Sladká Florencie
~Rowan~
Dokončeno: Ano
Délka: 13 stran
Hlavní postavy: Gambit, Rogue,... *
*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky
Popis: Remy byl pozván starým známým na svatbu, která se má odehrát v Itálii, přesněji řečeno v malém městečku u Florencie. Na pozvánce stálo, ať rozhodně dorazí s partnerku, a jelikož se veřejně o tomto doporučení prokecl a navíc nevěděl, kterou z milých dam s sebou vezme, rozhodli to Scott s profesorem za něj. Všechny ostatní X-Woman dostaly neodkladnou práci a jediný, kdo zbyl, byla Rogue, kterou to ani v nejmenším nenadchlo. Škodolibosti se hold meze nekladou.
Poznámka autora: První x-povídka, kterou jsem vůbec kdy začla psát. Dopsat se mi ji povedlo až po roce, ale jsem ráda, že vůbec. Uznávám, že tématika znepřátelených dvojic, které si spolu ve finále něco začnou, je otřepaná, ale nevyhla jsem se jí. A vlastně jsem se ani vyhýbat nechtěla a tohle z toho vylezlo. Ti, co mně škemrali o povídku pouze s touto ústřední dvojicí, byli vyslyšeni a snad budou alespoň trochu spokojeni.
Naštvaně otevřela skříň, sáhla do jejích útrob a vytáhla kufr. Praštila jím na postel, načež ho o okamžik později následovala sama. Soptila. Přímo šílela vzteky. Jak jí tohle mohli udělat? To snad byla pomsta, krutý žert, prostě cosi zcela neuvěřitelného, z čeho brzo zešílí. Stačilo si jen představit jediný den s ním bez jakéhokoliv jiného eliminátoru vzájemných útoků a ježily se jí vlasy hrůzou.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Otočila se k nim zrovna když se v pokoji objevila Kitty, otevíráním se neobtěžovala ani jedna z nich. Rogue klesla nevzrušeně zpět na postel.
„Ahoj,“ pozdravila ji návštěva, v hlase sotva potlačovala pobavení.
„Nazdar,“ ozvalo se v odpověď.
„Trochu nadšení by ti neuškodilo.“
„Věříš tomu? Když se ještě víc nadchnu tak nadšením prasknu.“
„Nevypadáš na to.“
„Dík.“
„Z čeho jsi vlastně tak otrávená? Z toho výletu nebo z Jamese?“
„Cože?!“ Rogue se překvapeně posadila. „Jak ses tohle zase dozvěděla?“
„No… Já nevím. Možná Kurt něco zaslechl od… od… copak já vím?“
„Tohle je strašný! To je neuvěřitelná drbárna!“ rozhodila bezmocně rukama.
Kitty se už neudržela a rozesmála se nad jejím pohoršeným výrazem. Pak se pohodlně uvelebila na posteli, kterou Rogue opustila. Ta se mezitím vrátila zpět ke skříni a začala vybírat a přenášet věci, co bude potřebovat. Stále u toho tiše nadávala.„Takže výlet,“ povzdechla si Kitty.
„Jo, takže výlet,“ přikývla stále podrážděně Rogue. „Jak mi mohl udělat něco takovýho? Proč nemohl vybrat nějakou jinou holku? Třeba Psylocke!“
„Víš, že má nějakou práci někde jinde.“
„Tak to mohli odložit, přesunout, cokoliv! Jen ne cpát mě s ním do jednoho bytu, na jednu akci a ještě předstírat, že jsem pár! To nemůžeme přežít oba ve zdraví!“
„Toho bych se nebála,“ zavrtěla hlavou mladší dívka. „A svatbu kvůli tomu asi neodloží. Mimochodem – šaty máš?“
„Prosím?“ otočila se na ni nevěřícně Rogue, jak rychle dokáže změnit téma.
„Šaty. Jestli máš s sebou šaty.“
„Já tě slyšela, jen trochu nevěřim tomu, co jsem slyšela.“
„Co čekáš? Musíš mít na sebe něco slušnýho,“ pokrčila odbornice rameny.
„Proč nejedeš ty, slečno chytrá? Jo, jedny mám“ dodala tichoulince.
„Protože jsem na něj moc mladá a asi by to vypadalo divně a nikdo by nám neuvěřil.“
„Zato takhle to každej sežere, když se mě ani nedotkne?“ zasmála se tomu hodně neupřímně.
„Ne všechny páry se musej oblejzat na veřejnosti. Co ty šaty?“
„Jedny ti nestačej?“ vyděsila se Anna.
„Jistě že ne. Jinak bych se neptala znovu. Co sis myslela? Že si dělám srandu? Ne, drahá, myslím to naprosto vážně,“ dívčiny oči se rozzářily, vyskočila z postele a vrhla se ke skříni. Odstrčila nevěřícně zírající kamarádku a jala se hledat to, co si Rogue odmítala vzít. „Tak co tu máme?“
„Brzdi! Já si vážně nehodlám brát šaty, jakýkoliv šaty, navíc,“ zdůraznila.
Kitty se k ní otočila, ruce založila na prsou a tvářila se jako největší znalec galaxie, minimálně té jejich. „Jistě, hodláš celou tu dobu chodit v kostýmu? Jasně, to bude vypadat naprosto přirozeně, vůbec to nevzbudí pozornost.“
„Nech toho, samozřejmě nehodlám chodit jenom v kostýmu. Ale obyčejný oblečení nikoho neurazí. Natož jeho.“ Zase jí přejel mráz po zádech už jen z představy sdílet s ním jednu místnost.
„Co ti na něm tak vadí? Vždyť je milej,“ nechápavě pokrčila rameny Kitty, zatímco Rogue zamyšleně odešla k oknu, dospod kufru jí schovala několikery letní šaty, ještě je ocení.
Majitelka pokoje se otočila zpět do místnosti a opřela se o parapet. „Co mi na něm vadí? Kde mám začít?“
„Zas tolik toho být nemůže!“
„Je toho až dost na to, abych věděla, že z té akce se vrátí živý jenom jeden. Kitty, vždyť se na něj podívej, flirtuje s každou holkou, kterou na ulici potká, ze všeho si dělá srandu, nic nebere vážně...“
„Nežárlíš ty trošku?“
„Zbláznila ses? A na co?“
„Nevím,“ Kitty pokrčila rameny, dobře se bavila. „Třeba, že neflirtuje i s tebou.“
„Ale no tak!“ vykřikla Rogue nevěřícně a rozesmála se. „To snad nemyslíš vážně!“
„Co já vim. Jen mě to napadlo.“
Rogue, stále ještě se smějící, si dobalila kufr, znovu ujistila Kitty, že je na omylu a s povzdechem zjistila, že už nemá důvod zdržet se v pokoji. Do poslední chvíle doufala, že se stane zázrak, že nebude muset nikam jet. Mýlila se. Nadešla hodina hrůzy, kdy bude muset opustit bezpečí školy, aby strávila předem neurčenou dobu „na dovolené“ s Remym LeBeau. Jak děsivá vyhlídka!
Začalo to přímo hrozně. Být namačkáni vedle sebe na necelých dvou metrech čtverečných se ukázalo jako první zkouška sebeovládání. Remy se také nezdál být zrovna nadšený ze své společnosti, vlastně to bylo snad poprvé, co ho neviděla v dobré náladě. I před ní se většinou dokázal chovat stále stejně usměvavě, ale teď i on pravděpodobně tiše nadával na adresu profesora, že nezabránil tomu idiotovi tohle udělat. Normálně mu Cyclops nevadil, ale tohle hošan trochu přepísk. Musel si přece všimnout, že během cvičení v Danger Room jsou si nebezpečnější navzájem než všechny ty serepetičky, se kterými trénujou. Přesto se ale rozhodl, že tohle všechno přežije s nezlomenou elegancí. On se jel bavit, a to, že mu k tomu dali chůvu, ho nesmí nijak rozházet. Kdyby aspoň milou chůvu! zaúpěl tiše sám pro sebe.
