutečné místo. Ne gilda jim, to oni měli sloužit gildě. Alespoň tak bylo stanoveno v samotných počátcích, kdy se ze smečky pouličních zlodějíčků bez špetky jednoty stala mocná a silná organizace, jež měla své dlouhé prsty v záležitostech celé řady států. Nikoliv politických, samozřejmě, na to se i zloději cítili být přece jen příliš čestní. Ale bylo téměř jisté, že kde se na zeměkouli objeví cenný předmět libovolné kategorie, dříve či později se najde i někdo, kdo o něj projeví zájem tak velký, že se nebude ohlížet na prostředky a cesty, které ho k němu zavedou.
Remy měl vynikající paměť, protože kariéra profesionálního zloděje vyžadovala více či méně rozsáhlé znalosti z mnoha různých oborů, ale teď už mu v hlavě cvakalo jako v porouchaném orloji. To mu připomnělo podívat se na hodinky. Půl čtvrté ráno. Už tady šaškoval od včerejšího večera a měl vážné obavy, že jednou provždy od této chvíle pokaždé, když otevře ústa, mu z nich vyjde buď ceremoniální pozdrav, nebo ten prokletý slib, jenž bude pronášet před shromážděním celé gildy. Ta se zde o půlnoci sejde, aby byla přítomna ustanovení nového patriarchy.
„Už bysme ho mohli přestat trápit, co řikáš?“ zeptala se Tante Mattie Pierra, když Remy vyprahlým hlasem za doprovodu velmi výmluvné sbírky šklebů odříkal celý part a imaginární obřad zakončil předstíranými mdlobami, jež sice nebyly součástí choreografie, ale nejlépe vystihovaly jeho rozpoložení.
„Chrrr...hm... hm? Quoi? Oui, mais oui... de mu to fajn...“ zabručel starší zloděj, aniž se namáhal proloupnout oči. Už před hodnou chvílí usnul v křesle patriarchy a zjevně v tom hodlal pokračovat.
„Že se trochu nestydíš! Koukej vstávat, než tě zvednu já! Jean-Luc nám toho hocha svěřil, abysme mu pomohli! Nevim, jak prospěšný mu bude tvoje chrápání,“ rozzlobila se na něj léčitelka.
Jako téměř matka každého člena obou gild Tante Mattie ze všech sil rozdávala lásku a pomoc, ale jako správná matka měla vždycky někde v záloze také schovaný i plný pytlíček kázání. Remy měl dodnes v živé paměti, jak ta drobná laskavá žena dokázala kdysi dávno seřvat jeho bratrance i jeho samého pro nějakou hloupost, jíž se dopustili sice bez zlého úmyslu, ale museli se opravdu hodně snažit, aby vykličkovali z následků s jakž takž zdravou kůží. Prskala, že jsou jeden i druhý horší jak malé děti, ačkoliv si odvažují už říkat muži. A ano, opravdu horší, protože prý i malé dítě by si nepochybně uvědomilo, co vlastně dělá, a dalo si lepší pozor. Oba mladí zloději poté, co odsoptila pryč, poměrně vážně zvažovali, zda nebude pro několik následujících dnů lepší plížit se raději kanály, než jí znovu přijít na oči.
I bez takové zkušenosti Pierre věděl, že je moudřejší nepokoušet osud. Pro Tante Mattie bylo všechno už tak dost těžké, v souvislosti s nadcházejícími událostmi měla spoustu povinností, na které byla sama. Přestože se to snažila nedávat na sobě znát, byla strašlivě unavená.
„Pardon-moi. Máš pravdu, teď už stejně nic víc dělat nemůžem. Kromě doufání, že to nestačí přes den zas zapomenout. Necháme ho vyspat,“ souhlasil starší zloděj. „Až ho teda vzbudíme,“ dodal, protože zjistil, že Remy si bez valného zájmu o nepohodlnost studených kamenů ustlal na podlaze, kam se složil, a usnul.
„Nic nevydržíte,“ pousmála se Tante Mattie a mutantem zatřásla. „Prober se, chlapče. Běž si lehnout do postele, je pozdě.“
„Spíš brzy, non?“ zabručel Remy. S říší snů se loučil viditelně nerad, ale vyhlídky na následky noci na tvrdé a chladné dlažbě ho donutily vstát.
Vrátil se do otcova sídla, kde měl ustláno ve své staré ložnici. Cítil se všelijak. Věděl, že by se měl radovat z návratu domů, ale zároveň mu bylo jasné, že bez Jean-Luca tohle už jeho domov asi nikdy nebude.
Protože byl skutečně utahaný jako pes, jen se opláchl, stočil se do klubíčka na jednom konci postele a během pár vteřin spal jako zabitý.
Ve srovnání se záplavou pozornosti, jíž se mu dostávalo předchozího dne, byl dnešek pro Remyho podivuhodně klidný. Dílem proto, že se probudil až po poledni a Pierre, kterého Rada naopak zaúkolovala víc než dost, mu řekl, že přípravy probíhající v tuto chvíli jeho přítomnost nevyžadují. Nejspíše se tak starší chtěli pojistit před potenciálními dalšími mutantovými hovězími nápady. To mu jeho sekretář nezapomněl zdůraznit a neodpustil si ani škodolibé doporučení, aby si zkusil až do večera pokud možno užít, dokud má ještě příležitost. Nový patriarcha mu odpověděl něco, co by si k němu vlastně nikdy neměl dovolit, ale tvářil se při tom tak otráveně, že mu správce kořisti s klidnou duší odpustil.
