Mikulášská
~Charlie~
Dokončeno: Ano
Délka: 22 stran
Hlavní postavy: Wolverine, Storm, Cyclops, Jean, Gambit, Rogue, Iceman, Jubilee, Colossus, Shadowcat, Lockheed, Nightcrawler, Draconis (V), Bishop, Professor X, Angel, Beast *
*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky
Popis: A po roce je to opět tady - svátek svatého Mikuláše. On je sice kalendářně až zítra, ale už tento večer obíhají republiku rozličné variace na základní uskupení Mikuláš - Anděl - Čert, aby příslušným způsobem vyplatili děti. Jaká škoda, že Amerika tento svátek nezná. Ačkoliv takový problém může mít velmi jednoduché řešení... jako třeba do multinacionalistického týmu nenápadně propašovat Čecha.
Poznámka autora: Muhehe. Tahle povídka se začala rodit už minulý rok s úmyslem dokončit ji právě k pátému prosinci...
ale 2007. Trochu to nevyšlo, takže to předkládám až letos. Doufám, že v takové kvalitě, že mi ten odklad odpustíte.
No a co k tomu říci dál? Poděkování patří všem, kdo přispěli radou či nápadem, ale zápletka a koncept je výlučně z mojí hlavy, takže každý,
kdo bude mít k této povídce nějaké záštiplné výhrady, ať je laskavě sděluje přímo mně. Děkuji.
A ano... zcela alibisticky jsem si sem procpal i své ego... pod průhlednou zámikou, aby se X-Meni seznámili s naším folklórem.
Nad Xavierovým institutem se klenula tichá zimní noc. Za rozzářenými okny společenské místnosti pomalu klesaly k zemi veliké nadýchané vločky sněhu a pomáhaly dotvářet nádhernou idylku počátku prosince. Mutanti uvnitř se pohodlně vyvalovali po nábytkovém zařízení a užívali si božského klidu a tepla šířeného jednak ústředním topením, jednak přátelsky sálajícím krbem.
Charlie trávící líný večer a hovězí nákyp na svém oblíbeném stanovišti – parapetu rozšířeného jako sedačka patřící oknu do zahrady - obrátil stránku v rozečtené knížce, načež nechal odrbaný svazek klesnout do klína a nad něčím se zamyslel, hledě zasněně skrz sklo na tančící vločky.
Wolverine ležel hlavou dolů na křesle a listoval si Světem motorů. Vyvrátil krk a na dumajícího kolegu se zašklebil. "Co tam hledáš? Ztracený mládí?"
Ale ne…“ zavrtěl hlavou drak, ztracen ve vzpomínkách natolik, že mu ani neodpověděl stejnou měrou. "Dnesska je čtvrrtýho, cco?"
"Jo. Proč? Měl's rande?"
„To mám až pozejtří,“ odpověděl jeho kamarád stále s pohledem upřeným z okna a dokončil předchozí myšlenku: "Takže zejtrra je Mikulášš."
"Co?"
"Předvečerr ssvátku ssvatýho Mikulášše."
Logan se na křesle otočil na břicho, aby na něj nemusel šilhat opačně, a zatvářil se, jako že by rád bublinkovou nápovědu. Charlie odfrkl a s poznámkou o kulturních ochuzencích mu začal vysvětlovat průběh tohoto oblíbeného svátku své vlasti. S odstínem nostalgie v hlase se zabral do líčení, jak po setmění vyrážejí do ulic zástupy Mikulášů patřičně zásobených cukrovím stejně jako uhlím a bramborami, za nezbytného doprovodu andělských hejn a smeček pekelníků, aby udělali pravidelnou prověrku zlobivosti dětí. Neopomněl přitom zmínit, s jakým gustem proháněli čerti děti s výhružkami, že ty nejhorší nacpou do pytle a odnesou s sebou do pekla, a s jakým pištěním a řevem ty škvoři zdrhali (jeho nevyjímaje, jak poctivě přiznal).
Nevšiml si, že v průběhu přednášky většina X-Menů nechala svých kratochvílí a poslouchala ho se zaujetím nevěstícím nic dobrého.
"To může bejt zajímavý," poznamenala Jubilee.
"To jo. Škoda, že to takhle neni i u nás," podotkl Iceman. "Věděl bych o pár skřetech, který bych s gustem vyděsil k smrti."
"Tak za nima běž a usměj se, non? Tím je vyděsíš spolehlivě," poradil mu Remy a druhý mutant po něm hodil zmrzlý polštář.
Petr vzhlédl od skicáku a jen tak nevinně prohodil: "Co myslíte, jestlipak byl profesor hodný?"
"Proč se ho nezeptáš?" zabručel Logan a vrátil se k časopisu. Beast se naproti tomu chytil:
"Myslím, že náš ruský přítel chce naznačit, že by nebylo marné podobnou taškařici uspořádat i tady, mám pravdu?"
"Da."
"No… rozhodně by to byla sranda…“ poznamenal Gambit, který měl ve zvyku chytit se každé kraviny, zpravidla čím větší, tím lépe. "Koho chcete děsit? Profa?"
"Proč ne? Jednou za rok mu to neuškodí. Navíc se nemusí bát, že mu slezou vlasy hrůzou," zachechtal se Wolverine.
"Logane!" ozval se dotčeně přesně podle propočtů mrňavého X-Mana velitel týmu. Ten se debaty zatím neúčastnil, ale byl připraven zasáhnout, pokud by stupidita nápadů jeho podřízených přesáhla únosnou mez.
"Co se ježíš, Cyku? Dyť je to pravda."
"Ale i tak bys mohl k profesorovi zachovat trochu úcty," mračil se Scott, až mu to posunulo vizor. Logan jen mávl rukou.
"Hm… on to ale není zas tak marný nápad," řekla Jean. "Halloween je za námi a do Vánoc daleko… proč si ještě trochu nezařádit mezi tím?"
Osazenstvo místnosti se shodlo na tom, že by malé povyražení opravdu nebylo úplně od věci. Navíc Xavier měl na zítra naplánovanou nějakou večeři čertví s jakou pochybnou existencí, takže by ho alespoň mohli překvapit.
"Já jsem pro," pokrčil rameny Hank. "Koneckonců, mnozí z nás by si ani nemuseli vyrábět masku," svezl se jeho pohled na Warrena, který spal na kanapi s nosem zabořeným v ekonomické rubrice novin a s křídly rozprostřenými přes polovinu podlahy, takže kdokoliv chtěl projít, ho proklínal, že překáží.
"Ich auch," řekl Kurt, pro něhož slova o nepotřebnosti převleku platila zrovna tak.
"Tak jdem to toho, ne?"
Rychlost a nadšení, s jakým se byl ochoten přidat i Logan, na pár vteřin vzbudila u Scotta Summerse nejistotu, zda by jim to neměl striktně zarazit, dokud je čas. Ale potom se rozhlédl po ostatních mutantech, kteří nápadně ožili a se zápalem příslušejícím podstatně mladší věkové kategorii začali střílet návrhy na vylepšení, jeden úchylnější než druhý. Uvědomil si, že tu radost jim přece nemůže kazit… tedy mohl by, avšak nepochyboval, že by se jako jeden mutant vzbouřili.
"Jistěže jdeme," přikývl tedy na Loganovu otázku a dovolil si samolibý úsměv, když tímto prohlášením minimálně šesti mutantům přivodil bezmála infarkt.
"Scotte, co se to s tebou děje?" přivinula se k němu Jean, která také napřed nevěřila, že to myslí vážně.
"Nevím… asi je to nakažlivý," zašklebil se.
Zasedl tedy válečný štáb, před který byl neprodleně povolán drak a podroben křížovému výslechu, jak že je to tedy přesně s tím uhlím, recitováním básniček, strkáním do pytle a zda by bylo přípustné provinilce z výše zmíněného pytle vysypat do nejbližší závěje, aniž by dbali jeho zuřivých námitek, že je oprávněn prozradit pouze jméno, hodnost a osobní číslo. Po ujasnění věcí zásadních vzbudili Warrena, což nebylo tak těžké, když mu Lockheed láskyplně ožužlal ucho, a rudovlasá telepatka zalarmovala i zbytek mutantů rozlezlých po škole, aby se zapojili, mají-li chuť. Za pár minut byla společenská místnost téměř plná a začala plnohodnotná bojová porada. Z přítomných odmítl pouze Bishop s výmluvou, že někdo bude muset zítra dělat profesorovi řidiče. Nicméně po několika sucharech pohrdavě adresovaných jeho osobě svolil, že jim nezapomene ohlásit, až se budou vracet, aby se mohli na Xaviera náležitě připravit.
Poté se X-Meni pustili do pečlivého plánování. Nemuseli toho ostatně vymýšlet moc - stačilo vybrat nedobrovolného dobrovolníka pro roli svatého Mikuláše a vypátrat, kde by se daly sehnat věci na výrobu masek. Kitty o jednom obchodě s příslušným sortimentem věděla, čímž jedna starost odpadla, a roli vousatého staříka škodolibě přiřkli Colossusovi. Ten ji přijal s vlídným klidem, když viděl, že zbytek mužů je z představy vatových vousů a noční košile nadšením bez sebe.
"Takže to bysme víceméně měli všechno…“ podíval se na svůj tým Cyclops. "Myslíte, že to do zítřejšího večera všechno stihneme?"
"Já bych to definoval takhle…“ řekl Logan. "Nic jinýho nám nezbyde, tak co řešíme?"
Než mu stačil kdokoliv cokoliv odpovědět, ozvalo se ode dveří: "Co se to tu děje?"
Profesor Xavier vjel dovnitř a ve tváři měl nemalý zájem. Neměl často příležitost vidět své studenty debatující v takové svornosti. O to víc podezřelé se mu jejich jednání zdálo, protože vypadali pozoruhodně nadšení a hlavně si povšiml jisté nelibosti v jejich pohledech, jak si vůbec může dovolit je rušit.
"Víceméně nic," řekl Scott, jako by se nechumelilo.
"Minimálně nic, co by zrovna tebe mělo zajímat, Chucku," upřesnil se svou typickou zdvořilostí adamantiem vycpaný X-Man.
"Právě proto mě to zajímá," řekl s lehkým zamračením profesor. "Ještě pořád mi leží na stole účty za tu probořenou zeď z minulého měsíce a já se stále rozhoduji, jestli vám to mám vážně strhnout z kapesného.“
„Tak strhni, já na to neumřu,“ zahučel Gambit, zatímco Charlie se zatvářil, že on s tím onehdy neměl nic, ale vůbec nic společného.
„Nemusíte se bát, profesore,“ usmála se na mentora Ororo. „Opravdu se nic neděje.“
„To mě opravdu neuklidňuje, ale budu vám věřit,“ řekl Xavier. „Pokud nehodláte srovnat školu se zemí…“ otočil se s výmluvným povytažením obočí a raději opustil bojiště. Studenti mu rovněž výmluvně zamávali a vrátili se ke své bohulibé činnosti. Když opětovně probrali všechny aspekty celé operace a zrekapitulovali, co kdo zítra kde, jak a s kým zařídí, odbíjely velké hodiny v rohu třětí čtvrt na jedenáctou, pročež se někteří odebrali do postelí, zatímco zbytek se vrátil zpět ke svému předchozímu konání, ať už šlo o čtení, kreslení, hraní piškvorek, kutí piklů proti městskému gangu přátel tuningu nebo sestavování výroční vědecké přednášky. V každém případě v celém Institutu zavládl na mutantskou školu nezvyklý klid, který by se dal dost dobře označit jako ticho před bouří.
Ona příslovečná bouře se rozpoutala hned druhý den, sotva vytáhl profesor Xavier kolečka z baráku, neboť potřeboval vyřídit nějaké administrativní povinnosti. X-Meni v ten okamžik přestali předstírat vyhynulý druh a pustili se do přípravy večerní taškařice s nasazením hodným lepší věci. První tým v hustém obsazení dam a několika soumarů, kteří nestihli včas prchnout, vyrazil do města vytunelovat zmíněný odchod s výtvarnými potřebami a půjčovnu kostýmů, druhý ve složení Scott - Jean - Hank měl za úkol vybrat dárek, který dostane profesor kromě pytle uhlí. Kdo měl štěstí, že unikl zapřažení do nákupů, zůstal ve škole a tužil se v ručních pracích.
