Démonovo srdce
~Charlie~

Dokončeno: Ano
Délka: 4 stran

Hlavní postavy: Wolverine, Nightcrawler, Dzedzak (V), Sulu-Ap (V)... ^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Co je špatného na tom, hrát si se starou skládačkou? Člověk se zabaví, pobaví... odstartuje Apokalypsu...Pokud jste mutant a X-Man k tomu, možné je všechno. Wolverineovi tedy nezbývá než opustit své hnízdečko v Madripooru a se svým někdejším parťákem Nightcrawlerem jít zničit to, co neprozřetelně vypustil na svět.

---

Poznámka autora: Tak tady jsem poprvé zkusil nasadit kromě Logana do děje i další postavu v roli jiné, než jako okrajovou dekoraci. Dokonce jsem kvůli tomuhle vzkřísil Nightcrawlera, který měl zemřít v původní verzi Legendy. Je mi jasný, že někdo mi to dodnes neopustil. XD Předesílám, že mi chyběly mraky zkušeností, jak co se týče postav, tak událostí okolo, takže žádám o shovívavost.

Temnou uličkou se rozléhaly pomalé kroky. Blížily se k místu, kde se v hlubokém stínu skrývali dva muži. Oba byli vysocí a svalnatí a jejich kruté bezohledné tváře prozrazovaly, že nože, které drží, nehodlají použít jen k vyhrožování. Nočního chodce zde čekala jistá smrt.

Ještě dvacet metrů. Deset. Pět. Vrazi se připravili k útoku.

Pokud o nich jejich cíl věděl, rozhodně to nedal najevo. Zastavil se a zapálil si cigaretu. Přitom plamínek sirky ozářil divoký zarostlý obličej, ve kterém se třpytilo temné oko. Druhé zakrývala páska.

Muž zahodil sirku, spokojeně potáhl a úsměvem pozoroval o překot prchající zločince. Ti se málem jeden o druhého přerazili, jak se snažili co nejrychleji zmizet.

„Nevyšlo vám to, hoši,“ zašklebil se a pokračoval v cestě.

Kdo dobře neznal místní poměry, mohl by se divit, proč takové hromotluky, a k tomu dva, dokázal k smrti vyděsit o tolik menší chlap. Ale ti, kteří s ním měli dříve nějakou konfrontaci, si po zahojení všech zlomenin a zhmožděnin dali zatracený pozor, aby ho podruhé nepokoušeli.

Usmíval se. Jeho město. Měl ho rád, přestože to bylo takové hnízdo zločinu. Vlastně právě proto.

Za jeho zády se po střechách mihlo něco tmavého. Každou chvíli to zmizelo ve stínu a bez hluku to klouzalo po taškách. Neuvěřitelným skokem se tvor přenesl přes mezeru ulice, čímž se dostal před sledovaného muže. Skrčil se ve stínu a číhal, zářivě žluté oči přimhouřené ve škodolibém očekávání.

Chvíli se nic nedělo. Žádný zvuk kroků, žádný chodec. Podivné stvoření se v úkrytu neklidně zavrtělo a přemýšlelo, co se mohlo stát. Náhle mu kdosi dost těžký dopadl na ramena a oba muži se v zápasícím klubku skulili ze střechy.

„To od tebe bylo sprostý!“ utrhl se odhalený záškodník na soupeře a vyškubl se z jeho sevření. Ten mu ani moc nebránil, jen se smál.

„Kurte, příteli, copak ses nepoučil? Ty sis opravdu myslel, že na mě vyzraješ?“

„Kdy jsi na mě přišel?“

„Asi před pěti minutama. Hele, snažil ses bejt nenápadnej, to tě ctí. Ale i když zmizíš ve tmě, ty oči tě prozraděj kdekoliv. A mě nedostaneš, zapamatuj si to jednou provždy. Jiný možná. Mě ne.“

„Ty umíš člověku zkazit radost,“ řekl rezignovaně jeho přítel a pozorně si ho prohlédl. Jedna věc ho zarazila. „Hele, Wolvie, proč máš tu blbou pásku přes oko? Neříkej, že se ti něco stalo?“

„Maskování,“ zahučel Wolverine. „A vůbec, co ty tu chceš? Ne že bych tě neviděl rád, ale nenamluvíš mi, žes letěl přes půl zeměkoule, abys na mě zkusil bafnout ze střechy.“

„Byl jsem zařídit něco v Japonsku, tak jsem si vzpomněl, že ses zakopal někde tady. Rozhod jsem se, že se podívám, jak se ti vede, příteli,“ vysvětloval Kurt.

Logan si ho pobaveně změřil. „Malá zajížďka na účet školy? Parchante vyčůranej. A teď pojď někam, kde to můžeme zapít, tohle nejni nejlepší místo na dlouhý řeči. Dost velká šance, že tu přijdeš k úrazu.“

„Takže jsi tu jako doma?“

„No... dejme tomu. A koukej ze sebe udělat člověka, tady jsou sice lidi zvyklí na ledacos, ale tebe by asi neskousli.“

„Když ti to udělá radost,“ zamumlal Kurt, zalovil ve svém černém kostýmu a vytáhl malý vejčitý předmět s tlačítkem na jednom vrcholu. Když ho zmáčkl, na Logana se zubil pohledný mladý muž se šviháckým účesem a knírkem, oblečený v džínách a saku.

„ Je to lepší?“ zeptal se.

„Jo,“ kývl druhý muž. „Pořád na tohle balíš ženský?“

„Jasně. Divil by ses, jakej mám úspěch.“

„Pokud to omylem nezmáčkneš, že?“ zeptal se škodolibě Logan.

„To se mi stalo jednou! Ty ses velice dobře bavil, jestli si dobře vzpomínám.“

„A divíš se? Přitom jak se ta holka tvářila? To byl úprk! A v životě jsem neslyšel žádnou ženskou tak vřískat,“ rozesmál se jeho přítel.

„Děsná legrace,“ naštval se Kurt.

„Ale tak si to tak neber. Tady budeš muset ženský od sebe odhánět. A asi nejen ženský,“ dodal Logan trochu s obavami. „Na místním trhu s otroky by byl o tebe velkej zájem,“ pohlédl na Kurta a zjistil, že se dívá na velmi nerudně a nebezpečně vyhlížející horu svalstva s vymlácenými zuby a výrazem nosorožce.

„Nebo taky ne,“ připustil Logan. „Odkud to máš?“

„Jeden roztomilý opilec z New Yorku,“ zasmál se Kurt a se slabým zasyčením se vrátil ke své předchozí podobě. „Říkal jsem si, že by se mi to mohlo někdy hodit. A vůbec, to si myslíš, že by se našel otrokář, kterej by mě dokázal lapnout?“

„Jo. V Madripooru určitě. Zase si tak nefandi.“

„Hele,“ naštval se Kurt, „nejsi tu jedinej, kdo dokáže děsit pouhým zjevem.“

Znovu se objevil ve své skutečné podobě. Ve vedlejší uličce se ozvalo vyděšené zaječení a úprk. Logan postřehl staré zaklínadlo na odhánění ďábelských mocností. „Vidíš?“ zašklebil se modrý mutant.

„No dobře. Jen že na mě nikdy nebrali vidle a pochodně už za to, jak vypadám.“

„To byla podpásovka.“

„To byl fakt.“

Mírně rozhádaní, však bez dalších komplikací se dostali až ke dveřím Princess Baru, kde si Logan vybudoval hlavní stan.

„Sakra,“ zavrčel menší z obou mutantů, když nahlédl dovnitř. Polovina lokálu byla v troskách a u schodů právě dva policisté přetahovali plachtu přes mrtvolu. Další ležela opodál.

Logan se protáhl davem čumilů ke svému obchodnímu partnerovi.

„Co se tu stalo, O´Donelli?“ zeptal se.

„Čert ví. Vypadá to, že se zabili navzájem. Najednou se prostě skutáleli ze schodů a než jsme je roztrhli, byli mrtví. Jednomu z nich upadl granát, proto ta paseka.“

No nazdar. Čau, Tai,“ kývl Logan na pozdrav svému příteli, policejnímu šéfovi. „Víte, proč se mohli pobít?“

„Skoro to vypadá, že jeden se ti chtěl vloupat do bytu,“ řekl Tai.

„Co? Mně?“

„Ano. Zámek je trochu poškozený, ale dovnitř se nedostal. Tenhle mu v tom zabránil,“ ukázal policista na jednu z mrtvol.

„Co by si proboha mohli vzít v mým bytě?“ nechápal Logan.

„Těžko říct,“ pokrčil rameny O´Donell. „Kdo je tohle?“ kývl na Kurta, který postával u dveří.

„Kámoš ze školy,“ řekl mutant a O´Donell se na víc ptát nemusel.

„Tak co?“ zeptal se Kurt, když se k němu Logan vrátil.

„Nevím. Prej se jeden chtěl dostat ke mně do bytu a ten druhej mu to nechtěl dovolit. Zamordovali se navzájem.“

„Proč zrovna k tobě?“

„To netuším. Kromě nábytku a pár hadrů tam skoro nic není. Rozhodně nic, co by stálo za ukradení.“

„Třeba šel přímo po tobě. Znáš někoho z těch dvou?“

„Nikdy jsem se s nima nepotkal. Jdem,“ řekl Logan a vykročil po schodišti.

„Tak, vítej v orlím hnízdě,“ zašklebil se o chvíli později, když odemkl dveře podkrovního bytu.

„Orlím?“ povytáhl obočí Kurt. „Jakejpak ty jseš orel?“

„Orel k pohledání, ne? Mimochodem, pořád jdeš ještě pod stůl po deseti panákách?“ vzpomněl si Logan na večer, kdy se oni dva šli po jednou strašlivém průšvihu napít. Nakonec to dopadlo tak, že pak musel přítele donést zpět do školy na zádech, protože se s ním pokoušel držet krok v množství vypitého alkoholu.

„Ta příšerná kocovina mi zahnala chuť na hodně dlouho,“ řekl kysele Kurt, když si to vybavil. „Blil jsem jak šakal. Páni, co to je?“ vyvalil oči na stůl, kde ležela malá kamenná vyřezávaná destička protkaná drážkami a posetá malými čtverečky písmen.

„Tohle? Skládačka. Koupil jsem to předevčírem u jednoho vetešníka. Docela pěkná hračka, člověk se s tím zabaví,“ vysvětloval mutant a ten druhý se rozesmál.

„V životě by mě nenapadlo, že zrovna ty si budeš hrát s něčím takovým.“

„Mě taky ne. Prostě se mi to líbilo. A teď tohle ochutnej,“ přišoupl Kurtovi sklenku do poloviny naplněnou něčím ostře oranžovým.

„Co to je?“ přičichl k tomu opatrně Kurt.

„Místní kořalka. Nejni to moc silný, ale nesmíš toho vypít moc.“

Kurt si lokl. Vzápětí se rozkašlal tak, že málem spadl ze židle a vyhrkly mu slzy.

