Ďáblův trojúhelník
~Changer the Elder~

Dokončeno: Ano
Délka: 29 stran

Hlavní postavy: Wolverine, Storm, Iceman, Jubilee ^*

_{*postavy označené jako (V) jsou vlastním výtvorem autora povídky}

Popis: Cesta, obvykle trvající 2 hodiny se neplánovanou zajížďkou protáhla na dvojnásobek. Zajížďka dvojnásobné délky pak neplánovaně na dva dny. Křídla X-Jetu vystřídaly plachty a kormidlo, turbulence zase zrádné vodní víry. A celé tohle "z bláta do louže" samozřejmě poněkud proti srsti účastníků expedice.

---

Poznámka autora: Dlouho jsem přemýšlel, co předhodit jako halloweenskou povídku pro tenhle rok. Oslavu už jsme tu měli, chtělo to těžší kalibr. Nápad nakonec přišel spolu s připomínkou mé staré záliby pro paranormální jevy. Tenhle duchařský příběh jsem měl vždycky zatraceně rád. A i když jsem se pravděpodobně místy odchýlil od historických reálií, doufám, že se mi podařilo jeho základní kolorit dodržet.
P.S. Poděkujte drakovi. Bez něj byste si to jen tak nepřečetli.

Udeřil další hrom. Na zlomek vteřiny umlčel kvílející vítr. Každý blesk vykreslil na dřevě pod jejich nohama iluze nových duchů a přízraků.

Ani jeden z nich nepromluvil. Bylo potřeba soustředit se na jiné věci. Mimo to je až příliš těsně škrtila nervozita. Až po chvíli nejmladší z nich vyslovila tichou otázku.

"Máš strach?"

O sedmnáct hodin dříve...

"Máš snad strach?" ušklíbl se Iceman.

"Ne! Je tady málo místa, to je celý!"

"Ha, bojíš se! Přiznej barvu, kuře!"

"Dej pokoj, tak to vůbec neni!" Jubilee si uraženě založila ruce na hrudi.

"No ták! Nebuď labuť," šťouchl do ní Bobby.

"A just budu!" odsekla mu zatvrzele a otočila se k němu i s celým křeslem zády.

Wolverine obrátil oči v sloup. "Jejich výdrž bych fakt chtěl mít," ucedil ke své kolegyni.

Ta se šibalsky ušklíbla. "Výdrž, nebo spíš nervy?" V odpověď se ozvalo jen výmluvné zabručení.

Oba dva mladí mutanti prakticky celou cestu z Londýna strávili tím, že nevěděli, co by roupama spáchali. Začali slovní kopanou, plynule přešli k námořní bitvě, načež poté, co si obstříleli celou flotilu, ale za boha se netrefili ("Ještě jednou uslyšim 'voda', vyhodim vás nad Atlantikem z letadla, když po ní tak toužíte!"), raději z bezpečnostních důvodů zakotvili u starého dobrého 'Pravda či odvaha?' A z toho nejen že je nevytrhly četné turbulence, ale nenechali se rušit ani když po nich vystartovala obranná letka francouzských stíhačů, jelikož jejich velitelství poněkud opomněli oznámit, že si přes jejich vzdušný prostor kvůli nepříznivému počasí udělají menší zajížďku.

Všech šest strojů Rafale třídy F3 se je nejdřív pokusilo přimět přistát na základně v La Rochelle. X-Meni požadavek důrazně odmítli; bohužel pro ně dřív, než si uvědomili, že Forge stále ještě neopravil jejich letounu inerciální tlumiče, takže stíhačkám opravdu neuletí - alespoň aniž by se všichni čtyři členové posádky nerozplácli o stěnu.

Jejich rozhodnutí však přesvědčilo francouzské velitelství, že zcela jistě pašují nějaký hledaný kontraband, nejlépe původně patřící hrdé Francii (což samozřejmě nevezli... tedy skoro) a pokusilo se je sundat ze vzduchu násilím. Následovala kuriózní etuda úhybných manévrů, z nichž se jednomu z pilotů dělalo špatně, ale jeho tiché nadávání pozbývalo efektu pokaždé, když ho přerušil některý z herních prvků, kterým se zbytek posádky zrovna zaobíral (a příležitostným "Žvííííí!" od Jubilee, komentující některý zvlášť podařený únikový manévr).

Poté, co se letka přesvědčila, že sestřelit opravdu jen tak nepůjdou - tedy bohužel pro ně už pomalu na půl cesty přes Atlantik - rozhodl generál francouzských vzdušných sil o tom, že bude nepřátelské letadlo eskortovat na spřátelenou vojenskou základnu v Miami. X-Meni návrh odsouhlasili a alibisticky při tom spoléhali na to, že na území Států, pod ochranou jurisdikce SHIELDu, budou mít konečně pokoj. To poslední, po čem by toužili, by byli francouzští agenti prohledávající každý šroub jejich tryskáče. Navíc nechtěli riskovat, že by se Francouzům chtělo zabavit meč, který jim po návštěvě zapůjčil Brian Braddock. Něco jim říkalo, že by Captain Britain nebyl zrovna rád, kdyby rodinný poklad svázaný s historií Anglie padl do rukou zrovna francouzské armádě.

Nicméně od té doby se jich všech šest stíhačů drželo jako klíšťata po několikaměsíčním půstu. Jen příležitostně se ve dvojicích odtrhli, aby dotankovali, ale během nejvýš patnácti minut byli zase v plném počtu.

"Ale no tak, Jubes. Tak se nezlob..." pokusil se jí ještě umluvit Iceman.

"Nech mě bejt."

"Držte aspoň chvíli zobák vy dva," zavrčel Wolverine a přitiskl si prskající sluchátka blíž k uším. <"Faucon Leader, tady X-Jet. Zopakujte požadavek. Přepínám."> Odpověď spíš odhadl než slyšel a přeložil. Naklonil se ke Storm. "Prej máme před sebou nějaký blbý počasí. Nevim přesně, co je brume."

Žena se na okamžik zamyslela. "No, pokud si dobře vzpomínám, tak přeloženo do tvého slovníku je brume 'mlha jako prase'."

Logan ze sebe v odpověď vydal napůl pobavené, napůl překvapené uchechtnutí a stiskl PTT. <"Faucon Leader, mlha jako prase nás neplká, přepínám."> Vzápětí obrátil oči v sloup. <"Oprava, mlha nás neleká."> Pak přepnul frekvenci a japonsky dodal: <"Aby ses nezbláznil, žabožroute pitomá.">

Chvíli bylo na kanálu ticho, pak vedoucí stroj opět vyslal zprávu. "Chtěj po nás, abychom to obletěli," oznámil kopilot.

Storm stačil jeden pohled na ukazatel stavu paliva a zavrtěla hlavou. "Tak jim vyřiď, že mají smůlu. Máme kerosin tak na trasu Miami-a-kousek."

<"X-Jet pro Faucon Leader. Požadavek se zamítá, nedostatek paliva,"> předal muž dál, ne bez určité dávky škodolibosti. Pak si s tichým smíchem sundal sluchátka z uší. "Hele, oni jsou na nás sprostý."

Pilotka pokrčila rameny. "To klidně můžou, ale moc si nepomůžou."

Prohlédla si radarový obrázek s nakumulovanou oblačností s jistým zalíbením, které jejímu kolegovi z pochopitelných důvodů přišlo poněkud podezřelé. "Poslechni, neni ta věc náhodou tvoje práce?" zašilhal jejím směrem.

Zavrtěla hlavou. "Ne. I když uznávám, má to své kouzlo." Pokoutně se usmála. "My proletíme bez problémů..." opáčila nevinně.

Samolibý škleb na Wolverineově tváři se rozšklebil ještě víc. "Proč tě to nenapadlo dřív?"

"Protože si s počasím nebudu hrát jen tak pro legraci. Rozhodně ne v takovémhle rozsahu." Ruka jí nenápadně zabloudila na páku akcelerátoru a Loganovi neuniklo jisté nenápadné 'ale', které se jí vloudilo do hlasu.

"Ale když už je příležitost..." domyslel si snadno. Vypnul vysílačku a uťal nadávajícího francouzského pilota. "Držte si klobouky, vy dva, pojedeme z kopce." S tím se jeho ruka připojila k té Stormině. "Tři, dva, jedna..." Společně lehce posunuli páku dopředu. Blackbird okamžitě přidal a síla zrychlení je zatlačila do sedadel. Vyšší tempo ani přetížení by dlouho nevydrželi, ale na krátký a efektní odchod ze scény to bohatě stačilo.

Francouzští stíhači za nimi jako by ještě chvíli váhali, pak se jejich letka rozčísla vedví a zamířila k severu. X-Jet se pomalu nořil mezi spáry houstnoucí oblačnosti barvy decentně prošlého mléka. Logan se natáhl nad sebe a aktivoval infračervený filtr předních skel. Ne že by se výhled nějak dramaticky změnil (až na barevnou tóninu prakticky vůbec), nebo by to nějak zvlášť ovlivňovalo jejich schopnost pilotovat (nad Atlantikem se nevyskytuje příliš mnoho výškových budov, do kterých by se dalo vrazit), ale alespoň pro pocit to fungovalo celkem dobře. Navíc jeden nikdy neví, kdy potká zbloudilé letadlo.

"Kdy už tam budem?" zeptal se nedočkavě Bobby.

"Překročili jsme pětašedesátý poledník. Počítej tak necelých půl hodiny," odhadla Storm.

"Aspoň se tě konečně zbavim," ucedila Jubilee. Mladík jejím směrem jen vyplázl jazyk.

"Nechcete už se nechat bejt? Když už ne kvůli mýmu duševnímu zdraví, tak aspoň z piety k těm, co tady strašej, byste mohli," zabručel Logan otráveně a chvíli vážně přemýšlel, že si sluchátka od rádia nasadí zase zpátky.

Oba mladí X-Meni se zatvářili prakticky totožně. "Kdo by tady strašil?" zavrtěl Bobby pochybovačně hlavou.

Logan se jen z povzdechem podíval na svoji kolegyni. "Vidíš, chrápe i v zeměpise." Pak se otočil a nechal na projektoru zobrazit mapu. Napříč ní se pohybovala malá červená tečka. "Vy fakt nevíte, kde 'sme?"

"Počkej... uh... v Karibiku?"

To byla odpověď, která Loganovi poněkud sebrala vítr z plachet. "Těsně vedle. V Sargasovým moři. Ale to je fuk, na to se neptám," zavrtěl hlavou po chvíli s tím, že tyhle mezery v Icemanově vzdělání zkoumat nebude, jelikož by do nich pravděpodobně zahučel hlavou napřed. "No tak," podnikl další pokus, když viděl, jak se ani jeden z nich zoufale nechytá. "Miami. Puerto Rico... Bermudy," na poslední slovo dal zvláštní důraz, ale přesto se minulo účinkem. Přísahal by, že slyší, jak se mu Ororo tiše směje. Nechal počítač, aby tři vyjmenované body na mapě spojil. "Bermudskej trojúhelník, ne?"

"Nekecej, fakt?!"

Když viděl nefalšovanou nadšenou zvědavost, která se jim v tu chvíli objevila v očích, někde v duchu vyslovil tichou modlitbičku a soucit se vším, co jim ve zkoumání nově objeveného záhadologického trháku přijde do cesty.

Chtěl něco odpovědět, ale náhle se ho zmocnil divný pocit. Ozvala se mu každá kost v těle, jako by si sáhl na elektrický ohradník. Podobný pocit měl kdykoli, kdy někde v jeho bezprostřední blízkosti Magneto použil své schopnosti - co věděl, způsobit mu ho dokázal jen silný elektromagnetický výboj. Storm v tutéž chvíli zaznamenala to samé.

Ale než se tím byť jeden z nich stihl zabývat, přišla mnohem horší rána. Z ničeho nic, bez jakéhokoli sebeslabšího náznaku varování z vteřiny na vteřinu náhle všechny monitory a kontrolky tryskáče zhasly, jako když vytáhne lampičku ze zásuvky. Palubní prostor potemněl a pomalu utichal i hukot motorů. Storm pilotní dril okamžitě poručil nahodit záložní zdroj, ale bez úspěchu. Všechny systémy letadla byly, řečeno básnicky, tuhé jak špalek.

Zato oba piloti byli nastartovaní okamžitě. Storm ještě párkrát zkusila rozpojit startér, ale nemělo to žádný efekt - systém se neobtěžoval ani provést pokus o zážeh. "Wolverine, běž zkontrolovat náklad. Vy dva se připoutejte," prohodila přes rameno. Letoun citelně zpomalil. Dřív nebo později mu setrvačná síla dojde a trajektorie letu nabere směr přímo kolmo dolů. A to spíš dříve, jelikož Blackbird není žádný větroň.

Snažila se vymyslet, jak z maléru ven. Rozhodla se ještě chvíli vyčkat, aby zjistila, jak dalece vážná je situace. Neposlala svého kolegu do nákladového prostoru jen kvůli obavě o bezpečnost převáženého meče, ale spíš aby zkontroloval, v jakém stavu je elektronika ostatních částí letounu. Doufala, že ho to napadne. Nahlas si ho o to požádat netroufla - X-Meni nebo ne, oba mladí pasažéři měli tendence v situacích podobných této nepříjemně často propadat panice. Že se poněkud ztratila v myšlence zjistila až když na rameni ucítila Loganovu ruku.

"Dobrý, drží pevně," oznámil splnění přiděleného úkolu. "Ale to ostatní je na tom blbě," dodal pokud možno tak, aby ho slyšela jenom ona. " Vypadlo úplně všechno. Hydraulika, světla, dokonce i zařízení ošetřovny. Letíme na kusu plechu."

Na srozuměnou přikývla. "Dobře. Vezmi si řízení a snaž se ho udržet rovně. Já nás zkusím dostat dolů. Tryskáč se začínal lehce třást, jak mu spolu s klesající rychlostí ubývalo na manévrovatelnosti.

Logan se beze slova přesunul zpět do svého pilotního křesla a chopil se kniplu. Bez podpory v hydraulice bylo obtížné přimět stroj ke spolupráci, byť bylo k podobným rizikům už při jeho konstrukci přihlíženo. Mohl leda tak doufat, že vystačí se silami.

Storm pustila řízení a opřela se v křesle. Soustředila své schopnosti, postupně sbírala vzdušné proudy a směrovala je přesně tam, kde je potřebovala, aby vyrovnaly stále prudčeji postupující volný pád stroje. Logan sevřel knipl o to pevněji, aby udržel směr letu tak horizontální, jak to jen v dané chvíli bylo možné.

Storm zatnula zuby. Zdálo se, že se jí něco v její snaze pokouší bránit. Jako by už nad okolním počasím drželo vládu nějaké jiné vědomí. A to se zjevně nechtělo vzdát jen tak snadno. Ať chtěli nebo ne, rychlost sestupu pokračovala v navyšování čím dál tím strmější křivkou. V mlze pod nimi se pomalu začínala vynořovat sytě modrá mořská hladina.

Bouřivládná mutantka jen potřásla hlavou. Tohle bylo neudržitelné. Bylo třeba najít jiný způsob. Vpravo od nich stoupal teplý proud, ale pokusit se odnavigovat letoun tím směrem znamenalo nadpoloviční šanci poslat ho ve spirálách přímo kolmo k zemi. Zbývala jediná šance. "Trochu ho povol. Až ti řeknu, zvedni předek co to půjde."

Logan poslechl a stroj v reakci na to lehce poskočil. Vítr kolem křídel způsoboval charakteristický hukot, který je většinou tím posledním, co slyší piloti letounů, kteří havarující stroj neopustili v dostatečném předstihu, a způsoboval tak členům posádky mrazení v zádech. Jubilee raději zavřela oči.

'Bohové, kéž to zabere...' vydechla Storm v duchu. "Teď!" Ve stejnou chvíli, jako se Wolverine opřel do řízení, Storm veškerou větrnou sílu, kterou dokázala sebrat, opřela do spodní části trupu letounu. Stroj opsal ladnou parabolickou křivku a vzdušná stopa, kterou za sebou zanechal, rozčísla vlny. O vteřinu později tvrdě dopadl břichem na hladinu. Kinetická energie ho po ní chvíli postrkovala jako bizardní obrovskou žabku, až nakonec přilnavost vody udělala své, stroj se konečně zastavil a zůstal bez života plout na vlnách.

'Au.'

To byla vůbec první vědomá myšlenka, která se k němu prokousala. Ta hned druhá se začala zamýšlet nad tím, proč mu sakra hučí v uších. Ta třetí se pokusila naznačit, že by ono hučení mohlo mít co do činění s nedávno utrženou ranou do oblasti výše od krku. A čtvrtá už se nedostavila, protože v tu chvíli je seřval, ať laskavě drží zobák, jelikož jeho bolí hlava.

"Logane?"

Nelibě zabručel. Ať ho budil kdokoli, vybral si dost špatnou chvíli.