Obě jednotky se stačily vrátit ještě před polednem a zapojily se s nadšením do výroby masek. Scott jim k nesmírnému úžasu všech přítomných při té příležitosti dokonce odpustil trénink s upozorněním, ať si na to moc nezvykají, že zítra je ztýrá o to víc. Odpovědělo mu pohrdavé frčení.
Colossus zaklepal na dveře Gambitova pokoje. Ozvalo se „Tady nikdo nebydlí!“, což si přeložil jako povolení ke vstupu na vlastní nebezpečí.
„Co potřebuješ?“ zeptal se Remy. Seděl uvelebený na hromadě hadrů a rozstříhaných papírů a právě oblepoval základ rohů červenou lepenkou. „Nemám.“
„Chtěl jsem se jen zeptat, jestli bys mi nepůjčil hůl?“
„Uhod's. Nepučil. Už s ní mám nějakej záměr. Ale že ‘seš to ty, chviličku počkej a já ti seženu něco jinýho.“
Vyskočil na nohy, přičemž rozmetal veškerý ten binec po celé podlaze, protlačil se kolem Petra, který zůstal jen nechápavě zírat, a poklusem zmizel dolů po schodech.
Rus, nevěda, jak si má počínání svého kolegy vysvětlit, zůstal u pootevřených dveří a zmateně hleděl směrem, kterým zloděj zmizel.
„Stačí ti tohle, mon ami?“ ozvalo se záhy za ním.
„Tohle mi nedělej!“ oklepal se Petr. „A dlužíš mi novou košili!“ zamával Remymu před nosem zbytky oděvu, jenž si rozerval, jak se leknutím pokovil.
„Aspoň už vim, co ti dát pod stromeček,“ mávl rukou Gambit a vrazil mu do ruky dlouhou násadu od XXL lopaty na sníh. „Tady máš berli, svatej, užij ji ve zdraví.“
Než stačil druhý mutant poděkovat, přiřítila se Jubilee. „Petře, tady jsi, konečně, pojď si zkusit vousy, už je máme skoro hotový.“
A hned za ní se objevila Kitty přímo ze zdi. Okamžitě jí padl zrak na násadu v ruce jejího partnera. Dala si ruce v bok v mezinárodním gestu rozčílené ženy. „Tak to ty jsi zničil tu lopatu? Jasně, chápu, že potřebuješ berlu, ale to sis nemohl najít něco jinýho?“ zadívala se na něj vyčítavě. Petr vystřihl nešťastný výraz. Byl moc velký charakter na to, aby práskl kamaráda, a Remy, který se s tichým hihňáním rychle zavřel k sobě, byl zase příliš velký hajzl, než aby se přiznal.
Kitty zatím dokončila myšlenku: „Čím prohodíme tu cestu? Musím najít Storm…“ otočila se na patě a zmizela podlahou.
„To ti teda děkuju!“ zavrčel Rus směrem ke dveřím.
„Nemáš zač,“ blýsklo vesele rudé oko v úzké mezeře mezi deskou a futrama. Mutantský kolos se na něj ošklivě zatvářil a nechal se Jubs odtáhnout na zkoušení ksichtové ozdoby.
Dole v hale se rozletěly dveře a celou školou se rozlehlo hlasité řinčení jako při vzpouře arabských vězňů.
„Tak dete si sakra někdo pro ty zatracený řetězy?“ zařval Wolverine a setřepal ze sebe zvonivý náklad přivlečený z nejbližší farmy. „Já vám to až do postele doručovat nebudu!“
„Ne? Ale to je opravdu škoda,“ zahlaholil v odpověď Hankův výrazný hlas s odstínem zvířecího vrčení. „Zrovna jsem si říkal, že tě ještě požádám, abys mi po cestě vzal bábovku a šálek horké čokolády.“
Logan mu celkem nevybíravě sdělil, co mu s tím může, a šel si oklepat na koberec boty od sněhu.
„Logane, to nemyslíš vážně?! Včera jsme tady uklízely!“ vypěnila Jean, když viděla ty ťápoty.
„Zlomí mi to srdce, zrzko, víš vo tom?“
*BAMF*
Kurt zjevil přímo na jeho zádech, popadl řetěz a ve zlomku sekundy zase zmizel. V praxi to znamenalo zamoření celého spodního patra.
„Nightcrawlere, ještě jednou a voběsim tě na vocase!“ zařval druhý X-Man a vykašlával síru. Záhy se halou prohnal svěží větřík, aby ji vyčistil, a zeshora se ozvalo zavřeštění napovídající, že na něčí hlavu se právě sneslo krupobití.
Scott stál na odpočívadle schodiště, opíral se o zábradlí a sledoval celý mumraj okolo.
„A víš, co je na tomhle nejhorší, Warrene?“ obrátil se s otázkou na mutanta po svém boku.
„Nemám nejmenší tušení,“ zavrtěl Angel s úsměvem hlavou.
„Že přes veškeré ty kašpařiny to všechno bez potíží stihnou a ještě tu uklidí. Přál bych si, aby takovýhle přístup zaujímali i ke svým povinnostem.“
„To chápu,“ přikývl druhý X-Man. „No, když mě omluvíš, půjdu si ještě vykartáčovat křídla.“
Scott se podíval na hodinky. „Profesor by tu měl být tak za hodinu. Jak jste na tom?“ zahalekal.
Mužská část se ohlásila téměř hotová, dámy odhadovaly, že to ještě nějakou dobu potrvá, což jejich polovičky komentovaly zasvěcenými poznámkami o tom, že ženským všechno trvá věčnost až dvě, čímž si mnozí vysloužili příslib noci na kanapi.
„Fajn, takže až budete tak nějak hotový, sejdeme se dole,“ řekl důrazně velitel týmu a vrátil se do pokoje, aby dokončil ještě nějaké úpravy na svém kostýmu a převlékl se.
Následující přibližně půlhodina uplynula v naprostém klidu a ozývalo se pouze šramocení z jednotlivých pokojů.
První známkou života byl Hank, který se plavným sousaltím snesl z patra přímo na kanape. Týraný kus nábytku pod jeho vahou dotčeně zaskřípěl.
„No ty vypadáš,“ zachechtal se Kurt, jenž přistál v pokoji nepříliš dlouho po něm, a cvrnkl do blikajících umělohmotných rohů, které si chundelatý mutant nasadil do rozježené modré čupřiny.
„Zrovna od tebe to sedí,“ usadil ho doktor McCoy, když si parťáka prohlédl. „Tak proto jsme museli vláčet dvacet balení černé barvy na vlasy?“
Kurt se širokým šklebem přikývl. Nedalo se popřít, že vypadal dosti působivě. Nechal si srst obarvit od hlavy po špičku ocasu na černo, takže vypadal ještě více jako skutečný démon, než byl jeho dobrý průměr. Rozervané kalhoty na něm visely nejspíš jen zásluhou špagátu použitého místo opasku a řetězových kšand.
„Není to nejhorší,“ připustil mladší mutant, narovnal si vlastní rohy a kriticky zhodnotil vzhled toho druhého.
„Tebe bych nechtěl potkat v temný uličce,“ připustil popravdě a vzápětí se složil smíchy, když si všiml růžové stuhy uvázané na konci provazu, jímž Beast simuloval ohon.
„Nesměj se, ladí mu to k rohům,“ zachechtal se Gambit, zapíchl vidle namontované na adamantiovou hůl do květináče s monsterou a praštil sebou na pohovku. Nohy si položil na konferenční stolek a začal černou lihovkou dodávat ještě strašlivější vzhled umělým drápům na svých rukou.
„V pekle se pořádají metalové koncerty?“ povytáhl s úsměvem obočí Hank. Cajun ve svém ohozu rozhodně vypadal, že z nějakého utekl. Motorkářské boty mu doplňovaly komplet složený z jeho nejoblíbenějších děravých kalhot a chlupaté vesty. Zbylé přítomné X-Meny by docela zajímalo, kde sebral opasek se sponou tvaru Bafometovy hlavy, ale nějak nenašli odvahu se zeptat.
„Pořádaj. Něco proti?“
„Proti by se toho našlo… začal bych nůžkama a dál by se vidělo,“ řekl Kurt. Remy ho gestem poslal k čertu a dál se věnoval manikúře.
„Á, přicházejí další alegorické vozy,“ přivítal doktor McCoy Charlieho, který se právě přištrachal od schodiště. „Ale moc jsi tomu nedal…“ dodal káravě na adresu jeho velmi jednoduchého kostýmu.
Ocas měl od přírody, rohů na rozdávání (Taky za ním několik členů týmu přišlo, jestli by se nepodělil. Vyprovodil je příslibem napalmového klystýru.), takže mu stačilo přidat pár metrů řetězů a trochu hadrů a kůže k dosažení kýženého vzhledu něčeho, co se urvalo od boudy v Luciferově paláci.
„Prreferruju přírrodní vzhled,“ otřepal se drak a masivní ostnatý obojek se zbytkem přetrženého řetězu pobouřen tou nehorázností pronikavě zachřestil. „Nehledě na to, že na mně už sse mocc vylepššit nedá.“
„Ono ani zkazit…“ podotkl Remy a elegantním paraplácem za křeslo se vyhnul letící ohnivé kuličce, která skončila svůj krátký život jako tmavá šmouha na tapetě.
„O tom chrlení ohně uvnitř školy jsme si něco řekli,“ zamračil se Beast. Ještěr mu však nevěnoval pozornost; zarazil se a s nakloněnou hlavou něčemu naslouchal.
„Co je?“
„Nevím, vy to nesslyšíte?“
„Já ano, ale co to je?“ dal mu za pravdu Hank a rozhlížel se kolem, jako by mu mohl nábytek poskytnout nápovědu publika.
„Co?“ Oba mladí mutanti vyloučení ze hry začínali ztrácet trpělivost.
„Ty rány… to musíte slyšet, je to pomalu jako zemětřesení…“
Jeho druzi nastražili uši a museli uznat, že má pravdu. Od schodiště se blížilo pajdavé dupání, jež způsobovalo otřesy jen o málo slabší, než aby si už zasloužily nominaci na Richterově škále.
„Logane, to ty?“ vyvalil oči Kurt na nejmenšího člena týmu blížícího se krokem válečného veterána.
„Jo,“ přikývl Logan a přejel všechny zmateně se tvářící přítomné pohrdavým pohledem. „Vejráte jak čerstvě vyvoraný myši, měli byste se vidět,“ ušklíbl se a na každého jednoho ukázal prstem.
„Všichni ‘ste looseři!“
A když nasadili ještě o stupeň hloupější obličeje, přidupl levou nohou vpřed a prohlásil samolibě na vysvětlenou: „Já mám kopyto.“
Na noze se mu skutečně skvěl pazneht velikostí tak pro třímetrového minotaura a podle všeho také dost těžký, ovšem Logan se zdál být se svou prací drápy na dřevěném polenu nadmíru spokojen. Kecl na křeslo.
„Kde sou ostatní? Maj vejpravu jak chudej král do boje. U bab mě to ani nešokuje, ale co řeší takovej Worthington třetí?“
„Jestli si nezapomněl přepudrovat nos,“ odpověděl Angel a přistál u nich.
„Mám o tebe obavu, drahý příteli. Nepředřel ses, když sis vyráběl tak neobvykle složitý kostým?“ podíval se na něj Hank.
„Málem jsem umřel vyčerpáním,“ pousmál se zasloužilý X-Man. S výjimkou zlaté šerpy a bílých kalhot jak z pohádek Tisíce a jedné noci nemusel pro svou roli sebeméně hnout prstem.
„Ti něco chybí, ne?“ naklonil hlavu Logan.
„Co?“
„Neměli ‘ste mit vy svatý kašpaři hvězdu?“
Obě skupiny si stanovili jisté podmínky, co má jejich kostým povinně obsahovat. U čertů se jednalo o rohy, ocas a řetězovou rekvizitu, andělé museli dorazit v bílém rouchu, s křídly a hvězdou na hlavě.
