Flora
~Charlie~
Dokončeno: Ano
Délka: 109 stran
Hlavní postavy: Wolverine, Storm, Nightcrawler, Tiger (V), Flora (V), Colossus, Phoenix, Cyclops, Gambit, Rogue, Iceman, Professor X,... *
*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky
Popis: S každým čerstvým rekrutem přichází do týmu X-Menů něco nového. Nový pohled na svět, nové ukázky schopností, nové problémy... A jak se zdá, těch s sebou přináší dívka jménem Flora celou náruč, zvláště pak některým. I nejkrásnější květina v sobě může nést prudký jed, přátelství se může snadno změnit v nejhlubší zášť a láska může místo radosti přinést neštěstí a snadno i smrt. A vedle záludných nástrah vzájemných vztahů musí X-Meni čelit nepřátelům z nejhorších: sentinelové jsou už zase tu.
Příběh navazuje na povídku Pod souhvězdím Draka.
Kapitola I.
Poznámka autora: Opět začátek jedné velké ságy. Tentokrát jsem se pokusil o něco málo
odlišnějšího než dosud, to jest zařadit mezi hlavní aktéry větší okruh Xavierova studenstva, takže to můžu považovat za
svoji první větší týmovku, což není tak docela moje parketa. Uvidíme.
A popis toho volejbalovýho utkání byl mor! Nikoliv psát to, ale potom to předčítat! ARGH!
Polovina letošního května přinesla jeden ze svých nejkrásnějších dnů. Jaro bylo v rozletu svých sil, slunce příjemně hřálo a vzduch voněl nesčetnými druhy květin, které rostly v překrásně udržované zahradě domku v malém severoamerickém městečku. Stál skoro na konci obce a vedla kolem něho silnice, na níž dnes nepanoval téměř žádný provoz. Mladá dívka s brýlemi a dlouhými světlými vlasy využila pěkného počasí a teď se věnovala své oblíbené zahradě.
Vyškubla poslední snítku plevele a narovnala se, aby s úsměvem přehlédla svoje malé království. Zdálo se, že pod jejíma rukama se květinám daří velmi dobře. Každé jaro tu vykvétaly rostliny mnohem dříve než jinde, dokonce tu rostly i druhy, kterým v této oblasti pro nepříznivé podmínky příliš nesvědčilo.
Protáhla si záda, po několikahodinové práci v ohnuté pozici docela citelně se ozývající. Těšila se, že si půjde uvařit oběd, když tu zaslechla podivný zvuk. Podobalo se to hučení motoru letadla, přesto si nedokázala vybavit žádný jí známý stroj, jež by mohl vydávat takovýhle hluk. Překvapeně vzhlédla k obloze. Domnívala se, že uvidí třeba ten nový boeing, o němž poslední dobou psala média jako o technologickém zázraku a převratu v přepravě osob, nic ji však nemohlo připravit na to, co skutečně spatřila.
Po nebi se vysokou rychlostí přesouvala věc mající tvar obrovské lidské postavy. Její tvář hleděla k zemi a z nezřetelného obličeje svítily obrovské rudé oči. Dívka polkla a rychle zmizela v domě. Netušila, co to je, a zjišťovat to nechtěla.
Stříbrný hyundai coupé si to svištěl stodvacítkou po úzké silnici lesem a za ním se zvedala oblaka prachu. Uvnitř tiše hrálo rádio. Viky si pohvizdovala spolu s ním a těšila se, až bude mít těch zbývajících devadesát mil ke Xavierově škole pro nadanou mládež za sebou. Po dvou dnech jízdy měla všeho plné zuby. Letoun přirozeně nebyl podle zákona schválnosti k dispozici. Měla chuť příště se na podobnou akci vybodnout.
Ale no tak, holka. Vždyť sama nevěříš, že bys toho byla schopná.
Doufala, že škola bude ve stejném stavu, v jakém ji opouštěla. Důvodů k obavám nebylo rozhodně málo, a to i na jejich zvyklosti. Všude sílila aktivita nové skupiny sentinelů. Padla jim už za oběť spousta civilních mutantů a jejich útoky probíhaly po celých Spojených stá-tech, takže ani X-Meni nemohli být všude. Profesor z toho byl dost rozčilený, protože netušil, kdo by mohl mít na svědomí vytvoření další generace téhle příšerné protimutantské zbraně. Bude zřejmě jen otázkou času, kdy se pustí i do jejich institutu. Pro ten případ se ale mohou připravit na pořádný nářez ze strany jeho obyvatel. Xavierovi studenti nedávají svoje území lacino.
Přes puštěné rádio a vrnění motoru auta její zvířecí sluch zachytil slabý rachot nestandardní pohonné jednotky. Ne ovšem neznámé, neboť kdo se se strojem, tímto motorem vybaveným, jednou setkal, nezapomněl.
„Tohle mi byl čert dlužný,“ zaklela a přidala plyn.
Jen vyjela z lesa, uviděla ho. Sentinel měl namířeno přímo nad obec. Vypadalo to na dalšího mutanta, žijícího si poklidným životem a neodhaleného veřejností. Dokonce možná sám nevěděl, co je zač. Teď se to měl dozvědět tím nejkrutějším způsobem.
Její auto nedosahovalo ani zdaleka takové rychlosti jako tahle mašina na zabíjení, ale i tak umělo uhánět. Navíc sentinel výrazně zpomalil, aby mohl zaměřit oběť. To Viky nahrálo. Měla velkou šanci to stihnout. Přitiskla plynový pedál k podlaze. Hyundai vyrazil jako stříbrný šíp.
Dívka se choulila na pohovce v obýváku a třásla se strachy. Ta věc neodletěla, stále ji slyšela kroužit nad městem. Přála si vědět, co se to děje. Člověk přece jen nevidí každý den obrov-ské létající roboty. Napadlo ji, jestli to nemá něco společného s těmi útoky, o nichž mluvili ve zprávách.
Takže někdo tady je mutant, otřásla se hrůzou. Proboha, žiju v jednom městě s nějakou z těch nestvůr. A teď tohle!
Přála si, aby se jí nic nestalo. Zoufale si to přála. Nebyla vyslyšena.
Hučení motorů zesílilo. Uvědomila si jediný důvod: ta věc musela zastavit. Nad jejím domkem. Pak se země otřásla přistáním kovového monstra. Děvče si schovalo hlavu rukama a modlilo se, ať zmizí.
Co jsem udělala? Můj bože, co jsem jen udělala? Vždyť já jsem normální člověk! Proč jde po mně?
Nad její hlavou náhle něco zapraštělo. Vyděšeně se podívala ke stropu. Ve zdivu se objevily praskliny. Zeď prorazily silné prsty z lesklé oceli. Jediným plavným pohybem škubly a střecha odletěla. Dívka zaječela. V zejícím otvoru na ni hleděla obrovská hlava robota a její oči zlověstně zářily. Neosobním digitálním hlasem řekla:
„Nalezen mutantský organismus. Pokyn: zničit!“
Nebyla schopná se pohnout. Jen hypnotizovaně sledovala, jak stroj zvedá ruku. V jeho dlani zel okrouhlý otvor, z něhož měla každým okamžikem vyrazit smrtící střela. Cíl se nepokoušel o útěk nebo vzdor a kovový popravčí byl příliš blízko, než aby mohl minout.
Pokud by při výstřelu nezakolísal. Paprsek šel mimo, dívce neublížil, jen ji odhodil a zdemoloval větší část domu. Schoulila se pod troskami a čekala na konečný úder.
Na ten právě sentinel neměl ani pomyšlení. Jeho hlavním problémem byl totiž dlouhý meč vražený v jeho zádech, který se mu prokousával hydraulikou a nosnou konstrukcí.
„Jednotka 2-9 hlásí mírné poškození. 2-9 zaměřila nový mutantský organismus. Pokyn: zničit!“
„Jen si nemysli, ty bestie, že mě můžeš zničit tak jednoduše!“ zavrčela Tiger a vyrvala mu meč ze zad.
Nevěděla, zda se jí podařilo dorazit včas, aby zachránila mutanta v domě, nevzdávala se však naděje. V každém případě pozornost stroje obrátila na sebe, což bylo nejdůležitější. Teď už musí jen dokončit, co začala, a zničit ho.
Sentinel se po ní ohnal obrovskou tlapou. Chtěl ji rozmáznout jako komára. Ale kam s takovouhle na Tiger? Než rána dopadla, byla dávno jinde. Zaryla drápy do kovového pláště a špl-hala k hlavě. Střely jí hvízdaly kolem těla a nutily dívku neustále uskakovat. Nejednou chybělo velmi málo a dostala zásah. Přesto stála výhoda na její straně, neboť mu lezla po zádech, mohl útočit jen naslepo. Vyhoupla se robotu na rameno. Více než třístopá čepel ostrá jako břitva se zablýskala ve slunci a pronikla hluboko do sentinelova kloubního spoje. Obrovská paže s rachotem, jiskřením elektřiny, chlístáním oleje a syčením unikajícího stlačeného vzduchu dopadla do už hodně zničeného záhonu tulipánů.
