Velká voda
~Coldbone~
Dokončeno: Ano
Délka: 5 stran
Hlavní postavy: Karakal (V), Wolverine, Cyclops, Rogue, Iceman, Phoenix *
*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky
Popis: Autorovým nelehkým úkolem bylo rozvést zadaný text o pěti odstavcích na povídku o libovolné délce i obsahu. Účelem tohoto pokusu bylo jednak pobavení účastníků i čtenářů a druhak názorná prezentace toho, jak unikátní je každý z autorů nezávisle na věku i zkušenosti.
Poznámka autora: X-meni v konfrontaci s malou živelnou pohromou. Dokáží si poradit s vodou, o které se říká, že je horší než oheň? A nebo je to celé tak trochu jinak? Nečekejte zázraky. Je to spíchnutý horkou jehlou, velmi přitažené za vlasy, zkrátka a dobře, umím lepší.
Za zamlženými okny se na pozadí měsíčního světla míhaly zlověstné pařáty větví. V místnosti bylo krom jejich občasného zaškrábání naprosté ticho a téměř chrámová atmosféra. A do toho ticha se náhle ozval prudký rachot, který jeho uším zněl jako hromadná srážka sto a více bouří.
Zaklel a udělal čelem vzad. Pustil se na útěk úzkými uličkami, a i když ze sebe dával všechny své síly, zdálo se, že mu buď země zatraceně podkluzuje pod nohama, nebo že se cesta sama natahuje jako letité růžové žužu.
Hřmění neustávalo, právě naopak – zdálo se být stále blíž, až mutant čekal, že ho co nevidět kousne do zadku. Ležela před ním další křižovatka. Doleva? Doprava? Zpátky nemohl, musel se rozhodnout.
Prudce se stočil doprava, ale uběhl sotva tři kroky. Slepá ulička. „To snad ne!“ Otočil se a sevřel ruce v pěst. „No, tak pojď…“
Hřmění utichlo.
Kdyby teď na zem spadnul špendlík, zvuk cinknutí kovu o podlahu by byl slyšet na míle daleko. Nakrčil se a snažil se našlapovat velmi tiše, aby to, co s největší pravděpodobností bylo za rohem nevyplašil. Než vykoukl do chodby, pokrčil se v kolenou a prsty jedné ruky položil na podlahu.
'Ať už je za tim rohem cokoliv, musíš k zemi. Každej průměrně rozumově vybavenej útočník míří nahoru kde si myslí, že je hlava. Buď chytřejší, dřepni na paty a teprve pak vykoukni, abys zjistil jeho pozici. Je dost dobře možný, že tě nezmerčí, ale je víc než pravděpodobný, že jo a vypálí. Kulka, plazma, oheň nebo bůhví co ještě pude vysoko nad tebe a ty ho sejmeš.'
Ne, že by nějak extra poslouchal tyhle Wolverineovský rady, ale tahle měla něco do sebe. Zněla a vypadala logicky. Nadechnul se a vykouknul zpoza zdi. Zprvu nic neviděl. Chodba byla tmavá a osvětlovala jí malinkatá zářivka. Pod prsty náhle ucítil, že podlaha vibruje. Sklonil pohled k zemi a pár vteřin uvažoval, co to může být. Do uší ho znovu udeřilo ono příšerné hřmění. Rychle obrátil obličej zpět do chodby a oči se mu rozšířily v údivu. Chodbou směrem k němu se valila gigantická masa vody. Cítil, jak ho ochromuje panika. Vzápětí se jako zázrakem vzpamatoval a natáhl ruce před sebe. Ve zlomku vteřiny před tím vyrostla deset centimetrů silná ledová zeď, která uzavřela chodbu a oddělila ho od vody. Udělal krok zpět a vyrobil další přepážku o pár centimetrů silnější. Než se dostal na rozcestí, vytvořil celkem tři.
Tentokrát dilema neřešil. Věděl, že doprava je chodba slepá. Musí doleva. I tady však chodba po pár metrech končila. Potřebuje čas. A čas mu získá jenom led. Hodně přepážek hustě za sebou vodu zpomalí nebo dokonce zastaví. Chodba není tak velká, tlak vody nebude tak silný, aby jeho prvotřídní ledové hráze zlomil všechny. Na té poslední ledové zdi si dal opravdu záležet. Už před pár vteřinami jasně slyšel, jak se první dvě hráze prolomily.