„No jo…“ poškrábal se Angel za uchem. „Dovolíš?“ sebral Gambitovi fixu.
„Hej!“
Okřídlený mutant podal psací nástroj Hankovi. „Můžu tě požádat, kamaráde?“ ukázal si na čelo.
„Kdykoliv, příteli,“ uklonil se s úsměvem Beast a rychle mu nad obočí načrtl geometrický obrazec. Potom se celá ďábelská sebranka bouřlivě rozchechtala.
Angel se na ně podezíravě zadíval a vystřelil do koupelny.
„No jasně. Proč se já blbec divím, když se dám do spolku s čertem?“ ozvalo se zařičení a vzápětí proudem tekoucí voda, jíž doufal odrbat otočený pentagram, který mu na čelo Hank nakreslil.
„Jedna nula pro nás, mein Freund,“ chechtal se Kurt.
Jeho zrak náhodou zabloudil ke schodišti. Mladý mutant na okamžik ztuhl, poté spustil spodní čelist tak proklatě nízko, že ještě pár čísel a zakopl by si o ni… a nakonec se skulil na koberec a vše nasvědčovalo tomu, že se brzy udusí smíchy, pokud někdo dřív neohluchne z jeho vytí a nezavraždí ho. Zbytek mutantů sledoval směr jeho předchozího pohledu a rychle ho následoval k zemi nebo alespoň na opěradlo libovolné součásti sedací soupravy.
„Máte – nějakej – problém?“ ucedil Scott do všeobecných nevázaných projevů veselí.
Charlie, který našel dech jako první, ze sebe s největší námahou vypravil: „Ani… ani ne… Jen ti chválíme tu tóguuuuu…“ začal se opět řehtat.
Velitel týmu si popotáhl efektně nařasený starořímský oděv. „No a co?“
Při rozdělování stran ďábelská část týmu x-menského lídra jednohlasně vykopla ze svých řad s odůvodněním, že by byl ostudou celého pekla. Rozhodl se proto zhostit své úlohy anděla strážného pokud možno poctivě. Tógu mu Jean špendlila skoro hodinu a z kovového těsnění obaleného zlatým staniolem si udělal svatozář.
„Co to je za záprdky?“ řičel smíchy Wolverine a zatahal Cyclopse za zlatá mikrokřidýlka houpající se mu na zádech.
„Logane, přestaň! Vždyť mu to sluší…“ přivinula se ke svému manželovi právě přibyvší Jean a na rosomáka se zaškaredila.
„Jako vosloj uši,“ hihňal se mutant a sledoval, jak rudovláska urovnává Scottovi hvězdičku nalepenou na vizoru. Nemohl připustit, že ona v dlouhé bílé říze, splývavými zářivými vlasy a stříbrnými křídly splňuje parametry skutečného anděla. Ovšem…
„Mille tonnerres! Jestli jsou v nebi takovýhle andělé, tak se snad ještě dám na pokání!“
Logan se ohlédl. Ze schodů sestupovala Storm nádherná jako egyptská bohyně, a ač její úbor víc odhaloval, než ukrýval, nedalo se jí vytknout naprosto nic. Nebylo mužského oka, které by na ní nespočinulo se zalíbením, a každý její krok doprovázelo uznalé mručení.
„Teda stříbrovlásko…“ řekl překvapeně Wolverine a nakopnul Gambita, aby přestal zírat. „Tobě to sekne.“
Věnovala mu jeden ze svých nejzářivějších úsměvů. „Díky,“ pokývla lehce hlavou a zcela samozřejmě zaujala místo po jeho boku.
„Tak pokání, jo, zlato? A nemyslíš, že by ses o hodně připravil?“ ozvalo se za nimi.
„No… možná si to ještě rozmyslím,“ uznal Remy. „Co to, chére? Já myslel, že všechny holky jdou za ty hodný?“
„Abyste měli všechnu srandu pro sebe zas jen vy mužský?“ pohodila hlavou Rogue. „Ani nápad!“
„Zandejte mu ty voči někdo, nebo je bude za chvíli lovit po podlaze,“ zachechtal se Logan.
Rogue se postarala, aby ji jako jedinou zástupkyni něžného (?) pohlaví pekelného plémě nikdo nepřehlédl, a postarala se dokonale - zvolila si roli sukuby a nutno podotknout, že zvolila dobře. Bůhvíkde se jí podařilo sehnat černé chlupaté plavky a netopýří křídla, které doplnila dlouhými rudými latexovými rukavicemi a vysokými botami. O barvu na vlasy se zřejmě podělila s Kurtem. Výsledkem byla žena vamp, při pohledu na niž by i kněz z duše rád pustil z hlavy nějaký celibát.
„Rogue… rozhodně nám musíš dát adresu na tvůj sado-maso salon,“ řekl Angel.
„Ty ses ale nikdy nezmiňovala, že jsi fanynka Kiss,“ poznamenal se s potutelným úsměvem Kurt, protože make-up X-Woman se nápadně podobal válečnému malování Gene Simmonse. Neuznala ho za hodna odpovědi a raději důrazně odvelela svého partnera dál od Ororo.
Logan se na pár po očku ohlédl a přitáhl si Kurta. Něco mu pošeptal. Ďáblík se tiše rozesmál a horlivě přikývl. Nato se teleportoval pryč, a když se opět objevil, strčil Loganovi do dlaně bytelný visací zámek. Jeho přítel se nenápadně protáhl za cukrující párek, a aniž by si toho někdo z nich všiml, scvakl zámkem řetězový pásek Rogue s Remyho bandalírem téhož složení.
„A teď jen čekat…“ zachechtal se.
„Logane, ty jsi opravdu ďábel,“ poznamenala stříbrovláska.
„Použil bych slovo jiné, ale budiž,“ ušklíbl se Scott. „Co jim tak dlouho trvá?“ zadíval se k pokojům. „Profesor tu může být každou chvíli.“
„Asi ještě strojí Petra. Což chvíli zabere, to musíš uznat,“ odpověděl Hank.
„Já už jsem tady!“ hlásila se Jubilee sbíhající schody, div se nepřerazila.
„Jubilee! Co to má být?“ zamračil se velitel týmu.
„Nejparádnější anděl, co jste tu kdy měli, ne?“ otočila se dívka kolem dokola a po místnosti se rozběhla kaskáda ohňostrojových světélek.
Napřed se vztekala, že jí vybrali zrovna růžovozlatá křídla, ale rychle se s tím smířila a zbytek oblečení pohotově sladila s nimi. Alespoň našla uplatnění pro tu bílou noční košili s flitrovým nápisem Angel. Dvě hvězdičky, taktéž polepené třpytkami, si plácla na obroučky brýlí.
„Náhodou, co se ti nezdá, Scotte? Vypadá dobře,“ podpořila Jubs Jean.
„Co ty kecky?“ nedal si pokoj Cyclops.
„Naboso tu běhat nebudu, zebou mě nohy,“ odpálila ho pohotově nejmladší členka týmu.
„Tak na koho ještě čekáme?“ zeptala se Rogue.
„Kitty a Petr,“ odpověděla Ororo. „A Iceman.“
„Já je půjdu trochu popohnat,“ řekla druhá žena a rozběhla se ke schodům. Alespoň se o to tedy pokusila. Zaznělo pronikavé zařinčení řetězů, překvapené vyjeknutí, jedna rána, zaječení a druhá rána.
Mutanti propukli ve sborový smích a Hank to okomentoval: „Teď jste svoji, dokud vás zámečník či koroze nerozdělí,“ přičemž se chechtal, div že z něj nepadaly chlupy.
„Wolverine, za tohle tě dostanu,“ prohlásil temně Gambit zespod té dvoumutantské valné hromady.
„Na to by ses napřed musel zvednout, a to, jak tak na vás koukám, hned tak nehrozí,“ nestrachoval se nikterak prcek.
„Mně se leží celkem pohodlně,“ podotkla Rogue.
„Mně ne! Už kvůli tomu, kde máš vraženej ten loket!“
„Lepší?“ vytáhla loket, který Remymu vrazila pod klíční kost.
„Oui, merci,“ kývl mutant a nadzvedl se, aby zjistil, kam Logan zacvakl ten zámek.
„Opovaž se ho zničit, já ho budu ještě potřebovat!“ varoval ho kolega, když viděl, že se jeho parťák chystá zajišťovací zařízení rozprášit po prostoru.
„A ty si myslíš, že si to zasloužíš? Pche! Stormy, nosíš ještě vercajk v čelence?“
„Stormy ho tam určitě nenosí,“ odpověděla mu bohyně bouří s neskrývanou škodolibostí.
„Ani když ji její nejoblíbenější Cajun pěkně, opravdu moc pěkně poprosí?“ vystřihl Remy psí oči, ze kterých roztálo nejedno daleko kamennější srdce.
„No, kdyby poprosil opravdu pěkně…“ měla dobrou vůli zamyslet se nad tím Storm, ale pak uviděla monsteru a došlo jí, že to, co doteď považovala za podpěru rostliny, podpěra není. Významně se nadechla… a provinilý ďábel se skrčil do nejmenšího možného rozměru.
Loganovi se ji podařilo zpacifikovat až příslibem, že Gambita při nejbližší příležitosti nějak nenápadně vystřelí na Mars (třeba řekne Rogue, co dělal v sobotu večer). Remy by byl docela rád někam před stříbrovláskou zalezl, ale byl připoutaný k Rogue, která se při zmínce o sobotním večeru podezíravě otočila a mrazivě prohlásila, že to si ještě spolu vyřídí.
„A zapomeň na paklíč!“ zakončila Storm výčet všech tělesný otvorů a součástí, kam majiteli vidlí jeho nástroj vetkne, a to i s latinskými termíny a zeměpisnými souřadnicemi.
„Tak řekněte zámečku pápá,“ ušklíbl se zloděj a navzdory Loganovu důraznému varování ten obtěžující kus kovu odpálil.
„Hovado,“ ucedil jen Kanaďan, na což se mu dostalo zdvořilé odpovědi „LeBeau, těší mě.“
Zatímco Rogue vystřelila nahoru po schodech, aby se neocitla v blízkosti těch dvou, pokud se Logan rozhodne zjistit, jak moc je jeho kopyto použitelné k mlácení kolegy do hlavy, Scott si přiložil dlaně k ústům jako primitivní hubafon a zvolal hlasem hromovým:
„Posledních deset minut, už přetahujeme!“
„Zklidni to, ó neohrožený vůdče, nejsme na závodech, ani na vojenský přehlídce,“ řekl Iceman, neb ten dorazil vzápětí hlavním vchodem.
„To je tvoje štěstí, protože dobytek se na nich přestal angažovat v předminulym století,“ zachechtal se Logan, zatímco ostatním došla řeč, nebo se jednoduše rozchechtali.
„Čemu se smějete, teplokrevný hnusáci, nevíte, že před pánem pekla se má padnout na zadek?“ namíchl se onen samopovolaný vládce. Po pravdě řečeno na zadek padla jenom Jubilee, ale jen proto, že se už smíchy neudržela na opěradle křesla, kde seděla.
„Vládcce pekla? Ty? Odkdy?“ zeptal se se zájmem Charlie. „Rrozpusstil by ssess dřív, než bysste doššli při insspekci k prrvnímu krruhu.“
Bobby bojovně vystrčil bradu. „Mám z vás největší rohy!“
„No a? My všichni víme, že seš vůl, to nám tady nemusíš tak názorně demonstrovat,“ nemohl si odpustit Logan.
„Není to trochu… těžké?“ poukázal Warren na fakt, že jeho spolužák si na hlavě vyrobil ozdobu, před jakou by zbledl závistí i dobře rostlý kus texaského dlouhorohého.
„Těžké možná ani ne, ale chci ho vidět, až bude procházet dveřmi.“
„Přestaňte se mu smát,“ zamračil se na tým Scott se solidaritou někoho, kdo si už podobnou akci odbyl.