Remy zjistil, že je celkem zajímavá zkušenost moci opět bloumat po vlastním městě bez větších obav, že se mu někdo pokusí zarazit nůž mezi lopatky. Řeč byla samozřejmě výlučně o jeho vlastní gildě, nikoliv o assassinech. Ti si navzdory všem dohodám zpravidla jen málokdy nechali ujít příležitost potrápit nepozorného zloděje, pokud jim nehrozilo, že je při tom někdo přistihne. A protože se podobná provokace nikdy neobešla bez odvety druhé strany, v neworleanském podsvětí to přes veškerou snahu vedení vřelo jako v kotli těsně před výbuchem.
Ten, na němž bylo, aby se právě tomuto výbuchu pokusil zabránit, se na podobné věci snažil zatím nemyslet. To vše přijde velmi brzo, teď si však ještě vychutnával vzácnou svobodu. Byl v New Orleans vyhoštěncem tak dlouho, že skoro zapomněl jaké to je opravdu sem patřit. Ani v onom krátkém období, kdy se na čas vrátil s malou Storm, to nebyla úplná idyla, protože o něm nikdo nesměl vědět, a toto město mělo mnoho očí a uší sloužících Thieves Guild. Ve chvíli, kdy by jeden jediný informátor podal zlodějům zprávu, že muž, kterému byl vstup do New Orleans zakázán navěky, si brouzdá po ulicích jako by se nechumelilo, měl by na krku skutečně velký problém. Dýchalo se mu proto o poznání volněji, když si musel hlídat krk jen před nepřáteli.
Prolezl pár míst, kam chodíval rád jako kluk, potkával se s lidmi, které si pamatoval a kteří znali jeho a zdravili ho jako milého známého. Coural tichými bažinami za městem podél klikatých zarostlých vodních toků, kde byl jeho společníkem jen prastarý aligátor, od nepaměti přezdívaný Eugéne.
Ještěr tu žil už celé věky, občas někoho sežral, ale přestože na něj líčili místní, strážci pořádku a dokonce i obě gildy, jež s ním měly také jakési nevyřízené účty za úbytek členstva, nikdo ho ještě nedostal.
Teď Remy seděl na mechem porostlém kmeni vyvráceného cypřiše, kouřil a pozoroval devatenáct stop dlouhé opancéřované monstrum válející se ve slunečních paprscích se zadní polovinou těla ponořenou ve vodě a tlamou, v níž se mu usadil motýl, otevřenou dokořán.
Ani ho nenapadlo sáhnout pro jednu z karet a plaza poslat do pekel, odkud podle lidí z okolí vylezl. Říkalo se, že to zvíře patří jedné staré čarodějnici žijící v polorozpadlém kolovém domku v nedalekém bayou, a kdo by si proti sobě chtěl znepřátelit čarodějnici? Remy určitě ne. Sám už několikrát poznal, k čemu to může vést, a kromě toho mu tu aligátor nijak zvlášť nevadil. Podle stavu jeho chrupu a šedě zakalených očí hádal, že poslední dobou už budou mít na svědomí většinu strašidelných historek spíš jeho mladší příbuzní.
Dravec pomalu zavřel tlamu a zmizel pod hladinou. Otakárek na poslední chvíli proklouzl mezi pahýly tesáků a jako oživlý květ se zatřepetal nad bažinou.
Mutant mu záviděl. Přemýšlel, a nikoliv poprvé toho dne, zda by se neměl raději odplížit pryč, chytit nejbližší letadlo ze státu a vrátit se ke svému osamělému životu, jaký vedl, než se přidal k X-Menům. Ve světě by se jeden zloděj rozplynul jako kapka vody v oceánu. Nikdo by ho nenašel a možná ani nehledal.
Zavrtěl s úšklebkem hlavou. Dobře věděl, že jsou to jen hloupé nápady, které nikdy nedojdou realizace. Nemohl odejít. Už kvůli otci. Pierre měl pravdu, Jean-Luc mu věřil. Možná nezaslouženě, ale nemohl si dovolit tu důvěru zradit při tom, co všechno pro něj ten muž udělal... navzdory tomu, co všechno mu udělal. Musí to alespoň zkusit. Třeba se mu podaří napravit, co zvoral před dvanácti lety...
Před návratem do hlavního sídla klanu si udělal ještě jednu zastávku, a to u domu, k němuž se vázalo několik nejšťastnějších i nejhorších zážitku z jeho mládí. Už se stmívalo a honosná budova stojící na dohled od Mississippi získala v paprscích zapadajícího slunce podobnou zlatou barvu, jakou se mohly pyšnit kadeře její majitelky.
Vzdychl.
'Proč, Bello? Proč se to muselo všecko takle podělat?'
Bylo téměř ironií, že dům patřící vedení Assassins Guild stál sotva co by kartou dohodil a zbytek doběhl se smečkou rozlícených vrahů za patami od pozemků patriarchy konkurenční organizace. Remy stejně vždycky ve skrytu duše podezíral oba gildovní představené, že veškeré sváření nechávají na ostatních členech svých společenství, zatímco sami vycházejí mezi sebou relativně přátelsky. Délka pracně nastoleného míru i jeho opětovné obnovování by tomu napovídalo, stejně jako množství intrik k tomu potřebných. Remy nenáviděl intriky, dvojnásob, pokud se týkaly jeho vlastní osoby. Bude se muset začít učit.
Pár minut stál v zahradě stíněné větvemi pestré směsice stromů a tiše pozoroval dům. V mysli se mu přitom jako barevný film promítaly vzpomínky na první a hluboko v srdci stále přetrvávající lásku jeho života.