Prozatím se smířil s tím, že těch pár dní nějak vydrží, pokusí se nezešílet a možná dokonce zkusí chovat se k ní mile. Začal tím, že jí nezavřel dveře před nosem a nechal ji vejít do místnosti první. Odpovědí bylo jen jakési hodně tiše zahuhlané dík. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil a následoval kolegyni dovnitř.
Profesor jim pronajal střešní apartmá v centru Florencie, kde měli strávit onu inkriminovanou dobu. Bylo prostorné, světlé a vzdušné, velká terasa byla z části zakryta pergolou, díky čemuž se tam dalo příjemně trávit i odpoledne. Rogue všechno zvědavě procházela a prohlížela. Líbilo se jí tu. Opravdu líbilo, jen ta společnost jí trochu drásala nervy. Přestože ještě neměla skutečný důvod nadávat, byla připravena kdykoliv to napravit a měla pro ten účel připravenou menší zásobu použitelných pojmů a názvů. Teď ale celkem bezstarostně otevřela velké prosklené dveře a vyšla ven na terasu pokrytou velkými cihlově zbarvenými dlaždicemi. Přešla ji a oči se jí rozzářily nad tou nádhernou podívanou na dóm s kopulí, vysokou bílou zvonici, na všechny ty domy pod sebou, na podobné terasy jako ta, na které stála. Spokojeně si povzdechla. Vypadalo to tu vážně dobře.
„Hezký výhled,“ podotkl někdo za ní.
Výraz radosti okamžitě vystřídal výraz otrávenosti. „Jo,“ pronesla v odpověď a zmizela v dalších dveřích, které vedly do jejího pokoje.
Remy se málem rozesmál nad její krásnou nevraživostí. Aspoň nemá důvod být k ní milý, taky dobře. Posadil se do jednoho z pohodlných proutěných křesel, nohy spokojeně hodil na stůl a s rukama za hlavou příjemně uvažoval, co bude dělat, až tohle skončí.
„Na tom stole budeme možná ještě nuceni jíst,“ ozvalo se odkudsi jízlivě.
Překvapeně sebou trhl, nečekal ji tak brzo. Spíš reflex mu sešťouchl nohy dolu, než že by jí udělal takovou radost a sundal je sám. Rogue potěšeně sledovala, jak se jí lekl, ale překvapení v jeho očích, když se na ni podíval, už se jí tak nelíbilo. Dokonce se odvážil sjet ji od hlavy k patě pohledem a tiše hvízdnout.
„Sluší ti to,“ neodpustil si a nějaká, povětšinu času tichá, část jejího ženského já se potutelně zatetelila.
Každopádně se na něj podívala silně nedůvěřivě. Pochopil, že mu pravděpodobně ani trochu nevěří, že to myslí upřímně. Mávl nad tím rukou, vstal a jal se diskutovat.
„Tak co podniknem, cherie?“ došel až k ní a zvědavě ji obešel.
Stála tam dál, s rukama založenýma a nekomentovala jeho počínání. Musela by ho jinak zabít.
„Tedy… Nemusela ses kvůli mně tak strojit.“
Rozesmála se. Tak neupřímně, jak jen uměla. „Neboj, kvůli tobě bych se opravdu nestrojila.“
„Hm, jak myslíš. No nic, je večer. Máme spoustu volnýho času... Jdeme na večeři?“
Tentokrát překvapeně zamrkala a otočila se na něj.
„Zvu tě,“ dokončil úvahu a nabídl jí rámě.
Provokativně přijala a zavěsila se do něj. Dnešní večer bude ještě zábavný.
Město bylo výjimečně poměrně klidné. Slunce, pomalu se sklánějící k obzoru, vlévalo do klikatých a úzkých uliček přízračně zlatavo-oranžové světlo, které jen umocňovalo pocit tepla, které už tak ve značné míře sálalo z rozehřátých zdí. Šli odděleni od všech hlučných silnic, tady panoval klid, křik dětí rezonoval v podloubích a všechno překrásně vonělo italskou cizinou. Z krámků, kolem kterých šli, se linuly vůně tak silné, že okamžitě poznali, co míjejí. Pekařství, sýry, masna, cinkot korálků zavěšených ve dveřích, hlučné rozhovory zevnitř, děti běhající kolem, chlad ze zmrzlinářství. A do toho všeho najednou začaly odbíjet zvony. Každý kostel začal o trochu jinak. Jako první se rozezněla katedrála a k ní se později přidávaly další a další zvonice.
Rogue se tak zasnila do té krásy, že si ani neuvědomila, že už hodnou chvíli jde sama. Když si toho všimla, překvapeně se začala otáčet a hledat svého kolegu. Skoro tiše zadoufala, že třeba zahučel do nějakého kanálu, ale za okamžik ho spatřila prodírat se davem turistů, který se vynořil z uličky vedoucí od Santa Maria del Fiore. A i když její tiché přání zklamalo, i tak se celkem dobře bavila pohledem na všechny ty slečny, přibližně stejně staré jako Kitty, z nichž většina se snažila usmát na Gambita co nejkouzelněji. On jim to oplácel zcela sebejistě a bylo až neuvěřitelné, jak si během vteřiny získal veškerou jejich pozornost.
Když skupina konečně přešla, Remy došel svou kolegyni, která, jakmile představení skončilo, se vydala zase dál.
„Co tě zdrželo?“ zeptala se navzdory svému zapření, že se s ním bude bavit co nejméně, v mezích nutnosti.
„Dárek,“ odpověděl a podal jí žlutou růži.
Vzala si ji. Všimla si květinářství, kolem kterého šli a když se teď otočila, mohla ještě vidět jeho majitele, jak rozhořčeně nadává jejich směrem. Dokonce se nad tím pousmála a přese všechno se donutila věnovat úsměv i jemu. Dokud pak nedošli do pizzerie, rozverně jí točila v prstech. Italské město na ni zapůsobilo jako dávka dobré nálady a musela se neustále pousmívat.
Posadili se na terasu jedné z mnoha pizzerií a objednali si. Kupodivu asi opravdu budili dojem páru, protože jim číšník ihned přinesl vázu s vodou na růži a od vedlejšího stolu vzal širokou svíci s mírným oranžovým plamenem. Jakmile veselý Ital zmizel vyřídit objednávku, sklouzl oběma neupřímný úsměv z tváří a Rogue se dokonce na okamžik odvrátila, aby se zhluboka nadechla a donutila se ke klidu.
Nad jídlem naštěstí nemuseli příliš diskutovat a nevypadali ani divně, ale přece se do konverzace pustili. Rogue si akorát užívala pravé tiramisu, když ji napadlo se na něco zeptat. „Co tu teda vlastně děláme?“
„Neptej se mě, co tu děláš ty, chere, já přijel na kamarádovu svatbu.“
Povytáhla obočí. „ Italovi?“
„Co ti na tom vadí?“ pousmál se udiveně.
„Nečekala bych, že jako Francouz z New Orleans budeš mít známého v Itálii,“ pokrčila rameny ve smyslu „že jsem něco říkala“.
„Svět je malej, mademoiselle,“ pokrčil rameny.