"Logane..."

Otevřel oči. Měl pocit, že má těžkou kocovinu... tedy za předpokladu, že by si vzpomněl, kdy naposledy nějakou zažil. Pomalu zaostřil, což znamenalo hlavně uvědomit si, kde vlastně je a na co se to dívá.

"Už vnímáš?" zeptal se ho známý hlas. Nad ním se skláněla Ororo, rovněž poněkud otřesená, i když viditelně méně než on.

"Co?" položil automaticky tu nejméně japnou otázku, která mu přišla na jazyk. "Jo..." došel mu obsah dotazu vzápětí. Zároveň se otočil, aby viděl na zbytek paluby. Ulevilo se mu, když zjistil, že Jubilee i Iceman jsou oba alespoň na první pohled celkem v pořádku. Sice byli oba poněkud nezdravě brčálově zelení, a tvářili se, že viděli ducha, ale alespoň neměli nic zlomeného a nikomu z nich netrčela z břicha hydraulická trubka. " Jste vy dva celí?" zeptal se ještě pro jistotu.

Svorně přikývli, v krátké době už podruhé.

Wolverine se v křesle otočil, ale na vkus jeho bolehlavu pořád příliš rychle. Otráveně zasykl a instinktivně nahmatal ohnisko bolesti na čele. Kůže se zacelila, ale na prstech mu zůstala načervenalá šmouha. Což, jak si v tu chvíli uvědomil, nebylo jediné zranění, které utržil. Zvládl si ještě prokousnout jazyk, ale z rány zbývala už jen malá oděrka. "Já vůl..." zasténal, když si uvědomil, že se ve zmatku zapomněl připoutat. Ne že by se takovými věcmi obvykle zabýval, ale u nouzových přistání to bylo víc než jen trochu praktické.

Jeho parťačka mu povzbudivě stiskla rameno. "Jestli tě to utěší, ten druhý dopadl hůř," řekla a ukázala na řídící panel, který měl na jednom místě výraznou prohlubeň.

"Aha." Wolverine se na okamžik odmlčel, aby se rozhlédl. "A jak jsme na tom jinak?"

Storm jen bezmocně pokrčila rameny. "Těžko říct. Záložní zdroj nenaskočil, i když by měl, a vyřazené jsou i systémy, které jsou na centrálních obvodech X-Jetu naprosto nezávislé." Zkusmo přepnula vysílačku do aktivní polohy. "Dokonce ani rádio nepřijímá," konstatovala nakonec.

"Myslíš, že nás něco trefilo?" Vstal a ustál vrávoravý pocit. V duchu zaklel. Adamantiová lebka ho možná zachránila od toho, aby skončil s mozkem na předním skle, ale zároveň uměla nepříjemně dlouho a silně rezonovat utrženými otřesy.

Zavrtěla hlavou. "Nedovedu si představit, co by to mohlo být. Proti Magnetovi a jemu podobným je letoun odstíněný. Muselo by to být leda EMP, ale ten by musel být zatraceně blízko, aby nám upekl i centrální řízení. X-Jet je stavěný tak, aby byl i po takovém zásahu alespoň částečně letuschopný. Mimo to na radaru nebylo nic, co by mohlo signál vyslat."

"To neni moc dobrá předpověď," opáčil Logan.

"Nic lepšího nemám."

"Hrmm. A tim, že budem tvrdnout tady, rozhodně nic lepšího nezjistíme. Vstávejte, vy dva," obrátil se k dvěma mladistvým členům nedobrovolné ztroskotanecké výpravy, "Jestli se odsaď máme dostat, budem potřebovat i vaší pomoc."

Ti se konečně alespoň částečně oklepali a nabyli o trochu živější odstín zelenobílé. Poněkud roztřeseně se vysoukali ze sedadel. "Klid. Ještě pár takovejch přistání a zvyknete si," neodpustil si Wolverine pobaveně. Nechal je, ať si to přeberou, jak chtějí, a raději šel podat pomocnou ruku s otvíráním stropního průlezu. Dělat to manuálně rozhodně nebyl žádný med. Když silný uzávěr konečně povolil, měl mutant pocit, že bude mít kliku z něj obtištěnou na rameni ještě tak půl roku.

Dovnitř letounu vnikl syrový, studený vzduch, prosáklý solí a sychravou vlhkostí, kterou by čekali tak ve Skotsku, možná na podzim nad východním pobřežím, ale rozhodně ne takhle daleko na jihu a v tuhle roční dobu. A výhled, který se jim naskytl poté, co vylezli Blackbirdu na hřbet, o moc přívětivější taky nebyl. Mlha sice trochu prořídla, ale i tak nebylo krom ní a nezvykle tmavě zbarveného moře vidět vůbec nic, natož něco, co by jim bylo nějak užitečné.

Logan se oklepal. Nevěděl přesně proč, ale měl z celé věci nepříjemný pocit. Chloupky na zátylku se mu zježily tak, že si připadal jako jehelníček, a uháněl ho neustálý pocit nutnosti hlídat si záda, ačkoli po nějakém nebezpečí nebylo ani vidu, ani slechu. Rozhodl se prozatím tenhle problém odložit, i když na pozoru zůstal.

"Nejde ta věc nějak... já nevím, rozehnat? Trocha sluníčka by neškodila..." zamumlala Jubilee a schoulila se do pláště. Pro jednou byla ráda, že nebyli v tropech, ale v Londýně, protože jinak by teď byla na dobré cestě stát se předimenzovanou zmrzlinou.

Odpověď na tuhle otázku zajímala i Logana. "Dobrá idea, žížalo," přikývl a obrátil se ke stříbrovlasé mutantce.

Jenže ta jen zavrtěla hlavou. "Idea možná, ale provedení nám nějak pokulhává. Zkusila jsem to, ale kdykoli jí rozeženu, vrátí se během chvíle zase zpátky."

Bobby, který se debaty nezúčastnil, zatím sešplhal po boku stroje až na samý kraj. Voda byla tmavá a rozhodně nepůsobila jako něco, do čeho by člověk jen tak dobrovolně strčil ruku, natož aby si šel zaplavat. Iceman chvíli váhal, pak se natáhl a opatrně strčil do vody prst. Vzápětí způsobil, že se ostatní tři málem skutáleli za ním, když leknutím vykřikl, jako by ho voda kousla.

"Co tam sakra vyvádíš?!" štěkl po něm Wolverine, který se vzpamatoval první.

"Ta věc je naprosto hnusně ledová!" bránil mladík své jednání.

Starší mutant už se chystal pronést cosi o hovězím, když mu myšlenku nabourala překvapená Jubilee. "Počkej, tebe taky někdy něco studí?" zeptala se.

"Jo, tady, teď a tohle," zabručel ublíženě, když se škrábal zpátky nahoru k ostatním.

"Kromě toho, génie..."

"Uh..." Bobby se hluboce zamyslel. "Ne... teda aspoň myslim. Rozhodně na nic nepamatuju. Krom toho snad 'sme v tropech, ne?!" dodal skoro pohoršeně.

Wolverine spolkl jedovatou poznámku o tom, že to pamatování si by v jeho případě nepovažoval za směrodatné. "Tim nám padá nápad zkusit někam doplavat," shrnul nakonec místo toho.

"No, dokud zůstaneme tady, relativně nic nám nehrozí. Ale i když se nepotopíme, doplout někam tímhle způsobem se taky moc nedá... takže jdu zkusit nastartovat systém," povzdechla si nakonec Storm.

"Já jdu taky," přihlásil se okamžitě Iceman, který se potřeboval primárně alespoň trochu zahřát, a v kabině stroje se zatím drželo stále ještě o něco málo větší teplo.

"A my dva budem vyhlížet zázrak," kývl Logan na Jubilee.

Mutantka chvíli hloubala nad údržbářskou přihrádkou, pak zašmátrala uvnitř a vytáhla hasák. 'To by mohlo stačit.' Otočila se přes rameno na svého studenta. "Tak, vezmi to pro jistotu po celé délce a sraz teplotu co nejníže to půjde."

Iceman poněkud nejistě přistoupil k zaseknutému krytu na obvodovém jádru a prohlédl si spáru mezi ním a zbytkem plochy. Nebyla nic moc, ale doufal, že tam alespoň trochu ledu nějak vecpe. Pravou ruku mu až po loket pokryla nejdřív jen tenká ledová krusta, ale ta pomalu postoupila hlouběji. Letmo se dotkl okraje poklopu a soustředil chlad do jednoho konkrétního místa. Kov se nejdřív lehce orosil, následně se pokryl pavučinovitým ledovým povlakem. Ozvalo se tiché praskání, jak materiál křehl a měnil objem.

Iceman, spokojen se svým výkonem, odstoupil. "Takhle nějak?"

"To uvidíme. Ustup ještě kousek... děkuji." Rozmáchla se a zasadila poklopu přesně mířenou ránu hasákem přímo na pojistku. Promrzlý kov praskl a vysypal se na zem stejně snadno jako sklo. "Výborně, takhle nějak," přikývla spokojeně. V duchu si poznamenala, že nesmí zapomenout zapsat do knihy oprav nový poklop na jistící skříň.

Odklopila trosky krytu a naklonila se nad nově otevřený prostor, aby se podívala, v jakém jsou obvody stavu. Nebyla zrovna technický typ, ale pokud byly obvody v pořádku, mohla se je pokusit přimět ke spolupráci jedním dobře mířeným bleskem. Její plány však zásadně narušoval zásadní nedostatek světla na zadní palubě.

"Roberte, buď tak hodný a posviť mi sem trochu."

"Uh... očima?" zeptal se Iceman nejapně, poněkud nechápaje, kde by měl sebrat zdroj světla.

Kdokoli jiný na jejím místě by se dost možná neovládl a mladého X-Mana nakopl, ale Storm si zachovala chladnou hlavu. "Vedle v přihrádce je malá svítilna..." navedla ho správným směrem s určitým vnitřním povzdechem. Poslouchala, jak chvíli zuřivě štrachá mezi nářadím, pak se ozvala tichá, leč ostrá nadávka, pravděpodobně jako následek útoku zákeřných a vypočítavých kleští, až nakonec norování ustalo. Jenže světlo se nějak ne a ne dostavit. "Máš nějaký problém?"

"Je to nějaký rozbitý..." zabručel Bobby a pokoušel se všelijakým montováním přimět malou baterku ke spolupráci.

Storm přestala hloubat nad tmou v obvodech a obrátila se k němu. Neplýtvala čas tím, že by se ptala, proč se mladík snaží svítilně zakroutit držadlem, vzala mu ji z ruky a zkusmo rozsvítila. Tedy, alespoň provedla patřičný krok k rozsvícení; to, že se světlo někde zapomnělo, už bylo na jinou filozofickou diskusi.

"Třeba je vybitá," pokrčil Iceman rameny.

Mutantka zavrtěla hlavou. "Tahle sotva. Je to Forgeova práce, nemá jen tak přestat svítit."

"Storm, Bobby, pojďte sem!" ozval se náhle Jubileein hlas dřív, než oba stihli vymyslet něco kloudnějšího.

"Tak běž, nečekej, až začnou tát ledovce," popohnala mladíka Ororo. Sama ze zvyku uklidila nářadí a zavřela poklop... tedy spíš to, co z něj zbylo. Jedna myšlenka jí ale nedala pokoj. Ohlédla se, kde zůstal mladší mutant, a když se ujistila, že momentálně šplhá po žebříku k průlezu, rozhodla se udělat malý pokus. Napřáhla ruku před sebe a zkusila zmanipulovat přirozený náboj atmosférického vzduchu a přivolat blesk. Ale objevila se sotva jiskra.

"Hej, 'Ro, kde vězíš?" Loganovi se v hlase zrcadlila lehká obava. A to ještě nic nevěděl.

"Už jdu," zavolala jeho směrem a zamířila k průlezu.

Wolverine na ni čekal skloněný nad ním. Rychle vyšplhala po žebříku, ale když jí chtěl ustoupit z cesty, natáhla se nad sebe a chytila ho za rukáv.

"Poslyš, ať nás zasáhlo, co chtělo, účinkuje to doteď. Něco tady ruší elektrické pole." Byla vděčná, že oba mladí mutanti mají momentálně zajímavější věci na práci.

Muž chvíli trávil myšlenku, aby si mohl být jistý, že mu žádný její důsledek neunikl. "Počkej, to jako úplně?"

Přikývla. "Úplně. Jako by vzduch naprosto pozbyl vodivost."

"Tušíš, jak je něco takovýho možný?"

"Ne," povzdechla si. "Jediný, kdo mě napadá, že by to teoreticky dokázat mohl, je Magneto. Ale nikdy jsem nezažila, aby něco takového udělal, takže nevím. Mimo to, nikde poblíž to nevypadá, že by byla živá duše. A nedovedu si představit, že nám by někdo, kdo by měl takovou sílu, aby tohle svedl na větší vzdálenost nebo na velké ploše, zůstal doteď neznámý."

"No, každopádně to neni náš jedinej problém." Když viděl její znepokojený výraz, rychle zavrtěl hlavou. "Žádná světová krize to neni. Našli jsme loď." Druhou část sdělení přitom vyřkl dostatečně nahlas, aby ho slyšeli i druzí dva přítomní X-Meni. Zvedl se a pomohl své kolegyni ven.

"Loď...?" zeptala se, jako by se chtěla ujistit, že správně slyšela.

"Jo," vložila se do věci Jubilee, očima stále propátrávajíc nejbližší viditelné. Což bylo v současné době tak pět metrů od letounu. "Akorát nám zas zmizela v tý blbý mlze," dodala otráveně.

"A fakt to byla loď?" podíval se na ni Iceman pochybovačně.

"Né asi, motorová veverka. Co bys čekal na moři?" výmluvně si poklepala na čelo.

"Tak co já vim, co's viděla. Tý tvý fantazii stačí suchá větev..." zabručel mladík nevrle.

"Byla to loď," přerušil je Wolverine dřív, než se stihli poprat. "Tipuju to na nějakou jachtu nebo něco jinýho obdobně malýho s plachtama."

"Mohli nás vidět?" vzal Bobby otázku Storm, i když ta si soudě podle nadšení v jeho hlase nedělala iluze, že ho k její položení vedly stejné pohnutky.

Logan se zamyšleně poškrábal ve vousech. "Spíš bych o tom pochyboval. Byli dost daleko, sotva šel rozeznat tvar. My máme podstatně nižší profil; klidně nás mohli mít za vlnu, i kdyby koukali přímo na nás."

"Aha..." povzdechl si mladší X-Man. Pak ho ale osvítila myšlenka. "Ty, Jubes, co takhle malou světlici? Tu by v tý mlze vidět mohli, ne?" zazubil se, těžko říct, jestli potěšen víc představou záchrany a s ní spojeného teplého jídla a studeného pití, nebo příchodem myšlenky samotné.

"Jo, to nezní špatně..." připustila Jubilee. Chtěla se rozmáchnout a vyslat přímo nad sebe menší ohňostroj, ale překvapilo ji, když ji uprostřed pohybu kdosi zadržel.

"Raději s tím počkáme," rozhodla za ni Ororo.

"Ale proč? Dyť tam je přece loď, ta nás odsaď dostane!" zaprotestoval Iceman. "A i kdyby tam náhodou byli zlý hoši, tak co nám se může stát? Co by tam mohlo bejt tak děsnýho, aby to odrovnalo nás čtyry?"

Jeho vrstevnice se podruhé během krátké chvíle přistihla u toho, že s ním souhlasí.

"Například to, co nás naprosto čistě sestřelilo z oblohy?" usadila počínající vzpouru Storm.

"Ty, 'Ro... já mám takovej pocit, že to můžem přestat řešit," ozval se Wolverine. Na výraz naprostého nepochopení, na který u nich narazil, reagoval jen tím, že jim gestem naznačil, aby se otočili.

Když ho poslechli, nestačili se divit. Zhruba dvacet metrů před nimi (kdyby byl Blackbird býval plavidlem, na levoboku) se z mlhy, nebo vlastně spíše do mlhy, nořila... loď. Neměli ponětí, jak se mohla dostat tak blízko za tak krátkou dobu, ani jak je možné, že si jí do té doby ani jeden z nich nevšiml. Byla k nim natočená zádí a částí boku a v mlze bylo celkem obtížné rozeznat detaily, ale i tak bylo jasné, že se Wolverine se svým odhadem netrefil. A čím blíž sváděl nevyzpytatelný proud oba plovoucí objekty dohromady, tím víc bylo jasné, jak moc.

Loď sice měla plachty, ale tím podobnost s jakoukoli jachtou končila. Bílé plachtoví bylo uvázané na dřevěných stěžních, pevně ukotvených v trupu z téhož materiálu. Co do objemu byla dost široká, jako by byla stavěná s ohledem na převoz větších nákladů. Ponor byl celkem hluboký - hlubší, než by mohla mít jakákoli běžná výletní loď.