Pátral po nějakých dveřích ve zdi či poklopu ve stropu, skrz který by mohl uniknout. Nic. Stěny a led. Je tu zavřený v dokonalém vězení. Pohledem přejel velikost prostoru kolem sebe a ani radši nepřemýšlel o tom, kolik mu tady zbývá vzduchu. Ten, kdo stavěl tenhle labyrint, měl velmi zvláštní smysl pro humor. Teď už mu zbývá jediné. Musí se spolehnout na ostatní. Týmová práce má své výhody. Víte, že ti ostatní vás v průšvihu jen tak nenechají. A u X-menů to platí dvojnásob. Ještě, že má u sebe komunikátor, který odkládá akorát když jde do sprchy.
„Iceman. Cyclopsi, uvíznul jsem. Je to tu celý zatopený. Co se to děje?“
„O tom později. Jak jsi na tom?“ svraštil čelo velitel a i přes velmi špatnou situaci se snažil působit klidně a rozhodně. Největší neštěstí v nouzových situacích je neschopný panikařící velitel. Nesmí zklamat. Selhání nepatří do jeho slovníku a on udělá všechno proto, aby tam nikdy nepatřilo. I přesto, že tenhle scénář byl víc než katastrofický, magickou formuli nevysloví. Ještě nevyčerpal všechny možnosti. Na ukončení simulace je vždycky času dost. Zvlášť když o tomhle ví jenom on a profesor Xavier.
„Jsem v pořádku, bez zranění. Ledový přepážky mě tu chrání, nějakou chvíli to vydrží.“
„Dobře Icemane, kdyby se něco dělo, okamžitě zavolej, někoho pro tebe pošlu. Konec.“
„S tím počítám. Konec.“
Scott Summers se zapřel rukama o stůl na kterém ležely plány chodeb. Pohledem přejel knihovnu, která se změnila v improvizovaný velín. Na lůžku na zemi ležela pod dekou Kitty. Jean se nad ní skláněla a ošetřovala dívku ošklivě zraněnou na hlavě.
„Tady,“ vřítila se do místnosti Rogue s několika dekami, ke kterým se stoupající voda ještě nedostala.
„Výborně,“ pochválila jí Jean. „Musíme jí zvednout teplotu, je podchlazená.“
Na chodbě se ozvalo čvachtání promočených bot. Do místnosti vstoupila Karakal a podala oběma mutantkám povlak na polštář, který se změnil v improvizovanou tašku.
„Ještě, že to všechno zatavují do igelitu,“ zamručela červenovlasá mutantka a roztrhla sáček s infuzní soupravou. „Jak to tam dole vypadá?“
„Je to zatopený až sem do půli schodů, ale voda už nestoupá. Nouzový osvětlení funguje skvěle, jinak by tam dole byla úplná tma,“ zvedla Karakal nohu a prohlédla si botu. Kupodivu tyhle boty do vody vydržely.
„Aspoň něco funguje,“ přikývl velitel. „Iceman uvíznul ve východní chodbě. Muselo ho to překvapit tady,“ zapíchl prst do plánů na stole. „A dost rychle.“
„Ještě jsem neviděla něco podobného. Ta rychlost s jakou to přišlo…to je jako by to spadlo z nebe. Tohle nedokáže ani tsunami. Kolem to vypadá jak potopa světa,“ modrovlasá mutantka přešla k oknu a pohlédla na jezero rozpínající se všude kolem nich ve kterém se v drobných vlnkách odrážel měsíc. „Nějaký zprávy o profesorovi a ostatních?“
„Zatím nic, ale jsou vysoko v horách, budou v pořádku. Teď musíme zjistit, jestli tu nezůstal někdo další a dostat sem Icemana, Jean?“ obrátil se na svou družku.
Jean přivřela oči a její mysl začala pátrat po škole. Když už si byla téměř jista, že ve škole nikdo další není, najednou prudce vytřeštila oči. „Logan!“ vydechla napjatě a navázala telepatické spojení.