„Pozor! Pozor! Vážné poškození jednotky! Omezení bojeschopnosti!“
„Já tě omezím, že se nebudeš stačit divit!“
Meč dopadl na plášť chránící hlavu a rozloupl ho jako ořech. Rána rozťala elektronický mo-zek sentinela na dvě poloviny. Z robota vyrazil sloup jisker a trup se začal hroutit. Tiger rychle seskočila, ale příliš se nevzdálila. Počítala s tím, že s trochou štěstí se jí podaří prozkoumat řídící počítač stroje, jestli neobjeví něco užitečného, co by X-Menům napovědělo, odkud přiletěl. Ale když se k padlému torzu přiblížila, zaslechla slabé pípání.
Autodestrukční systém! blesklo jí hlavou. Úplně na něj zapomněla. Rychle se schovala za zahradní zídku a vzápětí exploze změnila zbytky sentinela v hromadu spečeného a naprosto neužitečného šrotu.
Viky se vyplížila ze svého úkrytu. Uši měla zalehlé od výbuchu. Potřásla hlavou, zasunula meč do pouzdra na zádech a vydala se k troskám domu zjistit, co se stalo s obyvateli.
Vešla dovnitř a ani nepotřebovala začenichat, aby zjistila, kde mutant je. Husté křoví ve vět-šině normálních obýváků neroste. Pod krytem ze spletených větví a listí jen stěží rozeznala obrys lidského těla. Ať to byl kdokoliv, stále ještě žil. Zaslechla tiché zavzlykání.
„Holka, vylez, už je po všem,“ řekla Viky.
„Je – je pryč?“ Mezi větvičkami na ni hleděly velké vyděšené modré oči.
„To sice ne, ale můžu ti zaručit, že už nikomu nic neudělá. Pojď ven. Jsi zraněná?“
Jako zázrakem se dosud pevně propletené haluzky rozvinuly a otevřely. Dívka je překročila a spočinula na nich udiveným zrakem.
„Kde se to tu vzalo?“
„Já nevím. To jsi musela udělat ty. Umíš pěkné věci.“
„Já? Jak jsem to mohla udělat?“ otočila se k ní dívka. Byla vyděšená, odřená, na několika místech jí tekla krev z tržných ran. A rozhodně pro ni byl útok pořádný šok. Celá se chvěla.
Viky ji vzala kolem ramen a otřela jí slzy. „To teď neřeš. Hlavně pojď odsud, ten dům se asi brzy položí celý.“
Nebyla jí ani schopná vzdorovat. Nechala se poslušně vyvést do zahrady. Jedna její polovi-na kupodivu přežila sentinelovo řádění bez úhony. Viky ji posadila do trávy.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se dívky, zatímco jí prohlížela lehká zranění.
„Nika,“ píplo děvče. „Nika Holmerová.“
„Bydlela jsi sama?“
„Ano, rodiče žijí v New Yorku, ale já města nemám ráda. Jsem radši v přírodě, mezi květinami... Ty jsi mě zachránila před tím robotem?“
„Ano.“
„Co to bylo?“
„Říká se tomu sentinel. Stroj postavený na likvidaci mutantů. Měla jsi štěstí, že jsem jela okolo, jinak bys už byla mrtvá,“ odpověděla Viky. Zvedla ruku, která se náhle rozzářila, stej-ně jako její oči, zlatým světlem. „Neboj se, neublížím ti,“ chlácholila Niku, kterou to vylekalo. „Chci ti jen pomoci.“
Lehce jí přejela rukama po odřeninách a šrámech. Okamžitě zmizely.
„Jak... jak...“ zalapala po dechu Nika.
„Jak jsem to dokázala? Jednoduše. Jsem mutant, stejně jako ty,“ zněla nevzrušená odpověď. Dívka si teprve teď všimla několika drobných odchylek od normálního lidského vzhledu, černooranžové uniformy se znakem X-Menů a meče, jenž její zachránkyni visel na zádech. Ač si Viky myslela, že její hrůza už nemůže být větší, poznala, jak se mýlila. Nika při jejím prohlášení začala panikařit docela, začala křičet a snažila se od tygrodlačice odsunout; narazila však zády na další část zídky.
Viky jí stiskla paže. „Uklidni se. Já ti nic neudělám.“
„Pusť mě, ty obludo! Nesahej na mě!“ snažila se jí Nika vyrvat. „Já k tvému druhu nepatřím!“
Viky pozvedla žluté oči v sloup. „Dobrá. Nepatříš, hm? A co ty keře, co ti vyrostly v pokoji? Když jsi to neudělala ty, tak kdo teda?“
„Nevím! Já nejsem mutant! Nejsem zrůda jako ty!“
Zavrčela a v dravčím zvuku byla skrytá lehká hrozba. „Dámo, být tebou, opatrněji bych volila slova. Tohle označení vážně nemám ráda. Kromě toho, kdybys nebyla mutant, ten sentinel po tobě nejde.“
Nika se netvářila, že by se dala přesvědčit rozumnými argumenty. Byla vyděšená k smrti a křičela na polovinu města. Viky bylo jasné, že tak jako tak se sem brzy seběhnou lidi. Potřebovala co nejrychleji zmizet. A hlavně ji uklidnit. Hned.
„Nedělám to ráda, ale...“ zvedla ruku oblitou zlatou aurou a položila ji Nice na čelo. Zadívala se jí do očí a šeptala: „Já nejsem tvůj nepřítel. Chci ti pomoci. Neublížím ti. Přestaň křičet, slyšíš? Nech toho a uklidni se.“
Těžko říct, zda to způsobil vliv otupující moci nebo ten hlas či oboje zároveň, ale vyděšená dívka sebou postupně přestala zmítat, zmlkla a ochabla. Viky ji postavila na nohy a vedla k autu. Nika šla jako ve snách.
„Vezmu tě k profesorovi, ten už bude vědět, co s tebou,“ zamumlala X-Woman. Vrhla rychlý pohled na čumily, kteří se stačili shromáždit kolem jejího vozu. Netvářili se příliš přátelsky. Mutantka okamžitě nasadila výraz zlé šelmy a z prstů jí vyjely zahnuté drápy. Při tom pohledu dav přešly agresivní choutky. Stříbrný hyundai si opatrně proklestil cestu mezi nepříliš ochotně ustupujícími lidmi a zamířil z města ven.
Nika zplihle seděla na sedadle a s prázdným lhostejným výrazem hleděla před sebe. Viky po ní občas koukla. Ruka jí sklouzla k vysílačce, ale pak si to rozmyslela. Místo toho soustředila své myšlenky k profesorovi a doufala, že je díky svému nepřetržitému telepatickému kontaktu se všemi X-Meny zachytí.
Ozval se téměř okamžitě: Co se děje, Tiger?
Došlo k dalšímu útoku, pane. Zase sentinel.
Kolik mrtvých?
Tentokrát nikdo. Podařilo se mi ho zničit. Vezu k vám holku, po které šel. Bude tu problém, teprve před chvílí zjistila, že je mutant, a je pěkně vyjukaná.
Dobře. Udělám pro ni, co budu moci, řekl profesor. Kdy přijedete?
Asi za tři čtvrtě hodiny.
Budu na vás čekat.
Oukej.
Telepatické spojení bylo ukončeno. Viky opět pohledem zkontrolovala Niku a přidala.
Čas příjezdu odhadla celkem správně. Před branou přibrzdila, křídla ze silných ozdobných mříží se otevřela a auto projelo parkem ke škole. Po pískové cestě jim mířil vstříc profesor Xavier ve svém kolečkovém křesle.
Viky zastavila a kývla mu na pozdrav. Xavier jí pokynul, otevřel dveře u spolujezdce a přátelským hlasem Niku přivítal. Vyzval ji, aby šla s ním.
Dívka už byla probraná, teď však pro změnu zcela paralyzována strachem. Profesor ji vzal za ruku a s mírnou pomocí svým mentálních sil ji odvedl do budovy. Viky se natáhla přes vedlejší sedadlo, zabouchla dveře a odjela uklidit auto do garáže.
Po dlouhé cestě si s gustem vlezla do horké sprchy. Převlékla se a šla pátrat po zbytku týmu.
X-Meni byli zalezlí ve společenské místnosti před televizí a sledovali zpravodajství. Nějaký chlap tam řečnil o mutantské hrozbě, která nejenže je nebezpečná lidstvu jako takovému, ale navíc kvůli ní trpí i slušní lidé, vystavováni nyní riziku, že při sentinelské čistce i oni přijdou k úhoně. Proti sentinelům samotným přirozeně nepadlo ani slovo. Jako vždycky. Mnozí dokonce prohlašovali, že by měl jejich stavitel vystoupit z anonymity a zavézt velkovýrobu pod záštitou vlády.
