Hlas krve
~Changer the Elder~
Dokončeno: Ano
Délka: 38 stran
Hlavní postavy: Wolverine, Storm, Phoenix, Gambit, Vladislas Dargolja (V), Rogue, Cyclops,... *
*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky
Popis: X-Meni už jsou dávno zvyklí, že jim jde někdo po krku. Jenže když je to někdo z jejich vlastních řad a navíc bere ono úsloví nezdravě doslova, nemůže si Cyclops dovolit sázet na žádné jistoty. Zasadit ránu nepříteli je totiž celkem snadné. Ale jít proti někomu, koho důvěrně znají a mají rádi, už téměř nemožné.
Kapitola I.
Poznámka autora: Mezi mé nejoblíbenější komiksy patří i minisérie Mutant X a určité dva díly Uncanny, ve kterých se
X-meni museli popasovat s Drákulou. Už nějakou dobu mi strašila v lebce neovladatelná touha napsat si vlastní verzi....tak jsem si ji
prostě napsal. Koneckonců, X-meni a okultno...na to jsem se jako povídkář zblízka ještě nepodíval.
V Xavierově škole bylo ticho jako v hrobě, ostatně, nic jiného by v tuhle hodinu nikdo čekat ani nemohl. Ti, kteří by náhodou byli vzhůru a dívali se z okna, by viděli matné proudy světle modrého plamene trysek proti zdánlivě prázdné temné obloze.
Blackbird se v celé své modročerné eleganci snesla do hangáru a už tak tichý chod strojů v jejích útrobách umlkl docela. Zadní rampa se vyklopila s táhlým zasyčením hydrauliky a celý letoun znehybněl.
Ze schůdků seskákal zívající Iceman, následovaný Wolverinem, Jean, Colossusem, Nightcrawlerem, Gambitem a Rogue, Kitty, Cyclopsem a Storm.
„Lidi, řeknu vám, jestli na týhle práci něco nesnášim, tak jsou to noční směny,“ prohlásil Bobby v úzké mezeře mezi násilným okysličováním organizmu.
„Měl jsi jít prazovat jinam. Třeba do mrazíren, tam by tě určitě ozenili,“ ušklíbl se Kurt, ačkoli bylo jasné, že se cítí stejně nebo přinejmenším hodně podobně. V celém týmu nebyl nikdo, komu by takovéhle haló-akce uprostřed noci vyhovovaly. Snad jen Wolverineovi to bylo vcelku jedno, i když to býval zpravidla on, koho bylo při případném protestování slyšet zdaleka nejvíc.
Nyní však byl tichý a od hovornějšího zbytku X-menů se držel dál. Protáhl si z pobytu v letounu ztuhlá záda, potlačil zívnutí a pohlédl na hvězdnou oblohu. Mimo zorné pole zapadal měsíc a jeho měkké, slábnoucí světlo se odráželo na povrchu země, což ze sníženého profilu hangáru vypadalo jako hra se zrcadly.
O pár vteřin později se vstupní otvor znovu uzavřel plochou basketbalového hřiště a nechal tak prostor pod sebou na pospas umělému osvětlení. Hlouček mutantů se pomalu odebíral k výtahu a hučel tichým hovorem.
Wolverine se zarazil, když si všiml, že Storm zůstala pozadu. Celou dobu byla zamlklá a na svou obvyklou barvu neobvykle bledá. Zvědavost ho ponoukala odpovědností ke slibu, který si dali v Kanadě a přímo ho nutila jít a zeptat se, co se děje. 'Je dospělá a ví, co dělá. Nic mi do toho neni,‘ zabručel nakonec a pokrčil rameny, jako by tím ten vlezlý hlásek ťukající mu na adamantiovou lebku mohl umlčet. Splynul tedy s „davem“, zamyšleně odpověděl na několik poznámek a nastoupil. Dveře výtahu se za skupinkou X-menů zavřely a útroby hangáru se propadly do tmy.