„Vrahu!“ zasípal. „Tohle nejni moc silný? S číms to sakra srovnával? S kyselinou sírovou? Co v tom je?“

„Jen čistý ovocný šťávy,“ smál se mu Logan a s bohorovným klidem do sebe obrátil vlastní skleničku. „Vy mladý dneska nic nevydržíte. A teď povídej. Co ve škole? Ještě jste ji nezbourali, jak jsem pochopil.“

Zatímco žvanili, Logan bezmyšlenkovitě posouval písmena po desce. Ta lehce klouzala v drážkách, ale najednou se zasekla. Překvapeně na ně pohlédl. Zastavila se na slově, které bezděky vytvořil a to nyní vystupovalo ve středu tabulky.

„Dzedzak?“ přečetl Kurt. „Co to má bejt?“

„Já nevím. Proč se to na tom zaseklo?“

„Ví Bůh. Koukni, začlo se to pohybovat!“

Destička se rozzářila modrým světlem a značky se po ní zběsile míhala a skládala slova, která se ihned zase rozpadala, aby vytvořila nová.

„Co se s tím děje?“ nechápal Logan.

„To vypadá jako nějaký zaklínadlo. Mně se to nelíbí. Navrhuju jít od toho dál.“

Oba muži odstoupili od stolu. Slova se tvořila dál, i když rychlost se snižovala. Netrvalo ani deset vteřin a písmena se začala slézat do posledních tří slov.

„Povstaň a vládni,“ zašeptal Logan a mhouřil oči před ostrým světlem.

„Ty to přečteš?“ podivil se Kurt, který viděl jen jakoby náhodný shluk písmen.

„Je to jeden ze stařičkejch dialektů používanejch tady a na okolních ostrovech.“

Kurt na to nestačil zareagovat, protože v tu chvíli z destičky vyrazil mohutný výtrysk oslnivé blankytné záře. Ta se zformovala do přibližně humanoidního tvaru a ještě než se rozplynula, zaslechli mutanti tichý chladný řezavý hlas.

„Volný! Po tisícech let konečně volný! Čas Apokalypsy nadešel!“

Pak místností otřásla silná rána, světlo zmizelo a na podlaze zarachotila destička.

Ti dva se pomalu zvedali a vrhali jeden na druhého nevěřícné a tázavé pohledy. Kurt chtěl destičku sebrat, ale ucukl rukou, jak byla rozžhavená.

„Máš aspoň tušení, co to mohlo znamenat?“ obrátil se na přítele.

„Bojím se, že jsem pustil něco, co se nikdy nemělo dostat ven,“ řekl Logan. Vypadal trochu otřeseně. „Měli bysme zjistit, co.“

„Kde?“

„Myslím, že je čas navštívit prince.“

„Prince? Ty se s ním znáš?“ nechápal Kurt.

„Jo, docela dobře. Párkrát mu mnou zdemolovali palác. Ale tohle nebude oficiální návštěva. Potřebuju se mu vloupat do knihovny.“

Skrz ztemnělé (a tudíž smrtelně nebezpečné) město se dostali až k obvodové zdi paláce. Kurt opatrně vyšplhal kryt stínem, který ho činil neviditelným, aby zjistil, jestli není v dohledu nějaká hlídka. Když byl vzduch čistý, dal tiché znamení Loganovi a ten se vyškrábal za ním.

Jako duchové se propletli džunglí, která palác obklopovala. Nedaleko hlavní budovy vylezli na strom.

„Mělo by to bejt támhleto,“ ukázal Logan na jedno z temných oken, krytých ozdobnou mříží. Ne že by to byla překážka, ale nesměli vyvolat pozornost. „Zvládneš to?“

„To je hračka,“ řekl Kurt, pevně ho chytil kolem ramen a teleportoval je do paláce.

V oblaku ohně a zápachu síry se zhmotnili v temné místnosti.

„Fujtajbl!“ sykl Logan a snažil se nekašlat moc nahlas.

„Klídek,“ řekl tiše Kurt a rozhlížel se po vysokých policích plných svitků, pergamenů a knih. „Co hledáme?“

„Cokoliv o starejch démonech, kletby, pověsti, mýty, pohádky...“

„No tak to bude práce,“ odpověděl mu pár očí svítících z temnoty.

V co největší tichosti se pustili do soustředěného pátrání.

Po několika hodinách, kdy už se skrz ozdobné mřížoví začalo linout sluneční světlo a prohledali bez nějakého výsledku více než polovinu regálů, vyšťáral zpoza police už skoro usínající Kurt zaprášený svitek. Ve chvíli, kdy přehlédl první odstavec, výrazně ožil.

„Něco mám,“ houkl tiše na Logana. Ten vykoukl zpoza pyramidy odházených knih.

„Konečně. Co?“

„Nějaká stará legenda, poslouchej:

A teď do postýlek, děti.“

„Já jsem vůl!“ zavyl Logan. „To je neuvěřitelný! Celý tisíciletí se někdo snaží udržet zmetka pod zámkem a já nedokážu udělat nic lepšího, než že jim to zmrvím. Já už asi vím, co chtěl ten kretén ukrást.“

„Tu skládačku, aby mohl toho démona osvobodit?“

„Jo. A ten druhej asi patřil k tomu řádu. Ježíši, to snad fakt nejni možný!“

„Byla to náhoda,“ uklidňoval ho Kurt.

„I kdyby. Nejni tam, kde stával ten chrám? Když už jsem to jednou vypustil, měl bych s tím i skoncovat.“

Kurt svitek úplně rozvinul. „Je tu mapa.“

„Přihraj,“ řekl druhý mutant a chytil hozený pergamen.

Na chvíli se zamyslel nad mapkou nakreslenou pod textem. Byla na ní část nějaké větší pevniny a hrstka ostrovů. Moře i souš zabydlovala nejrůznější zvířata, občas pozoruhodná monstra.

„Sakra. Ty popisky nepřečtu. Hele, klokan. Takže to je Austrálie. Jak je to starý? Moc přesný měřítko to nejni, ale jestli je tohle Indonésie, pak je ten chrám na ostrově, kterej je... asi šest hodin cesty lodí odsud,“ vzhlédl k lustru, na kterém visel za ocas jeho přítel.

„Tak na co čekáme? Jedeme,“ řekl s naprosto neskrývaným nadšením Kurt a v očích mu zajiskřilo.

„Ty se nemusíš vracet do školy?“ podivil se Logan.

Druhý muž mávl rukou. „Dva tři dny prázdnin si snad můžu dovolit, ne? Copak ty mě s sebou nechceš?“

„To jsem neřek. Jen by mě dost mrzelo, kdybys kůli mý blbosti přišel k úrazu.“

Kurt saltem skočil na zem a vážně na něj pohlédl. „Ty za to nemůžeš. Kdyby se ta skládačka nedostala k tobě, koupil by si ji někdo jinej. My máme proti většině ostatních lidí tu obrovskou výhodu, že to můžeme napravit. Takže jdu s tebou. Možná to nebude procházka rájem, ale určitě to bude dost zajímavý.“

„O tom vůbec nepochybuj,“ zasmál se Logan, který dobře znal vášeň svého přítele pro nebezpečná dobrodružství. „A teď to tu musíme uklidit a fofrem zmizet.“

Začali cpát rychle písemnosti zpět do polic. Pokud v ukládání byl někdy dříve nějaký systém, ti dva z něj udělali chaos. Vypadali, že je to děsně mrzí.

V oblaku ohně a smradu se objevili opět před palácem.

„Až k hradbám?“ zeptal se Kurt.

„Pokud se neudusím,“ souhlasil Logan.

Série záblesků způsobila mezi obyvateli džungle mírné pozdvižení. Hluk naštěstí nepřivolal žádnou z hlídek, ale před obvodovou zdí už toho měl menší mutant plné zuby a další teleportaci odmítl.

Pak se Kurt jediným plavným skokem přenesl přes čtyřmetrovou hradbu a s nevinným úsměvem pozoroval, jak se Logan pracně drápe za ním. Koneckonců ne každý si může dovolit ten luxus lepit se na zeď. V jedné chvíli mu ujela noha jak se snažil zachytit, vyrval si nehet na ukazováčku pravé ruky. S přidušenou nadávkou spadl.

„V pořádku?“ zeptal se Kurt s hlavou nakloněnou na stranu.

„Jo,“ ucedil vztekle Logan a zamračeně sledoval, jak mu rychle narůstá nový nehet.

„Nemám ti pomoct?“

Dole to zařinčelo a v pěti vteřinách byl Logan na vrcholu. Ve zdi zůstalo několik otvorů v místech, kam zasekl drápy.

„To byla rychlost,“ ocenil Kurt přítelův výkon. Ješitnost dokáže být slušný hnací motor.

Madripoorské ghetto nebylo za slunečního světla o mnoho přívětivější než v noci, většina zločinců však trávila den spánkem nebo popíjením, aby byli připraveni na noční šichtu. Ulice výrazně ožily.

„Jak je ten ostrov vůbec velikej?“ vyzvídal Kurt cestou k přístavu.

„O něco menší než tenhle. A o hodně opuštěnější. Když se tam začali záhadně ztrácet lidi ve velkým, stala se z něj zakázaná zóna. Teď už aspoň vím proč,“ řekl Logan a zářivě se usmál na kolemjdoucího muže. Ten zbledl a rychle přidal do kroku. Kurt si jen stačil všimnout, že pod rozepnutou košilí se mu na opálené kůži rýsují tři dlouhé rovnoběžné jizvy. Wolverinův umělecký podpis.

„Starej známej?“

„Jednou se mě pokusil uškrtit. Lek jsem se a zapomněl, že bych měl nechat drápy tam, kde jsou. Ale přežil to, tak co.“

„Lek? Chudáčku bázlivej. Jak potom vypadá ten, kdo tě vyděsí k smrti?“

„To se ještě nikomu nepovedlo. Od děsení k smrti jsem tu já,“ prohlásil samolibě nejnebezpečnější obyvatel města Madripoor.

Po nějaké době se dostali k jednomu z četných přístavů města. Tenhle byl jako celé ghetto: rozpadající se a zpustlý. Ale čluny, které tu kotvily, neměli v lodích pobřežní stráže soupeře a policisté pasoucí po pašerácích jen bezmocně zuřili, když se kolem nich přehnala malá rychlá loďka, a nechala je v honičce daleko za sebou.

„Počkej tady,“ řekl Logan Kurtovi, „a snaž se vypadat nenápadně. Já jdu sehnat loď.“ A zmizel v temné uličce.

Kurt se opřel o zeď a zvědavě se rozhlížel. Najednou v rozbitém skle protějšího okna zahlédl pohyb.

„Fakt to chceš udělat?“ zeptal se podezřelého individua s pistolí, které ho zamýšlelo napadnout.