Rogue na okamžik uvažovala, že diskuzi ukončí, ale nakonec ještě dodala: „Já jen abych věděla, za co vděčím své zoufalé situaci.“
Nekomentoval to. Pokud měla pocit, že si její přítomnost vydupal, byla na omylu, ale jeho to příliš nazajímalo.
„Vždyť přijdu o páteční partičku pokeru!“ zaúpěl najednou Gambit, jako by si právě vzpomněl. Svatba nesvatba, poker je posvátná událost.
„No to je fakt neštěstí!“ zaúpěla ironicky Rogue.
„Cherie, už jsme si tak hezky začínali rozumět,“ když si tak zarytě mlčela, dodal v duchu, „nezačínej s tou svojí ironií zase! Dojdu ještě pro něco k pití,“ mrkl na ni a zmizel.
Netušila, že objednat drink je tak náročné a vleklé. Seděla, čekala a doba se prodlužovala. Nakonec vstala a zvědavě nakoukla dovnitř. Ihned pochopila a málem se rozesmála. Gambit stál ležérně opřený u baru vedle sedící dívky a očividně jí právě objednával něco k pití. Slečna ho omámeně sledovala, každý jeho pohyb a na tváři měla tak bezduchý úsměv, že jen doplnil dokonalý zjev mladičkého trdla s modrýma očima a slámovými vlasy. Mohla být přibližně stejně stará jako Rogue, ale ta si teď připadala daleko dospělejší a hlavně rozumnější. Jen se znovu pobaveně usmála a odešla po zadních schodech. Však on to Don Juan zaplatí.
Toulala se noční Florencií, která už aspoň trochu ožila. V nedalekém zmrzlinářství si koupila horu ledové pochoutky a spokojeně ji zpracovávala , zatímco míjela památky i obyčejné domy, malé obchůdky se zákazníky a voňavé parky plné pinií. Opřená o zábradlí jednoho ze sousedních mostů se vydržela dobré půlhodiny dívat na řeku a nasvícený Ponte Vecchio, než se pomalým krokem vydala zase zpátky domu.
Otevřel dveře od bytu – bylo odemčeno.
„Rogue?“ zkusil, ale odpovědi se mu nedostalo.
Jeho kolegyně zmizela dřív, než se stačil vrátit se sklenkami něčeho ostřejšího. A jak se zdálo, tady taky nebyla. I když na terase našel téměř prázdnou sklenici s červeným vínem. Nakoukl i k ní do pokoje, ale ani tam ji nenašel. Dál pátrat nemusel, protože zrovna v tu chvíli se otevřely dveře od koupelny. Otočil se po zvuku a jakmile trochu opadla nejhustší oblaka páry, podruhé za den zalapal po dechu – ona ho snad sváděla?! Vyšla polonahá, zabalená jen do ručníku, druhý měla na hlavě.
„Ale, ale,“ všimla si ho okamžitě. „Myslela jsem, že se zdržíš s tou roztomilou slečnou.“
„To si odešla kvůli ní?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Kvůli tvé oblibě blbnout holkám hlavy jsem opravdu neodešla.“
„Já ji jen utěšoval!“ bránil se.
„Mě je úplně jedno, co si dělal. Chtěla jsem se projít a dát si sprchu. A mít chvilku klid,“ dodala trochu důrazněji.
Remy tentokrát jen pokrčil rameny. „Nechalas tam svůj dárek,“ podal jí růži.
„Vidíš, díky,“ přikývla a vzala si ji. Zapomněla ovšem, že právě vylezla ze sprchy a má nechráněné ruce. Stačil okamžik a růže seschla.
„Ou, promiň.“
„To si udělala schválně!“ obvinil ji dětinsky.
„Neudělala,“ odpověděla nezaujatě.
„Víš, kolik práce dalo Gambitovi ji pro tebe sehnat?“
„Nekecej, nevěnoval jsi tomu víc jak dvě vteřiny.“
„Jsem dobrej, co?“ zazubil se.
Rogue na něj vytřeštila oči, ale pak si uvědomila, s kým vlastně mluví, jen zavrtěla hlavou a zamířila k sobě do pokoje.
„Počkej!“ zavolal za ní ve chvíli, kdy se zavřely dveře. Bezmyšlenkovitě vrazil za ní.
„Hej!“ vykřikla překvapením. „Myslíš, že bych se mohla obléct?!“ naštvala se, volnou ruku ho vystrčila z pokoje a práskla dveřmi za doprovodu slovního hřmění, že by se za něj nemusela stydět ani Storm.
Remy se rozesmál. Možná to celé bude ještě dobrá sranda. Tenhle jediný večer ho zatím přiměl k rozhodnutí, že vezme na milost Scotta i ostatní viníky téhle nehody.
Ještě pořád se hloupě smál, když vysoptila z pokoje.
„Tak hele, snad mám nějaký právo na soukromí v tomhle pokoji!“ naštvaně ukazovala do prázdné místnosti.
Díval se na ni s povytaženým obočím. Ať se mu chystala dát jakoukoliv přednášku o slušném chování, neměl příliš šancí to vnímat. Stála proti němu ve spodním prádle, šermovala rukama a tvářila se navztekaně, ale jen do okamžiku, než si uvědomila, jak na ni nepokrytě zírá.
„Tyyy,“ protáhla až trochu syčivě a než se stačil odklidit do bezpečné vzdálenosti, přistála mu na tváři dobře mířená facka. Snažil se udržet, aby se nerozesmál, protože mu bylo jasné, že v tom případě by nezůstalo u jedné a ta holka měla sakra silnou ránu. Naštěstí ji evidentně přešla chuť s ním vůbec mluvit, otočila se s výrazem „že mě to vůbec překvapuje“ a s hlavou hrdě vztyčenou odešla z bojiště. Až když za ní zase práskly dveře, narušující iluzi vyrovnané osoby, znovu si dovolil se rozesmát.
Na okraji malého náměstí zastavilo auto, z něhož vystoupily dvě osoby a rozhlédly se po nejbližším okolí. Něco tady nesedělo a když Rogue zavřela dveře, trochu hlasiteji, než chtěla, Remy se po ní zamračeně otočil. Omluvně pokrčila rameny a vydala se za ním.
Vypadalo to tu jako v každém druhém městečku na úpatí hor. Malé nepravidelné náměstíčko s několika stromy a lavičkami, jednu jeho stranu tvořil kostel se širokým průčelím, ke kterému vedlo několik schodů. Mezi různě vysokými a širokými domy procházely uličky, úzké, klikatící se mezi staveními a drápaly se nahoru do kopce nebo spadaly do nižších pater města, blíž k údolí.
A všude panovalo nepřirozené ticho a klid.
„Mon dieu, kolik je hodin? Kde všichni jsou?“ vyslovil nahlas otázku, kterou si kladla i Anna.
Vydali se z volného prostranství jednou z uliček směrem nahoru. Nad nimi se klenuly mostky spojující mezi sebou domy a prostředkem uličky vedl tenký žlábek na odvod vody. Okenice byly většinou otevřené, jako by někdo obýval okna za nimi, ale přitom květiny ve velkých kamenných květináčích schly. Působilo to zvláštně. Jakoby všichni obyvatelé narychlo odešli, jakoby ani neměli čas zavřít okna a dveře, sundat prádlo ze šňůr natažených nad dlážděnou uličkou.
„To je divný, tady chcíp pes,“ podotkl mutant, když stále nikoho nepotkávali, ani nikde neslyšeli jakékoliv hlasy nebo jiné zvuky dávající najevo lidskou přítomnost.