Ale co bylo na celé věci nejpodivnější, bylo hrobové ticho. Jediné, co čtyři mutanti slyšeli, byli oni sami. Žádné povely posádce, žádný hovor, dokonce ani žádné jiné zvuky typické pro běžný provoz plavidla. Na palubu sice pořádně neviděli, jelikož byla podstatně výš, ale částí, na kterou dohlédli, za celou dobu neprošla ani noha.

"Fíha... kam se hrabou piráti z Karibiku..." zamumlal Bobby fascinovaně.

"Jo, ty zrovna," ušklíbla se Jubilee.

"Hele, tak vedle neni," zavrtěl hlavou Logan. "Typově to vypadá skoro jako... jako brigantina. Ale těma se jezdilo před víc jak sto rokama." Lehce zavětřil. Cítil dřevo, smolu, dokonce dokázal rozeznat i pach všetečných vilejšů a jim podobných breberek, které stihly osliznout trup lodi kolem čáry ponoru. Ale žádné stopy po laku nebo čemkoli, co by napovědělo, že loď vyrobila ruka současného člověka.

"Před sto lety? Vypadá, že ji postavili nejvýš minulý týden," vydechla překvapeně Ororo.

"Jo. Jo, to vypadá," připustil její týmový partner. Rozsah, jakým tak popřel svá předchozí zjištění, dělal všechno možné, jen nedodával klid na duši. "Hele, mladej, zvládneš ledovku?"

Iceman se ani nenamáhal s odpovědí, jen natáhl ruku a podal Loganovi čerstvě vytvořenou a dokonale pravidelnou ledovou kouli. Muž ji v ruce lehce stiskl, aby se přesvědčil, že má správnou tvrdost, pak se rozmáchl a hodil ledový projektil na palubu lodi. Ozvala se dutá rána, jak kus ledu zaduněl o prkna, ale pak se znovu rozhostilo ticho.

X-Man zavrtěl hlavou. "Jestli tam je posádka, je buď zlitá pod obraz nebo v komatu. Tohle by museli slyšet."

"Ujetý..." komentovala věc Jubilee.

"To mi povídej."

"Můžu udělat větší, jestli to chceš zkoušet znova," nabídl se Bobby.

"Dík, ale chci je přimět reagovat, ne poslat ke dnu. 'Ro, myslíš, že bys sem zvládla dostat to úvazový lano, co támhle vlaje?"

"Chce se ti na palubu?" odhadla jeho záměr mutantka.

"No, jo. I kdyby tam něco číhalo, aby nás to hryzlo do zadku, těžko se tomu nějak vyhnem, když nám to doplavalo až pod čumák," pokrčil Logan rameny.

Třepotavý konopný provaz se ovšem nedal lacino. Malý průřez a nemalá váha způsobená těžkým nasáknutím vodou z něj dělaly celkem nesnadný objekt k manipulaci, i pro někoho se Storminými zkušenostmi. Logan ho nejdřív musel lovit kdesi nad hlavou, jen aby ho vzápětí málem švihl mezi oči. " Promiň."

"Dobrý," zabručel muž a pracně udolal touhu zakroutit provazu krkem. Raději se rozhlédl, za co ho uváže. "Hele, umí někdo z vás dvou vodácký uzly?"

Oba mladí X-Meni se na něj podívali poněkud rozpačitě, jelikož existovala celá řada věcí, co si pod takovým termínem mohl člověk představit.

"Nebo prostě nějakej pořádnej úvaz, to máte fuk. Můžem tu věc přidělat akorát tak k žebříku pod průlezem a já bych pak kolem lana neprolez."

"Cyclops nás jich kdysi pár učil..." přiznala nakonec Jubilee nejistě.

"Skvěle," usmála se Storm. "Roberte, pomůžeš nám stáhnout lano co nejdál. Jubilee, ty dělej, co umíš."

Nejmladší členka týmu přikývla a s novým optimismem splnila rozkaz. Jakmile její kolegové přivlekli loď i s lanem dostatečně blízko, hbitě jako fretka seskočila dolů a lano pevně uvázala kolem jedné z příček žebříku, pro jistotu na víckrát. Pak stejně rychle vyšplhala zase zpátky.

Wolverine se na provaz pověsil celou vahou a silně trhl. Když se uzel nepohnul ani o píď, spokojeně zamručel. "Dobrá práce, žížalo," poplácal Jubilee po zádech uznale. Pak se zhluboka nadechl a podíval se směrem, kde se za zábradlím ztrácel druhý konec jejich provizorního mostu. "Tak jo. Jdu první?" podíval se na Ororo, jako obvykle očekávaje její stanovisko coby velitele. Když přikývla, bez dalšího otálení se vyšvihl na lano.

Přelézt po něm ale nebylo vůbec jednoduché. Mokrý konopný provaz se smekal a nepraktický sklon mezi body A a B fungoval všelijak, jen ne jako opora jakéhokoli druhu. I když měla vzniklá trasa délku ani ne dvacet metrů, dala mutantovi celkem zabrat.

Těsně pod okrajem se na okamžik zastavil a v duchu se pokusil připravit na cokoli, co by mohl potkat nahoře. Pak se hbitě přetočil, přehmátl z lana na dřevěné zábradlí a vyhoupl se na palubu.

Jeho tři kolegové dole slyšeli charakteristické SNIKT tasených adamantiových drápů, ale dál už nic. Na poměrně dlouhou chvíli nastalo opět hrobové ticho - tak dlouho, že v nich začala hlodat určitá obava.

Ale těsně před tím, než se obava stihla změnit v něco vážnějšího, objevila se nad okrajem Wolverineova rozježená hlava. "Neni tady živá duše," pokrčil rameny zmateně. "A co vim, mrtvá taky ne. Vůbec, dost dlouho tady žádná ani nebyla."

"No super, loď duchů!" zašklebil se Iceman.

"Roberte..." povzdechla si Ororo, ale sama věděla, že dodávat cokoli dalšího nemá valný smysl. Místo toho se otočila zpět k vyslanému zvědovi. " Dobře, jdu za tebou," zavolala na něj. Muž přikývl a tak se pustila do šplhu.

"Co že jsi to nevzala vzduchem?" vyzvídal její parťák poté, co úspěšně zdolala trasu a pomohla mu přidržet lano Jubilee, které sice Bobby nabídl možnost ledového schodiště, ale odmítla s tím, že si nehodlá zlomit nohu.

"Počasí je tu dost nevyzpytatelné. Nemám náladu ho něčím takovým pokoušet," odvětila jen a ustoupila, když se Logan natáhl, aby mladíkovi trochu zkrátil cestu a vytáhl ho nahoru. Během chvíle se k nim připojila i Jubilee.

"Fíha. Nevěděla jsem, že něco takovýho ještě pustěj na vodu," prohlásila poté, co se rozhlédla po palubě.

"No, jak vidíš, pustěj celkem s přehledem," konstatoval Iceman. "Oni fakt někde točili další díl Pirátů z Karibiku a uplavala jim rekvizita, ne?"

"Tak třeba jo, dějou se i úchylnější věci," opáčilo děvče celkem trefně.

"Obávám se, že tohle vážně nebude ten případ," klidnila jejich spontánní nadšení Ororo. "Ale porozhlédnout bychom se tu měli určitě."

"Fajn," přikývl Logan. "Já si vemu tady žížalu a prolezem přední palubu."

"Dobrá. Roberte, jdeš se mnou?"

Popravdě, mladík moc jiných variant ani neměl. A tak návrh jen odsouhlasil, s čímž se skupinka rozdělila.

Loď měla na délku něco kolem třiceti, pětatřiceti metrů a skutečně šlo o brigantinu. Nad kapitánskou kajutou v mosazné tabulce seděl vytepaný letopočet 1861. Ani jednomu z nich však nebylo třeba vysvětlovat, že není logicky možné, aby šlo o skutečný rok výroby lodi. Neexistoval způsob, jak by se mohlo plavidlo zachovat takhle dobře po víc jak sto let. Dřevěné obložení nebylo ještě ani ztmavlé stářím, natož nějak opotřebené. Plavidlo bylo v dokonale plavbyschopném stavu - až na to, že se na něm evidentně neměl kdo plavit.

Potvrdilo se Wolverineovo původní zjištění. Na lodi - tedy pokud netrčela v podpalubí někde za bednami a sudy - chyběla posádka, a to zjevně už delší dobu. Plachty byly povolené a místo aby správně využívaly sílu větru se v něm jen líně třepotaly. Na hlavním stěžni viselo uvolněné lano a kladka na jeho konci co chvíli tiše klepla do dubového dřeva. Dveře do kapitánovy kajuty byly otevřené dokořán. Po stole se válely dokumenty jeden přes druhý, ale spíš v klasickém rozsahu organizovaného nepořádku než v náznaku něčeho neobvyklého.

Na posteli v rohu se povalovaly dřevěné hračky. "Kdo by s sebou bral na moře malé dítě...?" zauvažovala nahlas Storm.

Iceman, který jí nakukoval přes rameno, jen pokrčil rameny. "Tak třeba měli jenom hravýho kapitána..."

Ušklíbla se. 'Myslím, že pokud jsi jim nevelel ty, můžeme tuhle variantu vyloučit,' rýpla si v duchu. "To nevím, jestli je ta pravděpodobnější varianta," řekla místo toho nakonec.

O mnoho moudřejší ze svého pátrání nebyli ani druzí dva členové nedobrovolné expedice. Přední paluba byla prakticky prázdná; jediným zajímavým objektem na ní byl vstup do podpalubí a s tím se rozhodli, že počkají na zbytek své rozdrobené skupinky. Jubilee se následně nabídla, že se pokusí vylézt na stožár a rozhlédnout se kolem.

"Tak co, vidíš něco?" houkl na ni Wolverine, když zůstala viset pod svrchní plachtou a nevypadala, že má další možnost postupu.

"Hm... ne. Akorát tu hnusnou mlhu," zavrtěla hlavou. "Lezu dolů, je tady kosa."

Wolverine jí záměr mávnutím ruky odsouhlasil, ale v duchu nespokojeně vrčel. Loď se mu nelíbila - tím spíš, že místo aby jim pomohla najít způsob, jak se vrátit domů, jako by jim škodolibě naznačovala, že ten největší průser je ještě čeká.

Opřel se o zábradlí na přídi a rozhlédl se po vlnách. Ale ani ty nevypadaly o moc sdílnější než loď. I když alespoň věděli, které moře to je, na rozdíl od plavidla.

Logan se zarazil, když ho náhle trkla myšlenka. Navíc vůbec nebyla hloupá, což ho v současné situaci trochu překvapilo. O to lepší měl důvod pokusit se o jeho realizaci. Chytil se jednoho z poblíž uvázaných plachtových lan a vyklonil se přes zábradlí co nejdál to šlo. Získal tím slušný zorný úhel, který končil těsně tam, kde potřeboval. Natáhnout se o deset centimetrů dál, býval by na nápis na přídi viděl celkem čistě (i když vzhůru nohama), ale také by v tu samou chvíli letěl vstříc hladině (nedobrovolně a hlavou napřed). Pokusil se tak vytěžit maximum alespoň z toho, co měl k dispozici. Zaostřil a luštil dvouslovný nápis pracně písmenko po písmenku.

Ve chvíli, kdy mu obsah celého názvu lodi došel, však do vln málem zahučel stejně. Vyškrábal se zpátky s takovým nasazením, že by měli nezúčastnění pozorovatelé pocit, že ho loď snad kousla. 'To snad... jestli je to vtip, tak je sakra blbej.' Ať chtěl nebo ne, jeho šestý smysl však měl na věc vlastní názor. Racionální myšlence navzdory prosazoval, že všechno kolem něj je skutečné, pravé a původní. Což bylo tvrzení, které měl zdravý rozum trochu problém strávit. Probral se až poté, co mu Jubilee poklepala na rameno.

"Tak sem dole... Co je, vidíš ducha?" zeptala se, když se otočil o chlup dřív, než stihl nasadit zpátky alespoň trochu slušný pokerový výraz.

"Co? ... Ne," mávl jen rukou a doufal, že to znělo věrohodně. Naštěstí pro něj mu to Jubilee buď spolkla, nebo si pochybnosti alespoň nechala pro sebe. Možného rizika dalšího vysvětlování ho nevědomky zbavili zbylí dva X-Meni, kteří se rozhodli svoji průzkumnou činnost uzavřít v ten pravý čas.

"Tak co, našli jste něco?" skočila Jubilee automaticky po lákavějším tématu hovoru.

Bobby jen pokrčil rameny. "Je to fakt divný. Ať se na týhle džunce plavil kdo chtěl, zmizli beze stopy."

"Nenašli jsme nic," přitakala mutantka. "Všechno vypadá naprosto v pořádku. Nic nevypadá na to, že by se vzbouřila posádka nebo se loď potápěla... Nebyl jediný důvod, proč by někdo loď dobrovolně opustil," Ororo zbystřila, když si všimla, jak sebou její týmový partner nepatrně trhl. "Uhm, Roberte? Mohli byste jít vy dva zkontrolovat X-Jet?"

Oslovený se zatvářil skoro pohoršeně. "Proč, hodláte tady provádět něco nepatřičnýho, nebo co?"

"Cože? Bohové, ne. Jen udělejte, o co vás žádám. Prosím."

"Pojď, matlo," obrátila nakonec Jubilee oči v sloup a odtáhla remcajícího souputníka za rukáv.

Když si byla Storm jistá, že jsou z doslechu, obrátila se zpět k Loganovi. "Tenhle výraz dobře znám, takže můžeš rovnou k věci. Co se děje?"

"Víš, kde to jsme?" zeptal se muž tiše. Kdo ví proč se jí tón jeho hlasu vůbec nelíbil. Jen zavrtěla hlavou. "A řiká ti něco jméno Mary Celeste?"

Když viděl naprosté překvapení, které se jí objevilo v očích, proti své vůli se křivě ušklíbl. Věděl, že původně sám reagoval na chlup stejně. "Vždyť to ale..."

"Neni možný? Jo, to 'sem tak nějak domyslel taky. Ale všechno, co tady je, je pravý," pokrčil rameny a gestem obsáhl palubu. "A uznej, zažili jsme divnější věci."

"To ano," připustila zdráhavě. "Ale i tak, skutečná Mary Celeste se přece potopila před víc než sto lety!"

'Jo. A ještě předtim se stihla nechvalně zapsat do dějin,' měl na jazyku Logan, ale vyslovit nahlas to nestihl.

"Storm!!" ozval se náhle Jubileein pronikavý křik, téměř přesným vteřinovým intervalem následovaný Icemanovým. Oba mladí mutanti vzali palubu sprintem, málem se srazili a zakončili smykem na vlhkých prknech.

"Co šílíte, hoří nám letadlo, nebo co?!" štěkl po zjančené dvojici Wolverine a reflexivně se natáhl, aby chytil Icemana dřív, než si mohl vyrazit zuby o adamantiem vycpaný loket.

"Jo... teda ne... teda jinak... jako úplně... fuč, myslim..."

"Nechcete se vy dva nejdřív uklidnit?" snažila se usměrňovat příval informací Storm. "Pomalu. Kdo je fuč, nebo jak tomu mám rozumět?"

"No jako Blackbird. Úplně, prostě zmiznul!" vyrazila ze sebe Jubilee jedním dechem.

Oba starší mutanti se na sebe podívali s jasně čitelným výrazem kategorie 'No to si snad děláte...'

Jenže nedělali. Po tryskovém letounu nebylo ani památky.

"Uvázala jsem to pořádně," kuňkla Jubilee s obavou ze strašlivého trestu, který by se jí mohl sesypat na hlavu.

"Jo, tim 'sem si jistej," potvrdil jí starší muž aniž odtrhl pohled od mlžného obzoru, jako by doufal, že se jejich ztroskotaný transport náhle vynoří z mléčné tmy a poslušně připluje zase zpátky. Ale takové štěstí jim nebylo přáno.

"Výborně. Takže jsme uvázli na lodi duchů. To je celkem originální zážitek na náš obvyklý průměr, ne?" poznamenala Ororo sarkasticky.

"Tak aspoň jsou ty duchové zatim zalezlý," opáčil Wolverine.

"Jestli tomu chceš říkat dobrá zpráva..." ušklíbl se Iceman kysele. Pak mu ale došlo, že kdesi něco nesedí. Storm nebyla typ, co by používal takovéhle metafory často. "Počkejte... nechcete snad říct, že tohle je loď duchů... že ne?" Hlas mu poněkud znejistěl.

Věci se chytla i Jubilee, zvlášť když se od ani jednoho ze starších mutantů nedostavilo zamítavé stanovisko. "Moment, fakt?!"

Logan pokrčil rameny. "No, to ani ne. Spíš loď, co se v roce 1872 našla záhadně bez posádky a teď by měla zhruba sto let dávno plout ve věčnejch lovištích..."