Styl se Bobbymu Drakeovi rozhodně nedal upřít. Využil faktu, že v ledové podobě je jeho tělo velice tvárné, a mohl se proto okázale vykašlat na jakékoliv další maskování. Z ledu měl jednoduše všechno: rohy, špičaté uši, nos stavějící svojí délkou Cyrana z Bergeracu do potupného stínu, drápy na rukách i vidle. Od pasu dolů se táhla už jen masa zmrzlé vody připomínající hadí tělo, která by se byla vinula všude, kudy se sunul, kdyby ho Ororo pod pohrůžkou půlroční smetákové služby nedonutila vrátit se k osvědčeným dvěma nohám.
„A stejně jsem nejkrásnější!“ dupl si zhrzený ledový Satanáš kopytem.
„Jasně,“ odkýval mu to Gambit a odlomil si kousek jeho rohu do sklenice s colou.
„Jestli se chcete rvát, ven!“ nařídil Scott nekompromisně, zatímco Iceman očividně pracoval k infarktu.
Než ale stačil permafrostový mutant vynést Cajuna za krk do závěje (velitel týmu se už ani nenamáhal zjišťovat, kvůli čí nevymáchané tlamě jednoho nebo druhého jsou na kordy tentokrát), sbíhala už po schodech Rogue a po jejím boku kráčel svatý Mikuláš. Důstojnost z něho vyzařovala ve vlnových délkách téměř konkurujících viditelnému světlu a laskavé modré oči, vlídným pohledem ulpívajíce na všech zlobivých a zlobivějších X-Menech, by klidně opravdu mohly patřit světci. Čertice se vedle něho téměř ztrácela; Petrova mohutnost a výška byla ještě umocněna mitrou, na kterou se papírem zrovna nešetřilo, a vaty na vousy padlo jak na vycpání plyšového slůněte v životní velikosti.
„Dámy, ten se vám opravdu povedl,“ řekla pochvalně Ororo. Celý dojem, který zavřel ústa i největším rejpalům, byl poněkud narušen Colossusovým entrée do kuchyně, protože zapomněl na mitru a srazil si ji o futra. Nutno podotknout, že svatý muž ucedil pod vousy velmi nesvaté slovo.
„Asi tě nepotěší, když ti řeknu, že Kitty se teprve teď šla převlíkat?“ podala Rogue mezitím hlášení Scottovi nervózně stepujícímu v hale a vrhajícím neklidné pohledy po hodinách.
Trochu nepřítomně zavrtěl hlavou. Vlastně ani nevnímal, na co se ptala. Bishop a Xavier se měli vrátit už nejméně před čtvrt hodinou, alespoň tak se s kolegou domlouval, když opouštěli prostor restaurace. A měl mu brnknout ještě jednou, až budou přijíždět k bráně, ale zatím se nic nedělo.
S hlavou plnou katastrofických, bohužel nikoli nereálných scénářů se opětovně zamračil na ciferník. Pak se šel na hodiny podívat zblízka, protože se mu zdálo, že stojí. Stály a to přinejmenším od včerejšího večera. Vrátil se o čtyřiadvacet hodin nazpět, a když si vzpomněl, že se tudy minulý den prohnala smršť prodlouženého ramena sněhové bitvy, pouze vyslovil hodinám obdiv za statečnost. Na jejich místě by vzal ručičky na ramena a závažím praštil toho, kdo za kyvadlo nacpal rukavici.
„Volal’sss jim do auta?“ zeptal se Charlie. Všichni přítomní X-Meni Cyclopse pozorovali už nějakou tu minutu a jeho nervozita se začala pozvolna přenášet i na ně. Sice stejně jako on věděli, že prostě rolls mohl uvíznout v zácpě, že silničáři zase jednou prohlásili, ať si obludy (v překladu vzorní a neškodní žáci Institutu profesora Charlese Xaviera) místní komunikace udržují sami, a jejich mentor zcela nedůstojně skončil v závěji… ale to by se Bishop určitě ozval, ať jednou zase prokážou svou užitečnost a přijedou je pomoci vyhrabat…
„Nejmíň dvakrát,“ kývl Scott. „Vyzvání to, ale nikdo to nezvedá.“
„D'intéressantes…“ řekl Remy. „Jeden by řek‘, že Superpolda by na něj moh‘ dohlídnout bez potíží,“ přidal dobrozdání Bishopových kvalit, plně si vědom, že tento výrok bude pravděpodobně někým zdokumentován, uložen do paměti a při nejbližší příležitosti použit proti němu.
„Mohl, nemohl…“ pokrčil rameny Warren. „Sám víš, že stát se může ledacos. Proboha,“ přejel si rukou po tváři, „nechci ani pomyslet na to, že zatímco my tady šaškujeme, něco se jim vážně stalo.“
Podařilo se mu tak i u těch lehkovážnějších členů týmu probudit obavy.
„Uklidněte se všichni,“ zavrtěla hlavou Jean. „Udělala jsem telepatický scan a oba jsou v pořádku, něco se stalo s autem, proto se zdrželi, jedou taxíkem. Už jsou skoro tady.“
Cyclops se zatvářil trochu provinile, že ho tohle řešení nenapadlo okamžitě. Aby to zamaskoval, vyhnal všechny X-Meny ze společenské místnosti a kuchyně do vstupní haly.
„Hele, čertíci…“ zarazila se najednou Jubilee, „vy se v tom pekle moc nepředřete, přiznejte se. Na vás není ani špetka sazí.“
Spolek Ďábel & Co. se po sobě rozpačitě podíval a uznal, že má pravdu. S výjimkou chlupatých, ledových a šupinatých mutantů (dobře, a s výjimkou Rogue, která prohlásila, že tímhle svinstvem si nebude kazit mejkap) se tedy obětavě vrhli ke krbu se zbytky včerejší vatry a ohniště důkladně vymetli. Do haly se vrátila dvojice připomínající Apače na válečné stezce a spokojenost z nich odpadávala i s hromádkami sazí.
„Nepřibližuj se ke mně!“ zaječela Rogue, když k ní jedna černá chechtající se obluda natáhla pazouru, aby ji taky patřičně vylepšila.
„Ces femmes…“
Logan si ještě skočil do vedlejší místnosti pro nezbytný přepravní vak na zlobivé děti a profesory. Při návratu do formace se nenápadně prosmýkl kolem Ororo a plácl ji po zadečku, takže jeho partnerka měla na sněhobílé sukni v patřičných místech velký otisk černé špinavé ruky. Warren stojící ve Scottově uměleckém aranžmá za ní měl co dělat, aby se tam nedíval příliš často a moc hlasitě se nesmál.
„Fajn. Ty sem, ty sem, Jubs, půjdeš dopředu, aby tě bylo vidět… kde je proboha ta Kitty, už jsou tady…“ vyšiloval Neříkejte-mi-ó-neohrožený-vůdče Summers za horečného přemýšlení, kam umístit Charlieho a Hanka, aby nezakrývali zbytek pekelníků a zase nebyli odsunuti stranou, jako by tam nepatřili.
„Už skoro! Vydrž ještě minutku!“ křikla Kitty zeshora.
„Jsou tady,“ předala telepatický vzkaz v ten samý okamžik Jean a před budovou se ozvaly kroky na poštěrkované cestě. Vzápětí krátké vyjeknutí a výstřel z pistole, potom následovala šťavnatá nadávka a něco o zabíjení infantilních blbečků. Scott protočil oči v sloup a ani se nepotřeboval otáčet, kdo se to za jeho zády chechtá. Teď už chápal, proč dnes ti dva toho sněhuláka stavěli tak blbě za sloup vedle dveří… sám se ho lekl, protože byl udělaný způsobem, aby v každém, zejména nočním příchozím vzbudil dojem, že se na něj chce ze svého stinného úkrytu jako nějaké neznámé zlo vrhnout. A s Bishopovými reakcemi… chudinka sněhulák.
Přes dveře bylo slyšet, jak k rozladěnému bývalému detektivovi Xavier chlácholivě a pobaveně promlouvá. X-Meni ztichli jako pěny, což se dá samo o sobě považovat za malý zázrak, a sledovali, jak se otáčí klíč v zámku a dveře se pomalu otvírají.
„Světlo!“ sykl Scott na Jean. Ta silou vůle otočila vypínačem a hala se ponořila do tajuplného přítmí.
„Mami, já se bojim,“ pípl nějaký inteligent slaboučkým holčičím hláskem, čímž málem rozboural celou formaci, protože se všichni začali dusit smíchy. Mutanti se však rychle uklidnili, když byl přislíben postih v podobě zametání cestiček.
Čekání bylo nervydrásající. Xavier se totiž ještě na prahu pootevřených dveří o něčem dlouze vybavoval se svým společníkem a ze strany nalevo od Colossuse se začaly množit neuctivé poznámky. Pekelníci se s poťouchlými škleby jedním horším než druhým přikrčili a evidentně hodlali vzít Xaviera útokem, jen co vstoupí. Velitel týmu rozeslal důrazný telepatický rozkaz, aby všichni zůstali v naprostém klidu. Však se dočkají, když z něho tu básničku nevyrazí po dobrém.
„… takže si myslím, že to opravdu stálo za to,“ dokončil Charles Xavier větu a otevřel dveře dokořán, aby jimi na svém invalidním vozíku mohl projet. Protože byl ještě napůl otočen na Bishopa a nezvykle ztlumeným světlům nevěnoval pozornost, temné masy před ním si zprvu nevšiml. O to větší bylo jeho leknutí, když se mu za zády s prásknutím zabouchly dveře a žárovky v hale jasně zaplály.
Pokud by měly zmíněné žárovky alespoň vzdálené povědomí, na co jejich drahocenné světlo dopadne, asi by raději popraskaly. Protože ho neměli, stanul Professor X tváří tvář vidině jako z nějakého šíleného snu.
Středobodem a jakýmsi základovým pilířem celého uskupení byl Colossus / Mikuláš zamaskovaný tak dokonale, že ho Xavier poznal až teprve ve chvíli, kdy s vyděšeným výkřikem nadskočil, protože skrz něho proběhla Kitty, aby se zařadila na své místo po Mikulášově pravici, kde se půvabně a elegantně nakrucovali (v případě pánů pouze dekorativně postávali) andílci v neustávající záplavě drobounkých barevných jiskřiček vířících okolo. Jubilee usazená na pytli uhlí, jehož obsah odvážně expandoval až na koberec, s elánem vyráběla další a další za doprovodu kolosálních žvýkačkových bublin. Když vyfoukla první, Scott jí málem jednu vlepil, ale pak si řekl, že ve srovnání s virválem, který spustili čerti, je to nevinný dětský prohřešek. Druhá strana uvítala totiž svého mentora kakofonií řevu, vytí, vpravdě ďábelkého chechotu a efektním oblakem sirného dýmu v několika ohnivých odstínech vinoucího se ze zkumavek, které Hank nenápadně pohodil pod sebe. Chudák svatý málem ohluchl, neboť Kurt se mu drze usadil za krkem a svůj podíl pekelného kraválu vyluzoval odtamtud. Do toho všeho vřískal Lockheed, který se oblečen do miniaturní chlupaté vestičky a s metličkou v pařátku naprosto netajil se svým výběrem stran.
„Ticho!“ zahřměl Mikuláš nečekaně autoritativně a celá divoká sebranka kupodivu s prskáním ubrala decibely, aby přidala na strašlivých šklebech, koulení očima a hladovými pohledy. Maminka jim asi nikdy neříkala, že když budou takové obličeje dělat moc často, zůstanou jim…
„To by bylo,“ usmál se spokojeně Petr a otočil se na tumpachového Xaviera v duchu se děsícího, jakou bezmeznou sloninu to jeho studenti zase vymysleli. „Drahý profesore Xaviere,“ pokračoval svatý muž s tichým vděkem, že pod vatovou parukou a nalíčením není vidět, že je červený málem až na zátylku, „dovolte, abych se vám představil… jsem svatý Mikuláš, který každý rok touhle dobou obchází děti a odměňuje ty, které si to zaslouží… mazej zpátky!“ zařval na Logana, který se oddělil od skupiny a strhávaje svým příkladem ostatní, začal se s děsivým úšklebkem plížit k profesorově křeslu za významného potřásání pytlem vycpaným bůhví čím, z něhož vykukovala jedna noha ve známém modročerveném kostýmu s již poněkud nemódním vzorem pavučiny a jedna noha v panteří černé. Xavier nechtěl vědět, kde k oděvním součástkám obou hrdinů přišli, ale nepochyboval, že Wolverine je z těch, kdo by dokázali bez výčitek z fuseklí vysypat i wakandského krále, zejména mají-li dobrý důvod.
