Hrůzy z prachu a temna
~Changer the Elder~

Dokončeno: Ano
Délka: 5 stran

Hlavní postavy: Iceman ^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Autorovým nelehkým úkolem bylo rozvést zadaný text o pěti odstavcích na povídku o libovolné délce i obsahu. Účelem tohoto pokusu bylo jednak pobavení účastníků i čtenářů a druhak názorná prezentace toho, jak unikátní je každý z autorů nezávisle na věku i zkušenosti.

---

Poznámka autora: Tuhle povídku věnuji všem těm odvážným a statečným duším, které se s podobnými příšerami musí setkávat denně. Že nic takového neexistuje? Ale ano. Přesně takové a stovky dalších obludů, kteří jsou vůči těm nebohým mladým válečníkům navzdory přečíslení v těžké přesile.
A tiše doufám, že se k tomuhle nedostane má alma mater profesorka češtiny :x

Za zamlženými okny se na pozadí měsíčního světla míhaly zlověstné pařáty větví. V místnosti bylo krom jejich občasného zaškrábání naprosté ticho a téměř chrámová atmosféra. A do toho ticha se náhle ozval prudký rachot, který jeho uším zněl jako hromadná srážka sto a více bouří.

Zaklel a udělal čelem vzad. Pustil se na útěk úzkými uličkami, a i když ze sebe dával všechny své síly, zdálo se, že mu buď země zatraceně podkluzuje pod nohama, nebo že se cesta sama natahuje jako letité růžové žužu.

Hřmění neustávalo, právě naopak – zdálo se být stále blíž, až mutant čekal, že ho co nevidět kousne do zadku. Ležela před ním další křižovatka. Doleva? Doprava? Zpátky nemohl, musel se rozhodnout.

Prudce se stočil doprava, ale uběhl sotva tři kroky. Slepá ulička. „To snad ne!“ Otočil se a sevřel ruce v pěst. „No, tak pojď…“

Hřmění utichlo.

Iceman nervózně přešlápl a nasucho polkl. Ať ho pronásledovalo cokoli, bylo to zatraceně vytrvalé. Hřmění vystřídaly pravidelné údery. Počítal je až do chvíle, kdy si uvědomil, že je to jeho vlastní srdce. Zdálo se mu to, nebo se jedna z knih na polici pohnula?

Ne, nezdálo. Skutečně se posouvala směrem k okraji, jako by ji nějaká neviditelná ruka vytahovala z regálu. Tato neviditelná ruka ji už ovšem nemínila jako obvykle vzít, odnést a přečíst, případně použít jako podložku pod viklavý stůl. Nad knihou o vteřinu později zvítězila gravitace a velká těžká učebnice španělštiny se zaduněním dopadla na zem a zůstala otevřená na lekci šest.

A pak se přímo zprostřed stránky vynořila dlouhá, černá noha. Pak druhá. A třetí. Nakonec se vynořila obludná hlava s obrovskými kusadly, která tvarem vypadala přesně, ale opravdu přesně jako písmeno T.

Ošklivé chlupaté španělské sloveso se vydrápalo z knihy a změřilo si mladého Drakea nehezky hladovým pohledem. Vypadalo jako obludný pavouk s mnoho nohama a pokřiveným tělem.

„A sakra.“ Iceman natáhl ruku a pokusil se sloveso zmrazit, ale tomu na pomoc téměř okamžitě přišlo podstatné jméno acaloramiento, a ledový povlak roztál jako zmrzlina v peci.

Bobby udělal několik kroků zpět a vrazil zády do dalšího regálu. Knihy v něm se zakymácely a z trilingvního slovníku se ozvalo sprosté nadávání hned ve třech světových jazycích. Mutant ho ignoroval a raději hledal únikovou cestu.

Huňaté nohaté španělské výrazy, jeden z nich širší než delší, rozhodně nevypadaly, že si chtějí dát přátelské posezení a zahrát pinatu…leda snad kdyby byl v keramickém džbánu on sám.

Zatímco takto polemizoval, udělaly obludnosti další krok vpřed. ‘Kdyby sebou tak chtěli praštit…‘ „No jistě!“ sice by je k tomu těžko dokázal přemluvit, ale jistým způsobem asistovat mohl.

Dřepl si, položil obě ruce na podlahu a soustředil se. Parkety pokryla tenoučká vrstva ledu, která se v mdlém světle lehce blýskala. X-man pak oproti svému přesvědčení trpělivě vyčkával. Ještě kousek…

Dílem vteřiny se odrazil od stěny a doslova a do písmene obludným sborům písmen proklouzl.