"Mary Celeste?! Ona fakt existuje?!" vyvalil mladík oči.

Oba služebně starší X-Meni se zatvářili zhruba stejně.

Iceman znejistěl. Sklopil hlavu a chvíli předstíral, že se špičkou boty snaží vyrazit suk z podlahy. Wolverine byl jediný, kdo z jakéhosi přidušeného zahuhňání byl schopen vyčíst něco s hlubším filozofickým obsahem.

"Aha," obrátil oči v sloup. "Já už se lek, že v nějakejch hodinách i dáváš pozor."

"Hm?" obrátila se na kolegu Storm.

Ten jen mávl rukou "Prej to bylo v nějakým seriálu."

"Tím se leccos vysvětluje," povzdechla si mutantka. "Posledně z něj vypadlo, že v Trojské válce zahynul Brad Pitt..."

"Aspoň vidíš, proč od tý doby radši držim tlamu, nebo tvrdim, že ty věci neexistujou," ohradil se zhrzený student dotčeně a zrudly mu uši, když si vzpomněl, jak z něj třída padla smíchy.

"Jak vidíš, tak tahle existuje. Ale neměla by," odpověděla Storm, čímž se jí povedlo vrátit diskusi zpět na patřičnou kolej.

"Hej, a co takhle mě taky zahrnout nějakou informací?" přihlásila se Jubilee.

"Dobře. Abychom předešli nějakýmu dalšímu kulturnímu nazdiutrhačství," ušklíbl se Logan, " vemu to ve zkratce pro ty, co v hodinách kulturní mytologie chrápou. Mary Celeste byla... teda spíš je... no to je jedno. Je to loď, co zhruba před sto třiceti, sto čtyryceti rokama vyrazila z Evropy do Ameriky."

"A nikdy nedoplula?" dovtípila se Jubilee. Žena vedle ní však zavrtěla hlavou.

"Loď se našla," pokračovala Ororo. "Ale několik dní mimo kurs a opuštěná. Kapitán Briggs, jeho žena a dcera i všech sedm členů posádky zmizelo beze stopy. Nikdy se pořádně nepřišlo na to, proč vlastně. Vyloučili postupně prakticky všechny příčiny - piráty, otravu jídlem, vzpouru, bouři... dodnes je to jedna z nejznámějších námořních záhad."

"Jak si tohle všechno můžeš pamatovat, to 'sem nikdy nepochopil," zamumlal jen Iceman fascinovaně.

"Jednoduše. Kdybys to učil jako předmět, znal bys to taky... nic jiného by ti nezbylo," dodala, když se Jubilee s Wolverinem pochybovačně uchechtli.

"A fakt je to... jako... přímo ta samá loď?" ignoroval Bobby jízlivé škleby svých dvou týmových kolegů a vyzvídal dál.

"Co můžu říct, jo. Správný dřevo, původní materiál, všechno sedí. Ať je to co je to, je to skutečný," potvrdil mu Logan, když konečně nasadil alespoň trochu vážnější výraz.

"Tak třeba jí jenom někdo nějak víc opravil a poslal strašit turisty?" pokrčila Jubilee rameny.

"No to mi tedy... ehm... dobře, uznávám. Existují tací, kteří by toho byli schopni jen kvůli tomu, aby nám udělali z příjemného odpoledne peklo, " opravila se Storm v polovině věty.

"Ale je jim to vidle platný, když se tahle kocábka před víc jak stoletím potopila čert ví kde," opáčil její partner. "Nebo by teda aspoň měla bejt potopená," zabručel nevrle, když se po lodi znovu rozhlédl.

"Schválně jí to zkus mile vysvětlit, třeba se začne kát a napraví se..." poznamenal Bobby sarkasticky.

"A potopí se nám pod zadkem, ne, génie?" kontrovala mu Jubilee. "To tě fakt chci vidět, jak v týhle vodě plaveš domů."

"Je pravda, že máme alespoň loď. To není až tak mizerný začátek," připustila Ororo.

"Jo, ale hodil by se nám tady modrovocas. Já mam řidičák na ledasco, ale na Bludnýho Holanďana fakt ne," zatvářil se Logan kysele.

"Tak něco si z jeho DR simulací snad pamatuješ, ne?"

"Hrubý základy. Měly by stačit, jestli nehodláme troskotat v bouři."

Iceman rezignovaně mávl rukou nad vodní hladinu. "Jo. Každá rosnička v okolí v hrůze padá ze žebříka, blíží se uragán století..."

Popravdě, na uragán to zrovna nevypadalo. Dokonce ani na lehký deštíček. Panovalo prakticky bezvětří a moře bylo klidné jako zrcadlo. Což bylo na jednu stranu celkem fajn, protože se nemuseli obávat nepřízní počasí, ale na druhou stranu je bezvětří na plachetnici celkem nepříjemná situace.

"No, a tohle je ten druhej problém," připustil muž.

Jeho kolegyně si bezradně povzdechla. "Obávám se, že s tím ani já nic nezmůžu. Počasí se tu odmítá podvolit. Zvládla bych tu tak rozfoukat hromádku listí, ale uvést do pohybu tohle..." zavrtěla hlavou.

"V tom případě máme jasno. Čekat na vítr, nechat se nýst proudem a doufat, že neskončíme v Austrálii," shrnul stručně Bobby.

Čas líně plynul. X-Meni prolezli celou loď, opravili povolené plachty (nebo se o to alespoň podle nejlepšího vědomí a svědomí pokusili), prozkoumali záznamy v lodním deníku a prolezli podpalubí, ale nebyli z věci o mnoho moudřejší. Všechno bylo přesně tak, jak to popisovaly historické prameny. Brigantina vezla necelé dva tisíce sudů s alkoholem, které byly nedotčené, ačkoli Iceman s Loganem naznačili letmý pokus o přepsání učebnic dějepisu. Na palubě bylo víc než dost zásob pitné vody i jídla, aby jim to vystačilo dobře na měsíc, nebo i podstatně déle, aniž by se nějak uskrovňovali. Nechyběly žádné cennosti, lodní ani dopravní záznamy. Loď byla dokonale nedotčená. Tedy samozřejmě až na to, že na ní nebyla živá duše. Dokonce nenašli ani jedinou myš. Jako by všechen život Mary Celeste dobrovolně opustil. Zbyla jen dokonale nablýskaná past.

Wolverine a Storm strávili většinu doby pokusem o studium námořních map a možné nalezení kurzu. Díky puntičkářství minulého kapitána měli práci výrazně usnadněnou, ale ani tak to nebyla zrovna procházka růžovým sadem; kdyby nic jiného, tak proto, že uprostřed mlžného oparu se dala jejich vlastní poloha určit jen sotva.

Po několika hodinách rozpačitého nicnedělání se však libovolná vyšší moc, která nad čtveřicí mutantů dohlížela, umoudřila a konečně uznala, že by jim mohla trochu vypomoct. Pomalu se začínalo stmívat, když se zvedl alespoň lehký vítr, který rozehnal mlhu a opřel se do plachet. Všude kolem sice bylo jen otevřené moře, ale jako začátek cesty domů to nebylo úplně nejhorší. A Jubilee coby věčný a nenapravitelný optimista si plavbu začala náramně užívat. Bobby se od ní tímhle zápalem sice tvrdošíjně odmítal nakazit a neustále nevrle bručel, že nestihne dnešní díl Hrdinů, ale zdálo se, že se postupně podvoluje taky.

Pokusili se nějak slušně rozdělit úlohy, což se ukázalo jako poněkud obtížné, jelikož schopností k řízení lodi měli každý trochu a občas bylo třeba jednoho z nich na dvou místech zároveň. Když padla tma, nechali se oba starší členové posádky umluvit, aby pustili k veslu tu menší z obou studentských pochodujících katastrof (ovšem jen pod podmínkou, že přestane zpívat "Jo ho hó! Pirát ten fajn život má!" a nebude šněrovat moře jako Kitty silnici) a oni tak mohli, s jistou naivní důvěrou, že jsou na to studenti dva a měli by jednoduchý úkol "Držte vítr v zádech" zvládnout, převzít hlídku na přídi.

Storm se chvíli pokoušela identifikovat alespoň nějaká souhvězdí, ale nedokázala se soustředit. Vlezlé myšlenky nastřádané během plavby využily chvíle klidu a začínaly nepříjemně hlodat. Pokusila se nenechat se rozptylovat, ale nebylo jí to moc platné.

"Haló, vnímáš, čarodějko...?" vyrušil ji Logan z úvah.

Potřásla hlavou. "Promiň. Co jsi říkal?"

"Říkám, lucerny, co by nebyly napevno přidělaný, jsem tam nenašel. Ale aspoň něco, co by se mohlo hodit," odpověděl a zamával jakýmsi archem papíru. "Námořní mapu."

Mutantka se zatvářila zmateně. "S tou už jsme to přece zkoušeli. Bez záchytného bodu nemáme šanci přijít na to, kde jsme... takže pravděpodobně víš něco, co jsme předtím nevěděli," dovtípila se, když se spokojeně ušklíbl.

Muž jen přikývl a rozložil mapu na zábradlí. "Chyběly nám dvě věci. Tohle," ukázal výmluvně na hvězdnaté nebe, "a tohle..." přiložil přes mapu druhý list, který vypadal spíš jako stránka vyškubnutá z omalovánek a prosvítala skrz něj vrstva pod ním. Když vrstvy uhladil, dívali se na detailně vyvedenou astronomickou mapu. "Zapadla za stůl," dodal jako vysvětlení.

"Výborně. Jenom doufám, že na ní něco vidíš, protože já beze světla leda tak černý flek," poznamenala Storm.

"Hele, měj trochu důvěry, jo?" zabručel Logan. "Jestli dobře vidim, tak támhleto by měl bejt Pegas, ne?" ukázal na uskupení hvězd nad nimi.

"Hm... ano, to odpovídá."

"Skvělý. V Londýně je teď čtvrt na jednu ráno," srovnal oba listy přes sebe podle časového pravítka, "takže když vezmem, že támhle jsou Orel a Severní koruna, tak podle mapy budem někde... někde... někde... tady," zapíchl nakonec prst na odhadnuté místo.

"Tady ta šedá kaňka je Florida?" zamžourala jeho kolegyně do mapy.

"Jop."

"Takže přibližnou matematikou nám to dává... plus mínus týden plavby."

"No, budu ti to věřit," opáčil Wolverine, pro něhož byly takhle rychlé vyšší počty srozumitelné asi jako marťanská vesnice. "Hej, žížalo! Dva stupně na pravobok!" houkl ke kormidlu.

"Rozkaz, pane!" ozvalo se v odpověď. Loď se lehce zhoupla a stočila se požadovaným směrem. Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo "Jo hó, jo hó..."

"Sklapni!" kontroval Bobby a pohrozil aspirantce na piráta plachtovým lanem.

Ororo se rozesmála. "Když pominu fakt, že jsme tu ztroskotali, uznávám, že to není špatný výlet."

"To ne. Zásob jídla máme dost, pitný vody taky... Ale vůbec, nezdá se ti, že máme na takovýhle nedobrovolný zálety nějakou kliku?" ušklíbl se Logan.

Mutantka se mu opřela o hrudník. "To víš, bohové tě nemají rádi. Přitahuješ maléry."

"Ti dík teda," zabručel.

"Ještě to zkus popřít." Na chvíli se odmlčela. "Zkoušela jsem se spojit s Profesorem."

"To je dobrý. Ty si tu nejdřív užíváš vejletění a pak se nám sem snažíš přitáhnout Kulohlavce osobně... nezdá se ti to trochu blbý?" rýpl si Wolverine.

"Co se tu snažím říct je, že se mi to nepodařilo," ignorovala sarkastickou poznámku.

Muž zvážněl. "Jop, myslel jsem si to. Taky jsem to zkoušel."

"Myslíš, že by to mohlo souviset s tím, že tu něco omezuje mou vládu nad počasím?"

"Jako že by tu něco blokovalo schopnosti?" Když pokrčila rameny, zkusil natáhnout ruku před sebe a s charakteristickým SNIKT vytáhl drápy. Následně je zatáhl a prohlédl si zápěstí. Tři rány, které spáry zanechaly, ani nezačaly krvácet a zavřely se, stejně jako obvykle. Během pár vteřin po nich zůstaly jen tenké světlé jizvy. "Nevim, já funguju bez problémů."

"Tak alespoň že tak. Poslední, co bychom potřebovali, by bylo tahat tě z otravy těžkými kovy..."

"Věř mi, taky mě to těší," zabručel mutant kysele. "Ale abych ti odpověděl - neřek bych, že to má něco společnýho. Divný to je, ale takovejch věcí se tady děje víc. Zkolaboval nám X-Jet, pak ta hnusná mlha, mizející věci - ne, nevěřim, že se dá jen tak ztratit letadlo jak kráva - loď, která už nemá co existovat... těžko všechno můžeš svádět na jeden zdroj. Jak vidíš, neřiká se tomu Ďáblův trojúhelník pro nic za nic."

"Myslíš, že na těch duchařských historkách něco je?" ohlédla se na něj přes rameno.

"Těžko říct," odpověděl popravdě. "Ale kdyby jo... fakt by ti to po tom, co už jsme potkali jenom za poslední rok, přišlo tak moc divný?"

"Ano. Taky pravda," připustila při letmé revizi paměti. Při tom, kolikrát narazili na nejrůznější bohy v různě nerudné náladě, málem skončili v démonském chřtánu a poštvali proti sobě libovolnou z prastarých a strašlivých kleteb, se záhada Atlantiku zdála perfektně zapadat na seznam. " Alespoň je to novinka. Mizející plavidla jsme tu ještě neměli."

"Tak sorry, ale nezakládám si sbírku obskurních událostí, takže fakt nemám důvod vidět úplně všechno..." odvětil Rosomák rozmrzele.

"Jen se snažím pohlížet na věc optimisticky..."

"Od toho tady máme Jubilee, ne?"

"Ta vypadá, že má plné ruce práce s Robertem." Jako by je slyšeli, od obou mladých mutantů se náhle ozvalo pronikavé "Jdi s tim ode mě pryč! Storm! On je na mě hnusnej!" Ororo se spokojeně ušklíbla, asi jako Lockheed, když nad Xavierovým kocourem vyhraje v souboji o tvarohový košíček. " Co jsem říkala..."

"Fajn, fajn, vzdávám se. Máš bod," povzdechl si muž rezignovaně a s pohledem obráceným k obloze neslyšně dodal "Ženská paličatá."

"Přesně to jsem chtěla slyšet," řekla Storm spokojeně a potlačila zívnutí.

"Jo, měli bychom dohodnout noční směnu. A když na tebe koukám, spíš dřív než pozdějc, co?"

Chtěla odpovědět, ale už se k tomu nedostala. Aniž by vítr zesílil nebo změnil směr, náhle vzduch kolem prudce ochladl, až mutantce přeběhl po zádech mráz. Instinktivně se schoulila blíž ke svému kolegovi. Nenadálý chlad se zakousl hluboko do kostí a i když vzápětí pominul stejně rychle, jako se objevil, nepříjemný pocit z něj přetrval podstatně déle. Než nad věcí mohla začít přemýšlet, střetla se pohledem s Wolverinem. A ten se tvářil všelijak, přinejmenším (mírně řečeno) znepokojeně.

"To se mi nezdálo, že ne..." Znělo to spíš jako suché konstatování, než jako otázka. I přesto v odpověď zavrtěla hlavou.

Zároveň se otočili a podívali se směrem ke kormidlu. Jejich mladší společníci na tom byli úplně stejně - ani nedutali a pokoušeli se pochopit, co se právě stalo.

"Ani nebudu plejtvat dechem a ptát se, jestli bylo něco takovýho normální," oklepal se Logan a sbalil mapu dřív, než ji vítr stihl shodit do vody. Pak zamířil za nimi.

"To ani nemusíš," zamumlala Storm a obrátila pohled k nebi. Nečekala, že by v něm vyčetla odpověď; tohle se koneckonců dalo jen sotva svést na obvyklou výmluvu "To nic, to jen větříček..." Kousla se do rtu. Věc samotná byla divná, to beze sporu. Ale ji samotnou podstatně víc děsil fakt, že jí okolní podnebí bylo naprosto cizí. Jakýkoli její pokus uchopit alespoň zlomek přírodních sil, které jí obvykle byly po vůli bez nejmenšího zaváhání, byl jako otevřít čínský slovník a snažit se z něj plynně předčítat. A s tímhle zjištěním přišlo ještě jedno. Bez pocitu bezpečí, který větrné proudy obvykle poskytovaly, bylo náhle nepříjemné obracet se k nebi zády. Jako by tam číhala nějaká nevyřčená hrozba, která jen čekala na to, až jejich ostražitost poleví.