Chlap se nejprve zarazil, ale pak se na něj vrhl. Dost ho zaskočilo, když mu vyhlédnutá oběť zmizela v oslnivém záblesku a o zlomek vteřiny později na něj cenila tesáky ze zdi tři metry nad zemí. Nenechal se tím ovšem vyvést z míry a namířil zbraň na mutanta přilepeného k omítce.

Vtom se mu za zády ozval zvuk. Ostré zaskřípění, jaké vydává meč tasený z pochvy. Nebo kovové drápy, které někdo pomalu, opravdu pomalu vysouvá z ruky. Otočil se.

„Ahoj, Liu,“ protáhl Wolverine a rýpal drápem v dřevěné stěně. „Tebe jsem zrovna hledal. Ale,“ přejel pohledem z agresora na Kurta, který se pomalu po zdi přesouval níž a mrskal ocasem, „ty jsi s tím ještě nepřestal?“

„Pa- Patchi, no tak... to- to přece...“ koktal muž a začal couvat.

„Já myslel, že ses poučil,“ řekl mutant a pomalu k němu kráčel. Liu upustil pistoli a zmenšil se na polovinu. Zakryl si hlavu rukama.

„Ne, neubližuj mi, už ne! Já- já to tak přece nemyslel.“

„Už jsem ti říkal, že se nevyplácí přepadávat cizince. Odrazuje to turisty. I když tenhle by ti s přehledem urval hlavu.“

Logan vypadal jako ztělesněný anděl zkázy. Na rtech mu pohrával lehký úsměv. Kdo ho znal, dobře věděl, že je to horší, než když mu z očí šlehají plameny.

„Co chceš?“ zaúpěl muž schoulený na chodníku.

„Půjčit tvoji loď. A pak možná zapomenu na tenhle menší konflikt. A varuju tě naposled.“

Dráp se s hlasitým cvaknutím vrátil do mutantova předloktí. Liu se roztřeseně zdvihl, vytáhl klíčky a hodil je Loganovi. Pak vzal nohy na ramena.

Kurt pohlédl na přítele. „Patch?“

„Takhle mi tu říkají,“ pokrčil rameny Logan a vykročil k molu.

„Ty se v tom vyžíváš,“ řekl Kurt.

„V čem?“

Deptáš je. Ty chlapi jsou bez sebe hrůzou. Viděl jsem, jak se tvářil ten, co ses na něj předtím smál.“

„Rozhodně ne tak šokovaně, jako když jsem ho seknul. Vadí ti to?“

„Ne, ani ne, jenom...Člověk by to do tebe neřek. Ty dva v noci a teď tihle, všechno korby, vysoký, ramenatý, a ty, kterej jsi o hlavu větší než kropicí konev, je srovnáš do latě už jen tím, že se objevíš.“

„No jo, no. Jsem Wolverine. Malej, zlej a nebezpečnej. To je moje poznávací znamení,“ přikývl spokojeně Logan.

„To je fakt,“ smál se Kurt. Rozhlédl se po loďkách. „Která je naše?“

„Tahle,“ řekl Logan a skočil do jednoho motorového člunu. „Nejrychlejší loď široko daleko,“ vysvětlil.

Loď tomu nasvědčovala. Dlouhá a štíhlá, dokonale hydrodynamický trup ukrýval silný motor. Pod kryty na zádi se schovával pár kulometů.

„Cesta nám může trvat tak pět šest hodin,“ řekl Logan a odvazoval lano. „A prosímtě zlidšti se ještě na chvíli, dokud se nevymotáme z přístavu.“

„Co furt máš?“ vzdychl Kurt a přeměnil se. O pět minut později se ovšem vrátil ke své skutečné podobě a šťastně se rozvalil na sluníčku.

„Užívej si, dokud to jde. Až přijedem na ten ostrov, nejspíš začne tanec,“ řekl kapitán plavidla a sundal si šaty.

Pod normálními věcmi měl oblečený žlutorudý kostým. Natáhl si rukavice a protáhl se.

Na modrého ďáblíka působilo teplo jako zaručený uspávací prostředek. Stočil se na palubě do klubíčka a ve vteřině spal jako zabitý. Jeho přítel byl proti únavě značně odolnější, ale i on si užíval sluneční lázně. Líně se povaloval na sedadle řidiče, kouřil a jen občas podle kompasu poopravil směr jízdy.

Nedlouho po poledni člun přirazil k malé písčité zátoce. Logan zakotvil, vypnul motor a zatahal Kurta za ocas, aby ho probudil.

„Vstávej. Jde se do práce.“

„Jawohl,“ zabručel Kurt a protřel si oči. „Nebylo by to špatný místo na dovolenou,“ řekl, když se rozhlédl.

„Vzpomeň si na Krakou. Pláže, džungle, přátelská fauna... jenom si nás chtěl dát jako další chod.“

„Taky jsme ho zrušili.“

„To jo. Normálně se na oběžnou dráhu vysílaj družice, my tam vystřelili ostrov.“

„A jak se tobě líbilo na oběžný dráze?“ zeptal se potměšile Kurt.

„Vražedná zima, vražednej tlak a zatraceně málo vzduchu. Poprvé a naposled v životě jsem viděl rád sentinely. Ale nechtěl bych si to zopakovat.“

Logan přebrodil těch pár metrů na břeh, Kurt to jednoduše přeskočil. Na břehu udělal v měkkém písku kotrmelec a pustil se do džungle s nadšením dobyvatele nových světů. Jeho přítel ho následoval s trochu větší opatrností.

Prales byl hustý, horký, vlhký a plný života. Ze všech stran se ozývaly zvuky neviditelných zvířat a ptactva. O nějaké pěšině nemohlo být ani řeči, takže Loganovi přišly jeho drápy velice vhod. Druhý mutant to vyřešil po svém.

„Teda už jsem viděl hodně,“ řekl Logan a odkopl z cesty hada, „ale modrou opici ještě ne.“

„Všechno je jednou poprvé, mein Freund,“ ozvalo se odněkud z větví. Kurt skákal ze stromu na strom, šplhal po větvích,věšel se za ocas, plašil ptáky a opice a moc dobře se bavil. Humor ho nakrátko opustil jen když po něm přítel hodil velkého pavouka, kterého mu předtím nechtěně setřepal na hlavu.

„Poslyš, jak vlastně víš, kam máme jít?“ zeptal se po chvíli Kurt.

„Hádám, že ten chrám bude někde uprostřed ostrova. A taky je tu všude cítit nějaká temná energie. Démon bude zdroj.“

„A... máš představu, jak ho porazit?“

„Ne. Ale doufám, že to nějak vyplyne z děje.“

„Ježíš.“

„Těší mě. Hele, nekoukej na mě takhle, jo? Já nejsem školenej lovec démonů a tenhle vejlet jsem vůbec neměl v úmyslu.“

„Co se dá dělat. Vždycky jsme si nějak poradili... A hele. Támhle něco je,“ zbystřil Kurt, když mezi stromy zahlédl jakousi stavbu.

Pustili se tím směrem a objevili kamenný altán. Byl postavený z mléčně bílého mramoru a vysoká okna proplétalo složitě vyřezávané mřížoví. Stěny byly na mnoha místech porostlé popínavými rostlinami, jejichž květy tak tvořily pronikavě vonící barevné tapety.

„Páni, to je nádhera,“ hvízdl Kurt.

„To jo. Ale neslouží to ničemu pěknýmu,“ řekl Logan. „Podívej se dovnitř.“

V altánku na masivním kamenném podstavci spočívala socha vyřezaná z jednoho obrovského kusu sytě modrého nefritu. Rubíny zasazené v očích se zlověstně leskly. Na hlavě sochy byl připevněn černý skalp a na něm seděla zlatá koruna zdobená drahokamy. Podobné byly i její náramky a nákotníky. Obličej byl celý zkřivený, nos jakoby rozpláclý, ze širokých úst vyčnívaly dlouhé ostré tesáky. Z vlasů vykukovaly špičaté uši a prsty rukou i nohou byly zakončeny nebezpečně vyhlížejícími drápy.

Logan s nevinným úsměvem pohlédl na přítele. „Víš, že je ti docela podobnej?“

„Aby ne. Bratranec máminýho strejdy z desátýho kolena pratetina dědečka. Tos nevěděl?“

„Ne. Vážně? A já si hnedka říkal, po kom máš tu královskou důstojnost a půvab, když jsem tě prvně uviděl.“

„Když jsi mě prvně uviděl, vyskočil jsi metr dvacet do vzduchu, jak ses lek,“ připomněl mu s úsměvem Kurt, „a svolával všechny svatý.“

„Nebyl jsem první ani poslední,“ zabručel Logan a očichal obsah zlaté misky, kterou modla držela v ruce.

„Lidská krev!“ odfrkl zhnuseně.

„A koukni na tohle,“ řekl Kurt a odhrnul vrstvu květin z hromady před oltářem. Odhalil tak pyramidu lidských lebek. Na některých ještě hnilo maso. Z mrtvolného zápachu se zvedal žaludek.

„Roztomilej spolek,“ řekl Logan. „Takže tohle bude Dzedzak. Nechtěl bych ho potkat na ulici.“

„A já bych se nechtěl dostat do rukou těm jeho uctívačům,“ řekl Kurt. „Pojď pryč, běhá mi z toho mráz po zádech.“

„To jsme dva. A někdo tu je.“

V tu chvíli se venku ozval řev a dovnitř vletělo mračno šípů. Jeden zasáhl Logana do ramene.

„Otrávený. Bacha,“ sykl. Vytrhl střelu z těla, vytasil drápy a proskočil oknem. Jeho přítel už byl pryč.

Útočníků bylo celkem pět. Všichni měli na obličejích dřevěné masky vyřezané do podoby tygří hlavy, kolem krku náhrdelníky z tygřích drápů a oděni byli do bederních roušek z tygří kůže. Po těle měli namalované černé a oranžové pruhy. Dlouhé nehty se podobaly drápům. Dva měli luky, zbylí byli vyzbrojeni krátkými zahnutými meči se širokou čepelí a oštěpy.

Lukostřelci byli nebezpečnější, proto museli zemřít první. Útok ze střechy nečekali. Stačil krátký pohyb a šest adamantiových drápů udělalo své. Zatím se druhý mutant vrhl na ostatní. Jednoho uspal, vzal mu meč a probodl dalšího. O třetího se podělili. Meč mu uťal hlavu ve chvíli, kdy mu drápy projely tělem.

„Tomu říkám týmová práce,“ zasmál se Kurt.

„Jasně. Jsi v pořádku?“

„Jo. Co to bylo?“

„Pravděpodobně Dzedzakovi tygří stráže. Bude to tu jima prolezlý. Musíme bejt opatrný. Ten meč si radši nech,“ odpověděl Logan. „Jdeme.“

Teď už se ďáblík neproháněl korunami stromů, kde budil zmatek a děs. Plížil se spořádaně vedle Logana a pomáhal mu s prosekáváním cesty. Postupovali tak tiše, jak to šlo, dávali pozor na každý pohyb, na každý kradmý zvuk.