Později té noci (nebo spíš brzkého rána) ležel Logan na posteli, balancoval na tenké hraně mezi snem a bděním a přehrával si události posledních hodin. Byla to rutinní akce - ti dobří měli zatlouct záporáka metr hluboko a konec, finito. Uvědomil si, že vlastně ani neví, co dotyčný mutant uměl, na to s ním byli moc rychle hotovi. Maniak byl předán příslušným úřadům a věc byla vyřízena, ačkoli většina týmu by se na něm mileráda realizovala osobně, hlavně poté, co jim nehezky otloukl Storm a Icemana. Naštěstí pro ně (a pro něj koneckonců taky) se jim toho krom pár modřin a boulí moc nestalo.
Prostě rutinní mise, o které se bude chvíli mluvit, pak se téma uzavře a propadne do zapomnění. Wolverine ještě naposledy zívl a s myšlenkami na to, co ho čeká zase zítra, usnul.
Zvyk mu málokdy dopřál to potěšení opravdu tvrdého spánku a dnešek nebyl žádnou výjimkou. Proto byl okamžitě vzhůru, když ho na nose polechtal známý pach. Zamžoural do tmy.
„Storm? Co…to Summers zas vyhlásil poplach nebo co se děje?“ zabručel a promnul si unavené oči. Vzápětí byl naprosto bdělý, když se jeho parťačka (tedy to, o čem tak alespoň měl ve zvyku smýšlet) hbitým skokem přesunula na něj, přičemž mu docela ostře zaryla kolena do ledvin.
Wolverine zalapal po dechu a než stihl zareagovat, přišel o možnost užití rukou. Tvrdý stisk na krku ho následně připravil i o zbytek kyslíku.
'To přece není možný!' blesklo muži hlavou, když mu konečně došlo, že nemá šanci se hnout o víc než pár centimetrů. Nemohla být přece o tolik silnější.
Sklonila se k němu a zblízka mu pohlédla do očí. S ledovou modří se setkala jasná rudá a Loganovi zatrnulo. Takhle chladný, vypočítavý výraz sám ovládal nesmírně dobře, ale u Ororo ho nikdy neviděl. A teď si byl jistý, že už ani vidět nechce. 'Tohle nemůže být ona…' Jenže všechny smysly mu říkaly něco jiného.
Uvolnila mu ruce, a on přesto nedokázal přimět vlastní tělo k obraně. Připadal si, jako by byl opilý. A to přinejmenším hodně.
Mutantka ho popadla za vlasy a zvrátila mu nemilosrdně hlavu ke straně. Ostrou bolest si uvědomil až po několika okamžicích, ačkoli fyzicky zareagoval okamžitě. Jako by mu páteří projel blesk. Zaryl prsty do Stormina trička a podnikl jeden poslední zoufalý pokus se odtáhnout, což byla jediná defenzíva, na níž se zmohl, než se mu před očima definitivně zatmělo.
'Potřebuju kafe…hodně kafe,' pomyslel si Scott a, ač byl bdělý už hodnou chvíli, byla to první vědomá myšlenka, která se k němu toho rána prokousala. Deset minut se přesvědčoval, že by měl z té postele opravdu vstát, až nakonec rezignovaně zívl, prohrábl rozježené kaštanové vlasy a po krátkém uraženém pohledu na budík se konečně zvedl, pokud možno tak, aby nevzbudil svou drahou polovičku (v čemž se za celou dobu vypracoval k dokonalosti indiána na válečné stezce).
Natáhl na sebe civilní oblečení, nabručeně shledal, že flek po včerejší večeři se z límce béžového trička stále ještě nevypařil, a vyrazil pro vytouženou kávu.
Cestou se na schodech zastavil jen jednou, aby si vyčistil brýle a promnul unavené oči. Náhle se mu vlasy na zátylku postavily hrůzou. Za ním se ozval zvuk natolik odporný a cizí, že o zlomek vteřiny později byl ochoten odpřísáhnout, že si s ním jen hraje jeho představivost. I přesto si nasadil brýle a obezřetně se rozhlédl. V životě X-mana se opatrnost přeci jen vyvažuje diamanty.