Potřásla hlavou. Nic z téhle hádanky jí nedávalo pražádný smysl a teď stejně nebyl čas se tím zabývat. Srovnala krok se svým týmovým partnerem a hodlala se raději věnovat oběma studentům. Ti vypadali, že viděli ne jednoho ducha, ale celý mejdan monster a přízraků.

"Storm? Co to sakra bylo?" odvážil se nakonec Iceman.

"Teplotní skok. Pro tuhle oblast celkem obvyklá věc." Technicky vzato tak docela nelhala. Pravděpodobně tu opravdu šlo o typický jev... stejně typický jako mizející lodě, letadla a divná mlha.

"Jasný. Něco jako na poušti, když je v noci zima..." obhájila sama pro sebe myšlenku Jubilee. Ororo nějak neměla to srdce ji vyvést z omylu a Icemana v tom Wolverine zastavil. Zdálo se, že tohle vysvětlení pro ni fungovalo alespoň jako částečná útěcha.

Pro to, co jimi otřáslo vzápětí, by však vysvětlení, byť postavené na sebevíc vratkých základech, pravděpodobně nenašel ani Beast. Ozval se zvuk, který nedokázali zařadit. Nejblíž se mu mohl podobat snad jen ten, který by vydávalo škrabadlo Xavierova kocoura, kdyby před něj někdo postavil megafon. A co bylo nejhorší, vycházel přímo z nitra lodi. Jako by něco nebo někdo s obrovskými drápy škrábalo na prkennou podlahu přímo pod nimi, jen z druhé strany. A nebyli si tak docela jistí, že doopravdy chtějí vědět, co.

Iceman vypadal, že by se nejraději naučil létat, jen aby byl od paluby lodi co nejdál. Wolverine překvapením instinktivně tasil drápy. Jubilee vyjekla a Storm semkla malou skupinku ještě těsněji k sobě.

Pak se zvuk ozval znovu, tentokrát o poznání déle a zakončený jakýmsi podivným chřestěním. Netušili, jestli si s nimi jen nehraje jejich představivost, ale připomínalo tichý, krutě chladný smích. Přes podrážky bot cítili, jak jím jednotlivá dřevěná prkna rezonují a prohýbají se. Suše polkli. Všichni čtyři v podpalubí byli. Všichni viděli, že je naprosto prázdné. Prohledali ho od jednoho konce k druhému, nevynechali snad ani jeden dřevený kolík. Vše, co našli, byly sudy převážené lihoviny, pitné vody a bedny se zásobou jídla. Nebylo možné, aby se tam skrývalo cokoli živého. Natož něco takové velikost, aby to bylo schopné vydávat takovéhle zvuky.

"Budem tahat párátka nebo si hodíme mincí?" dostal ze sebe Wolverine, když konečně našel řeč. Křivě se ušklíbl. Otravná zajížďka se jim pod rukama pomalu měnila v nepříjemně živou a skutečnou noční můru.

"Ne... to nemůžete myslet vážně! Vy 'ste snad zcvokli, tam dolů mě nedostanete!" štěkl Iceman, když mu došlo, o čem je řeč.

"A co chceš dělat, Roberte? Ignorovat to a jít v klidu spát?" zeptala se ho Ororo a pokusila se znít klidně, což se jí podařilo tak půl na půl. Alespoň se jí tím však podařilo sebrat Bobbymu vítr z plachet. Neexistoval způsob, jak by byl schopný na to jen tak zapomenout. Leda by ho někdo vzal ráhnem po hlavě, tehdy možná ano.

Nastalo ticho. Podivný drásavý zvuk už znovu nepřišel. Opět se ozývaly jen šplouchající vlny a vrzání lanoví. Loď se zase chovala jako by se nic nestalo. O to byla možná celá věc ještě horší.

Storm zabloudila pohledem k poklopu vedoucímu do podpalubí. Povzdechla si. "No, obávám se, že nemáme moc na výběr."

"Nemusíte s náma, jestli nemusíte," navrhl Wolverine, když viděl, v jakém stavu jsou oba zbývající X-Meni.

"Ani omylem! Sama tu nezůstanu," odpověděla mu Jubilee rychle, čímž předběhla Bobbyho, který měl v plánu souhlasit. Ten nakonec rezignovaně přikývl.

Logan věc nijak nekomentoval. Sám nedokázal posoudit, která možnost by pro ně byla méně nebezpečná. Netušil, co se dělo, a nedokázal tak naprosto předvídat, co od situace očekávat. A ten pocit nesnášel natolik, že hodlal při první příležitosti vykuchat cokoli, co je za něj zodpovědné.

Než se odhodlali otevřít poklop vedoucí o palubu níž, na chvíli zaváhali. Byla to tak nakonec Jubilee, která to nevydržela a po kovovém kruhu chňapla první. Dřevěná deska se beze zvuku odklopila, ale mdlé světlo hvězd a měsíce stačilo na osvětlení jen prvních tří schodů. Cokoli sahalo dál bylo pohřbené ve tmě.

"Nemůžeš tam, já nevim... rozsvítit, nebo tak něco?" loupl po ní její vrstevník pohledem. Pokrčila rameny.

"Špatný nápad to rozhodně není. Za pokus nic nedáme," pokusila se mladší mutanty povzbudit Ororo.

Jubilee neurčitě pokrčila rameny a vyslala do nákladového prostoru spršku barevných jisker. Pokusila se vytvořit nějaké nejméně oslnivé, ale tak docela se jí to nepovedlo

Ale i když mutanti spíš odhadovali než viděli, mohli prohlásit, že pokud se v podpalubí něco skrývá, nemůže to být větší než morče. Jinak by to nepřehlédli.

"Jdu první," vydechl Logan, když konečně alespoň částečně vyhnal mžitky z očí. I když věc nepodal jako otázku, ze zvyku se podíval po své kolegyni, aby se ujistil, že získá její souhlas.

Storm přikývla, i když nepříliš nadšeně. Nikdy nebyla ten typ velitele, co by za sebe posílal do boje jiné. Ale zároveň nezapomínala na zdravý rozum. Ať bylo tam dole cokoli, Wolverine nejen že si se svými zbystřenými smysly alespoň uvidí pod nohy, ale zároveň z nich měl největší šanci, že vyvázne živý a celý nezávisle na tom, na co narazí.

Wolverine se naježil. Všechny jeho dravčí instinkty i smysly pracovaly přesčas. Jakmile udělal jen krok k otvoru, jeho šestý smysl ho div neseřval do čtverečku, jen aby okamžitě udělal dva kroky zpět. Ať tam číhalo cokoli, zvíře v něm z toho bylo nepříčetné. Jen zavrčel a přiměl vzpouzející se část svého já ke spolupráci. Pomalu slezl prvních pár schodů a pak se zastavil, aby dovolil zraku přizpůsobit se tmě. Viděl sice podstatně lépe, než se mohlo libovolnému člověku (byť vybavenému sebelepšími brýlemi pro noční vidění) jen zdát, ale i tak měl s orientací trochu problém.

V prostoru podpalubí bylo příliš málo zbytkového světla, aby byl schopný rozeznat něco lepšího než obrysy a stíny ve stínech. Dobře věděl, že i tak málo mu k orientaci stačilo, ale přesto nebyl schopen najít nic, co by nezaznamenal už odpoledne. Čich, zrak i sluch mu vracely zpět naprosto stejnou informaci. Zato jeho instinkty šly málem do vývrtky. Nepamatoval si, že by kdy něco podobného zažil. Z toho pocitu se mu málem zvedal žaludek.

Náhle si uvědomil, že stín, kterému už hodnou dobu zírá přímo do chřtánu, nevypadá nijak obvykle. Nedovedl si vysvětlit, co by ho mohlo způsobovat. Zamračil se.

A vzápětí nadskočil metr dvacet, když se na něj stín v reakci na to ušklíbl.

Trojice mutantů na palubě nejdřív slyšela kovový zvuk vytažených drápů, který těsně následoval přidušený výkřik a dutá rána. Všichni tři nadskočili skoro metr dvacet, ale tentokrát ne leknutím, ale strachem o svého kolegu a přítele. Proto ani jeden z nich nezaváhal, když v následujícím okamžiku vyrazili za ním.

Ze schodů prakticky seskočili a okamžitě se postavili zády k sobě.

"Jubilee...?"

Pochopila. Jen napřáhla ruku nad sebe a o trámy nad jejich hlavami se rozprskl další houf barevných jisker. Poslední z nich, vyslaná cíleně, se usadila v ke stěně ukotvené lucerně a zažehla knot.

V tu samou chvíli se ozvalo povědomé zavrčení, i když podbarvené zvláštním tónem. Takové, jaké vydá zvíře zahnané do kouta. Ihned na to Jubilee něco strhlo k zemi. Dala se do ní zima; výjimečně za to mohl naprosto přirozený element v jejím bezprostředním okolí - Iceman - který sotva s ní praštil o podlahu, nabyl svojí ledovou formu, připravený se bránit.

Skrz místo, kde druhá nejmladší členka skupinky před chvílí stála, totiž o zlomek vteřiny na to projely tři adamantiové drápy. Jejich majitel je následoval, prakticky okamžitě se však znovu stáhl zády proti pevné stěně. Vyceněné zuby a tiché vrčení spolu s krvavým přísvitem v očích dávaly jasně najevo, jaká část jeho duše teď vládne.

Berserk.

Stáhl se trochu dál ke zdi a připravil se na další výpad. Pohyboval se zvláštně, hlídal si pravou stranu, jako by utržil nějakou těžkou ránu. Ale ať se jeho přátelé snažili jak chtěli, nedokázali najít příčinu. Samozřejmě s příšeřím, které v prostoře panovalo, ji klidně mohli přehlédnout.

Wolverine udělal jeden krok dopředu s úmyslem nového pokusu o útok, ale k dalšímu už se nikdy nedostal.

"To stačí, Logane."

Slova byla pronesena s rázností vlastní příkazu, kolem kterého mluvčí nesnese jakoukoli diskusi. Ale zároveň v sobě nesla jakési laskavé pochopení, které ho přimělo zastavit na místě. Zvíře v něm nedokázalo uchopit ani předvídat chování něčeho, co se mu s tak očividnou sebejistotou a v praxi sebevražedným úmyslem postavilo do cesty, navíc bez jakékoli známky strachu. Začalo nad věcí přemýšlet ve snaze tohle jednání analyzovat a získat tak představu o tom, co proti němu stojí. A jakmile začal uvažovat, přihlásila se zpět k přijímači jeho lidská stránka.

Iceman si oddechl, když viděl, že zuřivost ve Wolverineově výrazu pomalu opadá a nahrazuje ji okamžik zmatení, kdy si jejich kolega pomalu znovu uvědomil, kde je a co tam dělá. Jubilee věc kvitovala nadšením i z toho důvodu, že se Bobby vrátil ke své původní podobě a přestala od něj táhnout zima.

"V pořádku?" zeptala se Ororo tiše svého týmového partnera, jako by se před chvílí nic nestalo.

"Uh-hm," zabručel muž v odpověď. Pak mu však došlo, že přehlédl poměrně podstatný detail. "Musíme vypadnout," řekl, spíš pro sebe než ostatním, jako by to představovalo klíč ke vzpomínce na okamžik už napůl zahalený v rudém berserkrovském opojení. Jenže když si vybavil, co potřeboval, býval by ho přešel humor, i kdyby v tu chvíli ještě nějaký měl. "Musíme vypadnout," zopakoval, ale tentokrát jako udání směru.

"Co, proč, před čim?" chtěl vědět Iceman pro případ, že bude muset zpětně identifikovat to, co by se ho eventuelně mohlo snažit zabít. Odpověď už nedostal. Nepotřeboval ji.

Uprostřed volného prostoru se náhle objevila slabá záře - malé, studeně pulzující světlo bez jakéhokoli zjevného zdroje. Pomalu se z ní formoval sotva zřetelný obrys. Skoro to vypadalo, jako by nějaký pomatený umělec vzal do ruky štětec a uprostřed holého prostoru načmáral jen tak bez ladu a skladu podivný beztvarý mrak. Jenže mrak postupně nabýval formu. Takovou, která se dal popsat spoustou slov, ale ani jeden z popisů nebyl zrovna jako z pohádkové knížky. Možná ještě tak z Frankensteina.

Hlava, trup i končetiny, to vše vypadalo jako by to někdo seskládal z ostatků nejrůznějších živočichů. Kostmi prorůstalo pokřivené svalstvo připomínající rozložením spíš kořeny stromu. Z cárů, které z netvora visely, se nedalo příliš dobře rozeznat, co je ještě kůže a co trosky něčeho, co v lepších časech bývalo starým hadrem. Kostlivá morda byla plná několika řad zubů, které dokresloval rozeklaný jazyk a mrtvolně slepé oči. Vzduch kolem něj se podivně vlnil a prohýbal, jako by mezi ním a mutanty držela jakási tenká clona coby poslední překážka mezi ním a realitou.

Plamen v lucerně s táhlým zaprskáním zhasl. Přízračný netvor rozšklebil tesáky prošpikované čelisti v úsměvu stejně přátelském, jako je ten, kterým žralok počastuje neopatrného surfaře. Zvedl jeden z pokřivených, šavlovitými drápy vybavených spárů (a X-Meni v tu chvíli měli celkem jasnou představu, co prve drásalo palubu pod jejich nohama) a napřáhl ho přímo k nim v gestu připomínajícím napůl přátelské podání ruky, napůl obviňující prst.

Do myšlenek mutantů v tu chvíli vtrhlo něco, co připomínalo několikanásobně vyhrocenou přírodní katastrofu. Bez nejmenších obtíží to rozervalo na cáry přirozené telepatické bariéry obou starších X-Menů, aniž by se to jimi nechalo nějak zpomalit.

Mysl jim zaplavily obrazy a vjemy, ze kterých se postupně formovala vědomost obsahu sdělení, jak se jim netvor pokoušel vnutit svou vůli. Jejich podvědomí bylo alespoň tak milé, aby jim věci překládalo do slov. 'Tohle je má loď. Stejně jako ona mi teď patříte i vy.'

"Co to sakra je?!!" vyštěkl Iceman v momentě, kdy chladná přítomnost ovíjející jeho mysl jako mokrý ručník konečně polevila a prudce odskočil vzad, div Storm nevyrazil zuby.

'Váš jazyk mi říká... Zekumei. Nemáte kam utéct. Vaše duše mě nasytí a až zesílím, konečně budu moci vstoupit do vašeho světa,' pokračoval přízrak v obrazech.

"Milej, že jo? Na mě už to jednou zkoušel," zavrčel Wolverine.

"Takže tohle tě nastartovalo?"

"Jop. Občas neni blbý mít příčetnost akorát na dobrý slovo," přikývl muž, aniž z průsvitného přeludu spustil oči.

Netvor v odpověď na tuhle výzvu vztekle zasyčel. Neobvykle zúžil svůj okruh zájmu výhradně na Logana.

Wolverine měl původně v úmyslu démonovi ne zrovna taktně naznačit, co mu s takovými výhrůžkami může, ale nedostal se k tomu. Nestvůrný trup sebou škubl kupředu. Drápatá pracka se mutantovi ovinula kolem krku a přízrak, byť se nezdál o nic skutečnější než pára nad hrncem, ho bez obtíží zdvihl do vzduchu. Ale tentokrát se ho nepokusil zlomit. Poučil se. Místo toho se rozhodl mutanta ve svém sevření pomalu, soustředěně ždímat.

Stejně jako se říká, že umírajícímu proběhne před očima celý jeho život, tak se X-Manovi vrátila každá bolestná vzpomínka, kterou si uchoval. Každý chybný krok, který kdy učinil, každé zranění, které kdy utržil, i každá kapka krve, kterou prolil - to vše se ho rozhodlo přátelsky navštívit a při té příležitosti se mu omlátit o hlavu. Měl pocit, že mu nejen někdo do srdce zarazil doběla rozžhavené ostří, ale ještě s ním jen tak pro dobrý pocit v ráně pořádně otočil.

A netvor na jeho utrpení hodoval. Vysával svou oběť jako parazit, nechal ji štvát vlastními vnitřními démony a jen čekal, až bude jeho kořist natolik slabá, aby ji mohl dorazit a pak se nakrmit i na zbytku jeho duše.

Spolu s tím, jak se zuřivé vrčení jejich přítele měnilo v zoufalý sípot, mohli zbylí tři X-Meni naprosto zřetelně vidět, jak obludný přízrak nabývá na síle a stále víc a více se podobá skutečné existující bytosti. Čím víc odpor muže v jeho spárech slábl, tím blíž měl démon ke světu živých.

Ani jeden z následků situace však X-Meni nehodlali dopustit, natož aby trpěli všechny najednou. Démonovým směrem v týž okamžik vyrazil rej jasných jasných jisker a proud koncentrovaného chladu, aby zasáhly přímo do černého. Polohmotný netvor zavřískl, i když spíš leknutím, než bolestí, a svou kořist pustil.