Zastavili se až za hluboké tmy. Ani jednomu nevadila, jejich schopnosti jim umožňovaly vidět jasně i za nejčernější noci. Ale, jak řekl starší z dvojice, „Neuškodí, když něco sníme. Byl by průšvih, kdyby nás prozradilo kručení v žaludku.“ A zmizel v temnotě, aby něco ulovil.

Když se vrátil s malým čtvernožcem staženým z kůže, Kurt už měl rozdělaný malý skrytý oheň. Opekli na něm maso a s chutí se pustili do jídla.

„Ty, Logane,“ zeptal se Kurt, „co to vlastně je?“

„Levhart,“ zněla klidná odpověď.

„Lev- cože?“ vyvalil mutant oči na chvíli přestal žvýkat.

„No jo. Malá ostrovní forma levharta. Skočil mi na hlavu, to si přece nenechám líbit. Prostě si představ, že jíš kočku.“

„Děkuju, to mi vážně pomohlo!“ Ale měl hlad, takže do sebe přeci jen s nesmírným sebezapřením zbytek porce nasoukal.

„Netvař se tak,“ smál se Logan. „Maso jako maso. Mohlo to bejt horší. Kdysi v Číně zbytky naší čety obklíčili Japonci na vršku, kde nebylo absolutně nic k jídlu. Bylo to strategicky důležitý místo, takže jsme ten zatracenej kopec museli držet celej tejden, než nám dorazily posily a my dostali povolení se stáhnout, možná dýl. Nefungovalo zásobování, letadla se k nám pro hustou palbu nemohly dostat a ty žlutý svině to do nás praly ostošest ve dne v noci. Ke konci jsme už hlady skoro neviděli. Dva kluci na to umřeli. Tak jsme si řekli, že by byla škoda nechat tam to maso kolem jen tak ležet.“

„Nerozváděj to, nebo tu kočku vrátím!“ zařval na něj Kurt, kterému se udělalo při té představě špatně.

„Promiň. Jen jsem si na to tak vzpomněl.“

„To je jedno. Jdeme dál, ne?“ zvedl se druhý se zhnuseným výrazem a ještě chvíli s přítelem nemluvil.

Z půdy pralesa se mezi stromy začaly zdvíhat kameny a skály. Zaslechli zurčení vody a najednou jim u nohou zmizela zem.

Stáli na okraji propasti. Hluboko pod nimi se klikatila řeka jako stříbrný had a v dáli rozeznávali nějakou pravidelnou temnou hmotu, kolem které mrkala světýlka ohňů.

„Slezem dolů, nebo to obejdeme z druhý strany?“ zeptal se Logan.

„Radši obejít. Dole je moc málo úkrytů,“ odpověděla temnota po jeho boku, ze které zářily jen žluté oči.

Než se stačili pohnout, od chrámu vyrazil šíp modrého světla a zasáhl útes těsně u jejich nohou. Oba mutanti se s lavinou kamení zřítili dolů.

Logan dopadl ještě dobře. Sice si nárazem na kámen rozsekl čelo, unikl však hlavnímu proudu laviny. Otřepal se a sklouzl po svahu o pár metrů níž k hromadě úlomků skály, zpod níž vyčníval konec modrého ocasu a tříprstá ruka v bílé rukavici. Zaklel a začal balvany odvalovat. Vtom zachytil další záblesk, dostal strašnou ránu do hlavy a ztratil vědomí.

Když se Kurt probral, nejdřív se pořádně vyděsil. Teprve pak mu došlo, co se vlastně stalo. Jeho první starostí bylo dostat se zpod závalu. Pod hromadou šutrů to prásklo, vyvalil se oblak dýmu a o zlomek vteřiny později se potlučený mutant zhmotnil na jejím vrcholu.

Rozhlédl se po svém příteli. Všiml si krvavé skvrny na kameni a nejdřív ho napadlo, že taky leží někde pohřbený pod lavinou, ale pak ho upoutal pohyb opodál. Na větvičce keře se v mírném větru třepotal útržek žlutého kostýmu. Všude okolo byla spousta stop bosých nohou s drápy.

„Ale sakra,“ řekl Kurt. „Že by ho dostali? Ten bude zuřit. V tom ho přece nemůžu nechat, nebo ho zabijou.“

Svůj meč našel napůl zahrabaný v hlíně a štěrku. Pak se opatrným klusem vydal k chrámu. Začalo svítat.

První sluneční paprsek se zaleskl v Dzedzakových očích. Seděl v jeskyni pod chrámem, ale oknem sem pronikalo světlo. V rukou držel schránku, ve které pulsovalo velké rudé srdce- jeho vlastní srdce. Když byl uvězněn, uložil do něj svůj život, všechnu svou sílu a schopnosti. Tak nemohly být oslabeny a teď je pomalu načerpával zpátky. Dokud srdce bilo, nikdo ho nedokázal zabít.

Náhlé napětí ve vzduchu přimělo démona probrat se z jakéhosi transu.

„Vstup, Sulu-Ape,“ zavrčel.

Jeho velekněz vklopýtal do jeskyně a padl před Dzedzakem na kolena. „Volal jsi mě, pane,“ řekl naplněn posvátnou bázní.

„Splnili jste mé rozkazy? Na ukončení rituálu potřebuji krev někoho silnějšího než člověka. Chytili jste ty mutanty?“

„Jen jednoho, můj pane,“ jektal zuby velekněz. „Ten druhý je mrtvý.“

„To nevadí. Jeden mi bohatě postačí. Můžeš začít?“

„Ihned, můj pane.“

„Tak se do toho dej!“

Zajatec nebyl po probuzení zrovna v růžové náladě. Přesněji řečeno byl vzteky bez sebe. Příšerně ho bolela hlava a že leží pevně svázaný na nějakém kamenném stole mu moc nepřidalo. Po úporné snaze zjistil, že řemeny nepřetrhne a i drápy mu byly houby platné, když se nemohl ani hnout. Tiše soptil.

Zvedl hlavu, co jen to šlo, a rozhlédl se. Udělal velmi ošklivý obličej na kolem sedící tygří strážce, ozbrojené až po zuby. Za sebou slyšel hukot vodopádu. Ze zdobného průčelí chrámu před ním se na něj šklebila hnusná tříoká démonova tvář.

„No tě pic,“ řekl tiše.

Z temnoty chrámu vyšel vysoký muž ve splývavé modré říze se zlatým tepaným opaskem. Na hlavě měl posazenou tygří lebku, která měla v očnicích zasazené rubíny a další uprostřed čela. Sulu- Ap, velekněz Dzedzakův. Logana však víc než celý chlap zajímal lesknoucí se nůž a zlatá miska, již nesl.

Velekněz k němu přistoupil a misku položil do prohlubně vedle zajatcova krku. Moc se mu nelíbilo, že ho oběť sleduje pohledem, jakým obvykle hladový vlk oceňuje příští kořist. Zvedl nůž. Logan už věděl, co bude následovat, a zadržel dech. Sulu-Ap mu prořízl hrdlo.

Z široké rány vycákla do misky teplá krev. Po pár vteřinách se však zranění uzavřelo. Velekněz nevěřícně vyvalil oči a Logan se na něj výsměšně zašklebil.

Stejně dopadl i druhý pokus, kdy velekněz nechal nůž v ráně, aby ji udržel otevřenou. Zbraň vrostla do tkáně. Sulu-Ap vyrazil tlumenou nadávku a rozpřáhl se k úderu, jímž chtěl oběti, která se mu teď už neskrývaně smála, proklát srdce.

Ve slunci se zablýskla široká čepel a ťala. Velekněz uskočil se strašným výkřikem a šokovaně zíral na pahýl své pravé paže. Pak se dal na útěk.

„Že ti to trvalo,“ řekl Logan.

„Promiň, dřív jsem to nestihl,“ omlouval se Kurt a přesekl mu pouta na rukou. Drápy se postaraly o zbytek. Mutant se vymrštil na nohy a s pomstychtivým výkřikem skočil do nejhustšího chumlu zaskočených strážců.

Chvíli se neozývalo nic jiného než řinčení čepelí, výkřiky a sténání raněných a umírajících. V bojové vřavě zaniklo zaříkání z chrámu.

Nakonec stáli oba mutanti mezi kusy rozsekaných těl jako vítězové. Z Logana visely cáry kostýmu. Díky svým schopnostem si nedělal moc z toho, jestli ho někdo sekne nebo probodne, i když to nikdy neopomněl vrátit. Kosti vydrží a maso se zhojí. Kurt si naproti tomu radši držel nepřátele hezky od sebe, vyvázl jen se čtyřmi dlouhými šrámy táhnoucími se od ramene přes hrudník, jak mu jeden ze strážců zaťal v posledním tažení drápy do těla.

„Je to zlý?“ zeptal se jeho přítel a kývl hlavou ke krvácejícím škrábancům.

„Nejsou hluboký. Mohl jsem dopadnout hůř. Co dál?“

Logan se rozhlédl. Miska s krví ze stolu zmizela, stejně tak i useknutá paže. „Máme problém,“ řekl. Z chrámu se ozval dunivý řev. „Máme velkej problém,“ opravil se rychle.

Ze všech oken a brány chrámu vyrazily proudy jasně modrého světla. Země se začala chvět. Nebe zkrvavělo a slunce na rudé obloze se podobalo studené bílé lampě. Náhle se zdvihla prudká vichřice, která oba muže porazila. Zakryli si hlavy rukama, aby se jim do očí nedostalo poletující prach. Jen matně se jim podařilo zahlédnout, jak démon míří k nebi ve voze taženém podivným zvířetem. Pak se vítr utišil.

Mutanti ze sebe otřepali prach, hlínu a další svinstvo a rozhlédli se po nenávistných pohledech dalších členů tygří gardy, kteří se objevili čert ví odkud a obklíčili je.

„Ježíš, já je tak nesnáším,“ povzdechl si Logan a nechal vyskočit svoje drápy. „Nemůžem se s nima nějak dohodnout?“

Sprcha šípů mu byla odpovědí.

„To je zbytečný. Ale připadám si jako řezník,“ řekl Kurt.

„Buď mi nebo oni. Ale na ně bych si nevsadil. Pamatuj, jsou to úplně vypatlaný šílený fanatici, který se s tebou taky mazlit nebudou. Do boje!“

Znovu se rozpoutala krvavá řež a zpočátku měli opět navrch mutanti. Ovšem jen do chvíle, kdy jejich protivníkům přiběhly z džungle posily.

„Zatraceně,“ zamumlal Wolverine a vyrval si z břicha šíp. Trčelo jich z něj tolik, že připomínal obří jehelníček. Ohlédl se po příteli.