„Logane!“
Už dobré tři minuty šlapal vodu a snažil se udržet hlavu u stropu podzemního hangáru v malé vzduchové kapse, která se tu vytvořila. Nemohl spát a tak se procházel po škole. Voda ho zastihla právě tady. Přílivová vlna, o které vůbec nevěděl odkud se vzala, ho semlela jak zrníčko kávy, řádně ho otřískala o všechno, co v tu chvíli bylo v hangáru až ho vynesla sem. To všechno se stalo tak rychle, že než se trochu vzpamatoval po několika ranách do hlavy a uzdravovací faktor zhojil pohmožděniny a poranění po těle, už mu v hlavě křičela červenovlasá mutantka.
„Zatraceně, zrzko, zvolni nebo mi roztrháš hlavu,“ zavrčel nevlídně.
„Logane, kde jsi?“
„V hangáru u stropu. Je tu vzduchová kapsa, tak na pět možná deset minut, když nebudu moc dejchat.“
Wolverine držel hlavu nad hladinou a cítil, jak ho jeho vlastní váha táhne ke dnu. Přesně z tohohle důvodu tolik nesnášel plavání. Udržet adamantiovou kostru na hladině představovalo velké vypětí sil. „Na druhou stranu mi teda rozhodně nehrozí smrt žízní. Vody je tu dost.“
„Vydrž, jdeme pro tebe,“ mladá mutantka ukončila telepatické spojení a přetlumočila jeho situaci ostatním.
„Jdu pro něj,“ přikývla Karakal, když se na ní obrátil velitelův vizor.
„Počkej, jak ho odtud dostaneš bez dýchacího přístroje?“ zarazila jí Jean.
„Bude dejchat se mnou. Potřebuju jenom kus nějaký hadice.“
„Co tohle?“ zvedla Rogue smotaný kus hadičky na kyslík.
„To je úzký. Potřebujem kousek něčeho s větším průměrem,“ svraštila modrovlasá mutantka čelo.
„V kuchyni něco bude,“ zvedla se Jean. „Přelévali jsme s tím jablečný mošt.“
Zdálo se mu to, nebo skutečně slyšel další praskání ledu povážlivě blízko? Lupnutí nepříjemně ozývající se za zády ho ujistilo o tom, že se nemýlí. Led proti všem předpokladům nedrží ačkoliv by měl. Dokáže svými ledovými ostny protnout skrz naskrz robotický hrudník Sentinela, proč to teda sakra nedokáže udržet trochu vody?
„Teda nechci vás nějak popohánět, ale nemohli byste si s tou záchranou operací pospíšit? Ten led už dlouho nevydrží,“ znovu navázal spojení se Cyclopsem.
„Pracujeme na tom, Icemane,“ ujistil ho znovu velitel a přitom v hlavě zhodnocoval situaci. Byla víc než kritická. Dva životně ohrožení členové týmu a jen jedna možnost záchrany. Jeho noční můra se stávala skutečností. Musí si vybrat, pro koho půjde dřív. Všechno hrálo pro Icemana. Ve vodě bez dýchacího přístroje vydrží tak minutu. To samé Wolverine ačkoliv s jeho uzdravovacím faktorem už přežil horší věci. Jenže on na něj jako na velitele spoléhá a fakt, že ho nechal utopit jako krysu by měl na talíři nadosmrti. Horečné přemýšlení trvalo pár okamžiků. Pár okamžiků, které mu připadaly jako sto let. Náhle ho osvítil přímo geniální nápad.
„Dostanem je odtud oba a najednou,“ přejel pohledem z Karakal na Rogue.
Obě mutantky se na sebe podívaly. Ve dveřích knihovny stanula Jean a v ruce svírala metr dlouhou hadici a nůž. „Udělám vám na obou koncích náústky, aby se vám to lépe drželo,“ mrkla na ně a přeřízla hadici na poloviny.
Zvlášní, jak lidé trénovaní v krizových situacích uvažují stejně. Cyclops ani nemusel pracně vysvětlovat svůj plán. Po pár slovech to došlo i Rogue s Karakal.
„A jak se dejchá voda?“ zeptala se Rogue.
„Je to součást schopností. Jakmile si to vezmeš, budeš vědět, jak na to,“ mrkla na ní Karakal.
„Tady jsou ty hadice,“ podala jim červenovlasá mutantka oba kusy plastové hadice, na jejichž koncích byla hmota přetvořená v náústky.
„Parádní práce,“ vydechla Karakal.