Do kmene katalpy se těsně vedle Remyho hlavy zarazila šipka z kuše, kterou assassini s takovou oblibou používají, a vyškubla mu pár vlasů. Vzal si to dost osobně, protože podle úhlu střely si spočítal, že vyšla z okna dámské ložnice. Na druhou stranu velmi dobře věděl, že kdyby se rozhodla opravdu trefit, nevězí šipka v těle nevinné dřeviny, alespoň ne bez toho, že by předtím prošla středem jeho čela. Nicméně pochopil jemnou narážku. Udělal krok dozadu a rozplynul se v zeleni. Beztoho byl čas vrátit se. Na pár maličkostí kolem obřadu přece jen dohlédnout musel a čekaly ho ještě nějaké soukromé přípravy. O co jde, se Tante Mattie příliš jasně nevyjádřila, ale mutant odhadoval, že to zabere dost dlouho.
Nad New Orleans se pomalu na sametových tlapkách vkrádala noc. Neznamenalo to ovšem, že by ruch na ulicích ztratil na své intenzitě; právě naopak, zdálo se, jako by se pod oním všedním životem velkoměsta probudil ještě jeden proud, takřka neviditelný, ale silný. Ze všech koutů města a jeho blízkého okolí se stahovali jednotlivci i malé skupinky, aby byli přítomni obřadu, jehož se kdy účastní zdaleka ne každý člen Thieves Guild. Díky dlouhověkosti představených totiž jejich funkční období mnohdy přesahovalo délku života průměrného zloděje.
Centrum veškerého toho hemžení, nepostřehnutelného pro každého nezasvěceného pozorovatele, byla Francouzská čtvrť, kde bylo situováno jak sídlo patriarchy, tak veškeré ostatní důležité cechovní budovy. Zadními uličkami tmou klouzaly desítky stínů napjatě očekávající příchod chvíle, kdy se obřadní síň otevře před samotným ustanovením nové hlavy gildy.
Pro velkou část z nich byl Remy LeBeau jedna velká neznámá. Mnozí si ho pamatovali ještě jako chlapce z dob před jeho vypovězením z gildy, divokého, svéhlavého a ne právě vzor všech ctností, jež by byly záhodné pro vykonávání nejvyšší funkce společenství. Když pak proti němu stáli při jeho posledním malém výletu do svého rodného města, při kterém jen tak mimochodem zbavil zloděje i assassiny otrockého jha Candřina a přitom zároveň bez výčitek zradil vlastní lidi, byl to již muž, který si říkal Gambit, a pokud mohli ti, kdo se s ním setkali, soudit, prošel velkou změnou od chvíle, kdy přestal být součástí své rodiny.
Více než jeho samého znali legendy a pověsti, jež o mutantovi kreolským městem kolovaly. Nebylo jich málo a jen pár z nich lichotivých a nebylo ani výjimkou, že si navzájem protiřečily. Měl být předurčen k nastolení nového pořádku a vést gildu k lepším zítřkům, na druhou stranu pokaždé, když se v New Orleans objevil, někde tekla krev. Jeho posláním prý bylo sjednotit obě organizace a také je sjednotil – v boji proti sobě. A takhle se dalo pokračovat. Zloději se proto nakonec usnesli, že nejlepší bude přesvědčit se na vlastní kůži, z jakého materiálu je jejich nastupující vůdce ukován. Teprve čas ukáže, zda všechna Jean-Lucova urputná snaha dosadit svého nevlastního syna na křeslo patriarchy povede k dobrému, nebo ke zlému.
Jak se blížila půlnoc, obřadní hala se pomalu plnila. Podzemní sál dokázal v případě potřeby pohodlně pojmout všechny právoplatné členy Thieves Guild, jejichž stálý počet se pohyboval někde kolem dvou stovek, a dnes se ta potřeba naskytla. Zloději si v dokonalém tichu hledali místa podél ústředního sloupořadí označujícího prostor, který musel zůstat za všech okolností volný, každý podle své hodnosti a příslušnosti ke klanu. Množství rituálů zde konaných s větší či menší účastí už každému, kdo měl právo zde být, jeho místo určilo a nikdo nemusel mít obavy, že by obřad narušovaly nějaké strkanice.
Všechny svíce a pochodně, co jich zde bylo, hořely a rozesílaly po stěnách a pilířích tančící stíny. Stejně jako včera nechyběly ohně na pódiu a dýmající kadidelnice šířící těžkou omamnou vůni. Navzdory kamennému obložení a umístění pod povrchem okolní půdy tu panovalo horko jako v peci. Sedadlo z pódia bylo uklizené; dnes ho nebylo potřeba. Zato se přes kamennou desku rozprostíralo fialové sukno (svědčící o tom, že Rada se s Remyho rozhodnutím smířila, přinejmenším naoko), a pak dál od pódia ke dveřím. Když to mutant viděl, včas se zarazil s uštěpačnou otázkou, proč tam rovnou nenatáhli červený koberec. Rudá barva patřila tradičně assassinům a tady by to sotva bylo pochopeno jako žert.
Na pódiu byl tu noc kromě Tante Mattie ještě Pierre Martine, aby oficiálně uvedl nového vůdce gildy, jenž mu měl složit přísahu služby svým lidem. Správce kořisti zatím ještě stál v pozadí ve stínech vrhaných závěsy na zdi, zatímco léčitelka klečela uprostřed pódia, kolem sebe rozložené náčiní své profese a zpěvavě pronášela zaklínadla.