Nic. Ani stopa po čemkoli, co mohlo ten příšerný chroptivý zvuk vydat. Navíc opět nastalo ticho. Velitel týmu zůstal stát ještě hodnou chvíli, pak zavrtěl hlavou a pokračoval ve své trestné výpravě za posvátnou tekutinou. Někde v koutě mysli mu však onen zvuk stále strašil a udržoval ho v ostražitosti.
Na rozdíl od dobrého zvyku nebyl jedním z prvních účastníků snídaně, naopak dorazil téměř poslední. Sáhl po hrnku a konvici, ale bohužel pro něj zjistil, že obojí je prázdné. Se zavrčením tak dal vařit kávu novou.
Usadil se u stolu a uzmul si pro sebe jeden toast, pak ho oždiboval a tvářil se jako vrah. Něco ho pořád nutilo o tom podivném zvuku přemýšlet.
„HEJ!“ šťouchla ho Jubilee loktem do žeber.
„Co je?“ odsekl podrážděně.
„Ptala jsem se tě, jestli jsi už dneska ráno viděl Wolvieho?“ dožadovala se mladá mutantka odpovědi ještě jednou, jelikož na první pokus neodpověděl a už pár minut vypadal, že je naprosto mimo.
„Uhm…ne,“ odtušil Cyclops a dál oždiboval svůj toast.
„Že by zaspal? To mu není moz podobný,“ zamyslel se Kurt a zakousl se do své placky s marmeládou.
„Stormy to není podobné taky a stalo se,“ pokrčil rameny Gambit. Ostatní se na něj překvapeně podívali. „Co?“ zeptal se nechápavě, když viděl jejich výrazy. Pak mu došel druhý význam věty, kterou právě vyřkl, a pochybovačně povytáhl obočí. „Non..snad si nemyslíte, že ti dva…“ zakuckal se na své snídani smíchy jen z té představy.
„My si nemyslíme, jenom řikáme že je to podezřelý, nic víc,“ zatvářila se Rogue nevinně a vzala překvapenému partnerovi z ruky jeho podíl snídaně.
„Uznej, mein Freund, že od doby co se vrátili s toho jejich tripu do Kanady se chovají zvláštně.“
„Nechtěj se vzájemně zabít, dokonce ani zmrzačit!“
„No, to je šok.“
Scott jen překvapeně civěl na to, čeho jsou schopny mysli jeho podřízených, když popustí uzdu své fantazii. Natolik se zaposlouchal do zapálené konverzace na téma možných nových hrdliček, že začal vnímat okolí ve chvíli, kdy náhle nastalo ticho. Zvedl hlavu a střetl se pohledem s Wolverinem mezi dveřmi.
„A kdo že je ta dáma, který bych se měl tak zaníceně dvořit?“ zeptal se nově příchozí podezřívavě a změřil si jednoho po druhém všechny stolovníky. V jídelně bylo ticho jako v hrobě a každý si najednou strašlivě všímal jen a jen vlastního žvance.
Logan si tak jen povzdechl a sáhl po konvici s kávou. Nalil si šálek, který si pro sebe tak pracně vařil Scott, a usadil se na svém místě u stolu označeném několika zářezy v desce, kterým dominoval křivý obrázek vlka a rozehrané piškvorky.
„To je ti po ránu zima?“ zeptala se Jean (jež dorazila do jídelny někde uprostřed oné vášnivé debaty) a poukázala tak na fakt, že si Wolverine zvolil velmi netradiční úbor – teplou vlněnou košili s vysokým límcem, kterou zpravidla nevytahoval dřív než při mínus deseti. Odpovědělo jí jen velmi neurčité pokrčení rameny. Muž vůbec vypadal docela nezdravě, byl bledý a budil zdání, že nezamhouřil oka. Přisunula se k němu blíž, aby se uklidila ze zóny zbytku stolu. „V pořádku?“
„Ale jo,“ odpověděl tiše a začetl se do ranních novin.