„Zbláznili se?“ rozčílil se Scott. „Vyrábět sentinely oficiálně a ve velkém? Vždyť si ani nedokážou představit, jak obrovské škody by to nadělalo.“
„Sentinelové jsou sice postavení k tomu, aby vyhledávali a ničili mutanty, ale když na něja-kého zaútočí, je jim jedno, jestli zabijou nebo zraní někoho dalšího,“ přikývla Rogue.
„To je fakt,“ souhlasil Logan. „A čí to je vina? Pochopitelně zase naše.“
„My můžeme za všechno,“ ušklíbl se Kurt.
Viky se proplížila k nim. „Šoupněte se, pánové,“ sykla na přátele, kteří si zabrali pro sebe celé kanape, a vecpala se mezi ně.
„Hele, ono se to vrátilo,“ zasmál se tiše prcek.
„Jak jsi dopadla?“ zajímal se druhý mutant.
„Tvůj bratr je naprostý idiot,“ řekla.
„Mladý Creed? To je mi novinka,“ řekl Scott a přestal vnímat televizi. „Pročpak zrovna tentokrát?“
„No... když jsem se ho zeptala, jestli náhodou nemá něco s těmi sentinely společného, odpověděl, jak nesmírně ho mrzí, že ne. Ale že FoH má jiné prostředky, neméně účinné. A poštval na mě smečku dobrmanů.“
„Chudáci dobrmani,“ ušklíbl se Petr.
„Přesně tak,“ vycenila dívka dlouhé tesáky.
„Nepřátele a rodinu si člověk nevybírá,“ řekl Kurt. U něj tyto dvě položky často nepříjemně splývaly.
„Tak jsme zas tam, kde jsme byli,“ řekl velitel týmu. „I když jsem popravdě řečeno ani ne-předpokládal, že za tím stojí FoH.“
„Vážně by mě zajímalo, odkud se ty sentinelové pořád berou,“ ozval se Remy a hrál si s balíčkem karet, po poslední akci notně prořídlým. „Musí jich být beaucoup diablement.“
„Na to hned tak nepřijdem. Sledovat je nedokážeme, vždycky se obrátěj proti nám a většinou nám daj zabrat natolik, že nemáme kdy se věnovat těm, co třeba letěj dál. Nemluvě o tom, že se každý při vyřazení odpálí, aby jsme z něj nemohli dostat žádný informace,“ zamračil se Iceman. Měl ještě na boku jizvu od té doby, co jeden sentinel vybuchl poblíž něho.
„Profesor si myslí, že minimálně část musí být někde nedaleko tady v okolí,“ navázal opět Scott.
„O to větší je to drzost,“ řekla Ororo. Logan ji stáhl k sobě na kanape, takže tam byli všichni čtyři sice namačkaní jako sardinky, ale nijak jim to nevadilo. Třepla ho přes příliš dotěrnou ruku a pokračovala: „A netuším, proč tedy ještě nezaútočili na školu.“
„Asi jich na to ještě mají málo,“ řekl s úsměvem Petr. „Kolik jsme jich to nedávno roztřískali na jeden zátah? Třicet?“
„Třicet dva. Ale jen proto, že jsme měli hrozné štěstí. Pak jsme se týden dávali dohromady,“ připomněla mu Anna.
„O tom ale nikdo neví, kromě nás. Naštěstí,“ řekl Remy.
Několik dní po bitvě s velkou grupou sentinelů se Xavierův institut pro nadanou mládež podobal více lazaretu než například výcvikovému táboru mutantních teroristů, jak už je také někdo označil. X-Meni tenkrát zuřili, jak si je troufají házet do jednoho pytle s Magnetovým Bratrstvem.
Mutanti byli mírně skleslí. Docházely jim nápady. Roboti řádili už nějakou dobu a oni neměli stále nejmenší tušení, kdo za tím stojí. A nemohli přijít na způsob, jak se jim dostat na kobylku. Jisté bylo, že sentinelských základen je více. Oni však nedokázali odhalit ještě ani jednu.
Petr se zvedl ze země, aby vypnul televizi. Zprávy už skončily a další program moc zajímavý nebyl. Podíval se z okna.
„Je tam velice hezky, nechcete si jít zahrát volejbal?“
„To není špatný nápad,“ řekla Ororo. „Ale tentokrát prosím bez schopností, co vy na to?“
„To zkoušíme pokaždý a stejně vždycky marně,“ zasmál se Bobby.
„Schválně, jak dlouho vydržíme,“ řekla Rogue. „Jaký budou týmy?“
„To se dohodne na místě, tak pojďte,“ poskakovali nedočkavostí ostatní. Jakékoliv hry v provedení X-Menů se většinou proměnily v něco velice zajímavého, zpravidla v rvačku Logana s kýmkoliv.
Rozprchli se převléknout do něčeho přiměřeného a během pěti minut se už houfovali na hřišti před školou. Scott je rozházel do přibližně vyrovnaných čtyřek co do dovednosti ve hře, určil rozhodčího a vytáhl z tašky míč.
„Hra!“ odpálil ho a utkání se rozjelo.
Byl to skutečně pohled pro bohy. Minimálně polovina měla se zvládnutím této zákeřné hry vážné potíže, takže docházelo k mnohým konfliktům, neuvěřitelným kiksům a podobným komediím. Někdy byl míč víc za čárou než v poli a jindy se podobal svištícímu projektilu, kterému protihráči raději uskakovali z cesty, aby nepřišli k úrazu. Po pozemku se rozléhal křik mutantů.
„Hra!“
„Ber to!“
„Mám! Petře!“
„Beru!“
„A sméééč!... Sakra, tak nic.“
„Mám! Heh, no tak nemám.“
„To bylo tvoje!“
„Ne, šel na tebe!“
„Tak ses po něm neměl sápat!“
„Nechte se! Čtrnáct deset. Hrajte.“
„Tak postřeh!“
„Beru!“
„JAU!“ Ta šlupka do ledvin určitě nebyla příjemná.
„Probůh, to nemůžete hrát jako lidi?“
Smích. „Možná proto, že lidi nejsme?“
„Pravda, speciálně ty jsi hovado.“
„Zabiješ ho pak, teď tě potřebujem v poli! Chytej!“
„Mám!“
„Čára!“
„Byl za?“
„Bohužel.“
„Sakra, to vás bude mrzet.“
„Patnáct deset. Hele, dělejte si s tím něco.“
„Hra!“
„A... mám to! Přes!“
„Odpal to!“
„Ne – Uuuuuuuuuh...“ Po Bobbyho dělovce, která ho zasáhla do břicha, se Remy sesul na kolena a lapal po dechu.
„Teda toh- za takovou prasárnu se v civilizovaným světě vylučuje a v Mexiku střílí!“
„Zavři tlamu, rozhodčí!“
„Tady si někdo koleduje o ztrátu míče...“
„Zkus to! Máme ho my!“
„Opravdu? Zkusím. Beztak na něj maj nárok.“ Míč se náhle ocitl u škodolibě pokřikujících soupeřů.
„Jé, děkujem, Ici!“
„Ty prevíte!“
„Nevztekej se a radši to vem!“
„Bože, taková šlupka.“
„A je to tam!“
„Jedenáct patnáct.“
„Hra!“
„Mám – ne, vem to!“
„Jo!“
„Ne!“
„Pěkně!“
„Ber!“
„Mám!“
„A pořádnou přes!“
„Bacha!“
*SNIKT* - RUP!
„Wolverine! To už byl druhý míč!“
„Samozřejmě, ten první jsi totiž zničil ty!“ odsekl Logan jízlivě a sundával si z drápů zbytky balónu. Měl přirozeně namysli okamžik před necelými pěti minutami, kdy Scott v sebeobraně sestřelil míč, který odpálený Petrovou pěstí mu mířil přímo na obličej.
Velitel týmu cosi zamumlal. Storm poslala proud větru, aby zvedl nový míč a donesl jim ho. Kdyby ten byl živý, nepochybně by pištěl hrůzou a brzdil všemi čtyřmi.
„Tak hrajte, saláti!“ dal Kurt povel k podání.
„Mám si pro tebe dojít, ochechule?“
„Nekecej a hraj!“
„Ber to!“
„Logane!“
„Smeč!“
„Hej! Nezdá se vám, že to na mě lítá nějak podezřele často?“ zařval rozhodčí, sedící na sloupku sítě, a odpálil ocasem vražedný míč takovou silou, že se Anna v sebeobraně vznesla do vzduchu.
„Ale, jak jsi na to přišel?“ zasmála se Ororo.