„To bylo snadné,“ usmála se Jean. „A co s tvým zrakem? Máme tu jenom jedny brýle.“
„Stavím se cestou pro náhradní, v pokoji jich mám ještě dost. Na, vem si je hned,“ podala mutantce své brýle. „Já se do pokoje nějak dostanu, je to dolů po schodech a rovně po chodbě.“
„Takže detaily jsou vyřešeny, jdeme na to. Rogue, ty půjdeš pro Icemana. Je to blíž a ten led bude pro tebe hračka. Karakal, ty vyzvedneš Logana. Jean, zajistíš spojení. Nějaké otázky?“
Mutantky svorně zavrtěly hlavou.
Rogue si stáhla rukavici a natáhla ruku ke Karakal. „Nebude to nic příjemnýho.“
„Trocha bolesti ještě nikoho nezabila,“ vydechla mutantka napjatě. Nevěděla co jí čeká, ale podle vyprávění těch, co to zažili to nebylo nic příjemného. Na otálení však nebyl čas. Vložila ruku do nabízené dlaně.
Tělem jí projel blesk jak po zásahu elektrickým proudem a když se po chvilce probrala, cítila po celém těle stejné mravenčení jako když si přeseděla nohu.
„Zatraceně, kdo tu zhasnul?“ tápala Rogue kolem sebe a když její pohled padnul na ostatní X-meny leknutím vyjekla.
„Nasaď si ty brýle,“ usmála se Jean.
„Klid, jde jenom o zvyk,“ sebrala se Karakal ze země. „Vzala sis toho dost?“
„Myslím, že to bude stačit,“ přikývla Rogue a ruku zase schovala do rukavice.
„Zvládneš to?“ obrátil se Cyclops na modrovlasou poblednou mutantku.
„Jasně. Voda je můj živel.“
„Takže jdeme na to,“ zavelel Cyclops.
Obě mutantky přikývly a vyrazily ke dveřím. Karakal sebevědomě zamířila do dveří ovšem od nevyhnutelné srážky s dveřní zárubní jí v poslední chvíli zachránila Rogue.
„Tudy, zlato,“ popadla jí za předloktí a strhla jí stranou.
„Aha,“ Karakal se rozhlédla a zjistila, před čím jí její kolegyně uchránila. „Díky, Rogue.“
„Není zač,“ mávla mutantka rukou.
Obě mutantky plavaly po způsobu žraloků v útrobách zatopené školy, každá směřujíc k jinému cíli. Oba mutanti vyčkávali na svých pozicích protože jim ani nic jiného nezbývalo. Jean je oba před krátkým okamžikem informovala, že záchranné práce byly zahájeny.
Rogue se vznášela ve vodě prosvětlené paprsky nouzového osvětlení, její tělo se ladně vlnilo ze strany na stranu a pohánělo mutantku rychle kupředu. Když se to vzalo kolem a kolem byla to vlastně zábava. Mohla si plavat kam chtěla, nahlédnout pod pokličku světa nepřátelského pro drtivou většinu živých organismů dýchajících vzdušný kyslík. Nadechovala vodu nosem, ta přešla přes žábry a vy jí zase vypudily ven z těla. A co víc, i pod vodou bez potápěčských brýlí viděla jasně a čistě.
Zabočila do chodby na jejímž slepém konci byl uvězněný za hradbami ledu Iceman. Minula zbytky ledových hrází jejichž trosky se vznášely u stropu až zůstala před tou poslední.
„Jean, jsem na místě,“ zaškrábala Rogue na ledovou bariéru.
Iceman zaslechl tiché škrábání a otočil se ke stěně.
„Icemane, Rogue už je u tebe. Aby se dostala až k tobě musí tu ledovou stěnu rozbít. Skrč se do nejvzdálenějšího kouta ať tě přívalová vlna nerozbije o zeď a pořádně se nadechni.“
Ozvala se dutá rána a v ledu se v horní polovině objevily drobné linky prasklin. Paprskovitě se rozběhly od středu a pokračovaly až do stran. Iceman neváhal. Schoulil se do klubíčka přesně v okamžiku, kdy poslední ledová bariéra odmítla dál snášet neustálý tlak mas vody.
Rogue cítila, jak jí proud vody strhává s sebou a žene jí dovnitř uvolněného prostoru. Obrátila se čelem k vlně a kopla nohama. Hladce se udržela na místě a když se voda konečně uklidnila, začala pátrat po Icemanovi.