Jean obrátila oči v sloup. „Logane…“
„Fakt nic, jenom….jenom blbej sen, nic víc,“ odpověděl a nebylo těžké poznat, že věc považuje za uzavřenou.
V tu samou chvíli se spiklenecká skupina kus od nich rozhodla jednat. „Zajímalo by mě,“ začal jakoby mimoděk Kurt natolik nahlas, že by to slyšel snad i hluchý, „kde je Ororo! Už bývá touhle dobou dávno vzhůru…“
„Ororo spí,“ zabručel Wolverine, aniž by zvedl hlavu od novin.
X-meni se po sobě významně podívali, někteří nedokázali zakrýt smích ani vydatným soustem snídaně.
„A co že to tak přesně víš?“ vyzvídal Gambit dál, podporován svými spolustolovníky, a nijak nedal na Hankův pokus beze slov mu naznačit, že pokládat tyhle otázky Loganovi není zrovna zdraví prospěšné.
Wolverine se jen natáhl přes stůl, popadl dotyčného tazatele za límec a málem ho zavraždil nejen pohledem. „Prostě to vim. A ještě jeden podobně pitomej dotaz a bude si tě muset Rogue sbírat po kouskách,“ zavrčel a v očích se mu výhrůžně zablýsklo. Chvíli tak nebohého mutanta držel, aby mu dal jasně najevo, jak vážně to myslí, pustil ho přiškrceného až na několikerou domluvu jeho kolegů. Na jeden zátah dopil zbytek hořké kávy, sbalil noviny a zmizel z kuchyně.
Remy se zatvářil jako zbitý mutant.
„Být tebou, raději bych na něj v nejbližší době nezkoušel promluvit…jinak ten tě zakousne,“ shrnul situaci Beast.
„Ouvej…“ zakňoural ohrožený a soucitně se podíval na svůj toast, na kterém se rovněž skvěl víc než výmluvný vykousaný otisk.
Celý následující den proběhl v líném klidu. Venku byla mlha, že bylo vidět sotva na tři metry, a školní vyučování bylo díky noční akci zkrácené o tři hodiny. Jak Wolverine tak Storm se však ze svých tříd omluvili.
Odpoledne s sebou přineslo únavu spojenou s nepříjemně kalným počasím a všichni bádali, nakolik je to vina toho, že Ororo není dobře. Stejně tak několik sebevrahů (kteří mohli být jedině vděční, že Logan se od snídaně nikde neukázal) rozebíralo důvody.
Pošmourné odpoledne se nachylovalo do ještě kalnějšího soumraku. Navzdory celkem pokročilé roční době u země téměř mrzlo a viditelnost se díky nepolevující mlze ještě smrskla. Celou oblohu pokrýval souvislý šedavý příkrov a vytvářel tak na Xavierově škole téměř atmosféru prokletého hradu.
Večer tak strávil Gambit ve svém pokoji a dočítal knihu neworleanských příběhů, kterou našel v knihovně. Zrovna byl u jedné sáhodlouhé upírské povídky odehrávající se 18. století, když se mu začaly klížit oči.
Chvíli se přemlouval, že dočte alespoň tuhle, ale vydrželo mu to jen do chvíle než zjistil, jaké kvantum stránek ještě zbývá. S povzdechem připíchl k listu károvou sedmičku místo záložky, odložil knížku do nočního stolku a s umíněným rozhodnutím, že se nejpozději zítra dozví, jestli tu rodinu s odlišným jídelníčkem nakonec vyvraždili nebo ne, zhasl lampičku.
Při čtení se zamotal do deky kvalitněji než průměrná mumie do obvazů a chvíli mu trvalo, než se složil tak nějak rozumně. Nakonec se zadařilo a Remy se pohodlně naskládal tak, aby se mu spalo co nejlépe.
Sotva však zavřel oči, zmocnil se ho nepříjemný pocit; přesně takový, jako když vám někdo upřeně zírá na zátylek.