Kurt jen cosi zavrčel a opět se uvelebil na svém bidýlku. Byl dožraný, protože od chvíle, kdy se s ostatními vsadil, že sám přehraje kompletní šestku, a skutečně svým soupeřům po několika minutách připravil zničující porážku, s ním nikdo nechtěl hrát, a mohl jen soudcovat.
Tentokrát hráli jen krátce, když Loganovi vybuchl do obličeje míč, který Gambit s poťouchlostí pro oživení hry trochu... vylepšil. Nejspíš jako odvetu za všechny ty nezdvořilosti, co po něm druhý muž syčel přes síť.
„To tě bude mrzet, kámo!“ zařval mutant a vrhl se po něm.
„Dost! Roztrhněte je!“ zvolal Scott, když se muži začali rvát.
„Logane!“ „Remy!“ okřikly dámy obou soupeřů své druhy. Skutečně to hodně zabralo.
Petr s povzdechem přistoupil k meloucím se tělům, popadl ty dva za krk a oddělil je od sebe. Ve své kovové podobě měl dost síly, aby je bezpečně udržel jednou rukou. Na každé straně se na délku Rusova širokého rozpažení zmítal jeden mutant a chrlil na svého protivníka nadávky, přičemž mezitím ještě stačil spílat Colossusovi, co se do toho plete, a ať ho pustí.
„Přestaňte!“ rozlehl se kolem nich přísný hlas profesora Xaviera. „Chci vás všechny okamžitě ve své kanceláři. A tím myslím hned!“
„No jo,“ remcal Gambit a Petrovi se vytrhl. Pak byl uvolněn i Logan. Nepustili se znovu do sebe, ale urputně se vraždili pohledy.
„Zatím se spokojte s remízou. Tak pohyb!“
Viky skočila Kurtovi na záda. „Hyjé!“
„Hele, čert a Viky.“
„Páni, už jsme povýšili z panny a netvora. Co bude příště?“
„Tygřík a sedum malejch rarachů, jestli mi ještě jednou vletíš do pokoje bez klepání!“ řekl s vražedným výrazem vlastní bratranec rosomáků a Ororo se zahihňala.
„Tak to pozor! Já jsem klepal, div jsme nerozmlátil dveře!“ ohradil se dotčeně Kurt. „Že jste nevnímali, váš boj.“
Se vzájemným rejpáním a popichováním doběhli až do profesorovy pracovny. Čekal tam spolu s Jean a Nikou. Když uviděl mutanty, popojel jim ve svém kolečkovém křesle vstříc a řekl:
„X-Meni, rád bych vám představil nového člena týmu. Slečna Holmerová laskavě souhlasila s tím, že rozmnoží vaše řady. Prosím, přivítejte Floru, královnu květin.“
Nika postoupila kupředu. Drobná a štíhlá dívka s dlouhými plavými vlasy vypadala jako květinová víla. Ostýchavě se zahleděla na uřícenou, zpocenou a rozcuchanou smečku (Remymu se navíc už krásně vybarvil monokl). Scott postoupil vpřed a za celý tým nováčka přivítal.
„On má ty kecy už bůhví kolik roků stejný,“ ušklíbl se Bobby.
Nika muži s laserovým pohledem váhavě potřásla rukou, a pak se pozdravila i s ostatními X-Meny.
Na Viky se usmála a špitla: „Díky za záchranu života.“
Když uviděla Kurta, který jí podle svého zvyku vystřihl ukázkovou poklonu jak z filmu minulého století, na jejím obličeji se postupně vystřídaly výrazy leknutí, odporu, pobavení a zamyšlení.
„Zdravstvuj,“ řekl jí Petr a opatrně sevřel ve své obrovské ruce její drobnou.
Logan si ji napřed pátravě prohlédl, než jí poněkud váhavě, dalo by říct až nechutí a odtažitostí, podal lehce zakrvácenou a ožehlou tlapu. Nepodívala se na něj moc hezky.
Remy dívce políbil ruku, což Anna sledovala ostřížím zrakem, ale na Niku se přátelsky usmála, stejně tak Ororo. Bobby jí nechal v dlani krásnou ledovou růži, která se sice po několika vteřinách rozpustila, ale vzápětí ji nahradila živá, vyrostlá z Flořiných prstů.
„Umíš toho víc?“ zajímal se Scott.
„Hm, asi ano. Ještě nevím, dnes jsem to zkoušela poprvé...“ podívala se Nika stranou.
„Naše mladá posila bude muset ještě překonat prvotní šok ze své příslušnosti k nám,“ řekl profesor. „Pevně doufám, že jí v tom budete plně nápomocni a budete se chovat lépe, než obvykle,“ sjel lehce výhružným pohledem zejména Logana, který se zatvářil vzpurně. Ještě ho nepřešel vztek na Gambita a právě přemýšlel, čím se mu pomstí.
„Co kdybychom začali tím, že ti ukážeme pozemek?“ navrhl Petr.
„To je výborný nápad, Colossusi,“ přikývl Xavier. „Scotte, vezmeš si to na povel?“
„Samozřejmě, profesore. Na mě se můžete spolehnout,“ odpověděl vážně velitel týmu.
„No jo, na tebe dycky, ty svatouškovskej skautíku!“ ucedil Logan záštiplně, přičemž si dal dobrý pozor, aby ho neslyšel nikdo
z těch, co by ho práskli. „Pukni důležitostí!“
„Klid, Logane,“ stiskla mu Ororo jemně paži. „On za to nemůže.“
„To ho neomlouvá!“
„Proč toho nenecháš a neusmíříte se?“
„Protože!“ Stříbrovláska si povzdechla a protočila modré oči v sloup.
„To se spíše krokodýl ožení s opicí, Wolverine a Scott zakopou válečnou sekeru,“ ušklíbla se Viky.
„Tý svatby se dočkáte dřív,“ zazubil se na ni Logan. „A tak mě napadá... co kdyby se tygr vdal za opici?“
„Za opici nikdy,“ uculila se dívka. „Ale možná by si nechal říct s něčím jiným šplhavým a ocasatým.“
„Takže přeci?“ povytáhla Ororo obočí a rozhlédla se, co na to Kurt. Ten to naneštěstí neslyšel, protože o něčem mluvil s Nikou a zdálo se, že se oba dobře baví.
„To to trvalo,“ řekl potěšeně Logan. „Už byl celej špatnej z toho, že ho nebereš vážně.
Ne, Scottíku, já s váma kolečko po škole dělat nepůjdu, máme s ‘Ro naplánovanej zajímavější program,“ odpověděl na otázku velitele týmu.
„Nutit tě nebudu,“ pokrčil Scott rameny. „Kdo se tedy přidá?“
Ukázalo se, že kromě Logana a Ororo všichni. Devět mutantů se vydalo na exkurzi po institutu. Přes park, garáže obsazené vozy týmu, hangár, v němž výjimečně chyběl X-Jet, neboť ten si vzala na plnění úkolu skupina vedená Beastem, Cerebro, Danger Room, hřiště a bazén, kam kdosi v nestřeženém okamžiku skopnul Scotta, což vyvolalo bouři smíchu ze strany X-Menů a pro Icemana trest za to, že ještě zledovatěl okraj, než do něj „omylem“ narazil.
„Máte to tu pěkné,“ musela připustit Nika. Vedle ní se ozvalo krátké souhlasné zapředení. Otočila se po jeho zdroji a zaječela zděšením, neboť po jejím boku kráčel obrovský tygr.
„Klid, slečno, nebojte se,“ uklidňoval ji Petr a vylekaná dívka se k němu přitiskla. „Nemusíte se bát, to je Viky.“
„Omlouvám se,“ řekla tygrodlačice, když se proměnila zpátky v člověka. „Nechtěla jsem tě vyděsit, zapomněla jsem, že na to jiní nemusí být zvyklí.“
„Nesnáším kočky a těch velkých se navíc děsím,“ otřásla se Nika odporem.
„Neublíží ti,“ usmál se Kurt. „Je to vyloženě mazlivé koťátko.“
„Dokud ji nenaštveš,“ ušklíbl se Remy.
„Nemusíš mít strach z nikoho z nás, Niko,“ řekl Scott. „Jsme tvoji přátelé, jsme jeden druh. Vím, že jsi asi žila v domnění, že mutanti jsou zlí a my X-Meni nejhorší z nich, ale věř mi, že tak to není. Chceme s lidmi žít v míru a bránit je.“
„Ano, to už mi vykládal i profesor Xavier.“
„Nevypadáš zrovna moc přesvědčeně. Ale přidala jsi se k nám.“
„Ano. To ano. A doufám, že jsem udělala dobře.“ Nevěřila tak úplně Xavierovým slovům, ale řekla si, že může být zajímavé to zkusit.
„Udělala jsi to, co jsi pokládala za správné,“ pronesla Jean. „Tak jako my všichni. Věř, že nebudeš litovat.“
„Doufám,“ opakovala tiše Nika.