Wolverine se zapotácel a sesul se k zemi, jako by právě absolvoval maratonský úprk před smečkou krvežíznivých bestií. Na krku mu zůstal výmluvný zarudlý otisk drápaté pazoury.

Démon znovu vztekle zasyčel. Nahrbil se jako tygr ve skoku a s úmyslem ztrestat je tentokrát všechny najednou se vrhl na X-Meny.

Na krátký okamžik - na pouhý zlomek vteřiny - se rozhostilo naprosté ticho. Nebo alespoň Robert žádný zvuk nevnímal. Jediné, na co se dokázal soustředit, byl rozšklebený chřtán, ve kterém snad sídlilo samo Peklo.

"Tak. Dost!" zaburácel autoritativní hlas. Jen o úder srdce po něm následovalo hromobití, které jim ve stísněném prostoru málem prorazilo ušní bubínky.

Iceman překvapeně zamrkal. Býval by byl ochoten přísahat, že než mrkl, řítila se obludná ztělesněná smrt přímo na něj rychlostí odbržděného rychlíku. Zato teď se za příšerného skučení sbírala ze země s kouřící dírou v hrudi.

V čele skupinky stanula Ororo, skoro jako živý štít. Vzduch kolem ní doslova jiskřil výboji, které neváhala mrknutím oka poštvat zpět na svého protivníka, pokud by se rozhodl jí znovu zkřížit cestu. Z nějakého důvodu však Loganovi něco říkalo, že blesk, kterým jeho kolegyně démonovi oplatila újmu na jeho zdraví, nebyl z té obvyklé sorty. Působil jako čirá energie.

Storm se nad tím však nepozastavovala. Vyzývala netvora k boji pohledem zalitým stříbřitým svitem, ve kterém se zrcadlila zlost a divokost, kterou u ní ani Bobby, ani Jubilee v životě neviděli - spravedlivý hněv lvice, jíž se někdo opovážil vztáhnout ruku na mladé; rozpoutaného přírodního živlu.

Mladá mutantka mimoděk polkla a, i když to v následující vteřině pokládala za nemožné, chvíli s monstrem soucítila. Být v jeho kůži, dvakrát by se nerozmýšlela a vzala ektoplazmu na ramena. Ať už ho vyvrhl jakýkoli kruh pekla, nemohl démon ani pomýšlet na to, že by mohl měřit síly s bohyní. A nikdo z přítomných X-Menů v tu chvíli nepochyboval o tom, že Storm jednou je.

Samozvaný vládce Mary Celeste však nejen že s takovým obratem nepočítal, ale odmítl si ho byť jen připustit. Vyškrábal se zpět na nohy a vztekle prskal, což v jeho podání nemělo daleko ke zvuku ucházejícího plynového potrubí. Napřáhl oba dva kostnaté spáry k úderu. Už měl dost sil na to, aby si mohl přestat se svou kořistí hrát a jednou ranou jí vyrvat podstatu z těla.

Ororo nehnula ani brvou. Už to vypadalo, že se jí polohmotné pařáty musí co nevidět zarýt do hrudi. Přízrak s předstihem vyslal X-Menům do myslí svou představu následujícího okamžiku - představu krve rozstříknuté po stěnách, života vyhasínajícího v obětí agónie a jeho samého sytícího se na její duši. Jestli to udělal záměrně, nebo se ho jen zmocnila euforie lovu, netušili.

Nicméně to ani nemuseli zjišťovat. K ničemu takovému nedošlo. Těsně než dopadly, narazily šavlovité drápy na překážku. Takovou, kterou viděl jen sám Zekumei. A bohatě mu to stačilo. Na zlomek okamžiku se mu zdálo, že na něj vycenila tesáky. Pak se bariéra zavlnila a prudce vyrazila vpřed, jemu po krku.

Iceman s Jubilee nechápavě zírali, jak obluda ustupuje zpět, zdánlivě před ničím. Nevěřícně vrtěl hlavou, jako by nedokázal pochopit, co se to děje. A to sám nedokázal. Byl zvyklý na to, že se jeho oběti krčí v koutě jako krysy, užíval si hrůzu, kterou musely okusit za těch několik vteřin, než si dostatečně vychutnal svůj triumf a zahubil je. Nezažil, aby se některá z nich nejen nesnažila uprchnout, ale dokonce se mu postavila na odpor. Duše téhle bytosti měla k smrtelné hrůze daleko. Místo vyděšeného, třesoucího se hlodavce se podobala dravé šelmě. Šelmě, která k jeho smůle stála přímo před ním a krok za krokem se k němu blížila.

X-Meni sebou překvapeně trhli, když netvor náhle pronikavě zavřískl a padl na zad, jako by se na něj vrhl nějaký neviditelný protivník. Nemohli vidět ladný stříbrný stín, který v tu chvíli přistál démonovi na hrudi a trhal a páral nač jen dosáhl. Všichni tři jen sledovali, jak sebou obluda zmítá v něčem, co vypadalo napůl jako zápas o život, napůl jako epileptický záchvat; jak se zdá, že se každou vteřinou vtahuje víc a víc do sebe, slábne a vytrácí se. A také jak Storm celé scéně přihlíží s podivným výrazem uspokojení, což by je pravděpodobně svým způsobem vyděsilo podstatně víc, než by to dokázala celá smečka Zekumeiových příbuzných. Zdálo se, že své okolí vnímá jen okrajově.

Když už se zdálo, že z netvora nezbude nic víc než mastný flek a nepříjemná vzpomínka, cokoli, co se ho zdálo ubíjet, jako by se rozhodlo, že mu výsledek prozatím stačí, a stáhlo se zpět. Nechalo za sebou hromádku přízračných kostí skučící zlostí a bolestí.

Stříbrovlasá mutantka se jen zhluboka nadechla a dovolila si na chvíli zavřít oči. Když je otevřela, měly už opět svou obvyklou barvu. Sklonila se ke svému kolegovi, který stále ještě poněkud otřeseně dřepěl na zemi a snažil se pochopit, co se během posledních půl minuty stalo. Položila mu ruku na rameno. "V pořádku?" I když se zdálo, že je otázka směřována na něj, vztahovala se i na oba mladší členy trosečnické skupiny.

Všichni tři přikývli. Logan už se nadechl k otázce, ale sám nevěděl, na co by se vlastně zeptal. Všechno shrnovalo jedno velké 'Jak?!', ale ani to nestačilo. Nevěděl, jak je možné, že dokázala smést svého protivníka bleskem, který by všem lovcům bouřek rozboural stupnice i voltmetry, když předtím měla co dělat, aby nechala přeskočit jiskru. Neměl ponětí, kde v sobě vzala odvahu na to, aby stanula tváří v tvář ztělesnění smrti naprosto beze strachu. Jen díky svým instinktům kdesi hluboko tušil, že to vše má jeden společný jmenovatel a že se odpověď nabízí ochotněji, než se mohlo zdát lidskému rozumu možné.

Uchechtl se. "Čarodějko, musim ti nechat... máš větší koule než všichni chlapi v Institutu dohromady," zavrtěl hlavou nevěřícně a přijal nabízenou ruku, aby se vytáhl zpět na nohy.

"Budu to brát jako kompliment. Jen neříkej hop, když je brod ještě daleko," opáčila mutantka a pohybem ruky ho odkázala směrem k tmavému koutu, kde se démon roztřeseně sbíral ze země. "Ještě nemáme vyhráno."

Jako by jí chtěl dát zapravdu, netvor nepříčetně zařval. Nepotřebovali být zrovna géniové, aby domysleli proč. Část jeho těla bez problémů procházela bednami s nákladem. Síla, kterou získal, byla pryč. Znovu nebyl nic víc, než jen přízrak; tentokrát dokonce ještě méně skutečný než prve. I kdyby chtěl, nedokázal už by jim nijak fyzicky ublížit. A on chtěl, dokonce moc. Ale to mu bylo platné asi jako zmrzlému kabát.

"Fíha, vypadá dožraně," ušklíbla se Jubilee.

"Ať si, co nám s tím může," přitakal Iceman spokojeně. "Leda vřískat do uší."

"Moc nejásejte. Bůh ví, sviňákovi jeho kalibru by to klidně mohlo stačit," mírnil jejich nadšení nejstarší X-Man. Kdyby nic jiného, bylo mu jasné, že původně se do tohohle světa rozhodně neprokousal proto, že by měl roztomilý úsměv.

Démon zavrčel, pro dobrý pocit mutantům přímo do tváří. Alespoň ta dvě jejich mláďata sebou lehce trhla, byť s úmyslem protiútoku. S oběma dospělými to však ani nehnulo. Wolverineův šestý smysl tentokrát mluvil víc než jasně. I když tesáky obludy dělilo od jeho krku na fyzickou vzdálenost sotva pár palců, stejně tak mohl být kilometry daleko. Vzdálenost mezi sférami nemohl překonat hmotněji než jako pouhá fata morgana.

'Dobrá. Zvolili jste. Váš konec bude pomalý. Nakonec sami raději skočíte přes palubu, stejně jako ti před vámi,' vyslal jim do myslí. Nedokázal je ovlivnit přímo, na to měli všichni příliš silnou vůli. Ale jeho možnosti tím zdaleka nekončily. X-Meni to poznali ve chvíli, kdy zvedl obludnou hlavu, provedl něco, co se dalo považovat za svéráznou interpretaci hlubokého nadechnutí a vyrazil ze sebe táhlý řev, podobný spíš pokřivené ozvěně než skutečnému hlasu.

V odpověď mu zpoza dubového trupu lodi přišlo burácivé hřmění. A to bylo skutečné až moc.

"No, na mě nekoukejte, to není moje práce," zavrtěla hlavou Storm, když po ní zbylí tři kolegové vrhli tázavé pohledy.

Náhle se jim paluba pod nohama prudce zhoupla, takže popadali na zem jako zralé švestky. Brigantina se naklonila ke straně, až měli pocit, že se buď musí převrátit, nebo se alespoň utrhne náklad a uskřípne jim životní prostor. K tomu sice naštěstí nakonec nedošlo, ale nechybělo mnoho.

Jen co se plavidlo znovu alespoň trochu srovnalo do měřítek obvyklého 'nahoře' a 'dole', čtveřice se pracně vydrápala na nohy. Démon dřepěl tam, kde předtím; zákony gravitace se příliš nezatěžoval. A co už nebylo tak opomenutelné, spokojeně se šklebil. Teď byli na tahu oni. On bude trpělivý.

Lodí znovu otřásl náraz, tentokrát z druhé strany. Nebylo těžké si domyslet, odkud vítr fouká. Nebo spíš vlny vlní.

"Na palubu!" zavelela Ororo, čímž jen prakticky vyjádřila nahlas to, co zbylým třem mutantům v tu chvíli problesklo hlavou. Vyšplhali po šikmém žebříku jako zjančené veverky, aniž by to musela říkat dvakrát.

Bobby zalitoval, že se raději nezavřel v podpalubí. Původně hvězdnaté nebe bylo zatažené těžkými mraky, mezi kterými se co chvíli zaklikatil blesk. Pomalu, zato o to jistěji se zvedal vítr. Původně zrcadlově klidnou hladinu moře začaly čím dál tím častěji vzdouvat vlny. S každým novým nárazem větru plachtová lana nad jejich hlavami zlověstně zaskřípala, jako by tušila, jaký nápor je teprve čeká.

"No potěš," uniklo Jubilee, jen co si představila, jakou spoušť by na lodi napáchala tropická bouře. "Storm, nemůžeš tu věc nějak... já nevim, uvázat na řetěz?"

"Můžu se jí leda tak pokusit zmírnit. Cokoli jiného by byl boj s větrnými mlýny," zavrtěla starší mutantka hlavou. Zkrotit něco takového... ani při plné síle a za obvyklých podmínek by si tím nebyla příliš jistá, natož v místním podivném podnebí. Hodlala si šetřit síly na dobu, kdy budou nezbytně nutné. "Minimálně dokud to bude mít pevně v rukou ten... ta bestie."

"Kde ta věc vůbec vzala tak blbý jméno..." zabručel Iceman, aniž by očekával odpověď. O to víc ho překvapilo, když se jí dočkal.

"Myslim, že v mojí hlavě," řekl Wolverine zamyšleně. "Když mi do ní prvně hrábnul. Je to japonský slovo. Akorát se správně čte 'zetsumei'."

"A co znamená?" zeptala se Storm, i když o přibližném obsahu si ani jeden z nich nedělal iluze.

Logan pokrčil rameny. "Konec existence. Smrt."

Jubilee frustrovaně založila ruce na hrudi. "No bezva, tak máme na krku další záhrobní vobludu. Ale copak tady teď někde seženem kříže nebo svěcenou vodu nebo česnek nebo kůl nebo-"

Wolverine jí položil ruku na rameno "Ty, žížalo, připadá ti ta věc jako upír?"

"Ne, ale třeba to funguje globálně..."

"Pochybuju, že máme takovou kliku," opáčil Bobby. "Ach jo, proč nemůžem někdy mít proti sobě něco, co by se menovalo 'králíček Štěstík', nebo tak?!"

"Nerada vám do toho skáču, ale teď vážně nemáme čas na sémantiku," přerušila počínající pseudofilozofickou rozpravu Ororo. "Máme tu neřízenou loď a bouři na obzoru. Doufám, že si někdo z vás pamatuje Kurtovu verzi Pána sedmi moří, protože se nám asi bude náramně hodit." Sama přitom doufala, že si pamatuje alespoň tolik, aby neskončili dnem vzhůru. Kurt jim lekce v mořeplavectví uděloval celkem dávno a jen do té doby, než jim to Summers zatrhl s tím, že pokud nedostanou angažmá v příštím pirátském velkofilmu, bude jim to na nic a měli by se soustředit na užitečnější věci. Přistihla se, že by mu teď to jeho 'na nic' nejradši nacpala do krku. "Fajn. Wolverine? Ty si vezmi kormidlo. My tři obstaráme zbytek."

"Aye, kapitáne!" přikývl Logan s pobaveným úšklebkem a Jubilee vedle něj promptně zasalutovala. Bez dalšího otálení pak zamířil na své místo. Zajištěné kormidlo se pod náporem vln lehce škubalo. A to byl teprve začátek. Natáhl se po jistícím laně.

Náhle se ozvalo pronikavé vyjeknutí. Oba starší mutanti se automaticky obrátili k Jubilee, odkud by po hlase první čekali, že se zvuk ozval. Ale ta se tvářila stejně nechápavě, jako oni. "Co tady vřeštíš?" zeptala se svého vrstevníka poté, co se ujistila, že na místě, kam mladík zůstal civět, nejen že se nevyrojilo Zekumeiovo šerednější dvojče, ale dokonce že tam není vůbec, ale vůbec nic.

"Tam... taková věc... to... byla," vypravil ze sebe Iceman a promnul si oči, ve snaze přiostřit si zrak.

"... Anglicky, prosimtě," zabručel Wolverine.

"No jako... tam byla nějaká hnusná věc. Fakt, čestný pionýrský!" ukázal mladý X-Man ke kormidlu, div si nevyhodil rameno.

Obvykle by mu minimálně dva odpověděli něco ve smyslu, že není pionýr (a ta třetí by si to potichu myslela), ale v současné situaci vzali Bobbyho poznatek vážně. Automaticky stanuli zády k sobě a rozhlíželi se po palubě stoletého plavidla.

"Nemůžeš bejt trochu konkétnější?" zeptal se Logan, aby měl alespoň přibližnou představu o tom, co to vlastně hledají.

"Vypadalo to jak Barbossa osobně," zamumlal Iceman s celkem jasnou představou o tom, jakou odpověď tím vyvolá. Trefil se.

"Moc vejráš na filmy a pak ti z toho hrabe," sesumírovala Jubilee, když ani po několika minutách neviděli nic než občasný záblesk a neslyšeli nic než vítr a vlny. "Kdo ví, co's to viděl..."

"Já myslím, že to vím celkem přesně," ozvala se najednou Ororo.

'Kurvafix! Tfuj!' vyprskl leknutím v duchu, když se otočil a zjistil, že si vyměňuje nepříjemně blízký pohled s... něčím, co se vážně dost podobalo mrtvole prvního důstojníka půl roku v rozkladu. Automaticky tasil drápy.

"K sobě!" zavelela v tentýž moment Storm a X-Meni se ve vteřině těsně semkli, každý připravený na povel vyrazit.

A že bylo proti čemu. Prvního záhrobního návštěvníka brzy následovali další. Po celé palubě se jich objevilo devět. Jeden z nich stanul u kormidla, jako by chtěl lodi velet, spolu s druhým menším, který se dal vcelku dobře odhadnout na něžné pohlaví. Zbylých sedm je obklíčilo.

"Rozdělíme je na třikrát dva a tři?" zeptala se Storm přes rameno svého týmového partnera.