Logan na rozkaz něco nesrozumitelného zahuhlal, a aniž by spustil ze své vyhlédnuté kořisti zrak, odšoural se zpět ke svým. Kdyby ocas pověšený na jeho opasku nebyl jen třemi dlouhými hadry zapletenými do sebe, jistě by jím vztekle mrskal.
V blahé vědomosti, že nebezpečí je zatím zažehnáno, pokračoval Petr v naučeném projevu a snažil se předstírat, že nevidí Charlieho, který v dokonalém zákrytu za Hankem víceméně zmíral smíchy.
„… A letos jsem si řekl, že bych se mohl podívat i na ty, kteří se o ně starají, jestli z nich ty hodné děti vychovávají.“
„Byl jste hodný, profesore?“ navázala sametovým hlasem Ororo. „Nezlobil jste své studenty?“
„Nebyl jste na ně moc přísný?“ přidal se Angel.
Jubilee přišla také se svou troškou do mlýna. „Nenutil jste je sníst i poslední zbytky špenátu na talíři, nebo nebude dva dny žádná televize?“
„Urrrrrrrčitě jo,“ zapředl výhružně drak a vrhl na profesora pohled, o němž si Xavier velice dobře pamatoval, že ho naposledy věnoval pěkné šťavnaté kotletě, a olízl se.
„A taky nedohlížel, aby všichni odešli do postele s vyčištěným chrupem, geld, mein Professor?“
Profesor prokázal velkou odolnost svalu srdečního, protože fakt, že se mu Nightcrawler zhmotnil na opěradle vozíku a tohle mu zaskřehotal přímo za hlavou, ho přinutil pouze nadskočit a zaječet. Čerti to vzali za a) jako přiznání viny a za b) jako signál k útoku. Hrozili se sesypat na nebohého Xaviera jako kobylky.
Těžko říci, jak dalece byla Petrovi po chuti role, v níž byl nucen řvát na své kolegy a přátele jako na stádo dobytka (ruku na srdce… u některých nejen jako…), ale sjel je natolik kvalitně, že Scott při pohledu na nasupené pekelníky plížící se na výchozí pozice zauvažoval, jestli by mu nemohl Colossus alespoň suplovat zesilovač.
„Omluvte prosím moje… asistenty,“ usmál se poté svatý muž na ředitele Institutu, který s rukou přitisknutou na hrudník hlasitě vydýchával šok a v duchu si sliboval, že tentokrát Kurta k té lopatě na sníh přiváže za ocas. „Nejradši bych je nechával doma, ale to víte, odbory jsou dneska na všechno. Původně si rovnou na místě brali ty zlobivé děti a odnášeli je do pekla, ale od té doby, co to Nejvrchnější nebeský zákonodárce zatrhl, jsou jen na obtíž. Bohužel, co nadělám, alespoň jednou za rok se vyvenčit musí…“ pokrčil nešťastně rameny.
Okolo něho se rozhostilo hluboké ticho. Mutanti ztuhli nevěřícně zírajíce na Petra a dokonce i Lockheedovi odumřelo zaskřehotání v tlamičce. Důvod byl velice prostý: tuhle repliku si Colossus přidal ve vlastní režii. A to je od někoho, jehož smysl pro humor se projevuje na tak nízkých levelech, až je podezírán z holé neexistence, skutečně rána pod pás. Vykulené pohledy X-Menů zase Petra hluboce znejistěly, jestli neudělal něco špatně, takže se také zasekl v roli. Výsledkem bylo poněkud trapné asi třívteřinové ticho, kdy se celá skupina změnila v něco nápadně podobného ledovému sousoší a obě strany si vyměňovaly zmatené pohledy, co tedy jako teď a kde navázat.
Pak se ozvalo nesmělé „Kreeee?“
„Ale vy se určitě nemusíte bát, že ne?“ rychle vyhrkla Kitty v urputné snaze zachránit situaci. „O vás máme nahoře jen ta nejpozitivnější hodnocení.“
„Opravdu?“ dovolil si jí oponovat Hank a odkudsi vykouzlil nesmírně velkou, nesmírně odrbanou a nesmírně těžkou v kůži vázanou knihu, již otevřel na jednom místě, z něhož visela záložka se zakroužkovaným X. Modrý mutant si posunul na nose brýle a statečně ignoroval pohihňávání svých kolegů, kteří mu mohli přes rameno vidět, že je to jen do honosného obalu nacpané roční předplatné oblíbeného Hankova čtrnáctideníku Věda pro život. „Naše podzemní zdroje se na to dívají poněkud jinak…“ přejel drápem po řádcích. „Tady to máme… Charles Francis Xavier, zakladatel a ředitel Školy pro nadanou mládež…“„A máme tam hříšků, že konec stránky v nedohlednu,“ zašklebila se Rogue nahlížející mu pod rukou.
Xavier konečně nalezl rovnováhu, o niž přišel ve chvíli, kdy vjel do dveří, a teď se zadíval na Hanka v napjatém očekávání, co že se to na sebe pěkného dozví.
Doktor McCoy, CsC. a ještě padesát dalších titulů před i za jménem, se zhluboka nadechl a hlasem profesionálního soudního žalobce začal pronášet:
„S železnou pravidelností si po sobě ráno nemeje hrnek od kafe a škodolibě čeká, až to udělá služba… opakovaně se stalo, že byl-li venku nečas, neotřel si důkladně kolečka vozíku a svévolně tak znečišťoval interiér školy… o Vánocích chodí na cukroví a doufá, že mu to projde, protože má telepatický štít a je ředitel… zarytě odmítá vyhovět žádostem svých studentů o vybudování dráhy pro hlemýždí závody s odůvodněním, že plži by utekli a sežrali školní zahrádku… nedovolí parkování motorek před hlavním vchodem, protože, cituji 'by tato důstojná budova vypadalo jako bůhvíjaké semeniště chuligánů', konec citace… zakazuje hlasitý zpěv a pády ze schodů již po desáté hodině, ačkoliv na každém slušnějším intru mají studenti večerku od čtvrt na jedenáct…“
„Kreee!“
„Ano, správně, děkuji ti za připomenutí,“ kývl Hank na rozhořčeně se tvářícího dráčka a předstíral, že si v záznamech vyhledává příslušnou položku. „Tady: odmítá se dělit s Locheedem při snídani o sirupový koláč, a uznejte, přátelé, že to je zločin, který oprávněně pobuřuje i nejvyšší místa samotného pekelného parlamentu,“ otočil se významně na souhlasně mručící čerty.
„Až tak strašlivě jsem vinen?“ zeptal se klidně Xavier a složil prsty do stříšky.
„Kdyby jen to, ještě nejsme ani v pětině seznamu! A protože na vás nemáme celý večer, děcek, co nesekají dobrotu je naštěstí ještě spousta, vezmu to rychle…: nadávání za sněhové koule v oknech, připálené mléko, které zasmrdělo celou školu, a nenápadný pokus hodit to na Jubilee… hm… a jak vidíte na tomto příkladu, aktivace proteinu Ras aktivovanou receptorovou tyrosinkinázou by byla teoreticky možná i v extracelulárním prostoru-“
„Hanku?“
Chlupáč překvapenému vydechnutí za sebou nevěnoval pozornost. Jeho mozek se pod přímým útokem naučné literatury automaticky přepnul do přednáškové fáze a začal poznatky lifrovat do okolí, aniž by byl postřehl, že není právě vhodná příležitost k lekci z molekulární biochemie. Když se dostal do varu, vyrušit ho nemohlo nic.
„- ale kvůli nestabilitě adaptorového proteinu mimo cytosolové -“
„Hanku!“
„- struktury bylo pro tyto organické procesy výhodnější projít dalším evolučním cyklem… jauvajs!“
„Hanku!“
Poslední zasyčení doprovázelo důrazné dloubnutí vidlemi, protože hrozilo, že Hank celou akci pochová ještě spolehlivěji než Petr.
„Co je?“ znejistěl neplánovanou přednášku pořádající mutant, zatímco Xavier se tiše chechtal, jak se daří protivníkovi samovolně rozkládat zevnitř.
„Co to čteš?“ zeptal se pohoršeně Iceman. „Vrať se na zem!“
„Promiňte, přátelé, trochu jsem se zapomněl, tenhle článek pokládám za zvláště zajímavý, někdy bych vás s jeho obsahem rád seznámil, nepochybně by to bylo prospěšné…“
„Takhle to dopadá, když vědec vede život plnej hříchů!“ zahromoval Logan. „Stane se z něj tohle. Ani po třech tisícech let se nezbavil nemoci z povolání!“
Hank s provinilým výrazem a nesrozumitelným mumláním zaklapl knihu hříchů a vyčkávavě se podíval na Mikuláše, co on na to.
Svatý muž se zamyšleně podrbal na nose. „Všechny tyto záležitosti vás samozřejmě staví do jiného světla, profesore…“
„A taky přivřel kocourovi ocas do dveří!“
„Ve spoustě případů by i jen pouhá polovina ze všech těchto provinění stačila, abych vás s klidným svědomím předal tady těm,“ ukázal na místo, kde ještě v uplynulé vteřině čekala na svou příležitost pekelná smečka. Teď čerti s nadšením zavřískli a začali se rojit okolo Xaviera, který s hrůzou v očích odcouval až ke dveřím. Bishop to s celkovou nezúčastněností pozoroval opodál a posledních pár minut vkládal většinu svých fyzických a duševních sil do úsilí nezačít se smát, čímž by si zkazil pověst.
„Koukejte zařadit zpátečku, bestie nečisté!“ obořila se na ďábelský spolek andělská rota a vyrazila profesorovi na pomoc.
„A takovejch by tady bylo!“ zachechtal se drak a skočil jim do cesty. Z nozder vyfrkl malé ohníčky. „Víte, jak smrdí spálený peří?“
Kitty jím proběhla, ale byla jediná, které se to podařilo, protože vzápětí se k Charliemu přidali Logan, Remy a Iceman, aby udrželi konkurenci dál, zatímco Rogue a Beast s Lockheedovou pomocí se pokoušeli nasypat profesora do pytle.
„Houstone, máme tu problém,“ prohodil Angel ve chvíli, kdy Iceman vynesl z vnitřního kruhu mohutně pištící Kitty a ostatní andělé nevypadali, že chtějí riskovat střet s něčím tak nehorázně špinavým, jako jsou ti dva počmáraní sazemi. Dvojice naopak projevovala velkou ochotu ty sněhobílé nádhery trochu připodobnit obrazu svému.
„Mažte, nebo vám udělám jednou za pět tisíc let pořádnou koupel!“ zavelela Storm a nad hlavami výtržníků to výhružně zahřmělo.
„Tůdle, tůdle, my ‘sme nesmáčivý! A dole je teplo, za chviličku uschneme!“ pošklebovali se čerti a ani po pohrůžce o obohacení přeháněk blesky neprojevili ochotu svou kořist opustit.
Zuřivě se bránící Xavier už byl napůl v pytli, když se do věci vložil Mikuláš. Proplul nebeskými kolegy a mezi čerty si zjednal autoritu několika naoko pádnými (ve skutečnosti velmi opatrnými a jemnými) ranami berlou, po nichž se pekelníci za rozličných zvukových projevů nelibosti rozprchli na všechny strany. Vítězně se šklebící andělé pomohli svému mentorovi se uvelebit zpět na vozíku a trochu se upravit, ačkoliv se Hank i Rogue snažili zacházet s ním v rámci možností scénáře s citem.
„Ještě jednou a nechám vás příštích deset tisíc let opisovat knihu hříchů! A žádný vycházky!“ sjel přísně Petr syčící a očima zuřivě koulející klubko čertů v koutě. „Budu si muset promluvit s kolegou Luciferem, aby je naučil nějaké té kázni.“ Čerti se mu vysmáli, co jim může s kázní.