Chvíli se nehýbal a snažil se ostatními smysly zjistit, co ho tak vyvedlo z míry. Nic neslyšel a nebyl si jistý, jestli opravdu chce vědět bez přípravy, co to na něj číhá. Očima padl na balíček karet na nočním stolku a děkoval všem možným bohům, že než ulehl ke čtení, přemluvil Rogue k rychlé partičce Jednadvaceti.
'Teď nebo nikdy!' blesklo mu hlavou a hbitě hmátl po kartách. Oddělil jednu, nabil a otočil se, připravený ji okamžitě hodit po čemkoli, co by tam mohlo číhat.
V tu chvíli by se v něm krve nedořezal. Poslední co viděl byly rudé oči a hříva nestejně zkrácených stříbrných vlasů.
„Scotte, potřebuji s tebou nutně mluvit, přijď ke mně, prosím.“
Ostrý rozkaz rezonující v lebce spícího týmového velitele okamžitě probudil. Byl zvyklý na takováhle násilná odtažení z příjemné náruče spánku (a Jean), a tak se na nic neptal, natáhl si kalhoty a co nejtišeji a zároveň nejrychleji zamířil do Xavierovy pracovny. Zkušenosti a smysl pro povinnost v něm dokázaly během pár desítek vteřin aktivovat skryté zásoby energie.
Cestou jen o pár centimetrů minul svého kolegu – vlastně do něj téměř vrazil. Nezastavil se však, nijak nereagoval. Nikoho neviděl.
X-man ve spokojeném šklebu odhalil dlouhé tesáky a vydal se směrem přesně opačným, než velitel týmu. Vstoupil do pokoje a zaměřil se na poklidně spící mutantku. Mdlé světlo několika málo hvězd, které prosvítaly mezi mraky, mu plně stačilo k tomu, aby rozeznal každý detail.
Pokradmu, jako by nebyl víc než stín, se připlížil lovec ke své kořisti. Když byla možnost, vždycky upřednostňoval jistý zisk před riskem, ale teď se rozhodl jinak. Vyskočil na pelest postele a probudil svou oběť.
Jean rozespale zamžourala. Nevěděla, co ji probralo, věděla jen, že příjemný pocit z toho rozhodně nemá. Promnula si unavené oči a snažila se prohlédnout okolní tmu. Něco tady určitě je, něco ji přece muselo vytrhnout ze spánku…
„Tady, Jeannie.“
Otočila se po hlase a přesto neviděla nic víc než tmu. Vlastně ano, když usilovně zaostřila, rýsoval se proti oné tmě ještě o něco tmavší stín. Zapátrala tím směrem telepatií, ale nenašla nic, jen absolutní prázdno. Měla pocit, že kdyby v tom koutě hřadovala myš, cítila by její otisk stokrát zřetelněji.
Pak si uvědomila, nakolik povědomě jí hlas zní. Když se soustředila jen na jeho zvuk, netrvalo dlouho a přiřadila si ho k odpovídající osobě.
„Logane? Jsi tam někde?“
Odpověděl jí tichý, nepřátelský smích. Aniž by postřehla jakýkoli pohyb, ucítila náhle na břiše obrovskou tíhu.
V tu chvíli vyšel zpoza mraků bledý úplňkový měsíc a odhalil jejím očím Wolverinea na lovu. V prvotním šoku se ho reflexivně pokusila telepaticky odmrštit, ale jen se jí vysmál. „Tyhle triky na mě už neplatěj, zlato,“ ušklíbl se a v měsíčním svitu se zaleskly ostré zuby.
„Co…“ začala mutantka, ale pak si uvědomila, že útočníkem není Wolverine. Nebo alespoň ne úplně. Wolverine rozhodně neměl oči barvy čerstvě prolité krve.
Chtěla se bránit, ale stačil jeden pohled a nedokázala to. Vybavila si citaci, kterou nedávno použila při vyučování: „S predátory se dá vyjednávat jen s mizernou chutí.“. Jinak hrozí, že čelisti sklapnou ve smrtícím sevření.
Když se tak stalo, dost možná to ani nevnímala.