Náhle vstala a ruce ověšené náramky vztáhla ke dveřím. Ty se bezhlučně otevřely a hlavy všech přítomných se jako na povel otočily tím směrem.
Remy si uvědomoval množství očí upřených na něj. Byla v nich zvědavost, otevřené nepřátelství, odpor i nejistota. Jen od svých příbuzných se mu dostalo pozdravného mrknutí a úsměvu na povzbuzení. Tento ostrůvek světla byl ovšem více než bohatě vyvážen stanovištěm Rady. Kdyby záštiplné pohledy byly zbraně, musel by mutant z fleku čelit několika plamenometům, kulometnému hnízdu a možná i jedné nebo dvěma bazukám.
Jediný zvuk v celém obrovském sály vydávaly jeho vlastní kroky tlumené kobercem. Připadal si jako cvok a magické symboly, jimiž měl pomalovanou tvář, tomu jen napomáhaly. Ale byl odhodlán sehrát svou roli co nejlépe a mít tak potom zase na chvíli pokoj.
Vystoupil na pódium, pozdravil oba přítomné a nechal se otočit čelem ke shromážděným členům gildy. Bylo na traiteurovi, v tomto případě na Tante Mattie, aby zlodějům nastupujícího patriarchu představila, načež ho předala Pierrovi, ať ho provede skrz samotnou přísahu. Sama Remymu s každým stupněm obřadu stírala z obličeje jeden znak, jako by tak tvořila novou bytost. V určitém symbolickém smyslu to tak skutečně bylo. Gambit zvyklý na prakticky neomezenou volnost cítil, jak je vplétán do tenat staletých závazků a drtivé zodpovědnosti.
Bylo mu bídně. Ještě předevčírem se jeho největší aktuální starost týkala toho, kam po tréninku vyrazí na oraz, případně kterého zlého zlouna půjde spolu s X-Meny nakopat do příslušných partií. Teď ho desítky přítomných mužů a žen pozdravovaly jako svého nového vůdce ve víře, že bude ve své funkci přinejmenším stejně schopný jako jeho zesnulý otec. A to nebyl právě malý závazek. Chtělo se mu výt, propadnout do země, utíkat tak dlouho, dokud se pod ním vyčerpáním nepodlomí nohy. Neměl nárok. S chmurným výrazem si nechal obléknout roucho patriarchy – své roucho.
'To sem teda zas jednou dopad,' pomyslel si trpce a zvedl pravici k přítomným členům gildy.
Měl k nim držet řeč, ale ještě před přeplaváním nádrže plné piraní s otevřenou ranou na noze byla tohle ta poslední věc, do níž by se mu chtělo. Vymýšlet si sice patřilo k jeho náplni práce, ale věděl, že teď to skutečně není na místě. Nechtěl slibovat něco, o čem neměl nejmenší ponětí, zda bude schopen to splnit. Postrádal jistotu budoucnosti s přesnými obrysy a s takovou mohl jen těžko dělat proslovy. Byl zloděj, ne politik. Co jim mohl nabídnout byla snaha, ne království nebeské snesené až pod nos. To také přiznal. Necítil právo být v tuto chvíli na tomto místě a jediné, co mohl od gildy žádat, byla důvěra a respekt, to samé, co chtěl poskytnout on jim. Nemohl dokázat zázraky, určitě ne bez jejich pomoci. A pokud nebyli ochotni stát na jeho straně, ocenil by v tom případě, kdyby se mu to alespoň nesnažili mermomocí dělat ještě těžší.
Posluchači to nicméně přijali s jistým uznáním. Když nic jiného, nerozhodl se jim na nos věšet bulíky jen proto, aby skočili na vše, co řekne. Pro začátek to stačilo.
Podzemním sálem otřáslo mnohohlasé zvolání všech členů gildy, které bylo zároveň určitým slibem věrnosti muži, jenž stál před nimi a v hloubi duše se modlil, aby nebylo vidět, jak vyděšený si připadá.
S mírným překvapením si uvědomil, že už je po všem. Ceremonie byla kratší než očekával. Když však pomyslel na to, co přijde teď, raději by si dal repete.
S Pierrem po jedné straně a Tante Mattie po druhé opustil halu a vyšel z domu. Venku se krátce zastavil a vzhlédl k nebi. Přestože bylo po půlnoci, mělo mléčně nažloutlou barvu, skrz niž na jednom místě nezřetelně prosvítal srpek ubíhajícího měsíce. Světelný smog New Orleans ničemu jinému šanci nedával. V kombinaci s nízkou oblačností měnil oblohu v ošklivé cosi.
Zloděje čekal několikaminutový pěší výlet ke stařičkému kostelu nedaleko odtud, který odedávna sloužil Thieves Guild pro církevní obřady. Byl to trochu paradox – navzdory tvrdošíjné věrnosti zvykům a rituálům, jaké by kněz neváhal označit za pohanské či rovnou satanistické, počítala se valná většina členů včetně Tante Mattie za oddané křesťany.
Obyvatelům této části města se naskytl rozhodně neobvyklý pohled, a to i na místní poměry. Gildy operovaly zásadně tajně a na veřejnosti se jejich členové moc neprojevovali. Přesto o nich lidé velmi dobře věděli; stejně jako to, že když se přiblíží chvíle, kdy jedni či druzí chodí neskrývaně po ulicích, je naopak nejlepší čas klidit se z cesty, zejména pokud se rojí zloději i assassini najednou. Respektovali to rovněž policisté, ačkoliv by za normálních okolností po jakémkoliv příslušníkovi kriminálních organizací skočili jako teriér po kryse.