Výplody španělské učebnice se srazily, pomotaly a vznikl naprosto nesmyslný výraz, který nevěděl ani kde má A, o složitějších znacích nemluvě.

Iceman se triumfálně zasmál, ale radost mu vydržela jen chvilku, pak mu úsměv doslova ztuhl na rtech. Letitou podlahou pod nohama mu otřásly nárazy, kterými by jistě nepohrdla ani Richterova stupnice.

Po celé prostoře školní knihovny se začaly otřásat regály a police a stohy knih - zpravidla těch nejtlustších a největších - padaly k zemi s tupými nárazy, které se prostorou rozléhaly jako dusot kopyt splašeného stáda. A najednou znovu jako když utne, nastalo hrobové ticho.

Bobby chvíli váhal, pak jeden ze svazků zvedl. Kniha měla asi tři sta padesát stran a na obálce se skvěl nápis: ‘Frodo Michajelovič Dostojevskyj - Zločin a trest‘. Překvapeně zamrkal a otevřel desky. Uvítala ho naprosto čistě bílá stránka. Otočil dál a našel…další bílou stránku. A další, a ještě jednu, pak pod nadpisem kapitoly tři jedno souvětí, pak zase dlouho nic, a nakonec poznámku „Žralo ho svědomí, tak se blbec přiznal“.

Zamračil se a sklapl knihu, přičemž si do ní skřípl prst. Rozezleně literární perlu zahodil, ať si jde zalézt zpět do škeble, a horečně přemýšlel, do jaké úchylné dimenze ho zase co vcuclo.

A jak tak přemýšlel, nevšiml si, že se jedna útlá kniha z oddělení hudebnin vzepřela v poličce na deskách a začala se k němu s lehkým klapáním blížit. Pak se postavila na hrany a potáhla trumpetku na obálce…a silou veškeré notové osnovy, kterou v sobě obsahovala, zatroubila tak příšerně, až se jí nadpis ‘Vaše čtvrtosminová nota a vy‘ otřásl a přetočil nožičkami vzhůru. Drake nejen leknutím málem vyletěl z kůže, ale hrůzou div neprorazil díru do stropu a jakási špetka hudebního nadání, která v něm zuby nehty přežívala, zděšeně zaječela a utekla.

Zatímco se mladý mutant snažil popadnout dech a přimět splašené srdce, aby se přestalo snažit vyrazit mu díru do hrudního koše, kniha se svalila na hřbet a troubivě se chechtala.

„Tak ty se dobře bavíš, ty bestie?!“ zavrčel Iceman zuřivě a chňapl po svazku. Kniha uhnula, vyplázla na něj záložku a dala se na úprk. Bobby vyrazil za ní jen s minimálním zpožděním, ale i když se přirozeně pohyboval mnohem rychleji, než kdy mohla hopkat kniha, podlaha pod nohama mu klouzala takovým způsobem, že se na křižovatce mezi odděleními historické a fantastické literatury natáhl jak dlouhý tak široký, takže knihu přirozeně nedohnal. Ta se zastavila jen o kousek dál a posměšně na něj potrubovala.

Tlumeně zanadával a vstal, aby pokračoval v pronásledování, ale neudělal ani krok a před očima se mu jasně zajiskřilo. Oklepal se, a když se rozhlédl, málem vyletěl z kůže. Za ním se tyčila Kleopatra z masa a kostí. V ruce zuřivě svírala rozečtený svitek, kolem krku se jí obtáčel brejlovec a místo slov jí z úst vycházela komiksová bublina se spoustou egyptských obrázků, jejichž význam nahrubo odhadl na něco jako „V knihovně se neběhá, ty malý drzý kluku!“. Znovu se rozmáchla důtkami, ale než jimi stačila padnout na úrodnou půdu, mutant se rozhodl tiše se vypařit.

Kvapně odkráčel za regál s Napoleonskými válkami, ze kterého se co chvíli ozvala rána jako z děla, a jakmile si byl prakticky jist, že ho rázná faraonka nevidí, znovu se pustil za rozverně hopkající zelenou knihou.

