Můj první týden v Institutu
~Mawr Dyffryn~
Dokončeno: Ano
Délka: 3 strany
Hlavní postavy: Street (V) *
*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky
Popis: Do Xavierova institutu pro nadanou mládež dorazila nová studentka. Ve svém volném čase se z nudy rozhodla zaznamenat své fascinující zážitky a dojmy v novém prostředí do deníku.
Poznámka autora: Před dávnými časy se na foru vyskytlo jedno RPG. A v něm se objevila i moje Peggy „Street“ Marshall. Kdo si nepamatuje, tak má smůlu. A protože by byla škoda takového charakteru nevyužít, tak jsem spáchal tohle.
Jmenuju se Margot Marshall, ale kamarádi mi říkají Peggy nebo Motýlek. Je mi osmnáct let a až do včerejška se jako můj poklidný a mírumilovný domov označovala jedna ulice. A abych nezapomněla… JSEM MUTANT. U příležitosti velké změny ve svém životě začínám psát tento deník.
Sobota
Včera v 21.30 jsem poprvé vstoupila do svého nového domova. A začala „nový život“. UŽ ZASE! Tentokrát mi to snad vyjde. Institut, jak té sbírce stavebních prvků říkají, má bazén (pozn. při nejbližší příležitosti dojít koupit plavky), hřiště (Fuj, tělocvik!) a obrovský park (doufám, že mají zahradníka). Je to takové minimálně 30 + 1. Šéfík toho všeho, Zrcadlová šíša, je docela fajn. Pozval mě na soukromý pohovor do své dřevem obložené a šíleně důstojné pracovny. Jelikož jsem stále tady, tak to zjevně dopadlo dobře. Čte myšlenky. Tohle umí i jeho miláček, Zrzka (ta barva je pravá). By mě zajímalo, co ti dva spolu maj. Nějak tomu jejich vztahu učitel a žákyně nevěřím (pozn. zjistit ). Takže Zrzka dostala za úkol mi přidělit nejlépe vlastní pokoj. Není to žádnej temnej kamrlík, ale prostornej bejvák. Uvažuju, že ho časem přetřu na tyrkysovou, protože nudná nevýrazná žlutá fakt není moje barva.
Dneska ráno jsem si přivstala, abych prozkoumala tu obrovskou rezidenci či školu, jak se také ještě říká. Těch pokojů. Júúúú! O dvě hodiny později sem se hladová doploužila na snídani. A sama bez pomoci! Nadchlo mě to. Jídlo mňam mňam. A mohla sem si klidně přidat. Je to změna. Myslím, že je čas, abych se zmínila i o Brejlounovi. Někteří ho titulují: „Ó neohrožený vůdče.“ Povahou suchar a mám podezření, že není úplně normální v rámci naší mutantské populace. Jak to s ním Zrzka vydrží, tak to nechápu. (Jo, láska je slepá, ale třeba má ten chlap jiný kvality… Nevěřím tomu!!!). Od strašně příjemné holčiny s legračním fialovým nenažraným drakem a jejího (asi) přítele jsem se dozvěděla, že Brejlík je skvělej vůdce, ale zjevně trpí nepoužitelností pro běžný život. Draci skutečně existují. Tenhle je úžasně inteligentní a miluje sušenky.
Dopoledne mi Zrzka vyfasovala ze skladu otřesný hadry s písmenkem X. Materiál totálně ujetě šílenej, ale barvy skoro odporný, ale lepší než svítivě růžová nebo potápěčská kombinéza. Asi budu muset změnit barvu vlasů, aby mi k fialovo-žlutému oblečku ladila. Stejně tu černo-tyrkysovou mám dost dlouho. Skoro dva měsíce.
Neděle
Vzbudila mě rozzářená majitelka fialového nenažrance. Prošla si naprosto samozřejmě dveřmi (později jsem zjistila, že správně se tomu říká profázovala), sice předtím zaklepala, ale nechtělo se mi vstávat, tak jsem jí nedovolila vstoupit. Hned začala štěbetat intenzivněji než hejno ptáčat. Chjo. Spalo se mi krásně. Zdál se mi úžasný sen o krásné nové tyrkysové uniformě. Kéž by to byla realita, ale bohužel není.
Program dne se skládal z únavné a důsledné ranní rozcvičky s modrým chlupáčem a vzdělancem k tomu. (Tomu bych nechtěla kupovat boty ani luxovat koberec v pokoji.) Opičí dráha ušla, ale na konci se mi podezřele nedostávalo dechu. Asi přestanu kouřit. Skoro nikdo tu nekouří kromě dvou pochybných existencí. Jedna je kvalifikovaný zloděj s příšerným přízvukem a ta druhá kříženec mezi člověkem, rosomákem a něčím neidentifikovaleným. Prostě Hybridík. Mistr zloděj má docela sexy zadek, ale taky žárlivou stíhačku. Od té bych fakt nechtěla dostat pěstí, protože v lepším případě bych skončila na Měsíci a v horším ve Slunci.