Nightcrawlerovi to časté blbnutí v holosále rozhodně prospělo. Alespoň šermovat uměl víc než dobře. V každé ruce jeden meč a další měl chycený ocasem. Ale přesila ho pomalu začínala zmáhat. Jeden ze strážců mu podrazil nohy a dalších deset na něj naskákalo.

„Tak to ne, parchanti!“ naštval se druhý mutant a snažil se k němu probít a pomoci mu. Ale i jeho soupeři dost zle tísnili. Jeden se mu pokusil setnout hlavu, meč však narazil na adamantiové obratle a zlomil se. To drápy odvedly čistší práci.

Kolem dožraného Wolverina padali tygří strážci jako mouchy. Zem byla rudá krví a všude leželi mrtví a umírající. Jen pár jich včas dostalo rozum a uteklo do lesa.

„Bože, proč?“ řekl tiše Wolverine. Pomalu se uklidňoval. Nezabíjel rád, jen z nezbytí. Nikdy mu to nepřinášelo potěšení. Nechápal ty blázny. Tolik zmařených životů. A pro co? Ale věděl, že kdyby je nezabil, zemřel by on a Kurt. Kde vůbec je? Nikde ho neviděl a na volání neodpovídal. Zneklidnilo ho to. Pustil se do prohledávání kup mrtvol.

Nakonec přítele našel pohřbeného pod rozsekanými strážci. Kurt stále v ruce křečovitě svíral meč a na čele mu zela široká sečná rána. Byl bledý jako smrt a Logan se strašně lekl, že je po něm.

„Prober se, blboune,“ zatřásl s bezvládným tělem. Očekávaná reakce se nedostavila. „No tak, Kurte, tohle mi nedělej. Prober se sakra. Slyšíš?“

„Hej, přestaň, copak jsem utopený štěně?“ otevřel Kurt konečně oči.

„Zabiju tě,“ řekl laskavě Logan a pomohl mu vstát. „Jak jsi na tom?“

„Až se mi přestane motat hlava, budu v pohodě,“ odpověděl mutant. Urval si z kostýmu pruh látky a ovázal si s ním ránu, aby mu krev netekla do očí. „Musíme zjistit, kam zmizel ten zatracenej Dzedzak.“

„Tak se zeptáme,“ řekl Logan a významně pohlédl k chrámu. V bráně se objevil Sulu- Ap. Mutanti si vyměnili široké úsměvy.

Velekněz se zděšeně rozhlédl po místu jatek. Pak se otočil a chtěl prchnout zpět do budovy, když mu na zádech přistálo šestašedesát kilogramů živé váhy a nohy mu ovinul dlouhý ocas. Na útěk mohl zapomenout. Mladšímu a hlavně mnohem silnějšímu protivníkovi se nemohl postavit. Přestal se bránit a s hrůzou se zadíval na Logana, který k nim mezitím došel.

„Ahoj,“ zazubil se na Sulu- Apa mutant. „Dlouho jsme se neviděli.“

„Co... chcete?“ zasípěl velekněz.

„Ale, jen takovou maličkost... Kampak se ti scvrknul šéf?“

„To vám nikdy neprozradím!“

„Nepovídej. Ty nám to totiž chceš říct. Děsně to chceš, jen to možná ještě nevíš. Ale já ti pomůžu si to uvědomit. Protože si určitě ceníš svýho zdraví. Ruku máš, koukám, zpátky. Ale teď tu svýho pána nemáš, aby tě dal dohromady. Měl bys spolupracovat, hochu,“ promlouval mu Wolverine o duše medovým hláskem.

„Nikdy!“odsekl velekněz a nervózně sledoval, jak jeden dráp opouští svoje místo v mužově předloktí. Na čele mu vyrazil pot. Dráp mu přejel po hrdle.

„Naposledy se tě ptám po dobrým. Kde je Dzedzak?“ zavrčel mutant hrozivě.

„Měj rozum a řekni mu to, než se fakt naštve,“ radil veleknězi Kurt.

Sulu-Ap však jen zavrtěl hlavou a polkl. Nemohl odtrhnout pohled od výhružných hnědých očí, v nichž se zračil popis snad všech strašlivých smrtí, jaké si jen člověk může vymyslet. Hluboko uvnitř začala opět doutnat rudá jiskřička běsu. Sulu-Ap se začal chvět a třásl sečím dál víc, jak mu Wolverine tichým hlasem popisoval, co všechno mu udělá, pokud mu okamžitě nevyklopí, kam zmizel démon. Zhroutil se už po deseti vteřinách.

„O- odletěl na- na vzdušný ostrov do své- svého domova,“ vzlykal velekněz.

„Proč?“

Velekněz zaúpěl odpověď tak tiše, že zanikla v náhlém hlubokém tónu, který rozechvěl vzduch. Kurt ji však zaslechl a vyděsilo ho to tak, že povolil sevření. Toho velekněz využil, vyškubl se a zmizel.

„Co děláš?“ štěkl Logan na přítele. Ten vypadal jako po pořádném otřesu. „Co sakra říkal?“

„Ten idiot chce otevřít knihu se sedmi pečetěmi,“ zašeptal mutant.

„Cože?!“

„Knihu posledního soudu.“

„Ježíši,“ zaúpěl Logan. Pohlédl na nebe a zařval: „Prokristaboha! To snad ne!“

Kurt jen mlčky pozoroval obrovitého bílého koně, který se tryskem hnal po nebi. Jezdec na jeho hřbetě byl zahalen v bílém plášti, na hlavě měl korunu a v ruce držel veliký luk. Založil do něj šíp a napjal tětivu.

„Je na čase zmizet,“ řekl Logan a bleskově uskočil před smrtící střelou za sloup. Šíp se zabodl do země a v okruhu pěti metrů okamžitě uhynuly veškeré rostliny. „Do prčic. Mor. Dokážeš ho shodit na zem?“ křikl na Kurta. Ten přikývl a zmizel.

Jezdec se asi nestačil divit, když se mu za zády náhle objevilo v mraku kouře, ohně a sirného smradu něco modrého a nevybíravě ho to strhlo ze sedla. Mor se zcela nedůstojně rozplácl o zem.

Tam už čekal další mutant. Ostré drápy udělaly z luku dřevo na podpal. Mor se však vztyčil do své impozantní výšky dvou metrů a chňapl po Wolverinovi, který se ho pokoušel rozpárat.

Když se jejich kůže dotkla, mutantovi okamžitě naskákaly všude rudé a černé skvrny, vředy, boláky a vyrážka, tělesná teplota vyletěla až někam k čtyřiceti třem stupním a celé tělo zachvátily bolesti a křeče. Mor nechal padnout umírajícího (alespoň podle jeho dobrozdání) muže na zem a hledal druhého.

Nightcrawler měl dost rozumu na to, aby mu nepřišel na dosah. Usadil se na střeše chrámu a shazoval na něj kamenné ozdoby. O Mor se tříštila jedna socha za druhou, ale mělo to stejný efekt jako pokoušet se o něco podobného u Juggernauta. Strašlivý Jezdec ze sebe s chechotem setřásl drť a začal šplhat na střechu.

Wolverine děkoval přírodě nikoli poprvé za to, že ho poslala do života jako mutanta vybaveného superúčinnou schopností samoléčby. Díky tomu u něj žádná nemoc neměla šanci a z morové rány se už pomalu vzpamatovával.

Bylo mu více než jasné, že nového nepřítele nemůžou zabít, ale snad existuje způsob, jak ho zneškodnit. Platil by na Mor jeho vlastní šíp?

Zvedl jednu ze střel, které se Moru při pádu vysypaly z toulce. Byla neobvykle dlouhá a těžká, hrot se stříbřitě leskl a opeření mělo zářivě bílou barvu srsti jednorožce. Nebylo pravděpodobné, že by ji dokázal vystřelit z krátkého luku, jež nosili tygří strážci. Proto pevně sevřel ratiště a vší silou vrazil hrot šípu Moru mezi žebra.

Postava v plášti se s přiškrceným výkřikem prohnula dozadu a složila se. Wolverine z pláště rychle nařezal pruhy a Mor pevně svázal.

Chtěl se zvednout, ale Nightcrawlerův varovný výkřik ho přiměl, aby se bez přemýšlení vrhl stranou a vpřed. Místo, kde měl ještě před momentem hlavu, proťal dlouhý meč. Mutant měl takový ošklivý pocit, že tahle zbraň by dokázala přeseknout i jeho adamantiové kosti. Ohlédl se.

Sápal se po něm hromotluk ve zbroji s helmou na hlavě. Na jeho přítele útočil chlap, který svým honosným oděvem připomínal spíš zámožného kupce než Hlad. Oháněl se prazvláštní zbraní, kterou tvořily dva ostře nabroušené disky na dlouhé násadě.

'Tak takhle se dá využít váha,' pomyslel si Wolverine a drápy odrazil další výpad mečem.

Rozehrál se velkolepý šermířský souboj. Na jedné straně meč proti drápům, na druhé smrtící váhy proti třem mečům. Zbraně řinčely, zvonily a křesaly jiskry. Mutanti už dávno nebyli tak svěží jako ráno, navíc je oslabovala zranění starší i nová. Hlavně Válka dával svému protivníkovi pořádně zabrat, protože Wolverine neměl zdaleka takovou výhodu jako Nightcrawler, který, když už měl Hladu plné zuby, se mohl teleportovat o kus dál a trochu si vydechnout. Meč už dávno letěl stranou a oba muži se teď řezali ručně. Dostat Válkovou obrněnou pěstí do čelisti rozhodně nebylo příjemné, ale i Jezdec zuřivě funěl, když mu mutant vrazil drápy do nějaké nekryté části těla.

První zlikvidoval svého soupeře Nightcrawler. Třísknul Hlad po hlavě mečem naplocho tak, že dotyčný viděl hvězdičky ještě pozítří. Jezdec šel do vývrtky a během chvilky byl spoután vlastním opaskem.

Zbýval jen silně agresivní Válka. S přehledem tam Wolverina třískal jako koně a ten mu nezůstával nic dlužen. Dostal pěstí do břicha? Rozpáře tomu hajzlovi paži od ramene až po konečky prstů. Pokusil se mu Válka urazit hlavu? On mu na oplátku prokopne koleno. Zkrátka a dobře, řezali se neuvěřitelným způsobem bůhví jak dlouho, ale bez viditelného výsledku.

Nakonec se Wolverinovi podařilo rozseknout nepříteli brnění a vrazit mu drápy do hrudi. Záslužné dílo dokonal Nightcrawler, který na něj shodil sloup.

Wolverine se téměř bez dechu zhroutil do trávy. „Sežeň nějakej řetěz,“ požádal sípavě svého druha. Ten kývl, zmizel a za chvíli se vrátil s důkladným silným řetězem, jenž zmermomocnil někde v chrámu.

Popadli Válku a pevně ho tím připoutali ke sloupu.