Už jí byl tak blizoučko, že se stačilo natáhnout, a zakroutil by jí trumpetkou, když náhle o něco zakopl. To něco bylo těžké jako balík cihel a Bobby si málem ukopl palec, nárt i kotník. Znovu zanadával zkomoleným francouzským výrazem, který se ho kdysi snažil naučit Remy a zamnul si téměř uraženou nohu. V netykavé náladě se podíval po objektu, který si troufl postavit se mu do cesty. Hrubá šedivá obálka netečně ležela a nehnula se ani o píď. Byla do ní zeleně vytlačena písmena ‘Šár Boudlér - Zlej plevel‘.

„No bezva, samý výživnější kusy. Tseh. Jedna volovina za druhou, nejdřív mizerná detektivka, teď se tu přerazim o příručku botaniky,“ obrátil mladý mutant oči v sloup a nevraživě do desek šťouchl. Kniha nerudně zabublala. Pak se prudce otevřela a ze stran vyrazily popínavé trnité šlahouny. Iceman vyjekl jako školačka a reflexivně se po šlahounech ohnal. Jakmile se ho rostlina dotkla, konce jí spálil mráz, ale i když odpadly, plevel se po něm zuřivě sápal dál.

Iceman vstal a pozpátku se dal na ústup. Šlohl vojákovi vysedávajícímu na objemném svazku ‘Vojny a míru‘ bajonet a ohnal se jím po casné zeleni. To ježatou kytku z poměrně pochopitelných důvodů zrovna dvakrát nepotěšilo. Založila si šlahouny v stonek a květ se na něj zatvářil tak hnusně, že by mu záviděla i Magnetova helma.

Drake se ovšem něčím takovým nezabýval a ťal rovnou do živého. Odlétl jeden šlahoun, druhý, třetí…a narostlo šest dalších.

Robert se se supěním znovu rozmáchl. „Pitomej plevel! Dáš pokoj, hnusáku zelenej?!“

„Nikdy víc!“ ozvalo se vedle něj procítěně.

Z police anglojazyčné poezie si ho korálkovýma očima prohlížel Havran. „Nikdy víc!“

„Kuš ptáku,“ zavrčel frustrovaný mutant a ohnal se po opeřenci, rozštípl polici, rozházel knihy a odehnal Havrana tak rychle, že z něj na místě zbyla ocasní pera. „Vida, kdyby na něj ten chlap zkusil tohle a ne to svý 'Vari ptáku z prachu', třeba by to fungovalo,“ ušklíbl se Iceman.

Náhle se ozvalo prudké zahřmění, které proťal jasný hlas, nápadně připomínající profesora Xaviera ve chvíli, kdy si ho pozve na kobereček za nepřečtení povinné četby. „'Vari! slovem tímto z prahu', ty literární pohane!“

„Tak pardon no, se snad tolik nestalo,“ pokrčil rameny a rozhlédl se. Po pleveli ani památky. Jen rozhodil rukama a těžce dosedl do křesla. „JAU!“ zařval vzápětí a vyskočil metr dvacet čtyři centimetry, když se mu do oblasti kostrče zabodlo cosi nesmírně ostrého. Chytil se za postižené místo a okamžitě začal pátrat po agresorovi. Z hlubokého křesla vyhopkal ostroúhlý trojúhelník ABC, narovnal si ohnutý roh a zuřivě mu zahrozil těžnicí. Pak seskočil z opěrky a zmizel mezi učebnicemi deskriptivní geometrie.

Mezi uličkami se proháněli bohatýři koňmo, za nimi upalovali bohatýři pěšky (jak si Iceman bystře domyslel podle těch několika lámaných sprostých ruských slov, původní majitelé koní), model lidského kosterního svalstva z učebnice biologie se hádal s jiným modelem ze staršího vydání, kudy že přesně kde vedou které šlašinky, v oddělení beletrie jistého postaršího barbara prohánělo stonohé Zavazadlo a Bobby si uvědomil, že spíš tahle přehlídka knižních listů takříkajíc ve třetím rozměru mu nahání hrůzu daleko menší, než pouhé pomyšlení na to, co téhle spoušti asi řeknou správci školní knihovny. Bylo nasnadě, že nadšeni nebudou. Jen o něco málo vedle se na stupnici pravděpodobnosti nacházela šance, že za prvotního viníka bude považován on. A co se pohybovalo nepříjemně blízko na hranici absolutní jistoty, byla domněnka, že nevyvrátí-li toto obvinění, bude s největší pravděpodobností tvořit nejnovější katalog rozmarů počasí.

Tato úvaha ho vrátila zpět k původnímu problému, kterým se zabýval, než z něj tenká učebnice hudby málem vyrazila duši - kde se to octl? Že ve školní knihovně mu došlo, ale co je to za bizardní, paralelní dimenzi? Jak se sem vůbec dostal?