Studená voda ho zavalila takovou silou, že ho přišpendlila ke zdi. Nemohl se pohnout ani o píď a v první chvíli si myslel, že je to jeho konec. Náhle ho cosi popadlo za rameno, otočilo a v ústech ucítil něco plastového s jablečnou příchutí. Dřív než se nadál, ucítil v ústech a plicích nával vzduchu.
„Jean, mám ho!“ zajásala myšlenkově Rogue.
„Výborně, Rogue! Bobby, dýcháš teď společně s Rogue. Nadechuj se ústy a vydechuj nosem. Zvolna, v klidu, to nejhorší máš za sebou. Rogue tě teď dopraví až sem k nám.“
Iceman hleděl na mutantku s brýlemi na očích, které kolem obličeje vlály prameny bílých vlasů, ale silueta byla příliš rozmazaná a navíc ho začaly pálit oči. Klidně a volně dýchal a když ho Rogue popadla za oblečení na hrudi, nebránil se. O pár okamžiků později už ho vlnící se mutantka táhla pryč z těchto ponurných prostor do bezpečí.
Kolem dokola byla až na pár malých světlých míst způsobených nouzovým osvětlením tma jako v pytli. Intenzivně šlapal vodu a přitom očima pátral, jestli by na hladkém stropě nenašel něco, čeho by se mohl chytit a dát nohám aspoň trochu odpočinku.
„Nazdar, prcku.“
„Zatraceně! Vodoměrko! Zbláznila ses?“ vyjel leknutím a vztekem.
„No neřikej, že jsem tě vyděsila k smrti,“ uculila se.
Mutant si odfrknul a namísto slov jí věnoval polibek. „Kde ses flákala tak dlouho?“
„Tak znáš to, musela jsem se převlíknout, učesat se…“
„No jasně,“ zvedl oči k nebi a přitom se smál. „Typická ženská.“
„Přímo ukázkovej model,“ ušklíbla se mutantka a podala mu hadici. „Strč si to do pusy. No dělej a nekoukej jak když bulíkovi zamrzne pití. Malá instruktáž. Nadechovat ústy a vydechovat nosem. Zvolna a klidně.“
„A co budeš dělat ty?“ vrhnul na ní rošťácký pohled.
„Budu za tebe dejchat, vezmu tě do vleku a dopravím tě k našemu geniálnímu veliteli Cyclopsovi. Jo a prosim tě. Neplav, buď tak laskav ano?“
„Nemám plavat? To mě potáhneš sama? Víš jak jsem těžkej?“
„Můj drahý adamantiový kolego, ve vodě jsou i sloni lehcí. Takže zakousni se do plastu a nech se unášet na vlnách pohody. Jasný?“
To přirovnání jeho osoby ke slonovi zabralo přesně jak očekávala. Wolverine otevřel ústa, aby se nadechl a rázně protestoval, a ona toho využila a obratným hmatem mu umístila hadici mezi zuby.
„Ještě nějaké otázky?“ zvedla obočí.
Mutant zavrtěl hlavou. Karakal skousla druhý konec hadice, popadla Logana oběma rukama košili na hrudníku a společně klesli pod hladinu.
Na odpočívadle schodiště, u kterého skončil vzestup vody, nervózně přešlapoval Scott Summers. Jakmile ho Jean pečující o Kitty informovala o tom, že se obě mutantky vrací, spěchal sem, aby jim alespoň trochu pomohl z vody.
Jako první se objevili Rogue a Iceman.
„Teda to byla jízda,“ poplácal mutant Rogue po rameni. „Máš to u mě, bez tebe bych se tam utopil jako kotě.“
„Když víš jak na to, tak je to hračka,“ mávla rukou Rogue. Cítila jak vypůjčené schopnosti začínají odcházet. „Ale bylo to o chlup. Kde jsou Karakal a Wolverine?“
„Tady, srdíčko,“ ozvalo se za nimi a po zatopených schodech se nahoru k nim sápali členové druhé podvodní skupiny.
„Ukaž, pomůžu ti,“ natáhl Cyclops ruku a galantně pomohl modrovlasé mutantce překonat poslední stupně na odpočívadlo.