„Doufám, že to chvíli vydrží,“hekl Logan a zarazil mezi články místo zámku meč. „Tu srandu máme za sebou. Teď už zbývá jenom Smrt.“

Jako odpověď na jeho slova se k nebi vzneslo vytí miliónů šelem a zdvihl se vítr. Se strašlivou písní a zášlehy blesků se nebem blížil neskutečnou rychlostí obrovský plavý kůň, černá hříva mu vlála ve vichru, rudé oči svítily nadpozemskou září, od kopyt odletovaly blesky. Jezdec v černém odění měl stejně rudé oči jako jeho oř, dlouhé stříbrné vlasy a vousy měl zapletené do copů a čelo mu obepínal diadém. Rozmachoval se velkou kosou a v patách koně běželi vlci, medvědi, lvi a panteři, jakož i jiné šelmy zemské. Mutanti se na sebe podívali, v očích děs.

Kurt se zničeně posadil na balvan a složil hlavu do dlaní. „To je v řiti,“ prohlásil optimisticky. „Tohle je náš konec.“

„Bylo hůř,“ snažil se ho povzbudit Logan.

„Co kecáš? Jsme mrtví. Nemáme nejmenší naději.“

Logan ho chytil za ramena a otočil k sobě. Stáhl mu ruce ze ztrápeného obličeje a ostře mu pohlédl do očí.

„Žiješ ještě? Bije ti srdce? Tak je sakra pokaždý nějaká zatracená naděje! Seber se, vem si koně, vem si zbraň a nakopeme tomu šmejdovi zadek jako těm předtím! Protože jinak tenhle svět půjde do háje! Proto jsme tady, sakra! Proto jsi se mnou šel! Tak jdeš do toho?“

„To se teda vsaď!“ odsekl vzdorně Kurt a oči mu zaplály. „Rozhodně je lepší smrt v boji než tupý čekání na ránu z milosti.“

„Tak se mi líbíš,“ usmál se široce Logan a praštil ho do zad.

Kurt vytrhl ze země těžký meč Války, sebral ještě dva další a dlouhým skokem se přenesl do sedla ryzáka. Zvíře se vzepjalo a vyrazilo k nebi. Logan se vyšvihl na vraníka a také se rozjel vstříc Smrti a jeho doprovodu.

Dravá zvířata se do nich pustila a za vteřinu už chlupy lítaly na všechny strany. Masa těl se přelévala po obloze a mrtvé šelmy se jako padající kameny řítily k zemi. Mutantům kupodivu vydatně pomáhali i koně, jejichž široká kopyta tříštila lebky a drtila páteře. Rovněž i zuby se dostaly ke slovu. ale i tak mutanti dostávali pěkné kapky. Kostýmy měli rozervané na cáry a Nightcrawlerovi se z lila krev z mnoha škrábanců, které pro Wolverina představoval jen chvilkovou nepříjemnost.

Smrt stál na oblaku a tu vřavu pozoroval. Náhle velitelským hlasem vykřikl a do šelem jako když střelí. Zmizely do jedné a přátelé teď stály proti poslednímu a nejstrašnějšímu z děsivých Jezdců Apokalypsy. Vědomi si naprosté bláznivosti svého počínání si krátce stiskli ruce a rozjeli se na něj.

Smrt zvedl kosu. Z čepele vyšlehl oslnivě bílý paprsek a zasáhl Wolverinova koně. Ubohý vraník se okamžitě rozpal na prach a jeho jezdec padal k zemi. Nightcrawler rychle kopl svého koně do slabin, zamířil dolů a přítele chytil.

„Dík,“ zafuněl Wolverine, když se za něj vyškrábal do sedla. Byl docela vyplašený.

Najednou Nightcrawler vyjekl. „Jau!“

„Co je?“ lekl se druhý mutant.

„Přisednuls mi ocas!“

„Tak promiň. Můžu ti ho uříznout?“

„O tom si nech zdát! Stačí, že mě do něj dneska už pár grázlů kouslo.“

„Víš co? Nerozčiluj se a řiď, ten parchant zase pálí!“

Nastal fascinující vzdušný balet, kdy se je Smrt snažil sestřelit a mutanti i kůň zase věnovali ohromnou péči tomu, aby se mu to nepovedlo. Honili se po nebi a přemýšleli, jak souboj ukončit.

„Mohl bych nás dostat za něj. Pak by se dal vyřídit, nebo aspoň zrušíme tu kosu,“ navrhl Nightcrawler.

„Jen do toho.“

V záblesku ohně a se zápachem síry ryzák i s osádkou zmizel, aby se hned na to se stejným efektem objevil vedle praváka. Meč a drápy ťaly současně a kosa se rozletěla na kusy. Zároveň se Smrťákův kůň splašil a začal prudce vyhazovat. Jeho jezdec to nečekal a přeletěl mu přes hlavu. Se vzteklým výkřikem se zřítil do pralesa. Mutanti si plácli.

Logan chytil plaváka za uzdu a přehoupl se na něj. Ještě pohlédl na zem a zalapal po dechu.

„Proboha. Podívej,“ ukázal na zástupy bledých postav, které vylézaly z hlíny.

„Pátá pečeť byla otevřená. Mrtví opouštějí své hroby,“ řekl Kurt. „Musíme najít Dzedzakův bejvák, a to setsakrametsky rychle! Musíme tu knihu zavřít, jinak to strašně špatně dopadne.“

„Nemyslíš si, že pro konec světa je to trochu eufemistický označení?“ zeptal se druhý mutant už v plném trysku.

Neznali cestu k chrámu na vzdušném ostrově, spoléhali však na to, že je tam dovedou koně. A skutečně, v dálce se brzy začala rýsovat černá tečka visící na nebi jako ukotvený balón.

A tehdy se studené slunce potáhlo černým příkrovem a jeho temné světlo se rozlilo na ubíjený svět. Koně se splašili, když kolem nich proletěla ohnivá koule.

Zvířata běžela ze všech sil, ale jezdci je stále poháněli víc a víc. Srdce jim svírala smrtelná hrůza, že to nestihnou. Déšť meteorů houstl a párkrát jim jen o vlas unikli.

Ostrov rychle rostl. Nebyl velký a téměř celý ho zabíral nádherný obrovský chrám z černého kamene. Kolem rostly pokroucené stromy. Na prostranství před hlavní bránou stál Dzedzak osobně, na kamenném pultu před ním ležela kniha posledního soudu. Právě zápasil s poslední pečetí. Bylo nutno jednat rychle.

„Ty se postarej o knihu, já si vezmu do práce démona!“ houkl Wolverine a skokem ze sedla se vrhl na Dzedzaka. Nightcrawler se teleportoval ke stolci, sebral knihu a uklidil se s ní na střechu, aby se pokusil zámky opět zavřít.

Démon byl nepříčetný. Zuřil, div mu z uší nešla pára. Wolverine mu přistál na zádech a vrazil mu drápy do krku. Dzedzak zařval, chytil ho a mrštil jím o stěnu budovy. Vysypalo se trochu kamene. Nahoře se zatím po úporném úsilí podařilo Nightcrawlerovi uzaknout šestou pečeť. Slunce znovu zazářilo a ohnivý déšť ustal. Povzbuzen úspěchem se modrý mutant pustil do páté.

Dzedzak pálil po soupeři jako šílený a řval na něj jednu nadávku za druhou. Wolverine uskakoval a snažil se dostat démonovi k tělu. Ovšem každý zdařený útok byl vykoupen tvrdým trestem. Muže už pořádně zrychtoval Válka a začínal cítit, že toho bude mít zanedlouho dost. Nicméně se nevzdával a na zemi se mrtví vrátili do svých hrobů.

Dzedzak se rozhodl, že nebude plýtvat energií na málo účinné střely, kterými ničil spíše vlastní příbytek, než neodbytného nepřítele, a začal zpracovávat Wolverina výlučně manuálně. I jeho drápy uměly způsobit ošklivá zranění.

Náhle démon zaregistroval pohyb a s radostným uspokojením spatřil Smrtě, který podle všeho štípnul koně Moru a vyrazil se pomstít za tu nevýslovnou potupu.

Wolverine se probíral po ráně pěstí, která mu div nevyrazila mozek z lebky, ale když spatřil Jezdce, docela rychle se vzchopil. Jenže byl oslabený a dezorientovaný a proti takovémuhle soupeři neměl nejmenší šanci. Smrt mu zastoupil únikovou cestu. Napřáhl po něm ruce podobné dravčím pařátům a... rozplynul se ve vzduchu. Spolu s ním zmizel i plavý kůň. Čtvrtý zámek zapadl. Démon zuřivě zaječel a vypálil.

Mutant před útokem uskočil, ale ne dost rychle. Vířící střela ho zasáhla do boku a odhodila na zeď. Dzedzak hbitě přiskočil, jednou rukou ho zvedl a přirazil ke stěně, druhou ho po ní začal rozmazávat.

Wolverine si to nechal líbit jen pár vteřin. Pak mu vrazil drápy do očí. Démon se zařváním uskočil. Zraněné zrakové orgány pro něj představovaly alespoň chvilkový handicap. Třetí oko na čele nebylo tolik spolehlivé, protože nenabízelo možnost prostorového vidění. Přesto byl stále nebezpečný. Rozháněl se kolem sebe mocnými údery a modrými blesky, ale Wolverine této menší úlevy využil k částečnému obnovení sil. Od rána nedělal nic jiného, než že se rval a dostával rány.

Když se Dzedzakovi zrak zahojil, měl Wolverine už zas plno práce, ale koutkem oka zahlédl, jak zmizel ryzák. Zbývá už jen jedna. Ještě chvíli musí vydržet.

Démon si toho byl evidentně vědom a pokoušel se dostat na střechu. V tom mu zase Wolverine neobyčejně vynalézavě překážel, ať už šlo o pouhé škrcení a věšení se na krk, nebo o přivázání Dzedzakovi na nohu řetěz, na jehož konci byl velký šutr vypadlý ze zdi, který mutant skopl do volného prostoru. Za to ho chtěl démon rozšlapat, v tu chvíli se však Nightcrawlerovi podařilo konečně uzavřít poslední pečeť. Kniha mu v záplavě zlatého světla zmizela z rukou. V ten samý okamžik se chrám začal bortit a nebe zmodralo.

Dzedzak od sebe odkopl nezdolného bojovníka a rozběhl se na vnitřní nádvoří. O chvilku později odtamtud vzlétl vůz s dračím spřežením.

„Asi se vrací na ostrov. Musíme se odsud dostat a dorazit ho,“ řekl Kurt, když přistál vedle svého přítele.

„Víš o nějakým vhodným dopravním prostředku?“

„Jo. Pohni se.“

Vběhli na nádvoří, kde se v panice zmítali draci uvázaní na řetězech. Kolem nich padaly kameny a někteří už našli pod sutinami smrt.

„Přece je tu nenecháme,“ řekl Logan a začal drápy přesekávat silné kovové články. Ještěři chvatně odlétali a poslední dva vzali mutanty na hřbet.