A hlavně: jak se dostane ven?

Zuřivě přemýšlel. Jistě to bylo příliš velké množství otázek. Rozhodl se je vyřešit jednoduše a prostě. Vzpomněl si, co mu při tréninku říkal Hank - někdy na nejzapeklitější problémy stačí to nejsprostější řešení…tedy nejprostší. A co tvořilo východ z většiny míst?

„Dveře!“ výskl mutant nadšeně, ale pak si uvědomil zásadní problém. Místo, na kterém byly za normálních podmínek dvoukřídlé dveře vedoucí do chodby naproti ředitelně, teď zakrývala tapiserie s poněkud pochybným zpodobněním Trojské války. Tedy, ne že by shledával Achillea na tanku nezajímavou látkou, ale měl takový nepříjemný pocit, že kdyby se tohle jen pokusil naznačit při zkoušení z dějepisu, prohodí ho Storm oknem. Nebo hůř: hezky poprosí Logana, aby ho prohodil oknem. Mimo to, k cestě ven mu nějaká tapiserie asi těžko pomůže.

Vyrazil proto k hlavní uličce, ze které hodlal začít. Na rozcestníku literatur seděl hloubající Stařec bez moře a půl cesty blokovali Caponeho gangsteři v přestřelce s Nedotknutelnými.

„Tak tudy teda ne-e…“ polkl suše, když se jedna z kulek zaryla do regálu jen kousek vedle jeho hlavy. Olověná střela rozštípla dřevo a prorazila jednu z knih.

Robert se zuřivě rozhlédl kolem sebe a hledal únikovou cestu. Když mu cosi poklepalo na rameno, ztuhl. Chvíli váhal, chce-li vůbec vědět, co to stojí za ním, ale nakonec se váhavě ohlédl.

Za ním se tyčil téměř dva metry vysoký muž tělesné stavby násady od smetáku a vizáže zarostlého tučňáka. V rukou třímal cylindr, ve kterém zela výmluvná díra. „Hochu, ty čirou náhodou neneseš ni tušení, kdo jal se spáchat tento ohavný a zákeřný zločin, že?“

Bobby suše polkl. Kdokoli, kdo by se setkal čelem s něčím takovým, by jistě alespoň chvíli tupě zíral, ale u Icemana byla tato doba zkrácena na polovinu jeho…řekněme…vrozeným koeficientem bystrosti. Ukázal si palcem přes rameno. „Jo, támhlety šašci. Myslim, že tohle vystřelil ten chlapík v tom děsným zeleným saku.“

Státník se zamračil, narazil si svojí střelenou pokrývku hlavy hluboko do čela a rázným krokem vyrazil přímo k centru přestřelky. Mladý Drake ho ze zvědavosti následoval. Z důvodů nějakého prapodivně pokrouceného fyzikálního zákona se jim všechny kulky zdánlivě obloukem vyhýbaly. Některé se dokonce se zděšeným vysoko položeným kvílením daly na úlet.

Uprostřed chumlu mužů se oba zastavili. Starší ze dvojice si poté, co je ostatní úspěšně ignorovali, významně odkašlal, a když ani to nezabralo jako dostatečný vábič pozornosti, poklepal agentovi v angreštově zeleném tvídovém saku na rameno.

„Co chceš, civile?!“ štěkl po něm pistolník a přesunul párátko, které zarputile ožvykoval, do druhého koutku úst.

„Dovolte, pane. Ráčíte vědět, co má být prosím toto?“ řekl vysoký muž a důrazně přitom poukazoval na svou pokrývku hlavy.

„Hučka, proč?“ střelil tázaný po dvojici pohledem a po protivníkovi revolverem.

Státník jen zaťal zuby a trpělivě vysvětloval svůj problém dál. „Hm, zcela jistě, vážený pane; i velmi podprůměrně vzdělaný jižanský otrok by předmět, jenž držím, identifikoval správně jako cylindr, leč pointou mého závažného dotazu byl onen otvor tu, kde, jak ráčíte vidět, držím svůj prst.“

„Průstřel, no,“ pokrčil rameny Nedotknutelný ledabyle.

„Tak jest. A není tento, jak jste správně identifikoval průstřel, dílem vás a vaší palné zbraně?“

„Jo. A co jako?“

Robert, do té doby nečinně přihlížející, zůstal v tu ránu němě zírat, jelikož doteď relativně klidný a umírněný státník se stoickým výrazem složil cylindr pod paži, popadl svou zdobenou vycházkovou hůlku těsně pod hlavicí, prudce se rozmáchl a milého agenta surově přetáhl přímo mezi oči.