„Budeme se snažit ti to ulehčit,“ slíbil Scott. „Teď pojď, prohlédneš si samotnou budovu.“ On se hlavně chtěl převléknout z mokrých šatů.
Trochu zamlkleji než předtím si to namířili ke škole. Nika vesele štěbetala s Petrem, zato Tiger se courala schlíple vzadu.
„Nic si z toho nedělej,“ vzal ji Kurt za ruku. „Musí si jen zvyknout. Na mě si taky kdysi zvykli...“
Vděčně se na něj usmála a rozběhli se, aby dohonili zbytek.
Nika se s novým domovem a novou rasovou příslušností začala postupem času vyrovnávat, navenek rozhodně. Její život se stal v mnoha ohledech snazším, obklopovali ji mutanti, kteří ji měli podle všeho rádi, a ona si začala oblibovat je. S pomocí profesora, Jean a Scotta se učila objevovat a rozvíjet své schopnosti spočívající v umění nechat během několika vteřin vyrůst jakoukoliv rostlinu a ovládat její pohyb, ať už šlo o záhon fialek nebo hustou spleť ostružiní, která se ovinula kolem oběti a uvěznila ji v trnitých poutech, až po baobab vprostřed parku. Učila se bojovat a pohybovat, což bylo pro ni jako pro někdejší poloprofesionální tanečnici docela snadné, i když Danger Room a Loganově výcviku v přímém boji skutečně na chuť nepřišla. Co ji pak deptalo neustále, byly brýle, jež jí překážely a nemohla je ničím nahradit, protože její oční vada neumožňovala používání kontaktních čoček. Xavier se jí sice postaral o model by Reed Richars vhodný k jakékoliv náročné aktivitě, to ji však upokojilo jen napůl.
„Proč je vlastně musíš nosit?“ zeptala se jednoho dne zvědavě Viky. Nika jí stihla útrpným výrazem.
„Asi proto, že nemám zdravé oči, ty chytrá,“ odpověděla zlostně.
„Jenom tohle? Můžu ti pomoci, jestli budeš chtít.“
Nika na ni s nadějí upřela pohled. „Opravdu bys to dokázala?“
„Maličkost. Jen mě nech, abych se tě dotkla.“
Mladší dívka váhavě strpěla, aby jí položila zlatem zářící dlaň na hlavu. Cítila, jak jí světlo prochází přes víčka do očí a do mozku. Hladí jí teplem léčivé síly a napravuje všechno, co bylo špatné.
Když Viky ruku odtáhla, Nika otevřela oči a vyjekla. Viděla dokonale ostře, dokonce ještě lépe, než předtím s brýlemi. Začala mutantce se slzami děkovat.
„Nemáš zač. Nic to nebylo. Mezi přáteli je zvykem si pomáhat.“
Viky se vůbec Niky ujala, jak Logan trefně poznamenal, „jako kočka zatoulanýho kotěte“. Staly se z nich nerozlučné přítelkyně, které bez sebe pomalu nedaly ránu. Byl na ně zajímavý pohled, neboť více se pomalu ani lišit nemohly, tygřice a květina.
Vlastně více než často byli tři. Kurt si totiž taky zřejmě vzal asimilaci nováčka osobně a snažil se, aby se Nika ve škole cítila dobře. Dělal společnost oběma a dívky ho viděly rády, protože s ním byla legrace. Dalo se však po pár dnech poznat, že mnohem víc pozornosti věnuje té mladší, což bylo zpočátku ještě pochopitelné, ale Nika si to vyložila jako něco víc než jen přátelský zájem a začala s ním otevřeně flirtovat.
Druhá mutantka překvapeně zjistila, že žárlí. Samozřejmě, měla Kurta ráda... hodně, ale moc nevěřila, že by o ni doopravdy stál. Přesto vzala Ničino chování jako zradu. Necítila se však mít právo nárokovat si modráska pro sebe. Proto jen mlčky sledovala, jak se mladý mutant nechává od blondýnky oblbovat čím dál víc, jen občas se odvážila je slovem trochu umravnit, což ovšem vyvolalo maximálně posměch ze strany její sokyně. Mezi oběma dívkami zavládlo podivné napětí, z něhož nemohlo vzejít nic dobrého.
Aktivita sentinelů se zatím stupňovala. X-Meni sváděli bitvy téměř denně, pokud nepřítele stačili včas odhalit a zakročit. Na několik desítek jich zničili, ale ke svému zoufalství pořád netušili, kde mají alespoň jednu základnu. Pokusy o sledování nadále končily fiaskem. Roboti je vždycky odhalili a následoval boj, který se mnohdy neobešel bez zranění na straně mutantů, takže Tiger mívala plné ruce práce a neměla čas ani sílu myslet na trápení.
Mutanti měli ostatně relativního klidu málo. Hodně času z volna mezi bitvami jim zabral tvrdý trénink, jenž byl vzhledem k situaci na místě, ač si nejednou mysleli, že to Cyclops trochu přehání. Typickým narušením příjemného odpočívání však byla hlavně chvíle, kdy se celou školou rozeřvaly alarmy, které během několika vteřin nahnaly všechny X-Meny do centrály zabezpečení, kde už Professor X seděl před monitorem a přepínal senzory na střeše.
„Co to je?“ vybafl Scott, jen prošel dveřmi. Xavier se ani nenamáhal otočit, soustředil se na přestavení družice, aby získal lepší obraz.
„Sentinelové, jak jinak,“ odpověděl. Zrnění na obrazovce se rozplynulo a změnilo se v obrysy nechvalně známých robotů. Dvě šípovité formace, každá čítající tři sentinely.
„Poslali jenom šest?“ ušklíbl se Gambit. „To snad nemůžou myslet vážně, dva roje si dávám v déerku jako lehkou rozcvičku...“
„Byl bych rád, kdyby jste se pokusili naši situaci nezlehčovat,“ podíval se na své žáky profesor. „I tak nám hrozí poměrně velké nebezpečí, tahle generace je dost silná a jak si jistě vzpomínáte, měli jste s nimi už hodně problémů.“
„Jasně, prófo. Ale na domácím písečku si s nima poradíme snáz,“ řekl Logan. „Jakou maj pozici?“
Objevil se družicový snímek s velkým rozlišením. Postupně se na něm zobrazovaly stále menší a menší čtverce, dokud se neustálil na oblasti o rozměrech něco přes padesát čtverečních mil skvrnité zelenými, hnědými a modrými fleky lesů, hor a vod. Tím směrem neleželo nic, co by usuzovalo na polohu základny, jen pár dávno opuštěných staveb, ale hory umí skrýt mnoho. Šest červených teček letělo nad neobydlenou oblastí a zvolna ukrajovalo vzdálenost mezi jimi a Institutem pro nadanou mládež.
„Za jak dlouho jsou tu?“
Na monitoru zablikal časový údaj.
„Patnáct minut? Tak to máme v suchu.“
„Neřekl bych. Budeme sebou muset pořádně hnout,“ řekl Scott a Logan za jeho zády ho úšklebkem mlčky napodobil. „Dobrá... Vnější obranné systémy si nastavím sám, nepoužijeme je dříve, než to bude situace nezbytně vyžadovat, nerad bych, aby se někomu z vás něco stalo.“ I když pro Wolverina bych neplakal.
Zatímco mluvil, létaly jeho prsty hbitě nad klávesnicí bojového počítače, který na jeho zadané příkazy odemkl a aktivoval zbraňová stanoviště, rozmístěná hustě okolo pozemku. Byla to první nepříjemnost, s níž se musel vypořádat každý, kdo by se pokusil o takovou bláhovost, jako je přepadení sídla Professora X a jeho chráněnců.
„Vyrazíme jim naproti, bitva nad školou nese přílišná rizika. Myslím, že nemusím nic upřesňovat, všichni víte, co máte dělat.“
„No jo.“ „Jasan, šéfe.“ „Jistě, ó neohrožený vůdče.“ „Bez obav.“ A tak dále.
Velitel týmu pomalu kývl hlavou a koutkem oka zachytil spokojený úsměv profesora Xaviera. Byl na své X-Meny právem hrdý. „Dobře, vážení. Tedy... vyrážíme!“
Mužská část se s bojovým pokřikem vyřítila z místnosti, dámy je následovaly o něco klidněji. Poslední šel Scott. „Hodně štěstí,“ neopomněl jim popřát profesor a oni věděli, že pokud budou v úzkých, mohou si být jeho pomocí jistí.
Během půl minuty vyrazil z garáže s vyjícím motorem X-Van a řítil se zadní branou mimo veškeré cesty do terénu na schůzku se sentinely. Storm, Phoenix a Rogue vysoko nad ním letěly kousek napřed a vyhlížely nepřítele.