To vše byly důvody, proč se ulice Vieux Carré nepřirozeně vyprázdnily a lidé s bázní pošilhávali na mlčenlivý průvod jako z času dávno uplynulého. Vybíral si boční uličky, kudy jednak vedly všemožné zkratky, jednak budil méně pozornosti, pokud to lze vůbec říci o dvou stovkách zahalených postav, jež v pravidelných intervalech nesly pochodně. Pohybovaly se zcela neslyšně a to ticho se kolem nich šířilo jako vlny od kamene hozeného do jezera.
Temný had s ohnivými boky konečně dosáhl svého cíle a nikdo se neodvážil ani mu bránit, ani ho sledovat.
Kostel stál na stejně zanedbaném a zarostlém pozemku jako dům, pod nímž byla ukryta ceremoniální síň. Kromě zlodějů tam nikdo nechodil a většinu času zůstával temný a mlčenlivý. Dnes v noci se však z jeho oken linulo světlo filtrované skrz barevné vitráže a zněly tlumené tóny varhan.
Uvnitř nebylo dost místa pro celou gildu, proto vstoupili pouze představení klanů, gildovní hodnostáři a to, co ještě zůstalo z rodiny LeBeau. Většina rodů byla sice navzájem tak či onak spřízněna, leč faktem zůstávalo, že Remy byl posledním mužským nositelem tohoto jména. Henri byl jedináček a sám zemřel bezdětný.
Před oltářem stála rakev a světlo svíček se odráželo na tmavém lakovaném dřevě a zlatých ozdobách. Obklopovaly ji květiny, které přinesli zloději na rozloučenou svému starému patriarchovi.
Jeho nástupce hleděl na truhlu a útroby se mu snažily smotat samy do sebe. Možná si až teprve teď s konečnou platností uvědomil, opravdu uvědomil, že jeho otec je mrtvý.
Byl by rád ještě naposled spatřil jeho tvář, ale rakev byla zavřená z jistého důvodu – z osádky letounu, na jehož palubě se Jean-Luc vracel z výpravy do Ruska, zůstalo po zřícení sotva tolik, aby se dal určit alespoň počet obětí. Některá těla byla sotva k poznání.
Smrt šestičlenné diplomatické skupiny, jež měla v úmyslu projednat nějaké záležitosti se svými protějšky sídlícími v Petrohradu, nadělala mezi oběma stranami spoustu zlé krve, protože vyšlo najevo, že se nejednalo o nehodu, ale o úmyslný atentát; letoun byl zničen výbušninou odpálenou na jeho palubě. Nikdy nezjistili, kdo měl tento nevysvětlený akt násilí na svědomí, a že rozzuření zloději pátrali vytrvale. Rusové se k tomu naopak postavili tak, že jsou viněni přímo oni, a po velmi ostré výměně názorů členy neworleanské Thieves Guild nevybíravě vykázali ze své domoviny a přerušili s nimi veškeré styky.
Když předstoupil kněz, Remy se rychle vymotal z přemítání o dlouhém seznamu těch, kdo mohl mít zájem na smrti delegace. Zástupce Boha na zemi požehnal všem přítomným a pronesl krátkou modlitbu za mrtvého. Pak pokynul nosičům, šesti smutným postavám z řad nejbližších příbuzných a přátel. Remy jako patriarcha mezi nimi své místo neměl.
Pohřební průvod vyšel z kostela. Ode dveří až na hřbitov stáli ve dvou řadách jako stínové sochy členové gildy s pochodněmi, jež oranžovou září osvětlovaly cestu.
Hřbitov přiléhající ke kostelu sloužil jen nejvýše postaveným rodinám. Tam měl Jean-Luc LeBeau naposledy spočinout poblíž svých rodičů a po boku svého syna a ženy, která zemřela již před desítkami let a jejíž půvabnou tvář znal mutant jen z obrazu v otcově domě.
Průvod se zastavil před masivní hrobkou vůdčího klanu. Tmavošedý mramor se pochmurně leskl. Dveře do mauzolea byly dokořán a mezi čtyřmi uzavřenými stál úplně nový prázdný sarkofág čekající na to, až do něj bude uložen k věčnému spánku jeho majitel.
Rakev byla ještě na chvíli složena před vchodem do hrobky, aby se každý, kdo chtěl, mohl se starým zlodějem ještě jednou rozloučit.
Nikdo nedržel žádný zvláštní proslov; stačilo pár slov díků a ujištění, že si ho vážili a bude jim chybět. Většině z nich se v očích leskly slzy.
To byla výsada, jakou Remy ostatním záviděl. Patriarcha, jak se zdálo, neměl nárok na projev emocí. Všiml si toho na pohřbu svého bratra. Jean-Luc tehdy působil dojmem, že má místo obličeje voskovou masku, ačkoliv ho zevnitř sžíral nevyslovitelný žal. Ten však nesměl dát najevo. I kdyby se vše kolem hroutilo, on musel zůstat jako pevný pilíř vprostřed hurikánu. A slabost spojená se zármutkem se s tím neslučovala.
Mutant přistoupil k rakvi jako poslední. Neměl moc co říci a stejně pochyboval, že by byl schopen ze staženého hrdla vypravit jediné slovo. Skoro bázlivě se dotkl leštěného dřeva a nad tím, co následovalo, zloději jen v úžasu zalapali po dechu.