„Nicméně jako omluvu a jako odškodné za tu rozhodně nepřiměřenou reakci,“ loupl Mikuláš po provinilé polovině svého doprovodu, „vám něco slevíme z prohřešků.“
„Ale zadarmo to nebude,“ ozval se důrazně archanděl Scottiel.
„To určitě ne,“ souhlasil svatý muž. „Ale říkám si, že za nějakou pěknou básničku nebo písničku bysme vás mohli oficiálně prohlásit za hodného…“
Xavier odolal pokušení zeptat se, jestli to myslí vážně, a Lucas v koutě zakousl knír.
„Básničku?“ zeptal se nechápavě profesor. Všichni přítomní beze slova přikývli; na tvářích výrazy bezmezné škodolibosti. I ten Petr.
„Já ale žádnou neznám…“
„Hele, šéfe, takovýhle výmluvy mu nežerem…“ ozval se Logan. „Tak starej, ten jich musí znát na tucty… já ho polechtám vidlema, aby si osvěžil paměť…“
„No dobře, dobře,“ ustupoval Xavier, který měl před chvílí možnost si ty vidle prohlédnout zblízka a shledat, že mají docela ostré hroty, „já se o něco pokusím…“ tonul v nepředstíraných rozpacích a zároveň pohoršení, jak ho jeho vlastní studenti mohou nutit pod pohrůžkou násilí k veřejné recitaci.
„Tak ale rychle, nemáme na to celej den!“
Rychle zatápal v paměti po něčem naprosto primitivním a krátkém, aby to měl rychle odbyté, ale když začal Skákal pes přes oves, spustili čerti zuřivý ryk.
„Námitka! Todle na nás zkoušej děti v první třídě! Jednou má za sebou Oxford, tak ať předvede něco pořádnýho!“
„Myslím, že mají výjimečně pravdu,“ řekla s úsměvem Ororo. „Tohle skutečně není výkon hodný nejmocnějšího telepata planety. Ale rychle, jestli nepřijdete s něčím lepším, přijdou na vás oni,“ ukázala do kouta vyhrazeného násilně pro pekelníky, odkud se ozvaly souhlasné zvuky plné očekávání.
Xavier je sjel všechny hnusným pohledem, v němž si mohli všichni přítomní přečíst, že tohle si vypijou, a s kamennou tváří začal recitovat dlouhou pasáž ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Kouzlo okamžiku narušil bohužel Bishop, který už to nevydržel a upřímně se rozesmál na celé kolo.
„No vida… takhle vychechtanýho jsem ho viděl naposledy, když jsem ti plesknul do obličeje ten koláč,“ podotkl spokojeně Remy. Moment na to z hloubi duše děkoval všem bohům, co po světě existují, za kvalitní obuv se silné tvrdé kůže a ještě vyztužené plastem, protože Rogue mu dupla jehlovým podpatkem na nohu silou, jaká by ho v méně odolné obuvi přišpendlila k podlaze.
„Tak! Spokojený?!“ štěkl profesor Xavier na výborně se bavící studenty. U čertů dokonce převážil pohled na dohřátého ředitele frustraci, že ho nemůžou nacpat do pytle, vynést a vysypat do sněhu.
„Co myslíte?“ obrátil se svatý Mikuláš na své nohsledy. „Uznáme mu to?“
Andělé byli pro, druhá strana se tvářila všelijak, ale nakonec s mnohým prskáním, vrčením a mrmláním usoudili, že ho ještě tenhle rok nechají existovat.
„A abyste se na nás tolik nehněval, přinesli jsme vám malý dárek,“ usmála se smířlivě Jean.
Jako by to byl smluvený signál, přivlekli chechtající se Iceman a Charlie ke Xavierovým nohám onen pytel uhlí. Nebyl to možná nejlepší způsob, jak profesorovi zvednout náladu. Stále se mračil jako obloha v případě, že Storm vstane levou nohou.
Ovšem jen do chvíle, kdy se k němu přitulily všechny čtyři bíle přioděné (v některých případech by však bylo výstižnější označit stav jako bíle odhalené) dámy a společně mu předávaly balíček v ozdobném zlatém celofánu s mašlí pomalu větší, než byl on sám. Jubilee při té příležitosti zapomněla i žvýkat.
„Už se nezlobte, profesore,“ měla se k plešatému paraplegikovi Jean. „My to přece nemysleli zle.“
„Já vím, moje děti, já vím,“ roztál konečně Xavier a na svou nejmilejší žačku se usmál.
„Jasně, taťko…“ nemohl si odpustit Logan. Profesor se na něj zamračil a začal zaujatě rozbalovat dárek. Pekelníci o jeho činnost nejevili žádný výraznější zájem, nepočítáme-li poznámky, že si to nezaslouží, tudíž usoudil, že s tím může bezpečně manipulovat, aniž by mu to bouchlo v ruce.
Výsledek mu poněkud vyrazil dech. Kolekce vzájemně ladící luxusní vázanky a toaletní vody se na něj smála malou nenápadnou značkou Gucci. Rázem bylo vše zapomenuto. I to držení hlavou dolů nad rozevřeným pytlem a funění za krk.
„Já…“ hledal pracně slova, jimiž by spokojeně se culícím žákům vyjádřil svůj vděk, „já nevím, jak vám poděkovat… Něco takového jsem nečekal. To jsem byl opravdu tak hodný?“
„A to uhlí je asi za co?“ zeptala se Rogue. Nezaškaredil se na ni, jak měl původně v úmyslu. Bylo by to krajně nevděčné.
„Moji milí X-Meni,“ vzdychl Xavier odzbrojen a Gambit jen tiše pozvedl oči v sloup s nevyřčeným zaskučením „bože, už je to tu zas“. „Nevím, jak to děláte, že když mám největší chuť roztrhnout vás jako hady, vždycky mi dáte důvod, proč by to tak jednoduše nešlo. Vážím si vašeho času a snahy, které jste obětovali pro pobavení svého starého učitele.“
„Ále, to nestálo za řeč, Chucku,“ mávl rukou Logan, než Scott stačil větu podobného obsahu formulovat podstatně diplomatičtěji a s přidáním dodatku, že pro Xaviera jim není zatěžko ničeho.
Profesor se rozhodl, že teď už ho nemůže rozčílit nic, a proto neuctivá gesta svých méně povolných svěřenců přešel mlčením. Pak se rozjel do svého pokoje převléci do něčeho neformálnějšího. Bishop ho chtěl následovat, když mu Scott poklepal na rameno.
„Lucasi, jestli můžeš ještě chviličku vydržet… co se vám vůbec stalo?“
„Někdo nám dal velmi jasně najevo, jak velkým hříchem je pro tělesně postiženého mutanta zaparkovat na místě vyhrazeném vozíčkářům,“ odpověděl černý mutant.
„No nazdar… co udělali s rollsem?“ zeptal se Bobby.
„Prořezali nám pneumatiky a celá karoserie je podrápaná. Mluvil jsem s chlápkem z odtahovky a ze servisu, řekli, že pojišťovna to uhradí a že na ty, cituji, ‚hovada nekulturní, co byli schopný zřídit takovouhle káru‘ máme nahnat policajty.“
Někdejší člen X.S.E. mluvil bez nejmenších stop emocí v hlase, jako by mu celý incident vůbec nehnul žlučí. Jen povážlivě stažená linka obočí napovídala, co by se asi stalo pachateli, kdyby byl Lucasem Bishopem přistižen přímo při činu.
„To snad ne!“ rozčílila se Ororo. „Kdyby to udělali někomu z nás, tak to ještě chápu… ale napadat chromého?“ prskala pohoršena takovou zbabělostí.
„Bohužel ano.“
„A ty nekulturní hovada by měli být…“ Zbytek věty zůstal viset ve vzduchu.
„FoH.“
„Vážně?“ užasla Kitty. „Oni ještě fungují?“
„Už ne jako veřejně činná organizace,“ odpověděl jí Hank. Zapomněl dodat, že od doby, kdy na ně X-Meni provedli poslední zátah. „Do televize už se necpou, teď se celý spolek smrskl na pár desítek fanatických ubožáků, kteří si vyhledávají na ulicích osamocené mutanty a baví se tím, že z nich skoro vytřískají duši.“
„Takže nic novýho,“ usoudil Logan. „Jen už bez těch rádobyušlechhtilejch řečiček o ochraně lidstva před mutantskou hrozbou. Jak‘s na to vůbec přišel, Sherlocku? To vám tam nechali vizitku?“ otočil se na Bishopa. Ten kývl.
„Víceméně ano. Přes celý čumák byl vyškrábaný nápis ‚Chcípněte, zrůdy!‘ a pod tím úhledný podpis společnosti.“
„Můžeme být ještě rádi, že vztáhli pracky jen na auto,“ řekl Warren. „Taky si mohli počkat přímo na vás.“
Ostatní X-Meni se podívali na dvoumetrovou horu svalstva s býčí silou i výdrží a někde uvnitř nejspíš i s plným zásobníkem biokinetické energie, načež politovali kohokoliv s výjimkou armádních sniperů, tanků a jednoho nebo dvou druhů dinosaurů, kteří by se opravdu pokusili Xavierovi zkřivit… chlup v uchu. Škleb, jaký předmět jejich zkoumání nasadil, způsobil dodatečné vyškrtnutí Tyrannosaura Rex ze seznamu.
Bobby se uvelebil na zábradlí schodiště, zamyšleně pokyvoval hlavou a kopal do výztuží.
„Tady někdo moc, moooooooc zlobil…“ pronesl jakoby mimochodem.
Mutanti nepotřebovali nápovědu, aby jim došlo, co se skrývá za zdánlivě nevinným pohoršením nad morálním pokleskem znepřátelené organizace. V tu chvíli bys podle výrazu čerta od anděla nepoznal.
„Tak bych řekla, že když už jsme dneska v tom, mohli bysme zaskočit taky k efóhákům…“ formulovala tu myšlenku jako první Rogue. „To uhlí potřebujeme udat.“
„Myslíš, že umí nějaký pěkný básničky?“ zasmál se Kurt.
„Pěkný ne, ale spoustu s rasovou tématikou.“
„Kreeeee!“
„Co na to ty, ó neohrožený?“
Otázka určitě nebyla žádostí o povolení k akci, protože X-Meni se už štosovali u dveří k průchodu do podzemní garáže, spíš chtěl tazatel vědět, zda je v jejich mravokárné snaze jejich vůdce podpoří.
„Řídím,“ prohlásil jen.
Bishop pádil do svého pokoje převléknout se do něčeho vhodnějšího, neboť u něčeho takového přece nemohl chybět. Beast mu nabídl, že mu půjčí své rezervní rohy. Byly modré a taky blikaly.
Profesor Xavier dorazil do haly o pět minut později už v domácím oděvu. Sháněl se po svých studentech, aby se jich zeptal, jak vlastně přišli na takovou šílenost. Vážně podezíral některého ze X-Menů původem mimo Spojené státy, že si pustil hubu na špacír o domácím folklóru. Nejvíce toužebně si přál vědět, čí nápad byla ta básnička (aby si to s ním mohl náležitě vyříkat), ale Institut byl tichý jako po vymření. Zaraženě nahlédl do všech možných místností v přízemí, ale nikde nikdo. Pouze z kumbálu na košťata vyběhla tryskem školní fretka Mildred a zmizela kdesi pod nábytkem. Zakladatel X-Menů popřál v duchu příjemnou zábavu tomu, kdo ji bude chytat.
Zvenčí se ozvalo zakvílení pneumatik na boční silnici vedoucí od taktické části garáže, jež se teprve za branou pozemku se napojovala na hlavní pozemní komunikaci, a vzápětí řev motoru X-Vanu. Nebohý stroj nebyl zvyklý vozit oba týmy naráz, a ačkoliv část trestné výpravy letěla po svých, moc mu to neulehčila. Profesor sledoval mizející odlesky světel, pak zatáhl záclony a doufaje, že nebude následující den v časných ranních hodinách obtěžován policií, jak se občas při takovýchto spanilých jízdách stávalo, si šel pustit televizi.
Cesta do New Yorku byla pro osádku vozu ledacos, jen ne příjemná. Vzali si menší, osmisedadlový model, aby nebudili příliš mnoho pozornosti s jeho bratříčkem, nezdvořile překřtěným na „mutantobus“. A zvolené vozidlo nebylo pro deset mutantů a jednoho kapesního draka žádnou limuzínou, zvláště když tři členové týmu zabírali až neslušně mnoho místa.