I když přikývl, v duchu se zaobíral úplně něčím jiným. Něco tu nesedělo. "Počkej s tim ještě..." zamumlal. Zrak, čich i sluch byly podruhé za krátkou dobu v naprosté opozici s jeho loveckým instinktem. Zatímco ho všechny smysly atakovaly poznatky o jejich protivnících, ten šestý nereagoval. Jako by nebezpečí nebylo skutečné, jako by bylo jen...

"Co blbneš?" sykla po něm Jubilee, když udělal krok k jednomu z umrlců - tomu, který se jim zjevil jako první. Místo odpovědi jen mávl rukou jejím směrem.

Jeho instinkt nereagoval ani když stanuli těsně tváří v tvář. Váhavě zatáhl drápy na jedné ruce a pokusil se do rozpohybované mrtvoly strčit.

Ruka mu prošla skrz. Máchl s ní do strany, ale ani tehdy nenarazil na odpor. Jako by proťal jen holý vzduch. Jediný rozdíl byl v tom, že se zdál chladnější než okolí. Mrtvolný trup se zavlnil jako obláček zvířené páry.

"Je to iluze!" křikl na své kolegy. "Ignorujte je!"

"A jak, když se mi z nich zvedá kufr?" štěkl Robert podrážděně poté, co se ho jeden z přeludů pokusil... buď prošacovat, nebo osahávat, to nevěděl přesně. A rozhodně to nehodlal zjišťovat.

"Zatni zuby, nic jiného ti nezbude," odvětila stříbrovlasá vůdkyně chladně. "Dobře, máme nejvyšší čas vrhnout se do práce."

Její kolega přikývl a otráveně od kormidla odehnal přízrak kapitána. Stáhl jistící lano a chopil se řízení. Vlny se okamžitě snažily převzít práci za něj. Pokusil se vybavit si, jak kdysi s pobavením pozoroval, když se Nightcrawler pokoušel vštípit umění navigace lodi Colossusovi. Ruský mutant se v této disciplíně ukázal jako neuvěřitelné dřevo, ale Nightcrawler přesto vydržel s trpělivostí skoro půl druhé hodiny.

"Je to hlavně o instinktu," řekl mu tehdy. "Nervi to furt silou, nech si od tý vody taky trochu pomotzt. Když půjdeš proti vlně, akorát se pošleš ke dnu." I když se Petr poctivě snažil, měly jeho pokusy jediný výsledek. Zlomil kormidlo.

Mutant doufal, že se mu nepovede totéž. Zatím k tomu celkem slušně směřoval, i když k dobru si musel připsat alespoň to, že loď přestala tak šíleně házet na každé vlně, se kterou zkřížila cestu.

"Jo, vocasatče, tobě by se tady líbilo," ušklíbl se pro sebe. Jak znal Kurta (což v praxi znamenalo, že mu viděl až do žaludku), ten by nadšeným výskáním vítal nejen a především tajemnou starou a hlavně skutečnou loď, ale jásal by i nad posádkou nemrtvých (byť v jejich čele nestála Emma Frost) a démonem v podpalubí. Pro něj by to bylo jednoznačně plavidlo snů.

"Roberte, přitáhni spodní malou plachtu. Wolverine, na levobok!" vyrušila ho Storm, která se na hlavním stěžni pokoušela rozmotat pocuchané lanoví a zároveň dávat pozor na možné překážky.

"Aye, kapitáne!" odpověděl. Dovedl si naprosto živě představit, jak v reakci na užitý námořnický žargon s povzdechem zavrtěla hlavou. Počkal, až Iceman na přední palubě rozluští, kterou že plachtou to škubnout kterým směrem (jak se které z nich říká si Storm nepamatovala a i kdyby ano, Robert je neznal určitě, takže by si stejně nerozuměli), aby mohl loď úspěšně nasměrovat na požadovanou stranu.

Musel se o dřevěné kolo zapřít téměř celou vahou, aby s ním vůbec hnul. Málem ho pustil, když se o něj otřelo něco studeného. "No tak... pust... zmizni, zmetku!" zasykl otráveně, když se mu jeden z duchů pokusil naznačit, že by měl o kormidlování rovněž eminentní zájem. K jeho překvapení vypadal přízračný námořník skoro uraženě. Wolverine mimoděk sjel pohledem k jeho jmenovce. Povzdechl si. "Sorry, mořskej vlku. Ale tady už nevelíš." Rozhodl se raději soustředit na práci a ignorovat, že mu mrtvý kapitán alespoň bedlivě nahlíží přes rameno. Jako by měl obavy, aby se jeho lodi nic nestalo.

Lodí znovu škubla vlna. I přes řev burácející vody Logan slyšel, jak jeho parťačka nad ním vztekle proklela démona a škrábala se na svém stanovišti v lanoví zpět do bezpečnější pozice. Ale skutečně se jeho smysly nastartovaly v momentě, kdy zaslechl Jubileeino vyjeknutí. Okamžitě se ohlédl po zvuku.

Nic vážného se jí naštěstí nestalo, evidentně ji jen vyděsil druhý důstojník. Tomu vůbec celkově tak nějak padla do oka, protože se stále opíral (v nejzazším možném smyslu toho slova) o lodní zábradlí a na rozdíl od ostatních členů posádky se namísto bezcílného bloumání po lodi a snahy plnit své původní povinnosti rozhodl zůstat na místě a pokusit se... o cokoli se to zrovna pokoušel.

Větší problém byl, že na mladou Asiatku vybafnul ve chvíli, kdy držela v ruce plachtové lano a to teď volně poletovalo ve větru. Když se trochu vzpamatovala a pokusila se ho chytit, praštilo ji do žaludku.

Wolverine pustil kormidlo a vyrazil za ní. Větrem namáhaná plachta se rychle dostávala mimo dosah. Musel si trochu pomoct jednou z beden, ale s patřičným odrazem se mu povedlo zdivočelé lano zachytit, i když ho ještě předtím stačilo ostře švihnout a roztrhnout mu kůži pod okem. Strhl ho dolů a společně s Jubilee ho uvázali zpět.

Jako by jim chtěl asistovat, chopil se lana i duch. Mutantka instinktivně ucukla, ale zády narazila na odpor. V tutéž chvíli ji Logan chytil za ruku a přiměl ji znovu sevřít konopný provaz v dlaních.

"Klid. Nejsou zrovna krasavci, ale zato jsou neškodný."

Jubilee si tím až tak jistá nebyla, ale rozhodla se úsudku svého přítele a ochránce důvěřovat. Přiměla se neuhnout od mrtvého pohledem. Ne že by jí připadal méně děsivý, ale alespoň už ji nepřekvapil. "To jsou oni, žejo? Ta původní posádka, co zmizela."

"Mhmm," zamručel muž souhlasně a přikývl. Když to vypadalo, že je děvče klidnější, pustil ji a povzbudivě jí stiskl rameno.

Palubou pod nohama mu opět zhoupla vlna. Vzpomněl si na nezajištěné kormidlo a v duchu zaúpěl. Bylo mu celkem jasné, že tohle si odskáčou víc než na rodeu. Automaticky se pokusil zapřít o co mohl, ale místo očekávaného efektu střetu s vysokou vlnou se loď jen elegantně zhoupla a ještě využila energie vlny k vlastnímu prospěchu.

Logan se zatvářil zmateně. Buď měli štěstí a prošla jim šance jedna k milionu, nebo...

Ohlédl se zpět ke kormidlu a překvapením málem přeletěl zábradlí. Řízení lodi se znovu ujal její bývalý - a technicky vzato stále právoplatný kapitán. Wolverine si zpětně zrekapituloval posledních několik minut a uvědomil si, že za celou dobu se je posádka nepokusila napadnout a nějak zvlášť je otravovala jen v případě, že jim přebrali práci (i když v případě druhého důstojníka by se skoro vsadil, že se duch snaží Jubilee sbalit). Zdálo se, že jsou na lodi stejnými vězni, jako X-Meni. V démonových rukou nebo ne, pořád byli tím, čím kdysi; s čímž Zekumei buď nepočítal, nebo prostě spoléhal na to, že se čtyři mutanti nechají vyděsit.

'A fakt se nemohli takhle předvíst dřív, že ne?' zavrčel Logan v duchu otráveně. Zvedl hlavu a pohledem zapátral po Storm. Na jejím předchozím stanovišti ji ale nenašel.

"Nenamáhej se," ozvalo se za ním. Přes palubu k němu mířili zbylí dva členové živé posádky. I když Iceman byl dost nezdravě bledý na to, aby se mohl za ducha alespoň krátkou chvíli úspěšně vydávat.

"Ale, trápí nás mořská nemoc?" rýpla si Jubilee.

"Ne, jen malér na obzoru," oznámila jim Ororo suše. "Asi ho přestalo bavit čekat." Aniž by počkala, než někdo položí onu zcela očekávatelnou další otázku, rukou ukázala k zádi plavidla. Proti vířícím mrakům se rýsovala o něco tmavší skvrna. Ani světlo blesku s identifikací moc nepomohlo. Ale neexistovalo příliš mnoho alternativ k tomu, co mohlo takový efekt vyvolat.

"A do-"

"Ano, my víme kam," přerušila staršího muže jeho parťačka, spíš ze zvyku než kvůli tomu, že by bylo prohlášení v danou chvíli nepatřičné. Jí se hlavou honilo docela podobné, jen v jiném jazyce.

"Co to je?" zeptala se Jubilee nejistě.

"Zdivočelá vlna."

"Cože?" podívala se na Wolverinea s výrazem kategorie 'jsi-informativní-jako-technik-na-horké-lince'.

"Vodní stěna. Jako tsunami v praxi, akorát uprostřed moře," papouškoval Iceman poslušně to, co se sám v odpověď na tutéž otázku dověděl před pár minutami.

"A to znamená..."

"Že se za chvíli vykoupem. Spláchne nás to," procedil Logan mezi zuby. Začínal mít tohohle turné po prokletích tak akorát. Jako by to vycítil, démon v podpalubí se studeně, škodolibě zachechtal. Byl to zvuk stejně příjemný, jako když Hank omylem v zápalu psaní nabere drápy tabuli. Rosomák jen frustrovaně zavrčel a ovládl nutkání praštit do podlahy, ať jejich nechtěný soused zavře klapačku.

Bobby se okamžitě pokusil vodní stěnu zmrazit, ale bez pevného základu, o který by se opřela, se ledová stěna prakticky okamžitě sesypala. "Ale můžem se schovat v podpalubí, ne?" pokusil se navrhnout posléze.

"Hrozí, že bychom tam uvízli, Roberte. A hrozí to dost reálně," zavrtěla hlavou stříbrovlasá mutantka. "Přinejlepším bychom pak šli ke dnu s lodí." 'Musíme najít možnost, co nám dá alespoň šanci přežít.' Musela připustit, že se démon opravdu snažil házet na ně jednu pohromu za druhou, jen aby se mu podařilo je ubezdušit. Bohužel pro něj, X-Meni nebyli ze stejného těsta jako většina ostatních, kteří se mohli přízračnou loď zatoulat. Byli zvyklí se porvat takřka se vším, co jim nepřejícná štěstěna, potažmo přejícný padouch vrhli pod nohy.

A ani tentokrát se nemínili vzdát. Storm popadla jedno z náhradních lan, které se úhledně smotané povalovalo přivázané k hlavnímu stěžni. " Logane?" oslovila svého kolegu, když zjistila, že špagát, kterým je připevněné, rozhodně jen tak nepřetrhne. Muž tasil dráp a uťal jindy praktickému objektu na životnosti.

"Tumáš," podal jeden konec osvobozeného lana Icemanovi. Bylo mu celkem jasné, co s ním Ororo zamýšlí. "Přivažte si to kolem sebe. Ale pohněte, ta vlna na vás milostivě nepočká!" štěkl po nich, když se moc neměli k akci. Sílící hukot vzedmuté vody byl neúprosný, minimálně co se zbývajícího času týkalo.

Přivázali se k sobě a použili hlavní stěžeň místo záchytného kůlu. Doufali, že jim jednoduché kotvení poslouží alespoň jako částečná záchrana a v případě nouze budou schopni se sami snadno osvobodit. Semkli se k sobě a čekali. Nic jiného jim nezbývalo.

Burácení vody sílilo. Masa vody byla stále zřetelnější a na holé kůži cítili vodní tříšť, kterou valila před sebou.

A pak na několik dlouhých vteřin nastalo hrobové ticho. Jako by někdo přes zvuky světa přehodil deku. Nebo si na ně mutanti jen tolik zvykli, že je přestali vnímat. Udeřil hrom a blesky vykreslily skrz lanoví a plachty na prknech paluby mozaiku pokřivených obrazů.

"Máš strach?" zeptala se Jubilee svého vrstevníka tiše.

Překvapeně se po ní ohlédl. Myslela to vážně. "Jo..." přikývl po chvíli váhavě. Teprve pak si uvědomil, že mu celou dobu tiskne ruku.

"Jenom idiot by neměl," zabručel Logan. Ororo přikývla. Oba dva nespouštěli pohled z hřebenu vlny. Začínal se lámat. Wolverine zaťal zuby. Na rozdíl od svých kolegů si uvědomoval ještě jedno možné riziko. Doufal, že zvládne zareagovat včas.

Během tří vteřin se z lehkého šumu padající vody stal ohlušující řev. Jubilee měla pocit, že by na něj neměly ani Niagarské vodopády. Neodpustila si rychlý pohled ke kormidlu. Mrtvý kapitán i jeho posádka zůstávali ve službě i přes to, že hrozilo, že se jim loď potopí přímo pod nohama. Z nějakého důvodu na ni scéna působila jako deja-vu. Námořníci se chovali, jako by tutéž věc byli nuceni prožívat zas a znova. Když se nad tím zamyslela, vlastně už by ji to ani nepřekvapilo.

Ucítila, jak na ni dopadají první kapky - předvoj laviny. Zvedla hlavu, ale reakce přišla příliš pozdě. Nestačila se ani pořádně nadechnout, když se jí studený proud opřel do ramen a doslova ji zavalil. Obrovská síla ji vyrvala ostatním a surově s ní smýkla o palubu. Přísahala by, že pod vodou zaslechla ostré SNIKT, ale nedokázala s jistotou říct, že ho opravdu vydaly adamantiové drápy. Jen o fous minula stěžeň. Inkasovala od něj alespoň pořádnou ránu do lokte. Pokusila se v temné vodě zachytit paluby, ale ta jí najednou zmizela z dosahu a ona už ji nedokázala najít.

Najednou věděla, jak se cítí ponožka v automatické pračce na maximálních otáčkách. V tu chvíli se zapřísáhla, že už nikdy tomu nebohému kusu oděvu nebude škodit tím, že si vezme službu v prádelně. Neměla ponětí, která strana je nahoře a která dole, ale v podstatě to bylo jedno - hnusně rozmazané byly obě stejně. V plicích jí pálilo, jak jí docházel kyslík. Ale ani tak nedokázala přesvědčit tělo, aby spolupracovalo, uráčilo se zorientovat a pak především se vzniklou situací něco dělat. Studená voda se jí zakousla hluboko pod kůži a účinně otupovala víc a víc.

Náhle ji něco popadlo za pásek od kalhot a odvleklo pryč. Tělo si s vteřinovým zpožděním konečně uvědomilo, že je nad hladinou, a začalo hladově lokat po čerstvém vzduchu. Což mu vzápětí překazila vlna, která se přes ni přelila. Tentokrát se však nevzdala a vyplavala zpět. Opět nad hladinou znechuceně vyplivla slanou vodu, které měla možnost nedobrovolně ochutnat. Pak se rozhodla zjistit, komu vlastně vděčí za opětovné setkání s nočním vzduchem.

"V pořádku?" zeptala se jí Ororo, když se zdálo, že dívka konečně zase vnímá.

Chtěla odpovědět, ale znovu se zakuckala, takže jen přikývla a vztekle prskala dál.

Storm úlevně vydechla a pohledem zkontrolovala i druhého člena posádky ze studentské generace. I ten přikývl a zuřivě šlapal vodu, aby nešel ke dnu. Mutantce však následně zatrnulo, když si uvědomila, že jim jeden schází. "Logane...?"

Iceman, pravděpodobně vinou studené sprchy nečekaně pohotový, rychle nahmatal lano uvázané kolem pasu a přejel po něm rukou, ale vytáhl jen prázdný konec. Mutant, který na něm měl být přivázaný, nebyl nikde k nalezení.

Ororo vzala mladíkovi lano z ruky a palcem lehce promnula konec. Byl čistě přeťatý. V tu chvíli počastovala pachatele takovou nadávkou, při které by lehce zaváhali i podstatně otrlejší členové týmu a kterou naštěstí přehlušily vlny dřív, než se mohl Bobby něčemu novému přiučit.