Později jsem pokračovala ve zkoumání okolních pozemků. Málem se mnou švihlo, když mi Zrzka řekla, že jako tresty za porušení kázně se udělují nadstandardní domácí práce. Sekání trávníku bych zvládla, ale hrabání listího a odklízení sněhu považuju za naprosto bezzásadové mučení nejvyššího stupně, které by mělo být zakázané zákony. Myslím, že bude nejjistější, když se budu všem průšvihům důsledně vyhýbat, protože svalování viny na ostatní obyvatele Institutu je netýmové a vzhledem k počtu čtečů myšlenek snadno odhalitelné.
Při nejbližší příležitosti musím vyzkoušet něco z vozového parku a ukecat Zrcadlovou šíšu, aby mi dovolil opatřit si řidičák na motorku. Sice mám papíry na autíčko, ale výběr jako tady snad nemaj ani v půjčovně. Netuším, jestli mám snít o jízdě v teréňáku nebo v naleštěným žihadle.
Pondělí
Zabít! Mučit! Stáhnout z kůže toho prevíta s laserovým pohledem. Málem moje křehké tělo nepřežilo jeho úžasnej výcvik. Skončila jsem v super technologií napěchovaném kamrlíku, kde mi vybral simulaci na míru. Po přesunu do DR (zatím netuším, co to přesně značí, ale pár možností mě napadá) následovala samotná lekce. Trapné, nudné, bez fantazie a šlo mi o život. No, myslím, že tenhle stupeň náročnosti mi znovu v blízké době nenapaří. Nemám na to. A co nemohl Brejlouš pochopit, tak mně to ani nějak zvlášť nevadí. (Vadí, ale jemu to nebudu přiznávat. Něco s tím asi budu muset dělat.)
Odpoledne celej „superhrdinskej tým“ i se Šíšou někam odfrčel. Výuka odpadla. Se spolustudentkou jsem si házela s létajícím talířem. Ono to házení bylo jednostranné, protože mi ho nosila jako aport. Co jiného se vlastně dalo čekat od holky, která stihne několikrát za den vypadat jako zrzavý vlk.
Chodbu před koupelnou vyplavil neznámý vtipálek. Pokus o vytření utnula vládkyně krup. Netrvalo to ani minutu, když rozkázala horkému větru a bylo po potopě. Taky by se mi líbilo ovládat počasí. Kroupa patří k „týmu“ a vyučuje mladší studenty. Její doménou jsou knihy a plevel. To mě bavit nebude.
Úterý
První dvě hodiny výuky (když je to škola, tak se tu něco přece učit musí. Že jsem to nevěděla dřív, než Šíša získal můj souhlas k vstupu do Institutu…) se týkaly fyziky a chemie. Ve skutečnosti složitě a za pomocí hnusných vědeckých slov vysvětlování našich schopností, ovšem za předpokladu, že to jde. Později ve společnosti Zrcadlové šíši mě čekalo vylepšování mých schopností. Celkem zábava, ale trefit se správně je běs. Chudáci cvrčci. Měla jsem je teleportoval z jedné sklenice do druhé. Za velký úspěch považuju, že žádný z nich neskončil mým přičiněním mimo školní pozemek. Jeden přistál na holé hlavě mého učitele, další dva v kuchyni na lince. Bylo mi řečeno, že možná potřebuju správnou motivaci, a taky že jo. Brejlík pěkně řval, když našel hmyzáka ve své svačině. A ani mě nepodezíral, že sem to udělala schválně. Nakonec jsem je odeslala i do té připravené sklenice. Baví mě to. Ale chce to trénink, trénink a trénink. Fuj, fuj a fuj. Pomalu se objevují nápady na moji přezdívku. Jeden mě docela zaujal - STREET. Dobře zní.
Večer mě přidělili ke Kroupě a Zrzce, jako myčku nádobí. Oni totiž žádnou nemají a rozdávají to jako bojový úkol na střídačku. Byly dva hnusně připálené pekáče. Zloděj umí kuchtit líp, ale k jídlu to bylo.
Středa
Fakt klika, že Šíša nezavedl hudební a výtvarné hodiny. Úplně mi stačila historie. K čemu mi bude informace, že Rusko mělo ve 20. století papaláše Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, poté Stalina a další. Stejně už jsou skoro všichni dávno pod drnem. A pochybuju, že mise „týmu“ mají politicko-dipomatický charakter.