Nádherná zvířata si v rychlosti s koňmi Apokalypsy nezadala. Pod mocným máváním širokých křídel cesta rychle ubíhala a netrvalo dlouho, aby měli prchajícího Dzedzaka na dohled. Kurt měl pravdu, mířil do chrámu, kde znovu nabyl sil.

Draci se hladce snesli do trávy před budovou. Mutanti sesedli a nechali je letět, kam se jim zlíbí. Pak se s vědomím nutnosti dokončení díla vydali volným krokem k honosné stavbě, která už předchozím bojem docela utrpěla.

Náhle se chrám otřásl v základech a z brány vyběhl strašlivě rozzuřený démon. Nepříčetným pohledem sjel oba muže.

„To mi zaplatíte,“ řekl výhružně.

„Ale. Nepovídej,“ ušklíbl se Wolverine a skočil po něm. Dzedzak ho v letu srazil pěstí k zemi.

„Zkus to na mě!“ křikl Nightcrawler, zmizel, znovu se zhmotnil démonovi za zády a bodl ho mečem.

Čepel projela Dzedzakovým tělem lehce jako sen. Démon meč hravě vytáhl a s útrpným pohledem na překvapeného mutanta zbraň zmačkal, jako by byla z papíru.

„Ale ne,“ zaúpěl tiše Nightcrawler a rychle uhnul před silným zábleskem, který vylétl Dzedzakovi z dlaně.

Dzedzak nestihl útok zopakovat, protože mu v tu chvíli drápy roztrhly bok. Takže další dávku schytal Wolverine, a to z bezprostřední blízkosti. S tichým zasténáním se svezl k zemi.

„Nein!“ zařval Nightcrawler a vrhl se na démona pěstmi.

Dzedzak se jenom zasmál a podržel si ho na délku paže od sebe. O vteřinu později mu zbyl v ruce jen obláček kouře a silné ruce mu sevřely hrdlo.

„Ale no tak,“ ušklíbl se démon, chytil mladého mutanta za ocas a mrštil s ním proti jednomu z nosných sloupů chrámu. Něco prasklo a bezvládné tělo padlo do trávy.

„To tě bude mrzet,“ zavrčel téměř neslyšně Wolverine a zaútočil.

Jedním úderem si Dzedzaka otočil k sobě a druhým mu bodl drápy do oka. Démon zařval a odhodil ho od sebe.

„Ty!“ zasyčel a vypálil. Mutant uskočil a podnikl další útok. Prosmykl se pod mohutnou paží a podařilo se mu zasáhnout druhé oko. Démon ho chytil a pevně mu sevřel paže.

„Jak si vůbec dovoluješ mě napadnout?“ zuřil.

„Asi to už mám v povaze,“ zavrčel Wolverine a vší silou ho kopl do žaludku, aby se osvobodil. Dzedzak ho sice pustil, zato po něm vypálil obzvlášť silný paprsek, kterému mutant jen o vlas unikl.

„Mě nemůžete porazit!“ chechtal se démon.

„Možná, že ne. Ale to neznamená, že to nemůžeme zkusit,“ ozvalo se za ním, a když se otočil, Nightcrawler mu bodl do posledního oka dlouhý oštěp. Se strašným zařváním ho Dzedzak vyrval.

„Tebe teda zabiju prvního, zrůdo!“ vykřikl a vrhl se po něm. V ten samý okamžik vystartoval i Wolverine. Srazili se v letu a spadli na zem v propleteném klubku.

Drápy sice démona nemohly zabít, ale i tak zaražené v těle bolely jak čert. Dzedzak od sebe mutanta odhodil a rozhlédl se po druhém. Ten někam zmizel.

„Tak napřed zemřeš ty,“ houkl na zvedajícího se Wolverina a poslal mu smrtící zášleh. Wolverine v poslední chvíli uskočil za kamenný stůl, který úder rozbil na kusy. Mutant jeden popadl a hodil ho po Dzedzakovi. Trefil ho do čela. Démon zavrávoral a bojovník skočil.

Švihl drápy, aby mu uťal hlavu, jenže narazil na stejně tvrdou páteř, jako byla jeho vlastní. Náraz mu pěkně rozhodil ruku a dostal pořádnou ránu do čelisti. Odlétl dobře šest metrů daleko a tvrdě narazil na sloup. Ten další nápor nevydržel a zřítil se i s kusem střechy.

Wolverine se těžce vyhrabával z trosek. Dzedzak se k němu blížil a na prstech mu poskakovaly malé modré plamínky energie. V dlani se mu začala formovat velká zářící koule. Vztáhl ruku a vyslal střelu na nepřítele.

Mutant se zoufale pokoušel vyprostit nohu zpod velkého kusu kamene. Věděl, že to nestihne, tak se schoulil mezi suť a doufal, že to zase nekoupí naplno.

Střela ho zasáhla do ramene a na chvilku mu ochromila paži. Dzedzak mu chtěl poslat další, ale v dlani mu zablikala jen malá jiskřička, která hned zhasla. Démon vyvalil opět zdravé oči. Zkusil to znovu, ale bezúspěšně. Nechápal, co se to děje.

Přímo před ním se v oblaku plamenů a dýmu zhmotnil Nightcrawler a sekl po něm mečem. Démon sice úder částečně odrazil, ale z rány na rameni mu stříkala krev. Zařval a nepřítele odhodil.

„Jak jsi to dokázal?“ zeptal se Wolverine zatímco mu přítel pomáhal odvalit kámen z nohy.

„Pak ti to vysvětlím. Teď je smrtelnej. Zabij ho.“

To mu nemusel říkat dvakrát. Drápy vyjely ze svých pouzder a hravě rozbily meč, který zvedl Dzedzak na svou obranu. Zabořily se démonovi do těla a ukončily jeho život. Dzedzak se rozpadl v hromádku prachu.

Mutanti si vydechli. Logan rozhrábl nohou šedou kupičku. Zaleskl se v ní zlatý prsten, který démon nosil.

„To je všechno, co z něj zbylo. Je klid,“ řekl a otočil se k příteli. „Co máš s tou rukou?“

„Asi je zlomená,“ vzdychl Kurt. Držel si pravou paži přitisknutou k tělu. Byla ohnutá v nepřirozeném úhlu.

„Ukaž to.“

Opatrně mu paži prohmátl. Kosti se zlomily ve dvou místech. Logan je srovnal do správné polohy a přemýšlel, jak by je upevnil.

Vtom mu tělem projel meč. Rozzuřený mutant se otočil právě včas, aby spatřil prchajícího Sulu-Apa. Kurt mu vytrhl meč ze zad a on se pustil za veleknězem.

Vběhl do chrámu ještě zahlédl lem modrého roucha, jak mizí v jeskyni pod oltářem. Skočil tam.

„Některý lidi jsou nepoučitelný, he?“ zavrčel na velekněze, který se choulil v koutě a kňučel strachy. Wolverine vysunul drápy. „Co že jsi mi to udělal? Tohle?“ mávl rukou a podřízl mu krk. Sulu-Ap zachroptěl a padl mrtvý k zemi.

„Vida, to se mi zrovna hodí,“ zasmál se mutant a uřízl mu velký kus roucha. „Z tohohle budou obvazy jedna báseň.“

Vylezl zpět do hlavní síně. Ze tmy na něj jako dvě lampičky zablikaly žluté oči.

„Co tam děláš?“ podivil se Logan.

„Venku je trochu živo,“ ucedil Kurt.

Logan opatrně vykoukl ven. Sbíhalo se sem na dvacet dalších tygřích strážců.

„Co tu sakra chtěj?“

„Nevím. Třeba se těšili, že už je po nás a oni se můžou přijít poklonit svýmu šéfovi.“

„No, uvedeme stav věcí na pravou míru,“ zašeptal Logan. Na chvilku zmizel v jeskyni, a pak vyhodil před bránu mrtvolu velekněze.

Muži se u ní srotili. Pak s děsivým zaskučením přesunuli pozornost k hromádce prachu. Nakonec se jejich zraky stočily k temnému vstupu do chrámu, odkud zářily dva páry očí- jeden žlutý a druhý rudý.

„Váš pán je mrtvý,“ zaburácel strašný hlas z hlubin budovy. „Vzdejte se, nebo vás stihne ten samý osud!“ Stěny se otřásly ozvěnou ďábelského chechotu.

Tygří strážce ani ve snu nenapadlo, aby se vzdali. Jeden pozvedl k nebi prsten, který potvrzoval pravdivost slov neznámého. Se smrtí jejich boha pro ně ztratil život smysl. Obrátili své zbraně proti sobě.

„Panebože,“ zašeptal zděšeně Kurt. „Tohle jsem teda nechtěl.“

Logan mu položil ruku na rameno. „Nic si z toho nedělej, příteli. Není to tvoje vina. Ti chlapi byli šílenci. Udělali by to stejně. Vzpomeň si na ty lebky. Jedna byla dítěte ne staršího jak deset roků. Je dobře, že jsou mrtví.“

„Asi jo. Ale stejně...“

„Já vím, jak ti je. Ale říkej si, že dokud tě to mrzí, jsi ještě člověk a ne vraždící monstrum. Pojď na světlo, ať ti můžu něco udělat s tou rukou.“

Když Kurt procházel branou, ozval se zvuk tak tichounký, že ho mohl zachytit jen Loganův jemný zvířecí sluch. Okamžitě věděl, co skřípění kovu o kámen znamená. Rychle skočil vpřed a vystrčil přítele ven. V ten ráz z oblouku brány spadla těžká kovová mříž s ostrými hroty. Probodly mutantovi nohy a přibily ho k zemi.

„Mein Gott,“ zašeptal zděšeně Kurt, kterému došlo, co se vlastně stalo. Přiskočil k mříži, zapřel se ramenem o jeden vodorovný pás a pokusil se ji nadzvednout. Ani přes svou velkou sílu s ní však nepohnul.

„Vzdej to,“ zasténal Logan. „S tím nehne nikdo, je to zablokovaný.“

„Tak jak se z toho chceš dostat?“

„Uvidíme.“

Zkroutil se jak nejvíc to šlo a pokusil se drápy dosáhnout na mříž. Podařilo se mu to až po několika pokusech, kdy si ošklivě zrasoval chycené nohy. Přeřízl mříže a s Kurtovou pomocí je vytahal a vyplazil se ven.

„Co to mělo bejt?“ zeptal se Kurt.

„Ten hajzl velekněz to asi stačil zapnout, než jsem ho sejmul,“ odpověděl Logan a čekal, až se mu díry v nohách zahojí.

„Dík. Málem bylo po mně.“

„Tak buď rád, že není, a ukaž mi tu ruku,“ řekl Logan.

Z rozštípaných ratišť kopí vyrobil provizorní dlahy a zafixoval jimi Kurtovi zlámanou paži.