Vůz nadskakoval na výmolech a nerovnostech povrchu jako splašený kůň a mutanti, ač důkladně připoutaní, si připadali jako na tankodromu. Alespoň někteří. Tak třeba Cyclopsovi už po první půl míli začalo být špatně a vehementně se snažil vykopat Wolverina od volantu, ale ten ještě přidal plyn.
„To je naposled, co řídíš!“ zařval vztekle celý zelený.
„To mi urve žíly, Cyku,“ zavrčel mutant a strhl stroj, aby se vyhnul stromu. „Chtěls tam bejt rychle? Tak drž pec!“
„Urveš nápravu! A blatníky taky! Proboha, co to za náma zůstalo na cestě?“
Wolverine mrkl do zrcátka. „Blatník. Jednou jsi měl pravdu,“ řekl a odmítl vzít na vědomí zoufalé steny a úpění spolujezdců. Bylo až s podivem, že někteří masochisti se docela dobře bavili a i Scott raději zmlkl, protože hrozilo reálné nebezpečí, že by si mohl překousnout jazyk.
Když vůz nadskočil na velkém výmolu, Colossus prorazil hlavou strop a ostatní před podobným osudem zachránila nižší postava a bezpečnostní popruhy. „Zničíš tlumiče!“
„Ale prd, už jsem s tím autem dělal horší věci!“
Toto tvrzení se stroj pokusil zpochybnit náhlým třesem, ale nakonec se ukázalo, že řidič jen projel kamenitým korytem potoka. Nicméně když jejich vzdušné pozorovatelky oznámily navázání vizuálního kontaktu s nepřítelem, vzal to zbytek osádky jako dar z nebes.
Než auto dokončilo smyk, jímž zastavovalo, a X-Meni se vypotáceli ven, byli sentinelové nad nimi. Jejich pozornost už upoutaly ženy a o další zviditelnění se zapříčinil Cyclops, když jednomu ze země upálil obě nohy. První vítězství pro mutanty, trosky robota se zřítily z nebe a zaryly do hlíny. Vzápětí ho následovalo ožehlé torzo toho, který se potkal se Storminým bleskem.
Sentinelové okamžitě změnili cíl z útoku na školu v pokus o vyhlazení momentálních nepřátel. Hurikán je donutil přistát. Storm i tak věděla, že pokud by chtěli, snadno by ji dokázali obejít. Ale cíle se pohybovaly zejména na zemi, to byl hlavní důvod, aby si stroje udělaly přestávku v letu. Víc mutanti nepotřebovali. Pustili se do nich s vervou a s tužbou rozmetat jejich součástky po okolí.
Ale roboti se nemínili vzdát jen tak hladce. Jejich program byl jasný: zničit každého mutanta v okolí a tady jich bylo hned jedenáct. A oni měli narozdíl od X-Menů možnost zavolat si posilu.
Na svoji velikost byla ta plechová monstra neobyčejně pohyblivá. Mutanti měli co dělat, když se proplétali mezi obrovskýma nohama sentinelů a kličkovali před střelami, kterých měli roboti v zásobě dost a dost.
Rogue se zrovna pod jednou protáhla a popadla sentinela, jenž po ní opět bez úspěchu vystřelil, za hlavu. Svojí neskutečnou silou ho zvedla do vzduchu, zamávala s ním jako pes s krysou a obloukem ho mrštila proti jinému. Ten sice letícího soudruha odpálil stranou, ale to ho nezachránilo před pohlcením ledovým blokem, jenž ho na strategickou vteřinu ochromil a vzápětí roztrhl jeho řídící centrum v hlavě na kusy. Další dva sentinelové na odpis, ale to už Tigeřin sluch i přes hluk výstřelů, skřípění kovu a pokřikování ostatních zachytil slabé hučení motorů. Otočila se za tím zvukem a to ji málem stálo život. Nepostřehla totiž jednu sentinelí nohu hodlající jí pomoci splynout s terénem.
„Bjerjegis'!“ ozvalo se za ní, kovová tlapa ji odstrčila a ona se skutálela do trní, bujně vyrostlého všude kolem. S úžasem sledovala, jak se Colossus, pod gigantickou hňápou robota skoro se ztrácející, ač žádný drobek nebyl, pevně zapřel na rozkročených nohách, zaryl prsty do sentinelova chodidla a jediným mohutným trhnutím, při kterém se ocelové pletence svalů zaleskly námahou, ho poslal krásným obloučkem Phoenix. Ta jím prohnala nálož energie rovnající se účinku mohutné sluneční erupce, takže do lesa dopadla spálená kouřící troska.
Už i zbytek X-Menů si povšiml, že počet nepřátel se nemile rozrostl. Další roboti se objevili jakoby odnikud a ihned šli do útoku.
„Dík,“ hekla Tiger ke Colossusovi a za cenu ztrát na kostýmu a na kůži se vymotala z roští. Rozhlédla se. První z nové várky sentinelů přistál jen pár skoků od ní. Pevněji sevřela jílec Stříbrného ohně a vrhla se vpřed.
Sentinel se nestačil divit, když mu ostrá dlouhá čepel vnikla do vnitřností z pletenců kabelů a hydraulických obvodů a projela mu kolem celého těla, takže se v podstatě zlomil v pase. Stroje byly sice postavené z hodně odolných materiálů, mnohdy vzdorujících i pořádné náloži energie, avšak pro meče císařské družiny nepředstavoval ani tlustý kovový plát o moc větší překážku než papír. Rozhodně užitečná věc proti něčemu, co je zkonstruované, aby dokázalo negovat schopnosti X-Menů.
První půlka nepřítele dopadla na zem o něco dříve a málem přizabila Cyclopse, který tam dole zrovna laserem smažil do jiného robota.
„Tohle bylo určitě schválně!“ houkl na podřízenou, jež mu s roztomilým omluvným úsměvem zamávala. Pak ho ale střela, která mu proletěla nad hlavou, donutila zaměřit své myšlenky, ale hlavně optické paprsky, na něco jiného. Něco jiného momentálně zastupoval další sentinel, jemuž hlavně zbraní vmontovaných do dlaně zahořely ohněm smrti.
Mutant se svým obvyklým parakotoulem dostal z dosahu střely a pustil svůj vlastní arzenál na plné pecky. Dvojice rudých zášlehů se slila v jeden silný proud laserové energie. Ta odpálila sentinela daleko do lesa, kde od něj vzápětí chytil porost.
Storm mávnutím jednou rukou přivolala dešťová mračna, z nichž se začaly valit proudy vody na plameny, jež záhy uhasly, z druhé plnými hrstmi častovala blesky další dvojici robotů.
Wolverine přestal sekat do dodělávajícího sentinela a dovolil si dvě zálibné vteřiny sledování své rozbouřené lásky, kochal se dokonalostí jejího těla, silou a božskou mocí, která z ní vyzařovala spolu s elektrickými výboji, měnící nepřátele na hromadu sběrných surovin. Na vítr, udržující jí ve vzduchu a vzdouvající plášť kolem její černé postavy, dlouhé lesklé vlasy vířících jako stříbrná aureola. Proti téhle africké vládkyni počasí měl šanci jen zatraceně málokdo, ani on neobstál před její krásou, ale poddal se rád a bez boje. A nelitoval toho, protože tato žena je konečně tou láskou, již tak dlouho hledal.
„Přestaň se jí kochat a pojď mi pomoci!“ ozval se opodál výkřik. S nevrlým zavrčením, protože neměl ani trochu rád, když ho někdo ruší z tichého uctívání jeho bohyně, byť uprostřed bitky, se otočil.
Flora, zoufale se snažící udržet sentinela, kterého ze všech stran obrůstaly silné dřevnaté šlahouny zakořeněné hluboko v zemi, na něj mávla. Robot byl nad její síly, protože se pomalu, leč vytrvale zbavoval rostlinstva, jež ho chtělo strhnout k zemi. Z jedné jeho dlaně vyšlehl paprsek a dívka mu jen stěží unikla rychlým úskokem. Začínala se bát a panikařit.
Holka, s tebou je trápení, pomyslel si mutant. Simulace ti jakž takž jdou, svádění chlapů, který patřej někomu jinýmu, taky, ale skutečnej boj, to ne.
Rozběhl se k ní. Cestou musel přeskakovat a přesekávat úpony lián a další havěti, ale nakonec je využil i k rychlému vyšplhání k sentinelově hlavě. Mávl drápy a jedním čistým sekem ji oddělil od trupu.
„Děkovat nemusíš,“ ucedil k dívce a vyrazil na další cíl. Flora ho pozorovala překvapeným a rozhořčeným pohledem.
Sentinelů už bylo opět jenom pár. Mutantům přibylo pár šrámů i pár zářezů do pažby nebo do jílce, jako i Nightcrawlerovi. Roboti z něj měli zmatek v datech, protože podle jejich údajů by se nic nemělo pohybovat tak rychle. Evidentně mu to zapomněli říct, neboť bez ohledu na jejich zuřivé pokusy ho sestřelit (nejlépe jeden z druhého) po nich šplhal a skákal a sekal do nich, až kusy kovu odletovaly do širokého okolí. A co nedokázal zrušit na první útok, dorazil zbytek.