Remy před ostatky svého otce poklekl na jedno koleno, pravici sevřenou v pěst položil na srdce a sklonil hlavu v pozdravu tak starém, že se v gildě už ani nepoužíval. Kdysi býval formou složení nejvyššího holdu a jako takový ho mladý zloděj dnes zvolil k vyjádření všeho, co k Jean-Lucovi navzdory všem příkořím a létům odloučení cítil; veškerou úctu a lásku, jaká jen může být mezi otcem a synem. Bylo to současně poprvé a dost možná i naposledy v jeho životě, kdy se někomu sám z vlastní vůle poklonil.
Pár vteřin tak setrval. Pak vstal a pokynul, aby byla rakev uložena do hrobky.
„Adieu, pére,“ zašeptal neslyšně, když mramorová deska dosedla na své místo a brána mauzolea se zavřela.
Mraky na nebi se rozhrnuly a nesměle zasvítilo několik hvězd. Snad i samotná noc se chtěla rozloučit se zesnulou legendou zlodějské elity.
A nejen ona. Nikdo jiný si toho nevšiml, protože hřbitov halila tma a pochodně mihotaly stíny náhrobků v iluzi pohybu, ale Remy už dávno věděl, že mutace, která jeho zrakové orgány změnila ve studny do pekla, ho zároveň obdařila vynikajícím nočním viděním přesahujícím schopnosti běžných smrtelníků, jako kdyby Matka příroda dopředu tušila, kudy se bude jeho život ubírat. Proto byl teď ochoten vložit ruku do ohně za to, že lidské siluety tu a tam se ukrývající v temnotě nejsou sochy na hrobech, ani přeludy vyvolané tančícími plameny.
Ztuhl úlekem. Poznal totiž úbory, které měly ony přízraky na sobě. I s novým vedením zůstávala Assassins Guild v oblékání poměrně konzervativní.
Pokud se zabijáci rozhodli narušit posvátné území svých zapřisáhlých nepřátel a dokonce pohřeb, skončí to zlým masakrem jeho lidí. Nikdo z nich nebyl řádně ozbrojen a ceremoniální dýky a meče se nemohly stavět proti assassinům, stále ještě dílem vybaveným nadlidskými schopnostmi.
Hlavou se mu zběsile rozběhly myšlenky jedna přes druhou. Jak si vůbec tohle mohou dovolit? Přes veškeré napětí mezi oběma stranami tady vždycky byly nepsané hranice, které si nikdo nedovolil překročit. Chtějí snad dnes vrazi utnout vzájemnou nevraživost jednou provždy... po svém? Jestli ano, nepomůže, ani když ihned spustí poplach, protože nepřátelé je snadno postřílí jako kachny...
Po několika vteřinách úzkosti i vzteku si však uvědomil, že chování vetřelců v nejmenším nenasvědčuje tomu, že by se chystali zaútočit. Vlastně se ani doopravdy neskrývají. A je jich jen pár. Došlo mu, že sem přišli z toho samého důvodu jako Thieves Guild, ale nesměli se nechat vidět. I mezi nepřáteli může panovat vzájemný respekt. Remy se pousmál.
Aniž by věděli, jak blízko může číhat smrt, zloději se začali pomalu rozcházet. Nový patriarcha u hrobky nakonec zcela osaměl. Posadil se na zem a zůstal zírat kamsi skrz náhrobek i hřbitovní zeď za ním.
Nepohnul se, když zaslechl kočičí kroky. Nočním vzduchem lehce zavanula vůně jemného parfému a na rameno se mu položila drobná ruka. Výjimečně v prstech ani nesvírala nůž.
„Ahoj, Bello.“
„Ahoj.“
Jeho assassinský protějšek a ex-manželka v jedné osobě usedla vedle něj. I ona na sobě měla ceremoniální roucho.
Věnoval jí krátký pohled. Od chvíle, kdy se viděli naposledy, uběhl více než rok, přesto byla stejně krásná, jak si ji pamatoval, možná ještě krásnější, když jí tvář nehyzdila maska pomstychtivé nenávisti. Jen její oči vypadaly... těžko říci, snad starší, smutnější a tvrdší, než by příslušelo jejímu věku, ač s přihlédnutím k jejímu postu to bylo pochopitelné.
„Je mi to líto,“ řekla Bella Donna po krátkém mlčení. „Byl to fajn chlap.“
„Jo, to byl,“ souhlasil Remy.
Objala ho a položila si hlavu na jeho rameno. Přestože v tom gestu chybělo hodně z vřelosti jejich mladších let, mutantovi se rozbušilo srdce. Jindy by si to pravděpodobně užíval víc, ale dnes večer byl jen rád, že má u sebe někoho blízkého. Ovinul jí paži kolem pasu a chvíli oba mlčky upírali zrak na mauzoleum, každý ponořený ve svých vlastních myšlenkách.
„Věříš na osud?“ zeptala se nakonec mladá žena.
„Měl bych?“
„Teď už možná jo.“
„To narážíš na skutečnost, že sme se oklikou vrátili tam, kde sme měli začít?“
„To taky.“
„To neni osud, Bello. To je akorát blbá smůla. Aspoň co mě se tejká.“
Odtáhla se od něj, aby ho mohla probodnout pohledem.
„A ty si jako myslíš, že já si přála takle žít? Myslíš, že je to kdovíjaká sranda?“ zeptala se jedovatě.
Remy zavrtěl hlavou. „O tom sem neřek ani slovo, chére. Myslim, že to nechtěl ani jeden z nás. Ale sou to věci, s kerejma těžko co naděláme. Takže bych měl návrh.“
„Oui?“
„Co kdybysme z toho zkusili udělat to nejlepší, co pude, ať se tatíci nemusej tam někde dole stydět?“
„A víš, že to nezní jako špatnej plán?“
S tím se rozešli a oba přemýšleli, jak se historie dokáže kouzelně opakovat.