Logan a Remy na téhle situaci vyhráli, protože je nikdo nechtěl mít v blízkosti, a oba tedy byli vykázáni do kufru, kde měli zdaleka nejvíce prostoru. Brzy si tam k nim vlezl ještě Lockheed, znechucený, že mu neustále někdo nechtěně usiluje o život či alespoň o zdraví.
Andělé trpěli neustálým strachem o svá křídla, záležitosti to poměrně křehké. Nakonec to Kitty vyřešila elegantně: vzala Jubilee a udržovala je v trvalém fázování skrz ostatní, což znervózňovalo jednak dotyčné X-Meny, jednak Scotta, který je varoval, ať se opováží fňukat, pokud je někde cestou ztratí. V přestávkách mezi spíláním podřízeným svolával úplavici, černý kašel a návštěvu tchýně na všechny členy dopravní policie v širokém okolí, aby je nenapadlo ten divný černý vůz porušující nejeden předpis zastavit a podívat se na něj zblízka. I když pak by možná strážce pořádku postihla mozková mrtvice a bylo by to jedno.
Ve městě změnila kola automobilů a rozsolovací směsi sníh v hnusnou břečku. Zimní idylku podmalovávaly kolony vozů i v tuto pozdní hodinu blokující nejednu ulici. Scott se spojil s Angelem nad sebou a nechal se od něj navigovat nejméně zacpanou trasou, ale přes všechnu snahu a dobrou vůli dorazili k sídlu FoH až půl hodiny před půlnocí.
To bude bohatě stačit, pravil Logan.
X-Van zastavil ve slepé boční uličce pár kroků od již poněkud sešle vyhlížejícího cihlového domu. Třípatrová budova v lepších časech mohla sloužit jako sídlo firmy nebo něco podobného, pak ji používali pro svou základnu členové hnutí Friends of Humanity a ačkoliv se této funkce už nezbavila, přece jen si ji pamatovali méně zchátralou, více osvětlenou a bez zatlučených oken v nejvyšším patře.
Mutanti se připlížili k polorozpadlému plůtku oddělující barabiznu od ulice. Cyclops mlčky ukázal na Angela, Charlieho, Kitty a Kurta a gestem je poslal na bleskový průzkum. Ty dvě minuty, které uplynuly do jejich návratu, pak věnoval stepu ve sněhu, třesení a proklínání teplot citelně pod nulou. Mohlo ho hřát jen vědomí, že není jediný. Všichni se už těšili dovnitř, kde se stoprocentně zahřejí.
„Co máte?“ protlačil přes drkotající zuby velitel týmu na kvarteto zvědů.
„Zatím je tam klid a mír. Půlka jich spí, zbytek se potlouká po baráku a toho hajzlíka, co nám zničil auto, vynášej jako národního hrdinu,“ ušklíbl se Warren.
„Zbraně?“
„Tady,“ vysypala mu Kitty k nohám pestrou sbírku zpravidla nelegálně držených střelných zbraní, nějaké baseballové pálky, nože, boxery, pár železných trubek… „Není to zdaleka všechno, jen takové, co byly nejvíce po ruce.“
„Výborně,“ kývl spokojeně Scott. „A teď, vážení, může začít akce.“
Členové hnutí FoH zabíjeli čas v několika přízemních místnostech podobně přízemně: hazard, lehce bezduché televizní pořady, hloupé vtipy na mutantskou menšinu, plánování dalších výletů za zábavou (= bušení do bezbranných obětí) a podobné kratochvíle. Když se ozval zvonek u dveří, ustali všichni naráz ve svých činnostech a vyjeveně se na sebe podívali.
„Co tady kdo chce v tuhle hodinu?“
„Vole, šťára ‘bo co?“
„Ale houby, nic špatnýho jsme neudělali…“
„Když seš tak chytrej, tak di votevřít.“
Po krátké hádce se jeden z mužů sebral a šoural se ke dveřím s dobrým pocitem případných posil za zády.
„Co je… jééé…!!!“ otevřel dveře, načež s vyjeknutím uskočil dozadu a vytřeštěně zíral na laskavě se tvářící bíle oděnou postavu s vatovým plnovousem a berlou, kolem které se vlnily čtyři půvabné dívky (a za ní postávali dva oškliví chlapi a očividně klepali kosu). Dívky by byly bývaly ještě půvabnější, kdyby je většina efóháků neznala od vidění nebo alespoň z fotografií.
„Máte tu nějaké hodné děti?“ zeptal se Mikuláš s výrazným ruským přízvukem.
Protože již bylo po desáté hodině, mohl si nešťastný dveřník dovolit použít slovo, které použil. Dodal ještě přesné souřadnice, kde teď jsou, a neúspěšně se pokusil přirazit dveře, do nichž Colossus již stačil vsunout nohu.
Vzápětí se rozletěly dokořán, ale pokud členové radikálního hnutí očekávali, že se na ně mutanti pomstychtivě vrhnou a na místě je sežerou (stáhnou z kůže, utrhají jim tykadla u samého zadečku, zadupou do země a vůbec všechny ty věci, jaké mutanti obvykle lidem dělávají), šeredně se spletli. Volné uskupení svatých bytostí důstojně vplulo dovnitř, kde se asi deset mužů choulilo za proleželou pohovkou a s hrůzou v očích to podivné divadlo sledovalo.
„Malý ryby,“ řekl tiše Scott a nemýlil se; tohle byli zřejmě čerství branci bez jakýchkoliv hlubších zkušeností s tím, co to obnáší narazit na mutanta, který svalovce s řetězy v rukách nevítá zděšeným řevem a prosbami o milost, ale naopak se potěšeně usměje, jako kdyby potkal nejmilejšího přítele… a nebo svůj oblíbený boxovací pytel. S živým X-Manem se ještě sami nesetkali a určitě nečekali, že až k tomu dojde, bude mít jejich protějšek na sobě prostěradlo a umělohmotná křídla.
„Nebojte se,“ promluvil uklidňujícím hlasem Colossus. „Nepřišli jsme vám ublížit. Pokud nám dokážete, že jste byli hodní a řeknete nám nějakou pěknou básničku nebo zazpíváte písničku, dostanete dárek a půjdeme o dům dál.“
„Tak o tom si nech zdát, ty úchyle!“ zařval neodvážnější, nebo možná jen nejtupější z celé skupiny a hodil po Mikulášovi židlí. Zároveň s tím se rozeřval alarm, který vzburcoval celý barák.
Jean zastavila letící kus nábytku telekinetickou bariérou a opatrně ji postavila na zem. „Takhle se ale do nebe nedostanete,“ zavrtěla káravě hlavou.
„Zato v pekle by vo vás moh‘ bejt zájem!“
Výsměšné zavytí se ozvěnou rozlehlo po schodišťové hale a ze strany, odkud členové FoH nejvíce očekávali pomoc, na ně vtrhlo ječící a vyjící klubko ďáblů. Jednomu z nich modře blikaly rohy jako policejní majáček. „Ta špatná“ polovina X-Menů před sebou navíc hnala nejméně sedm rozespalých ničemů, již zvedlo z postelí jejich ne příliš nenápadné vloupání skrz střechu, ale než se nadáli, ocitli se jako ve snu opět. Leč do růžových obláčků to mělo daleko, ačkoliv se Kurt snažil.
Popisovat následnou vřavu by bylo jen po x-té omílání téhož. Roj čertů zastihl celou sílu efóháků, dokonce i ty, kteří se již hotovili k akci na neútočnou část mutantů, doslova s nohou před, a naprosto se s nimi nemazal. Ne že by jim doopravdy vážně ublížili, to ani omylem. Ale honili je s řevem po celém baráku, vyskakovali na ně z nejnetušenějších míst, sem tam nějakému cvičně udělili lekci v nesportovním jednání a vůbec se všeobecně snažili, aby minimálně pro ty rasistické šmejdy byla iluze pekla dokonalá.
Kdo by si myslel, že andělé s Mikulášem v čele jen tak stáli a přihlíželi tomu, jak se jejich druzi baví, byl by šeredně na omylu. I oni se s nasazením zapojovali do týrání mužů z FoH… jen daleko rafinovaněji a s přímo ženskou záludností.
Jeden příklad za všechny: okolo proletěl zbitý chlápek, kterému nějaký dobrodinec pomohl udělat hlavou díru do stolu. Přistál čenichem na podlaze a nechávaje za sebou červenou stopu, dojel po břiše až k Orořiným nohám. Ta v hraném zděšení spráskla ruce.
„Bohové! Vždyť vy krvácíte! Jen se podívejte, jak vás ti syčáci zřídili. Že se trochu nestydí… ukažte, já vám to vyčistím…“ nadzvedla mu s až mateřskou laskavostí hlavu, načež nad ním spustila velmi vytrvalý a velmi studený miniaturní liják, do něhož se jí zřejmě nějakým omylem připletly i blesky a krupobití po té, co pacient neprojevil dost vděku a pokusil se ji praštit nohou od židle. Pak se už dotyčného zmocnil Logan, popadl ho za nohu a s bručením, jímž mu zřejmě vypočítával, co všechno ho za jeho opovážlivost čeká, si kořist odtáhl do nějakého tmavého kouta, odkud se za pár vteřin ozvalo zoufalé ječení.
Inspirovány Storminým přístupem pustily se ostatní dámy do akcí s jejich andělskou podstatou zcela neslučitelnou.
Kupříkladu Kitty chytila za ruku muže ženoucího se okolo, jemuž v patách funěl Beast a chtěl ho sevřít v objetí, pro jaké by přirovnání „medvědí“ byla těžká urážka. Zachránilo ho jen to, že se pod ním prostoupila podlaha a modrou srstí porostlé paže mu máchly naprázdno těsně nad hlavou. Skoro chtěl té dívence poděkovat, než si uvědomil, že ho sice zapasovala do podlahy, ale zapomněla ho zase vyndat ven.
Jean pro změnu telekineticky posouvala nábytkem měnícím se zvolna stále víc a více v adepty pro sběrný dvůr, prý aby o něj nikdo nezakopával. Ve výsledku se o nějakou tu stoličku, křeslo či skříňku každá oběť natáhla minimálně třikrát. Tím také zrzčino bezprostřední nasazení končilo; jejím hlavním úkolem bylo udržovat bublinu nenápadnosti kolem domu, aby si nikdo nevšiml, co se děje uvnitř, a na dobře se rozjíždějící večírek bez pozvánky nevpadli policisté.
Ani Scott s Angelem nezůstávali stranou. Nejednomu nedobrovolnému letci zabránila ve střetu se zdí či stropem Warrenova otevřená náruč, z níž mu bohužel každý zachráněný nějakou podivnou náhodou zase vypadl… Lépe se nevedlo ani těm, co zvedl ze země, kde se na ně už už vrhal nějaký rozdivočelý pekelný výplodek. Vždy si je nadhodil, aby se mu lépe nesli, a pozdě si uvědomil, že si je nadhodil moc prudce a moc do dálky.
Neohrožený vůdce si napřed pečlivě seřídil vizor na extra nízkou propustnost, aby opravdu někomu neublížil, přičemž myslel spíše na své podřízené než na členy FoH, a systematicky krátkými dávkami odstřeloval každého, kdo se pokoušel libovolného mutanta napadnout ze zálohy, s poznámkami, že je to nečestné a nesportovní a s takovou moc daleko nedojdou. Pokud se o podobně nečestný čin pokoušel jeho vlastní druh, předstíral ostentativně, že špatně mířil.
Velitel budovy pro tento den, jeden z těch, kdo již spali spánkem spravedlivých, když přišla apokalypsa, se prohnal kuchyní se spásnou vidinou zadních dveří před sebou. Do stěny před ním se zaryl antracitově lesklý dlouhý kostěný hrot a bídák sotva že stačil zabrzdit svůj trysk. Při pohledu na dvě řady ostrých kuželovitých zubů vyceněných v širokém hladovém úsměvu se otočil na patě a chtěl zmizet, odkud přišel, ale zjistil, že cestu nazpět mu blokuje pro změnu trojdílná sada drápů, pro změnu třpytivě stříbřitých
„Taková kořist se mi líbí…“ zapředl Logan. „Je pěknej, vypasenej… bude ho dost pro všechny.“
Charlie souhlasně zakýval hlavou a pootevřel čelisti, jimiž dokázal hravě urvat zadní nohu mladému srdci.