Náhle nebylo slyšet jediný výstřel. Gangsteři i Nedotknutelní všichni do jednoho zmlkli a fascinovaně sledovali, jak se jeden z účastníků přestřelky kácí k zemi s kapitální boulí na hlavě.

Oficiálně plus mínus století mrtvý prezident si způsobně nasadil zpět svou pokrývku hlavy, otřel hůlku kapesníčkem a pak teprve se uráčil věnovat pozornost ostatním. „Tak, pánové… má ještě někdo z vás zájem způsobovat trvalou újmu mého šatstva?“

Všichni zúčastnění zuřivě zavrtěli hlavami a jali se okamžitě zdekovat. Státník si oprášil klopy a rukávy, založil hůlku pod paži a ohlédl se kolem sebe. Pak mu jedno bystré oko padlo na mladého mutanta a ten jako by se pod jeho pohledem snažil být menší, menší a ještě menší. Pochyboval totiž, že těžká migréna je to nejmenší, co dokáže způsobit.

„Děkuji ti za pomoc, mladý muži,“ odpověděl politik a spokojeně na Bobbyho kývl. „Smím ti tvou laskavost nějak oplatit?“

Iceman konsternovaně zíral, zatímco se jeho mozek zuřivě snažil vyplivnout ze sebe něco kloudného, co v takové situaci říct. Co byste při setkání s legendárním zakladatelem jednotného státu řekli vy?

„Nevíte, kde jsou tady dveře?“

Mladík stál před těžkými, dubovými vraty, které byly od rámu k rámu pokryté snad úplně všemi dveřními cedulkami, na které si dokázal vzpomenout. Nechybělo nic od „Pozor, zlý pes!“ přes „Vstup zakázán“ až po takové jako „Podatelna“ a „Veřejné WC – ženy“, což vyvolalo v Icemanovi pocity nanejvýš rozporuplné.

Uprostřed toho všeho pak viselo čtyřverší:

„Cože? Co může bejt horší, než tohle?!“ mimoděk se ohlédl přes rameno. Evžena Oněgina tam právě škrtil Smrtiplášť.

Jen obrátil oči v sloup, zaťal zuby a rozrazil dveře. Všechno ztemnělo. To, že by měl otevřít oči, ho napadlo až po chvíli. Ale ne že by si nějak extra pomohl. Tma byla úplně stejná.

Náhle zívl. Byl nesmírně unavený. Nedalo se mu divit, vzhledem k tomu, že prošel snad veškeré světové literární skvosty ve formátu živějším než IMAX.

„Sníš, či nesníš?“ zeptal se čísi hlas. Připadal mu nějak povědomý, ale na identifikaci byl v poněkud přespříliš otupělém stavu.

„Kdo co sní?“

„Zavři už tlamu!“

Chtěl se zeptat, co to kdo tedy vlastně chce, jenže na to už se nedostalo. Vzápětí ho přímo do hlavy praštilo něco měkkého, ale podstata oné příjemné konzistence byla popřena prudkým vrhem dotyčného předmětu. Okamžitě naslepo namířil své schopnosti směrem, ze kterého tušil, že věc připlachtila, a dosáhl odpovědi ve formě sprosté nadávky.

Strhl si z hlavy vržený polštář a zamžoural do tmy. „Co je?!“

„Nechceš už zmlknout a spát výjimečně v klidu?“ zasykl někdo zlostně.

„Same?“ zeptal se namátkou.

„Jo. Sklapni a spi,“ potvrdil mu spolubydlící a nerudně se na posteli zavrtěl.

‘Takže…to že byl sen?!‘ Robert nevěřil vlastním smyslům. Takhle úchylnou a živou můru ještě v životě neměl, ani denní, ani noční.

„A vrať mi polštář!“ houkl na něj ještě Victor rozespale.

Robert si otřel z čela studený pot a zhluboka se nadechl. Očima mimoděk padl na bílý svazek T. H. Whitea a s přidušeným zaúpěním ho zastrčil ještě dál pod postel. V duchu se přitom zařekl, že se na povinnou literaturu minimálně měsíc ani nepodívá… a na tuňákovou omeletu taky ne.

I když musel uznat, že Abe Lincoln by jako parťák vážně nemusel být nejhorší volba…