Scott konečně dorazil k cíli své cesty – pracovně Profesora X. Zaklepal a vstoupil, aniž by počkal na vyzvání. Charles ho koneckonců sám zavolal, takže ho musel čekat.
Jenže v pracovně byla tma jako v ranci a místo za stolem zelo prázdnotou. Velitel týmu se zamračil. Skleróza je jedna věc, zapomenout, že jste někoho volali, druhá. A Charles Xavier rozhodně nepatřil ani do jedné kategorie.
Cyclops věnoval pár vteřin soustředění vyhledání psychického vlákna mezi ním a profesorem a zatím rozsvítil. Měl pravdu, pracovna byla uklizená a prázdná, přesně jako každý večer, když Xavier podlehl spánku.
„Profesore? Slyšíte mě?“
„…Jistě, Scotte, co se děje?“ I takhle na dálku zněl hlas rozespale, takže si Cyclops dal okamžitě dvě a dvě dohromady. Ať ho volal kdokoli, Xavier to nebyl. Rychle zhasl a rozběhl se zpět. Cestou informoval svého mentora o situaci a ten okamžitě zalarmoval zbytek týmu.
Cyclops dorazil v rekordním čase. Rozrazil dveře aniž by zaklepal. „Jean?!“ křikl do tmy.
Nedostal odpověď, ačkoli už hluk, který způsobil jeho příchod, by ji musel vzbudit. Měsíc znovu zmizel v mračné peřině a pokoj tak byl pohroužen do naprosté tmy. Hmátl po vypínači, ale žárovka ani neblikla.
A pak to slyšel znovu. Ten odporný zvuk, který z něj dnes ráno málem vyrazil duši. Bez přemýšlení si sundal brýle a vypálil tím směrem optický paprsek. Zasáhl – dalo se tak soudit ze zlobného zavrčení a tupé rány, jak něco těžkého udeřilo do stěny.
V tu chvíli dorazili i Beast a Jubilee, těsně v závěsu za nimi se začínal objevovat i zbytek týmu. Pořád však netušili, čemu čelí.
Až bledá tvář měsíce znovu ukázala, co umí, a odkryla hrůzný pohled. Proti nim se v mléčném světle rýsovaly čtyři postavy – dva muži a dvě ženy.
Storm. Wolverine. Gambit. A Jean. Čtyři mutanti, které všichni důvěrně znali. Nebo si alespoň mysleli, že je znají. Stáli proti nim jako démoni temnot.
Bylo to bizarní. X-meni zůstali stát a zírat. Připadali si jako ve špatném vtipu na téma „hrabě Drákula“. Šok je zbavil vší rozhodnosti. Ti citlivější zachytili ve vzduchu nepříjemný železitý pach čerstvé krve.
Gambit dravě zavrčel a odhalil tak dlouhé tesáky. Onen skřípavý, nepřirozený zvuk je vytrhl ze zamyšlení. Právě včas, jelikož se čtyři mutanti odhodlali k útoku.
Scott vypálil jednu varovnou ránu těsně před ně a skutečně se zastavili. Na chvíli. Iceman převzal iniciativu a postavil jim do cesty ledovou zeď. Z druhé strany se ozval frustrovaný ryk a několik pěstí udeřilo do chladného bloku. Ozval se chrupot lámaných kostí, ale evidentně jim to nevadilo – naopak, X-meni viděli, jak se prsty znovu narovnávají a srůstají do původní polohy.
„Co se to tady-“ ozval se hromový hlas profesora Xaviera, ale vzápětí umlkl, když viděl scénu před sebou. „Proboha…“
Z druhé strany barikády mu odpovědělo zlobné vrčení a skřípání zubů. Čtveřice věděla, že s příchodem Xaviera se jazýček na vahách dramaticky zhoupl. S příslibem odvety v očích se děti noci hbitě obrátily a s řinčením skla z roztříštěného okna vyrazili do jejího chladného objetí, zanechávajíce své kolegy a přátele otřesené za sebou.