„Jak mášš rád ssstejk? Hodně na krrrvavo, nebo ssstředně?“ zeptal se a podle odlesků na nozdrách se dalo poznat, že rozehřívá svůj osobní gril.
„Krvavej, jen na povrchu lehce osmahlej, ale vevnitř syrový. A zamluvil bych si tady pěkně bůček, pokud bys neměl nic proti…“ přejel rukou zajatci po žebrech.
„Svatá matko na nebesích!“ pokřižoval se ten a omdlel. Mutanti zklamaně zavrčeli a šli si hledat zábavu jinam.
„Ale ale, kampak tak naspěch, zlato?“ ozval se za jiným drsným hochem hledajícím spásu ve špajzu, medový hlas a něžná ženská ručka ho vtáhla za závěs oddělující police s konzervami od beden plných bůhví čeho.
Zaskočený muž se otočil, a když mu mozek potvrdil, že to, na co se dívá, není přelud vyvolaný nadměrným bušením do hlavy, okamžitě se spustil Pavlovův reflex a milý svářeč, pro kterého slovo „mutant“ bylo ekvivalentem „chcíplá ropucha, na kterou je nejlepší ještě šlápnout, aby se člověk ujistil, že je po ní“ slintal jako bernardýn po lobotomii.
Rogue se k němu přivinula a laškovně ho pošimrala špičkou ocásku pod bradou. „Kampak bys utíkal,“ cukrovala jako hrdlička, „když bysme si tu mohli udělat takovou krásnou chvilku sami pro sebe? Stejně už patříš nám, tak co ti brání si ještě trošičku zahřešit?“
Muž si na okamžik myslel, že s tím popisem pekla se velebný pán musel v pekle nějak seknout. Protože jestli je tam takovýhle personál…
Z chlípných myšlenek ho do reality vrátila ruka sevřená kolem krku, která ho důrazně odtrhla od rozverné čertice a praštila s ním o zem.
„Jááá ti dám ještě trošičku si zahřešit,“ zaslechl v polomrákotách pohoršený hlas majitele bagančat provádějících mu vytrvale masáž hlavy, krku a zad. „Ty už toho máš tolik, že bys měl strávit zbytek života převáděním starejch babiček přes přechod a příspěvkama na charitu, aby ses tak tejden před koncem světa vykopal z očistce! A když jsme u toho, tak koukej aspoň vysypat básničku, šmejde, nebo ti srovnám páteř.“
„Polib… mi…“ zmohl se efóhák na slavná poslední slova. Remy pokrčil rameny.
„Básničky neumíme? Tak aspoň zazpívat,“ navrhl a jakoby mimochodem bodl vidlemi někam dolů. Ozvalo se zajódlování svědčící o tom, že dotyčný si nejméně dva týdny v pohodě neposedí u fotbalu.
„No vidíš, že to de,“ poplácal ho mutant pochvalně po rameni.
Kurt se bavil čistě jen honičkami k smrti vyděšených obětí. Spousta členů extrémistické skupiny byli zarytí věřící a nedělalo jim úplně dobře na nervy, objevilo-li se před nimi něco, co jako by skutečně vylezlo z největších hlubin pekla, nejen kostýmem, ale samotnou svou podstatou.
Ďáblík už se dávno přesvědčil, že na lidi a dokonce i na jiné mutanty s nečistými myšlenkami má jeho vzezření přímo magické účinky… zvláště jestli se ještě zatvářil, že ho v posledních čtyřiceti osmi hodinách někdo zapomněl nakrmit. Miloval jejich výraz, když je prohnal dvakrát napříč celým domem všemi třemi patry, a pak je nenuceně přeskočil a zaútočil přímo čelně. V duchu si říkal, že to od něj vůbec není hezké a že Bůh určitě nestvořil žádné se svých dětí, aby navozovalo infarktové stavy ostatním, ale… ale když ona to byla taková legrace! Nemluvě o tom, že tihle chlapi šířili mezi Homo superior hrůzu zcela běžně a také jen pro své osobní potěšení. Tak jen ať ochutnají, jaká je jejich vlastní medicínka.
Pronásledovaní ostře zahnuli do nepoužívané chodby vedoucí k někdejším ložnicím pro hosty, odkud by se dalo vylézt oknem. Spoléhali se na to, že démona na pár vteřin setřásli v zatáčce a tak by si jich nemusel všimnout…
Iluze jim vzal tvrdý náraz na něco velkého skrytého v temnotě.
„Au,“ řeklo to nevzrušeně.
Zatímco dvojice klepajících se mužů ustupovala krok za krokem zpět, ono cosi krok za krokem vystupovalo do světla. Objevil se mohutný hrudník, zamračená tvář s výraznými negroidními rysy a velkým „M“ na pravé tváři,dlouhé vlasy, z nichž vykukovaly nesměle malé modrošedé rohy. Už neblikaly. Došly jim baterie.
Chvíli bylo ticho a znepřátelené strany se na sebe bez pohnutí dívaly. Pak se Bishop usmál. Oba muži začali ječet. Vydrželo jim to jen do první rány pěstí.
„Hoď je dolů pod schody, Hank tam dělá hromádku,“ ukázal šklebící se Nightcrawler směr svému parťákovi. Ten si bez známky sebemenší námahy hodil oba výtržníky přes rameno a odnesl je k ostatním vyřazeným.
Protivníků X-Menů výrazně ubývalo. Se sebevražedným odhodláním se ještě snažili vzdorovat, aniž by uznali, že o vítězi bylo již předem rozhodnuto. Nebo ne?
Jeden z ostřílených rváčů strávil většinu konfliktu zalezlý pod svou postelí. Poslouchal ryku z mnoha hrdel naplňujícímu jindy poměrně tiché sídlo a zvažoval své šance. Z výkřiků a povědomých hlasů si dal dohromady, kdo je útočníkem. Byl k sobě upřímný; pokud je přepadli X-Meni a navíc v tak velkém počtu, jeho nejlepší šance byla zůstat v úkrytu a nevylézat. Ale jak zvuky bojůvky postupně utichaly a střet se přesunul výhradně do spodního patra, začal uvažovat, jestli by se přece jen nemohl nějak zapojit. Samozřejmě z uctivé vzdálenosti, aby nepřišel k úhoně. Od toho koneckonců pušky jsou. A kdyby se přece jen povedl přesný zásah, nechal by si klidně líbit i tu úhonu. Dobře věděl, že X-Menům káže jejich kodex cti nezabíjet. On, na druhou stranu, takové mravní nedostatky nemá.
Vytáhl ze skříně brokovnici a odplížil se na odpočívadlo. Se zatajeným dechem ukryt za zábradlím sledoval výprask, jehož se jeho druhům mohutně dostávalo. Pak si položil hlaveň na předloktí, ramenem se pevně zapřel do pažby a rozhlédl se po nejperspektivnějším cíli. Nad Scottem zaváhal, ale nakonec ho zavrhl. Věděl, že u některých členů týmu je právě on ta bezpečnostní pojistka přikázání „Nezabiješ“. Storm? To by si dal, tu smečku rozzuřených ďáblů, co by se přes něj přehnala, by nedokázal zastavit ani Cyclops, možná by ani nechtěl. Zrak mu padl na tajtrlíkující trojici Kitty - Jubilee – Lockheed. Zle se usmál. Jako vášnivý lovec věděl, že zvěř nejvíce poraníte, když jí zabijete mladé. A teď se k nim přiblížil ještě ten odporný tmavomodrý skřet. Nic nečekají, nestačí nic udělat. Do-ko-na-lé.
Ustálil miřidla na středu Jubileeina čela. Skupinka se držela těsně sevřená, broky při svém rozptylu napáchají škodu doslova vražednou. Něco slíznou i další mutanti, něco i jeho kolegové, ale to je únosná oběť. Stlačil spoušť.
A… nic.
„Takhle by to nešlo, kamaráde,“ zavrtěl hlavou Iceman, který mu držel prsty v obou hlavních a vykoukl zpoza zábradlí. Arktický chlad dýchající z jeho těla prostoupil strukturou kaleného kovu a do hloubky zmrazil i patrony, takže úderník mohl cvakat, jak chtěl, zápalka se neodpálila a výstřel nepřišel. „To jsme si fakt nedomluvili,“ pokračoval ledový muž, jako by právě nezabránil vraždě svých přátel, ačkoliv se měl co ovládat, aby z toho parchanta neudělal věčný ledový krápník o teplotě absolutní nuly. Škubl rukou a zmrazený kov se roztříštil. Pak popadl chlapa, který se za celou dobu nezmohl ani na slovo, ani na pohyb, za košili, praštil mu hlavou o zeď a pěkným obloučkem ho umístil na vrchol hromady jeho kolegů ve zbrani a v bezvědomí.
Aniž by si byla vědoma, jak blízko se právě ocitla smrti, zamávala Jubilee rukama a pod průhlednou záminkou, že je tu tma a že efóháci určitě nevidí, kde jsou ti oškliví pánové (a dáma a drak), co je tak ošklivě tlučou, nechala v hale explodovat ohňostroj, za jaký by se nemusela stydět ani otevírací show nového hotelu v Dubaji. X-Meni byli včas varováni Jean, zato poslední nebohé oběti se ještě hodnou chvíli potom potáceli kolem napůl slepé a jen tápajíce kolem sebe čekali, odkud přijde rána z milosti. Čerti otráveně remcali, že už to není žádná sranda, že je to nebaví, že je stejně pozdě, tak ať jim už proboha dají to zatracené uhlí a vypadnou.
Přivlekli tedy pytel, nechali ho uprostřed trosek a andělé a Mikuláš se s poraženými ještě velmi přátelsky rozloučili a dodali, že se těší na brzkou shledanou. Muži, kteří zcela nepozbyli smyslů, začali jako jeden zmučeně výt a slibovali, že už se nejen žádného auta, ale ani jiného movitého a nemovitého majetku mutanta, jakožto i jich samých, v životě se zlým úmyslem nedotknou. Dopředu mohu prozradit, že toto ušlechtilé předsevzetí jim vydrželo sotva půl roku, ale v ono brzké ráno šestého prosincového dne odtamtud X-Meni odcházeli nadmíru spokojení a dobrá nálada je neopustila ani v průběhu cesty do školy.
V tichosti uklidili auto a chtěli se potichu odplížit do pelechů. Jubilee ještě odcupitala do společenské místnosti, kde hádala Xaviera. Chtěla mu dát dobrou noc jako slušně vychovaná studentka. To, co tam našla, ji donutilo s tichým smíchem zavolat zbytek týmu.
„To jsme ho až tak zmohli?“ zeptal se šeptem Warren.
„Jak vidíš…“
Před puštěnou televizí nahlas spal profesor ve svém křesle a na klíně mu ležel do klubíčka stočený Mystiq. Přes něj si ustlala Mildred, která zřejmě usoudila, že má stejný nárok na pohodlí jako každý jiný v tomhle baráku, tak proč by spala v květináči. Iceman ji zvedl, aby ji umístil zpět do její klece. Scott vypnul televizi a Jean láskyplně urovnala jejich mentorovi deku. Kocour to vzal jako nemístnou šikanu a vyžádal si za to odškodnění v podobě drbání čelisti.
Nakonec si všichni vzájemně popřáli dobré noci, s blechami či bez blech, a rozešli se. Jean a Rogue, toho času služba v prádelně, ještě do nejmenších detailů Loganovi s Gambitem vylíčily, co je čeká, jestli je napadne jít takhle zaprasené rovnou do postelí, a pak už se nad Institutem pro nadanou mládež rozhostil sváteční klid a mír. Charlie se ve svém pokoji zachrul do přikrývky a než usnul, napadlo ho, jak by se mohli jeho přátelé tvářit, kdyby je seznámil s tradičním průběhem českých Velikonoc.