S novým ránem začal pro Remyho i nový život, podstatně odlišný od všeho, nač byl dosud zvyklý. Proti tomu, co nyní zažíval, se i nejúmornější dny u X-Menů jevily jako procházka růžovým sadem. Nebyl sice nejmladším patriarchou v historii gildy - Jean-Luc svého otce vyštípal z této pozice ve svých třiadvaceti, takže měl na mutanta dobrých sedm let náskok -, ale pravděpodobně nejšikanovanějším. Starci z Rady mu prakticky neustále stáli za zády a komentovali každý jeho čin, každé rozhodnutí a s výjimečnou štiplavostí každý neúspěch. Proti jejich tiché a soukromé zášti byli dokonce i otravní assassini celkem snesitelní.
Někteří ctižádostiví členové nepřátelské organizace si totiž předsevzali, že nového vůdce Thieves Guild na vlastní pěst odstraní. Od této kratochvíle hromadně upustili až po té, co jim zloději naházeli přes zeď Bella Donnina sídla pětici, co to zkoušela naposledy a dokonce slavila pochybný úspěch, protože se jim skutečně podařilo dostat k patriarchovi samotnému. Ne že by je zabil... ale můžeme říci, že celá ruka assassinů musela předčasně odejít do invalidního důchodu. Bella Donna následně prohlásila, že pokud se někdo pokusí Remyho ubezdušit, aniž by na to měl řádně sjednaný a jí požehnaný kontrakt, ona osobně dotyčného vraha zaživa stáhne z kůže a posolí.
Remy si nedokázal vybavit, kdy naposledy strávil tolik času studiem. Musel se ze všech stran seznámit se zákony gildy (pojednávajícími více než z poloviny o tom, jak porušovat zákony té které země, kde všude jejich společenství operovalo), zvyky a pravidly. S tím mu vydatně pomáhal Pierre za cenu opomíjení vlastních povinností. Správce kořisti se napůl bavil útrapami svého svěřence, napůl se hrozil vervy, s jakou si Remy vypisuje ze starých knih a svitků poznámky, které mínil použít k nějakým úpravám v zákonech. Pokud narazil (a to nezřídka) na zádrhel, že k určitým krokům není patriarcha bez výslovného svolení Rady přímo oprávněn, nelenil strávit dva dny v kuse v archivech a knihovně, aby našel jakoukoliv kličku.
Netřeba podotýkat, že tím představené klanů rozpaloval doběla. Navíc byli jeden jako druhý jako třetí až devátý zarytí konzervativci a tohle štěně si podle jejich názoru přespříliš troufalo, aniž by pořádně vědělo, co dělá. Právě proto si Remy dával i při sebemenších maličkostech velice dobrý pozor, aby si byl bezpečně jistý tím, čeho chce dosáhnout a jak. Nemínil jim sám dávat záminky, proč do sebe nechat kopat, pokud toto riziko mohl jakkoliv minimalizovat.
Rada si vůbec občas počínala, jako kdyby měl mutant v úmyslu nastolit totalitní diktaturu a je předhodit aligátorům. Ničeho nebyl Remy tak dalek. Choval v úctě způsob, jímž řídil gildu jeho otec, a snažil se tohoto vzoru držet, protože věděl, že fungoval. Zároveň však viděl nespočet jiných věcí, které v současnosti už prostě efektivní být nemohly, a jejich násilné udržování vedlo jen k odporu příslušníků společenství. Mnohé zákony potřebovaly provětrat, některé obřady možná trochu oprášit nebo pozměnit, jiné už pozbyly smyslu a byly konány jen ze zvyku a bez užitku.
Nejednou si nový patriarcha s notnou dávkou ironie myslel, že by měl vlastně být vděčný za své vyhoštění, protože jen díky tomu teď dokázal vidět věci zvenčí a vymyslet, jak nejúčinněji řešit problémy, které zlodějům samotným unikaly.
Po počáteční rozpačitosti si získal oddanost a sympatie hlavně mladších členů gildy. Nakonec, nebylo to tak dávno, co sám procházel výcvikem, a měl tedy ještě v živé paměti, na co on i jeho vrstevníci nejvíce nadávali. Poznal, že skutečně spousta věcí ztrpčující život adeptům na post plnohodnotného zloděje je veskrze zbytečná a jejich odstraněním se v průběhu výcviku uvolní místo pro pár daleko užitečnějších předmětů.
Pod vedením Tante Mattie s ostatními představenými řídil obřady, jakých se dosud nikdy neúčastnil, o mnohých z nich ani neměl ponětí, že vůbec existují. Sice v hloubi duše podezíral Candru, že většinu té komedie zavedla jen proto, aby se její hračky nenudily a neměly čas přemýšlet nad nekalostmi, ale léčitelka mu klidně vysvětlila, že ať už je původ rituálů jakýkoliv, fungují, jsou-li prováděny správně, „takže v tom přestaň hledat jedno velký nepřátelský spiknutí, Remy, a koukej to dělat pořádně, protože je to tvoje povinnost.“
Obě neworleanské gildy konečně po letech uzavřely pevné a snad i trvalé příměří nahrazující doposud panující stav „mír do příští války“. Ačkoliv vzhledem k odlišnosti pracovní náplně zločineckých organizací nemohlo dost dobře dojít k absolutnímu sloučení, vznikla celá řada dohod a smluvních ujednání upravujících vztahy mezi zloději a assassiny, jejichž porušení znamenalo pro dotyčného celou řadu nepříjemností, z nichž dožraný představený byla pouze první z nich. Remy prohlásil, že nestojí o to, aby kvůli jednomu nespokojenému egoistickému imbecilovi museli začínat zase znovu od začátku, a Bella Donna, mimochodem očividně spokojená, že si mutant s sebou nepřivedl Rogue, mu vyšla celkem ochotně vstříc.