Gambit taky dělal mezi sentinely slušnou paseku. Kartám dokázal dodat takové množství energie, že při dobře mířeném zásahu a troše štěstí mohly stroji urvat končetinu. Dokonce si pohrával s myšlenkou zkusit vyhodit celou součást robota, včas si však uvědomil, že s takovou by dlouho nevydržel. Byl dost nebezpečný i tak. Potkat se ať už s nabitou kartou nebo s adamantiovou holí rozhodně nepatřilo k nejpříjemnějším zážitkům většiny sentinelů.
Občas se stalo, že zbytky robota zničeného mutanty, popřípadě doraženého autodestrukcí, zvládly poškodit i okolní stroje. X-Meny to však netěšilo tak, jak by nespíš mělo, části trosek nekontrolovatelně svištící okolo je znervózňovaly.
Iceman jeden kus šrotu zachytil na ledový oblouk a po zakřivené rampě ho poslal do vzduchu. Pomačkaný kovový plát zasáhl sentinela přímo do ciferníku, a pak už stačil jeden dobře mířený rampouch, aby se kolos složil.
Phoenix se vznášela nad zemí nadnášena svými telekinetickými silami. Těmi také odstřelovala všechny sentinely, kteří se jí přiblížily na dosah. Neměli proti ní nejmenší šanci, navzdory určité ochraně před účinky mutantských schopností byli X-Meni pro ně stále ještě příliš velké sousto, zejména ti, kteří používali prostou fyziku hrubého násilí, jakože jich byla většina. A tato žena navíc disponovala mocí, pro niž neměly ani nejlepší měřící přístroje mutantské energie dost vysoké hodnoty. Nic se jí nemohlo rovnat, jako ohnivý pták létala nad bojištěm a přinášela zkázu.
Boj, skládající se především z prolínání záblesků všech možných látek a druhů energie, zvonění čepelí a Colossusových pěstí o pláště sentinelů, částí robotů i mutantů (celých) létajících vzduchem a neuvěřitelné směsice hluku, náhle skončil. Poslední sentinel padl sražený drápy a nad krajinou se rozhostilo ticho, jež po předchozí vřavě přímo zvonilo. Sem tam ho ještě přerušilo prsknutí jisker z potrhaných obvodů nebo drobný výbuch, černé sloupy dýmu se proplé-taly větrem a dešťovými kapkami, když se spustil liják vyvolaný Storminým řáděním. Snášel se na poničené a mnohdy ještě doutnající stromy, keře, stejně jako na hořící trávu. Mutanti se pomalu scházeli k Wolverinovi, vyprošťujícímu svoje adamantiové nože z napodobeniny hrudního koše stroje.
„No, přece jsme to zvládli,“ usmál se Petr.
„Kolik jich nakonec bylo?“ zeptala se Anna.
„Ani nevím. Nestíhala jsem to počítat,“ odpověděla Jean.
„Teď už je to jedno. Je konec,“ přistoupil k ní Scott a objal ji kolem ramen. „Jsi v pořádku?“
„Proč bych nebyla?“ usmála se na něj Jean. „Nezapomínej, že se o sebe umím postarat, narozdíl od tebe, jak tak koukám,“ setřela prstem krvavou stružku, která mu proudila z rány na paži, kam ho škrábla střepina kovu.
Bylo to prakticky jedno z nejvážnějších zranění, jaké ten den při bitvě tým utrpěl, ač proti nim stála velká jednotka smrtících strojů. Drápance, modřiny, odřeniny, jeden vyhozený kotník způsobený nepozorným došlápnutím při seskakování z konečně uzemněného sentinela. Oba tyto poslední úspěchy patřily Nice. Jindy nebyly výjimkou zlé otevřené rány, rozsáhlé spáleniny a polámané kosti. Dnes měli zatraceně velké štěstí.„Ať tě to ani nenapadne!“ zavřeštěl nepříčetně Scott, když se Logan hrnul k předním dveřím X-Vanu. „Vypadni odtamtud!“
„Důvod?“ zašklebil se prcek a vyzývavě položil ruku na kličku auta.
Kdosi ho popadl za kostým, zvedl několik palců do vzduchu a postavil o kus dál, nedbaje zuřivého prskání postiženého mutanta.
„Colossusi, přestaneš mě sakra konečně tahat jako králíka?“ zařval, jen se opět ocitl na pevné zemi. Cestu k dodávce mu stínil Petrův široký hrudník.
„Je mi líto, tovarišč, jednou mi to stačilo,“ odpověděl Rus a učinil drobné gesto směrem k proražené střeše. „Řekněme si to zcela upřímně, jezdíš jako prase.“
„Řekni mi to ještě jednou tváří v dráp!“ zasyčel výhružně Wolverine a vysunul adamantiové čepele ze svých rukou. Colossus se okamžitě pokovil.
Než stačila vypuknout další rvačka, práskl mezi ty dva šíp červeného světla. Otočili hlavy po jeho zdroji, pořád strnulí v bojovém postoji.
Cyclops měl rty stažené v uzoučkou čárku a skrz vizor probodával zejména Wolverina velice nahněvaným pohledem. Když promluvil, z jeho hlasu se odlamovaly břity.
„Wolverine... tohle už je za poslední dobu potřetí, co se pokoušíš napadnout jiného X-Mana... a upozorňuju tě, že moje trpělivost taky nebude věčná!“ zvyšoval tón. „Ještě jednou si tohle zkus a poneseš následky! Tvrdě!“
Wolverine se k němu obrátil celý a oči mu výhružně zaplály. X-Meni okamžitě zaujali pozice pro zabránění krveprolití, k němuž se očividně schylovalo. Vrčivá odpověď jejich parťáka je nenechala na pochybách.
„Summersi, radil bych ti nezapomínat, že já zase nemám trpělivost žádnou, takže važ slova... nebo to počtvrtý zkusím na tebe a věř, že to dotáhnu do konce...“
„Víš jistě, že tahle výhružka byla nejlepší nápad tvého života?“ zrudl vzteky velitel X-Menů a vizor se zaleskl uvolňovaným laserovým paprskem.
„Máte aspoň sepsaný závěti, když už se tu chcete navzájem zabít?“ zeptal se znuděně Iceman. Za tu dobu, co byli Scott a Logan v jednom týmu, stály takovéhle potyčky téměř na denním pořádku a pro ostatní přestávaly být zajímavé, ač stále ještě napjatě čekali, kdy a jestli ho Wolverine konečně rozpáře.
Tahle hláška poněkud rozhodila mutanty z koncentrace, o dalších komentářích zbylých členů nemluvě. Ororo využila příležitosti, že její milý rosomák malinko vychladl, a přitočila se mezi něj a Scotta, který vztekle zafuněl. To už se mu pověsila na krk Jean a jedinou myšlenkou ho zklidnila.
„Musíš se plíst?“ broukl Wolverine nepříliš šťastně a pokusil se stříbrovlásku jemně odstrčit.
Její velké modré oči se upřely do jeho. Stačilo se na zlomek vteřiny zadívat do té nekonečné temné hlubiny a ztracen byl i takový beznadějný případ jako nejnebezpečnější muž světa. V té záři uvnitř se rozpustila všechna jeho zloba, roztál jak kostka ledu ve vroucím čaji. Vražedný přísvit zmizel a Logan se usmál. „Ty jsi potvora, ‘Ro,“ políbil ji. „Takhle si otočit starýho rosomáka kolem prstu.“
Kurt mrkl na Petra. „Podpantoflák,“ zahihňal se tiše a kovový kolos vedle něj se škodolibým úšklebkem přikývl. Logan po modráskovi vrhl ošklivý pohled.