„Doufej, že jen ten pes,“ odvětila mu Rogue a nakoukla do jedněch otevřených dveří. „Nikde nikdo,“ zavrtěla hlavou a šla dál. „Kde bydlí ten tvůj kámoš?“
„Přesně tady,“ odpověděl jí a odbočil do další uličky, brzy se ale zastavil přede dveřmi a po chvilce váhání zazvonil. Ani jeden nepředpokládal nějaký větší úspěch A Remy vypadal, že už by ho docela zajímalo, co se to tu děje.
„Jak dovnitř?“ zeptala se Anna nevědomky nahlas a rozhlížela se po něčem, co by mohlo sloužit jako klíč.
„Co nejde silou, jde ještě větší silou,“ ujistil ji ještě s návrhem: „Uhni, chere.“
Tušila, co příjde, proto uhnula o pár kroků stranou. Gambit popošel tři kroky vzad, trhnutím rozložil adamantiovou hůl, kterou si vzal s sebou, přestože šli jen navštívit starého známého. Zapřel jeden její konec mezi dlaždice a díky tomu získal oporu, aby se po dvou rychlých krocích mohl zvednout ze země a dobře mířeným úderem rozrazit jednou nohou dveře. Dopadl zase na zem a s úklonou naznačil své kolegyni, že může vejít.
„Nešlo to jednodušším způsobem?“ zeptala se ho nejistě.
„Nešlo,“ ujistil ji ihned. „Pokud tu přeci jen někdo je, nemusí hned, vědět, co jsme zač.“
„Myslela jsem klíč,“ utla jeho nádech na vysvětlování, proč nepoužil své schopnosti, a strčila mu pod nos malou stříbrnu věcičku.
Překvapeně na ten převratný vynález vytřeštil oči a pak se rozhlédl kolem. Převrácená umělohmotná želva mu poskytla odpověď, kde ho vzala. Ale co ji přimělo ten kýč otáčet a vůbec klíč hledat, to netušil. Nakonec jen zavrtěl nevěřícně hlavou a zamířil za ní.
Vstoupili do nečekaně prostorné, oválné haly, ze které vycházely troje dveře a nahoru se zvedalo kamenné schodiště, pokračující galerií. Podlaha byla pokrytá dlažbou, tak jako snad všechno tady v té zemi. Co bylo ze dřeva, chlubilo se tmavou hnědí mahagonu a podobně drahých dřevin. Zdi zdobily obrazy, tapisérie a nástěnné malby. Na jedné ze skříněk stála stará váza, ve které usychala kytice růží všech možných barev.
„Na to, že schovávaj klíč pod želvu nebo co to bylo, vypadá už vstupní hala jako ráj pro zloděje,“ podotkla Rogue. „Opovaž se čehokoliv dotknout,“ dodala s unaveným výrazem, když jí došlo, s kým tu vlastně je.
„Přece bych neokrádal vlastního kámoše!“ zhrozil se Gambit, ale jeho výraz mluvil za vše. Spíš ji ale provokoval, než že by doopravdy měl něco takového v úmyslu udělat. Z takových klukovin už přeci jen přes údiv všech vyrostl, nebo to aspoň poměrně úspěšně předstíral.
Zavrtěla hlavou a vyrazila ke dveřím, které měla přímo proti sobě. Její kroky se halou dutě roznesly a několikrát se vrátily k jejich uším. Na okamžik zaváhala, ale nakonec se přeci jen dotkla mosazné kliky a chystala se otevřít. Ještě se ale otočila a nadechla se, jakoby chtěla něco říct.
„Já se porozhlédnu nahoře,“ předběhl ji Remy a zamířil ke schodišti. Přikývla a prošla do další místnosti.
Pokud ji hala překvapila, pak tohle jí vyrazilo dech. Odhadla, že by se mohlo jednat o něco jako obývací pokoj spojený s jídelnou schovanou napravo za obloukem. Hned vedle průchodu k jídelnímu stolu byl velký krb, ve kterém už dávno dodoutnal i poslední uhlík, ale nepřišel nikdo, kdo by připravil ohniště a dříví na další zátop. Na krbové římse postávaly ve zlatých rámečcích fotografie a Rogue vůbec nepochybovala o tom, že se opravdu jedná o zlato. Představu o majetnosti obyvatel zdejšího domu jen doplňoval obraz visící nad všemi těmi fotografiemi, na kterém mladá žena seděla v křesle, na sobě měla bohatě zdobené šaty, zlatavé vlasy složitě vyčesané a propleténé, ve tváři klidný výraz, rty mírně zkřivené do úsměvu, ale jasně modré oči vypovídaly spíš o smutku než o radosti nutící k úsměvu.
Mutantka přelétla očima velké prosklené dveře tvořící téměř celou jednu stěnu pokoje, které vedly na terasu, draze vypadající nábytek a od pohledu ještě dražší elektroniku a po nahlédnutí do jídelny, odkud vedly ještě jedny dveře, pravděpodobně do kuchyně, nakoukla ještě na terasu, kde nic tu nic, a v další místnosti našla pracovnu. Knihovna i stůl byly ze stejného dřeva jako všechno ostatní tady v tom domě. Prošla kolem řad knih, přelétla tituly očima, ale nic zajímavého neviděla. Pár obrazů, nějaké papíry na stole, ale nikde nenašla nic, co by jim mohlo napovědět, kam všichni zmizeli.
Vrátila se zpátky do předchozí místnosti a ještě jednou přistoupila k oknu. Přesně ve chvíli, kdy se zezhora ozval rámus, ohromná rána a pak Rogue zavalily sutiny padajícího domu.
Remy vyšel schody do patra a nahoře se mu nabídly dvě možnosti, kam pokračovat. Dvoje dveře, jedny přímo proti němu, druhé kousek vepředu po pravé straně. Nakonec přešel galerii a zamířil do prvně jmenovaných. Ocitl se v ložnici. Povytáhl obočí nad dokonalým pořádkem, který tu panoval. Postel byla ustlaná, časopisy na nočním stolku narovnané podle pravítka, velké zrcadlo v dřevěném rámu vyleštěné a bez jediné šmouhy, dokonalá kombinace bezchybně bílé a dřeva. Až na ten pořádek nic neobvyklého neviděl. Prošel dalšími dveřmi do jiné místnosti a málem se přerazil o ohromného plyšového medvěda, jehož jedna noha trčela do prostoru, zatímco sám ležel pohodlně opřený i křeslo. Dětský pokoj, zcela nezaměnitelný s čímkoliv jiným. Připravený na svého budoucího obyvatele s láskou, jakou do takového chystání můžou vložit jen natěšení rodiče. Jestli já takhle někdy zmagořim... zděsil se duchu nad tou možností.
Z úvah nad děsivou budoucností v klubku dětí, ho vytrhk zvuk z vedlejší místnosti. Začínal mít pocit, že všechno tady je navzájem průchozí, protože i z dětského pokoje vedly další dveře. A za nimi na něj evidentně něco čekalo. Rogue to určitě nebyla, ta si vzala na starost dolní patro a že by se mu pletla nahoru příliš nepředpokládal, i když se svým ženským pocitem dokonalosti mohla podlehnout klamu, že on se tu na to vykašle, nebo že by mu to trvalo moc dlouho, ale z nějakého důvodu jí tentokrát věřil a radši si připravil tři karty, než prudce otevřel dveře a vpadl do vedlejší místnosti. Pokud tam bude sedět normální člověk, nanejvýš se vyděsí, pokud ne, bude připraven k boji.