Někdejší manželé se rozhodli nechat za sebou všechno zlé a zůstali dobrými přáteli. Partnerství se obnovit nepokusili a navzdory uštěpačným komentářům některých podřízených nedělali na svých soukromých osamělých procházkách nic, co by nebylo úzce spojeno s pracovními záležitostmi.
Věci začínaly běhat podle Remyho představ a zloději pomalu uznávali, že jakkoliv je někdy až nebezpečně volnomyšlenkářský, jejich nový patriarcha určitě není špatný vůdce. Dokázal si (po několika týdnech soustavného bolehlavu) poradit se složitou organizací gildy a zefektivnit její činnost. Prostředky v minulosti utopené v život prodlužujícím nápoji nalezly své příhodnější uplatnění jinde.
Na ulicích New Orleans vyrůstalo příliš mnoho dětí bez domova i budoucnosti. Mnoho z nich bylo sdruženo do podobných tlup pouličních krys, v jaké pod Faganovým vedením strávil první roky svého života i Remy. Také z mnohých jiných se později stávali členové gild. Mutant proto rozhodl, že obě organizace se budou o tyto sirotky starat, přičemž až přijde čas, děti samy budou mít možnost vybrat si, jestli chtějí vstoupit do jejich řad, či svůj život povedou úplně jiným směrem. Pro gildy to tak představovalo svého druhu investici do budoucna a pro malé párie jistotu, že budou mít střechu nad hlavou, nezemřou hlady a někdo se jim postará o jakou takous výchovu a vzdělání.
Nicméně přestože Remy zjistil, že funkci patriarchy zvládne ke spokojenosti větší části členstva, a není to dokonce ani zdaleka tak hrozné, jak se obával, nesl ve skrytu duše dost těžce, že jako vůdce rozsáhlého společenství řeší víc věcí u jednacího stolu než v poli. Jen zřídkakdy se vyskytla situace, kdy měl příležitost dostat se do první linie při opravdu velké a odpovědné loupeži. Boj, drancování na vlastní pěst, nebezpečí a vzrušení, jež oboje přinášelo, to vše mu chybělo jako droga. Zpravidla ale míval tolik práce, že mu čas na nějaké povyražení ani nezbýval.
Navzdory velmi jasnému vyjádření, že jeho lidé skutečně nejsou na půdě Ruské federace vítáni, tam vyslal malou operační skupinu, aby se pokusila vypátrat vše, co jen půjde, o osudu té nešťastné delegace. Zloději museli postupovat velmi opatrně, pokud je Rusové neměli odhalit, což se jim také zadařilo. Byl to však jediný úspěch celé výpravy. Stopa za ty týdny vychladla a každá cesta, jíž se ubíralo pátrání, vedla do slepé uličky. Nakonec Remy celou akci odpískal s trpkým vědomím, že vrazi jeho otce a jeho společníků uniknou spravedlivé odplatě.
Jean-Lucova smrt mu zanechala v srdci bolestivou ránu, jež se zacelovala pouze zvolna a dávala tušit, že sebedelší čas ji uplně nevyléčí. Nikdy by nevěřil, že mu ten starý ničema bude jednou tak chybět, ale to bylo možná jen tím, že mu možnost skonu jeho nevlastního otce ani nepřišla na mysl. Teď se s tím faktem musel vyrovnat jak uměl.
U X-Menů ho viděli jen velice výjimečně. S cynismem sobě vlastním tyto výlety prezentoval jako zaslouženou dovolenou, protože, podle jeho slov, „to tam s těma záštiplnejma fosíliema už fakt neni k vydržení!“ Nemluvil však o svém stávajícím životě a jeho přátelé se neptali. Stejně tak až na Logana a Ororo odmítli pozvání k návštěvě. I když polovina týmu kdysi bez řečí vyrazila gildám na pomoc proti invazi Broodů, cítili hrdinové, že svým způsobem kryjí skupinu organizovaného zločinu (což byla pravda), a přestože vedle zachraňování světa a pokusů o zajištění mírové koexistence mezi lidmi a mutanty měli X-Meni na programu spoustu dalších činností rozličného charakteru, ani jedna se netýkala podpory kriminality.
S Rogue se Remy pořádně neviděl od chvíle, kdy zmizel za svými povinnostmi na Jih. Buď byla někde na misi (tiše ji podezíral z toho, že mu to dělá naschvál), a pokud se jim konečně podařilo sejít pod jednou střechou, chovala se k němu málem jak k cizinci. Zdvořile, leč odtažitě. Nevěděl jestli žárlí nebo mu jen nechce prominout, že se ze dne na den vykašlal na ni i na X-Meny, a veškeré pokusy vypáčit z ní vysvětlení končila fiaskem. Jak jí měl vysvětlit, že si jinou ženskou nenašel? Jak jí měl říct, že se mu po ní stýská? Po nich všech? Že by se rád vrátil, kdyby mohl, ale není pánem svého osudu?
'Baby,' myslel si jen. 'Proč to s těma nejlepšíma musí bejt dycky nejsložitější? Teda ne že bych to chtěl naopak, ale sakra, co je moc...'