„A já nic?“ ušklíbnul se Wolverine.
„Víš, že jsem čekal, že něco takového řekneš, Logane?“
Stoupali do schodů a cestou je Karakal zbavila přebytečné vody v oblečení.
„Jak je na tom?“ přesunuli se oba zachránění mutanti ke kolegyni ležící na zemi.
„Jsem v pohodě,“ zamumlala malátně mutantka.
„Bude v pořádku,“ přisvědčila Jean. „Vypadá to ošklivě, ale naštěstí má jenom lehký otřes mozku.“
„Díky tady našemu báječnému veliteli jsme se z toho dostali všichni,“ uznale pokývala hlavou Rogue a i ostatní zahuhlali slova chvály.
„Ano je to tak,“ ozval se za nimi známý hlas. „Díky jeho vynikajícího rozhodnutí, naplánování a strategii jste tuto simulaci zvládli všichni na výbornou.“
„Profesore!“ vyskočil na nohy Iceman.
„Simulace? To byla simulace?“ Karakal vypadala, že nevěří vlastním uším.
Prostředí kolem nich se začalo rozpadat a všichni se rázem ocitli uvnitř Danger Room. Zmizelo všechno včetně zraněné Kitty.
„Ano. Byla to simulovaná krizová situace a vy jste tímto testem prošli. Zasloužíte si dlouhý odpočinek a výborný oběd, který už na vás čeká nahoře v jídelně,“ usmál se na ně profesor mile.
„Potřebuju sprchu,“ konstatovala Rogue.
„A já potřebuju sprchu a cigaretu,“ ploužila se Karakal ke dveřím simulátoru.
„Neříkalas náhodou, že jsi s tím sekla?“ vydala se za ní Jean.
„To už říkala nejmíň desetkrát,“ uculil se Cyclops.
„No jasně! Jen si rejpejte do malý chlupatouchý ryby. Zajímalo by mě, proč takhle nešijete do Gambita,“ vrčela Karakal.
„Hele, vodoměrko, na vrčení mám patent já!“
„Ztichni, prcku. Příště tě tam necham šlapat vodu.“
„To bys neudělala,“ významně protáhl Iceman. „Byla by ho přeci škoda ne?“ mrknul na ní.
„Škoda je toho, co vzala voda,“ zahuhlala mutantka a následovala Rogue a profesora do výtahu.
„To je hezký slovní obrat, Phoebe.“
„Naštěstí dneska neplatil, profesore,“ usmála se Jean.
Stála na verandě školy opřená ramenem o sloup podpírající střechu v průčelí budovy a pokuřovala. Krajina, která v simulované noci zatopená vodou a měsíčním světlem vypadala jako z hororu, byla zase v pořádku, všechno kvetlo a vzduch voněl jarem.
Za jejími zády vrzly dveře a vedle ní stanul Logan. „Paráda co?“ spokojeně očima přelétl krajinu.
„Teda ne, že bych měla něco proti vodě, ale tohle je fakt lepší,“ přisvědčila mutantka.
Logan přešlápnul z nohy na nohu a založil si ruce na prsou. „Chtěl bych ti poděkovat.“
„Neni za co, to dobře víš,“ típla nedopalek o podrážku boty a vyrazila ke dveřím. „Šla bych tam pro kohokoliv z nás.“
„Alespoň vim, že to tvý budu za něj dejchat, když to bude potřeba, neplácáš jen tak do větru.“
Mutantka se zarazila mezi dveřmi a otočila se. „Jak to myslíš?“
„Myslím, že jsem právě objevil kouzlo podvodního života,“ mrknul na ní Logan.
Mladé modrovlásce se po tváři rozlil milý úsměv. „Znám i hezčí místa na potápění. Korálový útesy, nebo potopený španělský lodě s poklady.“
„Beru to jako nabídku, vodoměrko,“ rozesmál se malý mutant.
„To bys měl, Logane,“ přikývla a stáhla brýle dolů na nos aby jí viděl do očí. „A já nenabízím dvakrát.“
Hleděl na ní, jak vrací brýle zpět na oči a mizí ve dveřích. Ještě hodnou chvíli nemohl odtrhnout pohled od míst, kde se jejich oči setkaly. Teprve po pár minutách se otočil, sešel ze schodů a nakročil obhlédnout zalesněné části pozemku školy.