„Jen počkej, chlupatá nestvůro, na tebe taky jednou dojde! A uvidíme, kdo se bude smát naposled.“
„Já,“ předvedl zubatý úsměv přes celou hlavu Kurt. „Protože vám dvěma se nic rovnat nemůže.“
Nika k němu proklouzla a opřela se mu o rameno. Vyčítavě se zadívala na Logana. Ten jí její pohled neoplatil o nic laskavěji. „Proč mu pořád tak nadáváš?“ zeptala se takovým tónem, jako by urážena byla ona sama. „To je pořád nestvůra, obluda, hovado... přitom ti nic neudělal. A to říkáš, že jste přátelé.“
Logan ji stihl útrpným šklebem a vyprskl. Bylo v tom nečekaně mnoho pohrdání. „Holka, to bys nepochopila, i kdybych ti to nakreslil. Tak se ani nesnaž a neřeš to.“
Nika se sykavě nadechla v záchvatu uražené ješitnosti. Zcela správně si vysvětlila jeho tón i slova jako „na tohle prostě nemáš bednu“. Ale na mrňavého mutanta si přece jenom netroufla, zmohla se pouze na zlostný pohled. Pak zakňourala na Kurta: „To mu dovolíš, aby mi tohle říkal?“
Mutant protočil oči v sloup, jako by hledal pomoc na nebesích. „Poslyš, kytičko, mě do toho netahej. Nevím, co jste si vy dva udělali, vyřiďte si to mezi sebou. Jen by sis měla už zvyknout na to, že spousta věcí, co si mezi sebou řeknem, ať je to jakkoliv hnusný, nemusí být vážně míněný tak, jak se zdá.“
„To byla teda vážně odpověď! Díky za zastání, ušlechtilej rytíři!“ prskla vztekle Nika a za jejími zády se ozvalo tiché zlé zaskučení. Když se ohlédla, setkal se její zrak se zelenavým bleskem tygřích očí. Po zádech jí přejel mráz a rychle se otočila zpět na Scotta, který se konečně probral z transu a začal na X-Meny řvát, že už tu postávají zbytečně dlouho, mají být dávno ve škole a kdesi cosi. Logan podle svého zvyku ho opodál parodoval.
„Jestli toužíš po nějakém dalším pohybu...“ vzala ho Ororo za ruku a její slova okamžitě rozzářila většinu času zamračený obličej nerudného muže. Ihned si promítal možné pohybové vybití.
Lehce ho plácla. „Ty chlípníku, vidím ti až do žaludku! Moc neslintej, tohle ti nenabízím! Jen bych ti měla připomenout, že jsi mi nedávno sliboval další lekci šermu.“
Logan schlípl jen docela malinko. Tohle bude taky pěkná zábava...
„Tak jo,“ zašeptal jí do bílých vlasů. „Dneska už ne, nestojím o publikum. Co takhle zítra časně zrána, než náš zlotřilý šéf vyžene nás nebohé mutanty na rozcvičku? Řekněme... ve čtyři?“
„Proč ne?“ usmála se. Bohové, tak brzo? To snad nemyslí vážně! pomyslela si. Logan ale o těchto věcech nežertoval. „Nemůžu se dočkat,“ řekla proto raději místo námitek.
„Ani já ne,“ ubezpečil ji.
„Budete tam cukrovat dlouho, hrdličky, nebo nás poctíte svou vzácnou přítomností ve voze, abychom mohli jet?“ zeptal se kousavě Scott. Vzápětí zarachotil hrom. „Ororo?“ zadíval se podezíravě na svou podřízenou.
Vládkyně počasí nasadila výraz božské nevinnosti. „Scotte, přece na mě nemůžeš hodit úplně všechno!“ zvedla uraženě nosík. „Blíží se léto, bouřky už mají svůj čas. Začínáš být silně paranoidní.“
„Proč asi?“ zahučel Scott a Logan se zašklebil. „Tak mazej do auta, Wolverine, už se mi to nechce opakovat!“
Logan nečekaně svižně vklouzl na sedadlo, zabouchl dveře a houkl na řidiče: „Práskni do koní, Péťo, ujedeme mu!“
„Kdyby Rogue pustila ten blatník, tak bysme možná i mohli,“ prohlásil nevzrušeně Rus, když pohlédl do zpětného zrcátka.
Scott se usadil na místě spolujezdce a usmál se na mutantku: „Děkuji, Rogue. Alespoň někdo mě nepodrazí.“
„To bych rád věděl, kde bere tu jistotu,“ ušklíbl se Remy.
„Proč musím být já, nebohý velitel, muž tak výtečných kvalit a charakteru, pronásledován zlým osudem a podřízenými?“ zaúpěl zničeně týmový kápo. „Bože, ty to vidíš!“
„Nevidí,“ řekl Kurt po pohledu z okénka. „Připlác si na obličej mrak a chechtá se na celé kolo.“
Scott složil tvář do dlaní a tiše se rozeštkal, Jean ho utěšovala.
Po příjezdu dostal celý tým za úkol vůz uvést do perfektního stavu. Argument „proč na tom nedělaj jenom ty, co to maj na svědomí?“ byl přebit úderným trumfem principu kolektivní viny. Načež po skončení práce byli mutanti nahnáni do Danger Room na sadistický dvouhodinový trénink.
„Nemám na těle jediný místo, který by mě nebolelo!“ remcal zuřivě Iceman cestou ke sprchám, kam se vlekli všichni totálně vyšťavení.
„Summersi, něco o lidském zacházení s vězni jsi nikdy neslyšel, že?“ durdil se i (nečekaně) Logan, podpírající silně kulhající Ororo. Bojový robot ji zasáhl vystřelenou ocelovou koulí do nohy. „Tygříku, jseš tu někde okolo?“
Odpověděl mu sten někde odzadu: „Tygřík tu není, sežraly ho prasata.“
Ohlédl se a začal se smát. „Nebo spíš požvýkaly a zase vyplivly. Jak to vypadáš?“
Viky stoupal z kostýmu slabý dým, obličej měla úplně černý a vlasy se jí ježily jako jezince. Ještě mezi nimi poskakovaly malé jiskřičky. Pokusila se odhrnout je z očí a slabě se usmála. „Jako někdo, koho výhonek liány narazil na rozsekanou jističovou skříň?“
„Já to ale neudělala úmyslně!“ nasupila se okamžitě Nika. „Neviděla jsem tě tam!“
„To je pravda,“ zašeptala tygrodlačice. „Ty mě nikdy nevidíš, když se ti to hodí.“
„Co jsi to říkala?“
„Nic, co by jsi sama nevěděla. Ororo, posaď se, prosím, ať se ti můžu podívat na tu nohu.“
„Žádný sedání nebude,“ prohlásil Logan. „Podlaha je studená, ještě mi tu nastydneš na zadek.“ A zvedl stříbrovlásku do náruče.
„Logane, to snad...“ ohradila se se smíchem Ororo.
„Jen ho nech,“ řekla Viky a opatrně jí přejela rukama po kotníku. Zraněná sykla. „No tak... není to tak zlé, ale bolet to musí hodně... Ale to nic, zítra zas budeš běhat jako laňka.“
„To doufám,“ zamrkal na svou lásku Logan. „Jinak špatně skončíš.“
„To by sis nedovolil,“ pohladila ho Ororo po tváři. „A co kdyby ses konečně někdy oholil? Strašně škrábeš!“
„Ještě řekni, že se ti to nelíbí,“ zakřenil se mutant a pošimral ji vousy.
„No, teoreticky už bys ji mohl postavit,“ zasmála se Viky, která právě skončila s léčením, „ale když tak na vás koukám...“
„Bystrej úsudek, tygříku.“
X-Meni se prozíravě vytratili a Logan s Ororo zůstali na chodbě u dveří Danger Room sami. Nějak ale ostatní nepostrádali. Celý vesmír se pro ně vešel do očí toho druhého. Dokázali by tam tak stát věčně.
Nakonec bouřivládná mutantka zívla. Přece jen to byl dlouhý a náročný den. Logan se zasmál.
„Koukám, že posypeš do pelíšku,“ nadhodil si ji v náruči a pomalu vykročil k ubytovací části. „Abys byla na to zejtřejší ráno fit.“
Objala ho kolem krku. „A nechtěl bys jít do pelíšku se mnou?“
„Hele ji, ženskou jednu chtivou! Jak se nám pěkně vybarvuje.“
„Od kohopak to asi mohla pochytit?“ zamrkala šibalsky Ororo.
„Co se na mě tak díváš? Já to nevím,“ smál se její druh. „V každým případě na pelešení dneska zapomeň. Nebo to dopadne jak posledně a Summers nás dojde seřvat, ať se trochu mírníme, že polovina školy nemůže spát.“
„Neříkej, že by ti to vadilo,“ zahihňala se potutelně stříbrovláska.
„Ani náhodou. Ale tebe bych ráno nedostal z postele. A moc se netvař, ono ti taky neuškodí se jednou za čas pořádně vychrápat. Žádný odmlouvání, slečno Munroe, jinak vám naplácám!“ dodal výhružně.
„Opravdu?“
„Hele, nepokoušej mě! Že tě pustím a posypeš po svejch!“
„Když mě ta noha ještě tak bolí,“ zafňukala Ororo a přivinula se němu úžeji.
„Jo najednou. No tak já to s tebou ještě chvíli vydržím, když teda jinak nedáš.“
Spokojeně si opřela hlavu o jeho rameno a užívala si cestu až do jejího pokoje, kde ji mutant ohleduplně položil na postel.
„Tak zatím dobrou noc,“ políbila ho na rozloučenou. Počkala, až za ním zaklapnou dveře, a šla se umýt a převléknout do nočního úboru. Logan měl pravdu, byla unavená a udělá jen dobře, když půjde brzy spát.