A varianta B byla správná. Ovšem ani nabité karty v tomhle boji neměly valného účinku. Proletěly protivníkem a zastavily se až o zeď za ním. Remy se překvapeně zarazil a přimhouřil oči, aby vůbec dokázal zaostřit na cíl, který byl předtím vidět dobře, ale teď, když přešel do slunečního světla, téměř zmizel. Gambit znovu zkusil trik s kartami, ale výsledek byl tentýž. Jediné, čeho si všiml, že část jejich nachové záře jakoby se zastavila v těle osoby, kterou chtěl zneškodnit, v jejích kouřových obrysech.
Neměl nejmenší představu, proti čemu vlastně stojí, ale kdoví proč čekal od toho čehosi nebezpečí nebo dokonce otevřený útok. Ale jak se bránit nečemu, čemu nic neublížilo? Nejspíš ale ono mohlo ublížit jemu. Okomentoval to nepříliš slušným francouzským výrazem a zvažoval pokus číslo tři trik s kartami. Ale než si mohl cokoliv rozmyslet, jakkoliv zareagovat na nezvyklého protivníka, kouřový přelud člověka použil veškerou zachycenou energii z karet a použil ji k útoku.
Domem se rozlehla silná detonace, která celou jednu stěnu domu poslala bezpečně k zemi. Remy se jen tak tak stačil zachytit okraje propadající se podlahy, aby nezahučel o patro níž mezi hromady rozlámaných cihel, skla a zbytků dřevěných rámů oken a dveří.
Rogue se vzpamatovala celkem rychle. Na ni si nějaká hromádka prachu jen tak nepříjde. Prodrala se ven, trochu nadlidské síly a šlo to samo.
„Sakra, co to bylo?“ zeptala se sama sebe, když se zapřela rukama po stranách vyhrabaného otvoru a vytáhla zbytek svého těla ze zaklínění. Pak se konečně zase pevně postavil na nohy a sklepala ze sebe největší nánosy. Všimla si šrámu na paži, kde jí pravděpodobně sklo protrhlo triko a pořezalo ji. Mávla nad tím rukou, kdyby měla řešit každou takovou prkotinu, sotva by u týmu byla co platná. Rozhlédla se kolem, co se to vlastně stalo a nad sebou si všimla nesmírně zajímavé podívané. Kdyby se jí nerozpadal barák nad hlavou, klidně by se pohodlně usadila do křesla a dívala se, jak tohle dopadne. Koneckonců ne každý den je svědkem toho, kterak bezmocnému Gambitovi visí nohy volně do prostoru, zatímco jejich majitel se snaží vydrápat nahoru.
Jenže nebyla vhodná příležitost. Místo upřímného výsměchu se radši odrazila od země a doletěla ho vytáhnout. Nahoře se jí konekonců také ihned předvedla příčina toho všeho.
„Dík,“ odtušil jenom a postavil se.
„Co to jako je?“ zeptala se, přestože tušila, jaká bude odpověď.
„Copak já vim?!“ nezklamal její očekávání.
Postava proti nim se však teď tvářila, že boje bylo už dost, teď by se ráda přátelila. Pomalým krokem si to k nim namířila a neustále si je prohlížela. Couvali před tím, uhýbali, ale ono si to nakonec stejně našlo cestičku, jak se jich dotknout. Respektive jak se dotknout Rogue. Na Gambitovu poznámku, že se pravděpodobně jedná o chlapa, značně zpitomělého, když se po ní tak sápe, neměla jednak čas a druhak ani chuť odpovídat, a radši udělala ještě krok stranou.
„Kam dal vkus?“ ozval se znovu.
„Zmlkni, nebo ty budeš mít problém, kam dát zlomenej nos,“ varovala ho naštvaně.
Skoro měla pocit, že se ten zmetek dobře baví. Pravda ovšem byla, že jí ani nemohl nijak pomoct. Ne, že by to nezkusil, ale na tohle neplatila ani hrubá síla, ani karty. Sápalo se to po jeho kolegyni, ať se snažila sebevíc uhnout z jeho dosahu. Úplně zapomněla na roztržené triko, ale zdálo se, že právě toho hodlalo ono cosi využít. Kouřová postava muže náhle prudce vyrazila a popadla mutantku za ruku, přestože se předtím něco takového zdálo nemožné. Pokusila se mu vytrhnout, jenže ji to drželo pevně a svou levou dlaní ji to chytlo za paži přesně v místě, kde jí sklo pořezalo holou kůži. Jako by vědělo, co to způsobí. Tlaková vlna, kterou to vyvolalo, odhodila Gambita na protější stěnu pokoje a Rogue to spolehlivě poslalo k zemi.
Když se konečně zase vzpamatovala, zjistila, že místnost je až na ni a Remyho prázdná. Po útočníkovi nebylo ani vidu, ani slechu. Mátožně se postavila, trochu zavrávorala než našla ztracenou rovnováhu a zamířila ke zdroji francouzských nadávek.
„Myslíš, že když do tebe kopnu, přeladí se stanice?“ zeptala se ho otráveně na adresu monotónnosti, se kterou si ve své momentální aktivitě počínal. Místo slibovaného ubližování na zdraví, jímž by kýženého výsledku stejně nedosáhla, mu nabídla ruku jako pomocnou oporu při vstávání. Kupodivu ji přijal.
„Až tě příště popadne nezkrotná touha převracet kýčovité želvičky, ovládej se trochu,“ vybídl ji mezi prskáním na rozlámaná záda.
Pustila jeho ruku a nechala ho klidně zavrávorat a téměř se zase rozplácnout na zem. „Nevim, kdo tu machroval a rozrážel dveře,“ odsekla a vydala se ke dveřím.
Po dvou krocích však byla nesmírně vděčná, že se na ty nohy nakonec přeci jen vyhrabal. Z nějakého důvodu se jí podlomila kolena, nohy vypověděly službu a před očima se jí zatmělo.
„Držím tě, cherie,“ zachytil ji na poslední chvíli. Pomohl jí doplácat se ke křeslu, kde ji nadmíru šetrně usadil. „Co se stalo?“ zeptal se a shlížel na ni seshora.
„To kdybych věděla...“ držela se zmateně za hlavu a když se na něj podívala, místo jejích zelených očí uviděl bledě modré. Ona o tom evidentně neměla ani tušení. „Musíme do kostela.“
„Jdeš na to trochu fofrem, teprve jsme dospěli do stádia, že se nezabijem při první příležitosti!“ vykřikl zděšeně.
„Bože chraň!“ vytřeštila na něj oči v hrůze.
„Rozhodla si se dát na víru?“ napadla ho druhá nejpravděpodobnější a nejnesmyslnější možnost zároveň. „Zkus si o tom nejdříve promluvit s Kurtem, nic o tom nevíš,“ navrhl jí ještě nejistě.
„Ne, ignorante, ale tam bychom mohli najít odpověď, co se tu vlastně stalo,“ odpověděla mu a vstala, odrazila přitom jeho ruku nabízející pomoc.
Opustili dům, který po jejich návštěvě potřeboval opravdu rozsáhlou rekonstrukci. Rogue se venku ještě zastavila a vrátila klíč pod želvu, jakmile za nimi zamkla dveře (oba překvapilo, že to vůbec jde).
„Hlavně aby nepoznali, že tu někdo byl,“ prohodil Gambit na její počínání a v ironickém gestu nohou urovnal rohož. Nevšímala si ho a vyrazila zpátky k náměstí, kde stál kostel.
„Budou ho muset znovu vysvětit, až tam vlezeš,“ prohodila jeho směrem, když otevírala těžké dubové dveře.
„Aby ho spíš po tvé návštěvě radši rovnou nespálili,“ zamumlal si sám pro sebe a zachytil dveře.