Zeměpis byl taky úžasnej. Vyučoval nás Hybridík a jeho nadšení bylo srovnatelné s mým. Asi jako průměrná teplota na Plutu. Probírala se Evropa. Moc si z toho nepamatuju, protože mě víc fascinovalo blbnutí členů „týmu“ v parku. Není nad otevřené okno na správné straně Institutu. Nejsem si jistá, ale na hodině zaznělo něco o Německu s hlavním městem Berlímem, o Česku s hlavním městem Bratislavou a podobné hlouposti. No je užitečné vědět, že v Moskvě bych mohla potkat teroristy z Česka. Určitě si na ně dám pozor, až pojedu obdivovat Tatry.
Po obědě se šel hrát fočus. Mám tři velice důležité poznatky. Průměrný čas, ve kterém se hrající mutanti jsou schopní chovat normálně (třeba jako lidi), neexistuje. A druhý, že některým studentům je lepší se při sportu obloukem vyhnout. A poslední zní, že nejblbější funkce je rozhodčí.
Dneska vařil jeden z mladších členů týmu. Jeho doménou jsou mražená jídla. Zmrzlík je katastrofální kuchař. Při cestě kolem kuchyně mě zarazil totální puch. Úplně na padnutí. Kuchtík dal děsivě málo vody na brambory. Všechna vody se vypařila a bylo to. Odmítla jsem mýt připálený hrnec a vytasila se s návrhem na vyhození do popelnice i s celým obsahem. K večeři se podával chleba s máslem a čerstvou zeleninou.
Čtvrtek
Dneska se hromadně couralo po NY. Exkurze po stavebních „skvostech“ města (Woolworth Building, Chrysler B., Condé Nast B.). Smysl mi unikl. Rozhodně nevěřím, že bych v něčem takovém mohla pracovat nebo bydlet. Možná jenom Šíša nechtěl, abychom mu zbourali školu, a proto se náš snažil zaměstnat.
Po obědě (zlaťoučké hranolky, těžká smetanová zmrzlina…) se vyrazilo na nákupy. Celá skupina se v obchodním centru roztrhla. Mužská část bez ohledu na svou hrdost zmizela jako vyděšený králík do nory. Nejpomalejší jedinci byli potupně odvlečeni za účelem otrockého nošení balíčků. Většina holek zmizela mezi regály s botama, kabelkama a ramínky s oblečením. Šíša s Brejlounem a Zrzkou zamířil do oddělení potravin (rozhodně tam nechali víc, než je průměrná měsíční mzda jednoho obyvatele Států). Tentokrát mě oblečení nelákalo, ale plavky se v průběhu týdne ukázaly jako holá nutnost. Vyhrály to hned druhé s odstíny modré. Během patnácti minut nakoupeno. Od oblečení moje cesta po obchodech pokračovala přímým směrem do drogerie. Podařilo se mi sehnat za úžasnou cenu fialovou a žlutou barvu na vlasy, abych se sladila s uniformou a přibalit k nákupu fialový lak a rtěnku. Po troše kličkování, kdy jsem hledala vhodný obchod s cigaretami, došlo konečně k doplnění zásoby, která se během mého pobytu v Institutu začala povážlivě tenčit. Naštěstí mě při tom nikdo neviděl, protože v Institutu se přece kouřit nesmí. Já tam nekouřím, ale chodím si třikrát denně (Omezuju to a daří se…………. Skoro.) zapálit do stínu stromů v parku, kam už z Šíšovi pracovny není vidět. Nejspíš to stejně ví, když je ten telepat, ale alespoň neprovokuju, jak Hybrid a Zloděj.
Návrat připadl na čas kolem čtvrté hodiny. Večeři vařila moje maličkost. Po troše přemýšlení došlo na plátky na kečupu, rýži a zeleninovej salát. Na marodce nebyl pro jídlo nikdo hospitalizován, takže to považuju za velký úspěch. Nádobí myl Brejloun, kdybych to věděla dopředu! To bych ukuchtila dezert, polívku a spáchala hromadu hodně špinavého nádobí. Příště už budu chytřejší.
Pátek
Zírám. Už jsem tady (v Institutu) týden. Nikdo mě zatím nechce vyhodit. (Zabít, to jo. To by se pár dobrovolníků našlo.) Asi tady zůstanu. Jen by Brejlila někdo mohl vzít nejméně… hmmm….. Hulkem přes hlavu.
Asi si přestanu psát deník. Už mě to nebaví, ale třeba se k tomu jednou, až zažiju úžasné dobrodružství s „týmem“, vrátím…