„Je to lepší?“ zeptal se a opatrně mu pokládal předloktí na závěs.

„Ja. Danke schön.“

„Tak fajn. Něco uděláme s těma mrtvolama.“

Natahali těla na jednu hromadu a zapálili ji. Z pohřební hranice tygřích strážců stoupal k nebi hustý černý dým. Mutanti zamyšleně hleděli do plamenů.

„Nakonec se Logan otočil na přítele. „Tak pojď. Nechce se mi tu zůstávat dýl, než je nezbytně nutný.“

„Jo?“ usmál se Kurt, chytil ho a několika teleporty je dostal až ke kotvišti jejich člunu.

„Příště mě aspoň varuj!“ kašlal Logan a brodil se k lodi. Trochu se rozhoupala, když v ní skokem přistál druhý mutant.

„Tobě rychle otrnulo, viď?“ zeptal se ho přítel a nastartoval motor. Za chvíli už uháněli po modrých vlnách pod žhnoucím sluncem vstříc Telambangu.

„A teď se přiznej, jak se ti podařilo dostat toho démona!“ uhodil Logan na Kurta.

„No, bylo mi jasný, že ho normálním způsobem nezabijem. Tak jsem si řek, že bych moh zkusit vytřískat něco z toho kněze. Pustil jsem se za ním a všim jsem si, že se snaží schovat nějakou schránku. Nechtěl mi říct, o co jde. Jednu jsem mu vrazil a tu věc si vzal. A teď koukám, v tom je srdce. Normální bijící srdce. Došlo mi, čí asi, tak jsem ho rozsekal. A ostatní už bylo lehký.“

„To bylo chytrý. Díky bohu za to. Málem z nás nadělal sekanou.“

„Měli jsme štěstí,“ kývl Kurt. „Vidíš, a tos mě chtěl hnát zpátky do školy.“

„Jsem rád, že jsem to nedoved do konce. Jen mě mrzí, že tě takhle zřídili.“

„To se zahojí. Jen to budu muset nějak vysvětlit profesorovi.“

„Ten to pochopí. Kdyžtak mu zavolám a přimluvím se za tebe.“

„Nechceš jet se mnou a vysvětlit mu to na místě?“

„Ne.“

Chvíli bylo ticho. Nakonec to Kurt nevydržel.

„To sis vymyslel, že jo?“ pohlédl na přítele. „To s tou Čínou.“

„Nevymyslel. Hele, zapomeň na to. Neměl jsem ti to vyprávět. Válka dělá z lidí něco děsnýho. A sežrali jsme Japonce, kamarády jsme pohřbili, jestli ti jde o tohle.“

„To ne... Ale copak jsi jim nemohl nějaký jídlo sehnat? Pro tebe by byla hračka se skrz to obklíčení dostat.“

„Nešlo to,“ zavrtěl hlavou Logan „Náš major byl naprostej vůl a zakázal mi to už předem.“

„Proč, proboha?“

„Neměl mě rád. A nevěřil mi.“ A dodal na nechápavý žlutý pohled. „Věřil bys chlapovi, kterýho málem rozpůlí dávka z kulometu, on si nahrne střeva zpátky do břicha a do minuty je fit?“

„Já nevím. Ale asi jo. Podle situace.“

„Dobře, lepší příklad. Věřil bys chlapovi, kterej se dokáže dostat před několik řad hlídek a ze stanu polního maršála štípne papíry a jeho fajfku,a pak zase projde mezi těma hlídkama zpátky do svýho tábora, aniž by se mu něco stalo a aniž by ho ty zatracený Skopčáci odhalili?“ Teď si uvědomil, co vlastně řekl. „Ježíš, promiň, já zapomněl, že...“

„Nic se nestalo,“ zavrtěl hlavou Kurt. „Za některý věci v minulosti mýho národa se hluboce stydím. A k tvojí otázce: pokud by se to opakovalo hodně často, tak bych tě asi trochu podezříval, jestli nejseš konfident.“

„Přesně to byl ten problém. U většiny velitelů jsem se s nějakou větší nedůvěrou nesetkal a spousta byla ráda, že mě má. Ale tenhle chlap byl případ. Na noc mi dával ozbrojenou stráž, která měla přísnej rozkaz střelit mě do hlavy, kdybych se chtěl proplížit pryč.“

„Ale ti ostatní přece věděli, že jsi s nima? Nezabili by tě, ne?“

„Ne, ale i kdybych si v noci udělal vejlet a něco přines, tak do mě ten cvok z fleku vpálí kulku coby zběhovi, nepřátelskýmu zvědovi, nebo aspoň za neuposlechnutí rozkazu. Hele, já těm klukům chtěl pomoct, zastávali se mě a přemlouvali toho pitomce, aby mě nechal opatřit nějaký jídlo. Nešlo to, měl jsem svázaný ruce. To nepochopíš, když jsi tam s náma nebyl. Nepřeju ti, aby sis někdy něčím podobným prošel. Není to nic hezkýho. Pust to z hlavy.“

„Jasně,“ kývl Kurt a pohodlněji se uvelebil na sedačce. Zavřel oči, ale Logan moc dobře věděl, že nespí, ale přemýšlí.

Z přístavu ho nahnal rovnou do nemocnice. Tam ďáblíkovi celou paži zasádrovali a zašili hlubší šrámy, i když dost remcal.

„Jak se mu to stalo?“ vyzvídal doktor na Loganovi.

„Vášnivá manželka,“ odtušil mutant a zašklebil se na přítele, který mu se zuřivým výrazem zdravou rukou ukazoval, jak ho zaškrtí.

Odpoledne se na madripoorském letišti rozloučili.

„Měj se, kámo. Jsem vážně rád, že jsem tě viděl,“ řekl Logan. „Pozdravuj ve škole.“

„Spolehni se. A tohle,“ poklepal si Kurt na sádru, „svedu na tebe.“

„To klidně můžeš. Koneckonců, podíl na tom mám. Neměl jsem právo tě tam tahat.“

„Já šel dobrovolně, vzpomínáš?“ řekl Kurt. „Za co bych stál, kdybych nechal přítele v takový rejži. A když si vezmeš, s čím vším jsme bojovali, můžu děkovat bohu, že jsem vyváznul tak lacino. Mimochodem, co se stalo s tou destičkou?“

„Víš, nějak mi upadla na podlahu a nepřežila,“řekl smutně Logan a oba se rozesmáli.

Mladík si s nevrlým zavrčením vyposlechl poslední upozornění k nástupu do letadla směr New York. „Ach jo, už musím jít. Auf wiedersehen, mein Freund,“ povzdychl si Kurt a rozběhl se k letadlu.

„Jo. Nashle,“ řekl druhý mutant. Otočil se k odchodu. Nechtěl si to přiznat, ale najednou se cítil osamělý a smutný. A potřeboval se vyspat.

Kolem půlnoci bloumal Logan zapadlými uličkami a podle svého roztomilého zvyku plašil zločince, kteří zde číhali na pozdní chodce. Vyhýbal se sutinám a kráterům, které způsobily meteority. Někde ještě leželi mrtví. Ale jinak město apokalyptické rány nějak výrazně nepoznamenaly. Logan doufal, že je to tak i jinde ve světě.

Najednou mu jeho šestý smysl řekl, že něco není v pořádku. Pozorně se rozhlédl, ale nic podezřelého neviděl a ani neslyšel. Udělal dva kroky, podivného pocitu se však nezbavil. Začenichal na všechny strany a zařval:

„Nightcrawlere, vylez, vím, že tady někde jsi!“

Ze střechy se ozvala nadávka a mutant skočil dolů. Logan s ním chtěl pořádně zatřepat, ale pro přítelovo zranění si to odpustil. Tak na něj jen vztekle křičel.

„Ty jseš úplnej kretén! Potloukat se s komplikovanou frakturou horní končetiny po nejnebezpečnějším městě týhle poloviny světa je říkání si o pěknej průser! Víš, co se ti mohlo stát, pitomče? A vůbec, jak to, že jsi neodletěl? Měl jsi bejt dávno doma!“

„Hele, neřvi na mě, jsem plnoletej, tak snad můžu dělat, co uznám za vhodný! Nehledě na to, že tohle místo je nebezpečný hlavně kvůli tobě, jsem celou dobu chrápal tady na střeše, takže se mi nemohlo stát nic. Kromě toho jsem schopnej se o sebe postarat. A přece neprohraju sázku.“

„Sázku? Jakou?“

„Že tě dokážu přepadnout.“

„Kdo to vymyslel?“

„Petr.“

„Jo? Ale tys to neodmít.“

„To je o profesionální cti, jestli ti to slovo něco říká.“

„Ty fakt nemáš rozum! Copak ti nedošlo, že ten vyčůranej zmetek s tebou uzavřel sázku, kterou nemáš šanci vyhrát?“

„Vážně? Zrovna teď jsem tě málem dostal.“

Logan to nechal bez odpovědi. Řekl: „Posadím tě na první letadlo do států a ty do něj tentokrát nejen nastoupíš, ale i zůstaneš a odletíš zpátky. Verstehen Sie mir, Herr Wagner?“

„No jo,“ zamumlal Kurt. „Tak už se nezlob.“

„Po tom, cos proved? A víš co? Já mám nápad. Poletím s tebou, abych se ujistil, že doopravdy vypadneš.“ Čertíkovi zajiskřily oči.

Cestou na letiště to Loganovi nedalo. „O co jste se vsadili?“

„O flašku.“

„Jenom? Tak Péťovi můžeš vzkázat, ať ti ji navalí, žes vyhrál. Protože jsi mě fakt málem měl.“

„Tak to ne,“ prohlásil Kurt. „Buď se mi to podaří, nebo ať si ten chlast narve do chřtánu. Mimochodem, jak jsi mě odhalil?“

„Otočil se vítr. A nezapomínej na můj instinkt. Příště na mě tak nezírej, jde to poznat. Ale ty sluneční brejle byl dobrej nápad. Bylo to hodně těsný. Od teď si musím dávat bacha.“

O dvě hodiny později seděli mutanti v boeingu do Montrealu, s mezipřistáním v New York City. Loganovi neušlo, jak se jeho přítel spokojeně šklebí.

„O tohle ti celou dobu šlo, viď? Dotáhnout mě zpátky.“

„Jo,“ přiznal Kurt. „Ale jseš rád, přiznej si to.“

„Ne. V New Yorku sedám na zpáteční let.“

„To neuděláš. Protože nás máš rád. Stejskalo se ti. Jen si to přiznej. Řekni to“

„Ne!“

„Řekni to!“ nedal si pokoj Kurt.

„Ne!“

„Ale no tak. Řekni to.“

„No tak jo! Mám vás rád a stejskalo se mi! Ježíš, ty jseš strašnej!“ zavyl Logan.

„No vidíš. A ani to nebolelo,“ smál se jeho přítel.

„Hajzle,“ řekl Logan a spokojeně usnul.