Uvnitř je obklopila oblaka zvířeného prachu, vůně starého kadidla, dohořelých svící a leštidla na dřevo. Kostel se vším všudy, postavený z černého a bílého mramoru, s dlouhou řadou pruhovaných sloupů a kostkovanou podlahou. Rogue suverénně zamířila napříč hlavní lodí a Remymu nezbylo než jít za ní a doufat, že ví, co dělá. A kupodivu se zdálo, že to opravdu ví.
„Rogue, chere, kam se to tak ženeš?“ zeptal se jí přeci jen nakonec.
Neodpověděla mu. Chvíli její mlčení snášel s podezřele pevnými nervy, ale když zamířila do jakési podzemní krypty, vyděšeně ji chytil za rameno a donutil zastavit. Otočila se na něj s výrazem světice.
„Snad se nebojíš podzemí, kanální kryso?“ zeptala se ho s úsměvem.
„Na podzemí jsem až moc zvyklej, ale ty mě udivuješ,“ odpověděl jí bez tradiční jedovatosti, touhy popichovat a dělat si z kohokoliv nebo čehokoliv srandu. Jeho vážnost ji překvapila.
„Prostě pojď za mnou,“ navrhla mu a výmluvně ho chytla za límec, aby ho náhodou nenapadlo vzít do zaječích.
Za okamžik se jí vykroutil a pro všechny případy se ujistil, že karty jsou na svém místě, byl čím dál radši, že si je opravdu vzal, a hůl trhnutím zápěstí rozložil. Ani nevěděl proč, prostě se řídil heslem být připraven.
Krypta se brzy změnila v regulérní podzemní chodbu, která musela spojovat něco s něčím, kostel se zatím neznámým cílem. A Gambit jen doufal, že je tam nečeká žádná desetichapadlatá příšera s jedním okem a nejlépe nějakou další perličkou, protože Rogue se k onomu cíli řítila rychlostí neřízené střely a přestože byly momenty, kdy by ji něčemu takovému nejradši strčil, teď o ni projevil něco jako starost a obavu. Ve chvíli, kdy se ale málem přerazila o jakousi zapomenutou cihlu na zemi, musela uznat, že radši počká, až se vytasí s nějakou kartou a trochu prosvětlí teď již neprostupně černou tmu v chodbě. Potom se přiměřenou rychlostí vydali dál, přímo úměrně nutnosti vyšších členů výpravy jít s hlavou u země, protože jim výška nedovolovala se narovnat. Rogue si pochodovala spokojeně, ale Remy měl pocit, že na stropě zanechá svůj skalp.
„Jsem upřímně rád, že jsem tě neposlechl a nevzal si tu novou košili,“ začal hudrovat po dobré čtvrthodině, co se pachtili podzemními chodbami.
„Ono by ti to neuškodilo, třeba bys jednou vypadal čistě,“ odpověděla mu přes rameno.
„Já vypadám čistě pořád! A necheš se už konečně podělit, kam to zatím směřujeme, ma petite lamie?“ zeptal se jí s nevinností v hlase.
„Sice ti nerozumim, ale ten ton se mi vůbec nelíbí,“ zareagovala místo odpovědi na jeho otázku.
„Nemá se ti líbit, o to tu nikomu nejde, já bych jen rád konečně věděl, kam se to ženu. Zda jen za pomatenou ženštinou, či za nějakým vznešenějším cílem.“
„Odpust si tu vznosnou řeč, do tvý nevymáchaný pusy to nepatří.“
Než mu ale odpověděla na jeho původní a prapůvodní otázku, kam že se to ženou, začala se chodba zase rozšiřovat a po chvíli se Remy mohl zase narovnat. A když se před nimi dokonce obejvilo schodiště, ucítili závan čerstvého vzduchu. Oba v první chvíli instinktivně přidali do kroku, ale po chvíli zase zpomalili, až se zastavili úplně. Respektive Rogue se zastavila a Gambit do ní všeru vrazil, když nečekal tak náhlou změnu rychlosti pohybu přímočarého vpřed.
„Rozumíš něco?“ zašeptal jí otázku do ucha, když k nim znovu dolehl zvuk hlasu.
Opatrně zavrtěla hlavou.
„Tak běž blíž,“ štouchl jí prstem mezi lopatky.
Pobouřeně se pootočila a praštila do něj. „To si říkáš chlap, hrdino?“
„Ne,“ odpověděl se svým typickým šklebem, jak to Rogue láskyplně nazývala, ale nakonec se kolem ní protáhl a zamířil ke schodišti, které se točilo směrem nahoru.
Šla těsně za ním, stupeň po stupni, dokud nedošli až na odpočívadlo, schodiště ještě pokračovalo, jak po chvíli pochopili, přímo do zvonice. Ocitli se v dalším kostele, nebo spíše v malém kostelíčku, kam mozaikovými okny proudilo denní světlo, ale ne sluneční paprsky. Oni sami stáli v koutě hlavní síně, kryti zleva i zezadu hlavními zdmi a zprava zdí schodiště a sloupem, jednoduchým žulovým, s prostou hlavicí a paticí, ničím zajímavými. Kousek stranou po jejich levém boku se otevíraly dveře do přední síně a zdálo se, že i hlavní vstup je dokořán.
Přímo před oltářem klečela žena s dlouhými zlatými vlasy spadajícími jí po zádech v hustých loknách. To bylo jediné, co z ní viděli, kromě toho, že na sobě měla obyčejné oblečení. Remy na Annu vrhl pohled, že ihned pochopila, že vážně uvažuje o tom, že jí nadobro přeskočilo, když ho táhne do nějakého zapadlého kostela, podívat se na modlícího se člověka. Pokrčila rameny, ale zarazila ho právě včas, než se spokojeně vydal směrem k východu, právě ve chvíli, kdy kostel opět zaplnil hlas.
„Nechtěla jsem to udělat,“ začala plačtivě, ale pokračovala agresivněji, „ale jinak to nešlo. Neměl mi ubližovat! Měl mě nechat být. A ostatní by mu klidně byli pomohli, kdyby o mně věděli. Je jen dobře, že jsem to skončila dřív, než mi mohli ublížit i oni. Ale byli tam i nevinní...“
Rogue tiše překládala z italštiny, Gambit neměl ani odvahu se divit, odkdy ten jazyk ovládá tak dokonale. Sám částečně rozumněl, přeci jen italština a francoužština jsou si poměrně podobné, ale i tak byl vděčný za přesnější představu, co se děje.
„Takže to ona?“ zeptal se tiše, protože jim oběma začalo být jasné, že právě ta žena má nějakým způsobem prsty v tom, že ve městě nezůstala živá duše.
„Jak to ale provedla?“ zašeptala otázku Anna.
„Je jen jedna možnost, jak to zjistit.“
Rychle a sotva slyšitelně se dohodli na postupu, výjimečně bez hádek, přeci jen proti nim stál evidentně poměrně silný mutant, který mohl být nevypočitatelný a oni mu nechtěli dovolit porážku. Proto museli překvapit oni ji, než naopak. Přikývnutím si ještě potvrdili, že se navzájem pochopili. Rogue se protáhla kolem jim nejbližšího sloupu a krytá stínem dalších se vydala blíž k oltáři. Remy vyčkával, až se dostane na dohodnuté místo, ale jakýsi proradný kus dřeva, který zžuch jen kousek za Rogue, je donutil změnit plány. Anna se zarazila uprostřed kroku, přitiskla se do stínu a jen doufala, že je Remy dostatečně inteligentní, aby zasáhl. Jindy by si za takové doufání nafackovala, ale její kolega ji mile překvapil.