Rychle se rozhlédla. Kombinace výšky vln a množství věcí, které voda spláchla z paluby, však z identifikace něčeho, co by mohlo připomínat Wolverinea, dělala dost náročnou věc. Zřetelně viděla jen záď Mary Celeste, zázračně stále celé, a bílý bok záchranného člunu potácejícího se na vlnách. Musela ho utrhnout buď síla vlny nebo nějaký předmět, který proti kotvení mrštila voda.

Zlostně vyplivla vtíravou slanou vodu. Utopení, podchlazení ani mezi vlnami svému kolegovi moc nepomůžou - nejdřív bylo potřeba řešit jiné věci. "Pojďte, vy dva," postrčila oba mladší mutanty ke člunu. Se vzájemnou pomocí se vyškrábali dovnitř, aniž malé záchranné plavidlo převrátili. A jelikož to byl stav, který stálo za to udržet, Storm se ani nepokoušela vstát, aby měla lepší výhled. V tom lepším případě by zahučela zpátky. V tom horším by tam skončili všichni tři.

"Vidíš ho někde?" skousla si Jubilee nervózně ret.

"Ne."

"Roberte, zkus prosím zatím provést něco s tou vodou," požádala mladšího mutanta a mávnutím ruky poukázala na rostoucí jezírko na dně člunu. Pak se pozorností vrátila zpět nad mořskou hladinu. 'No tak pojď, kde vězíš, rosomáku?'

"Támhle je!" zvolala Jubilee najednou, když se zhruba třicet stop od loďky vynořil zpod vln pohřešovaný člen skupinky a prskal na všechny strany. Tvářil se přitom tak, jako by se hodlal pro příštího půl roku vyhýbat čemukoli byť vzdáleně podobnému H2O jako čert kříži.

Když se mu podařilo doplavat ke člunu, zbylí X-Meni museli spojit síly, aby ho vůbec dostali nahoru (a nepřevrátili se při tom). Sotva však stihl jakžtakž popadnout dech, popadla Storm jeho za límec. Svým způsobem mohl i tak mluvit o štěstí, protože Jubilee za ní se tvářila, že kdyby se k němu bývala dostala jako první ona, nenechá ho ani nadechnout.

"Blázne, to ses chtěl utopit, nebo co?" sykla po něm jeho parťačka zlostně.

"Heh, radši já než vy," vydechl Wolverine.

Storm věděla, o čem mluví. Díky adamantiové kostře šel ke dnu jako balvan. A pokud by sám nebyl schopný vyplavat na hladinu, stáhl by je s sebou. V jejich zájmu se rozhodl i jednal. Což ovšem neznamenalo, že jim tím udělal radost. Žena měla spíš chuť ho v tu chvíli přiškrtit. Raději ho pustila, než se k tomu stihla vážně rozhodnout. Přizabít ho může později, teď měli jiné starosti. Křehký dřevěný člun uprostřed bouře nepředstavoval zrovna ideální vyhlídky. A na to, jak se vypořádají s dlouhou cestou bez jakýchkoli zásob, raději zatím ani nemysleli.

"Myslíš, že s tim zvládneš něco udělat?" odkázal muž posunkem k rozbouřeným mrakům.

"Hodlám se o to pokusit," přitakala rozhodně. Bouře jí na to odpověděla dalším hromovým zaburácením. Mutantka se nadechla a obrátila pohled k nebi. Pomalu, opatrně zkoumala okolní vzdušné proudy tak, jako řemeslník ohmatává nový, neznámý nástroj. A stejně jako by truhlář čekal, že dostane přes prsty, když sáhne na cizí nářadí, i ona očekávala démonův protiútok. Jenže nepřicházel. Po jeho dusivém vědomí nezbyla ani stopa.

Rozhodla se odvážit k dalšímu kroku. Zvedl se vír teplého vzduchu a odstínil je proti pichlavému dešti a nárazovým větrem. Vztáhla ruku k srdci bouře a pokusila se do něj schopnostmi proniknout, uchopit ho a utišit zuřící živel. A pochopila, proč už nad ním Zekumei nepotřeboval dozírat. Zalapala po dechu. Bouře byla obrovská. Do každého směru se táhla několik mil, aniž by se zdála nějak výrazně ztrácet na síle. Pokoušet se zastavit něco takového bylo jako stoupnout si s holýma rukama před rozjetý kombajn.

Ale musela to alespoň zkusit. Napřela všechnu svou zbývající sílu do vytyčeného úkolu. Déšť ustal. Studený vítr zeslábl a mraky nad jejich hlavami prořídly tak, že jimi prosvitl mdlý stín měsíčního světla. Pomalu, neochotně se trhlina v mracích rozšiřovala. Jenže čím slabší byla bouře přímo nad nimi, tím silněji se na neviditelnou hranici tlačila smršť z okolí. A ani se svými zkušenostmi to Storm nemohla vydržet věčně.

Na okamžik povolila stisk a tropická bouře ji za tuhle chybu nemilosrdně srazila na kolena. Kdyby ji ostatní nechytili, poroučela by se přes palubu. V hlavě jí hučelo a měla pocit, že by teď nedokázala svými schopnostmi ani sfouknout svíčku.

"No, zkusila's to," shrnul Logan věcně a nechal svou kolegyni, aby se o něj opřela. "Snad to bude dost."

"Sám víš, že nebude," řekla mu tiše. Jen pokrčil rameny. Lepší vyhlídky neměli.

Jubilee si schlíple objala kolena. Nebyl to strach, co ji užíralo - ten se do ní za celou dobu plavby zakousl jen na chvíli. Byla to únava; prostý fakt, že měli celého neplánovaného výletu všichni po krk. Oba starší X-Meni to dokázali ještě jakžtakž skrýt, Iceman se o něco takového vůbec nepokoušel. V duchu se musela usmát, když viděla, jak naštvaně mění už kdovíkolikátou louži mořské vody na dně loďky v ledovou kouli a znechuceně ji zahazuje mezi vlny.

A při tom ji přímo mezi oči trkl nápad. "No jasně!" Ostatní se po ní překvapeně ohlédli. "Hele, můžeš přece udělat velkou ledovku, ne?"

Bobby se nějak nedokázal ztotožnit s jejím nadšeným šklebem. "No. A? Bude nám k čemu...?"

Dívka obrátila oči v sloup. "Seš fakt... Jako, obalit s tim tohle," poklepala na bok člunu. "Chápeš? Prostě udělat kouli kolem lodi, pak si může venku bejt bouřka jaká chce, ne? Ne?"

"Ty, žížalo, to fakt neni blbej nápad," podpořil ji Wolverine a Ororo přikývla.

"Tak jako problém by to bejt neměl," konstatoval Bobby a namířil do vody vedle člunu proud chladu hluboko pod bodem mrazu, který okamžitě proměnil veškerou vzdušnou vlhkost v tuhý led. Nechal ho pořádně navrstvit a poté jím pokryl plochu lodi.

"Hlavně udělej spodní stranu těžší," připomněla mu Storm pro případ, že by nedomyslel, jak se obvykle chová kulovitý předmět ve vodě.

Mladík přikývl. Během minuty se jejich člun nacházel uprostřed perfektně tvarované ledové čočky. A efekt se dostavil. Jejich nouzové plavidlo bylo podstatně stabilnější a vítr i vlnobití jako problém prakticky přestaly existovat.

"Super!" Jubilee nadšeně skočila Icemanovi kolem krku.

"Jo, dobrá práce. Oba dva," kývl na ně Logan uznale a natáhl se nad sebe. Tasil drápy a prorazil do horní stěny ledové kapsle průduch.

"Hopla. To 'sem zapomněl..." zamumlal Bobby.

I když si místy připadali jako na hodně nepovedené pouťové atrakci, byla to pro ně situace podstatně příjemnější než všechny ostatní, kterými si prošli na palubě lodi. V ledové skořápce se cítili bezpečněji - nejhorší, co si mohli odnést, byla boule na hlavě a pár modřin. Led působil jako perfektní štít, přes který se většina vlivů okolí nedostala. Nemohli tak mít jistotu, ale přesto měli pocit, že se moře mírní. Vlny se zdály čím dál tím méně prudké a ty větší přicházely ve stále vzácněji.

A tím víc rostl v mutantech pocit, že je konec. Že přežili a teď už jim zbývá jen najít cestu domů. Rozhodně si ji zasloužili. Stejně jako odpočinek.

Na tváři ho polechtalo slunce a v nose pro změnu pronikavé aroma ryb. Zatraceně velké spousty ryb. Cítil, se dno člunu pod ním zhouplo a rozeznělo se těžkými kroky. To Logana spolehlivě probralo.

Skláněl se nad ním zhruba čtyřicetiletý muž, který se ve chvíli, kdy si všiml, že se mutant probírá,zvedl a na někoho nad sebou španělsky křikl něco, z čeho Wolverine rozuměl tak akorát slova odvozená od "živý" a "kapitán".

"Cože?" pokusil se zvednout. Měl pocit, že prospal týden v hodně těsně krabici. Ani si neuvědomil, kdy vlastně usnul. Ale cesta v předimenzované sněhové kouli byla tak úmorně jednotvárná, že ho to vlastně ani nepřekvapovalo. Musel však být mimo zatraceně dlouho, protože po jejich ledovém štítu nebylo ani památky.

"Klid, senore," oslovil ho neznámý muž přátelsky a pomohl mu vytáhnout se do sedu.

Logan se rozhlédl. Všichni ostatní členové ztroskotanecké skupinky byli tam, kde měli být, stále ještě tvrdě spící. V moři kolem kotvily tři malé rybářské lodě, přičemž o bok jedné z nich se jejich člun opíral. Posádky všech tří plavidel se vykláněly ze svých postů, jen aby si prohlédly, co jim to vletělo do sítí. "Kde 'sme?"

"Na palubě Seaside Pride. Skoro. Nějakejch dvacet mil od floridskýho břehu. Máte kliku, dneska jsme jediná loď, co vyplouvala."

Mutant nejdřív přikývl, pak se zarazil. Určitě slyšel dobře, ale nebylo to technicky možné. Cesta jim původně měla trvat kolem týdne - a to se slušnou lodí a slušnými plachtami. Od jejich nedobrovolného útěku z lodi duchů ale nemohlo uplynout víc než pár hodin. Pak si vzpomněl na poslední fantastickou historku, která se o bermudském trojúhelníku tradovala. Někteří piloti vyprávěli, že vletěli do tajemné mlhy a po nekonečně dlouhé době z ní vyletěli u cíle dřív, než podle plán měli. Mohla se i ta zakládat na pravdě? Koneckonců, samotný fakt, že se několik hodin plavili na palubě sto let potopené lodi, by svědčil v její prospěch.

"Pane?" oslovil Logana námořník tázavě, když se mu zdálo, že je trosečník duchem nepřítomen.

"Co? Jo. Děkujem. Dík moc," řekl upřímně.

"Vás teda musela potkat polízanice," zavrtěl hlavou muž.

"Dalo by se to tak říct," pokrčil Wolverine rameny.

"Tak už 'ste z toho venku. Tak polezte nahoru, ať tady nezapustíte kořeny," pokynul muži a ukázal mu na žebřík v ocelovém trupu rybářské lodi. "Zvládnete to?"

"Ale jo," přikývl mutant a učinil pokus o probuzení zbylých tří kolegů. Zatvářili se na něj stejně přívětivě, jako každé ráno zírali na budík. Nedivil se jim. Soucítil při tom s námořníkem, který trpělivě počkal, než se rozkoukají, a až pak je vyhnal na palubu.

"To jsou všichni, kapitáne," nahlásil, jen co se vyšplhali nahoru.

Oslovený byl vysoký Ir, věkem kolem šedesátky. Působil dojmem člověka, pro kterého bylo jeho řemeslo stylem života. Vypadal, že se na moři narodil, vyrůstal, žil a pokud do toho bude mít co mluvit, na moři i zemře. Spokojeně pokývl. Pak se obrátil ke čtveřici mutantů. "Kapitán Jerome Connor. Vítejte na Seaside Pride," pozdravil je a napřáhl k nim ruku.

Storm ji přijala. "Ororo Munroeová," odpověděla mu, "Děkujeme."

"Děkujte Russelovi, ten si vás všiml," odkázal je kapitán zpět k muži, který je prve vytáhl z člunu. "Ale na to bude čas, až nebudete vypadat, že vás za chvíli ponesou nohama napřed. Joe! Aimesi!" oslovil dva muže z posádky. Ti bez okolků předstoupili. "Tihle dva se o vás postarají. A vy ostatní zpátky do práce!" zahalekal tak, že ho muselo být slyšet i na vedlejší lodi (což byl pravděpodobně účel).

Russel spolu s ostatními přitakal, ale než se vrátil k rozdělané práci, na okamžik se zarazil. Nepřestával mu vrtat hlavou ten divný člun, ve kterém ty čtyři našli. Nevěděl o tom, že by takové ještě nějaká loď vozila. Hodlal se na něj podívat blíž.

Jenže když se otočil, byl člun pryč. Docela jako by se propadl. Nebo spíš rozpadl. Na jeho místě zbylo jen pár téměř na padrť ztrouchnivělých a plesnivých prken.

O hodinu později byla X-Menům přidělena kajuta, ve které se mohli konečně v klidu najíst a odpočinout si. Byli utahaní jako koťata a s výjimkou nejstaršího z nich tak nepohrdli možností vyspat se pohodlněji, než smotaní na jedné hromadě v záchranném člunu.

Logan už usnout nedokázal. Částečně za to nesl zodpovědnost regenerační faktor, díky kterému se s únavou vyrovnal podstatně lépe. Ale zdaleka to nebyl jediný důvod.

Nedokázal z hlavy dostat myšlenky na dávno mrtvou loď. Snažil se v duchu rozmotat pocuchaný sled událostí a rozluštit, s čím se to vlastně setkali.

Býval by si byl i ochotný myslet, že to byl jen ranou do hlavy vyvolaný sen. Jenže tu byl ten bílý člun. Byl důkazem a připomínkou toho, že události uplynulých hodin nebyly jen jeho bujná fantazie. Sice jediným, ale i to bylo víc než dost.

Vyrušilo ho cvaknutí západky kajutních dveří. Jen zavrtěl hlavou a přiměl se odtrhnout pohled od azurově modré vody líně se vlnící za malým okénkem. Kývl kapitánovi lodi na pozdrav.

"Ohlásili jsme, že jsme vás našli," oznámil mu Connor. "Stačilo říct vaše jméno a fungovalo to skoro jako zaklínadlo."

Logan se ušklíbl. SHIELD rozhodně uměl sledovat své ovečky. "Jo, tak to je většinou."

Kapitán přikývl a zatvářil se spokojeně. "V přístavu na vás budou čekat vaši. Blackbird je vaše loď?"

"Hm?" pozvedl Logan tázavě obočí.

"Prý je celý a nijak vážně poškozený," dodal Ir na vysvětlenou, čímž zároveň vyřídil jeden ze vzkazů.

"Jo tak."

"Co žena a děti?" pokračoval muž o něco nezávazněji.

Wolverine v první chvíli tak docela nepochopil, o čem je řeč, ale nakonec si domyslel, odkud vítr fouká. "Vzpamatujou se." Kapitánovi neušla úleva, která zazněla v mutantově hlase.

"To jsem rád," řekl upřímně. Chvíli zaváhal, pak se usadil na jeden z volných kavalců. "Podívejte, nebudu vrtat kolem toho, co jste vy čtyři zač, nebo co jste tady dělali. Tak nějak jsem pochopil, že by se mi to nemuselo vyplatit." Odmlčel se a napůl čekal, že se ho Logan pokusí zarazit. Když se tak nestalo, pokračoval. "Ale rád bych věděl, jak jste skončili na mojí lodi. Vypadáte, že toho za sebou máte celkem dost."

Wolverine zaváhal. Věděl, že u kapitána Seaside Pride by byl jejich příběh v bezpečí. Ptal se v podstatě pouze kvůli bezpečí svých mužů. Ale tohle bylo něco, co ani jeden z přítomných X-Menů neměl zájem vyprávět znovu. Ani SHIELDu, ani ostatním v Institutu.

Křivě se usmál. "Kdybych vám to řek, stejně byste mi to nevěřil," zavrtěl hlavou nakonec a znovu se opřel o stěnu kajuty. V myšlenkách zabloudil zpět na palubu prokleté Mary Celeste. Oni unikli. Měli štěstí. Deset lidí před nimi zaplatilo životem. A dost možná nebyli posledními oběťmi opuštěné brigantiny. V uších mu stále zněla ozvěna démonova skřípavého, posměšného smíchu. Věděl, že přízračný vládce lodi bude pokračovat v lovu, dokud se mu jeho cíl nepodaří uskutečnit. A až se mu povede prolomit bariéru mezi světy, můžou počítat s tím, že budou mezi prvními, kdo se to dozvědí. Lovec nikdy nezapomene na kořist, která mu utekla přímo z drápů. Kořist, která se opováží ho napadnout a oslabit.

A do té doby tam stále bude číhat v mlze, věčně hladový a vražedný.