Když se ozvala rána padajcího kusu trámu, Remy se jen rychle podíval, kde už je Rogue a radši rychle vyšel z původního úkrytu a vzdal původní představu jakéhokoliv náhlého a překvapivého útoku, právě ve chvíli, kdy se žena od oltáře prudce otočila, vyskočila na nohy a vykřikla jakousi otázku, která se dala pochopit jako: „Je tu někdo?“
„Certes, cherie,“ odpověděl po svém, ale pokračoval anglicky. „Nechtěl jsem vás rušit, mademoiselle. Myslel jsem, že zase potichu odejdu, ale úplně jste mě okouzlila a ten proradný trám mě prozradil,“ přednesl jí s lehkou úklonou, mávl rukou výmluvně na druhou stranu,než byla Rogue a než se stačila vzpamatovat, došel až k ní, vzal ji za ruku a lehce políbil. Rogue za sloupem si jen říkala něco o kašparovi cajunskym. „Remy Lebeau, ma meravigliosa creatura,“ prohodil jednu z mála replik, které se ve zdejším jazyce byl ochoten naučil, už proto, že takovýhle žvásty se hoděj vždycky.
Chvíli na něj zírala zcela konsternovaná a neschopná slova, ale nakonec přeci jen odpověděla. „Giana Nannini,“ zaznělo tiše její jméno a mladá žena se lehce začervenala.
Rogue si neodpustila zakoulet očima. A má ji...
Pak se ale něco najednou zvrtlo, žena vytrhla Remymu svou ruku, poměrně pohledná tvář se zlostně zkroutila. „Co tu chcete?“ vykřikla a praštila ho do prsou až překvapivě silně. O krok ustoupila, přesně o tak velký krok, aby Rogue, která se zatím přesunula na domluvené místo, pohodlně dosáhla na její holý krk. Giana zavrávorala, ale byla nejspíš daleko silnější, než se na první pohled zdálo a dokázala se poměrně slušně bránit, ačkoliv by to do ní neřekli. Se silou na její tělesnou stavbu věru netypickou se prudce otočila a jedinou ranou odhodila Rogue na oltář, až dřevo zapraskalo a rozlámalo se.
„Tohle nebyl nejlepší nápad,“ upozornil zlatovlásku Gambit zamračeně a sám naučeným pohybem rozložil adamantiovou hůl, kterou předtím složil.
Rogue se zatím za dívčinými zády vydrápala na nohy, neodpustila si u toho pár neslyšných nadávek na adresu útočnice. Gambit se rozhodl Italku zaměstnat, než se jeho kolegyně zase dostane do nebezpečné blízkosti pro všechno živé, ale ani on to neměl nejsnadnější, a nakonec se v nestřeženém okamžiku k Remymu otočila téměř zády a z ruky, kterou otevřenou dlaní namířila k převisu nad Rogue, cosi vystřelilo. Cosi nejdříve beztvarého, mlžně bílého, co se pak náhle rozdělilo na tři samostatné obrysy lidí, na tři od pohledu dost silné muže. Všichni tři, ať to za života byl kdokoliv, doletěli až k převisu, ke kterému se právě upnuly tři páry živých očí, a za účelem likvidace ho jakýmsi způsobem strhli, čímž narušili i statiku přilehlých zdí a to všechno se začalo sypat na mutantku, která se v danou chvíli nemohla pohnout z místa. Gambit vystřelil několik karet, které sice dopadly na padající kusy zdiva, ale valného výsledku to nemělo a o vteřinu později Rogue zmizela v hromadě sutin.
Gambit věřil, že jí to snad moc neublížilo, přeci jen její nadlidská síla byla v tomhle nesmírnou výhodou, a radši namířil svůj vztek přímo na útočnici. Pokusil se jí podrazit nohy tyčí, ale šikovně se jí vyhnula a napřáhla ruku směrem k němu. Čekal, že se stane něco podobného jako předtím, proto uskočil před domělým nebezpečím, které ale nakonec nepřišlo. Něco se jí asi nepovedlo, nebo si možná všimla, že se za ní začaly hýbat trosky a mezi rozlámanými cihlami se objevila ruka. Zatímco otočila hlavu k Rogue, pokusil se ji „překvapit“, ale najednou se zastavil uprostřed prudkého pohybu a němě na zlatovlasou ženu vytřeštil oči.
Nemohl se nadechnout. Svět se zastavil v jediné vteřině. Vnímal, že Rogue s křikem vyletěla ze sutin, viděl ji, jak se dva metry nad zemí zastavila a podívala se dolu, i to, jak se znovu vrhla k druhé mutantce, s touhou ji tentokrát zabít. Pak ale najednou jeho tělo kleslo k chladné zemi, duše se oddělila od své smrtelné schránky a přidružila se k dalším, které čekaly, kdoví na co. Jediné, co si ještě uvědomil, než nadobro padl, byl smutek z prohry.
„Remy!“ zavřeštěla Rogue vyděšeně a pokud se před tím snažila chovat jako X-Woman a pokud možno nezabít, teď byla odhodlána k pravému opaku. Zlodějka duší se pokoušela bránit, uhýbala před Anninými pokusy ji srazit k zemi či se jí dotknout, ale dlouho jí to nevydrželo a nakonec, zatlačena k rozlámanému oltáři, zakolísala a Rogue ji popadla oběma rukama, zbavenýma rukavic za hlavu a nedovolila jí se vykroutit. Vstřebávala jednu myšlenku, vzpomínku a schopnost za druhou, a nakonec padly obě dvě k zemi. Jedna nadobro mrtvá, druhá jen vyčerpaná a vyděšená. Chvíli zůstala ležet na zemi, vedle své padlé oběti a cítila se věru příšerně. Bylo po všem. Krátké a prudké a děsivě definitivní. Stačilo jen pár minut a tým byl chudší o jednoho člena, svět o dva mutanty, přestože minimálně smrt jednoho byla více prospěšná, než naopak. Ta druhá smrt ji jednoduše děsila.
Přejela si špinavou rukou přes zpocené čelo a shrnula si vlasy z očí. Až po pár vteřinách absolutní neaktivity se najednou zase vymrštila a spíše než došla, se doplížila k Remymu. Přetočila ho na záda a musela na okamžik zavřít oči před pohledem jeho rudých očí, které teď byly tak děsivě prázdné. Marně a zcela zbytečně se mu pokusila nahmatat nějaký pulz, na krku, na zápěstích, ale nic. Ticho a prázdno.
„To mi nemůžeš udělat!“ začla mu tiše nadávat. „Ty proradná cajunská kryso, nemůžeš si jen tak umřít!“ praštila ho pěstí do hrudi, přestože věděla, že je to marné. Z nepochopitelného rozmaru mu prsty přejela po tváři. Poprvé se ho mohla dotknout, aniž by mu ublížila a poprvé za svůj život by se radši nedotkla. Hřbetem ruky si otřela oči a snažila se přijít na nějaký, jakýkoliv způsob, jak ho zachránit. Vůbec nechápala, a neměla ani sílu snažit se pochopit, proč jí na něm najednou tak záleží.
Právě vstřebala vzpomínky a schopnosti ženy, která vyvraždila celé město a získala odpovědi na všechny otázky, které se za celý den nastřádaly. Dokázala teď jasně pochopit, jak strašně se cítila tu noc, kdy se celý její život zhroutil. Do té doby žila šťastně, měla milující rodiče a skvělého bratra, jeho snoubenka byla úžasná kámoška a všechno klapalo zcela správně. Dokonce i ve chvíli, kdy se začaly objevovat první náznaky toho, že není úplně normální člověk, vše stále bylo naprosto v pořádku. Až do té noci... Mutantů se štítí, ale na tohle jim jsou dobří. Nikdo to nemohl pochopit! Nikdo! A když se o to pokusil podruhé, prostě padl k zemi a jeho duše byla její. Nevěděla, jak se to stalo, ale ten pocit moci se jí zalíbil. Nejdříve chtěla jen zlikvidovat další, podobné obyvatele jinak krásného městečka, ale s mocí roste chuť a než se vzpamatovala, nezbyl nikdo, kromě ní. Všechny ty duše měla pod svou kontrolou, jen jediná jí unikla – duše jejího bratra. Správnější by však bylo říct, že i tu měla pod kontrolou. Změnila ho k obrazu svému, aby hlídal její město, město, kde je všechno dokonalé a nikdo jí tam nemůže ublížit. A právě to bylo to, na co s Remym předtím narazili.
Remy... její myšlenky se děsivě rychle stáhly z exkurze do cizích vzpomínek, aby si uvědomila, že možná zná možnost, jak ho znovu oživit. Konec konců, teď ovládala duše všech těch zabitých ona. A ačkoliv ostatní se do svých již příliš dlouho mrtvých těl vrátit nemohli, jeho snad ještě zachránit mohla. Všechny čekaly někde mimo tenhle svět, duše mužů i žen, dětí, starců a dokonce i zvířat. A někde mezi nimi musela být i duše proradnýho žabožroutskýho zlodějíčka, na kterém jí kupodivu opravdu záleželo.
„Zkusim to, za to nic nedám a bez boje tě tu jen tak nenechám,“ řekla tiše, s pohledem upřeným do prázdných očí, ve kterých souhlas nenašla.
Napřáhla ruku nad srdce, které ještě před pár minutami tlouklo a zavřela oči. Musela jen věřit, že schopnost té zlodějky si poradí sama a správná duše se vrátí do správného těla. Neměla ponětí o době, o čase, jak dlouho to trvalo. Neměla ani odvahu otevírat oči a zjišťovat, jak se věci mají. Cítila jen slabý chlad a mravenčení v dlani až do konečků prstů.
Ze soustředění jí vytrhly dvě věci. Ta první ji vůbec nepotěšila – z již polorozbořené stavby se začaly drolit další kusy zdiva, což se v danou chvíli zrovna nehodilo. Lepší už bylo, že tou druhou věcí byl fakt, že její snaha asi měla úspěch. Remy se vedle ní trhaně nadechl a zmateně se posadil.
Nestihli si říct ani půl slova, jen se podívali na strop a pochopili, že musí hodně rychle vypadnout, nebo z nich zbydou leda dva mastné fleky. Ale zkuste se pohybovat rychle, když vám krev ještě nezačala normálně proudit, nohy a ruce jsou nezvykle ztuhlé a i prostá chůze je náročná. Remy tedy pocítil nebývalou vděčnost, když ho popadla za ruku a vysloveně ho ven vyvlekla. Těsně za nimi se pak zbytky kostelíčka zhroutily. Uběhli ještě pár kroků do piniového háje, kde se teprve zvědavě otočili.
„Proč mám pocit, že kam dneska vlezem, tam zůstane jen hromada sutin?“ podotkla Rogue tiše.
„Protože se nám nad hlavou rozsypala už druhá stavba?“ navrhl nesměle. „Ta holka tam zůstala?“ položil otázku z úplně jiného soudku po chvíli.
„Jo, ale je to jedno, už nežila,“ odpověděla bez špetičky lítosti. „Asi zavolám naše, ať nás někdo vyzvedne ze školky,“ navrhla a začala na hodinkách lovit správné tlačítko.
„To snad není nutné-“ začal, vzal ji za ruku, aby jí zabránil přivolat odvoz, ale skočila mu do řeči.
„Jak nebylo nutné?! Ty mizernej prevíte, ještě před třema minutama si tam ležel jak leklá ryba!“začala mu vyčítat, v doměnce, že z toho všeho má vlastně ohromnou legraci.
„Mělas o mě strach, cherie?“ podíval se na ní s tím svým samolibým oblbovacím úsměvem.
„Ani omylem, zlato. Ty si totiž takovej cajunskej nezmar - mutant ti usekne jedno chapadlo a tobě jich vyrazí dalších deset.“
Zazubil se na ní nadmíru výmluvně. „Mohli bychom zkusit, co se stane, když ukousnu já tobě hlavu,“ navhrl, zatímco se k ní nebezpečně přiblížil. Než se mohla začít divit, políbil ji. Ztuhla a nebyla schopná jakékoliv reakce, jen třeštila oči a nedokázala se ani bránit. Výraz, který nasadila, když se od ní odtáhl, ho rozesmál. Ovšem aby nenasadila. Pravda, už od té včerejší večeře se jejich vzájemné antipatie trochu zmenšili a byli ochotní se navzájem nezabít, ale i tak si ještě před ani ne půl hodinou uštědřovali tak láskyplné narážky, že to hraničilo minimálně s nesympatií. A on se tu na ní teď takhle vrhne? Pravda, po té, co jí umřel před očima si poněkud neochotně musela přiznat, že by byla klidně schopná vrhnout se ona po něm, kdyby se nebála, že ho tim znovu zabije, tentokrát asi definitivně. Ale i přes to všechno – tohle nečekala.
„Co- co to-bylo?“ vyhrkla najednou útržkovitě.
„Le baiser de paix, ma cherie. Ou le merci pour le sauvetage de la vie,“ odpověděl jí.
Chvíli na něj tiše zírala s povytaženým obočím, než si přeložila, co jí to vlastně řekl. Pak se začala ptát znova: „Ale... jak? Já nic necítila!“
Nasadil nesmírně uražený výraz. „Většinou jsem zahrnován dojmy o brnění až v konečcích prstů,“ založil si ruce a opřel se zády o strom v gestu, že tohle nemá cenu.
„To sem nemyslela, ty sebevědomej šašku. Kdyby se za samolibost střílelo, si první v pořadí“ odpověděla mu unaveně, rozněžněle milý tón hlasu téměř zmizel.
„Tohle je naše stará dobrá Rogue, ne c´est pas?“ usmál se znovu a jednou rukou si ji k sobě přitáhl, chytil ji kolem pasu, smířeně se mu podívala do očí, našla za svými zády jednu jeho ruku a propletla své prsty s jeho. „Navrhuju sem povolat nějakou úklidovou četu, zatímco my bychom se mohli nenápadně vytratit dolu do města, vzala by sis na sebe ty neslušně krátký žlutý šaty a já bych tě za odměnu vzal na nějakou dobrou večeři, co ty na to?“
„To nezní špatně,“ naklonila trochu hlavu na stranu, jako by o tom doopravdy přemýšlela. Ale stejně neměla šanci mu odolat, ne jeho polibku. Musela mu toho hodně vyprávět, to všechno, co se dověděla o dívce z obrazu, které se její moc vysmekla a ona zabila všechny své přátele, rodinu, celé město, pro pocit vlastního bezpečí. A Remy měl hodně otázek na dobu, kdy byl mrtvý... Divný pocit pro někoho, kdo život bere jako jednu velkou hru.
Ale jedna věc byla pro Rogue momentálně nejdůležitější – jaktože se ho mohla dotknout, aniž by ho zabila, nebo aspoň nepřivedla do bezvědomí? Ani Remy netušil, jaká je přesná podstata toho, že je to možné, ale uvědomil si to ve chvíli, kdy mu minulého večera dala facku holou rukou a nic se nestalo. Když už tu však ta možnost byla, rozhodně se ani jeden neostýchali jí využít. A sladká Florencie byla dokonalým místem, kde strávit první rande.
